Fantasmagorium

Autor: Corny
Hlavní postavy: Severus Snape/ Draco Malfoy
Shrnutí: Příběh jedné spalující posedlosti, opravdové a nezměrné něhy.
Poznámka: Sepsáno na motivy básní J. H. Krchovského
Básně v povídce užité pocházejí ze sbírek Noci, po nichž nepřichází ráno; Leda s labutí a Dodatky…
Za beta-read i všechno ostatní děkuji Dominus, mojí berušce, která už bude Vědět…:-)

Bestiální něha

Vím to.
Já, bezpáteřní svině, bych měl šoustat jen dospělé osobnosti. Snad proto, že pouze jich si dokážu vážit. Mnohem spíš ale proto, že když dospělý muž zjistí, co vlastně jsem, cítí ke mně maximálně vztek. Ne-li obdiv.
Jenže já nikdy nemyslel na druhé. Nedokázal jsem si tedy odepřít hořkosladkou chuť zakázaného a spáchal jsem nejhnusnější čin v mém životě. Zprznil jsem mládě.
Opravdové mládě s iluzemi, dětskými sny, fascinující fantazií a schopností milovat.
Bohužel jsem nepředpokládal, že po jedné jediné bezvýznamné noci se na mně mládě stane závislým. Samozřejmě, měl jsem to čekat, neboť mláďata jsou k nesmyslnému a iracionálnímu citu zvanému láska mnohem náchylnější.
Potřebují se na někoho upínat.
Draco Malfoy se tedy rozhodl upnout na mě.

Zhnusil jsem se sám sobě, protože se mi ten pocit líbil.
Můj princ vedle mě ležel a já věděl, že je celý jen můj. Jsem naprosto odporný egocentrik. Ale bavil jsem se tím, dokonce i přes to, že jsem věděl, že Dracovi jednou budu muset ublížit, protože až se dozví, jakým člověkem byl posedlý, ztratí všechny iluze.
Není snad nejhorším činem na světě ubližovat bezbranným mláďatům?

Sám sebe před sebou obhajuji bez argumentů, odvolávám se na emoce, které ve mně Mládě vzbuzovalo.
Toužil jsem se dotýkat jeho těla, pít tu sametovou kůži, nechat se pohltit jeho dechem, krást pohledem třpyt jeho polodlouhých vlasů a pít do dna kalné vody jeho očí.
Občas jsem pocítil nutkání ho k sobě přivinout a tisknout ho, dokud by neucítil bolest, dokud by mohl dýchat, protože krása, kterou Draco Malfoy bezesporu zdědil, se neodmítá.
Sošná antická krása po otci mne jistě upoutala na první pohled. Dlouho jsem přemýšlel, proč jsem k Luciusovi nikdy necítil nic tak intenzivního, ačkoli jeho půvaby jsou nesporné.
Přišel jsem na to, že krom otcovy fyzické krásy zdědil Draco i Narcissin půvab, éteričnost a nezměrnou křehkost.

Mé Mládě bylo prostě na první pohled dokonale bezbrannou kořistí a ani dnes si nevyčítám, že jsem se ho dravčím způsobem zmocňoval, že jsem si s ním pohrával, neboť to všechno ospravedlňuji tím, že jsem k němu cítil něco velmi silného.
Nechtěl jsem mu ublížit. Nechtěl jsem ho k sobě přivázat. Nevěděl jsem, jak pojmenovat ten cit, ale věděl jsem, že Draco mne miluje, bezvýhradně a vděčně.
Přijal jsem zodpovědnost za svůj čin, za to, že jsem svedl Mládě, a k Dracovi jsem cítil pud téměř ochranitelský.
Ve chvílích, kdy jsem byl s ním, snažil jsem se mu nalhávat, že jeho city opětuji. Ve chvílích, kdy jsem byl sám, snažil jsem se dokázat si, že pro mě nic neznamená. Sám sobě ale přiznávám, že mne několikrát napadla vtíravá myšlenka. Bylo by krásné k Dracovi něco cítit. Bylo by krásné milovat. Bohužel, či bohudík, neumím to. Už dlouho ne.

Spím a sny mám samé hnusné…
proč, když vedle sebe usnem
proč se nezdáš v mých snech ty?
denně křičím ze sna: Pojď sem!
přesto vstávám sám a zpocen
s vlastní kůží za nehty…

Čím déle jsem své Mládě znal, tím víc jsem si vážil svého geniálního tahu ukořistit si ho jen pro sebe. Neboť můj Draco mi věřil, jak už to u zamilovaných kořistí bývá, tudíž mi svěřoval i své nejtajnější sny, seznámil mě se svými nejniternějšími obavami, poodhaloval mi roušku jeho minulosti a snímal přede mnou malfoyovskou masku.
Měl jsem tedy příležitost vidět naprosto unikátní úlovek, kořist, jakou nemohl získat už nikdo jiný na světě, neboť po tom, co tohoto chlapce vydám zpět světu, poté, co ho vyvrhnu z pekel, které se mu slibují rájem, už to nebude tak nádherné, bájně čisté stvoření.
Poté, co mu ublížím, a byl jsem si jistý, že mu jednoho dne budu donucen ublížit, stane se z něj slaboch, zlomená, tuctová osobnost, o které už nikdo nebude moci prohlašovat, že je klenotem jeho sbírky.

Přirozeně, není etické takhle uvažovat o svém mladém milenci.
Ale musím podotknout, že Draco mi nedával žádnou jinou možnost, jelikož jeho vnitřní svět, tak nesmírně bohatý, přímo dráždil mé lovecké instinkty.
Řečení odborníci na lidskou povahu by možná zkonstatovali, že sám vnitřní svět nemám a chtěl jsem ho svému Mláděti ukrást, celý si ho ukořistit pro sebe. Nepopírám. V jistém slova smyslu jsem na Dracových snech opravdu parazitoval.
Jeho sny, jeho mládí, energie, iluze a naivita mi totiž dávaly novou sílu do života.
Navíc jsem si vedle své kořisti připadal tak silný… Opojný pocit moci nad cizím životem.

Ne, nemám zapotřebí získávat si ve svém okolí obzvláštní sympatie. Přeci jen, v rámci společenského dekoru, však své nálady ve společnosti koriguji.
Před Mládětem jsem se nikdy nepokusil své nálady zamaskovat. Občas, když jsem cítil tu neskutečnou averzi vůči celému světu silněji než kdy jindy, stal se Draco mým štěnětem, které nakopnu a ono se bláhově, tetelivě, ač lehce vyděšeně vrátí zpět a olíže mi nohy.
Když jsem byl melancholický, Mládě jsem nevnímal a okázale ignoroval.
Jeho smutek z mého počínání mi poskytoval zadostiučinění.
Konečně se mnou někdo sdílel mé nálady tak, jak jsem potřeboval.

Ano, Draco ke mně vzhlížel.

Avšak přišly chvíle, kdy čím výš ke mně můj malý Zmijozel upíral oči, čím více mne zbožňoval, tím více jsem sám sebou opovrhoval.
Ve chvílích, kdy jsem si užíval Dracovy závislosti a oddanosti, uvědomoval jsem si zároveň skutečnost s příchutí rtuti. Uvědomoval jsem si, že jsem slabý.
Neboť k tomu, abych přežil, potřebuji nejen uznání ostatních. Potřebuji, aby mne někdo fanaticky uctíval.
Potřeboval jsem si něco dokazovat. Co přesně?
Snad… že jsem, po tom všem, stále ještě člověk?

To byly doby, kdy jsem rozbil nespočet zrcadel.
Jelikož pohled do prázdných očí pokrytce, do očí, které se lesknou jen díky tomu, že vysávají jiné oči, pohled na rty, které nedokáží říct pravdu ani samy sobě, pohled na vlasy, které začínají pomalu šedivět, zatímco vlasy jiných září drahou platinou, jsem nebyl schopný snést.

Byl jsem tím, čím jsem opovrhoval.
Potřeboval jsem ty, které jsem zatracoval.
Byl jsem posedlý emocí, kterou dnes proklínám.

Se sebou sám, a sám i v sobě samém…
již dlouho vzájemně se takto klamem:
dvě číše plním témuž, víno pění
pozdvihám těžký pohár k usmíření
sklo třesklo o sklo; sám před prázdným rámem
piju svou krev a střepy s amalgamem

Odpusťte, neboť tento obraz budu líčit poněkud zdlouhavěji.

V onu kýčovitou letní noc se mé Mládě v mé náruči zmítalo poněkud náruživěji než obvykle.
Ano, často míval noční můry, ale nikdy nekřičel. Vždy mu jen tekly slzy.
Slzy mi nevadily. Před slzami člověk může zavřít oči. Dokonce jsem je považoval za Dracovu přednost; já sám jsem nikdy plakat neuměl.
Čím více křišťálových solných perel můj princ vyplakal, tím bohatší byl náš svět, neboť čím více emocí mi dával, tím víc prodlužoval náš čas, čas vyhrazen v mém životě pro něj.
Rozhodl jsem se, že dokud bude mít Draco dostatek emocí i pro mne, budu žít vedle něj a budu si z jeho snů a citů odvádět daň z vášně. Daň za smysl života, který jsem svému Mláděti nabídl.
Jenže tu noc Mládě křičelo, křičelo tak, jako by zoufale hledalo matku, jako kdyby vidělo, jak jeho druha rozsápá dravec.

Ne, křik jsem nenáviděl. Ve spěchu jsem chtěl Draca umlčet, jakkoli. Potřeboval jsem, aby už přestal, jeho křik pro mne znamenal muka, chtěl jsem, zoufale jsem si přál, aby to cokoli zastavilo. Cokoli.

Té noci jsem ho uhodil. Dotkl jsem se té alabastrové tváře s růžovými kresbami abstraktních tvarů, ovšem nepohladil jsem ji jako jindy.
Byl jsem hrubý. Ublížil jsem Mláděti.
Chtěl jsem sám sebe omluvit, před Dracem, zejména před sebou.
Tiskl jsem ho k sobě dlouho, nemluvil jsem, já s ním nikdy moc nemluvil, já ho raději poslouchal, nechtěl jsem mu nic dávat, chtěl jsem jen brát, chtěl jsem mu vzít všechno, co má… On ale mlčel se mnou. Myslím, že neměl, co víc by mi dal. Tehdy jsem si to uvědomil.

Cítil jsem, že to víme oba. Svíral jsem ho tak pevně, že stěží lapal po dechu. Myslím, že neplakal.
Představoval jsem si jen jeho ocelové, chladné oči, jak pomalu vysychají v tmách ponuré ložnice. V mém náručí se lehce třásl.

Draco nepotřeboval mě. To já potřeboval jeho. Zoufale, bezvýhradně, vášnivě, tvrdohlavě, věčně. On byl to jediné, co pro mne v přežívání, které se neodvažuji nazvat životem, mělo smysl.
Chtěl jsem ho prosit na kolenou, aby mě spasil. V tu chvíli jsem mu byl ochotný dát vše, co mám. Ale jediné, na co jsem se zmohl, bylo svírat ho tak, že se téměř zalykal.
Rudý otisk mé dlaně na jeho tváři žhnul.
Nevyčítal mi to.
Pochopil mou vášeň, pochopil, že jsem potřeboval udělat cokoli, aby přestal křičet, že mne svým bolestným skučením zahnal až do míst, kde vynechával rozum, k primárním instinktům. A v mé mysli byl jediný imperativ: Zachraň ho!

Nesnesl jsem pomyšlení, že se Draco trápí.

Vyděsilo mne, že je to v rozporu s mou dosavadní vírou v kvality našeho vztahu.
Žil jsem s tím, že mladý Malfoy pro mne neznamená nic, já pro něj všechno. Jediná hodnota tohoto vztahu tkvěla ve vysávání emocí, štěstí a snů. Poté měl následovat konec. Měl jsem v plánu, jak sebevědomě to teď zní, zničit osobnost Draca Malfoye, aby ji nemohl získat nikdo po mně. Teď nastal onen okamžik a… já to nedokázal.

Vše se změnilo. Ano, přiznal jsem si, že mi na Malfoyovi záleží. Proč? Snad proto, že mi dal vše, ale nechtěl nic oplátkou, prostě mne jen miloval. Věnoval mi své emoce, štěstí, sny, protože věděl, že je potřebuji. Co když mě opustí? Možná… si dal předsevzetí definitivně ukončit trápení Severuse Snapea, snad kéž by, Draco by se stal jediným, kdo poznal, že jsem slaboch.

Věděl od prvopočátku, že mne má?
Že si mne získal?
Že mne zlomí, pokoří mou hrdost, probudí nikdy neobjevené a přesto zakořeněné?

Ne, ač to tak zní, Draco ve mne neprobudil lásku.

Uvolnil jsem své sevření.
Zřejmě očekával sex. Ne, nechtěl jsem ho, ne takhle, jelikož to by jen podpořilo mé probouzející se emoce.
Líbal jsem to přespříliš vyhublé tělo, na krku tvrději než na sametové kůži boků, dlaněmi jsem přejížděl po chrámu pokoření, po bohu pomsty, který mi přišel ukázat, že jsem tím, čím opovrhuji. Stal se zrcadlem. Neboť já jsem byl vždy potřebovaným, dnes jsem potřeboval a sám toužil.
Chtěl jsem to šlachovité tělo mláděte uchvátit jen pro sebe, když jsem konečky prstů přejížděl přes stříbřité chloupky na lýtkách, nastavil jsem směrem proti alabastrovému hedvábí nehty.
Hltal jsem Dracovy grimasy.
Dosáhl svého, když vyprahlými, suchými rty prosil o spojení těl.
Té noci jsem do něj vstupoval obzvlášť drsně, s myšlenkou, kterou jsem mu při vyvrcholení zašeptal do ucha. „Jak jsi mohl?“

Věděl, co tím myslím. Zatímco já si arogantně a domýšlivě představoval, jak ho znám, jak já jsem nečitelný, on mne pozoroval a našel mé slabosti.
Probudil ve mne to, co mělo zůstat skryto, snad i v jeho zájmu.
Při sexu jsme tentokrát křičeli oba. A já stále silněji pociťoval emoci, kterou jsem nevědomky pojmenoval. Sžírala mne a nutila, abych ho líbal stále hladověji a vlastnil stále bezvýhradněji. Bestiální něha.

Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr
Zpěv o tvé něžnosti, drsné a krásné
Pod okny vyje vlk, který mi střeží dvůr
Noc bledne v plamenech, za chvíli zhasne…

Žel, jenom s člověkem lze zkřížit člověka
Což v našem případě bylo dost jiné
Fallphila? Není už. Snad na svém rově lká
Půjdem spát, synu můj. Kde jsi? Můj stíne…

Začal jsem propadat zvláštnímu, bezdůvodnému zoufalství.

Kdykoli jsem nebyl se svým Mládětem, strachoval jsem se. Pouhá představa toho, že o něj přijdu, mne dusila. Byl jsem schopen nespat celou noc, čekal jsem na vytoužené kroky v rytmu sebevědomí smíšeného s ostychem.
Zamiloval jsem se do Dracova hlasu. Děkoval jsem za každé slovo, které mi věnoval.
O svých snech jsme začali mluvit oba. Nikdy jsem si neuvědomil, že jsem se dodnes bál snít.
Zjistil jsem, že mým jediným snem se stala nezměrná touha být s mým Mládětem. Co nejdéle, co nejvíce, co nejintenzivněji.
Bál jsem se to vyslovit nahlas, ale podlehl jsem jeho naléhání. Nesmál se. Leskly se mu oči.
Téměř jsme se spolu přestali stýkat intimně, tedy po fyzické stránce.
Povýšil jsem objetí na nejvyšší stupeň neverbální komunikace.
Začal jsem si připouštět, že jsme téměř přestali i mluvit. V některých situacích jsou slova na obtíž. Jsou nepatřičná a povrchní.
To léto jsme se zejména objímali.

Má bestiální něho
Chtěl jsem se zavřít
S tebou
Do domu srdce mého
Kde se sny o snech
Ve spánku zdají…
Zavřít se do něj
Než strhnout ho dají…
Do prázdných oken
Jsem příliš zamilován
Obehnán drátem
A skrz naskrz
Podminován…

Každou chvíli se muselo něco stát. Snad navždy mi zůstane před očima okamžik, kdy jsme se svlékli, oba. Opíjeli jsme se pouhým pohledem na tělo toho druhého.
Nechápal jsem, co ho tak paralyzuje na mém těle, ale snad jsem to ani chápat nechtěl, občas lidské chápání nestačí, tvrzení, které bych dříve odsoudil.
Sytil jsem se krásou jeho útlých boků, širšího, téměř holého hrudníku, to tělo jsem viděl nesčetněkrát, od dob bestiální něhy jsem se ho naučil pozorovat stále pozorněji, ale pokaždé jsem našel nové a nové taje, které předtím mému oku, nenavyklému pozorovat krásu, unikaly.
To napětí bylo cítit ve vzduchu. Nevěděl jsem, zda jsem v jeho životě jediný.
Od doby, co jsem ho udeřil, odcházel stále častěji.
Ne, netrápilo mne to. Ne tolik, jako možné odcizení. On se mi totiž odcizit nemohl. Byl jsem jeho součástí, on mou. Klišovité patetikum.
Za žádnou cenu jsem nechtěl ztratit Mládě, klenot ve sbírce, svou oběť i dravce, to raději ztratím všechno, jen ne sebe, neboť i já byl památkou Mláděte, jeho přímým otiskem…

Věděl jsem, že v životě každého z nás jsou jisté hranice. Když hranice překročíme, není návratu zpět do vymezeného území chování a mysli, proto pak musíme jít stále dál. Ať už je to kamkoli. Dokud nedojdeme na samý okraj.
Já měl svou Bestiální něhu. Tím, že jsem ukořistil Draca – svůj klenot -, překročil jsem hranice, nikdy jsem to neměl dělat a stejně bych ho svedl znovu. Avšak něžnost a zdánlivá bezbrannost mé kořisti ve mně probudila tak silné city, jako by nemohl probudit nikdo jiný.
Žádný cit, nikdo už nemohl být silnější.
Uvažoval jsem, kam dál mohu pokračovat. Měl jsem své Mládě na dosah ruky, ale již jsem se nespokojil s jeho naprostým vlastněním.
Nevěděl jsem, co chci, co potřebuji, věděl jsem jen, že musím dál, protože jsem překročil hranice.
Nemohl jsem tušit, že za Bestiální něhou se nachází cíl, hranice pohraničí. Za Bestiální něhou cesta není daleká…

Když jsme se líbali, cítil jsem, že šílenství pokročilo.
Ocelová šeď jeho očí byla všude. A já ho v ní marně a stále zoufaleji hledal.

Nyní i v hodinu… zůstaňme v objetí
Před spánkem beze snů, před tancem sazí…
Sví vrazi, nebo spíš naopak oběti
Dva v sebe vpletení uštknutí plazi

Buďme až do konce! Aspoň se pokusme…
Jen tady mohu psát odtamtud vzkazy
Z tmy, odkud smíme jen tehdy, pokud jsme
…dvě nahé oběti – dva nazí vrazi…

Ano, zabil jsem ho. Co jiného jsem mohl dělat?

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský