Fantasmagorium

originál
Autor: rose_whispers
Překlad: bedrníka
Hlavní postavy: Severus Snape/ George Weasley
Shrnutí: George Weasley se snaží najít svoje místo v novém, poválečném světě. Mlčenlivý raněněný uprchlík, kterého objeví v Zapovězeném lese, není součástí plánu.

To je děsivý dělobuch, co máte v kapse, nebo jste jen tak rád, že mě vidíte?

Když byl George Weasley kluk, býval se svým dvojčetem v noci v posteli vzhůru a povídali si o budoucnosti. Samozřejmě že nevěštili – o jasnovidectví si oba mysleli, že to je jen hromada mečořožího hnoje, a nikdy na předmět Trellawneyové nechodili. Ne, nepoužívali ani čajové lístky, ani tarotové karty. Používali svoji představivost. Místo aby vykládali podle snáře, spřádali jeden druhému své sny, sny, které byly tak hmatatelné a tak nádherně dobrodružné, že ani jednomu nebylo zatěžko jim uvěřit.
„Až nám bude sedmnáct,“ říkával Fred po tmě, sotva hlasitěji než šeptem, protože jejich matka nebo spolužáci by na ně dělali pšt, a protože George ho slyšel, i když byl dočista potichoučku, „až nám bude sedmnáct, zařídíme si úplně vlastní byt.“
„Jo,“ souhlasil vždycky George. „Velký, otevřený loft s jasně červenými zdmi.“
„A s ohromnými okny.“
„A vlastním sovincem.“
„Na všechny ty objednávky poštou, samozřejmě.“
„Samozřejmě.“
Protože věděli, už když byli docela malí, že si chtějí zařídit taškářský obchod.
„A když to bude loft, tak vlastně budeme pořád v jednom pokoji,“ řekl by George zamyšleně a po očku se na svoje dvojče podíval. Fred by přikývl s vážným výrazem, ale oči by se mu ve tmě zablýskly.
„No jasně. Přece tě nemůžeme nechat, aby sis dělal, co chceš.“
„To nemůžeme. Kromě toho s kým bych si povídal, kdybys tu nebyl? Se svým odrazem v zrcadle?“
„Nevypadá ani z polovičky tak dobře jako já,“ neodpustil by si Fred.
„Ale zase je sakra chytřejší.“ A oba by se zachichotali protože ani Molly ani McGonagallová jim nikdy ve svém doslechu nedovolily klít.
A později, když trochu zestárli a trochu víc se zajímali i o jinou společnost, než tu svoji, Fred říkával: „Budeme mít svůj byt a každý vlastní pokoj.“
„Jasně,“ přitakával George, ačkoliv se musel nutit, aby jeho tón zůstal nevážný. Osobní prostor mu neležel na srdci tolik jako Fredovi.
„Možná i s vlastními vchody – totiž, co když si přivedu Angelinu domů a ona se nebude chtít koukat na ten tvůj šerednej kukuč?“ zašklebil se obyčejně Fred tím svým bezstarostným způsobem a George ho ze zvyku napodobil. Souhlasil, že Angelina je holka jak má být, špičková střelkyně a v pití s nimi držela krok, ale jemu „nesedla“ tak jako Fredovi. I George bylo tu a tam vidět ve společnosti mladé dámy, ale vždycky to byly jen dobré kamarádky nebo chvilkové známosti. A nikdo nebyl tak dobrý kamarád ani tak hodnotná společnost jako Fred.
George se s frustrovaným povzdechnutím překulil a přitáhl si teplou načechranou peřinu až pod bradu. Táhlo mu na dvacátý rok a ty dny se zdály nesmírně vzdálené. Musel udělat přítrž všemu tomuhle každonočnímu převalování a přemítání o dávno minulých nocích, za nichž ještě měl spolunocležníka, bratra, přítele. Obchodního partnera. Někoho, kdo mu vždycky rozuměl. Musel přestat myslet na sny, které si malovali. Už nebylo s kým je snít.
To proto byl tady v posteli v Bradavicích, která byla daleko honosnější než ta, na níž líhal šest a půl roku jako student, když měl na jedné straně stěnu a na druhé Freda. To proto nebyl v čísle 93 na Příčné ulici. Oliver tam může nocovat, jak dlouho bude chtít, a obchod stejně zůstane pevně zamčený. George už do Kratochvilných kouzelnických kejklů nemohl vkročit. Příliš to bolelo. Nejdřív ani vůbec nevěděl, jestli se bude moct bez svojí druhé půlky po boku vrátit do Bradavic. V těchhle chodbách se proháněl sám, jen když byl Fred schovaný za rohem a pomáhal mu provést jejich nejnovější rošťárnu.
Teď už Fred za rohem nebyl a George zatraceně nemohl usnout a vlastně doopravdy netušil, co tu dělá. Překvapilo ho, že se rodiče neozvali, že byl učitelem jmenován někdo, kdo Bradavice ani nevychodil do konce. McGonagallová, než odešla do důchodu, trvala na tom, že jeho umění míchat lektvary je vybroušené z krámu a Křiklan se na místo profesora lektvarů odmítl vrátit. Vždyť měl výš na hradě místo nové a mnohem pohodlnější. Krom toho nikdo jiný nebyl dostatečně kvalifikovaný a současně ochotný se lektvarů ujmout. George, který potřeboval uniknout strašákům číhajícím v obchodě a u mámy doma, seděl tehdy v ředitelčině pracovně, přemýšlel, proč si tam připadá tak podivně, a nakonec si dal říct.
Neměl v posteli stání a tak se z ní vykulil, hodil na sebe volný křiklavě nachový hábit a vydal se na chodbu. Neměl tak úplně hlad, ale půlnoční svačinka je lepší, než se převalovat v posteli a myslet na to, co ztratil. Když ale sešel ze třetího schodiště, změnil směr a vyplížil se místo toho ven před vstupní bránu. Pořád ještě si nezvykl chodit si dovnitř a ven podle libosti před zraky profesorského sboru i studentů – dál si podle libosti chodil dovnitř a ven jen skrytými východy.
Mlhavě na něj svítil měsíc v poslední čtvrti a ozařoval jeho bludnou cestu po pozemcích. George nevěnoval pozornost tomu, kam jde, ale být v pohybu bylo lepší, než stát na místě. Prošel kolem jezera, daleko klidnějšího, než bývalo, od té doby, co obří oliheň zemřela, a odvážně vstoupil do Zapovězeného lesa. V hlavě mu uzrál nepříliš specifický nápad, že by si mohl nasbírat přísady do lektvarů, ale nedokázal se soustředit dost dlouho na to, aby pro něco konkrétního rozhodl.
Jak George tenhle celý školní rok zjišťoval, mít jedno ucho s sebou neslo tu zvlášnost, že měl nevyrovnanou sluchovou představu o svém okolí. Na jedné straně hlavy měl díru, přes kterou si začal přetahovat kožní náhražku – vlastní vynález, byť na tom jménu by to chtělo ještě trochu zapracovat –, protože mu bylo nepříjemné, když mu ostatní zírali do hlavy. Přes tuhle druhou kůži nezřetelně slyšel, ale bylo to takové tlumené a neměl z toho žádnou představu o směru nebo přibližování zvuku. Pořádně slyšel jen to, co se dělo napravo od něj. Když si tudíž tu noc dělal v duchu mlhavé poznámky o žabníku a žabích slezinách, nezaslechl jisté nepochybně lidské hekání, které se ozývalo po jeho levici, ani vylekané prchnutí do úkrytu, když ono místo míjel. Možná mu připadalo, že něco zahlédl koutkem oka, ale jediném čeho si všiml, byly bledé astry, které tu ve svitu měsíce kvetly. Hodily by se na základní léčivé lektvary a George se rozhodl, že se za světla vrátí natrhat si je. Noční astry se dají sbírat jen za jasného slunce, když jsou jejich okvětní lístky zavřené.

*****

„Prosím, pane profesore, proč se nemůžeme učit nic zajímavějšího než životobudič?“ ozval se z poloviny sklepení vysoký hlásek. George, jenž míchal vlastní kotlík a snažil se nepopálit se ani jeho vroucím obsahem, ani vzpomínkami na to, jak s Fredem krájeli na dálku hůlkou cibuli, roztržitě vzhlédl.
„Prosím, Stephanie?“ Měl ve zvyku studenty oslovovat křestními jmény, poněvadž věděl, jaké to je, když na vás zavolají Weasley a odpoví pět různých lidí.
Holčička se zamračila na břečku ve svém kotlíku. „Tohleto přece není moc vzrušující, ne?“
George se téměř usmál. Poslední dobou úsměvy moc nesršel. „Ale je to užitečné. Nemyslíš, že umět se zbavit nastuzení je šikovné?“
„S tím můžeme jít na ošetřovnu,“ ošklíbla se její sousedka. „Já jsem si kupovala vaše weasleyovské výbušné rachejtle a s těmi byla boží sranda. Kvůli tomu z vás přece udělali profesora. Protože umíte dělat vzrušující věci, ne?“
George si odfrkl. „Heleďte, za války jsem si myslíval, že bez smíchu se neobejdeme. To proto jsme – jsem – dělal to, co jsem dělal – myslím ten taškářský krám. Ale když přijde na věc, umět zahojit rány a zbavit se lehkých nemocí je důležitější, než umět odpálit skvělý ohňostroj, co říkáte?“
„Vašemu uchu uzdravovací lektvary teda fakt byly co platné,“ zamumlal ten Parkinsonovic spratek v první řadě.
„Školní trest, Asfodeli,“ vyštěkl George a celá třída, která debatu se zájmem sledovala, na něj zkoprněle vykulila oči. Profesor Weasley byl možná o dost nabručenější, než si ho pamatovali jejich rodiče, ale pořád byl jediný profesor, který nerozdával školní tresty. Snad s ním nebyla taková legrace, na jakou vzpomínali jejich starší sourozenci, ale ani nebyl zlý.
„Hodina skončila. Nalijte svoje lektvary do lahviček a doneste mi je. A koukejte si po sobě dneska svoje místa uklidit – už mě nebaví dělat to za vás.“ George dorázoval ke katedře, sebral prázdný list pergamenu a zrovna tak prázdně na něj zíral, dokud děti, tišeji než jindy v jeho třídě, neodešly. Teprve pak zvedl nejhorší lahvičku – Stephaniinu – a mrštil s ní přes třídu. Roztříštila se v působivé blyštivé spršce skleněných střepů a prachu, která jako by na pár vteřin visela ve vzduchu, načež se sesypala na podlahu i na lavice. George tak tak, že frustrovaně nevykřikl, ale když se rozlétly dveře, ještě svoje zavytí stihl polknout.
„Tentokrát tě mám, Protivo! Ničíš profesorskou učebnu!“ zaječel triumfálně Argus Filch.
„Pane Filchi,“ řekl George drzým tónem, odmlouvavým i přes zdvořilé oslovení. Před člověkem, který je pořád ještě jeho zapřisáhlý nepřítel, se hroutit nebude.
Filch ztuhl a otočil se. „Cha. To jste vy,“ zabručel. „To vy jste předpokládám nadělal ten svinčík. Myslel jsem, že je to to strašidlo. Myslel jsem, že z války přímo ve tady v téhle zpropadené škole vzejde aspoň něco dobrého, že se Protiva ztratí, viď že jo, zlatíčko?“ Od nohou mu Paní Norrisová mňoukla na souhlas. „Jenže vy nejste pořádný profesor, co, Weasley? Od vás se ani nic jinýho nedá čekat.“
George stiskl zuby, ale nenechal se vyprovokovat. „A já předpokládám, že vy se nezachováte jako řádný školník a řečený svinčík neuklidíte, že Argusi?“
„Nemyslete si, že se se mnou budete kamarádíčkovat, uličníku. Vy jste se tu vztekl, vy to po sobě ukliďte.“ A Filch se otočil na podpatku a odplížil se.
George vzdychl a mnohem klidnější než před chvílí zmizel zkažený lektvar i rozbitou lahvičku. Špičkováním s Filchem si aspoň mohl vybít svoji frustraci. Filch byl jediný, kdo se k němu choval jako dřív. Všichni ostatní kromě nejmladších ročníků, které Freda a George na škole nepamatovaly, kolem něj chodili po špičkách a mluvili šeptem, jako by byl nějaká labilní vdova, která by se mohla rozpadnout na prach zrovna jako ta lahvička.
Se zavrčením, které pro něj dřív nebývalo typické, ale teď z jeho úst zaznívalo čím dál častěji, George rozrazil dveře od sklepení a vydupal po schodech. Ignoroval Protivu, který psal na zeď sprostý nápis čímsi, co vypadalo jako plesnivá kaše, přetočil brnění, které na něj hvízdlo, a tak tak, že odpověděl na pozdravy několika studentů. Tak jeho hodiny nejsou dost legrační? To je jediné, k čemu je dobrý? Kdysi by souhlasil, že legrace je mnohem důležitější než všechno ostatní. Teď vykládal látku podle schváleného studijního plánu. Co měl dělat, naučit ty malé mizery, jak si připravit vlastní záškolácké zákusky?
Nejvíc ze všeho měl chuť zašít se ve svých pokojích a zkusit se propít ke spánku. Jenže tenhle pokus nezabral celý měsíc, a tak se George rozhodl, že kapka čerstvého vzduchu by neškodila. Bezmyšlenkovitě se podrbal na hlavě, už bez vteřinového zděšení, že nemá ucho, tak jako dřív. Mohl by se vrátit do lesa podívat se, jestli by se nedaly obstarat nějací živí kůrolezové a třeba pár cennějších rostlin. Vlastně – ano, ty noční astry, které v lese zahlédl minulou noc. S Fredem před dvěma lety vynalezli důkladný dřímavý dryák, který by se rozhodně dal upravit pro výuku ve třídě. Možná pro čtvrťáky.
Takhle rozhodnutý se George zastavil u Hagridova srubu a ukradl mu rýč a košík. Věděl, že by měl nakouknout dovnitř a dát s Hagridem řeč, ale zrovna teď na nikoho neměl náladu. Zamířil mezi stromy a zhluboka se nadechl, když ho plíživá temnota objala. S Fredem tu byli mockrát na průzkumu nebo aby si obstarali přísady, na které bylo líp, když se nikdo nebude ptát. Teď byl les ale cítit něčím jiným. Jako by dobře věděl, že byl ani ne před půl rokem vyrušen. Jako by součástí lesní vůně byl pach ztracených životů a boje a smutku. Harry tu, na chvíli, zemřel. A pod baldachýnem jeho větví si byl Voldemort na chvíli jist svým triumfem.
„Ukaž mi,“ zašeptal George svojí hůlce staré kompasové kouzlo, o kterém mu Harry před lety pověděl. George si nebyl docela jistý, kudy minulou noc šel, ale věděl, že se pohyboval směrem na sever. Ze začátku ho doprovázel sbor zvuků přírody. Ztratil se v myšlenkách a v symfonii zvuků, že si ani neuvědomoval, jak dlouho jde. Téměř o půl hodiny později se k chóru připojil další hluk. Georgovi se zdálo, že už je blízko svých napůl zapamatovaných aster, když z pravé strany uslyšel jednoznačně lidské zahekání. Zastavil se a zaposlouchal.
Tentokrát k němu dolehl proud nesrozumitelných slov, zasyčených hrdelním mužským hlasem. George se přikradl blíž. Na mýtince někdo byl a sbíral ty zatracené astry. Nedokázal si představit, že by se někdo ze studentů dostal takhle hluboko do lesa, a kentauři se nepohybovali po dvou. Že by některý z učitelů?
„No ovšem, beze všeho si dál krvácej. Já přece pravou ruku nepotřebuju. Potvoro mizerná.“
George jenom zíral. Ne. To nebylo možné. Harry Potter tohohle člověka viděl zemřít. Ten hlas a sarkasmus přece musely patřit někomu jinému. Zvedl hůlku před sebe a udělal pár kroků blíž. Zakrytá porostem, kterého se ještě nedotkly podzimní mrazíky, se u aster krčila postava, svírala si pravé rameno a zahlížela na svůj loket, jako by ji právě smrtelně urazil. Snape. A nevypadalo to, že se v nejbližších chvílích sebere a někam odejde, leda na smrtelnou postel. Špinavý plášť měl odporně nasáklý krví.
George nevěděl, co si počít. Jeho první instinkt byl na místě toho zmetka uřknout jako odvedu za útok, který ho připravil o ucho. Na podruhé měl chuť se sebrat a vydat se zpátky do školy – jestli to někomu nahlásí, nebo ne, se může rozhodnout potom. Nic Snapeovi nedlužil a jestli ten člověk žije takhle blízko školy, má pro to nějaký důvod. Harry se o Snapeovy vzpomínky podělil s Řádem, Denním věštcem a vůbec s kýmkoliv, kdo byl ochoten poslouchat, a vehementně tak všem vnutil, že ten starý mizera byl oddaný Brumbálovi, ale to neznamenalo, že se to Georgovi musí líbit. Co se jeho týkalo, Snape byl ten hajzl, co mu ufiknul ucho a bojoval na straně, která připravila o život Freda. George chvíli postával na kraji mýtinky, nerozhodný, jestli mu ublížit nebo ho opustit, a celou tu dobu ignoroval malý hlásek, který mu tvrdil, že nemůže někoho nechat vykrvácet.
Než se ale mohl rozhodnout, bylo rozhodnuto za něj. „Ukaž se,“ zasípal Snape, v ruce hůlku a ve tváři pochmurně odhodlaný výraz. Pokusil se vstát, ale zakolísal. „Ukaž se a já tě nezabiju hned.“
George vystoupil zpod stromů a v duchu ho potěšilo, že Snape pevně stiskl rty, což znamenalo překvapení. „Weasley. Ani mi nemusíte říkat, který jste.“
„Čím to, Snape? Protože jste ten, kdo mi udělal tohle?“ utrhl se George a mávl volnou rukou ke svému podivně hladkému spánku. „Nebo protože mého bratra zabil jeden z vašich kámošů?“
Snapeova tvář byla bílá jako mléko a pevně zaťal zuby. „Předpokládám, že mnoho lidí padlo na obou stranách. To proto tu jste, kluku? Vystopoval jste mě, abyste se mi mohl pomstít za bratra a za ztracené ucho? Uslyším teď, komu zvoní hrana?“
„To měl být vtip, vy hajzle jeden mrzácká?“
„Mrzák, to jsem,“ řekl Snape a v jeho strhané tváři se zračilo trpké pobavení. Byl příliš bledý, aby se tomu dalo říkat „nažloutlý“, a jedno oko měl oteklé a zavřené. Pod oběma byly tak tmavé kruhy, že to vypadalo, jako by měl na onou monokly. „Nemusel jste svým talentem a energií mrhat, Weasley. Čas se o ten dluh, který myslíte, že vám musím splatit, postará.“
George obrátil oči v sloup. „Nejsem tu, abych vás zabil. Ani jsem nevěděl, že je to potřeba. Myslel jsem, že jste mrtvý.“
„Vskutku.“ Ne tak docela otázka. „Tak v tom myšlení pokračujte. Zmizte mi z očí.“
George si prohlédl zlomeného muže před sebou a nemohl zadržet slitovný úsměv. „Každou chvíli umřete pod stromem a nejspíš vás zbaští procházející akromantule. A vy mě tu propouštíte, jako bych byl nějaký student.“
„Vy byste nedokázal přestat být idiot, který svého času oblažoval – nebo spíš obtěžoval – moji třídu, o nic víc, než byste mohl přestat být zrzek,“ ušklíbl se Snape. „Nestojím o pomoc, vaši, ani kohokoliv jiného. Odejděte, než vás přinutím odejít já.“
„Fajn,“ řekl George klidně. „Noční astry nejspíš najdu i jinde. Klidně si vypusťte duši v Zapovězeném lese. Vaše tajemství zemře s vámi. Tímhle se nikomu chlubit nebudu.“ Otočil se jako na obrtlíku a odkráčel pár metrů, než si klekl a pozoroval Snapea skrz podrost. Snape pár vteřin zůstal nehybný jako jelen a pak se prakticky sesul na tem, buď úlevou nebo ztrátou krve. George nedokázal říct čím. Zvědavě se díval, jak Snape upustil svoji hůlku na zem, popadl natrhané divoké kvítí a odbelhal se opačným směrem.
George se připlížil zpátky, aby místo prozkoumal a rozhlédl se po roští, kde se Snape schovával. Yzop. Smíchaný s astrami, pro které sem přišel George, by z něj nebyla špatná léčivá pasta. Vlastně přesně to s Fredem používali jako základ své masti na modřiny. Ale proč by tu Snape nechával svoji hůlku, zvlášť jestli na tom je fyzicky tak zle? George ji zvedl a musel si do úst nacpat pěst, aby zdusil svůj překvapený smích. Žádná hůlka to nebyla. Byla to tenká suchá větvička.
„Ten podfukář,“ užasl George.

*****

Nakonec se mu podařilo nevrátit se tam celé dvě hodiny. Jeho vrozená zvědavost se nedala zkrotit. Co dělá Snape v Zapovězeném lese živý, leč ve velmi špatném stavu? Proč se schovává? Za jakým účelem? George toho mizeru nenáviděl za roky týrání v hodinách lektvarů a při školních trestech, za to, že vodil za nos obě strany, za to, že mu ušmikl jeho zatracené ucho, za Freda – ať už za to Snape ve skutečnosti mohl, nebo ne. Nenáviděl Snapea za to, jak loňský rok zacházel s Ginny a jejími přáteli, nenáviděl ho za Brumbálovu smrt. Každou špatnou věc, která se v jeho životě stala, si George mohl nějak spojit se Snapem.
A přesto. A přesto tu bylo mnoho otázek, na které chtěl George znát odpovědi, a jestli Snape zemře sám a raněný v lese, jak si všichni mysleli, že se stalo už před mnoha měsíci, kdo mu ty odpovědi dá?
Když se vrátil zpátky na mýtinu, už byla tma. Neznal žádná stopovací kouzla, a rozhodně nevěděl, jak stopovat zvířata bez kouzel. Celých pět minut šel směrem, kterým se odšoural Snape, a pak zkusil jiný způsob.
Sonorus,“ zamumlal a jeho následující slova se rozlehla celým lesem. „Hej! Snape! Liško mastná, podšitá, vy šmejde! Mám tu něco na zastavení krvácení, jestli jste ještě nenatáhl bačkory. Koukejte sem přijít, nebo budu dál křičet!“
Pár chvil se nic nedělo, jen podrostem prchala vyděšená zvířata. Nadechl se, aby začal nanovo, a skoro zaječel, když mu ústa zakryla upocená dlaň.
„Jste obratný asi jako třaskavec v obchodu s vodními dýmkami,“ zavrčel mu Snape do ucha. George se zachvěl, a pak Snapeovu ruku setřásl a zrušil zesilovací zaklínadlo.
„Fujtajbl, Snape. To jste teď neživý?“
„O nic víc, než vy jste taktní mladík,“ odpověděl Snape; v jedné ruce měl klacík, krčil se a propaloval George uhrančivým pohledem. „Co má tohle všechno znamenat, vy hlupáku?“
George mu klacík z ruky vyrazil. „Dneska odpoledne jste mě ošálil, ale tak pomalu mi to zase nemyslí, Snape. Nate.“ Strčil neklidnému muži před sebou skleničku léčivého balzámu. „Co s tím, víte.“
Snape balzám přijal, jako by mu mohl v ruce explodovat. „Proč?“ vylezlo z něj.
„Odpovíte mi na pár otázek.“
„Neodpovím.“
„Jinak umřete,“ pravil George s nedbalým pokrčením.
„Už jste si myslel, že jsem mrtvý. Co vám na tom záleží?“ utrhl se Snape. Namočil jeden dlouhý špinavý prst do balzámu a zvedl si ho k nosu. „To jsem nedělal já.“
„Ovšemže ne. Natřete se tím, nebo to budete čichat?“
Snape po něm střelil ošklivým pohledem, ale nic dalšího s balzámem nedělal. George si všiml, že jeho obvazy jsou promáčené krví. Že Snape vůbec stojí zpříma bylo dokladem síly jeho paličaté vůle.
„Pro Krista pána,“ zamumlal George. „Petrificus Totalus.“ Kouzlo Snapea zasáhlo, než mohl zareagovat, a George k němu došel.
„Možná nakonec budu radši, když budete mrtvý,“ řekl jako by nic s pohledem upřeným do Snapeova rozzuřeného zdravého oka. „To jsem si ještě úplně nerozmyslel. Ale než to udělám, nechci, abyste do té doby vypustil z čiré schválnosti duši. Evanesco vestamentis.“ Mávl hůlkou nad horní polovinou Snapeova těla a špinavá košile i zkrvavené obvazy zmizely. Možná měl s tím nemrtvým přece jen pravdu. V kropenatém světle měsíce se Snapeovy kosti rýsovaly docela jasně a vrhaly široká údolí stínů mezi jeho vystupující žebra a propadlé klíční kosti. Kůže byla na desítkách míst potrhaná, z paže a krku mu v nadšených proudech vytékala krev a nad pupkem mu chyběl zvlášť ohavný kus masa.
„Harry říkal, že vás zbaštil had,“ přemítal George nahlas, a když ze Snapeových ztuhlých prstů vymámil skleničku balzámu, jal se jím štědře mazat nejhorší rány. „Všechno víme. Všichni si myslí, že jste mrtvý. Každý ví, že vás váš pán podrazil pro svůj vlastní prospěch a nechal vás svému hadímu miláčkovi, aby si na vás smlsnul.“
Nebyl si jistý, co ho pohání mluvit, zatímco strká prsty do mastičky a zlostně ji roztírá po Snapeových zejících ranách. „Ovšem, teď je mrtvý i váš pán. Legrační, všichni jsme se spojili, abychom ho nakopli do prdele směr peklo a z jeho Smrtijedů už nikdo nezbývá. Všichni jsou mrtví nebo v Azkabanu. Už žádné schovávání se mezi ostatními lidmi, prohlašování, že byli pod vlivem kletby Imperius. Jediný zbylý jste vy.“
Do téhle chvíle George svůj hněv nikdy nevtělil do slov. Nedokázal to, když tolik jiných truchlilo a snažilo se znovu vybudovat svůj svět a důvěru jeden ve druhého. Držel to všechno v sobě, protože on měl být ten, kdo žertuje, tedy ne že by mu to poslední dobou dvakrát šlo. Ale teď tu měl publikum doslova v zajetí, a to takové, na něž se jedovatosti výborně hodily. Snapeovo oko se blýskalo a Georgovi přišlo, že cítí, jak k němu ze Snapeova ztuhlého těla proudí vlny nenávisti. Ale nepřestal, obcházel Snapea a do každé otevřené rány mu vetřel mast, jako by to byl nejtrpčí jed.
„Tohle je docela slušná mastička. Můj vlastní recept – Fredův a můj. Ne že by mi teda moc pomohla. Ale o tom asi něco víte, co Snape? Vy jste si moje ucho vzal jako trofej. Myslel jste si, že se snažíte zabít Harryho, že jo? Tak víte co – povím vám něco, co by zabilo vás, kdybyste nebyl už napůl po smrti: dělám vaši starou práci.“ Zalovil v kapse a vytáhl odtamtud druhou skleničku, tentokrát s roztokem kožní náhražky, kterou si dával na díru v levém spánku. Trochu pečlivěji ji rozetřel přes nejhorší vykousnutá místa a přitom pokračoval: „Jo, přesně tak. Je ze mě profesor. Jsem zpropadený profesor lektvarů a učím děti, které jste učil vy. Zřejmě mě teď považují za na tolik poctivého a důležitého. Vaše místo uchvátil Weasley.“
O krok ustoupil a prohlédl si svoje dílo. Snape pořád vypadal povážlivě, ale už nekrvácel. George položil obě skleničky na zem, přidal k nim třetí a dal se na cestu zpátky. Najednou byl unavený, jako by z něj spolu se slovy vyprchala veškerá energie. Ty otázky, které měl, se teď nezdály důležité.
„Půlku toho azurového lektvaru vypijte teď a druhou ráno a zbytek těch mastiček si napatlejte na dolní půlku těla,“ řekl lhostejně. „Pak si najděte nějaký jiný způsob, jak umřít, jestli po tom tak prahnete.“ Poslední, co Snapeovi řekl, bylo protikouzlo úplného spoutání. Poslední, co za ním křikl Snape, bylo zapřísahání, že nic z toho nepoužije.

*****

Kdyby nic jiného, následující týden studenti v Georgových hodinách řvali nadšením – doslova. Po otestování lektvaru lví hlavy, který s Fredem vymysleli pár týdnů před poslední bitvou, ho George dal v plen vyšším ročníkům. Výsledky byly fantastické a děti se po zbytek dne producírovaly po škole se lvími hřívami a schopností řvát (a k smrti děsit ostatní profesory). George měl i své a Fredovy původní návrhy na jezevce, hada a havrana, ale ty nejdřív potřebovaly ještě trochu propracovat. Fred se chtěl nebelvírskému lektvaru věnovat přednostně a George se plánů od poslední bitvy nedotkl.
A na Snapea prakticky nemyslel – anebo aspoň to si říkal pokaždé, když mu jeho bývalý profesor vytanul na mysli. Přemýšlel, jestli je ještě naživu, jestli použil jeho lektvary, nebo je zahodil, a co si asi musel myslet o Georgově výbuchu. Jít do lesa si ale nepovolil. Nenechá se do zrádných sítí toho zmetka zatáhnout ještě hloubš.
Právě během jedné takovéhle samomluvy, ještě nabuzený profesionální radostí ze zvlášť vážně míněného komplimentu, který mu složil jeden druhák ze Zmijozelu, George uviděl něco podezřelého. Mířil zrovna po školních pozemcích k Hagridovi, aby se mu omluvil, že mu před čtyřmi dny ukradl rýč. Jako by Snape říkal: „Buď si mě všimneš, nebo si za to můžeš sám, když ne.“ George měl sto chutí přejít a nechat toho mizeru chytit se do vlastní pasti, ale zvědavost si žádala, aby zjistil, co se děje. Obešel Hagrida, vstoupil do lesa deset metrů od Snapea a připlížil se k němu zezadu.
„To děláte schválně?“ pravil líně Snape a ani se neobtěžoval otočit.
„Cože?“
„Přikradl jste se ke mně, jako byste nedělal tolik rámusu, že vás musí slyšet i kentauři na druhém konci lesa.“
Když se Snape prudce otočil a změřil si ho pohledem, George zápasil s touhou plivnout mu k nohám. Cítil, jak v něm opět kypí vztek. To byl celý Snape, že si on prohlížel jeho, jako by to nebyl právě Snape, kdo ani ne před týdnem smrtelně krvácel na jehličím poseté hlíně. „Chcete něco?“ utrhl se nakonec na Snapea.
Snape pokrčil rameny a ani se nenamáhal skrýt bolestivé cuknutí, jak se přitom napnulo jeho rameno. „Chci pár odpovědí. Jelikož jste první člověk, se kterým od jeho pádu mluvím, budete muset stačit.“
Georgova ústa se párkrát na prázdno otevřela a zavřela. „Vy chcete odpovědi? Ode mne?“
„Ano.“
„A co já?“
„Co má být, Weasley?“ Ó, Snape ten znuděný tón ale uměl.
„Jestli má někdo chtít odpovědi, tak jsem to já! Já jsem ten, kdo tu klade otázky!“
„A velice neelegantně, podotýkám. Máte ještě nějaký ten léčivý extrakt? Na zmírnění bolesti byl adekvátní.“
„Ne, u sebe ne. Nečekal jsem, že se na mě za jasného dne vrhne mrtvý šílenec.“
„Nejsem ani mrtvý, ani se na vás nevrhám,“ řekl Snape s klidem. „Vy jste přišel za mnou.“
„Grrr,“ zavrčel George a praštil hlavou o nejbližší kmen stromu, za což ho místní kůrolez zasypal proudem nadávek.
„Chci vědět, jestli to je pravda, ty vaše bláboly,“ řekl Snape a zašel hlouběji do příšeří lesa. „Opravdu jsem považován za mrtvého?“
„Ano,“ řekl George po chvíli. Následoval Snapea pár kroků a zastavil se.
„A to proto, že si Potter myslí, že mě viděl zemřít?“
„Říkal, že vás sežral Voldemortův had.“
„Tomuhle bych sežraný neříkal.“
„To rozhořčení si nechte od cesty. Asi si myslel, že vás sežral dost. Rozumím tomu dobře, že to tak není?“
Snape se na něj díval s výrazem, který George pokládal za znechucení. „Potter je hlupák, který by smrt nepoznal, ani kdyby za ním přišla a představila se mu.“
George si odfrkl. „Zjevně nevíte, co se stalo v poslední bitvě.“ Když spatřil Snapeův zaujatý pohled, otázal se: „Počkat, vy opravdu nevíte, co se stalo?“
„Jak jste řekl, byl jsem skoro mrtvý. A jak jsem řekl já, vy jste první člověk, kterého od té doby vidím.“
„A proč se teda celou dobu schováváte v lese? Nevíte, že jsme vyhráli?“
Teď byla řada na Snapeovi, aby si odfrkl, a provedl to značně elegantněji než George. „Definujte, koho tím ‚vyhráli‘ myslíte, pane Weasley. Prve jste mě velice rychle zařadil k opačnému táboru.“
„Uřízl jste mi ucho, týral jste moji sestru a a a...“ zakoktal se.
„Ano?“ zeptal se Snape sardonicky.
„A jste špinavý proradný vrah, takže být vámi, tak tu tak samolibě nestojím. Nate, předtím jsem lhal.“ Strčil ruku do hábitu a hodil na zem dvě lahvičky. Kožní náhražku u sebe nosil, aby mohl obnovovat její vrstvu na díře po uchu. Léčivý balzám u sebe měl, protože jeden nikdy neví, kdy se nějaký student zraní. Nic jiného v tom nebylo, rozhodně ji neměl proto, že se zamýšlel vrátit.
„Nestojím o almužnu,“ zabručel Snape a v jeho tónu bylo slyšet hrozbu.
„A já už nechci ani vidět ten váš hnusnej ksicht,“ vrátil mu to George a odrázoval zpátky na slunce, kam za ním Snape nemohl.
Problém byl, že nevěděl, jestli o Snapeovi někomu říct nebo ne. Že mu na pozemcích žije (tak tak) dvojitý špeh, nyní uznávaný válečný hrdina, by ředitel Křiklan jistě měl vědět. O etické otázce nemluvě – nepříjemné otázce, kterou George zpravidla nerad zkoumal. Mohl ho nechat pomalu vykrvácet v lese, když věděl, že je v jeho moci pokusit se mu pomoct? K čertu s tím. Fred by odpověď znal. Fred to s etikou vždycky uměl líp. Užíral se tím zbytek týdne. Pozemkům se vytrvale vyhýbal a hlavu si místo toho zaměstnával novými a ještě vynalézavějšími hodinami lektvarů.
V neděli ráno mu Křiklan položil na rameno baculatou ruku a zahlaholil: „Weasley, chlapče. Poslední dobou o vás slyším samé zajímavé věci.“
George slyšel od Ginny víc než jedno líčení Křiklanovy ponurosti, ale jelikož to byl šéf, neřekl mu, ať si dá odchod a nechá si svoje pracky pro sebe. Zato mu ovšem do kapsy podstrčil děsivý dělobuch. „Vážně?“
„Vskutku. Studenti úplně básní. Musím říct, že jste na ně udělal náramný dojem. Nemyslím, že by si studenti svého profesora lektvarů takhle pochvalovali od doby, kdy jsem tu učil já.“ Křiklan ho poklepal po rameni. „Nebyl jsem si jistý, jak si na tom místě povedete, synku, ale byl jsem nakloněn vidět ve vás velké věci. Konečně znám vaši sestru. Úplná dračice.“
„Hm hm,“ George uvažoval, jak rychle se mu podaří uniknout.
„Pořád ještě se jí dvoří Harry Potter, že ano?“
„Jo, jo.“ Nebo, jak s oblibou říkala Georgova matka, napůl z legrace: „s ní žije v hříchu, třebaže jsou na to ještě příliš mladí.“
„Hezký párek. Toho hocha jsem si taky oblíbil. Vždycky byl první, kdo mě na mých večírcích přišel pozdravit.“ Křiklan si hlenovitě povzdechl. „Předal jsem mu totiž jisté zvlášť důležité informace. Bez mojí pomoci by válku nezvrátil, že ano? Měl bych je oba pozvat na svoje vánoční soaré.“
Jelikož byly do Vánoc dva měsíce a jelikož George dobře věděl, jak pečlivě se Harry Křiklanovým večírkům vyhýbá, moudře mlčel.
„No každopádně jsem rád, že i vy pod mojí ochranou kvetete, profesore Weasley. Další vavřín v mé koruně, abych tak řekl. Ať jsou vaše hodiny dál tak zajímavé, jako bývaly ty moje, a tyto síně budou opouštět celé zástupy lektvaristů.“
George potlačil nutkání toho mrožího kašpara něčím praštit – taková drzost, přivlastňovat si jeho úspěchy! – a raději prohodil: „Ovšem jen potud, aby nebyli tak dobří, že by nás mohli nahradit, není-liž pravda?“
Křiklan si spiklenecky poklepal na nos. „Přesně tak, chlapče. Přesně tak. Tak už bych měl raději jít. Pomona po mně chce, abych se podíval na její dračivce smrduté.“ Otočil se a odkolébal se za roh.
„Tři...“ zamumlal George. Pár studentů se otočilo a zvědavě ho sledovali. „Dva... jedna.“
Tichem hradu se rozlehlo ječivé zavřeštění pronikavé jako píšťalka a z děsivého dělobuchu vystřelil tucet hlomozných klaksonů. George nepochyboval, že uprostřed všeho toho rachotu a zářivě rudých ohňostrojů, kterými byl dělobuch vybaven, musí být Křiklana docela pohled. Zasmál se pro sebe a zrak mu padl na překvapené, ale zubící se studenty.
„Půjde-li pan ředitel tímhle směrem, neviděli jste mě tu.“ Děti vážně přikývly a George zmizel tajnou chodbou, o jejíž existenci nejspíš neměly ani tušení. Rychle vyběhl sedm pater ke svým pokojům a tam se smíchy svalil. Nevzpomínal si, kdy naposled se takhle nasmál. Měl tak dobrou náladu, že sebral pár různých prostředků proti bolesti a dezinfekci, strčil je do váčku nic nerozbij, aby se o sebe skleněné flakónky neroztříštily, a zavázal ho nebelvírsky rudou stuhou. Za vteřinu přidal ještě jednu skleničku lví hlavy, bez štítku, a pak zavolal Desdemonu, svoji rozčepýřenou, ale milovanou sovu pálenou.
„V Zapovězeném lese bydlí jeden člověk,“ řekl sově, která mu ducala do ruky skoro jako kočka. „Chci, abys mu tohle vzala a klovala ho, dokud se neuvolí to otevřít, rozumíš?“
Desdemona tiše zahoukala a otevřeným oknem vylétla ven.
Když George ten večer opravoval domácí úkoly, pořád ještě se musel usmívat Křiklanovu jekotu. Opravy prováděl většinou zlatým inkoustem, protože zjistil, že studenti je tak přijímají lépe než autoritativní rudé škrtance. Práce byly dosti průměrné, ale čekal, že příští várka, o chichotavých sérech a jejich možném využití, bude záživnější počtení, než suchopár o metodách přípravy měsíčního kamene, který měl před sebou teď. Právě se chystal pro dnešek skončit a dát si před spaním skleničku, když se oknem přiřítila jeho vyděšená sova, jako by jí šlo o život.
„Desdemono?“ zeptal se George a s údivem si všiml, že jí chybí několik ocasních per. „Co to u všech –“
Ale na svoji otázku dostal odpověď vzápětí, když se k oknu přihnal stín a rozlehl se strašlivý řev. George, kterého překvapilo máloco, se rozesmál na celé kolo. „No tedy. Musím říct, že většina lidí používá dveře, ale vy jste nikdy nehrál podle pravidel, že?“
Obkročmo na ošklivém, lysém koni se svítivýma očima seděl Snape, jak ho George ještě neviděl. Obličej měl zkroucený v tom nejstrašnějším šklebu – to vlastně žádná novinka nebyla. Ale vlasy měl husté, rozevláté a kolem dokola celého obličeje jako lví hřívu.
„Weasley!“ zařval Snape, až neskutečně podobný lidožravé kočce. K Georgovu nesmírnému údivu mu narostly dokonce kočičí vousy.
„Jsem myslel, že moji pomoc nechcete,“ řekl George a prohlížel si nehty, jako by mu návštěvy na testrálech k oknu létaly denně. „Jsem myslel, že moje lektvary jsou pod vaši úroveň a že si dokonale vystačíte sám, děkuju za optání.“
„A já myslel, že jste se mohl povznést nad svoje sklony tropit si pubertální šprýmy.“
„Mizero. Co by mě k tomu tak asi mohlo přimět? Takže,“ prohlásil George, popošel k oknu a prohlédl si to zvláštní stvoření venku, „tohle je testrál, ano? Nikdy jsem je ještě nemohl vidět. Na svoje vlastní oči, myslím. Nevypadá, že by se na něm sedělo dvakrát pohodlně. Dal jste mu jméno?“
Snape obrátil svoje zdravé oko k nebi. „Dost bylo klábosení, vy nekňubo. Čím jste mě to sakra otrávil?“
George se uklonil a máchnutím ruky naznačil, ať Snape vstoupí. „Tak pojďte dál, ať mi nevynesete spaní.“
„Weasley!“ ozvalo se opět lví zařvání.
„No ne, Snape, nevyšel jste trochu ze cviku? Základ toho lektvaru lví hlavy jste přece musel na jazyku cítit. Se svým fenomenálním nosem a nechutně výjimečnými schopnostmi byte dokázal identifikovat většinu přísad.“
Snape se přeopatrně svezl ze vznášejícího se testrála a nahmatal nohou Georgův parapet. Překvapivě ladně skočil do pokoje a při dopadu sebou trhl. Pod nohama se mu okamžitě začala dělat loužička krve. „To je nějaká novinka, jestli tomu dobře rozumím.“ Jeho znechucení bylo očividné.
„Jo, původně. Tenhle týden jsem ho dal za úkol namíchat všem třídám od čtvrťáků výš.“
Jenom Snape se dokázal ušklíbat a silně krvácet najednou. „Rád vidím, že pro tu pakáž hledáte takové užitečné lektvary.“
George si Snapea nepokrytě prohlížel. „No, bez užitku úplně není. Vás namíchl tak, že vás vylákal z lesa, byť nemůžu tvrdit, že by to byl můj původní záměr. Ty ostatní lektvary jste si vzal?“
Snape přenášel váhu z jedné nohy na druhou a tu a tam se ohlédl, aby se ujistil, že na něj testrál pořád čeká. Testrál za oknem poletoval v líných obloucích. „Ano, vzal jsem si je. Bez laboratoře si pořádné lektvary připravit nemůžu a lisování a studené bylinné výluhy nedokážou všechno.“
„Jako to, že vůbec žijete?“ zeptal se George a došel ke svojí lektvarové skříni – která bývala Snapeova, uvědomil si zaraženě – a vytáhl odtamtud pár věcí.
„Na povídání nemám náladu.“
S čistými obvazy a mastí na zastavení krvácení v rukou se na Snapea zadíval. Bylo to poprvé, co si ho mohl pořádně prohlédnout, a nemohl říct, že by mu řádné osvětlení nějak přidávalo. Už předtím Georgovi neuniklo, že Snape má pravé oko oteklé a zavřené, ale teď si uvědomil, že víčko má tak nějak propadlé a v tu chvíli mu s bodnutím došlo, že oční důlek musí být prázdný. Vlasy měl Snape špinavé a slepené i přes kouzelnou lví hřívu a jeho kůže byla pokrytá takovým nánosem špíny, že byl div, že Snape vůbec může vypadat tak zatraceně bledě. Hrbil se, jestli bolestí nebo nedostatkem živin, George nevěděl. Šaty na něm visely jako umaštěné roztrhané hadry, slepené zaschlou krví a roztřepené. A rty měl popraskané a bílé.
„Proboha, vy sadistický skřete, dáte mi ty lektvary, nebo mě necháte jít mojí cestou?“ obořil se na něj Snape, jako by snad George byl pořád ještě student, který ho zdržuje od důležité práce.
„Ne, dokud mi neodpovíte na pár otázek,“ řekl George, třebaže po chvíli se uvolil Snapeovi hodit obvazy. „Ovšem možná byste mohl přestat svinit moje peršany. Domácí skřítkové budou zuřit.“
„Na tyhle koberce jsem si já krvavě vydřel peníze –“
„Zakrvácel jste je teda dost.“
„Sklapněte, Weasley. Tyhle koberce jsem si před patnácti lety koupil já a budu si s nimi dělat, co zatraceně já budu chtít.“
„Aha, takže teď jste zatracený, ano?“
Pohled, který na něj Snape upřel, tak dalece přesahoval „sžíravý“, že se pro jeho popsání Georgovi nedostávalo slovní zásoby. „Fajn. Chcete další mastičky, tak mluvte. Jak to, že žijete? Harry vás viděl umřít. Vzal si, co jste mu dal, a vydal se porazit vašeho pána.“
Snapeovi se na něj povedlo zadívat ještě strašlivěji, byť tentokrát vypadal i trochu hloubavě. „Takže tohle si svět dál myslí? Po všem, co jsem obětoval. Po všem, co jsem ztratil, a pořád jsem Smrtijed číslo jedna?“ Bolestí stažená ústa se zkřivila v hrůzu nahánějící parodii úsměvu.
„Dobrá, Weasley. Zahrajeme si tu vaši hru, a pak mi dáte pokoj.“
„Hele, vy jste ten, kdo přiletěl na hřbete zpropadeného létajícího koně –“
„A vy jste ten, kdo mě sem vylákal tím trapným lektvarem,“ vrátil mu Snape.
George se zazubil. „Nejkratší cesta k srdci přece vede přes lektvary, to je známá věc.“
„Nebo přímo hrudníkem kletbou Evisceratus.“
George se dotkl místa, kde bývalo jeho ucho a zavrčel. „Ovšem.“
„To byla jiná kletba,“ poznamenal Snape. „Moje vlastní – Sectumsempra. A nebyla...“
„Ano?“ George naklonil hlavu na stranu, zvědavý, co ta změna tónu znamená.
„Nebyla myšlená, aby k ní byla protikletba,“ zakončil Snape. „Takže. Udělal jste mi nabídku a já ji přijímám. Dejte mi ty lektvary: jeden na zastavení krvácení, jeden pro doplnění krve, kterou jsem ztratil, jeden dezinfekční a probůh jeden, který mě zbaví téhle příšerné hřívy. Dál chci mastičku na rány a ten kožní gel, co jste mi dal prve, na jejich zakrytí.“ Jako by George nevěděl, co bude potřebovat a k čemu to slouží. „A taky chci odpověď na jednu otázku.“
George se zamyslel. „Nejdřív odpovězte na tu moji.“
„Dobrá. Nejsem mrtvý, protože Nagini a její pán měli příliš naspěch, aby dílo dokončili. Ke konci si ji držel u sebe, jako by to byla nějaká jeho živoucí ochrana. Ovšem téměř mě zabila a její jed by mne zabil určitě, kdyby tam někdo zůstal, aby se ujistil, že jsem mrtvý.“ Snape se hořce zasmál. „Ale já nikdy takhle důležitý nebyl. Pán zla dostal, co chtěl, a Potter zrovna tak a já tam zůstal na zemi, abych o samotě vypustil duši. Nějak jsem našel dost síly doplazit se k cestovnímu zavazadlu Pána... Lorda Voldemorta a v něm jsem našel několik bezoárů.“
Georgovi neuniklo, kolik úsilí Snapeovi dalo vyslovit Voldemortovo jméno, a zaujalo ho to. „Ten jed jste zastavil.“
„Jen tak, že jsem nezemřel. Všude, kde mě ten had pokousal mi rány zůstávají živé. Jed Nagini nelze úplně neutralizovat. Celou dobu mě užírá a nedovolí, aby se moje rány zacelily.“
George věděl, že to není tak docela pravda. Jeho otec útok Nagini přežil, ale o tom se zatím nehodlal zmiňovat. „A dál?“
„Nějak se mi podařilo dostat se zpátky na školní pozemky. Nevím, jak se mi to povedlo, ani jak dlouho mi to trvalo. Vím jen, že ve vzduchu se vznášelo vítězství a že on byl poražen. Zůstal jsem v lese a pokusil se uzdravit, jak nejlíp to šlo bez hůlky a vybavení.“ Snape to odříkal bezvýrazně, jako by byl jen prázdná schránka a George z něj vysával poslední zbytky duše.
George byl stále ještě zvědavý, ale rád, že Snape vůbec odpověděl, a tak požadované lektvary vyrovnal na stolek, posadil se a ukázal na křeslo proti svému. „Dobře, zasloužíte si je. První po levé ruce je protilék na lví hlavu.“
Snape už byl u nich a úzkostlivě polykal předepsané dávky, aniž by se musel George ptát. Vousy mu z tváří zmizely okamžitě a pokud v jeho hlase ještě bylo slyšet řev, byl Snapeův vlastní. Když došlo na mastičky, sjel George významným pohledem. „Trocha soukromí by nebyla? Nebo se chcete dívat na nemocného člověka, jak se tu před vámi svléká donaha a natírá se mastmi vaší výroby?“
„Zvrhlíku,“ vyrazil ze sebe George bez přemýšlení a pak zadusil zasmání. Opravdu právě řekl Severusi Snapeovi do očí, že je zvrhlík? Snape se na něj divně podíval, a tak ukázal směrem k předsíni. „Bydlel jste tu, víte, kde je koupelna. Prokažte nám oběma laskavost a kapánek se umyjte.“
Když se Snape o plnou hodinu později z koupelny vynořil, byl zabalený do Georgova županu a odhřívené vlasy se mu lepily ke krku. Bez nánosu špíny z lesa si Snape byl víc podobný, zato jeho překvapený výraz byla pro George novinka.
„Co?“ zeptal se.
„Večeře?“ Snape zíral na stůl, kde bylo narovnáno dost jídla pro dva.
„No jo, domácí skřítci se vždycky můžou přetrhnout. Řekněte jim, že máte společnost a nespecifikujete, jak početnou, a dostanete tohle.“ Čekaly na ně misky s dušeným masem, mísa pórkové polévky, pro každého jedno pečené kachňátko a tři druhy pudinku. Snape zamířil rovnou k vínu a teprve dodatečně ho napadlo nalít sklenku i Georgovi.
„Na zdraví,“ řekl George suše a zvedl sklenku ke rtům. Snape reagoval otázkou.
„Jak jste u Hekatina kotlíku získal tohle místo?“
„Vy si na zbytečné řeči koukám moc nepotrpíte,“ povzdechl si George. „Ale odpověď vám asi dlužím.“
„To dlužíte, leda byste se chtěl, jak se říká, vyhnout svému závazku.“ Bylo vskutku pozoruhodné, jak blahosklonně Snape dokázal znít s ústy plnými chleba a dušeného masa. George přemýšlel, kdy naposled Snape jedl něco pořádného.
„McGonagallová mě uprosila,“ řekl prostě.
Teď byla řada na Snapeovi, aby se zarazil. „Prosím?“
„No ano. Prohlásila, že nikdo jiný to místo nevezme, že kvalifikaci mám a že mi to prospěje.“
„S dovolením, ale vy nemáte žádné OVCE, natož V z lektvarů, Křiklan je víc než schopný to vzít, stejně jako aspoň půl tuctu dalších kandidátů, které bych mohl jmenovat, a vy už práci máte, dá-li se tomu, co děláte, říkat práce. A není vám ani dvacet!“ Snape vyzunkl polévku a, aniž by se obtěžoval s příborem, pustil se do kachňátka. George si všiml, že si ostříhal a vyčistil nehty.
„NKÚ mám, jak si možná vzpomínáte, a nadto mám k dobru praktické zkušenosti z obchodu i z války,“ řekl George, stále ještě nad polévkou. „Z Křiklana je ředitel, takže učit nemůže, a mám silné podezření, že nikdo jiný o to místo nestál. A já jsem zrovna neměl práci, takže jsem neměl co ztratit.“ Ten starý netopýr na něj musel přitlačit daleko víc, aby souhlasil, a musely se do toho vložit jeho matka a ředitelka jeho někdejší koleje, ale to Snapeovi vyprávět nehodlal. „A myslím, že nejsem o moc mladší než vy, když jste tu začínal.“
Snape měl zamyšlený výraz. „Křiklan ředitelem. Z toho musí být v sedmém nebi.“
„Tak nějak.“
Snape se ušklíbl. „A pročpak jste neměl práci?“
Vzpomínka na to, jak se cítil, když odcházel od zatlučeného taškářského krámu bez svého partnera a parťáka po boku, ho bolela i teď. „Řekl bych, že pro tenhle večer jste svůj příděl otázek už vyčerpal,“ prohlásil úsečně. Snape pozvedl obočí.
„Dejme tomu, že ano. Beztak myslím, že tohle je poprvé, co jsem s nějakým Weasleym vedl takhle dlouhou konverzaci na úrovni, a pak, čeká na mě les, do něhož se musím vrátit.“ Vstal, na talíři po sobě nechal holé kachní kůstky a zadíval ale na Georgův župan, jako by ho nějak zradil. „Jenom si dojdu pro svoje šaty.“
George se za ním díval, dokud neodkulhal do půlky pokoje, než se ozvalo jeho svědomí a popíchlo ho, aby něco řekl. Otravná věcička. Vždycky si myslel, že zní jako Fred, ale znělo spíš jako jejich máma. „Ven do lesa se nevrátíte. Zmrzl byste tam a moje lektvary by přišly vniveč.“
„A co byste navrhoval,“ optal se Snape ledově.
„Zůstanete tady, na mojí pohovce, a pořádně se v mé péči uzdravíte.“ George ho obdařil tak ošklivým úsměvem, že se téměř vyrovnal Snapeovým nejhorším úsměškům. „Pokud tedy ustojíte, že se o vás bude starat dvojče Weasleyovic.“
Snape vypadal, jako by mu právě slíbil modré z nebe, když si vezme velikonoční čepec se zajíčky a požádal ředitele o tance. Okamžik si zoufal s rozhodnutím, až zamumlal: „Dobře. Předpokládám, že se vám bude docela zamlouvat mít mě jako vězně. Ale co pak, Weasley? Co se mnou uděláte?“
George potřásl hlavou. „Nemám nejmenší tušení.“
„Proč to děláte?“
„Můžete to svést na mou matku.“ Hůlkou poslal na pohovku náhradní peřiny. „Dobrou noc, vy arogantní zmetku.“
Později George nikdy nedokázal říct, proč přesně si k sobě Snapea nastěhoval, ani proč se nikdy nebál, že se Snape vypaří, nebo že ho zavraždí ve spánku. Právě tu noc však pochopil, proč na to přistoupil Snape. V noci už teplota padala k nule, jelikož podzim se letos přihlásil brzo, a Snapeovi se od června nedostávalo postele ani slušného jídla. Co hůř, když George uklízel Snapeovo nacucané oblečení a obvazy, viděl, jak moc krve se do nich nasáklo, a ihned je spálil. Snape umíral, jen pomaleji, než se zbytek světa domníval. A Snape dokázal přežít prakticky cokoliv. Doteď se života držel jako klíště jen čirým odhodláním a naschvál všem ostatním. Přežít byla podle všeho schopnost, kterou Snape ovládal nade vše ostatní.
Snape ještě spal, když George ráno následujícího dne odcházel učit, a byl tu, i když se George večer po večeři vrátil. George netušil, že ho Snapeova přítomnost překvapí, než Snapea zastal, jak si shrbený na pohovce zaníceně čte.
„Pořád tu jste,“ řekl nechápavě.
„Ano, můj vězniteli,“ protáhl Snape, otočil stránku a sáhl po brku, který měl položený vedle sebe. „Idioti. Jen v tomhle článku jsou tři chyby. Do lektvarů na bolest hlavy se nepřidává pravý roh jednorožce, ale falešný.“
„To opravujete moje časopisy?“ zeptal se George nevěřícně.
„Ano. Musím vyjádřit svůj úžas, že je vůbec máte předplacené. Svědčí o oddanosti vaší profesi, kterou bych u někoho tak povrchního jako vy nepovažoval za možnou.“
„Ve skutečnosti to jsou vaše stará předplatná, já si jen nedal tu práci je zrušit,“ oznámil mu George a ošklivě se zašklebil.
„Dětinské.“
„Anální.“
„Teď zrovna ne, děkuju za optání.“
George zamrkal. A pak zčervenal. Snad Snape právě neudělal vtip? A ještě k tomu se sexuálním, dokonce homosexuálním podtextem. Georgovi se chtělo napůl omdlít a napůl jít a zaznamenat tu událost do kalendáře.
„Rozhodl jste se už, co se mnou uděláte?“ zeptal se Snape. „Pokud ne, mohl byste mi aspoň zajistit jídlo. Dokonce i ve válce dostávají vězni jíst.“
„Nejste můj vězeň a o jídlo si můžete říct sám,“ řekl George bezmyšlenkovitě a při řeči kontroloval obsah své skříňky s lektvary. „Bral jste svoji medicínu?“
„Jste pitomec, Weasley. Těžko si můžu říct o jídlo.“ Zkoumal si rameno a George si poprvé všiml, že má na sobě jeho vínový hábit. Ta barva na něm nebyla úplně špatná. „Ale svoje staré zásoby lektvarů jsem samozřejmě využil. Kvůli nim tu jsem, když pominu domácí vězení, které jste na mě uvrhl.“
„Jdu ven,“ oznámil George, usoudiv, že pro dnešek už má podivností až až. Zavolal krbem do kuchyně – vážně, proč to Snape nemohl udělat sám, mu bylo záhadou –, a nechal k sobě poslat talíř rostbífových sendvičů a konvici čaje. Rychle se vzdálil směr Billova a Fleuřina chata, kde nebyl už víc než měsíc. Navštívit někoho ze starých kamarádů neměl náladu. Nedokázal se z konce války radovat tak jako oni. Ani ti, kteří ztratili blízké, nenesli smrt tak těžce jako on.

*****

„Jsou čtyři ráno, Weasley.“
„Byl jste kvůli mně vzhůru, Snape?“
„Těžko se můžu nevzbudit, když mi tu v libovolnou noční hodinu dupe zrzavý neandrtálec.“
„A přesto to nevypadá, že byste vůbec spal. To je ale zajímavé.“
„Omlouvám se, že jsem neměl přístup k nejnovější literatuře – k předplatným časopisů, prosím pěkně, za které nejspíš stále ještě platím já, navzdory tomu, že jsem vedený jako zemřelý.“
„Tak si je užijte, já jdu spát.“
„Abyste mohl za tři hodiny vstát a jít učit. Nesmírně mě těší, že budoucnost budoucnosti kouzelnického světa je v tak spolehlivých rukách. Celonočním sbíráním úlovků jdete ohromným příkladem.“
„Žárlíte, Snape?“
„Prosím?“
„Přál byste si vy ‚sbírat úlovky‘?“
„Jděte spát, Weasley. Rušíte mě od čtení.“

*****

„Proč jste zpátky tak brzo?“
„Bydlím tu, Snape. Proč, plánoval jste si snad nějaký večírek a já vám ho překazil?“
„Jsou čtyři hodiny. To nemusíte dohlédnou na žádné školní tresty?“
„Abych řekl pravdu, tak ne. Dneska jsem neměl chuť start se o hříšníky ostatních profesorů.“
„A co vaši vlastní?“
„Já školní tresty nedávám, vy otravo.“
Odfrknutí. „Typické.“
„A to má znamenat co?“
„Vy sám jste nedisciplinovaný. Nemělo by mě tudíž překvapovat, že nevyžadujete disciplínu ani od svých studentů.“
George si odfrkl navlas stejně. „Chcete říct, že na ně nepouštím hrůzu. Jsou co k čemu sami od sebe, bez toho, že bych je musel shazovat.“
„Pche. Jestliže má Huffie Carrington něco než pětky, tak je s vaším známkováním něco špatně. Nemluvě o tom, že takovéhle množství dobrých známek dočista popírá Gaussovu křivku.“
„Já... Snape, vy jste se probíral pracemi mých studentů?“
„Co jiného tu mám celý den zavřený dělat? A nechal jste je tu jen tak povalovat.“
„Zamčené ve stole.“
„Přesně. Prakticky pozvánka psaná zlatým inkoustem.“

*****

„Věděl jste, že chrápete ze spaní?“
„Lepší, než abych chrápal, když jsem vzhůru, nemyslíte, Weasley?“
„Moc vtipné. Včera v noci jsem se šel napít vody a slyšel jsem to – divím se, že mi z toho nepopadají knížky z polic.“
„A že vy máte hromady komiksů. Co byste si počal, kdybych nějaký zničil?“

*****

„Weasley, máte představu, jak dlouho tu na vás čekám?“
„Čekáte?“
„Ano. To je to, co musí dělat člověk zavřený o samotě, bez kontaktu s vnějším světem, kromě svého věznitele, který se domů neráčí vrátit celou zkurvenou noc.“
„Tohle slovo vás slyším použít snad poprvé.“
„Které? Jsem si jistý, že jsem pár víceslabičných slov už použil.“
„Jděte se vycpat, Snape. To je moje věc, jestli chci zůstat venku celou noc.“
„Ne, když mi tu nenecháte ani trochu jídla a já nemám, jak si ho obstarat, vy idiote. I kdybych měl hůlku, což nemám –“
„Přivolejte si domácí skřítky.“
Snape ho sežehl pohledem. „Domácí skřítky. Myslíte ty, před kterými se musím schovávat, když přijdou uklízet?“
„Vy... se chováváte před domácími skřítky? Bože Snape, to je mi ale zajímavá fóbie. Klaunů se nebojíte?“
„Nesmí se dozvědět, že tu jsem. Všechno vyžvaní, nebyl bych si jistý ani hodinu, kdyby tu na mě narazili.“
„Klídek, Snape. Skočím do kuchyně a zakážu jim, aby s kýmkoliv mluvili o čemkoliv, co se v mých pokojích děje. Lepší?“
„Vy jste neskutečně frustrující mladík.“
„Až ze mě uši přecházejí, nemyslíte?“
„...“
„Chápete? Uši přecházejí.“
„Vaše infantilní slovní hříčky budu ignorovat a znovu zopakuju, že se domácích skřítků nebojím.“
„Však se nečertěte... Já se klaunů tak trochu bojím.“

*****

George to takhle nechal běžet další týden a Snapeovi to podle všeho nevadilo. Na „vězně“ si moc nestěžoval. Nosil Georgovy hábity a černou pásku přes oko, kterou mu George přeměnil, četl a poznámkoval jeho časopisy a živil se jeho jídlem. Užíval jeho lektvary a po prvním dni je podrobil ostré kritice, která byla k Georgovu úžasu zcela přesná. Rady, jimiž ho Snape častoval, Georgovy lektvary pokaždé vylepšily. A co hůř, Snape zlepšoval jeho přípravu na hodiny, protože si nedokázal pomoct nekomentovat ani to.
George by to nikdy nepřiznal, ale mít společnost se mu docela zamlouvalo. Tedy, ne zrovna tuhle společnost – kdyby si za spolubydlícího mohl vybrat kohokoliv, napůl mrtvý Snape by na seznamu kandidátů rozhodně nefiguroval. Snape byl skutečně tak hrozný jako vždycky a George musel dostát svému slibu a zavázat veškeré skřítčí osazenstvo, že pomlčí o jeho návštěvě, natož aby se o totožnosti muže, trávícího dny na jeho kanapi, šířili. Netušil, proč si tu u všech všudy Snapea drží jako nějakého domácího mazlíčka, a neměl ponětí, proč se Snape ještě pod rouškou tmy nevyplížil pryč. George ho tu přece nedržel ani kouzly ani hrubou silou. Měl podezření, že Snape je zesláblejší, než se dělá, a nechce se mu utíkat, dokud mu hrozí nebezpečí, že by se mohl zhroutit. Jenže s ranami, které se neuzdravují, se nadalo říct, kdy ten den nadejde. Jediné, co George věděl, bylo, že navzdory kritizování, stížnostem, sarkasmu a zahořklé sžíravosti bylo docela pěkné nebýt v bytě sám.
Pátek tu byl jako na koni a George se opět vydal do svých pokojů před večeří. Snape tam byl, přirozeně, na stole ležela hromádka Georgových neopravených prací a Snape měl v ruce skleničku s mastí. Byl svlečený od pasu nahoru a kroutil se dozadu, jak se snažil dosáhnout na zvlášť ošklivou trhlinu kousek od páteře. Čím víc se kroutil, tím víc se rána rozšklebovala a vytékala z ní krev smíšená s hnisem.
„Krásnej jako obrázek,“ zažertoval George a Snape zrudl a pokusil se zahalit košilí.
„Co tu děláte?“
„To to musíme zase probírat? Bydlím tady.“
„Před večeří sem nechodíváte. Nečekal jsem vás.“
„Měl byste špicovat uši Snape. V pátek večer v Bradavicích zpravidla nevečeřím.“
Snape se na něj zvláštně podíval. „To měl být další vtip o uších?“
George se zasmál a vzal mu z ruky mastičku. „Asi ano. Dělával jsem je levou zadní. Jen jsem... si v poslední době odvykl.“
„Kam tedy jdete? Konečně musíte dohlédnout na nějaké školní tresty?“
„Jestlipak, Snape, víte, že studenti jsou v přístupu k hodinám lektvarů ostře rozděleni?“ Nabral trochu masti na špičky prstů a pokusil se jimi zajet pod Snapeovu nezapnutou košili. Snape vyjekl a uhnul mu.
„Co si myslíte, že děláte?“
„Mažu obtížně dostupná místa. Ačkoliv asi by mě nemělo překvapovat, že jste prudérní.“
„Nejsem prudérní!“
„Soudě podle toho všezakrývajícího černého hábitu...“
Snape George zdravým okem propálil takovým pohledem, že se George divil, že mu nechytilo obočí. „Akorát... když už musíte, ať je to rychlé.“ Košile se svezla k zemi a odhalila Snapeovo zjizvené, ztýrané tělo.
„To je mi romantika,“ zamumlal George, zatímco na tržné rány nanášel modravou mast. Snape sebou trhl jen jednou a pak se držel nepřirozeně nehybně.
„Plácal jste něco o svých studentech.“
Georgovi okamžik trvalo, než si upamatoval, o čem to Snape mluví. „Aha. Jasně. Čtyři ročníky zažily hodiny s vámi, kdežto prváci, druháci a třeťáci vás na lektvary nikdy neměli. Prváci vás vlastně nezažili vůbec.“
Snape zafuněl.
„Vyšší ročníky mají lektvary rády, zato nižší je nemůžou ani cítit, ať je učím, co chci.“
Z povýšeného pohledu, kterým ho Snape přes rameno obdařil, se v Georgovi vařila krev. „Tady vidíte, jak to vypadá, když učí skutečný mistr. Vštípí lásku ke svému předmětu i těm nejtupějším studentům.“
„No já spíš myslím, že ten předmět je sám o sobě dost otupující, ale poslední čtyři ročníky to mohou srovnávat ještě s něčím horším. Vzpomenou si na vás a hned si řeknou, že moje hodiny jsou o moc lepší.“
George si nemohl pomoct nevyprsknout smíchy, když se Snape zlostně otočil. „Poslyšte, vy jeden spratku, vy byste nevěděl, co je to pořádná hodina lektvarů, ani kdyby vás praštila přes nos.“
„Nezlobte, Snape. Mám pro vás novinu, která vám ten zamračený výraz vygumuje.“ George se kousl do rtu. Celý týden přemýšlel, jestli mu o tom má říct, a vlastně ani nevěděl, proč to ještě neudělal. „Možná vás tohohle budu moct zbavit.“
„Co to melete za nesmysly?“
George mu z legrace napsal mastičkou na prsa svoje jméno. Snape se zachvěl a chňapl znovu po své košili. „Můj táta. Víte přece, že přežil útok Nagini. Nevím, co udělali, ale žádné trvalé následky nemá.“
Snape se k němu už podruhé během několika minut prudce otočil, a jestliže Georgovi Snapeův výraz připadal rozzuřený předtím, ve srovnání s tím, jak ohavně se tvářil teď, to byla kvetoucí zahrada. „Vy...“
„Já myslel, jakou nebudete mít radost.“ zamračil se George.
„Tak vy mě tu držíte na základě mého statutu vražedného Smrtijeda a mých zranění. A od první chvíle víte, jak mi dát svobodu?“ zavrčel Snape. „Idiotské nevědomé dítě.“
„Hele, počkat!“
„Jen si běžte užít ten svůj tupý, sexem poháněný večer, jak jste si ho naplánoval a mě tu nechte s mojí gangrénou.“
Sexem poháněný?“
„Ven!“
„Snape! Tohle je sakra můj byt a vy se mnou nebudete mluvit jako s dítětem!“
Snape se se zavrčením vrhl kupředu a zaryl dlouhé prsty do Georgova profesorského hábitu. „Tak mi uhněte z cesty, protože já odcházím.“
George sevřel v ruce Snapeovo hubené zápěstí a bezvýsledně se Snapeovy prsty snažil odtrhnout. „Pusťte mě, vy zatvrzelý blázne.“
„Tak mě pusťte vy, nezralý ignorante.“ Snape do něj prudce strčil, až oba klopýtli a chytili se jeden druhého, aby nespadli. George ke Snapeovi vzhlédl a mimovolně se mu zadrhl dech. Intenzita Snapeova nezakrytého oka ho vyděsila, za tmavými řasami číhal celý hurikán chaotických emocí. Byl to nějaký druh nitrozpytu nebo se ta bolest a zmatek ve Snapeových očích skrývaly celou dobu?
„Snape,“ vydechl a stejně rychle, jako to spojení mezi nimi vzniklo, tak i zaniklo. Snape udělal krok zpátky, a s maximální důstojností si urovnal šaty.
„Odcházím,“ oznámil tak přemrštěným tónem, až to bolelo.
„Heleďte, dneska večer jdu k mámě. Tam právě chodím každý pátek večer, vy paranoidní blázne. Zeptám se jí, co tátu uzdravilo, abych to samé mohl provést s vámi.“
Hlava podezíravě nakloněná na stranu. „Proč mi pomáháte?“
„Abych se vás zbavil,“ řekl George a rychle se otočil. „Dobrou noc.“

*****

Později tu noc přešel po špičkách kolem postavy na pohovce, překvapený, že pro jednou na něj Snape nečeká. Vklouzl do svojí ložnice na konci předsíně a svlékl se z hábitu. Konečně se cítil jako normální člověk, ne jako nafouknutý obžerník, nechutně přecpaný kuchyní své matky. V kapse měl strčený seznam všeho, co léčitelé udělali pro jeho otce, a byl si jistý, že Snape... no, vlastně si nebyl jistý, jestli to Snape ocení, ale aspoň nad tím neohrne nos. Ráno mu poví, že –
„Weasley.“
George skoro vyletěl z kůže – a najednou ho zasáhl záblesk kreativity. To by byla výborná věc do obchodu. Něco, aby to vypadalo, že kostra uskočila a nechala za sebou kůži. Báječně by se to hodilo na předvečer Všech svatých, který se rychle blížil... ne že by tedy na tom záleželo, jelikož Kratochvilné kouzelnické kejkle už neexistovaly. Zakabonil se na Snapea. „To děláte schválně? Takhle se ke mně přikrást, jako byste nedělal tolik rámusu, že vás musí slyšet i studenti na druhém konci školy?“
Snape vypadal, že na něj Georgova zdařilá imitace jeho samého téměř udělala dojem. „To musíte v jednom kuse vtipkovat, skládat infantilní slovní hříčky a házet Křiklanovi do kalhot dělobuchy?“ ušklíbl se.
George pozvedl obočí. „Jak se to k vám doneslo?“
„Od domácích skřítků. S celou řadou jsem mluvil o poměrech na hradě.“
„Já myslel, že se jich bojíte,“ zazubil se George.
„To si nechte od cesty, Weasley. Co pro mne máte?“
„Ale, ale, nejsme my nějak nedočkaví?“ Teď když se George vzpamatoval, nehodlal Snapeovi dovolit, aby ho znovu vykolejil.
„Máte ten lék, který mi dovolí konečně se uzdravit?“ naléhal Snape. „Musím jej mít Weasley, nebo se vám ho nepovedlo opatřit?“
George obrátil oči v sloup. „Mám ho. Spočívá v kombinaci klidu na lůžku a léčivých lektvarů, které už vám poskytuju, a mudlovských homeopatik, která uzdravila mého tátu.“
Snape se nadechl. „Homeopatika? Myslíte lachesis?“
Georgovo obočí vylétlo vzhůru. „Uhádl jste. Znáte ho?“
„Já nikdy nehádám, jsem dostatečně informovaný, abych došel k logickému závěru. Lachesis je hadí jed, co nejčerstvější, z jihoamerického křovináře hnědého,“ řekl Snape tiše, „a silně zředěný laktózou. Geniální – použít jed k vyléčení hadího kousnutí. Ačkoliv netuším, jak to, že zabral na vašeho otce. Každý homeopatický lék má určitou charakteristiku.“
„O tom máma nic neříkala.“
„Tedy určité typy lidí na určitá homeopatika reagují lépe než jiné. Typ lachesis má sklony k přecitlivělosti a napjatosti, stejně jako k silnému prožívání.“
„Takže jste dokonalý,“ odfrkl si George.
„No, na vašeho otce se to sotva hodí. Typ lachesis musí být úzkostný a lehce se rozčílí, a obvykle je mnohomluvný. Často ho sžírají sexuální energie a vášeň, které nějak potřebuje ukojit.“
George otevřel ústa, aby dal najevo, jak mu jen to pomyšlení připadá odporné, nebo aby nepřístojně zavtipkoval o Snapeovi a sexu, ale jejich oči se opět střetly. A místo vymýšlení vtipu George zjistil, že se vrhá kupředu a v polovině vzdálenosti, jež je dělila, se srazil se Snapem. Zaklesli se do sebe, Snapeovy prsty se zaryly do Georgova nátělníku, Georgovy prsty se zapletly do Snapeových hustých, po ramena dlouhých vlasů. Snapeova ústa se přitiskla na Georgova s hladem, který zaplavil je oba. Jejich těla se o sebe otírala ve snaze dostat se blíž, zatímco Snapeův jazyk se zkroutil kolem Georgových rtů a jeho zuby na ně zaútočily. Nepodobalo se to ničemu, co George dosud zažil, tyhle překvapivě silné ruce brázdící kůži pod jeho šaty, když zaklonil hlavu, aby sobě i Snapeovi usnadnil polibek.
A se zalapáním po dechu se zapotácel vzad. Snape na něj divoce zíral svým zdravým okem, vlasy rozcuchané a kalhoty – och, a kalhoty napnuté přes nezaměnitelnou vybouleninu. George zalapal po dalším doušku vzduchu. „Já jen... jste chlap,“ řekl chabě.
„Aha.“ Teplota v pokoji klesla ze spalující na mrazivou.
„Nikdy jsem... co jsme to sakra – můj Bože, Snape, já myslel, že vy a Harryho máma jste –“
Georgův krk sevřela hubená, odhodlaná ruka a přerušila jeho slova i přísun vzduchu. George byl příliš překvapený, aby kladl odpor. „O mluvit nebudete. Ta s tímhle nemá nic společného. Jsem skutečně učebnicový příklad typu lachesis a vždycky jsem si dokázal najít vybití pro vášeň, o kterou ona nestála.“
George od sebe Snapeovu ruku odtrhl. „A já jsem příhodné vybití?“ vyjel na něj rozhořčeně.
Ze Snapeova nenávistného pohledu ho zamrazilo. „Vy nejste ani chvilkové rozptýlení, pane Weasley. Dobrou noc.“
Snape zmizel do tmy a George se sesunul na postel, rozechvělý adrenalinem a endorfiny. Rty mu ještě žhnuly neovladatelnou rozkoší, kde se jich dotkly ty Snapeovy.

*****

Ráno George našel koupelnu zamčenou a přední pokoj prázdný. Nechtělo se mu dobývat se do vlastní koupelny a žádat si vstup od toho manipulativního, odporného zmetka, a tak se vydal na svoje sobotní pochůzky neumytý a neoholený. Zabralo mu pouhou hodinu hledání, než vypátral mudlovského homeopata, ochotného prodat mu lachesis, který pak nechal v obýváku spolu s naškrábaným předpisem, jak ho používat, a znovu se vypravil ven. Po Snapeovi nebylo ani stopy, jenže Snape se uměl skvěle schovávat všem na očích a George neměl chuť ho hledat. Zbytek víkendu se doma neukázal a raději se vydal navštívit Harryho a Ginny, než aby ho trávil se svým nevítaným hostem.
Když v pondělí ráno naběhl zpátky, Snape seděl u stolku a jedl misku ovesné kaše. George zamířil přímo do ložnice, popadl svůj hábit, ve kterém učil, učební plán a pár starých textů o lektvarech, a ihned zase odkráčel pryč. Ani jeden nic neřekl. Nebylo třeba. Snape odejde, jakmile toho bude fyzicky schopen, a George už s ním nebude mít co do činění.
A tak tedy dny ubíhaly. Snape buď předstíral, že spí, nebo George rovnou ignoroval, kdykoliv byli v obývacím pokoji spolu. Navzdory tomu, že George mohl vidět, jak se mu do tváří vrací ta trocha barvy, již obyčejně míval, nevypadalo to, že by se nějak rychle chystal k odchodu. A jestliže na něm George náhodou spočinul pohledem cestou ode dveří do ložnice, na tom nebylo nic nečekaného. Musel vědět, jestli je Snape dost zdravý, aby se mohl navždycky vypařit. Jeho neovladatelný zájem neměl co dělat se zmatenými sny plnými Snapea, jak se k němu tiskne, jak se mu o krk jako smirkový papír otírá neoholená tvář, když ho Snape kouše do ramene. Že George dával přednost obývacímu pokoji, poněvadž byl prodchnutý Snapeovým nepostižitelně mužským pachem, sice taky nebylo zvlášť uklidňující, ale mohl to ignorovat. Byl to vrcholný žert na účet věčného žertéře: po všech těch letech, kdy měl nad Snapem vrch, se mu jeho někdější profesor konečně dostal na kobylku. Ne že by to Snapeovi hodlal dát najevo.
Týden od chvíle, kdy přinesl lachesis, George seděl na své posteli a psal si poznámky pro hodinu se sedmáky. Pořád ho ještě překvapovalo, že po pekle loňského roku život může běžet v normálních kolejích, že se stále můžou skládat OVCE po tom, co bylo ministerstvo obsazeno zevnitř a začalo páchat zločiny na vlastních lidech. Umbridgeová seděla ve vězení a Kingsleymu šla náprava těch mnoha ústrků a křivd minulého režimu fantasticky. Ale tak to asi v životě chodí. Jde dál, ať se děje, co se děje.
George usoudil, že filozofování bylo dost, vstal, protáhl se a pak si v papučích došel pro sklenici mléka. Ignoroval Snapea stejně vehementně, jako Snape ignoroval jeho, vzal si od čiperného domácího skřítka sklenici přímo z plamenů a hlasitě usrkl.
Snape se otřásl, ale hlavu nezvedl. „Nebudete se už stěhovat?“ Najednou měl chození po špičkách kolem tohohle zosobněného moru plné zuby. Snape neodpověděl. „Totiž, já se tu snažím vám připravit lektvary a obstarat vám léky, a vy? Vy mi na měsíc obsadíte byt, tyranizujete skřítky a snažíte se mi diktovat, jak mám učit. Krvácíte na moji podlahu a obtěžujete mě ve vlastní posteli –“
Snape s pořádným bouchnutím zaklapl knihu, kterou četl. To bylo poprvé, co jeden nebo druhý onen incident zmínil. „Nic takového jsem neudělal.“
George obešel stolek krokem pantera na lovu. „Takže to popíráte? Nepopadl jste mě a...“ Zatraceně, v tuhle chvíli neměl zaváhat a kéž by se tak nečervenal. Ze Snapeova krutého úsměvu se mu chtělo něco rozbít. Hlasitě.
„Ovládejte se, Weasley. Co tak strašného jsem provedl?“ zeptal se a jeho slova byla zrádně tichá. Georgovi připadalo, jako by mu tančila po obnažených nervech. „Rozhodně nic, co jste se mi nesnažil udělat vy.“
„Já mám náhodou rád holky.“ Ale jeho tón byl nejistý.
„Vážně? To proto se mnou od mého příchodu nepokrytě flirtujete?“ chtěl vědět Snape a George se pokusil vybavit si, kdy se ze svého obvyklého místa na pohovce přesunul pouhých pár centimetrů před něj.
„Flirtuju? S vámi?“
„Pěkně nebezpečné.“ Nehet prostředníčku přejel po Georgově hrdle a George se nemohl hnout. „Nikdy jste se mi nezamlouval.“
George mu chtěl říct, že pro něj to platí nápodobně, ale nedokázal z hlasivek vyloudit zvuk.
„Skutečně, nepoznal jsem žádného Weasleyho, který by se mi zamlouval, od vašeho otce dobráčka přes vašeho nejstaršího bratra, který si před Brumbálem hrál na příkladného chlapce a za jeho zády dělal nepřístojnosti, až po vaše nejmladší sourozence, kteří pravidla porušovali zcela otevřeně.“
„Mě a Freda jste ale nenáviděl nejvíc, co?“ dostal ze sebe nakonec George a pro jednou ho Fredovo jméno nepálilo na jazyku. Možná to bylo tím, že ho rušilo, jak mu Snapeův nehet píše po kůži řečí, které nerozumí.
Snape se kupodivu rozesmál. Byl to krátký, štěkavý smích, ale jedovatost v něm z nějakého důvodu chyběla. „Ne, pane Weasley. Rád jsem vás nikdy neměl, ale ani jsem k vám necítil nenávist. Vy a vaše děsivé dvojče jste aspoň vždycky čestně říkali, co jste zač.“
To George vyvedlo z míry, tak jako ho vyvádělo z míry stehno, které se mu bezostyšně vklínilo mezi nohy. „Co-o?“ podivil se, zmatený, a co hůř, vzrušený. Jeho ruce si našly Snapeovy boky, přidržely se jich a přitáhly si ho blíž. Bože, o tomhle snil celé dny.
„Dováděli jste všechny učitele k šílenství, Weasley, ale nikdy jste nepředstírali, že jste jiní. Jako někdo, kdo tohle nikdy nemohl udělat, umím uznat, že k tomu mám... respekt.“ Snape se k němu sklonil, odhrnul stranou husté kučery a líně olízl jeho ušní lalůček.
„Zatraceně, Snape,“ zasténal George, jak jím projela rozkoš.
„A co se týče vašeho tvrzení, že máte rád holky, možná je máte rád jako kamarádky, ale nevzpomínám si, že byste na škole nebo později v Řádu měl přítelkyni. Vaše dvojče ano, ale vy nikdy.“ Snape se teď přímo zlověstně usmíval a konečně se boky přitiskl k Georgovi. Oba se prudce nadechli. „Nemluvě o tomhle nevyvratitelném důkazu o opaku.“
„Do hajzlu.“ George zahodil tu špetku soudnosti, kterou měl, rovnou dolů oknem ze sedmého patra, chytil Snapea kolem krku a přitáhl si ho v duši sežehujícím polibku. Po tomhle prahnul celý týden, a nemohlo ho ukojit žádné množství jídla, pití, ani jiné společnosti. Toužil po tomhle se zoufalstvím zrozeným z týdnů podivné útěchy a čím dál ostřejšího vědomí, že... George přestal myslet a soustředil se místo toho na to, jak jeho jazyk klouže podél Snapeova v mezeře kdesi mezi jejich ústy.
„Snape,“ zahuhlal. Snape chytil Georgův ret mezi zuby, sál ho a lízal a George se svíjel blahem. Bylo skoro směšné, jak dokonalé to bylo. George se dlouhou dobu necítil takhle dobře, takhle naplněně.
A to ho lekalo. Zadýchaně se odtáhl. Bože, už si zvykl, že se cítí nenaplněně, fyzicky i psychicky. Tenhle černý bouřkový mrak, kterým Snape byl, který mu po bytě kapal krev a dštil urážky, ho neměl umět takhle zbavit prázdnoty. Položil Snapeovi ruku na prsa a potěšilo ho, že Snapeův dech je pod jeho prsty stejně prudký jako jeho.
„Chcete to, řekl Snape,“ ale znělo to skoro jako otázka.
George se přistihl, že přikyvuje, ještě než se nad tím zamyslel,
„Tak v čem je problém?“ Ach, ta netrpělivost Snapeových slov mířila Georgovi přímo do slabin. Tohle byla touha, prostě a jednoduše. Snape ho chtěl. Co by na to řekl Fred? Co by řekli Harry a Ron?
„Tohle je pro mě nové. Tohle všechno.“ Když to takhle řekl, znělo to dost chabě, a poznal, že Snape se přemáhá, aby neobrátil oči v sloup. Bože, snad svého bývalého profesora nezklamal?
„Vy mi nepřipadáte jako panenský typ. Proč se odtahujete?“
„Nevím.“ Protože je to muž? Protože je to jeho bývalý učitel? Protože je to Severus Snape, někdo komu George sedm let odporoval a koho sedm let provokoval?
Nebo protože si nemohl dovolit cítit se dobře tak brzo po tom, co ztratil lidi, na kterých mu nejvíc záleželo?
Teď Snape oči v sloup obrátil a o krok ustoupil „Jste panic, Weasley?“
Cože? Bože, ne!“ vykřikl George rozhořčeně. „Ale ještě jsem nikdy nedal pusu chlapovi. Tohle celé je divné, Snape. Netvrďte mi, že vám to připadá naprosto normální.“
Bílou kůži zakryly černé vlasy, jak Snape zavřel oči. „‚Normální‘ mi nikdy těžkou hlavu nedělalo. A od té doby, co mě téměř, jak jste jednou řekl, zbaštil had, se mi zdá moudré vzít si, co chci, teď, raději než čekat na den, který by nemusel přijít.“
George ke Snapeovi natáhl ruku a pomyslel si, že ještě nic, co v životě slyšel, nedávalo takový smysl, a k čertu se vším, není nad to opět cítit, jak se k němu tiskne horké štíhlé tělo.
„Čili jsme za jedno?“ řekl Snape škodolibě a George si pomyslel, že škodolibost nikdy nechutnala tak dobře, když se jejich rty opět setkaly. Tentokrát iniciativu převzal on, vjel rukama pod Snapeovu košili, tak aby se pokud možno nedotkl bolavých částí. Z toho jak vzal Snape jeho tvář do rukou, plný chtivého hladu, který na George ještě nikdy nemířil, George věděl, že to dělá správně. Že jsou Snapeovy prsty tam, kde by měl mít ucho, bylo oběma jedno.
Dali se do pohybu, změť přešlapujících chodidel a stehen usilujících přitisknout se na ta pravá místa, zatímco se jejich ústa znovu a znovu potkávala. Dostali se až ke krbu, kamenná zeď George studila do zad a Snapeovy zručné prsty mu pod košilí cestovaly po hrudi. Kdo mohl tušit, že tak skromné doteky mohou být tak... neskromné?
„Georgi, zlatíčko! Jsi doma?“ ozval se hlas z dohasínajícího ohně.
George zasténal a Snape se přilepil na zeď mezi ním a krbem. Provinile i spiklenecky se na sebe podívali. Jako děti přistižené, jak před večeří kradou čerstvě upečené sušenky. Večeře! Zatraceně, úplně na ni zapomněl.
„Mami, vteřinku,“ řekl George a nejistou rukou si prohrábl zcuchané vlasy. Zkontroloval, že má pořád ještě zapnutý poklopec, a pak udělal pár kroků před krb, kde byla v uhlících usazená jeho matka.
„Ty jsi cvičil, zlatíčko? Jsi celý uřícený.“
„Jo,“ řekl George a bojoval s nutkáním zachichotat se. „Co chceš, mami?“
„Takhle se vítáš se svojí matkou?“
„Promiň, mami.“ Rozpačitě.
„Tak je to lepší. Můžeš se mnou?“
„Proč?“
Molly Weasleyová netrpělivě zamlaskala. „Jak proč? Je přece pátek, hlupáčku. Už na tebe hodinu čekáme a večeře stydne! Ty snad nepřijdeš?“
George vrhl pohled ke kuchyni, kde si Snape uhlazoval pomuchlané šaty. „Samosebou. Jen se trochu upravím, ano?“
„Fajn. Řeknu tátovi, aby zatím nalil víno.“ Molly s tichým puknutím zmizela v plamenech.
„Snape –“
„Jděte k vašim, Weasley. Na mě tu čeká důležitá četba.“
„Snape, já –“
„Jeden si ani neuvědomí, jak je pozadu, když stráví léto jako divý muž v lese. Nevím, co na tom Emerson viděl.“
„Kdo je sakra –“
„Weasley.“ Snape k němu popošel a George mimovolně sledoval očima ladnou chůzi jeho dlouhých nohou. „Jděte k vašim. Těžko matce můžete vysvětlovat, proč si přejete zůstat doma.“ Pohladil George po boku tak svůdně a intimně, že George nedokázal tiše nezasténat. „Já tu budu, až se vrátíte.“
„Mohl byste jít se mnou.“ řekl George a opět sám sebe překvapil. Proč už kolem Snapea nedokázal ovládat své reakce?
Snape si odfrkl. „To jste čichal pelyňkový extrakt? Těžko můžete přivést kriminálníka a vraha, nadto považovaného za mrtvého, na rodinou večeři. I kdybych nakrásně toužil se jí zúčastnit. Jsem si jist, že jsem své pocity stran vaší rodiny vyjádřil dost jasně.“
George zasténal znova, ale tentokrát nikoliv vzrušením. „Vy mě doháníte k zuřivosti, vy mizero.“
Kolem krku se mu položily štíhlé paže. „Jsem si toho vědom.“ Snapeovy rty se škádlivě dotkly jeho v příslibu polibku, a pak opět ustoupil. George se urychleně odebral ke krbu a poslední, co slyšel, než do něj hodil letaxový prášek a zmizel k rodičům, byla kakofonie zvonečků, píšťalek a Snapeových mimořádně mnohomluvných nadávek. Vážně, někdy touhle dobou měl Snape děsivý dělobuch v kapse čekat.

*****

Večeře byla veskrze zajímavá, jelikož ji George využil k opatrnému oťuknutí všech přítomných. Dostavili se Bill, Fleur i Charlie a George jen tak mezi řečí zjišťoval, jak se jeho rodina dívá na vztahy mezi kouzelníky stejného pohlaví (Billovi a Charliemu na tom nezáleželo, Fleur ta myšlenka tak uchvátila, že se Bill musel červenat, a máma i táta hovor rychle a neobratně odvedli jinam), jakož i jak vnímají Severuse Snapea (všichni ho považovali za absolutního hrdinu, který si zaslouží veškeré zadostiučinění, jehož se mu před tváří kouzelnického světa dostalo). Ne že by měl George v plánu příští týden přitančit domů a zplna hrdla ohlásit, že má možná homoerotickou aférku se Snapem, ale aspoň věděl, jakého zhruba přijetí by se jim dostalo. Úžas a nadšení, že je Snape naživu, úžas a zděšení, že s ním George spí.
Protože to bylo jediné, na co George dokázal celou večeři myslet. Jak se k němu Snape tiskl, ovíjivě skoro jako had, jak byl jeho penis přitlačený na Georgovo stehno tvrdý. Jaké by to bylo, kdyby se kolem něj ta sžíravá ústa zavřela, jak by byl Snape cítit, až by se začali potit. George se ovládal jen tak tak a dvakrát už se skoro omluvil od stolu, aby se mohl jít na záchod vyhonit. Chtěl Snapea, a popravdě, chtěl zažít tu podívanou, kterou by způsobil, kdyby si ho přivedl domů. Nic se nevyrovnalo tomu, pozorovat mámu, jak se statečně snaží zakrýt, že ji podráždil. Možná by „odhalení Snapea“ mohl doprovodit ohňostroji – od Fredovy smrti žádný neudělal.
„Miláčku, jsem doma,“ zahalekal, sotva vyklopýtal z krbu, protože chtěl Snapea trochu popíchnout. Snape seděl proti němu na pohovce a jeho výraz byl tak rozlícený, že George dočista ztuhl. „Co je?“
„Celou tu dobu,“ promluvil Snape smrtonosně tichým hlasem. „Celé ty týdny tu poskakujete, předvádíte se přede mnou, předstíráte, že mi pomáháte.“
„Legrační, já měl za to, že vám pomáhám doopravdy,“ řekl George chladně, podrážděný tím posměchem, který ve Snapeově tónu slyšel.
„Když chce někdo pomáhat, nezatajuje před tím, komu pomáhá, zásadní informace. Lidé, kteří chtějí pomáhat nemučí a nevzrušují falešnými nadějemi člověka, kterého si ve skutečnosti drží jako zkurveného vězně!“
George zamrkal. „Nikdy jsem vás nenutil tu být, vy namyšlenče. Co to sakra melete?“
„Když jste odešel, přišel domácí skřítek jménem Tufty, aby uklidil ten svinčík, který jste způsobil tou svojí opičárnou,“ pravil Snape, jako by hlásil novinku v rozhlasových zprávách, jež se ho vůbec netýká. „Zamumlal jsem cosi v tom smyslu, že bych za sebou v momentě práskl dveřmi, kdybych si nebyl jistý, že by mě na místě zatkli a hodili do Azkabanu. A Tufty mě informoval, že ne, pane profesore Snape, pane, kouzelníci by mě nestrčili do vězení. Uspořádali by na mou počest slavnostní průvod, pane, a dali by mi spoustu blýskavých medailí za hrdinnou roli, již jsem sehrál v ochraně bradavických dětí a za to, jak jsem pomohl svrhnout toho ošklivého, zlého Vy-Víte-Koho, pane.“
Georgovi bylo do smíchu. Snape mluvu domácích skřítků napodobil naprosto dokonale, třebaže hlas měl o čtyři oktávy nižší. „Nikdy jsem neřekl, že by vás chtěli zavřít.“
„Ani jste to nikdy nepopřel, navzdory tomu, kolikrát jsem to nadhodil,“ zavrčel Snape. „Ani vás nenapadlo upozornit mě, že jsem oslavovaný válečný hrdina, protože Potter se o moje poslední vzpomínky podělil s celou posranou kouzelnickou veřejností! Mohl jsem odtud kdykoliv odejít! Mohl jsem se vyléčit sám, nebo vyhledat pomoc u svatého Munga, ne že bych tam vůbec vkročil, nebo –“
„Snape, podívejte,“ přerušil ho George. „Nevím, proč jsem se o tom nezmínil. Možná jsem měl, ale vy jste tu potřeboval zůstat a odpočinout si. Chtěl jsem, abyste tu byl.“
„Chtěl jste mě týrat a ponižovat tak dlouho, až přiznám, že po vás toužím. Na Nebelvíra a Weasleyho a dalšího zrzka, který nedokáže opětovat, co...“ zarazil se, než mohl prozradit víc. Byl bledý a chvěl se a George potřásl hlavou.
„Podívejte, nevím, co jsem si myslel, ale ne-“
„To stačí. Odcházím. Jen jsem chtěl udělat tohle, než odejdu.“ A plivl Georgovi k nohám.
„Ty hajzle.“
Ale Snape už měl v ruce letaxový prášek a zmizel v plamenech. George cíl jeho cesty nezaslechl.

*****

Uběhly dva týdny – ne že by to George počítal. A o Snapeovi nikde nepadla ani zmínka – ne že by to George hlídal. Ani v Denním věštci, ani v kouzelnickém rozhlase, ani v nepřekonatelné bradavické šeptandě. Snape zkrátka zmizel, lachesis v jedné ruce, zahořklost ve druhé.
Georgovi to bylo jedno. Ticho, jež teď vládlo v jeho pokojích, bylo dokonce vítané, neboť ho pohánělo k činnosti. Místo aby se nechal zatáhnout do hloupých debat o pedagogice a správném úhlu držení naběraček, vytáhl pár věcí, které s Fredem nestihli dotáhnout do konce, a taky na pár nápadů, které se mu za poslední dobu urodily v hlavě. Pokud řediteli nedojde, jak to, že část čtvrťáků přišla o holeně v jeden den, všechno půjde podle plánu. Vývoj nového zboží bez Freda nebyl ono, ale přesto se vše ve jménu jeho památky dařilo. George byl zvlášť hrdý na přikované pivo, které zajistí, že se konzument nehne z místa, dokud potřeba jít na malou nepřemůže mírné poutací kouzlo obsažené v každé láhvi. A byl spokojený taky s příručními skládacími dveřmi, inspirovanými místností náhlé potřeby. V tomhle případě se dveře daly složit, aby se vešly do školní brašny, ale prostým Inflantiem se daly roztáhnout a opřít o jakoukoliv zeď. Student jimi mohl projít a schovat se v přístěnku na košťata, do kterého se dveře otvíraly, načež dveře okamžitě splynuly s okolím, takže byly neviditelné, dokud je někdo neotevřel zevnitř.
Také se rozhodl trochu rozšířit nabídku o zboží, které by se líbilo dospělým zákazníkům. Jedno, postavené na patentovaných kouzelných vzdušných zámcích, vyvolalo do celého prostoru obývacího pokoje kompletní scenérii dovolené. George připravil horskou chatu pro lyžaře a zurčící potůček v letním lesíku, jako stvořený ke kempování. Už měl skoro hotový tropický džunglový ráj a stůl pro dva v pařížském bistru. Na odeslání k tiskaři čekal nový katalog s nejprodávanějším zbožím Kratochvilných kouzelnických kejklů doplněný o ochutnávku nových produktů.
Takže žádné takové, že by se George bez Snapea nudil, nebo že by před sebou neměl žádnou výzvu. Rozhodně nepotřeboval jeho nevyžádané rady stran vyučování a známkování. Nechyběly mu jednooké nevraživé pohledy z pohovky pokaždé, když vylezl z ložnice. Kdepak, bylo mu daleko líp, když se mu Snape nepletl pod nohy, a jen litoval, že ho nevykopl dřív.
Zpátky doma, vyčerpaný po dni vykládání třeťákům, jak z listů třepetníku vydestilovat éterický olej, George věděl, že jediné, po čem touží, je hodit si nohy na stůl a provést pár změn v katalogu. Doplouhal se ke dveřím do ložnice a na okamžik zavřel oči, aby vychutnal ten bohatě temný pach po Snapeovi, který jako by dnes byl intenzivnější než jindy. Neměl být tak zatraceně sexy, pomyslel si George, a navíc –
Úplné spoutání ho zasáhlo bez varování, a ačkoliv mu znemožnilo pohyb, nezabránilo mu cítit štíhlé pevné tělo, které se mu přilepilo na záda. U všech rohatých, když ho někdo napadl ze strany, kde mu scházelo ucho, neměl nejmenší šanci útočníka slyšet.
„Když se člověk úspěšně vyhne novinářům, bystrozorům i gratulantům,“ zasyčel mu Severus Snape do ucha, „a když si obstará tu pravou hůlku a zmizí neznámo kam, aby začal žít nový život, tak takový člověk by měl být spokojený. Je to tak?“
George nemohl odpovědět, ale Snapeovi to zřejmě nevadilo. Přejel rukou po Georgově hrudi a cestou obratně rozepnul všechny knoflíky. „Ten člověk by měl být rád, že nechal za zády toho, co ho vyhmátl z jeho lesního úkrytu a držel ho v zajetí podáváním léků a zatajováním stěžejních informací.“
Po prsou ho poškrábaly krátké, tupé nehty a druhá ruka objala jeho boky, prohnětla jeho stehna, ale k jeho penisu se nepřiblížila. Georgovi se chtělo křičet. Tělo měl ztuhlé a vzrušení, jež jím pulzovalo, nemělo jak se navenek projevit. Připadalo mu, že by erekcí mohl zatloukat hřebíky, jenže jeho tělo na hormony nemělo jak reagovat. Snape se tiše zasmál a George neuměl poznat, jestli je to smích pobavený nebo krutý. Jak znal Snapea, bylo to něco mezi.
„Zavřete oči, Weasley,“ střílel si z něj Snape, jelikož, George je zavřít nemohl. Slyšel za sebou Snapea ušklíbnout se. „Vy jste se nikdy nesvedl řídit instrukcemi, viďte? Dovolte, abych vám pomohl.“ Kolem očí se mu omotala neprůsvitná látka, která ho zbavila zraku, a po hrdle mu pomalu přejel Snapeův jazyk. Pak ho Snape pevně sevřel a George ucítil, jak ho mačká a naruby obrací přemístění. Okamžik na to Snape zrušil kletbu a sejmul mu látku z očí a George omámeně zamžikal v jasném světle a teplém větříku. Udělal krok a div že neupadl, než si uvědomil, že stojí na pláži s měkkým vyběleným pískem. Podél pobřeží se ve větru kolébaly pitoreskní palmy a písek olizoval oceán tak azurově modrý, že byl ve své skutečnosti až neskutečný. Nad hlavou mu křičeli rackové a všecky jeho smysly objímal pach teplé slané vody. Jeho tělo, jež teď mělo volnost reagovat na bouřící libido, se vzrušilo tak rychle, že se mu skoro podlomila kolena. Snape byl u něj, aby ho zachytil, a na tváři mu hrál triumfální, a díky bohu i žádostivý, úsměv.
„Snape?“ vyhrkl nevěřícně, pro jednou tolik šokovaný, že se na víc nezmohl. Nebylo třeba. Snape ho přistrčil k nejbližší palmě a George na zádech ucítil její hrubou kůru. Snape vypadal, že se už několik dní neholil. Neoholeného ho George ještě neviděl a hodilo se to k jeho pásce přes oko tak skvěle, že George napadlo, jestli ho piráti nerajcovali odjakživa.
„Vtípky nebudou, pane Weasley?“ zapředl Snape a nakreslil ve vzduchu hůlkou komplikovaný obrazec. George vykřikl, když se mu ruce samy od sebe obtočily kolem kmene. Zatahal za neviditelná pouta, ale pohnout se nemohl.
„Zešílel jste?“
„To vtipem moc nesrší.“ Snape naklonil hlavu na stranu a znovu Georgovi olízl krk, kolem dokola jeho ohryzku a tepen. Na dolní hraně čelisti George ucítil zuby a ušní lalůček mu polaskaly rty.
„Nemáte vůbec co říct?“ otázal se Snape a ušní lalůček olízl.
„Kde máte mluvícího papouška?“ Nebo aspoň to chtěl George vyslovit. Výsledek byl daleko méně srozumitelný a Snape se uchechtl.
„Vy to chcete, pane Weasley,“ řekl Georgovi, zatímco jeho ruce se vydaly po Georgových napínajících se bicepsech a dolů k jeho bokům. George se odtáhl od stromu, ale jestli proto, aby Snapeovým dotekům unikl nebo se jim postavil do cesty, sám nevěděl. „Netvrďte, že po tomhle netoužíte už celé týdny. Evanesco vestamentis totalis. Reverso.
George si připadal jako ve víru, jako by se kolem něj palma otáčela, a pak byl najednou tváří tvář její kůře. Dočista nahý. Snape ho kouzlem obrátil, takže stál čelem ke stromu, zády ke Snapeovi a ruce měl stále ještě omotané kolem kmene a kouzlem přilepené.
Obratné dlaně byly v plné práci na Georgově zadku a George si dovedl představit, jak ho pečlivě odhadují. „Tohle bude pro vás poprvé, že ano? Tušíte aspoň, po čem to tak toužíte?“
„Koukejte toho nechat, Snape. Myslíte si, že tohle je nějaká hra?“ rozohnil se George a pokusil se otočit aspoň tak, aby na Snapea viděl.
Snape se jen uchechtl a do úst mu nacpal tmavou látku, kterou měl prve přes oči, a za hlavou mu ji zavázal. Jeho zničehonic holý zadek a stehna olizoval mořský vánek a pak mu kříž olízlo něco úplně jiného. George vyjekl.
„Snil jste o tomhle, Weasley?“ tázal se Snapeův hlas povýšeně zhruba od Georgových boků. „Představoval jste si mě takhle, jak vás doširoka otvírám?“
George se chtěl zeptat, proč mu Snape klade otázky, když mu na ně nemůže odpovědět, ale místo toho se mu jen povedlo do roubíku zasténat. Snape položil dlaně na jeho půlky, a odtáhl je od sebe, zrovna jak slíbil. Takový pocit George ještě nezažil. Nikdy nebyl tak otevřený. Tak vydaný všemu napospas. A nechápal, jak si může připadat současně zranitelný i v bezpečí.
To už se citlivé kůže kolem jeho otvoru dotkl Snapeův dech, teplejší než mořský větřík, a George si ani nestihl pořádně uvědomit, co Snape zamýšlí. Snape jeho otvor obkroužil jazykem, až se Georgovi podlomila kolena a zakňoural.
„Líbí se vám to, Weasley? Chvějete se pro mě. Chvějete se, protože vás ještě nikdy nikdo jazykem nešukal. Ale to vy chcete, viďte že ano? Vy chcete.“ George omámeně napadlo, jestli Snape těmihle ústy, schopnými takových bezbřehých obscénností, taky líbal svoji matku.
A dokonalá obscénnost se odvíjela dále, neboť Snape ho jazykem bez oddechu olizoval a dráždil, tak jako oceán bez přestání dorážel na pláž. George se tiskl k palmě, neschopen ničeho jiného než držet se ve vzpřímené poloze. Když do něj Snapeův jazyk pronikl, tak jako nikdy nikdo předtím, jeho živočišný výkřik ztlumil roubík. Goerge matně napadlo, jak by asi vypadal zápis v deníčku pro tenhle večer. „Milý deníčku, dnes mě unesl Snape na odlehlý pustý ostrov, na němž mě následně šukal jazykem, dokud jsem se neudělal na palmu.“ Poněvadž k vyvrcholení měl blizoučko. U Merlinových bradavek, tak blizoučko, a Snape neustával, a pronikal hlouběji a hlouběji. George si ani neuvědomil, jak je jeho díra mokrá, ani jak má povolený svěrač, dokud jazyk najednou nezmizel, aby jej nahradil prst.
„Ochochoch“ vyrazil ze sebe George, zmítající se mezi palmou a Snapeovou rukou. Snape nijak nezvolnil a neúprosně prst sunul dovnitř.
„Netvrďte mi, že to nechcete, Weasley,“ zamručel Snape. „Máte tušení, jak jste těsný? Víte, jak moc to chci já?“
A s těmi slovy Snape ohnul prst a dotkl se čehosi uvnitř, z čeho se Georgovi před očima udělalo černo a roztančily barevné kruhy a zkratovaly se nervy. George se prudce udělal a jeho sperma pokropilo kmen palmy, zatímco boky přirážel do prázdna a dozadu proti Snapeovu prstu.
Vlastně prstům, protože teď jich bylo rozhodně víc než jeden, pohybovaly se dovnitř a ven a roztahovaly ho s takovou vytrvalostí, že Georgovi docházel dech a rozumné myšlenky. Jeho penis neměl šanci a znova se mu postavil, přestože zrovna vyvrcholil. S každým vklouznutím těch prstů – tří, teď už nepochybně tří – se Snape trefil do toho místečka, které mohlo být jedině prostata, a George nemohl dělat nic jiného, než se soustředit, aby zůstal vzpřímený. Zrovna když cítil, jak jeho rozkoš opět narůstá, Snape se odtáhl.
„Aách“ zaprotestoval George, prahnoucí po pokračování, po dalším orgasmu, po něčem, co by nedokázal vtělit do slov, ani kdyby mu to v tuhle chvíli myslelo. Několik bolestných vteřin se ho nedotýkalo vůbec nic kromě Snapeova sadistického hlasu.
„Když vám sundám ten roubík, budete prosit, Weasley?“ George zavrčel a Snape k němu přirazil boky. Byl tvrdý, nahý a jeho penis ležel mezi Georgovými půlkami, jako by pro ně byl stvořen. „Opakuju: budete mě o to prosit? Budete mi říkat, jak moc to chcete?“
Snape odtrhl látku z Georgových úst, stejně nedočkavě, jako se George cítil, a George bez přemýšlení spustil: „Udělejte to. Teď, vy zmetku, potřebuju víc.“
„Do hajzlu,“ zasténal Snape a dlouhý, plný penis, který se o George opíral byl najednou hrubý a tvrdý a velice, velice přítomný. „Přiražte,“ zasyčel Snape a strčil špičku dovnitř. George nemohl umlčet hluboké, hlasité zavrčení. Nebylo to doslova příjemné. Bylo to větší než příjemné, mnohem. Snapeovy boky se pohnuly kupředu a jeho penis zajel o kousek víc do Georgova těla.
„Snape,“ zasténal George, těžce oddechuje. Cítil, jak mu na čele vyráží pot, a opřel si hlavu o kůru, lhostejný, že si ji může rozedřít do krve. „Víc,“ řekl a přirazil proti Snapeovi. Snape spolkl ostrý smích, přijal Georgovu výzvu a ponořil se do George až do konce. Dlouhou chvíli svorně oddechovali a do toho znělo jen bušení jejich srdcí. A pak se dali do pohybu a George nevěděl jistě, který z nich byl první. Snape k němu přirážel a otvíral ho tak, jak to George ještě nezažil, a George ho vítal a odpovídal na každý příraz. Snape mlčel, předešlé řeči mu odumřely na rtech, teď když se ztratili v přítomnosti toho druhého. Snape zrychlil a jejich boky na sebe narážely v prudkém rytmu, až s neartikulovaným výkřikem nepřirazil naposled, hluboko a tvrdě. Zůstali takhle, dokud se Snape nesebral, přitisknutí záda na břicho a kluzcí potem.
„Ještě nejste spokojen, Weasley?“ popíchl ho Snape tiše a jemně ho kousl do krku, a vskutku, George byl stále bolestně vzrušený.
„Jo, chci víc,“ řekl dokonale povzneseným tónem, který Snapea zjevně ani na vteřinu neošálil. Bez varování sevřel jeho penis v dlani a začal ho nemilosrdně honit. George si nedokázal pomoct – téměř okamžitě vystříkl na Snapeovy prsty a zhroutil se na kmen, který, teď když o tom tak uvažoval, byl překvapivě měkký. Téměř jako vypolstrovaný. Natáhl krk, aby se zchytrale zadíval na Snapea.
„Vy jste tu palmu vypolstroval?“
Snape se opatrně zvedl z Georgových zad a jeho ochabující penis z George hladce vyklouzl. Mávl nad Georgem rukou a Georgovy paže se od kmene odlepily a těžce mu padly podél těla. „To popírám,“ prohlásil a pozvedl obočí.
„Snape, jste dočista nahý, právě jste, právě jste mě...“
„Vojel.“
„Vošukal, že jsem málem přišel o rozum! Vy jste mě ksakru unesl z mého vlastního bytu! A chcete tady popírat, že jste se nepostaral, abych se přitom neodřel?“ George měl v očích rarášky.
Ve Snapeově zdravém oku se taky objevila jiskra, ale samozřejmě se neusmál. „Weasley, nic takového jsem neudělal.“
„Takže jste mě nevošukal, že jsem skoro přišel o rozum?“
„Nebylo třeba, žádný jste neměl už předtím. Ne, neunesl jsem vás z vašeho bytu. Finite viaticum.“ Scenérie, jež je obklopovala, se rozplynula a George se ocitl ve vlastním obýváku. Oči se mu rozšířily.
„To jste neudělal.“
Snape nasadil nepřesvědčivý nevinný výraz. „Copak, že jsem neukradl jedno vaše baleníčko kouzelné dovolené, neupravil ho, výrazně nevylepšil a pak vás svévolně nezneužil? Jistě že ne.“
George ho obdařil obdivným pohledem. „Chcete být můj partner?“
Teď byla řada na Snapeovi, aby byl překvapený, a George se uchechtl. „Nemyslím takhle, vy pitomče. Obchodní partner. Znovu rozjíždím Kratochvilné kouzelnické kejkle.“
„Rozhodně ne, pokud se to bude jmenovat takhle směšně.“
„Takže chcete?“
Snape si odfrkl. „To jsem neřekl. A kdo by učil lektvary?“
„Já samozřejmě.“
„Nemůžete být profesor a současně těm natvrdlým studentům prodávat nástroje zkázy,“ vyprskl Snape.
„Proč ne?“
Snape změnil téma. „Neuniklo mi, že jste nepopřel, že je můj výrobek lepší než ten váš.“
„Základ je moje práce,“ zaprotestoval George. „Vy jste přidal zvuky a pachy.“
„A polstrování.“
„Pravda.“
Chvíli se jeden na druhého dívali. Oba nazí, oba pokrytí chladnoucím potem a semenem a oba s jasně čitelným pobavením a vzrušením ve tvářích.
„Probereme to,“ řekl George a vydal se směr ložnice.
„Vašich každotýdenních večeří v Doupěti se účastnit nebudu,“ varoval ho Snape a zamířil za ním.
„Budete muset přijmout jednu dvě medaile za to, jaký jste uznávaný válečný hrdina.“
„Ne, to tedy rozhodně neudělám.“
„Taky bych vás tu mohl držet a neříct o vás nikomu kromě domácích skřítků, ale to prve moc nefungovalo.“
„Sklapněte Weasley.“
„Vy sklapněte,“ oplatil mu to George. No dobrá, nebudou to mít jednoduché. Dokonce neměl ani jisté, že to vydrží do rána. Ale věděl, že to je dobré místo, kde začít.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský