Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape; Kristina Jefrisová
Shrnutí: Návrat do míst jeho dětství není snadný, ale záhy musí Severus Snape řešit daleko jiný problém. Nečekaně se objeví bytost, která vnese do jeho zmatek a chaos, ale i ztracenou radost. Jak moc záleží na tom, kdo je nebo není?
Poznámka: Tato povídka je zvláštní tím, že má dva konce - dobrý a špatný. Nechť si každý vybere ten, který je jeho srdci bližší
Poznámka: Dopsáno v roce 2005

Dcera

Už dávno padla noc. Les potemněl a stal se ještě hrozivější kulisou než ve dne. Stejně jako ponurý, starý dům děsivý ve své mlčenlivosti. V měsíčním světle se třpytí stříbřité závěje sněhu. Leží před domem, zmizela pod nimi i zahrada. Na velké, kované bráně visí mohutné rampouchy. Nad zbytky záhonů se pod tíhou sněhu ohýbají větve stromů, kterými se prohání ledový vítr. V nejzazším rohu zahrady obehnané vysokou zdí stojí obrovský, starý platan. Pamatuje lepší časy, ale s trpělivostí, která někdy lidem tak schází, čeká, až se sem vrátí život. Vítr přibouchl nedovřenou branku do zahrady. V tom náboženském tichu vánočního večera z toho skřípavého zvuku naskakuje husí kůže. A z lesa se nese vlčí volání.
Pod kopcem, na kterém stojí tento podivný dům, leží vesnice. Docela obyčejná, poměrně velká vesnice s normálními problémy a starostmi. Ale také jedním tajemstvím, o kterém se tu mluví jen šeptem. To ten dům za vesnicí. On je příčinou mrazení v zádech. A vytí hladových vlků jako by bylo jeho hlasem. Vesničané nikdy nechodí k tomu domu ani do lesa za ním. Ještě pořád mají strach a staré ženy večer vypráví podivné příběhy o majiteli tohoto domu, kterého prý jednou v noci odnesl sám ďábel.
Dnes je však 24. prosince. Rodiny se sešly, povečeřely a děti plné dychtivosti a očekávání šly spát. Dospělí sedí, kouří, popíjejí a hovoří o věcech, které nejsou pro dětské uši. Všude vládne klid, pohoda, veselí, radost, smích. Lidé jsou šťastní. Jsou přece Vánoce.
Ale tam venku, kde vládne sníh, tma, zima a mrazivý vítr, tam radost nemá místo. Na vše přísně shlíží dům s bílou fasádou, který se s ubíhajícími roky nemění. Je to prokleté místo, kam radost ani štěstí nepatří. Lidé z vesnice jsou rádi, že je to tu opuštěné. Od té doby, co majitel tak podivně a beze stopy zmizel. Snad se nevrátí.
Na pokraji viditelnosti, tam, kde šero lesa přechází v luka sevřená sněhovou pokrývkou, se cosi rýsuje. Velmi pomalu se blíží nezřetelná silueta. Není to vlk. Žádné zvíře, ale člověk. Odkud se tu vzal? Přišel snad z lesa? Váží si tak málo života, že vyzývá pány hvozdu? Ale vlci mlčí. Zapomněli, ale instinkt nezapomněl. Na té nejprimitivnější úrovni příchozího poznávají a jdou mu z cesty. Ale on nepřišel z lesa. Prostě se tu najednou objevil. Jeho stopy začínají až teprve tady, na okraji lesa. Je to zcela určitě muž. Oblečený do černých šatů, tvář mu zakrývá kápě. Neslyšně míří k domu a v hlubokém sněhu zanechává kupodivu jen mělké, sotva postřehnutelné stopy, zdá se, že po něm klouže jako stín. Pohybuje se jako někdo, kdo má spoustu času. Dům se před ním tyčí jako nepřátelské monstrum. Muž projde hlavní bránou a pak i brankou do zahrady. Začalo opět sněžit. Jako přízrak míjí zničené záhony, zpustlé keře i vichřicí polámané větve stromů. Bílé vločky dopadají na jeho kápi, tají a vpíjí se do černé látky. Ten člověk je tedy nepochybně skutečný, což mu na démoničnosti nijak neubírá. Zastaví se až pod velkým platanem, kde stojí sněhem zapadaný kvádr. Natáhne ruku v černé rukavici a po chvíli váhání se kamene dotkne. Skloní hlavu, ramena mu lehce poklesnou, jako by na ně dopadla nesmírná tíha, která ho drtí. Jemně začne odhrnovat sníh, poslední zbytky tlejícího listí a led. Není to žádný obyčejný tuctový kámen. Z toho nejkvalitnějšího a nejdražšího mramoru ti nejlepší kameníci vytesali pro věčný spánek toto lože. Jak je sníh smetán pryč, odhaluje se náhrobek se siluetou profilu mladé ženy. Muž udělá krok stranou a ihned couvne. V místě, kam došlápl, je pod sněhem do země zasazen ještě náhrobní kámen. Na ten však nenávistně plivne. Sundá ještě několik kousků ledu. Na náhrobku jsou zlatá písmena tvořící jméno. Jen jedno jméno a nic víc. Žádné datum, rok, vzkaz na rozloučenou. To jméno říká vše. Na mramorovém hrobu stojí: Sarah Snapeová-Akverelová. Severus Snape si sundal kápi. Vločky dopadají do jeho černých vlasů i na jeho bledou, nečitelnou tvář. Sehne se a z pod sněhu vytáhne dvě křehké, žluté růže díky kouzlu časem a zimou nedotčené. V jeho ruce vzplanou, a než dopadnou na zem, promění se v popel. Odkudsi z pláště vyndá jiné dvě růže, ale obě jsou stříbrné. Položí je na hrob a znovu se vztyčí. Břemeno na jeho ramenech ztěžklo. Přesto se narovná. Nesluší se, aby se hrbil, ať už ho tíží cokoli. Zavře oči a hluboko uvnitř v sobě pocítí obrovský smutek, bolest, výčitky a stesk. Ale jeho žal jí už nepomůže. To nejmenší, co pro ni může udělat, je nosit jí každý rok v den jejího úmrtí na hrob růže. Každý rok jinou barvu. Stál tam a utápěl se ve své vlastní bolesti z její ztráty, dokud mu tělo nezkřehlo zimou. Potlačil své emoce, přetáhl si kápi přes hlavu a zmizel jako by tu nikdy nebyl. Jen pár stop a dvě růže připomínají jeho návštěvu.

Profesor Brumbál vzhlédl od knihy směrem k hodinám. Ručička se posunula na sedmou minutu po druhé hodině ranní. Něco ho muselo zdržet. Kdesi dole tlumeně bouchly hlavní dveře. Už bylo na čase. Zaklapl knihu a vyšel na chodbu. Nemůže ho minout. Vždycky v tento den chodí tudy. Je to takový jeho rituál. Mohl by jít podstatně kratší cestou, ale během té delší si zase může uspořádat myšlenky. Na schodech se objevil stín. Byl stále zřetelnější.
„ Severusi.“
„ Dobrý večer, pane řediteli,“ zašeptal Snape.
„ Zdržel jsi se.“
„ Mám snad večerku jako studenti?“ jeho hlas byl chladný, tón sice pořád ještě zdvořilý, ale zazníval v něm hněv.
„ Ne, jen jsem si říkal, kde jsi tak dlouho,“ Brumbál se na chvíli odmlčel než pokračoval, „ už dlouho jsem s tebou chtěl mluvit.“
Snape mlčky vyčkával na další ředitelův tah.
„ Možná je na čase zastavit se. Nemyslíš?“
„ Nerozumím.“
„ Pořád před něčím utíkáš. Nepřišel čas postavit se věcem čelem?“
„ Je už pozdě. Půjdu si lehnout. Dobrou noc,“ a s tím Snapea pohltila tma v chodbě vlevo.
Brumbál si povzdechl. Byl tak paličatý.

Severus za sebou zavřel a po tmě došel ke krbu. Mávl hůlkou a oheň zaplašil tmu. Odložil plášť, kabát a nalil si víno. Křeslo si přistrčil blíž k ohni. Byl z venku celý zmrzlý. Musel tam stát dobrou hodinu. Možná i déle, ztratil totiž pojem o čase. Hleděl do plamenů a cítil se prázdný. Myslel na ni. Každý rok v tuhle chvíli na ni vzpomínal v soukromí svých komnat. Snad se tím snažil ospravedlnit, že si na ní celý rok nevzpomene. A pak 24. prosince ho vždycky přepadne taková prázdnota jako teď. Vlastně se s její smrtí nikdy nesmířil. Někdy dokázal na čas zapomenout, ale odpustit si - to ne. O čem to vlastně Brumbál mluvil? Že je čas zastavit se? Že pořád před něčím utíká? Nebyl si vědom, že by se něčeho takového dopouštěl. Nebyl žádný zbabělec! Ale ne. Takhle to Brumbál určitě nemyslel. Utíkal? Ale ano, celý život utíkal. Nejdřív před otcem, pak před spolužáky. Utekl před ženou, která o něj stála, i před…Voldemortem. A teď utíkal sám před sebou. Brumbál má jako vždy pravdu. Styděl se za to, že nechal její zahradu zpustnou, že její hrob je špinavý a chodí tam jen jednou za rok. Špiníš tím její památku, vyčítal si. Ale byl připraven vrátit se? Bylo tak jednoduché nechat dům opuštěný a nestarat se. Ale dlužil jí to. Jeho chování bylo nezodpovědné a nevděčné. Tolik toho pro něj udělala. Je čas, aby on udělal něco pro ni.

Brumbál se opřel v křesle a s úsměvem ho pozoroval. Po včerejším večeru by si nepomyslel, že se rozhodne tak rychle.
„ Jsem rád, že jsi nad tím přemýšlel.“
„ Vůbec si nejsem jist, jestli to chci udělat. Ale je to má povinnost.“
„ Táhne tě zpět zodpovědnost nebo ona?“
Severus sebou nepatrně trhnul. Brumbál si toho všiml. I po letech byla Sára jeho slabinou. 
„ To je snad jedno. Měl jste pravdu. Je na čase, abych se vrátil. Nemůžu to odkládat do nekonečna.“
„ A do zítra si to ještě pětkrát rozmyslíš.“
„ Proto jsem tady. Chci se vás zeptat na správce domu a zajít za ním.“
„ Pan Becket žije v Londýně. Je to mudla, Severusi, tak k tomu podle toho přistupuj.“
„ Mudla? Copak to nemohl…“
„ Nezapomínej, že tvůj otec byl šlechtic. Takové věci spadají jinam.“
Severus se zatvářil znechuceně. Nesnášel, když mu někdo připomínal jeho původ. Zkusil kvůli tomu už dost. Když se to jeho spolužáci dozvěděli… nebyly to hezké vzpomínky.
„ Co se dá dělat. No, děkuji vám za všechno.“
„ Za co?“
„ Že jste se postaral po smrti… po jeho smrti o rodinný majetek a tak. Vždycky jsem si myslel, že mě vydědí. Zvláštní, že to neudělal.“
„ Protože přes to všechno jsi byl jeho jediný syn a měl tě rád. Nikdy by nedovolil, abys zůstal bez prostředků.“
„ On byl obyčejný hulvát, parchant k pohledání a prachsprostý povaleč. Na mě mu vůbec nezáleželo. Na nikom mu nezáleželo,“ zašeptal Snape temně.
„ Tvůj otec… a netvař se tak, Severusi, byl to tvůj otec, ačkoli ty mu tak z vlastní umíněnosti neříkáš…“
„ Neříkal jsem mu tak nikdy, protože to není můj… já nejsem jeho syn.“
„ To je hloupost a dětinskost, co říkáš.“
„ Já to neřekl. Řekl to on.“
„ Ale nemyslel to tak.“
„ Samozřejmě, že myslel.“
„ Nebyl to člověk zrovna bez chyb…“
„ Celý život jsem se snažil najít na něm aspoň jednu pozitivní věc. Žádnou jsem nenašel.“
„ Záleželo mu na tobě. Jen jsi ho … zklamal.“
„ Záleželo mu jen na sobě, na rodinném jménu a na jeho postavení. Na ostatní lidi koukal jako na póvl. Kdyby mu tak strašně nezáleželo na rodinném jméně, byl by nejspíš mezi prvními, kdo by se přidal k Pánu zla.“
„ To by nikdy neudělal, Severusi.“
„ Ne, protože se pyšnil svou šlechtickou ctí a tím, že z naší rodiny skoro všichni zasedali v Kouzelnické radě. Ale názory měl úplně stejné jako Pán zla. To přátelství s vámi ho drželo na straně ministerstva.“
„ To si vážně o Jehretovi myslíš?“
„ Ano, myslím. Nezapomeňte, že jsem sedmnáct let žil s ním pod jednou střechou, než mě vyhodil. Viděl jsem, jak se chová k lidem kolem sebe.“
„ Pořád ho nenávidíš? Bohužel tvůj otec je mrtvý, takže už nemáš možnost se s ním usmířit a pochopit, že měl své zásady a těch se držel.“
„ Vyčítáte mi, že ho nenávidím? Zničil mé matce život, ublížil jí, a ne jednou. Já o něm vím svoje. Není ho žádná škoda.“
„ Je smutné, že se takhle na něj díváš. Věř mi, že on by nás nikdy nezradil. Nesouhlasil jsem s jeho chováním, ale v Radě měl velice rozumné názory. Těžce nesl, když jsi se přidal k Voldemortovi.“
„ Jistě, protože tím jsem pošpinil jméno naší rodiny. Proč to nepřiznat, prostě jsem černá ovce. Nepovedl jsem se,“ ušklíbl se Snape trpce.
„ Zranilo ho to, protože do tebe vkládal veškeré své naděje. Nevěřil, že bys něco takového udělal. Byl přesvědčen, že se po pár dnech vrátíš domů.“
„ Domů? Já nikdy neměl domov. A i kdybych se vrátil, poštval by na mě leda tak psy.“
„ To by neudělal.“
„ Nemá cenu se o tom bavit. Můj postoj znáte a já ho nezměním. To snad chápete.“
„ Chápu, že je pro tebe těžké odpouštět.“
„ Jsou věci, které se odpustit nedají,“ trval si na svém Snape.
„ Jsi si jistý, že jsi připraven?“ zeptal se Brumbál pochybovačně.
„ Včera jste o mně nepochyboval,“ vyčetl mu Snape.
„ Nemyslel jsem, že se rozhodneš tak rychle. Jen jsem chtěl, abys se nad tím zamyslel.“
„ Myslím, že to zvládnu. Nevracím se přece kvůli němu.“
„ Ale kvůli ní. To taky není dobré. Byl jsi včera dost přecitlivělý. Měl bys počkat.“
„ Proč si myslíte, že se vracím kvůli ní?“
„ Protože tě znám. Nikdy jsi ji nepřestal milovat a ctít. To ona tě tam táhne.“
„ Zasloužila si něco lepšího. Zničil jí život a já … nebyl jsem o nic lepší než on. Ublížil jsem jí. Nesu vinu za její smrt.“
„ Nevinila tebe z toho, co se stalo. Vinu dávala Jehretovi.“
„ Nebyl jsem s ní, když umírala. Ani jsem to nevěděl. Neřekl mi to. Nechtěl mě na jejím pohřbu.“
„ Nevěděl, kde jsi. Nikdo to nevěděl.“
„ Kdyby chtěl, našel by mě.“
„ A ty bys přišel?“
„ Kdybych věděl, že umírá? Co si o mě myslíte?! Samosebou že bych přišel!“
„ A nebo bys mu to nevěřil?“
Severus se zarazil. Na tom něco bylo. Skutečně by přišel, nebo by ho označil za lháře?
„ Vidíš. Není to všechno tak jednoduché, jak si myslíš. Ale dávat si vinu za její smrt? To je přeci hloupost. Těžce onemocněla. Tomu bys nezabránil.“
„ Ale ano. Kdybych neodešel, nikdy by se s ním kvůli mně nepohádala a on by jí nevyhnal. Podlomil jí zdraví a v domě po jejích rodičích… nesu vinu.“
„ Sára měla zdraví velice pevné. To je jen tvoje představa, že byla křehká. Ale na její nemoc nebyl lék. Proč se s tím pořád nechceš smířit? Dobře víš, že bys jí nemohl pomoct.“
„ Myslím, že už půjdu. Madam Pomfreyová mě požádala, abych připravil odvar proti bradavicím pro profesorku Trelawneyovou.“
„ Chudák Sybila nese to dost těžce.“
„ Kdyby mi to madam Pomfreyová neřekla, ani bych si nevšiml.“
„ Takže se tedy uvidíme po svátcích. Je to zvláštní, že tu letos nebudeš. Studentům se bude stýskat.“
„ Já jim to vynahradím,“ obzvláště některým, dodal v duchu a opustil Brumbálovu pracovnu.
Pravdou bylo, že to, co potkalo Trelawneyovou, ho docela pobavilo. Cizí neštěstí potěší. Když přišel na ošetřovnu a viděl, co jí vyrostlo na čele, málem se začal smát. Taková pěkná, velká bradavice na Trelawneyové čele, dokáže docela dobře zvednout náladu. Stejně mu ta sůva lezla na nervy. Štěstí, že jí potkával minimálně.

*****

Nikdy neměl rád mudlovské způsoby cestování. Ve chvíli nejvyšší nouze připadaly sice v úvahu, ale to už musela být situace skutečně hodně špatná. S obrovským sebezapřením si kdysi udělal řidičák právě pro krizové stavy. Z vlaků měl husí kůži a v autobuse se mu většinou dělalo zle. A ke všemu nenáviděl tu mudlovsku socku, která hromadně tento způsob dopravy využívala.
Seděl na místě spolujezdce, tupě zíral z bočního okýnka ven. Bylo mu divně a určitě ne proto, že se na něj Becket co chvíli díval. Jak mudlové můžou něco takového vydržet? Proč si nevymyslí něco jednoduššího? Aspoň že nikdy netrpěl klaustrofobií. I když možná začne. Teprve dnes si uvědomil, jak zkreslenou představu o vzdálenosti měl. Rozhodně to bylo dál než kousek. a klidně by se bez toho prozření obešel. Becket se na něj znovu zadíval a auto se nepříjemně přiblížilo ke krajnici.
„ Nemůžete věnovat svojí pozornost raději řízení?!“ zavrčel Severus tiše, pohled pořád upřený někam ven.
Mudla něco zablekotal a přestal ho šmírovat. To jeho vyjevené chování mu šlo strašně na nervy. Když u něj dnes večer zazvonil, doufal, že se to vyřeší hned a na místě. Nečekal žádné komplikace. Becket na něj od začátku zíral jako na strašidlo. Potom, co se představil, to vypadalo, že to s dědkem sekne. Začal koktat něco v tom smyslu, že už nedoufal… nebo to bylo nevěřil? Á, to je přece jedno. Hlavní bylo, že trval na tom, že pojede s ním. Jako by mu nemohl dát klíče, něco podepsat a sbohem. Proč zrovna když o to nejméně stál, musí narazit na důsledného poctivce? Tok myšlenek mu přetrhla počínající bolest hlavy, která se přidala k nepříjemnému pocitu v žaludku. Cítil se, jako když spolknul něco živého. Ať už proboha dorazí na místo! Na přední sklo dopadlo několik vloček, pak další a za chvíli hustě sněžilo. To mu ke štěstí opravdu ještě chybělo. Možná by měl trvat na tom, že bude řídit. Pak by mu nebylo tak mizerně.
Konečně se před nimi objevila špinavá, křivá cedule Harmondale. Bylo to zvláštní, vracet se takhle do známých míst, která už tak známá nebyla. Díval se, co vše se tu změnilo. Postavili nové domy, obchody. Srdce mu splašeně bilo v hrudi, když míjeli místa spojená s jeho vzpomínkami. Strom, u kterého ho nechali kluci přivázaného. Teprve až Erick ho přišel vysvobodit. Potok, do kterého ho shodili. Zaplavily ho staré pocity, iracionální strach. Najednou chtěl odtud pryč. Neměl se vracet. Neměl. Byla to chyba. Vzpomínky na věci, které si nechtěl vybavovat, se mu vracely. Nebylo kam před nimi utéct. Zavřel oči. Strach, iracionální strach ho téměř ovládl. Zdálo se, že to trvá věčnost, než jeho rozum zavelel dost, ovládl emoce a zjednal pořádek. Pomalu se začal uklidňovat. Přesto mu srdce tlouklo rychleji, než by mělo. Celé tohle místo byla jedna ošklivá vzpomínka.
Auto zastavilo. Vystoupili a zamířili k domu na kopci za vesnicí. Jak dlouho tu nebyl? Vlastně od svých sedmnácti. To je už skoro dvacet let. Dost dlouhá doba. Ačkoli sem chodil každý rok, ještě nikdy ho silueta domu tak neznervózňovala. Bude muset zrušit kouzlo, které dům chrání, jinak se tam nedostanou. Prošli bránou a přes dlážděné prostranství před domem až k hlavnímu vchodu. Becket našel klíče a snažil se odemknout. 
„ Ten zámek asi bude potřebovat vyměnit. Vůbec nejde odemknout.“
Severus k němu natáhl mlčky ruku.
„ No když myslíte, že vám to půjde.“
Postavil se tak, aby Becket neviděl, že vytáhl hůlku a zrušil pečeť, která dům chránila. Pak už šlo odemknout bez problémů. Na zřetelnou chvíli zaváhal, než vstoupil. Velká hala byla stejná, jak si ji pamatoval. Obložená dřevem, mramorová podlaha a schody nahoru do patra. Několik bohatě vyřezávaných dveří a nezvyklé ticho jako v kostele. 
„ Vidíte, nic se tu nezměnilo.“
To byla pravda. Bude muset ještě jednou Brumbálovi poděkovat. Odvedl skvělou práci.
„ Kde to mám podepsat?“
„ Nejdřív bych vás tu měl provést.“
„ Já jsem tady vyrostl. Znám to tady lépe než vy.“
„ Jistě, jistě. Tak to tady podepište. Je to jen taková formalita.“
Severus na vytečkovanou čáru nadrápal v rychlosti svůj podpis. A kvůli tomuhle musel přetrpět tu strašnou cestu?
„ Kdybyste něco potřeboval…“
„ Nic. Můžete jít!“ řekl ostřeji než zamýšlel. Becket zbledl, vykoktal nashledanou a zapadly za ním dveře. Severus stál v hale osvětlené křišťálovým lustrem ještě dlouho. Nikdy tohle místo nepovažoval za svůj domov a teď se tu cítil jako úplný cizinec. A to ticho, v tomhle domě nikdy ticho nebylo… prudce se otočil. Přísahal by, že slyšel pláč. K čertu je tu sotva půl hodiny a už z toho domu blázní… teď to slyšel znovu! Naštěstí, než začal pochybovat o svém zdravém rozumu, uviděl kočku, která seděla na zdi a hlasitě mňoukala. Tenhle dům mu vždycky dovedl pocuchat nervy. Byla tu strašná zima, takže si ani bundu nesundal. Převlékne se do něčeho normálního až později. Do prohlídky domu se mu vůbec nechtělo, ale musí to být.
Rozhodl se, že začne dole. Za dveřmi nejvíc vlevo byla jídelna a obývací pokoj. Drahý nábytek zůstal léty nedotčen. Prošel spojovací chodbou do kuchyně. Byla stejně pečlivě vycíděná jako kdysi. Gabriela a Megie nestrpěly ani smítko ve svém království. Otcovu pracovnu s přijímacím salónem vynechal. Dolní koupelna byla větší a vypucovaná tak, že od zlatých kohoutků skoro bolely oči. Křídlo, ve kterém bydlívalo služebnictvo, prohlédl jen zběžně. Nejdéle setrval v knihovně. Když se neschovával jako kluk ve stájích, v zahradě nebo v kuchyni, byl buď u sebe nebo tady. Knížky byly jeho jediná radost, kterou měl. Měkký koberec tlumil všechny zvuky. Knihovna byla čtvercová, police z mahagonového dřeva, na nich pět tisíc knih ručně vázaných do hnědé kůže se stříbrnými nápisy. Každý mudlovský autor, který byl něčím významný, tu měl své místo. Severus poklepal na knihovnu a otevřel se velký průchod do druhé části. Ta byla celá z ebenového dřeva, knihy byly vázané ručně do černé kůže se zlatými nápisy. Deset tisíc svazků ze všech oborů magie. To byl ten pravý klenot. Dnes ho to ale neuchvátilo tak, jako kdysi. Spíš pocítil smutek. Tiše prošel kolem obrazů svých předků. Jeden chyběl. Izabela, otcova matka, stará sůva, jejíž obraz zničil a vysloužil si za to pořádný trest. Ještě dnes, když si na to vzpomněl ho bolelo tělo. Raději odešel, než se probudí. Nestál o to poslouchat je. Obrazy budou první, co vyhodí, umínil si.
Nahoře prohlédl druhou koupelnu. A pak s těžkým srdcem vešel do svého pokoje. Nezměnilo se tu vůbec nic. Stejný nábytek, nelidský pořádek, který musel udržovat, jinak dostal výprask. Žádné hračky jen učebnice. A v rohu jeho nenáviděné koště. Nezdržel se dlouho. Čím víc domem procházel, tím do větší deprese upadal. Do otcovy ložnice jenom nakoukl. Do matčina pokoje se nedokázal přinutit vejít. Rozhodl se, že dnes přespí v jednom z pokojů pro hosty. Zítra zapečetí místnosti, které nebude potřebovat a pokud se tu nezblázní, uvidí se, co bude dál. Představa, že bude muset vejít do otcovy pracovny a matčina pokoje, se mu nezamlouvala, a tak to raději odsunul na další den v naději, že do té doby si tu aspoň trošku zvykne.

Seděl v obývacím pokoji v jednom z křesel, ani nevečeřel, neměl náladu. Jen se převlékl, nalil si víno a teď zíral do plamenů v krbu. Možná by měl ten dům zbourat, nebo prodat. Ale věděl, že by to nedokázal. Ne snad proto, že by mu na tom baráku tak záleželo, ale kvůli jejímu hrobu venku v zahradě. Upil ze sklenky. Už dlouho se necítil tak mizerně. Neměl se vracet. Brumbál to věděl, že není připraven. Ale už se to nedalo vrátit. Rozhodl se a musí nést důsledky. Zadíval se na křeslo proti němu. Bylo její oblíbené. Vždycky tam sedávala a četla si. Každý rok, když přijel domů, seděla tady a čekala na něj. Zabolelo ho při myšlence, jak ten poslední rok čekala marně. Už se nevrátil, až dnes, po skoro dvaceti letech. Byla krásná. Nepamatoval si ji už tak přesně. Fakt, že ho jeho vlastní paměť zrazuje, ho štvala. Neměl její fotku a časem vzpomínka vybledla. Pamatoval si však velice přesně její oči, které mu viděly až do duše, její rty, když mu dávala pusu na dobrou noc, její vlasy a ruce. Nikdo mu nemohl rozmluvit, že to byla nejkrásnější a nejušlechtilejší žena, jakou kdy svět spatřil. Jenže si taky pamatoval její pláč a křik. Hádali se několikrát denně, křičeli a ona pak plakala. Ještě dlouho poté, co odešel slýchával ten její pláč ve snech. Teď měl strach, že se ty noční můry vrátí. Nikdy nespal klidně. Když byl ještě dítě, nemohl spát kvůli jejich hádkám, měl z toho noční můry. Pak ho ve snech děsily kousky, které mu prováděli nebo provedou spolužáci a nakonec ho chodila děsit smrt nevinných. A v posledních letech všechno dohromady. Nejlepší lék byla práce. Když měl dost vlastních starostí a chodil spát pozdě, usnul hned a nic se mu většinou nezdálo nebo si to aspoň nepamatoval. V Bradavicích se vždycky našlo dost věcí na práci, které ho zaměstnaly natolik, že neměl s nočními můrami větší problémy. Občas to nepomáhalo, minulý týden se vůbec nevyspal kvůli jedné takové noční můře, ale většinou spal dobře. V tomhle domě hrůzy se ale bál nočních můr, proto seděl tady dole, pil nalačno víno a nechtělo se mu jít do postele. To poslední, co v tuhle chvíli čekal, byl zvonek. Z haly sem doléhal s vytrvalou otravností. Nejdřív nechtěl jít otevřít. Pak si to rozmyslel. Jednou se sem vrátil, tak se nemůže schovávat. Dobré zprávy se holt ve vesnici šíří rychle. Že by dorazil uvítací výbor? Přešel halu a rozladěně otevřel hlavní dveře. Nedostávalo se mu slov.
„ Dobrý večer, mladý pane.“
„ Alfrede?“ zašeptal opatrně. Měl pocit, že se s ním točí celý svět a od vína to nebylo.
„ Tak si mě pamatujete.“
„ Jak bych mohl zapomenout. Pojď dál. Co tu děláš? Myslel jsem, že všichni jsou pryč.“
„ Ano, pane, všichni odešli. Někteří navždy.“
„ Navždy?“
„ Antonie, Gabriela, Erick a starý Henry… pán Bůh si je k sobě vzal. Megie odešla do Londýna. No a já jsem zůstal tady.“
Severus si starého komorníka prohlížel. Nevypadal dobře.
„ Vůbec se to tu za ty roky nezměnilo,“ poznamenal komorník, když vešli do obýváku, „ lidé ve vesnici o vaší rodině vždycky mluvili ošklivě. Ale od té doby, co dům osiřel, to je ještě horší.“
„ Mě na nějakých… drbech nesejde. Posaď se a vyprávěj. Proč jsi tu zůstal?“
„ Jsem už starý a celý život jsem věrně sloužil jako moji předci vaší rodině. Kam bych tedy chodil? A pak, věřil jsem, že se jednou vrátíte. Dnes večer se to stalo. Tak jsem přišel, abych vám sloužil…“
„ Alfrede! Já nechci sluhu.“
„ Mám tedy odejít, pane?“
„ Ne, to ne. Kdybych tu měl být sám, zblázním se. Ale ta hra na sluhu a na pána se mi nikdy nelíbila. Prosím, zůstaň jako přítel.“
„ Jste hodně po své matce. Máte její srdce. Rád zůstanu, dokud mi to zdraví dovolí.“
„ Nevypadáš dobře.“
„ Stáří, pane, stáří. Až vám bude jako mně, taky nebudete vypadat nejlépe.“
Severus potlačil úšklebek. Až jemu bude osmdesát, bude mít život ještě pořád před sebou. Mít magii v krvi, má své nesporné výhody.
„ Máš nějaké zdravotní problémy?“
„ Rakovinu, pane. Ale nebojte, ještě tu chvíli pobudu.“
Alfred sloužil jejich rodině celý život, a přesto nikdy nepřišel na to, co jsou vlastně zač. Možná přišel čas, aby se to změnilo.
„ Nechci, abys umřel. Kromě tebe nemám už nikoho.“
Komorník se usmál.
„ Také bych s vámi rád zůstal.“
„ Ty se uzdravíš.“
„ Ne, pane.“
„ Ale ano. A přestaň mi říkat pane. Něco ti teď prozradím. Nikomu to nesmíš říct. Asi ti to přijde zpočátku dost šílené, ale je to pravda. Nikdy ti nepřišlo, že je naše rodina zvláštní?“
„ Pokud narážíte na ty pomluvy, co staré báby šířily a šíří ve vesnici. Tak těm jsme nikdo nevěřil.“
„ Vážně ne?“
„ Ne, pane.“
„ Neříkej mi pane, Alfrede. Já ti povím, že něco pravdy na nich bylo. Jsme totiž… kouzelníci.“
„ Myslíte iluzionisté?“
„ Ne, myslím skutečnou magii. Zní ti to možná šíleně, ale je to tak.“
„ Pokud to říkáte, pane.“
„ Alfrede, proboha, tykej mi. A přestaň se na mne dívat jako na blázna.“
„ Když to, co říkáte… totiž říkáš… Severusi, to je vážně směšné.“
„ Tak pojď se mnou do knihovny. Aspoň uvidíš, proč jste tam nikdy nesměli.“

„ Je nádherná. Člověka z toho až jímá takový pocit malosti a nicotnosti.“
„ To jsou jen mudlovští autoři.“
„ Co prosím?“
„ Mudlové – tak se v našem světě říká lidem, kteří neumí kouzlit. A než se zeptáš, cítím se skvěle.“ , dotkl se knihovny a její část se rozevřela jako obrovské dveře, „ tady jsou knihy o magii a hlavně portréty naší slavné famílie včetně našeho rodokmenu.“
„ Působivé.“
„ A to se ještě neprobudili. Doufám, že za těch dvacet let nezešíleli.“
„ Kdo?“
„ No podívejme. Ty máš tu drzost se tu ukázat!“
Alfred strnul. Obraz po jeho levici totiž mluvil a hýbal se. Byl na něm nějaký starý, plešatý muž s plnovousem.
„ Podívejme se, kdo tu je. Ta odporná, špinavá krysa, která pošpinila jméno naší rodiny!“ zaječela nějaká mladá žena z druhé strany.
„ Severus Zrádce přišel ukrást rodinný majetek. Dej od něj ty své špinavé pracky pryč!“
„ Já věděla už dávno, že se nepovedl. Vzpomínáte, jak zničil obraz chudinky Izabely. Já to říkala. Měli ho utopit, už když se narodil.“
„ To jsem se dočkala věcí. Můj pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-vnuk je zrádce, vrah a ničema.“
„ Měl bys být v Azkabanu mezi ostatními!“
„ No, tak to je moje roztomilé příbuzenstvo. Jsou k pomilování, co?“ zavrčel Severus.
„ Já to nechápu. Jak to že se ty obrazy pohybují a mluví?“ divil se Alfred.
„ Ty jsi sem přivedl mudlu?!“
„ On se paktuje s mudly!“
„ Špinavče, táhni!“
„ Ostudo rodiny!“
„ Pokud tu nebude ticho, tak vás všechny spálím!“ zvýšil Severus hlas, aby spílající obrazy překřičel.
„ To neuděláš!“ vyjeklo několik obrazů zároveň.
„ Ale udělám,“ pak ještě dodal: „ S radostí,“ a rty se mu zvlnily ošklivým úšklebkem.
Knihovna najednou ztichla.
„ Je to asi pro tebe dost náhlé, co?“ prohodil Severus a zadíval se upřeně na Alfreda.
„ Po prvním šoku to už jde. To je váš rodokmen?“
Severus se otočil. Alfred ukazoval na podlahu z mramoru, na které byl vyobrazen velký strom rodokmenu Snapeů.
„ Jo, původně ho otec chtěl na zeď. Ale je tak rozsáhlý, že se vešel jen na zem. Tak nechal udělat podlahu z mramoru a na ní strom.“
„ Ale vás tu nevidím.“
„ Asi tu nejsem. Nijak by mě to nepřekvapilo… a jo, tady,“ Severus hleděl na místo, kde byl mramor obrovskou silou roztříštěn na malé kousky. Jeho jméno tam ještě bylo znát.
„ Rozbil to tři roky po tvém odchodu, když mu potvrdili, že tě viděli s Ty-víš-kým. Měl strašný vztek. Použil drtící útok. Křeslo, co tam stálo, bylo na třísky. A pak to místo zaklel, aby nešlo opravit,“ promluvila mladá dívka na obraze.
„ Nemusíš mi to vyprávět, Kate. Stejně sem asi dám koberec. Nemám chuť zírat na náš rodokmen,“ zavrčel Severus.
„ Tak on prý nemá…“
Jediný pohled obraz umlčel.
„ Snaž se to pochopit. Strašně jsi ho zklamal a nás všechny taky. Ačkoli… obdivuji tě. Jsi jediný z naší rodiny, kdo dokázal jít za svým vlastním cílem,“ pokračoval obraz Kate.
„ Ještě ho za to pochval, že se přidal k té sebrance. Pošpinil naší šlechtickou čest! Měli ho zabít. Udělali by tím dobrý skutek.“
„ Možná si nezvolil dobře, ale aspoň není jako my otrokem toho hloupého rodokmenu!“
„ Ty jsi se vybarvila, Kate. Jsi stejná jako on. Stejná zrůda. Lituji, že jsem tě porodila.“
„ Už vás všech mám právě tak dost. Ještě jedno slovo a místo na půdu půjdete do krbu.“. zasyčel Severus.
„ Na půdu!? On nás chce dát na půdu! Do té špíny a jsou tam myši!“
„ Špína tam je, ale myši tedy rozhodně ne. Alfrede, pojď.“
„ Chcípni, ty nepovedený zmetku!“
„ Jak to ten Jehret dělal, že zplodil takového bastarda?“
„ Kdo ví, s kým si ho ta děvka Akvarelová uhnala,“ a v tu chvíli obraz, který tohle řekl vzplál. Muž na něm zaječel a přeběhl do vedlejšího obrazu. Ten ale taky vzplál. Severus se vrátil, sundal obraz Kate a v klidu odešel. Zatímco ostatní obrazy hořely magickým ohněm, což ho viditelně nijak neznepokojovalo.
„ Nechytne dům?“ zeptal se Alfred s obavami.
„ Ne. Až shoří obrazy, uhasne to samo,“ mávl rukou Severus.
„ Proč jsi nenechal shořet i mne?“ otázala se Kate.
„ Ještě pořád můžu,“ zavrčel Severus, „ no, ale k té tvé nemoci, Alfrede, do několika týdnů tě z toho vyléčím.“
„ Máte na to nějaké kouzlo?“
„ Možná jo, ale magie těla není moje parketa. Připravím ti lektvar.“
„ Z netopýřích očí a hadích ocásků?“
„ Tak nějak.“
„ Je to neuvěřitelné.“
„ Zvykneš si.“
„ Rád. Ale není těch obrazů škoda?“
„ Ne. Stejně bych je vyhodil,“ pokrčil Severus rameny.
„ Ale je to přece památka na vaší rodinu,“ připomněl mu Alfred.
„ Právě proto,“ odvětil Severus drsně.

Dokud se mu nezačaly únavou zavírat oči, vůbec si myšlenku na to, že by měl jít spát, nepřipustil. Přestal sepisovat instrukce pro Alfreda, který se vrátil domů, na dobu, co bude pryč. Stejně už na to ani pořádně neviděl. V patře zamířil do prvního pokoje pro hosty, který našel. Neměl sice rád teplo, ale v pokoji byla doslova doba ledová. Otřásl se. Rychle se svlékl a vklouzl pod peřinu. S trochou štěstí třeba neumrzne. Schoulil se do klubíčka, aby mu bylo tepleji. Byl tak unavený, že mu pramálo záleželo, zda se mu něco bude zdát. Zavřel oči a během chvíle usnul.

„ Vstávejte.“
Severus jen něco zavrčel, přetočil se na břicho a spal dál. Nevypadal jako někdo, kdo by mínil vstát před polednem.
„ V kolik jste šel, proboha, spát?“ optal se Alfred s úsměvem a roztáhl závěsy.
Severus si přetáhl peřinu přes hlavu.
„ Asi hodně pozdě, co?“
„ Kolik je?“ ozvalo se z pod peřiny podrážděně.
„ Bude jedenáct. Chcete snídani nebo rovnou oběd?“
„ A je nějaký zvláštní důvod, proč mě budíš?“ vystrčil Severus hlavu a zamžoural rozespale na Alfreda.
„ Přišla za vámi paní starostka.“
„ Co? Tady mají starostku? V tomhle zapadákově, kde dávají lišky dobrou noc?“
„ Jistě že tu mají starostku.“
„ Jak je tu dlouho?“
„ Asi půl hodiny. Nemohl jsem vás probudit.“
„ A co kdybys ji prostě a jednoduše vyhodil?“ zívl Severus.
„ To by bylo neslušné. To víte, zpráva o vašem návratu se už rozšířila.“
„ Ale mohl bys ji vyhodit,“ zkusil to ještě jednou.
Alfred se zatvářil přesně tak, jak se tváříval například, když Severus odešel od stolu a nezastrčil za sebou židli.
„ Tak já ji vyhodím sám,“ zavrčel a vstal z postele.
„ Doporučil bych šaty, než někam půjdete,“ radil Alfred bodře.
„ Ne, mám v úmyslu jít tam nahatý,“ odsekl Severus. Pak se bezradně rozhlédl, „ neuklízel jsi tady náhodou, že ne?“
„ Uklízel,“ připustil komorník.
„ A věci mám kde?“
„ Támhle ve skříni.“
„ Už jsem se lekl. Řekni té bábě, že jsem dole za chvíli.“
„ Slečna Katrin je trpělivá.“
„ Slečna?“
„ Je jí pětadvacet.“
„ A je slečna? No to musí být šeredka,“ ušklíbl se Severus zlomyslně.

Z nějakého důvodu měl Severus báječnou náladu. Byl na sebe pyšný, že se dokázal sem vrátit, ačkoli tohle místo z duše nenáviděl. Po snídani… nebo to bude oběd? Prostě po jídle prosmejčí barák, některé části zapečetí a k večeru se vrátí do Bradavic. Nebude tu přeci trávit celé svátky, když má hromadu práce.
Slečna Katrin Neznámá stála v obýváku a se zájmem studovala porcelán ve vitríně. Severus seběhl schody, ale před dveřmi zvolnil. Nechtěl, aby to vypadalo, že se mohl na schodech přerazit, jen aby tu už byl. Skvěle se vyspal, bez nočních můr, a dámská návštěva ho docela zajímala. 
„ Dobrý den.“
„ Dobré poledne,“ odvětila kousavě, „ vy asi máte, pane hrabě, času dost, ale…“
„ Co prosím?“ musel se určitě přeslechnout.
„ Vy máte možná čas, ale já mám ještě práci.“
„ Já vám rozuměl, ale jak jste mi to řekla?“
„ Myslíte si, že jste vtipný?“
„ Váš pan otec byl šlechtic, nezapomínejte,“ pošeptal mu Alfred.
Hrabě? naznačil Severus za jejími zády to slovo. Alfred přikývl. Severus si pamatoval, že otec byl šlechtic, ale název jeho titulu úplně pustil z hlavy.
„ Takže co pro vás můžu udělat?“ zeptal se jí Severus líně.
„ Myslela jsem, co můžu udělat já pro vás.“
„ Vy pro mě?“ podivil se.
Má pěkný nohy. Hm, v té sukni i zadeček. Hlavou se mu honily dnes po ránu naprosto nežádoucí myšlenky. Dokázal si přesně představit, co by pro něj mohla udělat. 
„ Obávám se, že vám nerozumím,“ pousmál se na ni.
„ Váš rod z Harmondale odešel před devatenácti lety. Určitě máte nějaký důvod, proč jste se teď vrátil, pane hrabě.“
„ Řekl bych, že mi můžete s něčím pomoct.“
„ Ano?“
„ Neříkejte mi hrabě. Zkuste třeba raději profesore.“
„ To má být zase nějaký pokus o žert?“
„ Ne, profesor je akademický titul…“
„ Já vím, co je to profesor, pane Snape.“
„ Pak nevidím problém,“ rozhovor se odehrával v dost pochybném duchu. A ještě ke všemu jeho myšlenky víc zaměstnával její vzhled než její projev.
„ Abych se vrátila k tématu. Proč jste přijel do Harmondale?“
Tak takhle to je. Poslali ji na výzvědy.
„ Opravte mě, pokud bych se mýlil. Ale mám tu dům, pozemek… to jsou docela pádné argumenty pro pobyt zde.“
„ Mohl jste přijet dřív.“
„ Tenhle rozhovor nemá smysl. Pokud jste mě přišla zpovídat, zklamu vás. Vám do mých záležitostí nic není. A vyřiďte lidem ve vesnici, že na harmondaleském panství zase budou vládnout Snapeové. Že je pozdravuji.“
„ Vaše rodina tu nebyla nikdy oblíbená. A vy osobně tu nejste vítán. Doporučuji vám prodat váš majetek a odstěhovat se. Bude to lepší pro obě strany.“
„ A právě proto tu zůstanu,“ usmál se na ni, ale oči měl ledové.
„ No, co jsem měla, jsem vám vyřídila. Sbohem.“
„ Nashledanou.“
Alfred postavil na stůl tác se snídaní.
„ Díky. Jsou milí, co říkáš?“ utrousil Severus.
„ Vaše chování bylo společensky nepřijatelné. Nic jsem vás nenaučil.“
„ To jsem na ni měl být milý?“
„ To netvrdím, ale neměl jste se na ni tak dívat.“
„ Jak jsem se na ni díval?“ vyzvídal pobaveně Severus.
„ Nevhodně. Bylo vidět, na co myslíte.“
„ Vidět?“
„ Skutečný gentleman se na dámu takhle nedívá.“
„ Tohle nebyla dáma.“
„ K ženám se člověk vašeho postavení má chovat s úctou, i když si myslí, že si ji nezaslouží.“
„ Gentlemani neexistují. Je to nesmysl, který zavedly ženské, aby nám měly, co omlátit o hlavu.“

„ Tak to bychom měli. Zůstala tedy kuchyň, obývák, obě koupelny, knihovna, matčin a otcův pokoj, jeho pracovna a tři pokoje pro hosty. Vyber si, do kterého se nastěhuješ. Zbytek je zapečetěn.“
„ A jak se tam bude uklízet?“
„ Není potřeba. Je to trochu složité na vysvětlení. Prostě si to představ jako, že se tam zastaví čas nebo nějakou podobnou mudlovskou zhovadilost.“
Alfred se zamračil. Celé roky čekal a věřil, že se mladý pán vrátí. Byl přesvědčen, že jednoho dne přijede zpátky domů, přivede si sebou svoji manželku a děti. A Alfred se pak o ně bude starat. A když ten den přijde, přinese jen velké zklamání. Mladý Snape se rozhodně nechoval tak, jak si Alfred představoval a přál. Doufal, že po odchodu z domova, kdy se vymanil z vlivu pana hraběte, se projeví vlastnosti, které zdědil po matce. Teď viděl, jak moc se mýlil. Severus byl ironický, arogantní, panovačný, ješitný. Občas měl světlé chvilky, ale většinou se nechoval o moc lépe než jeho otec. Alfred měl pocit, jako by celý svět za něco trestal. Přijmout fakt, že existuje magie a že Severus není tak obyčejný člověk, mu nedělalo potíže. Ale smířit se s jeho chováním bylo velice těžké.

Severus stál v zahradě stejně jako před několika dny. Její hrob pečlivě a bez použití kouzel očistil. Teď se jen díval a cítil se už zase mizerně. Někde hluboko v jeho mysli se probouzely výčitky. Ta strašná vina, kterou cítil už tolik let. Svým způsobem to byl on, kdo ji zabil. Prý jeho odchod… spíš útěk z domova nesla velice těžce. Kdysi se mu zdávalo o její smrti, ačkoli u ní nebyl, když umírala. Ale prázdno, které po ní v jeho duši zbylo, bylo snad ještě horší než ty sny.
„ Byla to obdivuhodná žena,“ zašeptal Alfred.
„ Nešťastná.“
„ To bych netvrdil. Vy jste byl celý její svět, její štěstí…“
„ … její život?“ dořekl Severus.
„ Milovala vás nadevše.“
„ Pak jsem ji zabil,“ sklonil Severus hlavu.
„ Nebyla tak křehká, jak vypadala.“
„ Měla křehkou duši.“
„ Jako vy.“
„ Jaká byla před tím, než jsem se narodil?“ zeptal se Severus zamyšleně.
„ Neznal jsem ji tak dobře.“
„ Vyprávěj mi o ní, Alfrede.“
„ Pořád se smála takovým zvonivým smíchem.“
„ Já si ten její smích moc nepamatuji,“ povzdechl si Severus.
„ Ani nemůžete. Přestala se smát, když vám byly čtyři roky.“
„ Pak už jen plakala.“
„ Ano.“
„ Prodali ji jako dobytek,“ zavrčel Severus.
„ Její rodiče neměli moc na výběr. Byli chudí a chtěli dceru dobře provdat.“
„ Za někoho, kdo jí nikdy nemiloval?“
„ Křivdíte vašemu panu otci. Určitě jí miloval… aspoň zpočátku.“
„ Ale ona ho nemilovala.“
„ Ne, to nemilovala. Veškerou svojí lásku dávala vám.“
Severus měl pocit, že někde něco hluboko v něm pláče. On už ale plakat nedokázal. Časem přišel o rodinu, o iluze, o naději i o slzy. Alfred se díval do té tváře, která se tak podobala Jehretu Snapeovi. Najednou v ní nacházel něco z paní Sáry. Bylo to v těch černých očích. Jako by to v tuhle chvíli byly její oči. A Alfred si uvědomil, že ať už se ten chlapec chová jakkoli, jeho matka v něm žije stále dál. Místo zklamání teď pocítil k Severusovi náklonnost. Změnil se možná navenek v nepřístupného, chladného a nepříjemného člověka, ale uvnitř byl pořád sám sebou. Ano, pořád to byl její syn.
„ Neměl jsem ji opouštět,“ zašeptal Severus a do jeho hlasu se dostaly výčitky.
„ Možná ano, možná ne. Ale v jednom měla ta žena na tom obrazu pravdu, nestal jste se otrokem svého původu. Šel jste svojí cestou. Paní Sára… tedy vaše matka, to chápala a souhlasila s tím, i když bylo pro ni těžké ztratit vás. Přála jsi, abyste byl lepší než váš otec… a to jste.“
Severus se na Alfreda podíval a oči se mu smutně leskly.
„ Představoval jsi si mě jinak, co? Zklamal jsem tě.“
„ Ani v nejmenším,“ ujistil ho Alfred a myslel to upřímně. 
Severus se nepatrně pousmál.
„ Díky, Alfrede.“
„ A co vlastně děláte?“
„ Já? No, učím v Bradavické škole čar a kouzel.“
„ Učíte? Syn Jehreta Snapea a Sáry Akvarelové je učitel? To je tedy překvapení. Co vás k tomu vedlo?“
„ Já nevím. Asi to, že Brumbál byl jediný, kdo mi věřil a byl ochotný mě zaměstnat.“
Alfred mlčel. Dobrý sluha se nevyptává. Už jen tou otázkou co mladý pán dělá, tohle pravidlo porušil.
„ Měl jsem trochu problémy. Víš před dvaceti lety se objevil někdo, kdo usiloval o moc. Sliboval změny. Nasliboval toho spoustu. Jenže to nakonec skončilo prakticky válkou. No a já stál na špatné straně barikády. Když jsem to pochopil, bylo už pozdě. A lidi nezapomínají.“
„ Lidé umí být zaslepení. Já ale vím, že vy nejste špatný člověk.“
„ Vážně? A Alfrede, prosím tě nevykej mi.“
„ Nepůjdete už domů? Je tu chladno, mohl byste nastydnout.“
„ Alfrede, proboha přestaň s tím,“ potřásl Severus hlavou, pak se otočil a zadíval se na dům, „ nevím, jestli tomu chci říkat domov.“
„ A jak bys to chtěl nazývat? Tady jsi doma.“

*****

Naposledy se rozhlédl po pokoji. Snad nic nezapomněl. Bylo to zvláštní odjíždět pryč.
„ Domů,“ řekl to slovo nahlas jako by zkoušel, jak mu to půjde vyslovovat. Chvíli ho převaloval na jazyku, skoro to vypadalo, že zkouší, jak chutná. Ještě nikdy nejezdil domů. Jeho domovem se staly tyhle komnaty v Bradavicích. Nikdy si v Harmondale nezvykne. Přehodil si tašku se svými věcmi přes rameno. Naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, na mudlovské oblečení si taky nezvykne, a vyšel na chodbu. Studenti před dvěma dny opustili Bradavice. Nemusel se bát, že by ho takhle vymóděného někdo potkal.
„ Severusi, tak už odjíždíte?“
„ Už to tak bude, profesorko McGonagallová.“
„ Nu, mějte se pěkně.“
„ Děkuji, vy taky, profesorko.“
„ Uvidíme se za dva měsíce. Nashledanou.“
„ Nashledanou.“
Profesorka McGonagallová začala stoupat po schodišti. Severus prošel halou. Přimhouřil oči před jasným sluncem a pak zamířil přes školní pozemky k portálu do Prasinek, odkud se přemístil do Děravého kotle. Dál už musel po mudlovsku. Nechtěl svými nečekanými a hlavně nepozorovanými příchody a odchody pobouřit vesničany hned na začátku. Nestál o konflikty. Ještě dnes to tedy vydrží, ale od příště se už bude přemisťovat rovnou do haly v domě. Není sebevrah, aby po zbytek života využíval mudlovskou dopravu. 

„ Ahoj.“
Alfred roztáhl vrásčitou tvář do vřelého úsměvu.
„ Nečekal jsem tě tak brzo. Ale nevypadáš dobře.“
„ Nesnáším autobusy a ničí mě to příšerné vedro,“ postěžoval si Severus, když procházel dveřmi. Tašku hodil na zem a okamžitě zamířil do kuchyně, kde si nalil vodu. Se sklenicí v ruce se vrátil do haly. Nahlédl do otevřených dveří do obýváku.
„ Chtělo by to tu předělat, co? Vypadá to tu jako v muzeu.“
„ Dvacet let je dvacet let. Budeš něco večeřet?“
„ Nejdřív si půjdu dát sprchu. Jsem zpocený a bolí mě hlava. Asi si půjdu lehnout… ale ne!“
„ Co?“
„ Chtěl jsem hned po příjezdu vystěhovat matčin pokoj. Dorazil aspoň ten nábytek?“
„ Jo přivezli ho minulý měsíc. Máš vkus po paní Sáře.“
„ Nejdřív si dám tu sprchu. Zbytek budu řešit pak,“ rozhodl Severus.
„ Mám odnést tvoje věci…?“
„ Nech to zatím válet tady.“

Rozpačitě si prohlížel své dílo. Černý ebenový stůl byl v koutě u okna. U dveří stálo několik skříní na jeho věci, stejně jich moc neměl. A jedna prázdná vitrína. Co tam dá, to ještě netušil. Nejvíc místa zabíralo letiště s tmavě modrým saténovým povlečení. Vlastně vše bylo laděno do tmavě modra až černa. Vesele tedy pokoj nevyhlížel. Severus byl ale spokojen. Sice trochu neosobní, ale jinak útulný pokoj byl schopen příští dva měsíce nazývat… ehm… domov. To slovo mu prostě nesedělo.
„ Trochu moc tmavé, ale jinak elegantní, jednoduché a praktické.“
„ Proč neřekneš rovnou, že se ti to nelíbí,“ zavrčel Severus.
„ Depresivní.“
„ No a?“
„ Nic. Ty tady budeš spát.“
„ Přesně tak. Ale stejně si myslíš, že je to hrozné, že jo?“
„ Záleží na tom, co si myslím?“
„ Víš co, raději mi řekni, co je k večeři.“
„ Je osm hodin večer. To už bys nic jíst neměl.“
„ O mojí váhu se nestarej,“ odsekl Severus.

*****

Brumbál usrkl z šálku čaj.
„ Vůbec se to tu nezměnilo.“
„ Bohužel,“ zavrčel Severus.
„ Myslel jsem, že jsi měl spoustu plánů, jak to tu předěláš.“
„ Tak už nemám,“ odsekl Severus.
„ Zahrada by potřebovala obnovit.“
„ Nesnáším kytky.“
Brumbál potlačil povzdech. Severus tu byl už měsíc a vůbec nic nezměnil. Vlastně jeho zájem o celý dům byl viditelně nulový. O zahradu se staral ještě méně. Pouze okolí Sářina hrobu udržoval až s fanatickou pečlivostí. Podle toho, co říkal Alfred, trávil Severus celé dny buď u sebe v pokoji, či ve sklepě, kde vysedával na schodech a skrýval se tak před letními vedry. V lepším případě na celé dlouhé hodiny zmizel do lesa a vrátil se až večer. Do vesnice nechodil a nikdo z vesničanů se neodvážil k domu přiblížit. Rozhodně byl na nejlepší cestě se tu zbláznit. Jeho nálada byla neustále mizerná. Byl podrážděný, vzteklý a hádal se kvůli každé pitomosti. I slepý by poznal, že se tu užírá nudou a odporem k tomuhle místu.
„ Nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptal se Severus nečekaně. 
Brumbál slyšel v jeho hlase tu zoufalou naději, že třeba bude mít něco na práci. Musel ho ale zklamat.
„ Ne, je mi to líto.“
„ Jen se ptám,“ udělal lhostejnou grimasu.
„ Proč nepřestavíš dům, nepracuješ na zahradě? Nebo si kup psa, koně. Pokud si vzpomínám, rád jsi jezdíval na koni do lesa.“
„ Kašlu na tenhle dům i zahradu. O psa se starat nebudu a o koně už vůbec ne. Venku je odporné teplo a samý mudla. Nenávidím to tu.“
„ Uvažoval jsi o prodeji domu?“
„ Jo, jenže…“
Brumbál ani nepotřeboval páčit z něj jaké jenže. Sára byla jeho slabina. Nedokázal by ji opustit a přemístit její hrob, to by bylo skoro znesvěcení. Byl to začarovaný kruh, z kterého Severus nemohl utéct. Jedině že by udělal nějaké rozhodnutí, a do toho se mu zjevně nechtělo.
„ Arthur Weasley mě pozval na zítra na oběd…“
„ Ty se nezdržíš?“ zklamání v Severusově hlase bylo naprosto zřetelné.
„ Nemůžu, ale jestli chceš, můžeš jít se mnou k Weasleyovým.“
Severus svraštil obočí a nad kořenem nosu se mu vytvořila nepatrná vráska. Poslední po čem toužil, byla tahle povedená rodinka a jejich odporné dětičky.
„ Ne, díky,“ ušklíbl se.
„ Arthur a Molly by tě jistě rádi uviděli.“
„ To si dovedu živě představit,“ zavrčel.
„ No, já půjdu. Ale vážně bys si měl najít nějakou zábavu.“
„ Nemám rád zábavu.“

*****

Severus seděl ve sborovně. Všichni už dávno šli spát. Nemělo smysl tu vysedávat. Stejně, až se zítra ráno probudí, bude si muset sbalit a odjet. Snažil se to bláhově oddálit ponocováním. Jak tenhle den nenáviděl. Nejraději by napsal na ministerstvo, aby zrušili letní volno. Nechtěl odjet do toho příšerného domu. Loni tam už málem přišel o rozum. Až bolestně přesně se mu vybavila ta ostrá hádka s Alfredem. Vždycky týden po příjezdu začal být podrážděný. Snažil se být sám, aby nevyvolával zbytečné rozepře. Hádky se staly jeho jediným zpestřením stereotypního, ubíjejícího léta. Včera mu žertem navrhla Hoochová, jestli by s ní nejel na hory. Skoro jí řekl ano. Jak hluboko klesl. A jak hluboko ještě klesne? Odevzdaně se zvedl z křesla. Co se má stát, ať se stane. 

Civěl do talíře na svoji snídani. Míchaná vajíčka. Už zase. Copak vážně postrádá fantazii? Možná mu už degeneruje mozek. Kdy přijel? Minulý týden? Nebo to bylo tenhle? Co je vlastně za den? A záleží na tom? Už magoří, to je jasné.
„ Nemáš hlad?“ zeptal se Alfred starostlivě.
„ Ne,“ zavrčel Severus a prudce odstrčil talíř.
„ Vypadáš nevyspale. Spal jsi vůbec?“
„ Ne.“
„ Mám to odnést?“
„ Ne.“
„ Umíš taky něco jiného než ne?“
„ Ne!“
Alfred ho raději nechal o samotě. Severusova frustrace už dosáhla vrcholu. Krátce po svém příjezdu udělal takové dusno, že s ním bylo k nevydržení. Letos to bylo obzvláště špatné. Skoro vůbec nekomunikoval, jen vztekle odsekával. Hledal záminky hádat se. Z domu už nevystrčil ani nos. Jen večer chodil k hrobu paní Sáry, sám. Zoufale potřeboval společnost a zároveň jako by o Alfredovu přítomnost nestál. 
„ Sedlák z vesnice prodává mladého tříletého hřebce. Je to pěkné, zdravé zvíře…“
„ Ne.“
„ Ani jsi ho neviděl. Líbil by se ti. A měl bys tu co dělat.“
„ Ne!“
„ Ale…“
„ Ne znamená zápor, Alfrede. Ne jako že ne! A nemůžeš taky někdy udělat k snídani něco jiného než ty debilní vajíčka!“ zasyčel Severus.
„ Když se tě každé ráno ptám, co chceš k snídani, odpovíš to co včera.“
„ Tak dělej, co chci! Ne co říkám!“ vyjel na něj Severus podrážděně.
„ Co tedy chcete zítra k snídani, pane hrabě?“ zeptal se Alfred škrobeně.
„ Proč jsi mi tak řekl?“ Severus upřel na Alfreda svůj kalný pohled.
„ Aby se vzpamatoval.“
„ Promiň, Alfrede. Není mi dobře. Půjdu si lehnout.“
Poslední dva dny prakticky prospal. Knihovnu už znal nazpaměť. Ani si nepamatoval, jestli tam tenhle týden byl. Zase bylo letos to odporné vedro. Schovával se před sluníčkem v domě. Špatně horko snášel. A hlavně i po krátkém pobytu na slunci se vždycky dokonale spálil. A mazat se ho otravovalo. Zadíval se z okna na zasviněný bazén. Ještě pár let a bude tam prima žumpa. Tohle takhle dál nejde. Musí něco udělat. Nebo přijde i o tu poslední špetku zdravého rozumu, která mu zbývá. Už aby přijela Soňa.

Alfred seděl sám v obýváku. Bylo mu smutno. A ještě víc ho bolelo, když viděl, jak mladý pán v tomhle domě chřadne. Jeho mládí z něj vyprchávalo. Umíral tu jako květina bez slunce. A on netušil, jak mu pomoci. Zatím jen tiše snášel jeho vztek i tu paničku, co si sem každý víkend vodil už od loňska. Mít poměr s vdanou ženou mu přišlo jako nevhodné chování pro mladého šlechtice. Jednou je vyrušil, když se zrovna věnovali jeden druhému v obýváku. Pohoršilo ho to, ale mlčel. Severus přesto slíbil, že se to nebude opakovat. Co se dělo za dveřmi jeho ložnice, byla jeho věc. Ale i tak se to Alfredovi hnusilo. S vdanou! A ještě taková… nebyla to dáma. To tedy ne. Venku se zablesklo a spadly první kapky vody. Během několika minut se spustil pořádný liják. Už to bylo potřeba. Bylo sucho. Někdo zaklepal. Nejdřív si Alfred myslel, že se mu to zdá. Ale ne. Někdo skutečně klepal. Pak se ozval zvonek.
„ Ať táhnou všichni k čertu!“ ozval se Severusův hlas a pak prásknutí dveřmi.
Alfred se vydal otevřít. Čekalo ho dost velké překvapení. Na prahu stála hubená dívčina promoklá na kůži.
„ Přejete si?“
„ Bydlí tady otec?“

Měla dlouhé černé vlasy, černé oči s čtveráckou jiskrou, hezky tvarované rty, osmahlou pleť a byla hubená jako lunt. Seděla na pohovce, zabalená do deky, kterou jí přinesl. Klepala se jako ratlík.
„ Myslím, že došlo k nějakému nedorozumění.“
„ Proč?“ podivila se.
„ Kdo vlastně jste a koho, že hledáte?“ zeptal se Alfred opatrně.
„ Jmenuji se Kristina, ale říkejte mi Krissie. A hledám tátu,“ prohlásila jako by to bylo tak jednoduché.
„ Tady?“
„ Jo, přesně tady,“ přisvědčila s neotřesitelnou jistotou.
„ Určitě jde o omyl. Jak se jmenujete dál? Zavolám vašim rodičům.“
„ Žádný omyl. Nikoho nemám. Proto hledám tátu.“
„ Chcete, aby vás někdo adoptoval?“
„ Ne, hledám svýho tátu. Opustil mojí mám. Až ho najdu, tak s ním zůstanu a budeme rodina,“ vysvětlovala.
„ A smím se zeptat, jak se jmenuje?“
„ Severus Snape.“
Pořád lepší, pomyslel si Alfred.
„ No, to je zajímavé.“
„ Je tady?“
„ Je, ale nedělejte si iluze…“
„ Můžu s ním mluvit?“
„ Dojdu pro něj.“
„ Dojdeš pro mě? A proč? A co tu dělá to dítě?“ Severus stál mezi dveřmi a naštvaně si měřil chvíli Alfreda a chvíli tu žábu. 
„ Vy jste Severus Snape?“
„ A když ano?“ protáhl.
„ Jsem vaše dcera,“ sdělila mu bez obalu.

„ To je absurdní! Naprosto absurdní! Snad si nemyslíte, že vám takový nesmysl uvěřím! Já nemám dceru!“ chvíli mu trvalo, než překonal prvotní šok. Teď rázoval po pokoji sem a tam a vztekle na ni ječel. Bylo to konečně něco živého na čem si mohl vybít svojí frustraci. 
„ Já vím, že je to dost náhlé…“
„ Nebudu se s vámi bavit, ať jste kdokoli! Okamžitě opusťte tento dům!“ vřískl a ukázal rukou k domovním dveřím.
„ Máma říkala, že budeš zuřit,“ špitla.
„ Nechte si ty svoje žvásty! A říkejte mi pane! Jsem pro vás cizí člověk!“ vyštěkl.
„ Možná by se to dalo vyřešit v klidu,“ navrhl Alfred.
„ A ty ji sem klidně pustíš! Zbláznil jsi se?! Kdo ví, co je ta malá potvora zač! Mám tě Alfrede…!“ obrátil se Severusův vztek i proti Alfredovi.
„ Barbara McCalistrová,“ pronesla dívka zvolna a Severus zmlknul, jako když utne. Nejspíš ho zachránila od slov, kterých by později litoval. Ale taky najednou dostal strach. To jméno totiž znal.
„ Odkud to jméno znáš?“ zeptal se o poznání tišeji.
„ Tak se jmenovala moje matka. Seznámila se s vámi, když jí bylo devatenáct v jednom baru v Londýně.“
Severus polknul. Takhle začínal jeden dost povědomý příběh z jeho života. Už neřval. Najednou se ho zmocnil neklid, když se mu vybavilo několik vzpomínek. Sedl si do křesla naproti ní.
„ Přines slečně…eee…“
„ Kristina.“
„ Takže slečně Kristině horký čaj, Alfrede, prosím.“
Zdálo se, že ty jeho záchvaty jsou ty tam. Už byl zase sám sebou.
„ Slečně by možná přišla spíš vhod horká čokoláda.“
„ Jo, to by bodlo,“ přikývla a usmála se.
„ Tak čokoládu, no,“ souhlasil neochotně Severus.
Alfred se nezlobil za ten trik, jak ho dostat z doslechu. Odešel do kuchyně a nechal je o samotě.
„ Už mi věříš… totiž věříte, pane?“
„ Ani omylem. Kdybych měl dceru, věděl bych to. Zajímá mě, odkud ty víš o slečně McCalistrové.“
„ Je to moje matka.“
„ Nesmysl!“
„ Můžu vám to dokázat. Bylo vám dvaadvacet. Pohádal jste se se svojí přítelkyní a ona vás opustila. S několika kamarády jste vyrazil do baru zapít to. Moje matka tam dělala servírku. A tam jste se seznámili. Měsíc jste se s ní scházel, a pak jste ji beze slova vysvětlení jednoho dne opustil.“
Severus znervózněl. Na úplně cizího člověka věděla dost, ale to nic neznamenalo.
„ Tohle všechno jsi si mohla někde zjistit.“
„ Tak se mě zeptejte na něco, co bych podle vás nevěděla.“
Alfred se objevil, položil na stůl hrnek a zase diskrétně zmizel.
„ Co víš o magii?“
„ Jste kouzelník. Moje matka byla moták, ale to vám tehdy moc nevadilo. Byl jste Smrtijed. Dokonce v hodně významném postavení. Když jste ji opustil, byla přesvědčená, že Pán zla byl ten důvod. Proto vám o mě neřekla. Nechtěla, abyste mě jí vzal. A taky si byla jistá, že byste zuřil. Opustil jste ji, nechtěla se vás doprošovat.“
Tohle bylo až příliš blízko pravdy. Ale stále to nebyl přece důkaz.
„ Na první schůzku jste jí přinesl kytici bílých růží. Šli jste do parku. Pak jste se vídali téměř denně.“
„ Proč jsem jí přinesl tu kytku?“ zeptal se Severus přidušeným hlasem.
„ Jako omluvu.“
„ A za co?“ mluvilo se mu stále hůř a hůř.
„ Máma mi řekla všechno. I o tom kulečníkovém stole.“
Teď ho polilo horko. Tohle totiž nikdo kromě něj a Barbary nevěděl.
„ Kulečníkovém stole?“ zopakoval tiše.
„ Jo, tehdy v tom baru jste se totiž strašně opil. A máma se vám líbila. A vy ji. Šli jste do vedlejší místnosti a tam se na kulečníkovém stole…,“ zrudla, „ vy víte co.“ 
Zatraceně dobře věděl, co. Byla to největší blbost jeho života. A zdálo se, že za ní bude muset platit. 
„ Kolik je ti?“
„ Patnáct.“
Nebylo těžké si spočítat, že to dopovídá. Pořád ta holka mohla lhát. Ale odkud by pak věděla ty podrobnosti? A on rozhodně věděl, že tehdy si s nějakým nechtěným těhotenstvím hlavu rozhodně nelámal. Vždyť byl na mol. Div, že byl vůbec něčeho schopen, jak byl opilý. Pamatoval si z té noci ale dost, aby teď začal pochybovat. Může jí nevěřit. Vyhodit ji a udělat za tím tlustou čáru. Jenže co když to je pravda? Vyhodit vlastní … to bylo přeci jen i na něj moc silné kafe. 
„ A tvoje… matka?“
„ Zemřela na leukémii. Jsou to tři roky. Od té doby jsem na ulici. Hodně mi o vás vyprávěla. Tak jsem vás hledala. A našla,“ usmála se.
Nešlo o žádný cit. Ale smysl pro povinnost a zodpovědnost mu velel, uvěřit té její historce, ačkoli se mu to zdálo dost šílené a bránil se tomu.
„ Neříkám, že té směšné pohádce věřím… ráno se uvidí.“
„ Tak si mě tu necháš?!“ vykřikla radostně a než se zmohl na nějakou reakci, padla mu kolem krku. Prudce a trochu polekaně ji odstrčil.
„ Tohle už nedělejte. Alfred vám připraví pokoj,“ s tím vstal a odešel.

„ Já tomu nemůžu uvěřit. Já nemám přece dceru. To je šílené.“
„ Ale připustil jsi, že je to možné.“
„ Vždycky jsem si dával pozor, ale ten večer… moc si toho nepamatuji.“
„ Můžeš ji poslat ráno pryč.“
„ A co když to je pravda, Alfrede? Mám vyhodit na ulici vlastní… neumím vychovávat děti,“ v jeho hlase bylo čiré zoufalství.
„ Všechno je jednou poprvé,“ usmál se Alfred.
„ To není sranda. Je to vážné. Co řeknou v Bradavicích. No, jo škola. Ta holka nemá žádné pořádné vzdělání. Určitě ani neumí kouzlit. Co by člověk taky mohl čekal od motáka. Co mám sakra dělat?“
„ To si budeš muset rozhodnout sám.“
„ Půjdu se vyspat. Ale asi neusnu. Uvidíme ráno.“
Alfred byl přesvědčen, že to nemůže být Severusovo dítě. Nevěřil, že by zrovna on zplodil dceru, když v jejich rodě bylo holek poskrovnu. A taky mu nebyla podobná. Neměla v sobě nic snapeovského. Nezdálo se však, že by si toho Severus všiml. Ne, tohle určitě nebyla dcera Severuse Snapea. 

Severus nemohl dospat. Do kuchyně dorazil neobvykle časně.
„ Už je vzhůru?“ zeptal se rozhlédl se.
„ Je to dítě, ne bengálský tygr.“
„ Ve výsledku to je jedno,“ ušklíbl se Severus a zdrceně si sedl za stůl. 
„ Dáš si snídani?“
„ Co máme?“
„ Palačinky.“
„ Palačinky? Víš, že nemám rád sladké,“ zavrčel.
„ Ale děti ano.“
„ Hm, tak mi jednu dej, ale bez té hnusné marmelády,“ řekl s rezignovaným povzdechem.
„ Už jsi se rozhodl?“
„ Přemýšlel jsem hodně. Nikdy jsem před svými chybami neutíkal a nezačnu s tím.“
„ Necháš si ji?“
„ Nechám ji tady. To je rozdíl. Vůbec netuším, co bude dál.“
„ Já si myslím, že…“
„ Jééé, palačinky,“ zavýskla Krissie a vrhla se ke stolu.
„ Neumíte pozdravit?!“ štěkl na ni Severus.
„ Dobrý den,“ úsměv jí z tváře zmizel.
„ Sedněte si,“ nařídil jí.
„ Takže?“
„ Takže co?“ zeptal se podrážděně.
„ Můžu u tebe… u vás zůstat?“
„ Pro zatím ano,“ připustil.
„ Jsi báječný, naprosto skvělý… pardóm.“
„ Najezte se a pak si určíme pravidla hry.“
„ Můžu se na něco zeptat?“
„ Na co?“
„ Proč mi vykáte?“
„ Já…,“ Severus se bezradně ohlédl na Alfreda. Ten se jen usmál, „ a jak vám mám asi říkat?“
„ No, Krissie přeci. Máma mi tak říkala. A můžu vám říkat tati?“
„ NE! Budete mě oslovovat pane!“ zasyčel na ni, až se zakuckala kouskem palačinky.
„ Výborný začátek, mohl bys velet výsadkové jednotce. Tohle není desetihlavá saň, ani výcvikový tábor bojového komanda. Je to tvoje dcera,“ zašeptal mu Alfred pobaveně do ucha.
Severus měl pocit, že se proti němu všechno spiklo. Dítě nebylo něco, co by mohl zavřít do pokoje a zapomenout na to. Nevěděl co s ní. Pořád za ním chodila a kladla mu stupidní otázky. Dožadovala se jeho pozornosti. Stejně jako dokázal postavit do pozoru celé Bradavice, si teď nevěděl rady se svojí dcerou. Ano, dcerou. Akceptoval ten fakt, že za své výstřelky v mládí, no mládí ještě nebyl tak starý, bude tvrdě pykat.

„ Jděte spát.“
Krissie otočila hlavu od okna, kterým znuděně vyhlížela ven. Byla tu už tři dny. Pravidla hry, jak tomu říkal, byla jednoduchá. V devět spát, ani o vteřinu později, perfektně uklízet ve svém „hotelovém pokoji“, přesně tak to tam vypadalo, a nejlépe na něj vůbec nemluvit. Takhle si tedy tátu nepředstavovala. Podle toho, co o něm slyšela, byl k Barbaře laskavý, ohleduplný, milý, něžný… hm, a nebo taky lhala. Kdyby byl tak úžasný, určitě by ji bez vysvětlení neopustil. Nečekala, že ji přijme nadšeně. Ale aspoň by s ní mohl mluvit. Celý den dělal, že je vzduch. Šlo mu to báječně. Zpočátku se chtěla o něm něco dozvědět, ale odmítal jí na otázky odpovídat. Nechtěl ji tu, on ji tu trpěl. Dokonce už i uvažovala o tom, že zdrhne. Jenže kam by šla? Nikoho kromě něj neměla. Mohla se s ním teď začít hádat, ale nemělo to cenu. 
„ Když už jsi se rozhodl, že to je tvoje dítě, měl bys s ní jednat trochu… lidsky,“ pokáral ho Alfred, když Krissie odešla.
„ Jak lidsky? Má kde bydlet, co jíst. Sehnal jsi jí něco na sebe. Co mám ještě dělat?“
„ Třeba jí přestat vykat. Otcové svým dětem nevykají. A ten její pokoj by chtěl zařídit jinak. A vůbec proč by nemohla dostat tvůj starý pokoj?“
„ Protože nechci, proto,“ odsekl Severus nesmlouvavě.
„ Tak jí ale musíš zařídit tu místnost. Vždyť chudák holka potřebuje mít něco na práci stejně jako ty. Nudí se.“
„ Nemá se nudit. Má se učit.“
„ Víš, co ti řeknu, nikdy by mě nenapadlo, že k tomu dojde, ale chováš se stejně hloupě jako Jehret!“
To Severuse zasáhlo. Pamatoval si až příliš dobře, jak se k němu choval jeho otec. Představa, že je taky takový, ho vyděsila.
„ To myslíš vážně?“ zašeptal.
„ Ano, pokud to takhle půjde dál, budeš úplně stejný táta.“
Severus se kousl do rty. Ať už si o té holce myslel, co chtěl, o tohle nestál.
„ Dobře, zítra zajedu do Londýna.“
„ Vezmi ji sebou.“
„ Proč?“
„ Je to její pokoj, ať ti řekne, jak ho chce zařídit. Nebo jsi už zapomněl na toho kluka, co nadával, když mu otec do pokoje nastěhoval nevkusný, ale přepychový a drahý nábytek?“
„ Ne, to jsem nezapomněl. Tak zítra pojedeme do Londýna, no,“ kapituloval Severus.
„ Bude to na dlouho. Taky jděte do hadrářství a hračkárny nebo spíš do elektroniky. A vezmi ji do Příčné ulice.“
„ Já tam nechci strávit celý den!“ ohradil se naštvaně.
„ Dítě potřebuje pozornost. Tvoji pozornost. Copak jsi si nevšiml, jak se snažila, abys se jí věnoval? Tedy dokud jsi jí tak hnusně neokřikl. Chce vědět, že ji máš rád.“
„ Ale já ji rád nemám,“ prohlásil tvrdě.
„ Tak svoji roli musíš holt sehrát na jedničku,“ mínil Alfred.
„ Zač mě vlastně Bůh trestá?“ povzdechl si Severus.
„ Třeba to není trest.“
„ Jestli to měl být vtip, tak nebyl moc k smání.“

U snídaně bylo jako obvykle dusno. Čím víc byla Krissie z výletu nadšená, tím víc se Severus mračil a byl naštvanější. Ale Alfred měl pravdu, pokud se rozhodl postavit své chybě čelem, bude to muset udělat se vším všudy. Nikde ale není psáno, že se mu to musí líbit. Krissie se jeho mizernou náladou otrávit nenechala. Vlastně si už začala pomalu zvykat, že její otec je nepříjemný člověk. Sice to bolelo, protože si ho vysnila trochu jinak, ale byla realistka. Kdo by taky po několika letech na ulici nebyl. Raději bude snášet jeho příšernou povahu, než aby zase skončila na ulici. Mít vlastní postel, co jíst a čisté oblečení pro ni mělo obrovskou cenu. Třeba časem najde způsob, jak se mu dostat pod tu jeho hroší kůži. A možná se ji naučí mít rád, protože ona ho ráda měla. Ano, už od té chvíle, kdy mu o něm její matka poprvé vyprávěla. A jeho chování na tom nic změnit nemohlo.
Z mnoha důvodů se Severus rozhodl pro Letax. Krissie a magie, to nešlo dohromady. Měla obrovské mezery ve vzdělání, co taky člověk může čekat, když se spustí s motákem, a stejně by se nesměla přemisťovat. Mudlovskou dopravu zavrhl už dávno. Nebyl masochista. Jestli ho ale něco štvalo, tak to její nadšení. Na všechno dělala to roztlemené jééé a pořád se vyptávala. Ještě ani nevyrazili a už ho z ní bolela hlava.
„ To je paráda. Už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem to nezkoušela. Na jakém principu to funguje? Jen hodíš prášek a řekneš kam, ale jak přesně to funguje?“ nahlížela do krbu a neustále něco mlela..
Alfred potlačoval smích. Docela si tu žábu oblíbil. Byla milá. Severus měl výraz někoho, kdo právě chroupe kostky ledu.
„ Vylez ven!“ štěkl na ni. 
Stoupla si kousek stranou a zvědavě na něj hleděla. To taky nesnášel. Nikdy by si nepomyslel, že se na světě najde dítě, ke kterému by měl větší odpor než k Potterovi. Mýlit se je lidské.

„ To byla jízda! Ještě jednou!“ vyhrkla, sotva vylezla z krbu v Děravém kotli.
Severus se tvářil, že k němu ta holka nepatří. Klidně by se ale vsadil, že se tu celý příští měsíc nebude mluvit o ničem jiném než o něm a té malé potvoře. Vždycky byl pro tenhle póvl, co se tu scházel, vděčným tématem. Vyvedl holku před hospodu.
„ Ty zůstaneš tady“ nařídil jí, „ a ani se nehneš!“ dodal výhružně.
„ A proč nemůžu jít s tebou?“
„ Proč, proč, proč… neumíš taky nějaký jiný slovo?“ vyštěkl na ni tak, že couvla, „ prostě tady počkáš!“
„ Ale já bych chtěla vidět tu Příčnou ulici. Hodně jsem o ní slyšela. Alfreda jsi do ní prý vzal,“ začala pofňukávat.
„ Počkáš tady!!“ otočil se a prásknul za sebou dveřmi až se několik lidí v lokále po něm podívalo, což nebylo obvyklé. Normálně dělali, že ho nevidí.
Krissie přestala hrát divadlo a zvědavě se rozhlížela. Fascinovalo ji, že si hospody vůbec nikdo nevšímal. Přemýšlela, jestli by si všimla. Asi ano. Život ji naučil všímat si věcí, které ostatní přehlíželi.
Trvalo docela dlouho než se vrátil. Krissie se už pořádně nudila, a tak ho nadšeně přivítala, což se s přívětivou odezvou nesetkalo. Dopoledne absolvovali návštěvu několika obchodů s nábytkem. Bylo to s ním dost náročné. Když si vyhlídla nádhernou postel s nebesy, označil to za kýč, který v domě nechce. Ani letiště jí nepovolil s odůvodněním, že si ho má koupit, až se vdá. Poukázala na to, že v jeho pokoji zabírá nejvíc místa postel. Odsekl, že do toho jí nic není. Pohádali se kvůli bohatě vyřezávané skříni, kterou zamítl. Nakonec si prosadila velký, těžký stůl s mnoha zásuvkami. Několikrát se chytli kvůli skříním na její věci a než se na něčem dohodli, bylo poledne. Najít s ním kompromis bylo náročné a vyčerpávající. Oběd si dali v pěkné restauraci, kterou vybrala Krissie. Ani se kvůli tomu nepohádali. Vždycky si přála jít na jídlo sem. Pokoušela se s ním mluvit, ale vyrazila z něj jen neotravuj, jez a mlč. Buď se s ní bavit nechtěl, nebo měl dost omezený slovník. To první se zdálo pravděpodobnější. Dosáhla jediného přestal jí vykat. Ale to spíš proto, že hádat se s někým, komu vykáte, jde dost špatně. Aneb snazší je říct ty vole než vy vole, že.
Odpoledne Severus statečně přetrpěl dvě papírnictví, striktně zamítl tři elektroniky a při devátém obchodu s hadrama mu došla trpělivost. Šlo se domů. V celém svém dosavadním životě nebyl nucen koupit takových krámů.

„ Tak jste si to užili?“ přivítal je Alfred.
Severus mrskl s taškami na zem a s temným zavrčení, které mohlo znamenat cokoli, ale slušné to určitě nebylo, zmizel ve svém pokoji.
„ Myslím, že má trochu vztek,“ přešlápla Krissie rozpačitě, „ ale už mi nevyká,“ dodala.
„ Opravdu? No, tak takový pokrok jsem si od toho vašeho výletu ani nesliboval.“
„ Možná večer zase začne,“ napadlo ji.
„ To si nemyslím. Když už jednou přestal. Není tak nedůsledný. A jak jste se měla vy, když on špatně?“
„ Bylo to báječný…,“ rozzářila se, ale vzápětí povadla: „ Pořád jsme se hádali.“
„ Potřebuje čas. Musí si na vás zvyknout,“ chlácholil ji Alfred.
„ Nenávidí mě,“ popotáhla Krissie.
„ Ale to snad ne.“
„ Řekl mi to,“ slzy měla na krajíčku.
„ Když je Severus naštvaný, říká spoustu věcí, které tak nemyslí.“
„ Vážně?“ zvedla k němu s nadějí uplakané oči.
„ Určitě,“ ujistil ji Alfred.

Severus se té holce vyhýbal jako čert kříží. Akorát když přivezli nábytek, tak ho k ní nastěhoval. Víc se jí však odmítal věnovat. Nemluvil s ní a když, tak se na ní vztekle utrhoval. Ale už jí skutečně nevykal. Krissie trávila čas buď u sebe nebo s Alfredem. Pomáhala mu s úklidem nebo s vařením. Občas se pokoušela něco provést se zničenou zahradou, ale nebyla moc úspěšná. Každý večer pak hledala cestu ke svému otci. Výsledkem bylo, že si Severus přestal chodit číst dolů do obýváku a zavíral se u sebe nebo v knihovně. Prostě se zamkl a bylo to. Krissie z toho byla nešťastná. A Alfred netušil, jak jí pomoct. Nemohl Severuse nutit, aby změnil své chování, když ji prostě neměl rád. V tom byl ten problém. Severus ji tu trpěl, protože měl pocit viny a smysl pro zodpovědnost, ale neměl ji rád. Necítil k ní žádný rodičovský vztah. Po pravdě se o ni vůbec nestaral. Jeho povinnosti pro něj končili tím, že měla co na sebe, co jíst a kde spát. Severus měl rád své soukromí a klid. Jenže když je v době patnáctileté dítě, klidu si moc neužijete. On prostě nedokázal pochopit, proč musí pořád tak vřískat, proč běhá po schodech a dupe u toho, proč se nemůže najíst v jídelně a nosí si to obýváku, kde dělá na stole od džusu kolečka a drobí na zem, proč za ním pořád leze a proč se pořád na něco vyptává. Nechápal to a ani to pochopit nechtěl. A takhle to šlo dny, týdny bez sebemenšího zlepšení. 

Někdo mu zakryl oči.
„ Koukej odtud vypadnout!“ zavrčel automaticky.
„ No, tedy, Severusi!“ ohradila se Soňa.
„ Jo, to jsi ty,“ odložil brk a otočil se k ní, „ co tu děláš? Měla jsi přijet až zítra.“
„ Pěkně děkuji. Myslela jsem, že projevíš trochu víc nadšení. Manžel jel na služební cestu, tak jsem dorazila dřív. Vadí ti to?“
„ Ale ne,“ snažil se nedat najevo, jak je z jejího předčasného příjezdu otrávený. Od té doby, co tu byla ta holka, neměl na sex vůbec chuť. Bylo neuvěřitelné, jak ho to dítě dovedlo psychicky odrovnat. Už párkrát ho napadlo, že vztah se Soňou ukončí, ale neudělal to. Bylo pohodlnější chovat se protivně a čekat, až se urazí a dá mu sbohem sama. Jenže ona se k tomu nějak neměla. Její manžel jí nedokázal uspokojit, a tak souhlasila stát se jeho milenkou, a zřejmě se jí to líbilo. Ostatně Severus se ani moc nedivil, že na ni její manžel nestačí, byla to pořádná dračice. Kdyby mu bylo osmdesát jako jejímu manželovi, taky by měl možná problém. Ale jemu osmdesát nebylo.
„ No, však já už najdu způsob, jak ti zvednou náladu,“ usmála se a odložila si plášť.
Poprvé ho napadlo, že by ji raději vzal na večeři, na procházku a nebo ji utopil ve vaně. Drze si mu sedla na klín. Shodil ji ze sebe.
„ Co ti zas přeletělo přes nos?“ vyčetla mu uraženě.
„ Nemám prostě chuť,“ odsekl naštvaně a vypadl z pokoje. 
Cestou se stavil v kuchyni, kde Alfred s Krissie škrábali brambory. 
„ Ahoj,“ zamávala mu Krissie.
Severus se zatvářil jako by ho někdo opařil. 
„ Alfrede, můžu tě požádat o…,“ zbytek věty dokončil malým posuňkem.
„ O co?“ zajímal se Krissie.
„ Škrábej brambory a neptej se!“ zavrčel Severus.
„ Už dnes?“ podivil se Alfred, který zjevně chápal ,co se děje.
„ Já to chci vědět taky!“
„ Mlč“ vyštěkl na ni Severus, „ ano, Alfrede, dneska!“
„ Rozumím.“
„ Díky.“
„ A co se děje?“ nedala se Krissie odbýt tak snadno.
„ Ještě jednou se zeptáš a zavřu tě do sklepa a zahodím klíč.“
„ To bys neudělal. Ty jen tak strašíš,“ usmála se nejistě.
„ Myslíš? Tak to zkus,“ vybídl ji vztekle.
Krissie raději mlčela. 
„ Chytrá,“ ucedil a odešel.
„ Neudělal by to. Ve sklepě je víno. Ten klíč by určitě nezahodil.“
„ To je útěcha. Má radši víno než mě,“ vysmrkala se Krissie do podávaného kapesníku.

Severus se navzdory nočnímu maratónu probudil docela brzo. Soňa spala na druhé straně postele, žádná romantika. Chvíli ležel na zádech, civěl do stropu a ptal se sám sebe, jestli skutečně tohle opravdu chce. Ta malá štěnice, co vpadla do jeho života, otřásla dokonce i jeho milostným životem. Natáhl se pro župan.
„ Ty někam jdeš?“ špitla Soňa.
„ Na záchod, to snad můžu ne?“ zavrčel Severus.
„ Tak mi přines něco k pití,“ usmála se na něj.
„ Vodu, džus…“
„ Co whisky?“ zkusila.
„ Dobře víš, že whisky tady nemám, protože to svinstvo nepiji,“ odsekl.
„ Tak víno.“
Severus vyšel na chodbu. Dům byl ztichlý, všichni ještě spali. Ale za chvíli se ta malá potvora probudí a barák bude zase vzhůru nohama. Seběhl do obýváku a nalil z karafy víno. Měl sto chutí jí do toho něco přidat, aby mu dala pokoj, ale neměl nic vhodného. Lusknul prsty a sklenička se bezpečně přesunula na stolek v jeho pokoji. Tohle už měl vymakané. Pak se mu připomněl důvod, proč vstal.
Když se vrátil do pokoje, Soňa byla rozvalená přes celou postel.
„ A já si lehnu asi na zem, ne,“ zavrčel.
„ Na mě,“ usmála se.
„ Tak to radši na tu zem,“ utrousil znechuceně.
„ Ty jsi letos nějaká netykavka. Co je ti? To tvoje nařízení, že nesmím z pokoje… dokud jsi v tom pokoji byl se mnou a víš co, tak se to dalo vydržet, ale už mě to přestává bavit,“ rozhořčeně vstala a došla k němu, „ ty se mi nevěnuješ. To jsme si nedohodli.“
„ Dohody se občas mění,“ odsekl.
„ Ale ne ta naše.“
Severuse v tom okamžiku napadlo jediné, už ne. Měl jí plné zuby. Vyhodí ji, a to hned. Soňa se k němu přitiskla. No, možná až za chvíli. Objal ji.
„ Konečně tě poznávám,“ usmála se, když si vlezli zpátky do postele.
Celou tu dobu mu něco v hlavě říkalo, že by to neměli dělat. Že by to měli nechat na jindy. A poslechl se? Samosebou že ne. Za to, co se stalo, může vinit jen sebe.
Byli zrovna v nejlepším, peřina byla bůh ví kde. A najednou se ho zmocnil takový divný pocit, jako že je něco špatně. Taky že bylo a jak. Krissie stála mezi dveřmi s otevřenou pusou a zírala na ně jak v nějakém mládeži nepřístupném filmu. Ztuhnul v dost směšné pozici a nevěděl, co dál. Byla to dost prekérní situace, kterou nebylo možno nijak zachránit. Chvíli na ni zíral a ona na něj. Pak zrudla a utekla. Severus chtěl umřít. Taková ostuda. Jenže co teď?
„ Co to bylo za holku proboha?!“ vyjekla Soňa a zabalila se do peřiny.
„ Moje dcera,“ slyšel se, jak říká.
„ Tvoje co?“
„ D-C-E-R-A – dcera. To mluvím tatarsky nebo co?“
„ Neřekl jsi mi, že máš dítě!“ vyčetla mu.
„ Taky že jsem ještě loni žádné neměl,“ zavrčel a vstal.
„ Kam jdeš?“
Oblékl si župan.
„ Tak kam jdeš?!“ zaječela.
Proč se z každé ženské ve vypjaté situaci stane hysterka? Přemítal v duchu.
„ Za ní,“ odpověděl, ačkoli vůbec netušil, jak to chce té holce vysvětlit. Ale měl pocit, že něco udělat musí.
„ A já?“
Odpověď už nedostala. Severus zaklepal na dveře pokoje té holky, vzal za kliku. Nebyla tam. Seběhl po schodech dolů. Byla v kuchyni s Alfredem, brečela. Čím dál tím lepší. Celé to bylo strašně trapné a ponižující. Od dveří udělal na Alfreda posuněk, ať jde ven.
„ Co se stalo?“ byla první Alfredova slova.
Takže nic neví. No jistě, co by mu asi tak řekla. A co mu má sakra říct on?
„ Já… taková malá nehoda, Alfrede.“
„ Můžeš být konkrétnější?“
„ Radši ne. Jak je na tom?“
„ Je z něčeho hrozně rozrušená. Chvěje se a pořád brečí. Nemůžu ji utišit. Co jsi jí zase, Severusi, řekl?“
„ Nic. Ale…“
„ Ale co?“
„ Radši bych o tom nemluvil.“
„ Jak chceš, ale měl bys to jít napravit. Ta holka se úplně sesypala.“
Severusovi nebylo zrovna příjemné, jak se na něj Alfred díval. A napravovat něco, co zpackal… to nebyl jeho styl. Neuměl to. Vlastně měl teď chuť vrátit se do ložnice a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo. Ale Alfred vypadal, že je přesvědčen, že by s tím měl něco udělat.
„ Když já nevím jak,“ prohlásil po chvíli bezradně.
„ Zkus taky jednou použít místo hlavy srdce. Dělá to zázraky,“ poučil ho Alfred.
„ Ještě máš nějakou bezva radu?“ zavrčel Severus.
„ Já to myslím vážně. Tady je rozum krátký. Musíš se prostě jednou chovat podle toho, jak cítíš, ne myslíš.“
To bylo celé hrozně hezké, ale Severusovi to moc nepomohlo.
„ Něco méně komplikovaného bys mi neporadil?“
„ Víš co, prostě tam jdi. Aspoň jednou v životě si odpusť ty své jedovaté poznámky a nech to na přírodě.“
„ Řekni, že si děláš srandu.“
„ Máš jen dvě možnosti. Buď za ní půjdeš nebo ji ztratíš. Vyber si.“
Tahle volba se Severusovi vůbec nelíbila. Nakonec se ale přece jen pomalu vydal ke kuchyni. Alfred se usmál. Tohle byl dobrý začátek. Kdyby mu to bylo jedno, odešel by. Ale protože to neudělal, tak to mohlo znamenat jedině, že mu na té holce aspoň trochu záleželo. A to u Severuse znamenalo hodně. Alfred se rozhodl vrátit do postele a nechat je o samotě.
Severus chvíli stál ve dveří. Sednul si vedle ní. To, že už tolik nepláče, považoval za dobré. Jenže když ho uviděla, zase rozbrečela a co hůř, utekla. Ještě slyšel, jak bouchly dveře jejího pokoje. Co mu zbývalo, šel tedy za ní. Ležela na posteli s hlavou zabořenou do polštáře a brečela. Severus si sedl na kraj postele a netušil, co dál. Uměl srovnat do latě sebevzpurnějšího studenta, ale ještě nikdy nikoho neutěšoval. A to nemluvě o emocionálním zmatku, který cítil. A vůbec mu to celé bylo trapné. Měl by odejít a zapomenout na to. 
„ Krissie, já…,“ slyšel říkat sám sebe. Ale vždyť vůbec nevěděl, co má vlastně říct. Nic ho nenapadalo. Ne, přeci jen ho něco napadlo, „ to bude dobré.“
Zvedla hlavu a upřela na něj své uplakané oči.
„ J-j-já n-n-nechtěla,“ vzlykala. 
„ Já vím, že ne,“ ujistil ji tiše. A napadlo ho, jak by asi jemu bylo na jejím místě. Vzpomněl si, že jednou takhle nachytal spolužáka. Bylo to, jednoduše řečeno, hnusné. 
„ A n-n-nezlobíš se na mě?“
„ Samosebou že se nezlobím.“
„ A pošleš ji pryč?“
Ta je nejspíš už dávno v tahu, pomyslel si.
„ Ano, pošlu. Už se to nebude opakovat,“ slíbil. Od nynějška budu muset zamykat, dodal v duchu.
„ A m-m-máš mě rád, viď?“ visela mu pohledem na rtech v hrůze, že řekne ne.
A Severus přikývl. Za ten měsíc si Krissie k němu našla cestu. Vplížila se tak nenápadně a pomalinku do jeho srdce, že toho ani nevšiml. Chyběl už jen zlom, který by věci dal do pohybu. A ten právě přišel. 
Přitiskla se k němu.
„ Já tě mám ráda,“ zašeptala.

Bylo až neuvěřitelné, jaké proměny se začaly dít. Ne že by Severus ze dne na den začal Krissie nosit na rukou. Ale přestal na ni štěkat jen proto, že ji potkal. Už mu nemusela vykat, ale směla mu říkat jménem. A hlavně s ní začal komunikovat jako s člověkem, ne jako s něčím hnusným, do čeho šlápnul. A to jen díky tomu, že na Krissie Severus začal myslet jako na svojí dceru, ne jako na tu holku. Bylo jasné, že to bude chtít ještě spoustu času, než se bude o těch dvou dát říct, že jsou rodina. Ale byli na nejlepší cestě se skamarádit.
Během krátké doby se Krissie podařilo Severuse přesvědčit, že by dům potřeboval zmodernizovat. Do dvou týdnů ho změnili k nepoznání. Když to Alfred pozoroval, napadlo ho, že vidět to starý pan hrabě, tak by ho kleplo. Kuchyně prošla kompletní rekonstrukcí. Obývák dostal lehce moderní ráz podtržený televizí a hifi věží, které Severus nakonec přece jen Krissie povolil. I když se u toho tvářil jako u mučení. Pokoj Krissie se naplnil nejrůznějšími krámy od knížek, před plyšáky po nabitý šatník.
Severus nakonec vzdal svojí snahu zachovávat si vážnost a důstojnost, protože čím víc byl vážnější, tím víc se Alfred s Krissie smáli. Naučil se věci brát s nadhledem, i když to byla trochu z nouze ctnost. Zachovával si odstup a rezervovanost, ale byl mnohem přístupnější. Tedy ne vždycky. Skoro denně se s Krissie pohádali a Alfred je pak musel usmiřovat, protože byli oba stejně paličatí a ješitní. 
Severus ukázal Krissie Příčnou ulici. A dokonce začal vařit. Uměl to a dobře, ale donutit ho k tomu, to už Alfred dávno přestal zkoušet. Společnými silami pak začali s Krissie dávat do pořádku zahradu. Nadchly ji jeho různobarevné růže – zlaté, stříbrné, temně rudé, zářivě žluté, modré, černé – prostě jaké si vzpomněla. Vyčistili a opravili bazén. Koupili psa – vlčáka. Krissie ho chtěla pojmenovat Severus, protože prý štěká, ale nekouše. To neprošlo. Tak pes dostal jméno Ben. Učili se spolu magii, aby po prázdninách mohla jít do školy. Severus s ní trávil spoustu času. Zvykl si na ni a přestala mu vadit. A možná ji i začínal mít rád, kdo ví. Harmondale se stala domovem pro ně pro oba.

Koncem srpna bylo vedro k padnutí. Alfred využil toho, že Severus a Krissie jsou s Benem někde v lese, aby trochu uklidil. Včera se dívali na televizi a všude bylo nadrobeno. Tedy přesněji Krissie se dívala na televizi a baštila u toho brambůrky. Severus spal na gauči. Taková normální rodinná idylka. Venku se ozvalo psí štěkání. Bylo něco po desáté a zdálo se, že se ti dva vrátili. Pak se ozvalo nějaké křupnutí něco co. Alfred vyšel ven a naskytl se mu skutečně úžasný pohled. Krissie visela na staré višni jako opice. Severus se právě hrabal z růží celý podrápaný. Jedna ze suchých větví se pod ním asi zlomila. Kolikrát Severusovi už Alfred říkal, ať tu višeň pokácí. A le dal si říct? Nedal.
„ Jsi v pořádku?“
„ Ahoj Alfrede,“ zamávala mu Krissie, pak vyjekla a i pod ní se zlomila jedna z větví starého stromu. Naštěstí pro ní ji Severus chytil.
„ Přestaň ječet, vždyť tě držím,“ zavrčel.
„ Fuj, to jsem se lekla. Nechtěla bych spadnout do růží,“ šklebila se.
„ A co do bazénu?“ a než se stačila vzpamatovat zavřela se za ní hladina.
„ To bylo podlý i na někoho jako jsi ty!“ prskala, když se vynořila.
Ben se vrhl za Krissie.
„ Jdi pryč, ty zvíře,“ odstrčila bláznivého psa.
„ Možná byste se měli jít usušit, převléknout a někteří ošetřit, co vy na to?“
„ Že to vůbec není špatný nápad. Jsem mokrá jako krysa,“ drápala se Krissie z bazénu.
Ben kolem nich poskakoval, nadšeně štěkal a cákala z něj voda. Severus se o to bláznivé štěně málem přerazil. Ben vyrazil přivítat se s Alfredem.
„ Do domu ne!“ vykřikl Severus.
„ Bene!“ křikla Krissie.
Ale bylo pozdě. Pes vletěl do haly a nadělal všude ťápoty a loužičky.
Alfred jen tiše povzdechl nad zmařenou prací. Ben si nebyl vědom toho, že by udělal něco špatného. Seděl uprostřed kdysi vycíděné haly, kapala z něj voda a mlátil ocasem do země.
„ Já to zvíře zabiju! Půjde do buřtů!“ vztekal se Severus.
„ V tom případě, pokud nechcete skončit v buřtech vy dva, tak se svléknete mezi dveřmi a opovažte se jít do koupelny nahoře,“ nařídil Alfred nesmlouvavě.
„ Já taky?“ zeptal se dotčeně Severus.
„ Viděl jsi se, jak vypadáš? Jo, ty taky!“
Ve chvílích kdy šlo o úklid bylo zbytečné se s Alfredem hádat. Nekompromisně vyhodil psa na zahradu. 
„ Tak jdi první,“ vybídl Krissie Severus.
Krissie si pod Alfredovým přísným dohledem sundala mokré šaty a jen v kalhotkách a podprsence přeběhla do koupelny. Že mám ale hezkou dceru, napadlo Severuse. Ta myšlenka ho pobavila.
„ Chováš se jako malý kluk,“ vyčetl mu Alfred.
„ To není pravda,“ ohradil se Severus.
„ V životě jsi po stromech nelezl. Co tě to popadlo? Neříkal jsem, že ta višeň je stará a suchá, že by se měla porazit? Jenže to bys mě musel poslouchat.“
„ Ale já tě poslouchám.“
„ Severusi, já tě nepoznávám. Poslední týden se chováš…“
„ Jak se chovám?“ naježil se Severus.
„ Jako by ti bylo osm.“
„ Už můžeš,“ objevila se Krissie ve dveřích. 
„ Výborně, tak si najdi hadr a ukliď to tu po tom psovi,“ nařídil ji Severus.
„ Já?“
„ A já snad? Kdo toho psa chtěl, ty. Tak se starej!“
„ No jo,“ protáhla Krissie obličej.
„ A aby to bylo spravedlivé, ty zítra zlikviduješ tu višeň.“
„ Ale, Alfrede…“
„ Žádné ale. Nebo jsi odřený a poškrábaný málo? Nestačilo ti to jednou?“
„ Fajn, zítra bude pryč. Spokojený? Občas si říkám, kdo z nás dvou tady velí.“
„ Ty. Já tě jen usměrňuji,“ usmál se Alfred.
„ Aha, tak to jsem rád, že jsi mi to objasnil,“ ušklíbl se Severus.

Po obědě se přesunuli k bazénu. Krissie do vody a Severus do stínu, kde velice rychle usnul. Tak se Krissie ráchala ve vodě s Benem, který byl rozený vodomil. Alfred zůstal v domě a četl si. Neohlášený příchod profesora Brumbála krbem, ho už nijak nemohl vyvést z míry. Přivítal návštěvu vřele a s úsměvem. 
„ Kde je Severus?“ zajímal se Brumbál. 
„ Na zahradě.“
„ Na zahradě?“ podivil se Brumbál, „ co tam dělá?“
„ Já bych tipnul, že spí,“ usmál se Alfred a na užaslý pohled profesora Brumbála dodal: „ Spousta věcí se tu změnila. Budete překvapený.“
Upřímně, Brumbál nevycházel z úžasu. Zahrada byla překrásná. Poškrábaný Snape tvrdě spící na lehátku bylo taky něco naprosto raritního. A přes okraj bazénu na něj pokukovala nějaká dívka. Útoku rozradostněného, mokrého štěněte se už Brumbál prostě ubránit nedokázal. Během chvíle byl mokrý od hlavy až k patě.
„ Dobrý den,“ špitla Krissie bázlivě. Už slyšela o jiných čarodějích a viděla je, ale tohle musel být někdo hodně důležitý.
„ Ahoj,“ usmál se na ní a modré oči mu zajiskřily.
„ Nezlobte se na, Bena. On je takový bláznivý,“ omlouvala se za psa, který momentálně bojoval s cípem Brumbálova hábitu.
„ Albusi?“
Brumbál se otočil. A málem vyprskl smíchy. Podrápaný, rozespalý Snape v trenkách… to bylo něco, co stálo za vidění.
„ Severusi, já žasnu,“ nebylo tak zcela jasné, jestli to patřilo jeho vzezření nebo celé situaci.
„ Myslím, že si máme hodně, co říct. Půjdeme dovnitř,“ otočil se ke Krissie: „ Neutop se a nic nevyváděj,“ sehnul se a odtrhl psa od Brumbálova hábitu a podal jí ho se slovy: „ A nepouštěj to zvíře do domu. Nebo ho už tentokrát neodkleju.“
Krissie na vše horlivě přikyvovala.

Celé to Snapeovo vyprávění přišlo Brumbálovi bláznivé. Skoro jako z nějakého špatného románu. Ale zdálo se, že zahořklému Snapeovi jde nová situace k duhu. Dům byl nově zařízený, zahrada obnovená a on sám vypadal tak v pohodě, jak ho Brumbál nepamatoval. Jako by omládl o dobrých patnáct let.
„ Zní to dost neuvěřitelně,“ usmál se Brumbál.
„ Neuvěřitelně? Je to naprosto šílený. Ale je to tak.“
„ Ale přijde mi, že ti svědčí.“
„ Svědčí? Jsem z ní na prášky. Nemine den, aby se něco nestalo. Je tu to jako v ZOO,“ ale z jeho tónu bylo jasné, že mu to zase tolik nevadí.
„ Takže Kristina? A je jí patnáct?“
„ Přesně tak. Když už jsme u toho, chtěl jsem tě požádat, jestli by bylo možné ji přijmout do Bradavic do prvního ročníku? Já vím, že je to obcházení řádů, ale…“
„ Severusi, spolehni se. Jen to pro ni bude těžké. Být o tolik starší než ostatní.“
„ No, s tím se nedá nic dělat,“ pokrčil rameny Severus, „ co by tak člověk nechtěl od náhradní rodinné péče. Její vzdělání je dost mizerné a to nejen v magii,“ dodal.
„ Můžu se tě na něco zeptat?“
„ Na co?“
„ Co jsi vyváděl, že jsi tak podrápaný?“
„ Jo to… no… spadnul jsem ze stromu do růží,“ ošil se Severus a nelibě sledoval, jak Brumbálovy cukají koutky, „ to se přece stává, ne?“ zavrčel Severus.
„ Ale jistě,“ přitakal Brumbál, jako by bylo normální, že neoblíbený a všem protivný profesor lektvarů leze v létě po stromech.

Den Severusova odjezdu do Bradavic se nepříjemně přiblížil. Krissie by chtěla, aby jel až s ní, ale to nešlo. Měl své povinnosti. Jenže osud přichystal jeho životu ještě jednu ránu. Když už si zvykl a smířil se s přemety, které jeho dosavadní způsob života udělal, mělo přijít něco, co všechno zničí.
Ten den začal docela nevinně. Ráno vyrazili na jízdárnu. Krissie z Alfreda vypáčila, že Severus kdysi jezdíval na koni a chtěla se to naučit. Po dlouhém prošení nakonec Severus souhlasil, že s ní pojede někam na koně. Ale koupi koně okamžitě zamítl. Bylo to pro něj spojeno s příliš mnoha neradostnými zážitky, než aby se k tomu uvolil. Přesto však i pro něj byl svět nejkrásnější z koňského hřbetu. A když se znovu vyhoupl do sedla, bylo to jako návrat do lepších let jeho dětství. Ani na okamžik si nepomyslel, že by se to dneska mohlo pokazit, takže když je uviděl sedět v obýváku se zaraženým Alfredem, nepojal sebemenší podezření. Dokud se mu nepředstavili.
„ Pane Snape, dobrý den,“ pozdravila ho škrobeně starostka.
„ Dobrý den,“ pozdravil povýšeným tónem a nabízenou ruku nepřijal.
„ Tohle je paní Sidová, ředitelka dětského domova Slunce,“ přestavila mu postarší ženu.
„ Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se dost nevlídným tónem.
„ Pane Snape, jsem tu ve velice delikátní záležitosti, proto bych se chtěla spolehnout, že mám vaši plnou spolupráci.“
„ O co jde?“ zeptal se otráveně a sednul si do křesla.
„ Jde o slečnu Kristinu Jefrisovou.“
„ O koho?“ zavrčel.
„ Pane Snape, víme, že je tady. Je zbytečné lhát. A té dívce to nijak nepomůže.“
„ Krissie je McCalistrová,“ opravil ji.
„ Obávám se, že se mýlíte. Je to pro mě dost nepříjemné, vám to říkat, váš přítel nás stručně uvedl do problému, ale… slečna Kristina není vaše dcera,“ sdělila mu ředitelka opatrně.
Severus zůstal zírat před sebe neschopen slova, myšlenky, pohybu. Byl ztuhlý až do duše. 
„ Je mi to opravdu líto, ale budeme ji muset odvést,“ zašeptala ředitelka soucitně, „ před necelým rokem utekla z domova. Víme, že nějaký čas strávila pomáháním jedné těžce nemocné ženě. Pak jsme její stopu ztratili. Objevili jsme ji tu náhodou. Opravdu mě to moc mrzí,“ mluvila tiše a pomalu.
Severus ji jen ztěží dokázal vnímat. Ještě nikdy mu takhle nebylo. Kdysi si myslel, že bolest ze ztráty matky nemůže nic překonat. Ale tohle bylo horší. Dostala se k němu tak blízko jako ještě nikdo. Pustil si ji k sobě a ona mu zasadila hlubokou ránu. Ťalo ho to do živého. Ještě nikdy mu takhle nikdo neublížil. Zoufalství se v něm mísilo s počínající nenávistí.
„ Je na zahradě. Dělejte si s ní, co je libo. Už tu malou bestii nechci v životě vidět! Jsem rád, že jste tady a zbavíte mě jí!“ zasyčel nenávistně vstal a zamířil do svého pokoje.
Krissie stála mezi dveřmi a po tvářích jí stékaly slzy.
„ Severusi, já… já…,“ chtěla mu to vysvětli, omluvit se, říct mu, že ho má ráda, že přeci nezáleží na tom, kdo je.
„ Nenávidím tě! Nenávidím! Táhni ke všem čertům!“ zasyčel na ni a odešel.
Krissie se zhroutila na zem v jeden zoufalý plačící uzlíček. V těch jeho slovech bylo tolik zloby. Ne jako tenkrát, když ji to řekl ve vzteku. Tentokrát to myslel skutečně tak, jak to řekl.
„ Pojď Krissie,“ vybídla ji ředitelka.
„ NE! Vy to nechápete!! Nechápete to! Severusi! SEVERUSI!!!“ křičela v slzách a vzpírala se, když ji táhla ředitelka pryč.
Severus seděl na posteli ve svém pokoji. Slyšel ji, ale jeho srdce bylo plné nenávisti za to, jak ho zradila. A že to ranila skutečně hluboko dokazoval to, že Severusi Snapeovi, který nikdy neplakal, stékala po tváři jediná, osamocená slza.

Hned druhý den odjel do Bradavic. Nedokázal v tom domě vydržet ani minutu. To ticho, po kterém tak často toužil, a které teď zase měl, mu připomínalo, že je pryč. Každý kout mu ji připomínal a bolelo to. Neměl kam před tím utéct. Vzpomínky na to, jak s ní byl šťastný ho pronásledovaly všude. Musel pryč. Zvykl si na ni natolik, že teď mu bez ní přišel jeho život prázdný. Potřeboval se zaměstnat něčím, bylo jedno čím.
Ještě chybělo několik dní do příjezdu studentů, ale v Bradavicích bylo na začátku roku vždycky spousta práce. Pokud nepočítal administrativní věci ohledně zmijozelské koleje, Pomfreyová potřebovala doplnit zásoby lektvarů. Prýtová chtěla lektvar proti kdejakému plevelu. Filchovi se hodila čistící pasta. McGonagallová ocenila zajímavý čaj a Hoochová speciální leštidlo na násady košťat. Všechny jeho horlivá práce překvapila, ale on se potřeboval nějak zaměstnat. Když vymýšlel leštidlo pro Hoochovou, neměl čas myslet na to, co se stalo. Všichni jeho neobvyklé chování přešli jako jeden z jeho dalších snapeovských vrtochů. Jen Brumbál tušil, co se stalo. Dobře si v létě všimnul, že Krissie Severusovi vůbec není podobná. Bylo nemožné, aby to byla jeho dcera a neměla v sobě ani kapku snapeovských rysů. A proč mu to Brumbál neřekl? Copak mohl, když viděl, jaké změny se s ním odehrály? Nemohl zničit jeho štěstí, a tak mlčel a nechal Severuse věřit tomu, čemu sám věřit chtěl doufajíc, že se pravdu nikdy nedozví.
Brumbál Severuse pozoroval. Byl teď zamlklejší a uzavřenější než kdy před tím. Byl vznětlivější, protivnější. Trávil čas v podzemí, jen když ho to popadlo a to se pak zavřel do laboratoře. Jinak vysedával ve sborovně, kde bylo dost lidí, na kterých by si mohl vybíjet svoji bolest a zoufalství. Dokonce i Filch se mu začal vyhýbat. Brumbál se upřímně děsil toho, co se stane, až dorazí studenti. Jenže Severus odmítal jakýkoli pokus o řešení téhle situace. Vždycky prostě ohluchnul a odmítal komunikovat.

„ Tak začínám mít letos o Pottera a další studenty docela starost,“ prohlásila McGonagallová ve sborovně, když Snape nebyl přítomen.
„ Plně s vámi souhlasím,“ přitakal Kratiknot.
„ To jo, i na Snapea je to letos dost drsné,“ přidala se Hoochová.
„ Víte, že mu každé ráno chodí dopis tak velký, že ho sova stěží může unést. Vždycky ho roztrhá. Ani jednou ho nečetl,“ vložila se do hovoru Prýtová.
„ Že by nešťastná láska?“ navrhla Hoochová.
„ To se mi nezdá. To k němu nejde,“ zavrtěla hlavou Prýtová.
„ Copak tu řešíte zajímavého?“ zeptal se profesor Brumbál hned, jak vstoupil.
„ Ale nic,“ zamluvila to Hoochová.
„ Už jsem si myslel, že se to týká profesora Snapea,“ usmál se Brumbál.
„ Ale chová se letos hůř než obvykle.“
„ Madam Prýtová, profesor Snape je dost starý na to, aby si své osobní problémy vyřešil sám,“ upozornil ji Brumbál tónem, který říkal, že další konverzace na toto téma je nežádoucí.

Další dopis, jeden ráno a jeden večer každý den. Hodil ho do krbu, aniž by se obtěžoval podívat, co mu píše. Tloušťkou to aspirovalo na román. Nestál o další její lži. Pořád ale musel na svou dceru myslet… dceru?! On nemá dceru! Jenže se toho nedokázal zbavit. Pořád jí tak chápal. Takhle to dál nejde. Musí to skončit a to jednou pro vždy. A moc dobře věděl jak.

„ Rodinu?“ opakoval Brumbál.
„ Ano, přesně tak. Chci vás požádat, abyste jí našel rodinu,“ prohlásil Snape pevně s jistotou, kterou necítil.
„ Měl jsem dojem, že jednu už našla,“ díval se Brumbál na Snapea zkoumavým pohledem.
„ Pak jste se zmýlil, pane.“
„ Severusi, vždyť jsi to musel vidět, že není tvoje. Vůbec ti nebyla podobná.“
„ Vy jste to věděl?“ zašeptal Snape ohromeně.
„ Nejspíš jsi byl jediný, komu to nedošlo. Pro oči jsi neviděl. Nebo možná nechtěl. Nebylo to tak, že jsi si tak moc přál rodinu, že jsi se přesvědčil, že je to tvoje dcera a je tvojí povinností s o ni postarat?“
„ To rozhodně ne,“ odsekl Snape.
„ Dobrá, jak chceš. Pokusím se v tom něco podniknout,“ slíbil Brumbál.
„ Děkuji pane.“

Několikrát si dopis přečetla. Kdysi by měla radost, ale teď to jen rozjitřilo její rány. Oči se jí zamlžily slzami. V poslední době plakala skoro pořád. Psala mu dvakrát denně. Ani na jeden dopis jí neopověděl. Nejspíš to ani nečetl.
„ Já nikam nechci!“ zmuchlala dopis a hodila ho do koše.
„ Myslela jsem, že budeš mít radost, Krissie,“ podivila se sestra Agnes.
„ Tak nemám!“ odsekla Krissie.
„ Ale, Krissie, myslela jsem, že budeš ráda. Budeš mít domov jako ostatní děti. A rodiče, kteří tě budou mít rádi. Vždyť víš, jak jsi trpěla tím, že tě nikdo nechtěl adoptovat,“ domlouvala jí Agnes.
„ Nechtěli mě, protože jsem stará, že ano?“
„ Lidé se často vzpírají adoptovat starší děti. Mají z toho obavy,“ vysvětlovala sestra Agnes.
„ Já k těm lidem nechci. Nemám je ráda,“ prohlásila Krissie a lehla si na postel.
„ Chce to čas.“
„ Vždyť se tam ani nepíše, co jsou zač“ rozvzlykala se, „ já mám ráda Severuse! On je moje rodina! Nechci k cizím lidem.“
„ Budeš u pěstounů šťastnější než tady.“
„ Já nechci! Copak to nehraje žádnou roli?!“
„ Je to pro tvé dobro. Nechápeš, že nemá smysl čekat na někoho, kdo nikdy nepřijde?“
„ Co vy o tom víte!“ rozkřičela se na sestru Agnes.
„ No, kdyby tě měl rád, určitě by za tebou přijel jsou to už tři měsíce.“
„ Jděte pryč! Nechci vás vidět!“
„ Profesor Brumbál si tě vyzvedne pozítří v jednu.“
„ Profesor Brumbál?“ podivila se Krissie.
„ Ano, zařídil ti pěstounskou péči a že s tím měl problémy. Tak buď aspoň trochu vděčná.“
Krissie se ale rozplakala. Bylo jí jasné, kdo to vymyslel. Kdepak Brumbál, Severus se jí snaží zbavit. Chce ji poslat pryč.

Severus seděl ve sborovně a zíral do hrnku s dávno vychladlou kávou.
„ Co je s vámi, vždyť už se vám v tom ráchají tučňáci,“ koukla mu Hoochová přes rameno.
„ Hleďte si svého!“ utrhl se na ni.
Hoochová si vyměnila pohled s McGonagallovou a nechala ho být. Severus si tiše povzdechl a už asi po milionté zamíchal studené kafe.
„ Vypadá, že by mu bodl psycholog,“ zašeptala Hoochová Prýtové do ucha.
Do sborovny vešel Brumbál s obrovským úsměvem.
„ Severusi, mám pro vás skvělé zprávy. Stavte se po vyučování u mě v pracovně.“
Snape jen přikývl a dál civěl do hrnku.
„ Včera strhnul Nebelvíru šedesát bodů během jedné hodiny lektvarů. Tak jsem to vylepšila tím, že jsem Potterovi nějaké dala za ten parádní kousek při posledním famfrpálu,“ pokračovala Hoochová ve špitání s Prýtovou.
„ Je jako nevybuchlá mina,“ zašeptala Prýtová.
„ Nemohli byste mě jít pomlouvat někam jinam!“ zařval na ně Snape vztekle. 
Hoochová nasadila nevinný výraz. Prýtová zrudla.
„ To nejsou pomluvy, ale fakta,“ ohradila se Hoochová.
„ Tak si to jděte vykládat ven!“
„ Nemusíte na mě ječet,“ odsekla.
„ Já si můžu dělat, co chci! Máme totiž demokracii!“
Hoochová si poklepala na čelo a společně s Prýtovou opustily sborovnu, v které teď vládla dost dusná atmosféra.
Sotva však vypadli, Snape zase upadl do té své letargie a zíral do hrnku.

„ Posaďte se, Severusi. V poslední době jste nějaký napjatý,“ usmál se Brumbál a nabídl mu židli.
„ Děkuji, pane řediteli, postojím,“ odvětil Severus škrobeně.
„ Vzpomínáte si, jak jste projevil přání, abych našel vhodnou rodinu pro to děvče?“
„ Ano, pane.“
„ Myslím, že jsem našel někoho, kdo se na to parádně hodí,“ usmál se Brumbál.
Snape mlčel a budil dojem, že ho to vůbec nezajímá.
„ Nechtěl byste vědět, koho?“ postrčil ho Brumbál.
„ Koho, pane?“
„ Vás,“ Brumbálův úsměv dosáhl maxima.
Snape vytřeštil oči a pak se musel posadit, jinak by to asi neustál.
„ Když jsem vás žádal… nemyslel jsem…“
„ To je mi jasné, Severusi, že jste nemyslel. Tak jsem myslel za vás. Ještě to není oficiální, musíte to podepsat.“
„ Nic podepisovat nebudu!“ vstal tak prudce, že se židle převrátila a spadla.
„ Nemusíte na to spěchat. Rozmyslete si to.“
„ Nemám si co rozmýšlet!“ odsekl Severus.
„ Tak si s ní aspoň promluvte,“ navrhl Brumbál nevinně.
„ Ona je tady?!“
„ Ano, zatím jsem ji svěřil madam Pomfreyové.“
„ Pošlete ji pryč! Nechci s ní mít nic společného!“ zasyčel.
„ Děláte chybu, Severusi.“
„ To je mi jedno!“ a opustil ředitelovu pracovnu.
„ Paličák. Trápí se tím, že ji ztratil. A když ji může mít u sebe… jestli on není snapeovské krve, co říkáš, Fawkesi?“
Fénix souhlasně klapl zobákem.

Několik dalších dní nebyl Snape k nalezení. Vždycky se objevil na hodině a pak zase někam zmizel. Nebyl ani v kabinetě, ani ve svých komnatách. Jako by se po něm slehla zem. Brumbál do všeho zasvětil i profesorku McGonagallovou. Bylo víc než nutné dostat Severuse a Krissie do jedné místnosti, aby se ten problém vyřešil. Jenže jak to provést, když se Snape někde schovával jako malý kluk.
Až Filch profesora prásknul, že chodí do bradavického archivu.
„ A co tam proboha dělá?“ podivila se McGonagallová.
„ No, podle počtu lahví, které tam pan Filch našel, se snaží uhnat si otravu alkoholem,“ pousmál se Brumbál.
„ Chcete říct, že chodí do hodiny opilý?“ pohoršilo to McGonagallovou.
„ Spíš s pořádnou bolestí hlavy,“ opravil ji Brumbál.
„ Jak ho odtamtud dostaneme?“
„ No, budeme k tomu potřebovat pomoc dvou konkrétních osob,“ usmál se Brumbál tajemně. 

Poprvé a naposledy v úspěšné kariéře školních bavičů měli Fred a George svoje řádění posvěcené nejvyššími místy. Protože jestli mohlo něco přinutit profesora Snapea se ukázat, pak porušování školních řádů obzvláště nebelvírskými studenty. Pak už nebylo těžké dostat ho do sborovny. Profesor Kratiknot zamkl dveře a pak už jen zbylo čekat.
Severusovi hned došlo, že šlo o pořádný podraz. A nebylo těžké domyslet si, kdo ho zosnoval. Dívali se jeden na druhého a mlčeli.
„ Ahoj,“ špitla.
Neodpověděl. Pořád ještě měl vztek. Otočil se a zkusil kliku. Bylo zamčeno.
„ Severusi, já…“
„ Nechci to slyšet. Nezajímá mě jakou historku pro mě máš tentokrát!“ zavrčel a znovu zalomcoval dveřmi.
„ Víš jaký to je žít v děcáku! Je to tam hrozný! Ale když utečeš, tak to na ulici není lepší! Vůbec nevíš jaký to je, když někde řekneš, že nemáš rodiče a oni na tebe koukají jako bys měl prašivinu. Prostě jsem chtěla někoho mít. Někoho koho bych mohla mít ráda. Nevíš jaký to je nemít nikoho a nic!“ rozkřičela se na něj.
„ A to tě opravňuje vymýšlet si takové lži a zneužívat lidi? Jsi obyčejná lhářka!“ obvinil ji.
Krissie se rozbrečela.
„ Hnusnej pokrytče! Nenávidím tě! Slyšíš?! Já tě nenávidím! Jak jsem tě kdy mohla mít ráda“ rozběhla se ke dveřím a začala do nich mlátit, „ pusťte mě ven! Chci pryč! Já s ním nechci být. Už nechci!“ pak se sesunula na zem a plakala.
Severus tam stál a srdce měl až v krku. Jeho zlost už nebyla taková. Bylo to už tak dávno, co měl někoho, kdo ho měl rád. Někoho, kdo ho potřeboval. Brumbál měl pravdu, strašně si přál mít rodinu. A byli spolu přeci tak šťastní. Vybavily se mu vzpomínky, jak spolu předělávali dům, chodili do lesa. Vrátila mu radost ze života, kterou ztratil už kdysi dávno. A to vše by mohl mít zpátky. Stačilo jen odpustit. Naučila ho znovu tolik věcí, které zapomněl – smát se, litovat, plakat, mít někoho rád. A teď ho naučila i odpouštět, což nikdy neuměl. Až do teď.
Klekl si vedle ní.
„ Vážně jsi mě měla ráda?“ zeptal se hlasem, který jako by mu nepatřil.
Utřela si slzy a přikývla.
„ A už nemáš?“ zeptal se tiše.
„ Mám, tati,“ vyhrkla a padla mu kolem krku.
Zachvěl se. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna tohle slovo uslyší. A vlastně to ani nebylo nepříjemné. Bylo to zvláštní mít domov a rodinu. Nevěděl, co bude dál, ale něco určitě. Však oni si už nějak poradí.
„ A můžu mít tvoje jméno?“ zeptala se ho s úsměvem.
„ To si ještě rozmyslím,“ pousmál se.

Krissie se rozloučila s profesorem Brumbálem i profesorkou McGonagallovou. Dala, i když se trochu bránil, Severusovi pusu, nabrala do hrsti letaxový prášek a zmizela v zeleném ohni.
„ Je mi opravdu líto, že nemohla nastoupit už letos, Severusi,“ pronesl Brumbál omluvným tónem
„ To je v pořádku. Možná že po prázdninách zkusí složit rozdílové zkoušky a nastoupit do pátého ročníku,“ ušklíbl se Severus.
„ To je dost náročné,“ poznamenala McGonagallová.
„ Má na učení skoro rok,“ pousmál se Brumbál.
Když McGonagallová odešla, obrátil se Severus na Brumbála s nečitelným výrazem.
„ Pane řediteli, jen teoreticky… jakou šanci má někdo s ne zrovna dobrou pověstí šanci adoptovat dítě?“
Brumbál se zadíval do Severusovy kamenné tváře a pak se rozesmál.
„ Myslím, že docela dobrou, Severusi.“
Severus Snape se pousmál.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský