Fantasmagorium

Autor: Lady S
Námět: sssnake
Hlavní postavy: Severus Snape; Bláznivka
Shrnutí: Připadáte si někdy nezdravě posedlé vlastní fantazií? Přečtěte si tohle a snad to přejde :-)
Poznámka: Soutěžní povídka na téma já a moje oblíbená postava
Původně mělo jít o povídku do soutěže "Já a můj oblíbenec", a pravda je, že je tahle povídka pro mě dost odhalující, nicméně bych nerada, abyste si mysleli, že jsem zralá do Bohnic. Má hrdinka se mi jaksi vymkla z rukou i z mé povahy, a nakonec z toho vylezlo tohle. Vzala jsem si, řekněme, jakýsi základ a nechala ho vybujet do nezdravých mezí, aby se to lépe četlo :-)
Děkuji Corny za beta-read i za všechno ostatní :-)

Bláznivka

Až jednoho rána procitneš
a místo, na němž se ocitneš,
nebude ničím, cos dosud znala,
ničím z toho, cos milovala,
zbyde jen tma, která tě obklopí,
nebude nikdo, kdo by tě pochopil,
nebude téměř nic, pro co bys žila,
ve tmách se rozplyne, o čem jsi snila;
prázdnota – samozvaný host
řekne ti: to je skutečnost!
Až ze snění se probereš,
co potom? Co si vybereš?
Budeš se snažit zase spát?
Nebo se půjdeš podívat?
Toulat se ve svých pochybách?
Odhalit, co se skrývá v tmách?
Strom jistoty s tak pevným kmenem
zjevně byl prohnilý od kořene
a teď nastal čas začít kácet
a nechat štěstí vykrvácet…
Zmatený výraz ve tvé tváři -
zkus hledat odpovědi v snáři…
Čteš, a bláznivě se směješ -
pojď, řekni mi, co si přeješ?
A řekni, už se podíváš
pravdám, jež v sobě ukrýváš
statečně zpříma do očí?
Nebo se zase otočíš,
škemrající o pár vteřin spánku,
s vědomím, že už máš na kahánku?
Sama od sebe se odvrátíš?
A co dál, dítě, kam se vrátíš?
Dítě...samo, bezbranné, nahé,
pověz mi, co je ti drahé?
Na čem skutečně záleží?
Vteřiny plynou, čas běží…

Natáhla ruku proti slunečním paprskům, jež se klenutým oknem kradly do místnosti, která tak působila teple a útulně. O tolik příjemněji než sklepení… Vlastně Terrabil se vším komfortem, který skýtal, měla v oblibě. Ne, že by záleželo na tom, kde tráví čas, pokud ho trávila s ním.
Tenký kroužek na jejím prstu se ve světle paprsků zatřpytil tak oslnivě, že musela přimhouřit oči.
„Pořád mám pocit, že je to součást tvého nemilosrdně sarkastického smyslu pro humor“, zasmála se. „Já řeknu ano a ty nasadíš ten výraz, který si za normálních okolností necháváš výhradně pro Pottera a řekneš ne…konec vtipu…“
„Jak dlouho mě znáš, abys věděla, že o takových věcech nežertuji?“ protáhl naoko vážně a poslal své levé obočí nahoru způsobem, jakým to uměl jedině on. Výraz v její tváři se změnil.
„Čtyři roky“, vydechla zasněně a s jakousi podivnou odevzdaností zároveň.
„Dost dlouho“, zazněl sametový baryton přímo u jejího ucha.
Otočila hlavu a zahleděla se do těch pronikavých onyxových očí. Nezáleželo na tom, jak dlouho se v nich bude topit tentokrát – on do ní viděl bez Nitrozpytu, a kdyby mu v tu chvíli selhaly třeba všechny smysly, pořád by ji znal skrz naskrz, znal každičkou její myšlenku, každou bolest i radost, lépe než kdokoli jiný. Prohloubení rýhy na jeho čele, jak se zamračil, toho bylo jasným důkazem.
Jistěže. Jistěže cítil strach – její i svůj vlastní…o ni. Chtěl pro ni ale to nejlepší a dávno pochopil – skrze hádky a slzy, výčitky a omluvy, tisíce listů popsaných slovy odhodlanosti i bolestných vyznání a dva tenké rudé pramínky stékající po jejích sněhobílých zápěstích – že to nejlepší pro ni je jeho náruč, jeho přítomnost…a vnímal to stejně.
„Chci jen, abys…“
„Já budu, Severusi. Budu šťastná…jedině takhle…“ zašeptala a zlehka se dotkla rukou jeho tváře.
„Říkáš mi tedy ano?“ zeptal se se zvláštní melancholií v hlase. Jeho ruce ji však k sobě tiskly pevně jako snad nikdy dřív.
„Ano“, odpověděla rozhodně.

„Vidíš ji?“
„Prosímtě, dej s ní pokoj. Tohle snad ani nestojí za koukání…“
„Říkám ti – je mimo. Prostě mimo. Pořád. V jednom kuse jenom čumí do těch svých papírů a naprosto nevnímá cokoli kolem.“
„Si dělá poznámky, ne?“
„Prý poznámky! Spisuje ty své fantastické magoří představy…“
„No vidíš, třeba to jednou vydá a bude slavná!“
Obě dívky, pohodlně usazené na parapetu školní chodby, vyprskly smíchy.
Věděla, komu ten smích patří a kdo je jeho příčinou, aniž by musela zvedat hlavu. Vlastně to dělala málokdy. Schované pod závojem dlouhých tmavých vlasů jí bylo lépe. Dopsala větu, uložila blok pečlivě do tašky a vyšla ze třídy, aby si stihla dojít na záchod, než zazvoní.
„Copak Magorko, došla inspirace?“ neslo se chodbou za jejími spěšnými kroky. Pokud to slyšela, nedala to sebemenším náznakem najevo.

Nepříjemný přetlak v těle nabýval na intenzitě. Byl silnější…a ještě silnější…a pak se konečně ozvalo úlevné prásknutí a napětí povolilo. Silná paže se obtočila kolem jejího pasu a ona tak zjistila, že se Severus – opět – přemístil o pár vteřin rychleji. Obdařila ho zářivým úsměvem a přitiskla se k němu.
Obrovská hala byla plná čarodějek a kouzelníků ve společenských hábitech a stále další se sem přemísťovali, pravděpodobně s dobrým vědomím toho, že Lucius Malfoy má rád dochvilnost. A samozřejmě, bylo dobré dělat a dávat Luciusi Malfoyovi to, co má rád.
„Severusi, příteli!“ ozval se přímo za jejich zády známý hlas, způli medový, způli ledový.
Otočili se tím směrem. Lucius měl na sobě tmavě zelený velvetový plášť se stříbřitým vyšíváním, na prsou se mu třpytil zkroucený had – symbol jeho jména, jeho moci, jeho pýchy – a plavé vlasy měl stažené do slušivého ohonu.
„Vítejte“, zadeklamoval, perfektně nacvičený malfoyský úsměv – neupřímný, ale okouzlující – usazený ve tváři. „Je milé, žes přivedl i svou půvabnou partnerku – zamlouvám si jeden tanec, když dovolíš“, dodal, krátce přitiskl své rty na hřbet její ruky a gestem je vybídl, aby pokračovali směrem do sálu.
Uvědomila si, že ji Severus k sobě tiskne víc, než bylo zapotřebí, a musela potlačit úsměv. Lucius byl bezesporu okouzlující muž – ztělesnění fyzické dokonalosti. Nemohl nepřitahovat snad žádnou ženu a Severus si toho byl až příliš dobře vědom. Na druhou stranu, nesčetněkrát mu dala najevo, že se jí Malfoyův charakter v mnoha ohledech příčí a…k čertu, mohl být klidný. Severus Snape přece dobře věděl, že je středobodem jejího vesmíru.
Obrovskými dubovými dveřmi s překrásnými řezbami (nepochybně jedna z nejdražších prací v Británii) vstoupili do sálu. Nebyla na Malfoy Manor poprvé, přesto se jí pokaždé, když tudy procházela, zatajil dech. Z toho přepychu vážně přecházely oči.
Ze stropu, tyčícího se vysoko nad jejich hlavami, visely překrásné stříbrné svícnové lustry. Spolu s nimi vedlo spirálovitě provedené mramorové sloupoví zraky užaslých příchozích směrem dolů, kde se na podlaze rozprostíral měkký, temně zelený koberec se stříbrnými hady vyšitými v rozích. Dohlédnout od jednoho rohu ke druhému ovšem nebylo snadné. Sál byl tak obrovský, že bez problémů pojal několik desítek lidí – jako právě teď. Místnost prostupoval šum hovoru na pozadí tichých tónů hudby, která vycházela jakoby ze všech stěn místnosti, zdobených množstvím pohyblivých obrazů a stříbrnými pochodněmi, a obestavěnými drahým mahagonovým nábytkem. Šikovné kouzlo, napadlo ji.
Několik čarodějek a kouzelníků se nechalo hudbou vtáhnout na parket, jiní byli zaměstnáni bohatým občerstvením. Pod nohy se jim připletl jeden z domácích skřítků a úslužně nabídl šampaňské nesené na stříbrném podnose, pod jehož tíhou se nebohému tvorečkovi prohýbal hřbet. Severus sáhl po dvou skleničkách a jednu jí podal.
„Vynikající“, zhodnotila jeho chuť.
„Jako všechno“, protáhl poněkud rozmrzele. Naštěstí tušila, jak obrátit jeho náladu k lepšímu.
„Řekneš mu to?“ otázala se s šibalským úsměvěm na rtech. S potěšením pozorovala, že ani Severus se neubránil, byť sotva znatelnému, pousmání.
„Ano… Ano, domnívám se, že dnes je vhodná příležitost“, ušklíbl se a chytil ji kolem pasu.
„Smím prosit?“
Zářivě se usmála a nechala se odvést na parket.
Když ho po nějaké době opustili, Lucius se k nim znovu připojil.
„Bavíte se?“ otázal se nonšalantně.
„Báječně, díky“, odpověděla. „Příště to nejspíš budeme my, kdo bude zvát – nemám pravdu Severusi?“
„Vypadá to tak.“
„Odkdy pořádáš večírky?“ uculil se Malfoy pobaveně.
„Nejedná se o večírek“, zpražil ho Severus pohledem. „Chystám se tě pozvat na svatbu, Luciusi.“
„Naši svatbu“, dodala, potlačujíc úsměv, když viděla Luciusovu tvář strnulou překvapením.
„Svatbu?“ užasl konečně nahlas. „Vy…Ty?“
„Už to tak vypadá“, připustil Severus, pobavený skutečností, že Malfoy nedokáže skrýt své zklamání nad ztrátou naděje na to, že by Severusova přítelkyně zase jednou skončila v jeho posteli. Nebo mu možná bylo jasné, že jejich vzájemným občasným schůzkám, jež ovšem pro Severuse byly ryze animální záležitostí, je teď konec. Tak jako tak, bylo rozkošné vidět ho vyvedeného z míry, protože taková příležitost se opravdu nenaskytla často.
Snad si to po chvíli uvědomil i Lucius, neboť kvapně znovu nasadil svůj strojený úsměv a zadeklamoval: „Tak tedy…blahopřeji…“
Oba mu úsměv opětovali, upřímně pobaveni. Vtom se ze stěn začaly linout tóny valčíku.
„Jeden jste mi dala slibem, vzpomínáte?“ naklonil se k ní Lucius. Alespoň o tohle nehodlal být připraven.
Přikývla. Koutkem oka zachytila Severusův výraz, v němž už nic nepříjemného nebylo, a nechala se znovu vést, tentokrát přímo doprostřed parketu. Lucius miloval být středem pozornosti. Měl, koneckonců, v mnoha ohledech co předvádět. Tanec k nim rozhodně patřil. Pohyboval se ladně jako šelma a vedl přímo mistrovsky, ruku pevně sevřenou kolem jejího pasu.
„Svou ženu nevyzvete?“ otázala se ledabyle.
„Mile rád bych – Narcissa je báječná tanečnice. Ovšem, odcestovala na víkend do Cornwallu, navštívit panství svých rodičů. Mimoto, vy také tančíte skvěle…“ zadeklamoval a bez varování ji sevřel pevněji a vytočil s ní po parketě divoký, ale elegantní půlkruh.
„Oh…děkuji“, sykla, když znovu zvolnil tempo, silou jeho paže přimknutá k jeho tělu víc, než bylo nutné.
„Tak tedy svatba“, pronesl zamyšleně.
„Něco se vám nezdá?“ usmála se. Kousavý tón nebyl ani na místě, ani zapotřebí.
„Naopak – klaním se před svátostí manželskou“, neubránil se úšklebku.
„O tom nepochybuji“, napodobila ho. „Víte, záleží na prioritách. Vaše a mé se…diametrálně liší, řekla bych, o to tu ale nejde. V principu…“
Další prudká otočka. A po ní ještě jedna.
„V principu je zkrátka příjemné dostávat to, co chceme“, doplnil, dech lehce zrychlený.
„Tak nějak…“
„Severus je tedy to, co chcete. Jistě? Bezvýhradně?“
„Ano“, hlesla.
„Milujete ho?“
„Co si vy představujete pod pojmem milovat, pane Malfoyi?“
„Co byste řekla?“
„Vlastní odraz v zrcadle?“
Vzápětí se octla v záklonu tak prudkém, že se pramínek jejích vlasů dotýkal podlahy, sevřená v jeho náručí, neschopná pohybu proti jeho vůli.
„Láska je ovládání…nebo obětování“, objasnil, když se vrátili do původní pozice. „Kterou část skládanky jste si vybrala?“
Její pohled přeletěl sál a spočinul na Severusovi. Na okamžik se jí sevřel hrudník. Zatoužila vysmeknout se z Malfoyova sevření a rozběhnout se k němu. A zůstat s ním. Napořád. Už brzy…
„Musíte se smířit s tím, pane Malfoyi“, řekla pomalu, „že některá rozhodnutí některých lidí zůstanou vašemu chápání nepřístupná. Budiž vám útěchou, že nejste sám…“

Město zahalila noc. Bylo pod mrakem – žádné hvězdy a místo měsíce jen rozmazaný půlkruh světla.
Noc…byla jako dáma, tajemná a nedostupná. Snad jí trochu záviděla…více však ji obdivovala, a postupem času se naučila ji milovat a upínat se k ní celou svou bytostí. Noc byla užitečným spojencem. Dámou s kudlou za podvazkem – podívej se blíž a lekni se a boj se…a utíkej. Tajemná a nebezpečná, zrádná a někdy…zrůdná. Skrývající vše, co nemá být viděno. Patronka těch, kdo hledali úkryt…nebo únik. Vedle násilníků, zlodějů, vrahů a úchylů tak držela svou ochrannou ruku nad bezbrannými bláznivými dívenkami, přinášející úlevu a často i víc…mnohem víc se mohlo dostat pod víčka semknutá v panickém strachu ze skutečnosti – a tehdy jí bývala neskonale vděčná.… Noc si tedy zasloužila být uctívána.
A tak téměř s láskou vítala západy slunce…milovala červánky – krvácející dny bez šance na přežití. Nikdy je nelitovala. Milovala, když dny umíraly. Se smrtí dne přicházel její život.
Seděla na stole a zírala z okna. Hluboko pod ní narušovala dokonalost noci chabá světla pouličních lamp. Jedna z nich už hodnou dobu poblikávala. Zpočátku jen tu a tam – světlo… tma…světlo…tma… Pak intervaly nabyly na intenzitě – světlo, tma, světlo – až nakonec intenzivně zablikala – tmasvětlotma…a zhasla definitivně.
Bylo to natolik asociativní, že se jí zvedl žaludek…tak raději spustila nohy ze stolu, udělala pár kroků směrem k posteli a schoulila se do přívětivé náruče peřin.
Mé vše je tam, kde nic není, mé každonoční vykoupení…
Chtěla spát…rychle…okamžitě…než se její myšlenky zatoulají do nesprávných končin. V tomto ohledu, v této své fázi, uměla být noc nepříjemně krutá. Víc než kdy jindy měla před usnutím tendence myslet na…věci, na něž myslet nechtěla. Dobře věděla, že si tím nijak nepomůže, jedině si tak znesnadní cestu do ráje snění…bylo to ale jako podivné, zvrácené, sebetrýznitelské nutkání. A zároveň jako zkouška síly vůle – věděla, že když to překoná, pak už bude všechno jenom krásné.
Pryč odtud. Daleko, daleko…pryč…
A tak nutila své myšlenky letět na křídlech fantazie…přes zelené kopce směrem k…
„Copak, Magorko, došla inspirace?“
Ne. Ne! NE!
…směrem k jezeru, nad nímž se majestátně tyčí dobře známá…
„Koukni se na ni! Vypadá, jak kdyby sem spadla z jiný doby nebo co…“
…známá severní věž hradu Te…
Světlo…tma…světlo - tma - světlo, tma, světlotma…
Dovnitř – ven – dovnitř – ven…
„A máš mě rád?“
„Co to sakra meleš?“

Fajn. Tak jinak…
V pokoji už bylo šero, když vešel…
„Došla inspirace?“
„Ne! S…“
Světlo – tma – světlo – tma…
„Se…“
„Co to sakra meleš?“
„Sev…“
Nezadržitelně se rozvzlykala do polštáře.

Plameny, snoubící se jeden s druhým, vzpínající se v krbu v divokém tanci, šlehaly po kamenných stěnách komnaty svými odlesky. Jen tu a tam, i ve své divokosti málo odvážné, než aby narušily šerou intimitu místnosti – a přitom dost troufalé, aby odmítly cudně halit dvě těla na zemi pod sebou…a aby tak nutily jeho nádherné rty vysvobodit její jméno, vězněné v hloubi jeho duše a jeho srdce, pokaždé, když je s přemáháním odtrhl od její sametové kůže.
Byla jako květina, rozevírající se svému Slunci, ožívající pod krůpějemi potu jeho těla, schopná kvést jen díky životadárnosti jeho polibků, doteků a slov, stenů, vzdychů a pohybů, jež ji dováděly k blaženému šílenství.
Ano, šílenství – ničím jiným nemohl tenhle okamžik být, a přesto se cítila tak šťastná…konečně.
Severusi, vydralo se jí z hrdla a byla to prosba, naléhavá a zoufalá. Aby ji neopouštěl, aby zůstal…tak blízko, tak blízko…aby tu zůstal, navždycky. Její mysl prostoupila jeho bytost a všechno ostatní ztratilo smysl…splývalo v šedivou změť čehosi nepodstatného…avšak nepodstatné se měnilo v nebezpečné s každým kontaktem jeho kůže s její, nebezpečné v trýznivé s každým pohledem do jeho černočerných očí, jež v tu chvíli byly očima šelmy, aniž by se však cítila pronásledovaná, ohrožená… a trýznivé v nenáviděné ve strachu ze ztráty té jistoty, kterou jí byl…kterou jí přísahal být.
Jako květina po slunečním světle prahla po jeho přítomnosti. Mají květiny taky strach? Bojí se západů? Snaží se zachytit poslední slábnoucí paprsky v panické hrůze z toho, že další východ už nepřijde? Její Slunce však se západem přicházelo. Přicházelo v černém plášti, pomalým, elegantním krokem. Ne dny, to noci jí byly spásou…a děsila se svítání…
Jeho tělo se vyčerpaně svezlo na její. Byl to ten okamžik, který by nadaní básníci popsali miliony čarokrásných slov – oni však mlčeli, jakoby jakákoli slova měla prozradit příliš mnoho…jakoby místo hledané útěchy měla být jakousi zlou stvrzenkou…podpisem na ďáblově listině. A tak se jen mlčky tiskli jeden ke druhému…cítila jeho vůni, slyšela jeho dech…a plameny v krbu pomalu vyhasínaly. Nebylo jich více zapotřebí. Obloha za okny pomalu měnila barvu z temně černé na tmavěmodrou…modrou…světlemodrou…
Zavřela oči. Nechtěla vidět první sluneční paprsky, jak se okny kradou do komnat Terrabilu.
Před některými věcmi nelze jinak než utíkat…

„Jedu ještě na otočku do práce“, dolehlo k jejím uším po krátké odmlce pokračování několikaminutového monologu z kuchyně, „musím si něco…krucinál, co to…fuj! Už mám toho bordelu tady po krk! Nemohla bys to jednou udělat pořádně? Opravdu toho chci po tobě tolik? Sakra, posloucháš mě vůbec?“
Dveře dívčina pokoje se prudce rozletěly. Spěšně odtrhla oči od tlusté knihy v zelených deskách a upřela mírně provinilý pohled na otce.
„Jistěže ne!“ vyprskl. „Proč by se mladá dáma měla obtěžovat poslouchat, co jí říkám? Proč by se měla vůbec někdy zdržovat vnímáním toho, co se kolem ní děje, že?“
Proč by mladá dáma měla vnímat, co se kolem ní děje, když je to pořád dokola a ona už to zná nazpaměť?
„Né, raději bude sedět zavřená v tom svým zatraceným kamrlíku a číst Harryho Pottera, který už nebaví ani její pětiletou sestru!“
Raději bude vnímat docela jiné věci…jiné lidi…lásko moje, kde jsi, KDE JSI???
„Co myslíš, že z tebe bude? Kam to chceš takhle“ – a škubtím jí knihu vytrhl, až leknutím vyjekla – „dotáhnout, co?“
Neber mi ji…neber mi ho, můj svět. Nenič ho!!!
„Chceš skončit jako tvoje povedená matinka? Bez práce, bez budoucnosti, neschopná postarat se o vlastní haranty? Bordel, chlast a párkrát týdně pánská návštěva, abys měla z čeho žít? To chceš?“
„Já přece nejsem jako ona!“ vykřikla bezradně. „Já…já jsem úplně jiná…“
„Jo, to je fakt. Ty jseš ještě horší. Bláznivá.“
Prudce se otočil a vyšel z pokoje dřív, než mohl zahlédnout slzy v jejích očích.
„Buď tak laskavá a pořádně to tu ukliď, než se vrátím“, ozvalo se zavrčení z předsíně. Následovalo prásknutí dveří…a pak ticho. Hrobové ticho, jindy konejšivé a vítané…dnes ovšem téměř ohlušující. Jakoby jí místo chlácholivé náruče nabízelo spráskání tisíci bičů. Bylo to k nevydržení. Nemohla tam dál jen tak sedět…
Pomalu se zvedla, došla k magnetofonu a pustila cédéčko. Byt prostoupilo tiché brnkání kytar a dunění bubnů. Otevřela kumbál a vytáhla kýbl. Několik kroků směrem do koupelny. Vyhrnula si rukávy a odhalila tak dvě staré jizvy na zápěstích. Některé rány se nikdy nezahojí…
Otočila kohoutkem a proud vody začal narážet na dno kýble. Upřeně ten výjev pozorovala, neschopná pohybu. Jakoby ji paralyzoval. Ztrácela se v hučení vody, v jakémsi divokém proudu, který se čímsi, co neuměla pojmenovat, tolik podobal něčemu, co se v tu chvíli odehrávalo v ní…
Nakonec znovu otočila kohoutkem a hučení utichlo. Hladina vody v kýbli se ještě chvíli čeřila…pak zůstala klidná, jakoby nikdy žádný proud neexistoval.
Z nějakého důvodu ji to popudilo. Prořízla hladinu rukou a znovu ji tak zčeřila. A ještě jednou. A ještě. Udělala rukou několik kol a v kýbli se vytvořil malý vír.
Ve tváři se jí mihnul letmý úsměv.
Tak. Správně. Nebudeme si na nic hrát. Proud tu byl…a přijde zas. Jako bouřka. Není po bouřce, ne. Je před ní. Pořád je před ní…pořád ji musíš očekávat…
Útlá ruka se vymrštila z kýble a několik kapek vody smáčelo podlahu.
„Začíná pršet…“ zašeptala nepřítomně. A znovu ponořila ruku do vody a znovu kropila zem pod sebou, tak jako slané kapky slz kropí polštáře pošetilých mladých dívek za bezesných nocí.
A s každou kapkou byl podivný úsměv na jejích rtech širší a širší, jak spolu s vodou dopadalo na podlahu koupelny něco víc – něco z ní. Něco zlého.
Po chvíli se už nepokrytě smála. Smála se nahlas, jako už dlouho, příliš dlouho ne. Co na tom, že jaksi neupřímně. Smála se, voda cákala na všechny strany a spolu s tím vším jakoby přicházela podivná úleva.
„BOUŘKA!“ vykřikla najednou, obrátila kýbl vzhůru nohama a sledovala, jak proud vody nemilosrdně smáčí podlahu, jak se lstivě jako had plíží do každého koutu místnosti, aby ani místečko nezůstalo suché, nedotčené…ale pořád to bylo málo…
Víc!Přece něco vydržíš!
A znovu proud a znovu hučení, už ne paralyzující, ale povzbuzující, vybízející k šílenému tanci… A tak začala pohupovat boky do rytmu hudby, smála se a kýbl po kýbli lila vodu na podlahu.
„Musím tady POŘÁDNĚ UKLIDIT!“ křikla a poslední dávka vody s hlasitým šplouchnutím doplnila obrovskou louži, rozpínající se po celém bytě, od koutu ke koutu, aby ani jediné místečko nezůstalo suché, aby nebylo kam se schovat před bouří, aby nebylo úniku…
A nepřestávala tančit. Jako podivná, bizarní víla se pohybovala bytem, a při každém kroku či skoku, při každém kontaktu kůže jejích chodidel s vodou, se ozývalo cákání, které jí připadalo rozkošné.
Smáčená a smějící se dotančila do svého pokoje. Ve dveřích se na okamžik zastavila, pohled upřený na stěnu nad postelí. Dobrých dvacet párů onyxových očí jakoby ji bedlivě sledovalo - všechny podmračeně, pro něho tak typicky. Mezi jeho obočími se tak vytvářela rýžka – ó, jak ji zbožňovala! Ji i ta obočí, pronikavý pohled jeho očí, rozkošně zahnutý nos, trochu nesouměrné rty, jejichž levý koutek se stáčel nahoru v oněch vzácných náznacích úsměvu, kontrast alabastrově bílé pleti s havraními vlasy…neexistovalo nic, co by na Severusi Snapeovi nemilovala.
Zbožňovala ho celou svou bytostí, protože on byl tím jediným, jediným světlým bodem v černočerné tmě její směšné existence. Upínala se k němu od chvíle, kdy tu zatracenou knihu poprvé přečetla, cítila s ním v jeho samotě, obdivovala jeho schopnost bojovat… Byl v jejích snech dávno předtím, než (před čtyřmi lety na filmovém plátně) poprvé spatřila jeho tvář, a následně se stala terčem posměchu, jak ta tvář postupně zaplňovala prostor na stěnách jejího pokoje a především, prostor pro smysl jejího života – totiž ten, kde bylo dosud téměř prázdno, protože v její skutečnosti nic takového nebylo. Nikdo takový nebyl. Nikdy.
V její skutečnosti? Co vlastně byla její skutečnost? V průběhu času si vytvořila vlastní svět – znala teď každý jeho kout, každičký detail…protože v něm trávila každou volnou vteřinu, kterou měla. To byla její skutečnost. Při slově „realita“ se ošívala odporem… Takže…vlastně už nebylo o čem přemýšlet…
„Musím tady pořádně uklidit, Severusi!“ zopakovala naléhavě a udělala několik kroků směrem k posteli. Její prsty pomalu, něžně přejely po jeho papírové tváři. „A nedívej se na mě tak vyčítavě“, zašeptala, „přece jsme si dali slib…“
Ještě pár vteřin oddaně hleděla do černého inkoustu jeho očí. Pak se prudce otočila, několika skoky se přihnala k magnetofonu (voda přitom cákala na všechny strany), zmáčkla pár tlačítek a otočila kolečkem hlasitosti na maximum. Malování byla její oblíbená. Její doslova a do písmene.
Hlasité počáteční tóny písně prostoupily byt, prostoupily pokoj, prostoupily její duši. Sehla se a otevřela nízkou skříň pod magnetofonem. Byla plná popsaných papírů. Její svět. Listy Severusi Snapeovi za čtyři zatracené, zasrané roky.
„MUSÍM UKLIDIT TEN BORDEL, KTERÝM JSEM!!!“ vykřikla, popadla hrst papírů a vyhodila je do vzduchu.
Pak, jako ve zpomaleném filmu, sledovala, jak tiše, melancholicky plachtí vzduchem, s podivnou úzkostí z očekávání konce, jež na ně čekal na zemi v podobě obrovské louže, lačné po všem, co ukrývaly, hladové po její duši, jíž bylo třeba spolehlivě zničit ještě před tělem.
A magnetofon vyřvával do okolí slova, která tomu měla napomoci.

Myslíš si – znáš se
Řekni mi co je jiný
Jak v kleci máš se
Pro nevinný
Noci dlouhý
Jsou plný touhy
A lásky nás dvou

Lásky nás dvou, Severusi… Další a další hrsti papírů se snášely do vody, a ona znovu tančila, měnící tak své všechno v cáry ničeho. Se slzami v očích sledovala, jak se její snový svět rozpíjí v kaluži lepkavého hnusu, a přesto se nepřestávala usmívat. Sledovala, jak bouře požírá její duši a neměla zájem vzdorovat – už ne. Věděla, že s tím by Severus nesouhlasil, a vyhýbala se teď jeho pohledu. Ale proč vlastně? Vždyť přece neprohrála!

Všechno hezký za sebou mám
Můžu si za to sám
V hlavě hlavolam
Jen táta a máma
Jsou s náma
Napořád s náma

Nikdy tu vlastně nebyli. Nikdy. Nikdy, nikdy nikdy!!! Poslední hrst papírů, poslední pohled na to, jak se její svět mění v mazlavou břečku. Pak pomalu zvedla hlavu a konečně našla odvahu znovu se podívat do těch onyxových očí.
„Já se nevzdávám“, řekla pevně, „já se vdávám…“

To je to tvoje malování
Vzdušnejch zámků
Malování
Po zdech holejma rukama tě
Nezachrání
Už máš na kahánku
Tě nezachání
Už jseš na zádech

Vyhoupla se na okenní parapet. Alespoň jednou, napadlo ji…protože ona nikdy nebyla jako ty „parapetové slečny“ ze školy. Vzala za okenní kliku a otevřela dokořán. Slova písně se tak rozletěla do daleka…doufala, že do celého světa.

Je to za náma
Ty čteš poslední stránku
Za náma
Na zádech
Za náma
Už máš na kahánku

Třináct. Třináct je prý nešťastné číslo. Třináct dní ji dělilo od dvacátých narozenin…třináct pater od země. Mudlové toho napovídají… Nám přinese štěstí, Severusi. Bude to jako kouzlo. Kouzlo, které nás navždycky spojí. Zavřela oči. Cítila, jak mírný vítr konejšivě hladí její tvář. A poslední zbytky strachu, poslední pochybnosti, odvanuly spolu s ním.

Mezi náma
Mně taky došel dech

„Ano…“

*****

Neznám Tě tak dlouho…přesto jsem přesvědčená, že už neprožiji jediný den, kdy bych v myšlenkách alespoň na okamžik nebyla s Tebou. Nezáleží na čase…někdy stačí pouhé hodiny, možná minuty…do našeho života vstoupí někdo s velkým N a zůstane v nás, navždy. Tak jsi tu zůstal Ty – zůstal jsi ve mně. Na samém počátku byl přitom paradoxně odpor…ano, můj odpor vůči Tobě. Ten, v němž jsem postupně nacházela podivné zalíbení. Znala jsem Tě, aniž bych kdy spatřila Tvoji tvář, a tu a tam ses vkrádal do mých myšlenek. Provokovals mě, zaujals mě…a když jsem si tehdy, dávno tomu, poprvé myslela, že jsem poznala pravou povahu Tvé takzvané špatnosti, tehdy poprvé mě napadlo, že bych si přála – tedy určitá moje část by si přála…být s Tebou.
A pak, o dost později…ach, ta Tvoje tvář! Ten opovržlivý tón Tvého hlasu a pronikavý pohled, ten nezvykle zahnutý nos a rýha na čele od věčného mračení – Ty… Ty, ve smyslu svého vzezření, vyvolávals ve mně tytéž protichůdné pocity. Nebyla jsem si jistá – Tebou, ani sebou, tím, jestli chci do něčeho takového spadnout. Brzy jsem poznala, že spíše než o pád půjde často o vzlétnutí…a pak už nebylo cesty zpět. Daleko bylo ono květnové sobotní odpoledne, kdy jsem z čiré nudy sáhla po jedné do té doby opovrhované knize ve spodní polici…a tys tu byl pořád. Žils ve mně a já se očima v kalendáři vracela ke dni, kdy jsem Tě poprvé spatřila (17. února 2002, kolem šesté hodiny, Cinestar, červený sál č. 7 – dnešním dnem je to víc jak čtyři roky…) a i ten den se stával dávným…
Plynuly týdny a plynuly měsíce. A byls tu čím dál víc, byls všude. Byls v mých myšlenkách, když jsem se ráno probouzela a byls v nich, když jsem večer usínala. Prostoupils celý můj život…a přesto, tehdy bylo ještě dost věcí, které jsem nevěděla – o Tobě, Severusi možnásmrtijede Snape, ale především o sobě, vlastních hranicích a způsobu, jakým je tento… „způsob bytí“ může posouvat. Nicméně, naše situace se jaksi ustálila. Stal ses zvykem – nadevše příjemným, ovšem! A byls i tou novou jistotou, kterou jsem zoufale potřebovala, k níž jsem se obracela v tu a tam nastalém zmatku…na cestě k nejistotě, o níž jsem však tehdy neměla tušení…
A teď jsme tady – v bůhvíkteré části naší cesty, a přitom pořád na počátku, protože za námi nezůstává nic – cokoli bylo, je skryto jen ve vzpomínkách, a ona cesta nám za patami mizí s každým krokem a není – už není žádná cesta zpátky. Mé pochybnosti se rozplynuly jak obláček páry…z toho nebe, kterým mi jsi, ale pořád prší podivná bolest – a prší tak často a není kam se schovat… Tak nemůžeme nic, než líbat se v dešti a čekat na návrat slunečních paprsků, s vědomím, že už nikdy nemusejí přijít…
Svěřila jsem svůj osud do Tvých třesoucích se rukou, odevzdala se Ti, a tady mě máš, nahou na duši, protože Ty jediný víš, kým skutečně jsem. A nelituji. Nelituji jediné vteřiny strávené s Tebou. Miluji Tě, Severusi Snape! A budu Tě milovat navždycky…
Kdosi řekl, že, nevadí, není – li nebe, dokud se člověk dokáže těšit z květin. Ale v mé touze, všechny květiny světa jsou mi málo! A tak jsem tady a žiju s Tebou, žiju pro Tebe…žiju své nebe a mlčím o tom, že je cestou do pekla…

Ten popsaný kus papíru byl tím jediným, co mu po jeho dceři zůstalo. Napsala ho jako poslední, proto nebyl spolu s ostatními ve skříni…proto nebyl spolu s ostatními rozcupován ve slizké kaluži. Zůstal založený v knize, kterou jí to odpoledne vytrhl z ruky. Kousíček její duše, maličký dílek obrovské, složité mozaiky.
Přečetl ho snad posté. A nechápal. Nerozuměl.
Tuhle mozaiku nemohl už nikdo znovu poskládat.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský