Fantasmagorium

Autor: Corny, janek, D.J. Orlovský
Postavy: Smrt; Severus Snape/ lord Voldemort
Hlavní postavy: Severus Snape/ Voldemort
Shrnutí: Válka skončila. Severus Snape a lord Voldemort jsou mrtví, ale tím zdaleka nic nekončí. Právě naopak...
Poznámka: Psané přes ICQ či chat jako směs replik, ke kterým je pak přidána omáčka okolo. Myšleno zcela nevážně..
Dopsáno v roce 2006

A přijde Smrt a s ní zákon aneb Nekonečný příběh I

Kam s nimi?

Účinkovali:

Smrt...janek

lord Voldemort...Corny

Severus Snape...Taťána Orlovská

Válka skončila. Lord Voldemort zemřel za nevyjasněných okolností rukou Harryho Pottera a Severus Snape byl popraven bystrozory jako zrádce a vrah. Nicméně se zdá, že všemu ještě není zdaleka definitivní konec. Smrt ještě neřekla své poslední slovo…

V tmavé, kamenné místnosti byl jen starý soudní stolec, na němž nehybně spočívala vybělené lidská lebka a místo kladívka stehenní kost. V prostoru se rozzářily dva kruhu jasného světla a v nich se zformovaly dvě poloprůhledné postavy. Vznášely se několik centimetrů nad zemí a tvářily se poněkud zmateně. Pak na sebe pohlédly.
„TY!?!“ vykřikli oba zároveň.
Oba si chvíli mlčky prohlíželi jeden druhého, jako by nemohli uvěřit tomu, co se stalo.

„Já se na to můžu vybodnout!“ zanadával Voldemort. „Před dvěma hodinama mi řekli, že mi zabavili a zničili všechny viteály. Husa aby je kopla! Já myslel, že kecali!“
„To je blbý ráno co?“ ušklíbl se Snape. „Mě zase řekli: Azkaban, mozkomoři a pak Avada Kedavra - jeden aby se na to… Jsme mrtví!“
Snape se rozhlédl.
„A kde je vůbec Potter? Neříkejte mi, že to ten spratek přežil!“ zamračil se Snape.
„Přežil!“ odfrkl si Voldemort. „Neschopnost některých Smrtijedů mě nepřestává udivovat. Což mě přivádí k názoru, že jsem byl moc bláhový a lidský. Asi založím továrnu na viteály, to prý pomáhá proti přecitlivělosti.“
„Na mne nekoukej, já u toho nebyl. Mě naháněli bystrozoři kvůli tomu, že jsem zkrouhnul Brumbála,“ utrousil Snape otráveně a nepřestával si prohlížet své bílé, průsvitné ruce.
„Já na tebe nekoukám, Severusi. Radši... Máš pěknou ránu! Po tom, co tě zabásli, jsi dost neduživej!“ ušklíbl se Voldemort a demonstrativně od Snapea odvrátil hlavu.
„Když tě vzali Avada Kedavrou po hlavě, taky jsi nevypadal dvakrát nejlíp!“ odsekl Snape popuzeně. Neměl se jak prohlédnout, ale stříbrná krev na jeho hábitu svědčila o tom, že s Avada Kedavrou ho zasáhlo ještě minimálně jedno další kouzlo.
„Severusi, kdyby mi nevzali hůlku, tak víš, že bys to dostal ještě jednou. Na tyhle narážky jsem háklivej!“ zasyčel Voldemort a pro jistotu prohledal kapsy svého hábitu, aby se přesvědčil, že hůlku opravdu nemá.
„Jsem tuhej jako každej druhej. Čím mě asi teď tak postrašíš?“ odfrkl si Snape.
„K sakru, musíš mi to furt připomínat?“ zavrčel Voldemort.
„Smiř se s tím, Tome, je po všem,“ řekl Snape a zatvářil se kysele. „Což mě přivádí k otázce, proč tu pořád ještě trčíme,“ pokračoval v úvahách a rozhlížel se. „Jako peklo to nevypadá. A jako nebe už vůbec ne.“
„NEOSLOVUJ mě Tome!“ vřískl Voldemort. „Je-li ti... tvá momentální pozice milá. Nebo ti udělám ze.. z tohohle... peklo!“
Voldemort si uvědomoval, jak směšná je jeho výhružka. Snape měl bohužel pravdu. Co by mu asi tak za dané situace mohl udělat?
„Hm, a jaká je vůbec moje momentální pozice?“ ušklíbl se Snape. „Své vcelku pohledné tělo jsem pozbyl. Bůh ví co s ním teď dělají. A trčím tady a ještě k tomu s tebou!“
„No, zatím máš tu výhodu, že se tě nemůžu dotknout, jelikož nemáš tělo. Ale co není, může být. Půjdeš do pekla, chlape, a tam to bude samá Bellatrix, Umbridgeová...!“ vyprskl Voldemort, potěšený tím, že vymyslel reálnou hrozbu.
Na Snapea to ale moc nezapůsobilo.
„Hlavně že ne Orlovská,“ ušklíbl se Snape.

V místnosti se najednou v naprosté tichosti objevila postava v dlouhém černém hávu s kápí staženou hluboko do čela. Její obraz několikrát zablikal, než se konečně ustálil.
„Máme návštěvu,“ utrousil Snape.
„No sláva!“ zazněl místností ledový hlas. „Už sem měla dojem, že se neto… netrefim…“ Ozvalo se cinknutí, jak si postava opřela o kamennou stěnu něco, co nápadně připomínalo kosu.
„Jaká sláva? To je tragédie a ne sláva!“ poznamenal Snape.
„A co ty jsi zač?“ vyjel Voldemort na postavu v kápi.
„Ano, kdo račte býti?!“ přidal se Snape.
Postava v kápi se podívala na své nohy, které končily u kolen. Pod nimi byl jen prázdný prostor.
„No hergot... ehm, pardon...“ cvakla patami o sebe a obraz jejích nohou se objevil. „ Už jsem tu, chlapci. Naše řízení může započít!“ odkašlala si a vyndala ze záhybů svého hávu velkou zaprášenou knihu a dlouhý, temně černý brk.
„Jaké řízení zase?“ zavrčel Snape. „Já už jedno mám za sebou a stačilo mi to!“
„Neoslovujte mě chlapče! Vy na tom se vzhledem nejste o moc lépe, tak si nedělejte šoufky!“ ucedil Voldemort naštvaně.
„Jako by na vzhledu záleželo,“ prohlásil Snape a sjel Voldemorta pobaveným pohledem.
„Při pohledu na Smrtijedky mi to bylo jasný,“ přikývl Voldemort.
„Tím máš na mysli jako co?“ zamračil se Snape.
„No, ty tvářičky - nic moc. To jsem si raději pořídil Naginiho...“ ušklíbl se Voldemort.
„Nagini - nikdy jsem to zvíře neměl rád, abys věděl,“ poznamenal Snape znechuceně. „Nejlepší had je ten v lihu.“

Postava v kápi opět několikrát zablikala. Při jednom záblesku jí z kostnatých prstů vypadla kniha a při dopadu na stolec vydala temné zadunění.
„Prosím o to… o ten… o klid! Už jsem tu!“ zvýšila hlas, aby oba hádající se kouzelníky překřičela.
„A to se ptáte nás, jestli tu jste, nebo nám to sdělujete, milostivá?“ rýpnul si Voldemort. „A ty, Severusi, jestli ještě někdy urazíš Naginiho, tak doufej, že zůstaneš mrtvý, jinak budeš po smrti na to ta ta!“
„Co kdybyste se nám představila?“ vyzval Snape postavu v kápi.
Blik, blik.
„Teda, to se na to…,“ zakroutila postava v kápi hlavou.
„Moje řeč,“ přikývl Snape.
„Vykvajznu,“ dořekl Voldemort za postavu v kápi. „Ano, vykvajzněte se na to a ty, Severusi, jdi raději ke všem čertům.“
„Na někoho, kdo se bojí smrti, jsi nějak smířený s faktem, že tohle je fakt SMRT! Jsme mrtví, jestli sis nevšimnul!“ zvýšil Snape hlas a pak si povzdechnul: „Byl jsem utnut v rozkvětu své kariéry. To není fér. Tolik jsem toho nestihnul!“
„Ty si stěžuj! Já byl taky utnut v polovině své činnosti,“ zavrčel Voldemort. „Navíc si nejsem jistý. Tohle není smrt, Severusi. Smrt vypadá jinak. Po smrti nic necítíš a nemůžeš zabíjet a tak,“ prohlásil Voldemort znalecky.

„Vidím, že jste dost zmatení...“ začala znovu postava v kápi, ale než to mohla doříct, skočil jí Snape do řeči.
„Zmatený?“ opakoval. „Ani ne. Jsem naštvaný, mám toho po krk a vůbec řekne mi konečně někdo, co se tu děje?“ Nemohl si však odpustit rýpnout do Voldemorta: „V jaké polovině? Nad Potterem jsi nevyhrál ani napůl! A když nejsme mrtví, tak co jsme? Docela rád bych to věděl. Jenže, co ty víš o smrti?“
„Já už jsem po smrti déle než vy, myslím... Takže smíte hádat - kdo asi mohu být?“ zeptala se postava v kápi kousavě, jak jí začínala s oběma kouzelníky, kteří ji ignorovali, docházet trpělivost.
„Moje matka?“ utrousil Snape posměšně.
„No dovol! Ty kosáku, komu říkáš moje matka?“ ohradila se postava v kápi a zahrozila Snapeovi stehenní kostí.
„Komu říkáš kosáku?! Vypadám snad jako tvůj syn?!“ odsekl Snape rozladěn tím, že jeho poznámka nebyla správně pochopena.
„Dozvím se už, proč jsem tady? A kdo jste? Snad ne Severusova matka!“ ozval se Voldemort.
„Jasně, že není, vole!“ vyjel Snape na Voldemorta podrážděně. A pak obrátil svůj vztek proti postavě v kápi: „Takže co jste zač, co po nás chcete, kde to jsme, co se chystá? Chci odpovědi. A chci je hezky rychle!“
„Severusi, myslím, že až nás tvoje matka vrátí zpět na zem, tak tě asi zabiju!“ prohlásil po chvíli zamyšleně Voldemort.
„TOHLE NENÍ MOJE MATKA!“ vřísknul Snape na Voldemorta. „To byl vtip! Chápeš? Vtip! Copak nerozumíš vtipu? Můj první vtip v životě a nikdo ho nepochopí. Jak jsem ti mohl říkat Mistře, když nepochopíš něco tak prostého, to je mi záhadou!“
„Tak představí se už ta dáma, která vypadá jako ctěná paní Snapeová?“ protáhl si Voldemort své nehmotné tělo. „Tvůj první vtip v životě zdařilý nebyl. Mám pocit, že Červíček ti nesvědčí. A tvůj druhý vtip se ti taky nepovedl! A kdy už mě z tohohle dostanou?“

„Tak aby bylo jasno - konec srandiček, tady jste u soudu! Nebo vás klepnu kladívkem!“ zahřímala postava v kápi a zlostně udeřila stehenní kostí do lebky na stolku. „Bude ticho a budete odpovídat na otázky toho... cojsemto... jo, slavného soudu!“
„Žádný soud není slavnější než já, leda ten poslední, který Lorda Voldemorta nikdy nepotká!“ odsekl Voldemort povýšeně.
„Třeste se, hříšníci!“ zahrozila jim postava v kápi opět kostí. Blik.
„Už se bojím,“ poznamenal Snape a vyndaval si nějaké svinstvo zpod nehtu na ruce.
„To doufám, ty divnej týpku s velkým frňákem! A ty taky, hade! Je mi jasný, že mě chcete ohromit svojí nebojácností, jenže to jste se přeto… přepočítali! Takže,“ postava v kápi se třikrát roztržitě udeřila kostí do lebky, až to zadunělo. „Zahajuji přelíčení!“
„V životě jsem se netřásl víc...“ zívl Voldemort.
„No, to bych na tvém místě netvrdil, Voldy,“ zvedl Snape hlavu a ušklíbl se.
„Řekni mi, kdy jsem se třásl!“ vyjel na něj Voldemort.
Postava v kápi si nehlučně povzdechla, podepřela si hlavu rukou a čekala, až skončí další slovní přestřelka.
„Když jsem ti říkal tu pitomou věštbu, třásly se ti ruce!“ obvinil Snape Voldemorta.
Kdyby Voldemort mohl, asi by teď zbrunátněl vzteky.
„Troufám si tvrdit, že za chvíli tady někoho přetrhnu jako hada!“ zaječel Voldemort, ale protože ani jeden ze souzených nemohl opustit svůj kruh světla, byla to jen planá hrozba.
„Nevyhrožuj, nevyhrožuj,“ ušklíbl se Snape. „Já nejsem Narcissa. Já se ti k nohám nesesypu!“

„Uveďte svá jména, příjmení, a to… tamty… jak vám kdo říká... jo, pseudonymy a alias!“ využila postava v kápi toho, že se Voldemort chvíli rozmýšlel, co by Snapeovi odpověděl, aby to bylo dostatečně urážlivé.
„Prosím? Z jakého titulu mi tu, vážená, chcete rozkazovat? Já poslouchám jenom sebe, aby bylo jasno!“ zavrčel Snape.
„Pánové, nezdržujte, nemám tu jen vás,“ požádala postava v kápi, ale marně.
„Mě jsi taky poslouchal, Severusi... To byly časy...“ zasnil se Voldemort.
„Nedělej si iluze. Poslouchal jsem tě proto, že jsem díky tomu měl moc a respekt,“ odfrkl si Snape, ale pak, jako by taky propadl chvilkovému sentimentu, dodal: „No jo, starý časy nevrátíš.“
Postava v kápi vyťukávala kostí do lebky na stole neurčitý rytmus. Natáhla před sebe jednu paži a zkoumavě se zadívala na natažený kostlivý ukazováček.
„Kdo ale mohl vědět, že tu pitomou věštbu vezmeš tak vážně,“ řekl Snape vyčítavě. „Víš, co všechno jsme mohli dokázat, kdybys tam tehdy nešel?“
„Nemoh sem tušit, že ten brejlatej skrček vytáhne takový špinavý triky!“ Voldemort se zatvářil uraženě.
„Hele, aby bylo jasno - já mám tento… toho… jo,času - dost! Ale jestli mně fakt naštvete, plácnu na vás razítkem „Vyřízeno“ a povezete se šupem do pekla... Maj tam krásný nový růžový zdi, nedávno malovali, a trestanci musej třikrát denně zpívat halekačky!“ ozvala se postava v kápi.
„Peklo? A tohle je jako co? Výjezdní hostinec? A moje matka byla sice semetrika, ale učila mne, že se máme představit, když někam přijdeme,“ poznamenal Snape.
„Dobře, dobře,“ pokrčil Voldemort rameny.
Postava v kápi se chopila brku, ale záhy zjistila, že spolupráce se nekoná. Opět brk upustila, znovu natáhla ukazováček a znuděně se dívala, jak střídavě mizí a zase se objevuje. BLIK blik BLIK blik…
„Ty bys byl učitel v tý pitomý škole pro mudlovský šmejdy a já bych byl... nezaměstnanej,“ vrátil se Voldemort ke své předchozí myšlence.
„No, furt by to bylo lepší, než bejt tady,“ pokrčil Snape rameny. „Jak tě vůbec napadlo poslouchat Červíčka? Toho idiota! A jít tam sám!“
„Červíček mi byl užitečnější než ty.“
„Cóóó?! Červíček? No to se dozvídám věci! A že já jako vůl učil na tý pitomý škole, poslouchal ty Brumbálovy kecy a zabil ho pro tebe, to se jako nepočítá nebo co?“ řekl Snape dotčeně.
„Brumbálovy kecy jsi poslouchat nemusel, mohl jsi ho zkrouhnout už dřív a jít mě hledat. Ale nebudeme to tady rozebírat, Severusi,“ mávl nad tím Voldemort rukou.
„Jasně, zabít Brumbála, zabít Pottera - nechceš toho trochu moc? A kdo by mi asi pak zachránil kůži, když ty ses nechal připravit o moc? Což mi připomíná, že mi Narcissa pořád dluží za Draca protislužbičku... hádám, že tady si ji už asi nevyberu,“ povzdechl si Snape.
„Hádám taky... zachránil by tě děda Mráz? Myslíš, že mi jde o tvoji kůži? A Narcisse můžeš poslat upomínku a ona ti to splatí v podobě zaslaných věnců s nápisem "Vzpomínáme",“ ušklíbnul se nehezky Voldemort.
„To mě fakt vytrhne,“ ucedil Snape.
„Ale tady milostivá se nám chtěla představit...“ vzpomněl si Voldemort náhle.

„No, snad mi budete alespoň chvíli věnovat pozornost,“ řekla postava v kápi do nastalého ticha unaveně. „Víte - já nikdy nespím, a to na náladě moc nepřidá, tak neprovokujte! Jsem ta… é… Smrt, a nemám na vás to… é… čas! Takže naposled: JMÉNA!“
„Tak dobře, madam. Doufám, že máte aspoň čistokrevný původ. Jmenuji se Lord Voldemort, t. č. Československo!“ řekl Voldemort.
„Mě jde o mojí... Smrt?“ zarazil se Snape. „To jsou kecy. Smrt neexistuje… Nebo aspoň nemluví… Nebo jsem o tom aspoň neslyšel,“ protáhl zamyšleně Snape a ušklíbl se. „Ale což, já vždycky měl vychování. Severus Snape. Stačí? To jsem zvědav, co přijde teď!“
Smrt se chopila černého brku a začala psát do staré knihy. „Zapisuju si - lord Československo... Snape... Nějaké přezdívky?“ otázala se, aniž vzhlédla.
„Prý si to zapisuje, pch ,“ odfrknul si Snape.
„Kouzelník to nebude,“ prohlásil Voldemort a neustále se snažil zahlédnout pod kápí nějakou tvář nebo snad obligátní lebku. „Začíná mě to zajímat. Se Smrtí si nepokecáš každej den! Přezdívku jsem měl jen v dětství a nehodlám ji prozrazovat!“
„No, na někoho, kdo měl ze Smrti strach, jsi nějak nadšený. Dovol, abych tě upozornil, že věkový rozdíl mezi tebou a Smrtí je nepřekonatelný. A jak si vůbec můžeš být jistý, že to je Smrt?“ ušklíbl se Snape. Pak se rovněž zahleděl na tmavý prostor v kápi a zeptal se: „Jestliže jste Smrt, co po nás vlastně chcete?“

Smrt odložila brk a s nevolí se zadívala na ty dvě hašteřivé duše.
„Jste u svého posledního soudu, pane Snape, tak si to vychutnejte! Tady vám před očima proběhne celý váš život,“ povzdechla ledovým tónem. „A já tu budu muset trčet s vámi! To je… ten… no - život asi ne… jo, vosud!“
„To tady budeme tvrdnou tak dlouho?“ zhrozil se Voldemort. „Dobře, ale nechci, aby se on díval,“ řekl a ukázal prstem na Snapea.
„Ani nechci, já u toho života byl. Nic ke koukání.“
„Pane, někdo s vaším hadím jazykem by mohl být rád, kdyby sex… ale kruci… SE někdo CHTĚL dívat,“ utrousila Smrt mrzutě.
„Kdyby měl hadí jen jazyk,“ ušklíbl se Snape, a nedalo mu to, aby si ještě nepřisadil: „Tss, co bych na tobě asi tak viděl? Vždyť tě znám. V dětství ti říkali Tom Počůránek, protože sis do šesti let čůral do kalhot – jsi mizerný v Nitrobraně.“ Pak ještě šeptem dodal: „Mimochodem, asi po tobě jede, Voldy.“
„Ať mi nenadává a neposmívá se mi! Ctihodnosti!“ postěžoval si Voldemort.
„Ehm… jen aby bylo jasno - žádný sex nebude!“ opravila se pro jistotu ještě jednou Smrt.
„A safra, žádný sex?“ protáhl Snape obličej. „A co z toho života pak budu mít? Teda Smrti!“
„A nehádejte se pořád spolu, nebo vám za trest napařím společný kotel,“ pohrozila Smrt.
„Koukat se na něj po zbytek věčnosti?“ zašklebil se Snape. „Děkuji nechci.“
„To doufám,“ pokývala Smrt hlavou.
„Já nechci bejt promaštěnej od hlavy k patě a rozhodně bych se k němu nevešel. Neustále by do mých záležitostí strkal rypák!“ ohrnul Voldemort opovržlivě… nos.
„Cos to řek?! Ty jedna polohadí nádhero!“ vyprskl Snape. „Jestli s tebou budu mít kotel, utopím tě v něm! A je mi jedno, že jsi mrtvý!“
„Pane S. - neprovokujte!“ napomenula Snapea Smrt.
„Já?“ ohradil se Snape dotčeně.
„Jo, ty. Pořád se mi posmíváš a využíváš toho, že tě nemůžu zabít!“ zakňoural Voldemort.

„Dobrá, tak oba!“ řekla Smrt mrazivým tónem. Pak si povzdechla: „No tak, pánové - jak mám rozhodnout, co s vámi, když nespolupracujete! To bychom tu byli do soudného toho… é… dne... Takže laskavě odpovídejte na otázky: narozeni – kdy, kde, komu, proč?“
„Narozen, narozen…no jo - 9.1.1960… kde… no kde, asi v ložnici svých rodičů... co je to za pitomou otázku,“ mrmlal Snape. „Komu, komu... to se tak blbě ptáte všech? Eileen Prince-Lloydové. A jak - co s náma? To se jako neví, nebo co?“
„Narozen - ano, narodil jsem se,“ přikývl Voldemort.
„Jen ať poví, jak to bylo s jeho matinkou a tatíčkem,“ rýpnul si Snape.
„Odpovídejte stručně, prosím! Kdo to má po vás zapisovat!“ postěžovala si Smrt. „Proč jste se narodili?“
„Na otázku proč odmítám odpověď,“ řekl Snape a složil si ruce na prsou v obranném gestu.
„Narodil jsem se jednomu mudlovskýmu šmejdovi a dědičce Salazara Zmijozela. A narodil jsem se... matce. V sirotčinci, nejspíš. Proč? To vážně netuším!“ pokrčil Voldemort rameny.
„Jo, ale JAKÝ matce se narodil,“ zašeptal Snape.

„Dál - kdo a jak vás vychovával?“ pokračovala Smrt.
„Já jsem se vychoval sám, milostivá. A ať se Snape neplete do toho, do čeho mu nic neni!“ postěžoval si Voldemort na Snapea. „Jeho matka totiž taky žádná kočka nebyla!“
„Mou matku do toho nepleť,“ naježil se Snape. „Alespoň nebyla dementní z neustálého genetického křížení jako ta tvoje! Já se v genetice náhodou vyznám!“
„Tak aspoň víš, proč máš křivej frňák. Ani genetika toho moc nenarovná!“ oplatil mu Voldemort.
Jejich hádku přerušilo zadunění prázdné lebky na stolci, do níž Smrt uhodila kostí. „Pane Snape, já čekám!“ zavrčela.
„Mne vychovávali moji rodiče, kdo asi. Byl jsem normální dítě s normální rodinou. Neskončil jsem v děcáku jako někdo,“ řekl Snape a nenávistně hleděl na Voldemorta.
Ten na něj udělal neslušné gesto.
„Kdybych měl hůlku, vrazil bych ti ji tam, kam slunce nesvítí!“ zasyčel Snape. „Prý nejmocnější kouzelník na světě – a já vůl mu to uvěřil!“
„Slunce? Na tebe opravdu slunce evidentně nesvítilo. A s hůlkou se dělaj lepší věci. Například se s ní provádějí narovnávající a odmašťovací kouzla!“ vyplázl na Snapea Voldemort hadí jazyk.
„Zajdi si, Voldy, radši na plastiku, jo. A červené oči mají akorát tak králíci,“ ušklíbl se Snape.
„Zato černé oči jsou úplně normální...“ vyprskl Voldemort.
„To bylo ubohé. Jistěže jsou normální,“ ohrnul Snape opovržlivě horní ret.

„Jaké bylo v dětství vaše největší přání?“ otázala se Smrt.
„Neřeknu,“ zamračil se Snape. „To je osobní záležitost. Máte na takové otázky vůbec právo?“
„Já mám všechna tento… to… ta… práva! A být vámi, tak se začnu snažit, jde o to, kde strávíte zbytek věčnosti! Tak se přestaňte chovat jak malí haranti!“ zasyčela Smrt výhružně.
„Malý haranti? JÁ bych vám mohl, dámo, vyprávět o malých harantech. Učil jsem je kvůli tomuhle velkému harantovi patnáct let! Víte vy, co to je?“ ohradil se Snape.
„Sevie nechce, abych prozradil, že si přál vláček! A zvířátka k tomu!“ uchechtl se Voldemort.
„ NEŘÍKEJ MI SEVIE!“ zařval Snape vztekle. „A žádný vláček jsem náhodou nechtěl! Chtěl jsem mít... Neřeknu!“
„Tak se nevztekej, cukrouši. Dřív ti to tak nevadilo. Ale?? Copak??? Sevie chtěl něco dospělejšího? Gumovou kachničku???“ popichoval ho Voldemort dál.
„Slíbil jsi mi, že mi už takhle nikdy neřekneš. Slíbils mi to, když jsme spolu... to… no... ty víš co…“ pobledl Snape. Tohle byla od Voldemorta rána pod pás! „Jasně, že jsem nechtěl něco tak omezeného! Chtěl jsem mít rovný nos, nemastné vlasy a větší penis!“ ujelo mu ve vzteku. Ihned si však přikryl pusu rukou, zatímco Voldemort se začal strašně smát.
„Ty víš kdo, ty víš co... Kouzelnický svět pomalu magoří!“ chechtal se Voldemort.
„Nešlo by to vymazat ze záznamu?“ zašeptal Snape. „Ty víš co – přece tu nebudu popisovat, k čemu jsi mě přinutil.“
Voldemort se rozesmál ještě víc.
„A jaké jsou možnosti výběru, kde strávit věčnost? Vždyť ani nevím, jestli se mám snažit,“ zeptal se Snape Smrti vzdorovitě.
„Já bych vám radila, abyste se raději snažili. Před chvílí tu byl jeden... jakseto... nějakej Glum, či co... a když se dozvěděl, že věčnost stráví v elfím nebi, vypadal dost překvapeně... A to si to zasloužil!“ poučila je Smrt.
„Elfové jsou všichni teplí transvestiti,“ poznamenal Snape.
„Dobře,“ řekl Voldemort, když se přestal smát. „V dětství jsem si přál - aaach jo. Dostat se do postele s profesorkou McGonagallovou.“
„S McGonagallovou? Kecáš!“ podklesla Snapeovi čelist. „Už když jsi studoval ty, byla prý přímo přestárlá!“

„Tak dál, než se tu dozvím věci, co jsem opravdu nechtěla vědět... Vzdělání?“ utnula jejich téma Smrt.
„To nejlepší, pochopitelně. Profesor lektvarů ve dvaceti a v pětadvaceti mistr černé magie. Měl jsem třetí nejlepší prospěch v Bradavicích a školu jsem ukončil s červeným diplomem. Nebýt toho, že Potterovi nadržovali, byl bych i primus!“ vychloubal se Snape.
„Po Bradavicích jsem hned nastoupil do praxe jako prodavač v jednom obchodě s černou magií (nebudu mu tu dělat reklamu) a od té doby, co jsem odtamtud odešel, jsem nezaměstnaný,“ pokrčil Voldemort rameny.

„Nejlepší přátelé či nepřátelé?“ pokračovala Smrt.
„Nejlepší přátelé? Tu mi zabil, ten had. A to slíbil, že ji nechá naživu. Podle mne by za to měl dostat přitíženo!“ kývl Snape naštvaně hlavou k Voldemortovi. Pak začal vypočítávat své nepřátele: „Momentálně ten hadí ksicht támhle, pak Potter - fotr i syn - jedna pakáž, Sirius Black - díky bohu, že už je tuhý, a ta zablešená potvora Remus Lupin.“
„Přítel Nagini a pak jsem měl taky dva kamarády, se kterými jsme se vždycky scházeli v jedné jeskyni u moře. Nepřátelé? Máte tak sadistický smysl pro humor? Samozřejmě, že Potter!“
„Nemám ŽÁDNÝ tento… smysl pro humor!“ ucedila Smrt.
„A dva a půl milionu dalších kouzelníků, Voldy, na ty jsi zapomněl,“ dodal Snape.
„Tvoji nepřátelé jsou všichni studenti bradavické školy,“ připomněl Voldemort.
„Ale je jich jenom osm set!“ ohradil se Snape.

„Vaše nejlepší zaměstnání a zaměstnavatel,“ dožadovala se Smrt další odpovědi.
„Mají tyhle otázky nějaký hlubší smysl?“ zeptal se Snape otráveně.
„Teď se těším, koho uvedeš jako zaměstnavatele. Jediného tvého - Brumbála?“ zamnul si ruce Voldemort.
„A co uvedeš ty? Borgina? V jehož službách jsi legálně kradl vzácné předměty?“ odsekl Snape.
Voldemort udělal uražené tsss.
„Zaměstnání? Já měl nabídky, a jaké! Ale tenhle hadí ksicht mě donutil vzít místo u Brumbála a pak zaměstnavatele zabít!“ postěžoval si Snape. „S hadím ksichtem jsem pracovní smlouvu neměl, pokud si vzpomínám. A to jsem kvůli němu pustil místo u přední farmaceutické firmy!“
„Zaměstnavatel? Pana Borgina jsem měl rád. Vždycky jsem mu dal dýchnout dusícího prášku a vybral kasu. A zaměstnání? Mé bývalé povolání: Postrach kouzelnického světa. A Sevie, ty jsi chtěl jit do Dermacolu?“
„To byla kouzelnická firma, ty pitomče,“ obrátil Snape oči v sloup. „Nabízeli mi třicet pět tisíc galeonů měsíčně a pěknou sekretářku a já to nevzal!“ povzdechl si.
„A co by s tebou sekretářka dělala? Ryla rypákem v pergamenech a krájela různé živočichy? Nebo by ti snad mohla mýt i vlasy?“ uškleboval se Voldemort.

Smrt se naklonila přes svůj stolec dopředu a řekla: „Pane V. - je pravda to, co se o vás povídá?“
„Jasně,“ přikývl Snape. „Fakt nenosí spodní prádlo. Chodí naostro!“
„Lepší, než zašedlé spodky,“ odsekl Voldemort.
„Radši šedé spodky, než ukazovat světu frantíka!“
„Pane S. - NEMLUVTE, nejste-li tázán! Nebo dám vyklidit soudní é... kobku...!“ zahřímala Smrt.
„Vždyť už mlčím,“ zamumlal Snape, ale přesto tiše dodal: „Nemá ho zrovna velkýho. A to nemluvě o tom, že si už ani nepamatuje, kdy se mu naposledy postavil.“
Voldemort ho ale slyšel.
„Zato Sevie má podle jisté Orlovské 30 čísel... Zmínil se Červíček... Možná to násobila deseti,“ zachechtal se Voldemort.
„C-c-cože?“ zakoktal Snape při té představě.

„Tak radši popojedem,“ rozhodla Smrt. „Vaše nejzajímavější sex... ale ne! - životní zkušenost?“
„Sex,“ odpověděl Snape bez váhání.
„Podrobněji, prosím - a nemyslete jenom na to jedno!“ povzdechla si Smrt.
„Zbytek stál za houby, protože u toho vždycky byl tenhle hadí ksicht,“ pokrčil Snape rameny. „Ačkoli - možná vražda Albuse Brumbála - hrozně se mi ulevilo, že jsem mu to mohl vytmavit.“
„Sex se Sevem, pochopitelně. S ním je to opravdu něco. Ječí, jako by ho na nože brali a pak křičí "VoldieVoldieVoldie" - to je zážitek na celý život,“ řekl Voldemort a spokojeně přimhouřil oči.
„CTIHODNOSTI, NEVĚŘTE MU ANI SLOVO!“ vykřikl Snape. Ještěže už neměl tělo, jinak by byl rudý jako rajče.

„Zabili jste někoho? Proč, jak a kam? A nepředbíhejte!“ napomenula je Smrt.
„Zabil? Jejda... Já nevím, jak se jmenovali...“ poškrábal se Voldemort rozpačitě na hlavě.
„Voldy nemůže odpovědět, nedá se to u něj totiž už ani spočítat,“ poznamenal Snape. „Já jsem zabil jen jednou - Brumbála, Avada Kedavrou do prsou… Teda vlastně dvakrát… ale to se nepočítá, to bylo v sebeobraně… Ačkoli pak tu byla ta holka... takže asi třikrát, ale to bylo taky v sebeobraně!“
„Pan S. zapomněl uvést PROČ!“ připomněla Smrt důrazně.
„Seviek někoho trefil rovnou do prsou? No podívejme. A kdo tě Avadu učil, sosáku?“ ušklíbl se Voldemort.
„Avadu zvládne každý hovado, proto jsi ji taky používal, že, TOME,“ zasyčel Snape. „Brumbál - musel jsem. Neporušitelná přísaha. Ten chlápek - chtěl mě zabít, co jsem měl dělat? A ta holka - musím odpovídat?“
„Zabil ji, protože se mu smála, že mu to nějak nejde. Chápejte... Ono to muže rozlítí...“
„Co ty o tom víš. Já náhodou nikdy neselhal!“ odsekl Snape nakvašeně.
„Já mám raději Cruciatus. Je to takové… živější. Ale Avadu nezvládne každý hovado, Sevie. Například tu holku jsi ještě musel domlátit golfovou holí...“ usmál se Voldemort.
„Jasně, jako by ti někdo uvěřil, že mám ve své ložnici golfové hole,“ ušklíbl se Snape.
„V ložnici? Takže přiznáváš, žes ji zabil v ložnici??“ zachechtal se Voldemort.
„Přinesla mi k snídani vafle. Nesnáším vafle!“ vyštěkl Snape.

„Tak dobře, to stačí!“ přerušila je Smrt. „Teď jen doplňte, jak si představujete posmrtný život - v nejhorší a nejlepší variantě!“
„Nejhorší?“ zamyslel se Snape. „Fanynky, Voldemort, Potter a spol. Nejlepší? Svatý klid od vás všech!“
„Nejlepší: Nagini, jistá tělesná partie Sevieho, Bellatrix a Narcisa u tyče...“ Mlsně se zadíval se Snapea. „Nejhorší: Jiná partie Sevova těla, u tyče Pottter a Brumbál a Fenrir zpívá anglickou hymnu.“
„Jsi prase, Tome,“ konstatoval Snape. „Navíc na jisté části mého těla máš zakázáno sahat už několik let!“

Oba výtečníci se znovu pustili do hádky. Smrt jen rezignovaně zavrtěla hlavou, a do záznamu napsala:
„Jasné případy beznadějné hádavosti. Pro nebe nevhodní, takových, co se s nimi nedá rozumně domluvit, už je tam až dost. Před odesláním do pekla (navrhuji společný kotel) bude podán lektvar utišení, jak minule požadoval vrchní Belzebub s poukázáním na své migrény.“
Důstojně třikrát udeřila do lebky (tentokrát do té na stole) a rozsudek byl potvrzen. S tichým cvaknutím se objevily dva poháry s neznámým obsahem. Obě postavy ve světelných kruzích na moment zmlkly a jako očarované poslušně své lektvary vypily. Pak se na sebe zadívaly a v jejich pohledu bylo něco jinak… Znenadání se objali, a pak - ruku v ruce - zamířili k pekelné bráně.
Užaslá Smrt ještě zaslechla několik posledních slov:
„Lásko, tvé rudé oči mi nikdy nedaly spát…“
„Zlatoušku, mohl bych ti v kotlíku sloužit? Alespoň jako poduška? Prosím…“
Brána zaklapla.

„No tohle!“
Smrt pozvedla lebku, která před ní ležela na stole, otočila ji k sobě a překvapeně se jí zadívala do prázdných očních jamek.
„Co jsem jim to, k čertu, vlastně dala vypít?“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský