Fantasmagorium

Autor: janek
Hlavní postavy: Duch/duch
Shrnutí: Životopis kouzelnické postavy
Poznámka: Soutěžní povídka na téma Vymyslete svůj kouzelnický životopis

Divná šnečí láska

Vy jste zrovna začali studovat v Bradavicích? Těší mne! To bych se vám měla představit.
Říkají mi obvykle "Růžová železná panna". Jestli se vám zdá, že jsem duch, tak nespíte - jsem.
To bylo tak...


Narodila jsem se do rodiny pastýře šneků. Samozřejmě - kouzelnické. Nebo jste už někdy slyšeli, že by nějaký mudla pásl šneka? Tak nejvýš se zmohou na nudnou šnečí farmu.
Můj otec svým svěřencům hrál na šalmaj i na kytaru a oni se mu odvděčovali mohutným růstem a neobvyklou plodností. Jako holčička jsem je pozorovala a snila o tom, jak jednou najdu kouzelníka, který mne bude milovat stejně, jako se milovali ti šnečči - jeden za dva a dva v jednom, jedno tělo, jedna duše.

Když jsem povyrostla, maminka mi jemně naznačila, že naše rodina je urozená a bohatá, a že si budu muset vzít muže, jakého mi rodinná rada vybere. To se mi moc nelíbilo, ale byla jsem mladá a naivní, o lásce jsem nevěděla zhola nic, a tak jsem se tou představou smířila.

Poprvé jsem ho viděla na došnekách - byl impozantní a vznešený a bohatý a moji rodiče jím byli okouzleni. Měl také hluboké hvězdné oči a urostlou postavu, a i když byl o něco starší než já a zdálo se, že na mne pohlíží trochu spatra (jako na nerozumné dítě), přece jsem se jak blázínek často zasnila nad tím, jak bude náš společný život nádherný.

Nu, nebyl.
Znáte to - velká svatba, tucty hostů, mis, soudků vína i piva, ten vzruch, zpěv, očekávání, svatební vinná polévka pro novomanžele, košilaté vtípky družbů... Obvyklé hry podobných obřadů, kdy nikdo nesmí být sám. Když jsme vcházeli v průvodu přiopilých svatebčanů do novomanželské ložnice a všichni nám přáli „dobrou noc“, potom se to stalo - nestalo se NIC! Alespoň nic z toho, co jsem si představovala a těšila jsem se, že s tím přitažlivým mužem ono sladké zakázené ovoce konečně okusím.
Můj nový manžel mi dal políbení na čelo a odešel; opustil mne jako nechutnou krmi. Proplakala jsem svou svatební košili.
Každou noc trávil mimo náš dům. Nerozuměla jsem tomu. Proč si mne tedy vlastně bral?

Po čase umřela má teta Mildred a já po ní zdědila kouzelný háv neviditelnosti. Manželovi jsem to zatajila. Měla jsem s ním i s pláštěm své plány.

Hned následující večer jsem se zahalila a držela se svého muže jako klíště. Vlastně jako klíště ne - jen jsem ho nenápadně následovala, kamkoli se pohnul. Naštěstí nepoužil k přepravě ani krb, ani přenášedlo, ale jen se - jako zloděj - vyplížil z našeho sídla a několika temnými nočními uličkami se přikradl k nenápadným dvířkům v cizí silné kamenné zdi. Po rytmickém zaklepání mu otevřela jakási ženština a on se vydal po schodech rovnou do sklepení - dobře tu cestu nejspíš znal. Měla jsem trochu strach, ale následovala jsem svého muže jako správná a věrná manželka.

Čekala tam na něj další žena. No - žena... Cosi, co mělo kožený obleček a bič. Jestli to byla více žena či muž se mi nepodařilo určit. Tehdy jsem zjistila, co můj manžel chce a na onom místě dostává, a proč nemá zájem o mu nevinnost. Pouze se dobře pojistil, aby mne nedostal jiný muž, a využíval mé nemalé věno k ukojení svých pochybných choutek.

Několik následujících roků jsem marně doufala, že se můj vyvolený alespoň jednou slituje, políbí mne a daruje mi potomka. Marně. Když už jsem se blížila ke konci věku, kdy se žena může radovat z dítěte, konečně jsem se odhodlala a vzala věci do svých rukou. V lektvarech jsem se moc nevyznala a tak jsem vyhledala v rodinné knihovně příslušný recept na elixír plodnosti a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí uvařila dostatečnou dávku - alespoň jsem si to myslela. V kuchyni jsem nikdy nebyla nejšikovnější a na vaření jsme doma vždy měli personál.

Následujícího večera jsem zařídila, aby se můj manžel nedostal z domu - záhadně zmizelé dveře, před ložnicí tajné schody se skluzavkou, přistál rovnou v posteli a nemohl se vymlouvat, že netrefí. Vyzvala jsem ho k přípitku na naše manželství. Neodvážil se odmítnout.

Ta noc byla naše první. Úžasná, spalující, dávající štěstí. A bohužel poslední. Nějak mi asi uklouzla ruka a - nu, desítky hodin milování nevydrží žádná žena, natož s tak slabým srdcem, jako bylo to mé.
Nevím, jestli mne někdy měl rád, a nevím, zda to, k čemu ho brzy poté odsoudil kouzelnický sněm, bylo spravedlivé. V lásku už nevěřím. Možná... v Boha? Nebo alespoň v určitou spravedlnost osudu?

Mého manžela popravili - za mou údajnou vraždu. Pokud nějaký Bůh existuje, chci se s ním seznámit. Líbí se mi jeho smysl pro humor.

Dnes mne můžete potkat tady, v Bradavicích, jako „Paní v růžovém pásu cudnosti“ či "Růžovou železnou pannu" - v růžovém sexy brnění, někdy, když mám chuť svého muže provokovat. On se tak roztomile mračí!
Moc ráda chodím na hodiny profesora Snapea - nikdy si nesplete špetky s hrstmi v receptech na lektvary, jako se to za života stávalo mně. A pokaždé, když jsme sami, vypráví mi o svých nešťastných láskách.

Ach, a znáte mého manžela? Teď si říká „Krvavý baron“. Jak patetické!
Pche, a to ho jen nechali k smrti vykrvácet z ran, které jsem mu způsobila nehty při mém prvním a posledním letu do nebes...

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský