Fantasmagorium

Autor: Alane
Páry: Severus Snape/ Andromeda Tonksová; Bellatrix Lestrangeová
Shrnutí: Jak se Severus Snape sám přesvědčí, za vším je možná opravdu třeba hledat ženu.

Cherchez la femme

poznámky:

a) K názvu povídky: obrat Cherchez la femme oficiálně poprvé použil policejní inspektor v románu Alexandra Dumase Pařížští mohykáni a znamená „hledej ženu“. Inspektor tento výraz používal pokaždé, když řešil nějaký případ. Znamená to vlastně, že v pozadí všech případů stojí nějaká žena. Jiní detektivové si kladou při řešení např. otázku „Komu to prospěje.“

b) I když jsem se snažila striktně dodržet reálie JKR, to, jestli Andromeda Blacková-Tonksová žije nebo ne, příliš z knihy HP a Fénixův řád není jasné. Tonksová mluví o své matce v přítomnosti, zatímco Sirius v minulosti. Protože nevím, co jde na vrub autorky a co na vrub překladatele, vycházím z předpokladu, že zemřela. Uznávám také, že časové zařazení Regulova pohřbu je proti reáliím JKR asi o dva roky posunuté, ale v tomhle případě jsem nepřišla na jiný způsob, jak určité postavy dát dohromady.

c) Pokud jde o skloňování jmen končících na „us“ a „ius“, přikláním se k tomu, že pokud jde už o dříve používaný tvar v češtině (Lucius, Sirius apod.), latinské koncovky vynechávám. Vzhledem k tomu, že mi např. jméno Severus příliš latinské nepřipadá, skloňuji ho podle vzoru „muž“, ale u přivlastňovacích zájmen i v tomto případě koncovku „us“ vynechávám.

d) Pokud jde o překlady příjmení, řídila jsem se (jako koneckonců i Medkovi) svým citem. Proto nechávám jména Lovegood, Bellatrix i Narcissa v původních podobách.

Prolog

Ti dva trávili v domě na Grimmauldově náměstí už druhý den. Ačkoliv oba patřili k Fénixově řádu a měli společného nepřítele, na jejich chování by to nezasvěcený nepoznal. Prohodili spolu jen , pár nejnutnějších slov a pokud možno se snažili jeden druhému vyhnout.
Z těch dvou zjevně pobyt lépe snášela mladá žena. Dlouhý čas si krátila povídáním s portréty porůznu visícími v domě. Nepokrytě dávala přednost portrétům neznámých lidí před těmi, které znázorňovaly bývalé majitele domu. Obzvlášť si oblíbila obraz neznámých kouzelníků, kteří holdovali jakémusi moku a hlučným klábosením s nimi dokázala strávit celé hodiny.
Vysoký černovlasý muž v černém hábitu téměř fyzicky trpěl. Smích, zrovna tak jako jistá neohrabanost jeho společnice, mu ničily nervy. Byl si víc než jist, že právě portrét rozverných kouzelníků nepatřil k původnímu vybavení domu, že byl dodán právě jeho společnicí. Koneckonců i ona měla právo tuhle barabiznu vyzdobit podle svého gusta, protože po smrti původního obyvatele Siria Blacka byla jedním z dědiců. Dalo ji poněkud práci, přesvědčit o tomto svém postavení domácího skřítka Kráturu, ale najednou, jakoby mávnutím proutku, Krátura začal respektovat všechny její příkazy a začal se kupodivu chovat pokud možno nenápadně. Téměř to budilo dojem, jako by v domě ani nebyl. Černovlasý muž nijak nepřemýšlel nad jeho skoro zázračnou proměnou ani nad tím, jak to jeho společnice dokázala. Byl rád, že Krátura neotravuje jako v prvních chvílích jejich pobytu a že se domem nerozléhá žádný rušivý zvuk.
Konečně je ticho, uvědomil si černovlasý muž. Plně si tu chvíli vychutnával, jako by tušil, že tento stav nepotrvá dlouho.
Nemýlil se. Vzápětí se odkudsi z domu ozval zvuk, který bylo možné identifikovat jako pád něčího těla, vzápětí zvuk trhané látky a ječivý, vzteklý hlas bývalé paní domu. Hlas, který jí odpovídal, používal výrazy hodné nejnižší spodiny z Obrtlé ulice.
Muž se vyřítil za zdrojem hluku. Ze země se zvedala jeho společnice a v ruce držela kus závěsu, který předtím úspěšně zakrýval nyní ječící portrét. Bylo zřejmé, že mladá žena zakopla a v marné snaze předejít pádu se zachytila kdysi honosné látky.
Muži ani nenapadlo, aby své společnici nějak pomohl na nohy. Namísto toho vytáhl z černého
hábitu hůlku, namířil na závěs a zamumlal: „Reparo!“
Závěs se instaloval do původní podoby a znovu se stal účinnou obranou proti vzteklému, skřehotavému hlasu portrétu.
Muž se znechuceně podíval na svou společnici a chmurně pronesl: „Začínám uvažovat, Tonksová, jestli jste větší nemehlo vy anebo Longbottom .“
Po vyslovení Longbottomova jména se zachmuřil ještě víc. Jeho nositel byl hlavním důvodem, proč v tomto domě on i Tonksová trávili už druhý den.

Část I. - Lektvar Nevilla Longbottoma

Ten den byla hodina lektvarů šestého ročníku spojených tříd Nebelvíru a Zmijozelu pro profesora Severuse Snapea poslední vyučovací hodinou. Profesor sám by nejraději měl tuto hodinu už za sebou (… zlatý hřeb výuky, vybraný spolek zabedněnců, zhodnotil alespoň v duchu spravedlivě obě třídy, aniž bral v úvahu vynikající výsledky Hermiony Grangerové). Jen představa, že se hned po hodině může ve svém sklepení věnovat svým výzkumům, ho držela natolik, aby nezačal dštít hromy a blesky už při vstupu do učebny.
Dnešní výuka byla věnována přípravě lektvaru nepoužitelnosti. Profesor dodal veškeré ingredience ze svých zásob - až na sedmikráskový kořen. Ten měli studenti za úkol nasbírat a nasušit během nedávných prázdnin.
Kupodivu se tentokrát nevyskytly větší problémy, dokonce i lektvary pánů Pottera, Weasleyho a Goyla se alespoň vzdáleně podobaly originálu. Profesor Snape se užuž viděl ve svém sklepení, ale vědom si pravdivosti přísloví Nechval dne před večerem sledoval podezíravě Nevilla Longbottoma. Ten se k jeho stolku přibližoval rozklepán ještě víc než obvykle. Jeho lektvar vypadal podobně jako ty, které odevzdávali jeho spolužáci, ale choval se poněkud zvláštně. Neville se marně snažil uzavřít baňku – zátka pořád odskakovala. Vypadalo to, jako by si lektvar odfukoval.
Neville se tak soustředil na zátku, že nepostřehl nedbale nataženou Crabbovu nohu, zakopnul a větší množství lektvaru vyšplíchlo z baňky, trocha dokonce na pravou dolní končetinu profesora Snapea. Vyšplouchnutí současně provázel poryv vzduchu natolik silný, že nazdvihl lem profesorova hábitu a ten dostal přímý zásah lektvarem na holou kůži.
Profesor Snape se podezíravě podíval na svou pravou dolní končetinu, protože kupodivu nic necítil. V šoku zjistil, že nevidí kus svého pravého lýtka. Kdokoliv jiný by pravděpodobně reagoval výkřikem, nespisovným slovem, kletbou nebo jiným projevem podle své nátury. Jenže profesor Snape neměl nadarmo pověst velice chladnokrevného člověka. Ani mrknutím oka nedal najevo svůj úžas a bleskurychle zakryl svou poněkud podivně vyhlížející končetinu dlouhým hábitem. Vypadalo to, že nikdo ze studentů si nedostatku profesorovy končetiny nevšimnul.
Pak se profesor útrpně podíval na Nevilla a mrazivým hlasem prohlásil: „Tak zase jednou bez známky, Longbottome.“
„Ale, pane profesore…, “ snažil se protestovat Neville při pohledu baňku se zbytkem tekutiny, „ ten lektvar…“
„Vy jste nepoučitelný, Longbottome. Po vyučování se hlaste u mě v kabinetu, protože jste si opět ráčil vyfasovat školní trest. A ten svinčík ukliďte, samozřejmě bez použití kouzel, “ nedal se vyvést z konceptu Snape.
„…Aaano, pane profesore,“ koktal nešťastně Neville a schlíple šel do přístěnku pro hadr.
Kamarádi se na něj soucitně dívali, ale ze zkušenosti věděli, že nemá cenu pouštět se do předem prohraného sporu s profesorem lektvarů, zvláště když jeho střety s Longbottomem byly na denním pořádku. Opouštěli raději mlčky učebnu, aby se šli vzdělávat v podobném, ale pro Longbottoma daleko příjemnějším předmětu bylinkářství. Jeho výkon se s hodinami lektvarů nedal vůbec srovnat a madame Prýtová ho často dávala za vzor ostatním.

Profesor Snape vyštěkl netrpělivě na Nevilla, který snaživě vytíral podlahu: „To chcete přijít pozdě i na svůj oblíbený předmět?“
„Už jsem hotov, pane profesore,“ vyhrkl Neville, popadl v rychlosti učebnice a vyřítil se ze dveří.
Profesor Snape se ušklíbl a šel se podívat na místo, kde Longbottom sedával. Ani teď ho očekávání nezklamalo. Na Nevillově lavici zůstal pytlíček s obsahem, který měl být sedmikráskovým kořenem. Už při letmém pohledu do něj profesor Snape věděl, že se Nevillova přísada do lektvaru podobá sedmikráskovému kořeni asi tak jako Hagrid Luciu Malfoyovi.
Profesor hbitě sebral Nevillovu baňku se zbytkem lektvaru i zapomenutý pytlíček se záhadným obsahem a odkráčel ze třídy. Dlouhými kroky spěchal do svého kabinetu, aby mohl Nevillův výtvor podrobit analýze.
Přísadu do lektvaru posléze identifikoval jako zvláštní druh lišejníku nebo spíš nějakou jeho mutaci. Ale lektvar samotný…
Díval se na něj zatrpkle. V ruce držel lektvar neviditelnosti, o který se sám marně pokoušel. Cítil se dotčen, že to byl ironií osudu právě Longbottom, kdo na tento objev, i když neúmyslně, přišel. Kdyby lektvar objevil kdokoli jiný, třeba i Potter, Weasley nebo Grangerová, bylo by to k vzteku, ale že zrovna ten největší nešika při přípravě lektvarů… Profesor Snape to považoval téměř za osobní urážku. V první chvíli dokonce uvažoval o likvidaci zbytku lektvaru. Potom přece jen zvítězila profesionální zvědavost a vědomí, jaký význam by za určitých předpokladů tento lektvar mohl mít v boji proti Voldemortovi.
Profesor projednou potlačil svou ješitnost a rozhodl se, že ani kapka lektvaru nesmí přijít nazmar. Sáhl pro kapátko, nabral jen nepatrné množství tekutiny a téměř intuitivně si vyhrnul levý rukáv hábitu. Odhalil předloktí, kde měl cejch Smrtijeda. Kápnul trochu lektvaru přímo na Znamení zla a byl v šoku ten den už podruhé. Část jeho levého předloktí vizuálně zmizela, ale Znamení zla bylo nedotčené.
Mimovolně překvapeně hvízdnul. V rychlosti vyhodnotil možné aspekty tohoto objevu a během pár minut už stál v Brumbálově pracovně.

*****

„… a proto bych rád, pane řediteli, abyste byl při tom, až z Longbottoma budu páčit, kde nasbíral ten lišejník,“ zakončoval svou referenci o poslední hodině lektvarů profesor Snape. „Jak sám víte, nemáme s Longbottomem právě nejlepší vztahy a jestli se zasekne a přestane komunikovat, tak…“
„Je mi líto, Severusi, ale téhle kratochvíle se nemohu zúčastnit, protože v tu dobu mám být na ministerstvu kouzel,“ řekl vážně Brumbál. „To, co mi říkáte, je velmi významné a chápu, že čím dříve budete znát fakta, tím lépe pro nás všechny, ale jste dost velká autorita na to, abyste si Nevillem sám poradil.“
„Ale, pane řediteli, co když Longbottom…“
Brumbál si povzdechl.
„Určitě sám víte, Severusi, že příkrost a zesměšňování není pokaždé ten pravý způsob, jak dostat ze studentů to nejlepší. Pokuste se prosím k Nevillovi chovat trochu vlídněji a uvidíte, že s ním nebudou problémy a nebude se vám zdráhat odpovídat.“
Budu se k němu chovat vlídněji, on zpanikaří a bude v tom hledat bůhvíco… Pak se zasekne a nedostanu z něj ani slovo, pomyslel si znechuceně Snape. Ani veritasérum by nepomohlo. Longbottom by spíš omdlel, než aby si ode mne vzal cokoli k jídlu nebo k pití …To mi Brumbál dělá naschvál... Ještěže existují i jiné způsoby, jak přežít ve zdraví tuto akci…
Po odchodu z Brumbálovy pracovny zamířil profesor lektvarů do svého sklepení, aby se uklidnil pořádnou dávku pohodového odvaru – právě toho, který loni neoznámkoval Harrymu Potterovi. Sám věděl, jak nespravedlivě jeho chování působilo, ale nebylo zbytí – toho zpovykaného Pottera přece někdo usměrňovat musel. A Severusi Snapeovi působilo zvrácené potěšení, udělovat lekce právě synovi Jamese Pottera.

*****

Ukázalo se, že profesor Snape dobře zná své pappenheimské. Když se z Longbottoma snažil dostat požadované informace, Nevilla jeho téměř přátelské chování upřímně vyděsilo a očekával podraz. Netušil, že na Snape je pod vlivem pohodového lektvaru. Teprve po chvíli si zvykl na nezvykle neagresivního profesora a byl schopen věcně, dokonce bez koktání, odpovědět na jeho dotazy. Pytlíček s nasbíraným sedmikráskovým kořenem si zapomněl doma a babička mu ho poslala po sově spolu s obvyklým hulákem.
„Víte, pane profesore, babička má všechny bylinky a přísady na jedné polici,“ řekl Neville. “Taky měla nějaké potíže s očima a je možné, že se překoukla.“
„Dobrá, Longbottome, to už zjistíme, “ netrpělivě pronesl Snape. Účinek pohodového odvaru pomalu vyprchával. „Protentokrát vám promíjím školní trest kvůli značnému časovému zaneprázdnění. Ale…“ dodal potom zlověstně, „pokud se o tom před kýmkoliv zmíníte, nač jsem se vás ptal, budete na dosavadní hodiny lektvarů vzpomínat jako na ráj na zemi,“.

*****

Po Brumbálově návratu z ministerstva se všechno objasnilo. Když byl bradavický ředitel informován profesorem Snapem o rozhovoru s Nevillem (… vidíte, Severusi, že to šlo i beze mne!), vypravil se za pomoci letaxu k Nevillově babičce. Do Bradavic se vrátil s důležitou informací, že omylem zaslaný pytlíček lišejníku paní Longbottomová dostala při srazu bývalých spolužaček od Gerdy Frederiksové. Podle ní to byl bezkonkurenční přípravek pro dobré dýchání. Kde tuhle podivnou odrůdu Gerda nasbírala, to ani paní Longbottomová netušila. Věděla jen, že bývalá spolužačka bydlí kdesi v severním Švédsku.

*****

Profesor Snape po několika pokusech přišel na optimální množství všech přísad, aby lektvar měl co nejdelší účinek. Lišejníku zbyla jen hrstka a bylo nutné obstarat ho daleko víc než jen pytlíček.
Pro Brumbála nebylo problémem kontaktovat známé kouzelníky ze severní Evropy, kteří lišejník opatřili, ale vzhledem k zostřující se situaci bylo nutné utajit transport do Bradavic. Nezdálo se vhodné použít testrály jednak kvůli vzdálenosti, jednak kvůli klimatu. Už cesty na kratší vzdálenosti vyžadovaly poměrně otužilé cestovatele, natož cesta do arktických oblastí.
Ani Bradavický expres nebyl vzhledem ke stále většímu množství mozkomorů, kteří se přidávali k Voldemortovi a slídili přes všechna Brumbálova opatření i v této oblasti, bezpečný jako dřív. Díky Snapeově inkvizitorské činnosti, při níž zabavoval ve svých hodinách nelegální čtivo studentů (s obzvláštním potěšením znárodňoval – a kvůli informovanosti ve svém kabinetě potom pozorně pročítal - časopis Jinotaj), se podařilo vyřešit i tento problém. Vydavatel Jinotaje, otec Lenky Lovegoodové, měl ve Švédsku více než přátelské kontakty.

*****

Pan Lovegood bez váhání souhlasil, že bude prostředníkem při dopravě lišejníku. Musel jen dohodnout zvláštní podmínky přepravy se svým obchodním partnerem. Zásilku bylo třeba zabalit tak, aby ani v nejmenším nepřipomínala svůj rostlinný původ. Pro všechny nezúčastněné to měla být jen další zásilka papíru pro vydavatelství novin pana Lovegooda. Pan Lovegood doufal, že pokud se provedou určitá bezpečnostní opatření, ani následné přemístění do štábu Fénixova řádu nevzbudí pozornost.

*****

„To nemyslíte vážně, pane řediteli,“ vyklouzlo zděšeně proti jeho vůli Severusi Snapeovi, když mu bradavický ředitel oznámil, že příjemcem zásilky lišejníku v domě na Grimmauldově náměstí má být on a Nymfadora Tonksová.
„Myslím to naprosto vážně, Severusi“, podíval se Albus Brumbál přes měsíčkové brýle na profesora Snapea. „Jak sám víte, Voldemortovy aktivity nabírají na obrátkách a já jsem se rozhodnul poněkud změnit strukturu předávání informací mezi členy Fénixova řádu. Myslím tím něco jako mudlovskou zpravodajskou síť. Víte, co tím míním, nebo vám to mám vysvětlit?“
„Není třeba,“ zavrčel Snape. Grangerová, pomyslel si. Grangerová a její permanentní čtení mudlovských novin při výuce. A jeho vlastní chyba, že nechal zabavené mudlovské noviny ležet ve sborovně a kdokoliv si je mohl přečíst…
„Ale proč zrovna Tonsková? Nemohl by to být někdo….“ váhal marně Severus Snape nad přijatelnější variantou, „třeba Moody, nebo … Lupin?“
„Nemám nic ani proti jednomu z nich, “ odpověděl Brumbál, „ale jak víte, Remus je zvláště kolem úplňku … hm… značně nestabilní a spoléhat právě na něj by se nemuselo vyplatit. A s Alastorem počítám na jinou pozici. Kromě toho Tonksová není zas tak zkušená a je poněkud… hm… neobratná. Potřebuje mít jako spojku někoho, kdo zkušený je, dokáže vyhodnotit situaci a nepanikaří při každé příležitosti. Prostě někoho, jako jste vy. Měl byste tedy s ní ve vlastním zájmu navázat přátelský kontakt.“
Napřed mudlovská zpravodajská síť, teď přátelský kontakt. Brumbál zjevně stárne, jinak by se tolik neinspiroval mudly – za chvíli bude horší než Arthur Weasley, vyděsil se Snape.
“A kromě toho je to vaše bývalá žákyně…“

*****

„Ani já nejsem dvakrát nadšená z vaší společnosti. Doufám jen, že Brumbál ví, co dělá, když sem poslal právě nás dva.“
Jen jestli se už u něj neprojevuje stařecká demence, znejistěl Snape.
„A kromě toho,“ pokračovala nakvašeně Tonksová, „ pokud jste to neráčil zaznamenat, profesore, už dávno nejsem bradavická studentka. Jsem regulérně vyškolený bystrozor (… zajímalo by mě, díky komu, pravděpodobně na tom má nemalý podíl McGonagallová, ušklíbl se Snape v duchu) a srovnávat mě s bradavickými studenty je přece jen trochu přitažené za vlasy,“ odsekla Nymfadora Tonksová.
Snape se ni nevraživě podíval. Svým způsobem měla pravdu, pořád ji pro její mládí bral jako studentku. V duchu musel uznat, že srovnání s Longbottomem značně pokulhávalo. Tonksová zdaleka nebyla neschopná, díky svým vrozeným schopnostem byla jednoznačnou premiantkou v hodinách přeměňování a ostatní předměty nezvládala hůře než bradavický průměr, jen se občas pohybovala jako slon v porcelánu. Ale madame Hoochová s ní kupodivu problémy neměla. Snad to bylo tím, že ve vzduchu nemusela chodit po svých.
Jenže pokud šlo o hodiny lektvarů, tam bylo srovnání s Longbottomem na místě. Ne že by Tonksová nezvládala přípravu, ale obvykle při cestě ke katedře zakopla a dál nebylo co hodnotit. Profesor Snape si uvědomil, že NKÚ z lektvarů neskládala v Bradavicích, ale na stáži v Krásnohůlkách, kam se dostala právě na přímluvu Minervy McGonagallové. Oprávněně pochyboval, jestli by složila NKÚ z lektvarů za jeho přítomnosti, zvláště když mu jako jedna z mála dávala najevo, že jeho autoritou pohrdá.

*****

„Divím se, jak moje máma s vámi mohla…“ nestačila dokončit Tonksová, protože Severus Snape téměř nepříčetně vyštěkl:“Dost! O té bláznivé hysterce nechci už slyšet ani slovo!“
Pak se zachmuřil. Vzpomínky na Andromedu Blackovou-Tonksovou byly z těch, které si při hodinách nitrobrany s Potterem pečlivě ukládal do myslánky.

Část II. Vzpomínky Severuse Snapea

Severus Snape poznal Andromedu Blackovou v prvním ročníku studia v Bradavicích jako příbuznou Siria Blacka. Ačkoliv byla o pár let starší, první dva roky se zúčastňovala akcí čtyřlístku Potter-Black-Lupin-Pettigrew, které se ho často bezprostředně dotýkaly. Byla to poměrně schopná, ale poněkud výstřední a lehkovážná havraspárská studentka.
Zdá se, že výběr studentů Moudrého klobouku do Havraspáru trpí tradičními neduhy, napadlo Snapea. Srovnání s Lenkou Lovegoodovou se prostě nabízelo. Po tom, co se krátce po skončení školy provdala se za poněkud labilního mudlu Teda Tonkse, o ní neslyšel – a popravdě řečeno mu ty informace nijak nescházely. Setkal se s ní až půldruhého roku po vlastním absolutoriu, kdy, už jako Smrtijed, pracoval v nemocnici Svatého Munga na oddělení protijedů.
Ted Tonks neunesl stále se zostřující situaci související se vzrůstající mocí Voldemorta, váhal, na čí stranu se přiklonit a problémy řešil obvyklou berličkou slabochů – nadměrnou konzumací máslového ležáku a ohnivé whisky.
Brzy si vytvořil takovou závislost nejen na ležáku, ale i na různých podpůrných prostředcích, že se octnul v péči léčitelů Svatého Munga. Andromeda se v něm marně při svých návštěvách snažila vyburcovat pocit odpovědnosti. Zpočátku ji doprovázela maličká dcerka. Do její přítomnosti Andromeda marně vkládala naději, že se jí snáze podaří vyburcovat Teda z jeho letargie. Ale Ted se během jejich návštěv povětšinou soustředil na co nejvíc odmítavý pohled dejte-mi-všichni-pokoj, který věnoval úplné prázdné zdi. Andromedina představa o kladném vlivu malé Nymfadory vzala brzy za své a dceru raději nechávala v péči domácí skřítky. Na Tedův stav to žádný vliv nemělo. Andromeda si svou skleslost po takové návštěvě chodila vylepšovat nákupem povzbuzujících lektvarů do oddělení, které jako by na první pohled z oka vypadlo jakékoliv mudlovské lékárně.
Mladý Snape tam právě v tu dobu zaskakoval za dlouhodobě nemocného kolegu. V první chvíli Andromedu stěží poznal. I když se kdysi během svého studia v Bradavicích nezdráhala podílet se na různých alotriích, které si na účet Severuse Snapea vymýšlel její bratranec Sirius, teď – snad kvůli předpokladu, že známá tvář bude přístupnější jejím problémům – Severovu přítomnost zaznamenala s určitým ulehčením a brala ho jako spřízněnou duši. Zpětně chápala jeho pocity bradavického outsidera, protože se sama stala outsiderem ve vlastní rodině. S rodiči a se sestrami si nikdy nerozuměla a stýkala se s nimi jen v případě nezbytnosti. Tonksovi přičítali Tedův úpadek právě jí a Sirius, jediný, s kým si z celé rodiny rozuměla, prakticky zmizel z dohledu.
A při řídkých setkáních už to nebylo jako dřív Věděla o něm jen to, že pracuje pro Brumbála.. Pokud se ho ptala na podrobnosti, Sirius se pokaždé zarazil a snažil se převést hovor jinam. Andromeda to chápala. Věděla, že jeho činnost je namířena proti Voldemortovi a že Sirius nemůže riskovat prozrazení důležitých informací - třeba pomocí veritaséra – klanům Malfoyových nebo Lestrangeových, kam se provdaly její sestry.

*****

Zdálo se, že kontroverzní minulost je zažehnána.. Severusi Snapovi se úspěšně dařilo nepřipomínat si školní léta. Tím, že změnila jméno, alespoň zdánlivě Andromedu Tonksovou nic nespojovalo se Siriem Blackem. Mezi ní a Severusem se vyvinul nijak intimní, ale přesto přátelský vztah.
Severus něco podobného zažíval poprvé. Od skončení školy neměl o ženy nouzi, ale byly to fyzické záležitosti pro jednu dvě noci. On sám raději nepřemýšlel o pohnutkách, které je vedly k podobným aktivitám. Na některé Voldemortovy fanynky působila jako afrodisiakum už jenom příslušnost ke Smrtijedům
Andromeda byla něco jiného. Svým způsobem mu nahrazovala zemřelou matku, nepoznanou sestru i kamarádku, kterou nikdy neměl. Nesnažila se o žádné důvěrnosti, stačilo, že jí dokázal naslouchat. Povídali si v lékárně, pokud v ní ovšem nebyl žádný zákazník, a několikrát si vyšli na čaj nebo kávu do blízké mudlovské cukrárny. Severus pochopil, že Andromedin sňatek s Tedem Tonksem byl především protestem proti její vlastní rodině posedlé čistotou krve a taky způsobem, jak se od té rodiny osvobodit.
Ona mu oplácela stejným. Pochopila, proč se stal Smrtijedem. Brala jeho členství především jako gesto já-vám-všem-ještě-ukážu vůči bývalým spolužákům i jako reakci na rodinné poměry. I když se to tehdy zdálo absurdní, předvídala, že dlouho Smrtijedem nezůstane. Budoucností jí dala zapravdu.
A najednou, naprosto nečekaně, přátelství skončilo. Ačkoliv Ted byl pořád v péči u Svatého Munga, Andromeda se zničenohic lékárně přestala objevovat. Severus ji jednou náhodně zahlédl na nádvoří léčebny, právě když u okna protřepával baňku s lektvarem a snažil se zkontrolovat jeho čistotu. Pod nějakou záminkou vyběhl ven a Andromedu dohonil. Ale marně se ji snažil přimět ji k hovoru. Naprosto ho ignorovala a dívala se skrz něj, jako kdyby byl vzduch.
Severus zůstal jako opařený. Naléhal, aby mu řekla, co se stalo. Její reakce by dělala čest Sněhové královně. Ledově se na Snapea podívala a mrazivě odpověděla. Litovala, že nedala na bratrance Siria, který o Snapeovi odjakživa mluvil jen záporně.
„Blacka jsem neviděl od té doby, co jsme skončili školu,“ pokusil se namítnout ohromený Severus.
„Ale jeho názor na vás byl přiléhavý. Myslela jsem, že je zaujatý, že vás znám trochu víc, že jste se změnil a mohu vám důvěřovat, a vy zatím… vy jste mě chtěl jen využít,“ řekla Andromeda přerývavě.
Aby ji trochu uklidnil, položil jí Severus ruku na rameno. Škubla sebou, jako by ji uštknul had a zaječela: „Tak dost! Okamžitě tu ruku sundejte a neopovažte se mě ještě dotknout!“
„Ale…“ začal nechápavě Severus, ale Andromeda ho nenechala domluvit.
„Jste proradný bastard …… bezcitný … násilník… “ zalykala se hněvem.
„Romy, to…..“ pokusil se hájit Severus, ale přerušila ho: „Už mi prosím nikdy neříkejte Romy, ani Andromedo, p a n e Snape. A už mě nikdy neobtěžujte…“
A pak zmizela navždy z jeho života.

Severus byl ohromen. Do té doby milá, veselá, až trochu výstřední Andromeda vyváděla jako lítice. V tu chvíli se tak podobala své starší sestře Bellatrix, že se Severus nevolí otřásl.
Marně přemýšlel, co ji k tomu vedlo. Předpokládal, že se její povedený bratranec Sirius o jejich přátelství dověděl a nějak ho u ní očernil. Při té představě znovu zažíval stejné ponížení, jako kdysi v pátém ročníku školy při jisté akci Siria Blacka a jeho kumpánů.
Ne že by Andromeda svým způsobem neměla pravdu. I přes všechnu snahu se nevyhnul akcím ve společenství Smrtijedů, které vyžadovaly velkou dávku bezcitnosti, mnohdy potřebu násilí a využívání až zneužívání různých informací, ale…
Ale vůči Andromedě bylo jeho svědomí čisté. Nebyl si vědom žádného podrazu, choval se k ní naprosto otevřeně a korektně, zatímco ona….
Pocítil znechucení vůči všem ženám a zatvrdil se. Andromeda koneckonců nebyla první, která ho zklamala. Své sympatie ve školních letech dával poněkud neobratně najevo Lily Evansové, ale ta dala přednost Jamesu Potterovi, tomu Potterovi, který se mu snažil za každou cenu znepříjemnit školní léta. Teď neprozřetelně navázal přátelství s příbuznou Siria Blacka, toho Blacka, který by ho byl kdysi s potěšením předhodil vlkodlakovi. Jeho sestřenici stačila k likvidaci přátelství pravděpodobně nějaká pomluva…
Nic jiného v tom být nemohlo. Andromeda se chovala tak iracionálně a přitom mu vůbec neposkytla příležitost, aby se obhájil – ani vlastně nevěděl, před čím. I když ho napadlo, že oba mohli být terčem dobře mířeného útoku, neměl tehdy dostatek času, možností - a ani vůle - pátrat po příčinách.
Raději si slíbil, že se bude věnovat kariéře a vyvaruje se napříště jakýchkoliv vztahů, které by mu mohly přivodit další citový úraz. Ačkoliv něm při vzpomínce na Andromedu občas zahlodal červík pochybností, svůj slib za ta léta neporušil. I když se doslechl o její smrti, zakázal si zjišťovat jakékoliv podrobnosti.
Při pohledu na Tonksovou, v tu chvíli navlas podobné Andromedě před osmnácti lety, se Severus neudržel. Vzápětí si uvědomil, že je to zas jedna z proměn Tonksové (k čertu se všemi metamorfomágy!), ale už bylo pozdě.

*****

„Mlčte, profesore! Moje máma měla své mouchy, ale to vám nedává právo, abyste se o ní takhle vyjadřoval!“ vylítla Tonksová, v ničem si nezadávajíc s jeho předchozím projevem..
„Co vy o tom víte? Já vaši matku znal v době, kdy jste sotva uměla chodit a dobře si pamatuji, jak se hanebně zachovala. Vy si to ovšem pamatovat nemůžete,“ řekl pořád nakvašeně, nicméně už trochu zkrotle Snape.
„Přesto o tom dost vím, a proto tvrdím, že jí křivdíte,“ odsekla.
„Cože ?“ vyštěkl Snape a červík pochybností zase zahlodal.
„A jak to chcete dokázat?“ zeptal se pochybovačně.
Tonksová jen pokrčila rameny.
„Mně stejně neuvěříte, a tak bude lepší, když se přesvědčíte sám,“ práskla za sebou dveřmi a zanechala Severuse Snapea poněkud ohromeného vývojem situace. Za chvilku se objevila s čímsi v ruce.
„Tumáte, profesore, čtěte,“ pobídla ho poněkud neuctivě a podávala mu potrhaný a ušmudlaný sešit..
„Co je to?“ zeptal se se zjevnou nechutí Severus a vzal sešit štítivě mezi dva prsty. Sešit vypadal, že sloužil jako podestýlka Klofanovi a hrozil, že se každou chvíli rozpadne.
„To je deníček mé drahé tetinky Bellatrix,“ řekla uštěpačně Tonksová.
„Bellatrix Lestrangeové? Jak jste k němu přišla?“ zeptal se podezíravě Snape, „vždyť podle toho, jak vypadá, musí být starý tak patnáct dvacet let…“
„Přesně řečeno osmnáct.“
Snape povytáhnul obočí.
„Našla jsem ho loni, když jsme s Weasleyovými a Harrym (zase ten Potter!) uklízeli tuhle barabiznu. Byl… no, to je jedno, kde. Jsem ráda, že ho nenašel nikdo jiný, sám poznáte, proč.“
„Proč právě já bych měl číst nějaké ženské žvásty?“
„Třeba proto, aby vám uběhla dlouhá chvíle. A ujišťuji vás, že se nebudete nudit.“
Snape se nesouhlasně zamračil, když práskla znovu dveřmi. Aby si ulevil, prásknul i on na stůl sešitem a ten se rozpadnul na dva díly. Severus namátkou přečetl kousek textu jedné části. Zpozorněl. Přitáhl ke stolu židli, posadil se a začal číst.

Část III. – Deník Bellatrix Lestrangeové

Středa 9. února

…………..Dnes konečně vyhlásil Lucius datum plesu. Jeho hlavním účelem by neměla být zábava, jak nás, Smrtijedy, Voldemort via Lucius instruoval, ale získání dalších Voldemortových příznivců – a hlavně příznivkyň – do řad Smrtijedů. Pokud vím, jediná skutečně aktivní Smrtijedka jsem já – Lucius omlouvá Narcissu, že se nemůže vystavovat nebezpečným aktivitám, dokud mu nedá dědice. Soudě podle toho, jak často je Lucius doma, to může trvat ještě pěkně dlouho.
Konečně budu mít příležitost věnovat se tomu, co mám v plánu už delší dobu – totiž bližšímu poznání Severuse Snapea. Ani Voldemort mi nemůže vytknout, že neprovádím úspěšný nábor do řad Smrtijedů – takový Dolohov nebo Macnair by bez mého přispění váhali ještě kdovíjak dlouho. Všichni musí uznat, že si zasloužím i trochu zábavy.

Sobota 19. února

K čertu se Severusem! Když se mi ho podařilo dostat při dámské volence na parket (na svou výšku tancuje překvapivě dobře), choval se ke mně asi tak jako ke své nadřízené – sice zdvořile, ale s odstupem. Mé hluboce vystřižené rudé šaty (když jsem šla kolem Rockwooda, zřetelně jsem slyšela, jak slintá) mi byly v jeho případě houby platné. A když jsem mu naznačila, že bych nebyla proti malému dobrodružství jen ve dvou, velice diplomaticky vycouval. Prohlásil, že mu povinnost a časové zaneprázdnění bohužel neumožňují, aby se mi více věnoval a že snad někdy příště…
Ta jeho povinnost měla příšerný účes, špatně střižené šaty a neustále se hihňala. Vypadala, jako by včera opustila bradavické lavice po několika opravných zkouškách. To ale zřejmě nebyl dostatečný důvod pro to, aby s ní Severus už v polovině plesu nezmizel. Ani jeden z nich se už neobjevil. Nevadí, jistě se naskytne jiná příležitost.
Rodolfus horlivě prováděl „nábor“ u nějaké kypré třicátnice. Šla jsem z nudy přesvědčovat o výhodách členství mezi Smrtijedy Petra Pettigrewa. Ani jsem nemusela vyvíjet kdovíjaké úsilí.

Pondělí 7. března

To „někdy příště“ se vyskytlo dnes vpodvečer.
Šla jsem na návštěvu k Malfoyovým, abych se svou drahou sestrou (drahou hlavně pro Lucia, při pohledu na Narcissiny šaty a šperky o tom nikdo nemůže pochybovat ) probrala problémy s domácími skřítky. Dobby by Narcisse brzy přerostl přes hlavu. Co chvíli předstíral, že neslyší její volání a nebýt Lucia… Ale ten jako obvykle nebyl doma...
Asi po čtvrthodině dorazila další návštěva – Severus Snape. Když mě uviděl, pokusil se zmizet. Jenže Narcissa se k němu, zřejmě v předtuše nějakého rozptýlení, vrhla a přesvědčovala ho, že Lucius musí přijít každou chvíli , ať na něj počká (povídali, že mu hráli). Pak ho začala lákat na chutné občerstvení z vinic Malfoyů. Ale Dobby jako obvykle na její volání neslyšel. Rozzuřená Narcissa vylítla ze dveří a nechala mě a Severuse o samotě. Nelenila jsem.
„Tak, Severusi, kdy přijdete navštívit mě?“ zeptala jsem se škádlivě a popošla k němu.
„Ale já s Rodolfem ne…“
„Zvu vás já, ne Rodolfus,“ odpověděla jsem a přistoupila ještě blíž. „Víte, co jste mi na plesu slíbil.“
Podíval se na mě, jako kdybych byla mantichora.
„Paní Bello, …“
Slovo paní patřičně zdůraznil, jako by dával najevo, že návštěva vdané ženy je pro něj něco jako oddělení se zapovězeným přístupem pro bradavické studenty.
„Jenom Bello,“ přerušila jsem ho, jenže vtom se vracela Narcissa, před sebou strkajíc poněkud pošramoceného Dobbyho (že by se konečně vzchopila a vzala si mé rady k srdci?). Na tácu, který Dobby nesl, stála láhev jednoho z vín z Luciova sklepení a tři sklenky. S nadějí, že víno pomůže k odbourání zábran, jsem se na Severuse usmála.
Kamenný výraz v jeho tváři se mi ani trochu nelíbil.
Nevýrazným hlasem pronesl: „Omluvte mě, paní Narcisso, paní Bello (zase s důrazem na slově paní), vyřiďte prosím Luciovi, že se stavím jindy,“
A už po něm zůstal jen závan větru z vlajícího hábitu.
Narcissa se na mě podívala s povytaženým obočím, ale já jen pokrčila rameny. Zato v duchu jsem zuřila. Paní Bello! Co si o sobě myslí, cucák jeden? Jeho jedinou předností je mládí (jenže, mezi námi děvčaty, Pettigrewovi je právě tolik a o nějakých přednostech by se dalo diskutovat) a krásy taky zrovna moc nepobral. Je spíš vyzáblý než hubený, z obličeje mu kouká jen nos, jeho vlasy vypadají, že potkaly vodu o loňských prázdninách, ale …
Ale má v sobě něco, o čem si takový Pettigrew může nechat jenom zdát. Přece to nevzdám. Copak se někdy stalo, aby mi někdo odolal? Mě, Bellatrix Lestrangeové?
Stalo. Jednou jedinkrát. Bylo to v počátcích Voldemortova vzestupu. Jmenoval se Frank Longbottom a sbližování s ním bylo na nejlepší cestě. Jenže jsem si v zápalu neuvědomila jednu maličkost. Jakmile Frank uviděl na mém předloktí Znamení zla (no dobrá, měla jsem zhasnout o chvilku dřív) úplně ztuhnul . Na rozdíl od jiných zjevně věděl, oč jde. Pak si vzpomněl, že přece nemůže zradit svou Alici. Tu Alici, která má tvářičky jako měsíček v úplňku! Najednou měl velice napilno a všechny mé pokusy ho zadržet byly marné.
Ta sketa to má u mě schované líp než v Gringottově bance, on i ta jeho Alice! Prý oba pracují proti Voldemortovi. Až padnou do rukou někomu ze Smrtijedů nebo ještě lépe samotnému Voldemortovi (a úplně nejlépe mně), bude milý Frank litovat, že mě odmítnul!

Pátek 25. března

Tak takhle je to tedy! V životě bych si nepomyslela, že…
Včera jsem si šla navštívit ke svatému Mungovi bratrance Regula. Ten hloupý kluk přecenil své síly ve Voldemortových službách a teď se snaží vycouvat. Copak neví, že Voldemort nikoho ne svých služeb nepropouští? Jeho pokusy předstírat nemoc Voldemort stejně odhalí. Ale teta na mě naléhala, abych mu šla promluvit do duše – no dobrá, co bych pro ni (tedy spíš pro Voldemorta) neudělala.
Když už jsem byla v nemocnici, napadlo mi zastavit se v oddělení protijedů. Doufala jsem, že uvidím Severuse a že snad …
Jenže v oddělení mi řekli, že zastupuje nemocného kolegu v prodejně léčiv. To byla dobrá zpráva. Setkání v prodejně by nepůsobilo nápadně.
Ale Severus nebyl ani v prodejně. Nazrzlý léčitel mi řekl, že si při přípravě lektvaru ošklivě popálil ruku a šel do přípravny pro hojivou mast. Vykouzlila jsem na zrzka ten nejprosebnější výraz a požádala ho, aby mě za ním do přípravny pustil. Trochu se ošíval (předpisy a tak), ale když jsem si rozepnula plášť, dlouze (a obdivně) se díval do výstřihu mých šatů a nakonec přikývl.
Severus si soustředěně promazával hřbet levé ruky a ani mě zpočátku nezaregistroval. Chtěla jsem využít příležitosti a už cestou k němu jsem odhodila na zem kabelku i plášť.
Překvapeně se na mě podíval.
„Severusi,“ začala jsem a pokusila se ho obejmout.
Chytil mě dost surově za ruce a odstrčil mě.
„Tohle už nikdy nedělejte, paní Bello,“ řekl nebezpečným hlasem.
Popadl mě vztek.
„No, co bys udělal, ty chudáčku,“ vykřikla jsem a chtěla použít hůlku, aby se mu za jeho chování trochu revanšovala – třeba takovou milou kletbou Crucius. Ouha, hůlka zůstala v plášti.
Než jsem stačila použít Accio, Snape bleskurychle zareagoval. Bohužel odhadnul, co mám v úmyslu. Dva dlouhé kroky mu stačily k tomu, aby přišlápl na zemi ležící plášť, jakoby mimochodem sebral vlastní hůlku, namířil na mě a vykřikl: „Impedimenta!“
Probrala jsem se na ošetřovně. Jak jsem se dověděla, Snape i jeho zrzavý kolega, kteří mě na ošetřovnu dovlekli, svorně tvrdili, že jsem v prodejně léčiv omdlela. Zmetkové mizerní! Snape mohl zrzkovi namluvit cokoli a ten určitě ani nemukl. Pokud by se provalilo, že mě pustil do přípravny…
Ten grázl Snape si zaslouží daleko víc než jen Cruciatus!
Všichni na ošetřovně mě přemlouvali, ať si ještě odpočinu, ale už jsem neměla stání. Jakmile mi vrátili kabelku a plášť (přesvědčila jsem se, že hůlka je na svém místě - od Snapea už budu napříště čekat cokoliv), v rychlosti jsem se oblékla a vyběhla z nemocnice. Ale to ještě nebyl konec.
Na nádvoří stáli dva lidé a zjevně dobře se bavili. I zdálky jsem poznala dlouhou vyzáblou postavu Severuse Snapea - a ta druhá osoba…
Málem jsem vyjekla překvapením, když se v gestu pootočila ke mně. Byla to má mladší sestra Andromeda. Ta nicka, která si vzala zoufalce Tonkse z mudlovské rodiny, se tu teď vybavuje se Snapem a ten se usmívá! On, který jindy nanejvýš jízlivě povytáhne koutek úst ! On, který se ke mně zachoval, jako kdybych byla bazilišek, zatímco s ní se zjevně dobře baví! Tak proto sestřička chodí tak často ke Svatému Mungovi! Ne kvůli svému budižkničemu, ale kvůli Snapeovi! A Snape, který jindy tak dodržuje disciplínu, si kvůli ní koleduje přinejmenším o pokárání ze strany nadřízených – v tuhle dobu se rozhodně nemá co vybavovat na nemocničním nádvoří.
Zlostí jsem se neznala. Určitě bych s úspěchem použila kletbu Avada kedavra, ale včas jsem si uvědomila, že následky by ani pro mě nemusely být příjemné. Voldemort si její použití vůči Smrtijedům vymínil pro sebe. A protože se Snape se proti Voldemortovi ničím neprovinil, těžko bych v jeho případě použití kletby obhájila.
Roztřesenou rukou jsem vylovila lahvičku uklidňujícího lektvaru a pořádně si lokla. Andromeda a Snape byli tak zabráni do rozhovoru, že si mě ani nevšimli.
Lektvar začal účinkovat téměř okamžitě a já si dala pár dní na rozmyšlenou. Musím pečlivě zvážit, co dělat. Ještě se nestalo, aby mi došly nápady, pokud jde o intriky. Zatím sice přesně nevím, co podniknu, ale má pomsta bude sladká. Musí zasáhnout nejen Snapea, ale i Andromedu.

Pondělí 28. března

Už mám plán, jak se těm dvěma dostat na kobylku, ale potřebovala bych nějak zinscenovat setkání s Andromedou, To je absurdně největší problém. Vůbec se nestýkáme a vypadalo by hodně podezřele, kdybych za ní zničehonic zašla.

Středa 6. dubna.

Ani ve snu bych nepředpokládala, jak moc mi budou okolnosti příznivé.
Regulus si dlouho s ohněm nehrál. Dalo se předpokládat, že Voldemort zbabělce a eventuálního zběha šetřit nebude. Při nejbližší příležitosti mu ukázal, zač je toho loket a Regulus jeho výchovnou lekci nepřežil. Teta, místo aby se za svého syna styděla, uspořádala velkolepý pohřeb.
Obřad sám byl vlastně symbolický (to, co z Regula zbylo, by zaplnilo stěží větší krabičku, natož rakev). Teta si všechno vynahradila nákladnou pohřební hostinou, na kterou pozvala veškeré příbuzenstvo. Možná doufala, že se dostaví i Sirius, její druhý syn.
Příbuzných se sešlo hodně, ale Sirius mezi nimi nebyl. Zato se kupodivu objevila Andromeda. Rozhlížela se kolem, jako by i ona čekala, že se potká se svým milovaným bratránkem. Namísto toho potkala mě.
Nebyla dvakrát nadšená, že mě vidí. Zato já bujaře zahalekala: „,Andy, Andy!“
Zatvářila se odmítavě. Tohle oslovení nikdy nemilovala. To mě ovšem neodradilo.
„Už tě neviděla celé věky. Ale... ty dobře vypadáš!“ přiznala jsem nerada.
Byla to pravda. Moje nevýrazná sestra vypadala - až na svůj, jako obvykle ujetý úbor - tak nějak odlišně, vyrovnaně. Najednou mezi podivně těkavými (že by strach?) pohledy i gesty většiny účastníků pohřební hostiny skoro vynikala.
„Je vidět, že se máš dobře!“
„Ujde to,“ odpověděla Andromeda poněkud zdráhavě, jako by se do konverzace se mnou musela nutit.
„A co Ted, už je v pořádku?“
„No… pořád se léčí u Munga.“
„Vážně? A ty tam za musíš chodit, chudinko,“ řekla jsem úlisně. „Je divné, že jsme se tam ještě nepotkaly.“
„Jak to?“ zeptala se nechápavě.
„Ale, já jsem tam pečená vařená. To víš, ta moje nespavost…“
Podívala se na mě udiveně.
„Odkdy ty trpíš nespavostí?“
„To víš, holka, nějaké problémy má každý. Ale Snape mi poradil, abych …“
Přerušila mě. „Snape? Severus Snape?“
„No pochopitelně, právě ten. Ty ho znáš? Ale samozřejmě, vždyť jste spolu museli chodit do školy. I já si ho pamatuju jako prvňáka.“
„Že zrovna jeho…“
„A divíš se? Už tehdy to byl nepřehlídnutelný mizera - a tím zůstal pořád.“
„Vždyť jsi říkala, že ti radil…“
„Ale já netvrdím, že je neschopný, naopak, on je všehoschopný grázl .“
„Bello!“ vykřikla nesouhlasně. „Jak znám Severuse Snapea, tak ...“
Přerušila jsem ji.
„Milá Andy, nevím, nakolik znáš Severuse Snapea, ale pokud máš naivní představu, že ho znáš líp než já, dovol, abych trochu tvé mínění o něm trochu zkorigovala, “ řekla jsem sladce.
Zatvářila se pochybovačně. Vypálila jsem první střelu.
„Jen si vezmi, Andy, ty holky, se kterými se tahá – a žádná s ním nevydrží víc než pár týdnů,“ začala jsem a poočku ji sledovala.
Pokrčila rameny.
„Je mladý, nezadaný a plný energie, co bys chtěla.“
Já vím přesně, co bych chtěla, být na místě některé z těch holek, pomyslela jsem si vztekle. Tahle střela se zjevně minula cílem. Zkusila jsem to z jiného soudku.
„Jestli ho znáš tak dobře, tak určitě víš, že patří ke Smrtijedům,“ mapovala jsem terén.
Vědět Voldemort, že prozrazuji jeho spolupracovníky, nevím, jak by reagoval. Určitě bych nevyfasovala pochvalu. Jenže Andromeda naštěstí nikdy nebyla z těch, kdo si pouští pusu na špacír a vyžvaní i to, co neví. Ale zdálo se, že i v tomhle případě střela minula cíl. Andromeda jen trochu zpozorněla.
„A jak to víš ty?“ zeptala se a měřila si mě podezíravě od hlavy k patě.
Přestávalo se mi to líbit. Tenhle rozhovor vůbec nepostupoval podle mého plánu. Rozhodla jsem se přitvrdit.
„Milá Andy, na rozdíl od tebe mám spoustu přátel a spoustu kontaktů, a tak vím věci, o kterých se v Denním Věštci nepíše. A kromě toho si nemyslím, že názory Voldemortových příznivců jsou tak úplně zavrženíhodné. Ale víš třeba, že…“ začala jsem jí líčit některé z drsnějších praktik Smrtijedů, až začala ztrácet svůj klid a pobledla.
„A nepochybuj, že se těchto kratochvílí účastní všichni Smrtijedi, jinak dopadnou jako Regulus“, dodala jsem škodolibě.
Byla to skoro pravda. Jenže jsem se nezmínila, že pokud jde právě o Snapea, Voldemort si ho drží tak trochu v zázemí a využívá jeho zaměstnání U Munga proto, aby mu Severus dodával lektvary (ne pokaždé jsou po ruce všechny potřebné ingredience nutné pro jejich výrobu a ne pokaždé se podaří Smrtijedům vyváznout bez šrámu) a taky proto, aby objevil prostředky, kterými protistrana nedisponuje – třeba identifikační odvar nebo lektvar neviditelnosti. Ne že by se Snape vůbec smrtijedských akcí nezúčastňoval, ale jeho podíl byl ve srovnání s jinými poměrně zanedbatelný. Pokud vím, tak snad ani nikoho nepřipravil o život.
Jenže t o h l e Andromeda samozřejmě tušit nemohla. Ačkoliv zneklidněla, stejně nereagovala tak, jak jsem si představovala. I když jsem ji trochu nahlodala, pokusila se ještě o obranu: „Kdyby člověk měl věřit všemu, co lidi povídají…“
Tak fajn, milá Andy, sama sis o to řekla.
„A když ti řeknu, že tyhle podrobnosti vím přímo od Snapea?“
„Proč by se svěřoval právě tobě?“
Suše jsem se zasmála.
„Protože, milá sestřičko, Severusi Snapeovi asi ty jeho holky nestačí a rozhodl se ulovit i mne. Nadbíhá mi, kde může a snaží se mě všemožně zaujmout. Jednou dokonce přišel k nám domů, když jsem byla sama a měla jsem co dělat, abych se mu ubránila.. Moje chyba. Prostě jsem ho podcenila (vystihl okamžik, když jsem nemohla použít hůlku) a nečekala, že bude tak brutální Přestal, až když jsem mu pohrozila, že si jeho chování rozhodně nenechám pro sebe. Dodnes mám na ruce jizvu, kterou jsem přitom utržila, takže musím nosit dlouhé rukávy.“
Vyhrnula jsem pravý rukáv a ukázala Andromedě jizvu, kterou mi způsobil můj něžný Rodolfus. Že dlouhé rukávy nosím kvůli znamení Smrtijedů, to jsem si nechala pro sebe.
Andromeda byla už bělejší než papír. Musela polknout, než promluvila: „A…. co bylo dál?“
„Snape se pak omlouval, že to bylo silnější než on a kdovíco, jen abych se o tom nikomu nezmiňovala. A tak jsem s ním uzavřela obchod. Nezajímá tě, jaký?“
„Nemám představu,“ řekla Andromeda vyplašeně a vypadala, že očekává (oprávněně!) už jen to nejhorší.
„Řekla jsem mu, že budu mlčet, pokud mi dodá informace o Potterových a taky o Siriovi, že mám pár přátel, kteří by je rádi kontaktovali.“
Až na to, že jsem o tomhle se Snapem nikdy nemluvila, to byla pravda pravdoucí, Voldemort by za tyhle informace dal nevímco, tím spíš, že se Pettigrew zatím nijak neosvědčil. A kdybych mu je sdělila sama, nepochybně bych si vysloužila nějaké ocenění.
Andromeda zbledla: „A proč je chtějí kontaktovat?“
„Co já vím, asi aby je mohli varovat. Přece víš, jaká je složitá situace. Ani kamarádi se úplně se vším nesvěřují.“
„A proč mi to říkáš ?“
„Protože mí přátelé určitě nejsou jediní, kdo by chtěli vědět něco Potterových a o Siriovi a zdaleka ne všichni nemusí mít jen dobré úmysly. A ty přece s bratránkem Siriem slušně vycházíš, ne? Netvrď mi, že se Snape o něm nechtěl vůbec nic dovědět.“
„Ani ne, jen tak okrajově. A co myslíš, že by Snape chtěl...“
„Mysli, sestřičko, mysli. Smrtijedi by rozhodně téhle partě žádné poklony neskládali. A kdoví, jestli právě tohle není důvod, proč se s tebou Snape přátelí.“
„Ale to je nesmysl. Vždyť já teď o Siriovi vlastně nic nevím… “
„ Možná ne teď, ale časem, kdoví? Nezapomínej, milá sestřičko, že platí to, co jsem řekla. Severus Snape je všeho schopný. A kromě toho je běžec na dlouhé tratě. Určitě by z tebe příležitostně vytáhl i to, co bys neřekla nikomu jinému. A když vezmeš v úvahu, jak se se Siriem a Potterem ve škole nenáviděli....
A když už jsme u toho – co vlastně dělá Sirius a kde vlastně je?“
Andromeda se zajíkla se slzami na krajíčku.
„Nechte mě už všichni na pokoji. Proč si každý myslí, že se Sirius svěřuje zrovna mě? Vždyť já o něm fakticky nic nevím.“
Ušklíbla jsem se. Vida, konečně správná trefa. Řekla všichni a každý. Vypadá to, že pokud jde o Pottera a spol., budu muset vhodně zpracovat Pettigrewa (a nepochybuji, že nakonec udělá, co mi na očích uvidí). A pokud jde o Snapea, jak znám Andromedu, pochybuji, že by s ním po dnešku chtěla udržovat jakýkoliv kontakt. Vypadá to, že všechny mé řeči o něm spolkla i s navijákem. Nepochybně si bude myslet, že Snape v ní viděl jen prostředek pro získání informací o...

Epilog

Severus Snape už věděl dost. Nenávistně zasyčel: „Ta bestie jedna!“
Pak mrštil sešitem a chvilku zíral do prázdna. Potom prudce vstal a začal rozčileně rázovat po místnosti. Všechny dílky dávné skládačky najednou zapadly do sebe. Jeho tehdejší tušení bylo správné. Kdyby se tenkrát jen trochu snažil přijít Andromedinu chování na kloub… Ale po bitvě každý generálem. Tehdy se dokonce obával, že Andromeda je ve skutečnosti stejná potvora jako její sestra. Koneckonců byla rozená Blacková…
Teprve teď viděl, že jediné, co mohl Andromedě zazlívat, byla její lehkověrnost. Jenomže Andromeda neměla ani ponětí, že je Bellatrix zahlédla U svatého Munga a celou akci si předem připravila. Andromeda, která se mu svěřila s problémy, o nichž se nikomu jinému nezmínila, uvěřila Belle, že by z ní Severus mohl záměrně vytáhnout cokoliv, jen aby získal zásluhy u Voldemorta.
Bylo to chytře vymyšleno, musel s nevolí přiznat Severus. Bellatrix správně předpokládala, že Andromeda si pravdivost jejích výroků ověřovat nebude. V duchu se Andromedě omluvil a odvolal všechna podezření, která vůči ní měl – především to, že ji srovnával s její starší sestrou, tím nechutným exemplářem ženského pohlaví.
S nevolí si uvědomil, jak Bellatrix ovlivnila jeho život, ačkoliv se absence jakýchkoliv citových vztahů pro jeho příští činnost ukázala jako velice vhodná. Alespoň po této stránce byl nevydíratelný. Své osobní potřeby řešil povrchními krátkodobými známostmi, z nichž žádná jeho city neohrožovala. Ovšem prvotní slib o tom, že se vyvaruje citových vztahů, byl nepochybně ovlivněn i představou, že by mohl narazit na ženu typu Bellatrix Lestrangeové – a to ještě tehdy ani zpola nevěděl, čeho je schopna.
Při pomyšlení na Bellatrix a její kousky se v něm vařila krev. Nenávist, kterou cítil k Jamesi Potterovi a Siriu Blackovi se zdála bezvýznamná ve srovnání s tím, co cítil k ní. Koneckonců i Black byl obětí své vlastní sestřenice.
Severus si uvědomil, že jeho samotného před Bellatrixinou pomstou zachránilo jen její dlouholeté uvěznění v Azkabanu. To, že se s ní prakticky od jejího útěku z Azkabanu nesetkal, považoval teď za dílo štastné náhody, Bylo mu ale zřejmé, že Bellatrix nezapomíná a své protivníky likviduje naprosto systematicky. Vůbec nepochyboval o tom, koho bude mít na mušce příště.
Při vzrušeném pochodování vrazil do židle a ta se převrátila. Tonksová zaslechla hluk a zvědavě nakoukla do místnosti. Zírala na Snapea, který se snažil ovládnout.
„Ta mrcha, ta zmije, ta…“ polykal v duchu všechna další přízviska, která mu napadla.
„Jen si ulevte, profesore,“ řekla skoro soucitně Tonksová, „tedy pokud těmi přízvisky nečastujete mou matku. Já taky k tetě Bellatrix dvakrát nepřekypuji sympatiemi.“
Podezíravě ni pohlédl, ale její výraz byl bezelstný. Tonksová byla nezáludná, právě tak jako její matka. Jinak by ji bylo napadlo, že se Belliny výroky vůbec nemusí zakládat na pravdě.
„Máma si přece jen měla přečíst ty biblické příběhy,“ pokračovala Tonksová tónem, jako by matce ani po osmnácti letech tento prohřešek neodpustila.
Snape se na ni překvapeně podíval. O čem to zas propána mluví? Aby si nezadal, neutrálně zamumlal: „Proč myslíte?“
Tonksová pokrčila rameny.
„Babička Tonksová mi tu knihu dala k narozeninám. Kdyby ji máma pohrdavě neodložila a předčítala mi ji, možná jí došlo, že Putifarka tenhle trik použila dávno před Bellou.“
„Jaký trik? “ zamračil se Snape, „žádnou Putifarku neznám.“
„A o bibli, nejprodávanější mudlovské knize, jste taky nikdy neslyšel, viďte,“ řekla Tonksová poněkud škodolibě.
„Nebyl jsem vychováván mudly,“ odsekl Snape.
„Nevidím v tom žádnou přednost,“ odsekla Tonksová.
Snape užuž chtěl něco jedovatého odpovědět, ale pak se zarazil. Najednou mu připadalo nepatřičné, aby napadal Tonksovou za cosi, co nemohla sama ovlivnit. Jako by to, že se objasnil dávný konflikt její matkou, bylo současně rehabilitací pro výstřelky její dcery.
Teď si připadal jako dokonalý pokrytec, když odmítal jakékoli zprávy o Andromedině smrti.
I přesto se ani tehdy všem informacím neubránil.

Doslechl se, že smrt Andromedy měla na Teda Tonkse zvláštní účinek. To, co nedokázaly léčebné kůry U Svatého Munga, dokázala nutnost postarat se o dceru.
Tonks byl z těch, kdo potřebují mít nad sebou bič, aby se vzchopili. Zmátořil se natolik, že byl bez větších problémů schopen o dítě pečovat. Přesto uvítal alespoň trochu volnosti o školních prázdninách. Protože nepřicházelo v úvahu, že by se o Nymfadoru v té době chtěli starat Blackovi, trávila malá Tonksová značnou část prázdnin u Tedových muklovských rodičů. Bylo zřejmé, že se ji snažili vychovávat a vzdělávat podle svého.
Možná, že toho bylo na malou holku hodně, pomyslel si s náhlým pochopením Snape, takhle pendlovat mezi dvěma světy nemůže být žádná slast. Ne že by byla výjimka, ale taková Grangerová se svou chorobnou ctižádostí určitě měla jasno, co vlastně chce, už když začala rozum brát a Potterovi nedělalo problémy opustit prostředí, které bylo k němu hodně nepřátelské. Ale dcera labilního Tonkse a trochu praštěné Andromedy… Je vlastně s podivem, že její největší slabinou je jen neohrabanost… Možná je to daň za poměrně snadné proměny, určité abnormální schopnosti jsou vyváženy nedostatkem jiných. Ale ve spojení s lektvarem neviditelnosti…..
Jeho analytický mozek si představil několik modelových situací, jak by se těchto schopností dalo využít v boji s nepřítelem a Snape se spokojeně ušklíbl.
Vypadat jako bytost X, vypít lektvar neviditelnosti a mezitím se proměnit v bytost Y, to by byla bomba… Fuj, už taky používám mudlovské výrazy, že bych se nakazil od Brumbála? pokáral se.

Severus sám sebe nepoznával. Připadalo mu, že kdosi uboural zeď, kterou kdysi postavil mezi sebe a opačné pohlaví. Ne že by otočil o stoosmdesát stupňů a litoval toho, že se vědomě rozhodl pro staromládenecký život. Ale jako by si teprve teď, ve svých bezmála čtyřiceti letech, uvědomil, že spojenectví nebo přátelství s ženami může přinášet i jiné výhody než jen výměnu tělních tekutin.
Smířlivě pohlédl na Tonksovou. Uznal, že pokud by mu Brumbál určil jako partnera Alastora Moodyho nebo nedejmerlin Mundunguse Fletchera, smiřoval by se s tím daleko hůř. Bradavický ředitel měl zase jednou pravdu.
Tonksová zaznamenala posun ve Snapeově chování.
„Víte, připadá mi divné, když mám parťáka oslovovat ´profesore´,“ řekla opatrně, jako by zkoušela tenký led.
Zase mudlovský výraz, zaúpěl Snape v duchu.
Nahlas ale s povzdechem prohlásil: „Asi máte pravdu, moc se to nehodí. Říkejte mi Severusi,“ dodal rezignovaně. Pak se zarazil.
„A vy… jak vy se vlastně jmenujete?“
„Nymfadora, ale neslyším na to.“
Není divu, pomyslel si skoro pobaveně Snape, buďto měla Andromeda jeden ze svých bláznivých nápadů, nebo byl Tonks v rauši.
„A co třeba … Dora?“ pokusil se.
Tonksová se upřímně vyděsila.
„Jen to ne, takhle říkali tetě Eladoře, která chtěla…“
„Dobrá,“ přerušil ji Snape netrpělivě „a co třeba ... Nora?“
„Nora?“ zarazila se Tonksová. „Nevím, je to ... divné, vypadá to spíš jako anagram … musela bych si na to zvyknout....“
Snape rezignovaně pokrčil rameny. Vtom se rozezněl zvonek. Snape výmluvným pohybem zadržel snahu Tonksové vrhnout se bezhlavě ke dveřím, téměř bezhlučně k nim došel, aby si ověřil pomocí kukátka identitu příchozího. Uviděl oprýskanou dodávku s nápisem Nakladatelství Jinotaj a povědomou postavu. S úlevou otevřel. Za dveřmi stál pan Lovegood a z nákladního prostoru jeho dodávky div nevypadl ohromný balík. Snape poslal kouzlem balík do haly a byl nepříjemně překvapen, když mu pan Lovegood mu ještě podával klec a v ní…
„To jsou muchlorozí chropotalové“, řekl pyšně pan Lovegood.
„Konečně se podařilo je propašovat, oni jsou totiž chránění, “ vysvětloval. „Držte si je od těla, když se vám zamotají rohy do vlasů, není to nic příjemného. Ale když Lence se tak líbili…a tohle je dokonce páreček….“
Lovegoodová má pěkný vkus, pomyslel si ironicky Snape, ale stejně si jich moc neužije. Zato Hagrid se zblázní radostí. Snad ho tihle tvorové konečně přinutí, aby si svůj účes trochu zcivilizoval…
Nahlas ale poděkoval panu Lovegoodovi za zásilku, rozloučil se s ním a důkladně zabezpečil dveře. Pak štítivě a v co největší vzdálenosti od sebe nesl klec s vřeštícími chropotaly. Připadalo mu poněkud nebezpečné poslat ji do haly stejným způsobem jako balík s bylinami.
„Ti jsou krásní,“ vrhla se Tonksová ke kleci a jak už bylo jejím zvykem, zakopla …a… neupadla. Snape zamumlal jakési zaklínadlo, Tonksová se jakoby zarazila a vyrovnala balanc. S údivem se podívala na Snapea.
„Jak jste to udělal?“ zeptala se nevěřícně.
Snape po ní podezíravě šlehl pohledem, ale když zaznamenal nelíčený obdiv, zatvářil se polichoceně. „Nic to není“, zamumlal.
„Po průpravě ve škole i jako Smrtijed jsem musel být připravený na to, že mě často někdo s různou intenzitou poplácá po zádech. A protože můj nos už takhle má do – hm - klasického tvaru pěkně daleko, nijak jsem nestál o to, mít ho zahnutý ještě vpravo či vlevo. Jak víte, narovnávat dvakrát zahnutý nos má svá úskalí. A tak jsem trochu přemýšlel a kombinoval, až jsem přišel na tohle zbržďovací kouzlo.“
Tonksová s překvapením zaznamenala náznak humoru, který by jakživa od Snapea nečekala.
„To vy sám, prof … Severusi?“ řekla obdivně.
„Kdyby se o tomhle zaklínadle učilo ve škole, používala bych ho ikskrát denně, “ přiznala.
„Nic to není,“ zahučel polichocený Severus. „Já vám to vysvětlím. Koneckonců si nemůžu dovolit, aby má parťačka na sebe upozorňovala tím, že věčně o něco zakopává.“
„Budu ráda, “ řekla nadšeně Tonksová. Pak se věcně zeptala: „Co za to - na oplátku?“
„Když to berete takhle…“ řekl dotčeně Snape, ale potom skoro pobaveně dodal: „Dobrá. Na oplátku mi slibte, že se nebudete měnit víc, než bude nezbytně nutné.“
Tonksová se zatvářila, jako by právě tohle byla ta nejobtížnější věc na světě.
„Ale když jsem zklidnila Kráteru, to vám nevadilo, že ne?“ řekla ublíženě.
„????“
„Když nereagoval na mé příkazy, zkusila jsem to s vizáží pratety Blackové.“
Snape povytáhl koutek úst.
„Dobrý nápad. Ale přesto…“
„Nerad byste se sám nechal nachytat, co?“ odpověděla prostořece.
Pak demonstrativně vzdychla a rezignovala: „No dobrá, co bych pro parťáka neudělala. A … to je všechno?“
Snape na ni rychle pohlédl. Pořád se neuvěřitelně podobala mladé Andromedě.
Trochu zaváhal a pak zdráhavě řekl: „Vlastně ne. Než dorazí kočár s testrály, můžete mi povědět, jak… jak vlastně zemřela vaše matka?“

*****

V bradavické věži naslouchal velice pozorně Brumbál raportu obrazu Phinnease Nigella. Po jeho skončení si zamnul ruce a šibalsky mrknul na Fawkese. Jedna z překážek v jeho nové strategii boje proti Voldemortovi byla úspěšně překonána.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský