Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4
Autor: Mandragora
Hlavní postavy: Sirius Black/ Remus Lupin
Shrnutí: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě...

Boží mlýny

Kapitola první

Vjemy. Kapající voda, křik šílených vězňů, šouravé kroky hlídačů. A sotva postřehnutelný šelest plášťů pomalu se nesoucích chodbami. Zima. Sluneční paprsky pozdě odpoledne alespoň trochu osvětlující celu.

Když je člověk vlkodlak, nemusí mít strach, že by ztratil přehled o čase. Co přeměna, to rýha ve zdi. Kdyby se někdo podíval nad hlavu spícího mladého muže s očima starce, zjistil by, že už tu prožil padesát čtyři přeměn.

Krev, pot, strach, křik, bolest…
Moony, ne!
Kovová příchuť v tlamě. Olízl se a tázavě se podíval na obrovského jelena, který se postavil mezi něj a jeho kořist.


S trhnutím se probudil. Povzdechl si a rozedraným rukávem otřel pot z čela. Ten příšerný sen ho pronásledoval celou tu dobu. Vlastně se naučil mít své přeměny rád. Tehdy si nic nepamatoval.


Obrovský jelen se postavil mezi vlkodlaka a jeho kořist.
Moony, ne!


S trhnutím se probudil. Povzdechl si a rukávem čistého pyžama si otřel pot z čela. Ten příšerný sen ho pronásledoval celou tu dobu. Od té děsivé chvíle… kdy zabil – přátelství, důvěru, sám sebe. Kdy zničil všechno, co mělo v jeho životě cenu. Rozbil přátelství, zradil kamaráda, dopustil, aby místo něj pykal jeho nejlepší přítel. To všechno kvůli jednomu hloupému žertu.

Vyvrhel. Ano, stal se z něj vyvrhel, který si nezaslouží být ve společnosti lidí. Většina těch hlupáků ani netuší, že potkávají někoho tak podlého a nízkého, co si od nich nezaslouží jediné vlídné slovo, a proto si do něj nekopnou, i když by na to měli plné právo.

S hlubokým povzdechem se uložil zpět do podušek. Věděl, že dnes už neusne. Ten sen ho pronásledoval již dlouhé měsíce. Od té zkurvené chvíle, kdy zradil Moonyho. Do smrti si to bude vyčítat, i když k ní měl několikrát už opravdu blízko.

James. Nechápal, proč ho James neodkopl po tom jeho strašlivém selhání. Proč ho chránil. Hlavně před sebou samým. Měl chuť to ukončit, definitivně. Utéct, hlavně sám před sebou a s svým svědomím.
Třeba James chtěl, aby žil a trpěl, užíral se výčitkami a nikdo, ani Sirius mu to neměli právo vyčítat.

„Copak, zrůdo, něco bys chtěl?“ zeptal se bachař a dotkl se ležícího Rema špičkou boty. Ne, nekopl, jen ponížil. I když, je možné v tomhle pekle ještě někoho ponížit? Jako ještě víc, než dosud?
Remus zašeptal něco o hojivé masti.
Bachař se nad něj sklonil. „Tohle nechápu. Jsi vlkodlak. Máš sílu. Proč se nebráníš? Proč jim nenatrhneš prdel…“ začal se smát vlastnímu vtipu, „…tak jako oni tobě? Proč jsi to pořád ty, kdo někomu podrží?“
Remus neodpovídal, jen se pokusil posadit.
„Počkej,“ slitoval se nad ním bachař, sklonil se k němu a pomohl mu vstát. Chvíli si ho tak prohlížel. Remus věděl, že by se měl stydět. Byl nahý, po těle mu stékala krev smíchaná se spermatem. Ale už neměl sílu se stydět. „Běž do sprchy,“ přikázal starší muž v uniformě azkabanského strážného, „a smyj ze sebe ten humus.“
Remus stál pod sprchou a snažil se vyplnit příkaz. Nechtěl hlídače zbytečně popudit. Ne tohohle, který se, alespoň občas, choval trochu lépe, než ostatní. Nevěděl proč a vlastně ho to ani nezajímalo. Když vypnul horkou vodu, hlídač se vrátil. V ruce hojivou mast a nové oblečení. Jinak, nový mundůr. „Oblékni se a běž, za chvíli je nástup.“

Nástup. Další zbytečnost. Další způsob, jak šikanovat nešťastníky, kteří měli tu smůlu, že se za nimi zavřely brány Azkabanu. No, nešťastníky. Remus si uvědomoval, že málokdo z jeho spoluvězňů je tu vyloženě omylem. Většina z nich si svůj trest zasloužila. Tak, jako on. I když, to nebylo přesné. On si svůj trest nezasloužil. Rozhodně ne v podobě doživotního vězení v Azkabanu. Bohatě stačil fakt, že napadl člověka. A ztratil přítele. Pobyt v Azkabanu, to už je něco navíc. Něco, co se ho ve skutečnosti nedotýkalo tolik, jako předchozí dvě skutečnosti.


Tichošlápku, ne!
No tak, prober se, sakra!


Pomalu proniká hlas do jeho zmučeného vědomí. Dodělali školu, získali OVCE, ale co z toho. Moony tu šanci nedostal, kvůli němu a jeho hloupému vtipu. Co zbylo z jejich přátelství? Nic, pusto a prázdno. Co bude dál? Dál bude přežívat den ze dne, z hodiny na hodinu. Dál se bude vyhýbat všem zrcadlům?

Večírek na oslavu ukončení školy. Další pokus otrávit se alkoholem, další z mnoha. K ničemu to není, není nic a nic nedokáže. Jedině zradit, ano, na to je dobrý, opravdu moc dobrý. Hodí se jedině k tomu, někoho zradit. Zrádce.

James. Pořád ho Dvanácterák chrání. Jakoby byl malé děcko. Ale on není děcko, on je zrůda, zrádce, do kterého se sluší si jenom kopnout.

Proč mu všichni i nadále důvěřují, je mu z jejich důvěry na blití. Je mu na blití ze sebe samého. Je mu na blití z chlastu.

„My víme, že jsi vlkodlak,“ řekl bezstarostně Sirius a Remus se málem utopil v čaji, který pil. Opatrně se podíval na své tři spolubydlící. Nevypadalo to, že začnou zvracet, křičet hrůzou ani nic podobného. Prostě jen klidně sledovali jeho reakci. Možná trochu s úsměvem. Jako by něco skrývali. Ne zlého. Jako by ho chtěli něčím překvapit. „Tak jsme se rozhodli, že ti trochu pomůžeme,“ pokračoval.
„Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně, když už nemohl vydržet. Zdálo se totiž, že to celé Sirius úmyslně protahuje.
„Takhle,“ usmál se a… za okamžik se na Rema vrhl obrovský černý pes. Několikrát olízl jeho obličej a pak nastavil krk k podrbání. Tam ho to nejvíc svědilo. Remus překvapeně sledoval svého kamaráda. Tohle… v pátém ročníku být zvěromágem… Vzápětí, aby toho nebylo málo, se v ložnici objevil obrovský jelen. Skoro mu byla ložnice malá. Přišel až k němu a natáhl hlavu také pro pohlazení. A pak ještě krysa. Remus cítil, jak se mu hrnou slzy do očí…


Probudil se. To ta strašná plíživá zima ho probudila. Zahlédl tmavý stín, jak se protáhl mříží do jeho cely. Ne, šeptal zoufale. Tuhle vzpomínku ne!


Tichošlápku, ne!
No tak, prober se, sakra!


Pomalu proniká hlas do jeho utýraného svědomí. Další pokus. Už nebyl schopen je spočítat.

Večírek – rozlučka se svobodou. James se žení. Ani Siria otřesné chování nic nezměnilo na tom, že ho chce za svého svědka. Místo aby si do něj kopl. Teď na jeho místě měl být Moony, ten měl dosvědčit Jamesovi a Lily jejich lásku a ne on, zrádce a špína všech špín.

James. Pořád se ho drží, pořád ho drží na vodou i když Sirius nechce. Jediné co chce, je utopit se, utopit se v alkoholu. Pryč. Pryč od těch chápajících hlasů, od těch keců. Ty přece za nic nemůžeš. Ale ano, může. Může za všechno. Zradil všechny a všechno. Zradil Moonyho. Myslel si, když uteče z domova, že se zbaví prokletí své rodiny. Takový výsměch. Je Black, zatracený Black a může utíkat jak chce a kam chce, ale tomu co je neuteče a ani to neutopí v alkoholu.

Kolik slz už se vpilo do krutých zdí azkabanských? Nikdo to nespočítá. Také nikdo nedokáže říci, jak je možné, že se ty slzy skutečně vpíjejí, přestože zdi, stropy i podlahy jsou kamenné. Živí se slzami svých obětí.
Co jsem udělal, že to takhle dopadlo? položil si stejnou otázku nejméně po tisící. A ještě si ji tisíckrát položí. Jistě, už ho napadlo, že to prostě Sirius nedomyslel. Že to byl jen další hloupý vtip. Ale… proč já. Siriusi! Proč? To tě ani na chvíli nenapadlo, co se může stát? To tě ani na chvíli nenapadlo, co se může stát, i kdyby se nic nestalo? Nenávidím tě!


Moony, ne!

S trhnutím se probudil. Už zas, pořád dokola ta děsivá noční můra. Jeho selhání. Kdy to bude mít konec? Je srab, není schopen se na sebe ani podívat do zrcadla. Není chopen na sebe ani seslat Avadu. Tak riskuje, dělá vše proto, aby si ho zubatá odnesla. Ale osud mu není nakloněn. Koupil si motorku a lítá jako šílenec s nadějí, že si srazí vaz. Chlastá v naději, že se jednou zalkne svými vlastními zvratky. Vymetá bordely v naději, že skončí jednou s kudlou v zádech od nerudného pasáka. Napadl Jamese v naději, že on konečně prozře a pozná jakou zmiji si hřeje na prsou. Jen si pocuchali fasády a pak dostali oba sodu od Lily, když jim léčila rány, ale bylo to všechno marné. James nedbá na jeho slova o vině, zradě o podlosti a pořád trvá na tom, že má jít zítra, ne zítra, už dnes, dnes ráno jejich prvorozenému za kmotra.

„No tak, Moony, neboj se,“ lákal ho Sirius do vody. „Nic se ti nestane, jsem tu s tebou. Nikdo se nedívá…“
Remus opatrně ponořil nohy do vody. Ano. Co na tom, že neumí plavat. Sirius je tu s ním, on ho nedá. Postará se o něj, když bude třeba.
„Vidíš, jak ti to jde. Chce to jen trochu víc cvičit. Vrátíme se sem zítra, ano?“
Přikývl na souhlas. Konečně se to naučí. Nemůže se mu nic stát, tak proč se o to alespoň nepokusit? Ještě pár temp a doplaval… ano… skutečně doplaval k Siriovi. Ten ho pod vodou objal a vytáhl z vody. Remus se ho pevně držel a lapal po dechu. „Umím plavat,“ rozzářil se.
„Skoro,“ přikývl Sirius a dále ho držel. „Teď už to bude jenom lepší.
Slunce rozpaluje jejich těla, zatímco voda je opět ochlazuje. Úžasná vůně tak dráždí všechny Removy čichové buňky. V té vůni rozpoznává i vzrušení. Své? Jeho?


Probudil se. Přistihl se, že má slzy v očích. Nechal je volně stékat. Proč?


Dvanácteráku, ne!

S trhnutím se probudil. Všechno je špatně. Špatně je to už šest let, šest zasraně dlouhých let, ale teď cítil, že je to ještě horší. Něco se stalo, něco nezvratného. Povzdechl si a rukávem pyžama si otřel pot z čela. Příšerné sny ho pronásledovaly celou tu dobu. Od té děsivé chvíle…kdy… zradil. Ale tenhle sen nebyla jeho obyčejná noční můra o okamžiku, kdy zničil všechno, čemu kdy věřil. Tohle bylo ještě horší. Upadl zpět do podušek a snažil se upamatovat na výjev z jeho nočního děsu. Zelený záblesk!

James, Lily a Harry. Jsou v bezpečí, chráněni mocným kouzlem, které může překonat jenom zrada. Ale on zrádce a ničema se toho i přes Jamesovo naléhání neujal. Jak by také mohl, když je takový podlec, který kvůli hloupému vtipu zničil Moonyho a odsoudil ho na doživotí do Azkabanu. Petříček je spolehlivý, ano udělal dobře, že to nechal Červíčkovi, toho nikdo nebude podezírat, že je strážce tajemství. Tak co je kurva špatně?

Když se už poněkolikáté otáčel, tak to vzdal. Ne, nemůže spát. Kolik už bylo takových bezesných nocí? Nikdy se jich nedopočítá. Ale dneska, dneska cítil, že… co? Co je špatně?
Vzdychl a vstal, aby si uvařil kávu a zapálil si cigaretu. Díval se z okna do tmy a v jeho mysli neustále hlodal pocit, že je něco špatně.

Razantně zamáčkl cigaretu do popelníku. Už se rozhodl, poletí zkontrolovat Petra, ujistit se, že je ve svém úkrytu v pořádku. Má přece povinnosti ke svému malému kmotřenci, je to rozkošný malý klučina, toho nezklame. Udělá proto všechno.

Konečně ho dostihl, honil tu krysu několik dní a teď ji rozmázne a pomstí Lily a Jamese. Zrádce, Pettigrewa, tu krysu, jak příhodné má převtělení. Ale teď už mu neuteče.
„Lily a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat?“ vykřikla zoufale ta zrůda, které svěřili své životy.
Zase selhal, selhal, opět selhal. Je naprosto neschopný, zbabělý, impotentní kripl. Než stačil Petříčka byť jen ohrozit jediným kouzlem, tak ten zrádce a ničema vyvolal ničivou explozi a zmizel v kanálu za ostatními krysami.

Smál se, smál šíleným smíchem, když ho obklíčili Bystrozoři, tak se vůbec nebránil. Konečně dostane to, co si zaslouží.

Procházel se po své cele. No, procházel je silné slovo. Tři kroky na šíři, pět kroků na délku. Nemohl spát. Nemohl sedět, nemohl se zastavit. Měl příšerný pocit. Takový ten, jak se pomalu vkrádá, pomalu se zavrtává hlouběji pod kůži a tam se rozrůstá, jako nějaký odporný parazit. Nedá člověku trochu klidu. Našeptává, že se stalo něco hrozného, ale neříká co. Znovu a znovu.

Další kolečko. Kolik jich za dnešní ráno zvládl? A kolik za týden, měsíc, za tu dobu, co je tady? Nevěděl. Měl však nejasný dojem, že za dnešní ráno jich bylo víc, než za zbytek jeho zdejšího pobytu. Dnes byl ten nepříjemný pocit, že se něco stalo, obzvlášť intenzivní. Nevšiml si ani, že přišli bachaři, aby ho odvedli do sprchy k pravidelné očistě. Když jejich přítomnost zaregistroval, nechal se bez diskuse odvést.

„Zapomněl‘s, zrůdo?“ Prudká rána ho ve sprše srazila na zem. „Je středa… je ho tam třeba,“ smál se vlastnímu blbému vtipu D 426-9. Remus se pokusil zvednout, ale dopředu věděl, že se mu to nepodaří. Přitom by stačilo málo. Ale nedokázal to. Nedokázal se bránit, strach, že by se neovládl a ublížil, byl příliš velký. Už nikdy nikomu nesmí ublížit. Nezapomněl, že je středa. Nikdy to nevěděl. Žil od úplňku k úplňku, od snu ke snu a co bylo mimo, se ho netýkalo. Lhostejně sledoval krvavé šmouhy na podlaze, které mu připomínaly, že jeho kolena dostala také svůj díl. Nenávidím tě, Sirie!

Dva bachaři vstoupili do sprch, aby zkontrolovali, jestli tu náhodou někdo nezůstal. Všimli si nahého vězně ležícího stranou od umyvadel. Vychrstli na něj kýbl studené vody. Přesvědčili se, že se probral a tak odešli.
„Ty, kdo je ten Sirius?“ zeptal se jeden. Druhý jen pokrčil rameny.


Konečně se dočkal. Byl bezohledně vhozen do cely, jež do konce jeho dní, bude jeho domovem. Už nebude mít koho zradit. Bude tu sám, už navždy. V uších mu dozníval jeho smích, smích šílence.

Moony, kde je asi Moony, bude mít šanci ho spatřit? Bude on chtít ho vůbec vidět? Jeho, zrádce, vraha a špínu? Určitě ho nenávidí, vždyť kvůli němu tu Moony skončil. Žije vůbec?

Vlkodlačí vytí, blízko, příliš blízko!
Obrovský jelen se postavil mezi vlkodlaka a jeho kořist.
Moony, ne!


S trhnutím se probudil. Povzdechl si a rukávem vězeňského mundůru si otřel pot z čela. Noční můra ho bude děsit i uvnitř Azkabanu. Ale on si ji zaslouží, za všechno co provedl, za všechnu tu bezbřehou hloupost.

Vlkodlačí vytí, zas a znovu!
„Moony! Jsi tu? Vím, že jsi tu! Díky bohu žiješ!“ Stál u dveří své cely a držel se mříží. Pokoušel se dohlédnout dál do chodby.
„No tak, kde jsi?“ ptal se bláhově, vždyť vlkodlaci přece nemluví.

Tentokrát přeměnu uvítal. Pomohla mu alespoň na jednu noc uniknout tomu nepříjemnému pocitu. Pocitu, že se stalo něco příšerného. Nezvratitelného. Když se nad ránem probral, pochopil, že je to ve skutečnosti ještě horší.
„Moony,“ doneslo se k němu tiché zašeptání. Zavřel oči a zase je otevřel. Ano, je při vědomí. Sice ho všechno bolí, ale ne natolik, aby byl mimo. Aby se znovu vracela jeho noční můra. „Jsi v pořádku?“ ozvalo se znovu. Tak je to tedy skutečné. Opatrně zvedl hlavu a podíval se do protější cely…

Smích. To je něco, co azkabanské zdi neslýchají příliš často. Zvláštní. Již tolik nešťastných duší tu zešílelo, že by jeden očekával smích na každém kroku. Ale i zdejší šílenství bylo jiné, než jinde. Zdejší šílenci jen tiše, naprosto ztrnule, zírají na zeď před sebou, v pravidelných intervalech přijímají potravu, spí, vyměšují se. Žádné zbytečné zvuky. Nic, co by na ně upozorňovalo.

Avšak tentokrát se ozval. Smích. Smích plný zoufalství, zadostiučinění, hysterie a nenávisti. Remus se smál. Bylo mu jedno, že leží na studené kamenné podlaze. Otočil se na záda a smál se. Smál se, dokud mu stačil dech a hlas. Byl to smích, který drásal hrdlo i uši, avšak který vypovídal o veškerých emocích, které se v něm v tu chvíli svářely.


Smích, zoufalý a nenávistný. Moony se směje. Ano, směje se jemu, jeho hlouposti, zradě, neschopnosti. Smích je to krutý, plný nenávisti a odporu.
Moony, co se to z tebe tady stalo? Co z tebe udělaly zdi Azkabanu? Mozkomoři, strážní, spoluvězni,… a já, hlavně já?
Ptal se Sirius pořád dokola sám sebe, nebylo totiž nikoho, kdo by odpovídal.

Nebylo pochyb, Moony ho nenávidí do hloubi své čisté duše. Má na to plné právo, neboť je to právě on, kdo ho uvrhl do té bídy a utrpení.

A teď tu budou oba, dokud nevypustí svoji duši, která skončí v nejhlubším pekle. Jaký to bude rozdíl? Musí se ptát a přitom ví, že vůbec žádný, neboť oni už v pekle skončili. Skončili v místě, odkud již není návratu.

„Moony… odpusť…“ šeptal stále dokola a přitom věděl, že není nikdo, kdo by mu odpustil.

Po přeměně býval vždy slabý a vyčerpaný. Mnohdy i poraněný. Byla mu zima. Pak přišel Sirius, shodil ze sebe svůj hábit z aksamitu a jeho, ubohého vlkodlaka, do něj zabalil. Pomohl mu vstát. Podpíral ho a objímal, dokud ho nedovedl na ošetřovnu. „Dej se do pořádku, Moony…“

Seděl v rohu své cely, přitisknutý ke zdi, snil s otevřenýma očima. S příchodem Siria do Azkabanu se vrátily všechny ty nádherné vzpomínky. Všechny ty bolestné vzpomínky na jejich přátelství, které před lety skončilo. Které Sirius ukončil. Ignoroval, že má tvář opět mokrou od slz a hýčkal si těch pár šťastných vzpomínek, které mu ještě zbyly. Když se ozval zvuk otevíraných dveří, zvedl hlavu, aby zjistil, co se děje. Ach ano, jak mohl zapomenout. Pravidelná každoměsíční návštěva u léčitele. Zřejmě se chtěli přesvědčit, že pořád ještě žije. Ne, žádné obavy o jeho zdraví. Ale používat součásti živého vlkodlaka je nezákonné. Ono i z mrtvého vlkodlaka, ale kdyby tu za záhadných okolností zemřel zrovna vlkodlak, neuniklo by to pozornosti. Takže se čeká, až umře přirozenou smrtí, rozuměj, přirozenou smrtí azkabanských obyvatel, aby ho posléze mohli po kouskách rozprodat na černém trhu. Proto tak pečlivě kontrolují jeho zdravotní stav po každé přeměně. Až se vrátí, udělá další zářez do zdi své cely. Kámen je to tvrdý, ale má na to celý měsíc. Do protější cely se vůbec nepodíval.


Po úplňku bylo jeho první starostí dojít pro Moonyho. Byl vždy zesláblý a vyčerpaný, sotva se držel na nohou. Kolikrát byl poraněný. Třásl se zimou a prožitou bolestí. S vděčností přijímal veškerou podporu, co mu on poskytl. Nechal se zabalit do pláště, objímat a konejšit…

Stál u dveří a díval se mřížemi na protější celu. Tak moc toužil, aby mohl vrátit čas…, aby se nic z toho nestalo, aby ho mohl opět zabalit do svého pláště a hýčkat ve svém náručí. Podpírat ho cestou na ošetřovnu a cítit tu těsnou blízkost jeho přítele, jeho Moonyho.

Slzy mu stékaly po tvářích v bezhlesném pláči. Jak se nenáviděl, jak sebou pohrdal za to všechno, co způsobil. Jak mohl být tak hloupý, sebestředný a bezohledný? Teď skončil v Azkabanu. Tam, kam patřil už dávno. Měl tu hnít místo Moonyho, to jemu měli po kouskách Mozkomoři vysávat duši, a ne Moonymu.

Teď ho někam vedou. Klopýtá, vrávorá a nikdo ho nepodpírá. Jak moc Sirius touží ho podepřít, zabalit do pláště.

Ale ne, nejde to. Jsou odděleni pevnou mříží. Sice nadosah a přesto vzdáleni, jeden druhému, už na věky.

Nástupy jsou nejhorší. Deptají svou zbytečností. Svou krutostí. Jako by odsud mohl někdo utéct. Dozorci přivedou i šílené. Někteří se vzpínají a snaží se svým věznitelům vzepřít, někteří prosí o trochu soucitu, jiní nadávají… jiní naprosto netečně stojí a čekají, až zase budou odvedeni zpět do cel.

Od těch posledních se Remus na pohled nijak neliší. Stojí na svém místě a všechny své síly soustředí na to, aby vydržel stát. Po přeměně je to, to jediné, o co usiluje. Zítra už to bude lepší. To jen teď.
Natolik se soustředil, aby vydržel, že si nevšiml D 426-9, který se prodíral zástupem na své oblíbené místo. Proto nestihl včas uhnout. „Uhni, couro!“ zavrčel D 426-9 a prudce ho odstrčil. Remus zavrávoral a sesypal se na zem. Zasykl bolestí.

V tu chvíli se něco stalo. Něco, co tu už dlouho nezažili. Remus se pokusil zvednout, aby viděl, co vzbudilo takové překvapení, takový hlahol. Viděl. Viděl Siria, který se vrhl na D 426-9, srazil ho k zemi a uštědřoval mu jednu ránu za druhou. Remus z dálky viděl, jak se Siriovy rty pohybují, ale nedokázal zjistit, co říká. D 426-9 vypadal žalostně. Vůbec nepomyslel na obranu, jen se snažil chránit si obličej.

Bachaři se jen velmi pomalu odhodlali zasáhnout. Vytáhli své obušky a několika ranami zjednali pořádek. Sirius poloseděl, pololežel nedaleko D 426-9. Lapal po dechu, jeho vlasy teď rozcuchaně lemovaly jeho tvář. Přestože mu tekla krev z rány na tváři, stále něco hněvivě říkal poraženému protivníkovi.


Nástup! Vůbec nepočítal s něčím takovým, jako je nástup. Všichni vězni, zdraví i chromí, šílení či příčetní se musí shromáždit ve dvoraně, aby byli přepočítáni.

Je to šance promluvit si s Moonym, vidět ho. Ale Moony Siria okázale ignoroval. Ne, to je špatně řečeno, on ignoroval všechny a všechno kolem sebe. Sirius pocítil naději, že ještě není vše ztraceno, že když ho vytrhne z letargie, tak bude líp. Líp pro Moonyho a pro něho možná taky.

Tak se na Moonyho upřeně díval. Viděl, jak Moony stojí jen z posledních sil, jen silou zbývající vůle. Ale netroufal si ho oslovit, je tu nový a vůbec nic netuší o zdejších poměrech. Je si jist, že to není dovoleno, a rozhodně by mu nechtěl nějakým svým neuváženým činem uškodit.

Tak jen tiše sledoval tu trosku, jež bývala jeho přítelem a malinko doufal, že zvedne oči od podlahy a jejich pohledy se střetnou.

Náhle do Moonyho nějaký spoluvězeň prudce vrazil, až upadl na zem. Nebránil se, vůbec se nebránil, jen rezignovaně zůstal ležet, tvář zkřivenou bolestí. Sirius to nevydržel a naprosto nepříčetně se vrhl na jeho trýznitele. Bušil do něj hlava nehlava, až to jeho běsnění zastavili dozorci několika dobře mířenými ranami.

Sirius vůbec nevnímal, že mu teče krev. V adrenalinovém opojení mumlal nadávky a výhrůžky směrem ke svému protivníkovi a ujišťoval ho, že jestli si nedá pozor a nebude Rema obcházet širokým obloukem, tak on, Sirius si ho podá, vykostí ho, až z něj zůstane pouze mastný flek.

Proč to dělá? ptal se Remus sám sebe, když si ten incident znovu přehrával v paměti. Proč se tváří, že je jeho přítel? Ne, Remus mu nevyčítá, že se dostal do Azkabanu. Remus mu vyčítá to, co udělal. Že zneužil Removo neštěstí k tomu, aby se zbavil Severuse. Že ho ani na okamžik nenapadlo, že je to špatné. Špatné k němu, k Removi.

Přemýšlel, co komu udělal, že Sirius dostal celu zrovna proti němu. Že ho slyší, že ho cítí. Může ho i vidět, kdyby otočil hlavu tím směrem. Ale on nechce. Už nemá přítele. Sirius už pro něj nic neznamená. Nic, kromě bolavé vzpomínky na někoho, koho kdysi znal.


„Moony, slyšíš mě?“ začal další ze svých každonočních monologů Sirius. Monologů, ano, to je ten správný výraz proto, že mluvil skrz mříže na dveřích od cely do mlčenlivé chodby. Z protější cely se nikdy neozval jediný hlásek, jediná odezva, že Moony slyší, že poslouchá, že ho vnímá, prostě nic. Jen ticho, které bylo výmluvnější než tisíce slov. Neodpustil mu, nenáviděl ho, přehlížel ho s okázalou grácií pokaždé, když se potkali, při nástupu, ve sprchách, při pravidelných vycházkách po vězeňském dvoře.

Ale Sirius se nemínil vzdát, vždyť měl moře času. Nepočítaně nocí, až do té noci, kdy si jednoho z nich odnese zubatá, do té noci, která bude vysvobozením.

A tak Sirius vyprávěl mlčenlivým zdím, šeptal a křičel. Příběhy ze školy, co bylo a už není, o válce, o Jamesovi a Lily, jak moc si přál, aby on, Moony jim byl místo něho za svědka na svatbě. O jejich malém synkovi, jak se proklínal, že mu kmotrem nemůže být on, Moony, který by si tu důvěru zasloužil, na rozdíl od něho. O Petříčkovi a jeho zradě a podílu Siria na té strašné tragédii, jak by to dopadlo dobře, kdyby se on, Moony se stal jejich strážcem tajemství, místo té krysy.

Mluvil noc, co noc. Vytahoval staré příhody za školy, na které si Moony už ani nemohl vzpomenout, protože je z něj vysáli mozkomorové.

Mluvil do ochraptění a Moony pořád mlčel.

Další noc. Další vyprávění z protější cely. Kolikrát už si zakázal poslouchat? Jakkoli reagovat? Ale ten hlas, navenek tak nepodobný tomu ze vzpomínek, přesto však obsahující známé tóny, se nedal umlčet. I když si ucpal uši, zněl mu v hlavě a připomínal mu všechno, co zapomněl. Co chtěl zapomenout, aby v tomhle pekle mohl přežít.

Občas měl pocit, že to, co Sirius říká, není pravda. Nebo že to bylo jinak. Ale nechtěl se přít. Ne proto, že ho vlastně nevnímal. Především proto, že už si sám nebyl jist, jak to všechno bylo. Vzpomínky se mu překrývaly, některé zcela chyběly…

Ale většinou… ho obcházela hrůza z toho, co Tichošlápek vyprávěl. Nejdřív mu to přál, byl rád, že nebyl sám, kdo trpěl. Přinášelo mu to jisté zadostiučinění, ale postupem doby zjišťoval, že se jeho nenávist k Siriovi otupuje. Jak by mohl nenávidět někoho, kdo sice nebyl v Azkabanu, ale vlastně byl také vězněm. Vězněm vlastního svědomí a to je možná horší vězení než Azkaban, odtamtud není úniku. Naprosto iracionálně mu ho začínalo být líto.


„Škoda, že tu dneska není ten prašivý vlkodlak,“ zasmál se D 426-9, který si ke své vlastní smůle nevšiml Siria, otočeného k nim zády pod poslední sprchou. „Už dlouho jsem si nezašukal, vy taky, co? Nikdo jinej se tak dobře se neklátí jako on, když bez odporu podrží každému, kdo má chuť.“ Smál se dál štěkavým smíchem.

Sirius prudce vypnul sprchu a otočil se. „Co jsi to říkal?“ zeptal se výhrůžným tónem. D 426-9 mírně zbledl, ale protože měl za sebou dva kumpány, tak se cítil pánem situace. Zvedl vyzývavě bradu. „Ale, ale, ale… kohopak tu máme? Našeho tokajícího tetřívka,“ ušklíbl se. „Měl by dostat za vyučenou, aby si na mě víckrát nedovoloval, abys pochopil, že toho prašivýho vlkodlaka klátím já.“ A s těmi slovy se pomalu začali on a jeho dva kumpáni přibližovat k Siriovi. „Když tu dneska nemáme našeho milovaného vlkodlaka, tak bysme mohli ošukat jeho, co?“ zasmál se, a ani nečekal, jestli mu jeho společníci přikývnou na souhlas.
Pomaličku a obezřetně se k němu blížili, dobře si vědomi toho, jak jejich kápo dostal od Siria nakládačku. Ten vyčkával na vhodnou příležitost k protiútoku, rozhodně neměl v úmyslu se nechat od těch šmejdů ojet. Když ho obstoupili, tak se chvíli s D 426-9 napjatě měřili. On náhle vyrazil rukou sevřenou v pěst, aby ho udeřil do břicha. Sirius, který to ale předvídal, za tu ruku D 426-9 chytil a pevně mu ji zkroutil, čímž ho donutil, pokud si ji nechtěl nechat zlomit, otočit se k Siriovi zády.
„Výborně,“ zaskřehotal Sirius, „takže, vy sráči, pěkně ustupte na druhou stranu sprch, pokud nechcete, abych mu zlomil ruku.“ Na důkaz toho, že to myslí vážně, mu ji ještě víc zkroutil. D 426-9 zaúpěl.
„Řekni jim, ať sebou pohnou!“
„Auuuu… dělejte co vám říká…“
Sirius se svým rukojmím pomalu ustupoval a tím obcházel středové koryto na vodu. Když se dostali na druhou stranu, přistrčil ho ke korytu. „Pořádně se drž, pokud nechceš mít vytlučené zuby. Slyšel jsem tě, jak sis stěžoval na nedostatek sexu…“ potichu, zlověstně mluvil Sirius, který přitom nepřestal sledovat ostatní ve sprchách. „Teď se ti to splní, ale obávám se, že takhle sis to nepředstavoval…“ a přitáhl zkroucenou ruku zase o kousek výš.
„Auuuu…“
„Nekňuč, sráči, a roztáhni pořádně nohy,“ poroučel Sirius a přitom se připravoval, aby byl schopen splnit svoji hrozbu. Zjistil totiž už dávno, že tady v Azkabanu, přežijí jen ti nejsilnější z nejsilnějších, a nikdo si nedovolil vyslovit hrozbu, když ji pak nebyl schopen splnit. To by se totiž rovnalo přiznání k slabosti. Když byl připraven, zaútočil, hrubě pronikl do křičícího a prosícího vězně D 426-9. Přirážel, ale zkroucenou ruku nepouštěl.
Jedním si byl Sirius jist, už bude mít od těch kriplů pokoj, alespoň na čas. Tímto aktem si totiž vybojoval mezi spoluvězni jistý respekt.

Kapitola druhá

„Jamesi, no tak, Jamesi, počkej chvíli,“ volala smějící se Lily a rozběhla se za ním. Remus a Sirius zůstali na břehu jezera. Petr si tam stranou něco četl, Remus to tipoval na nějaký mudlovský porno časopis.
„Děje se něco, Siri?“ zeptal se Remus, když viděl, jak se jeho kamarád zamyslel.
Trhl rameny, jako by z nich chtěl setřást nějakou tíživou myšlenku. „Nic, jen… sluší jim to.“
Remus se otočil tak, aby na Siria dobře viděl. „To znělo, jako bys jim to záviděl…“
Pomalé přikývnutí. „Závidím. Víš, Moony, v naší rodině… ach jo. Co ti budu vyprávět o naší rodině. Prostě něco takového by tam nikdy nebylo možné. Aby k sobě něco cítili… vyjma nenávisti a opovržení…“
Položil ruku na kamarádovo rameno. „Ty jsi jiný, Sirie…“

Probudil se. Nemusel otevírat oči, aby poznal, že jsou opět tady. Prokletí zdejších zdí. Nenáviděl je! Plíživá zima se zaryla do kloubů a svalů, sužovala tělo, zatímco apetit mozkomorů sužoval duši.

„Hej, ty obludo,“ ozvalo se z protější cely… šťastně? Merline! Sirius se už dočista zbláznil… usoudil Remus, když si všiml, že se mozkomor zastavil. Ne, nereagoval na oslovení, ale na to, co ze Siria cítil. Vzápětí vyklouzl z Removy cely, aby se občerstvil naproti.

Remus si ucpal uši, když slyšel potlačované sténání. Proč to sakra dělá??? Kladl si znovu a znovu stejnou otázku. Jedna věc je napadnout D 426-9, ostatně, Sirius nikdy nešel pro ránu daleko, ovšem druhá lákat na sebe pozornost mozkomorů. Tady, v Azkabanu, kde se každý snaží být menším a ještě menším a byl ochoten udělat cokoli, aby se jejich návštěvě vyhnul… Proč, Siri?


Ani pořádně nevěděl, proč to udělal. Byl to takový okamžitý nápad. Probudil se chladem, pronikajícím až do morku kostí. Uvědomil si, že to znamená jedno jediné… mozkomor. Vyskočil a zjistil, že obluda vklouzla do protější cely k Moonymu.

Moonyho né! Vezmi se mě, a jeho nech na pokoji!

Rozhodl se rychle a nabídl mu jednu ze svých šťastných vzpomínek. Mozkomor dlouho neváhal a rychle přeletěl tu úzkou chodbu a vrhl se na něho. Bylo to strašné, pokoušel se nekřičet, ale sténání byť tlumené, se mu úplně potlačit nepodařilo.

Cítil, jako by už nikdy v životě, neměl mít z ničeho radost. A přitom si uvědomoval, že je to pravda, že si nic jiného nezaslouží. Ano, on je ten kdo je vším vinen. Může úplně za všechnu tu bídu a beznaděj.

Schoulil se do klubíčka a plakal, po dlouhých letech plakal, ale nebylo to pro něj vysvobozením.

Ten večer byl totálně vyčerpán. Pokoušel se postavit a jít k mřížím, musel přece pokračovat ve svém vyprávění, nemůže přece Moonyho úplně opustit. Ale nepodařilo se mu vůbec se zvednout. Zhroutil se naprosto vysílen zpátky na slamník.

Další přeměna, další návštěva u léčitele, další nemožný ranní nástup. A pak stejně nemožné sprchy. Ne, Remus je nepovažoval za zbytečné. Protože dokud mu alespoň trochu záleží na tom, jak vypadá, zůstává člověkem. Ušklíbl se, když si vybavil některé ze svých spoluvězňů. Vysmívali se mu, pohrdali jím, protože je vlkodlak, přitom však smrděli jako prasata.

Ze sprch se ozýval veselý hlahol, hlavně však mnohohlasný, který ho přesvědčil, že tam bude bezpečno. Ve skutečnosti nikdo nechtěl být přistižen pohromadě s vlkodlakem. Navíc v takové situaci. Proto, když jich je tolik, nechají ho být. Když vstoupil, poznal, že se mýlil. Tedy, bylo jich skutečně víc, než bylo zvykem, ale byl to výběr toho nejhoršího, co se kdy v Azkabanu našlo.
„Podívejme, kdo nás přišel navštívit,“ ozval se T 216 –14.
Remus se schoulil. Příliš dobře znal tenhle tón. Ostatně i vězně, kteří tu byli a kteří ho používali. Ale poslední týdny, kdy se mu všichni obloukem vyhýbali, ho rozmazlily. Zhýčkaly. Už to nechtěl zažívat znovu… Vlastně, když to tak zvážil, mohl by se začít bránit. Sakra, ten bachař má pravdu. Je přece vlkodlak!
„No ano, naše holčička,“ reagoval D 426-9. „Třeba se jí po nás stýská, co? Přesvědčíme se?“

Jenže vlkodlak několik hodin po přeměně. Ano. Překvapil je tím, že se nesesunul na zem a nenechal je dělat, co si usmysleli. Jenže jich bylo moc. A on byl tak unavený… Cítil jejich ruce, jak z něj hrubě strhávají vězeňské oblečení. Jak ho násilím dostávají do potřebné polohy. Jiné, jak mu zvedají hlavu, aby ji přitáhly do klína… Jiné… a pak všechny zmizely. Choulil se v rohu na zemi a snažil se ve změti vrčení a výkřiků, v klubku rukou a nohou, rozpoznat, co se vlastně děje.

Sirius!

Vešel do sprch celkem klidně. Netušil, co vzápětí uvidí. Jen kratičký okamžik zíral na vězně, kteří se připravovali…. V mžiku se proměnil v uragán.


Sirius se blížil ke sprchám. Už z dálky slyšel, že tam je dneska nějak veselo. Ušklíbl se. Od toho incidentu s D 426-něco, kdy mu slušně natrhnul prdel, se mu všichni vyhýbali a nechtěli si ho rozzlobit. Rovněž dávali pokoj Removi, už si nikdo nedovolil do něj byť jen strčit.

Když vešel dovnitř, hned ho zaujala skrumáž těl v jednom koutě. Chvíli si ji se zájmem prohlížel, ale pak z hrůzou zjistil, že ten vespod je Moony. Proč se nebrání? Vždyť by je mohl rozcupovat na malé kousky?!

Dál už neměl čas myslet, změnil se v běsnící bestii, a vrhl se na ty odporné hajzly, kteří ubližovali Moonymu. Merline! Oni ho chtěli ošukat! Nepříčetný vztek mu dodával sílu, když se vrhnul na mnohonásobnou přesilu.

Rozdával rány na všechny strany. Nemířil, bylo to jedno. Ať praštil, kam praštil, vždy trefil nepřítele, vždyť byl proti nim sám. Nedalo se říct, že by vyhrával, to rozhodně ne, ale ani neprohrával navzdory tomu, že byl sám proti přesile.

Křik ze sprchy nakonec přilákal strážné, rozrazili dveře, aby zjistili co se děje. Vrhli se k hromadě těl a začali vězně uklidňovat obušky. Musí se jim nechat, opravdu s nimi uměli. Rány rozdávali velmi efektivně, trefovali se do citlivých míst. Velmi záhy se objevila krev.

Vězni se už neprali, jen se pokoušeli si krýt obličej a vyhnout se ranám. Nejhůř dopadl Sirius, krev mu crčela z několika ran v obličeji a na zádech. Neměl daleko k mdlobám a zůstal bezvládně ležet na zemi. Nakonec ho bachaři odtáhli zpátky do jeho cely, kam ho pohodili a dál se o něj již nestarali.

Siriovo mlčení bylo horší, než předchozí vyprávění. Zvlášť proto, že Remus věděl, proč mlčí. To kvůli němu. Merline, proč to děláš, Sirie? Řekni mi, po tom všem, co jsi udělal, po tom, co jsi přivedl nevinného člověka do Chroptící chýše, proč tohle děláš? Necháš se zabít, abys mě chránil? Ale proč? Vysvětli mi to, protože já to prostě nedokážu pochopit.

Remus se už dávno odmítal tvářit, jako že vyprávění z protější cely neslyší. Slyšel ho. A poslouchal ho… rád? Možná. Vracel se zpět do časů, kdy byli všichni tak mladí, tak šťastní… Kdy všechno bylo v pořádku, kdy měl přítele, kdy… Přitiskl se k mříži Viděl ležící postavu v protější cele, jak se snaží pohnout. Jen pohnout, o zvednutí nemůže být řeč. Pak zase klid. Ubíjející klid. Remus slyšel jeho sípavý dech, ale i tak měl strach, že Sirius zemře. Kdy se to stihl o něj začít bát? Když se ho začal zastávat před vězni? Když na sebe lákal mozkomory? Když začal vyprávět? Ne. Když začal mlčet…


Nastal další večer, kdy Sirius nesplnil co si předsevzal. Zase nevyprávěl Moonymu, protože si lízal rány, které utrpěl během šarvátky a následného zákroku strážných. ve sprchách. Ano, lízal… proměněný v psa.

„Vida, tak teď už tě klátí někdo jiný,“ zašeptal mu D 426-9 do ucha při nejbližší příležitosti.
Remus se prudce otočil a nechápavě se na něj díval. „Nerozumím,“ zamumlal tiše. Neměl nejmenší chuť, aby někdo slyšel jejich rozhovor.
„No tak, nestyď se, je to kus chlapa. Také bych si dal říci…“ pokračoval vilně D 426-9, ale Rema se nedotkl.
„Skutečně nevím…“
„Ten nový přece. Pořád tě sleduje. Čeká, dokud nevyjdeš ze sprch, nenechává tě bez dozoru. Joe říkal, že slyšel, jak říká, že jsi jeho děvka. Útočí na nás na každém kroku. Nechce se o tebe dělit. Prý jsi mu podržel předtím, než vás sem zavřeli, teď mu podržíš taky. Řekni, couro, je to pravda? Píchal tě už jako dítě? Hm… skvěle tě vycvičil, to musím uznat. Tak poddajnou děvku jsem tu ještě nenašel. Jak ti to dělá?“
Remus cítil, jak se v něm zvedá obrovská vlna hněvu. Jak se opovažuje… Nevšiml si tedy úšklebku ve tváři D 426-9, který za okamžik pokračoval. „Když mu ho kouříš, polykáš, nebo ti dovolí to vyplivnout? Strká ti ho až do krku, nebo to nechá na tobě? Tak povídej, zajímalo by mě to…“


Sirius při nástupu bedlivě sledoval Moonyho, schválně se řadil kousek za něj, aby měl situaci pod dohledem a mohl při jakýchkoliv potížích zasáhnout.

Teď byl ve střehu. Ten křivák, kterého Sirius nedávno ošukal ve sprše, se přitočil k Moonymu a něco mu šeptal. Moonymu se to evidentně nezamlouvalo. Mračil se a něco mu, také šeptem, hněvivě odpovídal.

Náhle se Moony otočil směrem k Siriovi, a jejich pohledy se, snad poprvé za celou tu dobu co byl Sirius zde, střetly. Udivilo ho, že se tváří tak vražedně, ale vůbec neočekával, co se stalo potom. Moony se na něho se zběsilým výrazem vrhl, povalil ho na zem a začal ho tlouct hlava nehlava.

Zcela konsternovaný Sirius se ze začátku nebránil, ale pak si uvědomil jednu zásadní věc. Když teď připustí, aby mu Remus natloukl, tak ztratí svoji pracně vybudovanou pozici mezi ostatními vězni, a to nemohl připustit, protože by ohrozil nejen sebe, ale i Moonyho.
A tak, ač nerad a s bolestí na duši, se začal bránit. Vlkodlačí síla se střetla se Siriovou, ale hlavně co chybělo Moonymu, byla zkušenost, kterou Sirius nasbíral za mnohých opileckých potyček, které nezřídka sám vyvolal.

Takže zanedlouho se situace otočila a navrch měl Sirius. Už toho chtěl nechat a zvednout se, protože si byl jist, že má Moony dost. Ne, ani to mu to neřekl, Moony totiž vůbec nepromluvil, ani slůvkem nenaznačil, proč se na něj vrhnul a o to děsivější to bylo.

Tím by to skončilo, kdyby se k této šarvátce opět nepřipletli strážní. Pomocí obušků si proklestili cestu davem vězňů, kteří obklopili oba peroucí se muže a hlasitě jejich bitku komentovali.
„Tak co je to tady!“
„Hele, naše dvě hrdličky si to tady rozdávají…“
„Ale fuj, válejí se po sobě v hadrech. Takhle ho neošukáš, ty špíno. Koukej ze sebe shodit ty hadry a vraž mu péro do prdele.“
Bylo evidentní, že se bachaři chtějí bavit.
Siria obešla hrůza. To přece nemůže Moonymu udělat, to je nepřijatelné. „Ne,“ dostal ze sebe.
„Co jsi to říkal?“ pokročil dopředu jeden z několika strážných.
„Neudělám to,“ vzdoroval Sirius.
„Nechce mít obecenstvo, on se snad stydí,“ zasmál se další bachař a k jeho smíchu se přidali i ostatní okolostojící včetně vězňů.
„Ale uděláš!“ Sirius dostal po hlavě obuškem.
„Ne.“
„To tedy ano!“ tentokrát bachař svůj požadavek podpořil pořádným kopancem a několika ranami obuškem.
„Sirie… tak to udělej, já jsem na to zvyklý, nebo tě zabijou, nevíš ještě, čeho jsou schopní,“ zcela nečekaně a velice potichu promluvil Remus.
„Ne,“ odpověděl a bylo to, to poslední, co si pamatoval, když se někdy nad ránem probral na studené podlaze své cely.

„Tichošlápku,“ vydechl Remus a v tu chvíli si uvědomil, že tuhle přezdívku naposledy použil před více než čtyřmi lety. Ten den, co… Z protější cely se mu v odpověď ozvalo pouze tichounké, sotva slyšitelné zakňučení.

Tohle byl jediný případ, kdy se Remus zapojil do sporu se Severem. Ne proto, že „je divnej, je to Srabus, je to…“, ale ze zcela konkrétního důvodu. Řekl totiž o Lily, že je to mudlovská šmejdka. Hajzl. Jako by on na tom byl lépe. Ale Severus se v poslední době změnil. Z toho vyhublého chlapce, který před šesti lety přijel poprvé do Bradavic se stával dospívající mladík. Ale nešlo jen o fyzické změny. Šlo především o změny psychické. Něco… něco mu pozvedlo sebevědomí. A nejen to. Totéž tajemné něco mu umožnilo účinně se bránit útokům ze strany pobertů. Když Remus viděl, jak po snadném odražení několika kouzel Jamese a Siria přechází do útoku, nerozmýšlel se a vrhnul se před Siria.

Netušil, co to bylo za kletbu, kterou zachytil, ale zřejmě to bylo něco závažného. Probral se totiž na ošetřovně. Sirius seděl u jeho postele a držel ho za ruku.
„Proč jsi to udělal, Moony?“ zeptal se tiše, když si všiml, že se Remus probudil.
„Jsem…“ zašeptal Remus unaveně. Chtělo se mu pít. Siriovi to rychle došlo a přidržel mu u úst pohár s vodou. „Jsem vlkodlak. Mě to tak nevadí…“
„Povídali že mu hráli, Moony. Už to nedělej. Víš, jak mě bolí, vidět tě v takovém stavu?“ ptal se starostlivě a položil mu ruku na čelo.

„Vím,“ zašeptal Remus do ticha odcházející noci.

Když nabral trošičku sil, proměnil se v psa. Dávno zjistil, že v této podobě má vyšší práh bolesti a lépe se mu zahojí utržené rány, obzvlášť dosáhne-li si na ně jazykem. Takže si opět lízal rány, které utržil, když bránil Moonyho.

Od té doby, co se dostal do Azkabanu, se snažil Moonyho bránit, i když on o to evidentně nestál. Nenáviděl ho a Sirius ho plně chápal. Jak by se on choval k někomu, kdo ho zradil? Kdo pošpinil přátelství a důvěru, kdo ho uvrhl do té největší bídy a pekla Azkabanu?

Vůbec Moonymu nevyčítal, že s ním nemluví, že ho přehlíží, že jím opovrhuje, i dokonce, že ho dneska, či spíš už včera napadl. Nějak se s tím už smířil, protože za to všechno může on, zrádce. Kvůli jednomu hloupému žertu.

Nechápal ale jednu věc. Proč se Moony nebrání sám? Jako vlkodlak měl přece síly dost, s výjimkou jednoho či dvou dnů po přeměně. Nemůže? Nechce? Bojí se někomu ublížit? A proto si radši nechá ubližovat od jiných? Nevěděl…, ale byl rozhodnutý ho bránit do posledního dechu, co mu bude zbývat, i kdyby se to Moonymu pranic nezamlouvalo.

Pak náhle jeho citlivý psí sluch zachytil tichounké vydechnutí, „Tichošlápku...“
Chtěl mu odpovědět, ale nemohl, dojetím se mu zadrhlo hrdlo, a on ze sebe vydal jen slabé zakňučení.

„Přestaň, Tichošlápku,“ šeptal Remus naléhavě. „Já nevím, proč to děláš, ale přestaň s tím. Zabijou tě a nic nezměníš. Zapomeň na mě. Zapomeň, že jsme se kdy znali.“

Odsunul se od mříže a zalezl na svou pryčnu. Sedl si do rohu, přitáhl si nohy k sobě a schoval hlavu mezi kolena.

Probudil se. Byl na ošetřovně. Nevěděl, proč. Zpravidla ho po přeměně na ošetřovnu odvedl Sirius. Zahlédl madam Pommefreyovou, která se tiše prosmýkla kolem vedlejší postele. Když zahlédla, že se probral, mlčky mu přinesla nějaký lektvar. Na jeho tázavý pohled nereagovala, vzala prázdný pohár a zase odešla. Za chvíli se otevřely dveře na ošetřovnu a vstoupil ředitel Brumbál. Přistoupil k Remově posteli a položil ruku na jeho rameno. Jeho tvář byla smutná, nešťastná, vlastně vypadal, že plakal. „Reme, chlapče…“

Sirius seděl v koutě na pryčně, kolena pokrčená a hlavu položenou na nich. Neustále si přehrával událost z dnešního dne.

Nedbal totiž na jeho naléhání, aby si ho vůbec nevšímal a dál Moonyho pečlivě sledoval a bránil, když to nedělal on sám. Bylo vidět, že to není zrovna dvakrát Moonymu po chuti, několikrát už vypadal, že chce snad něco říct, ale nakonec vždycky mlčel.

Tedy až do dneška. Opět vyrazil do sprchy těsně po Removi, který po odchodu ze sprchy si počkal na Siria na chodbě před sprchou. Zcela neočekávaně se otočil a přirazil Siria na zeď.
Celý napjatý potlačovanou zlostí na něj syčel. „Nevím, na co si tu hraješ, ale nech mě laskavě na pokoji. Já ti o to nestojím.“
Chvíli si koukali do očí. Pak Sirius sundal Moonyho ruce ze svých ramenou, ale na to, aby se mu to podařilo, musel vynaložit hodně síly. Až když se mu to povedlo a on stále držel Moonyho za jeho ruce, tak mu odpověděl. „Moony, když to neděláš ty sám, tak tě budu bránit já. Vůbec totiž nerozumím tomu, proč si necháváš ubližovat, vždyť máš síly dost.“
„Třeba nechci!“ odsekl mu Remus.
„Nechceš? A to jako proč? Merline! Všechny by jsi je tu mohl rozcupovat.“
„Právě proto, už nikdy nechci ublížit člověku.“
„Já se z tebe zblázním! Tak to se radši necháš týrat?“
„Ano… to, že jsem jednou ublížil nevinnému, mi bohatě stačí na výčitky svědomí až do konce života.“
„Nevinnému?“ zeptal se nevěřícně Sirius. „Moony, škoda, že jsi Srabuse nerozsápal na malé kousíčky, když jsi měl tu možnost. Už tehdy byl Voldemortovým poskokem, Smrtijedem, kdo ví, co všechno napáchal a ještě napáchá. Nakonec se z něj nestal ani vlkodlak,“ odfrkl si znechuceně Sirius.
„Snape je Smrtijed?“ zeptal se Moony. Bylo vidět, že jím ta pravda hluboce otřásla.
„Jo, zasraný poskok toho ještě zasranějšího bastarda, co zabil Jamese a Lily a mnoho dalších, kdoví kolik lidí má Srabus sám na svědomí,“ nešetřil Moonyho Sirius.
„Ne, to není možné… já se tu trápím výčitkami a on je Smrtijed… Smrtijed,“ pomalu vstřebával šok Moony.
Stál tam před Siriem, ramena svěšená, vypadal jak schoulený sám do sebe. Sirius najednou pocítil velikou lítost, aniž by nad tím přemýšlel co dělá, vztáhl ruku a jemně Moonyho pohladil po tváři.
Ten ale ucukl a tvář se mu zkroutila zlostí. „Nedotýkej se mě! Tak přece je pravda, co říkají ostatní, že mě chceš šukat sám a proto se staráš!“
Sirius vypadal, jako by ho šlehli bičem. „Ne, Moony, to není pravda…“
„Neříkej mi tak!“ vyštěkl Remus.
„Poslouchej Moony,“ nemínil se vzdát Sirius, „nikdy, v životě nikdy, mě něco takového nenapadlo, přísahám. Nikdy bych se tě nedotkl. Co je to za nesmysl, jak bych mohl něco takového po tobě chtít? A že to říkají ostatní? To mi je naprosto ukradený, rozumíš!“
Moony se ještě chvilku nečitelným pohledem díval na Siria, pak trhl rameny a beze slova odešel.

Sirius si povzdech. Uvažoval nad tím, o čem se bavili s Moonym. Opravdu si myslí, že ho chci na sex? Že bych byl schopen mu udělat něco takového, jako tomu hajzlovi tenkrát ve sprchách? To byl sex, jen jako vyjádření mojí absolutní převahy nad ním, tohle bych přece Moonymu nikdy nemohl udělat. Bohatě stačí, jak jsem mu už ublížil.

Hmm, ale nebylo to vůbec špatné, nikdy bych si nepomyslel, že sex s chlapem může být tak dobrý. Jaké to asi je, cítit někoho v sobě? Ne násilím, ale dobrovolně a něžně? Ví vůbec Moony, jak krásně voní, když jde ze sprchy? Merline! Na co to myslím!


Sirius si sice zakázal na téma Moony a sex vůbec myslet, ale dalo by se říct, že už byl džin vypuštěn z lahve.

Pořád cítil na tváři ten jemný dotek. Merline! Nevěděl, co si o tom myslet. Byl zmatený. Byl rozrušený. Sirius se ho dotkl. Sirius ho chce. Proč jinak by to všechno dělal? Mělo ho to napadnout už dřív. Ale… na druhou stranu, vypadal celkem ublíženě, když mu Remus tohle obvinění vmetl do tváře. Ale proč jinak by ho chtěl chránit? To se tu v Azkabanu nudí? Nebo je masochista a líbí se mu, když se pak na něj vrhnou strážní a seřežou ho do krve?

Remus si nikdy nemyslel, že by měl v životě poznat všechno. Byly věci, které by rád nepoznal, kdyby se ho někdo zeptal. Mezi ně patřil i sex s mužem. Ty okamžiky ještě ve škole, kdy cítil ve společnosti Siria vzrušení, ho znepokojovaly. Něco ve smyslu nejenže jsem vlkodlak, jsem také gay. To člověku zvedne sebevědomí…

Ale stalo se. Remus si doteď pamatoval, jak se cítil, když si ho tu poprvé vzali. Ne, nebyl to D 426-9. Ten tu ještě nebyl. Byla to taková parta týpků ze třetího patra. Potkal je na chodbě, když se vracel z pravidelné návštěvy léčitele.

Tehdy ještě křičel. Prosil… Nikdo mu nepomohl. Nakonec se doplazil do své cely a probrečel několik dní. Mělo to i svá pozitiva. Byl natolik zoufalý, že ho ani mozkomoři nenavštívili.

Pak už se to stalo zvykem. Ano. Zvykl si. Nebránil se. Měl strach. Příšerný strach, že se neovládne a roztrhá je na kusy. Doslova. Všimli si toho a brali si ho, kdo jak měl chuť. Málokdy ho tloukli, nezavdával jim k tomu příčinu. Jen když se prostě chtěli víc bavit. Trpělivě to snášel.

A pak Sirius. Jeho dotek byl tak jemný. Tak něžný. Jistě, pokud si vzpomínal, kdykoli se ho Sirius dotkl, bylo to jemně. Jako by se bál, že by mu ublížil. Oh, Tichošlápku… ublížil jsi mi mnohem víc, aniž by ses mě dotkl…


Od onoho dne, kdy spolu vlastně poprvé, za celou tu dobu co byl Sirius v Azkabanu, mluvili, se něco změnilo. Sirius to cítil, ale nebyl schopen to popsat. Remus ho nadále ignoroval a nebavil se s ním, ale téměř vždy, když byl Sirius k Removi otočen zády, cítil jeho upřený pohled, když se však otočil, tak se Moony díval jinam.

Siria to mátlo. Věděl, že ho Remus nenávidí, vždyť k tomu měl opravdu dobrý důvod. Nicméně se mu několikrát podařilo koutkem oka zahlédnout Moonyho, jak se na něj dívá, a nevypadalo to moc nenávistně.

Ach jo, Moony, co mám udělat, abychom spolu alespoň začali mluvit? Vždyť samota je tak zlá, a spolu by nám bylo lépe. Ptal se Sirius sám sebe snad už po tisící, když seděl zamčený v cele na kavalci.

A tak Sirius dělal vše co dosud, a doufal, že jeho strategie jednoho dne zabere.
„Moony, slyšíš mě?“ začal opět svůj monolog Sirius. Od onoho střetu dlouho přemýšlel, o čem má mluvit, aby vyvrátil Moonyho obvinění, že ho chce jako svého souložníka. Nakonec vymyslel plán. Bude mu vyprávět o svých milostných avantýrách, aby mu dokázal, že ho vůbec chlapi nezajímají.


Hloupá otázka. Jak by ho mohl neslyšet? Slyšel by ho, i kdyby je dělily zdi celého Azkabanu. Tolik se mu ten chraplavý hlas zaryl do duše. A tak poslouchal. Bylo v tom něco uklidňujícího. Znamenalo to totiž, že je Sirius v pohodě. Tedy, jak jen to je v Azkabanu možné. Že není v bezvědomí po zásahu bachařů či návštěvě mozkomora.

Ale téma bylo poněkud ožehavé. A… znepokojivé. Nechtěl to poslouchat. Ve skutečnosti ho vůbec nezajímaly Siriovy sexuální avantýry. Proč mu to říká? To ho chce uklidnit? Houby, uklidnit… vrčel si pro sebe Remus. Vyčítal si své podráždění, ale nemohl s tím nic dělat.

„Mohl bys, prosím, zmlknout?“ přerušil Siria podrážděně. „Nejsem zvědavej na tyhle výmysly, slyšíš? Nech si to pro sebe!“
„Moony, já…“
„Myslíš, že mě uklidníš několika smyšlenými avantýrami? Navíc, mě nezajímá, co s kým máš. Jen mi, prosím, dej pokoj, ano?“
Chápal, že to zní poněkud hystericky. A paranoidně. A namyšleně, buďme upřímní. Proč by musel chtít Sirius zrovna jeho? Že je snadná kořist? Možná. Ale určitě by tu našel někoho přijatelnějšího. Třeba A 21-17. Přitažlivý chlapec. Nebo E 125-4. Říkají, že ten dobře kouří. Což je, vzhledem k nedostatku času, výhodnější, než prostá soulož. Nebo…



Sirius zmlkl, ono se totiž špatně mluví, když máte pusu údivem otevřenou dokořán.
Merline! Co to bylo? Proč taková reakce? Co by mu na tom mohlo vadit? Honilo se Siriovi hlavou a představoval si znova a znova Moonyho reakci.
Pokoušel si představit, jak se asi u toho Remus tvářil. Zkoušel analyzovat tón hlasu, který použil. Co tam vlastně všechno slyšel? Hysterii? Ano určitě to byla hysterická reakce. Ale pro Merlina, proč?

„Moony, omlouvám se…, už nikdy nebudu před tebou mluvit o mém milostném životě, který mimochodem stejně nestál zanic. OK?“ promluvil po dlouhé době Sirius.

Moony se ale neobtěžoval mu odpovědět.

To nebyla jen hysterie. Dumal na tím dál Sirius. Bylo v tom ještě něco, něco co mu utíkalo mezi prsty jako písek.

Vyvedli je na pravidelnou procházku na dvůr. Sirius to vítal, přestože to byl další okamžik, kdy musel dávat větší pozor. Pro jistotu. Teď už si byl téměř jist, že si nikdo nedovolí na Rema byť jen pohlédnout, ale co kdyby. Šel a snažil se nepřijít Moonymu na oči. Pořád nemohl přijít na to, co řekl špatně. Tak se stalo, že si nevšiml mladíka, který se snažil na sebe upozornit. Vlastně ho skoro sejmul, jak do něj vrazil, aniž by zpomalil. Chytil ho, aby neupadl. „Co chceš?“ zeptal se a marně se snažil zjistit, kdo to vlastně je. „Co jsi zač?“
„Jsem E 125-4. Myslel jsem, že bys třeba ty mohl něco chtít?“ řekl a velmi jednoznačně si olízl rty.
„Nechci,“ odmítl Sirius a pokračoval dál. Chtěl pokračovat dál. Mladík se totiž odmítal hnout z místa. Proto ho Sirius prostě obešel. Měl hlavu plnou úvah o Moonym.
E 125-4 se však nenechal jen tak odbýt a znovu ho dohonil. „Počkej, já nejsem náročný. Určitě bychom se mohli domluvit. Líbilo by se ti to…“
„Nemám zájem,“ odmítl znovu, tentokrát trochu drsněji. Odstrčil mladíka z cesty a pokračoval v pravidelných kruzích po dvoře.
Ne, on si prostě nedá pokoj. „Vážně… snažil bych se…“
Siriovi došla trpělivost. Popadl mladíka pod krkem a přirazil ho ke kamenné zdi. „Nech mě být. Slyšíš? Nemám o tebe zájem. Nemám zájem o chlapy, jasný?“
„Ale…“ blekotal E 125-4, „říkali, že šukáš toho vlkodlaka. A taky žes měl D 426-9. Takže jsi na chlapy, aspoň trochu, ne?“ říkal téměř plačtivě.
„Ne!“ odbyl ho. „Zapamatuj si to jednou pro vždy. Nejsem na chlapy a nikoho nešukám. Jasný?“

Sirius měl D 426-9… ta myšlenka nedávala Removi spát. Stal se nenápadným svědkem toho incidentu na vězeňském dvoře. Všechno slyšel a teď? Teď se převaloval na úzké pryčně ze strany na stranu a snažil se odehnat ty dotíravé myšlenky. Pokud Sirius skutečně… pak to ovšem potvrzuje jeho původní názor. Že to jeho povídání o sexuálním životě bylo vymyšlené. Mělo Rema uklidnit. Sakra! Téměř mu na to skočil.



Sirius ležel na úzké pryčně a díval se nahoru, tam kde tušil strop cely. Nedával mu spát ten podivný rozhovor, který měl dnes na dvoře s tím úchylem. Merline! Ten hošan se mu sám nabízel, jemu! Cože to říkal? Že šukám vlkodlaka? Tím myslel Rema? Hmm… kolik tu bude asi vlkodlaků? Ach jo, doufám, že to Moony neslyšel, hlavně tu část s tím D 426-9. To bych pak před ním vypadal jako lhář. Stejně si Moony o mně nemyslí nic dobrého a nenávidí mě. Taky má proč, když kvůli mé hlouposti je tu teď zavřený.

Copak se tu všichni zbláznili? Přemýšlejí akorát nad tím, kdo s kým. Ono na druhou stranu, co tu taky mají dělat jiného, že. To ale nevysvětluje, proč se ten mladík na mě téměř vrhnul.
Proč zrovna na mě? Vždyť tu je dost jiných, kteří by byli rádi, kdyby jim podržel.


„Moony, slyšíš mě?“ začal Sirius. „Hele, mně se stala dnes odpoledne na dvoře divná věc. Takový mladíček… E… něco, mě zastavil a nabídl se mi. Prosím tě, Moony, to je tady normální?“
Z protější cely bylo ticho, ale Sirius si byl jistý, že Moony ještě nespí a tak pokračoval.
„Ale proč zrovna mě?“
„Dej mě pokoj!“ ozval se podrážděně Remus.
„Hele, Moony, neblbni. Ty to tu znáš líp než já, napadá tě proč to udělal?“ nedal se Sirius odradit.
„Jistě,“ vyskočil vztekle Remus, „protože jsi tady považovaný za kurevníka. Všichni si tu vykládají, že mě chráníš, protože mě pícháš.“
„Ale…“
„Ještě jsem neskončil! Chtěl jsi to vědět, tak ti to tedy řeknu! D 426-9 se chlubí kudy chodí, jak jsi ho dobře ojel. Prý nejsem na chlapy. Cha. Vždycky jsi byl mizerný lhář Blacku, tak mi pro Merlina nelži!“
„To…“
„A ten chudák si zřejmě myslel, že získat pro sebe nádhernýho chlapa, který by ho chránil, by pro něj byla výhra. Proč jsi po něm neskočil, když se tak nabídl?“ dodal zlostně Remus, ale zároveň si v duchu nadával, že se nechal unést a řekl něco co nechtěl.
„Nádherný? Ty si myslíš, že jsem nádherný?“ zcela neomylně vytáhl Sirius to, co Remus řekl v afektu.
„Víš co, zapomeň na to, a vynechej mě ze svých milostných eskapád, buď tak laskav,“ uzavřel diskuzi na toto téma Remus a vztekle sebou hodil na pryčnu.

Tentokrát se Remus probudil proto, že se cítil tak nějak divně. Ne špatně, vlastně velmi dobře. Ale nezvykle. Podzim už delší dobu vháněl studené větry do chodeb a cel Azkabanu a… jemu bylo teplo. Když ovšem zjistil důvod, nebyl si jist, má-li se cítit pořád ještě dobře. A zjistil to velmi brzy. Když totiž otočil hlavu a jeho nos se zaryl do bolestně známé srsti… „Co tu děláš?“ zašeptal a chtěl se zvednout, aby od sebe odstrčil velkého černého psa. Ten jen tiše zakňučel a pokusil se ho olíznout. „Nech mě být!“ začal panikařit Remus.

Pes o několik kroků ustoupil a proměnil se zpět v člověka. „Teď mě vyslechni, prosím. Už ti nikdy nic neřeknu, ale teď poslouchej,“ začal Sirius naléhavě. „Skutečně nejsem na chlapy. Což ovšem v dané situaci není vůbec důležité. Ať muž nebo žena, prostě to musí chtít sami. Nejsem násilník, alespoň ne v tomhle směru. D 426-9 není někdo, o koho bych za normálních okolností stál. Sám víš, že sex není vždy jen projevem touhy. Počkal si na mě se svýma lidma ve sprše a musel jsem mu pár věcí vysvětlit. Mezi námi, netuším, proč se tím chlubí. Bylo to spíš dost ubohé. Z obou stran. Ale jinak budu raději do smrti sám, než si někoho vzít násilím. Nemusíš mít strach, Moony. Už nikdy ti neublížím…“ Proměnil se v psa a v mžiku se protáhl mřížemi. Pak ještě druhými a pak už zaskřípala pryčna pod vahou psího těla.

Sirius své slovo splnil. Přestaly nekonečné noční monology, přestaly pozdravy, byť jen koutkem úst zavrčené. Už na něj nepromluvil. Remus si byl vědom toho, že ho i nadále chrání, ale už se nesnažil navázat kontakt.

Což bylo to nejhorší, co mohl Removi udělat…

Kapitola třetí

Vánoce. Zvláštní, jak rychle to tu letí, když se pořád něco děje. Mnohem rychleji, než tam venku. Rema nikdy nenapadlo, že by tomu tak mohlo být. A od chvíle, kdy se do Azkabanu dostal Sirius, se tu dělo pořád něco.

O datu těch letošních si dokázal Remus udělat celkem slušnou představu. Když totiž po prosincovém úplňku přišel na ošetřovnu, léčitel měl na stole položené noviny. Nebyl problém se pak dopočítat ke správnému datu. Takže dnes jsou vánoce.

Využil toho, že měl službu na chodbě a tedy mohl opustit celu a vlastně i budovu vězení, aniž by se kolem něj motala spousta lidí. Zašel stranou, až ke kamenitému pobřeží. Sledoval příliv, jak v pravidelných intervalech naráží do mrtvého ostrova. V těchto místech mrtvého doslova. Právě tady se totiž pohřbívali mrtví vězni. Neminul týden, aby tu neproběhl alespoň jeden pohřeb. Zvláštní. Člověk by řekl, že tady nebožtíka prostě hodí do vody.

Otočil se, aby se vrátil zpět do cely. Ještě obešel malý ostroh, který však nesl známky lidské činnosti. Buď mělo vězení sahat až sem, nebo tu kdysi něco bylo, ale už není. Tenhle divný útvar vznikl totiž zásluhou lidí. Už ho téměř minul, když jeho citlivý sluch zaslechl nějaké podezřelé zvuky. Šel za nimi a ke svému vlastnímu překvapení objevil skrytý vchod do tmy… Zvuky se ozývaly zevnitř. Chvilku váhal, pak se ale sesmekl po zarostlé stráni a proklouzl úzkým vchodem.

Rozhlédl se. Šlo o velkou prostoru, při pohledu zvenčí by to člověk neřekl. Uvnitř byly sem tam umístěné kamenné sloupy v různém stádiu rozpadu. Za jedním z nich se přikrčil a sledoval, co se děje.

A že se dělo. Měl pocit, že vstoupil do nějakého hororového příběhu. Lidé stojící v kruhu, postava zhroucená uprostřed, která se objevila až v okamžiku, kdy bylo zapáleno několik pochodní. Někdo, zřejmě jejich vůdce, začal něco říkat, ale Remus nevnímal. Svíralo se mu srdce, když viděl ležící postavu. Nemusel vidět do tváře nešťastníka. Z jeho pohybů pochopil, že je k smrti vyděšený. Trhl sebou, když dopadla první rána. Křik oběti byl zprvu hlasitý, ale s přibývajícími ranami slábl. Remus zaslechl něco, co znělo jako prosby, ale to bylo také tak všechno.

Remus ucítil mírný závan větru, který s sebou přinesl důvěrně známou vůni. Pochopil tak, že kolem něj někdo prošel a ten někdo byl Sirius.

Nečekali ho. Proto zprvu nikdo nezasáhl a když se vzpamatovali, už držel jejich vůdce pod krkem. Odvlekl ho stranou tak, aby mezi ním a východem nestál žádný z těch kreatur.
„Ale, ale, ale…“ protáhl Sirius. „Kohopak to vidím. Donedávna jsem měl pocit, že spravedlnost umřela, ale teď vidím, Rodolphe, že jsem se mýlil. Tak co se tu děje?“
„Vánoce,“ zasípěl Lestrange, jak jen mu to ruka na krku dovolovala.
„Nerozumím…“ odtušil povýšeně Sirius.
„Chtěli jsme se pobavit… Přidáš se?“
Sirius chvíli mlčel. Pak se obrátil k nešťastníkovi, který se odvážil posadit. „Ty!“ oslovil ho.
„Ano, pane?“ ozval se E 125-4.
„Běž!“ naznačil směrem k východu. „Ani hnout,“ výhrůžně zavrčel na ostatní, kteří se snažili svého zajatce zadržet. „Nebo Lestrange zemře.“
Mladík se s vděčným a naprosto oddaným pohledem prosmýkl kolem Siria a zmizel.
„Nevěřil bych, že zrovna ty se budeš zastávat takový špíny!“ procedil vztekle Lestrange.
Sirius téměř vybuchl. Prudce strhl z Lestrangeovy levé paže rukáv a zvedl ji tak, aby Znamení zla bylo dobře viditelné. „Jak se opovažuješ o někom říci, že je špína. Ty ubohej hajzle! Ty… Oh, mám to chápat tak, že jsi svým novým přátelům nevyprávěl o svém pánovi?“ změnil téma, když si všiml, jak se všichni s odporem odtáhli.
„Mám dojem, že jste se chtěli pobavit,“ ušklíbl se ošklivě Sirius. „Chytejte!“ a strčil do Lestrangea, který, pokud nechtěl upadnout na zem, musel popoběhnout, a tím jim v podstatě vběhl do náručí.
Sirius se otočil k odchodu. Tohle vidět nechtěl. U sloupu, kde se schovával Remus se zastavil a počkal, až se Moony zvedl a vyšel před ním ze sklepení ven. Sirius ho následoval zpovzdálí několika metrů, a zase, jako už tolik dní, na něj nepromluvil jediné slůvko.
Tak došli až do svých cel. Sirius, kromě všeho ostatního, přemýšlel o tom, jak to tady v Azkabanu vlastně funguje. Na první pohled vypadal Azkaban hrozivě. Nepřístupně. Krutě. Surově i syrově. Prostě hrůza a děs. Kobky plné šílených nešťastníků, skučících tvorů, kteří snad kdysi dávno bývali lidmi, dokud z nich mozkomoři nevysáli poslední zbytky lidství. Ale stačilo se ponořit do jeho zdí a hned to vypadalo úplně jinak. Jistě, tohle všechno tu bylo, ale jen pro někoho.
Jiní, například takový Rodolphus, se měli jak prasata v žitě. Siriova tvář se zkřivila nenávistí. Jistě. Prachy. Bylo úplně jedno, že je to odhalený smrtijed. Podstatné bylo, že jeho rodina měla peníze. No, spíš jeho rodina, tedy Blackova. Nebylo žádným tajemstvím, že zatímco Bellatrix přinesla do manželství bohatství, Lestrange akorát kontakty. Jeho rodina byla už dlouho na mizině a tímhle manželstvím se opět dostali na úroveň.
Kromě svobody měl Lestrange všechno. Svým způsobem se měl lépe, než na svobodě. Tady totiž mohl udělat cokoli a nic mu nehrozilo. Vždyť, co horšího může dostat, než doživotní pobyt v Azkabanu? Dobrá, mohl by dostat polibek, ale tomu Sirius nevěřil. Nikdo nedostal polibek, i když by k němu byl náhodou odsouzen. Protože to bylo příliš milosrdné.

Odsouzen. Cha! Sirius nebyl odsouzen ani k polibku, ani k pobytu v Azkabanu. Nebyl totiž odsouzen vůbec. Pokud tedy nepřemýšlel o svém vlastním odsouzení. Ve srovnání s tím byl pobyt v Azkabanu směšnou, naprosto nedůležitou záležitostí. Mezi vlastními příbuznými se cítil svým způsobem hůř, než tady.

Tak tedy Lestrange. Sirius se postará, aby mu moc nenarostl hřebínek…


Takže Sirius přišel do toho úkrytu. Zcela určitě to nebyla náhoda, šel za někým, ale za kým? Za kým? Trápila Rema otázka. Jistě, ten E 125-4 je pěkný a jak slyšel, tak i velmi zručný.
Tak proč ho to tak trápí, vždyť by měl mít radost, že Tichošlápek někoho má. Tak u Merlina, jak to, že to tak bolí?
Ležel na své pryčně a díval se do zdi. Málem se zakousl do vlastní ruky, aby zadržel vzteklý výkřik.
Veselé vánoce, popřál si Remus.

Sirius pečlivě dodržoval co slíbil, ale stejně Moonyho nepřestával hlídat. Jenom to nebylo tolik očividné. Bohužel to několika individuím stačilo, aby si začali myslet, že Moony už není pod ochranou Siria.

Ten den byl nějaký vyčerpaný a na chvíli usnul. Když se probral, zjistil, že Moony už vyrazil do sprchy. Zanadával a urychleně vyrazil za ním.

Když rozrazil dveře od sprch, odehrávalo se tam přesně to, čeho se obával. D 426-9, ten bastard, dorážel na Moonyho s evidentní snahou ho donutit k sexu. Moony se sice bránil, ale tak nějak laxně, nedostatečně. Zcela nepochybně přišel Sirius včas, protože za chvíli by bylo pozdě.

V okamžiku viděl Sirius rudě. Vrhl se vpřed na D 426-9, ten to nečekal a tak koupil hned první ránu, ale vzápětí se vzpamatoval a začal Siriovi rány vracet. Rvačka to byla nelítostná. Rány, které padaly, zcela evidentně měly za cíl co nejvíc ublížit. Nějakou chvíli to bylo nerozhodně, ale postupně získával Sirius na vrch. Nakonec se mu podařilo D 426-9 udeřit pěstí do břicha, a když se bolestí předklonil, tak ho Sirius kopl do hlavy, až jeho protivník odletěl o kus dál, kde se zhroutil na zem.

Sirius se okamžitě hotovil na D 426-9 vrhnout, když v tom ho zezadu objaly pevné ruce vlkodlaka.
„Pusť,“ snažil se vymanit Sirius, ale sevření bylo příliš pevné.
„Ne, už má dost,“ supěl námahou Remus, jak se snažil udržet Siria, „nedovolím ti nikoho zabít, Tichošlápku.“

Remus visel na Siriovi ve snaze zabránit mu zmrzačit D 426-9. Nebo ho zabít. Nakonec se trochu podařilo. Ne zcela, ale fakt, že Sirius přestal rozdávat rány, se dal v dané situaci považovat za mírný úspěch.
„To tě mám zabít, abys dal pokoj?“ vrčel podrážděně Sirius, zatímco D 426-9 se snažil zvednout z podlahy. „Ještě jednou… slyšíš? Ještě jednou se ho dotkneš… jen na něj pohlédneš… a zabiju tě!“
Vězeň zřejmě utržil mírný otřes mozku, protože sice vstal a zamířil ke dveřím, ale trochu se přitom motal. Sirius ho sledoval vzteklým pohledem. Teprve po chvíli si uvědomil, že ho Remus stále drží.
„Už mě můžeš pustit, Moony,“ trhl sebou. „Teď už se budu jen sprchovat,“ dodal, když se Removy ruce nepohnuly.

To pomohlo. Ruce dosud přitisknuté na jeho hrudi se daly do pohybu. I když, do poněkud podivného pohybu. Sirius nejprve nechápavě sledoval, jak ho pomalu zbavují mundůru. Brzy byla jeho hruď holá, ruce se spustily ke kalhotům. Pokusil se uhnout, ale nešlo to. Byl uvězněn v železném vlkodlačím objetí, proti kterému nemohl bojovat.
„Moony, co to děláš…“ řekl, jeho hlas přitom trochu zaskřípal. „To nemusíš…“ hlas se mu zlomil v okamžiku, kdy se mu Removy ruce přitiskly do klína. „Pusť, slyšíš!“ začal panikařit. To mu pomohlo vyklouznout z objetí a prudce se otočit ke svému… prostě k Removi. „Co tě to popadlo?“ snažil se uklidnit a drobet popadnout dech, který se mu podezřele zrychlil. „Nedělám to proto, abys…“
Remus si rozpačitě prohlížel otlučenou dlažbu na podlaze. Vypadal tak… tak ztraceně. Sakra! zaklel Sirius v duchu. Prošel kolem něj a zamířil ke své oblíbené sprše v rohu. Vybral si ji hned první den, co tu byl. To proto, aby měl alespoň záda krytá. Teď se tam snažil skrýt před tím, co v něm probudily Removy doteky.

Pořád o tom přemýšlel. Co si sakra Moony myslí, že dělá? Chce mu platit za ochranu? Vždyť, jaký pak bude rozdíl mezi Siriem a D 426-9 ? Svlékl kalhoty, pustil sprchu a postavil se zády k Removi, který ho pořád tak ztraceně pozoroval. Znervózňovalo ho to. A pak… těžké odmítat, když vás zrazuje vlastní tělo.

Že to byla chyba pochopil ve chvíli, kdy se k němu Remus zezadu přitiskl. Jak se stačil tak rychle svléknout? Tentokrát bylo v jeho rukách mýdlo a opatrně jím přejížděl po Siriových zádech, pažích, krku… Když se mýdlo dostalo do ran, které před chvílí utržil, dost to pálilo, ale Sirius ani nedutal. Věděl, že by to měl zastavit, že… ale nějak se k tomu nedostal.
„Chci tě,“ zašeptal mu v tu chvíli Remus do ucha a zlikvidoval poslední vážnější obranu. Sirius si sice pořád říkal, že tohle není správné, že Remus ve skutečnosti chce jen splatit svůj hypotetický dluh (cha! to Sirius má co splácet), ale to bylo také to jediné, co udělal. Stál, nechal se laskat a ignoroval, že se jeho tělo začalo mírně třást. „Alespoň jednou, prosím…“ šeptal dál Remus. Sirius si uvědomil, že Remus zřejmě nikdy nepoznal jemný přístup, jen samé znásilnění.
Otočil se a vtáhl Rema k sobě pod sprchu. „Víš určitě, že to mám být já?“ zeptal se, připraven se okamžitě stáhnout. Remus jen přikývl a snažil se k němu přitisknout. Sirius ho trochu uklidnil, pak vzal mýdlo z jeho rukou a začal mu vracet jeho péči. Když se překvapený Remus opřel o stěnu sprchy, Sirius na okamžik zalitoval, že předtím teplou vodou neohřál dlaždičky na zdi. Ale Remus nevypadal, že by mu ten chlad vadil. Svíjel se pod jeho doteky a tiše sténal. Když Sirius pečlivě prozkoumal každý centimetr jeho těla, klekl si před Rema, zanadával na tvrdé studené dlaždičky a jazykem jemně přejel přes Remův penis. Vzápětí ho musel pevně sevřít v bocích, protože Remova reakce byla více než bouřlivá. Podíval se na něj a okamžitě musel pohledem uhnout. Vzrušení v Remově tváři ho málem přivedlo k vrcholu hned teď. A on nechtěl spěchat. Chtěl Removi ukázat, jak krásné to může být. Vzal do pusy celý jeho penis a začal ho jemně sát. Rukou naznačil, aby se Remus trochu rozkročil. Na druhý pokus Remus pochopil a Sirius tak měl volný přístup k ostatním částem genitálií. Pohrával si s varlaty, občas se prstem zatoulal k tmavému otvoru.

Removo sténání nabývalo na intenzitě. Občas bylo proloženo tlumeným výkřikem, ve kterém Sirius po chvíli poznal své jméno. Zasmál se přes drážděný penis, když ucítil Removu ruku ve vlasech. Přemýšlel, jak to udělat. Má to dovést až do konce a ušetřit Rema průniku, který, bez vhodného lubrikantu, bude i tak trochu bolestivý, nebo… na to, aby udělal obojí, totiž nebyl čas. Už teď bylo s podivem, že je nikdo nehledal. Třeba se jim pak podaří zapadnout do druhé skupiny naháčů, kteří se přijdou sprchovat asi tak za dvacet minut.

Ale toužil po tom. Strašně moc toužil vzít si Moonyho, cítit pod sebou jeho poddajné tělo, slyšet ho, jak křičí jeho jméno, ne bolestí, ale rozkoší. Když se přestal věnovat jeho penisu a pustil Removy kyčle, jen tak tak že ho zachytil před pádem. Remus se totiž prostě a jednoduše sesunul k zemi. Natáhl ruce k Siriovi a přitáhl si jeho hlavu pro polibek. Jejich první polibek… Sirius zasténal. Nenechal ruce zahálet a znovu jimi poznamenával každé místo na Remově těle.

Nakonec si klekl mezi Removy nohy. Ten ho překvapeně sledoval. Siria ten pohled bolel. Copak ho ani náhodou nenapadlo, že by se to dalo dělat jinak, než na všech čtyřech? Ještě na okamžik zaváhal, přitiskl prst k Removu vstupu a mírně zatlačil. Překvapení z Removy tváře nemizelo a Sirius se rozhodl, že se prostě musí dívat jinam, nebo se jeho erekce sebere a zmizí neznámo kam. Za tohle všechno totiž mohl jen on sám. Nebýt jeho hloupého vtipu, Remus by se nikdy nedostal do tohohle pekla. Nikdy by mu nikdo neublížil a třeba… pohodil hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek. Na výčitky má celou noc, teď se musí postarat, aby se to Moonymu líbilo.

Věděl, že sliny lubrikant nenahradí, ale aspoň něco. Opatrně kroužil prstem v Remově těle a připravoval ho na další prst. Remus se uvolnil a jeho vzrušení opět narůstalo. Zvlášť, když Sirius občas, jen tak jakoby omylem, snad aby řeč nestála, pohladil drobnou malou žlázku uvnitř Remova těla. Bylo to hned, ale trvalo to k nepřečkání dlouho. Nakonec, když do Rema strčil tři prsty a ještě ho trochu uvolnil, zvedl mu nohy na ramena a opatrně do něj vstoupil. Zvláštní. Vůbec by neřekl, že toho Remus už tolik zažil. Ne, nechtěl konstatovat něco ve smyslu, že je tak úzký… ale je. Nechal si to pro sebe a všechnu svou vůli soustředil na to, aby se ovládl. Musel Rema pod sebou přidržovat, aby se mu nechtěně nepodařilo vyklouznout… mohli by si ublížit navzájem. Ale Remus byl, když se trochu přizpůsobil, naprosto mimo. Svíjel se, sténal, vykřikoval… čímž Siriovi jeho úkol rozhodně neulehčoval. Sirius udělal zkusmo několik pohybů, jak hledal ten správný úhel. To, že ho našel, mu sdělila Remova nadšená reakce.
„Pojď,“ šeptal Remus a snažil se zvednout hlavu, aby ho mohl políbit. Sirius mu vyšel vstříc a sklonil se nad ním. Tím pohybem zajel do Rema celou svou délkou a Remův výkřik zmizel v hlubokém polibku. „Ještě…“ pokračoval Remus v povzbuzování a Sirius usoudil, že pokud chce přežít to šílené napětí, musí se mu podvolit. Poslechl a začal se pohybovat v postupně se zrychlujícím rytmu. Remus ho stále povzbuzoval, svíral se kolem něj, jak uvnitř těla, tak zvenčí, když ho uvěznil ve svém objetí. Když Sirius cítil, že se blíží k vrcholu, uvolnil ruku, aby mohl polaskat penis sevřený mezi jejich těly. Ještě se ho nedotkl a Remus se sám, bez doteku, udělal.

Leželi pod sprchou a snažili se popadnout dech. Remus se k němu přitiskl a nechal se ukrýt v objetí. Voda na ně dopadala, teprve teď si to Sirius znovu uvědomil, a smývala tak stopy rozkoše, kterou oba před chvílí prožili. Objímal Rema, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. Nechtěl.

„To bylo romantické, nemyslíte, chlapci?“ ozval se nedaleko nepříjemný hlas.
Sirius byl v mžiku na nohou. Postavil se mezi Rema a…
„Zdravím, bratránku…“ zachraptěl. „Něco jsi potřeboval?“
Rodolphus Lestrange se ošil. Nelíbilo se mu, když tenhle parchant poukázal na jisté příbuzenství. Byť jen to, že se prostě přiženil do rodiny. A už vůbec ne tehdy, když bylo kolem něj několik jeho lidí.

Ti se teď rozestoupili tak, aby sevřeli Siria a znemožnili mu odejít. Jako by ho to napadlo, že… teď, když je tu Remus. Jeho Moony! pomyslel si Sirius a připravil se na další rvačku. Odmítal přemýšlet nad tím, kolik jich tu je. Moonymu už nikdo nesmí ubližovat.

Stalo se, co nikdo nečekal. Zatímco se Sirius a ostatní připravovali k boji, Remus se zvedl. Sirius na něj letmo pohlédl, aby mu přikázal schovat se za něj, ale neřekl ani slovo. Vedle něj nestál někdo, kdo potřebuje pomoci. Vlkodlak, byť v lidské podobě, se postavil vedle Siria. Celé jeho tělo vyzařovalo hrozbu a varování.

„Na ně!“ zavelel Lestrange.
Sirius se štěkavě zasmál, když viděl, jak si Moony poradil s prvním, který se mu dostal do ruky. Pak už nepřemýšlel a jen odrážel útok.

Proč to udělal? přemítal večer ve své cele Sirius. Byl zcela a napořád ztracený, ale věděl, že dokud nebude mít jasno, stejně se Moonyho nedotkne. Bylo to nádherné. Bylo to… chyběla mu slova. A bylo to možná mnohem důležitější, než fakt, že se konečně Moony začal bránit. Sirius si byl jist, že se to velmi rychle roznese. Ten jejich ‚zablešený vlkodlak‘ rozmáznul po zdi čtyři zdatné chlapy s protekční stravou. Přitom se ani nezadýchal. Teď už si na něj netroufnou.

Proč?


Bylo to silnější, než on. Počkal na poslední kontrolu dozorců, další bude až v pět ráno, proměnil se v psa a v mžiku se protáhl mřížemi do protější klece.

Moony spal a přitom se lehce usmíval. Sirius tiše sledoval jeho spánkem uvolněnou tvář nasvícenou svitem měsíce, který byl předevčírem v úplňku.

V duchu si opět přehrával to, co se odehrálo dnes ve sprše mezi ním a Moonym. Mohl by se mi snad nabídnout jako odměna za moji starost? Siria sice v první chvíli, když ho Moony začal hladit, napadlo, že tomu tak je, ale když nad tím přemýšlel, čím dál tím víc, se mu to jevilo jako nepravděpodobné.

Tak proč? Kladl si otázku Sirius. Přece není možné, abych se mu líbil. Nikdy nic takového nenaznačil. Ale ve škole na to bylo málo času. Ach, Moony, můžeš mi někdy odpustit?
A tady? Tady je to příliš strašné, na lásku. Ach, Moony, proč?

Pak si ale vybavil, Removu hysterickou reakci na jeho vyprávění a jak bouřlivě reagoval na jeho hloupé dotazy a taky na to, když se dozvěděl, že měl něco s D 426-9.
Žárlivost… ano, najednou Sirius věděl. To co mu unikalo v Moonyho reakcích, byla žárlivost.
Tak moc ti ubližuju, neustále. Pořád se chovám jako tupec. Ach, Moony, jak jsem mohl být tak hloupý a slepý?

Je překrásný, nádherný a můj uvědomil Sirius. Tichounce střežil Moonyho spánek, dokud se noc nenachýlila a byl nucen vrátit se k sobě do cely. Budit ho nechtěl, vždyť na sebe budou mít celou věčnost.

Když Remus otevřel oči, věděl, že je něco jiné. Něco s ním. Jeho tělo… ne, nebolelo. Tak příjemně hřálo. Dalším krokem bylo vybavení si událostí včerejšího večera. Sirius! Ovládl se a nevyskočil z pryčny. Jen se otočil. Ještě nechtěl vstávat. Chtěl popřemýšlet. Se Siriem se uvidí na nástupu, takže má chvilku na úvahy o tom, co se vlastně stalo.

Sirius si ho vzal. Ne, to není přesné. Nabídl se mu a on neodmítl. A pak… pak se milovali. Remus teprve včera pochopil, co to slovo znamená. Tedy, ve fyzických vztazích. Bylo to něco úplně jiného, než co dosud zažíval. Sirius se snažil, aby se mu to líbilo. Nutno podotknout, že jeho snaha byla korunována úspěchem.

Proč k tomu vlastně došlo? Začal to Remus. Bezesporu. Nejdřív se na Siria vrhl proto, že si zoufale nepřál, aby se z něj stal vrah. Ale proč ho potom nepustil? A když se mu Sirius vytrhl, proč to nenechal tak a vlezl za ním pod sprchu? Ne, nelitoval. Jen, když si vzpomněl, že o to dokonce prosil, se trochu začervenal. Je to hloupé. Nejdřív vyvádí jak novicka a teď o to poprosí. Ale ani toho nelitoval. Jen se snažil přijít na to, proč to udělal… Tedy jiný důvod, než ten, co ho neustále napadal.


Nástup! Sirius se jen těžko probíral po probdělé noci a proto přišel mezi posledními. Moony už stál na svém místě a jako obvykle se díval k zemi. Sirius se jako vždy díval na Moonyho, ale tentokrát to v něm vyvolávalo dříve nepoznané pocity.

Najednou ho zachvátily pochyby. Co když si to všechno jenom namlouvá a Remus toužil jenom po fyzickém uspokojení, které mu tím, že ho hlídá v podstatě neumožňuje?

Proč ho to nenapadlo dřív? Poněkud zmatený svými pochybovačnými myšlenkami se rozhlédl kolem po ostatních vězních. Každý si hleděl svého, jen E 125-4 hleděl na Siria. Ale jak! Tak nějak divně, oči se mu leskly a přitom by Sirius přísahal, že byly mírně rozostřené. Sirius si ho chvíli pečlivě prohlížel a hodnotil. Merline! Ten kluk je snad do mě zamilovaný, vyděsil se nakonec Sirius a konečně od něj odtrhl oči. Právě včas, aby zahlédl, že ho Moony sledoval.

Sirius sklonil hlavu a zavrtěl jí. Jestlipak se v tom všem někdy vyzná? Nemusel být géniem, aby mu došlo, že Moony není slepý. Nutně si musí všimnout těch laních pohledů, kterými ho E 125-4 stíhá. Hm, existují dvě možné reakce. Pokud šlo skutečně o fyzickou potřebu, nebude to nijak komentovat. Pokud ne, dotkne se ho to. Sakra! Nechtěl, aby se něco Moonyho dotýkalo. Nebo někdo. Pokud tím někým nebude on sám. Merline! Za chvíli z něj bude také takový E něco. Bude zbožně zírat na Moonyho, který si ho už ani nevšimne. Znovu zavrtěl hlavou a pokusil se zamračit. Ale moc se mu to nedařilo.

Moony…

Jeho úžasná vůně. Jeho zrychlený dech, sténání, potlačované výkřiky. Jeho kůže, navzdory nepřízni osudu tak něžná. Tak…

Zpozorněl. K Moonymu přistoupil ten všivej D cosi. Siriovu tvář na okamžik prozářil úsměv, když viděl, jak ho Moony sejmul. Jen tak, bezděčně, omylem, prostě… I tak se rychle přiblížil, to pro případ, že by jich bylo víc.
„Už to nemusíš dělat,“ donesl se k němu Moonyho tichý šepot. „Jsem ti vděčný, žes mě přiměl bránit se sám Teď tě čekají jiní nešťastníci. Slyšel jsem, že velmi schopní…“
„Co…?“ nechápal Sirius. Moony jen kývl hlavou směrem k E něco. Sirius stiskl rty. Jistě, už je to tady. „Nesnáším zbytečné násilí. Když uvidím, jak někdo někomu ubližuje, zasáhnu. Ale…“ nedopověděl. Chvíli se díval Moonymu do očí a pak se vrátil na své místo. S hlavou hrdě vztyčenou, ale v duši cítil prázdno. Co nedokázal Azkaban, podařilo se Moonymu.


Sirius nikdy netušil, jak může bolet, doslova fyzicky bolet, být takhle využit a pak odmrštěn. Jistě, na svobodě, ve škole i potom, to dělal běžně. Vyspal se s holkou a ráno ji už nechtěl znát. Ale nikdy ho nenapadlo, že se to stane jemu.

Připadal si zneužitý, jak mu na tohle mohl skočit? Jaký je rozdíl mezi tím E a Moonym? Oba se mu nabídli jak děvky. Vzteky praštil pěstí do kamenné zdi, až sykl bolestí.

Nebo ho oba milují? V tom případě, zalekl se Sirius, doufám, že Moony nenapadne toho E něco. Zbyl by z něj jen krvavý cár, E je totiž takový jemný a křehký chlapec. Co asi tak provedl, že skončil zde, v Azkabanu?

Mohl bych s ním něco mít, když si to tak Moony přeje? Představil si sebe jak se líbá s E a udělalo se mu nevolno. Fuj. To snad radši kohokoli jiného, i když Rodolpha taky ne, ani toho D 426-9, ani… když nad tím ještě chvíli hloubal, vyšel mu nakonec jen Moony. Sakra.
Blázním, jak nějaká puberťačka.

Musím si s Moonym promluvit, rozhodl se po dlouhém zvažování Sirius. Nedám se jen tak odbýt, dokud mně nevysvětlí, co měl znamenat ten sex ve sprše.

Ne, nehodlá se Siriem mluvit. Vždyť se to nakonec dalo čekat. Jak mu vůbec mohl byť jen na vteřinku, uvěřit, že to myslí vážně? I když, co vlastně myslí vážně? Tady byla achillova pata celé myšlenkové konstrukce. To bylo Removi jasné. Vždyť to byl on sám, kdo se Siriovi nabídl. Sirius mu dokonce dal možnost z toho ještě vycouvat, ale on… ano. Vždyť o to prosil… na to zřejmě nikdy v životě nezapomene. Takže o co vlastně jde?

Jde o to, že už druhý den… Co druhý den? Díval se na E něco takovým zkoumavým pohledem. Pravda, ten samý E něco se na Siria díval šíleně zamilovaně.

Zamilovaně?

Je možné se v tomhle pekle tvářit zamilovaně? Nebo být dokonce zamilován? Nebo snad… milovat? Být milován?

Co by se stalo, kdyby se E něco takhle díval na Rema? Dokázal by to ignorovat, nebo by mu to natolik lichotilo, že by toho využil…

Remus kráčel chodbou ke své cele. Roznášel dnešní večeři, nebo spíš tu šlichtu s chlebem, co se tu za večeři vydává. Najednou zaslechl hlasy. Zastavil se. Byl zvyklý pohybovat se tiše, takže teď mohl klidně poslouchat, aniž by na sebe upozornil. Hlasy vycházely ze Siriovy otevřené cely. Zvláštní. Koho a jak Sirius podplatil, že mívali společně službu na chodbě? Ne, Remus to nechtěl vědět. Spíš byl zvědavý. Koho si přitáhl do postele? Brzy měl jasno. Tedy, v tom, kdo to je. S tou postelí to nebylo až tak úplně jisté.

„Říkám, že ne,“ říkal právě Sirius.
„Ale… aspoň bych ti ho vykouřil,“ snaživě nabízel E něco.
„Poslyš,“ pokračoval Sirius a Remus v jeho hlase zaslechl něco jako netrpělivost. Byť skrývanou. „Nepřivedl jsem tě sem kvůli sexu. V žádné podobě.“
„Tak proč?“ ptal se E něco znovu tak plačtivě. „Co pro tebe mohu udělat?“
„Nechci vůbec nic. Nemám rád, když někdo někomu ubližuje. Jenže v tomhle prašivým koutě světa to tak prostě funguje. Proto to musí vypadat, že tě píchám. Pak tě ostatní nechají být. Prostě se tak budeme tvářit. Občas tě někde odchytnu a někam odvleču nebo něco podobného. Ale nic mezi námi nebude. Jasný?“
„Ale já bych tě chtěl i kdybych nemusel…“ nedal se odbýt E něco. „Jsi úplně jiný, než ostatní. Jsi…“
„Děkuju, E…“ přerušil ho trochu rozpačitě Sirius. „Ale říkal jsem ti pravdu. Ve skutečnosti nejsem až tak na chlapy…“
Remus cítil, jak se jeho naděje zřítily z azkabanských hradeb.
„Ale ten vlkodlak…“
„Remus je něco jiného. Nejsem si jist, že ti o tom chci vyprávět…“ říkal těžce.
„Ty ho miluješ,“ řekl E s náhlým pochopením.
Nebo že by ještě nějaká naděj zůstala?
Vrzla postel, jak se Sirius prudce zvedl. „Takže jsme domluveni, E. Až teď přijdeš k sobě do chodby, budeš si pochvalovat, jak skvělé to bylo. Naprosto jsi mě dostal kouřením. Nenutil jsem tě polykat a fakt, že jsi to udělal, jsem náležitě ocenil. Jen jsem tě požádal, abys trochu víc používal zuby. Jen tak lehce, ale v pravou chvíli. Pak jsem si tě vzal, divoce, ale něžně a poprvé za bůh ví jakou dobu ses při tom udělal…“
„To by byla pravda,“ zašeptal E něco.
„Promiň,“ řekl Sirius, když mu došel smysl řečeného. Také tiše.
„To nic. Jsem ti vděčný, že mě chráníš. Nemohu prostě mít všechno.“
„Jinak,“ pokračoval Sirius dál a odmítl se k poslední větě vyjádřit, „zítra na nástupu se na mě zářivě usměješ. Odměřeně ti přikývnu a pak už si tě nebudu všímat. Samozřejmě jen na oko. Budu na tebe dohlížet a ty se, prosím, snaž nebýt nikde sám a nedělat potíže, ano? Když by se přece jen něco stalo, nemohu být všude, řekni mi to. Já vím, zavání to práskačstvím, ale pokud mám mít jako tvůj ochránce respekt, musím být schopen fungovat i zpětně.“
„Samozřejmě,“ přikyvoval E něco.
„A teď už běž, ty můj zručný milenče…“ řekl více než jasně Sirius.
„Dobrou noc,“ rozloučil se mladík. „Jak… jak se vlastně jmenuješ?“
„Sirius.“
„Já… nebudu ti tak říkat,“ snažil se ho mladík uklidnit. „Jen pro sebe jsem to chtěl vědět…“
„Tak dobrou noc…“
Remus se přitiskl do kouta, bylo velkým štěstím, že E něco utíkal na druhou stranu. Vrátil se pár kroků a pak znovu zamířil do své cely. Tentokrát trochu hlasitěji. Siriova cela už byla zavřená, její majitel ležel na své pryčně a díval se do stropu.


Když práskla mříž protější cely, měl Sirius velké problémy, aby se neusmíval, protože by ho Remus mohl zahlédnout. Jeho první část plánu vyšla přesně tak, jak si naplánoval během dne. Počítal s tím, že Remus nevydrží neposlouchat. Jeho hlasitý rádoby příchod, toho byl důkazem. Takže teď snad oba, jak Moony, tak E pochopí, že mu opravdu E nedělá matraci. I když by hošan chtěl, moc by to chtěl, ale má smůlu, on Sirius, není jen tak lehko k mání. A nebo ano? Když ho požádal Remus, tak nebyl schopen odolat.

S ním to bylo krásné. Takové správné. A to, že se teď Moony chová jako žárlivý pitomec, je proto, že…, že je to žárlivý pitomec. Moony…, Moony…, nikdy jsem si nemyslel, že se mi někdo tak moc dostane pod kůži.

Celý den nebyl schopen myslet na nic jiného. Ta příhoda ve sprše. Převracel ji ze všech stran a probíral v duchu do všech detailů. Nakonec usoudil, že to jak se Remus choval, nebylo proto, že byl jen nadržený, ale byl zoufalý a chtěl jeho, pouze jeho, a proto to nebylo jenom o sexu. Tak začal spřádat plány, jak to navléknout, aby mu Remus uvěřil, že chce být s ním, a o nikoho jiného nestojí.

Po poslední pochůzce strážných, bude čas na druhé dějství, této taškařice, jejímž účelem, je získat Moonyho. Sirius rozvažoval možné taktiky, jak nejlépe to celé navléct, měl ještě dost času, než zmizí z chodby poslední bachař.

První kousek je jasný, protáhne se v podobě psa do protější cely a promění s v člověka.
Ale dál? Co má udělat dál? Pokleknout před ním na koleno a vyznat se z nehynoucí lásky? Když ani sám si není jistý, co k Moonymu cítí? To ne, to by vyznělo falešně a dopadlo by to katastrofálně.
Tak co? Mluvit, mluvit, mluvit…? Jo, tak dlouho, až Moony usne nudou. Hmm… tak že to taky ne.
Co takhle se na něj rovnou vrhnout? Ne…, ne…, ne…
Dobrá, začne mluvit a pak by se to mohlo zvrhnout. Usmál se, sám pro sebe.

Náhle byl čas. Za posledním strážným zapadla mříž oddělující jejich chodbu, a vězni osaměli. Pro Siria bylo dílem okamžiku, dostat se k Moonymu do cely.

Moony už téměř spal, ale i ta trocha hluku, co Sirius nadělal drápy jako pes, stačila, aby se prudce vymrštil do sedu. „Co tu chceš?“ zasyčel.
„Promluvit si,“ Sirius, teď již zase jako člověk, mluvil velmi potichu, aby je neslyšel nikdo další.
„Není o čem,“ odsekl Remus.
„Já myslím, že je.“
„Ano? A o čem, prosím tě?“ velmi skepticky pronesl Remus a založil si ruce na hrudi.
„Musíme si vyjasnit, některé věci…, které se staly,“ naléhal Sirius.
„Například co máš s E 125-4?“ uštěpačně poznamenal Moony.
„Moc dobře víš, že s ním nic nemám a mít nechci. Nemůžu za to, že se do mě zamiloval, a ty přestaň laskavě žárlit!“
„Žárlit? Já že žárlím? Nedej se vysmát Blacku!“ zapíral Remus.
Sirius se usmál. „Moony, vyčetl jsi mi, že jsem mizerný lhář, ale ty lhát neumíš o moc líp. Takže teď mi prosím nelži, a pokus se mi vysvětlit, co mělo znamenat…, co pro tebe bylo… to…, to co se stalo mezi námi v té sprše,“ s obtížemi vysoukal ze sebe Sirius to, co ho tížilo.

Moony uhnul pohledem a mlčel, přemýšlel co vlastně má říct. Má ze sebe udělat pitomce a přiznat pravdu? Nebo to má zapřít a do smrti se trápit?
Nakonec se rozhodl. Nadechl se, aby mohl odpovědět, když v tom promluvil Sirius, „Až mi budeš odpovídat, Moony, tak se prosím, dívej na mě, ano?“
Tak a je to, pomyslel si Moony, nedokážu lhát a udělám ze sebe totálního pitomce, a Sirius se mi vysměje. Nicméně hlavu zvedl a zadíval se Tichošlápkovi do očí. „Já…“ začal ztěžka, „už jsem se neovládl, promiň mi to.“
Sirius lehce přimhouřil oči a zeptal se: „Protože jsem to byl já a nebo protože jsi už dlouho nikoho neměl?“
Moony pohledem neuhnul, i když na to musel vynaložit veškeré sebeovládání. „Protože jsi to byl ty, když jsem tě držel, tak jsem ztratil poslední kapku sebeovládání. Do hajzlu, Sirie! Máš ty vůbec představu, jak moc mě vzrušuješ? Jak moc po tobě toužím?“ vzdal se Remus a bylo mu v té chvíli jedno, co Sirius udělá, ale muselo to ven. Už to nemohl dál skrývat. Svěsil ruce, sklopil pohled k podlaze a už se neodvážil na Siria podívat.

Ale stalo se něco, co nečekal. Sirius si klekl před něj. Jednu ruku mu položil na stehno, druhou rukou ho chytil za bradu a donutil ho tak zvednout hlavu. „Reme, prosím, odpusť mi, že jsem se choval jako hlupák, a neviděl to. Můžeš mi odpustit?“
„Já…“ zadrhl se Remus a vzmohl se jen na přikývnutí.
Už jenom chviličku si dívali do očí, pak se začali hladově a nenasytně líbat. Zanedlouho byli oba nazí a těla měli propletená ve víru vášně.
Sirius tichounce zasténal, když se jeho penis ocitl v Moonyho ústech. Chtěl víc a víc, chtěl křičet rozkoší, ale nemohl. Vždyť by je mohl kdokoliv ze sousedů slyšet.
Když cítil, že je těsně pod vrcholem, raději se zakousl do ruky, aby nevykřikl. Moony na poslední okamžik cukl a Sirius si potřísnil břicho. „Co?“ vydechl.
„Pšššt,“ šeptal Moony a stíral semeno Siriovi z břicha. „Chci tě, a tohle použijeme, nic jiného nemáme.“
Sirius zalapal po dechu. Moony ho chce, ale on to ještě nikdy nedělal. Jaké to vlastně je? „Moony, já…, jsi první…“ šeptal.
„Neboj, budu opatrný, nechci ti ublížit,“ ujišťoval ho Remus a něžně ho přitom líbal všude kam to šlo. Sám ale měl vnitřnosti zkroucené obavami, i pro něj je tato situace poprvé, ale věděl dost, a byl si jistý, že to zvládne.
Pomalu, pečlivě a něžně připravoval Tichošlápka na svůj vpád. Pak to přišlo a on byl v něm. Cítil pevné sevření, ale musel se ovládat, aby nezačal prudce přirážet. Pohyboval se pomalu a jemně, a Sirius mu vycházel vstříc. Postupně se ale pohybovali rychleji a rychleji, až už to nevydržel a udělal se. Překvapilo ho, že Sirius ho s malým zpožděním následoval.

Kapitola čtvrtá

Ráno je zastihlo spící každého ve vlastní posteli. Sirius si sice po tom úžasném zážitku trochu zdříml. Ostatně, komu by se z Removy náruče chtělo utíkat, ale nebylo by vhodné, aby je někdo našel v jedné cele, když večer byli prokazatelně každý zvlášť.

Usnul, jako když ho do vody hodí.

Merline! Těsně nad ránem ho probudila příšerná zima. Už je tu zase… Bylo dílem okamžiku nalákat váhajícího mozkomora k sobě, aby neublížil Moonymu.

On mě miluje, napadlo Rema něco naprosto šíleného, když sledoval, jak Sirius znovu láká mozkomora na sebe. Jistě, mohly by to také být výčitky, ale to po krátké úvaze zamítl. Jejich vztah už je takový, že výčitek za to, co se stalo před lety, není třeba.

Překvapilo ho, že nic neslyší. I Sirius, který patřil mezi nejodolnější lidi, které kdy poznal, alespoň sténal. Merline! Snad ho mozkomor nepolíbil? vyděsil se Remus. Za okamžik mozkomor odplachtil do dalších cel. Nebo možná úplně jinam.

„Tichošlápku,“ zašeptal Remus a odmítal se zabývat tím, proč ho tak strašně bolí u srdce… a pak to zmizelo. Trochu.
„Jsem v pořádku,“ ozvala se totiž tichá odpověď. „Neboj, šťastných vzpomínek na Srabuse mám plno…“ uchichtl se, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

Remus se nemohl dočkat rána. Nástupu. Chtěl Siria vidět. Teď hned, aby se přesvědčil, že je v pořádku. A také aby mu pořádně vynadal. Co je to za rozum lákat na sebe mozkomora? Když konečně ze všech sil dotlačil ráno, nedočkavě vyhlížel z cely, aby Siria alespoň zahlédl. Ten spal. Ano, prostě spal. Remus slyšel jeho klidné oddechování. Jak je to možné?

Nástup proběhl v pořádku. Jen, někteří z vězňů se dívali na Siria tak nějak divně. Měli strach. Remus se dohadoval, že se zřejmě dozvěděli o tom, že Sirius a E něco jsou spolu a teď mají strach, že toho bude E využívat. Upřímně, Remus si sice nemyslel, že by E něco takového udělal, rozhodně na to nevypadal. Ale byl tu už dlouho na to, aby takovou možnost podcenil. Zahlédl šťastný úsměv, kterým E něco vítal Siria a jen proto, že věděl, co a jak, našel v tom úsměvu známku smutku. Sirius mu přikývl na pozdrav a postavil se na své místo.

Večer šli do sprch. Remus se trochu začervenal, když ho Sirius plácl po zadku. Zvláštní. Kdysi ho tohle gesto neskutečně ponižovalo. Teď se však přistihl při tom, že se mu to líbí. Že ho to vzrušuje. Že… tohle všechno ho přešlo, když vstoupili do sprch.

No jistě. E 125-4 prostě musí dělat potíže. Jistě, Removi ho bylo líto. Vážně to byl takový klučina, kterého ani několikaletý pobyt v Azkabanu nezničil. Snažil se přežít, a více či méně úspěšně se mu to dařilo. Byl vděčný, byl… hravý? možná by byl, kdyby měl tu možnost. Byl oddaný jako štěně… a stal se znovu terčem hloupých vtípků.

Remus hodil boční pohled na Siria. Viděl, jak se jeho tvář změnila. Byl připraven Siriovi pomoci, ale věděl, že tohle by měl vyřešit sám, pokud si chce své postavení udržet. A Sirius chtěl. Přišel k prvnímu vězni, který mu stál v cestě. Neviděl ho, protože stál k Siriovi zády a bavil se pohledem na nešťastníka. Sirius mu bez diskuse prošlápl koleno a vězeň se s výkřikem skácel na zem. Všichni sebou trhli a když viděli Siria, zmateně se rozestoupili.
„Nějaký problém?“ zeptal se Sirius. Remus ten tón znal. A doufal, že nikdy nebude namířen proti němu.
Všichni vrtěli hlavou jako že ne. E 125-4 poslušen Siriova gesta se zvedl z podlahy a přiběhl k němu. Sirius ho jednou rukou objal a přitiskl k sobě. Remus na kratičkou chvilku žárlil, pak se ale vzpamatoval. Tohle bylo nutné. E 125-4 ukryl poraněný obličej kdesi v okolí Siriova ramene.
„Ptal jsem se, jestli je tu nějaký problém…“ zopakoval temně Sirius.
„Eee…“ snažil se ten nejodvážnější… „…žádný problém. Jen… jen jsme… hledali jsme mýdlo…“
„Mýdlo?“ zeptal se klidně, jako by se bavili o počasí. „A nechali jste jeho,“ kývl k mladíkovi ve svém obětí, „aby se pro něj sehnul?“
„Ne… my… každý vlastní mýdlo,“ vyděsil se.
„Rád slyším, že to umíte. Jinak bych vás to musel naučit,“ pokračoval Sirius a v očích se mu významně zablesklo.
„Ne…“ koktali všichni a snažili se od něj dostat co nejdál.

Remus dobře pochopil Siriovo gesto směřující k takovému zákoutí. Kousek koupelny tu byl ohrazen zídkou, vymývaly se tu, ok, pouze zřídka, kýble. Jinak tu bylo možné najít alespoň zdání soukromí. Všichni tři zapadli do tohoto výklenku a vzápětí byl E 125-4 přitisknut ke zdi.
„Co tu děláš?“ zasyčel tiše. „Měl jsi na mě počkat venku. Copak jsme se tak nedomluvili? Co si myslíš, když přijdeš mezi partu nahých chlapů?“ nadával.
„Já… já…“
„Co ty?“ chtěl vědět podrážděně. „Člověk by si myslel, že to chceš. Že je úmyslně provokuješ.
„Ne!“ vyhrkl vyděšeně E 125-4. „Oni mi nevěřili, co jsem včera vyprávěl. Říkali, že chlap jako ty, se nebude kvůli mně obtěžovat. Tak jsem jim říkal, jaké to bylo a tak a přitom mě vtáhli sem…“
Sirius ho pustil. Pevně stiskl rty když viděl, jak se mladík třese.
„Dobrá. Ale to bylo naposledy. Ještě jednou porušíš naši dohodu a zrušíme ji definitivně.“ E 125-4 souhlasně přikyvoval a sliboval, že se to nebude opakovat. „Teď běž,“ propustil ho Sirius. „A nezapomeň si otřít pusu, až vylezeš do sprchy.“
Nesměle se usmál, hodil po Siriovi svůj psí pohled a odešel. Sirius si unaveně povzdechl a opřel se o zeď. Zavřel oči. Merline, do čeho jsem se to nechal navézt…

V tu chvíli ucítil jemný dotyk v klíně. Otevřel oči a líně se podíval na Rema, který v tu chvíli zasunul ruku do jeho kalhot.
„Hmm… to je krásný,“ zašeptal Sirius, přitáhl si Moonyho k sobě a jemně ho políbil. Jejich polibek záhy nabyl na intenzitě.


Náhle, zcela bez varování, Sirius polibek přerušil a Rema odstrčil.
„Co?“ zamračil se Moony.
„Moony, chtěl bych se s tebou líbat pořád, ale teď a tady to nejde,“ díval se na něj smutně Sirius. „Podívej, došlo mi, že není dobré, aby se o našem vztahu vědělo.“
„Chceš to ukončit?“
„Ne, to rozhodně ne,“ popřel Sirius a přitom pohladil Moonyho po tváři. „Ale uvědom si, kde jsme, a že cokoliv bude použito proti nám.“
Moony se sklíčeně díval na Siria a po chvilce přikývl. „Máš úplnou pravdu. Bohužel to jinak nejde.“
„Neboj,“ mrkl na něj Sirius, „budu tě navštěvovat. Když jsem přece sbalil tak úžasného milence, tak ho nenechám někomu jinému.“
„Sbalil? Ty mě? Kdybych se na tebe nevrhnul a v podstatě tě neznásilnil, tak žiješ v celibátu doteď,“ smál se potichu Remus.
Sirius se nemohl vynadívat na šťastnou Removu tvář, ale uvědomoval si, že se musí rozdělit. Políbil ho proto letmo na tvář. „Večer,“ špitl a odešel od Rema pryč.

A čas běžel. Dny trávil Sirius budováním svého malého impéria. Soustředil kolem sebe všechny, kteří potřebovali jeho ochranu. A on jim ji dával. Ne nezištně. Nechal si platit…jídlem. Nebyl žádný despota a nechtěl je nechat vyhladovět, ale jedno sousto chleba za den nikoho nezabilo. Za týden to byl krajíc. Všichni přemýšleli, proč zrovna jídlo. Tedy, ne že by bylo jídla nazbyt, ale Sirius nevypadal, že by se nějak dodatečně přikrmoval. Všechno se provalilo jednou, více méně omylem. Remus doteď cítil, když si na tu příhodu vzpomněl, jak se mu oči zalévají slzami dojetí.

Remus odnášel další várku kýblů do sprch. Tam je od něj přebíral D 21-16 a oplachoval je. Zbývalo ještě pravé křídlo a tak Remus nelenil a běžel tam. Tedy, neběžel, pouze šel. Ale rychle. Chtěl mít tuhle nepříjemnou práci co nejrychleji za sebou. Přešel kolem jedné z cel a teprve když si uvědomil, co v ní zahlédl, vrátil se zpět. A 14-57 ležel na své pryčně a choulil se do deky. U něho seděl Sirius a… ošetřoval ho. Přitom lámal chléb do ještě teplé šlichty, co dostali k obědu, až se do misky už žádný nevešel.
„Najez se…“ řekl tiše a vyměnil obklad na hlavě vězně za nový. „Neboj, není to z mého,“ uťal jeho námitky dřív, než je mohl říci. „Ostatní se složili. Ty se teď potřebuješ pořádně najíst, abys měl sílu se uzdravit. Potom mi to vrátíš, jestli budeš chtít…“

Netrvalo dlouho a své postavení si Sirius upevnil. Už se jen zřídka uchyloval k násilí, když někteří vězni, zvlášť, pokud byli noví, odmítali pochopit a přijmout jeho nadvládu.

Noci patřily jim dvěma. Sirius nevynechal jedinou noc. Dokonce, i když byl úplněk, vlezl k Moonymu do cely a dělal mu tichou společnost. Jinak se milovali. Nebo jen tak leželi vedle sebe a objímali se. Prostě byli spolu. Remus měl pocit, že takhle nějak vypadá ráj.

A pak to přišlo. Remus netušil, co přesně se stalo. Sešli se, on, Sirius a pár vězňů, na azkabanském hřbitůvku, aby pohřbili nejstaršího vězně. Zemřel tu stářím… Zástupce ředitele věznice tu byl také, a mlčky sledoval, jak tělo zašité v pytli pomalu mizí pod kamennou drtí. Najednou se odněkud od útesů ozval výkřik. Všem tuhla krev v žilách. Sirius vystartoval a běžel tím směrem. Remus mu běžel v patách. Zastavili se na útesech. Dole leželo rozbité tělo. Remus slyšel, jak Sirius zavrčel a v mžiku začal slézat dolů. Mezitím přiběhli ostatní, i několik azkabanských strážných.

Remus sledoval Siria, jak doběhl k tělu a sklonil se nad ním. Pak upadl vedle něj a sevřel jeho ruku ve svých dlaních. Remus tam nemusel být s ním, aby poznal, v jakém stavu se nachází. Po nějaké době se Sirius zvedl a zvedl tělo do náruče. Pomalu se vydal kolem útesů, aby je obešel. Všichni mlčky čekali, až k nim dojde.

Zmučeně zavřel oči, když poznal E 125-4. Neunikl mu výraz v Siriově tváři. Tohle nebyl jeho Sirius…


Ten večer byl Tichošlápek neobvykle zamlklý. Remus, který po těch letech společného života, dokázal velmi dobře číst v jeho tváři, jej objal. Nic víc, jen ho tiše objímal a teplem svého těla mu poskytoval útěchu.
„Nebyla to tvoje vina…, Tichošlápku,“ šeptal mu do ucha.
„Neochránil jsem ho…, zklamal jsem,“ pronesl zmučeným hlasem Sirius, „jeho i sebe.“
„Zase jsem zradil,“ dodal trpce.

Od té doby se v Azkabanu začaly dít divné věci. Čas od času objevili nějakého vězně. Brutálně zmláceného, ale živého. Nikdo z nich nedokázal říci, kdo mu co udělal. Nebo nechtěl. Remus si o tom myslel své a začal mít o Siria obavy.
„Neboj, Moony,“ řekl jednou v noci Sirius. „Nikoho nezabiju. Nejsem vrah…“
„Já vím,“ zašeptal Remus a Siria objal.

Ano, ještě jedna věc se stala. Azkaban se začal připravovat na návštěvu ministra čar a kouzel…


Když nastal ten den, kdy měl přijet ministr na inspekci, bylo všude pečlivě uklizeno. Však na tom vězni strávili mnoho hodin. Ministr přihlížel nástupu a poté se odebral na kontrolu jednotlivých křídel.

Procházel jednu celu za druhou a strážní, kteří ministra doprovázeli, mu podávali informace o jednotlivých vězních. Když Popletal dorazil do cely k Siriovi, vyslechl si hlášení strážných o vězni K 759-6.
„Vida, Sirius Black,“ promluvil ministr. „Ještě jsi pořád věrný Tomu_jehož_jméno_nesmíme_vyslovit?“
„Nikdy jsem mu nesloužil,“ zavrčel Sirius.
„Dost o tom,“ mávl rukou ministr. Pak se otočil na jednoho člověka ze svého doprovodu, který zapisoval protokol. „Vězeň Sirius Black, na stravu si nestěžuje, žádnou brutalitu strážných nezaznamenal.“
„Ještě něco?“ otočil se zpět k Siriovi.
„Hmm… ano, děsně se tu nudím. Máte přečtené ty noviny, pane ministře? Já že bych si rád vyluštil křížovky, to mi tu opravdu chybí.“
Konsternovaný ministr mu je opravdu dal.

Remus mlčky zíral na fotku v novinách, které mu Sirius v noci přinesl. Teď už chápal, proč se choval tak zvláštně. Celou noc se milovali, ale tak nějak zvláštně. Sirius byl… urputný. Ano, to je to správné slovo. Remus si rozkousal ruku, aby nekřičel nahlas z toho fantastického vzrušení, které mu Sirius tu noc připravil… a teď se bál zeptat, co to znamená.

„Děje se něco?“ zeptal se Sirius, když se k sobě přitočili na vycházce na dvůr.
V tu chvíli Rema napadlo vysvětlení. Zcela logické a, vzhledem k Siriově nátuře, i předvídatelné. „Loučil ses…“ zašeptal tiše.
Sirius si ho dlouho mlčky prohlížel, automaticky pokládal nohy na stopy těch, kteří šli před ním. „Ne. Chci, abys šel taky… Ale tady ne.“

„Moony,“ šeptal pak v noci, když si leželi v objetí. „Ta krysa je v Bradavicích. A je tam i Harry. Musím…“
„Já vím,“ hladil ho Remus po zádech. Snad nikdy v životě mu nebylo tak strašně smutno. Ani před téměř šestnácti lety, když sem přišel.
„Pojď se mnou,“ pokračoval Sirius a jeho horký dech příjemně šimral Remův krk. „Už jsem to promyslel…“
„Siri,“ zaváhal…
„Vím, jak,“ nenechal ho něco namítat. „Až bude úplněk. Přeplaveme jako vlk a pes…“
„Ale…“
„Prosím, Moony,“ začal škemrat. No ano. I Sirius občas škemrá.
„Nezvládnu to. A až se ráno proměním, utopím se.“
„Zvládneš. A až se ráno proměníš, pomůžu ti. Dostal jsem tě sem, dostanu tě i ven. Slibuji…“ šeptal dál a přejel rty po špičce Remova ucha.


Každou noc, která jim zbývala do úplňku se nakonec dostali k témuž. Čas, naprosto nelogicky, letěl jak šílený.
Pak náhle, tu byl den, kdy se musel Remus rozhodnout. Siriovi to neřekl, ale byl rozhodnut už dávno.
Věděl, že nemá šanci po proměně doplavat na břeh, a taky věděl, že jako vlk to nestihne. Na to, bylo málo času. Prchat mohli začít až po odchodu poslední hlídky, a do svítání nezbývalo mnoho času.
Věděl ale taky, že je to jeho jediná šance na únik z Azkabanu. Sirius mu mohl otevřít mříž, on jako vlkodlak by to nedokázal.
Jenom jednou věcí si byl jistý, nemohl a nechtěl tu zůstat sám, bez Siria. To radši zvolil smrt utopením, než život bez Tichošlápka.

Čtvery tlapy vydávaly nepříjemný zvuk, když se rychle dotýkaly dlažby. Zamířili do sprch. Tam bylo možné se dostat z hradu na pobřeží k útesům. Ovšem byl tu problém. Aby mohl otevřít dveře, musel se Sirius přeměnit v člověka. Čímž se ovšem vydával napospas vlkodlakovi, který ho jako psa následoval, ale jako člověka by ho mohl napadnout. Remus už dlouho dopředu o něčem takovém přemýšlel. Namáhal mozek, aby mu ukázal to správné řešení. Ovšem naprosto zbytečně. Sirius nevypadal, na rozdíl od Rema, jako by ho to nějak zvlášť trápilo. K obrovskému Removu překvapení se prostě proměnil v člověka, otevřel dveře a proměnil se zpět ve psa. Ovšem co ho na tom překvapilo nejvíc byl fakt, že vůbec nepocítil touhu na něj zaútočit. Brzy seběhli po kamenné stráni k moři. Pes se otřel o vlkodlaka a olízl mu čumák. Pak se rozběhl do slaných vln.

Vlkodlak ho následoval. Pak už nestačil a začal plavat. Všechnu svou sílu si šetřil, jako by i ve své vlkodlačí podobě věděl, že ji bude potřebovat. Proto se ani nesnažil orientovat. Prostě v šumění moře zachytil funění svého psího druha a plaval za ním. Kdyby byl člověk, použil by formulaci, že už netušil, jak dlouho vlastně plavou. Jako vlkodlak neměl o čase představu ani kdyby neplaval. Vlastně netušil, proč plave. Proč ho sem pes zavedl. Ale věděl, že mu má věřit. A teď… teď se pes zastavil. Krátce vyštěkl a natočil mordu nějakým směrem. Vlkodlak se podíval… viděl tam, kdesi v dálce, nějaká světla. Netušil proč, ale něco mu říkalo, že je to dobrá zpráva. Ale to už pes plaval dál.

Následoval ho. Setmělo se. Jasné znamení, že brzy začne svítat. Najednou… Pes plavající v předu se zarazil, jak za sebou uslyšel kňučení a vytí. Vyčkával. Čekal na správný okamžik, aby se přeměnil v člověka. Aby mohl zachytit svého… Moonyho.

Musel se pro něj potopit pod vodu a v mžiku ho vytáhl nahoru. Šlapal vodu a držel Remuse tak, aby se mohl nadýchnout.
„Tak, teď klid,“ říkal hlasitě, aby ho Remus slyšel. Aby ho vnímal. „Teď zůstaneš takhle ležet. Jen ležet, nic víc. Trochu si odpočineš, ano?“
„Siri…“ zašeptal Remus a snažil se ho poslechnout. Musel se o to alespoň pokusit. Když se přestal cukat a položil se tak, jak říkal Sirius, zjistil, že to funguje. No ano, jak na to mohl zapomenout? Tohle bylo přece to první, co ho kdysi Sirius naučil. Prostě ležet na zádech ve vodě a lapat po dechu.
„To bude v pořádku,“ konejšil ho. „Prostě budeš takhle ležet. Až popadneš dech, poplaveme dál. Proměním se v psa a potáhnu tě za sebou.“
„Co?“
„Vzal jsem tohle…“ usmál se Sirius, pravda, trochu křivě. Zvedl na chvíli ruku nad vodu a ukázal provaz. Pak mu došlo, že ve tmě Moony nic neuvidí, tak pokračoval. „Vzal jsem provaz. Prostě se ho budeš držet. Nebo ještě lépe, přivážu tě.“
„Když se utopím,“ začal Remus pomalu, šetřil síly, „stáhnu tě s sebou. Nepřivazuj mě.“
„Ty se neutopíš. Prosím, Moony. Nesmíš tu zůstat. To by pak život neměl smysl. Víš, proč tě chci přivázat? Protože bys mohl mít jednu z těch hloupých myšlenek, že mě jen ohrožuješ a tak že se raději utopíš a mě to neřekneš.“
Remus se začervenal a byl rád, že je tma. Přesně tohle totiž měl v úmyslu.
„Země je blízko. Když poplaveme hodně pomalu, za tři hodiny tam můžeme být. Prosím…“
„Ale…“ rozhodl se Remus. Alespoň se o to pokusí, „také mohu plavat. Naučil jsi mě to, pamatuješ?“
Remových chvějících se rtů se dotkla milovaná ústa. „Neboj. Za chvíli tě nechám plavat. Teď jen lež a odpočívej…“

Postupovali pomalu, k uzoufání pomalu. Remus měl pocit, že se světla vzdáleného pobřeží spíš vzdalují, než přibližují. Když nad tím tak uvažoval, i to bylo možné. Co když plavou proti odlivu? Nikdy neměl potřebu zjišťovat, jak je to s přílivem a odlivem na tomto pobřeží Severního moře.

Svítalo. Nebe za nimi se jasnilo. Před nimi byla sice ještě noc, ale hvězdy začínaly blednout.
Remus se snažil plavat, ale doba, kdy vydržel dělat tempa se zkracovala, byl čím dál tím víc vyčerpaný. Sirius ho nutil odpočívat a sám ho táhl na tom krátkém provazu, který schrastil Merlin ví kde. Vyčerpávalo ho to. I to, že se několikrát změnil ve psa a zpět na člověka.

Zase ležel na zádech a díval se na nebe.
„Sirie… nech mě tady…, nemá to cenu, tohle nezvládnu. Když poplaveš sám, dostaneš se na břeh… Takhle se utopíme oba… a to nemůžu dopustit… Řekl jsem ti vůbec někdy… že tě miluju? Strašně moc… Věděl jsem…, že nemám šanci to přeplavat, a moje volba byla jasná… než být bez tebe v Azkabanu… tak to nebýt radši vůbec.“
Mluvil pomalu a vyčerpaně, ale musel to říct.
„Moony…, nemluv hlouposti, nemůžu tě tu nechat,“ i Sirius byl na pokraji sil a proto se také na chvilku otočil na záda. „Kdybych tě tu nechal… a sám plaval na břeh, tak bych to stejně nepřežil. Umřel bych steskem a výčitkami. Miluju tě Moony, na břeh se dostaneme oba nebo nikdo.“
„Ne…, já už nemůžu… opravdu… nemůžu, jsem na konci svých… sil… a bojím se…, že tě stáhnu sebou… Tichošlápku. Ty musíš žít… máš Harryho… musíš zabít tu krysu… budu… na tebe… čekat… prosím… nech mě tu.“
„Vidíš ty poslední hvězdy? Jsou krásné. Chtěl bych ti ukázat mojí hvězdu, a slibuju, že ti ji určitě ukážu, ale až v zimě. Teď na to není vhodná doba.“
„Prosím, plav…“
„Ne, Lupine! Nemluv nesmysly, je čas se zase pohnout.“

A tak zase plavali, pomalu a vyčerpaně se prodírali kupředu. I když, jak si mohli být jisti, že je to směrem k pobřeží? Ztráceli se v těch vzdouvajících se masách vody.

Ale ano, postupující svítání odhalilo před nimi vzdálený, mlhavý obrys pobřeží.
„Moony… směr máme dobrý,“ povzbuzoval ho Sirius. „Moony?“
Nic… jen šumění moře.
„Ty pitomče, kde jsi…? Moony!“
Sirius začal šlapat vodu a zoufale se rozhlížel. „Moooonyyyy!“
Po kratičkém děsivém okamžiku, kdy si myslel, že už ho nikdy neuvidí, ho jedna vlna vynesla výš a on Remuse objevil. Plaval, ale vlny ho odnášely od Sirius.
„Moony! Plav ke mně, slyšíš mě! Nesmíme se rozdělit!“ zoufale volal a ještě zoufaleji plaval směrem k Moonymu, i když to bylo na opačnou stranu, směrem od pobřeží.
Zanedlouho, i když mu to připadalo jako věčnost, se přiblížil k Moonymu na dosah. Vlna s ním smýkla, ale stačili další dvě tempa a už ho držel.
„Moony! To mi víckrát nedělej. Prosím… vydrž… Polož se na záda, ano? A odpočívej… to bude dobrý… to zvládneme… musíme…“
Šlapal vodu a snažil se přidržovat Remuse. Do srdce se mu pomalu vkrádala obava, že zase selže a Moony, jeho Moony se utopí. To by nepřežil ani on. Toto selhání už ne, to nesmí dopustit.

Náhle ho zaujal záblesk světla v místech, kde by nemělo nic být. Zaměřil svou pozornost tím směrem. Opravdu světlo! Loď! Jsou zachráněni! Pokud je uvidí a neminou je.
„Halóóó… TADY JSME…. POMÓÓC…“ začal křičet ze všech zbývajících sil. Vůbec nedbal na to, že ta loď může být z Azkabanu. Že je hledají. Důležité bylo dostat se z vody.

Když byl nahoře na vrcholu vlny, snažil se mávat. Bylo to obtížné. Křičet, mávat a zároveň dávat pozor na Moonyho. Světla bylo málo a hrozilo, že je jediná šance na záchranu mine.

„Moony, ty přece umíš přece kouzlit i bez hůlky, udělej něco, aby si nás všimli.“
„Nejde… to… nemůžu,“ obtížně mluvil Remus.
„No tak, Moony…, stačí pár jisker,“ přesvědčoval ho jeho druh, „já tě podržím, aby ses nepotopil, a ty vykouzlíš ty jiskry, ano?“
„Já… už nemůžu…“
„Podívej se Moony, to zvládneš, jasný! To jsi uměl už ve čtvrté třídě, netvrď mi že ne.“
Siriuse se zmocňovala zoufalost, Remus byl malátný, bez opory se už stěží udržel nad hladinou.
„Moony, říkal jsi, že mě miluješ, tak mi to dokaž. Vyčaruj pro mě ohňostroj. Představ si, jak jsme už na břehu. Sami…, v bezpečném úkrytu… Ty si mě vezmeš… rychle, jak to mám rád. A já budu moct konečně křičet tvoje jméno, tak, jak jsem si to vždycky přál, i ty budeš křičet. Moony, prosím…, lásko…, udělej to teď, hned.“
Podpíral Remuse, aby se nedostal pod hladinu. Díval se na něj, jak zavřel oči a soustředil se. Prudce si uvědomil, jak moc ho miluje, a že by bez něj, jeho život neměl smysl. Políbil ho na tvář. Bolelo ho jen pomyšlení, že by to mohl být polibek poslední.
Remus malátně zvedl ruku a náhle se nebe nad nimi rozjasnilo přeprškou modrých a červených jisker. Zvládl to! Zvládl.
„Děkuji, Moony.“

„Halóóó… TADY JSME…. POMÓÓC…“ křičel, zas a znova.

Loď změnila směr.

„Halóóó…“ už ochraptěl, ale nebylo to podstatné.

Pak k nim přistál záchranný kruh. Nasoukal do něj Moonyho a sám se ho přidržoval z venku.
Silné paže je vytáhly na palubu. Zůstal ležet vedle Moonyho, který, zaplať Merlin zato, dýchal. Uvědomoval si silný zápach rybiny, v tom okamžiku to pro něj byla nejkrásnější vůně na světě.

*****

„Pane inspektore, já se svými syny jsem rybář, celý život lovím ryby, ale tohle bylo vážně divný. No řekněte sám. Vylovím dva chlapy, skoro utopený, necelou míli od pobřeží. Nemaj u sebe nic, jen takový podivný hadry. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to nějaký uprchlíci, či co. Však víte, pořád se o tom píše v novinách. Ale tyhle nebyli černý, kdepak, běloši. Ale fakt to bylo divný. Prej jeli rybařit a proud je zanesl od pobřeží, loďka se převrátila. No dobře, to by šlo, ale kde vzali tu světlici, he? Řeknu vám, ta byla taky taková divná, modročervená. Kdo to kdy viděl? Tak jsme je vytáhli, skoro mrtvý, zabalili je do dek, nalili do nich rum a uložili do kajuty. Já pak volal vysílačkou do přístavu, aby jako zavolali tu sanitku s doktorem. Ten jeden byl na tom dost bídně, víte. Měl namále. No a když jsme skoro, říkám skoro zakotvili, tak jim jdu říct, že už jsme u břehu, a že tam čeká doktor a votevřu kabinu… no a voni nikde. Věřil byste tomu, pane inspektore? Prostě tam nebyli, ale měli tam bejt. Dveře jsem totiž zamknul, totiž fakt byli divný, to se na mě nemůžete zlobit. Do vody taky neskočili…, no jak říkám, fakt divný.“
Obliviate!“

*****

Otevřel oči. Bolelo ho celé tělo, ale to nebyl vjem, kterému věnoval nejvíc pozornosti. Opatrně se rozhlédl. Ležel v posteli. V posteli! Nebyla sice bůhví jaká, žádné závěsy, hedvábné povlečení, nebesa, ale ve srovnání s azkabanskou pryčnou, na které lehával posledních šestnáct let, to byla prostě nádhera. A pak vůně. Svěží vůně mýdla a ještě něčeho. To něco se přiblížilo, když se přiblížil Sirius.
„Dobré ráno, Moony,“ řekl s úsměvem a posadil se k Removi na postel. „Vítej v mém skromném útočišti.“
„Kde to jsme?“ zeptal se a posadil se.
„Taková díra v Zakázaném lese,“ vysvětloval Sirius a v rozpačitém gestu si namotával na prst pramen Remových vlasů. „Nikdo o ní neví. Našel jsem to tu a upravil, když jsem chtěl být sám. James dokázal být fakt vlezlý, no a tak…“ pokrčil rameny. Remus pochopil. Zřejmě to nějak souvisí s obdobím Siriova soukromého vězení. „Není to nic moc, šlo mi jen o to utéct před okolním světem, což se v Zakázaném lese daří skvěle. Je tu všude kolem tolik magie, že se tu můžeme stavět na hlavu a nikdo se o nás nedozví. Ale jinak, no… můžeme se tu vyspat, vykoupat, dokonce obléknout…“ pokračoval rychle, jako by chtěl odehnat trýznivé myšlenky. „Já už to udělal, jestli chceš, můžeš to udělat také…“

Znamená tohle konec? ptal se Remus sám sebe, když se vymotal z přikrývky a nahý zamířil naznačeným směrem. Po dvanácti letech vztahu se teď rozejdou každý svou cestou? Sirius má jasno. Chce chránit Harryho. Co bude dělat on? Vždyť nic neumí, nic nemá. Ani školu nedokončil…
„Moony,“ ozval se tiše Sirius dosud sedící na posteli. „Chci zůstat s tebou…“
„Proč to říkáš?“ zeptal se Remus trochu přiškrceně a zůstal stát v průchodu do maličkého výklenku, který evidentně sloužil jako koupelna.
„Abych předešel trapným a bolestným pochybnostem. Chci, abys znal můj názor, než se rozhodneš, co chceš dělat dál. Nechci zahodit dvanáct let nádherného vztahu, ale budu respektovat tvé rozhodnutí,“ dodal a bylo znát, jak těžce se mu to říká.
Chvíli bylo ticho, které nakonec přerušil Remus. „Nechtěl bys mě doprovodit do sprch?“ zeptal se nevině, ale vyzývavě se přitom zhoupl v bocích.
Sirius byl v mžiku u něj. „Moc dobře víš, že chtěl,“ zavrněl mu do ucha a přitiskl se ke zvoucímu pozadí.

Koupelna, to je silné slovo. Celé Siriovo útočiště byla vlastně větší jeskyně upravená tak, aby vyhovovala požadavkům mladého Siria. Úplně vzadu protékal jeskyní pramínek vody, který byl umně přehrazen a vznikla tak malá kamenná vana. Bylo by možné si do ní sednout, kdyby voda nebyla tak studená. Ale Remus neváhal. Pořád ještě se ctil nepříjemně z mořské vody. Chlad mu tolik nevadil, z Azkabanu byl zvyklý. A že studená voda utlum í jeho vzrušení? Však on se Sirius postará, aby to netrvalo dlouho. Hlavně, chtěl být pro Siria dokonale čistý, a v Azkabanu, to nebylo vždy tak úplně možné. Takže nejdřív nohou ozkoušel teplotu vody a vzápětí už seděl na skalnatém dně. Zahřál ho tichý Siriův smích a ruce, které začaly roztírat mýdlo po jeho těle.
„Věděl jsem, že neodoláš,“ řekl Sirius. „Chceš oholit?“ navrhl a přitáhl holicí potřeby.

Následující půl hodina se zvrhla v úžasnou erotickou hru. Sirius se proměnil v sexy lazebníka a Removi nezbylo, než se svíjet pod jeho doteky.
„Co je to?“ zeptal se, když ho Sirius pečlivě utřel do starého, avšak suchého ručníku a odvedl zpět do hlavní prostory jeskyně. Ano, odvedl. Remus by už nebyl schopen dojít sám. Vzrušením se mu podlamovala kolena, rozum zatemnělý testosteronem nebyl schopen nejjednodušší navigace.
„Něco málo k snědku. Nechci, aby ti při milování kručelo v břiše…“
„Netrap mě, Siri,“ skučel Remus. „Chci tě…“
Sirius se usmál, shodil ze sebe zbytek oblečení a pomohl vzrušením dezorientovanému Removi do postele. „Teď, Moony, chci tě slyšet,“ šeptal a jeho hlas zhrubl vzrušením. Doteď se ovládal, chtěl Moonyho trochu pozlobit, ale už to nešlo. „Křič pro mě, Moony. Sténej nahlas, prosím…“ Jeho ruce a ústa se rozběhly po poddajném těle.

Remus měl pocit, že omdlí. Od toho okamžiku před dvanácti lety, kdy si ho Sirius poprvé vzal v azkabanských sprchách, věděl, že je to obratný milenec. Těch dvanáct let tomu jen a jen přidalo. Jejich vztah se prohloubil a to se projevilo i v této oblasti. Jejich noci byly naplněny tichou vášní, která hrozila sežehnout kamenné zdi jejich vězení. Nikdy si nezevšedněli, dokonale znali místa na svých tělech, která bylo zapotřebí políbit, kousnout, pohladit, stisknout.

Dnes to však bylo jiné. Siriův lehce ochraptělý hlas byl nějakým způsobem napojen přímo na jeho penis. Zvyšoval jeho vzrušení tak, že Remus nechápal, jak je možné, že ještě žije. A nutil ho reagovat. Teprve teď Remus zjistil, jak bohatý má slovník. Od něžných, láskyplných oslovení po vulgární pobídky nejhrubšího kalibru.

Po celé věčnosti se Sirius natáhl k připravenému jídlu, které ukradl na rybářské lodi těsně před tím, než je oba přemístil sem, do bezpečí. Rybí tuk se dá použít nejen na chleba, usoudil a vzápětí přitiskl kluzké prsty ke vstupu do Remova těla. „Kdo by to byl řekl, že dokážeš takhle mluvit,“ ušklíbl se a zajel dovnitř rovnou dvěma prsty. Jindy býval opatrnější, jemnější, ale teď nemohl. Moony ho chtěl a to bylo to jediné důležité.

Když po chvíli Remus ucítil, že do něj Sirius vstoupil, něco se v něm zlomilo. Vzrušení nepominulo, to ani náhodou, jen se k němu přidalo dojetí. Cítil slzy, které se mu draly do očí. Chtěl otočit hlavu, aby to Sirius neviděl, ale ten ho zastavil tichou prosbou. Jejich pohledy se střetly a Remus viděl, že Sirius je na tom stejně.

V orgasmu, který je během několika okamžiků smetl, vykřikli oba jméno toho druhého. Sirius se pak z posledních sil natáhl pro ručník, oba je otřel a přikryl dekou. Usínal v milovaném náručí, tak jako vždy, ale tentokrát věděl, že může zůstat až do zítřejšího rána a probudí se vedle Moonyho. Od zítřka napořád.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský