Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Smrtijed nemá život jednoduchý a bývalý Smrtijed už vůbec ne. A co teprve, když mu cestu zkříží bývalý odsouzený vrah
Poznámky: Je psaná s láskou k Severusi Snapeovi, doufám, že je to z příběhu cítit. I když dostává pěkně zabrat do těla.
Navazuje na povídku Život není fér

Život není fér II: Až na krev

Pouhý měsíc předtím, než dokončil školu v Bradavicích, Severus Snape vstoupil do služeb lorda Voldemorta. Prodělal tvrdý a náročný výcvik v řadách jeho stoupenců Smrtijedů a když potom stanul před Pánem Zla, aby před něj padnul na kolena a přísahal mu věrnost a oddanost a byl odměněn vypálením Znamení Zla na své předloktí, něco velice podstatného se v jeho životě změnilo.
Voldemort ho podrobně zasvětil do tajů černé magie, seznámil ho se sílami Zla, ukázal mu pekelnou moc Temné strany, pootevřel dvířka k tajemství nesmrtelnosti, naučil ho uměním nitrozpytu a nitrobrany neomezeně vstupovat do cizích mozků, ovládat, omámit a očarovat mysl kletbou Imperius, mučit tělo a způsobovat nepředstavitelnou bolest kletbou Cruciatus.
Severus mu pozorně, s úctou naslouchal. Směšně snadno lord Voldemort zneužil nezkušené srdce, které zažilo už tolik bolesti. Ta křehká, citlivá bytost v něm pomalu umírala a temná stránka jeho lidské osobnosti se drala na povrch. Mnohem, mnohem později, když se stal Snape jeho oblíbencem, mu Černý mág laskavě dovolil zúčastnit se Černé mše jen pro vyvolené a poodhalil roušku do rituálu uctívaní démona Beliala, včetně krvavých obětí.
Zavedl ho do své knihovny, mnohem větší, než měl Malfoy a taky mnohem bohatší na zakázané knihy. Liber Mortis nebo Kniha smrti se nacházely pouze v jeho knihovně.
Jeho pýchou ale byl kompletní svazek nejhrůznější knihy světa Devět knih Nagaše. Jediný originál pod sluncem.
„Tuhle oblast černé magie ještě nemáš prozkoumanou,“ řekl tajemně Voldemort.
Vytáhl jednu z knih, chvíli v ní listoval a pak ji podal Snapeovi.
„Nekromantské učení v těchto knihách je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejhouževnatější mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost,“ varoval ho.
Severus Snape již věděl o černé magii úplně všechno. Přímo o té nejčernější.

Tři roky sloužil Snape bezmezně a věrně svému Pánovi a prokazoval mu nejvyšší úctu a oddanost. Z toho kdysi vyplašeného Snapea se stal mocný, uznávaný a respektovaný čaroděj, autoritativní, sebevědomý a obávaný černokněžník. Zrcadlový odraz svého pána.
Míchal pro něj lektvary a jedy dle jeho konkrétních přání a vypracoval se na Mistra chemie a alchymie. Viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem zabíjení nepohodlných kouzelníků, dokonce i zrádců z vlastních řad. Duši měl sice černou, jako uhel, ale ještě nerozervanou žádnou vraždou. Nezabil nikoho, aspoň zatím ne, a to, že jeho lektvary ano, to nemohl nijak ovlivnit.

*****

Snape klečel na leštěné černě dlážděné podlaze před svým Velmistrem, s hlavou podřízeně skloněnou až na prsa, nedovolil si pohledět mu přímo do očí. Pán Zla si ho zavolal v neobvyklou, pozdně večerní hodinu a to nemuselo věstit nic dobrého.
„Můj pane…“ promluvil.
„Severusi, potřebuji, abys mi rychle připravil dva lektvary,“ hlubokým temným hlasem přešel Voldemort hned k věci. „Jeden na ochrnutí nervové soustavy. Ten druhý lektvar musí mé oběti po vypití rozežrat celý zažívací trakt. Ne hned. Pomalu. Chci pro ni pomalou a krutou smrt. Žádné Avada Kedavra,“ bez zájmu pronesl Voldemort, jako kdyby se bavil o počasí a máchl líně rukou při poslední větě.
„Jak si přeješ, můj Mistře.“
„Vstaň, Severusi, víš, že ty máš to privilegium stát v mé přítomnosti.“
Snape vstal, ale hlavu měl stále skloněnou na znamení podřazenosti.
„Potřebuji oba jedy zítra, tak se snaž,“ zahučel Voldemort přísně.
„Jistě, pane,“ s respektem řekl Snape a horečně přemýšlel, kde tak rychle sežene složité přísady do obou jedů.
„Pojď sem blíž,“ řekl najednou Pán Zla a štěrbiny v plochém hadím nose se mu zachvěly.
Snape začal tušit problémy. Vždyť to říkal, že je to neobvyklá doba na audienci. Udělal několik váhavých kroků dopředu.
„Pane…“ vykoktal nervózně.
„Mám pro tebe ještě jeden úkol, velice důležitý. Nemohu ho svěřit nikomu jinému, tak si toho važ.“
Dlouhými štíhlými prsty hladil velkého černého havrana, sedícího mu na zápěstí a zažloutlými nehty se mu probíral v peří.
„Mně můžete důvěřovat, můj pane, nezklamu vás.“
Voldemort se naklonil k němu blíž a rudé oči mu svítily v přítmí. Jeho hlas přešel do šepotu.
„Zjistil jsem, koho se týká ta věštba, kterou jsi před časem vyslechl. Ten, v jehož moci je porazit mne, Pána všeho Zla…“ při těchto slovech se pohrdlivě ušklíbl, „… je syn Lily a Jamese Potterových.“
Opřel se zpátky do svého křesla.
„Slyšel jsem, že je znáš. Jistě nebude pro tebe problém zjistit, kde se ukrývají.“
Snape překvapeně zvedl hlavu a poprvé se podíval do voskově bílého obličeje. Tak Lily si přece jen vzala toho hajzla, Potter zase dosáhl toho, co si vždy zamanul. Oči se mu zúžily chladným vztekem při vzpomínce na to, jak ho Potter kdysi systematicky týral a ponižoval a nenávistně ohrnul ret.
Hlavou mu najednou proletěla jediná myšlenka. Pomsta! Teď má vynikající příležitost pomstít se tomu parchantovi za všechno to utrpení, co mu kdy způsobil. Mistr má zřejmě v úmyslu zabít jeho syna. Za jiných okolností by to byla pro Snapea dostatečná satisfakce, ale on chtěl i Potterovu smrt a jen doufal, že zemře v krutých bolestech.
Vedle Voldemortova trůnu stála obrovská socha padlého anděla, sedícího na drakovi a držícího v ruce zmiji. Snape na ni upíral zrak. Připomínala mu jeho těžká zmijozelská školní léta.
„Udělám to pro vás, můj pane. Najdu vám toho kluka,“ řekl rozhodně a se zjevným potěšením.
Voldemort se spokojeně pousmál a gestem ruky mu pokynul, aby odešel. Považoval audienci za ukončenou.
Snape ale zůstal ještě stát.
„Mohl bych… mohl bych mít … neskromné přání, můj pane?“ sebral odvahu požádat Pána o malou službičku a hluboce se uklonil.
Voldemorta zarazila Snapeova drzost. Rychle vstal z křesla, až havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí a dlouhým krokem přistoupil ke Snapeovi. Zmítala jím ale zvědavost a ta ho nakonec přemohla.
„Mluv.“
„Předpokládám, že máte v úmyslu toho kluka zabít.“
Snape si byl plně vědom, že kráčí po tenkém ledě, ale touha po pomstě byla silnější. Nedokázal tomu čelit.
„Můžu být tak… odvážný… a co nejponíženěji požádat Pána Zla o smrt i jeho… otce?“
V černých očích se mu blýskalo.
Voldemort s údivem upřel své rudé zornice na Snapea.
„Severusi, musíš mít zaručeně velký důvod k nenávisti,“ pobaveně se zašklebil. „Ale prosit opravdu nemusíš. Samozřejmě, že ho taky zabiju. Zabiju je všechny tři.“
Snape zalapal po dechu a s úděsem padl na kolena k Voldemortovým nohám.
„Prosím, Lily ne!“ zoufale vykřikl a začal líbat lem Voldemortova roucha.
Těžká bota mu dopadla dozadu na týl a bolestivě mu zašlápla obličej do studené dlažby.
Voldemort zúžil oči do škvír.
„Jsi drzý, Severusi.“
Voldemort byl dnes už podruhé překvapen Snapeovou nečekanou reakcí. Nenávist a láska? Nemohl uvěřit, že Snape, který byl chladný jako led, by mohl prožívat jakékoliv emoce.
„Překvapil jsi mě,“ řekl blahosklonně a jeho noha udělila milost Snapeově hlavě. „Budu o tom uvažovat,“
Snape si nebyl jistý, jestli to znamená ano, nebo ne. Nemohl spoléhat ani na jedno. Musí Lily ihned varovat.
„Děkuji, můj pane, za tvé milosrdenství,“ poníženě políbil Voldemortovu nohu.
Hleděl na své ruce, položené dlaněmi na dlažbě, za žádnou cenu nechtěl zvednout zrak, aby se mu Pán Zla nedostal do myšlenek. Čekal, až ho propustí.
„Můžeš jít,“ bez zájmu pronesl Voldemort a odkopl Snapeovo ležící tělo.
Snape se rychle zvednul, položil pravou dlaň na prsa, uklonil se, vyhýbaje se přímému pohledu do jeho očí a rychlým krokem zamířil ke dveřím.
Sáhl na zdobenou mosaznou kliku, když se mu za zády ozval skřípavý hlas.
„Láska nemá místo v citech Smrtijeda, mysli na to, Severusi.“
Snape se s rukou na klice na chvíli zarazil, ale pak prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Opřel se zády o ně a sáhl si na holou hruď pod kabát.
„Co ty víš o lásce,“ zašeptal tiše do dlaně a otevřel ji. Něžně si přitiskl ke rtům červený rubín ve zlatém amuletu, visícím mu na řetízku kolem krku. V očích se mu odrážel neskutečný smutek.

*****

„Jakto, že je mrtvá. Slíbil jste mi přece, že ji schováte do bezpečí. Varoval jsem vás přece, že je všechny najde a zabije, že neušetří nikoho.“
Snapeovi přeskakoval hlas bolestí ze smrti Lily Potterové.
„Nepřála si to, Severusi,“ zachmuřeně odpověděl Brumbál.
„Zradil jsem svého Pána, jen abych jí zachránil život,“ nedokázal se s tím smířit. „Všechno bylo marné.“
Snape nervózně přecházel po ředitelově pracovně sem a tam. Brumbál stál opodál a zamyšleně ho sledoval zpoza půlměsícových brýlí.
„Slíbil jsem vám cokoliv za to, abyste ji ochránil a teď je mrtvá.“
Hlas se mu zlomil, zhrouceně padl do křesla a tvář ponořil do dlaní. Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen pravidelným pohybem kyvadla velkých nástěnných hodin.
Brumbál zadumaně hleděl do krbu a sledoval plápolavé, zářivé plameny. Zavřel oči a zahloubil se do svých nedávných vzpomínek, když tady naposled Severus před ním stál a kajícně prosil. Slyšel sám sebe, jak k němu tehdy promlouval.

„Severusi, riskujete svůj život, je to pro vás velice nebezpečné.“
„Na tom teď nezáleží. Musíte ji rychle schovat do bezpečí, dříve, než ji najde. Bez slitování je jinak všechny zabije,“ prozrazoval Snape Voldemortovy plány Brumbálovi.
„Přidejte se na naši stranu, Severusi, myslím, že když jste se teď postavil Voldemortovi, nejste ještě tak nakažený zlem.“
„Nemohu odejít ze služeb Pána Zla. Ne živý. Vyřkl by nade mnou okamžitě rozsudek smrti a na místě by mne bez milosti zabil,“ sklesle konstatoval Snape. „ Bývalý Smrtijed je… mrtvý Smrtijed.“
Brumbál zamyšlené sledoval praskající dřevo v krbu.
„Mohl by jste pro mne dělat… špeha lorda Voldemorta,“ navrhl najednou a zkoumavě se podíval do Snapeova obličeje.
„Udělám pro vás cokoliv, jen mi slibte, že ji ochráníte,“ zoufale naléhal Snape.
„Aby Voldemort neměl žádné podezření, mohl by jste u mne nastoupit jako učitel. Místo profesora lektvarů je zrovna volné,“ navrhl ředitel.
Snape se na vteřinu zamyslel. Po pravdě řečeno, měl lektvarů plné zuby.
„Když dovolíte, pane řediteli, mám výbornou kvalifikaci k Obraně proti černé magii. Myslím, že se v černé magii docela dobře vyznám,“ požádal odvážně.
„S tím nemohu souhlasit, Severusi. Vaše rozsáhlé znalosti z černé magie jsou mi velice dobře známy, až mě to, upřímně řečeno, trochu děsí. Pokušení by mohlo být pro vás příliš silné,“ rozhodně zamítl Brumbál jeho návrh.
Snape ještě chvíli zvažoval ředitelova slova a pak rezignoval.
„Nikdo se to ale nesmí dozvědět. Znamenalo by to pro mě jistou popravu,“ promluvil nakonec mrazivým hlasem.

Brumbál se vrátil zpátky do tvrdé reality a pochopil Snapeovu bolest. Zradil svého pána, aby zachránil Lily život i za cenu obrovského riskování ze svého prozrazení a následné kruté smrti. Pouto přátelství a lásky, kterého se lord Voldemort tak obával a které on sám nikdy nepoznal, bylo totiž silnější, než jeho bezmezná moc.
„Neskonale si toho vážím, Severusi, že děláte pro mě špeha lorda Voldemorta,“ řekl Brumbál tiše.
Snape zvedl hlavu z dlaní a Brumbál najednou uviděl, že Severus za tu chvilku zestárl o několik let.
„Nechci… už v tom nechci pokračovat,“ řekl Snape zlomeně.
„Severusi, musíte nadále dělat zvěda, aby její smrt nebyla zbytečná,“ naléhavě ho žádal Brumbál a v hlase mu zněly obavy z toho, že Snape po smrti Lily přestane s ním spolupracovat.
„Nechápete. Už nechci pokračovat… už nechci sloužit Pánovi Zla,“ řekl téměř neslyšně. „Chci…“ jít za Siriusem, toužil říct, už měl ta slova na jazyku. Ale schoval je zpátky do skořápky svého tajemství. Bolestně vzdychl steskem.
„To nemůžete, Severusi. Znamenalo by to pro vás jistou smrt.“
Brumbála zamrazilo na zádech z jeho vlastních slov. Severus sice kdysi propadl zlu, ale nikdo ani netušil, jaké pohnutky vehnaly mladého Severuse Snapea do náruče lorda Voldemorta. Nehledě nato, že svoji duši už vykoupil tím, že se postavil proti Voldemortovi. Brumbál se přistihl při tom, že tohohle mladého muže má rád a v žádném případě nechtěl, aby jeho krátký život ukončila Voldemortova ruka.
„Chápu vás, že to všechno, co jste viděl a zažil ve službách lorda Voldemorta, muselo na vás zanechat nezhojitelné jizvy na duši, ale musíte v tom pokračovat dál, pro naši věc. Je to nesmírně důležité.“
Doufal, že ho přesvědčil a že si Severus nad sebou nevynese trest smrti.
Snape vstal z křesla, přistoupil k vysokému oknu a hleděl do rudé záře zapadajícího slunce.
„Jak… jak zemřela,“ pronesl přes téměř zavřené rty.
„Rychlou smrtí.“
Brumbálovi se zdálo, že slyšel Snapeův úlevný výdech, i když byl k němu otočen zády.
„Nemohl jsem pro ně udělat nic. Zradil je jejich kamarád. Prozradil Voldemortovi jejich úkryt.“
„A… Potter?“ zeptal se zdánlivě s nezájmem Snape.
„Zabil je oba. Její syn ale zůstal naživu.“
„Kdo je zradil?“ zeptal se s hněvem v hlase a zaťal pěsti.
„Sirius Black.“
Snapeovi se zatočila před očima celá místnost a rychle se musel opřít o okenní parapet, aby se neskácel na zem. Brumbálův hlas se k němu nesl z obrovské vzdálenosti, jako kdyby mluvil z druhého konce tunelu.
„Je vám dobře, Severusi?“
Ne, to nemůže být pravda! Nohy se mu třásly, že měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena a nesesunul se ke zdi. Obličej měl stažený urputnou bolestí, ne fyzickou. Ta bolest vyvěrala přímo z jeho srdce. Musel vynaložit značné úsilí, aby se ovládl.
„Co… se s ním… stalo…“ namáhavě pronesl vyprahlými rty.
„Odvedli ho do Azkabanu a zavřeli na doživotí.“
Snape zavřel chvějící se řasy, třesoucí se rukou pomalu zajel ke hrudi, chytil do prstů Siriusův amulet a dotkl se ho něžně rty.
„Můj Sirius,“ zašeptal neslyšně a dýchl na rubín.
Vteřinu nebo dvě ho pevně svíral v dlani, prožívaje celým srdcem tento okamžik. Pak pevně stiskl úzké rty a … prudce trhnul rukou a přetrhl řetízek. V uších mu zazněl křik, táhlý, naléhavý, rychle se vzdaloval, až se úplně ztratil. Nakonec slyšel v uších už jen svůj zuřivý tep, jak krev prudce narážela na stěny žíly.
I když mu to způsobovalo obrovské utrpení, zpřetrhal vše, co ho pojilo k Siriusovi. Mezi láskou a nenávistí je křehká hranice, tenká, jako pavučina.
Mezi obočím se mu zničehonic objevila hluboká, trvalá vráska, z černých očí se vytratil lesk a rysy tváře mu ztvrdly.
Když se otočil zpátky od okna, Brumbálově pozornému oku neunikla ta náhlá změna. Stál před ním jeho učitel lektvarů, ale Severus Snape to nebyl.

*****

Na tvrdé, úzké lavici se choulilo zubožené tělo, v potrhaných hadrech bez jediného knoflíku. Třáslo se chladem tak, že dřevěné prkno, na kterém leželo, v pravidelných intervalech vrzalo v pantech. Přes nesčetné díry v rozedraném plátně prosvítala špinavá kůže se spoustou šrámů a jizev. Pod vrstvou špíny na hrudi a na levém rameni se nejasně rýsovaly modré symboly, znaky a písmena, kam jen pravá ruka dosáhla. Tetovaná kůže byla na několika místech ještě nezahojená, škrábance od nehtů z nedávné doby byly zhnisané a musely způsobovat zmučenému tělu velké bolesti. Zbytky tkaniny páchly špínou a potem. Umaštěné vlasy neurčité barvy mu ve slepených pramíncích zakrývaly ramena a část zad. Ušpiněné ruce s prsty bez nehtů a se zbytky zaschlé krve zoufale tiskl na prsa v marné snaze alespoň trochu se zahřát. Zuby mu cvakaly zimou. Jazykem si namáhavě olízl popraskané, promodralé rty. S propadlou, zarostlou tváří, tmavými kruhy pod očními víčky a prázdnýma, zakalenýma očima vypadal jako stařec. Nikdo by v téhle lidské trosce nepoznal kdysi krásného Siriuse Blacka.
Ponurá cela velikosti přístěnku pro košťata se stala jeho doživotním vězením. Páchla stejně, jako jeho hadry, stejně, jako on. Studená kamenná podlaha byla zčásti mokrá, odněkud sem nepřetržitě padaly kapky ledové vody a tříštily se na kameni. Malým kulatým otvorem se zazděnými železnými pruty ve tvaru kříže vysoko na zdi do cely pronikal jediný slabý zdroj světla. Otvor byl tak malý a tak vysoko, že vsazené tyče byly zcela zbytečné. Alespoň se podle intenzity světla, dopadající otvorem, dalo poznat, jestli je noc nebo den. I když v Azkabanu to bylo úplně jedno.
V cele na konci chodby nějaká šílená duše už hodiny a hodiny nesrozumitelně blábolila, jako by mumlala nějaká zaklínadla. Sirius už ten zvuk přestal vnímat, jakoby to odjakživa patřilo mezi tyto studené zdi.
Najednou to ponuré ticho, rušené jen klepáním desky pod schouleným, třesoucím se tělem vězně proťal nelidský výkřik. Black se prudce posadil a s vytřeštěnýma očima hleděl do chodby za mřížemi.
„Už zase jdou,“ vystrašeně šeptal sám pro sebe.
V obličeji se mu zračila neskutečná hrůza. Svaly se mu napnuly k prasknutí, dech se zastavil. Kolem mříží jeho cely propluly černé nestvůry v rozedraných, černošedých pláštích s kápí. Vzduch kolem zmrzl. Z kterési cely, nedaleko od té jeho, uslyšel přidušený chrčivý zvuk.
Zhluboka vydechl úlevou. Ne, to ještě nejdou k němu. Ty věčně hladové příšery si pro tentokrát vybraly jinou oběť. Ještě má chvíli času. Seděl na prkně a monotónně se kolébavě nakláněl dopředu a dozadu, dokud vedlejší cela neutichla.
Po chvíli se ztěžka zvedl a stařeckým krokem se šoural ke zdi naproti mříži. I když otvorem dopadalo dovnitř jasné měsíční světlo, bylo slaboučké a cela byla potemnělá. Ale i to přítmí Siriusovi stačilo, muselo mu stačit.
Přišoural se ke zdi. Drsnou dlaní přešel po hrubé omítce, která byla od jednoho rohu do druhého, odshora, kam se jen dalo dosáhnout, až téměř dolů, hustě popsaná drobným písmem. Cela vypadala jako egyptská svatyně. Sirius se svezl na kamennou podlahu, zachvěl se chladem, když si sedl a dávivě zakašlal. Třesoucí rukou vytáhl z tajné skrýše ve výklenku drobný předmět, přitiskl ho ke zdi a začal vyrývat do omítky další slova.

Můj drahý Severusi.
Už jsem přestal počítat dny, měsíce i roky, co jsem tady v téhle prokleté kamenné hrobce pohřben zaživa. Nikdy se nedozvíš, že jsem zcela nevinně odsouzen k doživotnímu utrpení v pekle.
Černé přízraky mi vysávají šťastné vzpomínky na tebe, už mi jich moc nezbývá. Propadám se do beznaděje a zoufalství. Kolikrát si přeji, aby mi radši mozkomorův polibek smrti vysál duši a ukončil mé trýznění.
Nakonec mi zbudou vzpomínky jen na ty nejhorší chvíle mého života. Ale mne jen tak nezlomí, všechny šťastné okamžiky, na které si ještě pamatuji, svěřuji téhle zdi, tady zůstanou zachované na věčnost. Mozkomorové zeď nevidí, jsou slepí, místo očí mají jen prázdné důlky, které nemilosrdně otáčejí za sebemenším světýlkem šťastné vzpomínky. Někdy si nejsem jist, jestli jsou skuteční, anebo jsou to jen přeludy mé duševně nemocné mysli.
Nevím, kolik slov ti ještě budu moct napsat, mám už jen poslední knoflík a i ten je už téměř celý obroušený. Asi to budu muset zase zkoušet nehty, i když je to velice bolestivé, když mám prsty rozedrané až do krve. Ale musím ještě nějaký čas počkat, až mi zase trochu narostou. Nepřestanu psát pro tebe tyto vzkazy, i když vím, že je nikdy nebudeš číst, snad jedině další vězeň, co přijde sem po mně, až tady chcípnu.
Ta strašlivá muka, která tady prožívám, se ale nemůžou vyrovnat utrpení z toho, že tě už nikdy ve svém bezútěšném životě neuvidím. Nikdy jsem tě nepřestal milovat, ani když jsi mě opustil a stal jsi se Smrtijedem. Ta krutá nejistota, jestli jsi to vůbec přežil, mě tady mučí víc, než ty bezduché příšery. Pouhá vzpomínka na tebe mě ještě drží při životě. Miloval, miluji a budu tě milovat navěky, dokud tady nevypustím svou černou duši. Dal bych vlastní krev za ten prchavý okamžik štěstí, který jsem prožíval s tebou tehdy, když jsme se poprvé milovali. Nikdy na něj…

Jeho šťastná vzpomínka, kterou zrovna prožíval, zářivě svítila do tmy, jako měsíc v úplňku na černé obloze. Oslnivé světlo štěstí žhnulo přes kamenné zdi Azkabanu do černoty a vpalovalo se do očních důlků mozkomorů.
Vzduch v cele se najednou prudce ochladil, studenou kobku ovinula svými dlouhými pažemi bílá mlha. Siriusův trhaný horký dech se srážel v mrazivou páru. Zorničky se mu rozšířily hrůzou, když se otočil. Temné postavy v pláštích zaplnily celou kobku a vznášely se nad zemí. Z hrdla se mu vydral nervy drásající výkřik a jeho ústa z plných plic křičela, než je umlčela děsivě zející bezzubá tlama mozkomorova, páchnoucí rozkládajícím se dechem. Černé přízraky se změnily v rozmazané stíny a jeho rozedraná mysl se propadala někam do propasti.
Poslední co uviděl, než zavřel oči a soucitné bezvědomí ho objalo ve své náruči, byly mrtvé, kostnaté, slizké ruce, sápající se po jeho těle. Bezvládné tělo se sesunulo na studený kámen, prsty pravé ruky se křečovitě otevřely a malý knoflíček vyklouzl z otevřené dlaně a zakutálel se někam do škvíry…

*****

Snapea náhle probudil z povrchního spánku jeho vlastní křik a prudce se posadil na posteli. Přerývaně dýchal a oči měl rozšířené strachem. Na čele se mu perlily kapičky potu a záda měl zpocená jako při horečce.
Zase ta noční můra.
Vstal a šel do sprchy. Pustil na sebe studenou vodu a nastavil obličej. Hlasitě vydechl, když mu ledové kapky vnikaly do pórů a do celého těla ho bodaly jehličky chladu, které ho definitivně probudily. Otočil druhým kohoutkem. Opřel obě dlaně na zeď a sklonil hlavu. Na zádech se mu tříštily kapky horké vody. Nechal ji silným proudem téct mezi lopatky a oddával se příjemnému mravenčení. Po půl hodině vypnul vodu, ale k jeho nelibosti se necítil ani o trochu lépe.
Podíval se do zrcadla. Hleděl do ledových, tvrdých očí nějaké cizí tváře v masce, voskově bledé z věčného pobytu ve sklepení.
„Ani se nedivím, že nejsi mezi studenty oblíbený. Tvým pohrdavým, arogantním vystupováním si nikoho nezískáš,“ promlouval k té tváři hlasem, plným sarkasmu. „Musíš trestat svět za to, cos musel vytrpět?“
Chrstnul si na obličej plné dlaně studené vody.
„A nějak moc často sis začal povídat sám se sebou.“
Na tváři v zrcadle se objevil jízlivý úsměšek, jakoby se mu vysmívala.
Ta jeho chorobná nespavost mu začínala nahánět strach. Lektvar na spaní je nanic, sice po něm hned usne, ale má vedlejší účinky. Způsobuje mu děsivé sny. Jsou vždy stejné, pořád se opakují.
Black v tom jeho zpropadeném vězení chodí monotónně dokola v cele dva krát dva metry, zubožený a zbědačený, a pak se na něj vrhají černé přízraky a Black křičí jako raněné zvíře…
Ten úděsný křik ho vždy probudí a vychází z jeho vlastních úst. Úzkostné prožitky ze živého snu mu způsobovaly pocity beznaděje a patologického smutku. K nespavosti se ještě přidala porucha chuti k jídlu. Vždycky byl hubený, ale teď byl přímo vychrtlý.
„Budu si muset připravit nějaký antidepresivní lektvar, jinak skončím s hůlkou proti sobě,“ mumlal si sám pro sebe.
Přistoupil k baru a nalil si pořádnou dávku skotské.
„Ještě že aspoň ta whisky nemá žádné vedlejší účinky.“ Otočil ji do sebe na jeden lok. „Skoro,“ dodal.
Vyhrnul si rukáv. Na předloktí se jen nepatrně rýsovaly obrysy cejchu smrti, to prokleté znamení před léty téměř zmizelo. A s ním i existence lorda Voldemorta.
Potterův syn po prázdninách poprvé nastoupí svoji pouť na bradavické škole. Nenáviděl ho, kvůli tomu malému zmetkovi musela Lily umřít. Nejradši by ho poslal ke všem čertům, ale osud s ním měl jisté plány a on Brumbálovi slíbil, že ho bude za každou cenu chránit.
„Jak patetické,“ odfrknul si znechuceně.
Znovu si nalil. S nechutí si uvědomil, že den ještě ani pořádně nezačal a on už od brzkého rána do sebe lije jednu skleničku za druhou.
„Když to takhle půjde dál, budu k tomu všemu závislý ještě i na alkoholu,“ konstatoval zachmuřeně.
S pokleslou náladou si vzpomněl na Blacka. Jak dlouho ho vlastně neviděl? Třináct let?
„Bůhví, jestli ještě žije.“
Dal si záležet, aby v jeho hlase nebylo ani za mák citu. Nepřesvědčil ani sám sebe.
Zase se přistihl, že se jeho myšlenky navrátily k Blackovi, poslední dobou stále častěji a intenzivněji.
Nikdy nikoho jiného už nemiloval. Nemohl mu ale odpustit, že zradil.
„K čertu s tebou, Blacku,“ prsknul. Slova ale zněla dutě a prázdně.
Zatracený Black. Vkrádal se mu do snů, opanovával jeho myšlenky, ovládal jeho mysl.
Black leží bezmocně na zemi, oči vytřeštěné, tělo nadzvedlé na loktech se mu v zádech prohýbá v křeči, na jeho rtech přisátá ústa mozkomorova, několik dlouhých vteřin nedýchá, a když ho přízrak konečně propustí ze své moci, zoufale zalapá po troše vzduchu, pak zhluboka vydechne, víčka se zavřou, tělo bezvládně klesne a leží bez hnutí…
Z těchto nočních můr pramenily jeho úzkostné stavy a deprese a to ho děsilo.
„Nenávidím tě, Blacku,“ řekl vztekle a převrátil do sebe celý obsah sklenice. Vší silou mrštil skleničkou proti zdi poté, co postřehl ve svém hlase podtón bolesti a stesku. Nenáviděl ho?

*****

Zpráva se rychlostí blesku šířila celým kouzelnickým světem. Denní věštec hlásal palcovými titulky na první straně:
Zrádce a vrah Sirius Black utekl z nejstřeženějšího vězení z Azkabanu!
Snape zásadně nikdy nečetl tento bulvární deník, opovrhoval ním, ale teď měl svůj zahnutý nos zapíchnutý do zprávy v novinách a jezdil s ním zleva doprava a zpátky po novinovém papíře, až se mu nosem pokrčila stránka. Tmavé oči nevěřícně zíraly na pohyblivou fotografii Siriuse Blacka, která zabírala přes půl titulní strany. Z obrázku na něj koukala zoufalá, léty ve vězení strhaná tvář zlomeného muže, z prázdných modrých očí mu sálalo neskutečné utrpení prožitých let za mřížemi.
To nebyl jeho Sirius. I když, ty oči…
Snape krčil nos a temná vráska mezi obočím se prohloubila. Třesoucími prsty nostalgicky přejel po fotografii. V prsou ucítil bolest, srdce mu sevřela ledová ruka. Krev mu divoce hučela ve spáncích, posilněná množstvím alkoholu, který v ní koloval. Jeho mysl bojovala se smíšenými pocity.
Trpěl.
„Přece nebudu sentimentální,“ promluvil nahlas, až se lekl svého silného hlasu. Zatřepal prudce hlavou, mastné černé vlasy mu spadly do bledého obličeje a vztekle zmuchlal noviny do koule a hodil do plápolajících plamenů v krbu.
Zpropadený Black.

*****

I když se lord Voldemort před léty ztratil někde v prachu a Znamení zla zůstávalo stále vybledlé, Brumbál byl skálopevně přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se navrátí a získá zpátky svoji moc. Byl si tím tak jist, že i během tohoto období zdánlivého míru a klidu organizoval schůzky Fénixova Řádu a připravoval je na návrat Pána Zla.

Snape dlouhými kroky pospíchal zatuchlou chodbou směrem k otevřeným dveřím v přízemí. Zpozdil se, bez výjimky chodil zásadně poslední a teď se to snažil dohnat. Brumbál na poslední chvíli změnil obvyklé místo jejich schůzek. Rychlým krokem mířil kolem schodiště na konec chodby. Černý plášť za ním vlál a víc, než kdy jindy připomínal netopýra. Světlo z místnosti jen chabě osvětlovalo velké temné prostory v přízemí a tak si nevšiml vysoké tmavé postavy, stojící nahoře na schodišti a seshora ho přes zábradlí pozorující. Vešel dovnitř, bradu povýšeně zvednutou, úzké rty pevně stisknuté. Kývnutím hlavy pokynul Brumbálovi na pozdrav.
„Pojďte dál, Severusi. Čekáme jen na vás,“ neopomněl mu ředitel, jako ostatně pokaždé, připomenout, že je zase poslední. Zavřel za ním dveře.
Uvnitř bylo několik bystrozorů a členů Řádu. Seděli kolem dlouhého stolu a živě se mezi sebou bavili. Jak vstoupil do místnosti, hovor ztichl a většina hlav se otočila k němu a pochmurně ho sledovala.
Když ho po pádu Voldemorta Brumbál zachránil před uvězněním v Azkabanu, vyvolalo to značnou nevoli mezi ostatnímu kouzelníky. Snape si už dávno zvykl na to, že tito lovci Smrtijedů ho nikdy mezi sebe do Řádu nepřijali a považovali ho za zrádce obou stran. Vcelku vzato, bylo mu to úplně jedno.
Pohrdavě přejel černýma očima po přítomných, na pár okamžiků zavadil o pohled toho ošuntělého vlkodlaka Lupina a přesunul se do vzdáleného rohu místnosti. Opřel se zády o zeď, chytil oběma rukama klopy černého pláště a zabalil se do něj jako do kukly. Obrnil se před upřenými pohledy.
Brumbál několikrát zatleskal na znamení zahájení schůze. Zase se dělá důležitým, jako vždy, ušklíbl se Snape.
Všechny pohledy se od Snapea otočily k Brumbálovi.
Zaznělo pár frázovitých vět, které Snape nevnímal. Rozhlížel se po místnosti, která nesla očividné známky toho, že tady nikdo už dlouhá léta nebydlel a byla jen narychlo trochu uklizená kvůli dnešnímu setkání. Stejné stopy neobydlenosti domu neunikly jeho pozornému oku ani v chodbě, kterou přišel. Zrovna mu hlavou bloudily myšlenky, kde asi Brumbál tuto chátrající barabiznu vyhrabal, když k němu dolehl Brumbálův hlas.
„…a tento dům bude natrvalo sloužit jako hlavní velitelství Fénixova Řádu. Patří vznešenému kouzelnickému rodu Blacků.“
Snape se zavrtěl. Tělem mu projel zvláštní záchvěv. Tak tady kdysi Black vyrůstal. Znova se mu vrátily sentimentální vzpomínky na to léto, které s ním trávil v jeho letním sídle na venkově. Rychle je zaplašil, jako kdyby odháněl dotěrnou mouchu.
„A teď…“ Brumbál udělal dramatickou pauzu, „…bych vám chtěl oznámit jednu velice důležitou věc. A prosím vás, aby jste zachovali klid a pozorně poslouchali.“
Brumbál se postavil, sepjal ruce do sebe, položil je na prsa, sklonil hlavu, aby si prohlédl všechny přítomné zpoza brýlí a promluvil.
„Zajisté víte, že poslední dědic rodu Blacků, Sirius Black, byl před dvanácti lety odsouzen za zradu, vraždu a za služby lordu Voldemortovi na doživotí do Azkabanu. Zajisté také víte, že se mu před několika měsíci podařilo z vězení utéct.“
V místnosti bylo takové ticho, že bylo slyšet škrábání myší pod dřevěnou podlahou. Všechny pohledy sledovaly starého kouzelníka. Snape mu pohledem visel na rtech.
„Mám nevyvratitelné důkazy… že Sirius Black je nevinen!“ zaburácel Brumbál.
Ztichlá místnost se najednou rozbouřila rozrušenými hlasy, hučelo to v ní jako v úle, kouzelníci se překřikovali jeden přes druhého.
Snape zalapal po dechu, bylo to rána pod pás. Kolena se mu rozklepala. Vysvobodil ruce ze zamotaného hábitu a rychle své tělo vmáčkl do rohu, aby udržel stabilitu. Zbledl jako smrt a na studenou, vlhkou kůži se mu přilepilo oblečení.
„Tiiichooo!“
Brumbálův hlas zahřměl jako hrom z nebe. „Prosím o klid.“
Když byli všichni přítomni umlčeni, Brumbál se odebral ke dveřím a otevřel je.
Do místnosti vešel Sirius Black.

*****

Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Všechny, i ta Snapeova.
Sirius Black, uprchlý vězeň z Azkabanu a dědic rodinného jména starobylého, čistokrevného rodu Blacků vznešeně a s grácií vstoupil do místnosti a sedl si na židli v čele stolu hned vedle Brumbála. Uvědomoval si, že na něj míří téměř tolik hůlek, kolik bylo v místnosti kouzelníků, ale zachoval klid.
V ničem už nepřipomínal tu zuboženou lidskou trosku, kterou byl ještě před pár měsíci. Husté, černé vlasy mu splývaly ve vlnách až na ramena, útrapy azkabanského vězení, už navěky vepsané do tváře, částečně zakrývalo zarostlé strniště, modré oči, trochu unavené, ale opět živé a lesklé, mu zářily v pohublém, hezkém obličeji a těkaly po celé místnosti. Černá košile byla u krku a na hrudi rozepnutá a poodhalovala tetovanou kůži.
Tmavé oči se zaleskly. Byly stejné, jako vždy, stejně černé a stejně temné, ale věčný chlad se z nich na zlomek vteřiny vytratil. Zněžněly.
„Přírodní úkaz,“ ohromeně na něj civěl Snape. „Bůh.“
Srdce mu začalo silně bouchat na vnitřní stranu žeber, až se lekl, že je to slyšet po celé místnosti. Krátce a rychle dýchal a prudce se mu zrychlil tep. Myšlenky se mu zběsile honily hlavou.
Patnáct let ho neviděl, jediného člověka, kterého kdy miloval, s kterým zažil nejkrásnější chvíle svého života, ke kterému celá ta léta cítil vášnivou lásku i krutou nenávist. Nenávist neprávem… ach, Siriusi, jak jsem ti ublížil…
Patnáct let se marně snažil na něj zapomenout a vytěsnit ho z mysli i srdce a nepodařilo se mu to ani na jediný den. Sirius mu určitě nikdy neodpustil, že vstoupil do služeb Pána Zla a zpřetrhal všechny city, které je k sobě vázaly. Tehdy zkazil úplně všechno a teď mu nechtěl zkazit i jeho nový život na svobodě. Nemůže a nesmí se mu znovu plést do života.
Ach, Siriusi, je mi to tak líto…
Srdce ho převelice zabolelo, dralo se ven z hrudní kosti a z pootevřených rtů mu proti jeho vůli unikl tichý, ale neskutečně bolestný sten. Nedařilo se mu skrývat emoce, dalo mu obrovskou námahu ovládnout se a zachovat chladnou hlavu. Přitiskl se ještě víc do rohu a zoufale si přál, ať už to skončí, ať už může odejít a poprat se s tím někde osamotě ve sklepení. Ze všech sil se snažil udržet si masku chladu a lhostejnosti, která by skryla bolest jeho ztrápené duše. Zahalil se do černého pláště a přestal vnímat okolí. Udělal kolem sebe bariéru nepřístupnosti.
Mezitím, co Brumbál předkládal své důkazy o Siriusově nevině, kouzelníci pomalu jeden po druhém odkládali své hůlky. Sirius sjel s napjatým pohledem všechny přísedící u stolu. Kdo seděl blíž k němu, nemohl si nevšimnout, že se mu třásly ruce, položené v klíně. Nedočkavé oči hledaly jednu, jedinou osobu. Srdce mu divoce bušilo.
Pak ho uviděl. Stál tam v samém rohu místnosti. Vysoký a hubený, jak si ho pamatoval, dlouhé černé vlasy s modrým odleskem v ostrém kontrastu s bledou pletí, se zjevem vampa, dlouhý krk napjatý jako kobra, připravena k útoku, arogantně stisknuté úzké rty, chladné, temné, černočerné oči upřené do země. Vyzařovala z něj aura neproniknutelnosti, respektu a autority.
Sirius ale šestým smyslem vycítil, že i přes jeho téměř démonický zjev je zranitelný jako čerstvě narozené štěně. Vzrušením si musel poposednout.
Modré oči zvlhly. Black se rozechvěle opřel o opěradlo židle, prsty objal opěrky sedadla a pevně je sevřel, až mu naběhly žíly. Nespustil z něj zrak a zahloubal se do myšlenek.
Jak jen se těšil na tento okamžik, až konečně uvidí tu milovanou bytost, na kterou myslel každý den, každou hodinu, každou minutu, všechny ty roky, co byl od něj násilím odtržen. Jeho nejhlubší city k němu nezlomilo ani Severusovo prokleté Znamení smrti, ani patnáct let odloučení, ani železné mříže Azkabanu. Miloval ho celý svůj prokletý život. Jen pro něj to utrpení přežil. Bál se, moc se bál, že i když jeho láska přečkala všechny nástrahy krutého osudu, Severusova ne. Severusi, podívej se, prosím, na mne…
Snape, zalezlý ve své tvrdé ulitě, nevnímal okolí, pohroužený do svých rozporuplných myšlenek a pocitů. Zvedl zrak. Pohled se mu setkal se Siriusovým. Díval se na něj upřenýma, nádherně modrýma očima. Snapeův krk sevřela neviditelná ruka a silně zmáčkla. Nemohl polknout. Nedostávalo se mu vzduchu, plíce měl napnuté k prasknutí. Myslel, že už už omdlí. Zalapal po dechu.
Najednou Brumbál pronesl spásnou větu: „Děkuji vám za pozornost…“
Snape se odlepil od zdi a rychlým krokem zamířil ke dveřím. Hábit se rozevlál a plápolal za ním, jak ve vichřici. Když procházel kolem stolu, Sirius se zvedl ze židle a postavil se mu do cesty.
Stáli proti sobě, hleděli si zblízka do očí, mezi nimi propast patnácti let a nenaplněné lásky. Ani z jednoho pohledu se nedalo vyčíst vůbec nic.
Snapeova zranitelnost jako švihnutím biče zmizela a na tváři se mu objevil kamenný výraz, i když uvnitř sváděl obrovský boj.
Udělal krok stranou, obešel Blacka a prásknul za sebou dveřmi. Splynutí duší se nekonalo.
Black tam stál se shrbenými zády a pokleslými rameny ještě dlouho potom, co místnost opustil jako poslední kouzelník Brumbál, chápavě i povzbudivě mu poplácávající rameno.

*****

Je zpátky! Voldemort je zpátky!
Děs a hrůza se šířila do všech koutů země a těžce zasáhla každého, kdo nepatřil ke stoupencům Pána Zla.
Pán Temnoty se podruhé zrodil a povolal své věrné a oddané služebníky, aby ho následovali. Smrtijedi znovu povstali.
Brumbál měl nakonec pravdu. Lord Voldemort se vrátil a jeho moc nad vším byla větší a strašnější, než kdy předtím.
Zlo se plížilo světem.

Snape stál v ředitelově pracovně a očekával rozkazy. Znamení Zla na předloktí se rozpálilo.Voldemort svolával své věrné.
„Severusi, nemáme moc času, musíte jít, aby Voldemort neměl jakékoliv podezření. Ale varuji vás, dávejte si velký pozor, je to velice nebezpečné,“ s obavami v hlase mu dával poslední rozkazy jeho vůdce.
„Jistě. Mohu odejít?“
„Ještě jsem vás chtěl pověřit důležitým úkolem. Až vás Voldemort propustí, zajděte ihned na velitelství Řádu a řekněte Siriusovi, aby připravil na dnešní večer dům ke schůzi Fénixova Řádu. Po setmění budeme muset naplánovat strategii proti Voldemo…“
„Pane…“ přerušil ho Snape vystrašeně, „… já … nemohl by jste poslat sovu?“
Snape se od toho dne, co se Sirius vrátil zpátky, vyhýbal schůzím Řádu, aby se s ním nesetkal, nechtěl jitřit starou ránu, svoji ani Blackovu.
Brumbál se zkoumavě zahleděl do černých očí.
Snape neměl zapotřebí, aby si Brumbál přečetl obsah jeho myšlenek a na nitrobranu teď neměl sílu. Sklopil zrak.
„Všechny sovy jsem poslal se vzkazy o dnešní schůzi členům Řádu a bystrozorům. Není tady ani jediná. Takže nezbývá, než…“
„Mohl byste třeba…“ skočil mu do řeči Snape.
„Severusi, neztrácejte čas. Jděte,“ napomenul ho naléhavě ředitel.
Tón Brumbálova hlasu byl o poznání hlasitější.
„Ale, pane…“ zaprotestoval ještě chabě.
„Tak už běžte!“
„Zajisté, pane,“ rezignoval Snape a rychlým krokem odešel z pracovny.
Brumbál se za ním díval přes obroučky brýlí a slabě se pousmál.

*****

Snape už hodnou chvíli přešlapoval před Blackovým domem. Setkání s Pánem Zla, ze kterého se teď vracel, byl jen slabý odvar toho, které ho čekalo teď. Nakonec uznal, že tady nemůže postávat věčně. Zamumlal zaklínadlo a sáhl po rezavé klice. Dveře se s šíleným vrzáním otevřely a Snape vstoupil do tmavé chodby. V horním patře spatřil světlo, dopadající na protější zeď z dokořán otevřených dveří. Zamířil ke schodům a vystoupal po nich do poschodí.
„Blacku,“ zavolal a zůstal stát za dveřmi. Byl rozhodnut odevzdat mu vzkaz mezi dveřmi a pak rychle odtud vypadnout.
V kuželu světla na zdi se objevil stín postavy. Snapeovi se sevřel žaludek.
Black vyšel z pokoje a když uviděl Snapea, ztuhl. Rychle se vzpamatoval. Jeho pohled zněžněl.
„Pojď dál… Snape,“ oslovil ho stejně neosobně, jako on jeho a rukou mu pokynul směrem do pokoje. Měl na sobě jen černou košili a kalhoty. Snape neochotně přiznal, že byl stejně krásný, jako před lety.
„Jen jsem chtěl….“ řekl s předstíraně chladným klidem Snape a navzdory svému rozhodnutí vešel dovnitř.
Zastavil se uprostřed místnosti a rychlým pohledem se rozhlédl. Pokoj se zcela lišil od ostatních částí domu. Byl čistý, uklizený, zařízený starožitným nábytkem. Zcela určitě tady Black tráví veškerý svůj čas, pomyslel si. Naučeným pohybem ruky přehodil přední část černého hábitu přes rameno dozadu a zahalil se do něj. Chránil si své impérium.
Stáli proti sobě, navzájem se pozorovali, pohledy zkoumavě upřené na sebe a ani jeden nedokázal zjistit myšlenkové pochody toho druhého. Snape nepoužil nitrozpyt, nemohl se soustředit, byl až moc rozrušený a nervózní, i když navenek si zachovával image mrazivé neproniknutelnosti a rezervovanosti.
Black utrápeně poznal, že Snapea služba Zlu změnila, byl studený, jako zdi bradavického sklepení. Chlad z něj sálal i přes tu vzdálenost, co je dělila. Slabý, bezmocný a vystrašený kluk, kterého s láskou ochraňoval, se během let přerodil do nepřístupného a uzavřeného čaroděje, neschopného citu, pečlivě se mazlícího svým kultem mučedníka. Už není nic, jako dříve.
Jeho démonický zjev ho však nezkrotně dráždil. Dusil v sobě neovladatelnou touhu po něm, každičký sval v jeho těle se chvěl. To, že se ovládal, považoval za největší výkon svého života. Bál se, hrozně se bál, že odejde.
„Mohu ti něco nabídnout?“ přerušil ponurou atmosféru, napjatou k prasknutí Black a přistoupil ke stolu s nápoji. Nalil do dvou sklenic jiskřivé víno a elegantně mu podal skleničku. Sám se napil.
Snape gestem ruky rázně zamítl. Hlubokým sametovým barytonem odevzdal vzkaz od Brumbála a … otočil se k odchodu.
Potřeboval co nejrychleji opustit Blackovu přítomnost. Nikdy nedával najevo své city. Teď s ním zmítaly, jako strom ve vichřici. Patnáct let mu nestačilo na to, aby přestal Blacka milovat a přesně tolik na to, aby na něj zapomněl. Pouto jeho lásky k němu bylo silnější, než Voldemortovo Znamení zla. Nenašel ale v sobě odvahu vzít do náruče to milované tělo, dotknout se prsty ušlechtilého obličeje, políbit smyslné rty.
Black se díval za ním smutnýma očima. Se Snapem odcházel i jeho život. V prsou cítil obrovský tlak, jako by mu jimi prošla smrtící kletba.
Snape došel ke dveřím a zastavil se. Chvíli stál zaraženě na prahu. Najednou se prudce otočil, dlouhé vlasy mu zavlály a spadly do očí a rychlými kroky se vrátil k Blackovi.
Prudce zmáčknul jeho obličej do svých dlaní, až Black vydechl bolestí a divoce se přisál na jeho překvapené rty. Blackovi vypadla sklenička z ruky a roztříštila se na dřevěné podlaze. S rozšířenými zorničkami vyjeveně pohlédl do onyxových očí. Snape se nedokázal odtrhnout od těch plných rtů, vonících po kvalitním víně. Black lapal po dechu, ale Snape ho líbal dál a dál, jako o život, zasáhl svými chtivými rty každičký centimetr milované tváře. Neměl v úmyslu přestat.
Black se vzpamatoval, pustil z uzdy svou touhu a dal volný průchod svým těžce ovládaným vášním. Zabořil své rozklepané prsty do havraních vlasů a sevřel je bolestivě v pěstích a divoce oplácel Snapeovi jeho polibky.
To, co jim oběma bylo patnáct let odepíráno, teď vyvřelo na povrch a vybuchlo ve víru nezkrotných vášní. Jejich duše konečně splynuly v jednu.
V návalu neovladatelné žádostivosti Snapeovy ruce rychle rozepnuly Blackovi kalhoty a stáhly je až na kolena. Prsty se dotkly ztopořeného penisu. Oba najednou hlasitě vydechli. Snapeova ústa se odtáhla a v rychlém pohybu otočil Blackovo tělo zády k sobě a ohnul přes stůl. Rozklepanými prsty osvobodil vlastní erekci z úzkých kalhot, naslinil prsty a nahmatal Blackův anální otvor. Jeho dlouho potlačovaný chtíč byl tak silný a neudržitelný, že se ani nesnažil trochu ho připravit a roztáhnout. Sliny musí stačit.
Ujal se aktivní role. Nasměroval špičku svého penisu k otvoru a přitlačil. Z obou úst se vydral bolestivý sten. Snape překonal počáteční odpor a plynule začal přirážet. Nedbal na bolest a myšlenky soustředil jen na to, že se léta potlačovaná neskonalá touha po Siriusovi teď naplnila a on se pohybuje přímo v něm. Jen doufal, že to Black cítí stejně. Bolest pomalu odezněla a celým tělem se mu rozlila vlna slasti.
„Siriusi… chci tě moc… toužím po tobě …“ blábolil nesmysly proti své vůli.
Pevně obejmul Blackovy boky a začal udávat rychlejší tempo. Siriusovy nádherně smyslné vzdechy ho přiváděly do extáze.
„Miluji tě… nikdy jsem nepřestal…“ slyšel Snape sám sebe šeptat své skrývající tajemství, nedokázal se ale tomu ubránit. Zrychlil.
Black se pevně chytil stolu. Snapeovy divoké nárazy na hranici bolesti a rozkoše byly tak silné a prudké, že nedržet se, tak by se mu podlomila kolena. Snapeova vyznání ho hluboce zasáhla a potěšila ještě více, než jeho divoký útok na jeho tělo. Hlasitě sténal nekonečnou slastí a všemi nervy v těle vnímal Severuse ve svých útrobách. Merline, jak často o tomhle snil, jak často po tom neskonale toužil.
Ďábelské tempo se ještě zrychlilo s přicházející vlnou vyvrcholení. Black sevřel rohy stolu, až mu zbělaly klouby na hřbetech rukou. Láhve a sklenice tančily na leštěné desce. Snape s hlasitým projevem ještě několikrát přirazil až na doraz a dostal se za hranici, kde už mozek nemyslí. Přitlačil své slabiny k Siriusově zadku, až se posunul stůl a prudce vystříkl do jeho útrob. Zakřičel jeho jméno. Pár lahví a skleniček popadalo na zem a rozbilo se.
Black cítil, jak se mu nitro těla zaplňuje horkým produktem Snapeova chtíče a stimulovalo ho to k jeho vlastnímu orgasmu. Ejakuloval se jménem Severuse na rtech na stůl přímo mezi zbylé sklenice a klesl na lokty. Snape zůstával nadále v něm, lehl si na jeho záda a hlavu zabořil do jeho šíje. Setrvali takhle spolu dlouho, hlasitě oddechujíce a ani jeden se nemohl nabažit těsné blízkosti těla toho druhého.
Snape se vzpamatoval první. Schoval svůj povadlý penis, zapnul kalhoty a provinile se podíval na Blacka, jakoby se styděl za svůj výbuch vášně. Ustoupil krok dozadu a urovnával si pomačkaný hábit.
„Blacku, asi jsme se oba zbláznili,“ konstatoval suše hlasem, chladným jak lednové jitro. Už to byl zase ten studený Snape.
Black se usmál, natáhl si kalhoty a botou odstrčil střepy pod stůl. Nalil víno do dvou čistých skleniček a jednu podal Snapeovi.
„Na naše… divoké… setkání.“
Pozvedl ruku.
„Na lepší časy.“
Oba přípitky měly něco do sebe. Napili se.
Black položil obě sklenice na stůl a otočil se ke Snapeovi. To, že mu Severus ve své slabé chvilce prozradil, že ho nepřestal milovat, ho pobídlo k další akci. Jiskřilo mu v očích, vínem to ale nebylo. Přistoupil k němu, jednu ruku mu obtočil kolem pasu a hrubě ho přimáčkl ke svému tělu. Druhou ho chytil za límec pláště a přitáhl si ho k obličeji. Vlhkými ústy mu vzrušeně přejížděl po tváři a nenápadně ho tlačil pomalu před sebou.
Snape couval a chabě se bránil, nebylo to ale moc přesvědčivé.
„Severusi… Severusi…“ smyslně šeptal mezi polibky Black.
Zastavil se, dál už couvat nešlo. Za Snapeovými zády se rozkládala postel. Snape pootočil k ní hlavu a zaprotestoval.
„Blacku …“
Sirius ho nemilosrdně umlčel polibkem, pustil klopu hábitu, shodil mu ho z ramen na podlahu a strčil do jeho prsou. Snape se zprudka posadil na kraj postele.
„Sedni si a užívej si to.“
Black si k němu klekl na kolena a začal mu pomalu rozepínat knoflíčky od kabátu.
„Blacku, sakra…“ nevrle řekl Snape. Za každou cenu si chtěl zachovat chladnou hlavu. S nevolí ale cítil, že taje jako jarní sníh.
„Ztichni,“ s ledovým šepotem mu odpověděl Black.
Za malou chvíli se kabát i košile válely u postele. Black toužebně pohladil nahé tělo Snapeovo, štíhlejší a šlachovitější, než když ho hladil naposled. Cítil pod prsty jeho pokožku, jemnou jako pírko, bílou jako alabastr, dotknul se jí rty a ucítil vůni jeho těla. Nosem mu jezdil po prsou a vdechoval jeho pach. Snapeova hruď se zrychleně zvedala a klesala. Jazykem zajel pod opasek v slibném náznaku věcí příštích.
Black si stoupnul kousek od postele a pomalu si začal vytahovat černou košili z kalhot. Nechal ji sklouznout po ramenou na zem. Odhalil potetovanou hruď a břicho.
Snape se opřel vzadu o lokty a vzrušeně sledoval Blacka přivřenými víčky. Byl jiný, než si ho pamatoval, dlouhým pobytem ve vězení mu zmizely vypracované svaly. Merline, jak je štíhlý, krásný, přitažlivý.
Snape si olízl rty.
Black si rozepnul kožený pásek, vytáhl ho a odhodil za sebe. Nespustil Snapea z očí. Rozepnul kalhoty a začal si je stahovat přes boky.
„Blacku… zatraceně,“ chrčel přiškrceným hlasem Snape. „To chceš, abych se udělal ještě dřív, než se mně vůbec dotkneš? Fakt mi už chybí jen málo.“
„Mlč a vydrž. Přijde na tebe řada,“ nevzrušeně odpověděl Black.
Kalhoty spadly na zem. Překročil je a stáhl si i poslední kousek oblečení.
„Blacku, sakra, to mně zabije…“ zasténal Snape a musel se posadit.
Black pomalu k němu přistoupil. Rozkročil se, ruce zapřené v bok, penis provokativně trčící do prostoru. Snape se kochal pohledem. Natáhl chtivé ruce, chytil ho za štíhlé boky a přitáhl si ho blíž k sobě a zasypával polibky ploché břicho. Ústy sjel níž a spolknul špičku penisu. Black zasténal, jak ho po tolika letech tento vzrušivý pocit překvapil.
„Ne, ještě ne. Počkej chvíli,“ s největším sebezapřením se ovládl a odtáhl jeho hlavu. Měl jiné úmysly a nechat se vykouřit od Snapea k nim nepatřilo. Zatím.
„Hraješ si se mnou, ty prevíte,“ sténal Snape.
„Pomalu, nespěchej,“ říkal se zdánlivým klidem Black, ale v jeho hlase byla patrná silně přemáhaná touha.
Klekl k posteli a rozepnul pásek a poklopec na Snapeových kalhotách. Stáhnul mu je poté, co ho přinutil lehnout si. Pod kalhotami neměl Snape žádné spodní prádlo. Rázem se ocitl zcela nahý.
„Snape, ty parchante, tys s tím počítal, už když jsi sem šel, že skončíme spolu v posteli.“
Snape ohrnul rty a jízlivě se ušklíbl.
Black si přimhouřenými víčky vilně prohlížel Snapeovo nahé tělo.
Snapeovy ruce se prosebně natahovaly k Blackovým a chtěly ho stáhnout k němu do postele.
„Dočkáš se, nech to na mně,“ odmítavě reagoval na to Black.
„Blacku, k čertu, proč to natahuješ, chci tě… nejlépe teď hned,“ sípal Snape.
„Severusi, Severusi, už nejsme žádní bláznivě zamilovaní studenti, tak se chovej jako dospělý chlap.“
„Bastarde!“ zaklel Snape a stáhnul se. Vzteky se hodil po zádech na postel a roztáhl ruce do stran.
Black stál nad ním, chvíli si ho prohlížel se zvláštním výrazem v očích. Nebýt to Black, tak by Snape znejistěl.
„Otoč se!“ rozkázal najednou Black.
Snape pozvedl obočí, ale poslušně se převrátil na břicho. Black se obkročmo na něj posadil a dlaněmi se dotýkal jeho zad. Snape tiše ležel, obličej zabořený v polštáři. Black si na něj lehnul a jeho erekce se mu přimáčkla k hýždím. Ucítil, jak se Snapeovy hýžďové svaly zachvěly. Ponořil obličej do černých vlasů a nosem je chvíli prohraboval, jako listí. Rukama hladil jeho ramena a boky. Posadil se a vydal další rozkaz.
„Zvedni se na všechny čtyři.“
Snape se překvapeně ohlédl přes rameno na něj. Byl zmatený a nejistý, ale poslechl. Zvedl se na dlaních a na kolenou. Black si klekl za něj, kolenem mu roztáhl stehna od sebe a hladil mu štíhlé boky a vystrčený zadek. Naklonil se a pokrýval mu polibky celá záda a ústy sjížděl dolů po bedrech. Snape klečel tiše, se skloněnou hlavou mezi svými rameny, ale zrychleně dýchal.
Black si strčil do pusy dva prsty a naslinil je. Prsty zajely do úžlabiny mezi Snapeovy půlky a zastavily se u otvoru do těla. Špička jednoho z nich pronikla dovnitř. Svaly kolem něj se ihned stáhly. Snape třaslavě vydechl. Prst se pomalu otáčel, kousek po kousku pronikal hlouběji a snažil se svírání kolem sebe trochu uvolnit a roztáhnout. Snape pohyboval pánví ve snaze nasunout své útroby na vnikající prst. Black přidal druhý prst a podél prvního hledal cestu dovnitř. Roztáhl prsty od sebe a snažil se co nejvíc otevřít vchod. Připojil třetí a Snape zakňučel jako kotě.
„Ššš, tiše, uvolni se,“ uklidňoval ho Black, políbil ho na zádech a jazykem mu sjel po páteři.
Snape se uklidnil a Black to poznal na prstech. Sevření kolem nich povolilo.Vytáhl je. Snape zareagoval zklamaným, frustrujícím zavrtěním, nabízel svoji zadní část k dalším hrám. Black se nad tím roztomilým pohybem pousmál.
„Blacku, ty despoto… nemuč mě… jdi do mě!“ zalykal se Snape touhou.
„Nemám žádný lubrikant,“ s úšklebkem protahoval Black jeho žádostivost.
„Nic takového nepotřebuji… nejsem z marcipánu,“ sténal víc a víc.
Black zvednul koutky úst v náznaku úsměvu. Mám tě, zlato.
Vyplivl sliny, které v ústech sbíral už několik minut. Pomalu stekly údolím mezi půlkami k otvoru. Black přiložil špičku svého ztopořeného penisu k otvoru a vnikl dovnitř. Hrubě, drsně, násilně. Ze Snapeova hrdla se ozval ostrý sten a odtáhl svůj zadek z dosahu Blackovy erekce. Black položil dlaně na Snapeovy boky, nemilosrdně si ho přitáhl zpátky a opět si prorazil cestu do jeho těla. V obličeji se mu objevil stín bolesti, ale hned ho zaplašil a přirážel dál.
„Kde je tvoje něžnost, Blacku?“ zasténal Snape a pevně sevřel rohy polštáře.
„Ber to jako malé… vyřízení účtů… za tvoji zradu,“ s uspokojením ve tváři Black bolestivě několikrát přirazil do Snapeova těla. Rukou hrubě sevřel Snapeovy vlasy a donutil ho zaklonit hlavu dozadu.
„Řekni, Snape, dělal ti to takhle ještě někdo jiný, než já?“ tvrdě na něj, i do něj dorážel Black.
„Ne…proboha… nikomu bych to nedovolil...“ skučel Snape bolestí a k jeho překvapení i slastí zároveň.
 „Ani žádný Smrtijed? Řekni!“ se rty pěvně stisknutými se Black snažil z něj vytřást přiznání i duši.
Snapeovi se prudce otřásalo celé tělo, chvěly se mu ruce a po čele mu stékal v pramíncích pot. S úžasem zjišťoval, že ho tenhle drsný sex vzrušuje víc, než kdy cokoliv jiného.
„Nee… žádný… Smrtijed…“ úpěl Snape dosud nepoznaným pocitem blaženosti.
Black pevně svíral Snapeovy boky, zatínal nehty do jeho kůže a divoce přirážel, jako smyslu zbavený. Snape řval jako lev na lovu. Bolest po chvilce plynule přešla do nádherné, opojné slasti. Black zvolnil pohyb, zajel rukou pod Snapea a pevně uchopil jeho kovově tvrdý penis. Laskal a svíral ho v dlani a opájel se Snapeovými smyslnými vzdechy. Jejich ozvěnu slyšel znít v uších celá ta léta, ale teď byly skutečné. Zrychlil pohyb své pánve i ruky zároveň. Do fáze vyvrcholení se dostali téměř najednou. Po dlouhých letech odříkání ve víru orgasmu zakřičeli svá jména a svíjející se těla, ruce a nohy propletli do sebe jako klubko hadů.
Snapeovi se rozjela kolena pod Blackovou váhou. Padli vedle sebe vyčerpáni a ukojeni ve velkolepém finále a ztěžka oddechovali. Těla se jim leskla potem.
„Ty otrokáři,“ vypravil zadýchaně ze sebe Snape do polštáře.
Blackovi se roztřáslo tělo tlumeným smíchem.
Snape ležel na břiše s rukama i nohama roztaženýma. Byl rád, že se Black nezeptal i na Voldemorta. Nebyl si jist, co by mu odpověděl. Při vzpomínce na Černou mši a její zvrácený rituál zasvěcení mu přešel mráz po zádech. Honem rychle zastrčil tuto vzpomínku na samé dno své paměti.
Po dlouhé, předlouhé době se jejich těla zklidnila. Black ho pozoroval škvírami mezi řasami, teplou dlaní mu hladil záda, zajel prsty do Snapeových vlasů a prohraboval se prameny, mokrými od potu. Vlhkými rty mu líbal zpocenou pokožku na zádech, jazykem stíral pot a přisával se mu ústy na kůži, zanechávaje červená kolečka. Snape jen tiše vrněl.
„Severusi… miluji tě,“ šeptal mu něžně do ucha a špičkou jazyka olízal místo těsně nad krční tepnou. Moc dobře si pamatoval, co Severuse vzrušuje, tuto vzpomínku mu mozkomorové nevysáli.
Snape líně pootevřel jedno oko a potměšile se na Blacka podíval.
„Siriusi, ty nemravo, chceš to dělat zas, viď?“ zvedl koutky úzkých rtů. Úsměv jeho tváři slušel, škoda, že nebyl moc často vidět v jeho obličeji. „Pojď ke mně blíž,“ zaprosil a otočil se k němu.
Sirius si lehl nad něj a zapřel se lokty. Špičkou jazyka pomalu jezdil po Severusových rtech a potom je ochladil jemným fouknutím.
„Nejsem těžký?“ zeptal se s ironií.
„Myslím, že po těch tvých dvanáctiletých prázdninách ne víc, než já.“
„Nepřál bych ti, co jsem zažil.“
„Zato já jsem si tady celá léta užíval.“
„Tys byl svobodný a volný.“
„Jseš si jistý?“
„Chyběl jsem ti, viď? Přiznej to.“
„Jednou, nebo dvakrát jsem si na tebe vzpomněl.“
„Ty bastarde.“
„Taky tě rád vidím.“
„Jestli jsem byl trochu hrubý, tak mi to odpusť.“
„No, bylo to… jiné… než před léty.“
„Nedokázal jsem odolat malé odvetě za to, že jsi nás připravil o pár společných let.“
„Nebylo to zase tak špatné… klidně bych si někdy tu tvoji vendetu zopakoval.“
„Ty zvrhlíku!“
„A to jsem se zoufale bránil, abych sem vůbec šel.“
„Tak to bys přišel o hodně.“
„Nebuď tak domýšlivý.“
„Neříkej, že se ti to nelíbilo.“
„Šlo to.“
„Nezapírej, slintal jsi blahem.“
„Měl by ses oholit. Nelíbíš se mi takhle.“
„Ani náhodou. Pak bych se tě už vůbec nezbavil.“
„Bestie.“
„Kryso.“
V Siriusových něžných očích se zrcadlilo nesmírné štěstí z toho, že je zase s ním. Tak moc se mu už stýskalo po tom jejich škádlení.
Palci Severusovi zavřel víčka a políbil úzké rty. Severus se zachvěl a objal ho. Mačkal ho, jako by se bál, že když stisk uvolní, tak se mu zase na léta ztratí ze života. Hladil ho jemně po celém těle, jakoby chtěl dohnat ty roky odloučení. Pod tou jeho tvrdou slupkou, kterou vystavoval světu, tlouklo lidské srdce, schopné neskonalé lásky a hlubokého citu.
Jemně shodil Siriuse ze sebe.
Chvíli ho pozoroval zblízka zkoumavým pohledem. Nehtem mu jemně přejížděl po tváři a hladil zarostlou tvář. V obličeji bylo už navěky vryto psychické i fyzické utrpení, prožité ve vězení. Severuse píchlo u srdce. Ani jeden z nic neměl jednoduchý život. Lehounce se dotkl svými rty těch jeho v marné snaze smazat mu útrapy z tváře. Vousy ho pošimraly pod nosem. Frknul.
„Když jsi tehdy po svém útěku vešel poprvé do těch dveří… byl jsi pro mne jako přírodní úkaz, jako bůh,“ šeptal Siriusovi do úst. „Myslel jsem, že to bude moje smrt.“
Ruka mu sjela níž na jeho potetovaná prsa. Jeho dlouhý nehet obtahoval znaky a slova a zanechával na kůži bílou čáru. Často se tam opakovalo jeho jméno. Přiložil rty k vybledlé jizvě uprostřed hrudi, kterou mu udělal kdysi on sám.
„Severusi, můj amulet… máš ho ještě?“ zeptal se najednou Sirius.
„Jistě chápeš, že nemohu jen tak vystavovat na svém těle majetek Blacků,“ nevrle zabručel Severus, nechtě přiznat, že ho kdysi dávno uložil hodně hluboko do svých vzpomínek. Ne dost hluboko.
„Je dobře schovaný v mých komnatách v Bradavicích…“ prozradil mu. „… v Síni lektvarů, jedenáctý regál, jedenáctá police, jedenáctá lahvička. Číslo jedenáct má pro mne magickou moc.“
„Severusi, ty ho schováváš jako nějakou relikvii,“ zasmál se Black vesele.
Zrak mu najednou padl na tmavé znamení Zla, vypálené na předloktí. Veselost z jeho tváře vyprchala jako éter a objevil se závoj chmur. Přešel prsty po cejchu… a had se začal pohybovat a svíjet. Úlekem a odporem prsty odtáhl.
 „Bolí to?“ zeptal se s obavou.
Severus odpověděl pouze polibkem, neměl v úmyslu toto téma vůbec rozebírat, ale Sirius se nedal.
„Bolí?“
„Ne… jen když nás Pán Zla svolává, tak se rozpálí.“
„Jaké to je… být… Smrtijedem…“ váhavě se zeptal Sirius, ne moc přesvědčen o tom, jestli to vůbec chce slyšet.
Severus se odtáhl a upřeně se zadíval na jedno místo na stropě. Oněměl.
Po dlouhých minutách zamlklosti se jeho rty pootevřely a téměř neslyšně se z nich vydral drsný hlas.
„Jako Smrtijed… jsem dělal… strašlivé věci. “ Pohled mu ztvrdnul. „Neptej se… nikdy to nechtěj vědět.“
„Bože, Severusi, mám o tebe hrozný strach… šíleně se bojím, že o tebe zase přijdu.“ Neskrývanou úzkostí se Blackovi třásl hlas. „Lehkomyslně si zahráváš se smrtí. Severusi, prosím tě, slib mi, že budeš dávat na sebe velký pozor.“
Hlas se mu zadrhal.
„Ujišťuji tě, Siriusi, že na mne žádné tvé prosby, abych hleděl přežít, neplatí. Mně samotnému na tom, abych zůstal naživu, celkem dost záleží,“ pokusil se zavtipkovat Severus, ale Siriusovy obavy se mu nepodařilo rozptýlit. Naopak. Větší smutek v jeho modrých očích viděl už jen tehdy u zmijozelské koleje, když se s ním rozešel.
Aby vymítil bázeň z jeho, ale i své mysli, zvedl se a posadil se mu obkročmo na stehna. Naklonil se nad jeho ležící tělo a vzal do úst tmavou bradavku. Jemně ji cucal a jazykem se obtáčel kolem ní. Koutkem oka sledoval Siriuse. Ještě pořád se mu v očích odrážela obava a strach.
Severus přejel jazykem po modré kůži ke druhé bradavce. Přisál se k ní a jemně ji stiskl mezi zuby. Sirius tiše sykl a konečně přivřel víčka. Zvedl ruce a začal Severusovi oplácet jeho laskání. Severus poznal, že se mu podařilo konečně ho aspoň trochu rozptýlit. Siriusův penis se tisknul na jeho hruď a pomalu se začínal topořit. Posadil se a hrál si s ním. Jeho vlastní penis na to zareagoval prudkým zvednutím.
Severus roztáhl od sebe Siriusova stehna a klekl si mezi ně. Vzrušením prudce vydechl. Naskytl se mu úžasný pohled na všechny Siriusovy přednosti. Rychle tuhnoucí penis, těžký šourek s jemnou kůží a malý, tmavý otvor, který za chvilku spolkne jeho erekci. Z té představy se mu zachvěl penis v očekávání. Měl co dělat, aby se ovládl a nevstoupil do něj bez přípravy.
Natáhl ruku ke svému hábitu, ležícímu u postele a vytáhl hůlku. Vykouzlil lahvičku a část jejího obsahu si vylil na prsty. Promnul ho v dlaních, jednou rukou stiskl svůj penis a prstem druhé začal pronikat do análního otvoru. Šlo to velice hladce, téměř bez odporu a tak brzy přidal druhý, pak třetí. Prsty se mu ztratily v těle a pohybovaly se v něm na všechny strany. Cítil pravidelné stahy a roztahy vnitřních svalů. Při doteku s prostatou se Siriusovi rozklepaly stehna a slastí stáhly břišní svaly. Sirius nepřetržitě vzrušeně dýchal a rukou si sáhl na svoji erekci.
„Klid, Siriusi, nech to na mně,“ šeptal tiše Severus, odtáhl mu ruku pryč a sevřel jeho penis ve své lesklé dlani. Dělal jen velice pomalé pohyby, nepřál si, aby se Sirius udělal dřív, než do něj vstoupí.
Sirius o nějakém klidu ale vůbec nechtěl slyšet, oddával se té slasti, léty odpírané a nyní vybičované k nevydržení a chtěl Severuse cítit uvnitř svého těla.
„Severusi… bože… neoddaluj to… prosím,“ ztěžka dýchal a neovladatelně se mu chvěla stehna.
Severus vytáhl prsty, chytil mu nohy pod koleny, přisunul si jeho zadek do klína a podepřel polštářem. Lesklou rukou potřel svůj žalud a pomalu vnikl do jeho třesoucího těla. Několikrát rázně zatlačil, až Sirius zalapal po vzduchu a když byl jeho penis až po kořen uvnitř, položil si jeho nohy na ramena.
„Pane profesore… kdo by to… do vás řekl,“ nesouvisle drmolil Sirius, když vnímal v břiše penis, pohybující se v jeho těle.
Severus tázavě pozvedl jedno obočí a se sotva patrným úsměvem reguloval jejich vzrušení pomalými kolébavými pohyby a oddaloval okamžik vyvrcholení. Nechtěl v žádném případě spěchat, chtěl si to užívat co nejdéle. Drsnější praktiky si nechával až na samý závěr.
Objímal Siriusovy nohy, olizoval mu lýtka, ocucával palce a rukou mu třel lesknoucí se penis. Sirius se opíral o lokty, hlavu zakloněnou dozadu a z pootevřených úst se mu dral pravidelný vzdychot, se stále se zvyšující intenzitou.
Najednou se do jejich sténání přidal úplně cizí zvuk, pronikavé vrznutí domovních dveří a z přízemí se ozval Brumbálův hlas.
„Siriusi?“
Sirius prudce zvedl hlavu, podíval se na vytřeštěného Severuse, zamrzlého uprostřed pohybu a zakoktal.
„Kdy že jsi říkal, že má být ta schůze Řádu?“
Dolehly k nim pomalé, stářím unavené kroky na schodech. Oba páry očí se vystrašeně podívaly ke dveřím. Sirius rychle hodil na sebe Severusův hábit a ve spěchu ho zapnul. Vyšel před dveře.
„Albusi.“
Připadal si směšně s těma nahýma nohama, co mu trčely zpod hábitu a ještě trapněji s tou boulí pod ním.
Brumbál vešel dovnitř, pozorným okem se přes obroučky brýlí rozhlédl po místnosti a se spokojeným úsměvem prohodil.
„Severusi, vy už jste tady?“

*****

Snape seděl za velkým dubovým stolem ve své pracovně a hrbil se nad domácími úkoly z lektvarů. Položil brk na leštěnou desku stolu a palcem a ukazováčkem si unaveně protřel kořen zahnutého nosu. Byl znechucen nedostatečnými výsledky svých studentů, ostatně, co taky mohl od těch tupců očekávat. Nepřítomně civěl na zbytek neopravených svitků pergamenů na téma: Lektvary pravdy, se zvláštním zaměřením na účinky veritaséra.
Přimhouřenýma očima se podíval na obrovské stojací hodiny v rohu pracovny. Blížila se půlnoc. Opřel hlavu o opěradlo židle a přivřel oči. Dřevo v krbu praskalo a ukolébávalo ho do netečné letargie.

Jeho myšlenky se zatoulaly k Siriusovi. Už je to půl roku, co obnovili svůj vztah a pravidelně se scházeli. Někdy ho Sirius navštívil v bradavických sklepeních, ale většinu času trávil v Siriusově domě. Z každé schůze Řádu, které teď byly velice časté, odešel vždy jako první a počkal na Siriuse v jeho pokoji v patře, dokud neodešel poslední kouzelník a Sirius pro jistotu nezabezpečil domovní dveře zamykacím kouzlem. Pak měli pokaždé před sebou celou noc jen pro sebe. Severus byl druhý den ve škole nevyspalý a nevrlý na studenty, čímž si vysloužil pověst protivného a neoblíbeného profesora, bylo mu to ale vcelku jedno. Zažíval šťastné období svého života.
Sirius se doteď nemohl smířit s tím, že špehuje Pána Zla a kdykoliv přitom riskuje své prozrazení a svůj život. Byl velice opatrný, hlavně kvůli Siriusovi mu záleželo mu na tom, aby neudělal chybu, ale pokaždé, když se rozpálilo znamení a on musel jít, Sirius se s ním s utrápenou tváří loučil, jako kdyby to mělo být navždy.
O to nádhernější bylo jejich další setkání a ta šťastná Siriusova tvář, že se mu živý vrátil zpátky. Ach, můj Siriusi…
 
Z myšlenek, nebo možná z lehkého zdřímnutí, ho najednou vytrhlo slabé zaťukání na okenní sklo. Prudce sebou škubnul a podíval se k oknu. Že by sova, ale takhle pozdě?
Přistoupil k němu a otevřel ho. Ovanul ho studený závan nočního vzduchu. Za ozdobnou mříží stál velký černý havran a upustil na parapet ruličku pergamenu. Roztáhl svá široká křídla a odletěl do tmy. Snape zavřel okno a upřeně zíral na ruličku v neblahém tušení.
Pomalu ji začal rozmotávat. Držel ji oběma rukama, aby se mu nesrolovala a oči mu vyděšeně třeštěly na slova na žlutém pergamenu.

Otevři svůj krb,chci vstoupit. Voldemort.

Začal panikařit. Upustil vzkaz na zem a rychlými, dlouhými kroky zděšeně přecházel sem a tam. Prsty bořil do rozcuchaných vlasů a nehty si v bezmoci zatínal do kůže. Pán Zla v Bradavicích! Jak má rychle varovat členy Řádu, jak dát rychle vědět, že mu hrozí nebezpečí. Pokud ho nepustí dál, Temný pán bude mít podezření a může se lehce dostal na jeho černou listinu smrti. Nesmí se za žádnou cenu prozradit.
Zmatený pohled mu padl na malou sovičku v kleci, spící s hlavou pod křídlem. Rychlými skoky přiběhl ke stolu, třesoucí rukou napsal Siriusovi krátký vzkaz a otevřel klec. Sovička vylekaně zatřepotala křídly. Snape jí pověsil vzkaz na krk a rychle vypustil ven do noci. Přistoupil ke krbu, dal chvilkový čas svému divoce rozbušenému srdci na uklidnění a pak mávnul hůlkou a otevřel krb. Hůlku zastrčil do rukávu.
Červené plápolavé plameny se ztratily a místo nich se objevily studené zelené. Stála v nich vysoká vychrtlá postava, zahalená v černém hábitu.
Lord Voldemort vystoupil z plamenů a majestátně vkráčel do Snapeových komnat. Černý plášť, zakrývající vysoké, vyzáblé tělo, mu splýval až na zem a vzadu se mu táhl po zemi jako temný závoj. Rozmáchlým švihnutím hůlky neproniknutelně uzamknul prostor.
„Můj pane.“
Snape se okamžitě hluboce uklonil na znamení podřazenosti, ale v půlce pohybu zůstal stát jako zkamenělý a svůj vytřeštěný pohled upíral na velkého, tlustého hada, ovinutého kolem ramen a krku Pána Zla. Voldemort natáhl podél těla ruku a had po ní pomalu sklouznul na zem k jeho nohám a odplazil se do kouta. Snape ještě jako věrný Smrtijed nejednou viděl toto obrovské vraždící monstrum zabíjet. Tato krajta byla Voldemortovou prodlouženou vraždící rukou.
„Je to od vás velice… pošetilé… ukázat se tady v Bradavicích,“ odvážil se říct Snape Pánovi Temna. Svůj zrak nespustil z hada.
„Čekal bych od svého oblíbence lepší uvítání,“ s náznakem hněvu v hlase otočil Pán Zla své rudé oči ke Snapeovi.
„Odpusť, Mistře,“ klesl na kolena Snape a oči pořád upíral na krajtu, zamotanou ve smyčkách svého tlustého těla, nehybně ležící kousek od něj.
„Nezdržím se dlouho, můj čas je drahý,“ řekl Voldemort líně. „Nechci tě kompromitovat. Jen si tady vyřídím jisté… nezbytné… záležitosti.“
Severus těžce polkl. Voldemortova vybělená lebka se pomalu otáčela po místnosti a zkoumala každý kout.
„K věci. Chci ten lektvar, co jsem ti posledně přikázal namíchat. Ten, co zabraňuje srážení krve a tělo vykrvácí během několika minut. Potřebuji ho dnes, proto jsem si přišel osobně.“
Mluvil autoritativním, velícím hlasem.
„Nastal čas použít ho na moji oběť. Čeká ji krutá smrt.“
Dlouhým jazykem si olízl rty a červené oči stáhl do úzkých štěrbinek. Gestem ruky pokynul Snapeovi, aby se postavil.
„Přines ho!“
Snape se ztěžka zvedl na roztřesená kolena a vzdálil se do místnosti s lektvary. Během okamžiku byl ale zpátky a podával Pánovi Temna malou červenou lahvičku.
Voldemort natáhl dlouhou pavoučí ruku a vzal lahvičku mezi ukazovák a palec. Podržel si ji před očima a zatřepal. Plameny z krbu odrážely červené odlesky v řídké substanci. Schoval lahvičku do dlaně.
„Výborně, Severusi, můj oblíbenče, opět jsi nezklamal.“
„Můj pane.“
Ze Snapeových úst se vydral sotva slyšitelný úlevný výdech.
„Víš, můj drahý Smrtijede, co čeká toho, s kým nebudu spokojen. Velmi pomalá a velmi bolestivá smrt.“ Na slovo velmi dával obzvlášť silný důraz.
Snapeova záda se polila studeným potem a cítil, jak mu kapky stékaly až za kalhoty.
„Severusi, Severusi, cítím z tebe strach.“
Voldemort přistoupil blíž k němu a nasál zhluboka pach do štěrbin místo nosních dírek.
„Máš důvod se něčeho bát?“
„Ne, pane.“
Snape se ze všech sil snažil ovládnout, aby v jeho hlase byl klid a jistota. Úporně se vyhýbal přímému pohledu do zářících očí, snažíc se za každou cenu zabránit jim přečíst své myšlenky.
Uctívač hadů se drásajíce zasmál, až z toho běhal mráz po zádech.
Vytáhl z hábitu svou bílou hůlku s vyřezávanou rukojetí a s krutým úsměvem začal Snapea pomalu obcházet.
Snapeův obličej zbledl a byl bělejší, než okolní zdi. Měl silné nutkání otočit se za ním a nepřipustit si, aby ho měl za zády, ale se sebezapřením odolal.
„Lupin…“ ozval se hlas za jeho zády, „…ten mizerný lykantrop, který je skrz naskrz prolezlý černou magií, si… dovolil… odmítnout mou nabídku sloužit Zlu. A to já neodpouštím.“
Voldemortův hlas zněl klidně a monotónně, jako kdyby četl z knihy.
„Dal přednost tomu směšnému… Řádu, který si myslí, že porazí mne, nejmocnějšího čaroděje všech dob.“
Snape, neschopen slova, pozorně poslouchal jeho monolog, ušní bubínky napnuty k prasknutí.
„Když mí věrní Smrtijedi vtrhli do jeho polorozpadlého domu, aby ho na můj rozkaz zabili, dům byl ve spěchu opuštěný a Lupin pryč.“
Prudce zvýšil hlas.
„Někdo ho v poslední chvíli varoval.“
Štěrbiny v ploském hadím nose se mu rozšiřovaly a stahovaly, jak začal prudce dýchat, ve snaze ovládat emoce. Obešel Snapea, postavil se přímo proti němu a s krutým úšklebkem na tenkých rtech zabodl špičku hůlky na jeho prsa.
„Udělal jsi chybu, Severusi,“ zašeptal.
Hůlku zarýval do jeho těla a přesouval ji z prsou až pod jeho bradu. Surovým tlakem ho přinutil zvednout hlavu a rudá záře pronikla do Snapeových zřítelnic. Nelítostně se mu vstřebal do mozku a pohltil jeho mysl.
„Už nějakou dobu jsem měl pochybnosti o tvé loajalitě, tak jsem si tě vyzkoušel. Jenom tobě, tobě jedinému, jsem řekl, že chci zabít toho vlkodlaka,“ řekl zatrpkle Pán Zla.
Snapeovy dokořán otevřené černé oči hleděly skrz úzké zorničky očí lorda Voldemorta a skrz jeho lebku někam za něj. Nebylo v nich ani památky po jakémkoliv strachu. Kolem své mysli postavil neproniknutelnou zeď.
„Sklapla past, můj… bývalý Smrtijede,“ tiše mu zašeptal do tváře a dlouhým chladným nehtem mu přejel po krku. „Oblíbil jsem si tě, vycvičil jsem tě k obrazu svému, svěřil ti mé největší tajemství a ty, můj nejlepší Smrtijed, mě zradíš,“ zasyčel vztekle a ostrou špičkou zahnutého nehtu ho škrábnul po tváři. Z poraněné kůže vyteklo pár třpytivých kapek krve a stekly po bradě.
Severus zatnul bolestí zuby, ale ani jediný sval se mu nezachvěl. Smířen s nevyhnutelnou smrtí si jen přál, aby přišla rychle a bezbolestně. Pomalu zavřel víčka, poslední svoji myšlenku věnoval Siriusovi a vyrovnaně čekal na zelený záblesk Avady.
„Vypij to!“
Severus leknutím prudce otevřel oči. Dlouhé bílé prsty držely přímo před jeho obličejem malou červenou lahvičku. Nevěřícně zíral do rudých nepříčetných očí lorda Voldemorta.
„Ten lektvar smrti sis připravoval sám pro sebe, Severusi.“ zašklebil se s ďábelským úsměvem na hadí tváři čaroděj. „Jak fascinující.“
Severus vzal do třesoucí ruky lahvičku, nesoucí smrt.
„Otevři to! Hned!“
Místností se rozléhal Velmistrův temný hlas, plný hněvu a jeho oči z přítmí zářily červeným světlem. Severus nehybně stál a svíral v zavřené dlani lahvičku, jako by ji chtěl rozmáčknout. Pán Zla chvíli laskal a hladil svou hůlku, pak opsal ve vzduchu rozmáchlý kruh, zvedl Snapea do vzduchu a mocnou sílou ho vrhl proti zdi. Snape tvrdě narazil zády na stěnu, až si vyrazil dech a lapal po vzduchu. Rukou sáhnul do rukávu pro hůlku, aby se bránil. Voldemort přistoupil k němu blíž, zvedl pravou ruku nad hlavu a svou hůlku namířil na Snapea.
Crucio!“
Severusovým tělem prošla strašlivá vlna nesnesitelné křeče. Jeho hůlka se skutálela někam do kouta. Mučené tělo se svíjelo v krutých bolestech na zemi, křičel z plna hrdla, zoufale si přál, aby už byl konec a on umřel.
Po nekonečně dlouhé chvíli Voldemort odklonil paprsek kletby od Snapeova těla a Severusovo utýrané tělo se zachvělo v poslední křeči a zůstalo nehnutě ležet.
„Postav se, zrádče!“ rozkázal Pán Zla a výhružně namířil hůlku na něj.
Severus se s vypětím posledních sil vyškrábal pomalu nahoru a sotva stojící na nohou se nepokořeně zahleděl Voldemortovi přímo do očí.
„Vypij to!“
Ruku s hůlkou opět zvedl nad hlavu.
Severus pomalu otevřel dlaň, odšrouboval pevně utažené víčko a přiložil si hrdlo lahvičky ke rtům. Zaváhal, pak zavřel oči a vylil obsah do úst.
Ucítil silné pálení v ústech a pak v žaludku. Vnímal, jak mu lektvar koluje žílami a celé tělo měl během chvilky v jednom ohni. Voldemort sklonil hůlku, díval se s napětím Snapeovi do očí a očekával reakci na lektvar. S uspokojením ohrnul tenké rty v křivém úsměvu, když ze Snapeových očí vyčetl ukrutnou bolest, která ho vevnitř těla svírala.
„Zrada se neodpouští, Snape. Ne zrada lorda Voldemorta.“
Pán Zla se otočil na ležící krajtu a zasyčel hadím jazykem. Obrovský had se začal plazit ke Snapeovi, složité tmavohnědě znaky na černém podkladu jeho kůže se vlnily při pohybu.
Severusovi se dnes v noci poprvé objevil v očích neskutečný děs. Hrůzou rozšířené zorničky jako v uhranutí vyvaloval na krajtu, která se připlazila na metr od něj, znehybněla, úzkou zašpičatělou hlavu zvedla do výšky.
Severus ještě zaznamenal na temeni hadí hlavy kresbu v podobě klínovitého hrotu šípu, než vyrazila bleskově vpřed s přesně načasovaným útokem na svoji kořist. Rozšklebené čelisti se bolestivě zakously Severusovi do hlavy a ihned ho obtočilo tlusté hadí tělo, těsně utahující smyčky.
Severusovi se pod váhou těžkého těla podlomila kolena a zřítil se na podlahu. Cítil, jak mu hrudní koš pomalu stahuje strašlivá síla a žebra mu začínají praskat. Začal se dusit, nemohl se nadechnout, silný tlak mu z plicních sklípků vytlačil všechen vzduch. Všechna krev z těla se mu vehnala do tváře a obličej mu zrudnul, jak nebelvírská uniforma a oči mu vylézaly z důlků. Myslí mu ještě proběhlo, že takhle vypadá smrt.
Voldemort s hlavou nakloněnou na stranu požitkářsky sledoval umírajícího Snapea a když se nabažil, sykl na hada. Čelisti pustily Snapeovu hlavu a smyčky začaly povolovat. Severus prudce zalapal do dechu a nabral do plic životadárný vzduch. Na malou chviličku si bláhově myslel, že byl omilostněn.
„Jistě chápeš, že tě jako Strážce tajemství a zrádce nemohu nechat přežít. Mě tajemství si vezmeš sebou ho hrobu.“
Nelítostně hadím jazykem rozkázal: „Zabij!“
Snapeovi se najednou přímo před obličejem objevila hadí hlava, rozeklaný jazyk vystrčený z malého otvoru zkoumal okolí. Tlama zasyčela, dokořán se otevřela a ostré dlouhé zuby se v prudkém výpadu zakously do jeho hrdla. Severus v sebeobraně učinil marný pokus krajtu ze svého krku strhnout. Tesáky prokously Severusovu krční tepnu až k páteři. Jasně červená krev obloukem vystříkla a Severusovi se zatmělo před očima.
Had se odplazil.
Voldemort ještě chvíli chladnokrevně pozoroval Snapea, zmítajícího se v agónii na podlaze ve své vlastní krvi.
„Sejdeme se v pekle,“ zavrčel nemilosrdně lord Voldemort a pak bez jakéhokoliv dalšího zájmu o umírající tělo nechal ho tam ležet ve smrtelném zápase na samém prahu smrti.
Máchnutím ruky odstranil zamykací kouzlo a vstoupil s hadem do krbu. Zelené plameny ho pohltily. Zmizel.
Severus ležel na zemi, tělo se mu kroutilo a svíjelo na kamenné dlažbě a z prokousnuté tepny mi stříkala obloukem krev. Prsty si přitiskl do otevřené rány a začal se namáhavě plazit k dosahu své hůlky. Volnou ruku natahoval směrem k ní, zatínal prsty do mezer mezi dlažbou a snažil se přisouvat. Brzy zjistil, že je to marný boj. Pod jeho tělem se zvětšovala tmavá lepkavá louže.
Severus si z posledních sil prsty mačkal otevřenou tepnu, i když věděl, že jen zbytečně oddaluje nezbytné. Lektvar, který tak pečlivě připravil a který mu teď putoval celým jeho tělem, se postará beze zbytku o to, aby v něm nezůstala jediná kapka krve.
Cítil, že pomalu přichází milosrdné bezvědomí.
Zavřel oči.
„Severusi, proboha, ne! Severusi… Severusi…“ z veliké dálky uslyšel šeptat milovaný hlas.
Pootevřel víčka a uviděl Siriusovu tvář. Na zmučené tváři se mu objevil křečovitý, ale šťastný úsměv. Volnou rukou si přitáhl Siriusovu hlavu k ústům.
„Miluji … tě…“ s námahou zašeptal téměř neslyšně. „… Siriu-“
Zakrvácená ruka mu bezvládně klesla podél těla a z uvolněné rány mu znovu začala stříkat krev.

*****

Sirius klečel v krvi vedle Severusova těla a zoufale ze všech sil mačkal ránu na krku. Do pracovny přiběhl Brumbál a rychle zhodnotil situaci. S chladným klidem si klekl vedle Severusova bezvědomého těla, vytáhl hůlku, přiložil mu ji ke krku a zamumlal složité zaklínadlo.
Krev přestala stříkat. Nepřestala ale téct. Nepodařilo se ji žádným kouzlem zastavit, nadále vytékala z rány.
„Ach bože, tohle jsem opravdu nechtěl,“ bezmocně klečel nad nehybným tělem Brumbál.
„Udělejte něco, proboha, Albusi!“ hystericky křičel Sirius a mačkal v dlani Severusovu ruku. Propadal zoufalé beznaději.
„Už není pomoci. Jestli se nemýlím, v žilách mu koluje jed proti srážení krve. Krvácení bohužel nelze zastavit.“
Severus byl čím dál bledší a bledší.
Najednou se probral z bezvědomí a pomalu otevřel oči. Uviděl vyděšeného Siriuse, umazaného od krve na obličeji a okamžitě si rozpomněl, v jaké je situaci. Snažil se chladně uvažovat. Zvedl pomalu ruku a prstem ukázal na dveře.
„Protijed… na… stole…“ namáhavě ze sebe vypravil a rozkašlal se.
To byl celý Severus, na všechny jedy, které kdy vyrobil, vždy připravil i protilátku.
Sirius rychle vyběhl a během okamžiku přinesl jedinou lahvičku, která byla ve vedlejší místnosti na stole. Otevřel ji, rukou podepřel Severusovi hlavu a vlil obsah do pootevřených rtů. Pak mu pod hlavu položil svůj hábit a rukávem mu setřel krev z obličeje. Hábit okamžitě nasákl krví z tratoliště na podlaze.
Sirius i Brumbál se svírajícím napětím sledovali reakci na protijed. Krvácení se konečně zastavilo, Severus ale ztěžka oddechoval. Obličej měl ztrátou velkého množství krve bílý jak čerstvě napadaný sníh. Ze všech sil se snažil bojovat se smrtí. Jeho černé oči ale pomalu vyhasínaly, dostávaly šedý nádech, pohled se mu pomalu vzdaloval. Už nevnímal okolí a všem bylo jasné, že svůj zápas o život pozvolna prohrává.
„Ztratil mnoho krve, protijed se bohužel do jeho krevního oběhu nedostal včas,“ konstatoval sklesle Brumbál.
Severus pomalým pohybem sáhnul po Siriusově ruce.
„Život… není… fér…“ zachroptěl z posledních sil.
„Ne! Severusi… neumírej… prosím… nesmíš mne tu nechat samotného… nemohu bez tebe žít… prosím tě…nevzdávej to … bojuj! Neee!“
Siriusův bolestný křik se mu dral z hloubi zlomeného srdce a bylo mu úplně jedno, že Brumbálovi teď právě prozrazuje své city k Severusovi. Brumbál ale jen zkroušeně klečel na zemi a bezradně koukal na umírající tělo. Sžírala ho ta nemohoucí bezmocnost.
Severusovy téměř vyhaslé oči spočinuly na Brumbálovi. Jeho ústa se snažila něco říct. Místo toho jen chraptivě zachrčel. Dusil se vlastní krví. Rty se mu začaly neslyšně pohybovat. Sirius sklonil svoji tvář k jeho obličeji a přiložil ucho těsně k jeho rtům.
Pak to uslyšel. Pár slov, které nedávaly žádný smysl. Jeho citlivý sluch zaslechl ještě poslední Severusův hluboký výdech v smrtelné agónii, a pak už jen… ticho.
Srdce se ještě dvakrát nebo třikrát zaškubalo a ztichlo.
Hlava Severusovi bezvládně klesla na rameno, z koutku úst vytekl pramínek krve a oči, upřené na Siriuse, se zahalily závojem bílé mlhy.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský