Fantasmagorium

Autor: Alane
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Vedlejší Pár: SB/SS, SB/HP, heterosexuální Pár HP/GW, HG-W/RW, zmíněny Pár Luna Lovegoodová/Neville Longbottom, Nymfadora Tonksová-Lupinová zvaná Tonks/Madame Hoochová
Shrnutí: Harry potřebuje vyřešit jeden nepříjemný problém, ale je nucen řešit problém daleko závažnější, který ovlivní jeho další život. Přijme odkaz svého kmotra?
Poznámka: Místo a doba děje Bradavice, čtyři roky po pádu Voldemorta
V textu je použit název Bersen, který se vyskytuje ve více fanfiction ( Změna je život, Paprsek ve tmě a Primusové). Harryho úvahy na konci povídky jsou téměř doslovnou citací z Meče osudu A. Sapkowského.
Siriovo přání v dopise je identické s přáním, které za podobných okolností vyslovuje ducha Garyho Granta ve filmu Dotyk růžové.
Na povídku Za tmy od Smaragd Grund, kterou přeložila Ssnake, jsem narazila až dodatečně. Veškerá podobnost se začátkem této povídky je čistě náhodná.
K vylíčení společenských poměrů v kouzelnickém světě před válkou s Voldemortem mě inspiroval slash Dar z nebes od Veroniky a skutečné poměry v předválečném Německu.
Za beta-read a za připomínky děkuji Olze a Veronice.

Dědictví

Motto: Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec navzájem uznávají za psy; já tomu nerozumím, podle čeho takový barzoj pozná, že jezevčík je taky pes. To my lidé se lišíme jenom jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat.
Karel Čapek: Povídky z druhé kapsy, Případ s dítětem

Harrymu se zdálo, jakoby se čas vrátil o několik let nazpět. Připadal si znovu jako student Školy čar a kouzel v Bradavicích, i když už byl uznávaným bystrozorem. Jeho bývalá škola pořádala sérii přednášek na téma Obrana proti černé magii v praxi. Hermiona Weasleyová, toho času úřadující zástupkyně ředitelky, ho dlouho přemlouvala, aby i on přednesl nějaký příspěvek. Tvrdila mu, že bude zlatým hřebem celé akce. Harry nakonec souhlasil, i když si byl vědom, že není kdovíjak oslnivý řečník.
Přednáška dopadla dobře - studenti nebyli ani tak zvědavi na obsah jako na vítěze nad Voldemortem, a tak byla Velká síň nabitá k prasknutí. Po úspěšné prezentaci (a nekonečném podepisování fotografií, kdy si nemohl nepřipomenout Zlatoslava Lockharta) mohl Harry už před pár hodinami spokojeně odjet. Mohl, kdyby nechtěl vyřídit jistou záležitost, kterou pod vlivem posledních událostí pořád odsouval. Najednou mu připadalo důležité jít pozdravit Ufňukanou Uršulu a povykládat si se Skorobezhlavým Nickem. Když se přistihl, jak se marně snaží vlichotit se do přízně paní Norrisové, usoudil, že těch šaškáren už vážně bylo dost, a odhodlal se vstoupit do jámy lvové. Šel za tím, kdo po jeho přednášce jako první vstal, párkrát demonstrativně zatleskal a vzápětí opustil Velkou síň. Po jeho odchodu nastalo hrobové ticho. Všichni se rozpačitě dívali kolem sebe, dokud nezačal spontánně tleskat Neville Longbottom a vzápětí nato Hermiona Weasleyová. Ti strhli k bouřlivým ovacím i ostatní. Harrymu se dostalo i uznání od bradavických profesorů a ostatních externích přednášejících.
Na první pohled to vypadalo, jakoby si Harry šel s tím, kdo se tak neomaleně zachoval, vyříkat jisté věci, aby si zvedl sebevědomí. Ale Harryho ego nebylo pošramoceno téměř hulvátským chováním jistého profesora po přednášce. Dávno byl na podobné chování zvyklý, i když ho pokaždé dokázalo nepříjemně překvapit. Jenže se mu tenhle neomalený profesor jevil jako jediný, kdo mu může pomoci s odstraněním jistého problému. Problému, který jeho sebevědomí skutečně povážlivě nahlodával.
Když pak přešlapoval před zavřenými dveřmi, cítil se Harry jako provinilec, který si jde odpykávat školní trest. Ruka, která užuž zaklepala na dveře, poněkolikáté klesla. Srdce mu bušilo tak, že přeslechl i úsečné: „Vstupte!“
Dveře se znenadání otevřely a Harryho uvítalo nevrlé: „To tu chcete stát do večera, Pottere?“
Harry stál tváří v tvář Severusi Snapeovi.
Ani teď se neubránil stísněnému pocitu, i když se jeho vztah k profesorovi od Voldemortovy porážky, na které měl Severus Snape značný podíl, proti minulosti změnil. Harry přece nemohl pokládat za nepřítele člověka, který zachránil život nejen jemu, ale i několika jeho přátelům, nehledě na množství dalších neznámých kouzelníků. Když se objasnila Snapeova úloha v případě Brumbálovy smrti, Harryho vztah k profesorovi lektvarů se navenek téměř nelišil od vztahu ke komukoliv jinému. Při řídkých náhodných setkáních se k sobě chovali společensky korektně, i když poněkud odtažitě, jakoby existovala neviditelná bariéra, kterou ani jeden z nich nechtěl nebo nedokázal překročit.
Snape se po očištění svého jména vrátil do Bradavic. Ke všeobecnému údivu odmítnul místo učitele obrany proti černé magii. Převzal po Slughornovi, který se vzhledem k věku vzdal dalšího pedagogického působení, své staré místo učitele lektvarů. Nepřijal ani návrh školní rady, aby se stal zástupcem Minervy McGonagallové. Namísto toho radě navrhl, aby raději jmenovala na toto místo Hermionu Weasleyovou. Rada po bouřlivých diskusích nakonec funkci zástupkyně mladé ženě nabídla.
Hermiona tu nabídku nečekala. Přes všechnu svou ctižádost požádala o několik dní na rozmyšlenou. Harry byl jeden z prvních, kdo se dověděl, že funkci přijme. Na otázku, jestli nevidí v nabídce žádný úskok ze Snapeovy strany, řekla, že se Harry Snapeovi nikdy ani za mák nesnažil porozumět a podle ní to není lepší ani teď. Naopak prohlásila, že kdyby návrh na její jmenování předložil někdo jiný než Snape, rozmýšlela by se daleko víc.
Hermiona přitom nebyla jediná z těch, kdo změnili postoj ke Snapeovi. Neville Longbottom, nástupce madam Prýtové, při uvítací večeři na oslavu přijetí nových bradavických profesorů přebral máslového ležáku a vykřikoval, že nebýt nenávisti ke Snapeovi a k Bellatrix Lestrangeové, byl by se stěží stal učitelem v Bradavicích. Hermiona referovala Harrymu, že se Snape při tom Nevillově výlevu jen malinko ušklíbnul. A teď Snape a jeho bývalý žák, kteří se dřív nemohli ani vystát, intenzívně spolupracovali a jejich vzájemné kontakty se obešly bez vážnějších třenic.
A Harry teď stál naproti muži, kterému nikdy nerozuměl, a doslova tonul v rozpacích. Záležitost, kvůli které přišel, byla poněkud ožehavého charakteru. Pravděpodobně by mu jeho problém pomohli vyřešit i U svatého Munga, ale Harry si živě dokázal představit, s jakou rychlostí by se i přes přísný zákaz poskytování informací o zdravotním stavu pacientů o jeho potížích dověděla široká veřejnost. Harry doufal, že přese všechno, co mezi nimi v minulosti bylo, se Snape o jeho problému šířit nebude a díky svým znalostem mu potíže odstraní možná rychleji než léčitelé u Munga. Nadechnul se, aby ze sebe vychrlil potupné ´mámproblémsGinnypokaždékdyžktomumádojítzvadnu´. Ale ta věta mu ne a ne jít přes rty. Od určité doby se můj organismus chová jak utržená čekanka, pomyslel si pochmurně.
Snape se jízlivě zeptal: „Přišel jste mi vytknout mé chování po přednášce, Pottere?“
Harry se zarazil: „Já ... ano, totiž... vlastně...“ a zmlknul.
„Naštval jsem vás?“ Tón hlasu teď zněl skoro pobaveně.
Harry polknul ostrou odpověď a pak usoudil, že mlčeti zlato.
Snape suše prohodil: „Ale samozřejmě, že naštval, jinak byste tu byl už před dvěma hodinami. Potřeboval jste trochu vychladnout, nemám pravdu? Stále stejně vznětlivý Potter... Ale když jste nepřišel kvůli přednášce, tak proč tedy?“
Kvůli vaší neomalenosti bych se neobtěžoval! užuž chtěl vykřiknout Harry ale v poslední chvíli se zarazil a jen polknul. Snape chvíli vyčkával, ale když se zdálo, že Harryho vyjadřovací schopnosti zmrzly na bodu mrazu, jen líně pokrčil rameny. Harry měl chuť zmizet a předtím důkladně prásknout dveřmi. Něco nedefinovatelného ve Snapeově pohledu ho přimělo, aby právě tohle nedělal.
„Ať už jste přišel z jakéhokoliv důvodu, přece nebudeme stát mezi dveřmi. Pojďte dál a posaďte se. Dáte si něco k pití?“
Dřív, než se Harry zmohl na odpověď, stál na stole džbánek vína a vedle něj dvě sklenice.
„Trocha červeného vína rozhodně neuškodí, „ řekl Snape suše. Nečekaje na souhlas posadil se za stůl, naplnil obě sklenice a jednu z nich poslal Harrymu.
Harry jakoby úplně ztratil řeč.
Snape pichlavě pokračoval: „Nevypadáte dobře, Pottere. Kruhy pod očima, jako byste několik nocí nespal, přepadlý, žádná barva... Copak se už nevěnujete famfrpálu?“
Harry zahučel cosi o tom, že je málo času.
„Asi vás hodně zaměstnává malá Weasleyová, vždycky oplývala nadbytkem temperamentu.“
Snape se zjevně snažil provokovat.
Harry dostal zlost. Věděl, že poslední dobou nevypadá nejlíp, ale že mu to připomíná právě Snape! Zrovna on má nejmíň co mluvit! pomyslel si nevrle a poprvé se na něj pozorně podíval. Vzápětí musel překvapeně svůj názor zkorigovat. Neviděl Snapea delší dobu a jak vypadal dnes, mělo daleko do Harryho vzpomínek na člověka se zažloutlou pletí a mastnými vlasy, s nosem připomínajícím zobák nějakého dravce.
Díval se na muže v nejlepších letech s trochu bledším odstínem kůže, ale rozhodně ne nezdravě bledé. Jeho vlasy nebyly mastné, naopak se zdálo, jakoby jim Snape dopřál nanejvýš před hodinou ozdravnou kůru. Protože nebyly zplihlé, vypadal poněkud menší i Snapeův nos. Jedním slovem, Snape vypadal velice dobře.
Harry se zachmuřil. Vážně vypadá dost slušně, pomyslel si nechtě, určitě má teď mezi bradavickými studentkami hodně obdivovatelek. Jakoby mu při té myšlence sevřela srdce ledová ruka. Hrdlo se mu stáhlo, teď už vůbec nebyl schopen souvisle říct, proč přišel.
„Potřebuju… pomoc… nějaký lektvar,“ zahučel skoro nesrozumitelně.
„Takhle jen ztrácíme čas, Pottere,“ řekl Snape netrpělivě. Jeho černé oči se doslova vpily do Harryho zelených. Harrymu připadalo, že se místnost zachvěla a rozvlnila.
Snape se na něj ještě okamžik soustředěně díval, pak trochu povytáhl obočí a do ticha zadumaně řekl: „Hmmm. No vida.“
Odvrátil hlavu a Harrymu se zdálo, jako by potlačoval vítězoslavný úsměv.
Samozřejmě, napadlo Harryho, použil nitrozpyt a teď se bude posmívat!
K jeho překvapení profesor lektvarů pronesl naprosto neutrálním tónem: „Jste na správné adrese, Pottere. Pokud vám někdo může pomoci, tak jsem to já.“ V ruce pomalu otáčel sklenici s rudým vínem a zálibně se na ni díval.
Harry konečně ze sebe dostal: „Takže... vy jste... vy víte...“
Bezeslovné přikývnutí.
„A... dáte mi nějaký lektvar?“
Tolik pohrdání v hlase už dlouho od nikoho neslyšel.
„Lektvar? Ten pomůže jen jednorázově. Navíc je většina lektvarů návyková a jejich dávky byste musel průběžně zvyšovat. Časem by se u vás projevily vedlejší příznaky takového rázu, že by se vám váš současný problém zdál úplně nicotný. Už teď se ničíte těmi lektvary pro hluboký spánek a pro bezesné noci a na druhou stranu povzbuzujícími lektvary, které si obstaráváte u Munga. Přepokládám, že váš problém nevyřešil ani Felix felicis. Tak jaký dryják užíváte? Klidnou noc? Spánek jako nemluvně? Anebo dokonce Bersen? Ne, Pottere. Tohohle problému vás žádný lektvar nezbaví. U vás nejde o žádnou organickou poruchu. Problém je ve vaší hlavě.“
„Jak to můžete vědět? Nejste přece žádný léčitel!“ vybuchl Harry.
Jak se Snape ksakru dověděl o Bersenu? Vzápětí si uvědomil, že Snape je jedním z hlavních dodavatelů lektvarů pro Svatého Munga. Bylo nad slunce jasnější, že si nějaký dobrák z výdejny pustil hubu na špacír. Harry se v duchu pochválil za prozíravost, s jakou odolal nabídce povzbuzujících lektvarů Stoprocentní úspěch a Vždy připraven. Stačil by jeden nákup a všichni by si dali dohromady dvě a dvě.
„Léčitel sice nejsem,“ řekl Snape nevzrušeně a trochu se napil vína, „ale účinky lektvarů a jejich vedlejší příznaky při dlouhodobém používání znám víc než dobře. Právě tak jako vás, Pottere.“
Harry dostával zlost. Hraje si se mnou jako kočka s myší, pomyslel si.
Popuzeně řekl: „Tak můžete mi pomoct nebo ne?“
„Vy o tom snad pochybujete? Proč jste tedy nešel ke Svatému Mungovi?“ řekl Snape s nádechem ironie.
„Poslyšte, Pottere,“ pokračoval s jakousi naléhavostí, „pokud chcete skutečně pomoci, musíte mi bezpodmínečně důvěřovat. Myslíte, že jste toho vůbec schopen?“
Harry se podíval na Snapea, ale z jeho tváře nedokázal vůbec nic vyčíst. Na okamžik zaváhal a pak přikývl.
„Dobrá tedy,“ řekl Snape a vstal.
„Povím vám příběh, který je důležitý pro pochopení vašich potíží. Sám se pak můžete rozhodnout, co vlastně chcete. Ale,“ dodal ostře a Harry měl pocit, že právě zavinil ztrátu minimálně dvaceti bodů pro Nebelvír, „varuji vás. To, co vám teď povím, nebudu opakovat. To znamená, že mě nebudete přerušovat ani nebudete vyskakovat, ať už se vám mé vyprávění bude líbit, nebo ne. Ujišťuji vás, že všechno, co řeknu, je čistá pravda, i když se vám některé věci budou příčit anebo zdát nepravděpodobné. I kdybyste do mě nalil všechno veritasérum, které tu najdete, nezměním ani slovo. Takže souhlasíte?“
„A… ano, ale jak to souvisí s mým...“ vykoktal Harry.
„Dočkejte času, Pottere.“ Snape udělal výmluvné gesto a Harry uchopil sklenici, aby se napil. Snape toho využil a Harryho hůlka se neverbálním kouzlem octla v rukou Severuse Snapea.
Než se Harry zmohl na jakýkoliv protest, Snape pronesl: „Jistota je jistota.“
Harry rezignoval. Snape odložil Harryho hůlku do bezpečné vzdálenosti a přecházeje po místnosti začal:

„V posledním roce školní docházky, když jsem splnil všechny podmínky pro vstup ke Smrtijedům, mě Lucius pozval k sobě domů. Malfoyovi pořádali jakýsi večírek. Ne že bych podobné akce miloval, ale Lucius řekl, že to bude zároveň oslava mého přijetí mezi služebníky Pána zla a protože mezi pozvanými je i Voldemort, mohlo by se na mou neúčast pohlížet záporně. Nechtěl jsem se vystavovat zbytečným problémům a pozvání jsem přijal.
Večírek byl okázalý, víno teklo proudem a pozvaní většinou náleželi k tehdejším celebritám. Jen Voldemorta jsem nikde neviděl.
Objevil se až k půlnoci, kdy už většina účastníků večírku buďto odešla anebo se opile potácela po přepychovém sídle Malfoyů. Zamířil přímo k Luciovi a jeho otci, který celý večer unaveně seděl v křesle a vodovýma očima pozoroval dění. Chvíli všichni tři o něčem debatovali. Pak Lucius pohodil hlavou směrem ke mně a Voldemort mě konečně zaregistroval. Přejel mě pohledem, pak se obrátil zpátky k Abraxasi Malfoyovi a přikývl. Vzápětí se objevili dva hromotluci a dostali od Lucia jakési instrukce. Po jejich odchodu jsem se na Luciův pokyn připojil k oběma Malfoyům a k Voldemortovi. Napadlo mě, že slibovaná oslava mého přijetí mezi Smrtijedy začne teprve teď. Nemýlil jsem se,“ řekl Snape s takovou trpkostí v hlase, že se na něj Harry překvapeně odíval.
Tohle chování se Snapeovi vůbec nepodobalo. Harry neměl ani potuchy, jakou souvislost má večírek u Malfoyů před víc než dvaceti lety s jeho potížemi, ale historka ho zajímala a zatím nebyl důvod, aby se prohřešil proti Snapeově podmínce. A Snape pokračoval ve vyprávění.

„ ,Vítám tě do našich řad, Severusi,' řekl Voldemort a znělo to jako hadí zasyčení. ,Doufám, že budeš naší velkou posilou,' pokračoval a zkoumavě si mě prohlížel.
Lucius významně zakašlal. Voldemort se trochu ušklíbl a řekl: ,Lucius ti slíbil oslavu. Abys věděl, že Smrtijedi drží slovo, tak tady máš...' luskl prsty a dva hromotluci, kteří před chvílí zmizeli, se znovu objevili. Vlekli kohosi, kdo se zoufale vzpouzel a jehož verbální projev byl podle všeho znemožněn umlčovacím kouzlem. Přes obličej měl přehozený a na krku hrubým provazem převázaný černý hadr. Srdce se ve mně skoro zastavilo. Doufal jsem, že se pletu a že pod rouškou je někdo jiný, než...“ Snape se zarazil a naprázdno polkl.
„Kdo to byl? Snad ne můj otec?“ vyjekl Harry s hrůzou.
Snape zavrtěl hlavou a vypadal, že nic by ho nepotěšilo víc. Nezřetelně zamumlal něco jako „škoda„. Pak se obrátil k Harrymu a tiše pronesl: „Říkal jsem vám, Pottere, abyste mě nepřerušoval.“
Napřáhl svou hůlku a zamumlal umlčovací zaklínadlo. Harrymu další slova uvízla v hrdle.

Zdálo se, že i Snape potřebuje podporu pro svou další řeč, protože si dolil skleničku vína a naráz ji skoro celou vypil.
Dutě pronesl: „Lucius otevřel dveře a vešel do místnosti, kde jsem nikdy předtím nebyl. Dal pokyn, ať ho následujeme.
Vedlejší místnost se ani trochu nepodobala bohatě vyzdobenému sálu, ve kterém se konal večírek. Až na několik židlí v ní nebyl žádný nábytek. Jediné okno bylo těsně pod stropem a světlo, které tuhle místnost osvětlovalo, bylo naprosto nedostatečné. Místnost se podobala spíš vězeňské kobce. Tenhle dojem zesilovaly čtyři kovové kruhy vsazené do jedné z holých zdí. Nebylo mi příliš jasný účel jejich rozmístění, ale brzy jsem se to měl dovědět.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Kdyby mohl, vykřikl by. S nepříjemnou předtuchou naslouchal dalšímu Snapeovu vyprávění.

„Lucius se na mě obrátil: ‚Severusi, my víme, že mezi svými spolužáky nemáš jen přátele...' a významně se odmlčel. ‚Taky víme, že ne všichni se k tobě vždycky chovali fér. Teď máš možnost to jednomu z nich oplatit,¨ řekl s úšklebkem a strhl černý hadr z obličeje přivlečeného zajatce. Měl jsem pocit, že omdlím. Tím zajatcem byl Sirius Black.“

„Ne!“ křičelo všechno v Harrym, ale mohl jen bezhlesně otvírat ústa.

„Lucius dal hromotlukům rozkaz, aby Blacka připoutali obličejem ke zdi. Najednou dostalo umístění kruhů smysl. Z pochmurné místnosti se v tu chvíli stala mučírna. Lucius pohlédl na svého otce a pak na Voldemorta.
‚Můžeme začít?' zeptal se.
Oba přikývli a všichni tři se jako na povel obrátili ke mně. Vypadali, jako by ode mne cosi čekali, ale já neměl nejmenší ponětí, oč jde.
Obrátil jsem se na Lucia: ‚Lucie, co..?'
Namísto něj se ozval starý Malfoy: ‚Ty se ještě ptáš? Zotroč si ho, udělej z něj svou děvku,' zaskřehotal. ‚Mám ti ukázat, jak na to?' zasmál se chrčivě tak, až se rozkašlal.
Lucius se starostlivě podíval na otce a poklepal ho po rameni. Pak se přidal: ,Otec má pravdu. Copak mu nechceš vrátit to, co prováděl on a ti jeho kamarádíčkové tobě? Tak na co čekáš? Prostě si z něj udělej odpadkový koš svých choutek!“
Voldemort s přimhouřenýma očima přejížděl z jednoho na druhého a neřekl ani slovo.
Byl jsem jak ochromený. Zatímco se Sirius v kruzích zmítal a bezvýsledně se snažil křičet, koktal jsem, že si nezasloužím, aby... Abraxas Malfoy mě přerušil: ‚Nezasloužíš si to? Dobrá, tak tě zastoupí Lucius!'
Strnul jsem. O Luciových praktikách se vyprávělo šeptem i mezi Smrtijedy. Nikdo nemohl zaručit, že se nepřidají i jeho společníci. Bylo skoro jisté, že v tom případě by Blacka z Malfoyova sídla odnesli rovnou na hřbitov, pokud by ho rovnou nehodili do nějaké škarpy. Málokdy jsem se potil, ale tehdy mi všude po těle vyrazil studený pot a já si přál, aby se stal zázrak a nemusel jsem… Jenže zázrak se nekonal. Teď už vyčkávali všichni tři beze slova. To ticho bylo víc než zlověstné. A tak jsem s těžkým srdcem přistoupil k Blackovi. Kouzlem jsem ho zbavil veškerého šatstva a...“

„Ty parchante, tys to udělal! Jak jsi mohl!“ křičel bezhlesně Harry.
Chtěl vyskočit a vrhnout se na Snapea, ale ten zdvihl hůlku a Harry byl vzápětí připoután neviditelnými pouty k židli, na níž seděl.
„Už byste mohl vědět, Pottere, že nemluvím do větru,“ řekl chmurně Snape. „Radši se napijte, ještě jsem neskončil,“ řekl a dal Harrymu k ústům skleničku s vínem.
Harry si loknul, ale místo aby víno polknul, vyprsknul ho na ruku, která mu nápoj podávala. Snape ani nehnul brvou a potřísněnou ruku si očistil.
Při dalším vyprávění se mu už emoce plně ovládat nedařilo.

„Ano, udělal jsem to. Udělal jsem to, protože to, o čem jsem už dva roky snil a co patřilo mezi má nesplnitelná přání, bylo najednou na dosah a já netušil, jestli se tahle příležitost bude ještě někdy opakovat. Udělal jsem to, protože jsem miloval Blacka, svého nepřítele a vedle tvého otce taky svého největšího tyrana. Udělal jsem to, protože jsem nechtěl, aby ho dostal do rukou Lucius. Ano, udělal jsem to, ale co možná šetrně, tak, abych mu neublížil.“

Harry byl v šoku. Nevidoucíma očima hleděl strnule před sebe. Přes počáteční Snapeovo varování něco podobného nečekal. Nikdy ho ani na okamžik nenapadlo, že by výbušný, skoro hysterický vztah, mezi Siriem a Snapem měl takové pozadí. Když si ale představil popisovanou scénu, měl neodbytný pocit deja vu. Ta situace jakoby vypadla z oka jeho nočním můrám z poslední doby, kvůli kterým používal různé Bezsny a Berseny, až na to, že Snapeovou obětí v nich nebyl Sirius, ale on sám. Tak se do té představy vžil, že si nevšimnul, kdy Snape zrušil umlčovací kouzlo. Až když slyšel sám sebe, jak sténá: „Prosím, takhle ne…“ zarazil se a uvědomil si realitu.
Snape sebou při jeho slovech škubnul a upřeně se na něj podíval. Harry zrudnul a uhnul pohledem; byl si vědom marnosti svého počínání a domýšlel se, že Snape o jeho nočních můrách ví víc, než je zdrávo. Když znovu promluvil, zněl jeho hlas tak nervózně, že ho sám nepoznával: „Jak jste ho mohl milovat, když jste na něj tak nevražil?“
Snape povzdechl: „Zastírací manévr, mimikry, nebo prostě obyčejná zbabělost. Říkejte si tomu, jak chcete, Pottere. Nejsem na to pyšný, ale pokud byste znal tehdejší poměry, pochopil byste, že nebylo zbytí.“
Harry si s překvapením uvědomil, že ve Snapeově hlase slyší nefalšovanou lítost. Byl zvyklý od Snapea na cokoliv, ale tohle nečekal. Tenhle dialog rozhodně neprobíhal podle jeho představ.
„A co Sirius?“ zašeptal. „Vždyť pro něj to muselo být hrozné ponížení, a když jste ještě to byl ke všemu vy, kterého tak nenáviděl...“
Snape ho přerušil: „Háček byl v tom, Pottere,“ opřel se rukama o stůl a díval se Harrymu upřeně do očí, „že Black ke mně nechoval zas tak velkou nenávist, jakou dával najevo. Samozřejmě, že jsem se to nedověděl od něj, ale z důvěryhodného zdroje. A tenkrát u Malfoyů Blackovo podvědomí reagovalo navzdory rozumu jinak, než si on sám asi přál. Přestal se bránit a začal spolupracovat - k mému velkému potěšení a k hlubokému zklamání všech přihlížejících. Nikdo z nich nečekal, že odejde se vztyčenou hlavou, sice vzteky naprosto bez sebe, ale jen s pohmožděninami od řetězů. Starý Malfoy se tvářil zklamaně. Zaslechl jsem, jak navrhuje Luciovi, aby se teď Blackovi věnoval on. Lucius váhal. Voldemort beze slova přihlížel a z pohledu jeho štěrbin se nedalo nic vyčíst. Riskoval jsem, ale pokud jsem chtěl zachránit Blacka, musel jsem hrát vabank. Připomněl jsem, že celá tahle akce byla přece na oslavu mého přijetí mezi Smrtijedy, a žádal, aby nechali Blacka jít. Řekl jsem, že právě dnes chci projevit velkomyslnost.
Lucius se na mě ostře podíval: ‚Skoro to vypadá, že sis ho vážně víc užil jako dárek než jako oběť. Nejsi ty do něj nakonec zamilovaný?' zasmál se poněkud nuceně. ,A on taky nevypadá, že by mu to bylo dvakrát proti mysli!' dodal zlověstně.
Krve by se ve mně nedořezal. Být tehdy nařknut z náklonnosti ke stejnému pohlaví! Homosexuální styky se trestaly dvaceti lety v Azkabanu a ten, kdo by chtěl podobným praktikám dělat advokáta, mohl počítat s tím, že ho osm let mimo Azkaban nikdo nepotká. To platilo i pro většinu Smrtijedů. Jen několika vyvoleným, mezi které patřili oba Malfoyové, byla tato praxe tolerována jako součást mučících praktik. Bylo ale nepřípustné, aby podobné styky praktikovali Smrtijedi navzájem, pokaždé muselo jít o vztah tyrana a oběti. Vzájemné sympatie nebo dokonce láska? Něco takového nepřicházelo v úvahu, to jako by si člověk sám nad sebou vyřknul ortel. Stačilo udání, že se dva studenti drželi za ruku a už takový případ řešil soud.
Teď už nebyl ohrožen jen Sirius, ale i já sám. S vypětím všech sil jsem se přinutil jsem ke klidu. Lehce jsem se zasmál a pronesl, že milovat Blacka by bylo totéž jako milovat trolla nebo akromantuli. Nicméně že zastávám názor, že ani použité dárky není třeba pokaždé vyhodit.
Lucius váhal, ale z úst Voldemorta vyšlo cosi, co bylo možné s notnou dávkou fantazie považovat za smích. Gestem naznačil čekajícím hromotlukům, aby Blacka doslova vyrazili ze dveří. Jeho šaty putovaly za ním. Podle všeho zrušil Lucius umlčovací kouzlo až na poslední chvíli, protože nikdo z nás nezaslechl Blackův verbální projev. Nemusím asi zdůrazňovat,“ řekl Snape zasmušile, „že tahle příhoda rozhodně nepřispěla k vylepšení vztahů mezi mnou a Blackem. Zjevně mi zazlíval, že jsem se k němu u Malfoyů choval ohleduplně. Shodou okolností jsem byl později u toho, když ho odváděli do Azkabanu. Spatřil mě a jakoby to bylo to nejdůležitější, zasyčel: ,Měl´s mě tehdy nechat Malfoyům, Srabusi!'
Nemohl jsem mu tenhle postoj zazlívat, sám jsem pociťoval totéž k vašemu otci, když mě zachránil před vlkodlakem.
A pokud jde o ostatní aktéry, dodnes si myslím, že jsem Voldemorta neoklamal a on chtěl v budoucnu mé slabosti pro Blacka využít ve svůj prospěch. Bude to znít krutě, ale to, že Blacka na dvanáct let zavřeli do Azkabanu a já ho neměl na očích, mi hodně pomohlo. Říká se sejde z očí, sejde z mysli... Časem můj vztah k němu zeslábl a já si další podobné city zakázal. Absurdní bylo,“ řekl Snape s povzdechem a naráz dopil zbytek vína, „že to byl právě on, kdo nevědomky způsobil, že jsem se na určitou osobu začal dívat jinýma očima a nakonec porušil své předsevzetí.“
„A jeho jste poslal na smrt!“ vybuchl Harry, i když ho pálila na jazyku otázka, jakou osobu má Snape na mysli. Jeho přesvědčením, že záležitost na ministerstvu končící Siriovou smrtí, má na svědomí právě Snape, se ani přes všechny pozdější Snapeovy zásluhy nepodařilo otřást.
„Vy tomu vážně věříte, Pottere?“ řekl Snape a jeho hlas zněl unaveně, jako kdyby mu docházely síly. Zamyšleně hladil hůlku a přecházel po místnosti.
Bylo zřejmé, že je mu zatěžko dál mluvit, ale přesto pokračoval: „Sám víte, jak jsme byli s Blackem po jeho útěku z Azkabanu na kordy. Přitom jsme si potřebovali objasnit spoustu věcí. Ani jako člen Fénixova řádu jsem s Blackem neměl příležitost mluvit o samotě, protože se mi zjevně vyhýbal. A tak jsem riskoval a navštívil ho na Grimmauldově náměstí. Bylo to večer před jeho smrtí.“
Harrymu vyschlo v krku. Hodil do sebe zbytek vína a napjatě visel Snapeovi na rtech.

„Nebudu zabíhat do podrobností. Faktem je, že jsme se zpočátku vzteky navzájem málem zabili. Když vyprchaly první emoce a my se uklidnili, vyjasnili jsme si hodně věcí natolik, že jsme se poprvé v životě začali vzájemně chápat. Škoda, že k našemu porozumění nedošlo před lety. Možná jsme přece jen bez ohledu na všechno ostatní mohli být spolu šťastni. Jenže čas vrátit nejde. Nepopírám,“ řekl Snape a odkašlal si, „že jsme nakonec strávili několik hodin nejen vysvětlováním, ale i vzájemným poskytnutím přechodné útěchy. Ale spíš než akt lásky to byl akt milosrdenství. Oba jsme byli vyprahlí a oba jsme toužili po objetí. A city nás obou už tehdy patřily někomu jinému. Já si to na rozdíl od Blacka tehdy ještě nepřiznával.“
Harrymu div nevypadly oči z důlků: „Vždyť Sirius byl dvanáct let v Azkabanu a pak žil napůl jako pes, napůl jako poustevník, tak do koho...“
„Život nám připraví nejedno překvapení a nečeká, jestli mu za něj budeme děkovat, anebo nadávat,“ zahučel Snape. „V případě Siria Blacka bohužel platilo to druhé. Absurdní bylo, že v tom hrálo nezanedbatelnou úlohu právě to, že byl zvěromág. Zamiloval se do vás, Pottere.“
„To ne!“ zaúpěl Harry. Jeho kmotr, jeho přítel, kamarád jeho rodičů, člověk, kterého považoval za náhražku otce...
„A přece je to tak,“ řekl Snape tónem, který nepřipouštěl pochybnosti.
Posadil za stůl proti Harrymu a díval se mu přímo do očí. Harry zavrtěl nevěřícně hlavou. Uhnul Snapeovu pohledu a v rozpacích pečlivě studoval suky a léta na dřevěné desce stolu.
„Black si byl si vědom toho, že má u vás nulovou šanci. Věděl, že pro vás bude vždycky jen náhradou za ztracené rodiče, něco jako starší bratr. Ztratil veškerou radost ze života. Léta v Azkabanu ho připravila o všechny iluze, včetně těch o sobě samém. Sám jste zažil, jak dokázal být vznětlivý a nevypočitatelný. A přestože, anebo právě proto, že zoufale prahnul po lásce, bál se sám sebe. Držel se od vás raději dál, protože měl strach, že se neovládne a ublíží vám, když ne fyzicky, tak psychicky. Doufal, že brzy padne v boji s Voldemortem. Vlastně si přál zemřít. Stěží jsem v něm poznával člověka, který se kdysi dokázal přímo bezuzdě radovat ze života.“
„Tomu nevěřím!“ vybuchl Harry, „Sirius by mi nikdy... „
„Poslyšte, Pottere, předem jsem vás upozornil, že se vám leccos nebude líbit anebo se bude zdát nepravděpodobné. Nemá cenu dohadovat se o vašem kmotrovi. Znal jsem ho déle než vy. Možná změníte názor, až si přečtete tohle.“
Vytáhl z kapsy dopis a položil ho před Harryho. Na zalepené obálce byla jen písmena HP, ale Harry přesto poznal charakteristické, nezapomenutelné písmo Siria Blacka.
„Jak jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry ostražitě.
„Když jsem se po návštěvě na Grimmauldově náměstí v Bradavicích převlékal, vypadla mi z kapsy tahle obálka. Byl u ní vzkaz, abych vám ji předal, až nastane vhodný okamžik. Myslím, že právě nastal, Pottere.“
Harry třesoucíma se rukama roztrhl obálku. Snape pravděpodobně usoudil, že nebezpečí největších výbuchů je už zažehnáno a zrušil připoutávací kouzlo, aniž to Harry zaregistroval. Harry začal číst.

Milý Harry,
vypadá to, že jsem konečně přestal být tomuto světu na obtíž, protože čteš tento dopis. Rád bych, abys ho bral jako můj odkaz. Pravděpodobně znáš alespoň část toho, co ti chci napsat. A pokud ti dopis předal Severus Snape, projevil v určitém směru míň zbabělosti než já. Přiznávám aspoň teď: ano, před dvaceti lety jsem ho miloval a věděl, že ani já mu nejsem lhostejný. Své city jsem se bál přiznat i sám sobě a zrovna tak jsem se bál jeho citů ke mně. Strach jsem zakrýval posměšnou přezdívkou, šikanou a agresivitou. Říkal jsem mu Srabus, já, který se nebál o nic míň. Bál jsem se posměchu, pronásledování a konečně i Azkabanu. Že mě stejně neminul, bylo asi mým osudem. Kdybychom nebyli tak zbabělí, Severus by možná nevstoupil ke Smrtijedům a k mnohým věcem nemuselo dojít. Možná. Ale po bitvě je každý generálem.
Dvanáct let je dost dlouhá doba na to, aby člověk v Azkabanu otupěl a rezignoval. Přestal jsem myslet na Severuse s láskou a dokonce jsem ho podezíral ze svého uvěznění. Mou jedinou myšlenkou bylo zachránit tebe. Pak se mi podařilo utéct a došlo k našemu prvnímu setkání. Nevím, jestli by to bylo pro mě tak fatální, kdybych se s tebou napoprvé nepotkal ve psí podobě. To, jak jsi vypadal, to, jak jsi byl cítit, navždy odsunulo mou náklonnost k Severusi Snapeovi do nenávratna . Nasál jsem všechny tvé pachy, abych tě lépe poznal. K mému překvapení složení tvých feromonů nasvědčovalo tomu, že jsi stejný jako Severus. Jako já. Časem jsem si ověřil, že se nemýlím. Veškeré tvé vztahy k dívkám byly jen pokusem zastřít skutečnost, že můžeš být šťastný jen se člověkem stejného pohlaví.

Harry se vyděšeně podíval na Snapea: „Víte, co je v tom dopise?“
„Předpokládám, že jen čistá pravda,“ dostalo se mu nevzrušené odpovědi.
„Ale tohle nemůže být pravda! To celé je nesmysl! Já to takhle nechci! Nechci být jako vy! Nechci zapírat svou lásku jako vy a Sirius! Já chci normální život, rodinu a děti a... „ naříkal skoro plačtivě vítěz nad Voldemortem.
„To není otázka volby, Harry, „ řekl jemně Severus, „ale úplně tě chápu, sám jsem tím prošel.“
Harry? Harry??? Řekl to opravdu Snape? Ten, který mu nikdy nemohl přijít na jméno a který i teď o Siriovi mluvil jen jako o Blackovi? A přece Harry už jednou své jméno vyslovené tímhle tónem slyšel, nebo se aspoň domníval, že ho slyší.

Před čtyřmi lety pronásledoval Fenrira do Chroptící chýše ve snaze pomstít Removu a Billovu smrt. Šlápnul na shnilé prkno v podlaze, to pod ním prasklo a Harry se propadl do chodby spojující tuto bizarní stavbu s Bradavicemi. Přitom se stačil uhodil hlavou o kámen. Na chvíli pro něj svět přestal existovat. Když začínal nabírat vědomí, jako první zaregistroval zoufalé vlčí zavytí. Vzápětí ucítil ruku, která ho hladila po hlavě, a povědomý hlas, který mu říkal nepovědomá slova.
„Harry, probuď se! Nesmíš spát! Probuď se, sakra! Nevzdávej to! Tohle mi nemůžeš udělat! Nemůžu ztratit i tebe!“ říkal kdosi hlasem zkresleným úzkostí.
Harry věděl, že by ten hlas měl znát, ale v tu chvíli nedokázal určit, komu patří. Dotyk dlaně, která ho teď hladila po tváři, byl tak příjemný, že se Harry odmítal vzbudit, jen aby tu chvíli prodloužil. Na tvář mu dopadlo něco horkého. Vzápětí ho ten kdosi zvedl ze země a přitisknul k sobě tak, že stěží mohl popadnout dech. Škubnul sebou, aby se vyprostil. Když se mu to povedlo, hleděl ke svému úžasu do tváře Severuse Snapea.
Ten si zhluboka oddechl, ale vzápětí mu řekl svým obvyklým autoritativním tónem: „To nemůžete dát pozor, kam šlapete, Pottere? Mám i jinou práci, než vás pořád tahat z bryndy.“
Harry se rozhlédnul. O kus dál v chodbě spatřil zkroucené nehybné tělo. Opatrně a taky proto, že ho při prudším pohybu nesnesitelně bolela hlava, se k němu přiblížil. Nebylo pochyb, kdo to je a kdo ho zabil. Když ale chtěl Harry svému zachránci poděkovat, neměl už příležitost. Snape zmizel.

Harry byl ochoten přísahat, že všechno předtím byla jen halucinace způsobená úderem do hlavy. Jenže od té doby se mu začaly zdát sny, ve kterých Snape hrál čím dál tím větší roli. Zhruba v té době taky začaly jeho potíže s Ginny. Harry, pamětliv Voldemortových pokusů o ovládnutí své mysli, dával nepřímo Snapeovi za vinu, že to on je příčinou jeho nezdarů, že po Voldemortově vzoru i on nějakým kouzlem dokáže ovládat jeho mysl. Svým způsobem to byla pravda. I když zdráhavě, musel si teď Harry připustit, že s černou magií to nemělo nic společného.
Konečně si přiznal, že to, čemu přisoudil status snu nebo halucinace, nebyl výplod fantazie; naopak všechny jeho pozdější sny měly v téhle události naprosto reálný základ. Harry byl zmaten. Připadal si jako zahradník, kterému na záhonu namísto býlí vyrostly růže. Zapomněl na to, jak se před chvilkou odmítal smířit se skutečností. Teď chtěl, aby to skutečnost byla, a zároveň se jí bál. Zakryl si rukama tvář, aby si trochu urovnal myšlenky. Nešlo to. Myšlenky mu jakoby vířily v kruhu a nebyl schopen se soustředit. V rozpacích znovu uchopil dopis a pokračoval ve čtení.

A po těch letech prožitých o samotě a bez lásky jsem se na první pohled zoufale zamiloval. Dokonce jsem v skrytu duše doufal, že i ty bys mohl… Jenže zázrak se nekonal. Ano, projevoval jsi mi náklonnost, ale bylo jasné, že ti nahrazuji rodinu tak, jako mí přátelé a především tvůj otec nahrazovali rodinu mně. A když jsem v kůži Tichošlápka zjistil, kdo tě vlastně přitahuje, i když se pokoušíš flirtovat s děvčaty, byl bych z té kůže zlostí vyletěl.
Ano, Harry, přes všechnu svou nenávist jsi byl přitahován Severusem Snapem, i když sis to tehdy ani v nejmenším neuvědomoval. Ale tvoje žlázy to věděly naprosto bezpečně.
Od první chvíle jsem měl kvůli tobě špatné svědomí a Severus to nějak, pravděpodobně pomocí nitrozpytu, zjistil. Nepokrytě zuřil a v jednom nestřeženém momentu mi předhodil, že nejenže musí dávat pozor na tebe kvůli Voldemortovi, ale teď taky kvůli mně. Chápal jsem jeho vztek, ale přesto mi jeho reakce připadala poněkud nepřiměřená situaci, protože jsem se ti celkem úspěšně snažil vyhýbat. Jako Tichošlápek jsem se rozhodl ho otestovat. Měl jsem tušení, že za jeho výbuchem se skrývá daleko víc než jen vztek, a nemýlil jsem se. Přitahuješ ho právě tak, jako mně, ale dokáže to daleko líp zakrývat a ovládat se.
Dnes jsme si se Severusem po dlouhých letech vyjasnili spoustu věcí a já uznávám, že jsem se v něm mýlil. I když to zatím nepřiznává ani sám sobě - a tím méně by to přiznal mně - vím, že vy dva jste k sobě přes všechny rozdíly přitahováni a že nejde o přechodnou záležitost.
Harry, neudělej tutéž chybu, co já - nezavrhuj nikoho dřív, než ho důkladně poznáš. Severus není takový, jaký se na první pohled zdá. Jsem přesvědčen o tom, že vy dva byste mohli být spolu šťastni. A až budeš zvažovat všechna pro a proti (a budeš, protože tohle rozhodování není jednoduché), neohlížej se příliš na okolí - časy jsou trochu jiné než za našeho mládí. Teď už lidi přece nezavrhnou svého zachránce, vítěze nad Voldemortem, jen proto, že je…trochu jiný.
Vím, že i Remus začíná dávat přednost komusi jinému než starému kamarádovi, i když se tomu zatím sám brání. Vím, že dřív nebo později si přestane dělat násilí a půjde tam, kam ho táhne srdce. Nezazlívám mu to, zažil ve svém životě málo lásky.
Ale někdy může být láska na obtíž, tak jako v mém případě k tobě, Harry.
Mám tušení, že brzy zemřu. Jsem s tím smířen a doufám, že ty i Severus najdete společnou řeč. Já bych byl ve vašem dialogu jen rušivý prvek. Tak jako mně byl souzen Azkaban, myslím, že jste si souzeni vy dva. Stačí, když si přestanete cokoliv nalhávat a domluvíte se. Pověřil jsem Severuse, aby ti alespoň částečně nahradil to, oč jsi byl připraven naší dávnou zbabělostí. Tebe prosím, abys vrátil Severusovi to, co jsem mu nemohl dát já. Prožijte si každý okamžik. Prožijte ho i za mne.
Tvůj Sirius

Harry dočetl Siriův dopis a jestli se během jeho četby pokoušel zadržet slzy, teď mu už nepokrytě stékaly po tváři. Utřel si je a s obavou se podíval na Severuse Snapea: „Ta osoba, kvůli které jste porušil svá předsevzetí…“
Snape prudce vydechl.
„Nebýt Blacka, nepřiznal bych to ani sám sobě. Teprve díky němu jsem si uvědomil, kdo mě vlastně přitahuje. Že jsi to ty, Harry. Nechtěl jsem to, zakazoval si to, ale jsou věci, kterým neporučíš. Ke všemu tím, jak jsi vypadal, jsi mě drážil a přitahoval zároveň.“
Jasně, pomyslel si Harry, Jamesův obličej a Lilyiny oči. Má výhoda a mé prokletí... Napřed Sirius, potom... Zalapal po dechu, protože si s úžasem si uvědomil, že právě slyšel z úst Severuse Snapea vyznání lásky. Od Snapea, který pro něj měl vždycky jen jízlivé poznámky, pohrdání a který ho soustavně z něčeho podezíral. Vzápětí nato ho nesmyslně napadlo: co si mám počít? Současně se v něm vzedmula vlna euforie a Harry odmítl analyzovat její příčinu. Zrudnul, polknul a pokusil se euforii zadupat do země. Z rozpaků se snažil o co nejhrubší poznámku: „Ještě ke všemu jste pedofil, který jede po nezletilých studentech!!“
„Tomu přece sám nevěříš, Harry,“ řekl Snape prudce, „nebýt tvého vzhledu a podle mě nepatřičného vyzdvihování tvých zásluh, byl bys jen jedním z nebelvírských studentů. A žádného studenta, tím spíš ne tebe, bych se nepatřičně nedotkl, ani kdyby mi k tomu dal souhlas. Celý rok jsem se snažil zbavit se náklonnosti k tobě. Skoro se mi to podařilo. Až jednou jsem tě přistihl s Ginny Weasleyovou a najednou jsem byl konfrontován s vlastními city. To, co jsem celý rok vědomě zadupával, se naráz zněkolikanásobilo. Uvědomil jsem si, že nepříčetně žárlím, ačkoliv jsem se ze všech sil snažil ovládnout.“
Harry hned věděl, o čem mluví. Došlo k tomu v šestém ročníku, v době, kdy žádný Felix felicis při styku s opačným pohlavím nepotřeboval. Přestože v Bradavicích byly všemi učiteli včetně Snapea tolerovány určité formy styků mezi studenty a studentkami, trest, který následoval, když ho Snape přistihnul při nevinném objetí na rozloučenou s Ginny, zarazil i Minervu McGonagallovou tak, že šla za Harryho a Ginny orodovat. Teď to všechno dávalo smysl. A Harry naráz pochopil daleko víc.
„Pod Chroptící chýší jste se taky neovládl.“
„Máš pravdu. Přiznávám, že jsem tam ztratil sebekontrolu a špatně jsem odhadnul, jak na tom jsi. Doufal jsem, že budeš všechno považovat za následek pádu, za sen...“
„Mohl jste mi přece změnit paměť,“ namítl Harry.
„To mohl,“ přikývl Snape, „ale nechával jsem si zadní vrátka. Taky jsem přepokládal, že tomu sám nebudeš věřit.“
„Až dodneška vám to vycházelo,“ zahučel Harry. „Až na ty sny…“
„Má chyba,“ souhlasil Snape, „jenže nebýt jí, dnes tady nesedíš... A kromě toho jsi tehdy byl už plnoletý.“
Harry si opět vybavil, jak příjemný mu byl Snapeův dotyk, a zrudnul. Ve zmatku drtil v rukách prázdnou skleničku.
V jeho myšlení nastal zlom. Snape rozhodně nebyl tím, za koho jej většinu svého života považoval. Sirius měl pravdu. Harry si konečně si přestal zastírat pravý důvod své návštěvy.
Přišlo mu líto promarněného času a nešťastně se zeptal: „Proč teď? Proč až po těch všech letech…“
„Nebyla vhodná doba, Harry. A upřímně řečeno jsem trochu pochyboval, že někdy nastane.“
Snape a pochyby? Harry teď potřeboval být zbaven vlastních pochyb.
„Všichni budou proti nám,“ namítl pochmurně. „Už jsem to několikrát zažil. Nechci, aby se to znovu opakovalo.“
„Všichni ne,“ odvětil Severus, „časy se změnily, Harry. Válka ovlivnila názory. Skoro každá rodina přišla o některého ze svých členů a spousta rodin se tak stalo neúplnými. A tak si ti, kdo zbyli, hledali nové partnery, a ne pokaždé stejného pohlaví. A pohoršuje snad někoho, že Tonks s Hoochovou společně vychovávají Lupinova dvojčata?“
„Cože? Ony...“ zajíknul se Harry překvapením. „To je... ale... i kdyby... nejsou tak na očích, jako... my dva.“
„Harry, my dva vždycky budeme na očích, protože nezapadáme do průměru,“ řekl smířeně Severus. „Vždycky se něčím budeme lišit. Nezáleží na tom, jestli si Denní věštec najde o důvod víc, aby měl o čem psát. Na druhou stranu třeba Jinotaj...“ tváří mu přeběhlo cosi jako úsměv, „...určitě po nás špínu házet nebude. Longbottom to se šéfredaktorkou zařídí, tím jsem si jist. Veřejné mínění se dá vhodným způsobem poměrně snadno ovlivnit.“
Harrymu chvíli trvalo, než si ujasnil, o kom je řeč. V první chvíli ho nenapadlo, že Jinotaj je po smrti pana Lovegooda doménou jeho jediné dcery. Překonán a s úsměvem zavrtěl hlavou. Kdyby mu před pár lety někdo tvrdil, že Neville bude spolupracovat se Snapem a ještě mu pomáhat, doporučil by dotyčnému bezodkladné vyšetření u Svatého Munga.
A Snape pokračoval: „A opakuji, že je dost těch, kdo tě budou hodnotit ne podle toho, s kým žiješ, ale jaký jsi. Hermiona Weasleyová například...“
„Hermiona? Copak ta ona ví, že...“ zarazil se Harry.
„Došlo jí to už dávno,“ pousmál se Severus, „stačilo pozorně poslouchat její úvahy nad tím, proč je asi její švagrová nešťastná. A přiznám se, že jsem trochu přispěl k tomu, aby tě pozvala na přednášku.“
„Přednáška!“ vylétlo z Harryho. „Když už jsme u ní, co znamenalo to divadlo na konci?“
„Jen takový malý test. Chtěl jsem si ověřit, jak naléhavě se mnou chceš mluvit.“
„Vy jste… ty jsi čekal, že přijdu?“
„Doufal jsem v to.“
Harry byl překonán. Věci, které mu dřív nedávaly smysl, začaly zapadat do sebe jako skládanka. Zničehonic se mu vybavila Hermionina akce jménem SPOŽÚS a marně zaháněl dotěrnou myšlenku. Pro jistotu zeptal: „Že vy jste... tys ... navrhnul Hermionu na místo zástupkyně, abys... abychom případně... v ní měli nějakou oporu?“.
„Trefa do černého!“ řekl spokojeně Severus. „Právě Weasleyová je příkladem toho, jak se názory změnily. Před válkou s Voldemortem by bylo její jmenování do vedoucí funkce vzhledem k mudlovskému původu nemyslitelné. Teď se nad tím málokdo pozastaví. A její názor jako zástupkyně ředitelky školy má rozhodně větší váhu než názor řadové profesorky. Jestli bude vkládat takové množství energie, s jakou bojovala za změnu zákonů pro skřítky, do změny zákonů, které by zlepšily život jejímu nejbližšímu kamarádovi a jejímu blízkému spolupracovníkovi, mohlo by k nějaké změně dojít i po právnické stránce. Právě tak Longbottom může zapůsobit svými názory články v Jinotaji. I ty jsi na vlastní kůži jsi poznal, co tisk dokáže. Na druhou stranu tisk může kladně ovlivnit ty, kteří by se jinak k našim problémům stavěli lhostejně nebo negativně, jako třeba Weasleyovi.“
Lhostejně nebo negativně?
Co se nepovedlo Voldemortovi, může se povést právě Weasleyovým, pokud spojí své síly, pomyslel si Harry pochmurně. Hermiona se bude muset hodně snažit, aby rodina, do které se přivdala, nezlikvidovala jejího nejlepšího kamaráda, případně i jejího nejbližšího...
Harry se zarazil. Teprve teď si uvědomil, co Severus řekl.
„Říkal jsi ‚blízkému spolupracovníkovi'?“ zeptal se překvapeně.
„Poslyš, Harry, pokud jde o práci pedagoga, nejsem zvyklý se na nikoho spoléhat, ale pokud jde o nové objevy, sám to nezvládnu. S tvou matkou jsme rozpracovali pár věcí, které se díky okolnostem nikdy nepodařilo dokončit. Už jsme o tom s Weasleyovou mluvili. Bude z ní ten nejlepší parťák, až...“
Harry mu skočil do řeči: „Takže ty povídačky o tobě a mé matce... ?“
„Byly jen povídačky. Jedině ona byla schopna se mnou spolupracovat. A byla taky výkonná - často jsme pracovali do půlnoci. Nebylo divu, že se tvůj otec - a nejen on - domýšlel lecčeho. Ale nebylo na tom ani za mák pravdy. Tvá matka byla chápající člověk, dalo se s ní mluvit o všem možném. Jednou mi řekla, že Pobertové nemají ke mně tak negativní vztah, jak to na první pohled vypadá - že jediný, komu jsem skutečně trnem v oku, je Potter. Pettigrew, ten jde vždycky s většinou a nikdy se neodváží vybočit. Tvrdila, že Remus Lupin se vždycky o mně vyjadřuje rezervovaně, ale drží basu s ostatními. Teď chápu, že svou roli v tom sehrála i jeho lykantropie. A Sirius Black... Tvá matka byla přesvědčená, že to, co o mně říká, si ve skutečnosti tak úplně nemyslí. Měla naopak dojem, že nebýt ostatních Pobertů, Black se rád se mnou spřátelil. Jenže Pobertové mu prakticky nahrazovali rodinu a Potter otce i bratra. A tak ten rozpor zastíral siláckými řečmi a naopak se snažil mě ponížit, kde to jen šlo. Ani to nemusel dělat sám, Potter nebo Pettigrew byli vždycky ochotni.
Nezapomenu, jak mi jednou řekla: ‚Víš, je zvláštní, že Siriův vztah k tobě mi hodně připomíná můj vztah k Jamesovi. Je to taky taková nenávist až na hranici lásky...'
Pak, jako by si teprve uvědomila význam svých slov, se zkoumavě na mě podívala: ,Seve, ale tobě se stejně moc holky nelíbí, viď?'
Srdce se ve mně leknutím zastavilo a nevěděl jsem, co říci. Ale ona se pousmála a chápavě mě poklepala po rameni: ‚Neboj, já to nikomu vykládat nebudu.'
Věřil jsem jí. Lily Evansové se dalo věřit. Pak dodala: ,Škoda, že jste oba tak pyšní a tvrdohlaví. Dala bych nevímco za to, aby mí kamarádi byli šťastni.'
Tvá matka byla pozoruhodný člověk, Harry, ale to ti určitě řekl každý.“
Harry horlivě přikývl: „To ona byla tedy ten důvěryhodný zdroj… Ale jak to, že jste mohli pracovat do půlnoci? V kolik jste měli večerku?“
„Večerka byla v Bradavicích pořád v deset. Ale Lily přesvědčila Slughorna, že je i v zájmu školy, abychom dostali výjimku. Slughorn měl vždycky slabost pro perspektivní studenty a pro Lily zvlášť.“
„A proč jsi nepřijal místo zástupce, kvůli... kvůli svému orientaci?“
„Částečně i proto, ale jak už jsem řekl, Hermiona Weasleyová bude v té funkci daleko prospěšnější než já. A kromě toho, kdybych to místo přijal, Minerva McGonagallová by mi hodila na krk všechny nepříjemnosti spojené s vedoucí funkcí a nic by ji nenutilo odejít na odpočinek. Nic proti ní, ale vůbec by nepřicházelo v úvahu, abych se věnoval svým výzkumům. A za současné situace odhaduji, že víc než rok v Bradavicích nevydrží,“ ušklíbl se Severus.
Na Harryho tázavý pohled dodal: „Předpokládám, že ji Weasleyová všemi svými aktivitami a elánem udolá natolik, že na odpočinek půjde s radostí. A pokud mi pak rada nabídne jakoukoliv funkci ve vedení školy, nebudu se rozmýšlet. Když všechno půjde dobře a nikdo nám nebude házet klacky pod nohy, mohli bychom s Hermionou Weasleyovou během dvou let vydat dodatky k učebnici lektvarů a ke kouzelným formulím. Ty knihy by mohly způsobit převrat ve výuce těchto předmětů. A předpokládám, že pokud budou mít úspěch, bude mé soukromí důležité jen pro Denního věštce a jeho čtenáře.“
Pragmatik do morku kostí. Má všechno promyšlené a nenechává nic náhodě, pomyslel si obdivně Harry. Udělal si s Hermiony a Nevilla spojence, černé koně ...
Mít po boku někoho takového by znamenalo zbavit se části břemene, které ho prakticky od dětství tížilo. Pořád se od něj cosi velkého čekalo a on se o tu tíhu zodpovědnosti nemohl s nikým rozdělit. Pravda, byli tu Ron a Hermiona, předtím Brumbál, ale to při nejlepší vůli nebylo totéž. S úlevou si uvědomil, že konečně taky bude bojovat někdo za něj. Ale copak on nevybojoval tu nejtěžší bitvu, ve kterém byl největším protivníkem sám sobě?
Usmál se. Všechno se mu zdálo najednou daleko jednodušší než včera. Než před hodinou.
Ginny měl rád, ale zamiloval se do někoho jiného.
Teď záleží jen na něm, jestli s Ginny zůstane a bude dál nalhávat něco nejen svému okolí, ale taky sám sobě, nebo jestli dá průchod svým opravdovým citům, které dodnes skrýval za masku nezájmu, lhostejnosti, odměřenosti a odtažitosti. Ginny určitě sama nezůstane, nikdy přece neměla nouzi o ctitele. Neříkal Ron posledně cosi o tom, že Lee Jordan o ni projevuje nadměrný zájem? A dvojčata podotkla, že i když jsou Harrymu nadosmrti zavázána, bližší košile než kabát a vedle šprýmaře Leeho by Ginny možná nevypadala tak utrápeně…
Možná přijde o Ginninu přízeň, možná o Ronovo přátelství a sympatie dalších „přátel„, ale věděl, že pokud spolu zůstanou, ani jednomu to štěstí nepřinese.
„Ale co když…,“ zeptal se Harry zlehka, tak opatrně, jako by našlapoval mezi vejci, „…náš… naše vzájemná náklonnost… časem vyprchá, jako se to stalo tobě se Siriem?“
„Nikdy nebudeš mít záruku, že nějaký vztah vydrží navěky,“ řekl klidně Severus, „taky záleží na těch dvou, nemyslíš?“
Harry po chvilce jen přikývl. Už se na nic nevyptával. Zaplavil ho pocit uvolnění, jaký už dlouho nezažil. Veškeré pochybnosti byly najednou ty tam.Vzpomněl si na rodiče. Historie se opakovala. Po matce to byl on sám, kdo zažil přeměnu nenávisti v lásku.
Ano, v lásku. Sám sobě konečně přiznal, že žádný eufemismus není na místě. Připadalo mu, že konečně dospěl. Současně se dostavil pocit bezpečí, jakoby znovu nalezl rodinné zázemí. Pocit, který po narození ztratil dřív, než si ho stačil uvědomit; pocit, který mu přechodně dal Sirius a který mu přes všechnu snahu nedokázala dát Ginny.
Protože Harry dlouho mlčel, Severus naléhal: „Rozhodnutí je na tobě. Co si vybereš? Ani jedna cesta není jednoduchá.“
Bylo zřejmé, že i on v tuhle chvíli podléhá emocím natolik, že nedokáže využít nitrozpyt.
Pro mě nebylo nikdy nic jednoduchého, pomyslel si Harry, je nejvyšší čas, abych si na to zvyknul. Nemůžu počítat s tím, že si Severus pokaždé přečte mé myšlenky. A že se s tím spokojí a já budu moci pohodlně mlčet, nebudu muset nic vysvětlovat, nic přiznávat a nic odmítat. Nemůžu počítat s tím, že se nebudu muset projevit. Člověk nikdy neví, kolik má před sebou času. Ztratili jsme už několik let, nechci ztrácet další.
Nahlas řekl pevně: „Už žádné lektvary. Sirius… Sirius by mi rozhodně nepřál nic zlého. A já ten jeho odkaz, jeho dědictví, přijímám.“
Severus si oddechl: „Doufal jsem, že to řekneš. Snadné to nebude. Přesto myslím, že my dva to zvládneme.“
Harry odhodlaně přikývl: „Určitě to zvládneme.“
Severus položil svou dlaň na Harryho ruku a Harry znovu pocítil příjemné teplo. A jako kdysi i teď zavřel oči, aby tu chvíli prodloužil. Jenže tentokrát mu to nestačilo. Uvědomil si, že přímo fyzicky touží po tom, aby se jeho sny staly skutečností.
Zbývalo ještě hodně nezodpovězených otázek. Ale Harry věděl, že časem se dozví odpověď na každou z nich. Severus byl pojítkem mezi trpkou a krutou minulostí, rozporuplnou přítomností a neznámou budoucností.
A Harry odhodlaně šel té budoucnosti vstříc.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský