Fantasmagorium

Autor: Corny a Veronika
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Jediným opravdovým přítelem v Severusově životě byl Blackie. Ztratil ho už před velmi dávnou dobou. Mohl by se mu vrátit zase zpátky? 
Poznámka: šestý ročník Pobertů
Děkují Dominus za beta-read

Blackieho návrat

Byl sychravý večer. Kapky dopadaly na kamenné zdi Terrabilu a stékaly po nich, dokud se nedotkly úpatí zdi nebo nezanikly docela.
Pokoj, ve kterém se nyní Severus nacházel, neměl okna a on byl za to kupodivu vděčný. Neměl rád pohled ven. Častokrát při něm dostal chuť se projít na čerstvém vzduchu a to nebylo tím nejrozumnějším řešením, pokud vzal v úvahu, že byl po Voldemortovi nejhledanějším kouzelníkem světa a zabil druhého nejmocnějšího čaroděje, který ještě před půl rokem chodil po zemi.
Všechno bylo tak komplikované! Nikdo nevěděl, kde je vlastně pravda. Nevěděl to ani Severus. Jenže on, narozdíl od ostatních, cítil potřebu pravdu hledat a najít.
Cítil se tak zmatený… Tyhle večery, kdy žádný ze Smrtijedů nebyl ochoten opustit teplo svého obývacího pokoje, mu skýtaly dokonalou příležitost přemýšlet a pátrat. Nalil si do sklenice po dně jantarové tekutiny a zaklonil hlavu.

*****

Začalo to v den, kdy nastoupil do Bradavic.
Byl malý vyzáblý chlapec, který ve spěšném vlaku jako jediný seděl sám ve svém kupé. Byl nezvykle tichý a ustrašený. Přesto z něj vyzařovalo cosi, co přimělo Moudrý klobouk, aby ho hned při prvním doteku s jeho hedvábnými černomodrými vlasy poslal do koleje Salazara Zmijozela.
Ani po další dobu svého studia v Bradavicích se Severus nezměnil. Byl ponořen do knih a vytvářel si jakýsi zvláštní svět, ve kterém byl tím, kým být chtěl.
Byl Severusem Snapem, ale ne tím ustrašeným podivínem s křídově bílým obličejem. Ve svém světě byl Severus Snape chytač, všemi oblíbený člen zmijozelského famfrpálového týmu. Byl Severus Snape kamarád, vůdce spolku, který by k němu vzhlížel. Skupinky lidí, kteří by ho měli rádi. Pak byl Severusem Snapem přítelem, klukem dívky, kterou miloval již od prvního dne školy. Nikdy se to ale nikdo nesměl dozvědět. U Merlina, otec by ho snad zabil! Opravdový Severus Snape, zamilovaný do chudé a neurozené Lily Evansové.
Nikdy by si to nepřipustil, ale ve svém světě byl vším, čím Potter ve skutečnosti. Byl oblíbený, měl tu svou hloupou partu, bez které nevystrčil nos ani na chodbu ložnice, a těšil se obdivu všech dívek v ročníku, včetně Evansové, rudovlasé dívky s pronikavým intelektem a laskavýma zelenýma očima.
Jedinou spřízněnou duši našel ostýchavý prvňáček v sedmém ročníku. Nebyl to přítel v pravém slova smyslu, ale udržovali spolu pozitivní oboustranný vztah. Jmenoval se Lucius Malfoy. Jediný Malfoy vycítil, že přízeň toho malého podivína by se mu někdy mohla hodit. Severus neměl rád způsob, jakým se na něj Lucius díval. Občas si říkal, že od něj požaduje víc, než jen psaní domácích úkolů. To bylo vlastně náplní jejich vztahu: Severus mu vypracoval úkoly a Lucius pak bránil jeho spolužákům, aby si z něj dělali legraci a schovávali mu knihy. Na konci prvního ročníku ale Lucius odešel a Severus zůstal v Bradavicích sám. Nebyl tam nikdo, kdy by se za něj postavil a chránil ho před ostatními.

Další roky byly pro Severuse peklem. Nepřátelství mezi Nebelvírem a Zmijozelem bylo legendární, snad právě proto si Potterova banda vyhlédla nejslabšího zmijozelského, kterého pak ráda zesměšňovala a útočila na něj. Severus neměl kam uniknout. Když nebyl v temných sklepeních hradu, Potter si ho našel a vždycky si našel záminku, aby na Severusovi vyzkoušel nějakou svou novou kletbu či zaklínadlo.
Severus znal mnohem více kouzel než Potter. Jediná Potterova přednost spočívala v tom, že nikdy nechodil sám. Severusovi bylo jedno, zda s ním chodil Pettigrew, ten malý a tlustý chlapec, který u něj hledal ochranu, nebo Lupin, který se sice tvářil, jako by s kamarádovým počínáním nesouhlasil, ale když byl Potter v úzkých a jeho protivník měl navrch, vždycky to byl on, kdo zmijozelského studenta odzbrojil.
Nejhorší bylo, když šel Potter se svým nejlepším přítelem. Sirius Black byl bystrý a urostlý chlapec, který nikdy neváhal zpestřit si den nějakou veselou exhibicí. Ta obvykle spočívala v tom, že s Potterem bavili větší či menší počet studentů na Severusův účet.
Severus se nenáviděl za své myšlenky, ale musel přiznat, že Black byl snad nejhezčí kluk na škole. Severus mu záviděl jeho výšku, hluboké oči, tmavé vlasy po ramena i nádherně vymodelované rty. Nenáviděl ho! Byl to on, kdo vymyslel pro Severuse přezdívku Srabus, která se velice rychle ujala.

Severus si ale na začátku pátého ročníku našel přítele. Byl mu nablízku vždycky, když potřeboval. Chlapec nevěděl, kde se vzal, ani jak vycítil, kdy je Severus v nouzi, ale měl ho rád. Byl jediný, kdo Severusovi vyjadřoval přízeň a kdo se nebál přiblížit se k němu. Neměl žádné urážlivé poznámky, nedělal si z něj legraci a neoslovoval ho přezdívkou, kterou tak nenáviděl. Vlastně nemluvil vůbec. Jeho mlčení Severuse jen upevňovalo ve víře, že přátelství Blackieho, jak ho pojmenoval, není jen maskou pro postranní úmysly.
Vlastně nikdy mu nechtěl říkat Blackie. Příliš to připomínalo toho Potterova poskoka. Ale vzpomněl si na jediného přítele, kterého v dětství měl a jmenoval se stejně. A tak Severus vždy, když chtěl zapomenout na ostatní a na ten hloupý svět, který určoval lidem, jak se mají a nemají chovat, odešel se projít někam daleko na školní pozemky. Blackie si ho našel.

Jednou na začátku dubna 1976 se z ošetřovny tiše vytratil s ovázaným vyvrknutým kotníkem i odřenými dlaněmi. Poppy ho chtěla nechat na lůžku nejméně do druhého dne, on ale nestál o rádoby soucitné návštěvy provinilých Pobertů. Chůze mu způsobovala velkou bolest, přesto raději odešel daleko za jezero, kde nehrozilo, že se bude muset dívat do tváře Potterovi ani Blackovi.
Black! Kvůli němu se to vlastně stalo! Po skončení vyučování krásné jarní počasí přímo zvalo k alespoň krátkém pobytu na čerstvém vzduchu. Všichni žáci toho s radostí využili, včetně něho. Severus si sednul stranou ostatních dětí na velký vyhřátý plochý kámen čnící nad hladinou, aby si mohl v klidu na příjemném sluníčku číst. Jenže Blacka nenapadlo nic lepšího, než začít balvanem houpat. Ostatní Pobertové mimo Lupina se k němu s náramnou chutí přidali. Vyděšeně na ně křičel, ať toho nechají, ale oni se jen chechtali. Najednou se kámen naklonil a Severus sklouzl do vody, ještě ledové po nedávno skončené zimě. Jak se přitom snažil něčeho zachytit, rozedřel si ruce do krve. Narazil tvrdě na špičaté kameny na dně a vykloubil si nohu. Horší ale bylo, že se paralyzovaný šokem začal topit. Potter pro něj okamžitě skočil a Pobertové ho téměř v bezvědomí dopravili k Madam Pomfreyové. Ta je ještě chválila, že tak nezištně pomáhají spolužákovi z jiné koleje...
Ne, nedokázal tam zůstat a snášet ten jejich předstíraný zájem o své uzdravení!
Ale na vodu nezanevřel, ta přece za nic nemohla. To Black byl tím pravým viníkem. Posadil se na veliký kámen na odlehlé straně jezera, pro jistotu bezpečně daleko od břehu, a sledoval zakalenou vodu, která se před nedávnem mohla stát jeho hrobem. Vzal do poraněné ruky malý, placatý kamínek a mrštil s ním o hladinu. Hladina se zčeřila vlnkami a kruhy a Severus pocítil jakési zadostiučinění. Znovu a znovu házel kamínky do vody, když na jeho ramena dopadlo něco teplého a měkkého.
Ohlédl se a hned poznal černé psí tlapy. Byl tady! Nezapomněl na něj. Objal ho kolem huňatého krku a zabořil obličej do černých a měkkých chlupů. Když ho pustil, hladil ho po velké hlavě, dokud si pes nesedl proti němu. Severus klesnul zpět na kámen a zadíval se do dobromyslných psích očí.
Blackie dnes vypadal nesmírně smutně. Položil přední tlapy na Severusova kolena a olízl mu obličej. Pak si položil hlavu na tlapy a oddaně se nechal hladit po hlavě a škrábat za uchem. Lehl si na záda a Severus ho chvíli drbal zase na břiše. Blackie vyskočil a studeným čenichem se dotkl jeho ruky. Severus si k němu klekl a objal mohutné psí tělo.
Zabořil hlavu do jeho srsti a zašeptal „Blackie…“.
Po tváři mu stékala slza a nechal psa, aby ji olízl. Pak mu všechno převyprávěl. Zmínil se i o Blackovi, o tom, že mu závidí přátele a vzhled, i o tom, že mu již půl roku nikdo neposlal jedinou sovu a on má pocit, že z celého světa ho má nejraději on. Pes,o kterém Severus smýšlel jako o svém příteli a říkal mu „můj Blackie“.
Nevěděl proč, ale připadalo mu, že Blackie je nějaký nezvykle rozněžnělý. Otřel si tvář a znovu se zadíval do těch velikých očí. Měly zvláštní jiskru.
Blackie vstal a počal radostně běhat kolem kamene. Stáhl ocas a sklopil uši a začal štěkat. Když kolem kamene opsal alespoň pět kol, vyplázl růžový jazyk a lehl si na záda. Převaloval se z boku na bok a třel si hřbet o trávu. Poté vstal, rozverně poskakoval a otáčel se dokola v předstírané snaze zachytit černou oháňku do zubů.
Severus si pomyslel že se ho snaží rozveselit a proti své vůli se musel pousmát. Byla to opravdu pěkná podívaná na toho velikého huňatého černého psa skotačícího v trávě. Na jeho nejlepšího a jediného přítele.
Najednou Blackie vyskočil a rozběhl se k Zapovězenému lesu. Severus se divil, protože takhle se Blackie ještě nikdy nechoval, ale přesto se snažil nějak logicky si to odůvodnit. Třeba ho zavolal jeho pán…
Na tohle Severus nepomyslel. Nikdy ho nenapadlo, že Blackie má pána, kterého má raději než Severuse. Nedošlo mu, že by takhle mohl utěšovat a rozesmívat někoho jiného. Sevřelo se mu hrdlo a jen s obtížemi se odvážil podívat za Blackiem, který již jistě dávno zmizel v Zapovězeném lese. Zamžoural do slunce a chvilku mu trvalo, než dokázal zase úplně zaostřit. Blackie tam však pořád byl! Stál na mezi a hleděl Severusovým směrem. Chlapec na něj zapískal a snažil se ho přivolat zpět. Pes ale stál a ani se nepohnul. Severus se rozběhl za ním. Blackie ho nechal doběhnout až k němu a pak znovu o kus odběhl. Severus si pomyslel, že se chová zvláštně. Ještě několikrát psa doběhl a vzápětí ztratil, když ho konečně napadlo, že se ho snaží někam dovést. Klusal rovnoměrně za tím zvířetem a téměř si neuvědomil, že už jsou hluboko v Zapovězeném lese.
Cesta trvala ještě dobrou půlhodinu, než se Severus ocitl před nějakou chýší, která zřejmě sloužila jako sklad slámy a potravy pro tvory, kteří v lese žili. Blackie se vztyčil na zadních tlapách a jedním pohybem se opřel do dveří, které povolily. Vběhl dovnitř a Severus ho následoval.
Ocitli se v místnosti, která byla plna nejrůznějších beden, pytlů a vaků. Vonělo to tam senem a jablky. Severus byl překvapen tím, že ho sem pes zavedl a sedl si na jeden z pytlů. Blackie se opřel předními tlapami do dveří a ty se s cvaknutím zavřely.
Blackie si sedl proti Severusovi a v tu ránu tam neseděl Blackie ale…
„Blacku!“ vykřikl Severus trochu vyděšeně a trochu naštvaně.
„Ahoj, Severusi…“
Neoslovil ho přezdívkou, ale Severuse neoklamal.
„Co jsi udělal s Blackiem!“
Hlas mu přeskakoval.
„Já jsem Blackie, Severusi… Vždycky jsem to byl já…“
Mluvil klidným a tichým hlasem, který Severus ještě víc vytáčel.
„Ty jsi… Ty jsi… zvěromág?“
Severus naproti němu mluvil ustrašeně a hlas se mu klepal.
„Ano, Severusi, jsem. A jak vidíš… Je to se mnou snazší, když jsem pes. Je lehčí mi odpustit a mluvit se mnou, viď?“
Severus byl dokonale zaskočen. Jeho jediný přítel… řekl mu všechno…
„Chceš se mě znovu pokusit zabít, Blacku? Proto jsi mě sem odlákal? Aby mě Potter nemohl zachránit? Ale já se ho o to neprosím! Jestli chceš, tak tady mne máš! Jen do toho! Doraž toho směšného Srabuse, který všechno vyžvanil hloupému psovi! No tak! Směj se mi! Přeci jsem ti dal dost podnětů, ne? Do toho! Jaké kouzlo na mě vyzkoušíš dnes?“
Severus stál v rohu místnosti a hystericky křičel. Jeho poslední slova se změnila v monotónní vzlyky a kvílení. Celé jeho tělo se rozklepalo.
Sirius přistoupil k Severusovi, který se sesunul k podlaze. Vzal ho za ruku a povytáhl ho nahoru. Pak ho posadil na pytel, na kterém předtím seděl a klekl si před něj tak, že jejich oči byly ve stejné výšce. Chytil ho za obě ruce a díval se do jeho černých a nevyzpytatelných očí. Pro Siriuse byly nádherné. Znovu k němu začal tiše a klidně promlouvat.
„Tohle mi nedělej, Severusi. V prvním ročníku jsem si tě všimnul a … nebudu to zapírat. Líbilo se mi, že jsi měl svůj styl. Nikdy ses nepodřídil ostatním jen proto, aby se s tebou někdo z nich bavil. Byl jsi mi tím sympatický. Věděl jsem, že v hloubi duše musíš být velice silný a statečný.
Když odešel Malfoy, změnil ses. Byl jsi ještě zamlklejší než kdykoli předtím a všem ses obloukem vyhýbal. Bál jsem se o tebe, ale ty jsi mi nikdy nedal šanci jakkoliv ti pomoci. Jakmile jsem se na začátku loňského září poprvé proměnil, hned jsem za tebou přišel ve psí podobě. Chtěl jsem tě jen nenápadně pozorovat, ale ty sis mne všiml a poprvé ses ke mně přiblížil. Neměl jsi strach, že tě uřknu. Byl jsi úplně jiný. Náhle ses začal chovat přátelsky. Vyprávěl jsi mi o škole, o tom, jak jsi v dětství měl psa Blackieho, a o tom, jak nenávidíš Siriuse Blacka. Bylo mi to všechno líto a poznal jsem že jsi sám, opravdu sám. Vyzpovídal ses mi jako psovi, protože jsem byl ochotný tě poslouchat.“
Sirius zmlkl. Severus doteď nijak nereagoval. Teď ale vyškubl Siriusovi své ruce z jeho dlaní, vstal a začal křičet.
„Když mě máš tak rád, jak říkáš, tak proč mě pořád zesměšňuješ? Proč po mně s Potterem metáte kouzla při každé příležitosti? Proč jsi nikdy neřekl Potterovi ať mě nechá? A v první řadě, Proč ses mě, k sakru, pokusil zabít? Vážně jsi takový idiot, Blacku, že si myslíš, že ti uvěřím, že nejsi takový jako Potter? Nebo i pro plánování mé vraždy máš nějaké pádné zdůvodnění? No tak zavolej ostatní kamarádíčky! Do toho! Pojďte ze mě udělat sekanou! Nemůžu se bránit! Tak kde jsou? Jamie, Péťo,Remy! Kde jste?“
Severus se sesunul na nejbližší bednu s jablky a začal znovu vzlykat. Sirius si přisedl k němu, jednou rukou ho vzal kolem ramen a druhou mu otíral pláčem zkrabatělou a uslzenou tvář.
„Severusi… Nemám žádnou omluvu pro to, jak hloupě jsem se zachoval. Víš, seběhlo se to takhle: všichni se dobře bavili, jenom ty ses ostentativně stranil ostatních a četl sis o samotě z učebnice. James se rozhodl, že tě musíme trochu zapojit do kolektivu a přivést na jiné myšlenky. Věděl jsem,že je to blbost, ale nechal jsem se kamarády vyhecovat. Jinou omluvu nemám. Neuvědomil jsem si, že by to mohlo být nebezpečné, že bych ti mohl ublížit nebo dokonce ohrozit tvůj život! Choval jsem se jako idiot, ano. Už to vím. Jenomže já nechtěl, aby si o mně James myslel nevím co, kdybych tě odmítl trápit. Bál jsem se mu vzepřít, protože jsem měl strach, že bych ohrozil své přátelství s ním. Mám ho rád, je můj nejlepší kamarád už od prvního ročníku. Vždyť víš, byli jsme a stále zůstáváme nerozluční.
Jen co jsem to udělal, přál jsem si to vrátit to zpět. Měl jsem pro tebe skočit sám, ale nedokázal jsem se ani pohnout, byl jsem v naprostém šoku. Nečekal jsem, že bys mohl spadnout! Když tě James zachránil, netroufl jsem si přijít za tebou hned. Bylo mi ze sebe špatně.
A když jsem se odhodlal za tebou přijít a tys mi to všechno řekl… Ale svěřil ses mi i s tím, jak o mně přemýšlíš. Jsem rád, že to tak necítím jen já, Severusi. Přitahuješ mě. Jsi krásný.“
Sirius ztichl a uvědomil si, že zřejmě překročil neviditelnou hranici. Mluvil proto dál, jako by nic neřekl.
„A já jsem si v tu dobu uvědomil, že se cítíš stejně jako já. Nepochopený a snažíš se potlačit myšlenky na mě. Už jsem to nevydržel. Nedokázal jsem poslouchat to, jak rozporuplně o mně mluvíš, a být pro tebe jen pouhým psem. Musel jsem se ti ukázat. Promiň mi, že jsem tě připravil o jediného kamaráda. Vím, že teď pro tebe už nikdy nebudu Blackie. Budu vždycky Black. Ale víš… Pokud bys přes to všechno o Blackieho nechtěl přijít… Vždycky za tebou rád přijde.“
Severus se na něj překvapeně podíval.
„Ty… Blackie… Přijde? Ty mně opravdu… ? Ale na tom nezáleží. Už nikdy to nebude jako dřív.“
Zakryl si obličej dlaněmi a lokty položil na kolena.
„Nemusím přijít jako Blackie. Když jsi ztratil jeho, tak… Můžeme být přátelé?“
Severus se na Siriuse znovu podíval.
„Já… Nevím. Blackie byl skvělý. Měl jsem rád jeho, ne tebe… Teda vlastně…“
Sirius se zasmál drsným štěkavým smíchem.
„Neboj. Taky se občas ve svých proměnách ztrácím. Uvidíme. Jen abys to věděl, Severusi, mám tě rád…“
Severus překvapením otevřel a znovu zavřel ústa. Místo Blacka mu u nohou seděl veliký černý pes. Musel se usmát.
„Já tebe taky, Blackie.“
Sirius se posadil vedle něj znovu v lidské podobě. Severus vstal.
„Blacku, nemysli si o mně, že… já nevím co… se mi líbíš… Já jsem … normální…“
Sirius se usmál.
„Já jsem taky normální, Severusi. Oba jsme normální a já si nemyslím naprosto nic. Vím jen, že už nechci být jen pes. Chci být tvůj přítel, Severusi.“
Přiblížil se k Severusovi. Jejich rty se spojily a Severus v jediném krátkém okamžiku pociťoval všechny emoce, jakých je lidské tělo schopno. Počínaje nenávistí, něhou a porozuměním, konče u lásky, pochybností a odporu. Odstoupil od Siriuse. Jejich pohledy se na krátký okamžik potkaly.
„Tohle nechci. Já nejsem takový… Měl jsem rád Blackieho, tebe nemám rád… Nenávidím tě… Vlastně tě mám rád… Nerozumím tomu. Nevím, co tohle všechno znamená, ale jedno vím jistě. Vím, že tohle nechci. Nemůžu.“
Severus se cítil naprosto zmatený.
„Vím, že takový nejsi. Jsi normální. Líbí se ti Lily. Já vím. Blackie ví,“ pousmál se hořce Sirius.
„Měli bychom jít. Mohli by nás hledat.“
Severus otevřel dveře a podržel je i černému psovi, který šel hned za ním. Blackie se postavil na zadní tlapy a předníma se opřel o Severusova ramena. Olízl mu obličej a studeným čenichem se dotkl jeho spánku. Pak šli oba bok po boku k hradu. Stáli před vstupní bránou, když Blackie zůstal stát na místě.
Z hradu právě vyšel Potter. Zpozoroval Severuse a ostře k němu zamířil. V tom okamžiku si všiml i černého huňatého psa u jeho nohou. Vypadal dokonale ohromený.
„Tichošlápku…“
Jeho ústa zůstala pootevřená a třeštil oči na to černé zvíře. Blackie se zvedl a přešel k Jamesovi. Ten se otočil a s Blackiem u nohy odcházel do hradu. Blackie se naposled se na Severuse podíval omluvným pohledem, který vypovídal o všem.
„Promiň, musím jít,“ říkal.
„Já vím.“
Severus věděl, že z něj a Siriuse nikdy přátelé nebudou. Už jen kvůli Potterovi ne.

Druhý den byla sobota. Severus vstal, oblékl se a vyrazil do Velké síně na snídani. U vstupních dveří potkal Pottera i celou jeho bandu. Sirius jen vesele prohodil „Srabus“ a pokračovali dál k nebelvírskému stolu.
Severus mechanicky došel ke svému místu, usadil se a vzal si do úst suchou topinku. Nalil si kakao a usrkl. Nebylo to proto, že by na něj měl chuť, jen chtěl nějak zaměstnat své tělo. U jeho talíře právě přistála sova. Udiveně jí z pařátu odvázal dopis. Otevřel pergamen. Vzkaz byl malý a nikde nebylo ani písmeno. Nikde nebylo ani jedno slovo a přesto řekl vše, co mohl.
Na starém pergamenu byla otisknuta černá tlapa.

Od té doby se nikde neobjevila ani připomínka společného rozhovoru. Severus se stále rád procházel po zahradách, avšak stále pociťoval zvláštní prázdnotu. Při každém pohybu větvičky se ohlížel, ale marně. Sirius nedostál svému slibu. Blackie se už nikdy neobjevil.

Bylo po zkouškách NKÚ a Severus si šel znovu překontrolovat celý test. Sedl si pod vrbu a v jejím stínu se znovu plně zabral do testu. James na něj použil kletbu Levicorpus.
„Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?“
Severus se s prosbou v očích obracel na Siriuse. Ale Blackie ho nezachránil.
Musela o udělat až ona. Evansová

Začal šestý ročník a Severus se beznadějně zamiloval do Lily. Všimla si ho i ona. Byl šťastný jako nikdy v životě. Měl před ní jen jedno tajemství. Nikdy jí neřekl o Blackiem.
Celý ročník byl šťastný. Láska se Severusem dělala divy a on věděl, že Lily je jediná žena jeho života.
A pak to zkazil. Proč se musel opít? Byla to nejhorší zkušenost v jeho životě. Prosil ji, ale ona ho nechtěla.
„Už jsi spokojený, co? Leží v posteli a brečí! Kvůli tobě! Měli jsme tě nechat v tom jezeře chcípnout!“
Na tuhle větu Severus nadosmrti nezapomněl. Byla jako ostrá rána kudlou pod srdce. Řekl mu ji Sirius, když se snažil dostat za Lily. Provázelo ho to často ve snech.

Krátce poté, těsně před koncem šestého ročníku, dostal od Blacka dopis s kratičkou informací o tom, že ho Blackie čeká pod Vrbou mlátičkou a jak se tam dá dostat. Napadlo ho jediné - že mu chce pomoci vyrovnat se s rozchodem s Lily. Ať už byl Black jakýkoliv, Blackie, jeho černý kamarád se sametovou srstí, mu vždycky přinášel úlevu.
Jenomže na konci chodby ho sice čekalo obrovské chlupaté stvoření, ale Blackie to nebyl. Znovu ho musel zachránit Potter, jako tenkrát v jezeře. Lily byla nadšená Jamesovou nesmírnou ušlechtilostí, sblížila se s ním a v sedmém ročníku s ním začala i chodit. Náramně se mu to Severusovo zachránění hodilo.
Byl to Potterův plán na získání Lily nebo ho chtěl Black opravdu zabít? Severus neznal odpověď a ani ji znát netoužil. Důležité bylo jen to, že ho Black zradil a využil k tomu jeho nejzranitelnějšího místa, Blackieho. To mu nehodlal odpustit nikdy!
Následující ráno při snídani mu Black poslal ke stolu sovu a s očima podivně vlhkýma čekal na jeho reakci. Ale on už neměl chuť číst ani poslouchat ty Blackovy neustálé lži. Pomalu odmotal pergamen z ptačí nožky a neotevřený ho před strnulým Blackem spálil jako symbol konce všech nadějí na obnovení jejich vztahu.

A pak, následujícího roku, když Potter konečně získal jedinou dívku, na které kdy Severusovi záleželo…
Severus se přidal ke Smrtijedům. Byla to ta nejhorší věc, jakou v životě udělal. Znovu se setkal s Luciusem Malfoyem a záhy zjistil, že o šest let starší mladý muž opravdu chce víc, než jen jeho pomoc při plnění úkolů. A že neváhá si to vzít bez ptaní. Nebylo to dvakrát příjemné, ale dalo se to vydržet. Naštěstí o něj Lucius brzy ztratil zájem. Severus potom často myslel na to, že kdyby se Blackovi tenkrát podvolil, mohl mít kamaráda. A nemusel by se teď skrývat v Terrabilu!
Ale proč ho ti druzí nemohli mít rádi bez podmínek a požadavků, proč za každý projev přízně musel tak tvrdě platit? Jediný Blackie od něj nikdy nic nechtěl a miloval ho takového, jaký je. A také kdysi Lily, samozřejmě. Jenomže ta mu pak nedokázala odpustit jedinou hloupou chybu. Stejně jako on nedovede prominout Blackovi. Ale vždyť ani jemu nikdo nic neodpouští!
Neuvěřili mu ani poté, co se za něj zaručil Brumbál a on riskoval jen proto, aby mohl dělat špeha Fénixova řádu. Sirius jím opovrhoval. Nikdy se naštěstí nedozvěděl, že James a Lily vlastně zahynuli kvůli němu. Ani po znovuvzkříšení Voldemorta Siriuse nepřesvědčil, že je na Brumbálově straně. Black ho nenáviděl. Sirius zmizel z jeho života a s ním zmizel i Blackie.

A pak přišla ta noc na ministerstvu. Severus se jí neúčastnil ani na jedné straně. Pak se vrátil Brumbál a řekl… řekl Severusovi tu bolestnou zprávu. Myslel, že city k Blackiemu už pohřbil, ale tohle znovu otevřelo tu starou ránu.
Před ředitelem se snažil ovládnout, ale nepodařilo se mu to. Přijal to snad hůř než Potter, sesunul se k zemi a křičel. Jeho Blackie přeci nemohl zmizet za obyčejným kamenným obloukem! Ne!
Black možná, byl to jen obyčejný a hloupý člověk. Jeho Blackie ne! Byl jen jeho a nikdo neměl právo mu ho vzít. Nikdo mu nemohl namluvit, že Blackie zmizel jen proto, že Black proletěl nějakým hloupým obloukem na druhou stranu. Ale bylo to tak. Sirius Black zemřel a s ním odešel i Blackie. Všichni tvrdili, že navždy.

*****

Severus měl přivřené oči. Přemýšlel a nemohl potlačit myšlenku na jistou knihu, kterou četl u Voldemorta. Pamatoval si ji. Vyprávěla o tajemství věčného života a o viteálech. Musel si hodně pročistit paměť, než přišel na to, proč se mu vyjevuje zrovna ona ve spojitosti s Blackiem. Ten text byl psán malými ozdobnými rudými písmeny.

Jen ten, jehož dlužníkem je zemřelý, dokáže zpět ho přivést a pro sebe vzkřísit.

Severus nikdy nepochopil, co to znamená. Nyní mu však v hlavě svitlo.
Zavřel oči zvrátil hlavu a soustředil se. Nešlo o žádnou černou magii, jak se domníval původně. Nejednalo se o vzkříšení mrtvých.
Pevně semknul víčka a myslel na to, jaké křivdy se na něm Black dopustil. Uvědomil si, že Sirius Black jinak jednat nemohl. Koneckonců, byl to jen hloupý Potterův poskok a nikdy by se neodvážil vzepřít. Proto se teď rozhodl Blackovi odpustit. Nic tím nemůže zkazit a kdo ví, třeba to bude i fungovat... Otevřel oči. Nejdřív neviděl nic.
Náhle v dálce zahlédl černý bod, který se neustále zvětšoval.
Formoval se a on jasně rozeznával obrysy.
Blackie se vrátil!

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský