Fantasmagorium

Autor: janek
Hlavní postavy: Harry Potter; Ron Weasley; Hermiona Grangerová
Shrnutí: Proč magičtí tvorové žijí? A jak mohou ovlivnit můj svět? Harry, Ron a Hermiona to vědí... a pokusí se vám to prozradit...
Poznámka: tragikomedie s poučením jako od Komenského, v níž ani smrt není zbytečná
Upřímně doufám, že se mi podařilo vychytat všechny chyby, ale pokud nějakou najdete, nesud'te mne, prosím, příliš přísně a vzpomeňte svých začátků.

Botolus farfallino

„Hermiono?"

„Harry?"

V Ronově hlase se ozývala počínající panika. Kolem něj se v oblacích dýmu nezřetelně objevovaly ohořelé trosky domu, ve kterém se ještě před několika okamžiky odehrávala jedna z kouzelnických bitev. Poslední poražený Smrtijed se právě spasil útěkem, ale k oslavě nebylo mnoho důvodů. I vítězná strana zjevně utrpěla těžké ztráty.

„Rone... tady!"

Bledý Harryho obličej se vznášel jako duch nad bezvládným tělem dívky s oblakem rozježených vlasů. Ron málem upadl přes rozbitou skříň ve snaze dostat se k nim co nejrychleji.

„Rone, dělej, z.. z...zasáhli ji, když jsem se otočil!"

Harry byl zjevně v šoku. Z nepřirozeně zkroucené pravé ruky mu do prachu na podlaze rudě odkapávala kapka za kapkou.

„Rychle, než bude pozdě!"

„Resurgeum," mával Ron urputně hůlkou.

„Soustřed' se, ty to zvládneš, musíš, prosím tě!" Harryho hlas začalo plnit zoufalství.

„RESURGEUM!"

Z Ronovy hůlky se na Hermionino tělo začal snášet pramének oranžového kouře, ovíjel je jako jemná pavučina, až nakonec našel cestu do jejích pootevřených úst. Hermiona sebou škubla a namáhavě začala lapat po dechu.

„Skvělý," zašeptal Harry, „ještě, že jsme měli Rafa..."

*****

„Tak jen pod'te za mnou a bud'te tiše!" pokoušel se Hagrid šeptat, „nemaj rádi žádnej randál!" Harry, Ron, Hermiona a ostatní žáci, kteří za ním přišli na hodinu péče o kouzelné tvory, se snažili držet jeho pokynů.

Pochopitelně s výjimkou Malfoye, vesele se bavícího s kamarády.

„Rozsad'te se na pařezy a dávejte bacha, oni cejtěj teplo, a je možný, že přídou sami," hromovým šepotem je opět instruoval Hagrid. „A kdyby to nezabralo, mám tu něco, co jim určitě pude pod nos!" dodal s úsměvem a vytáhl z kapsy svého spratkového kožichu malý, sladce vonící balíček.

„S Brumbálem sme mysleli, že před svátkama byste mohli probírat tydle malý potvůrky, aby vám vědomosti o nich přes vánoční prázdniny líp uvázly v hlavě," dodal ještě. „A radši jim hnedka trochu pomůžu, nerad bych, abyste k těm pařezům přimrzli." Hagrid se rozhlédl po svých žácích, kteří seděli v mrazu a sněhových závějích na sedátkách okolo malé mýtinky v Zakázaném lese. Opravdu začínali vypadat notně zkřehle. Vybalil ze sáčku malé kuličky a hodil je do středu kruhu, který tvořili jeho napjatí žáci. Harry se tázavě a s obavami podíval na kamarády. Bylo vidět, že i oni vzpomínají na mnohá Hagridova "zajímavá překvapení". Po podobném úvodu se téměř vždy objevila nějaká nepříjemná příšera, která mohla připadat neodolatelná opravdu pouze někomu tak milujícímu vše živé, jako Hagrid.

Trvalo to už dost dlouho, a žáci se počínali neklidně vrtět. Harry zrovna začínal mít dojem, že se brzy musí začít smát -na některé studenty byl opravdu komický pohled, jak se ustrašeně snaží odhalit, co se na ně vrhne. Ale vtom se Hermioně rozšířily oči, a když se otočil stejným směrem, viděl i on jemné víry, čeřící jiskřivý prašan. Když se podíval pozorněji, zahlédl, jak se po čerstvém sněhu nedaleko jeho nohy překulila malá duha.

„Jo, to sou celý voni," liboval si tiše Hagrid, „nic je nenaláká spolehlivějc než tělesný teplo a medovodýňový měchurky!" Rozhlížel se pyšně po všech přítomných, jako by čekal obdivné vzdechy. Když se nedočkal, pokračoval povadle ve výuce.

„No, takže - kdo ví, co je to za tvory a jaký maj vlastnosti?"

Jako obvykle se první hlásila Hermiona: „Jsou to Botolus farfallino neboli šenfláyové. Jsou přísně chránění a velmi plaší, už několik století nebylo zaznamenáno hejno větší než třináct jedinců," sypala Hermiona šeptem bezchybnou odpověd'. „Jsou schopni levitace, a podle pověstí se naučili dokonce přenášet, patrně od domácích skřítků.Velký vliv na ně měly také víly, které je původně vyšlechtily. Od nich převzali schopnost omámit lidské oči, která se u nich ovšem rozvíjí až po dosažení dospělosti."

„Jo, je vidět, že vo nich víš hodně," usmál se na Hermionu Hagrid zpod vousů, „jako vždycky vo všem."

„A co vy ostatní, máte k těm drobečkům eště co dodat?" Hagridse pátravě rozhlédl po žácích. „Táta je jednou viděl na výpravě za muchlorohými chropotaly," ozvala se nepřítomně Luna. „Říkal, že mu ty malé bestie úplně pobláznily celou výpravu, trvalo věčnost, než se zas všichni sešli."

Hagrid se rozpačitě ošil: „Ale za to voni nemůžou! Jen se snaží skamarádit! Voni je přitahujou lidi, co zrovna sněj..."

Pasekou se ozval tichý smích. Harry se ze všech sil snažil tvářit vážně, když se na něj Luna nechápavě ohlédla.

„Já o nich slyšel od babičky," přiznal Neville, „když byla malá, jednoho prý měli v zahradě, a ona si s ním chodila hrát."

„No, nevim, jestli je tvoje babička na to dost stará - řiká se, že už se je nikomu nejmíň tři sta let nepodařilo vochočit. Jsou nedůvěřiví, k lidem se přiblížej jen výjimečně, a když se leknou, dokážou provést pěknou neplechu. Jen hodně mladý se daj někdy pohladit, když máte velkou trpělivost a štěstí. Ale ty sou hrozně vzácný."

„Jo, nejsou vidět a tak je nikdo nehledá," ušklíbnul se za Hagridovými zády drze Draco.

„Můžou se rozmnožit, jen když se jim podaří shromáždit dost síly," pokračoval Hagrid, jako by Malfoye neslyšel. „ Dokud je chovaly víly, naučily je sdílet s ostatníma bytostma pěkný vzpomínky - těma se ty malí lumpové posilujou. A jak příde čas, tak se hejno začne rojit - víly tomu řikaj, že jejich bludný světýlka tancujou - a když se jim to podaří dost rychle, tak se narodí šenflayí mládě," šeptal Hagrid vzrušeně.

„Proto sem vás sem dneska zaved - byl bych rád, kdyby se nám je podařilo přimět, aby se rozmnožili. Tendle roj už tu nějakej čásek piplám, a řek bych, že už jim k tomu chybí fakt málo!" dodal.

„Všichni se ted' pokuste soustředit na něco příjemnýho, at' si od vás můžou vzít energii!" zavelel Hagrid, zavřel oči a bylo vidět, že si vybavil nějakou moc hezkou vzpomínku. Pod rozježenými vousy měla jeho tvář blažený výraz.Celá třída - až na pár vyjímek - ho snaživě napodobila.

„Myslim, že už to stačilo," upozornil je Hagrid po chvíli, „a ted' dobře koukejte, todle se vidí jednou za několik generací!"

Na sněhobíle ledovém pozadí se začaly s tichým "pop" zhmotňovat zářící duhové stíny. Harryho až bolely oči, jak se snažil na ně zaostřit. Po chvilce se mu zdálo, že na drobných levitujících tvorečcích rozeznává na jednom konci tři zřetelnější body -špičku čumáčku a dvě tmavá očka, a na druhém vířící chundelatý ohon, sloužící místo kormidla. Tělíčko mezi tím bylo skoro nachlup takové, jaké si vždycky představoval, když se někdo zmínil o "gaučových psech". Všichni tvorové si byli podobní, lišili se jen ostínem záře, kterou vydávali - od stříbřitě bílé přes všechny duhové odstíny až po magickou oktarínu. Pomalu se formovali do stále rychleji se otáčícího kola, ze kterého začaly prudce odletovat jiskry. Když už bylo vidět jen jasně zářící kruh, začalo se ozývat tiché bzučení. Zprvu bylo jako vločka padající do jemné kožešiny, ale postupně nabíralo na síle. Ve chvíli, kdy se Harrymu zdálo, že mu musí prasknout ušní bubínky, ustalo, jako když utne.

„POP!"

Kruh se rozpadl na desítku jednotlivých nehybných tvorečků, vyčerpaně kolujících. A ve středu kruhu...

„Voni to dokázali," mumlal Hagrid dojatě, „fakt se jim povedlo udělat fláye!"

Předmět jeho nevěřícného nadšení vypadal jako malý šedý chuchvalec. Z jinak lysého tělíčka vyčnívaly jen dlouhé krysí vousky, hyzdící už tak dost nevzhledný, svraštělý čumák.

Harry se podíval na Hermionu, aby zjistil, co o tom podivném stvoření soudí. Jenže ta zděšeně upírala oči na Malfoye, sedícího za Hagridovými zády, a když se Harry otočil, viděl ze špičky Dracovy hůlky vyrůstat obrovskou bublinu. Než stačil cokoli udělat, ozvalo se hlasité prásknutí.

Zářivá stvořeníčka na okamžik ztuhla - a pak se rozpoutalo peklo. Každý šenfláy zmizel s hromovým výbuchem, nechávaje za sebou inkoustově fialový oblak s odérem, za který by se nemusel stydět ani stoletý skunkovec. Šedé fláye z jejich středu se pokusilo o stejný manévr, ale místo zmizení se jen bezmocně katapultovalo směrem k Hagridovi, narazilo plnou rychlostí do záhybů jeho spratkového kožichu a pomalu se svezlo na zem do studené bílé závěje. Harry ho taktak stihl sebrat.

„Honem všichni pryč, ten kouř je jedovatej," zavelel Hagrid. Studenti se úprkem rozběhli ke škole. Jen Harry, Ron a Hermiona zůstali s Hagridem v takové vzdálenosti od paloučku, kde už se dalo dýchat.

Hagridovi se do vousů koulely obrovské slzy. „Určitě je po něm. Tohle nemoh přežít! Chudáček, a to byl tak malinkej..." vzlykal nahlas.

Harry si až ted' uvědomil lehkou tíhu v kapse. „Já ho sebral, Hagride. Podívej!" Jenže mládě, které vyndal z kapsy, už nejevilo ani ty nejmenší známky života...

„Dovolíš, Harry, já něco zkusím," roztřeseně se ozvala Hermiona. „Polož ho na zem, prosím. Takže: Resurgeum!"Z její hůlky vystřelil proud oranžového kouře směrem k nehybnému uzlíčku. Zdálo se, že tápavě hledá cestu k otevřené tlamičce, a když ji našel, mládě náhle přestalo vypadat jako kus zplihlého hadru a pokusilo se nadechnout. Hagrid ho rychle zvedl ze studené země, a zatímco hřál malého šenfláye v obrovských dlaních, všichni pokračovali v cestě směrem ke hradu.

„Jsem fakt rád, že Hermiona přes prázdniny nezahálí a učí se i to, co jen tak nějakej kouzelník nezvládne. Jenže co s tim drobkem ted' budu dělat," zoufal si Hagrid, „až zblejskne Tesáka, určitě leknutím umře znovu!"

„Nemohli byste se o něj postarat vy?" zeptala se Hermiona kamarádů. „Já bych si ho vzala k sobě ráda, jenže Křivonožka by mu určitě nedal pět minut pokoj."

Harry s Ronem se na sebe udiveně podívali.

„A to myslíš, že zrovna nám se ho podaří udržet naživu?" řekl Ron pochybovačně.

„No, vono by stačilo, kdybyste se vo něj postarali přes svátky, než kapku zesílí, pak už by se mi mohlo podařit ho vrátit k těmvostatním." V Hagridově hlase zněla naděje a zároveň prosba.

„Tak jo, uděláme, co se dá," souhlasil váhavě Harry.

„Já věděl, že se na vás můžu spolehnout!" zajásal Hagrid, „takže nezapomeňte: hlavně se nesmí ničeho polekat, na to sou moc hákliví. Pak taky nutně musí pořád mít čerstvý měchurky, kdyby měl hlad, a vodu, ale tý ne moc, aby se neutopil... A nechte ho spát tak, aby nemoh spadnout, von se pořádně levitovat bude teprve učit! No, snad sem na nic nezapomněl," bručel zamyšleně Hagrid. „A za tejden ho přineste k lesu, pokusíme se ho vypustit."

„Sakra!" - zařval Ron poté, co ráno spustil bosé nohy na zem - „už přesně vím, co nám Hagrid neřekl!" Znechuceně zíral na malou mokrou loužičku vedle postele.

Plesk. Na podlahu bezvládně dopadlo šenfláyí tělíčko.

„Podívej, co děláš! Už se zase polekal!" zavrčel na Rona Harry, zatímco tryskem běžel poprosit Hermionu, aby fláye oživila.

„Teda, už je na čase, abyste se to oživovací kouzlo naučili taky! Co kdybych byla zrovna v knihovně," podrážděně hudrovala Hermiona.

„Když mně pořád nejde to mávnutí s kličkou," stěžoval si Ron. A opravdu, po vyslovení kouzla a mávnutí se z jeho hůlky místo oranžového kouře vykulilo jen několik žlutých bublin. „Proč ten malej mizera nikdy nemůže leknutím jen normálně omdlít, Enervate už zvládám i s jednou rukou v kapse... Ale to ne, on se vždycky lekne a rovnou umře! To mi snad dělá schválně!" nevrle brblal Ron.
„Ronalde, kdyby ses opravdu poctivě snažil a nevěnoval víc pozornosti hloupostem než učení, tak už bys to uměl," zaškaredila se na něj Hermiona po vzoru paní Weasleyové.

„Jasně, mami," odfrknul si za jejími zády potichoučku Ron.

„Já tě slyším! A vůbec to nebylo vtipné... A jak to jde tobě?" obrátila se Hermiona tázavě na Harryho.

Harry napřáhl hůlku: „Resurgeum !" Ze špičky hůlky vyvřel slabý oranžový záchvěv.

„No, taky nic moc, ale už to vypadá nadějně. A jak tomu fláyovi vlastně říkáte?"

Ron se podíval na polštář, kde se vyvaloval šedý bezbranný chomáč chlupů. Na ošklivé svraštělé hlavičce dojemně mžourala dvě uhlově černá očka.

„Jak myslíš? Něco tak beznadějně nebezpečného může mít jen jediné jméno - Raf... Přivádí mě k šílenství!"

Harry právě spokojeně žvýkal poslední porci kuřecích stehýnek, když do jídelny vešla Hermiona.

„Co tu děláš?" vyvalil na ni oči.

„Jdu se navečeřet, co bys myslel," odsekla Hermiona.

„Tys nechala Rona samotného s Rafem?"

„Já myslela, že už to kouzlo zvládl," podivila se nechápavě Hermiona. Jenže to už mluvila jen k Harryho zádům.

Resurgeum !"

„ RESURGEUM !"

Harrymu bylo jasné že je zle dřív, než otevřel dveře. Na podlaze pod oknem ležela žalostná hromádka, a nad ní Ron úporně mával hůlkou. Kolem se vznášely cáry oranžové mlhy.

„On si jen tak spokojeně levitoval, jenže potom se uviděl v okně," drmolil Ron a díval se na Harryho vytřeštěnýma očima.

Harry si kleknul na zem a vzal Rafa do dlaní. V malém tělíčku už nebyla ani ta nejmenší jiskřička života.

Resur... "

„Už dost, Rone," přerušil ho Harry v půli slova, „už je pozdě."

„ RESURGEUM !"

Z Ronovy hůlky vytryskl silný pramen oranžového kouře a ovinul nehybné tělíčko. Jenže pro malého šenflaye už žádná pomoc neexistovala...

„Tak to fakt nechápu, proč jsem se učil tohle pitomé kouzlo! Stejně to k ničemu není! A to hloupý fláye jsem stejně nesnášel," křičel Ron, v obličeji celý rudý. Ramenem vrazil do Harryho a rozběhl se ke dveřím. U východu ze společenské místnosti málem porazil Hermionu. Ta za ním udiveně zírala. Zdálo se jí to, nebo měl Ron opravdu divně lesklé oči?

*****

Zatímco Hermiona se ještě zotavovala na ošetřovně, Harry spěchal za Ronem. A měl dost jasnou představu, kde ho hledat. Za Hagridovým domkem, na okraji Zakázaného lesa, na malém, sluncem zalitém paloučku. Ron už tam ležel ve sladce vonící trávě, měl zavřené oči a ve tváři št'astný výraz. Nedaleko v mechu medově vonělo několik zlatavých kuliček. Harry si k němu tiše přisedl, opřel se pohodlně o pařez, zavřel oči - a také začal snít...

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský