Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: The Taking od Seeker v převyprávění Veroniky
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Kdysi dávno se v záchvatu vzteku a žárlivosti dopustil James Potter na svém spolužákovi strašlivých věcí a Sirius Black nejen, že nic neudělal, ale sám spáchal na člověku, jehož paradoxně miloval, velké křivdy. Teď se historie opakuje. Odehrají se věci tentokrát jinak? Může oběť milovat násilníka? A stačí dvacet let na vyhojení starých ran?
Poznámka: Děkuji Veronice za beta read
Dopsáno v roce 2006

Déjá vu

„Mám to chápat tak, že ho opět nepotrestáte?!“ zasyčel Snape.
Brumbál se smířlivě usmál a položil profesoru lektvarů ruku na rameno. Snape se mu ale vysmekl. Nechtěl to s ředitelem vyřešit v klidu, tentokrát ne, dnes chtěl řvát a nadávat a nejlépe mlátit pěstí do stolu. Pochopitelně, že něco takového bylo pod jeho úroveň, ale přesně to vystihovalo jeho pocity.
„Ale no tak, Severusi, nemáte žádný důkaz, nebo ano?“
Snape zesinal vzteky.
„Byl-to-Potter!“ odsekával. „A to už po třetí!“
„Skutečně?“ povytáhl Brumbál klidně obočí.
„Chci, aby byl konečně taky jednou potrestán! V mém kabinetě nemá co dělat!“
„Znovu se vás ptám, jaký máte důkaz.“
„Prostě to vím! Stejně jako vím, že Blackovi pomohl k útěku! Možná ukradl i toho hipogryfa.“
„Ale, Severusi, to přece…“
„Já to vím!“ vyštěkl Snape.
„Dobrá, dobrá, Severusi, ale vědět je trochu málo. Nemohu pana Pottera potrestat bez důkazů.“
Snape se nadechnul k dalšímu protestu. Přece kdyby měl důkazy, potrestal by toho spratka sám, ne? Jenže to by měl hned na krku McGonagallovou. Proč na téhle škole všichni skákají, jak Potterové pískají? Pomyslel si Snape znechuceně. Možná by se to dalo léčit, napadlo ho zcela vážně.
„Moje slovo vám nestačí?“ zeptal se Snape uraženě. Když jde o…jiné věci…stačí ti, co? Ale jak jde o Pottery…vždycky to tak bylo! Tenkrát taky! Je to pořád stejné! A po pravdě, velectěný pane řediteli, už mě to sere.
„V tomhle případě, bohužel. Buďme k sobě upřímní, nepřistupujete k Harrymu zrovna nezaujatě, takže…“
Jasně, já zapomněl. Ona je to přece moje vina. Vždycky je to moje vina! Tvůj chráněnec mi může krást zásoby ingrediencí, s kterými pak vyvádí kdo ví co. Kůže z hřímala, žaberník a teď dokonce i dračí kůže – zajímalo by mě co s tím takový ignorant jako Potter dělá. Nepochybně pro něj Grangerová připravuje zakázané směsi, s kterými pak porušují školní řád. Na tu střapatou potvoru si taky došlápnu. Hned v příští hodině!
„…jestliže nemáte žádný důkaz. Zkusil jste se podívat lépe? Třeba jste to jen dal na jiné místo.“
Tak tohle je vrchol! Na jiné místo?! Na jiné místo?! Vypadám snad jako idiot? Všechno má v mém kabinetě SVÉ místo a když to tam není, ukradl to Potter! Na to nepotřebuju důkaz!
Nahlas ale řekl Snape něco docela jiného.
„Jistě, pane řediteli,“ a tvářil se, jako by právě spolknul citron. Pak se otočil na podpatku a na odchodu za sebou nezapomněl prásknout dveřmi.
Cestou do sklepení strhnul hned několik desítek bodů, náladu mu to ovšem nespravilo. Nejen že nedostal povolení roztrhnout Pottera jako hada, ale Brumbál vůbec odmítl brát v potaz, že Potter krade jako straka! Budoucí „spasitel“ světa a zloděj. Kam ten svět spěje? Pomyslel si znechuceně.
Vztekle rozrazil dveře svého kabinetu a prudce je přibouchnul. Přešel ke krbu a přejel prsty po kamenné desce nad římsou. Otevřela se tajná přihrádka, z které vytáhl zaprášenou láhev. Odolal nutkání napít se přímo z láhve a vyčaroval si skleničku. Upil a rozkošnicky převaloval víno na jazyku.
Někdo zaklepal.
„Co je?“ zavrčel, odložil skleničku na římsu a otevřel.
„Dobrý den, pane. Nesu vám ty eseje.“
„Hm,“ zavrčel Snape a kývnutím hlavy chlapci naznačil, aby šel dovnitř. „Dej je na stůl.“
Draco Malfoy položil krabici se svitky pergamenů na velký ebenový stůl a zadíval se na svého profesora zkoumavým pohledem.
„Stalo se něco, pane?“ zeptal se opatrně.
Ze Snape vztek sálal jako žár z pece. Bylo nemožné si toho nevšimnout.
„Proč myslíte, pane Malfoyi?“ zavrčel Snape.
Poslední, komu se chtěl svěřovat, byl tenhle ničemný kluk. Často se ptal sám sebe, jak Lucius mohl zplodit něco takového. Draco sice zdědil pěknou tvářičku po tatínkovi, ale to bylo bohužel tak všechno. V prváku šel žalovat McGonagallové a vůbec si neuvědomil, že nemá po večerce venku co dělat, ve druháku absolutně zvoral souboj s Potterem. Ten problém s hipogryfem, který nakonec zdrhnul, byl kapitola sama pro sebe. O jeho žalostných výsledcích ve famfrpálu ani nemluvě. Prostě a jednoduše ten kluk neudělal nic pořádně.
Draco nejistě přešlápl. Věděl, že Snape o něm nemá valné mínění, že jeho přízeň plyne jen ze starého přátelství s jeho otcem, který o něm nesmýšlel lépe. Od svého příchodu do Bradavic se snažil dokázat, že se v něm oba mýlí. A od chvíle, kdy jeho otce zavřeli, po tom toužil ještě víc.
„Možná bych vám mohl pomoci,“ nabídl se Draco. Cítil příležitost.
„Já vaši pomoc nepotřebuji. Poradím si s Potterem sám,“ odsekl Snape a vzápětí se zarazil, když si uvědomil, že ve vzteku řekl víc, než chtěl. „A jděte na kolej!“ vyštěkl na Draca.
„Potter? Jde o Pottera?“ zajímal se Draco, byť si uvědomoval, že riskuje, že Snapeův hněv dopadne na jeho hlavu, že z něj bude hromosvod.
„To není vaše starost,“ řekl Snape už poněkud klidněji.
„Jak vy můžete mít problém s Potterem? Jste profesor, máte tu moc…“ kráčel Draco po tenkém ledě.
„Jenže já tu moc, Draco, nemám,“ zavrtěl Snape hlavou.
„Jak to? Můžete mu dát trest, odebrat body.“
„A to je to jediné, co mu můžu udělat,“ ušklíbl se Snape kysele, přešel za svůj stůl a posadil se. Gestem ruky vybídl Draca, aby si sednul do židle před jeho stolem.
Draco se pomalu posadil. Snažil se působit nenuceným dojmem. Ale přímo dychtil udělat něco, čím by se Potterovi pomstil a Snapeovi zavděčil.
„Někdy si přeji, srazit Potterovi hřebínek, ale musel jsem přísahat, že budu vždycky chránit všechny studenty bez ohledu na kolej či moje osobní postoje. Je to má povinnost, které jsem se zavázal, když jsem na tuhle školu nastoupil. Je to povinnost každého profesora. Mám svázané ruce.“
„Jak…jak byste to udělal?“ zeptal se Draco dychtivě.
Snape si ho změřil nedůvěřivým pohledem.
„Prosím, pane,“ zašeptal Draco. Obrazně řečeno skoro cítil, jak mu tenký led praská pod nohama.
Nejdřív to vypadalo, že Snape neodpoví, pak ale udělal rukou znuděné gesto, kterým jako by říkal a proč ne.
„Pan Potter,“ začal Snape pomalu a viditelně pečlivě vážil slova, „si stál ještě cenní svého otce jako světce. Někdo by mu měl konečně poskytnout názorný obraz toho, jaký jeho otec skutečně byl…,“ Snape větu nedokončil. Potřásl hlavou a vstal.
„Měl bys jít, Draco,“ řekl Snape ostře, jako by zalitoval, že řekl tolik.
„Já nemám svázané ruce,“ zašeptal Draco.
„Co?“
Draco věděl, že ho Snape slyšel velice dobře.
„Já nemám svázané ruce,“ opakoval. „Můžu udělat to, co vy ne.“
Tohle byla příležitost, jak se blýsknout. Dokáže Snapeovi, že je v něm víc, že ho podceňuje. Získá si jeho respekt, stoupne u něj v ceně. A pomstí se za svého otce, který byl zavřený v Azkabanu právě díky Potterovi! A kdo ví, třeba to zlepší i jeho postavení jinde.
„Nevíš, o čem mluvíš,“ zamračil se Snape.
„Já můžu!“ naléhal Draco. Takováhle příležitost se nemusí opakovat.
„Myslíš, že mám zapotřebí vyřizovat si přes tebe s Potterem účty?“ ušklíbl se Snape.
„Ne, pane, vy ne. Ale já mám rovněž s Potterem nevyřízené účty a pokud si je můžu vyřídit tak, že…vás to potěší.“
Draco napjatě čekal na Snapeovu reakci. Napůl se už otáčel k rychlému ústupu ke dveřím, kdyby profesor usoudil, že byl příliš troufalý.
Snape byl rozpolcený. Na jedné straně byl jeho rozum, profesionalita a racionální uvažování, které ho od toho odrazovaly, ale jeho zjizvená, potlučená duše doslova křičela, aby to udělal. Kdyby měl pořád vztek, nejspíš by na to kývnul ihned, ale během rozhovoru s Dracem se poněkud uklidnil, a teď váhal. Ovšem ta nabídka byla tak lákavá…Potter by dostal co, zaslouží, a on by měl ruce čisté.
„Řekněme, že ano,“ začal Snape pomalu. „Muselo by to ale proběhnout v tichosti,“ odmlčel se a hleděl na Draca. Zvažoval, zda to ten kluk může dokázat. „Nikdo by se o tom nesměl dozvědět – žádní svědkové, žádné následky a, Draco, žádné důkazy. Hm?“
To, že Snape už zase dával najevo, že o něm pochybuje, Draca popíchlo.
„Řekněte mi, co mám udělat,“ prohlásil pevně.
Snape se nepatrně usmál tím svým pokřiveným způsobem.
„Pomalu, pomalu, neřekl jsem přece ano. Mluvím…teoreticky.“
„Aha…takže…teoreticky…co bych měl udělat?“
Snapeův úsměv se prohloubil.
„Řekněme, že existují…záznamy o tom, co James Potter spáchal.“
„A kde bych je našel – teoreticky pochopitelně?“
Snape se usmíval. Tahle hra se mu začínala líbit.
„Teoreticky bys deset exemplářů mohl najít za dva dny pod svou postelí a teoreticky by sis z nich jednu věc vybral a věrně ji napodobil, teoreticky. Ale teď už bys měl opravdu jít.“
Draco přikývl. Na odchodu se ale mezi dveřmi otočil a s potměšilým úsměvem řekl: „Potter má štěstí, že jsme mluvili jen teoreticky, že?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Snape, ale rty měl stažené do nepěkného úšklebku.

**o dva dny později**

Draco se převléknul do pyžama, zhasnul a počkal až Crabbe a Goyle začnou chrápat, což znamenalo, že tvrdě spí. Pak se nahnul přes okraj postele a podíval se pod ní. Něco tam skutečně bylo! Natáhl ruku a dotknul se toho. Bylo to tvrdé, překryté nějakou látkou, a když se to pokusil zvednout, zjistil, že i strašně těžké. Musel vylézt z postele a vzít to oběma rukama. Položil si to na postel a odkryl. Spatřil kamennou mělkou misku s podivnými znaky, jejíž obsah se převaloval sem a tam, vlnil se a vydával mihotavé světlo. Nebyl to ani plyn, ani kapalina.
„Myslánka,“ vydechl Draco. Už o nich slyšel od otce, ale dnes poprvé jednu viděl. Roztřeseně nahlédl do třpytivé hmoty. Měl pocit, jako by něco leželo na dně. Bylo to nezřetelné, nahnul se víc.
Nepochybně se díval na břeh jezera. Muselo to být někdy v létě, vodní hladina se leskla v paprscích slunce a všechno kolem kvetlo. Pod jedním bukem seděla skupinka čtyř kluků. Pottera Draco poznal hned, ta podoba byla do očí bijící. Byl tam i Lupin, ten prašivý vlkodlak, co ho Brumbál na rok zaměstnal, aby nechcípnul hlady. Kdo jsou zbylí dva, to netušil, ačkoli mu byli něčím povědomí. Ano, hlavně ten vysoký kluk, kterému černé vlasy padaly do očí, a jenž, jak Draco chtě nechtě musel uznat, byl fakt fešák. Potter si hrál se Zlatonkou.
„Jak typické,“ ušklíbl se Draco a pohledem pátral po Snapeovi.
Našel ho a zarazilo ho, jak otřesně mladík vypadal. Vyzáblý, šlachovitý, nepřirozeně bledý a jeho vlasy byly evidentně doopravdy mastné. Skoro to vypadalo, jako by o sebe už delší dobu nedbal a nechodil ven. Takhle Snape, kterého znal, přece nevypadal. Ano, byl štíhlý, ale pleť měl přece jen o něco tmavší a Draco věděl, že ty řeči o tom, že má Snape mastné vlasy, jsou jen sprostá pomluva. Byl shrbený, jako by neustále čekal ránu, a Draco se nemohl zbavit dojmu, že je neohrabaný, plachý a vyhýbá se všem kolem sebe. Seděl sám ve stínu keřů nedaleko té partičky a možná až příliš okatě byl zabraný do nějakého pergamenu.
Dracova pozornost se přenesla zpátky k té čtveřici. Potter si hrál se Zlatonkou a vyžíval se v obdivu nejmenšího chlapce, který div neslintal blahem.
„Už to prosím tě schovej, než si tady Červíček samým vzrušením cvrkne do kalhot,“ ozval se ten vysoký kluk. Jeho hlas byl poněkud zkreslený.
„Červíček?“ užasl Draco. Tohle byl ten malý mizera, o kterém se jednou zmínil jeho otec, ten, který odvedl Pána zla tam, kde přišel o svou moc?
„Když ti to vadí,“ utrousil Potter a schoval Zlatonku do kapsy.
„Já se tak nudím,“ povzdychl si vysoký černovlasý kluk, jehož identita stále zůstávala Dracovi záhadou. „Škoda, že není úplněk.“
„To určitě,“ ozval se Lupin zpoza knihy, kterou četl. „Ještě nám zbývá přeměňování, takže jestli se nudíš, můžeš mě přezkoušet. Tu máš…,“ a podal tomu klukovi učebnici.
„Nepotřebuju se na ty pitomosti dívat, znám to všechno zpaměti,“ odfrkl si.
„Tohle by tě mohlo pobavit, Tichošlápku,“ ozval se tiše Potter. „Podívej, koho tu máme...“
Černovlasý kluk otočil hlavu směrem, kde seděl Snape.
„Výborně,“ šeptl měkce. „Srabus.“
Draco viděl, jak Snape vstal, strčil si pergamen do brašny a vyšel ze stínu křovin. Ve stejnou chvíli vstal taky Potter a ten vysoký kluk, co mu říkali Tichošlápek. Čím mu byl sakra tak povědomý? Červíček zůstali sedět, Lupin taky a dost špatně předstíral zájem o knihu. Červíček těkal pohledem mezi Potterem a Snapem a viditelně se na něco těšil.
„Tak co, Srabusi?" promluvil hlasitě Potter.
Snape reagoval okamžitě, pustil tašku a v mžiku měl v ruce hůlku a chystal se k útoku, když Potter křikl: „Expelliarmus!“
Snapeovi se hůlka vyškubla z ruky a měkce dopadla do trávy nedaleko. Vysoký černovlasý kluk se zachechtal a namířil na Snapea, který plavným skokem vrhl po hůlce.
Impedimenta!“
Snape kouzlo zasáhlo a srazilo k zemi. Několik studentů, kteří byli poblíž, se otočilo, někteří šli blíž, pár se jich tvářilo nejistě, ale většina se viditelně dobře bavila.
Draca zaplavoval vztek. Nebylo divu, že byl Potter, jaký byl, když jeho otec byl takový ubožák.
Snape ležel na zemi, lapal po dechu a marně se snažil osvobodit.
„Jak sis vedl u zkoušky, srábku?“ zeptal se Potter.
„Koukal jsem se na něho, jezdil nosem až po pergamenu,“ ušklíbl se černovlasý kluk. „Budou na něm všude mastné fleky, nepřečtou z toho ani slovo.“
Snape se pokusil vstát, ale opět bez úspěšně. Zmítal se, jako červ na háčku.
„Jen - počkejte!“ syčel a zajíkal se nenávistí. „Jen - počkejte!“
„Na co máme čekat?“ otázal se nevzrušeně černovlasý kluk. „Copak nám provedeš, srábku, otřeš si o nás nos?“
Snape vyprskl nějaké zaklínadlo a sprostě zanadával.
„Vypláchni si hubu,“ napomenul ho chladne Potter. „Pulírexo!“
Snapeovy z pusy vyrazil proud růžových mýdlových bublin. Začal prskat a dusit se.
Vzpomínka pokračovala ještě dost dlouho. Draco byl svědkem příchodu nějaké mudlovské šmejdky, která se snažila hrát si na samaritánku, i toho, jak byl Snape ponížen tím, že byl vyzvednut do vzduchu hlavou dolů. Od potupného svlečení do naha před celou školou ho zachránil jen náhodný příchod toho tupého hajného.
Když myslánka pohasla, uvědomil si Draco, že zírá s otevřenou pusou a rychle ji zavřel.
„Tahle!“ zasyčel tiše. „Tahle to bude!“
Ale pak se zarazil. Mohlo jich tam být víc. A skutečně bylo. Hladina se zčeřila a na dně se objevil nový obraz. Okamžitě poznal chlapecké záchody i Snapea, který u jedné z mušlí vykonával svoji potřebu. Draco si povšiml, že vypadá o dost klidněji a upraveněji než v první vzpomínce. Ještě nebyl hotov, když vešli Potter a jeho banda, byli ale tři. Lupin chyběl. Draco si uvědomil, že tady vypadají všichni mladší.
„A hele, tebe už maminka naučila na nočník?“ ušklíbl se Potter.
Snape se zarazil, ale pak se rychle upravil a natáhl se, aby spláchl.
„Ale to ne, dokonči to, že Siriusi?“ obrátil se Potter na vysokého černovlasého kluka.
„Sirius?“ zamračil se Draco a pak mu to došlo. „Sirius Black!“ Proto mu byl tak povědomý. Sice se hodně změnil, ale základní rysy zůstali stejné i po dvanácti letech v Azkabanu. Viděl ho přece na fotce v Denním věštci. Potter měl tedy opravdu pěkné kamarády – vlkodlaka, zrádce a vraha.
„Samozřejmě, někde jsem slyšel, že přerušované močení není zdravé,“ zašklebil se Black.
Všichni tři se začali pomalu blížit ke Snapeovi. Ten couvl od mísy.
„Nemáte být náhodou na vyučování,“ zavrčel.
„Náhodou ne, odpadlo nám to,“ usmál se Potter.
„Jsi rád?“ otázal se Black a zašklebil se.
Snape polknul. Draco zatajoval dech v neblahém očekávání toho, co přijde. Snape se pokusil prorazit a skoro by se mu to povedlo, kdyby na mokré podlaze neuklouznul a na kratičký okamžik neztratil rovnováhu. Dva páry silných rukou ho pevně uchopily a odvlekly ho k mušli, kterou nespláchnul. Červíček mu s připitomělým chichotáním rozepnul poklopec. Snape zasyčel dost sprostou nadávku.
„Pokračuj,“ vybídl ho zlomyslně Potter a přistrčili ho k mušli.
„Ani za nic!“ zasyčel Snape a Black ho kopnul kolenem do zad.
„No tak, bude to?“
„Polib mi!“ vyprskl Snape a pokoušel se vykroutit z jejich sevření, ale marně.
Black Snapea začal lechtat. Snape se svíjel, snažil se ovládnout, ale když se přidal i Pettigrew, neovládl se. Asi se mu pořád ještě chtělo hodně na záchod. Prostě se pomočil. Sice ho tiskl k mušli, aby se trefil, ale i tak se Snapeovy skutálely po tváři dvě slzy ponížení. Nebrečel, jen prostě nedokázal snést to ponížení a vyhrkly mu slzy.
„Ty nejsi Srabus, ty jsi Ufňukanec,“ ušklíbl se Black posměšně.
„Jo a ještě poučení pro příště, splachuj po sobě,“ dodal Potter a společnými silami strčili vzpouzejícímu se Snapeovi hlavu do té mísy. Ano, do té!
Dalších osm vzpomínek bylo stejně otřesných. Snape byl týrán a ponižován tím nejhorším možným způsobem. Draco viděl, jak o sebe přestává dbát a soustředí se akorát na to, aby uhájil holý život. Vůbec netušil, kterou by si měl vybrat, všechny byly příšerné a všechny by Potterovi přál. Žádná se nedala vyzdvihnout nad ostatní. Jenže pak se objevila jedenáctá. Draca to zarazilo. Bylo to hrozně divné číslo a Snape navíc mluvil o deseti. Přesto nahlédl do myslánky, ale viděl jen černozlatý obrys temné siluety lesa. Nedokázal rozeznat detaily. Naklonil se víc a než si uvědomil, co dělá, svět se jako by převrátil a on spadnul po hlavě dovnitř.

**léto 1977**

Severus se vracel z hodiny péče o kouzelné tvory, ale nešel zpátky do hradu přímo. Toulal se podél lesa. Ještě nebyla taková tma, avšak ve stínu obrovských stromů, jejichž vrcholky zlátly v postupujícím západu slunce, bylo šero. Vždycky když chtěl být sám, utíkal ven, a nezáleželo na tom, zda byla zima, pršelo nebo jako dnes byl krásný soumrak.
Léto přišlo letos opravdu hodně brzy. Vzduch byl pořád ještě těžký a bylo vedro, třebaže tady v blízkosti lesa byl přece jen chládek a pofukoval chladivý vítr. Měl tu klid na přemýšlení. Prohrábl si vlasy a připomněl si, že by si je měl zase umýt, až se vrátí na kolej. Po pravdě myl si je teď každý večer. V poslední době o sobe úzkostlivě dbal jako dřív. Záleželo mu na tom, aby Lily ani jednou nemohla říct, že je Slizoun, jak mu s oblibou už šestým rokem nadávaly všechny holky na škole.
„Tady jsi.“
Severus se otočil a přes jeho rty přeběhl nepatrný úsměv. Lily k němu došla a její měkká nádherná ústa ho políbila na tvář.
„Po hodině jsi se někam vypařil. Hledám tě už celou věčnost,“ vyčetla mu, ale usmívala se. V jejím hlas nezaznívala žádná výčitka.
„Chtěl jsem být chvíli sám,“ pokrčil Severus rameny.
„Sám? Ne se mnou?“ pousmála se.
„Vždyť mě znáš,“ pousmál se skoro omluvně.
„Je to tu romantické,“ řekla, když se rozhlédla. „Polib mě,“ požádala ho.
Severus pozvedl obočí.
„Ty jsi hrozně sentimentální, víš to?“
„A ty příšerně racionální. Polib mě.“
Přitiskl své tenké rty na její, vklouzl jazykem ho jejích nádherných úst a jeho ruce samy od sebe objaly její tělo a hladily ji přes hábit. Miloval její hlas, vůni jejího parfému, křivky jejího těla. Miloval ji celou svou duší.
„Pojď dovnitř,“ zašeptala mu do ucha.
„Ne, ještě ne. Vážně chci být chvíli sám,“ potřásl hlavou.
„Dobře, tak se sejdeme za dvě hodiny na našem místečku, jo?“ uculila se a v očích se jí zajiskřilo.
Severus polknul a přikývl. Lily mu dala ještě poslední pusu na tvář a odběhla. Sledoval ji dokud mu nezmizela z očí. Pak se otočil a zamířil k lesu. Lily Evansová – jeho prokletí a jeho požehnání. Pořád nemohl uvěřit tomu, že nejhezčí holka ze školy, miluje právě jeho. A jak na něj Potter žárlil! Od prvního okamžiku se do ní zamilovali oba, ale ona dala přednost jemu. Šprt, knihomol, famfrpálový antitalent, srab, mastňák, a kdo ví, jak mu ještě říkali, měl zřejmě něco, čemu se famfrpálovému šampionovi, školnímu tyranovi a neotesanci nedostávalo.
Aby ne! Severus věděl, jak se chovat k dívce, k dámě. Nikdy Lily do ničeho nenutil, zajímalo ho co dělá, věděl, že jí má podržet dveře, přisunout židli, podržet kabát, pustit do dveří. Měl prostě vychování a to na Lily pochopitelně dělalo dojem. Neměla ráda, když se nechal zatáhnout do rvaček s Potterem a Blackem, vyčítala mu tu urputnou nenávist, a protože ji miloval, snažil se to ovládnout. Od té doby, co s Lily začal chodit, Pottera s Blackem ignoroval, nenechal se vyprovokovat, snášel jejich schválnosti a urážky. Změnil se kvůli Lily a stálo mu to za to. Po pravdě se docela dobře bavil, když si ho dneska do dvojice na péči o kouzelné tvory Lily sama vybrala, protože jako obvykle s ním nikdo nechtěl být. Ještě se na Pottera usmál co nejmileji dokázal. Ten výraz v Potterově tupém ksichtu stál za milion. Nikdy nebyl oblíbený, neměl kamarády, příliš se od ostatních odlišoval. Měl jiné hodnoty, zájmy, cíle, jiný pohled na svět a lidi nemají holt rádi ty, kteří nějak vybočují z řady. Jenže možná právě proto ho Lily milovala. Právě proto, že nebyl jako ostatní kluci, protože ona taky nebyla žádná tuctovka. A Potter byl jen další famfrpálový blázen, kterých jsou na světě celé tucty.
„Nazdárek, Srabusi.“
Severus sebou trhl a otočil se. My o vlku a vlk…
„Co chceš, Pottere?“ zasyčel Severus tiše a nenápadně sáhl do hábitu pro hůlku. Ono se to Lily říkalo, nevšímej si jich, ale byly chvíle, kdy i ona prostě musela pochopit, že je třeba se bránit všemi dostupnými prostředky. Strnul. Jeho hůlka byla pryč. A to si byl jist, že ji tam dával! To nebylo možné! Nikdy nechodil bez hůlky!
„Hledáš snad tohle?“ ozval se za jeho zády posměšný hlas.
Severus se podíval přes rameno a jeho pohled se střetl s očima Blacka, jenž si pohrával s jeho hůlkou. Přimhouřil oči. Museli mu jí vytáhnout někdy během poslední hodiny. K sakru, Lily ho strašně rozptylovala, jinak by si toho určitě všimnul. Tohle nevypadalo dobře. Nejistě se rozhlédl. Koutkem oka zachytil pohyb a domyslel si, že to bude Pettigrew. Lupin s nimi nebýval, když ho týrali. Podíval se nahoru. Mraky právě utekly a kulatá bílá tvář měsíce v úplňku lhostejně shlédla na dění pod sebou. Když vyšel měsíc, bylo víc vidět. Ano, byl tu s nimi Pettigrew. Nyní je všechny viděl docela zřetelně.
„Vrať mi ji, ty zloději!“ zašeptal Severus co nejvýhružnějším tónem a pokusil se chňapnout po své hůlce, kterou mu Black mával před nosem..
„Ale, ale,“ zasmál se Black jako by mluvil s děckem, které chce všechno, co vidí.
„Co chcete?“ zeptal se Severus ostře. Byla to zbytečná otázka, věděl co chtějí, zmlátit ho a ponížit jako obvykle, ale snažil se získat čas.
„Dát ti lekci,“ zašeptal Potter a oči se mu zaleskly.
Severus polknul. Ještě nikdy neviděl v Potterových očí takový pohled. Cítil, jak něco nedobrého víří v jeho útrobách. Mohl Potter vidět, jak se tu líbal s Lily? Žaludek se mu svíral a v hrdle mu vyschlo. Ne, určitě je neviděl. Lily odešla už dávno. Bezděčně se podíval směrem k hradu. Tady by ho nikdo neslyšel ječet, ani kdyby si vyřval plíce. Neměl hůlku a oni byli tři, no spíš dva a půl, ale i tak. A Blackovy svaly vydaly za deset. Byl v pořádném maléru.
„Žádnou lekci nepotřebuju! Táhněte!“ zasyčel a snažil se znít statečněji, než se cítil.
„Ale ano, potřebuješ tvrdou lekci, abys dal pryč od Lily ty svý hnusný pracky!“ vyprskl Potter.
„Jo aha,“ ušklíbl se Severus. Tak je přece jen viděl. Nebo si jen domýšlel? Nebo je to pomsta za tu hodinu péče o kouzelné tvory? Ale na tom vlastně ani moc nesešlo.
„Žárlíš a myslíš si, že mě zastrašíš? No tak do toho, ty chudinko, rozbij mi hubu. Posluž si! Stejně ničeho nedosáhneš!“ vyštěkl Severus. Vědomí, že Lily je na jeho straně, že si ji Potter jen obrátí proti sobě, mu dodávalo odvahy. Byl odhodlaný snést všechno, jen aby to pak mohl před Lily obrátit proti Potterovi, který tak přijde i o tu nejnepatrnější šanci, že by si s ním něco začala. Bude dál chodit s ním a na Pottera se jednou pro vždy vykašle! Neztratí s ním ani slovíčko. A to bude jeho dokonalý triumf. To mu za pár modřin a šrámů i za ponížení stálo.
„Zavři tu svoji nevymáchanou hubu!“ osopil se na něj Potter.
Severus se ušklíbl. Byl překvapen, jak je klidný, připravený bojovat. Tuhle část svého já zatím neznal a příjemně ho překvapila. Do dnešního dne byl on, kdo couval, kdo utíkal, ale dnes byl ochotný se bít, i když věděl, že musí prohrát. Jednou někde četl, že pro lásku se musí něco obětovat. Dobrá, tak tedy obětuje. Obětuje pro Lily všechno.
„Do lesa?“ zeptal se Pettigrew.
Severuse to zmátlo, ale rychle to pustil z hlavy. Nechtěl se dát ničím rozptýlit.
„Jo, tam to bude nejlepší,“ přisvědčil Potter.
Severus čekal, napjatý jako struna, připravený se bránit všemi dostupnými prostředky. Bylo podivné ticho a ve vzduchu visela rvačka, jenže jako by nikdo nechtěl udělat první krok.
Pak se na něj vrhli jako dvě šelmy. Severus sice bojoval se ctí, ale faktem bylo, že se moc prát neuměl. Byl dobrý v kouzelnickém souboji, ačkoli pořád sahal po hůlce o dost pomaleji než Potter s Blackem, čímž se jeho šance na výhru citelně snižovaly, ale ve rvačkách tělo na tělo prohrával na celé čáře. Jeho nedobrovolná kapitulace byla otázkou okamžiku.
Black mu vtlačil koleno do zad, aby se nemohl pohnout a zkroutil mu obě ruce za záda.
„Svaž ho, Dvanácteráku.“
Při těchto slovech Severuse obestřela hrůza. Tohle totiž radikálně měnilo situaci.
„Co to děláte?!“ zaječel a začal sebou házet jako šílený. Věděl, že za nic na světě se nesmí dát svázat.
Bylo však pozdě. Potter mávl hůlkou a pevné provazy se mu omotaly kolem zápěstí a utáhly se, až sykl bolestí. Ležel na zemi naprosto bezmocný, vydaný jim na milost. Srdce mu bilo jako splašené a teprve teď se v něm začínal rodit skutečný strach. Neměl ponětí, co s ním chtějí dělat, a děsil se příštích okamžiků.
Vytáhli ho na nohy a vlekli do lesa. Přišlo mu, že to celé museli plánovat už hodně dlouho. Nikdo nemluvil. V lese bylo málo světla, Severus několikrát zakopnul, a kdyby ho nedrželi, upadl by.
Zastavili se až na malé mýtině. Na podzim se tu přehnala vichřice a leželo tu několik padlých kmenů. Severus byl hrubě shozen do trávy. Dopadl tvrdě na bok. Odstoupili od něj a Potter na něj namířil jeho vlastní hůlkou.
„Rozvážu tě, ale jestli se pokusíš utéct, zmlátíme tě tak, že tě vlastní matka nepozná,“ varoval ho Potter.
Severus neměl moc na výběr, takže přikývl. Svázaný neměl šanci. Doufal, že když bude zdánlivě spolupracovat, naskytne se mu příležitost k útěku. Téměř okamžitě ucítil, jak provazy povolily. Zvednul se a mnul si paže. Potter mu stále mířil hůlkou na hrudník. Severus se neodvažoval odhadnout, jakou kletbu by proti němu mohl použít, a tak zaujal nenucený, nevyzývavý postoj. Musí je ukolébat ke klidu a pak uteče.
„O co vám hergot jde?“ zasyčel vztekle. Jednou někde četl, že základem je s bláznem mluvit. A Potter měl rozhodně v očích výraz, který by Severus už definoval jako šílenství.
„Svlíkni se,“ nařídil Potter.
„Cože?“ zamžikal Severus. Jeho podezření se potvrdilo, Potter přišel o rozum. Musí to nahlásit Pomfreyové.
„Dělej,“ vyštěkl Potter ostře. Black a Pettigrew jen mlčky přihlíželi.
„Děláte si ze mě srandu?“ vyprskl Severus.
„Svlíkat!“ zavelel Potter a jasně bílý blesk rozštípl padlý kmen za Severusovými zády.
Severus sebou poplašeně trhnul, jak se leknul. Potter mu namířil na obličej.
„No?“
Severus těžce oddechoval. Ještě nikdy nebyl v takovém průšvihu. Ale co mohl dělat? Potter dnes vypadal, že je schopný úplně všeho. Black, tím méně Pettigrew, by ho nezastavil. Začal si rozepínat hábit. Měl pod ním jen tenkou košili a volné černé kalhoty. Nechal hábit sklouznout z ramen a dopadnout na zem.
„Pokračuj,“ ušklíbl se Potter.
Rozepnul si košili a hodil ji na hábit, který mu ležel u nohou. Nemohl si nevšimnout, jak Black doslova hltá každý jeho pohyb, jak se na něj dívá tím podivným výrazem a oči se mu lesknou. Severus ještě nemohl tomu pohledu rozumět, byl příliš mladý, ale instinktivně cítil, že to nevěstí nic dobrého. Zul si boty, stáhnul ponožky a nejistě se na Pottera zahleděl.
„Ještě,“ zněl povel. Hůlka mířící teď na jeho hlavu se nepohnula ani o centimetr.
„A když ne?“ zeptal se vzdorovitě.
Zem před jeho nohama vybuchla a zasypala ho sprška hlíny. Couvl.
„Příště to bude tvoje hlava,“ zavrčel Potter.
„To neuděláš,“ prohlásil Severus pevně. Nevěřil, že by Potter zašel až tak daleko.
„Vyzkoušej to,“ vybídl ho Potter tiše.
Severus polknul. Byl si zcela jist, že blafují, ale přece jen co kdyby. Rozepnul si pásek kalhot a nakonec je nechal sklouznout ze svých štíhlých boků přes dlouhé nohy až ke kotníkům. Vymotal se z nich a zůstal tam stát jen v černých slipech.
„Krásné,“ usmál se Black.
Severus neodpověděl. Cítil se hloupě. Bylo to ponižující.
„Na co čekáš?“ zeptal se ho Potter. „Řekl jsem svlíknout. Do naha, fofrem!“
Tohle už bylo moc.
„Ne,“ odmítl Severus.
„Ne?“ ušklíbl se Potter.
„Ne,“ přisvědčil Severus.
„Já žasnu, pánové, asi mi neslouží sluch, Srabus nám odporuje,“ ušklíbl se Potter.
Black mlčel, jeho výraz byl neproniknutelný, ale očima Severuse doslova hypnotizoval. Pettigrew se začal hihňat do dlaní.
„Neříkej mi tak!“ zasyčel Severus automaticky. Teprve když to vyslovil, došlo mu, jak směšně to v téhle situaci působí.
„Do naha!“ zazněl ostrý rozkaz jako prásknutí bičem.
„Ne!“ odsekl Severus. Byly jisté hranice, za které prostě jít nemohl. Jeho osobní hrdost mu to nedovolila.
O chvíli později Severus vykřikl a vtiskl si ruce do rozkroku. Klesl na kolena a pak se zhroutil na zem, kde se zmítal v bolestech. Měl pocit, že má koule ve svěráku. I když to trvalo pouze krátce, zůstal ochromeně ležet, protože bolest polevovala opravdu jen zvolna.
„Varoval jsem tě,“ pokrčil Potter rameny, pak podal hůlku Pettigrewovi a přistoupil k Severusovi.
„Ty hajzle!“ sípal Severus.
Potter neodpověděl. Kývl na netrpělivě na svého kumpána. Zdálo se, že Blackovi se do toho moc nechce, ale nakonec si klekl za Severusovou hlavou a násilím mu odtáhl ruce od těla. Potter se za vydatné pomoci Pettigrewa natlačil mezi Severusovy nohy. Severus sebou začal házet a Pettigrew mu hbitě zafixoval nohy tím, že vyčaroval provazy, které se obmotaly kolem Severusových kotníků a vrostly do země, čímž mu zabránily v jakémkoli divočejším pohybu. Bylo neuvěřitelné, jak se ten malý tlustý ničemný kluk proměnil ve schopného, když šlo o to někoho týrat a měl sebou své povedené kamarádíčky. Severus by teď bezmocný. Jeho tělo bylo napjaté a třáslo se vztekem i strachem.
„Hm, hedvábí,“ pozvedl Potter obočí, když přejel prsty po látce Severusova spodního prádla.
Severus se nadzvedl, jak nejvíc mu Blackovo sevření dovolilo a plivnul mu do obličeje. Mířil přesně. Potter ucukl a setřel si sliny z tváře. Black ho strhl zpátky.
„Plive jako kobra, hádě jedno, co?“ zamračil se Black.
„Ufňukánek zlobí,“ ušklíbl se Potter a otřel si tvář.
Pettigrew postávající těsně za Blackem podával Potterovi hůlku v domnění, že bude následovat trest, ale ten ji odmítl. Vzápětí vrazil Severusovi facku.
„Už to nezkoušej!“ zasyčel Potter nenávistně.
„Ale řekněte, není Ufňukánek nádherný chlapeček?“ řekl Black měkce.
„Když budeš spolupracovat, bude se ti to líbit,“ zašeptal Severusovi Pettigrew do ucha.
Severus se nemohl prakticky hnout a tak aspoň sprostě nadával.
Potter přejížděl rukama po Severusově světlé hebké kůži, ukazováčkem přejel postupně po každé bradavce a jemně do nich štípl. Část Severusovy mysli, která byla strachem a vztekem zatlačená do pozadí, si uvědomovala, že je to příjemné, ale Severus sám to pociťoval jako potupné týrání.
„Tak krásný, rozkošný, k pomilování. Nemám pravdu, kluci?“ komentoval to Black hravým skoro až něžným hlasem, zatímco Potter se Severuse dotýkal, avšak čistě účelovým způsobem. Severusovy svaly se napínaly až k prasknutí, dýchal přerývavě a křečovitě a neustále se zkoušel vymanit z Blackova sevření, jenž bylo pevné, ale zároveň překvapivě jemné. Nicméně by mu to bylo k ničemu, byl přivázaný za nohy. Měli to velmi dobře promyšlené.
„Tak se na to podíváme, co říkáte?“ ušklíbl se Potter a poklepal prsty na Severusovo přirození, zatím ještě skryté pod tenkou látkou.
„Ty hnusnej, úchylnej, pervezní, pošahanej, zasranej, zkurvenej kreténe!“ zaječel Severus.
„Tedy to je slovní zásoba, co?“ ušklíbl se Potter.
„A to má takovou malou, rozkošnou pusinku,“ dodal Black. „Řekni, Srabusi, už jsi se líbal, hm? Jak asi chutná ta tvá nádherná, sprostá tlamička?“ zašeptal Black, předklonil se a přitiskl rty na Severusovy. Byl to překvapivě smyslný polibek, ale Severus se chvěl odporem, když se mu mezi sevřené čelisti snažil dostat cizí jazyk. Pettigrew se chichotal. Potter něco říkal, ale Severus ho nevnímal. A pak ucítil, jak někdo uchopil okraj jeho slipů a prudce jím trhl dolů. Severus ve tváři zrudnul, jeho vyjeknutí udusil polibek, ale jak uvolnil čelisti, dostal odporný francouzák.
Zvuk trhané látky Severusovi prozradil, že právě odstranili poslední kousíček jeho šatstva. Byl teď úplně nahý.Už párkrát ho ponížili, ale ještě nikdy před nimi nebyl naprosto absolutně nahý. Strašně se styděl.
„Tohle už nebudeš potřebovat, hm,“ zašklebil se Potter a zahodil cár látky někam stranou. Pak kývl na svého kumpána Blacka.
Najednou byl Severus volný. Neuvědomil si bláznovství svého počínání a sotva ucítil, že ho pustili, zkusil utéct. Jenže pořád byl pořád přivázaný za nohy. Jeho zoufalé počínání je rozesmálo.
„Kam bys chodil? Vždyť jsme sotva začali,“ zachechtal se Potter.
Severusovi se podařilo vydrápat do kleku a přitiskl si dlaně do klína ve snaze zakrýt svoji nahotu.
„Jak je stydlivý,“ zašeptal Black. „No, řeknete, není to rozkošné?“ dodal a natáhl k Severusovi ruku.
Severus netušil, jestli ho víc ponižují ty jejich řeči, obzvláště ty Blackovy, nebo to co mu dělali. Uhnul před Blackovou rukou.
„Nebraň se mi,“ zašeptal Black, jeho rty byly tak blízko, že Severus cítil jeho horký dech vonící po mentolu. Hlavou mu blesklo, proč si Black čistil zuby, ale byla to jen prchavá myšlenka, která hned zapadla, aniž by se jí blíže zabýval.
„Když budeš hodný chlapec, slibuji, že zažiješ něco výjimečného. Ale když budeš zlobit, neuchráním tě před bolestí,“ dodal Black. Mluvil tak tiše, že ostatní zřejmě jen stěží mohli rozluštit, co mu říká.
„Myslíte, že si ho Srabus honí?“ ozval se Pettigrew najednou. Oči mu zářily a olizoval si rty. Podle boule v jeho kalhotách bylo jasné, že pohled na týraného Severuse ho vzrušuje.
„Myslíš, že ví, že ho nemá jen na čůrání?“ uchechtl se Potter.
„Chtěl bych to vidět, jak si to dělá,“ přál si Pettigrew
Severusova tvář zpopelavěla. Tohle nebylo dobré. Zacházelo to příliš daleko.
„Slyšels? Červíček chce vidět, jak si to děláš,“ nařídil Potter.
„Ani omylem! Nikdy! Zapomeň!“ zaječel Severus.
Za celý svůj život nikdy nezvyšoval hlas, když mluvil, ale teď vřískal jako na lesy. Ve skrytu duše, která se klepala hrůzou, totiž doufal, že ho někdo uslyší a přijde mu pomoct. Ačkoli pravděpodobnost, že by ho uslyšelo tady v lese něco jiného než vlkodlak nebo kentauři, byla mizivá. A ti by mu rozhodně nepomohli. K čertu i smečka vlkodlaků by byla lepší než tohle! Chtěli ho ponížit? Už byl a to jako nikdy! Chtěli ho zmlátit? Potlučený byl až dost. Tak co po něm vlastně chtěli? Aby nechal Lily? Jen přes svoji mrtvolu. I když si nebyl jistý, jestli se ji právě nechystají vyrobit.
Pettigrew vytáhl něco z kapsy kalhot. Měsíční paprsky se zaleskly na ostří břitvy.
„Když nebudeš spolupracovat, klidně by se ti mohlo stát, že odkud odejdeš bez jisté části své anatomie,“ řekl Pettigrew zlomyslně.
Severus zíral na břitvu jako uhranutý.
„Vyloučili by vás ze školy,“ špitl, ale hlas se mu slyšitelně třásl. Strach ho začínal pomalu ovládat, cítil počínající paniku.
„Vážně? Ty budeš všem ve škole vyprávět, že jsme ti ufikli koule?“ ušklíbl se Pettigrew. „No, třeba ti Pomfreyová sežene nové anebo ti tam dá trubičku a budeš chodit na záchod s holkama.“
V Severusovi by se krve nedořezal. Vztek ho už zcela opustil a zůstal jen strach, bezbřehý, absolutní, paralyzující strach. Vydal ze sebe jakési zakníknutí, na víc se nezmohl.
„No tak,“ zašeptal mu Black do ucha lehce zastřeným hlasem. „Co ti to udělá? Neříkej, žes to ještě nikdy nedělal. Udělej to aspoň kvůli mně, prosím. Všechno ti pak vynahradím, slibuji. Nebudeš toho litovat. Jen spolupracuj a bude to dobré, uvidíš.“
Severus jen zděšeně třeštil oči. Kdyby byl holka, asi by se teď bál o svou nevinnost. Byl ještě panic. Ale takhle si nebyl jistý, co má čekat. Byl zmatený, nejvíc ho mátl Black a ty jeho divné řeči. Byli by skutečně schopni…jistě madam Pomfreyová by mu nepochybně pomohla, ale při představě té bolesti a ponížení.
„Když to udělám…pustíte mě?“ kníknul a po tváři se mu skutálela osamocená slza. Jediné co chtěl, bylo dostat se odtud v jednom kuse. Dobře, tak se tedy poníží, udělá to, ale hlavně, aby ho pak pustili. Opovrhoval sebou za to a bylo mu zle z toho, že se nakonec podvoluje jejich tyranii, ale co měl dělat? Nechat se tu vykastrovat? Klidně by mohl dostat nějakou infekci nebo být pak do konce života neplodný, anebo ještě hůř, impotentní. Stálo mu to za to? Ne!
„Máš mé slovo,“ šeptl mu Black do ucha a přejel mu hřbetem ruky po tváři.
Severus ucukl a cítil, jak rudne. Jedna věc byla podvolit se, ale něco úplně jiného bylo udělat to tady přímo před nimi.
Zavládlo tíživé ticho. Tři páry dychtivých očí se do něj zavrtávaly. V jedněch četl bezbřehou nenávist, v jedněch perverzní vzrušení a v těch třetích se nevyznal. Severus si přál být mrtvý, bylo by mu to milejší než tohle. Provaz mu nedovolil couvnout ani o píď. Nohy ho bolely a cítil, jak se mu lano zařezává do kotníků. Uvědomoval si, že je jim vydaný na milost a nemilost. Snažil se myslet jen na to, že až dosáhnou svého, nechají ho jít, dají mu pokoj. Ale bylo to tak ponižující. Nedíval se na ně, snažil se jejich přítomnost ze své mysli vytěsnit, ale neúspěšně. Trochu roztáhl stehna. Na dlouhou chvíli zaváhal, hnusil se sám sobě.
„Tak dělej,“ pobídl ho Potter netrpělivě. Vypadalo to, že není na tohle divadlo nijak zvědavý, že to chce mít už za sebou.
Severus pevně zavřel oči a pravou ruku si položil na stehno. Nemohl věřit, že se sníží k něčemu takovému. Přišel si jako ta poslední děvka. Neustále si opakoval, že nemá na výběr, že je to to menší zlo. Křečovitě se nadechl a pak…nedokázal to. Nemohl! Prostě nemohl!
Black si povzdechl. Znělo to tak smutně, až z toho Severuse zamrazilo. Vlastně ho Blackovo chování děsilo víc, než Potter a Pettigrew dohromady.
„Třeba, chudáček, neví, co po něm chceme,“ ušklíbl se Potter.
„Možná…bychom mu měli pomoct. Co říkáte, kluci?" navrhl Pettigrew a olízl si rty.
Black mlčel.
„Jasně,“ přikývl najednou Potter.
Než se Severus zmohl na protest, povalili ho na záda. Zaskučel, protože mu kyčli projela ostrá bolest. Potter mu obtočil jednu ruku kolem krku a druhou mu sevřel obě zápěstí. Pettigrew si mu sednul na nohy.
Black se tvářil všelijak.
„Ne,“ zachraptěl Severus, ale to už se jeho nejintimnější části těla zmocnila Pettigrewova ruka. Vzal jeho ochablý penis a hladil ho po celé délce, která nebyla zanedbatelná.
„Kdo by to řekl. Příroda je občas štědrá na špatných místech,“ okomentoval to Potter.
Pettigrew se uchichtl. Black nadále mlčel.
Severus si představil, jak drtí jejich hlavy na krvavou kaši. To jediné mu pomáhalo zachovat si zdravý rozum.
Pettigrew si přestal jen tak pohrávat a osahávat Severuse a začal mu ho honit. Severus se snažil vzepřít, vymanit se z Potterova sevření, ale byl bez šance. I když byl unavený, bojoval, zmítal se, vzpíral se, ale všechno marno. Pettigrew si počínal překvapivě zručně a brzy se proti Severusově vůli začal účinek projevovat. Severus se zahleděl zoufale na Blacka stojícího nečině opodál. V jeho pohledu byla úpěnlivá prosba, ať je zastaví, ať něco udělá, ať mu pomůže! Black uhnul pohledem a Severus ho v duchu proklel.
„Jen se na něj podívejte. Líbí se mu to,“ zachechtal se Pettigrew.
„Ale těch keců a scén okolo, co měl, že jo?“ přisadil si Potter.
Severusovi bylo na zvracení, když cítil, jak tvrdne. Pettigrew si pod hábitem rozepnul kalhoty a volnou rukou se začal uspokojovat.
„Ne, ne, ne!“ opakoval pořád dokola Severus zoufale a mrskal sebou tak, jak mu to jen sevření jeho trýznitelů dovolovalo.
Black se zcela záměrně díval stranou.
Pettigrew věděl, co dělá, takže Severusův penis tu teď trčel do vzduchu v celé své kráse. Severus nenáviděl to, že se jim podařilo ho vzrušit, třebaže to byla jen reakce na mechanické dráždění, nenáviděl ty jejich pohledy, to Pettigrewovo vzdychání, nenáviděl sebe, protože se tu jen bezmocně zmítal a zmohl se jen na chraplavé dodechování a sem tam mu dokonce unikl i tlumený sten, který vždycky přecházel do výkřiku odporu a za to se taky nenáviděl. Ale ze všeho nejvíc nenáviděl Blacka, že tam jen tak stojí, odvrací pohled a nepomůže mu, že dělá, jako by to bylo v pořádku!
Pettigrew si olizoval rty a sledoval každičkou Severusovu reakci. Jak obrací hlavu ze strany na stranu, jak proti vlastní vůli vychází vstříc boky, jak se mu chvějí nohy a napínají svaly ve slabinách a ten štíhlý nádherný penis, který čněl do výše, ten lesknoucí se žalud, z kterého právě vytekla kapka touhy, a jak Severus zatínal prsty a vrčel odporem. Pettigrew natáhl ruku a se svítícíma očima přejel po krví nalité, naběhlé špičce, která se vlhce leskla a se zavzdycháním se udělal. Severus zadoufal, že když Pettigrew dosáhl svého, dají mu pokoj. Znovu se s prosbou zahleděl na Blacka. Vždyť mu slíbil, že ho pak pustí! Ten se na něj ale vůbec nepodíval. A Pettigrew pokračoval. Severus cítil nekončící ponížení, zostuzení, zhnusení nad sebou samým. Nechtěl se tu před nimi udělat, nechtěl, jenže tomu nedokázal zabránit.
„Jen se na sebe podívej, ty chudáku. A ty by sis chtěl něco začít s holkou, když tě rajcuje dělat to s klukem?“ posmíval se mu Potter. „Co bys asi s ní dělal, hm? Přednášel jí o mnoholičném lektvaru? No, to by jí fakt vyzvedlo do nadoblačných výšin. Jsi jen malej ubohej buzerant a tohle je toho jen důkazem!“
Black nervózně přešlápl.
Severus cítil, že je blízko, vnímal jak se chvěje se, jak se mu slabiny svírají. Bylo to tak neskutečně ponižující. Chtěl umřít, protože si nedokázal představit, jak se po tomhle bude moct ukázat mezi lidmi. A Lily – bože, kdyby se to dozvěděla taková ostuda, to ponížení! Pettigrew zrychloval pohyby ruky. Severusovi unikl vzlyk, nezadržitelně mu to přicházelo.
Potter měl co dělat, aby Severuse udržel, a Pettigrew příliš dychtivě čekal na Severusův orgasmus. Nevěnovali tedy pozornost tomu, co se kolem děje. Black vytáhl hůlku a provazy kolem Severusových do krve rozedřených kotníků se uvolnily. Severusovi unikl jediný výkřik a na jeho břicho dopadla sprška horkého spermatu. Pettigrew pustil jeho ochabující penis a se spokojeným úšklebkem roztíral tu bílou tekutinu po Severusově břiše. Potter zřejmě nepředpokládal, že by byl Severus v tuhle chvíli něčeho schopný a povolil sevření.
Severus sebou mrskl zcela nečekaně. Provazy už ho nedržely, takže začal kopat, že málem Pettigrewovi vyrazil zuby. Vytrhl se Potterovi a než se vzpamatovali, dal se na zběsilý útěk. Nikdo si v tu chvíli zjevně neuvědomil, že Black měl skvělou příležitost Severuse chytit, ale nevyužil ji. Nechal ho utéct.
Jestli v něčem měl Severus výhodu, byly to jeho rychlé nohy. Kdykoli se dokázal vyprostit a utéct, nikdy ho nechytili. Nepřemýšlel kam běží, ignoroval klacky i kamení, jenž mu rozdíraly nohy, nevšímal si větviček a trnitých keřů, které ho šlehaly a drásaly. Na bolest nebyl prostě čas. Jediné, co chtěl, bylo utéct. Zakopnul, upadl a skutálel se ze svahu. Ztěžka se zvednul, celý špinavý, udělal kulhavě několik kroků, ale pak se i přes bolavá rozbitá kolena znovu rozběhl. Byli mu v patách. Severus teď běžel jako o život, ale přece jen mu sil rychle ubývalo.
Potter ho dohonil jako první a srazil na zem. Severus byl zahnaný do kouta, ponížený, vystrašený a neměl co ztratit. Vjela do něj divokost, jakou jeho trýznitel dosud nikdy nezažil. Začal kousat a škrábat jako zvíře, ječel jako by čtvrtili za živa. Podrápal Potterovi tvář a pak se mu zakousl do ruky, až ucítil v puse krev. Potter ho volnou rukou udeřil do hlavy. Severus se ale rval jako zvíře. Ještě několikrát Potterova pokousal, než dostal surový kopanec do boku, až zaúpěl, a schoulil se do klubíčka.
„Tohle si odskáčeš, ty bastarde!“ zasyčel Potter vztekle, oči se mu zaleskly až fanatickou nenávistí.
Potter zaslepený bolestí a vztekem začal do Severuse kopat. Severus se snažil si chránit hlavu. A pak při pohledu na ten malý, podrápaný, špinavý zadek, dostal Potter ďábelský nápad.
Uchopil Severuse v pase a vytáhl ho na všechny čtyři. Uštvaný a ranami otřesený Severus se bránil jen velmi chabě, lapal po dechu a třásl se. Potter mu koleny roztáhl nohy, jednou rukou si rozepnul kalhoty, deseti nacvičenými pohyby přivedl svůj penis k erekci a na jediný příraz do něj tvrdě proniknul. Les se naplnil ozvěnou Severusova výkřiku. Bolest, jakou v tu chvíli prožíval, se nedala s ničím, co dosud poznal, srovnat. Potter se zarazil, protože ho to taky zabolelo, ale pak začal rychle a hluboko přirážet. Severus se nejdřív snažil odtáhnout, Potter měl co dělat, aby ho udržel. Severus skučel a zarýval prsty do hlíny, ale neměl sílu vzepřít se natolik, aby se osvobodil. Nakonec se přestal bránit, přední polovina těla se mu zhroutila na zem a rozbrečel se. Potoky slz mu stékaly po špinavém podrápaném obličeji a jeho zbité tělo se klepalo jako by měl zimnici. Potter si rychle odbýval své.
Pettigrewem dorazil celý zadýchaný a mlsně se olízl, když spatřil, co se děje. Black pomalý krokem došel k Pettigrewovi a při pohledu z kopečku dolů na tu scénu, mu z tváře vyprchala barva.
„Pojď,“ vybídl ho Pettigrew dychtivě.
Black mu však bolestivě sevřel rameno a zabránil mu jít blíž. Jen tam stáli a dívali se. Přesněji Pettigrew lačně hltal tu scénu očima, Black hleděl do země, obočí svraštěné. Severusovy vzlyky a jeho bolestné skučení doléhalo až k nim.
Potter konečně s výkřikem dospěl k orgasmu, sevřel pevně Severusovy boky a několikrát přirazil co nejhlouběji to šlo, přičemž do bledých špinavých a už tak podrápaných stehen zaryl nehty. Severus nevydal ani hlásku.
„To máš za Lily, ty parchante!“ zasyčel Potter Severusovi do ucha. „Varoval jsem tě, že jestli jí nepřestaneš obtěžovat, budeš toho šeredně litovat!“
Nakonec svou oběť pustil a rychle se zapnul. Severusovi se rozjela kolena do největší možné šířky a jeho trup se skácel na zem. Vypadal dost směšně a uboze, jak tam tak ležel s vystrčeným zadkem, celý špinavý, podrápaný a zmlácený.

Draco seděl na posteli a lapal po dechu. To, co právě viděl ho skutečně šokovalo. A to už bylo co říct, protože on byl od otce zvyklý na ledascos.
Kdyby tohle viděl slavný Potter! Pomyslel si Draco znechuceně. Nepochyboval, že by to byla pro dokonalého Harryho Pottera pořádná rána, zjistit, že jeho otec byl prach obyčejný násilník a jeho kmotr nebyl o mnoho lepší.
Měl zcela jasno. Tohle byla ta vhodná věc, kterou Pottera nechá zakusit na vlastní kůži. Ta mu ukáže jeho otce v pravém světle. Snape bude nepochybně nadšený a spokojený, až za něj Potterovým vrátí tuhle potupu, tohle ponížení. A navíc už jen to pomyšlení, že by vojel Pottera, ten zázrak kouzelnické světa, Vyvoleného, se Dracovi docela zamlouvala. Když si představil, jak vniká do toho nanicovatého mizerného kluka s tou prokletou jizvou, dokonce se vzrušil. Pomstí Snapea a vrátí Potterovi všechno i s úroky a možná něco přidá!

**o dva týdny později**

Snape přerovnával police ve svém kabinetu. Nebylo to potřeba, dělal to, protože byl mrzutý. Nejdřív se mu zdálo jako dobrý nápad, využít, ne zneužít, Draca jako nástroj své pomsty, ale teď se mu to nějak rozleželo v hlavě. Začínal mít pocit, že nebylo moudré do toho tahat to dítě. Ano, navzdory tomu, jak se Lucius rád svým synáčkem chlubíval, to byl jen naivní kluk, kterého matinka pěkně rozmazlila. Jenže nezasloužil si Potter znát pravdu o svém otci? Copak Potter přímo netoužil poznat, jaký byl jeho otec? Takže proč tomu zázraku kouzelnického světa nesplnit jeho přání?
Sehnul se k dolní polici a začal přerovnávat nádobky s přísadami. Najednou se zarazil sáhl dozadu a vytáhl dračí kůži. Ano přesně tu dračí kůži, kterou hledal a jejíž zmizení připisoval na vrub Potterovi. Zapadla za polici. Narovnal se a zaklel.

„Ok, uvidíme se ve věži,“ rozloučil se Potter s Weasleym a Grangerovou. Přeběhl nádvoří a spěchal za Hagridem. Ráno dostal vzkaz, zda by nemohl přijít a sám. Po pravdě se mu moc za Hagridem nechtělo. Měl teď svých starostí dost, ale přece jen byl to jeho přítel a přátelům se neodmítá tak snadno. Nakonec co by se mohlo stát, když na chvilku zaskočí, no ne? Mohlo to být důležité.
Potter přeběhl školní pozemky a s rozkoší vdechoval vzduch. Bylo ještě příjemné počasí, ale listí na stromech už zlátlo. Podzim se nezadržitelně blížil. Na dohled od Hagridovy hájenky se zastavil. Zdálo se, že nikdo není doma. Že by Hagrid na schůzku zapomněl? Nebo měl možná něco důležitého na práci. Potter si nebyl jistý, co má dělat.
Nejednou svět kolem něj zčernal.
Potter zamžikal. Díval se do nebe, na kterém byl už patrný měsíc v úplňku. Smrákalo se a vzduch se citelně ochladil. Cítil se, jako by v běhu narazil do zdi. Když se ale pohnul, zjistil, že je svázaný.
„Co to má znamenat!“ zanadával. „A kde jsou moje brýle?!“
Draco stál mimo Potterovo zorné pole. Byl hrdý na to, že našel to místo, kde byl před léty ponižován a týrán Snape. Vybral si i den, kdy je měsíc v úplňku. Jen se mu nepodařilo dopátrat se přesného místa činu, což ale vůbec nevadilo. Snape mu sice několikrát nenápadně leč jasně naznačil, že ať podnikne cokoli, on s tím nechce mít nic společného, ale Draco jeho pomoc nežádal. Byl rozhodnutý a nic ho nemohlo od jeho pomsty odradit. Přece už nebyl dítě, Snape to musel konečně pochopit, že nepotřebuje vodit neustále za ručičku.
Vytáhl hůlku. K celé akci si přizval své dva nohsledy Crabbea a Goylea. Až se bude Potter bránit, jejich silné paže se mu budou náramně hodit. Nebyly sice příliš chytří, ale jejich mlčenlivostí si mohl být stoprocentně jist.
„Rozvážu tě, Pottere, ale jestli se pokusíš utéct, zmlátíme tě tak, že tě vlastní matka nepozná,“ pronesl Draco, jako by byl na divadle. Byl docela svým výkonem potěšen. Taky si ho několik dní trénoval, aby správně zapůsobil, vžil se do své role.
„Tohle si odskáčeš. Malfoyi!“ vyprskl Potter.
„Nezajímá tě oč mi jde?“ zašklebil se Draco.
„Kašlu na to!“ odsekl Potter a snažil se uvolnit pouta.
„Kdysi dávno se jistý student dopustil vážného přestupku, co přestupku trestného činu. Víš, jak se jmenoval?“
„To mě nezajímá!“
„James Potter,“ vyslovil Draco pečlivě to jméno a pak pokračoval: „A ty dnes na vlastní kůži poznáš, jak se tehdy cítil ten, koho si tvůj velectěný otec vyhlídl za svou oběť.“
„Myslíš si, že ti to uvěřím?“ potřásl Potter hlavou. „A radím ti, abys mě pustil. Hagrid mě bude hledat. A Ron a Hermiona taky.“
„Nevyhrožuj, Pottříčku. Nikdo tě hledat nebude. Hagrid ti nikdy nepsal, ten tupec nasává v hospodě. Postaral jsem se, aby měl za co. A tvoji směšní přátelé právě teď nejspíš čtou vzkaz, že na tebe nemají čekat, že přijdeš pozdě. Nikdo tě nebude hledat a nikdo tě tu neuslyší,“ usmál se Draco.
„Koleduješ si, Malfoyi!“ vyštěkl Potter a zacloumal provazy.
„Na někoho, kdo se tu zmítá jako červ na háčku, si troufáš,“ ušklíbl se Draco. „Teď tě rozvážu, ale nedělej blbosti. Nebudu váhat.“
Potter ucítil, jak provazy povolily a vyskočil na nohy. Hůlku se ani nenamáhal hledat, bylo mu jasné, že mu ji vzali. Zvážil své možnosti. Když po Dracovi skočí, nejspíš to schytá dřív, než se mu podaří sevřít prsty kolem krku toho zmijozelského spratka. Rozhodl se tedy, že vyčká.
„Takže co to je? Pomsta za někoho? Proč já? Nemám s tím ni společného,“ zamračil se Potter.
„Och, ale to víš, že máš. To tvůj otec tohle celé vymyslel a ty budeš dnes hlavní…postavou téhle…hry. Svlíkni se!“
„Cože?“
„Dělej,“ zašeptal Draco výhružně.
„Jsi upadl na hlavu, ne? Ani nápad!“
„Svlíkat!“ zavelel Draco a jasně bílý blesk rozčísl strom po Potterově pravici.
Potter sebou trhl.
„Nó?“ protáhl Draco a namířil Potterovi hůlku do obličeje.
„Nepadá v úvahu, Malfoyi,“ odmítl to Potter rázně.
O chvilku později Potter vypískl a sevřel si rukama rozkrok. Svalil se na zem a zmítal se tam, jako by do něj pustili elektrický proud. Draco se pousmál spokojený sám se sebou. Hodiny strávené v knihovně se vyplatily.
„Nó?“ řekl Draco znovu, když efekt kouzla pominul. „Nebo ti to nestačilo?“
„Nikdy!“ vyprskl Potter, lapal po dechu, ale přesto se mu podařilo vydrápat se na nejisté nohy. Draco mu dovolil uběhnout několik metrů, než mu kouzlem podrazil nohy. Potter se svalil a Crabbe s Goylem ho hrubě vytáhli ho na nohy. Draco na něj namířil hůlkou. Byl rozmrzelý, že je Potter tak paličatý. Snape zhodnotil tehdy bezvýchodnost situace lépe. Ale co se dalo dělat. Snape byl bezesporu inteligentnější než nějaký Potter. A tak pomalu pomocí kouzla kousek po kousku rozřezával Potterovo oblečení na dlouhé úzké cáry látky, jako by loupal banán. Občas se úplně netrefil a Potter syknul bolestí, když ho Draco říznul. Nakonec zůstal Potter jen v tmavě modrých trenýrkách, ponožkách a teniskách. Draco se uculil, když viděl, jak mu z chladného vzduchu naskočila husí kůže.
„Na zem s ním!“ nařídil.
Crabbe nejprve poněkud nemotorně rozložil na trávu deku a pak na ni spolu s Goylem vcelku bez problémů položili vzpouzejícího se Pottera na záda. Byli o dost silnější než on, taky proto si je Draco vybral. Potter se zmítal a svaly v jeho pružném těle se svůdně napínaly.
Crabbe roztáhl Potterovi nohy stále obuté do tenisek a Draco mu je přivázal, pak se mezi ně vměstnal.
„Tohle vám přijde draho!“ vyhrožoval Potter a škubal sebou.
Draco se ušklíbl, když viděl, že Potter se třese stejně jako tehdy Snape, ačkoli částečně to nepochybně bylo zimou. Přejel letmo prsty Potterovi přes trenky.
„Hm, čekal jsem něco lepšího,“ ušklíbl se posměšně.
„Polib mi!“ vyštěkl Potter.
„Všechno má svůj čas,“ uculil se Draco. „Nemusíš se bát, o nic tě neošidíme. Budeš to mít jako…od tatínka.“
„Máš mě za kreténa? Tohle by můj otec nikdy neudělal!“ ohradil se Potter ostře. „Až se to dozví Brumbál!“
„Nemyslím, že se to dozví,“ prohlásil Draco a pak dodal posměšným tónem: „Řekněte, kluci, není náš Vyvolený rozkošný chlapeček?“
Crabbe a Goyle se rozpačitě křečovitě zasmáli. Viditelně jim to, co viděli, nebylo moc po chuti. Ale Draca nikdy omezený názor těch tupců nezajímal.
Potter zasyčel odporem, když Draco přejel konečky prstů po jeho nahé hrudi, ale to bylo tak jediné, co mohl dělat. Cítil se hrozně. Tolikrát už unikl samotnému Voldemortovi a teď ho dostane Draco a jeho dva kumpáni? Ne, to nemohl připustit. Navíc to bylo ponižující.
Draco si vychutnával kontakt s Potterovým tělem. Byl až překvapen, jak hebká byla jeho pokožka. Opájel se tím pocitem a s rozkoší vnímal své rostoucí vzrušení, které ho překvapilo, ale nebránil se tomu. Klouzal rukama po Potterově hrudníku, hladil ho a v jedné chvíli se sklonil, aby ochutnal jeho bradavky. Potěšilo ho, když po krátkém intenzivním sání a lehkém kousnutí ztvrdly.
„Tak rozkošný,“ zašeptal Draco. „Řekni, jsi pořád ještě panic?“
Potter těžce oddechoval, Dracova otázka mu nestála za odpověď. Byl rozpolcený. Tělo křičelo po dalších dotycích, ale celá jeho bytost se tomu vzpírala.
Draco na kratičký okamžik zaváhal než sklouznul rukou dolů a přejel rukou přes látku jeho trenek.
Potter sebou škubl a vyprskl: „Tobě přeskočilo, Malfoyi!“
„Myslím, že jsi, že,“ usmál se Draco. „Tak krásně nevinný, slaďoučký,“ šeptal a pak po stáhnul okraj Potterových trenek dolů. Potter zrudnul jako rajče. Zcela jasně si uvědomoval, jak byl Crabbem nadzvednut a že mu Draco pomaličku stahuje trenky z těla až byl zcela nahý. Tváře mu zahořely studem.
„Hups,“ zašklebil se Draco, když zjistil, že přes provazy a tenisky Pottera nesvlékne. Jedním mávnutím hůlky nechal trenky zmizet. „Lepší, co říkáš?“
Potter poměrně jadrně vyjádřil, co si o tom myslí.
Draco si olízl rty. Ještě nedávno se mu to, co udělali Snapeovi hnusilo, teď však pomalu začínal chápat, jak smyslná může být tahle hra na násilníka a oběť. A Potter byl mimořádně rozkošná oběť. Draca to vědomí ohromilo.
„Bude mi ctí uvést tě do světa dospělých, můj malý Pottříčku. Uvidíš, ještě se ti to bude líbit,“ šeptal Draco zastřeným hlasem.
Upřímně se zasmál nad tím, jak Potter, stejně jako Snape kdysi, zkusil utéct, když ho pustili, jak si neuvědomil, že je přivázaný.
„Opatrně,“ uculil se Draco a posadil se na délku paže proti Potterovi na bobek. „Byl bych nerad, kdyby sis ublížil, ty můj Pottříčku králíčku.“
„Nepřibližuj se, ty prasáku!“ vyhrkl Potter a rozpačitě si rukama zakryl rozkrok. Srdce mu zběsile bušilo a najednou mu už zima nebyla.
„Snad se nebojíš, Pottere?“
„Tohle si šeredně odskáčeš!“
„Nevyhrožuj,“ pousmál se Draco, dávaje najevo, že Potterovy plané hrozby na něj nedělají žádný dojem. „Cukroušku,“ dodal posměšně.
Byl čas začít.
„Řekni, Pottere, děláš si to, hm? Sám v pokoji, když tvoji kamarádíčci spí? Honíš si ho? Jak to máš rád? Co tě vzrušuje? Pověz. Ne…ukaž.“ šeptal Draco zastřeným hlasem a zálibně si prohlížel Pottera, který byl zcela nahý až na ponožky a tenisky.
Potter šokovaně otevřel pusu, ale když si uvědomil, jak zírá, rychle ji zavřel.
„Chci to vidět,“ zašeptal Draco. „Chci, aby ses přede mnou udělal.“
„Tak to mě budeš muset zabít,“ odsekl Potter vztekle. Styděl se a bylo to tak ponižující. Navíc, ačkoli si to snažil nepřipouštět, se bál. Nevěřil Dracovým řečem o jeho otci ani slovo, ale nebyl si jist, kam až je ochotný zajít. Byl by schopný mu ublížit?
Draco vytáhl z kapsy hábitu břitvu. Přesnou kopii té, kterou vyhrožovali Snapeovi. Na rozdíl od Pottera měl smysl pro jemné detaily. A Snape si přece přál, aby to bylo co nejpřesnější, sám to řekl. Jistě jeho preciznost ocení.
„Když budeš hodný, možná se ti to bude i líbit. Ale v opačném případě by se klidně mohlo stát, že odkud odejdeš bez jisté části své anatomie,“ tuhle větu si cvičil před zrcadlem nejvíc. Chtěl mít ve tváři ten správný výraz. Jistě, Snape taky zdůrazňoval, že to nesmí mít žádné následky a vykastrovaný Potter jistě do kategorie nežádoucí následky spadal. O to víc bylo důležitější, aby byl přesvědčivý.
„To se neodvážíš,“ hlesl Potter a z tváře mu vyprchala barva.
Draca potěšilo, že se Potterovi třese hlas úplně jako Snapeovi, když byl v téhle situaci.
„Myslíš?“ pozvedl obočí. „Ty budeš všem ve škole vyprávět, že jsem ti ufiknul koule?“
Potter zbledl a bezděčně si sevřel své nádobíčko, jako by se chtěl ujistit, že ho tam pořád má.
„No, třeba ti Pomfreyová sežene nové anebo ti tam dá trubičku a budeš chodit na záchod s holkama,“ uchichtl se Draco a pohrával si dál s břitvou.
Potter vydal jakýsi skřek, jako by se dusil. Draco byl sám na sebe pyšný, jak mu to dokonale vychází. Snape na něj bude hrdý.
„Co ti to udělá,…Harry,“ zašeptal Draco měkce. „Určitě onanuješ rád. Já taky. Udělej to pro mne. Bude to stejné, jen u toho budeš mít publikum. Třeba se ti to bude i líbit víc, když se budeme dívat.“ usmíval se Draco. Crabbe a Goyle nicméně nevypadali, že by se chtěli dívat.
„Nikdy!“ vyprskl Potter.
Draco významně přejel prstem po ostří břitvy. Osobně ji ráno nabrousil.
„Rozmysli si to dobře.“
Potter polknul. Cítil, jak ho veškerá odvaha opouští, zůstával jen paralyzující strach. Draco byl syn Smrtijeda, určitě by mu nedělalo problém svoje výhružky dodržet. Potter těkal očima sem a tam. Co mám dělat? Co mám kurva dělat?
„Udělej to a…já tě nechám jít,“ slíbil Draco. „Když budeš chtít a budeš moc hodný, ukážu ti pak, jak to mám rád já, hm.“
„Víš, co mi můžeš?!“ vyštěkl Potter.
„Já věděl, že neodoláš,“ usmál se Draco a opájel se tou mocí nad Potterem. Vzrušovalo ho to. Nemohl se nasytit toho zděšeného nevěřícného pohledu těch zelených očí. a zároveň cítil protichůdnou touhu Pottera obejmout a ujistit, že mu přece nic strašného udělat nechce.
„Co to kecáš?“ zajíkl se Potter a pak nejistě dodal: „Když to…budu moct jít?“
„Nemáš moc na výběr, nemyslíš? A pak nejsi v pozici, aby sis kladl podmínky. Ale já umím být velkorysý,“ usmál se Draco.
„Tak buď velkorysý a pusť mě,“ požádal Potter a snažil se, aby to neznělo moc zbaběle.
„Ale to ne, Harry,“ nasadil Draco posmutnělý výraz. „Vždyť jsme si ještě nic neužili. Přece bys o to nechtěl přijít.“
„Jde ti jen o to mě ponížit, co? Ale to se ti nepovede!“ vyprskl Potter. Snažil se působit sebevědomým dojmem, třebaže se třásl jako osika. Vlastně dokonce o tom začal uvažovat. Už takhle ho Malfoy ponížil. No, tak se před ním udělá, třeba ho opravdu pustí. Jeho pohled ulpěl na břitvě. Vzhledem k druhé variantě by z toho vyšel docela lacino.
Potter se posunul a pomalu si lehnul na záda. Říkal si, že když na ně neuvidí, půjde mu to líp. Nebude na ně myslet. Oč to bude jinačí než ukájet se v posteli, zatímco ostatní spí? Roztáhl svá štíhlá stehna. Dracovi plály oči a olizoval si chtivě rty. Cítil touhu vzít si Pottera hned, když se tu jeho nahá prdelka tak krásně nabízela, ale ovládl se.
„Ano,“ zašeptal Draco roztouženě. „Jsi tak nádherný, k pomilování.“
Potter se třásl. To ponížení bylo hrozné. Nemohl tomu uvěřit, že se chystá zachránit si krk tím, že se tu bude ukájet před tím bastardem Malfoyem. Jak si bude moct sám sebe vážit, když to udělá? Na druhou stranu měl svého pindíka rád a nerad by o něj přišel. Co je potupnější, podvolit se nebo být vykastrován jako dobytek? Ptal se sám sebe.
Draco cítil, jak mu srdce bije jako splašené. Udělá to? Přemítal.
Potter vzdychl, když jeho ruka sklouzla do jeho rozkroku. Snažil se nemyslet na to, že se dívají. Jemně začal pohybovat rukou ve volném tempu.
Dracovi se rozšířily oči. Nečekal, že by Potter byl ochotný udělat to, co Snape tehdy odmítl. Díval se na to fascinující divadlo, že skoro zapomněl, proč tu je.
Potter se to snažil odbýt si to co nejrychleji a Draco to poznal. Kleknul si mezi jeho rozevřená stehna a zpomalil pohyby jeho ruky. Potter otevřel oči. Byl ochotný potlačit svoji důstojnost a podvolit se, aby si zachránil kůži, ale nehodlal strpět, aby na něj Draco sahal.
„Ne!“ vřískl a zkusil Draca odstrčit.
„Spolupracuj a bude se ti to líbit, za to ti ručím,“ zašeptal Draco a luskl prsty. Crabbe Pottera přidržel a Draco ho odvázal, chtěl ho volného, pak se opět začal věnovat jeho dychtivému pohlavnímu orgánu.
Potter ječel odporem, jako když ho na nože berou. Kopal nohama do vzduchu, ale zároveň vycházel vstříc boky proti Dracovým pohybům. Bylo rozkošné, jak se nemohl rozhodnout, co chce. Goyle na Dracův pokyn přistoupil a podržel mu nohy.
„Ty debile, nadrženej buzerante, ty malfoyská svině!“ vřískal Potter nenávistně a prokládal to vzdechy, které se mu proti jeho vlastní vůli draly z úst.
Draco by už tak vzrušený, že nechtěl dál čekat. Na jeho příkaz Crabbe a Goyle Pottera otočili na břicho a pevně ho drželi, aby nemohl utéct ani změnit polohu.
Pottera obestřela hrůza. Do teď si nepřipustil, že by to mohlo zajít až takhle daleko, ale když ho přinutili na všechny čtyři a roztáhli mu násilím nohy, nemohlo jít o nic jiného. On Harry Potter, který přežil už tolik střetnutí s Voldemortem, který tolikrát unikl smrti, měl být právě znásilněn takovým blonďatým úchylákem? Nikdy! Napnul všechny síly, ale proti svalům těch dvou zmijozelských goril neměl sebemenší šanci.
Draco si rozepnul kalhoty a vylovil svůj roztoužený horký penis ven. Na rozdíl od Blacka a jeho kumpánů si Draco našel dost informací o tomhle způsobu styku, takže byl připravený. Z kapsy hábitu vylovil tubu a vymáčkl si do dlaně chladivý gel. Potřel si jím důkladně erekci a pak zabořil prst hluboko do Potterova zmítajícího se horkého těla.
„Néééééé!“ zaječel Potter v mylném domnění, že to už je ta nechutná část Malfoyova těla. Křičel v naději, že ho někdo uslyší a přijde ho osvobodit, ale jako před lety, ani dnes nikdo nepřišel. Jen z dálky Potterovu jekotu odpověděl vytím vlkodlak.
Draco to nijak zvlášť nepřeháněl. Vytáhl prst ven, škádlivě přejel kluzkým žaludem svého penisu mezi Potterovými půlkami a pak bez váhání začal pronikat do toho rozkošného těla. Šlo to špatně, protože Potter byl celý křečovitý.
Potter pochopil svůj omyl a začal se bránit ještě urputněji. Jeho výkřik, který proniknutí doprovázel, byl sice o poznání méně bolestnější než ten Snapeův, ale prosákl do něj stejný odpor a zhnusení, pohrdání sebou samým. A jako Snape se Potter nakonec přestal bránit, když pochopil marnost svého snažení, a rozbrečel se.
Draco spokojeně vzdychal, nespěchal, užíval si to. Byl uchvácen horkostí a těsností Potterova těla. Hladil ho po zadku, bocích, břiše – všude kam dosáhl. Pak sklouznul rukou mezi jeho nohy a nahmatal jeho napůl ztopořený penis a začal ho laskat. Potter brečel, jen občas zasyknul nebo zasténal.
Draco se přitiskl k Potterově nahým zádům a začal ho něžně líbat. Doslova ho zasypával drobnými polibky. Bylo to tak neuvěřitelně úžasné! Předčilo to všechno, co kdy o sexu slyšel, všechny jeho představy byly proti realitě trapně omezené. Když ucítil, že už už bude, přestal ho laskat a zůstal v něm zcela nehybný. Nechtěl, aby to skončilo moc rychle.
„N-E-N-Á-V-I-D-Í-M-T-Ě!“ vyrážel ze sebe Potter mezi vzlyky.
„Ale, ale,“ hekl Draco. „Já naopak miluji tu tvoji těsnou prdelku a miluji když mluvíš sprostě, miluji to tvoje horké, roztoužené tělo, miluju, miluji tě,“ šeptal Draco s přivřenýma očima. A uvědomoval si, že v tom, co říká, je víc pravdy, než by si kdy byl ochotný připustit.
Potter hystericky zaječel, jak jen nejvíc dokázal. Někdo ho přece musí uslyšet a přijít!
„Líbí se ti to?“ zajímal se Draco a začal znovu přirážet. „Řekni? Jaké to je?“
Přestal, když cítil, že už opět spěje k vyvrcholení. I Potter byl blízko, cítil to. Jeho penis byl tvrdý a horký, chvěl se mu v dlani.
„Uděláš se, až řeknu. Až ti to dovolím,“ zašeptal.
Potterova tvář byla zkřivená odporem. Po tvářích mu stékaly slzy a tělo se mu chvělo.
„Teď, Harry, teď,“ zasténal Draco a s tvrdým přírazem dosáhl orgasmu. Slastně při tom vzdychal a sténal, volnou rukou hladil Potterovo třesoucí se tělo a jemně pohupoval boky.
Potter se nedokázal ovládnout a na ten příkaz se skutečně udělal. Jakoukoli možnou slast však přehlušil stud a ponížení. Chtěl umřít. Ani křičet už neměl sílu.
Draco se s Potterem dlouho mazlil, než se od něj odtáhl. Zdaleka ještě nechtěl skončit. Líbilo se mu být s Harrym.
Obrátili ho na záda. Potter se už vůbec nebránil. Jen vzlykl, když do něj Draco vnikl prstem. Chvíli ho laskal, ale to ho nebavilo. Chtěl se Pottera dotýkat. Úplně ztrácel hlavu, když hladil to pružné nádherné mladé tělo tak podobné jeho vlastnímu a přece o tolik odlišné. Draco se sklonil nad Potterem a vzal jeho penis do úst. Zvolil takovou polohu, aby mu nic nebránilo vnikat přitom Potterovi do pusy. Něžně svou oběť laskal a otíral se o ní.
„No, tak se ti to přece jen začalo líbit, viď?“ pousmál se Draco a hladil Pottera po těle, střídavě sál jeho penis a chvílemi mu to dělal rukou. Měnil rytmus, v jakém Pottera laskal, zrychloval a zpomaloval, aby tu hru prodloužil co nejvíc. Potterův penis začínal navzdory všemu opět tvrdnout.
„Popros o to,“ zašeptal Draco vzrušeně.
Potter měl zavřené oči a po tvářích mu stékaly slzy.
„Chci tě slyšet škemrat. Chci, abys po tom toužil.“
Potter odvrátil hlavu a připravil tak Draca o jeho slast. Draco tady přestal a olízl si rty. Měl hroznou chuť vyzkoušet, jaké to je. Chtěl poznat, co Potter asi cítil, když mu to dělal. Tak představa ho nesnesitelně vzrušovala.
„Víš co, Pottříčku, chci tě. Chci cítit ten tvůj tuhý klacek v sobě, chci, abys ti to přišlo ve mně. Chci vědět, jaké to je,“ prohlásil a zatímco mluvil svlékal si kalhoty, aby mu nic nebránilo v pohybech.
Crabbe a Goyle Pottera přidrželi. Draco vzal Pottera za ruku, důkladně mu potřel prsty lubrikantem a pak si je se zasyknutím zavedl do análního otvoru. Byl to ten nejpodivnější pocit, jaký kdy zažil. Když měl dojem, že to už stačilo, obkročmo si vylezl na Pottera čelem k němu a pomalu nasedl na jeho penis. V prvních chvílích to pálilo a bolelo tak, že ho to téměř odradilo, ale přiměl se vydržet. Vyplatilo se mu to. V téhle pozici mohl kontrolovat hloubu pronikání tak, aby mu to bylo příjemné. Goyle mu poskytl oporu, zatímco Crabbe zcela zbytečně držel Pottera, který jen odevzdaně ležel a tiše brečel. Těsné útroby Dracova pružného těla vykonaly své. Potter vzlykl a Draco ucítil jeho horké semeno ve svém těle. Zasténal a jeho vlastní mladické, horké sperma v několika výstřicích dopadlo na Potterovu hruď a obličej.
Draco se opatrně zvedl, oblékl se, hodil na zem vedle Pottera jeho hůlku, aby si mohl spravit šaty a pomalu odcházel následován svými kumpány, spokojený sám se sebou. A v hlavě se mu už rodil plán, jak si to zase někdy zopakovat, protože to bylo příliš dobré, než aby se toho dokázal vzdát.
Potter se schoulil do klubíčka a tiše zakňučel jako nakopnutý pes.
Draco se nejistě zarazil a napůl se otočil. Nelíbilo se mu, že se Potter nemá k tomu, aby se zdekoval. Chvíli tam stál a čekal, ale když se nic nedělo, vrátil se k němu. Neměl ponětí, co Potterovi je, ovšem dobrý pocit z toho neměl.
„Pottere?“ zašeptal.
Nic, žádná reakce.
„Pottere?“ zkusil to Draco znovu a začínalo ho to znepokojovat. Že by něco přehlédl? Na něco zapomněl? Proč tu Potter ležel a nehýbal se? A proč tak skučel? Roztržitě mu nahmatal puls. Byl trochu zrychlený, ale jinak se zdálo být vše v pořádku.
„Nefilmuj,“ zatřásl s ním Draco.
Žádná odpověď. Ticho začínalo Draca děsit. Opatrně zvednul Potterovi hlavu, aby se mu podíval do tváře a polil ho studený pot. Potterův výraz byl prázdný a jeho pohled apatický.
„Do hajzlu,“ uklouzlo Dracovi. Harry Potter tupě civěl před sebe a kdyby nedýchal, vypadal by jako mrtvý.

Snapeovi trvalo skoro minutu než si uvědomil, že někdo zuřivě buší do dveří jeho komnaty. Vyhrabal se z postele, natáhl si župan a s tichou kletbou šel otevřít.
„Profesore!“
„Draco? Pro tu proboha děláš? Nemáš být v posteli?!“ zamračil se Snape a potlačil zívnutí. „Víš, kolik je hodin!“ zavrčel rozespale a přejel si rukou přes oči.
„Tohle nepočká. Mám…takový problém…malý problém…no teda asi trochu větší problém,“ ošíval se Draco.
„Jaký problém?“ zeptal se Snape podrážděně. Nesnášel, když ho studenti obtěžovali mimo úřední hodiny, o jeho soukromých komnatách nemluvě, a navíc uprostřed noci. Nebýt to Draco, vyhodil by takového narušitele a ještě by mu za to strhl nějaký ten bod a navrch přidal pěkný trest.
„Tenhle problém,“ hlesl Draco a ustoupil.
Snape strnul. Na podlaze leželo Potterovo tělo zabalené do něčího hábitu.
„Sakra,“ ujelo Snapeovi. Pak bezvládné tělo zvednul a odnesl ho dovnitř. Položil ho na pohovku a zběžně zkontroloval puls.
Draco si nebyl jistý, co má dělat, takže vešel a zavřel za sebou.
Snape nadzvedl Potterovi jedno víčko. Rekce zornice byla dost pomalá. Rozhalil hábit a zarazil se, jediným kusem šatstva, pokud se to vůbec tak dalo nazvat, byly špinavé tenisky. Tělo bylo pokryté modřinami a škrábanci. Ne snad že by řešil s kým se Potter porval, jenže jemu bylo až bolestně jasné, že tohle nebudou následky rvačky a nebylo to jenom tím, že byl Potter vysvlečený do naha. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí.
Snape zajel Potterovi mezi nohy a přejel prsty po oblasti kolem análního otvoru, který byl viditelně zarudlý a podrážděný. Krev nenašel, jen sperma, ale nijak ho to neuklidnilo. Jak by taky mohlo, jeho nejhorší obavy se s definitivní platností potvrdily. Už dlouho ho něco nešokovalo jako tohle. Ruce se mu roztřásly. Prudce vstal a couvl od Pottera. Jeho tvář byla křídově bílá, oči měl široce rozšířené a zadržoval dech. Z jeho mysli se vynořovaly vzpomínky, jejich existenci se už dvacet let snažil popírat. Jenže ony tam byly a stále stejně bolestivé jako kdysi.

Sirius Petera pustil a dovolil mu seběhnout z mírného svahu dolů k Jamesovi. Jen pomalu a neochotně ho následoval.
James se otočil a uhnul pohledem před Siriusovýma obviňujícíma očima.
„Tohle jsme si nedomluvili!“ vyjel Sirius třesoucím se hlasem na Jamese. „Řekl si, že se s ním jen trochu pobavíme!“
Peter obcházel Severuse s lačným pohledem.
„Vždyť jsme se taky jen pobavili, ne?“ potřásl James hlavou. „Jestli chceš…,“ kývl hlavou k Severusovi.
Sirius se zatvářil zhnuseně.
„Vždyť je to jen Srabus,“ připomněl James.
„No jo, je to jen Srabus,“ zašeptal Sirius a tiše sklopil oči.
Peter přejel rukou přes Severusův zadek.
„Můžu taky?“ vyhrkl dychtivě.
„NE!“ křikl na něj Sirius.
Peter se zatvářil uraženě a zajel dvěma prsty mezi půlky toho lákavého zadečku.
„Jdi od něj!“ vyjel na něj Sirius.
Peter couvl.
„No jasně, James může a já ne, to je pěkně…,“ začal mrmlat a pak najednou zaječel.
Sirius s Jamesem se strašně lekli.
„Vidíte to! Vidíte to?!“ vřískal Peter a držel ruku co nejdál od sebe.
V mdlém světle vypadala krev na jeho prstech černá.
„U Merlina,“ vyhrkl James a poklekl vedle Severuse. Stružka krve stékala Severusovi mezi půlkami.
„On krvácí,“ zašeptal James. Jeho tvář byla popelavá.
„Co teď?“ zajíkl se Peter.
„Hlavně klid, nebuď hysterický,“ řekl Sirius a svíral třesoucí se ruce v pěsti. „Hodně?“ zeptal se Jamese.
„Dost,“ hlesl James.
„Musíme ho vzít do hradu,“ zvažoval Sirius možnosti.
„Oni nás vyrazí! Oni nás vyrazí!“ kvílel Peter. „Nechte ho tady!“
„Zbláznil jsi se?!“ vyprskl James, jen stěží ovládal hlas. „Necháme ho tady a do rána bude na kusy. A jestli se mu něco stane, začnou ho dřív nebo později hledat a…a přijde se na to…a…a jsem v háji! Musíme ho vzít sebou a někde ho necháme, aby ho našli.“
„Co na ošetřovně?“ navrhl Sirius.
James se kousnul do spodního rtu.
„Pomfreyová to určitě pozná,“ zašeptal.
„Dobře, tak, tak ho nejdřív ošetříme, zahladíme stopy a pak ho vezmeme na ošetřovnu,“ rozhodl Sirius.

„Co jsi mu udělal?!“ vyštěkl Snape.
„Já…jen to, co jste chtěl,“ bránil se Draco.
„Chtěl? Chtěl! Nikdy jsem ti neřekl, že ho máš….“ Jindy výřečný Snape jen rozčileně zagestikuloval rukou k nehybnému tělu. „Jsi normální?!“
„Myslel jsem…,“ zajíkl se Draco. Netušil, co má dělat, a doufal, že Snape mu pomůže. Ten se však na něj díval s výrazem nejhlubšího odporu.
„Myslet, znamená hovno vědět! Jasně jsem ti řekl bez následků! A kdes na to vůbec přišel?! Na něco…takového! U Merlina, Draco, víš co jsi udělal?!“ Snape se třásl rozčilením.
„Bylo to v myslánce,“ ohradil se Draco.
Snape sebou trhl.
„Jak to?“ zašeptal.
„Já nevím, prostě to tam bylo. Myslel jsem, myslel jsem, že to bude to…pravé. Že budete mít radost.“
„Ty sis myslel, že…že…,“ Snapeova tvář zpopelavěla. „Draco! Co tě to proboha napadlo! To je trestný čin, ty malej neschopnej pitomče! Přišel jsi o rozum?!“
Draco sklonil hlavu. Snape se snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Jeho vlastní vzpomínky, ho pohlcovaly.
„Kolik vás bylo?!“ zasyčel Snape.
„Tři, ještě Crabbe a Goyle, ale ti nikomu nic neřeknou.“
„Víš, co bych měl udělat? Jít za ředitelem!“ zasyčel Snape.
Draco zalapal po dechu.
„Viděl vás někdo?!“ zeptal se Snape ostře.
„Ne, nikdo.“
„Jsi si jistý?!“ osopil se na něj Snape.
Draco přikývl.
„To se mi snad jen zdá!“ nadával Snape. „Jak tě mohlo napadnout…?! Zešílel jsi?! A ještě ho přivlečeš sem! Cos čekal?!“
„On…on je divný …myslel jsem, že mi pomůžete,“ vysvětloval Draco rozčileně.
Snape se na něj zhnuseně zadíval.
„Teď ti něco řeknu. To, co jsi udělal, je neomluvitelné. Ale nehodlám házet špínu na vlastní kolej, takže o tom pomlčím,“ začal Snape vztekle. Draca zaplavila na maličký okamžik úleva, kterou v dalším okamžiku vystřídala hrůza.
„Ale nechci s tím mít nic společného! Rozumíš? Nic! Seber si ho a zmiz! Je mi jedno, co s ním uděláš, ale koukej ho dát dohromady! Jestli na to někdo přijde…!“ Snape udělal výhružný krok k chlapci, který couvl. „Jestli se na to přijde, postarám se, aby tě z téhle školy vyrazili dřív, než se naděješ! A jisté lidi…to rozhodně nepotěší. Doufám, že se vyjadřuji jasně.“
Draco zbledl, když si představil, jak jeho otec v Azkabanu dostává zprávu o tom, že jeho syn znásilnil Harryho Pottera a byl z toho usvědčen! Co kdyby ho za to zavřeli taky! A Pán zla! Co ten by na to řekl! V Dracovi byla při té představě jen malá dušička.
„Ode mne pomoc nečekej! Měl jsem vědět, že takový pitomec jako jsi ty, to posere! A ještě něco, jestli jen cekneš o tom, co jsi viděl v té myslánce, udělám ti ze života peklo.“
„Proč bych to měl někomu říkat!“ vyjekl Draco.
„Neřekneš to živé duši! Jasné?! Jinak z tebe stáhnu kůži za živa!“ zasyčel na něj Snape tak, že Draco znovu o krok ustoupil a horlivě přikyvoval.
„A teď zmiz i s ním!“ nařídil Snape.
„Ale co s ním mám dělat? Kam ho mám dát?“
„Pro mě za mě ho strč třeba pod svoji postel, ale zmizte oba dva! Nechci vás už vidět!“ vyštěkl Snape.
„Tak mi aspoň poraďte,“ zakvílel Draco zničeně.
„Posral sis to sám, synu, tak si to sám vyžer až do dna,“ prohlásil Snape tvrdě.
Zničený, otřesený Draco tedy hůlkou nadzvedl Pottera z pohovky a vypotácel se ze Snapeových komnat. Když za ním Snape vztekle prásknul dveřmi, zůstal Draco stát vedle přízračně se vznášejícího bezvládného těla v ztemnělé chodbě úplně sám. Byl vyděšený a nevěděl, co má dělat. Horečně přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Poprvé ve svém životě byl úplně sám, nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. Když si to celé připravoval, ani ve snu ho nenapadlo, že to takhle skončí. Bylo mu skoro do breku.
Popotáhl a zadíval se na Pottera.
„Co mám teď dělat?!!“ vykřikl na celou chodbu.
A najednou dostal nápad. Loni se přece Potter a jeho banda scházeli s tím svým tajným spolkem v Komnatě nejvyšší potřeby. To bylo přesně to, co potřeboval!

James se Siriusem vlekli Severuse ztemnělými, pustými chodbami hradu jako utopené kotě. Každý z nich měl jednu jeho paži obtočenou kolem krku. Severus měl sice otevřené oči, ale nedalo se říct, že by byl při vědomí. Evidentně si vůbec neuvědomoval, co se s ním děje. Byl v šoku a jeho mozek se bránil tím, že se prostě uzavřel do sebe a odmítl vzít skutečnosti na vědomí. Nezdržovali se hledání jeho šatů. Sirius mu navlékl svůj hábit a do Jamesova mu zabalili rozdrásané nohy, aby jak ho táhli za sebou, nezanechával krvavou stopu. Peter šel o několik kroků vepředu a co chvíli nahlížel do Pobertova plánku, aby se ujistil, že cesta je volná.
„Kruci, člověk by nevěřil, jak se pronese. A to váží třicet kilo i s postelí,“ zaklel Sirius.
„Do prefektské koupelny to je už jen kousek,“ hekl James.
„Doufám, že znáš heslo,“ ujišťoval se Sirius.
„Remus mi ho řekl minulý týden,“ odvětil James. Snažil se sice tvářit klidně, ale bylo vidět, že je dost nervózní.
„Remus,“ zaúpěl Sirius. „Tohle mu nemůžeme říct.“
„Prosím tě, budeme ty průsery řešit jeden po druhém,“ vzdychl James.
Než se dostali do pátého patra, museli se jednou schovat před Protivou. Byl to důvod, proč Severuse vlekli takhle neprakticky. Kdyby použili kouzlo, nemohli by na nečekaný příchod strašidla, byť je Peter včas varoval, tak rychle reagovat. Nestihli by schovat tělo.
Do prefektské koupelny vedly čtvrté dveře vlevo od sochy Borise Bezradného. Když James vyslovil heslo, otevřely se. Bylo zhasnuto. Sotva však vešli a položili Severusovo tělo opatrně na zem, začal se rozsvěcet velký lustr plný svící a koupelnu zalilo měkké, mihotavé světlo.
Peter zavřel dveře.
„U Merlina, ten teda vypadá,“ poznamenal Sirius. Původní verze Jamesovy pomsty totiž neobsahovala nic jako znásilnění a už vůbec ne nějaká větší zranění. Dohoda zněla, že ho svléknout v lese do naha a trochu se s ním pobaví. A ať si do školy pak jde nahý, aby si ho Lily mohla dobře prohlédnout. Jenže se to celé nějak zvrtlo. Nejspíš byla chyba v tom, že nikdo jaksi blíže nespecifikoval, jak přesně se s ním pobaví.
Severus byl špinavý, odřený, samý šrám a tržná rána a jeho potlučené tělo hrálo všemi barvami od sytě modré po krvavě rudou.
„Hádám, že mu asi nikdo neuvěří, že upadl ze schodů, co?“ utrousil James.
„Ty schody bych rád viděl,“ dodal Sirius.
„Tak jo, uděláme to takhle. Já a Sirius dojdeme štípnout na ošetřovnu nějakou mast. A ty, Červíčku, ho zatím nějak umyj,“ rozhodl James.
„Proč se na to nevykašleme?“ zeptal se Peter.
„Protože musíme zahladit stopy! Někdo by se mohl ptát, kde k těm ranám přišel!“ řekl Sirius podrážděně.
„Vždyť jsem se jen ptal,“ zahučel Peter.
Když za nimi zapadly dveře, otočil se James k Siriusovi.
„Díky, jsi fakt kamarád.“
„Přece tě v tom nenechám. Navíc vinni jsme všichni. Neudělal…neudělal jsem nic, abych to zastavil. Dokonce jsem pomáhal,“ povzdechl si Sirius. „Hele, už o tom nebudeme mluvit.“
James se na Siriuse dlouze vděčně zahleděl a přikývl.
Peter v koupelně osaměl. Nechal zmizet to, co zbylo z hábitů. Pak přešel k obdélníkovému bazénu zapuštěnému do podlahy, po jehož obvodu byly zlaté kohouty. Do bazénu vedly na jedné jeho straně dosti strmé schody.
„Umej, to se jim to řekne,“ mlaskl nespokojeně. Znechuceně si sundal boty a vyhrnul kalhoty až nad kolena. Pak chvíli studoval kohouty, než jedním otočil. Naplnil bazén po první schod horkou vodou, která voněla po bylinkách. Severuse dotáhl po zemi až do vody, přičemž neustále nadával. Severusovo tělo mělo totiž tendenci sklouzávat dolů a pokud ho Peter nechtěl utopit, musel ho neustále hlídat. Jeden výsledek to mělo, brzy byl zmáčený jako myš. Vylezl tedy z bazénu a začal se svlékat do spodního prádla, přičemž nadával, že to neudělal hned. Ještě nebyl úplně svlečený, když zaklel a skoro se přerazil na schodech, jak spěchal vytáhnout Severuse ven, protože mu hlava už zase zmizela pod vodou. Neklamným důkazem toho, že je na tom Severus opravdu špatně, bylo, že se vůbec nesnažil zachránit. Kdyby ho Peter nevytáhl, klidně by se utopil.
Petera konečně napadalo dotáhnout Severuse ke stěně a tam ho opřít. Zadíval se na něj. Špína se smyla, ještě potřeboval umýt vlasy. Peter si povzdechl a dal se do práce. Severus byl poddajný jako hadrová panenka, nijak nepomáhal ani se nebránil. Člověk si s ním mohl dělat, co chtěl.
Když mu spláchnul vlasy, usoudil, že jednou to stačilo. Zbývalo odstranit ještě jeden důkaz. Roztáhl mu nohy a olízl si rty. Pak pomalu vsunul prst do jeho konečníku. Severus na to nijak nereagoval, jako by mu to bylo jedno. Peter tedy přidal druhý, roztáhl ho a důkladně vymyl krev i případné sperma. Ale nevytáhl prsty ven, pohyboval s nimi uvnitř a sledoval, jestli to bude mít u Severuse nějakou odezvu. Žádná však nepřišla, jeho penis zůstával ochablý. To nicméně nevadilo. Peter se otočil a pohlédl ke dveřím. Pak si stáhl slipy. Chtěl to, co mu tam v lese kluci odepřeli. Proč by si užít měl jenom James?
Dostrkal Severuse ke schodům, tam ho opřel o vyšší schod a ze zadu do něj vnikl. Bylo to skvělé. Udělal se rychle, ale pořádně si to užil, vůbec se nedivil, že u toho James tak vzdychal. Když ho ale vytáhl ven, zjistil, že Severus už zase krvácí, a docela hodně. Zjitřil mu rány. Peter se tedy umyl a znovu opřel Severuse o stěnu. Šel si usušit šaty a obléknout se. Přitom si nevšiml, že mu vypadla z kapsy břitva, kterou Severusovi vyhrožoval. Nevědomky do ní kopl, až spadla do bazénu. Zaslechl, jak spadla, rozhlédl se, ale protože nic neviděl, oblékl se a vyšel z koupelny. Potřeboval si odskočit na záchod.
Severus pomalu zvedl hlavu a otočil ji do leva. Zaostřil na břitvu ležící kousek od něj. Dlouho na ní jen hleděl, jako by se snažil vzpomenout si, k čemu slouží. Pak se pomalu bolestně pohnul a po čtyřech se k ní doplazil. Vzal ji do třesoucích se rukou a otevřel ji. Ostří se zalesklo. Severus si ho prohlížel a jeho pohled byl vzdálený, jako by to snad ani nebyl on. Pak přejel břitvou po své levé dlani. Byla tupá. Přesto si ji přiložil k zápěstí. Ruce se mu třásly, takže jen stěží dokázal řezat na jednom místě. Nejdřív se na jeho kůži objevily jen bílé rýhy, ale byl vytrvalý.

„Červíčku? Kde zase vězí,“ zamračil se James.
Sirius nahlédl do bazénu, kde klečel Severus a přejížděl si břitvou po ruce. Celé levé předloktí měl už pořezané, byť břitva nebyla příliš ostrá. Najednou mu ze zápěstí vystříkl pramínek sytě rudé krve.
„JAMESI!“ vykřikl Sirius, bez váhání skočil do bazénu a vyrazil Severusovi břitvu z ruky.
Severus vypadal, že jejich příchod vůbec nevzal na vědomí. Jen fascinovaně sledoval, jak mu z hluboké rány na zápěstí vystřikuje tepenná krev, jako by se to stalo někomu jinému.
James seskočil do bazénu taky. Vytáhl kapesník a třesoucíma se rukama pracně odšrouboval víčko nádobky, kterou přinesli. Sirius tiskl palec na ránu ve snaze zastavit krvácení. Voda se zbarvila do růžova.
„Dělej!“ naléhal Sirius, kterému stékaly pramínky Severusovy krve po ruce.
James přitiskl na ránu kapesník s velkou dávkou silné hojivé masti. Ještě chvíli prosakovala krev, ale pak se rána vlivem masti zatáhla a přestala krvácet.
„Přeskočilo ti?!“ zakřičel Sirius na Severuse a drsně s ním zatřásl.
Severus na něj jen tupě zíral. Zjevně Siriuse vůbec nehodlal vzít na vědomí.
„Nech ho, to nemá cenu,“ řekl tiše James a položil Siriusovi ruku na rameno.
„Už jste tady?“
„Ty idiote!“ osopil se Sirius na příchozího Petera. „Kdes byl?!“
„Na záchodě, to snad ještě můžu ne?“ ohradil se Peter.
„Skoro se tu podřízl tou tvojí pitomou břitvou!“ zařval na něj James a hodil břitvu po Petrovi. S třesknutím dopadla na zem a po podlaze sklouzla do rohu místnosti..
„C-c-cože?“ vykoktal Peter.
„Tak mě napadá, co když to zkusí znova,“ řekl Sirius tiše.
James se na něj poplašeně zadíval a polknul.
Peter těkal pohledem z Jamese na Siriuse a zpět.
„Pomfreyová by se ale o něj dokázala postarat, ne?“ zeptal se James nejistě.
„A když ne? Nerad bych se ráno dozvěděl, že ho našli na ošetřovně podříznutého nebo oběšeného,“ dodal Sirius.
„Byli bychom první podezřelí,“ odtušil James a nervózně si kousal dolní ret..
„Jo, za znásilnění je deset let v Azkabanu, za vraždu doživotí. Osobně si neplánuji strávit zbytek života za mřížemi,“ řekl Sirius roztřeseně.
„Tak co budeme dělat? Řeklo se, že ho necháme na ošetřovně!“ vypískl Peter nervózně.
„V tomhle stavu…bude to nápadné…nepochybně se budou zajímat, co se mu stalo,“ přemítal James nahlas. „Tak mám pocit, že to nebude tak snadné,“ dodal s povzdechem.
„Nějaké nápady?“ rozhlédl se Sirius nejistě po svých kamarádech.
„Možná…bychom mohli my,“ zamyslel se James.
„My?“ užasl Sirius. „Ty víš něco o léčbě psychologických problémů?“ Mávl rukou k Severusovi, který klečel ve vodě a civěl před sebe. „Jen se na něj koukni. Tohle nezvládneme. Evidentně potřebuje psychiatra!“
„A co chceš dělat?“ vyjel James na Siriuse. „Necháme ho na ošetřovně a budeme se modlit, že se do rána nepodřeže? A co s ním bude pak?! Pomfreyová se v tom bude vrtat! Co když to z něj dostanou!“
Sirius si nervózně hryzal dolní ret.
„Můžeme to jen zhoršit,“ zašeptal.
„Nemyslím,“ potřásl James hlavou. „Na pár dní ho někam uklidíme. Třeba…třeba se z toho vzpamatuje,“ v Jamesově hlase zazníval podtón paniky.
„Tomu sám nevěříš,“ hlesl Sirius.
„Musíme to zkusit. Pochop, že když ho v tomhle stavu strčíme Pomfreyové, je to jako bych se šel rovnou udat. Přijde se na to.“
Sirius potřásl hlavou.
„Dobře, dobře, takže…nějaký nápad? Já totiž absolutně netuším, co s ním budeme dělat. Koukni na něj, civí před sebe jako nějaké pako. Co když pak skočí z okna? Jak to vysvětlíme? Já bych ho nechal na ošetřovně. Pomfreyová se to přece nemusí dozvědět. On jim nic neřekne,“ naléhal Sirius.
„Ne, je to moje vina, postarám se o něj. Když nechceš, nemusíš. Poradím si sám,“ zašeptal James.
Sirius si povzdechl.
„Dobře víš, že tě v tom nenecháme. Ale kam ho dáš? Do naší ložnice asi těžko. A nemůžeme ho strčit do přístěnku na košťata.“
James si znovu začal kousat dolní ret.
„No…,“ ošil se Peter. „Já bych možná o něčem věděl.“
„A top nám říkáš až teď?! Tak mluv sakra!“ vybídl ho Sirius netrpělivě.
„No, jednou se o tom zmínil jeden kluk ze sedmičky. Prý je na hradě tak zvaná Komnata nejvyšší potřeby. Objeví se, když ji potřebuješ a je v ní přesně to, co potřebuješ.“
„A víš kde je?“ zeptal se James s nadějí.
Peter pomalu přikývl.

Draco vešel do Velké síně mezi posledními. Pod očima měl temné kruhy a byl strašně nevyspalý. Byl u Pottera skoro celou noc. Vykoupal ho, ošetřil mu rány, zabalil ho do deky a dal mu dávku uklidňujícího lektvaru, po kterém Potter usnul. On ale spát nemohl, teprve k ránu si na tři hodiny zdříml a pak spěchal na snídani, aby se po něm nikdo nesháněl. Navíc musel přinést Potterovi něco k jídlu.
Hned mezi dveřmi ho čekalo ošklivé překvapení. Weasley a Grangerová obíhali stoly a vyptávali se všech, jestli neviděli Pottera, že nepal ve své posteli a nikdo ho od včerejšího večera neviděl. Draca obestřela hrůza. Hajný tu ještě nebyl, nejspíš vyspával opici, ale bylo jen otázkou času, než se přijde na to, že Potter u něj nikdy nebyl! Neměl daleko k panice, protože absolutně netušil, jak tohle vyřeší.
„Weasley! Grangerová! Co to má znamenat? Jestli jste po snídani, tak jděte!“
Dracovi se rozbušilo srdce. Snape ani nejspíš netušil, jak je rád, že ho vidí.
„My nemůžeme najít Harryho, pane,“ vysvětlovala rozrušeně Grangerová.
„A řekl vám někdo, abyste ho hledali?“ zeptal se Snape kousavě.
„Máme o něj starost!“ zavrčel Weasley a bylo jasné že právě dospěl k přesvědčení, že Snape Pottera nejspíš zabil a zakopal na dvorku.
Snape se zahleděl na Draca, jenž stál u dveří a nejistě čekal, co bude dál. Draco pochopil z toho jediného pohledu, že profesor ví zcela přesně, jak rád ho vidí a v jaké kaši se nachází. Nastala tíživá chvíle, kdy nebylo jasné, zda mu pomůže nebo ho v tom nechá.
„Pan Potter, má jistou práci, do které vám dvěma nic není. Přijde až ji dodělá. Což může být taky za hodně dlouho. Takže buďte tak laskavá, slečno Grangerová, a odvolejte ten poplach,“ prohlásil Snape a jako by se nic nestalo odešel k profesorskému stolu na snídani.
Draco se pořádně zapotil a nyní se s úlevou sesunul na židli u zmijozelského stolu. Doslova cítil, jak ho Snape provrtává pohledem. Pochopil, že je nejspíš pod neustálým dozorem, aby si Snape pojistil, že jeho ruce zůstanou čisté. V životě by ho nenapadlo, že to řekne, ale byli chvíle, kdy mu Snape připomínal otce. Už začínal chápat, proč byli tak náramně dobří přátelé.
Draco se plížil po chodbách jak nejtišeji dokázal. Byl opravdu nenápadný s tím velkým tácem přikrytým stříbrným poklopem a balíčkem šatů, které ukradl v prádelně, pod paží. Opatrně, aby nevyklopil tác, si otevřel dveře Komnaty a kopnutím je za sebou zavřel. Z křesla u dveří se zvedl Crabbe. Draco ho tu nechal, aby hlídal.
Nevelkou místnost zabírala převážně postel, na které ležel nahý Harry přesně v té poloze, v jakého byl ráno, když Draco odcházel. Nepohnul se ani o píď. Draco položil tác na stolek u dveří a rozpačitě přistoupil k posteli. Kývnutím hlavy naznačil Crabbeovi, že už může jít. Když za ním zapadly dveře, hodil Draco balíček šatů na postel vedle Harryho.
„Tady máš něco na sebe,“ utrousil.
Harry nijak nezareagoval. Ležel a civěl před sebe, jako by mu nezáleželo na tom, zda bude nahý nebo oblečený.
„A taky jsem ti přinesl něco k jídlu,“ dodal Draco. Bylo těžké tvářit se povzneseně a přezíravě, když tu vedl prakticky samomluvu.
Draco se posadil do křesla a nervózně si mnul ruce. Co chvíli sklouzl pohledem k Harrymu, který dál ležel bez hnutí a zájmu o své okolí.

James netrpělivě přecházel sem a tam – tři kroky, obrátka, tři kroky a znovu tři kroky, obrátka, tři kroky.
„Říkal jsi, že víš, kde to je,“ zavrčel Sirius a přidržoval Severusovo tělo zabalené do měkkého ručníku.
Peter se zmateně rozhlížel.
„Já to jen zaslechl,“ bránil se pisklavě.
James svraštil obočí a zastavil se.
„Zdá se mi to, nebo tam ty dveře ještě před chvílí nebyly,“ ukázal na stěnu.
„To je ono!“ vydechl úlevně Peter.
Sirius s Jamesem vzali Severuse a Peter jim otevřel. Místnost nebyla velká. Většinu ji zabírala postel, ještě tu byl stolek a dvě židle. Na polici u dveří byly nejrůznější lahvičky a nádobky.
Položili Severuse na postel.
„No, není to špatný,“ poznamenal Sirius, když se rozhlédl.
„Tak jo, asi by to chtělo nějakou hojivou mast,“ začal James.
Severus měl ručník na zadku zbarvený krví.
Sirius přešel k polici a dlouze studoval nápisy na nádobkách. Po chvíli jednu vzal a otevřel ji.
„Měla by to být silná hojivá mast,“ řekl. Tu, kterou přinesli z ošetřovny totiž skoro celou vypotřebovali na ránu na Severusově zápěstí, jejíž polohu nyní ukazovala jen sotva patrná bílá jizvička. Otevřel nádobku a přičichl k masti v ní.
„Voní to dobře.“
James vybalil s Peterovou pomocí Severuse z ručníku a otočili ho na břicho. Sirius nabral na prst co nejvíc hojivé masti. James Severuse přidržel a Sirius pomalu začal ukazováček zasouvat do Severusova pozadí.
„Doufám, že je na to alergický a chytne z toho nějakou prima vyrážku,“ poznamenal Sirius a vytáhl prst ven. Pak si s Jamesem každý nabral na prsty mast a začali natírat všechny ty modřiny, šrámy a tržné rány. Když skončili, zabalili ho zpátky do ručníku.
„Takže co dál?“ zeptal se James.
„Myslel jsem, že máš plán,“ zavrčel Sirius.
„No, je pátek, máme dva dny na to, abychom ho nějak uvedli do přijatelného stavu,“ řekl James.
„Dobře, budeme se u něj střídat. Červíčku, ty sem budeš nosit jídlo,“ rozhodl Sirius. „Já tu budu ve dne. Konec konců ty se musíš věnovat Lily.“.
„Na to mám tak náladu,“ zavrčel James a kývl k nehybnému tělu na posteli. „Doufejme, že ho nebude shánět.“
„Jeho?“ odfrkl si Sirius.
„Dobře, jsme tedy dohodnutí. Já tu s ním teďka zůstanu. Kdyby se vás někdo na Srabuse ptal, neviděli jste ho,“ řekl James.
„To se ví,“ přitakal Sirius.
„Jo, skočte něco štípnout do kuchyně,“ poprosil je James, než odešli.

Draco vstal, nervózně si kousal dolní ret. Pak si sednul na bobek vedle postele, tak aby byl v Harryho zorném poli.
„Nemůže to být tak zlý, Pottere,“ prolomil ticho. „Taky jsem tě nechal mi to udělat. Vím, jaký to je.“
Harry zavřel oči.
„Takže to jíst nebudeš?“
Zase nic.
„Tak se aspoň oblékni, ne? Přines jsem ti tvoje věci,“ naléhal Draco.
Harry se ještě víc schoulil a zabořil hlavu do polštáře. Draco si povzdechl a šel si sednout zpátky do křesla. Očima těkal po místnosti.

Jamesovi se už začínaly zavírat oči. Po chvilkovém zaváhání Severuse vyprostil z ručníku. Položil ho pěkně na záda a přikryl ho dekou až po ramena. Komnata mu poskytla pohodlné lehátko a deku, takže se na něm uvelebil a chystal se využít zbývajících několik hodin do svítání k posilujícímu spánku. Jenže nemohl usnout. Měl výhled přímo na Severuse, který ležel bez hnutí na posteli a otevřené oči upíral do stropu. James zaklel a otočil se na druhou stranu ke zdi. Jenže to nepomáhalo. Každou chvíli se otáčel, aby zjistil, že Severus pořád civí nahoru.
„Copak se ti nechce spát?“ zaklel James.
Od Severuse pochopitelně odpověď nedostal. James se posadil na lehátku a povzdechl si.
„No tak sorry, já fakt nechtěl,“ řekl James.
Severus nijak nereagoval.
„Omluvil jsem se ti. Co chceš víc? Mám si kleknout?“
Ticho pokračovalo. James vstal, došel k posteli a kleknul si.
„Spokojený? Co ještě chceš? Já se ti omlouvám!“
Nemělo to smysl. Vstal tedy a mezi lahvičkami našel uspávací lektvar. Přečetl si dávkování a nakapal do sklenice s dýňovým džusem, který mu tu nechali kluci, dvacet kapek.
„Vypij to,“ podal mu sklenici. Ale stejně jako když mu nabízel jídlo, ani teď Severus nijak nereagoval.
„Mě je taky pod psa. Víš, jaký to je stres?“
James si povzdechl, posadil se na postel a nadzvedl Severusovi hlavu. Přiložil mu sklenici ke rtům a snažil se do něj dostat aspoň pár kapek. Většina tekla všude možně jen ne tam, kam by měla. Zaklel, otevřel Severusovi pořádně pusu, nalil mu dovnitř trochu džusu a zavřel mu jí, čímž ho přinutil polknout. Během celé té procedury se James musel dívat do těch kalných nepřítomných prázdných očí a vůbec mu z toho nebylo dobře. Byl rád, když je Severus zavřel a hlava se mu svezla k levému rameni. Jenže ani teď nemohl usnout. V tu chvíli se mu to tam v lese zdálo jako báječný nápad, jak se zbavit nevítaného soka. Vždycky, když Snapea ponížili, stáhnul se na čas a připravoval pomstu. Doufal, že tentokrát by se stáhnul navždy. Ani ve snu ho ale nenapadlo, že to vezme až tak špatně.
„Kdybys nechal Lily, nemuselo se to nikdy stát,“ zašeptal James vyčítavě a lehnul si na lehátko.
„Nemůžeš tvrdit, že jsem tě nevaroval. Není fér svalovat všechnu vinu na mně.“
James si zničeně prohrábl vlasy, loknul si z lahvičky uspávacího lektvaru a s tichým: „Je to jen Srabus!“ zavřel oči a usnul.

Draco zamrkal a zívl. Nepamatoval si, kdy v tom křesle usnul, ale cítil se ještě unavenější, než předtím. Rozlámaně vstal a jeho první pohled patřil Harrymu. Nezměnilo se vůbec nic vyjma faktu, že se někdy v noci Harry zachumlal do peřiny. Teď spal a po tvářích mu stékaly slzy. Draco tiše zaklel. Ani ve snu ho nenapadlo, že to bude mít takové následky. Bylo mu jasné, že Snape bude příšerně zuřit, jestli se Harry v pondělí na hodině lektvarů neobjeví v přijatelném stavu. Jenže co ho znepokojovalo víc, byly probouzející se výčitky. Když viděl, jak na tom Harry je, začínal si uvědomovat, že tohle nechtěl. Naopak strašně se mu to s Harrym líbilo a nebyl by proti si to zopakovat za příjemnějších podmínek, jenže za daných okolností to nepřicházelo v úvahu.
Draco se posadil na kraj postele. Měl strach taky z toho, aby Harry neprovedl nějakou hloupost.
„Nemyslíš…,“ Draca až zarazilo, jak cize mu zněl vlastní hlas. Odkašlal si a zkusil to znovu: „Nemyslíš, že nemá cenu tu fňukat nad tím, co se stalo?“
Harry neotevřel oči jen popotáhl a schoval hlavu pod polštář.
„Nikdo se to přece nedozví,“ pokračoval Draco. „Proč bych to měl někomu říkat. Bude to naše malé tajemství.“
Ani tentokrát nepřiměl Harryho promluvit.
„Copak se ti to ani trochu nelíbilo?“
Z pod polštáře se ozvalo táhlé zakvílení.
„Ani trochu?“ zkoušel to Draco.
Znovu to zakvílení.
„Nenapadlo mě, že si to tak vezmeš.“
Harry si tiskl na hlavu polštář tak silně, že mu zbělely klouby na rukou.
„Nestačilo by, kdybych se omluvil?“ zeptal se Draco s nadějí.
Tlumené vzlyky pokračovaly.
„Asi ne,“ povzdechl si Draco. „Ale stejně se ti omlouvám. Fakt mě to mrzí. Tohle jsem nechtěl, opravdu.“

James otevřel oči. Cítil s ještě hůř než včera. Ihned se ohlédl na Severuse.
„Srabusi!“ vyjekl James vyděšeně, když zjistil, že postel je prázdná. Severus byl pryč! Peřina byla pryč! Vyskočil na nohy a zděšeně začal prohledávat pokoj. Úplně ho obestřela hrůza, že si Severus v noci něco udělal. V duchu ho už viděl, jak se někde houpá oběšený na provaze vyrobeném z přikrývky. Přece jen tolik uspávacího lektvaru nedostal, aby účinkoval celou noc.
Naštěstí ho napadlo podívat se pod postel. Obrovsky se mu ulevilo, když ho tam našel zachumlaného do peřiny stočeného do klubíčka. Zjevně se pod postelí cítil bezpečněji.
„Jamesi?“
„Tady jsem,“ řekl a zvedl se.
Sirius měl ve tváři poněkud nervózní výraz.
„Kde je?“ zeptal se a jen stěží potlačoval počínající paniku.
„Pod postelí,“ vzdychl James.
„Pod postelí? Co proboha dělá pod postelí?“ užasl Sirius.
„Spí, díky bohu“ odvětil James.„Asi se se mnou v jednom pokoji moc no…bezpečně necítil,“ dodal tiše.
„Aha,“ pokýval Sirius hlavou. „Přinesl jsem něco k jídlu.“
James se podíval na stolek, kde ležel bohatě naložený tác.
„Tak to zase odnes. Já nemám na jídlo chuť a do něj jsem včera nedostal ani sousto,“ povzdychl si. „Sháněli se po něm hodně?“ zeptal se.
„To je to, co mě děsí. Nikdo si ani nevšimnul, že zmizel. Skoro to vypadá, jako by všem bylo jedno, že nespal na koleji, ani že nepřišel na snídani. Neštěknul po něm ani pes. Akorát Lily…“
„Co?“ vyhrkl James.
„Shání se po něm už od rána. A máme menší problém…“
„Jaký?“ James pobledl.
„No, Lily odchytla Remuse a podrobila ho křížovému výslechu, co jsme Srabusovi zase provedli. A Remus pochopitelně podrobil výslechu zase mne,“ řekl Sirius.
„Co jsi mu řekl?“
„Že to nechce vědět. Ale myslím, že dřív nebo později budeme muset kápnout božskou,“ povzdechl si Sirius.
„To je mi jasný. Ten se do pondělka nedá dohromady,“ povzdechl si James nešťastně, posadil se na lehátko a zničeně složil hlavu do dlaní. Sirius si sednul vedle něj.
„Už jsem o tom přemýšlel. Zítra večer by se musel objevit na koleji, pokud…“
„Co pokud?“ zvedl James hlavu v naději, že jeho přítel něco vymyslí.
„No, kdybychom to Remusovi řekli…“
„Nepadá v úvahu!“ skočil mu James do řeči
„Poslouchej mě! Sám jsi řekl, že Srabus se do pondělka dohromady nedá. Takže musíme zařídit, aby ho nehledali. Myslíš, že si McGonagallová nevšimne, že žalobníček a šprt v jedné osobě nesedí v první lavici a nevnucuje jí neustále své vědomosti? A co Slughorn? Hned jak vejde do třídy, bude se shánět po svém milovaném studentíkovi. Musíme si něco vymyslet!“
„No jo, máš pravdu, ale co?“ zaúpěl James.
„Přemýšlel jsem o tom celou noc. Nemohl jsem spát. Srabusova máti je stejná jako ta moje. Kdyby se něco dělo, vzala by ho ze školy a nikoho by se neptala. A hlavně její podpis Slughorn nezná,“ vysvětloval Sirius.
„Ty chceš zfalšovat omluvenku? A kdo tu s ním zůstane?“ vydechl James šokovaně.
„Já, rukopis svý máti mám v malíku. Napíšu si omluvenku. A Remuse požádáme, aby napsal omluvenku pro Srabuse, má dobře vypsanou ruku. Slughorn nebude mít podezření.“
James zamyšleně pokyvoval hlavou. Dobře to Sirius vymyslel. Mělo to jen dva háčky.
„A jak to Remusovi vysvětlím? Že jsem…to…to…víš, co…Remusovi se nikdy nezamlouvalo, co mu děláme. Myslíš si, že tohle stráví? A Lily? Říkal jsi, že se po něm shání. Neuvěří, že s tím nemám nic společného!“ bědoval James
„No, Remus nás asi nepochválí,“ ošil se Sirius. „Ale Lily…když budeme přesvědčiví, uvěří.“
„Ty, Siriusi…zasloužil si to, že jo?“ zeptal se James tiše.
„Co? No…Totiž jo! Jasně! Je to přece Srabus! Ufňukanec! Práskač! A leze za Lily. Zcela určitě si to zasloužil. Udělali jsme dobře!“ začal Jamese Sirius překotně ujišťovat.
James pokýval hlavou.
„Nic jiného si nezasloužil,“ hlesl Sirius o dost tišeji a o dost méně rozhodně.
„Já si už nejsem jistý,“ povzdechl si James. „Když ho vidím, jak na tom je mizerně. Já mu nechtěl ublížit. Chtěl jsem mu jen dát lekci. Jo, dobře, chtěl jsem ho ponížit tak, aby se neodvážil už v životě vystrčit ten svůj šeredný ksicht.“
„Není šeredný,“ zašeptal Sirius.
„Nenapadlo mě, že to takhle skončí. Nechtěl jsem, Siriusi. Věříš mi, že jo? Já nechtěl! Vůbec jsem nepřemýšlel…já…já nechtěl,“ bědoval James.
„Já ti věřím. Taky jsem nechtěl, aby to skončilo takhle. Ale kdo by si pomyslel…,“ povzdechl si Sirius. „Kdyby jen Červíček držel zobák. Nevím, co ho to popadlo. Chtít vidět…tam to začalo.“
„Neházejme vinu na Červíčka. Mohli jsme to zastavit,“ připomněl mu James tiše.
Siriuse to obzvláště zabolelo, protože si vzpomněl na ten zoufalý prosebný pohled, který nevyslyšel.
„Nevím, co mám dělat,“ zanaříkal James zdrceně. „Jak jsem jen mohl? Je to sice jen Srabus, ale…ale přece jen…“
„Já ti rozumím,“ zašeptal Sirius poněkud zasněně.
James ho ale neposlouchal.
„Jak se po tomhle můžu podívat Lily do očí?“ zoufal si. „Vždyť ona má pravdu. Oč jsem lepší než Srabus?“
„Co se stalo, nezměníme.“
„A ještě jsem vás do toho zatáhl,“ pokračoval James v sebelítosti.
„Chtěli jsme to tak, nedávej to za vinu jen sobě. Sám jsi řekl, že jsme to mohli zastavit. Já to mohl zastavit!“ ohradil se Sirius.
„Jestli se tohle dozví Remus…ani bych se nedivil, kdyby mě udal,“ zabědoval James.
„To by Remus neudělal!“ postavil se na obranu jejich společného přítele Sirius.
„Myslíš? Já sám má chvílemi chuť se jít udat!“
Sirius polknul.
„Krucinál…proč jsme mu prostě jen nerozbili hubu, jak navrhoval Peter původně? Proč jsem musel vymýšlet takové…hergot!“ zanadával James.
„Na to už je pozdě, Jamesi, stalo se a musíme se s tím všichni naučit žít,“ povzdechl si Sirius. Zadíval se na prázdnou postel.
„Hele, jak se vůbec jmenuje Srabus jménem,“ zeptal se James zamyšleně.
„Proč se ptáš?“ podivil se Sirius té otázce. Jamese nikdy nezajímalo, jak se Srabus jmenuje občanským jménem.
„No, já nevím, ale nepřijde mi rozumné mu za daných okolností říkat Srabus,“ vysvětlil James.
„Nemyslíš, že jemu je jedno, jak mu říkáme?“ vzdychl Sirius. „Viděl jsi ten jeho pohled?“ dodal šeptem.
„Vidím ho pokaždé, když zavřu oči,“ zašeptal James. „Ale jak se teda jmenuje?“
„Snape,“ utrousil Sirius.
„To vím taky. Já myslel jménem.“
„No…copak ty to nevíš?“ odsekl Sirius nečekaně podrážděně.
„A ty jo?“
„No, náhodou…jsem to zaslechl…totiž dneska ráno, když se na něj Lily ptala…Jmenuje se Severus,“ vysoukal ze sebe Sirius. „Severus,“ zopakoval to jméno tiše a povzdechl si.

„Ne, ne, to tak nejde,“ prolomil Draco ticho, které ho už dohánělo k šílenství.
Vstal, došel k Harrymu a položil mu ruce na ramena, aby s ním zatřásl.
„NESAHEJ NA MNE!“ zaječel Harry zcela nečekaně plačtivým hlasem.
Dracem to otřáslo, ale jeho polekaný výraz v jeho tváři rychle vystřídala úleva.
„Konečně,“ šeptl vděčně. „Už jsem se bál.“
„Bál?“ opakoval Harry podivně cizím hlasem a pak se najednou rozesmál ostrým, nepřirozeným, pokřiveným smíchem.
„TY SE BOJÍŠ LEDA O SEBE!“ vmetl Dracovi do tváře a hlas mu skřípal jako pilník přejíždějící po železe.
Draco couvl, jako by dostal facku.
„To si myslíš?“ hlesl.
Harry s nenávistným výrazem zavřel oči, aby se na Draca nemusel dívat.
„Nech mě být,“ požádal. „Jdi pryč! Jdi mi z očí!“
„Ne,“ odmítl Draco. „Nenechám tě samotného.“
Harry se křivě pousmál. Draco si s hrůzou uvědomil, že je to přesně tatáž pokřivená parodie na úsměv, jakou vídával na Snapeově tváři. Harryho pobledlý obličej se strhanými rysy a zapadlýma kalnýma očima připomínala Dracovi umrlčí lebku.
„Bojíš se, že si něco udělám?“ zeptal se Harry. Oči měl plné nenávisti a jeho hlas nebyl tím, který Draco znal. Jak se mohl takhle strašně změnit?
Harry ztěžka vstal. Na jeho nahém těle byly pořád ještě patrné stopy řezných ran, modřiny vůbec nevybledly, jen šrámy se zacelily. Pomalu kráčel k Dracovi a ten před ním ustupoval.
„Mohl bych si přát oprátku. Strčit do ní hlavu a ty by ses díval, jak se dusím. Nebo by mi to zlomilo vaz rovnou. Možná bych si měl přát břitvu, aby moje krev byla všude kolem, na zemi, na stěnách, na tvých rukou,“ šeptal Harry tvrdým, chladným bezcitným tónem.
Draco měl ve tváři hrůzu.
„A třeba bych se mohl otrávit, co říkáš? Zmítat se u tvých nohou s pěnou u pusy?“ pokračoval Harry.
„DOST!“ vykřikl Draco.
„Tys taky nepřestal, když jsem tě prosil,“ zašeptal Harry nemilosrdně.

V pokoji bylo tíživé ticho. James, Sirius a Peter seděli každý na své posteli. Sirius a James se tvářili provinile, Peter vyděšeně. Remus stál uprostřed místnosti, jeho tvář byla popelavě bledá, rty se mu v šoku bezhlesně pohybovaly, oči měl rozšířené a plné nevíry.
Ticho začínalo být nesnesitelné. Remus zavrávoral a ztěžka dosedl na svou postel.
„Řekni něco,“ zašeptal James provinilým tónem.
Remus potřásl hlavou a skryl ji do dlaní. Byl příliš otřesen tím, co se dozvěděl, než aby něco řekl.
„Jak jste mohli?“ zašeptal konečně nakřáplým hlasem.
James sehnul hlavu ještě níž. Na tohle totiž neměl co říct.
„Nikdy bych si nepomyslel…zklamali jste mě,“ povzdechl si Remus.
„Nás to fakt mrzí,“ hlesl Sirius.
„Pomůžeš nám?“ otázal se James s nadějí v hlase.
„Vaše pozdní lítost mu fakt pomůže!“ vybuchl Remus zcela nečekaně. Vstal a začal přecházet sem a tam. „Nejen že jste udělali něco neomluvitelného, ale ještě po mně chcete, abych pomáhal ten hrůzný čin zamaskovat! Mám se stát spoluviníkem?“
„Vždyť je to jen Srabus,“ odvážil se pípnout Peter.
James začal horlivě přikyvovat, ale když spatřil, jak se na něj Remus dívá, nechal toho.
„Jenom Srabus?“ opakoval Remus zhnuseně. „Jak tohle můžete říct?! Severus je především lidská bytost! Má stejné city a stejná práva jako vy nebo já! A navíc si nevzpomínám, že by se někdy dopustil něčeho tak ohavného!“
James, Sirius i Peter se provinile přikrčili.
„Je to moje vina,“ povzdechl si Remus a sednul si na svoji postel. „Měl jsem být důslednější. Měl jsem to zastavit, dokud jsem mohl. Teď už je na všechno pozdě. Nejsem vlastně o nic méně vinen než vy.“
Na chvíli zavládlo opět tíživé ticho.
„Řekni mi jedno, Jamesi. Proč?“ pokračoval Remus.
„Varoval jsem ho,“ bránil se James. „Jasně jsem mu už v prváku řekl, že jestli nedá ty svý špinavý pracky od Lily pryč, bude toho šeredně litovat.“
„Ze žárlivosti jsi ho týral, štval proti němu kde koho, to ještě pochopím. Neuznávám, ale pochopím. Ale tohle?!“
„Ve válce a v lásce je dovoleno všechno, zajatci se neberou,“ ozval se Sirius.
„Ale jsou jisté etické hranice!“ vyštěkl Remus. „Tohle jsi, Jamesi, fakt přehnal, zatraceně jsi to přehnal. Nemáte se rádi. Fajn. Ale…znásilnění?!“
James i Sirius sebou trhli, když Remus vyslovil to poslední slovo. Jako by teprve s tím, že to bylo vyřčeno nahlas, začala ta skutečnost doopravdy existovat. Brutálně znásilnil jiného kluka – holý, syrový fakt.
„To tě nikdy nenapadlo, že Lily začala chodit s Severusem, protože nevyvolává spory? Protože nevyhledává rvačky a hledí si svého?“ zeptal se Remus.
Z Jamesova výrazu bylo patrné, že za prvé ho nikdy nic takového ani ve snu nenapadlo, a za druhé Remusovu teorii považoval za šílenou.
„Srabus že si hledí svého?“ vyprskl James popuzeně. „Přiotrávil Siriuse!“
„Za to tak úplně nemohl,“ namítl sotva slyšitelně Sirius.
„Donáší na nás! Lže! Špehuje nás! Snaží se slídit kolem tebe, Remusi! Kdyby se o tobě dozvěděl, že jsi vlkodlak, tak tě ta černokněžnická krysa udá! Používá proti nám černou magii! Poštval na nás v prváku Malfoye! Od začátku nám dělá naschvály! A ještě se motá kolem Lily, vytahuje se, šprt jeden hnusnej! To je ti málo?! Tomu ty říkáš, že si hledí svého?!“ vztekal se James.
„Jenže všechny problémy vyvoláváš TY, Jamesi!“ vmetl Remus nemilosrdně kamarádovi do tváře.
James několikrát naprázdno otevřel pusu jako ryba vytažená z vody.
„J-já?“ užasl dotčeně.
„Kdo mu na nástupišti v prváku podrazil nohy? Kdo mu přišlápl hábit, když ho zařazovali? A jenom proto, že se ve vlaku bavil s Lily! Jenom proto že jste se oba zabouchli do stejný holky!“
„No a?!“ odsekl James. Poprvé od té události cítil něco jiného než beznaděj, stud a výčitky. Vztek byl docela vítaná změna. „Pokud si tak dobře na tohle vzpomínáš, snad si i pamatuješ, že mi očaroval židli a skončil jsem s rozbitou hlavou na ošetřovně! To je dost velký rozdíl oproti tomu, co jsem mu udělal já!“
„Nebudeme se tu bavit o tom, co jste si udělali. Faktem je, že kdybys mu dal pokoj, nikdy by si tě ani nevšiml! Začal jsi to ty, Jamesi!“
„KLUCI, PŘESTAŇTE!“ křikl Sirius, protože se zdálo, že hádka mezi Jamesem a Remusem by mohla vést až ke rvačce.
Nastalo ticho, ale vypadalo to, že se vzduch trochu pročistil.
„No jo, co se stalo už nezměníme,“ promluvil nakonec Remus smířlivě.
„Chci to napravit,“ připomněl mu James.
Remus se zatvářil skepticky.
„Mimochodem jak je na tom? Nenechali jste ho tam doufám samotného.“
„Klid, dostal koňskou dávku uspávacího lektvaru. Bude ještě dobře tři hodiny spát jako nemluvně,“ ubezpečil ho Sirius.
„Chci ho vidět,“ rozhodl Remus.
„A pomůžeš nám?“ zeptal se roztřeseným hlasem Peter.
„Jste moji kamarádi. Jasně že vám pomůžu, ale chci ho vidět. A musíte mi slíbit, že mu už dáte pokoj, a to jednou pro vždy.“
Sirius si s Jamesem vyměnili rychlý pohled a přikývli.
„Nebudeme to odkládat. Jdeme,“ rozhodl James a vstal.

Když vešli do Komnaty a Remus spatři prázdnou postel, objevil se v jeho tváři zděšený výraz. James však veškeré jeho otázky předešel.
„Je pod postelí,“ utrousil.
„Pod postelí? Co proboha dělá pod postelí?“ podivil se Remus.
„To se zeptej jeho a ne nás,“ odvětil Sirius.
„A to jste ho tam nechali?“
Všichni tři pokrčili rameny.
„Když se mu tam líbí,“ poznamenal Peter.
„Přece ho nemůžete nechat pod postelí,“ zamračil se Remus.
„Vytáhni si ho sám!“ vypískl Peter.
„Zkoušeli jsme ho dostat ven, fakt. Ale dostal hotový hysterický záchvat. Umlátil by se tam. Tak jsme ho radši nechali, kde je,“ vysvětlil Sirius.
„Jo, koukni,“ přidal se James, vyhrnul si rukávy a ukázal dlouhé hluboké škrábance a kousance. „Škrábal a kousal jako zvíře a ječel, jako bychom ho čtvrtili za živa.“
„A vy se mu divíte? Po tom, co jste mu udělali?“ zeptal se Remus, kleknul si a zadíval se pod postel. Bylo tam dost místa, ale mezera mezi bokem postele a podlahou byla dost malá. „Musíme ho vytáhnout ven.“
„Ani nápad, ať si zůstane, kde je,“ odfrkl si James.
„Říkali jste, že je pod sedativy,“ namítl Remus.
„Stejně, až se probere, zaleze tam znova,“ řekl Sirius a povzdechl si.
„Jo, nech ho tam, je mu tam dobře, chce tam být, tak proč ho stresovat, ne,“ přikývl James.
„Nemůžete ho nechat spát jako zvíře pod postelí! A taky jste mu mohli sehnat něco na sebe,“ pokáral je Remus.
„A jako proč? Jak bychom ho do toho asi navlíkli, když odmítá vylézt,“ odsekl James.
„A jídlo? A ty sedativa? Jak jste to udělali?“ vyhrkl Remus.
„Od pátku nic nejedl, nedostaneme do něj vůbec nic,“ povzdechl si Sirius.
„Je o hladu?“ zděsil se Remus.
„A co máme dělat?“ vyprskl James. „Když na něj sáhneme, řve, jako bychom ho stahovali z kůže.“
„Musí něco jíst! Takhle to nejde. To není dobré. Prostě musí!“ rozzlobil se Remus.
„Jak není dobré?“ znejistěl James. Jeho vztek byl rázem pryč.
„Nechceš naznačit, že by mohl…umřít,“ hlesl Sirius.
„To asi ne, i když hubený je dost. Kdyby ještě zhubnul, bude mít určitě zdravotní problémy. Ale hlavně ho neunesou nohy. Proto musí ven. Něco musí sníst, i kdybychom to do něj měli cpát jako do husy. Dá se ta postel nějak odsunout?“
Sotva to Remus dořekl, přemístila se postel do rohu pokoje.
„Zajímavá komnata,“ poznamenal a klekl si vedle Severuse. I když rány se už zahojily, jeho tělo hrálo pořád všemi barvami.
„Ježiši, ten vypadá,“ povzdechl si Remus. Přejel prstem po čerstvé ráně na paži. „Od čeho to má?“
„Od jehly, jak jsme mu dávali ten uspávací lektvar,“ řekl Sirius.
„To byl ale blbý nápad,“ zavrčel Remus.
„Lepší jsme neměli,“ odsekl James.
„Dobře, Siriusi, pomoz mi, dáme ho na posel. A vy dva sežeňte něco k jídlu. Něco, co se mu bude dobře polykat a nebude to moc těžké. Nějakou kaši,“ rozhodl Remus.
James s Peterem odešli. Sirius pomohl Remusovi donést Severuse na postel.
„Pěkně jste ho zřídili, jen co je pravda,“ povzdechl si Remus.
„A to je na tom už docela dobře,“ hlesl Sirius.
Remus nic neřekl. Sednul si na kraj postele a díval se poněkud smutně a vyčítavě na svého kamaráda.
„No jo, trochu jsme to přehnali,“ ošil se po chvíli Sirius. „Ale fakt nás to mrzí.“
„To jsem viděl,“ utrousil Remus. „Když včera se včera James předváděl před Lily, nevypadal, že by ho trápilo svědomí.“
„Ale pomůžeš nám, že jo?“
Remus svraštil obočí.
„To je jediné, co vás zajímá!“ vypěnil Remus. „Jak to ututlat! Ale že se z toho už nikdy nemusí dostat, to je vám jedno! Uvědomuješ si, že ho nepochybně poznamená na zbytek života?!“
„Já to asi nevím!“ zaječel Sirius.
„Promiň,“ zašeptal Remus.
„To nic. Všem nám je pod psa,“ povzdechl si Sirius a posadil se vedle Remuse.
„Vážně je to Jamesovi líto?“ zeptal se po chvíli mlčení Remus.
„Jo, je. Akorát…nemáme ho rádi, no. Ale…tohle nikdo nechtěl. Věř mi.“
Remus smutně přikývl.

„MYSLÍŠ SI, ŽE JEN TY SE CÍTÍŠ MIZERNĚ?! ŽE JEN TY MÁŠ PROBLÉMY?!“ zaječel Draco zcela nečekaně, jak mu povolily nervy.
„MÁŠ TY VŮBEC PŘEDSTAVU, JAKÉ TO JE BÝT MALFOY? BÝT JEN KUS RODINNÉHO MAJETKU? MÍT ŽIVOT NALINKOVANÝ OD NAROZENÍ AŽ PO SMRT? NIKOHO NEZAJÍMÁ, CO CHCI! JAKÝ JSEM! A CO CÍTÍM! JSEM JEN DOBŘE METOUCÍ KOŠTĚ NA OPRAŠOVÁNÍ RODINNÉHO JMÉNA!“
Harry mlčel. Na tohle za prvé nebylo co říct a za druhé mu byly Malfoyovy problémy srdečně ukradené.
„Táta si o mě myslí, že jsem slaboch. Snape…ten si o mě myslí ještě horší věci. Řve na mě pro každou blbost. A teď je táta kvůli tobě v Azkabanu a…a Pán zla…,“ Dracův hlas se zlomil a po jeho bledé tváři se skutálely dvě hořké slzy. „Chtěl jsem se pomstít, dosáhnout nějakého uznání, aby mě Snape přestal přehlížet a mluvit o mě jako o neschopném pitomci. Jenže pak…ale co na tom záleží. Posluš si, Harry! Vybij si na mě zlost! Řekni mi, co jsem! Na mě přece nezáleží! Nejsem nic víc než syn svého otce! Jen Malfoy! Tak do toho! Dělej, uhoď mě! Zkopej mě do bezvědomí, jestli se ti pak uleví!“
Harry couvl. V životě ho nenapadlo, že Draco je zlý jen proto, že je vlastně nešťastný. To však neměnilo nic na faktu, že k němu cítil jen nejhlubší odpor a zhnusení.
„Když jsem…byl s tebou… líbilo se mi to. Líbilo a moc, něco jsem cítil. Chápeš to? Víš, co by se stalo, kdyby se někdo dozvěděl, že se mi…líbíš?“
„Něco cítil? Co TY víš o citech?!“ odfrkl si Harry.
„No jo, co já bych mohl vědět o lásce, že,“ povzdechl si Draco. „Malfoy nemá právo cítit a už vůbec nemůže milovat … a ke všemu kluka, že?“
„Milovat?“ ušklíbl se Harry. „Copak ty vůbec VÍŠ, co to znamená?“
„Představ si, že…,“ začal Draco.
„Víš co, Malfoyi? Seru na tebe! Slyšíš! Seru na tvé city! Seru! Táhni! Zmiz! Nechci tě vidět, protože se mi zvedá z tebe žaludek! VYPADNI!“ zaječel Harry.
„Ne, nenechám tě…“
„SERU TI NA TVŮJ SOUCIT! JE MI Z TEBE NA BLITÍ! TÁHNI KE VŠEM ČERTŮM! NENÁVIDÍM TĚ! ROZUMÍŠ? NENÁVIDÍM!“ zařval Harry, popadl tác od jídla a vší silou ho po Dracovi mrštil.
Draco sklopil oči, smutně potřásl hlavou a beze slova odešel z Komnaty. Byla v něm malá dušička. Bál se, že sotva za ním zapadnou dveře, tak si Harry ublíží, ale ujišťoval se, že když už s ním mluví, nebude to třeba tak hrozné.

Remus se posadil naproti Severusovi, který se choulil v koutě na posteli. Požádali Komatu o takovou postel, pod kterou by nemohl zalézt, a tak neměl kam utéct. Zdálo se, že Remuse vůbec nevnímá, že zírá kamsi přímo skrz něj. Třásl se a snažil se co nejvíc natlačit do kouta. Remus držel v ruce talíř s polévkou. Nabral na lžíci a přitiskl ji Severusovi ke rtům.
„No tak, musíš něco jíst. Severusi, prosím.“
Remus zatlačil na lžíci a doslova ji vecpal Severusovi do pusy. Severus se nebránil, ani nepomáhal. Reflexivně polknul.
„To je ono. Dobré, že? Tak ještě jednu, jo? Vidíš. A ještě jednu? Co? Že jo?“
Severus polknul další sousto.
„To zvládneme, uvidíš. Bude to dobré. Musíš být silný,“ domlouval mu konejšivě Remus.
Sirius postával stranou. James sem přestal chodit, protože Severus na něj reagoval nejhůř. Od té doby, kdy se James pokusil o smířlivé podání rukou a Severus se v panice udeřil o roh postele do obličeje, mu sem prostě zakázali chodit. Jeho přítomnost to jen zhoršovala. Ani Červíčka Severus z nějakého nepochopitelného důvodu nesnesl. Strpěl pouze přítomnost Siriuse a Remuse, ale jakmile se k němu příliš přiblížili, nebo se ho nedej bože pokusili dotknout, propadal záchvatům paniky. Obléknout mu tu košili byl hotový očistec. Remus i Sirius si odnesli spoustu kousanců a škrábanců a Severus pěkných pár modřin.
Remus chvíli počkal, aby se ujistil, že to Severus strávil a pocítil uspokojení, když odkládal prázdný talíř. Sotva se však otočil, Severus zbledl, nahnul se přes okraj postele a začal zvracet.
„Máme problém,“ vzdychl Sirius a vytáhl hůlku, aby to uklidil.
Remus se k Severusovi natáhl, jako už mockrát, ale ten se vyděšeně přitiskl ke zdi.
„Bude to dobré. Klid, nikdo ti neublíží,“ šeptal Remus, ale zdálo se, že se to míjí účinkem.
Nakonec se Remus s povzdechem zvednul a šel si sednout ke stolu naproti Siriusovi.
„Co teď?“ otázal se Sirius.
„Já nevím. To už je po třetí. On to v sobě vůbec neudrží. A koukni se na něj, je jen kost a kůže,“ bědoval Remus.
Severus se v koutě schoulil do klubíčka, zavřel oči a usnul. Pod bledou kůží se mu i přes Siriusovu noční košili rýsovala žebra. Páteř mu na zádech vystupovala tak, že by se mu daly spočítat obratle pouhým pohledem, boky měl propadlé a byl pořád unavený. Nejedl, nemluvil a většinu dne prospal. V Siriusově košili, která mu byla velká vypadal tak křehce, drobně a bezbranně. Sirius měl stále častěji chuť ho konejšivě obejmout. Remus byl ale striktně proti.
„Tak jo rizoto ne, kaši ne, polévku…co zkusit něco sladkého?“
Remus se na Siriuse zadíval dost pochybovačně.
„No, je to kalorické ne? A všichni mají rádi sladké…třeba čokoládu a tak.“
„Čokoládu?“ opakoval Remus zamyšleně. „Hm, můžeme to zkusit.“
„Je na tom hodně zle, co?“ vzdychl Sirius.
Remus se na Severuse zadíval, pak vstal a sednul si na kraj postele. Severus měl neuvěřitelně lehký spánek. Sotva ucítil, jak se matrace prohnula, otevřel oči a vyděšeně se natlačil do kouta.
„No tak, Severusi, ššš, bude zase dobře,“ šeptal Remus. „Já vím, bylo to ošklivé. Ublížili ti, ale už se to nikdy nebude opakovat.“
„Podle mne jen ztrácíš čas,“ zašeptal Sirius.
„Někdo na něj mluvit musí. Potřebuje to slyšet, potřebuje uklidnit,“ odsekl Remus. „Měl by to dělat James, jenže…,“ Remus potřásl hlavou a větu nechal nedokončenou. Vstal z postele a šel si znovu sednout k Siriusovi.
„Co změní slova?“ pokrčil Sirius rameny.
„Jde o jeho psychiku, ty slovo,“ pokáral ho Remus. „To, že nejí a bojí se, je podle mne normální, ale děsí mě, že nebrečí a nemluví.“
„A to by měl?“ podivil se Sirius.
„Jo, to by teda měl! Proto to snáší tak špatně, on to dusí v sobě, místo aby tomu dal volný průběh, aby to dostal ze sebe ven. Byl bych mnohem raděj, kdyby křičel, brečel a řádil jako pominutý. Tohle, Siriusi, není dobré. On to nezvládá.“
„Myslel jsem, že právě on stráví všechno,“ zakroutil Sirius užasle hlavou.
„Je křehčí než si myslíš, Siriusi. Navíc nevíme nic o jeho zázemí, výchově a podobně a to má taky značný vliv. Nicméně vím z vlastní zkušenosti, že čím ze sebe dělají větší tvrďáky, které nic nerozhází, tím zranitelnější jsou.“
Sirius uhnul pohledem. Vždyť on sám se už skoro rok a půl přetvařoval. Možná kdyby dal průchod svým citům, kdyby si nehrál na velkého frajera, nemuselo se nic z tohohle stát.
„Ty, Remusi, myslíš, že by mu pomohlo, kdyby tu byl někdo, kdo by ho…no někdo, kdo by ho měl rád?“
„Chceš to říct Lily?“ zeptal se Remus a zamračil se.
„No, třeba,“ ošil se Sirius.
„To mi nepřijde jako dobrý nápad. Za daných okolností…byla by schopná Jamesovi vyškrábat oči,“ zamítl to Remus. „A ne že by si to nezasloužil,“ dodal.
„Hm,“ zahučel Sirius zamyšleně.
„Po tom všem…její podpora by mu mohla stejně dobře pomoct jako ublížit. Do tohohle bych se nepletl. A James by se neměl kolem Lily tolik motat. Začíná mít podezření.“
„Podezření? Jak? V čem?“ vyhrkl Sirius.
„No, vypadá to, že mezi ní a Severusem to bylo dost na vážno, jestli mi rozumíš. Je celá špatná z toho, že jí nenapsal a neodpovídá na dopisy,“ vysvětloval Remus.
„Ona mu napsala?“ zaúpěl Sirius.
„Píše mu každý den. Má o něj opravdu strach. A já mám strach, jak tohle celé skončí. Obávám se, že moc špatně…pro všechny zúčastněné,“ vzdychl Remus. „Nevím, co s ním Lily měla nebo má, ale je si dost jistá tím, že by se jí ozval, kdyby mohl. Podezřívá Jamese, že mu něco udělal,“ pokračoval Remus a pak hořce dodal: „ Ne, že by na to neměla právo.“
„Jak to myslíš tím, že nevíš, co s ním měla nebo má?“ zavrčel Sirius.
„Já nevím,“ pokrčil Remus rameny. „Je to jen pocit. Lily je z toho dost špatná a…hele, to nebudeme řešit,“ mávl nakonec rukou.
„Myslíš…myslíš, že spolu…no to…spali?“ vysoukal ze sebe Sirius přiškrceným hlasem.
„Myslíš Lily a,“ Remus kývl směrem k Severusovi.
Sirius přikývl.
„Nemyslím si. Lily je holka od rány, ale…vždyť spolu nechodí ani půl roku. To mi k Lily nejde,“ potřásl Remus hlavou.
„Ale vyloučit se to nedá, co?“ utrousil Sirius nevrle.
„Proč tě to vůbec zajímá?“ podivil se Remus.
„Ale…jen tak,“ ošil se Sirius. „Tak co myslíš? Ano nebo ne?“
„Ne, abys věděl. Myslel jsem, že Lily znáš líp,“ zavrčel Remus popuzeně.
Sirius se pousmál. Vypadalo to, že ho Remusova odpověď potěšila.
„Co to do vás zase vjelo? Včera se mě James ptal na to samé,“ kroutil Remus hlavou.
„Fakt?“ vydechl Sirius.
„Jo, použil sice poněkud, abych tak řekl, nevybíravější slovník, ale více méně se ptal na to samé,“ přisvědčil Remus.
„Co ti řekl?“ zajímal se Sirius.
„Nebudu to opakovat. Za prvé to bylo nevkusné a za druhé si to celé nepamatuji. Ale mimo jiných, horších výrazů, tam figurovalo několik nadávek a slovo přefiknul. Vážně, až tohle skončí, měl by se James nad sebou trochu zamyslet. Vůbec se Lily nedivím, že si ho drží od těla.“
„Ještě jsi mi pořádně neodpověděl, zda si myslíš, že by mu pomohlo, kdyby tu byl s ním někdo, kdo ho má rád,“ vrátil se Sirius nečekaně k předchozímu tématu.
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil jasně. Lily do toho netahej. Už takhle je to špatné, nemusí to být horší,“ zamračil se Remus.
„Ale mohlo by to být lepší,“ namítl Sirius tiše.
„Podívej se, řeknu ti to takhle. On potřebuje klid, pochopení, péči a tak. Poslední co by potřeboval, je brečící a zuřící Lily. Takže tak abys to pochopil – ne, ne a ještě jednou ne.“
Sirius lehce pokýval hlavou.
„Jasně, klid, pochopení, péči a tak podobně.“
„Přesně,“ přisvědčil Remus a vstal. „Budu muset jít. Za tři minuty musím být na kouzelných formulích. Zdržel jsem se dýl, než jsem chtěl. Už takhle přijdu pozdě.“
„Dík, že jsi se stavil,“ řekl Sirius, když Remuse vyprovázel. „Hele, neměl bych napsat Lily nějaký dopis, víš jako jeho jménem, aby…“
„Ani to nezkoušej!“ zvedl Remus varovně prst. „James už takový nápad měl. Falšovat dopisy, tak na to zapomeňte. Nepleťte se do toho. Už jste napáchali škody dost. Až mu bude líp, vyřeší si to s Lily sám. Po vyučování ti přinesu tu čokoládu.“
Sirius přikývl a zavřel za Remusem dveře. Pak se otočil a pohlédl na Severuse schouleného na posteli. Váhavě k němu přisedl. Severus se odtáhl a upíral prázdný pohled někam do zdi. Sirius nervózně proplétal prsty rukou.
„Fakt mě to mrzí,“ zašeptal konečně.
Severus se k němu beze slova otočil zády.
Sirius přemýšlel, jestli je Severus slyšel, ale nejspíš ne. Mluvili dost potichu a navíc nevypadal na to, že by ho vůbec zajímalo, co se kolem něj děje.
„Kdybych věděl, jak se to zvrtne, nikdy bych s tím nesouhlasil,“ pokračoval Sirius tiše a hleděl na své ruce složené v klíně.
„James tě jen chtěl svlíknout a…no nechat tak jít do hradu…víš, měl to být jen vtip,“ vysvětloval tiše Sirius. „Dost hloupej, co?“ povzdechl si.
„Víš, asi bych ti měl něco říct,“ ošil se Sirius. „Já…proč jsem s tím souhlasil, víš. Já totiž…já vím, že to bude znít hloupě…nikomu jsem se neodvážil to ani naznačit…a tobě už vůbec ne…prostě,“ Sirius se zhluboka nadechnul. „Chtěl jsem tě vidět to…no…svlečeného,“ šeptl Sirius a zrudl.
Severus neřekl nic. Dál ležel k Siriusovi zády a mlčel. Nedal nijak najevo, že vůbec poslouchá, co mu Sirius říká.
„Je mi jasné, co si o tom asi teď myslíš,“ vyhrkl Sirius, ačkoli bylo nad slunce jasné, že Severus si nemyslí nic, že je mu Sirius a jeho kajícná zpověď ukradená.
„Přišlo to tak nějak nečekaně…já nikdy neměl k tomuhle sklony…a vlastně pořád nemám…ty jsi…výjimka. Nikomu jsem to neřekl, jak bych vypadal. Myslím, že James by to nepochopil. Možná proto jsem byl…na tebe tak hnusný. Ten loňský rok mě fakt mrzí, to co se stalo u jezera…jenže co jsem měl dělat. Když si tě James všimnul, nemohl jsem…nemohl jsem mu říct, ať ti dá pokoj. Tehdy ani nikdy potom. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem se bál…ale teď…Severusi, bože mě to tak mrzí! Nechtěl jsem ti ublížit…já jen,“ Sirius svěsil hlavu. „Jsem slaboch. Měl jsem to zastavit. Mohl jsem to zastavit. Jenže…pořád jsem si říkal, že ty…a Lily, že bys nechtěl…a James je můj kamarád…nemůžu se proti němu prostě jen tak obrátit…ale…,“ Sirius si povzdechl a sotva slyšitelně šeptl: „Mám tě rád.“
Jestli na Severuse ten dlouhý monolog udělal nějaký dojem, tak to nebylo vůbec znát.
„Mám tě opravdu rád a udělám cokoli, abych ti pomohl. Cokoli, Severusi. Budu tě chránit, i kdyby to znamenalo rozbít přátelství s Jamesem. Neudělám stejnou chybu dvakrát.“
Sirius se natáhl a dotkl se konečky prstů Severusových zad. Když na to Severus nijak nezareagoval, položil mu na záda celou dlaň a přisunul se blíž.
„Dokážu ti, jak moc mi na tobě záleží, jak moc tě mám rád,“ zašeptal Sirius a začal ho hladit po ramenech, po zádech, jel dlaní níž.
Severus se zachvěl.
„Ani si neuvědomuješ, jak jsi krásný. Jen kdybys o sebe trochu víc dbal,“ šeptal mu Sirius do ucha a jeho ruce klouzaly po tom drobném, vyhublém těle.
Pomalu mu začal vyhrnovat noční košili. Severus křečovitě sevřel ruce v pěsti. Sirius mu vykasal košili až k pasu a zajel pod ní rukama. Dotek Severusovy nahé kůže ho rozechvěl. Laskal tu hedvábkou pokožku a vychutnával si ten pocit.
„Tak nádherný,“ šeptal zastřeným, vzrušeným hlasem. „Tak chytrý, tak úžasný, tak dokonalý.“
Sirius hladil to třesoucí se tělo, přejížděl mu přes boky, cítil pod prsty žebra.
„Musíš jíst, Severusi. Pomůžu ti, spolu to zvládneme, uvidíš,“ sliboval Sirius a začal se svlékat. Pak Severusovi stáhl noční košili a přitiskl k němu své nahé tělo.
Zasypával Severuse drobnými polibky, hladil ho, šeptal mu něžná slůvka. Severus mlčel, jako by neuměl mluvit, ale třásl se.
„Taky po tom toužím,“ vzdychl Sirius a záměrně otíral svoji erekci o Severusův malý, pevný zadeček. Jeho levá ruka se natáhla přes Severusovo tělo a našla jeho ochablý penis. Jemně ho začala laskat. Sirius s uspokojením sledoval, jak v jeho ruce ten drobný orgán tuhne a nabývá překvapivě impozantních rozměrů. Ano, na Severusovi nebylo nic takové, jak se na první pohled zdálo. Protože si pamatoval, jak James Severuse zranil, požádal Komnatu o nějaký lubrikant a důkladně si potřel svoji tepající erekci.
„Ne,“ naznačily Severusovy rty bezhlesně, když ho Sirius objal. Pokusil se vzepřít, ale byl tak zesláblý, že to Sirius ani nepochopil jako vzdor.
„Nééé,“ zaúpěl Severus tichounce, když do něj Sirius začal vnikat. Sirius si to ale vyložil jako slastný povzdech a pokračoval.
Jemně se kolébal v bocích a vychutnával si těsnost Severusova pozadí, ani nevnímal, jak se to hubené tělíčko v jeho obětí třese, jak se slabé svaly z posledních sil napínají, neviděl hořké slzy smáčející tu tvář odvrácenou ke stěně. Šeptal Severusovi něžná slůvka, vyznání, všechny ty tisíckrát omýlané fráze, které mu ještě docela nedávno přišly tak směšné.
Protože to bylo jeho poprvé, byl Sirius hotový velmi rychle. Setrval ale bez pohnutí a něžně líbal Severuse tam, kde ladná křivka jeho hebké šíje přecházela v rameno, dokud ho rukou nepřivedl k vyvrcholení. Severus zabořil tvář do polštáře a Sirius ho políbil na linii krku, pak mezi lopatky. Opatrně vytáhl svůj ochablý penis ven a přitáhl si Severuse do náruče.
„Jsem s tebou šťastný,“ zašeptal Sirius Severusovi do ucha. „Jsi obdivuhodná bytost, světlo mého života. Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nevzdám. Budeme už navždy spolu. Ani nevíš, kolikrát jsem o téhle chvíli snil.“
A s těmi slovy si položil Sirius tvář do té záplavy neupravených černých vlasů, které by potřebovaly umýt, a usnul spokojeným spánkem.
Severus pomalu pohnul hlavou. Pak se vyprostil ze Siriusova sevření. Po čtyřech přelezl postel a pokusil se postavit. Byl ale příliš slabý na to, aby se udržel na třesoucích se nohách. Upadl a shodil přitom tác s jídlem. S rachotem se to zřítilo na zem a Sirius se probudil.
„Severusi, co děláš?“ zamračil se, sklouzl z postele a zvedl ostrý nůž, aby na něj Severus třeba nedopatřením nešlápnul.
Severusovi po tváři stékaly slzy a v jeho tváři se odrážela nenávist, bolest, ponížení a ještě něco, co Sirius nedokázal rozluštit.
„Severusi? Co je ti? Co jsem udělal špatně?“ zajíkl se Sirius.
Severus mu neodpověděl. Skoro minutu na Siriuse nepřítomně zíral a pak mu doslova vletěl do náruče.
„SEVERUSI!“ zaječel Sirius, když ucítil, jak se nůž, který stále svíral v ruce, zabořil do toho hubeného těla. Teplá krev potřísnila Siriusovu ruku. Ihned nůž pustil. Severus se křečovitě zachytil jeho ramen a pak se zhroutil na zem. Sirius zděšeně zíral na Severusovo tělo. Z břicha mu trčel nůž a krev se rozlévala po podlaze. A velký frajer Sirius Black začal brečet. Klesl na kolena, sevřel v ruce Severusovo zakrvácenou dlaň a jen tiše šeptal: „Proč? Co jsem udělal špatně? Severusi, proč?!“

Draco seděl u stolu ve Velké síni a nimral se v míchaných vajíčkách. Nesnědl ani sousto, jen co chvíli zvedal oči a hleděl nešťastně přes celou Velkou síň k nebelvírskému stolu, kde ta mudlovská šmejdka Grangerová a ten krvezrádce Weasley starostlivě vyzvídali na Harrym co mu je, co se stalo, kdo byl a proč nic nejí.
Stěží mohl Draco považovat za úspěch, že nikdo na nic nepřišel, když na první pohled bylo jasné, že nic není ani omylem v pořádku.
Harry se dokázal dát dohromady natolik, aby byl schopný vrátit se do nebelvírské koleje. Přesto na tom nebyl nijak zvlášť dobře. I když měl hlad, nedokázal k večeři sníst ani sousto. Za prvé ztratil chuť k jídlu a za druhé, když se přiměl pár spoust, jenž mu přišla bez chuti, pozřít, všechno hned vyzvracel. Jeho vlastní hlas mu zněl cize, nedokázal oplatit Nevillovi jeho upřímný úsměv, s jakým ho uvítal. Nemluvil víc než bylo absolutně nezbytné. Celou noc probrečel a ráno trumfnul všechny holky, když vstal ještě za svítání a strávil celý čas do snídaně v koupelně. Drhnul se jako šílený, protože si přišel špinavý, nečistý, odporný a vůbec se hnusil sám sobě.
Když se s ním Ginny pokusila ráno ve Velké síni přivítat, uhnul před jejím dotykem, i když mu bylo jasné že jí to ublížilo, a teď tu seděl a převracel vidličkou míchaná vajíčka na talíři, který mu Hermiona přistrčila.
A všechno sledoval od učitelského stolu svýma neproniknutelně černýma očima Severus Snape. Ani on nejedl. Jen pomalu usrkával ze svého hrnku kávu a jeho pohled pomalu klouzal z Harryho na Draca a zpět.
„Snape říkal, že máš něco důležitého na práci. Co to bylo?“ vyzvídal Ron.
„Hm.“
„Jsi hrozně vyhublý, Harry, měl bys něco sníst,“ radila mu Hermiona starostlivě.
„Hm.“
„Udělal ti něco ten slizkej bastard?“ otázal se Ron a vrhl nenávistný pohled směrem k učitelskému stolu.
Harry zavrtěl hlavou.
„Ale něco se stalo, viď?“ dotazovala se tiše Hermiona.
Harry opět zavrtěl hlavou.
„No tak, Harry, vždyť to vidíme. Co se stalo?“ naléhal Ron.
Harry mlčel a byl neskonale vděčný, když Hermiona za jeho zády poklepala Ronovi na paži a naznačila mu, aby Harryho nechal být. Vlastně ani nevěděl, co ho tíží víc. Jestli bolest z toho, co se stalo, a pocit, že je odporný a nečistý, nebo to, že Draco s tou hrůznou věcí spojoval jeho otce. Utěšoval se sice, že jeho táta by přece nikdy nic takového nespáchal. Mělo to ale háček. Než nakoukl do Snapeovy myslánky, taky by dal ruku do ohně za to, že jeho táta by nikdy něco takového neudělal. V duchu si říkal, že umřít by bylo nejednodušší. Jenže prvotní myšlenky na sebevraždu ho už nějak odpustily. Když se vrátil do kolektivu, připomnělo mu to, že jeho život tak docela nepatří jen jemu. Byl přece vyvolen, aby zastavil Voldemorta. Nebylo by tedy zbabělé spáchat sebevraždu?
Harry zvedl oči a zahleděl se k Dracovi. Prvotní nenávist opadla, zůstala jen hořkost, a i když si Harry stále připadal špinavý a odporný, uvnitř cítil podivnou prázdnotu. Pořád musel myslet na to, co mu Draco řekl. Co by on sám byl schopný udělat, aby se zavděčil otci, aby ho někdo měl rád? Harry odpověď neznal.

„Opovaž se to vytáhnout!“ vyjel Remus na Siriuse, který uchopil rukojeť nože.
„Musí to ven!“ protestoval Sirius. Na sobě měl tričko, které si ve spěchu oblékl na ruby a kalhoty, pod nimiž nic neměl. Nezdržoval se nějakým důkladnějším oblékáním, když běžel pro pomoc.
„Můžeš mi říct, co se tu stalo?“ zeptal se Remus a tiskl kolem rány obvaz napuštěný hojivým lektvarem. Moc to nepomáhalo.
„Naběhl mi na něj, Remusi!“ zakvílel Sirius.
„Ale proč?! Myslel jsem, že z toho se už dostal!“ zoufal si Remus.
„Já nevím. Byl jsem na něj, jak si říkal, co nejhodnější. Já to nechápu,“ zanaříkal Sirius a zběsile mrkal, aby potlačil slzy.
„Musí na ošetřovnu!“ rozhodl Remus.
„Zbláznil jsi se?“ vydechl Sirius. „To nevysvětlíme!“
„Když to neuděláme, vykrvácí!“
„Dobře. Tak dobře,“ přikývl Sirius roztržitě. „Ale, Remusi, opatrně.“
Madam Pomfreyová se nikdy na nic příliš nevyptávala, což jí sloužilo ke cti. Ačkoli když vám dva nebelvírští studenti přinesou krvácejícího studenta Zmijozelu navlečeného do nebelvírské noční košile, kterou na sobě, když byl zraněn rozhodně neměl, bylo by pár otázeček na místě. Přesto se neptala. Ujala se svého pacienta, odborně ho ošetřila a historku o tom, jak Severus zrovna přijel, a jak došlo k té nehodě, přijala bez komentářů. Pouze se rozčílila nad Severusovým celkovým zdravotním stavem, což Remus hbitě vysvětlil dlouhou nemocí. Výsledkem bylo, že Severus měl nařízený klid na lůžku, nikdo k němu nesměl a ředitel Zmijozelu byl informován, k čemu došlo. Protože Slughorna zajímal víc Severusův zdravotní stav než příčiny, přijal oficiální historku o nehodě a dál se v tom nešťoural. Remusovi, Jamesovi i Peterovi se nesmírně ulevilo, protože je celá ta událost k smrti vyděsila. Jen Siriuse to neuklidnilo. Dokonce odmítl opustit ošetřovnu a odešel jen proto, že ho Remus s Jamesem odtáhli.
Zpráva o Severusově nečekaném návratu i o podivné nehodě, byť její podrobnosti zůstaly utajené, se rozlétla po škole rychlostí požáru. Lily se okamžitě dostavila celá uslzená na ošetřovnu a nevybíravým způsobem se dožadovala toho, že chce Severuse vidět. Byla však madam Pomfreyové neméně nevybíravě vykázána s tím, že pacient je na tom špatně a potřebuje klid.
„Tak jak to bylo?!“ vyštěkla Lily na Jamese sotva se vřítila do nebelvírské společenské místnosti. Hůlku měla v ruce a nebezpečně se s ní rozháněla.
„Co jak bylo?“ zeptal se Remus co nejnevinněji.
„Nehrajte si se mnou!“ zaječela Lily. „Co jste mu udělali?! A chci pravdu!“
James, Remus ani Sirius neměli chuť zkřížit hůlku s rozlícenou Lily. Peter se pro jistotu schoval za Jamese. V obraně proti černé magii i kouzelných formulích byla víc než dobrá a dráždit ji se nevyplácelo.
„Nikdo mu nic neudělal, byla to nehoda,“ ohradil se James. Už zdaleka nevystupoval tak sebevědomě jako dřív, ale pořád se choval trochu arogantně.
„Fajn! Jak myslíte!“ ucedila Lily skrz zuby. „Ale já se pravdu dozvím! A pak si mě, Pottere, nepřej!“ vyštěkla a odkráčela do svého pokoje.
„Co já?“ ohradil se James.
„No, to by bylo,“ utrousil Remus. „Hlavně, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ dodal s úlevou.
Sirius seděl na kraji pohovky jako hromádka neštěstí.
„Dobrý, Tichošlápku?“ položil James Siriusovi konejšivě ruku na rameno.
„To se mohlo stát komukoli. Kdo to mohl tušit. Vypadalo to, že tohle už má za sebou,“ připojil se Remus.
„Já…asi jsem… udělal jsem strašnou blbost,“ zajíkl se Sirius a pak doslova utekl do pokoje.
James, Remus i Peter si vyměnili nechápavé pohledy.
„Máš ponětí, co s ním je?“ zeptal se James.
„Ne, ani nejmenší,“ zakroutil Remus hlavou.
„Čert aby toho Srabuse vzal,“ ulevil si James a Remus nesouhlasně svraštil obočí. „No co je?“ ohradil se James. „Vždyť je to pravda. Jsou kvůli němu jen potíže.“

Harry bezmyšlenkovitě krájel nějakou přísadu do lektvaru. Kdyby ho Hermiona nehlídala, už by nadělal asi tucet chyb. Bylo mu jedno, co z toho bude, jen se tvářil, že něco dělá, aby mu všichni dali pokoj.
„Pottere!“ vyštěkl Snape.
Harry lhostejně zvedl oči.
„Ano, pane?“ otázal se mdle.
„Chcete nás všechny zabít?“ zasyčel Snape a srazil stranou Harryho ruku, která se chystala do lektvaru nasypat nakrájenou přísadu. Harry ani nevěděl, co to vlastně krájel.
„Ne, pane,“ zahučel Harry.
Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že Snapea Harryho nynější lhostejná poslušnost dráždí víc než někdejší vzdorovitost. Přinejmenším teď skřípal zuby.
„Tak co to tam dáváte?“ zavrčel Snape.
„Nevím, pane,“ přiznal Harry po pravdě.
Snape vypadal, že by nejraději někoho praštil. Jeho temné oči sklouzly bezděčně k místu, kde seděl Draco Malfoy. Ten si uvědomil Snapeův ohled a začal zuřivě míchat svůj lektvar. Snape v duchu zaklel. Měl co chtěl. Potter byl teď poslušný, poddajný a potrestaný ažaž. A přece ho to Potterovo ano, pane, ne, pane, jak si přejete, pane netěšilo. Dobře viděl, jak se Potter všech straní, jak málo mluví, nesoustředí se, je pořád jako by duchem mimo. Nejedl a často ho Snape vídal s tváří zarudlou od pláče. Ten kluk se doslova ztrácet před očima a Snapeovi to bylo až bolestně známé. Znal to a nejhorší bylo, že si přesně dokázal představit, jak se Potter cítí.
„Víte co, Pottere, nejlepší bude, když to vylijete a začnete pěkně znovu,“ řekl Snape tiše.
„Ano, pane,“ odvětil Harry mdle.
Snape sevřel prsty pravé ruky v pěst, až mu zbělely klouby. Tohle prostě takhle dál nešlo. Někdo musel něco udělat, a protože ten idiot Malfoy se k ničemu neměl, bylo Snapeovi jasné, že musí zakročit sám. A to nemluvě o tom, že ředitel už několikrát zavedl soukromou řeč na téma Severusi, nevíte čirou náhodou, co je s Potterem? Prosté ne nebral ředitel jako odpověď. Snape se nejednou sám sebe ptal, jak se do tohohle maléru vlastně namočil.

Sirius se nešťastně zahleděl přes Velkou síň ke zmijozelskému stolu. Na úplném kraji seděl Severus, ale byl to jen stín svého někdejšího já. Rýpal se ve snídani, snědl sotva každé třetí sousto. Nebylo divu, že na něm uniforma tak příšerně visela. Vždycky byl hubený, ale teď to až nebylo hezké. Mluvil pouze tehdy, když musel, ale jen velice tiše a mdle. Zhoršil se mu prospěch, jako by se nedokázal na nic soustředit. Jeho prázdný pohled neustále těkal sem a tam. Nikdo se ho nemohl dotknout, nesnesl to.
Lily si zoufale povzdechla, vstala a šla si sednout ke zmijozelskému stolu naproti Severusovi. Dělala to teď často, ale výsledek nebyl valný. Severus s ní skoro vůbec nemluvil, a kdykoli se pokusila dát mu pusu nebo ho obejmout, hrubě ji odstrčil.
„Proč mě trápíš?“ zašeptala tiše.
Severus se dál nimral ve své snídani.
„Myslela jsem, že si říkáme všechno,“ pokračovala nešťastně.
Severus systematicky rozpitvával omeletu a na Lily se ani nepodíval.
„Víš, jak mi tímhle ubližuješ?“ řekla plačtivě.
Severus přestal cupovat omeletu a jen zíral na svůj výtvor.
„Já ti chci pomoct. Tak mi to přece řekni! Miluju tě! To pro tebe nic neznamená?!“ vyčetla mu v slzách.
Severus zvedl hlavu a upřel své prázdné, kalné oči někam nad Lilyno levé obočí.
„Nechci se o tom bavit,“ zašeptal bezvýrazným hlasem.
„Ani se mnou?“ vzlykla.
„Především ne s tebou,“ hlesl Severus, pak se chopil znovu vidličky a začal dál dělat z omelety cucky.
„Proč? Proč mi to děláš?“ zajíkla se Lily.
Severus pokrčil rameny.
„Jak nevíš! Co pro tebe znamenám?!“ štkala nešťastně.
„Teď už nic,“ zašeptal Severus neosobním lhostejným hlasem.
Lily se rozbrečela ještě víc a utekla z Velké síně.
„Hajzl jeden!“ zasyčel James a Remus ho chytil za rameno a donutil ho sednout si na lavici. „Pusť mě, Náměsíčníku, ať můžu tomu kreténovi natrhnout prdel!“ zasyčel James.
„Jednou to stačilo!“ zašeptal Remus nesmlouvavě a James najednou zjihl a zatvářil se provinile.
„Vždyť víš, jak jsem to myslel,“ hlesl James. „Já ji mám rád…a on jí ubližuje,“ dodal šeptem.
„Nech je, oni si to vyřeší,“ poradil mu Remus. Bylo evidentní, jak se to vyřeší. Pokaždé když se dala Lily do řeči se Severusem, utekla s pláčem pryč.
Sirius se rýpal v jídle skoro stejně jako Severus.
„Co je s tebou pořád?“ zeptal se ho James.
„Nic,“ odvětil Sirius tiše.
„Dostal se z toho, je to za námi, tak co ti je?“ naléhal James.
„Nic!“ odsekl Sirius, mrskl s vidličkou na talíř a odešel.
„Já to nechápu,“ rozhodil James bezradně rukama.
„Nejsi sám,“ zamumlal Peter s plnou pusou.

Harry seděl v koutě společenské místnosti a snažil se ignorovat Ginny, která na něj upřeně hleděla. Než se stala ta věc, tolik toužil s ní chodit, ale bál se kvůli Ronovi. Nechtěl ztratit jeho přátelství. Teď už to bylo jedno. Jako by se v něm něco vzpříčilo, nedokázal se k Ginny ani přiblížit. Ztratil o holky zájem.
Harry si povzdechl a zavrtal se hlouběji do křesla. Jeho vztah s Ginny skončil ještě dřív než vlastně začal, úplně přesně jako s Cho. Zřejmě mu žádná holka nebyla souzena.

Severus seděl na schodech ve sklepení. Býval tu teď často. Chtěl být sám. Připadal si nečistý, odporný, ohavný, štítil se sám sebe. Vychovali ho v tom, že správný chlap nikdy nebrečí, neomlouvá se, má ženu, milenku a kupu dětí. Problém byl v tom, že Severus se po tom všem nedokázal nikoho dotknout, a už vůbec ne nějaké holky. Kdysi ho Lily vzrušovala, měl z ní takové mrazení v podbřišku. Teď se mu představa, že by na ni měl sáhnout nebo ona na něj, hnusila. Mohl si racionálně tisíckrát říkat, že Lily se nemusí nic dozvědět, že by to měl hodit za hlavu, pomstít se a žít dál, jenže ono to nějak nešlo. Slova jako sex a podobně teď způsobovala, že se mu chtělo zvracet. Chtěl umřít. Nechápal, proč ho vůbec zachraňovali. Jenže sáhnout si na život sám už nějak nedokázal. Byl vychovaný ve víře, že život si vezme jen zbabělec, ubožák.
„Tak tady se schováváš,“ povzdechla si Lily a přisedla si.
„Jdi pryč,“ zašeptal Severus.
„Ne, dokud mi neřekneš, co se děje. Já vím, že ti něco udělali! Řekni mi to! Severusi, prosím!“ naléhala.
„Nic se neděje,“ zašeptal mdle.
„Vypadáš hrozně,“ vzdychla. „Jsi příšerně vychrtlý! A ty vlasy! Severusi, dobře víš, že si je musíš mýt každý den.“
„Nechci se líbit,“ hlesl Severus.
„Ani mě?“
„Nikomu.“
„Proč mi to nechceš říct? Copak…copak ty už mě nemáš rád?“ zeptala se třesoucím hlasem.
Severus se na ni podíval. Jeho pohled byl prázdný, jako by byl duchem mimo.
„Chceš to vědět?“ začal pomalu.
Přikývla a zkusila se ho dotknout. Uhnul, vstal a poodešel co nejdál od ní.
„Nemůžu s tebou chodit.“
„Proč?!“ vyjekla.
„Nemiluji tě, nikdy jsem tě nemiloval a nebudu milovat,“ slyšel Severus říkat někoho, koho neznal. Ten hlas mu byl cizí.
Lily se oči zaleskly slzami.
„Tohle neříkej!“ vzlykla. „Říkal jsi, že mě miluješ víc než svůj život, že si mě vezmeš! Říkal jsi, že jsem světlo tvého života!“
„Věci se změnily,“ řekl ten člověk, co ho Severus neznal.
„Jak?“ zajíkla se Lily. „Je to kvůli tomu, že jsem nechtěla? Řekla jsem ti, že to není ne. Chci tě, ale chci počkat. Severusi, já se necítím na sex připravená. Slíbil jsi, že počkáš! Řekl jsi, že počkáš tak dlouho, jak budu chtít! Že ti nejde jen o TO! Říkal jsi…,“ vzlykala Lily zoufale.
„Lhal jsem. Nestojím o tebe ani duševně ani fyzicky,“ zašeptal člověk, co ho Severus neznal.
Lily si přitiskla ruce na tvář, slzy jí máčely obličej.
„Ale říkal jsi, říkal jsi, že…že ti to nevadí…že mě miluješ…že…,“ Lily už dál nemohla mluvit. Zdrceně se rozplakala.
Severus nevěděl, proč to ten člověk, co ho neznal, řekl. Neomluvil se jí za toho cizince, neobjal ji, jen tak stál a díval se, jak brečí, a cítil v sobě jen podivné prázdno.
„Chodil jsem s tebou jen abych se Potterovi pomstil,“ pokračoval ten cizinec nemilosrdně.
Lily zakvílela.
„Nevěřím ti! Nevěřím! To oni! Přinutili tě k tomu!“
Severus pokrčil rameny.
„Možná, jenže to se nikdy nedozvíš.“
„Ne, nedělej to! Severusi, prosím! Já tě miluji! Spolu to zvládneme!“
„Spolu?“ opakoval Severus nepřítomně.
„Severusi!“
„Nemám tě rád. Nemám rád nikoho. Nechci mít rád,“ prohlásil, pak se otočil a odešel pryč.

Pozorné oko si ve Velké síni muselo té pětice ihned všimnout.
Severus byl pobledlý, vychrtlý, v každém jídle se jen ponípal, spolknul tři sousta a pak dál svou porci systematicky proměňoval v jednolitou kašovitou hmotu. Hábit na něm zoufale visel, rysy měl ztrhané a netčené. Jeho nepřítomný pohled jako by nevnímal co se děje kolem něj.
Lily byla pobledlá, nic nejedla, tvář měla věčně zarudlou od pláče. Dívala se neustále na Severuse a nad zoufalstvím v jejích očích by se ustrnul kámen, nikoli ale Severus Snape.
Sirius byl pobledlý, skoro vůbec nejedl a tvářil se, jako by mu právě všichni umřeli. Občas zvedl oči a sklouzl pohledem k Severusovi, ale hned zase uhnul pohledem.
James byl pobledlý, na příbor tlačil tak, že byl div, že ho nepřelomil nebo rozkrojil talíř, a jeho vzteklý pohled těkal od Severuse k Lily a zpátky.
Remus byl pobledlý, nervózně klouzal po těch čtyřech pohledem a co chvíli kopal Jamese pod stolem, aby mu zabránil udělat nějakou hloupost.

Sirius si přisedl naproti Severusovi v prázdné knihovně.
„Něco jsem ti přinesl,“ zašeptal a postrčil k Severusovi tabulku té nejlepší čokolády.
Severus si přitáhl sešit víc k sobě a dělal, že nevidí, neslyší.
„Měl bys to sníst. Jsi strašně hubený,“ hlesl Sirius.
Severus upíral oči na stránky sešitu, ale ruka se mu tak třásla, že nedokázal psát.
„To, co jsem ti tehdy řekl…myslel jsem to upřímně,“ pokračoval Sirius tiše. „Já vím, že jsem to asi nevzal za správný konec…ale mohl bys mi dát šanci.“
Severus polknul a když se Sirius pohnul, leknul se tak, že rozlil inkoust.
„Severusi, prosím…,“ Sirius se zarazil, když se mezi regály objevila madam Pinceová a zamračila se při pohledu na stůl zmáčený inkoustem. Severus měl štěstí, že si žádnou knihu nepůjčil.
Severus využil Siriusovi chvilkové nepozornosti, popadl tašku a vyběhl z knihovny jako by mu hrozilo nějaké nebezpečí. Sešit s nedopsaným domácím úkolem nechal na stole. Sirius si povzdechl, vytáhl vlastní brk a úkol dopsal. Pak do něj vložil tabulku čokolády a útržek pergamenu se slovy: Vím, že jsem ti ublížil. Nechtěl jsem. Mám tě rád a udělám cokoli, abych to odčinil. Jen mi dej šanci.
Sešit pak Sirius poslal Severusovi po Lily, která toho využila, aby měla záminku si se Severusem promluvit, ale on k ní byl jako obvykle krutý. Nevěřila těm jeho řečem, byla přesvědčená, že ho k tomu donutil Potter, ale to neznamenalo, že to bolelo méně. Ještě ten večer se Siriusovi jeho vzkaz vrátil i s čokoládou a pod jeho vlastní slova bylo roztřeseným písmem, jako by se tomu, kdo to psal, třásla ruka, připsáno: Chcípni, hajzle.
A tak to šlo celé týdny. Lily i Sirius se oba snažili zoufale se Severusem usmířit, ale on je oba odmítal a byl k nim až nelidsky krutý. Nicméně Lily se Severuse nehodlala vzdát. Byla přesvědčená, že to Severus dělá kvůli Potterovi, že mu něco udělali, a věřila, že když vytrvá, časem se to spraví. Trpělivě snášela Severusovo hrubé chování, i když jí tím ubližoval. Koncem školního roku se pak tak nějak dali zase dohromady, ale nedalo se tomu říkat chození. Severus s Lily skoro vůbec nemluvil, nesměla se ho dotknout a on sám jí odmítal dát i blbou pusu. Lily se s ním jen trápila a všechny její kamarádky jí domlouvaly, ať pustí Snapea k vodě, když se zbláznil. Všichni kluci si pak zase ťukali na čelo, že Snape není normální, když od sebe odhání nejhezčí holku na škole. Lily nakonec tedy dala na své kamarádky a přestala za Severusem chodit. Ve skrytu duše doufala, že za ní přijde a bude všechno zase v pořádku. Třeba ne hned, ale po prázdninách, že se Severus nějak sebere a zase bude jako dřív.
Paradoxně, čím větší problémy byly mezi Severusem a Lily, tím šťastnější byl James a tím méně nešťastně vypadal Sirius. Nikdo z jeho kamarádů netušil, k čemu došlo v Komnatě nejvyšší potřeby, a Sirius své city úzkostlivě tajil. Přesto se snažil získat Severusovu náklonnost. Kdyby nebyl James tak zahleděný do Lily a Remus se netrápil směšnými výčitkami svědomí, že tomu mohl předejít, asi by si toho museli všimnout. Sirius běhal za Severusem opravdu jako pes. Nosil mu čokoládu a nutil ho ji sníst, což bylo kontraproduktivní v jeho snažení o sblížení, ale Severus aspoň dál nehubnul. Neustále mu psal, chodil z ním do sklepení, kde se Severus schovával a domlouval mu. Prosil, sliboval, omlouval se, ale Severus mu neodkázal odpustit, co udělal, a hlavně to, co neudělal. Siriusovi bylo stále víc jasné, že naděje, že by Severus začal jeho city opětovat, je malá. Nicméně zoufalá situace si žádá zoufalé činy a tak Sirius dostal nápad. Když zachrání Severusovi život, určitě to prolomí ledy. Byl si tím tak jist, že záměrně prozradil před Severusem, kam Lupin chodí každý úplněk a jak se tam dostat. Věřil, že v podobě velkého psa vlkodlaka zvládne, a že Severuse obměkčí to, že mu svěří největší tajemství, jaké má, a že mu zachrání život. Jenže se to celé zvrtlo.
Dva dny před úplňkem Sirius v tlačenici před Velkou síní položil Severusovi ruku na rameno a ten ztropil příšernou scénu a pak tiše dodal, že jestli mu Sirius nedá pokoj, tak to všem řekne. Bohužel to slyšel James a myslel si, že Severus vyhrožuje, že je udá. Netušil, že Severus měl na mysli, že všem řekne o Siriusových citech. Od té chvíle začal James Siriuse hlídat, protože si ty výhružky a kamarádovo podivné chování spojoval. Když tedy zjistil, že v chodbě, na jejímž konci pobíhala tečka Remus Lupin míří tečka Severus Snape a okolo se ometá třetí tečka Sirius Black, došel James k závěru, že se jeho kamarád zbláznil a hodlá odstranit důkaz jejich morálního pochybení. Nevědomky to celé zkazil, protože se přiřítil do chodby a Severuse odtamtud odtáhl. Sirius se bránil před kamarádem, že to byl jen vtip a Severus, který Lupina zahlédl, začal vyhrožovat, že to poví. Prostě a jednoduše Siriusův plán na usmíření se Severusem skončil příšerným fiaskem. Místo aby ho získal, postavil tak mezi ně Sirius nepřekonatelnou bariéru. Pro Severusovu už tak nalomenou psychiku to byla další tvrdá rána. Zdálo se, že už se psychicky nikdy nedá dohromady.
Prázdniny Severusovi v tomhle rozhodně nepomohly. Poslední, co Severusovy rodiče zajímalo, byla rozdrásaná a krvácející duše jejich syna. Ke všemu se Lily ještě začátkem prázdniny znovu se Severusem pokusila dát dohromady a dopadlo to tak, že Severus sáhl k výrazu, který si nedovolil před Lily použít od té doby, co ho v pátém ročníku ponížila, když ho zachránila před Potterem a jeho bandou. Severus se jí za to tehdy v ústranní omluvil a slíbil, že už to nikdy neudělá. A vlastně tak začal celý jejich vztah, docela obyčejnou omluvou. Porušením tohoto slibu ublížil Severus Lily víc, než sám tušil. Jejich vztah se definitivně rozpadl.
Začátkem sedmého ročníku to vypadalo tak, že Sirius se cítil ublížený tím, že Severus odmítal a mařil všechny jeho pokusy o smír. James se choval méně arogantně a povýšeně, otřesný zážitek s tím, jak se neovládl a spáchal něco tak hrůzného, mu udělil lekci a naučil ho pokoře. Lily se stále trápila kvůli Severusovi a útěchu nacházela stále častěji u Jamese. A Severus? Ten byl zralý na psychiatra. Z kdysi výjimečného studenta a jemného tichého hocha se stal tyran. Napadal bezdůvodně všechny spolužák. Byl krutý, surový, uzavřel se do sebe a stal se postrachem školy. Nikdo kromě Remuse a Siriuse si neuvědomoval, že tak ventiluje to, co vnitřně nedokáže zvládnout, že si takhle vybíjí to, že se nedokáže vyrovnat s tím, co se mu stalo. Lily se tím zošklivil a nakonec se dala dohromady s Jamesem, což jak se zdálo, připravilo Severuse i o poslední zbytky zdravého rozumu.
A pak jednoho prosincového večera přišel na domluvenou schůzku s Brumbálem lord Voldemort. Ucházel se o místo profesora obrany proti černé magii, ale byl odmítnut. Když se roztrpčený vracel z ředitelny, narazil na Severuse, který seděl na schodech a civěl před sebe, což už tři a půl měsíce dělal často, pokud zrovna někoho netýral. Voldemort znal toho černovlasého chlapce z vyprávění Luciuse Malfoye a Bellatrix i jejích spolužáků, mezi nimiž stačil už rozhodit své sítě. Věděl o jeho schopnostech i o tom, jak krutě se teď chová. Někdo, jako byl tenhle kluk, se mu mohl hodit. Skvělý kouzelník, nadaný na lektvary a černou magii, se rozhodně ve světě neztratí. Voldemort vycítil příležitost. Věděl od Bellatrix, jak to celé začalo. Nemusel ani používat nitrozpyt, z toho kluka to, že mu někdo ublížil a on to takhle ventiluje, čišelo na sto honů. Stačilo se mu podívat do očí. Sednul si tedy k němu na schody a udělal něco, co bohužel za celé ty měsíce nenapadlo nikoho jiného, beze slov Severuse objal kolem třesoucích se ramen, přitiskl ho k sobě a konejšivě ho pohladil po vlasech. Nejprve se Severus bránil, pokoušel se vykroutit, ale Voldemort ho držel pevně, dokud se nepřestal zmítat. Severus zabořil tvář do hábitu toho úplně cizího kouzelníka a rozbrečel se zlomeným, zoufalým pláčem. A Voldemort nic neříkal, nic nežádal, nic nesliboval, jen tam seděl, držel ho a hladil ho po vlasech. Nic víc, nic méně. Seděli tam celou noc. A to ticho a konejšivé obětí, teplo něčího těla, vykonalo své. Tu noc se Severus poprvé rozmluvil a plačtivě svěřil tomu cizímu člověku, u kterého jediného našel pochopení, co mu udělali. Kdo ví, kdyby Siriuse napadlo prostě jen Severuse obejmout, nic neříkat a jen ho držet, nebo kdyby Lily pochopila, že Severus nechce nic slyšet, že jen potřebuje něčí blízkost, oporu, mohlo to celé skončit úplně jinak.
Voldemort se se Severusem za několik dní znovu sešel. A začal ho pomalu zpracovávat. Slíbil mu, že se postará, aby mu už nikdy nikdo neublížil, že mu dá sílu a prostředky k pomstě a k tomu, aby se příště dokázal ubránit sám. A Severus mu naslouchal tiše, skoro s nábožnou úctou a bezmeznou, neotřesitelnou vírou. Jako důkaz toho slibu vypálil Voldemort Severusovi krátce na to na levé nadloktí znamení. A tak se Severus Snape stal Smrtijedem.

Dvacet let. Už celých dvacet let. Kdo by si pomyslel, že uteklo tolik času.
Sirius se napil ohnivé whisky a snažil se nevšímat si zvědavých pohledů lidí kolem. Přece jen ho omilostnili teprve nedávno. Bylo to zvláštní žít zase jako člověk. Ovšem ne tak zvláštní jako vzkaz na kousku pergamenu, který svíral v ruce. Bylo to až absurdně stručné. Stálo tam jen datum, místo a čas a pod tím iniciály S.S.
Sirius až bolestně dobře znal to písmo. Stejná ruka mu kdysi napsala Chcípni, hajzle. A Sirius nikdy na ty útlé ruce a dlouhé štíhlé prsty nezapomněl. Byla to Snapeova vina, že to takhle skončilo. Copak on se nepokusil o smír?
Bouchnutí dveří ho přimělo vzhlédnout.
Snape si pomalu shodil vlhce se lesknoucí kápi.
Sirius si povzdechl. Proč jen o sebe trochu nedbal? Mohl by to být takový krásný chlap. Býval to takový krásný chlap! Jeden z nejhezčích kluků na škole. Jenže to bylo už dávno.
Dvacet let. Dvacet zatraceně dlouhých let dělilo od sebe toho drobného, tichého, nádherného kluka s hebkými vlasy, alabastrovou kůží a jiskrnýma očima, do kterého se zamiloval, od toho člověka s dlouhými mastnými vlasy, prázdnýma studenýma očima a rty zkřivenými odporem, kterého Sirius nenáviděl. Jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí.
Snape pomalu došel ke stolku a posadil se.
„Něco k pití?“ zeptal se hostinský.
„Ne,“ odbyl ho Snape.
„Jestli to není ani na jeden drink, mohli jsme to vyřešit poštou,“ zavřel Sirius.
Sám ani netušil, proč sem šel. Každé jejich setkání bylo nepříjemné a bolestné. Ať už to, jak ho Snape s chutí chtěl předat mozkomorům, nebo když je Brumbál přiměl více méně zakopat válečnou sekeru. Sirius totiž už dávno vzdal všechny snahy o smíření. Snape všechno zkazil a Sirius, obzvláště po dvanácti letech v Azkabanu, neměl na další marné pokusy sílu. Jednoduší bylo Snapea nenávidět. Konec konců to byla všechno jeho vina. A když Sirius říkal všechno, myslel tím všechno – Snapeův vstup do služeb Temného pána, neodhaleného špeha Pettigrewa, smrt Potterových, jeho zatčení a poslání do Azkabanu, to, že musel na omilostnění čekat o celé dva roky déle, že se málem zbláznil nudou v domě své povedené rodinky, že oba zůstali sami, nikdy se neoženili a nikdy nebyli šťastní, prostě všechno.
„Fajn,“ zavrčel Snape. „Černý čaj.“
Hostinský se zatvářil, jako by Snape požádal o něco nelegálního.
„To sis vybral špatný podnik, tady se tohle nepodává,“ utrousil Sirius posměšně. „Od kdy je z tebe abstinent?“
„Sklapni, Blacku,“ zasyčel Snape.
Hostinský se raději vzdálil a šel připravit něco, co by přinejmenším aspoň trochu odpovídalo hostovu přání.
„Sklapni sám!“ odsekl Sirius. „Chtěl jsem ti ten vzkaz poslat zpátky a napsat ti, kam si ho můžeš strčit, ale…Molly trvala na tom, že sem mám jít. Ona si totiž kdo ví proč myslí, že když jsi v Řádu…holt tě nezná jako já.“
„Už jsi skončil?“ zeptal se Snape kousavě.
„Ne, ale slíbil jsem Brumbálovi, že si svoje názory ohledně toho, že by bylo moudřejší tě nechat utratit, nechám pro sebe,“ ušklíbl se Sirius.
„No jo, Blacku, některé z nás Brumbál potřebuje a jiní jen blbě kecají,“ zasyčel Snape.
„Vážně? Ty přece nikdy nejsi na ničí straně. Hraješ to jen a jen na tu svou! Tak se nedělej,“ vyprskl Sirius.
Snape se kysele usmál.
„Dovolíš mi už přejít k věci? Já na rozdíl od tebe nemám tolik volného času!“
„Tak o co jde?“ zavrčel Sirius podrážděně.
„O Pottera,“ zašeptal Snape.
„Co je s Harrym?!“ vyštěkl Sirius a vymrštil se ze židle.
Snape mlčel, dokud si Sirius nesedl.
„Je to…zvláštní, abych tak řekl, ale zdá se, že historie se opakuje,“ řekl Snape pomalu.
„Jaká historie?“ zamračil se Sirius.
„Jak pozoruhodné, že jsou tací, kteří dokázali zapomenout,“ ušklíbl se Snape hořce.
Sirius tu narážku pochopil, ale nedokázal ze sebe vypravit slovo.
„Malfoy,“ odpověděl Snape na nevyřčenou otázku. „Ne, nikdo to neví,“ pokračoval klidně.
„A…a Harry?“ vydechl konečně Sirius.
„Proto jsem tady, měl bys mu věnovat…trochu času,“ řekl Snape pomalu, viditelně pečlivě vážil slova.
„A Brumbál?!“ zavrčel Sirius.
„Myslím, že je Potterovou volbou, komu to řekne a komu ne. Co se týče ředitele, neočekávám, že když si nevšiml tehdy, všimne si teď,“ zalhal Snape. Brumbál si byl velice dobře vědom toho, že s Harrym není něco v pořádku. O to větší hořkost Snape pociťoval. Tehdy se vůbec nikdo nepozastavil nad tím, co se děje.
„Už jdeš?“ podivil se Sirius tiše.
„Co jsem chtěl, jsem ti řekl,“ odvětil Snape.
„Půjdu s tebou,“ rozhodl Sirius a zvedl se ze židle.
Snape pokrčil rameny, přetáhl si přes hlavu kápi, beze slova minul hostinského, který zrovna přinášel jeho čaj a vyšel do deště.
Sirius tiše zanadával, zaplatil a pospíšil si za ním.

„Siriusi?“ zašeptal Harry poněkud mdle, když se pozdě večer vrátil do nebelvírské společenské místnosti.
„Ahoj, kde ses toulal?“ pousmál se Sirius.
Harry jen neurčitě pokrčil rameny.
Sirius mlčel, nevěděl, co by měl říct. Ani Harrymu nebylo do řeči. Sednul si naproti Siriusovi do křesla a díval se do země.
„Harry…to chce všechno čas,“ povzdechl si Sirius, když se ticho stalo nesnesitelným.
Harry překvapeně zvedl hlavu.
„Jo, vím to. Vím, co se stalo,“ vzdychl Sirius. „Chce to čas, hodně času.“
„Co změní čas?“ zašeptal Harry.
Sirius si povzdechl. Možná měl Harry pravdu. Co změní čas? Se Severusem se to táhlo už dvacet let bez změny k lepšímu. Pravda Severus byl hodně uzavřený, racionální tvor, který to s pocity prostě neuměl. Harry celou tu situaci zvládal o dost lépe než tehdy Severus. Ale za dvacet let by se s tím mohl přece vyrovnat.
„Časem to…bude jen špatná vzpomínka,“ řekl Sirius.
Harry nic neřekl, ale pálila ho na jazyku otázka. Dlouho váhal a přemítal, jak to formulovat.
„Co víš o tom, že se můj otec dopustil…vážného přestupku,“ řekl Harry pomalu.
Sirius zbledl.
„Co o tom víš ty, Harry?“ zeptal se Sirius. Snažil se získat čas.
„Že táta udělal to, co…,“ Harry nechal větu nedokončenou. Ani nemusel pokračovat, Sirius mu rozuměl.
„Aha…no…neměl bys ho soudit tak tvrdě, Harry,“ začal Sirius opatrně.
„Tvrdě?“ opakoval Harry jako ve snách a pak vybuchl: „TAKŽE TO JE PRAVDA?!“
Sirius polknul a sotva patrně přikývl.
Harry zakňučel, schoulil se v křesle do klubíčka a rozbrečel se.
„Harry, je mi to líto,“ šeptl Sirius. „Ale…,“ nemohl pokračovat. Neexistoval způsob, jak to omluvit.
„Kdo?“ vzlykl Harry.
Sirius mlčel.
„Kdo to byl?!“ vřískl Harry a otíral si horké slzy z tváře.
„Snape,“ šeptl Sirius.
„Byls u toho?“
Sirius sklopil oči.
„TAK BYLS U TOHO?!“
Sirius přikývl.
„A TOS TO NEMOHL ZASTAVIT?! PROČ JSI NIC NEUDĚLAL?! PROČ JSI TO DOPUSTIL?!“ ječel Harry zoufale.
„Protože jsem…slaboch,“ vzdychl Sirius. „James…nikdo to nechtěl. Harry, my jen chtěli…prostě se to zvrtlo,“ hledal polehčující okolnosti.
„VY JSTE TO PLÁNOVALI?!“
„Tak trochu,“ ošil se Sirius. „Nechtěli jsme mu ublížit, jen…“
„Jak si ho máma mohla vzít?“ vzlykl Harry.
„Nevěděla to a…pro Jamese…pro nás pro všechny to byla tvrdá lekce. James se změnil, Harry!“
„Ale udělal to!“ zajíkl se Harry.
„Jo, udělal,“ přisvědčil Sirius těžce a cítil, jak ho pocit viny drtí. Tolik se snažil, aby jim Severus odpustil. Dělal všechno možné, aby Severuse přesvědčil o tom, že jeho city jsou upřímné, aby dostal aspoň malinkatou šanci. A když tu šanci nedostal, zanevřel na Severuse. Najednou si ale Sirius uvědomoval, jak hloupě se zachoval, když se přestal snažit. Už dvacet let se Severus musel trápit, protože ho v tom nechal.
„Co se stalo, nezměníš ani ty, ani já. Stalo se to. Věř mi, Harry, že jsme toho litovali upřímně a snažili se to napravit…,“ Sirius nechal větu nedokončenou.
„Něco takového se nedá zapomenout,“ zašeptal Harry.
„Já vím a nikdo po tobě nechce, abys zapomenul.“
Harry si položil hlavu na opěrku křesla a povzdechnul si. Sirius vstal a pohladil ho po vlasech. Harry ucukl, ale když se znovu Sirius dotknul jeho vlasů, strpěl to.
„Chce to čas, Harry, tolik, kolik bude zapotřebí,“ zašeptal Sirius.
Ráno se Sirius s Brumbálem dohodl, že tu nějaký čas zůstane, protože ho Harry potřebuje – rodinné záležitosti. Brumbál se nevyptával a svolil.

Čas plynul. Draco se držel od Harryho dál a jen při jídle k němu obracel utrápený pohled. Snape se odmítl dál v celé věci angažovat, takže to celé musel zvládat Sirius sám. Přesvědčil pracně Harryho, že musí něco dělat, že jen sedět a koukat do zdi není dobré. A tak Harry začal znovu s famfrpálem. Byla to dobrá terapie, protože Harry zjistil, že na koštěti dokáže na chvíli zapomenout. Upnul se tedy k tomu jako k záchrannému lanu a trénoval skoro každý den. Trpěly tím sice školní povinnosti, ale všichni profesoři vycítili, že Harry má problémy, a byli shovívaví. Všichni až na jednoho.

Snape kráčel ráznými kroky a snažil se Siriuse setřást.
„Neříkal jsi sám, že Harry je v tomhle stavu jako chodící časovaná bomba?!“ naléhal Sirius.
Snape se zastavil a zabodl do Siriuse vzteklý pohled.
„Nevidím jediný důvod, proč bych mu měl něco slevit!“
„Myslel jsem, že ty víš nejlíp, jak mu je!“ vyštěkl Sirius.
„Dost chabý pokus. Dovol, abych ti připomněl, že mě taky nikdo nic neulehčoval!“ zasyčel Snape.
„Copak v tobě není ani kousek lidskosti?“
Snape nic neřekl. Prudce rozrazil dveře svého kabinetu a přibouchl je Siriusovi před nosem.
„Asi ne,“ vzdychl Sirius.

„Chtěl jsem s vámi, Severusi, mluvit ohledně Harryho.“
Snape stiskl rty a nejspíš se musel i kousnout do jazyka, aby řediteli neřekl něco, co by si starý pán rozhodně za rámeček nedal.
„V jaké věci?“ otázal se Snape škrobeně a odsunul svoji nedojedenou snídani. Brumbál vždycky věděl, jak mu vzít chuť k jídlu. Dokonce už uvažoval, že si s někým prohodí místa. Sedět vedle Brumbála mu bylo stále víc protivné.
„Harry má teď nějaké potíže. Jistě jste si toho také všiml. Sirius mu pomáhá to překonat. Vy o tom nevíte nic bližšího?“
Snape otočil hlavu a jeho vzteklý pohled se setkal se zkoumavýma modrýma očima za půlměsícovými brýlemi.
„Ne,“ zavřel Snape škrobeně.
„Jistě,“ přikývl Brumbál s úsměvem.
Snape někdy žasl nad repertoárem ředitelových úsměvů. Na každou příležitost měl jeden.
„Přesto jsem si myslel, že byste mohl…“
„To tedy nemohl,“ skočil Snape podrážděně Brumbálovi do řeči a bylo mu jedno, že to je nevychované a neuctivé.
„Mohu se zeptat proč?“ řekl Brumbál a zase se pousmál.
Ještě nikdy neměl Snape takovou chuť chrstnout řediteli obsah svého hrnku do obličeje. V poslední době měl pocit, že ať kdokoli cokoli řekne nebo udělá, jen tím rozdírá tu starou ránu v jeho nitru.
„Chovám se ke všem studentům stejně. Proč mají mít Potterové pořád nějakou protekci!“ zasyčel Snape.
„Domnívám se, že mluvíme o jednom Potterovi,“ pousmál se Brumbál.
Snape si v duchu slíbil, že jestli se ředitel ještě jednou pousměje tím chápavým výrazem, tak mu opravdu své dávno vystydlé kafe chrstne do tváře.
„Mé stanovisko znáte. Jistě mi jako můj nadřízený můžete nařídit…,“ začal Snape a jen stěží ovládal vztek.
„…ale to jsem nikdy neměl v úmyslu. Budu důvěřovat vašemu úsudku,“ dokončil za něj Brumbál a snad jako by četl Snapeovy myšlenky, úsměv vynechal.

Harry seděl v knihovně a civěl z okna. Dělal to poměrně často. Vždycky měl dobrou vůli udělat domácí úkoly, ale skončilo to pokaždé stejně.
„Jak ti je?“ zeptal se tichý, nejistý hlas.
Harry nezvedl oči, nepodíval se na Draca a ani mu neodpověděl. Nechal ho tam stát, dokud si Draco nepovzdechl a neodešel.
Sirius mu sice pořád říkal, že časem se to spraví, a že odpouštět by se mělo, jenže co Sirius mohl vědět o odpuštění.

Zima byla nejhorším obdobím. Počasí samo o sobě už tak dost depresivní jen zhoršilo Harryho stav. Upadl do jakési apatie a ani famfrpál ho z ní nedokázal vytrhnout. Polovina školy si už v téhle době šeptala o tom, jestli on ten Potter přece jen vážně nebude tak trochu na hlavu. Těžko jim to ale někdo mohl zazlívat. Harry skutečně vypadal bídně a choval se o tolik odlišně, než jak ho všichni znali, že bylo nemožné si nevšimnout. Sirius, Ron i Hermiona vynaložili obrovské množství úsilí, aby Harryho přivedli na jiné myšlenky.
Ovšem ani Draco na tom nebyl lépe. Zhubnul, jeho tvář měla nezdravý popelavý odstín a Crabbe a Goyle byli teď často k vidění, jak opuštěně a bezradně sedí ve Velké síni či dokonce v knihovně.
Jen Severus Snape se zdál být tím vším nedotčený a dál v hodinách lektvarů nutil Harryho držet s třídou krok, i když bylo jasné, že Harry se na práci nedokáže soustředit. Zkazil, na co sáhnul.

Harry se už ani nesnažil. Nejdřív zamíchal lektvar po směru hodinových ručiček místo proti němu, pak mu Hermiona včas zabránila přidat tam dračí žluč příliš brzy a nakonec ho Snape seřval za to, že strouhá úplně jiný kořen, než je napsáno na tabuli. Po pravdě jediní, kdo měli stále odvahu sedět v jeho blízkosti, byli Ron a Hermiona. A ne proto, že by byli tak stateční, ale proto, že Harry byl jejich kamarád. Ostatní se poté, co Harry předminulou hodinu opařil všechny v okruhu pěti metrů včetně sebe, odstěhovali do bezpečné vzdálenosti, a to včetně Nevilla, vedle něhož si teď třída připadala mnohem bezpečněji než v Harryho okolí.
Harry si povzdechl a vhodil do kotlíku zmijí ocásky. Lektvar zabublal a zčernal místo aby se odbarvil. Harry jen pokrčil rameny a sklonil se k pracovní ploše. Snape právě kráčel k Harryho stolu a Hermiona byla obrácená k Ronovi a radila mu, když se na kotlíku objevily tenounké prasklinky a došlo k výbuchu. Kotlík se rozletěl na stovky kousků a sklepení se zahalilo do dusivého kouře, kterým pronikal hysterický dívčí jekot.
Snapea zasáhlo několik kovových střepin do břicha, ale to mu nezabránilo v tom, aby překonal těch pár metrů, co ho dělilo od Pottera. Jedna střepina ho zasáhla do krku a jen o vlásek minula tepnu. I tak bylo všude krve jako na jatkách. Snape vytáhl hůlku a provizorně Pottera ošetřil. Zběžně zkontroloval Grangerovou. Její tělo ochránilo Weasleyho před vážnějšími zraněními, ale ona sama byla ošklivě pořezaná stejně jako Potter. Zhluboka se nadechl a zacelil ty nejhorší rány. Kouzlení ho rychle vyčerpávalo. Ztěžka se zvedl. Na jeho černých šatech nebyla krev vidět, ale on cítil, že má břicho v jednom ohni. Nedokázal odhadnout, jak hodně je zraněný a vlastně to bylo jedno. V nastalém zmatku musel zachovat tak jako tak klid a být pevným bodem pro vyděšené studenty, dokud nedorazí pomoc.
„Ticho!“ křikl.
Pansy Parkinsonová přestala ječet a i ostatní se utišili.
„Je někdo ještě zraněný?“ otázal se Snape s ledovým klidem.
Několik studentů nahlásilo řezné a tržné rány, nic vážného. Snape se na další hojivá kouzla cítil slabý, a tak v zásuvce svého stolu našel hojivou mast, kterou tam míval právě pro takovéhle případy.
„Jak je…Potterovi?“ zašeptal Draco tak, aby to slyšel jen profesor lektvarů.
„Dojděte pro madam Pomfreyovou,“ nařídil Snape, aniž by na jeho otázku odpověděl.
Draco se nervózně zahleděl směrem, kde ležel pod lavicí Harry přikrytý Snapeovým pláštěm. Pak ale vyběhl z učebny a spěchal pro pomoc. Nedostal se ale ještě ani nahoru na schody ze sklepení, když dorazil Sirius.
„Můj bože, co se stalo?!“ vyhrkl a razil si vyděšenými studenty, které Snape vyhnal na chodbu, cestu do učebny.
„To Potter,“ zachraptěl Snape. Čelo se mu lesklo potem a byl bledší než obvykle.
„Severusi?“ zašeptal Sirius vyděšeně a spěšně došel k němu.
Snape udělal zamítavé gesto, pak se ale pod ním podlomily nohy, a kdyby ho Sirius nezachytil, zhroutil by se na zem.

Sirius vešel na ošetřovnu. Harry a Hermiona leželi na lůžkách a vypadali klidně. Třetí postel byla zakrytá plentou a madam Pomfreyová právě vycházela zpoza ní. Tvářila se ustaraně.
Jak jim je?“ vyhrkl Sirius polohlasně.
„Děti budou v pořádku,“ odvětila Pomfreyová.
„A Severus?“ hlesl Sirius a pobledl.
„Profesor Snape…bude taky v pořádku, ale…lektvar proti bolesti nezabírá, asi už je prošlý,“ řekla a pospíšila si do své kanceláře.
Sirius se protáhl za plentu. Severus ležel na lůžku. Deka mu sahala jen k bokům. Přes břicho měl plátno nasáklé krví a na těle se mu perlil pot. Viditelně měl silné bolesti. Sirius měl chuť říct mu, že přece říkal, ať Harryho v tomhle stavu do lektvarů nenutí, ale nechal si to pro sebe. Výčitky bylo to poslední, co se teď hodilo.
„K smrti jsi mě vyděsil,“ zašeptal Sirius a popošel k posteli.
Severus otevřel oči a jeho tělem projel bolestný záchvěv. Siriusovi se sevřelo srdce. Chtěl by vzít Severuse za ruku, ujistit ho, že to bude dobré, že je s ním, ale neodvážil se.
„Bohužel další lektvar proti bolesti nemám,“ řekla Pomfreyová, když odhrnula plentu, urovnala ji za sebou a obešla postel. „Budeme to muset vytáhnout bez toho,“ dodala tiše.
Severus sotva patrně křečovitě přikývl. Sirius viděl, jak se mu svaly na krku napínají, jak přemáhá bolest.
„Udržíte ho?“ otázala se nečekaně Pomfreyová Siriuse.
Sirius přikývl. Severus šlehl po Pomfreyové pohledem, ale na víc se nezmohl. Sirius přešel za Severusovu hlavu a pevně ho uchopil za ramena. Pomfreyová sundala plátno a Sirius spatřil šest kovových střepin trčících ze Severusova břicha. Musel odvrátit pohled, protože si vzpomněl na podobnou situaci, jenže to nebyly střepiny ale nůž. Pomfreyová vytáhla hůlku a tázavě se zahleděla na Snapea, ten jen úsečně přikývl. Lehce mávla hůlkou a první úlomek se pohnul. Severusovo tělo se napnulo a zcela bezděčně se chytil rukama Siriusových paží. Sirius Severuse automaticky vzal za ruce a pevně je sevřel. Střep se znovu pohnul a Severus zaryl nehty do Siriusových paží. A pak zakrvácený kus kovu vyklouzl ven a spadl do připravené misky. Madam Pomfreyová ránu ihned zacelila.
„Dobrý, je venku,“ zašeptal Sirius. „Vydrž, ty to zvládneš,“ dodal povzbudivě.
Madam Pomfreyová dala Snapeovi chvíli čas a pak začala vytahovat další kus. Severusovi unikl bolestný sten a stiskl Siriuse pevněji. Tenhle úlomek byl větší než ostatní a šel ztuha. Sirius se k Severusovi naklonil, přehmátl tak, aby ho držel za ruku a zašeptal: „Jsi dobrý! To zvládneš! Já ti věřím, vydrž! Už je skoro venku! To zvládneme!“
Další kousek šel dobře. Čtvrtý byl hodně hluboko. Když ho vytahovala, unikl Severusovi krátký ostrý výkřik bolesti. Sirius se k němu sklonil a svíral ho za ruku tak pevně, že mu zbělely klouby. Zbylé dva už šly dobře. Madam Pomfreyová zhojila poslední ránu a odnesla misku se střepinami. Sirius vymanil jednu ruku ze Severusova sevření, natáhl se pro vlhký hadřík a skoro něžně začal otírat Severusovi pot z tváře.
„Jsi nejlepší. Já bych to asi bez lektvaru nezvládl,“ řekl s úsměvem.
Severus lapal po dechu, břicho ho stále bolelo, ale bylo to lepší. Přesto dál Siriuse svíral, jako by si neuvědomoval, co dělá.
„Vodu?“ zeptal se Sirius.
Severus přikývl. Sirius odložil hadřík a přiložil Severusovi ke rtům sklenici s obyčejnou vodou. Severus se napil a pak se pomalu vymanil ze Siriusova sevření, ten mu v tom nijak nebránil.
„Asi by sis měl odpočinout,“ řekl a rozpačitě dodal: „Já radši půjdu.“ Než však spustil plentu řekl ještě: „Díky, že ses postaral o Harryho…nikoho kromě vás nemám.“
Severus byl příliš unavený, než aby něco řekl, a tak jen přikývl. Pak zavřel oči a během chvíle usnul. Sirius se tiše vrátil k posteli, posadil se na kraj a zůstal u něj. Severus ve spánku bezděčně sevřel jeho ruku. Sirius se usmál. Čekal na tohle gesto dvacet let.

„Jak ti je?“ otázal se Sirius, když Severus otevřel oči.
„Co ty tu děláš?“ zavrčel Snape a zkusil se posadit. Břicho proti tomu však zaprotestovalo tak vehementně, že klesl zpátky na polštář.
„Madam Pomfreyová říkala, že máš ležet a být v klidu,“ sdělil mu Sirius.
„Hm,“ ucedil Snape. „A co ty tu děláš?“
„Plním svoji povinnost kmotra,“ vymluvil se Sirius.
„Tss,“ utrousil Snape.
„Harry i Hermiona budou v pořádku…a ty taky.“
„Hm.“
„Fakt jsi mě vyděsil, vypadalo to ošklivě,“ pokračoval Sirius ve snaze přimět Severuse mluvit.
„Hm.“
„Umíš taky něco jinýho?“
„Hm.“
„Proč to děláš, Severusi?“ povzdechnul si Sirius.
„A jako co?“ zavrčel Severus.
„Trápíš mě i sebe, copak to nevidíš?“
Harry pootevřel oči a když zaslechl hlasy, zcela se probral.
„No to tedy nevidím!“ odsekl Severus.
Harry našpicoval uši a zatajil dech.
„Jsi zaslepený tou ubohou nenávistí jako James!“ vyčetl Sirius Severusovi.
„O co ti jde?!“ vyjel Severus na Siriuse. „Co si sakra myslíš? Že ti po tom všem odpustím? Že si padneme do náruče? Co si o mně sakra myslíš?!“
„Býval jsi inteligentní, ale mám pocit, že ti nenávist zatemnila mozek! Kdy už ti sakra dojde, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit?!“
„Chtěl nechtěl, udělal jsi to!“
Harry poslouchal hlasy za plentou a neodvážil se ani pohnout, aby na něj nepřišli.
„Snažil jsem se to odčinit! Co mám ještě udělat?!“
„Táhnout ke všem čertům! Snad si nemyslí, že na něco takového zapomenu?! Ty a tvoji povedení kamarádi!“
„Nečekám, že zapomeneš! Ale bez odpuštění se nedá žít!“
„Po dvaceti letech se objevíš a čekáš, že bude všechno v pořádku?! Zničili jste mi život!“
„Já, já, já pořád mluvíš jen o sobě! Jsi nechutnej sobec!“
„Možná, ale na nic si nehraju! Jsem takový jaký jsem! Zato ty a ti tvoji kamarádi jste pokrytci! Je mi z tebe zle, jen se na tebe podívám!“
„Jako bys ty nikdy neudělal chybu!“
„Všechny chyby jsem udělal kvůli vám!“
„Neházej všechnu vinu na mně a na Jamese!“
„Jasně já zapomněl, vždyť jsem si to zasloužil!“
„To…to není pravda,“ hlesl Sirius tak, že ho málem Harry neslyšel.
„Zničili jste mi život! Vzali jste mi Lily! Kvůli vám, kvůli tobě jsem se stal Smrtijedem! Chtěl jsem vás zabít! Vykleštit! Podříznout jako dobytek! Můžete být na sebe pyšní! Vzali jste mi všechno! Ano, můžeš být na SEBE a na SVÉ kamarády pyšný! Povedlo se vám to dokonale, jen co je pravda!“ křičel Severus vyčítavě na Siriuse. Dvacet let potlačovaná bolest vyhřezla na povrch jako hnisající rána.
„Nikdy jsem už s nikým nevydržel! Rozpadl se mi celý život včetně toho sexuálního! Zůstal jsem sám! A ty přijdeš po dvaceti letech a vyprávíš mi tu pohádky o tom, jak mě…miluješ! Co ty vůbec víš o lásce?! Dostal jsi, co jsi chtěl a říkáš tomu láska! Vykašlal ses na mě! Jen jsi tam stál a díval jsi se! Nechal jsi je to udělat! Nezáleželo ti na mně! Nikdy ti na mně nezáleželo!“
„Já…já…udělal jsem chyby, ale…ale není pravda…,“ zajíkl se Sirius.
„Tvůj povedený kamarádíček byl pro tebe důležitější než já! A když jsem našel někoho, kdo mi rozuměl, vzal jsi mi ji! Ty! A ten zasraný vlkodlak!“
„Remus ti nic neudělal!“
„Kryl vás! To je nic?! A to vy dva jste dali dohromady Pottera a jí! To je taky nic?! Táhni! Slyšíš! Táhni jednou pro vždy z mého života! Dej mi pokoj! Copak ti nestačí, co jsi už napáchal! Co chceš ještě víc?! Měl jsem tě zabít! A nebo ještě líp, měli jste mě tehdy nechat chcípnout!“
„Severusi, tohle neříkej… to je…!“
„Proč to nemám říkat?! Víš, jaké to je mezi Smrtijedy?! Víš to? Myslel jsem si, že mě chápe, že mi pomůže, že se z toho dostanu! Ale jen mě využil! Jako TY tu noc! Využil mě a odkopnul! Jdi mi z očí! Slyšíš! Vypadni!“
Harry byl celý zkoprnělý, když poslouchal, jak Snape křičí na Siriuse a v jeho hlase zaznívá tolik let potlačovaná bolest, zoufalství a příšerná hořkost.
„A víš ty jaké to je v Azkabanu? Dvanáct let jsem den co den prožíval všechny svoje chyby,“ zašeptal Sirius. „A Lily jsi od sebe odehnal ty sám. Ona tě milovala, ale tys jí ublížil. Ty totiž nechceš připustit, že nejsi bez viny. Snažíš se ze všeho vinit mě a Jamese. Jenže od sebe odháníš už dvacet let všechny, kterým na tobě záleží! Odehnal jsi Lily! Odehnal jsi mě! Proto jsi zůstal sám! A já zůstal sám, protože jsem doufal, že jednoho dne se…se něco změní…ty že se změníš…věřil jsem. Ale ty mě zase odháníš. Jako tehdy když jsem se snažil napravit, co jsem spáchal! Já vím, že jsem udělal chybu, jenže ty jsi mi nedal šanci to napravit! Nikdy jsi nikomu nedal šanci!“
„Jsou věci, které se napravit nedají!“
„To není pravda! Stačí jen chtít, Severusi, jenže ty nechceš! V tom je ta potíž!“
„Co chci nebo nechci, nemá význam! Jednou se to stalo…!“
„Přestaň už žít minulostí!“
„Já nic než tu minulost nemám!“
„Tak aspoň jednou jedinkrát otevři oči a přemýšlej!“
„Snad si nemyslíš, že bych si s tebou něco začal?! Jsi chlap!“
„Záleží na tom?!“
„Mě jo!“
„Takže v tom je problém.“
„Nejen v tom!“
„Lžeš! Nedokážeš se vyrovnat s tím, že bys mohl mít vztah k osobě stejného pohlaví! Jen si to přiznej! Celý problém je v té tvé zasrané snapeovské hrdosti!“
„Hovno o tom víš, tak to sem netahej!“
„Tak proč jsi nikdy s žádnou nevydržel?! No?! Nebylo to třeba tím, že jsi nikdy nezapomněl?!!“
„Jo, jenže jinak než myslíš!“
„Nikdy jsi na ženské nebyl!“
„A Lily byla asi co?!“
„Nespal jsi s ní!“
„Jsi vůl, Blacku, jestli čekáš, že ti na tohle odpovím!“
„Já se neptám! Někdo ti to říct musí, když zavíráš oči před pravdou!“
„Já ji miloval, ty pitomče!“
„A já mijuju tebe! Jenže ty jsi tak příšerně zabedněnej, že si to odmítáš přiznat!“
„A co jako?!“
„Ty dobře víš!“
„Tak to jsi na omylu!“
„Ne, teď už vím, že ne!“
„To by mě zajímalo na základě čeho jsi takovou krávovinu vydedukoval!“
„Myslím, že dobře víš!“
Těžko říct, jak dlouho by tam na sebe ječeli, kdyby nepřiběhla madam Pomfreyová.
„Co se to tady děje!“ křikla.
Rázem nastalo hrobové ticho. Harry zadržoval dech a tiskl k sobě víčka. I když by mu asi někdo dost těžko uvěřil, že spí, když tu na sebe ti dva takhle řvali. Pootevřel oči a spatřil, že Hermiona je taky vzhůru, ale je potichoučku jako pěna.
„Profesore Snape, vraťte se do postele,“ rozkázala Pomfreyová a zmizela za plentou.
„A vy ven!“ vykázala Siriuse.
„Vždyť jsem už na odchodu,“ zavrčel Sirius.
Harry slyšel, jak jde ke dveřím a jak s nimi za sebou prásknul.
„Musíte ležet a odpočinout si. A nesmíte se takhle rozčilovat,“ kázala Pomfreyová rozčileně Snapeovi. „Přinesu vám něco na uklidnění.“
„Nic nechci,“ zavrčel Snape.
Madam Pomfreyová ještě chvíli mrmlala, ale pak odešla a na ošetřovně zavládlo podivné ticho. Harry se díval na Hermionu, která měla v očích ohromení. Harrymu bylo jasné, že polovina věcí jí nedochází, protože nevěděla to, co on, ale pochopila dost. Harry si říkal, že by měl být v šoku, že i Sirius se dopustil na Snapeovi té ohavnosti jako jeho otec, o ničem jiném nemohla být řeč, ale všechno to přebil šok z té hádky, kterou vyslechl. Pořád dokola nad tím přemýšlel a snažil se strávit fakt, že Sirius Snapeovi kdysi to udělal, ale udělal to z lásky a Snape Siriuse kvůli tomu pochopitelně odmítal, ale Sirius asi ke Snapeovi skutečně něco cítil. Harrymu to přišlo celé nějaké komplikované a bláznivé, ale řešení bylo přece tak jednoduché. Kdyby Snape chtěl, mohl dát Siriusovi šanci. Ale on asi nechtěl. Třeba Snape Siriuse opravdu neměl rád. Proč si byl Sirius tak jistý, že to tak není? A mohla vůbec oběť milovat násilníka? Mohl by on milovat…Draca? Ne, to ne…i když…ne…ne v žádném případě…ačkoli…ne, nemožné! Ovšem faktem bylo, že Draco byl velmi pohledný a v poslední době se choval tak kajícně, že to Harryho teď, když nad tím přemýšlel, až dojímalo. Jenže se nedokázal přenést přes to, co se stalo. Chápal, že Snape od sebe všechny odehnal vždyť…bože vždyť on dělal to samé! Odehnal od sebe Ginny a odháněl od sebe Draca stejně, jako Snape kdysi odehnal jeho…u Merlina za jiných okolností mohl být Snape jeho otcem! Harry se neklidně zavrtěl a otočil se k Hermioně zády. Měl pocit, že ho všechny ty informace, které vyslechl zahltí, že se v nich utopí. Prodíral se tím, až nakonec jako pěna příboje zůstala na hladině jediná myšlenka. Já nechci skončit jako Snape.

Po té hádce na ošetřovně vládlo mezi Severusem a Siriusem nepříjemné napětí. Harry byl z hodin lektvarů vykázán a tak využíval volno k tomu, aby si urovnal myšlenky v hlavě. Věděl, že nechce dopadnout jako Snape. Jenže to znamenalo udělat to, co Snape odmítal – odpustit. Bohužel odpustit Dracovi nebylo tak lehké. Každičký pohled, který si s Dracem vyměnil, byl jako by mu někdo sáhl na obnažený nerv. Ale neříkal Sirius, že to spraví čas? Harry si nebyl jist, jaké jsou jeho pocity vůči Dracovi, protože momentálně převládala nechuť a odpor. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc nacházel podobnost mezi sebou a Dracem v Siriusovi a Snapeovi. A ty považoval přece jen za ukázku toho, jak se to nemá řešit. Ti dva to neřešili, oni si to jen komplikovali. A tak Harry, aby zaměstnal svou mysl a nemusel se zabývat bolestnými myšlenkami a řešit svoje vlastní problémy, začal přemýšlet, zda by bylo vůbec v lidských silách dát ty dva dohromady.

„Harry, já vím, že chceš, aby byl Sirius šťastný, že ti na něj záleží, ale…,“ začala ten týden už asi po sté Hermiona sotva s Harrym byli chvíli sami.
„Nemám se plést do věcí, do kterých mi nic není, že jo?“ dořekl za ní Harry větu.
Hermiona zaváhala, ale pak přikývla.
„Jenže já mám skvělý nápad, jak to celé vyřešit,“ vytáhl Harry svoje eso z rukávu.
„Můžeš to celé taky zhoršit,“ řekla mu důrazně.
„To dost těžko,“ poznamenal Harry. Vždyť současné době panovalo mezi Snapem a Siriusem takové dusno, že by se dalo krájet.
„Já si myslím, že by ses do toho neměl míchat,“ domlouvala mu Hermiona.
„Možná, v každém případě budu potřebovat tvoji pomoc.“
„To nemyslíš vážně!“ zamračila se Hermiona.
„Slyšela jsi to, co si řekli na ošetřovně. Je ti jasné, o co tu jde. Nikoho jiného požádat nemůžu,“ naléhal Harry. Něco mu říkalo, že má možná Hermiona pravdu, že mu do toho konec konců nic není. Jenže od té chvíle, kdy začal být doslova posedlý myšlenkou, že dá Siriuse a Snapea dohromady, se cítil nejvíc ve své kůži od té…události.
Hermiona si kousala nervózně dolní ret.
„A jak to chceš udělat? Dobře víš, že Snape Siriuse nenávidí,“ zeptala se a bylo na ní vidět, že doufá, že v Harryho plánu najde něco, kvůli čemu ho od toho odradí.
„Sirius si je z nějakého důvodu jistý, že Snape k němu má vřelejší vztah,“ namítl Harry.
„Sirius si to může jen namlouvat,“ zaprotestovala Hermiona.
„To je možné, ale jestli má Sirius pravdu, pak by Snape měl žárlit, ne?“ ušklíbl se Harry.
Hermiona se na něj chvíli mlčky dívala. Pořád to nebyl on. Ani ten úšklebek, co teď udělal, nebyl jako dřív. Ale cítila tu změnu, která se s Harrym udála, když se upnul k téhle myšlence. A protože to byla výrazná změna k lepší, nemohla mu odmítnout a riskovat, že zase upadne do té děsivé apatie a lhostejnosti.
„Ale Snape přece nemá důvod žárlit, nebo ano?“ řekla pomalu.
„Ne, nemá,“ přisvědčil Harry a pak dodal: „Nebo abych byl přesnější zatím ho nemá.“
Harryho plán byl velmi prostý. Probudit ve Snapeovi žárlivost. Doslova se vnutil zpátky na hodiny lektvarů a soustředil se na práci jako nikdy předtím. Ovšem kdykoli se Snape přiblížil na doslech, začali si s Hermionou šeptem povídat o Siriusovi a Robinovi. Většinou to skončilo tím, že Nebelvír přišel o body.
Robin byla fiktivní postava, kterou vymyslela Hermiona jako přesný opak Snapea. Byl to malý, spíš tlustý chlapík, o něco starší než Snape, prostoduchý, nijak zvlášť vzdělaný, ale srdečný, laskavý, přátelský a veselý.
Aby zaútočili na všech frontách, narážel na ně Snape až nápadně často. A vždycky si povídali, jak je Robin úžasný, jak s ním musí být Sirius šťastný a tak podobně. Bohužel se nezdálo, že by Snape nějak zareagoval. Choval se pořád stejně. Ale Harry nutil Hermionu vytrvat a pokaždé, když se na něj Sirius přijel do Bradavic podívat, bedlivě sledoval, Snapeovo chování. K jeho zklamání se to nezlepšovalo, spíš mu přišlo, že je to pořád horší a horší.
Harry totiž ani netušil, jak je jeho taktika úspěšná. Snape skutečně postupem času začal přemýšlet, kdo že je to ten Robin a co s ním Sirius má. Nenápadně poslouchal Harryho a Hermionu v hodinách lektvarů, než je umlčel a sebral jim body. V noci kvůli tomu nemohl spát. Robin mu pomalu ale jistě začínal ležet v žaludku a štvát ho.
Nicméně Harry udělal jednu zásadní chybu, přecenil sílu lásky. Skutečně totiž ve Snapeovi po dvou měsících probudili žárlivost, ale místo aby se Snape snažil nějak Siriuse získat zpátky, vybíjel si na něm pocit ublíženosti, že se k němu obrátil zády.
Štěstím v neštěstí bylo, že Sirius si uvědomoval, že se Snape najednou z ničeho nic začal chovat protivněji než obvykle, a začal přemýšlet proč.

Sirius zaklepal, nepočkal ani na vyzvání a vstoupil do Snapeova kabinetu.
„Co chceš?!“ vyštěkl na něj Snape podrážděně.
„Promluvit si,“ odvětil Sirius klidně a zavřel dveře.
„S tebou nemám o čem mluvit!“ zasyčel Snape vstal a skoro to vypadalo, že jde Siriuse osobně vyhodit ze dveří.
„Co ti zase přelítlo přes nos?“ zavrčel Sirius.
Snape stiskl čelisti. Nesnášel poznámky o svém nose a jen to ho vydráždilo.
„Nic! A ty uděláš nejlíp, když vypadneš!“ vyprskl Snape a otočil se k Siriusovi zády.
Sirius k němu došel natáhl ruku a položil ji Snapeovi na rameno. A Snape udělal něco zcela nečekaného. Prudce se otočil a udeřil vší silou svého vzteku Siriuse pěstí do obličeje. Sirius zavrávoral a z nosu se mu spustila krev.
„Nesahej na mne! Rozumíš? NESAHEJ NA MNE!“ vypěnil Snape a pak vztekle dodal: „Jdi si za tím svým Robinkem a mě dej pokoj!“
„O kom to mluvíš?“ zeptal se Sirius užasle a utřel si krev do rukávu.
„No jasně! Na to ti tak skočím!“ zasyčel Snape.
„Ale já vážně nevím, o kom to mluvíš. Já žádného Robinka neznám!“
Snape se právě nadechoval, aby ještě něco přidal, když mu došlo, co Sirius řekl.
„Neznáš?“ zašeptal.
„V životě jsem o nikom toho jména neslyšel. Kde jsi na to přišel?!“ vyptával se Sirius.
Snape najednou vypadal tak nejistě, jak ho už Sirius dlouho neviděl.
„Ty sis myslel, že…?“ začal Sirius tiše a do jeho hlasu se vkrádalo dojetí. „Ty bys…ty bys žárlil?“
„Proč bych měl žárlit?“ odsekl Snape příliš rychle a příliš zuřivě.
„Ty žárlíš, Severusi, a dokonce na někoho, kdo neexistuje. Víš, co to znamená?“ pousmál se Sirius.
„Nic to neznamená,“ zavrčel Snape, ale jeho tón byl o poznání méně útočný.
Sirius nic neřekl a čekal, jestli Snape konečně nepřizná aspoň sám sobě, jak se věci mají. Když se ale ticho začalo nesnesitelně protahovat, otočil se Sirius s povzdechem k odchodu. Položil ruku na kliku a chtěl otevřít.
„Siriusi?“
Sirius se zachvěl. Bylo to vůbec poprvé, co Snape vyslovil jeho jméno. Otočil se. Severus se na něj nedíval, ale Sirius cítil tu změnu v jeho hlase, když sotva slyšitelně zašeptal: „Dej mi čas.“
Sirius se pousmál.
„Čekám už dvacet let a počkám ještě tak dlouho, jak bude třeba. Udělal jsem hodně chyb, ale nikdy jsem se tě nevzdal a nevzdám,“ a s těmi slovy Sirius odešel.

**krátce před koncem školního roku**

Sirius otevřel dveře a dost ho zaskočilo, když spatřil na chodbě Severuse.
„Pozveš mě dál? Nebo tu budeme stát na chodbě?“ otázal se Severus a v očích měl podivný, nový výraz.
„Ne, pojď dál,“ vzpamatoval se Sirius a ustoupil ze dveří. „Něco se děje?“ zeptal se, když zavřel dveře.
Předpokládal, že Severus využil toho, že na pár dní přijel za Harrym sem do Bradavic, a přišel kvůli záležitostem Řádu. Nedovedl si představit, proč by tu jinak byl. Nebo lépe řečeno nedoufal v jiné důvody, které by k němu mohly Severuse přivést.
„Dal bych si něco k pití, jestli ti to nevadí.“
Sirius přikývl a přešel ke skřínce. Vyndal z ní dvě skleničky a nalil do nich na dva prsty zlatavé tekutiny. Dobře si všiml, že Severus na jeho otázku neodpověděl, ale nenaléhal.
Severus přijal skleničku mlčky a Sirius si všiml, že se mu třesou ruce. Za celé ty roky, co ho znal, nikdy neviděl, že by se Severusovi třásly ruce. Když byl nervózní, pohrával si se svými dlouhými, štíhlými prsty, ale ruce se mu nikdy netřásly, tedy až do dnešního večera.
Stáli vedle sebe a napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
„Brumbál…zmínil se, že se to prý málem provalilo,“ prolomil Sirius nepříjemné ticho.
„Neřekl mi nic konkrétního,“ pokračoval rozpačitě v naději, že Severus něco řekne. „Prý to bylo hodně ošklivé.“
Rád by pokračoval o tom, jak ho ta zpráva vyděsila. Už dlouho toužil Severuse přesvědčit, aby se se Smrtijedy přestal stýkat. Tentokrát odhalení unikl jen o vlásek. Příště už by takové štěstí mít nemusel. Ale neřekl nic z toho, co se mu honilo myslí, nebyl si totiž jist, jak by to Severus přijal.
Severus neurčitě potřásl hlavou. Dopil svoji sklenku a vzal Siriusovi tu jeho z ruky. Přitom se letmo dotkli. Severus obě skleničky položil na krbovou římsu a zahleděl se na Siriuse. Ten uhnul pohledem. Na světě bylo jen málo lidí, kteří dokázali snést pronikavý pohled těch uhrančivých černých očí.
„Umyl sis vlasy,“ šeptl Sirius. Od toho nešťastného večera o sebe Severus už dvacet let příliš nedbal. O to byla ta změna výraznější.
Severus se pokusil o jakýsi náznak úsměvu, ale nepovedlo se mu to. Už dvacet let se neusmál. Měl pocit, že už neví, jak na to.
Dvacet let. To číslo se mezi nimi vznášelo, jako nějaké prokletí, jako neprostupná zeď. Dvacet let výčitek, odmítání, osamělosti a bolesti. Nebylo tak lehké udělat za tím tlustou čáru, jak si Severus myslel, když sem šel. Ale jedno věděl jistě, že nechce, aby se to protáhlo o další rok. Dvacet let bylo víc než dost. Dvacet let. Celých dlouhých dvacet let.
Severus se nadechnul a pomalu vydechl. Přišlo mu, že vzduch v místnosti je těžký a nedýchatelný. Ještě nikdy neudělal nic iracionálního a zcela spontánního. Dnes bylo ale všechno jiné, nové. Přistoupil k Siriusovi a váhavě, jako by nevěděl jak, se dotkl rty jeho tváře.
Sirius se zachvěl.
„Neměl bys to dělat,“ hlesl Sirius.
„Je to moje rozhodnutí,“ zašeptal Severus a pomaličku přesunul rty na Siriusova ústa.
Nepolíbili se, byl to jen dotek.
Sirius se o kousek odtáhl a přerušil ten dotyk. Severusovy ruce ho objaly kolem pasu a přitáhly ho blíž.
„Nauč mě odpouštět, Siriusi,“ zašeptal mu do ucha.
A pak se poprvé políbili. Byl to nejistý, lehký polibek.
„Víš, co děláš?“ vydechl Sirius, když se jejich rty rozdělily. Jemně Severuse objal a hladil rukama jeho záda. Dvacet let na tuhle chvíli čekal. Byly doby, kdy přestával věřit, ale přesto vytrval. Čekal dvacet let, z toho dvanáct v Azkabanu a teď už věděl, že to byl očistec, aby mohl, až přijde čas, sevřít milovanou bytost zbaven všech svých hříchů, kterých se na ni dopustil.
„Upřímně? Nevím. A nechci to vědět. Aspoň jednou v životě nechci přemýšlet nad následky,“ zašeptal Severus. Jeho ruce vklouzly pod Siriusovu košili.
Sirius zatajil dech, když ucítil Severusovy ruce, jak hladí jeho břicho a postupují výš.
„Co když toho pak budeš litovat?“ zeptal se Sirius. Pomalu shodil Severusův plášť z jeho ramen. Dopadl jim se zašustěním k nohám.
„Nikdy ničeho nelituji,“ vydechl Severus a jeden po druhém rozepínal knoflíčky Siriusovy košile, zatímco Sirius dělal totéž s jeho kabátem.
„Nechci ti ublížit, můžu počkat,“ šeptl Sirius. Vyprostil Severuse z kabátu a hodil ho na zem.
„Čekal jsem dvacet let. Na co mám dál čekat? A jak dlouho? Dalších dvacet let? Co když čekám na něco, co nikdy nepřijde? A pak zítra můžeme být oba mrtví,“ vzdychl Severus, když Siriusovy ruce vklouzly pod jeho košili.
„Tohle neříkej,“ napomenul ho Sirius jemně a přivřel oči, když se Severus k němu přitiskl a jeho rty přejely Siriusovi po krku.
„Dobře víš, že to je pravda,“ hlesl Severus. Jemně zkoumal linii Siriusovy šíje rty, jazykem i zuby.
„Jestli to děláš jen kvůli tomu….“ Sirius zasykl, když ho Severus kousnul. Jeho ruce jako by o své vlastní vůli stáhly Severusovi z ramen hedvábnou látku jeho košile a jeho oči sledovaly, jak klouže po těch nádherných pažích k loktům.
„Dělám to, proto že to chci,“ zašeptal Severus zastřeným hlasem a začal pomalu couvat k posteli. Siriuse jemně táhl sebou.
Sirius skoro zakopnul o hromádku Severusových šatů. Nedokázal se vzepřít. Severusovi sklouzl černý pramen do tváře. Sirius ho jemně shrnul stranou. Severus ho přiměl otočit se a shodil ho na postel. Pak si sundal boty, vylezl si na postel a sklonil se nad Siriusem. Košili nechal sjet po svých dlouhých štíhlých pažích a odsunul ji stranou.
Sirius polknul a tiše zasténal, když Severus sklonil hlavu, tak že na jeho hrudník dopadla záplava černých vlasů a vlhký, teplý jazyk jemně obkroužil jednu bradavku.
„Severusi, jsi si jistý…,“ zajíkl se Sirius, když se Severus přesunul k druhé bradavce.
„Nejsem si jistý ničím,“ zašeptal Severus a Sirius cítil na svém těle jeho horký dech.
„Co když to tím jen zkazíme?“ zapochyboval Sirius a zabořil prsty do té hřívy černého hedvábí. Volnou rukou hladil na nádherná ramena.
„Co když jsme to měli zkazit už dávno?“
Tohle Siriuse zaskočilo. Severus se na něj posadil a sledoval ho zpod závoje černých vlasů. Rukama přejížděl po Siriusově těle všude tam, kam dosáhl.
Siriusovi v tu chvíli přišel neodolatelný. V jeho pohledu bylo skutečně něco, co tam dosud neviděl. Jaká si dychtivost, nervozita a nejistota smíšená s hravostí a ještě něčím, co nedokázal rozpoznat. Dvacet let ty oči byly prázdné a teď toho v nich bylo tolik, že se mu z toho tajil dech.
Vyměnili si pozice. Severus byl nyní dole. Přejel rukama po Siriusových bocích a začal mu pomalu sundavat kalhoty. Sirius sklonil hlavu a rty zkoumal ten štíhlý, bělostný trup, tu hebkou bledou pokožku. Cítil, jak se Severusovi při každém nádechu napínají svaly. Putoval rty přes hrudník a na břicho. Pak mu rozepnul kalhoty a pomalu je stáhnul z těch úzkých boků, přes ty dlouhé, štíhlé nohy. Sám si sundal kalhoty a odložil košili. Přitiskl se k Severusovi. Vnímal teplo jeho těla, každičký pohyb svalů, jeho nejistotu, jeho vzrušení.
„Máš strach?“ zašeptal Sirius.
„A ty?“ odpověděl Severus otázkou. „Dělal jsi to někdy…s někým…s mužem?“
Sirius zavrtěl hlavou a přitiskl rty na Severusovu šíji.
„Jestli nechceš…nemusíme…už takhle…ani jsem nedoufal…já jsem nikdy…ty jsi jediný…můj…jen ty,“ šeptal Sirius a vychutnával si každičký dotek Severusových rukou, kontakt s jeho pružným tělem a doslova tál pod doteky Severusových dlouhých prstů.
„Mám strach,“ vzdychl Severus, když Sirius zajel prsty kousíček pod okraj jeho slipů.
Sirius ucukl.
„Ne,“ zasténal Severus. „Já jen…že mám strach, že když to neudělám hned teď, nenajdu k tomu už odvahu,“ řekl tiše a přitáhl si Siriusovu ruku zpátky.
„Nechci ti ublížit,“ šeptl Sirius a jeho prsty váhavě přejížděly okolo okraje černých slipů.
„Já vím,“ vydechl Severus a když mu stahoval slipy, cítil Sirius, jak se mu třesou ruce.
Sirius si dodal odvahy a klouzal rukama pomalu po Severusových bocích a přitom sebou táhl ten poslední kousek šatstva.
Teď už nic nebránilo tomu, aby se jejich vzrušená, nahá těla propletla. Bylo to o tolik jinačí než tehdy, přirozenější, jemnější, krásnější. Už nemluvili, jako by se báli, že další slova by je mohla odradit, zkazit tu chvíli, kdy se jejich těla spojila tím křehkým poutem.

Harry znovu zaklepal. S Herminou měli dohodnutou schůzku se Siriusem brzy ráno, ještě než měl odjet z Bradavic. Jenže se neozýval.
„Třeba musel odjet dřív,“ napadlo Hermionu.
Harry vzal za kliku. Nebylo zamčeno, a tak tedy vešli. Siriusovy věci tu ještě byly.
„Harry!“ vydechla Hermiona tiše a chytila ho za ruku.
Harry se nejdřív bezděčně podíval na ni, byla v tváři rudá jako rak, a pak teprve do míst, kam hleděla.
Peřina ležela na zemi a na posteli dvě nahá propletená těla – Sirius a Snape. Tiskli se k sobě a Snapeova tvář byla tak neuvěřitelně klidná a uvolněná, jak ji Harry ještě nikdy neviděl. Vypadali tak spokojeně a šťastně.
„Asi už náš nepotřebují,“ zašeptala Hermiona a stydlivě odvracela tvář.
Harry cítil, jak se mu vrací jeho úsměv a ani se do něj nemusí nutit. Tiše došel k posteli, zvedl deku a přikryl je. Pak s Herminou vyklouzli na chodbu a zamkli za sebou.
„Zdá se, že to vyšlo,“ pousmála se Hermiona rozpačitě.
Harry mlčky přikývl a vyrazil chodbou pryč. Hermiona s ním nešla, vycítila, že chce být sám.
Měl toho hodně na přemýšlení. Sirius a Snape to dokázali. Nakonec si k sobě přece jen našli cestu. Oběť tedy za jistých okolností mohla násilníka milovat. A když to zvládli takový dva paličatí mezci…Harry vzhlédl. Na křižovatce chodeb stál Draco a upíral na něj své vodové oči tak, jako to už dělal dlouho. Harry v nich viděl nejistotu, bolest a pokání, osamělost. Váhavě došel k němu a mlčky napřáhl ruku.
Draco ji vděčně přijal, přes rty mu přeběhl omluvný, smutný úsměv.
„Dej mi čas,“ zašeptal Harry.
Draco beze slova přikývl, ale jeho pohled se projasnil.
Harry věděl, že bude mít tolik času, kolik bude potřeba. Když teď kráčel mlčky vedle Draca, věděl, že je to jen otázka času, že spolu to zvládnou stejně jako Sirius a Severus. Možná to bude trvat dvacet let a třeba taky dvacet dní, kdo ví

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský