Fantasmagorium

Autor: Trpaslenka
Hlavní postavy: Remus Lupin/ George Weasley
Shrnutí: Proč se George tak bojí následující dvouhodinovky obrany proti černé magii, když je má jindy rád? A jak vypadá dezorientovaná bludička?
Poznámka: Je jedna z prvních povídek, proto prosím rady a jsem ráda za všechny objektivní komentáře. Krásné počtení přeji.
Za beta-read moc děkuji Mattovi
A za obrovskou pomoc při přetváření povídky do konečně verze, rady a připomínky jsem spoustu dlužna D.J.! Moc, moc, MOC děkuji!

Bludička

„Bff! Já už nemůžu!“ prohlásil George, afektovaně zakopl o vlastní nohu a spadl na břicho do postele. Vysloužil si unavené zachechtání svého dvojčete.
Fred se složil na svou postel. Aniž by se obtěžoval zvednout obličej zabořený do polštáře, zahuhlal: „A kdo by mohl? Ten Snape je ďábel, úplně mě vyčerpal!“ a rozhodil tyčkovitýma rukama. Jeho bratr se otřásal v křečích smíchu: „Mluvíš, jako bys mu přerovnával jiný pytlíky, než ty s přísadama.“
Dvojčata se těmito dvojsmysly vydržela vždy bavit docela dlouho, ale dnes už opravdu usínala ve stoje.
„To taky, ale víš, jak vyčerpávající je stát před ním rovně, když dostáváš sprda?“ reagoval Fred, energicky se posadil a jal se to spočítat: „Jednak ta vichřice, když řve. Pak ještě ten déšť do toho. Měl by si sehnat někoho jinýho, na koho by prskal. A vůně máty. Žere někdy něco jinačího, než mátu?“
George se nenechal zahanbit, že by snad měl méně zkušeností: „Hele, stál jsem vedle tebe! A to, že prská mátový sliny má svoje opodstatnění-podívej, jak máme vlasy nádherně ulízlý a natužený dozadu! Jak nejlepší mátová pomáda a fén k tomu!“
Když se oba dosvíjeli smíchy, zeptal se Fred už trochu vážněji: „Teď, když jsme profesoru Slinovi pomohli s porovnáním koktejlových potřeb, máme ještě věnoval svou cennou pozornost vytváření odolnosti proti nějakýmu hrůzyplnýmu předmětu, nebo už můžu chrápat jako baryn, drahý bratře?“ Georgeovi trochu zacukal koutek, ale odpověděl vcelku klidně: „Zítra není nic, co bychom nepřežili, pokud nás nesežere nějaký z kosatekců profesorky Prejtové.“
„Nebo něco bafajícího a lozícího ze skříně profesora Lupina.“
„No, jo,“ váhavě potvrdil George a rychle zhasl, aby mohl předstírat, že hodlá spát v uniformě a botách na ustlané posteli. Vyloudil zvuk jako velmi spokojeně nažrané prase.
Fred se znovu unaveně zasmál, tentokrát Georgeovu teatrálnímu chrápání.
George se snažil uklidit a tím i zabít svůj ruměnec. Pro případ, že by ho přes tu tmu ještě šlo vidět, si zabořil obličej do polštáře. Dvouhodinovka Obrany proti černé magii s Remem. Jistěže nezapomněl. Věděl přesně, kdy má Remus jakou hodinu.
Později, když už Fred opravdu spal, se při svitu hůlky podíval do učebnice. Zčervenal. Na řadě jsou bludičky.

*****

George snídal. Nebo aspoň si to diktoval. Teď snídám, protože snídaj všichni. Ať normální, nebo nenormální. Znechuceně díbal do své misky müsli. Nenávidí to zrní, ale jestli mu to pomůže být hubenější, ergo přitažlivější a získat aspoň mrňavou šanci, pak to bude klidně jíst až do konce věků. Vložil si poslední lžičku do pusy a zalil to stoprocentním dýňovým džusem. Vláknina, další skvělá věc. Závistivě pohlédl Fredovi na talíř. Slanina. Volské oko. Fredova holka se zrovna zvedla od stolu a on ji plácl po zadku. George se chvíli rozhodoval, z čeho je mu špatně víc. Raději odvrátil hlavu , vybalancoval židli na zadních nohách a podíval se k profesorskému stolu-nemohl jinak. Všichni kolem něj vesele štěbetali. Až na Hagrida, který v rámci možností tiše hřímal, na Snapea, který usrkával svou kávu a vraždil ostatní zabijáckým pohledem a.. Rema Lupina.
Remus si zrovna mazal celozrnnou housku margarínem. Unaveně se zběžně porozhlédl kolem a dobrosrdečně se pousmál a pak rychle svůj pohled i omluvný úsměv věnoval housce.
Lepivá kaše v Georgeově puse citelně zesládla. George chtěl být houska. Zrní už v sobě jako ona mám, tak nevím, proč by mě Remova ruka nemohla takhle sevřít a pak mě-ano, přesně tak- vzít do těch úžasných úst a.....Georgeova krev začala proudit někam, kam prý hodným chlapcům ne. Vylekal se, vrátil židli na všechny čtyři, hlavu otočil ke spolustolovníkům, začal plkat o ničem a násilně nemyslel na následující dvouhodinovku s.. ním.

*****

George se snažil nepospíchat a přitom se ani neloudat. Moc mu to nešlo, nechápal, jak to ostatní zvládají. Na druhou stranu, oni asi jeho problém nemají. Celkem naléhavý problém. Bál se toho, co se na dnešní dvouhodinovce stane, znal vyučovací praktiky Rema i bludičky. Tahle kombinace může skutečně být smrtící. Když si představil, co se může stát, zase zpomalil. Jako nejvhodnější řešení mu přišlo přilepit se k Fredovi a jeho drahé polovičce. Časy, kdy on a jeho bratr trávili všechny chvíle spolu, byly nenávratně pryč a tak si Fred nejspíše ani nevšiml, že se s ním něco děje.
Když dorazili do učebny, profesor Lupin tam ještě nebyl. Všichni se posadili a bavili se tak dlouho, dokud konečně nevešel do učebny. George si mimoděk u krku popotáhl kravatu ve snaze ji uvolnit, aby se mu lépe dýchalo.
Lupin se na ně roztržitě usmál a odložil si na katedru otlučený starý kufřík. Georgovy nervy byly napnuty k prasknutí a taky mu nepříjemně vyschlo v ústech.
„Dobré dopoledne,“ pozdravil je profesor. „Buďte tak laskavi a uložte si učebnice zpátky do brašen. Dnešní hodina bude mít charakter praktické ukázky. Budete potřeboval jen svoje hůlky.“
Georgeovi se udělalo mdlo.
„Takže,“ vybídl je profesor Lupin, když byli všichni připraveni, „pojďte prosím za mnou.“*
George se jako ve snách zvedl z lavice. Snažil se zklidnit - určitě přeskočí bludičky, zapomene na ně, určitě se jdeme jen projít do lesa a vyhlásí tam soutěž kdo pochytá víc karkulinek jako opakování minulé látky. A i kdyby ne, tak přece to, po čem teď nejvíc toužím, je jen trocha vody v ozdobným pohárku. Myšlenky mu rotovaly hlavou, slova Harryho o tom, jak bezvadně Lupin učí, že každého nechal zrcadlit v bubákovi to, čeho se nejvíc bojí a zneškodnit to. Skoro si neuvědomoval, že někam klopýtá, než jeho hororové úvahy přetnul Remův hlas. Rozléhal se místností, ve které George ještě nikdy nebyl. „Nacházíme se ve vstupní síni z jiné strany Hradu. Vím, že jste tu nikdy nebyli, tato síň se taky téměř vůbec nepoužívá a je záhadou, proč vůbec byla vybudována, ale to teď není důležité. Důležité je tohle, co kdysi bývalo skříní, než to nějaký mudla vyhodil do lesa. Zabydlela se v něm bludička. Dostal jsem povolení pro dočasný odchyt, abych vám ji mohl ukázat. Kdo nás připomene, jaké jsou vlastnosti bludičky?“
Pár snaživých rukou vylétlo ke stropu. George se modlil, aby omdlel a vynesli ho. Aby to nemusel vidět. Neměl k tomu daleko. Místnost rozezněl tentokrát dívčí hlas. Byla to Fredova holka. Šprtka. Občas Freda podezříval, že s ní chodí, aby mu psala eseje. George pochopitelně věděl, co jsou bludičky zač, proto se teď klepal jako v zimnici a přál si nebýt.
„Bludičky jsou kouzelná stvoření žijící v lese. Živí se dušemi mudlů i kouzelníků, které zláká na svou podobu do bažin.“
„Výborně, slečno Taylorová, pět bodů Nebelvíru. A řekne mi někdo, jak bludička vypadá?“ Remus se se zdviženým obočím rozhlédl po třídě.
George poléval mrtvolně studený pot.
„Nikdo neví, jak bludička opravdu vypadá. Bere na sebe podobu toho, po čem toužíme nejvíc.“
„Výborně, jen jedna drobnost: bludička na sebe bere podobu toho, po čem dlouhodobě prahneme nejvíc. Ta dlouhodobost je tam důležitá. Pro lahev vína, kupříkladu, se člověk podrostem do bažin drát nebude, zato pro topící se krásku, podobu, jakou na sebe bludička bere nejčastěji, už ano.“ Část třídy se úchylně zachechtala. Dívky se zatvářily znechuceně. Lupinova tvář dostala zdravější nádech, než bylo obvyklé.
Georgovo snění o skleničce vody se rozplynulo. Víc než kdy dřív si přál, aby se nikdy nenarodil.
Lupinův hlas prořízl tiché mumlání třídy: „Tak tedy, proti bludičce se nijakou magií bránit nedá. Buď prostě jste tak chytří, abyste ji rozpoznali a nepadli do jejích sítí, nebo ne. Věřím tomu, že když uvidíte svou podobu bludičky, budete se mít víc na pozoru. V závislosti na dlouhodobém stavu člověka se jeho tužby, tudíž i podoba bludičky měnit může, ale vždy to bude neuvěřitelně krásné. To je jedno z mnoha vodítek, jak bludičku rozpoznat. Vaše tužby deformuje do megalomanských rozměrů.“
George zaslechl špitání: „Třeba jako ženská s šesti kozama!“
Lupin zčervenal.
„Ano, třeba tak, pane Lee. Ovšem důvod, proč bludičku ukazuji pouze vám a ne i třeťákům, kteří ji zběžně probírají, je nasnadě: doufám, že zejména pánové už dovedou své vášně krotit a tak je žebříček jejich tužeb uspořádán jinak, než u třetích ročníků, pokud víte, jak to myslím.“
Dívky opět zčervenaly. Třídou projelo krátké oplzlé pochechtávání říznuté nejistotou. George už nedovedl nic dělat. Jen stál, bledý jako stěna a třeštil oči.
„Můžeme?“ zeptal se Remus, „hezky jeden po druhém. Netlačte se, na všechny se dostane.“
George mu za to ujištění byl opravdu velice vděčný.
První šla Fredova holka. Ze skříně vylétl pergamen. Bylo na něm její jméno a pod ní seznam všech OVCE, za výbornou. Taylorová zčervenala a postavila se bokem. Pergamen zase vletěl zpátky do skříně.
„Tady vidíte nepraktičnost bludičky,“ komentoval Remus, „ukazuje jen to, co opravdu chcete nejvíc,proto v jejích osidlech končí většinou muži. Pochybuju, že by se slečna Taylorová hnala pro kus pergamenu do bažin.“
George postával bokem. První šla děvčata. Vskutku, bludička se měnila většinou jen v nové kouzlošminky, krásné šaty a vylezli i dva nebo tři překrásní princové s růží v ruce a milostnou písní na rtech, ovšem náležitě oblečeni.
George si opakoval, že se na něj přeci vůbec nemusí dostat. Bude pěkně v klidu bokem. Remus jej našel pohledem. George kapku zčervenal a nejistě úsměv opětoval. Remus to pochopil jinak. George na jeho hodinách býval docela aktivní. Vlezle se nehlásil, ale většinou věděl a vždycky dával pozor. Remus se znovu usmál: „Možná byste mohl řadu chlapců zahájit vy, co myslíte, pane Weasley?“
George se s nadějí podíval na Freda. „Vy, Georgi“, řekl s omluvným úsměvem Lupin. Georgea by v tu chvíli snad ani nenapadlo, že je zvláštní, že je od sebe profesor Lupin rozezná, i když s tím má problém i jejich matka.
A je konec, pomyslel si. Prostě konec. Chci jen hezkou rakev. Přesně tak. Důstojný pohřeb, krásnou rakev. Chci život se smyslem, milující rodinu a důstojný konec. S touhle myšlenou se postavil před skříň a násilně myslel jen na svůj smysluplný život a milující rodinu.
Cítil, jak se mu bludička prohrabává v mysli. Chvíli zamyšleně užižlávala smysluplný život. Zašmátrala v něm a vylovila rodinu. Vyhmátla nejdůležitějšího člena té milující rodiny, hned vedle George. George jej držel za nohu. To nesmí dopustit. Pral se s bludičkou ze všech sil a když to vypadalo, že vyhraje a bludička se bude muset spokojit jen s černou rakví a bílou mašlí, mysl mu utekla jinam. Začala se zaobírat tím, jak tohle může na někoho nepůsobit. Po tomhle bych tu svini slizkou, bludičkatou, poznala na sto honů, řekla si jeho mysl a to byl přesně moment, na který bludička čekala. Hloubající mysli vyrvala onoho člověka rychleji, než George snažil lapnout po vzduchu.
Skříň se začala otevírat. Cestu ven oťukávalo jedno bosé mužské chodidlo. Právě se chystalo vykročit, když profesor Lupin skříň přibouchl, noha se rozplynula a škvírou pro klíč vletěla jako mlha za zbytkem bludičky.
„Hodina skončila,“ prohlásil, „můžete jít, kromě George, ten tu zůstane.“ S přísným výrazem ve tváři vyprovázel chechtající se třídu, které evidentně přišlo velice zábavné, že George chce mužskou nohu, vykuleného Freda, jenž si nikdy nemyslel, že by jeho dvojče mohlo být tak odlišné a po dechu lapající Taylorovou, kterou to ani moc nepřekvapilo, jen ráda dělala hukot kolem šokujících odhalení, z místnosti .
George nevěděl co čekat. Nikdo přece to, po čem tak touží, neviděl. Tohle se dá považovat za úspěch!
Jakmile Lupin přivřel dveře a otočil se, jeho obličej prošel proměnou. Nebyl ani trochu nasupený, ani přísný. Měl na sobě zase ten omluvný úsměv.
„Georgi, myslíte, že bychom si mohli promluvit?“ Aniž by čekal na odpověď, pokračoval nejistým tónem. „Pokud se nepletu, nebyla to ženská nožka, co vystupovalo ze skříně, že ne?“
George jako v mrákotách zakroutil hlavou.
Lupin se zatvářil nejistě a trochu váhavě mluvil dál: „Nejspíš mi do toho nic není, ale, Georgi, bludičky mají tendence ukazovat u mužů to, po čem toužíme sexuálně.“
George zčervenal.
Remus se zaškobrtl „Jen.. jen chci, abys věděl, že na svoje problémy nejsi nikdy sám. Na tomhle není nic špatného a.... chci říct, ty za to nemůžeš, nedělej si z toho hlavu. Časem se to vytříbí, sám uvidíš.“
George se na něj stydlivě a tázavě zahleděl. V tomhle stavu by nebyl schopen vypravit ze sebe cokoli rozumného a tak raději mlčel. Jen jeho pohled vypovídal tu otázku, na kterou chtěl, moc toužil znát odpověď. Lupinův obličej dostal odstín rajčete.
„Dobře, Georgi, věřím ti. Taky jsem si tím prošel. Jen to nikde moc neroznášej, ano? Vím, že to máš těžké, takže snad ti to pomůže. Pokud něco budeš potřebovat, budu tu pro tebe.“
Mimoděk se opřel o bok skříně.
Georgeovo srdce začalo poskakovat jako šílené a tancovat. Tralalá, tralalá, Remus je gay, vřeštělo poblázněně a přestalo dávat pozor na tělo. To se konečně aspoň trošku uvolnilo. George se cítil podivně nadneseně. Nestál strnule, brouzdal sny a vůbec nedával pozor. Tahle jeho mýlka mu došla ve chvíli, kdy cítil jen mrňavé zašimrání kdesi ve své hlavě.
Jako ve špatném hororovém filmu se skříň začala pomalu s vrzáním otvírat. Možná, že se neotevírala tak moc pomalu a tak hlasitě, jako to vnímal George, ale fakt zůstával. A pak ze skříně vykročil nahý Remus Lupin a stydlivě se přes rameno podíval na svůj skutečný protějšek za svými zády. Oba dva překvapeně zamrkali. George umíral. Sesul se na zem, seděl na chladné podlaze a zíral kamsi skrz zeď. Jako z dálky slyšel, jak profesor našel dost duchapřítomnosti tu skříň zabouchnout. Podle hvízdání, jako když vane meluzína také usoudil, že se bludička vrátila zpátky do své milované skříně.
Na rameno mu zaklepal skutečný Remus, červený jako pažravá paprika a evidentně až moc v obraze, proč se George celou hodinu kroutil a snažil se, aby ho nebylo moc vidět. „Georgi, opravdu tohle chceš? Víš, nejspíš to byl jen chvilkový zkrat a ta bludička.. ona je dezorientovaná, to se prostě stává..“ Znělo to jako by uklidňoval spíš sám sebe. Pomohl Georgeovi vstát a zpříma se mu podíval do očí, stále do držíc za podanou ruku.
Georgeovi se krev nahrnula nejen do tváří.
„Já.. ehm....“ vydal pár nezřetelných zvuků, jak hlas v jeho hrdle stávkoval a pokusil se vytrhnout ohromenému Removi a utéct, lhostejno kam. Ten ho však zadržel. Chytil ho za bradu a vpíjel se mu do očí. Jeho pohled zjihl, zavřel oči a jen nepatrně otřel svoje rty o Georgeovy, jako by se bál, že se mu George může rozplynout. Víčka se mu chvěla, jak byl tak moc blízko svému studentovi, dýchal nepravidelně a snažil se slzy dojetí udržet pod víčky. George se mu zhroutil do náruče a pevně jej objal. „Miluju tě, ach bože.. miluju, tak moc tě miluju..“ špital přes slzy posvátná slova a vdechoval Removu jemnou vůni.
Po chvíli, jež se zdála nekonečně dlouhá, Remus promluvil. Mluvil jinak, měl hlas podivně zhrublý, jak měl hrdlo stažené. Skoro by se zdálo, že přede.
„Evidentně se ti, Georgi, udělalo hrozně špatně, takže nejsi schopen se účastnit zbytku vyučování..“ George jej sevřel pevněji. Nechtěl, aby ta chvíle skončila a už vůbec nechtěl, aby si to Remus vyložil špatně, jako pomatení mysli „..a protože já už dneska žádné vyučování nemám, řekl bych, že jeden nebo dva čaje by ti mohly od potíží trochu pomoci, pochopitelně v mých komnatách, protože mám zrovna čaj z Indie a než by ti ho a kolej donesli z kuchyně, mohlo by to trvat dlouho a vystydl by. A taky bych řekl, že postele na ošetřovně i na kolejích jsou velice nepohodlné a moje postel je poněkud prázdná. Samozřejmě jen vyležíš tu slabost, pod učitelským dozorem, jak jinak..“ George se zatetelil štěstím, jak za Remem odcházel ze síně a nechával za sebou ve skříni zavřenou bludičku. Odnést ji zpátky do lesa přece mohou později.

*****

Konečně byli v Remových komnatách. Byly zařízeny vcelku jednoduše a působily příjemným dojmem, i když možná kapku unaveně a ošuntěle, tak, jako jejich obyvatel. Velký krb, kterým sem sem a tam nosili skřítkové Lupinovi jídlo, když byl nemocný, stůl a dvě dřevěné židle v první místnosti, do které se zároveň vstupovalo, za ní druhá, měla v koutě malý krb, evidentně pouze pro udržování příjemné teploty v místnosti, naproti němu velice pohodlně vypadající křeslo a podnožku a pak ještě postel.
„Chceš čaj? Nebo něco jiného?“ zeptal se Remus, jakmile vešli a odložili si.
„Mmmm,“ zapřemýšlel nahlas George, „Remie, víš že už jsou hodně dlouho neměl horkou čokoládu?“
Lupin se rošťácky usmál: „Ovšem čokoláda má celkem silné afrodiziakální účinky, nevím, zda bych ji měl podávat studentovi, který mi ještě drze tyká!“ Přitáhl George k sobě a objal ho. „A který je navíc tak nesmírně dokonalý, aniž bych mu to kdy dovolil!“ zapředl Georgeovi do ucha, kterému se v tu ránu podlomily nohy.
„Možná že bych se měl opíjet jen tebou, co myslíš, Remie?“ zašvitořil v odpověď. Celkem rychle si zvykl na podobné komplimenty, koneckonců po tom toužil tak dlouho a tohle byl jeho tajný sen.
Remus se zasmál. „Máme si toho hodně co říct, že? Tak čokoládu.“ Mávl hůlkou. Krabice mléka vylétla ze skříňky a sama se nalila do kotlíku nad malým voděodolným ohnišťátkem na lince. George se podivil, že Remus prostě nezavolá skřítky, ale to už ho Remus vedl do obýváko-ložnice a přistrkoval mu křeslo.
George se posadil na podnožku, zcela ignorujíc nabízené křeslo a čekal co bude.
„Přece nenechám hosta sedět na podnožce!“ afektovaně se zděsil Remus. Chvíli dělal, že přemýšlí, pak se usadil do křesla a stáhl George vedle sebe. Dal si nohy na podnožku a George se s téměř kočičím vrněním schoulil na bok vedle něj, položil si hlavu na jeho hruď a tam taky jednu ruku a blahem přivřel oči. Lupin se lehce zasmál: „Dovedeš ty se vůbec chovat jinak než kočka?“
„No, to nevím. Zkus mě to naučit,“ prohlásil George stále blaženě odpočívající na své lásce. Tak o tomhle se mu dlouhé měsíce zdálo a teď, když to byla pravda, to předčilo i ty nejdivočejší fantazie, které si George uchovával-pro osamělé noci. Poklidně oddechoval a vrýval si tu chvíli do paměti, jak nejlépe dokázal.
V tu chvíli k nim přilevitovaly dva hrnky horké čokolády, ze které se ještě
kouřilo a zastavily se v místě, na kterém by je nejspíše držel příruční stolek, kdyby tam byl.
„Mmm, čokoláda nám přiletěla. Neochutnáš, co jsem pro tebe tak pracně uvařil a co sis poručil?“ zeptal se Remus a usrkl ze svého hrnku.
„Ale jistě, že ochutnám“ chlípně se pousmál George a začal mlsně plenit Remova ústa. Chutnala po čokoládě. Lačně se posouval nad Rema, jehož prvotní úlek vystřídalo náhlé a prudké vzrušení. Objal George jednou rukou na zádech, druhou putoval po páteři až k malému, pevnému zadku a stiskl. George mu vzdychl do úst a začal volnou pravou rukou mapovat Removu hruď. V tu chvíli nebylo nic, co by jej dovedlo zastavit, byl poháněn tak spalujícím žárem vášně, jaký dosud nezažil. Nestydatě se o Rema třel, zajel rukou pod jeho košili, aby potěšeně našel obě dvě jeho bradavky ztuhlé, toužící po laskání.
Odtrhli se od sebe, aby se nadechli a znovu pokračovali, kde skončili. Chtivý tanec jejich jazyků se zjemnil, přecházel v línou vášeň tak silnou, až se oba nedovedli ubránit táhlým, hrdelním stenům a jen s obří dávkou sebekázně nekřičeli rozkoší. Remova ruka hnětla Georgeův zadek takovým způsobem, až George viděl jen tmu, která se mu tím obřím chtíčem na chvíli rozprostřela před očima. Když opět zaostřil, viděl Remův obličej, zrudlý touhou, Remus mhouřil oči a těžce dýchal, Georgeovi to znělo jako pravá rajská hudba, opájel se jí, když sunul svou ruku níž a níž, až našel co hledal.
Chvíli hladil a třel Remova ztvrdlého a pulzujícího ptáka jen přes kalhoty. Remus přirazil ke Georgeově ruce a sténal silněji v prosbě o víc. Zakláněl hlavu, když George osvobodil jeho macaté, široké péro z těsného vězení, hladil jej a našel odvahu slíznout krůpěje touhy z jeho špičky. Removi zajiskřilo po páteři, sténal jako smyslů zbavený, zaklonil hlavu, prudce oddechoval a pozoroval zpod přivřených víček rudou kštici nořící se do jeho slabin. Připravovala jej o sebeovládání a udělovala mu tolik dosud nepoznané slasti... Sladké pálení ve stehnech a škubání péra, jako by žilo vlastní život, to jen potvrzovalo.
George byl nejdřív opatrný, lízal nesměle a po očku sledoval Removu bouřlivou reakci. Moc ho potěšilo, když viděl, co s ním dělá a rozhodl se vyhovět jeho přáním. Sál a lačně bral Removu chloubu dovnitř do svých úst, laskal ji po celé délce. Osvobodil i šourek, jemně jej mnul a tiše si, pro sebe, vrněl a vzdychal slastí, kterou dává i dostává jen tím, že je Removi nablízku. Dodal si odvahu a opatrně vsunul svou ruku pod Rema. Remus to kvitoval s povděkem, zdvihl pánev a potěšeně zasyčel, neboť tak zároveň přirazil do Georgeovy nenasytné pusy. George jedním prstem zabloudil k perineu a pak dál a když pohladil Lupinovu dírku a naposled jej pustil co nejhlouběji do sebe, stalo se to. Remus trošku přirazil a pak jen přes zatměné smysly cítil nádherou, nepopsatelnou rozkoš, když důkaz jeho lásky odcházel močovou trubicí a George s vděčností spolykal všechno, co mu Remus dal. Nezapomněl ještě jazykem Removo přirození očistit.
Remus se zhroutil zpátky do křesla. Jeho hrudník se zhluboka zdvíhal. Ta část, která mu za normálních okolností říkala, co je špatné a co ne, se utopila ve vzrušení. Druhý pár očí jej nadrženě sledoval. Chtěl víc.
Objal Georga a druhou rukou zamířil níž. Mnohem níž. George mhouřil oči, přivinul se k jeho hrudi, když jej Remus našel nesnesitelně tvrdého a chtivého. Stačil dvakrát pohladit, když George přirazil a potřísnil svou rozkoší Removo břicho. Hluboce u toho zasténal, zavřel oči a zatnul ruce držící Removu košili v pěst.
Ještě chvíli své vrcholy oba vydýchávali.
Lupin vstal ještě mátožný z křesla: „Nejspíš ti budu muset něco přeměnit v noční úbor...“ omluvně se na George podíval.
„K čemu noční úbor?“ zašeptal George, když svého milence zlehka kousl do ramene a spadl s ním obličejem na postel.

Konec

Poznámky:
*) pasáž vypůjčená z knihy Harry Potter a vězeň z Azkabanu, trochu pozměněno

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský