Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: Blanch
Hlavní postavy: Harry Potter/ Lucius Malfoy
Shrnutí: Svět se nadobro změnil. Temná strana zvítězila. Anglii ovládnul Voldemort, svět potemněl a ním i nálada. Lucius Malfoy zůstal sám. Sám se svou pomstou. Ale nastane den, kdy bude moci svou pomstu uskutečnit...hlavně, když mu tak příhodně nahraje sám Pán temnot.
Poznámka: v první části se vám bude Lucius zdát zřejmě trochu OC, ale věřte mi, je to jen zdání, další díl to hned napraví a vysvětlí

A tak bůh stvořil Malfoye

Kapitola první - Odměna

„Luciusi, mazlíčku. Pojď blíž!“
„Přál sis se mnou mluvit, můj pane?“ Plavovlasý muž si dřepl a sklonil hlavu i se svými dlouhými vlasy k zemi. V jeho hlase zněla oddanost a vděčnost, ale také i něco jiného - neochota. Neochota podvolit se, být něčím poskokem, on sám byl přece Malfoy, to on by měl poroučet!
Po té dlouhé válce, kdy temná strana vyhrála, jej jeho Pán konečně osvobodil z azkabanského vězení a znovu jej přijal mezi své nejvěrnější. Jeho velkorysost tehdy probudila mezi smrtijedy závist a poté následovaly i nepěkné klepy o tom, že Pán a Lucius museli být v minulosti milenci, jinak by jej lord Voldemort přece nikdy nevzal nazpět, po tom, co zbabral tak jednoduchý úkol jako bylo přinést tu věštbu. Dnes už to samozřejmě bylo jedno, jelikož Brumbál byl mrtev, Řád byl povražděn, ministerstvo zabrali smrtijedi a celá Anglie byla pod vládou temných sil. Zlo zvítězilo, ale stále tu byl ještě on… Vyvolený chlapec. Pán zla se usmyslel, že z něj bude dobrý domácí skřítek. Připravil jej sice o hůlku, ale hlavně jej připravil o sebezapření, soudnost, sebeuvědomění a o vnímavost vůči okolnímu světu. Harry Vyvolený Potter už nebyl tím, čím dříve býval. Zbyla z něj jen ubohá skořápka. Křehká skořápka, která kdyby na ni někdo šlápnul, lehce by se rozdrtila na jemné kousíčky a nezbylo by z ní nic. Už tak byla citlivá na každý dotek.
„Jistě, že jsem si s tebou přál mluvit, jinak bych tě nevolal a nepokládej nadále tak hloupé otázky!“ Zasyčel tvor, jenž se těžko dal pokládat za plnohodnotného muže. Jeho obličej byl šupinatý a sinalý, oči rudé žhnuly nenávistí a místo nosu měl dvě úzké štěrbiny. Na rukou měl hubené pařáty s drápy, pokryté lesklou pokožkou. Byl vysoký a hubený a jeho strašlivé vzezření umocňoval černý smrtijedský plášť.
„Omlouvám se, pane,“ procedil skrze zuby poníženě Lucius Malfoy. Ani očkem se na něj nepodíval, jeho tvář zrudla vzteky, ale nic nedal na sobě znát.
„Vím, že jsi udělal chybu, můj věrný… vím, že jsi nedostal to, co jsem po tobě žádal…“
Lucius zatajil dech. Čekal, co teď přijde.
„…ale odpouštím ti to. Koneckonců, dnes už je to úplně jedno,“ rozpřáhnul ruce a obhlédnul okolí, „podívej se kolem sebe. Vše mi teď patří. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl a vím, že díky i tvé zásluhy. Proto tě chci odměnit.“
„Odměnit?“ Lucius poprvé od doby, co přišel, odvrátil tvář od země a poprvé se podíval Pánovi přímo do jeho žhnoucích očí.
Lord Voldemort lusknul prsty. Dva smrtijedi se odněkud vynořili a táhli s sebou tělo. Naprosto nešetrně s ním mrkli na zem, přímo před Luciuovy nohy.
„Tohle je můj dárek pro tebe, Luciusi,“ ukázal jedním ze svých pařátů k bezduché polomrtvole na zemi.
„Potter?“ Užasl Lucius, ale v jeho hlase byla znát spíš averze.
„Ano,“ zasyčel jemně Pán zla.
„Co mám dělat s Potterem?“ Opovážil se procedit Lucius, až po chvíli si uvědomil, že zřejmě přestřelil. Ale jak se zdálo, Voldemort přešel jeho drzost bez poznámky.
„Je mi to jedno, dělej si s ním, co chceš. Věnuji ti ho. Už s ním nemám žádné plány. Je naprosto k ničemu. Třeba ho zabij, muč ho…,“ přiblížil se k jeho obličeji a svým hadím jazykem si olíznul dolní ret, „však ty už budeš vědět, jak s ním naložit, drahý Luciusi.“
Ve skupince mezi smrtijedy se ozval ostrý smích. Pán se k němu ještě více přitisknul, „Vím, jaké jsou tvé touhy a znám tvé experimenty, Luciusi. Teď už tady není žádná Narcissa, aby tě kontrolovala.“
„Jistě, pane!“ Lucius se neopovážil jakkoliv protiřečit. Uvnitř jej to vřelo. Jak mohl si mohl tenhle slizoun jenom pomyslet, že by kdy mohl něco mít s Potterem? Jasně z jeho náznaku pochopil, kam tím míří. Potter ale vůbec nebyl jeho typ!
Uchopil ze země zubožené tělo mladého Pottera a odešel s ním skrze krb do svého sídla Malfoy manor.

*****

Lucius seděl u krbu ve svém oblíbeném křesně a v ruce třímal sklenici s bourbonem. Na stolku poblíž něj stála karafa, z poloviny už prázdná.
Neustále očkem zahlížel do boku, přibližně o dva metry dál. Ke své posteli, kam uložil Pottera. Byl bláhový? Nikdy se s Potterem neměli v lásce. Navíc Potter zabil jeho syna a jeho ženu, měl by jej za to nekompromisně zabít. Ale od doby, co se zlo dostalo do vedení, už neměl takovou chuť zabíjet jako dříve. Jako by jej přešla ta krvelačnost. V Anglii už se nevyskytoval jediný nečistokrevný kouzelník a všechny špinavé mudly poslal Pán zla pracovat do různých táborů. Až nehezky tohle všechno Luciovi připomínalo první a druhou světovou válku, Hitlera a židovské příslušníky. Tohle všechno zavánělo nacismem. Neměl s tím problémy, ale svět se stal tak trochu… prázdným.
Už několik let žil v Malfoy manor sám. Bez syna, bez ženy, bez jakékoliv společnosti. Jedinými jeho společníky byli domácí skřítkové, ale ty nikdy nebral na vědomí a už vůbec pro něj nebyli hodni jakékoliv diskuse. A teď? Teď tu byl Potter. On věděl, že by ho měl zabít. Za to všechno, co způsobil. To on způsobil jeho samotu. To je jeho vina, že tady Lucius zůstal sám a že tolik let strádal.
Možná měl Pán zla přece jenom pravdu. Využít Pottera k něčemu takovému, to by nebyl až tak špatný nápad.
On sám věděl, že mu schází lidský kontakt, něžnosti a hlavně – sex. Navíc by se tak Potterovi dostatečně pomstil. Kdepak smrt. Tohle by byla mnohem lepší satisfakce.
Možná přece jenom dá na Pánova slova.

Když si tak prohlížela Pottera, jak nečinně leží na jeho posteli a spí, musel uznat, že je vcelku přitažlivý.
Severus už dávno nestojí o žádné intimnosti, jako tomu bývalo kdysi, když byl ještě ženatý s Narcissou. Od doby, co jej Pán zla udělal svým prvním mužem, s ním není řeč. Zpychnul. A to se říká, že Malfoy je snob.

Lucius odložil dopitou sklenici na stůl a pomalu se přiblížil ke své posteli.
Třeba je Potter pitomec, ale má vcelku přitažlivé tělo.
Palcem se dotknul jeho obnažené kůže na zádech. Sledoval, jak mladík pravidelně oddychuje.
Dnes ještě ne. Nejdříve se musí zotavit, aby toho hodně vydržel.
Taky se mu nelíbily ty jizvy, které zdobily jeho tělo. Ty jizvy a modřiny. Potter toho jistě mnoho zažil. Ne, vůbec ho nelitoval, protože on si to zasloužil. Ale jeho tak pěkně vypracované snědé tělo vypadalo takto méně přitažlivě, ačkoliv si Lucius uměl ty rány odmyslet.
Sledoval jeho široká ramena a trapézové svaly, jak byly poněkud více vyvinuté, než by u kluka čekal. Černé vlasy slepené krví mu spadaly na záda. Měl zatraceně dlouhé řasy. To Lucia vždy na lidech fascinovalo. Nejhorším zjištěním pro něj bylo, že většinou mají nejdelší řasy muži a také často mívají mnohem hezčí oči. To byl počátek jeho „experimentů“, jak zmínil jeho Pán.
Potter měl hezké oči, to věděl, i když měl teď víčka zavřená. Ale nikdy si nevšiml, že má tak zatraceně dlouhé řasy.
Paže měl mohutné, stejně tak i dlaně měl velké. Potter nebyl taková třasořitka, jako si ho Lucius pamatoval z minulých let. Vyrostl z něj dosti pozornosti hodný mladý muž.
Rty měl pootevřené. Měl je suché, ale stejně byly rudé a jemně vykrojené.
Lucius stáhl přikrývku z jeho těla. Potter byl špinavý a doškrábaný. Věděl, že spí, ale musel jej vykoupat. Nehodlal trpět tuhle špínu ve své posteli, zvlášť, když v ní hodlal spát i on sám.

Popadl jej do své náruče a přesunul se s ním do koupelny. Tam napustil vanu, mladíka svlékl a položil jej do ní. Všiml si, jak pevná má stehna a ke svému zděšení i zadek. Dvě hbité dlaně by se jej s radostí dotkly, ale to si Lucius zakázal.
Povědomě si upravil kalhoty v rozkroku.

Pak už jen Pottera umyl houbičkou namočenou v nějakém francouzském tekutém mýdle a záměrně se přitom vyhýbal místům, která ho znervózňovala.
Přepadly ho myšlenky typu, že by tento urostlý chlapec rozhodně stál za hřích. A hned poté si v duchu vynadal.

Ještě několik minut vydržel toho kluka umývat. Nakonec na jeho šrámy použil mast, kterou mu dodával Severus Snape na různé rány a oděrky, a uložil jej nazpět do postele. Přesně tak, jak byl. Nahého.

Znovu usedl do svého křesla a během půlhodiny do sebe vhodil zbytek karafy.

Byla téměř jedna hodina ráno, když ulehal na své místo, hned vedle něj. Naprosto společensky zmožen byl sotva schopen sundat si boty, a pak už jen vnímal, jak mu víčka klesají a klesají.

*****

Ráno se bohužel vzbudil jako druhý.

Nevěřil, že se nevzbudil dříve, že spal tak dlouho. Podíval se na nástěnné hodiny. Bylo deset hodin dopoledne. Otočil se bokem na svého společníka, ale ten tam nebyl.
Ihned se vyhoupnul do sedu. Rozhlížel se kolem a ihned zjistil, kde Potter vězí. V záchvatu sebelítosti děkoval bohu, že nedopustil, aby ho Potter nějak uškrtil nebo nezabil. Ale vypadalo to, že by toho ani nebyl schopen.
Kluk seděl v rohu místnosti. Apaticky hleděl na perský koberec, ruce měl omotané kolem kolen a s falešným pocitem bezpečí se houpal dopředu dozadu.
Luciem projela nečekaná vlna lítosti. Co s tím klukem museli dělat, že je v takovém stavu? Představil si svého syna, jak asi vypadal, kdyby zažil to, co Potter, ale náhle vystřízlivěl. Jeho syn je mrtvý a může za to právě on, Potter.
Vstal. Oblékl si župan a ignoruje prošel kolem Pottera přímo do koupelny, ten jako by ani nezaregistroval, že kolem něj vůbec někdo prošel.

Když se Lucius vrátil, přivolal k sobě skřítka. Nechal si přinést oběd, pro sebe i pro Pottera. Aby s tím klukem něco bylo, musí mu dát prvně pořádně najíst, musí z něj znovu udělat člověka, v tomhle stavu by pro něj v dané situaci pomsta neměla smysl.
Přehodil přes něj svůj župan, jako malé dítě ho usadil do proutěného křesla na verandě a jako kdysi krmil Draca, když mu byly dva roky, lžičku po lžičce se snažil do Pottera dostat ovesnou kaši. Věděl, že musí začít od něčeho, co nebude muset tolik žvýkat. Koneckonců si už určitě odvykl na něco tak lidského jako je kousání soust. Pán zla mu maximálně dával trochu vody a prohnilý chleba.

*****

Několik dní trvalo, než se mladík dostal z toho nejhoršího. Ta absolutní apatie sice opadla, ale stále byl Potter citlivý na jakýkoliv dotek a jeho vědomí často opouštělo přítomnost a utápělo se v depresi.

Po dvou týdnech Lucius usoudil, že už kluk podstoupil dostatečnou rekonvalescenci. Dokonce už vnímal, když na něj Lucius mluvit. Jedl sám a v noci už nekřičel ze spaní kvůli strašidelným snům.
Jeho pohled přestal být tak prázdný a začal více vnímat okolí.
Když si po dalších dvou dnech uvědomil, že je v domě Luciuse Malfoye a že o něj pečuje zrovna tento smrtijed, pokusil se utéci, ale bezvýsledně.
Lucius ho jedním mávnutím hůlky přikoval na pohovku a svým výhružným pohledem dal jasně najevo, že nemá šanci utéct.

*****

Na dnešní večer se Lucius těšil už hrozně dlouho.
Potter už byl téměř v pořádku. Sice moc nemluvil, ale vnímal. Uvědomoval si, kde a s kým je.
Pán domu si dal hodně záležet na tom, aby byl co nejpřitažlivější. Uštědřil svému tělu hodinovou vřelou koupel s bublinkami. Vlasy si umyl v heřmánku. Poté své tělo natřel vonným olejíčkem a vlasy si volně rozprostřel po ramennou. Zkontroloval své tělo v zrcadle a spokojeně, jako bůh pomsty, vkráčel do ložnice. Jakmile byl ve dveřích, uvolnil pásek od županu a vstoupil tak, jak jej bůh stvořil, v přítmí svíček, které obléhaly jeho pokoj jako každý večer.
Potter už spal. Nebo spíše raději dělal, že spí.
Lucius ho záměrně celé ty týdny nechával spát ve své posteli. Čekal, jak hoch zareaguje, ale ten se pro jistotu celou dobu držel v pozadí a ani se nesnažil na něj nijak zaútočit, to Luciovi strašně lichotilo.

Usadil se na kraj postele, stejně jako každý večer. Nenápadně se položil vedle mladého těla. Chvíli nečině ležel, načež neverbálním zaklínadlem sfouknul všechny svíčky v místnosti.
Zaslechl, jak se vedle něj dvakrát Potter vyděšeně nadechl. Že by tušil, oč mu dnes jde?
Naklonil se nad něj. Opravdu dělal, že spí. Víčka měl zavřená, ale dlouhé řasy se neposlušně třepetaly, stejně tak i jeho rty.
Lucius obrátil hocha na záda, ten se stále snažil hrát, že už dávno spí a tenhle bezvýznamný pohyb s ním nic nedělá.
Malfoy odkryl z hocha peřinu a mávnutím hůlky jej ihned zbavil oblečení. Ihned si představil, jaké ponížení bude ten spratek cítit. Jak bude prosit o pomoc, jak bude žadonit, ale nic z toho pro něj Lucius neudělá. Jen si ho krásně vezme a odkopne. Jen tahle představa jej vzrušila nadmíru.

Odrhnul Harrymu vlasy z očí. Jemně jej políbil na čelist a jeho ruka doputovala k jeho slabinám.
Oběť se stále nehnula. Spíš jen strnula. Možná, že Harry čekal, že se tohle všechno semele. Že ty dlouhé týdny byla jen příprava na tuhle noc.
Políbil jeho krk, pak klíční kost, sjel na bradavku a jazykem obkroužil ten malý hrášek, který pod jeho nemravnými údery tak lehce ztvrdnul. Pokračoval dál. Jazykem vertikálně objížděl dolík, který vedl od hrudního koše až téměř u slabin. Tam se Lucius zastavil. Podíval se na výraz v Harryho tváři a jízlivě se ušklíbnul. Bylo vidět, jak pod zavřenými rty Potter tvrdě skousnul čelist. Ruce měl zaťaté v pěst a oční víčka křečovitě semknutá.
Lucius chtěl, aby si to Potter užil. Aby cítil tu rozkoš, aby se jí cítil ponížený. Hodlal jej ponížit, tím, že ačkoliv je touto situací znechucen, jeho tělo nikoliv.
Rty obemknul jeho penis. Jazykem jej obtáčel a místy mučivě sál. Rukou si pomáhal. Stáhnul z jeho špičky předkožku a jazykem začal rejdit po jeho vrcholku. Po chvíli se kluk vzepjal a na jeho špičce se začínala objevovat kapka touhy a trocha z ní začala stékat po stěnách jeho údu. Lucius znovu pohltil rty jeho chloubu a začal se jí pracně věnovat.
„Prosím, pane, ne!“ Zaznělo z Harryho úst.
Lucius na chvilku přestal, jen proto, aby mohl promluvit. „Co ne?“
„Přestaňte, prosím! Nechte toho!“
„Tobě se to nelíbí?“ Nadhodil ironicky plavovlasý muž.
„Ne!“ Snažil se ho usměrnit Nebelvír.
„Takže ty říkáš, že se ti tohle,“ zabořil své rty do jeho rozkroku a hluboko se nechal naplnit jeho velikostí, „nelíbí?“ Zahuhlal a vibrace jeho hlasu byla pro Harryho to poslední. Naplno se v jeho ústech udělal.
Lucius se stáhnul a hůlkou vyčistil ten nepořádek.
Harry se poníženě rozbrečel a své dlaně si vložil před obličej.
Malfoy si pohoršeně odfrknul. Byl nad věcí, navíc nesnášel pláč. To ubohé fňukání, stejně nikdy člověku nepomohlo.

Pro dnešek se rozhodl, že se stáhne. Měl k dispozici ještě spousty času. Pro dnešek nechá Pottera, aby to řádně rozdýchal. Salazare, ten kluk měl být spása celého světa! Vždyť vůbec nic nevydrží!
Vstal z postele a vyklidil pole. Rázně vykročil do koupelny, nechal Pottera, aby se z onoho zážitku vybrečel jako malý spratek a sám si šel do koupelny pomoci. Protože to bylo více než nutné. Věděl, že kdyby teď na toho ubožáka naléhal, bylo by to zbytečné.
Ještě stále netuší, s kým má tu čest a jakou sílu má jméno Malfoy!

Kapitola druhá - Samota

Lucius ráno snídal, popíjel černou kávu a pročítal si přitom Denního věštce, který od doby pádu „dobré“ strany pozbyl na své reputaci. Stejně nebylo co číst, Denní věštec byly poslední noviny, které zlou dobu přežily a které zůstávaly aspoň minimálně funkční.
Dnes se tam psalo jen o tom, jaký je nedostatek domácích skřítků a služeb v domácnosti.
Bylo kolem šesté hodiny ranní. Dlouhá léta už měl plavovlasý muž neklidné spaní a už dlouho se mu nestalo, že by vstal později než po sedmé hodině.
Zatímco si Potter ve vedlejší místnosti ještě spal, on už měl dávno po snídani.
Vešel do místnosti a zrakem spočinul na poloodhaleném těle Nebelvíra. Neklidně se převaloval a třepetal víčky, zřejmě taky neměl zrovna příjemné spaní.
Přistoupil k němu blíže, aby na něj dosáhnul. Podrážkou boty jej vcelku lehce kopnul do stehna. Potter se ihned probral.
„Vstávej, Pottere! Nemysli si, že když už teď nejsi ve spárech Temného pána, že tady budeš spát, nezařídil jsem ti ozdravný pobyt, jasné? Už jsi dávno úplně zdravý! Teď jsi pro změnu můj otrok a budeš dělat, co ti já nakážu!“
Potter na něj poloospale hleděl a zpod víček vyklouzl odevzdaný pohled.
„Rozuměl si mi?“ Optal se s nevolí v hlase Malfoy a jako by nic si začal upravovat volán u pravého rukávu svého hábitu. Černovlasý mladý muž mlčel.
„Tak rozuměl si mi?“ Kopnul znovu do něj. „Odpověz!“
„A-ano…“ skrze popraskané rty se prodralo nesmělé přitakání.
„Pane!“ Dodal sebevědomě Malfoy.
„Ano, pane!“
„Tak je to lepší,“ zašklebil se jeho nový pán. „Teď jdu něco vyřídit. Až se vrátím, Pottere, ať se celá rezidence leskne, pověřil jsem svého domácího skřítka, ať tě zde více provede a ať ti dá k dispozici nějaké mudlovské čistící prostředky. Ode dneška budeš na slovo poslouchat i ji!“ Semknul nebezpečně rty. „Ruth!“ V mžiku, kdy vyslovil ono jméno, se vedle mohutné bledé postavy objevila skřítka. Měla velké klapaté uši a velké vodnaté modré oči. Byla o něco menší, než Dobby, co si Harry pamatoval. Na sobě měla stejný ošuntělý povlak od polštáře, který i on tehdy nosíval a na lícní straně dlaně měla nějaký identifikační kód.
Harryho zrak na ni sklesle padl, načež se znovu obrátil na Malfoye. „Ano, pane.“
„Jsem rád, že jsme si rozuměli.“

*****

„Vítej, Luciusi. Jak se ti daří, příteli?“ Oslovil familiérně Temný pán svého nohsleda. „Co Potter? Nezlobí?“ Rozesměje se a s ním i jeho suita, jež je přítomna v sále. Ihned ji sjede nevlídným pohledem a smích utichne.
„Potter je v nejlepších rukách,“ zašklebí se jízlivě blonďák a do jeho hlasu se přikrade špetka sarkasmu. To, co si však upřímně pomyslí, si nechá pro sebe.
„V to pevně věřím, Luciusi. Copak náš hrdina, vždycky musel mít něco extra.“
„Souhlasím, můj pane,“ skloní se věrně Lucius, až se lem jeho hábitu dotkne podlahy.
„Ale kvůli toho jsem s tebou nechtěl mluvit. Je tu něco důležitějšího k projednání.“
Lucius zdvihl zvědavě své světlé obočí.
Holohlavý muž s hadím obličejem pokračoval, „Moji smrtijedi zjistili, že je naživu ten vlkodlak Lupin. Předpokládám, že bude chtít zachránit Pottera, ale také vím, že si mu zabil družku, tu potrefenou dceru jediné Blackové, která se nepřidala ke mně.“
„Nymfadoru Tonksovou, mou neteř…“
„Ano, tu. Určitě se bude chtít revanšovat. Neříkám ti to proto, že bych si snad myslel, že bys nebyl schopný, jsi jeden z mých nejlepších smrtijedů, ale proto, abys byl na to připraven. Nerad bych přišel o jednoho ze svých nejlepších smrtijedů nešťastným zapříčiněním.“
Lucius se Pánovi sklonil úplně k nohám. „Jsem poctěn, že si o mne děláš takové starosti, můj pane a že jsi mi to řekl.“
„To nejsou starosti, Luciusi,“ zažhne mu v očích. „Jsi pro mě stále výhodný a do budoucna mám s tebou jisté plány. Nechci, aby mi je hloupý vlkodlak překazil. Víš, jak dopadl Šedohřbet, když se jedinkrát obrátil proti mně.“
„Pamatuji si, pane.“Zamumlal zpola z prostoru lordových bot aristokrat.
„A teď, můj mazlíčku. Odejdi.“

*****

Takže ten zavšivený Lupin ještě pořád někde žije? Proč jej vlastně vyvádí z míry, že ten blecháč je ještě stále naživu? A z čeho tak vlastně Pán soudí? Jak je možné, že přežil..leda, že by… Jak jinak. Nott nikdy nebyl příliš spolehlivý a vždycky si rád přikrášloval své ubohé historky, určitě také přikrášlil i tu historku o tom jednom zlobivém Fénixově řádu, jehož členové, kteří byli tehdy na Grimmauldově náměstí 12, jsou mrtví.
Lucius naštvaně mrsknul sklenicí, která byla z poloviny naplněná skotskou, a ta se roztříštila o protější zeď.
Další z hromady karaf byla téměř na dně. Lucius byl za ta poslední léta zvyklý po nocích nadměrně pít. Co jiného také v tomto osamělém domě dělat? Sklenice dobrého pití pro něj byla nejlepším přítelem a pomáhala mu často rozhodnout se v mnoha směrech. Třeba v tom, že ihned nezabije Pottera, protože se chlapec docela hodí. Potter!
Co přišel domů, ještě nebyl zkontrolovat jeho odvedenou práci.
K čertu s prací. Zkontroluje ji zítra. Dnes už měl nohy příliš těžké a hlavu příliš prázdnou, zatímco žaludek nadměrně přeplněný. Mžoural očima kolem sebe. Místnost byla tak prázdná, když tu byl sám. Tak prázdná! Sám! To slovo zahrnovalo všechny jeho pocity. Ať si je zlý a neúprosný smrtijed, nikdy neměl samotu rád a nikdy netoužil po tom, aby byl sám a staral se sám jen o sebe. Jeho plány zahrnovaly starostlivou manželku, která se postará a kdejaký detail…manželku a syna…
…manželku a syna, které zabil Potter…
Potter… „Potter,“ vyslovil to jméno nahlas. Znělo tak vyzývavě. Tenhle Potter zničil jeho idylu a udělal z něj samotáře. Přesto..zabít ho hned…to by nebylo moudré. Cožpak mu prvně ukázat, co z něj ta samota udělala? Dostat Pottera, není to vlastně privilegium? Mít čistého a neposkvrněného zlatého chlapce, TO je ta výzva. Někde vzadu v mysli jeho sebe ironické já prohlásilo: „Přece jenom, dostat pána Pottera, to bude velká čest. Jak pro něj, tak pro mne. Ne každý má příležitost dotknout se dokonalého těla Malfoye.“ „Navíc on vůbec není k zahození,“ dovolilo si rýpnout jeho svědomí.
Z vitríny si hůlkou přivolal novou sklenici. Po okraj ji naplnil a vypil na ex. Vyprázdnil tak poslední zbytky v litrové karafě.
Ze zbývajících sil se postavil na těžké nohy a zamířil směrem do svých komnat. Doufal, že Potter bude tam.
Nohy ho sotva nesly, ale mysl měl téměř pročištěnou. Motal se mírně na stranu, ale dosáhl svého cíle.
Prudce rozevřel dveře a jako rentgenem projel místnost decimetr o decimetru. Přestože byla v pokoji příšerná tma, skrze měsíc v úplňku, který prosvěcoval do pokoje, bylo vidět aspoň do některých míst.
Měl pravdu. Potter je tady. Jistě sám nevěděl, kam se nakonec uchýlit a vybral si místo, kde strávil poslední noc, přestože s nenáviděným Luciusem Malfoyem.
„Pottere…“ zavrčel mírně opilecky Lucius, zněl přitom jako rozlícený lev.
„Pane?“ Špitnul decentně mladík, kleniv v rohu místnosti, hledě na trám masivní postele s nebesy, jako by snad ornament, který ji zdobil, byl něco neuvěřitelně zajímavého a on právě učinil nevídaný objev.
„Proč sedíš na zemi, kluku. Chceš být zase nemocný?“
„Ne, pane,“ sykne jemně Harry, ačkoliv jeho mysl vypovídá absolutní opak. Raději by zemřel, než by musel trpět takové ponížení a to zrovna od Malfoye.
„Tak se zvedni a mazej do postele,“ ušklíbnul se pro sebe muž, „mám pro tebe překvapení. Budeš určitě koukat, Pottere, to jsi totiž ještě neviděl…“
Harry, očekávaje nejhorší, se snažil co nejvíce zachumlat do přikrývky z šedivého saténu.
Lucius Malfoy začal ze sebe shazovat veškeré vrstvy oblečení. „Pottere,“ okřiknul ho, až se chlapec málem zalknul, „copak tě doma neučili, že v oblečení se v posteli nespí? Svlíknout!“
„Ne, pane!“
„Co jsi to řekl?“
„Řekl jsem ne,“ našel Harry v sobě zbytky své hrdosti a dovolil si oponovat.
„Ty kluku neposlušná! Crucio!“ Natáhnul se pro hůlku a zamířil na toho spratka.
Ten se začal v jeho posteli kroutit, ale nevydal jedinou hlásku. Víčka měl semknutá a ruce měl v pěst. Zuby zaťaté a tvář mu polévala červeň.
„Bolí, co?“
Kluk mlčel.
„Odpověz, Pottere nebo to bude ještě horší,“ mávnul hůlkou a intenzita kouzla se mírně zesílila, skrze Harryho rty se prodral tísnivý požadavek, měl nedostatek kyslíku. Posléze mírně zakňučel.
„Já mám celou noc, Pottere. Jak vidíš, jsem tady sám, sám, protože ty si zabil moji ženu a mého syna! Kvůli tobě tu teď trčím sám a co sis nadrobil, to si vyžereš, Pottere! Pykej za to, o cos mě připravil!“
„Já-…“ slova splynou s dalším přidušeným nadechnutím. Skrze bolest se Harryho ústa nechtějí hnout.
„Pros o milost, Pottere!“
„Nikdy!“
„Tak to bude jenom horší!“
Najednou bolest ustala. Harryho napjaté svaly povolily.
Ale výraz v Malfoyově tváři vůbec nevěstil nic dobrého. Muž znovu mávnul hůlkou a Harryho šaty nato tata zmizely. Najednou k němu přilehl zavalitější muž, zalehl ho svou vahou. Uchopil jeho nohy, dal si je na ramena. „Tak ty nebudeš prosit o milost, spratku?“
„Nikdy,“ zavrčí z posledních sil Harry, načež pán domu znovu mávne dvakrát hůlkou a Harry pocítí na svém konečníku cosi chladivého.
Než stačil pochopit, o co se jedná, pocítil v sobě i něco dalšího. Něco, co tam vůbec nemělo být.
Lucius Malfoy naplnil Harryho Pottera celou svou délkou.
Nebelvírskému hrdinovi se hrůzou ježily chlupy na těle a očima těkal ze strany na stranu.
„Ne,“ křikl.
„Ale ano,“ zafuněl poněkud zmoženě smrtijed a prudce do něj přirazil.
„Omlouvám se,“ vzlykl chlapec, ale nic mu to nebylo platné.
„Na to už je pozdě, Pottere!“ Přirazil znovu, tentokrát tvrději. Nemohl se dále ovládat. Ačkoliv ze sebe dělal strašného tvrďáka, ten kluk si vůbec neuvědomoval, jak šíleně je rozkošný, když tak milostivě škemrá. Lucius svůj úd vytáhnul a znovu jej tvrdě zasunul. Učinil tak několikrát, než se absolutně postrádaje soudnost, svalil uspokojen na Harryho bezvládné tělo.
Zvedl zrak k tomu zatracenému klukovi a zjistil, že ten ztratil vědomí.
Opatrně z něj vystoupil a uzřel něco nevídaného.
Zatracený nestydatý kluk. Tváří se, že je mu to nepříjemné, zatímco jeho samotný penis stojí do výšky a žádá o pozornost.
Lucius toho hodlal využít.
„Enervate,“ zvolal a Potter se proti své vůli znovu probral. „Pane Pottere, nikdy jste mi neřekl, že jste natolik zvrhlý, že vás vzrušuje tvrdý a nekompromisní sex s mužem…“ nasadil tón, který slýchával u svého kolegy, Severuse Snapea, když mluvívával s Potterem. Vysloužil si tak ponížený výraz v Harryho obličeji. „Takže tebe přitahují muži?“
Rukou požitkářsky uchopil tu jeho chloubu a začal ji třít.
„Ne, prosím,“ po tváři toho chrabrého a statečného kluka se začaly linou slzy.
Lucius ve svém tažení nepřestával. Naopak své doteky zintenzívněl a začal Pottera víc dráždit. Když se blížil k vrcholu, nedokázal už nijak protestovat. Jen přerývavě dýchal a nechal svého pána, ať už dokoná, co musí, aby měl konečně od něj pokoj. Naivně si myslel, že horší než u Voldemorta už to nemůže být. Mýlil se. Může. Voldemort jej aspoň nikterak sexuálně neobtěžoval a vůbec svou pozornost nevěnoval jeho tělu.

Najednou se na Harryho břicho a Luciusovy prsty vylilo něco horkého a lepkavého. Potter při svém nejúžasnějším orgasmu, který kdy za svůj mizerný krátký život zažil, zvolal: „Já Draca a Narcissu nezabil, ty parchante!“

V ten moment, jako by se Lucius probral z transu. Pohlédl na kluka. Ten se snažil popadnout dech a opětovně se zachumlával do přikrývky.

Zatímco Lucius zkameněl a zrakem probodával díru do nejdražšího povlečení v domě, Harry se pokoušel dosáhnout na jeho hůlku.
Naštěstí si včas uvědomil, že nesmí prodlévat ve zlobě. Teď ne. Na to bude času ještě dost. Když to vydržel celá léta, dnešní večer nebude výjimkou.
Nechá si to projít hlavou.
Natáhnul se pro svou hůlku, oba dva očistil a lehl si na své místo na posteli. Otočil se bokem od toho zatraceného prolhaného kluka.
Proč něco takového řekl? Vždyť je to lež. Věděl, že jeho syna a ženu zabil Potter, tak proč vykládá tyhle nesmysly? Proč se snaží ospravedlnit? Před ním? Před smrtijedem? Viděl..na vlastní oči viděl, jak se Potter skláněl nad jejich mrtvými těly. Jak držel Draca v náručí a něco si tam pro sebe říkal, z ruky mu přitom trčela hůlka.
Neměl chuť nad tím dál přemýšlet. Neměl toho kluka tady nechávat. Neměl s ním vůbec nic mít. Neměl si ho prohlížet, přestože je tak zatraceně přitažlivý. Neměl ho nechávat naživu. Měl jej raději zabít. Zbavit se Pottera, zbavit se černých myšlenek. Zbavit se vlastní viny, že svou rodinu neochránil. Pomstít své nejbližší, pomstit manželku a syna. Pomstít svou samotu! Pomstít se na Potterovi.
Už poněkolikáté za tento den mávnul hůlkou a vytvořil kolem sebe ochrannou bariéru, skrze níž Potter nemůže projít. Pod polštář si uložil hůlku a semknul víčka.
Zpoza svých zad ještě slyšel několik štkavých vzlyknutí, ale nikterak se tím nezaobíral. Potter je jednoduše ještě nevyzrálý spratek, jehož nevychovanost nezná mezí.
Jak šíleně ho nenáviděl. Jak ho nesnášel. Jak malý krůček dělil tu nenávist od vzrušení. Jak strašně ho přitahoval a vzrušoval.
Zatracený Potter. Kdyby měl aspoň hrb na zádech, tři oči nebo shnilé zuby, všechno by bylo jednodušší, ale takto? Takto mu to vůbec neusnadňuje.
A zatraceně ho štvalo, jak zatraceně v souvislosti s jeho jménem užíval slovo zatraceně.

Zachumlal se tváří do polštáře a během chvíle usnul neklidným spánkem.

Venku zavyl vlkodlak.

Kapitola třetí - Arogance

Ráno Harry prohledával celý dům, ale ať hledal, jak hledal, Luciuse Malfoye v něm nenašel. Bláhově se pokusil vyjít z hlavních dveří aspoň na zahradu, ale klika jej elektrickou silou odmrštila k protější zdi.
Promnul si týl, na němž se rýsovala nepěkná boule. Postavil se na nohy, věděl, že tudy cesta nevede.

Co má dělat celý den? Jeho „Pán“ mu neuložil žádnou práci, dokonce se s ním, jak se zdálo, nehodlal už ani bavit. Ani skřítka mu neřekla, že by měl něco na práci, protože pan Malfoy z domu vyrazil už při úsvitu.
Takže co bude teď? Zřejmě ho svým včerejším oznámením, že nezabil jeho rodinu, nějak vykolejil z denního režimu, protože jinak by aspoň něco udělal. Viděl mu na tváři, že mu nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Nevěděl sám, proč má tu potřebu se před ním ospravedlnit. Možná to je ten vrozený nebelvírský samaritánský komplex a možná v tom bude i něco víc… opravdu víc? Tušil aspoň Lucius, co se mu tehdy odehrávalo pod nosem? Zřejmě ne, jinak by jej nikdy neobvinil z dvojité vraždy.
Ať už jej Malfoy nenávidí, ať už jím pohrdá, nenechá Luciuse, aby si o něm myslel, že je vrah. Ano, během války zabil několik smrtijedů, důkazem byl třeba Lestrange, k jehož smrti ho přihnala pomsta, nebo se zapříčinil o to, aby samotný lord Voldemort vyškrtnul ze svého seznamu poddaných toho prevíta Šedohřbeta. Pomstil tak Removo prokletí. Ale nikdy by nezabil Draca a Cissu, ačkoliv ji neměl příliš v lásce, také ne, protože poslední události jej natolik ovlivnily, že by už toho nebyl nikdy schopen.

Vrátil se zpět do Luciovy ložnice. Byl z předešlé noci dost nevyspaný a rozhodl se to napravit, než se Lucius vrátí. Stejně ho nic pěkného nečeká. Jen otevřel čerstvou ránu a za tohle jej trest určitě nemine.
Poslední spánek v jeho životě, přemítal odevzdaně. Plavovlasý muž si ho tu po oné události už určitě nebude chtít nechat. Konečně vysvobození, konečně tak dlouho očekávaná smrt. Vždyť co mu na tomto všivém světě zbylo? Všichni jeho blízcí jsou mrtví a ty, jenž miloval a oni milovali jeho, za něj obětovali život, aby mohl nastolit klid v tomto světě. Zradil jejich důvěru, už si nezaslouží dál žít. Klidně, ať ho Malfoy zabije. Tento svět si jen oddechne a masa smrtijedů si třeba na jeho hrobě s pobavením zatančí kozáčka.

Vešel do místnosti, po nepěkné ráně se mu trochu zamotala hlava a svalil se na boční skříň. Ta se teď mírně pootevřela. Nahlédl do ní a spatřil v ní něco příhodného…Napadla ho spásná myšlenka, sice netušil, jak ji uskutečnit, ale třeba mu Malfoy nakonec uvěří. Pokud má umřít, chce, aby byl očištěn od všech hříchů a aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, nechce umřít s černým štítem, na kterém budou neprávem napsána dvě jména: Draco Malfoy a Narcissa Blacková-Malfoyová.
Prstem přejel po ornamentu.
Budiž. Nějak se to bude muset udělat.

*****

Když se pozdě večer Lucius vrátil, nebyl sám.
Harry nepozorovaně vnikl na prostory chodby a schoval se za roh. Sledoval dvě vysoké siluety v tichém rozhovoru.. Luciuse ihned poznal, ale toho druhého zprvu vůbec. Jakmile však natočil tvář, zpod kápi poznal ten orlí nos.
Ten hajzl. Tolikrát si ho přál zabít. Pomstít Brumbála, pomstít Rona a Hermionu, kteří také umřeli jeho rukou.
Snažil se poslouchat, co je obsahem jejich rozhovoru, ale byl moc daleko na to, aby zaslechl byť jedinou hlásku.

Zašel zpátky a jakmile do pokoje vtrhnul Lucius, dělal, že spí.
Nic se nedělo.
Lucius se mlčky uložil na svůj kraj postele a během půlhodiny byl v říši snů.
Nic se nestalo. Nic.
Harryho podivně píchlo u srdce.

*****

Následující den se divadlo opakovalo. Zase ty dvě samé siluety. Snape s Luciusem v přijímacím salónku. Popíjeli nějakou drahou whisky a Harry skrze dveře slyšel, jak se něčemu smějí.

Když později Snape odešel a Lucius znovu mlčky ulehl na své místo, aniž by se Harryho dotkl nebo na něj jakkoliv promluvil, Harry se nadechoval ke vtíravé otázce.
„Vy máte něco se Snapem?“
Chvíli bylo hrobové ticho, načež se Lucius vyhoupnul do sedu a natočil svou bledou tvář ke směru, kde Potter ležel. Zdvihl udiveně jedno obočí a posléze se jeho kalný zrak projasnil nevídaným zjištěním. Že by snad zlatý chlapec žárlil?
„Oh, jak roztomilé,“ nadhodil kousavě. „Snad nežárlíte, Pottere!?“
„Já? Cože?“ Vzepjal se Harry na lokty. „Ani náhodou…“
„Dobrou noc, Pottere!“ Otočil se nazpět Lucius a už neřekl jediné slovo.
Černovlasý mladík ještě dobrou chvíli nechápavě hleděl na jeho záda s otevřenými rty. Hlavou se mu hodilo přehršel myšlenek.
Co to u Merlina mělo teď být? To je nějaká psychologie? Nechápavě se zachumlal do své přikrývky a zavřel oči. Pohltila jej tma.

*****

Bylo to už čtvrtý den. Nervózně trnul za futry dveří od salónku.
Zase tam seděli, zase popíjeli a zase se smáli a Harry zase nechápal, proč je tajně pozoruje, přestože si být napůl jistý, že oba dva ví, že tam stojí.
Ospravedlňoval svůj čin tím, že stejně nemá co dělat. Možná to tak i bylo, ale…
Bylo tady to ale.

Když Snape odcházel a byl téměř už u dveří vstupního sálu, pomalu hýbaje s klikou, Lucius se se škodolibým výrazem vydal k Harrymu. Dveře cvakly. Udělal dva kroky a najednou ztratil rovnováhu a s hlasitým výkřikem se svalil k zemi.
Harry pohlédl na zapříčinění toho incidentu. Lépe řečeno onomu zapříčinění pohlédl přímo do očí.
„Remusi,“ vydechl překvapeně a oči mu zvlhly.
Víc toho říct však nestihl.
„Avada kedavra!“ Zahřměl sytý baryton a ve stejný moment Harry spatřil Snapea, jak se tyčí nad mrtvým tělem bývalého vlkodlaka.
„Remusi!“ Zakřičel Harry znovu, tentokrát o poznání silněji a hlasitěji. „Remusi!“ Klekl k němu, oči plné slz. „Vy parchante!“ Otočil se na svého bývalého profesora lektvarů. „Vy jste ho chladnokrevně zabil… vy..vy..ty hajzle!“ Ihned byl na dvou a vrhnul se na smrtijeda, snaže se mu aspoň svou minimální vahou nějak ublížit. V srdci silný bol a žal, ústa plná nadávek a oči plné slz, jež se nezbedně kutálely po tom kdysi slavném obličeji. Snape kluka odhodil stranou a ten dopadl k semišovému sofa. Opatřil ho neviditelnými obvazy a sklonil se ke svému příteli.
„Enervate,“ pročísl ticho jeho hluboký hlas a blonďatý aristokrat se chytil za hlavu.
„Salazare, co to bylo?“ Optal se.
„Myslím, že už nic, s čím by sis měl dělat starosti, Lucie,“ ušklíbl se a do svého hlasu nechal vniknout svůj obvyklý jízlivý tón. Kopnul do nehybného těla, na jehož obličeji se skvěl spokojený výraz ze shledání, které však nebylo naplněno.
„To byl ten prašivý vlkodlak?“ Opáčil vcelku klidně Malfoy. „Tak už nám aspoň ušetřil práci. Čekal jsem ho mnohem dříve.“

Zatímco se dva smrtijedi perfektně bavili nad výborně vykonanou prací, Harryho pohled se nevědomky stočil kousek od něj, ke křeslu, pod nímž ležela jedna velice užitečná věc.
Remova hůlka.
Naštěstí nebyla v zorném poli pohledu člověka, který stál. Byla hezky ukryta pod křeslem.
Snažil se myslet. Myslet racionálně. Tvář měl umazanou od slz, srdce, kdyby mohlo, by mu uprostřed hrudi explodovalo.
Remus. Remus byl živý. Myslel, že dávno zemřel. Že je mrtev. Ale on žil. Žil a přišel ho zachránit.. a za svou dobrotu…zemřel. Další z lidí, které miloval a kteří se pro něj obětovali…kteří kvůli něj umřeli. Harry už nemohl dále snášet tento krutý svět. Nemohl. Remus byl poslední. Poslední jeho blízký člověk. Poslední…kdo přežil…a následovně zemřel.
Nevydržel to. Dech ho zrazoval a pevné neviditelné obvazy mu moc nepřidaly. Hlava se začala točit a skrze vodnaté oči už dávno neviděl. Naposledy se nadechl…a omdlel.

*****

Když se ráno probudil, byl zase sám.
První impuls, který navštívil jeho mozek, ho donutil vystřelit z postele rychlostí světla.
Ta hůlka! Remova hůlka!
Utíkal do vstupního sálu. Jako topící se chytá záchranného kruhu, Harry bezmocně padl na kolena a začal prohmatávat prostor pod křeslem.
Byl tam! Hůlka tam byla! Jeho spása! Jeho záchrana! Jeho všechno.
Vzpomněl si na Remuse, semknul víčka a skrze husté řasy pronikla jedna horká slza. Skápla na koberec.
Teď nebyl čas smutnit. To může potom, bude na to mít celý život. Teď přišel čas jednat.

Pán domu byl stále pryč.
Ačkoliv Harry věděl, že by měl co nejdříve zmizet, musel to udělat. Musel sám sebe očistit, přestože v očích smrtijeda, který mu tolik ublížil.

Přiložil hůlku k hlavě a pár sekund poté vyslal oslnivě modravý paprsek do nádoby poseté ornamenty.
Myslánka. Luciova myslánka.
Úkol splněn.

Dnes se necítí na to, aby s ním bojoval. Byl sám, bez plánu, bez naděje, bez útočiště, bez přátel. Obklopen kouzly. Ne, dnes se jenom musí odtud dostat. To příště, příště se pomstí. Hned po tom, co si Lucius prohlédne vzpomínku, kterou mu společně s myslánkou nechal na nočním stolku u zrcadla. Poté, až zjistí, že jej trestal nespravedlivě. Poté, co zjistí, že je nevinen, poté, co zjistí…co to zjistí…

Vyšel z místnosti. Nabral si letax. Známým kouzlem, jež ho učili kdysi na bystrozorské akademii, odčaroval krb proti přemisťování se letaxovou sítí. Nakročil se a…

„Expeliarmus,“ jeho hůlka vylétla do vzduchu. „Mdloby na tebe!“
Bylo pozdě. Příliš zahálel. Jeho mučednické, záchranářské a samaritánské komplexy jej přivedly do záhuby. Připravily jej o cenný čas.

Malfoy nikdy neměl hlubší city. Malfoy nikdy neznal srdcebol, Malfoy, to jméno samo mluvilo za sebe. Malfoyové nikdy neznali výčitky. Neměli slabosti a netrpěli přílišnou touhou po něčem příliš čistém a nevšedním, po něčem, čemu se říká vlídnost a něha, přitažlivost nebo snad láska. Malfoyové, ti nikdy.
Lucius Malfoy netrpí slabostmi vůči jiným osobám, není na ně vázán a nic ho k nim nepoutá. K nikomu. Tak jak je možné, že v ten okamžik…Lucius Malfoy…pocítil slabost? Slabost…vůči tomu spratkovi. Slabost, něco tak nepřijatelného. Vždyť je netvor.
Malfoyové netrpí slabostmi, řekl si už snad po sté v to ráno, zbavují se jich. Zbavují se jich, aby přežili v tomto prohnilém světě. Ve světě, který se jim líbí. Ve světě, kde nesmí riskovat tím, že by podlehli své slabosti. Ve světě, který nezná odpuštění a nezná touhy.

„Můj pane,“ plavé vlasy spadaly na černý smrtijedský hábit. Protentokrát se hrdý aristokrat rozhodl postát. Řekne pánovi, co má na srdci – hezky z očí do očí. „Chtěl jsem udělat, oč si mě žádal. Jen za tu chvíli, co byl Potter u mne, jsem ihned rozpoznal, že je vážně k ničemu. Ani já už nevím, co s ním nadále dělat, Mistře. Předávám ti ho nazpět a děkuji za tvůj předešlý dar…“
„Víš Luciusi, že když mi navrátíš to, čím jsem tě obdaroval, že mě urážíš?“
„Ne pane, tohle není urážka. Něco jsem si totiž uvědomil.“
Hadí oči se v místech, kde by mělo být obočí, pozvedly. Lord Voldemort nenuceně na svého sluhu hleděl, v očích vykresleny dva otazníky.
„Nemohu ho zabít, i kdybych chtěl,“ pokračoval Malfoy senior, „něco jsem si uvědomil. Vím, že to pro tebe už jistě není důležité, Mistře a zřejmě si na to zapomněl, ale je to Potter. Pottera můžeš zabít pouze ty. Ta věštba mluví jasně…“
Temný pán si promnul prsty. „Máš pravdu, můj slizký příteli,“ rukou zajel do své kapsy a vytáhl hůlku s pérem ptáka fénixe. „Budiž,“ postavil se nad bezvládné spící tělo. Zvolal dvě osudová slova, „Avada kedavra.“
A Harryho Pottera letmo olízly dva zelené paprsky. Parodie na věc, která si říkala doposud život vyvoleného chlapce, opustila tento všivý svět.

Hadí muž vykročil zpět ke svému trůnnímu křeslu, aniž by tušil, proč se najednou na tváři jeho věrného smrtijeda objevil ten pomyslný prázdný pohled.
Pán si myslel, že Potter spí tvrdým spánkem. Nevěděl už však, že mu večer Lucius podal Doušek živé smrti. Lektvar, který oběť dlouhodobě uspí. Neusmrtí, pouze uspí, navěky uspí.
Průzračně modrý zrak se střetl s tím rudým.
„A teď už se o něj můžeš postarat. Vyhoď jeho tělo třeba někde na skládce, je mi to jedno.“
„Jak poroučíš, můj pane,“ uklonil se ten Malfoy, který se právě zbavil své jediné slabosti. Uchopil do náruče pomalu chladnoucí tělo, které se mu náhle zdálo o tolik těžší, a opustil prostory.

*****

Kolikrát jste přemýšleli nad tím, že život je pes? Život je pes…který se zahryzne do krční tepny. Život je vlkodlak, který z vás vysaje touhy a zanechá ve vás jen skořápku, která se pachtí od ničeho k ničemu. Život…si naivně říká život. Život by se měl žít plnými doušky.
Ale to Malfoyové neznají.

„Ty malý drzý spratku! Jak si to mohl udělat! Svému otci? Své matce? Rodině? Nám? Jak si mohl zradit Temného pána a smrtijedy!“ Rodolphus Lestrange namířil na Draca hůlku dříve, než mladík stačil zareagovat.
„Avada kedavra!“ Než-li však kletba zasáhla svůj určený cíl, do zorného pole skočil úplně někdo jiný.
„Rodolphusi…“ Narcissa Malfoyová naposledy otevřela své něžné rty. Světlo v jejích očích navždy pohaslo. Pro jejího jediného syna, kterého bezmezně milovala.
„Matko…“ vyplulo tiše z úst smrtijeda, který zradil.
„Cisso!“ Zahřměl útočník pohoršeně a trochu zaraženě. „Ale teď..teď už za to zaplatíš…“ otočí se znovu ke svému cíli.
Draco Malfoy jen bezmocně stál na svém místě a apaticky hleděl do černých očí svého strýce. Věděl, že nemá šanci, poněvadž svou hůlku zlomil uprostřed boje. Před očima se mu mihly poslední chvíle jeho života a jedny z těch nejkrásnějších. Harry, jak ho zve na rande. Harry, jak líbá jeho rty v době, kdy si myslel, že si z něj utahuje. Harry, jak mu koupil dárek k narozeninám. Harry, jak se společně s ním potí v jedné posteli. Harry, který zařídil jejich nový byt…Harry… jak na něj křičí…
„Draco!“ Ozve se z dálky.
„Avada kedavra,“ podruhé za několik chvil vzduchem propluje nevlídná smrt. Ale vždy ke všem spravedlivá.
Rodolphus Lestrange se se zadostiučiněním ušklíbne a prohlásí: „Oko za oko, zub za zub…Draco. Nikdy si nebyl syn svého otce.“
„Sectusempra,“ ozve se za jeho zády a smrtijed se sklátí k zemi. „Teď zaplatíš za to, co jsi mu udělal. Zaplatíš za všechny mrtvé, kteří kdy okusili bolest tvé hůlky, zaplatíš...za všechno, Lestrange, stejně jako jednou zaplatí ta tvá prašivá žena! Avada kedavra!“

Hrdina Harry Potter. Chlapec, který přežil. Chlapec, který má být spásou tohoto světa.
Sedí u mrtvého těla bledého mladíka a pláče.
„Draco,“ slza skápne na ještě mírně teplou tvář. „Odpusť mi, prosím, Draco,“ jindy zdánlivě silný hoch se začne pohupovat dopředu dozadu jako chorý blázen zbaven vědomí o okolním světě. „Draco. Miluji tě, Draco…“
Tři mrtvá těla ponořená do tmy, jsou od sebe vzdálena jen minimálně. Všechna okusila stejný osud. Nad hlavou chlapce s jizvou se linul štiplavý nazelenalý kouř.

Pohled ocelových očí se odráží. Plavovlasá silueta pozoruje sama sebe.

Kdy naposledy měl Lucius možnost si sednout k líčícímu stolku své bývalé ženy? Nikdy. Vlastně nikdy neměl tu potřebu. Nikdy to neudělal. Miloval vůbec Narcissu? Nebo pro něj byla jen klisna, jež si zakoupí chovatel koní, aby se s ní mohl chlubit na přehlídkách? Byla pro něj jen trofej? Sám to nevěděl. Teď, když se díval sám na sebe do zrcadla, nic nepociťoval. Jeho kamenné srdce bylo chladné jako kdykoliv předtím. Prázdné, neznalé slabostí.
Podíval se sám na sebe, uviděl jen arogantní tvář jednoho ukrytého zbabělce, a poté se sklonil do mísy zdobené ornamenty, jejíž obsah se blýsknul a odrážel se v jeho obličeji.
Takhle to tedy všechno bylo.
Křivdil mu. Možná proto Malfoy poprvé ve svém životě poznal slabost. A možná i něco víc.
Ale zbavil se jí dřív, než jej pohltila.

A tak bůh stvořil Malfoye…
…aby podváděl, zabíjel, drancoval, zrazoval… a aby měl nad ostatními vždy navrch.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský