Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Voldemort; Severus Snape/ Draco Malfoy; a nemalou roli zde sehraje i Lucius Malfoy
Shrnutí: Legrační pomyšlení, že netvor je něco, co se dá ulovit a zabít. William Golding, Pán Much
Poznámka: Není to moc slash je to spíš horor, abych tak řekl. K napsání této povídky mě inspiroval překlad Lamar Hranice dovoleného a kniha Bestie v sametu ze série Warhammer od Jacka Yeovila, z níž cituji, za což se omlouvám, ale motiv v této knize mně prostě natolik fascinuje, že jsem ho musel přepsat na Severuse
Věnováno mé kamarádce Beatrix
Dopsáno v prosinci 2006

Bestie

**Prolog**

První vzpomínky Bestie jsou bolestné, ale vzrušující
„Neřvi! Kdo to má poslouchat!“
Pak rány. Bestie ochutnala krev v ústech. Vidí v zrcadle tvář s modřinami. Tvář, jež by mohla být čimkoli, kýmkoli. Nepoznává se v zrcadle. Tvář je beztvará a patetická, krvácející. Je to tvář chlapce-skořápky. Bestie poprvé zařve. Ještě nemá spáry, ale ví, že jí narostou
Další rány. Teď už si Bestie na rány zvykla. Necítí je, ať to chlapce-skořápku jakkoli bolí. Chlapec-skořápka nakonec přestane plakat; s každým úderem chlapec-skořápka slábne a Bestie sílí.
Bestie dlouho čeká, předstírá, že je chlapcem-skořápkou. Vyrůstají, jsou vzděláváni v tom co musí umět*
správný kouzelník.
O jejich sedmnáctých narozeninách Bestie poprvé vyjde ven.

„Vaše chování je…mohl jste ho zabít!“
Profesorce McGonagallová se chvěl hlas potlačovaným hněvem.
Albus Brumbál se přes svůj stůl mlčky díval na černovlasého chlapce, který stál v jeho pracovně. Něco v těch černých očí ředitele bradavické školy znepokojovalo.
Dveře ředitelny se otevřely a vešel Slughorn. V jeho výrazu byla absolutní nevíra.
„Severusi, je…je to pravda?“ oslovil černovlasého chlapce. „Opravdu…jsi se pokusil zabít Jamese Pottera?!“
Severus Snape se podíval řediteli Zmijozelské koleje do očí a krátce, úsečně přikývl. V jeho ostře řezaných rysech a černých studených očích nebylo ani stopy po lítosti nebo pocitu provinění.
Slughorn uhnul pohledem a začal něco rozrušeně mumlat o nehodě či nedorozumění.
„Nebyla to nehoda,“ řekl Snape. To prosté konstatování z úst sedmnáctiletého chlapce znělo mrazivě.
„Uvědomuješ si, co říkáš?“ zeptal se Brumbál sklíčeně.
Znovu to krátké, úsečné přikývnutí.
„Potom budeš muset být přísně potrestán,“ povzdechl si Brumbál. „Odevzdáš prefektský odznak a navzdory tvým školním výsledkům nebudeš navržen na primuse. Zmijozel přijde o dvě stě bodů, do konce školního roku budeš mít školní trest a…,“ Brumbál mírně sklonil hlavu, aby se mohl přes horní hranu svých brýlí podívat chlapci do očí, „pokud by se něco podobného opakovalo, nebudu mít jinou možnost než tě okamžitě vyloučit ze školy. Jasné?“
„Ano, pane,“ odpověděl Snape a jeho hlas skřípal jako pilník přejíždějící po železe. Nebylo v něm pranic dětského.
Bestie zklamaně zařvala, ale nikdo ji neslyšel. Neuspěla. Ale co budou jiné příležitosti. Teď když poprvé okusila pocit vítězství nad svými trýzniteli, když ochutnala krev - ano, budou další příležitosti. Poučí se.

*****

Lucius Malfoy couvnul a smích Pána zla mu vehnal červeň do tváří. Jeho bledá kůže dostala ošklivý cihlově červený nádech.
Severus Snape pomalu odvrátil pohled, jako by Malfoy byl něco co mu nestojí za jeho vzácnou pozornost. A Lucius zjistil, že je rád, že se do těch černých očí nemusí znovu podívat. Snape byl podle jeho mínění psychopat, nebezpečný maniak. Každý věděl, že rád zabíjí - ne hůlkou ale nožem - osmnáct palců poctivé oceli ostré jako břitva. Nikdy své oběti netýral, zabíjel rychle a úsporně, ale zabíjel rád - prostě psychopat.
Pán zla položil Snapeovi ruku kolem boků. Nešlo si toho nevšimnout. Lucius si nad tím dovolil zapřemýšlet. Že by to byla příčina proč žádná žena u Snape neuspěla? Zlý jazykové tvrdily, že je Snape ještě pořád panic, že si žádnou nepustil tak blízko k tělu, aby k něčemu došlo. S oblibou se vtipkovalo o tom, že Snape je takový studený psí čumák, že kdyby ho do nějaké strčil, tak ta dotyčná musí umrznout. Ale možná ho Snape toužil strkat jinam…nebo si nechat…Lucius potřásl hlavou, aby tyhle nechutné věci vypudil snáze z hlavy. Snape byl prostě cvok, každý to věděl. Pán zla by udělal nejlépe, kdyby mu podřízl krk dřív, než Snape udělá něco - nepříjemného. Ostatně od té doby, co se k nim přidal, nemizeli záhadně jen Pánem zla určení kouzelníci k likvidaci, ale i Smrtijedi, kteří Snapeovi nějak znelíbili.

Voldemortovi neunikl výraz v Luciusově tváři. Dovedl si představit o čem jeho poslušný a výkonný Smrtijed přemýšlí. Obtočil ruku kolem Snapeova pasu a po chvíli sjel na to pěkné pozadí. Jeho oblíbenec byl možná hubený a šlachovitý, ale měl své přednosti - a to nejen jako milenec.
Voldemort si ho vybral právě kvůli temnotě, která se skrývala v jeho duši. Temnotě, která ze Snapea dělala děsivé monstrum, stroj na zabíjení. A on našel způsob, jak tu Bestii vypustit, využít ji.

Voldemort ho obešel a švihl bičem, který svíral v ruce.
Chlapec-skořápka vykřikl bolestí. Bestie zařvala touhou po krvi - jedno čí.
Snape těžce dopadl na zem. Potrhané šaty odhalovaly jeho zbité a rozedrané tělo. v očích mu plál oheň šílenství.
Bestie znovu zařvala a vyrazila.
Voldemort srazil Snapea v půlce skoku zpět na zem. Ošklivě do řachlo, jak Snapeova dolní čelist narazila do podlahy. Voldemort si k němu přidřepl.
„Ještě ne,“ zašeptal. „Zítra, zítra dostaneš, co potřebuješ. Ale ne dnes.“
Bestie zaskřípala zuby.
Voldemort odložil bič a jemně pohladil Snapea po paži. Pomalu ho vysvlékl ze zbytků šatů a zvedl ho na všechny čtyři. Z ran od biče stékaly Snapeovi po hubeném těle tenounké pramínky krve.
„Zítra,“ zašeptal mu do ucha, než do něj pronikl.
Chlapec-skořápka se zachvěl směsicí bolesti a rozkoše.
Bestii nezajímalo, co se děje s tělem chlapce-skořápky. Ignorovala sexuální vzrušení, touhy a posléze vyvrcholení chlapce-skořápky. Jeho potřeby ji nezajímaly. Zítra opět vyjde ven.
Zítra.
Zítra prolije krev.
Zítra prolije krev otce chlapce-skořápky.
Zítra!

**tři měsíce po pádu Pána zla**

Albus Brumbál vešel do pokoje.
Snape seděl v rohu místnosti v koutě, mezi prsty pravé ruky, jíž se opíral o kostnaté koleno, držel zapálenou cigaretu. Tvář měl nezdravě bledou a mastné vlasy.
„Ahoj, Severusi,“ pokusil se Brumbál o nezávazný začátek rozhovoru.
Snape zvedl oči a z toho pohledu Brumbála zamrazilo. Byl prázdný, nebylo v něm vůbec nic, jen jakási lhostejná odevzdanost. Takže po třech měsících prakticky žádný pokrok.
Brumbál si přisunul židli a snažil se nedívat na Snapeovy paže. Jizvy byly dobře patrné. Udělal si to sám v prvních dnech své…hospitalizace. Když nemohl napadnout nikoho jiného, zraňoval aspoň sám sebe.
„Jak se cítíš?“ snažil se Brumbál udržet bodrý tón, i když si byl vědom, že s tím tady neprorazí. Ostatně co by taky chtěl u někoho, jehož diagnóza zní psychicky labilní.
„Kdy jsi začal kouřit?“ zeptal se Brumbál.
Ani tentokrát mu Snape neodpověděl. Jen suchými popraskanými rty popotáhl z cigarety a vyfoukl kouř.
„Slyšel jsem, že už je ti líp,“ pokračoval Brumbál v samomluvě. Ano, technicky vzato byl Snape vyléčený - více méně. Již dva měsíce se choval způsobně - nenapadal nemocniční personál, nezpůsoboval si žádná poranění, záchvaty agresivity ustaly. Možná za to mohly cigarety, třeba ho kouření uklidňovalo.
Snape típl cigaretu.
„Proč tu jste?“ zeptal se konečně tiše. Hlas měl trochu nakřáplý a byla z něj patrná únava.
„Pozítří tě odtud pustí,“ řekl mu Brumbál.
„Proč?“ Byla to jen obyčejná otázka, nebyl v tom absolutně žádný zájem. „Myslel jsem, že dostanu útulnou vypolstrovanou celu,“ dodal s jakousi zvláštní hořkostí.
„Nejsi blázen,“ řekl Brumbál.
„Ne, jen psychopat - drobný rozdíl,“ ušklíbl se Snape a vyndal z kapsy kalhot pomačkaný balíček cigaret a sirky. Brumbál potlačil povzdech. Cítil se zodpovědný za to, jak ten mladík skončil. Neudělal pro něj nic, i když věděl, v jakých rodinných poměrech žije, ačkoli tušil, že ho spolužáci týrají - neudělal pro toho kluka vůbec nic. A snažil se sám sebe přesvědčit, že nemohl jinak. Jenže od té chvíle kdy ho našel tu deštivou noc u svých dveří promočeného, v šoku a krvaveného, a ne všechna krev byla jeho, nemohl se k němu obrátit zády. Ne, tentokrát. Jistě, využil ho, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Po Voldemortově pádu však na Severuse Snapea nezapomněl. Postaral se, aby se nedostal do Azkabanu, a zařídil mu léčbu. Pravda to, že ho sem na tři měsíce zavřeli na jeho příkaz, nemusel Snape bezpodmínečně věděl. Ale nějak se musel zbavit svých vražedných návyků a záchvatů destruktivního chování.
„Přišel jsem ti nabídnout práci.“
Snape se na něj zadíval. Kdysi to býval jeden z nejlepších studentů školy a možná jeden z vůbec nejnadanějších kouzelníků posledních sto let. Kdyby měl lepší zázemí, kdyby se nestal terčem útoku spolužáků, kdyby…kdyby přáni byla koně, jezdily bychom všichni. Teď z něj ale byla troska.
Snape si zapálil další cigaretu, popotáhl a chvíli mlčky sledoval kouř stoupající ke stropu.
„O co jde?“ zeptal se nakonec.

Bestie spala. Chlapec-skořápka se ukázal nezdolnější než se zdálo. Ale Bestie měla času dost. Bude vyčkávat, však ona zase přijde její chvíle. Chlapec-skořápka nevydrží vzdorovat dlouho. Nakonec podlehne.

*****

Brumbál si sundal brýle a unaveně si promnul kořen nosu. Smrti se nebál, obavy měl o Severuse Snapea. Mohl jen doufat, že je ten mladík dost silný na to, aby to zvládl.

„Severusi…prosím…“
Snape zvedl hůlku a namířil na Brumbála.
Avada kedavra!**


Draco vstal a váhavě přešel vzdálenost, která je dělila. Snape seděl v křesle a sledoval chlapce bezvýraznýma, zamyšlenýma očima. Vráska nad kořenem nosu byla výraznější než obvykle. Dracovi přišel unavený, skoro jako někdo, kdo před chvílí vybojoval nesmírně těžkou bitvu a ví, že jeho porážka je jen otázkou času. Ne poprvé ho napadlo na čí straně Snape vlastně je. Ovšem dnes mu to bylo jedno. Vlastně mu bylo jedno úplně všechno. a to má jednu podstatnou výhodu. Když nemáte co ztratit, můžete udělat věci, které jste chtěli udělat už dávno, ale neměli jste odvahu.
Draco Snape objal kolem krku.
Snapeovou první reakcí bylo, že pevně téměř bolestivě stiskl chlapci zápěstí ruky. A přece ho neodstrčil. Naopak přitáhl si ho blíž a políbil ho.
Jen proto že Draco sám neměl žádné zkušenosti, nemohl poznat, jak je ten polibek nezkušený, váhavý.

Snape postupoval rty po Dracově nahé kůži a nemohl se ho nabažit. Chlapcovo těžké oddechování a sténání bylo samo o sobě k zbláznění vzrušující. Možná byl nevděčný. Měl by si přece považovat, že sám Pán zla mu poskytl to, co tolik potřeboval. Ale bez dotyků, bez polibků,vždy podle jasně daného scénáře a s bolestí…a krví…
„Chci tě,“ zašeptal Draco a vytrhl tak Snapea z pochmurných myšlenek.
„A budeš mě mít,“ odpověděl Snape tiše a pak si Draca vzal.
Poprvé v životě něco takového udělal. Souložil už nespočetkrát, ale tentokrát se miloval. A nejzvláštnější byl ten podivný klid v duši. Když pak leželi vedle sebe a on Draca svíral v náručí, cítil se vyrovnaně jako nikdy předtím. Ta část jeho duše, která ho děsila, a s nímž celý život marně bojoval, byla pryč - aspoň pro tuto chvíli.

*****

Bič zasvištěl vzduchem.
Voldemort s jakýmsi vědeckým zaujetím sledoval, jak se Snapeovi napínají svaly, jak se snažil nekřičet. Bylo to svým způsobem pozoruhodné. Škoda že byl Brumbál mrtvý, již nikdy se ho nebude moci zeptat, jak dokázal ve Snapeovi tu temnotu pohřbít tak hluboko. Vymýtit ji nebylo možné, byla příliš pevně zakořeněná v duši jeho Smrtijeda. Voldemort věděl, že bolest, kterou to začalo, nakonec Snapea podrobí jeho vůli.
Bič znovu dopadl na Snapeova nahá záda, nyní již rozšvihaná do krve. Snapeovi tekla po bradě krev, jak si rozkousal dolní ret ve směšné snaze nekřičet.
Voldemort se mu musel obdivovat. Většina lidí řvala již při desáté ráně. Snape jich dostal už padesát a pořád se ovládal. Dokonce i tu temnoty v sobě dokázal potlačovat. Vskutku obdivuhodný výkon. Třebaže pot a třes svalů naznačoval, že již brzy se přiblíží ke Snapeově hranici.
Smrtijed v bílé masce se napřáhl k další ráně, ale Voldemort ho gestem zadržel. Pak došel ke Snapeovi visím v okovech. Z rozedraných zápěstí mu po pažích stékaly stužky krve.
„Proč se tomu bráníš?“ zeptal se Voldemort a křivě se pousmál.
Voldemort tomu skutečně nerozuměl. Snape dokázal nenávist a temnoty v sobě využívat s někdy až děsivou efektivností. Copak si vážně myslel, že se on, lord Voldemort, nechá připravit o tak dokonalého zabijáka?
„Já…nechci,“ vydechl Snape. Hlas měl poněkud chraplavý.
„Ale, Severusi,“ pohladil ho Voldemort po tváři a pokynul Smrtijedovi s bičem.

*****

„Co tím jako myslíš?“ otázal se Lucius, aniž by se obtěžoval zvednout oči od novin.
Draco zaváhal. Snape ho ráno, potom co se spolu poprvé milovali, zrazoval od toho, aby to řekl otci. Draco ale nechtěl lhát a skrývat svůj začínající vztah se Severusem. Nicméně ho nenapadlo, že jeho otec nebude znát význam slova gay.
„No…já,“ Draco zaváhal.
„Vyjádři se jasněji a nekoktej u toho!“ zamračil se Lucius a odložil konečně noviny, aby mohl upřít na svého syna chladný pohled svých ocelově šedých očí.
„Miluji Severuse,“ vyhrkl Draco. Řekl to ze zoufalství, protože netušil, jak by měl otci význam toho slova vysvětlit a nepropadnout se hanbou. To víš, drahý otče, topoří mi jen při pohledu na nahého chlapa a rajcuje mě, když mě Severus strká péro do zadnice…bože nebo když dovolí abych já…
„Jistě, Severus,“ ušklíbl se Lucius. Evidentně obsah synova sdělení nepochopil. „Všichni ho svým způsobem ´milujeme´. Mnozí z nás tím víc, čím dál se ten psychopat od nás nachází.“
„On není žádný psychopat!“ vyjel Draco na svého otce.
Lucius překvapeně zamžikal. Ještě nikdy se mu nestalo, že by k němu jeho vlastní syn byl takhle drzý. Ostatně Draco sám byl svou reakcí překvapen.

Muž-skořápka se scvrkl, chlapec-skořápka se skrčil.
Všechna dřívější já byla mrtvá. Zbyla jen Bestie.*

„Že není?!“ rozkřikl se Lucius.
„Není!“ odsekl Draco a poprvé v životě se tak postavil svému otci na odpor.
Lucius svého syna chvíli zamyšleně pozoroval.
„Cos myslel tím, že ho miluješ?“ zeptal se.
„Prostě že ho miluji,“ opáčil Draco.
„Pomineme-li fakt, že je to šílenec…miluješ muže?“
Draco přikývl. Lucius lhostejně pokrčil rameny.
„Očekávám od tebe dědice, a protože pochybuji, že by ti ho dal Snape, budeš se muset oženit. Pak si s spolu dělejte, co je vám libo,“ konstatoval Lucius.
Draco nevěřícně otevřel pusu.
„Co tak zíráš. Je mi jedno s kým se taháš, hlavně ať se to nikdo nedozví a ať má rod dědice,“ zavrčel Lucius. „Ale nejdřív bych ti rád něco ukázal,“ popadl Draca za paži a postrčil ho ke dveřím.

Draco zůstal stát v šoku na ochozu. Trochu to připomínalo cirk v Koloseu, jen v menším měřítku. Zde končili pro pobavení Pána zla zajatci i Smrtijedi, jež zklamali. V písku v kaluži krve leželo potrhané tělo. Nad ním stál do půli těla vysvlečený Severus Snape. Ne všechna zaschlá krev byla z jeho rozdrásaných zad..
Draco cítil slabost v kolenou i křeče v žaludku.
Vytrhl se otci, který ho držel za rameno, a seběhl po schodech dolů.
„Draco! Ne!“ vykřikl Lucius a rozběhl se za synem. Dobře věděl, že v tomhle stavu je Snape schopný úplně všeho.
„Severusi! To přece…jak…,“ Draco nenacházel pro takovou brutalitu slov.
Snape se otočil. V jeho očích plál oheň. Draco couvl, protože to vypadalo, že ho vůbec nepoznává. A když k němu Snape vykročil s tím děsivým výrazem v očích, Draco zpanikařil.
Voldemort seděl v lóži a vše zamyšleně pozoroval. Nezasáhl. Ostatně ani nebyl čas. Vše se sehrálo příliš rychle.
Draco klopýtl a snažil se dovolat Severuse Snapea.
Voldemort se nad tím jen ušklíbl. Mladý Malfoy bude další, byť neplánovanou obětí, jeho milované ´zbraně´.
Lucius Malfoy vběhl do arény.
Bestie se chystala k útoku. Nespěchala.
Lucius popadl zkrvavený nůž, jenž ležel zapomenutý v písku.
Voldemort vstal z křesla.
Lucius vší silou mrštil nůž směrem k Bestii.
Osmnáct palců poctivé oceli vykonalo své.
Bestie klesla na zem.
Krev se vsakovala do písku.
Lucius objal syna a nejistě vzhlédl k lóži.
Voldemort se zamračil, ale rozhodl se, že ještě nechá oba Malfoye chvíli naživu. Vezme-li se v úvahu, že Draco byl ochoten zabít pro své rodiče Brumbála, a Lucius zabil Snapea, byť s nechutnou dávkou štěstí, aby ochránil syna, možná by ty rodičovské city, které ostatně před lety spasily Pottera, přece jen stály za bližší prozkoumání.

**Epilog**

Snape se nenáviděl za to, že má touhy Bestie. Stal se zabijákem později než Bestie. Zabíjel elegantně hůlkou, zatímco Bestie trhala nožem jako drápy. Nikdy se nestanou jedinou osobou a budou spolu ustavičně bojovat.***
Boj o ovládání těla se stal trvalou záležitostí.
Na čas se zdálo, že by Snape mohl vyhrát a vést nový život, normální život. Bez Bestie. Ale Voldemort měl přece jen pravdu, bylo to zakořeněné příliš hluboko v něm.
Nakonec Bestie nevyhnutelně zvítězila.*

Poznámky:
*) Citace z knihy Bestie v sametu
**) Harry Potter a princ dvojí krve, str.489
***) upravená citace z knihy Bestie v sametu

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský