Fantasmagorium

originál
Autor: Juxian Tang
Překlad: anonymní
Hlavní postavy: Severus Snape/ Albus Brumbál
Shrnutí: Albus Brumbál vždy velmi pečuje o své nástroje
Poznámka: Pozdn.Překladatele: V mnoha jiných povídkách jsem se setkala s názorem, že Brumbálovo znamení ochránilo Severuse, když umírající Voldemort vyssával ze smrtijedů jejich životní sílu, aby se zachránil. A pak také u soudu, když tímto dokázal, že patří Brumbálovi… I v jedné mé povídce něco takového je, ale jen Merlin ví, jestli ji vůbec dopíšu.

Dlaň milosrdenství

Albus miloval své nástroje. Vždy o ně velmi dobře pečoval a ony mu oddaně sloužily. Hůlka, kterou mu rodiče koupili, když mu bylo jedenáct. Dubové dřevo s blánou z dračího srdce. Hladká a teplá na dotyk. Za ta léta naplněná magií, nikdy ho nenechala na holičkách, stala se prodloužením jeho ruky. Myslánku, do které uložil tolik bolestných vzpomínek, které by mu jinak překážely, pokaždé zavinul do měkké látky. Pravidelně ji vyleštil tak, že svítila do temnoty. Své brýle Albus každý večer čistil měkkým ubrouskem dřív, než je odložil na noční stolek, aby i ony dosáhly svého odpočinku…

Když k němu před patnácti lety přišel hubený chlapec s mastnými vlasy a hořícíma očima, bývalý student, který sešel z cesty, smrtijed, Albus se postaral i o něj. Změnil ho. Celého ho předělal. Vzal špatné, dal dobré. Když skončil se svou prací, Severus Snape se stal nejlepším nástrojem Albuse Brumbála.

Nebylo to snadné. Proces změny byl dlouhý a bolestivý. Albus si dodnes pamatoval pohled široce otevřených očí. Přestože se zlatá slunce a hvězdy zdobící strop ředitelovy pracovny odrážely v těch černých očích, Severus nic z toho neviděl. Viděl to, co mu ukazoval Albus. To, co ho srazilo na zem. Zmučeného a zoufalého. Ale ne dřív, než mu to Albus dovolil. Albus natáhl ruku a shrnul mokrý pramen vlasů ze zpocené tváře. Severusův pohled se nezměnil, jen jeho řasy se zachvěly.
"Myslíš, že už to dál nevydržíš," řekl Albus. "O to ale nejde. Ne kolik vydržíš, ale kolik musíš vydržet."

To všechno bylo nutné, nepodstatno, kolik je to oba stálo. Nikdo neříkal, že tvořit je snadné. Tím spíš stvořit nového člověka. V tom krátkém životě bylo příliš špatného, nesprávného. Ale teď mohl Albus Severusovi pomoc, aby se s tím srovnal. Teď Severus dostal šanci, možnost napravit své chyby.

Tak Řád získal špiona mezi věrnými Voldemorta.

Severus byl zničený, téměř zlomený. Albusovo srdce se svíralo nad tím, co viděl. Úzká hruď chlapce se rychle zvedala a klesala. Ruce s prsty špinavými od lektvarů se svíraly a opět povolovaly, pot smáčel jeho tělo vrchovatou měrou. Zachvěl se, když se ho Albus dotkl a lehce sevřel jeho rameno, ale to byla jen bezděčná reakce. Nebyl tady, ale tam, kam ho Albus odvedl, aby mu ukázal celou hrůzu toho, co udělal.

Změnit, to byla velmi těžká práce. Vniknout do cizí mysli, krok za krokem dojít až úplně do nejtajnějších a nejtemnějších zákoutí. Ale Albus to udělal kvůli Severusovi. Odstranil vše, co nebylo důležité - hrdost, staré křivdy, podezřívavost, nesnášenlivost - aby se mohl dostat tam, kam chtěl. K tomu, co bylo uvnitř, za tou pevnou hradbou. K tomu, co je v každém z nás. Dětské zoufalé přání zavděčit se otci, přání někomu patřit, dobýt se uznání, získat lásku.

To vše mu mohl Albus dát; přiměl Severuse pochopit, jak moc po tom ve skutečnosti touží. A také to, že tato touha je jediné, co mu momentálně zůstalo. To ostatní, to špatné, zmizelo. Zmizelo to v okamžiku, kdy egoistický, namyšlený, drzý, vzteklý chlapec odešel a vrátil se ten, koho Albus potřeboval. Ten nový člověk mu patřil. Tělem, rozumem i duší.

Každý úspěch, kterého Albus při tvoření nového člověka dosáhl, byl jen dalším stupínkem na cestě k plnému ovládnutí. Tělo, jak tomu většinou bývá, se vzdalo jako první. Šaty, které ze sebe Severus před Albusem tak ochotně svlékl, byly jen prvním krokem k tomu, aby se odkryl celý před svým novým pánem.

Když před ním Severus klesl na kolena, vyděšený, zničený pocitem viny a zoufalství, věděl Albus, že je to kruté. Ale ta krutost byla páchána ve jménu dobra. Ukázal Severusovi všechny následky jeho výběru, jeho rozhodnutí. Příšerné vize budoucnosti, ve které světu vládne Riddle. Křičící děti a ženy, svíjející se pod cruciatem a pod těly násilníků, muže, kteří se na to musí dívat a očekávat příchod tmy. Bylo to nutné. Než člověk dojde ke světlu, musí poznat tmu. Tmu, kterou Albus viděl v černých očích svého bývalého studenta.

Ano. Severus viděl tmu, když ležel před ním, spoutaný kouzlem, aby si neublížil. Tak strašně se toužil otevřít, odkrýt, očistit se, že se snažil servat ze sebe kůži stejně, jako ze sebe serval šaty. Nechápal, že je ve skutečnosti tak bezbranný: s roztaženýma nohama, ukazující ochablý penis a varlata, okolí pokryté jemnými černými chloupky, vystupující žebra pod bílou kůží. S lebkou a hadem na předloktí, s modrou tepnou pulsující na vnitřní straně zápěstí.

Třásl se a trhal sebou, jako popálený, jako by se Albusova ruka dotýkala obnažených nervů. Ale už neexistovalo nic, co by mohl Albusovi zakázat, nebylo místo, kterého by se Albus nemohl dotknout. Když Albusova dlaň klouzala po jeho těle, lehce svírajíc, pak zase hladíc, cítil Albus, že Severus nakonec uvěřil teplu a lásce těch doteků.

V hrůze, která svírala celé jeho nitro, Severus pochopil, že mu Albus odpouští. Jeho bolest vytryskla v podobě polohlasně pronesených slov proklouznutých zpoza zaťatých zubů.
"Prosím… prosím…"
Vše, co dosud Albus dělal, bylo bolestivé. Bolest. Nic jiného. Ale tma pomalu mizela a objevovalo se světlo. Musel se dostat až na dno, aby ocenil pomocnou ruku, kterou mu Albus podával.

Laskavé a něžné doteky té teplé dlaně přiměly Severusovy oči, aby se ještě víc rozšířily. Jeho penis začal reagovat. Byl brzy tvrdý. Albus věděl, že Severus si nikdy nekousal rty, aby bolestí nevykřikl. Teď to dělal. Jeho hubená, zmučená tvář najednou vypadala mladě, naprosto nevinně. Byl krásný, když se udělal s výkřikem "Ne!" na rtech. Změnil se.

Stačilo. Albus dosáhl svého cíle; v tu chvíli se stalo něco… nějaká část jeho duše potřebovala víc. Bylo to nelogické a nebylo to nutné, vždyť ten mladý člověk mu teď patřil. Ale občas logika ustoupí citům. Albus chtěl ještě jeden, poslední důkaz.

A tak, když se naposledy dotkl Severuse, položil dlaň na vnitřní stranu jeho stehna, kouzlo starodávné magie se najednou objevilo v jeho paměti a téměř proti jeho vůli sklouzlo ze rtů. Z pod jeho dlaně vyšlehly plameny a Severus sebou trhl v návalu bolesti. Nevydal však ani hlásku.

Po chvíli Albus sundal dlaň a vše skončilo. Jeho nástroj, jeho špion, jeho drahý chlapec, bude po celý zbytek života nosit na sobě jeho znamení - otisk dlaně s dlouhými štíhlými prsty - vypálené na těle.

Pozdě bycha honit. Albuse napadlo, že to může být nebezpečné, kdyby se zjistilo, že znamení zla není jediným znamením vlastnictví na těle Severuse. Ale kdo by na to mohl přijít? Málokdo zatouží vidět nahého Severuse, zvlášť když se chlapec tak snaží, aby každého od podobných tužeb odradil.

Albus nikdy víc své znamení neviděl. Ale věděl, že tam je. Také když Voldemort zmizel a znamení zla na Severusově paži téměř vybledlo, druhý cejch tam zůstal. Albus ho nemusel vidět. Byl tam. A časem, když se Severus, po letech jízlivý, nesnášenlivý, mnohdy až hrubý, rozčiloval nad nějakým rozhodnutím ředitele, stačilo Albusovi položit ruku na jeho rameno. I tento nepřímý kontakt stačil, aby se Albusovo znamení na Severusově těle ozvalo.

Ano. Albusova dlaň mohla být laskavá, teplá, utěšující, podpírající. Ale vzápětí se mohla stát příšernou bolestí, připomínající Severusovi zlo, které dřív spáchal a nutnost nápravy. Albusovi stačilo, aby se Severuse dotkl a ten se stal poddajnou hlínou v jeho rukou.

Nikdy se nevrátili k fyzické blízkosti. Albus věděl, že by mu Severus dovolil cokoliv, dal by mu vše, co by si chtěl vzít. Možná ve svých osamělých snech Severus po cizích dotecích toužil. Tak moc, že si Albus občas říkal, že ho o to poprosí. Ale Severus neprosil. Albus ho mohl mít kdykoli by si zamanul. Možná právě proto to neudělal. A tak žili rok za rokem, aniž by k něčemu takovému došlo. Albus se Severuse nemusel dotýkat, aby se přesvědčil, že mu Severus patří. Patřil mu. Tělem, rozumem i duší.

Ale někdy, když bylo zle a jeho oči viděly hrůzu, kterou přiměl Severuse projít a ani slunce a hvězdy na stropě nedokázaly prozářit temnotu kolem, Albus cítil, že nejen jeho ruka zanechala cejch na Severusově těle. Cítil, jak se žhnoucí kůže a chvějící svaly navždy vryly do jeho dlaně.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský