Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Zrada se neodpouští. Ne zrada lorda Voldemorta. Zrádce je(skoro) vždy po zásluze potrestán. Někdy u toho mohou umírat i nevinní
Poznámky: Vy, kterým se líbila, mě prosím, neukamenujte. A vy, kterým ne, mne neukamenujte taky Navazuje na povídku Život není fér II: Až na krev

Život není fér III: Do náruče smrti

Siriusův mozek zarputile odmítal přijmout Severusovu smrt. Jeho ruku pěvně svíral ve své dlani, jako by chtěl svým teplem rozehřát chladnoucí tělo a očima, plnýma slz hleděl rozmazaně do jeho bílého, klidného obličeje, kterého už netížilo žádné trápení. Aura, která ho za života obklopovala a vyvolávala v člověku v jeho přítomnosti pocit bezbranné kořisti, strnule sledující přibližujícího se dravce, se rozplynula jako vánek.
Sirius políbil bezkrvé rty a prsty něžně přejel po otevřených víčkách. Obsidiánové oči se zavřely.
Mea culpa… mea culpa…“ drmolil dokola Brumbálův zlomený hlas. „Moje vina.“
„Jeho poslední slova… zněla podivně…“ útrpně šeptal Sirius. „On se neloučil… jako by se chtěl…“ zděšeně pohleděl na Brumbála, „… vrátit.“
„Co… co říkal?“
Brumbálovi se slova těžce drala z úst.
„Řekl… amulet… viteál… Reversio anima …“
Sirius zmučeně hleděl do prázdna.
„Vi… viteál? Řekl viteál?“
Brumbál ta slova přímo zakřičel.
Sirius sebou trhnul a překvapeně se na ředitele podíval.
„Ano, řekl. Jeho poslední slova si pamatuji moc dobře,“ s nepředstavitelnou bolestí v hlase řekl Sirius.
„To… to není možné,“ nevěřícně drmolil Brumbál. Najednou prudce zmáčknul Siriuse za ramena.
„Siriusi! Máte ten amulet? Rychle, nemáme moc času!“ rozrušením mu přeskakoval hlas.
V očích měl hrůzu, ale i… naději?
„Ne... nemám ho. Dal jsem ho kdysi Severusovi. Co se děje?“ vystrašeně reagoval Sirius na Brumbálovu nečekanou reakci.
„Víte, kde je? Rychle!“
Brumbál jím divoce cloumal.
Siriusovi se vybavily vzpomínky na ty chvíle, když mu Severus říkal, kam jeho dědictví schoval. Rychle kýval hlavou na znamení souhlasu a prstem ukazoval na dveře síně s lektvary.
„Běžte pro něj. Hned!“
Sirius sice vůbec nechápal, o co jde, ale jako o život vletěl do dveří. V místnosti byly kolem dokola desítky regálů se stovkami polic. Jak to jen tehdy Severus říkal?
Jedenáctka má pro mne magickou moc.
Myšlenky se mu honily hlavou rychlostí vichřice. Jedenáctý regál… jedenáctá police… zleva nebo zprava? Seshora nebo zespodu? Sakra!
Rychle začal počítat. Narazil na žlutou neprůhlednou lahvičku. Třesoucími prsty odšrouboval víčko a vylil obsah. Vytekla odporně páchnoucí hustá hmota. Vztekle s ní mrštil o zeď a zkusil počítat z druhé strany. Vzal do ruky drobnou lahvičku bez štítku. Zkusil ji otevřít. Uzávěr pevně držel, nepovolil. Praštil s ní na zem, až se roztříštila a vypadl z ní jeho amulet s řetízkem. Potěšen ho rychle vzal do ruky a utíkal zpátky. Cestou se ho pokusil otevřít. Víčko se ani nehnulo, bylo zaseknuté. Bleskově ho přinesl Brumbálovi.
Brumbál s respektem chytil šperk do ruky a s posvátnou úctou se na něj zahleděl, v očích se mu zračila nepřehlédnutelná bázeň a neklid.
„Vysvětlete mi, co….“ šokovaně pronesl Sirius.
„Později. Není čas. Jak přesně znělo to zaklínadlo? Honem! Je to důležité!“
Sirius pomalu zopakoval magickou formuli.
Brumbál vzal amulet mezi prsty, dotknul se ho špičkou své hůlky a téměř obřadně vyslovil: Reversio anima.
Víčko s rubínem cvaklo a odklopilo se. Ozval se sotva slyšitelný, syčivý zvuk a zpod uvolněného rubínu vystoupal tenký proužek stříbrné mlhoviny. Lehounce se vznášel těsně nad drahokamem, pořád s ním spojen tenoučkým paprskem a chvěl se, jako kdyby někdo na něj jemně dýchl. Zprůhledněl a začal se shlukovat do obrazce.
Brumbál i Sirius na tento ojedinělý úkaz koukali se zatajeným dechem a rozšířenými zřítelnicemi. Brumbál pomaličku amulet přisouval k Severusově bílému obličeji. Dával veliký pozor, aby nepřetrhl stříbrné pavučinkové vlákno. Když byl amulet těsně u Severusovy tváře, stříbřitý obrazec se rozechvěl, nit se přetrhla a oddělila od drahokamu. Mlhovina se ještě vteřinku třepetala nad Severusovou tváří a pak vklouzla do jeho pootevřených rtů.
Brumbál se Siriusem ani nedýchali.
Po chvíli, která se zdála věčností, se najednou Severusova hruď začala sotva znatelně zvedat a klesat. Sirius položil hlavu na jeho prsa a uslyšel tlukot srdce, i když velice slabý a nepravidelný. Přiložil ucho k Severusovým rtům a uslyšel slaboučký, téměř nepostřehnutelný dech.
Vytřeštil nevěřícně oči. Chytil Severusovu ruku do své dlaně a přitiskl si ji k ústům. Zdálo se mu, že už nebyla tak studená. Pomalu otočil hlavu k Brumbálovi a s obrovským otazníkem v očích žádal vysvětlení.
Brumbál se ztěžka postavil na nohy, sám na první pohled vyveden z míry. Potřeboval aspoň chvíli na vypořádání se s tím, co teď zažili a na utřídění svých myšlenek.
Zmohl se jen na pouhých pár slov.
„Musíme ho dostat do postele.“
Sirius mohl použít hůlku a nadnést Severusovo tělo do vzduchu, ale sklonil se k němu, vzal ho do náruče a přitiskl si ho pevně k tělu. Odnesl ho do jeho ložnice, kterou důvěrně znal. Jemně a opatrně ho položil do postele a pečlivě zakryl peřinami. Starostlivě přiložil ucho k jeho rtům, aby se přesvědčil, že dýchá a nahmatal tep. Vzal od Brumbála amulet Blacků a tak, jako kdysi před lety, mu ho pověsil na krk.
Zůstal u něj sedět.
Brumbál stál u okna, zády k Siriusovi a zamračeně hleděl do tmy.
„To, čeho jsme tady byli oba svědky,“ začal, „mně nepřekvapilo o nic méně, než vás… a upřímně řečeno, já sám jsem se s tím setkal poprvé ve svém dlouhém životě.“
Na chvíli se odmlčel, sám ještě rozrušen z věcí minulých.
„Když jsem se před chvílí dozvěděl, že Severus si vytvořil viteál, bylo to pro mě šokující zjištění.“
Brumbál ještě pořád nevěřícně kroutil hlavou.
„Co je to, ten viteál?“
„Je to předmět, do kterého kouzelník uzamkne jednu část své duše, aby se po smrti té druhé mohla vrátit zpátky do jeho mrtvého těla a on mohl žít dál,“ snažil se to vysvětlit.
„To bylo… to byla… Severusova duše?“ zakoktal Sirius ohromeně.
„Zcela jistě. Za návrat do života zaplatil ale strašlivou daň, jen málokdo je toho schopen. Nejenom, že svoji duši má už navždy rozdrásanou na dva kusy, ale mohl ji rozpoltit jedině za cenu vraždy.“
„Chcete říct, že Severus někoho… zabil?“ nevěřícně vytřeštil oči Sirius.
„Ano. Ale řekl bych, že to bylo ještě v dobách, když propadl Zlu a sloužil lordu Voldemortovi,“ dodal zkroušeně. „Kdy že jste mu dal ten prsten?“
„Ještě, když jsme byli studenti,“ zašeptal s ostychem Sirius.
„Takže mé předpoklady jsou správné. Kouzelník Voldemortova formátu s mladým Severusem jistě snadno dokázal manipulovat, když to dokázal i se spoustou starších a zkušenějších kouzelníků. Nicméně ho to neomlouvá. Zabít člověka je neodpustitelný zločin, i když to vykonal pod silným vlivem Pána všeho Zla,“ smutně dodal.
Přistoupil od okna k posteli.
„Severusovi teď hrozí velké nebezpečí. Kromě Voldemorta, pokud vím, se žádnému kouzelníkovi ještě nepovedlo navrátit se z říše mrtvých. Jestli se Voldemort dozví, že Severus žije, podruhé už si dá záležet, aby nepřežil.“ Zachmuřeně si uvědomoval, že Voldemort neudělá stejnou chybu dvakrát. „Bude se muset skrývat, až dokud Voldemort nebude poražen.“
„Schovám ho zatím ve svém domě a postarám se o něj,“ navrhl Sirius.
Brumbál se na něj podíval přes okraje brýlí a Sirius se zarděl.
„Výborný nápad, Siriusi. Až se trochu vzchopí po tom zmrtvýchvstání, předpokládám, že to bude nějakou dobu trvat, přestěhujeme ho k vám. Přesto, jakou má Severus černou a temnou minulost, včas pochopil, že to není cesta, po které chce jít. Udělal pro nás a pro Řád víc, než kdokoliv jiný. Musíme ho chránit,“ rozhodl Brumbál.
O osudu Severuse Snapea bylo rozhodnuto na všech frontách. Nejen v této místnosti. Brumbál se zvedl k odchodu a rychle opustil Severusovy komnaty.
Sirius přistoupil k posteli, něžně se zahleděl do bledé bezvědomé tváře, špinavé od zaschlé krve, lemované slepenými pramínky černých vlasů.
„Můj Severusi…“
Rty se mu pohybovaly beze slov.
Odhrnul peřinu, svléknul mu zakrvácené oblečení, umyl ho, ošetřil a převléknul. Vyměnil čisté peřiny a opatrně ho položil do postele. Lehl si k němu, otočil si ho zády k sobě, aby se mohl na něj zezadu co nejvíc přitisknout, uložil si jeho křehké tělo do své náruče a zabořil obličej do mokrých, vonících vlasů.
Sirius Black, ten tvrdý, těžkým životem zkoušený chlap, přeživší všechny útrapy těžkého žaláře, kterého nezlomili ani mozkomorové, se nahlas rozbrečel, usedavým, srdcervoucím pláčem a máčel polštář hořkými slzami.

*****

Pokojem se vznášela příjemná vůně cigaretového dýmu. Potemnělou místnost osvětlovaly pouze žlutooranžové plameny, plápolající v krbu. V přítmí v rohu, kam nedopadalo už téměř žádné světlo, stálo tmavé křeslo, přisunuté přímo k posteli a každou chvíli z něj zazářilo malinké červené světýlko cigarety.
„… byl jsem šťastný, když jsem po svém útěku zjistil, že jsi na naší straně a hlavně, že jsi to přežil. Celá léta jsem se sžíral tím, jestli jsi vůbec živý. O spoustu vzpomínek na tebe jsem ve vězení přišel, ale ještě pořád mi jich zbývá dost, abych si pamatoval na naše nejšťastnější společné okamžiky. Ani mozkomorové mi nedokázali vysát vzpomínky na to, že jsi jediný tvor na světě, kterého jsem kdy miloval…“
Siriusův pohled se upíral na nehybné tělo, ležící v jeho posteli. Tři dny si už takhle povídal se Severusem, od té doby, co si ho z Bradavic vzal k sobě. Téměř nespal, s výjimkou občasného zdřímnutí v křesle, když už se jeho tělo vzepřelo, ale při sebemenším zvuku se okamžitě probral.
Severus se od osudného střetu s Voldemortem ještě neprobral z bezvědomí a Sirius nechtěl propást ten okamžik. Bál se o něj, Severus pořád ještě stál na miskách vah mezi životem a smrtí. Vedl s ním tento dlouhý monolog, i když věděl, nebo možná právě proto, že věděl, že Severus ta jeho vyznání neslyší. Protože nahlas by mu je nikdy nedokázal říct. Muži si přece takové věci neříkají.
„… vím, že jsi měl od dětství těžký život a nikdy sis nikomu ani slůvkem nepostěžoval. Všechnu bolest jsi uzavřel do sebe…“
Uhasil cigaretu, naklonil se v křesle a chytil do dlaní Severusovu ruku, ležící bezvládně vedle jeho těla.
„Možná, že kdybys jakkoliv projevil své emoce, dal jim volný průchod a nedržel to v sobě, možná by se z tebe nikdy nestal Smrtijed… a nikdy by to nedopadlo takhle…“
Hlas se mu zadrhal a bylo v něm slyšet hluboký smutek a emoce.
„Zažil jsi ve svém životě málo lásky a hodně utrpení, ale dávám ti slib, že až tohle všechno skončí, postarám se o to, abys už byl až do konce života jen a jen šťastný… vynahradím ti všechnu bolest, kterou jsi v životě protrpěl… nikdy tě neopustím… a nedovolím, abys zase opustil ty mně… budu se za tebe rvát… proti všem…“
Slova se mu těžce vyslovovala, hrdlo měl vyprahlé.
„Slibuji ti, můj drahý Severusi, že jestli se z toho dostaneš… jestli budeš teď bojovat za svůj život… pro nás oba… přísahám, že tě zahrnu láskou, jakou jsi nikdy nepoznal… a budeme žít už stále spolu a rozdělí nás jen smrt… Severusi… prosím… bojuj…“
Poslední slova už jen šeptal, neschopen mluvit dál. Přitiskl rty na Severusovu ruku, sklonil hlavu a opřel o ni své rozpálené čelo.
„A to budeme žít tady v té polorozpadlé barabizně?“ ozval se najednou z peřin tichý hlas.
Sirius prudce sebou škubnul a málem vyskočil z kůže. Vylítl z křesla, jako kdyby si sedl do vosího hnízda.
„Severusi… bože, Severusi…“ neschopen jakéhokoliv dalšího slova se vrhnul na něj s takovou radostí, až Severus zalapal po dechu.
„Pomalu, Blacku, nebo mě udusíš a já zpátky už nechci,“ zasténal Severus.
Severus Snape se definitivně vrátil mezi živé.
Sirius se rozesmál, jako už velice dlouho ne. Byl to nervózní smích, promíchaný napětím a strachem minulých dnů, ale šťastný. Přešel ke krbu, vzal pochodeň a zapálil svíčky na pětiramenném svícnu u postele. Místnost se rozjasnila, Siriusova tvář ještě víc. Pomohl Severusovi opřít se a upravil mu za zády polštář. Přinesl mu vodu a pomohl mu napít. Přisedl si k němu na postel a šťastně koukal do bledé tváře, ale už se slabým náznakem ruměnce.
„Siriusi, ty ses oholil,“ hlubokým sametovým barytonem promluvil Severus.
„To kvůli tobě.“
„Bylo už načase.“
„Co na to říkáš?“
„Vypadáš… přijatelně.“
„Jenom přijatelně, ty prevíte?“
„Cos čekal, že padnu do mdlob?“
„Přinejmenším.“
„Akorát nevím, čím mě teď budeš lechtat po zádech.“
„Poradím si. Mám ještě více možností.“
„Ty bych chtěl zažít.“
„Zažiješ.“
„No ne, a mne jsi taky sjel,“ překvapeně řekl Severus, když si rukou přejel po hladce oholené bradě.
„Nejen tam.“
„A kde ještě, ty nemravo?“
„Věnoval jsem péči celému tvému tělu,“ spiklenecky mrknul Sirius.
„Doufám, žes nezneužil toho, že jsem byl mimo vědomí a nemohl jsem se bránit.“
„To se už asi nedozvíš.“
„Poznám to, až si sednu.“
„Nepoznáš, dal jsem si záležet.“
„Ty parchante.“
„Taky tě miluji.“
„A udělej něco s tou barabiznou, jestli chceš, abych s tebou tady žil.“
„Mám vymalovat na růžovo?“
„To se opovaž.“
„Dobře, na černo.“
„Neschváleno.“
„Tak si to udělej sám.“
„Neodsouhlaseno.“
„Jen počkej, až ti bude líp.“
„Hmm, už se těším.“
„Moc se netěš.“
„A vyhradíš mi jednu místnost pro mé lektvary,“ zvedl výhrůžně ukazováček Severus.
„Jdi se vycpat s tvými lektvary.“
„Taky po tobě toužím.“
„Bastarde.“
Deset sekund se snažili tvářit vážně, ale pak se oba najednou hlasitě rozesmáli.
Po chvíli nezbytně přišlo to, co přijít muselo. Severusův veselý obličej se pomalu začal zatahovat mraky.
„Siriusi,“ pohled upřel přímo do modrých očí. „Musím ti něco říct. Vzhledem k tomu, že jsem zase zpátky na tomhle slzavém světě… je mi jasné, že už víš, jak strašlivou věc…“ hlasitě polknul, „… jsem kdysi udělal. Nikdy jsem ti to nemohl říct, moc jsem se bál, že bych tě ztratil a…“
Sirius mu přiložil ke rtům prst, aby je umlčel.
„Nechci slyšet nic o tvé minulosti, ať je jakákoliv. Žijme přítomností a budoucností. Miluji tě a pokud to tak cítíš i ty, nic jiného mne nezajímá. Chci být s tebou, dokud jeden z nás nezemře,“ mluvil k němu něžně, jako k dítěti. „Jen doufám, že až to přijde, já budu ten první.“
„Prosím, to neříkej, Siriusi.“
„Co my víme, jaký nás čeká osud. Zítra můžu být už mrtvý. Nebo ty… nebo oba…“
„Nesmíš se takhle rouhat, smrt je… děsivá.“ Severus se celý zachvěl. „Přesto… kdybys byl první… přišel bych brzy za tebou.“
Sirius se k němu naklonil a objal ho. Položil si jeho hlavu na své rameno a hladil ho po vlasech. Ústa si zahrabal do dlouhých vlasů.
„Siriusi…“ šeptal mu tiše do ramene Severus, „… byl jsem… v předpeklí. Stál jsem před samotnou bránou pekla.“
Tělo se mu roztřáslo, jako nahému v mrazu. Sirius si ho přitáhl silněji do náruče a kolébavě ho konejšil.

*****

„Všechno nejlepší k narozeninám!“
Sirius vtrhl jako vichřice do pokoje, na hlavě nakřivo naraženou barevnou papírovou čepici a pískal jako o život na papírovou píšťalku, která se každým fouknutím natáhla a pak zase stáhla.
„Zbláznil ses, Blacku? Úplně jsem se lekl. Mohl jsem tě zabít,“ řekl nevrle Severus a rychle schoval hůlku zpátky do kapsy. Stál u okna a sledoval hustě se valící sněhové vločky.
„Severusi, dnes ti je čtyřiatřicet! A to se musí oslavit!“
„Co bych měl jako slavit? Že se mi druhý břeh zase o kus přiblížil? Stárnout není zase tak fajn.“
„Severusi, nebuď tak protivný. Tady máš dárek.“
Severus rozbalil krabičku. Drahá kolínská. Připomnělo mu to zašlé časy s Luciusem.
„Tos nemusel, ale děkuji,“ řekl studeně.
„Mám pro tebe ještě jeden dárek.“
V Siriusově hlase bylo patrné nadšení, v nebeské modři jeho očí se mu blýskalo. Vzal vzpouzejícího se Severuse za ruku, dovedl ho k posteli a přinutil si sednout. Dal mu malý balíček a Severus do něj nahlédl. Vytáhl černý šátek a kožený řemínek.
„To si mám uvázat na hlavu, nebo co?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
„Ne tak docela,“ mazaně odpověděl Sirius a mrknul na něj levým okem.
Svým šarmem přinutil Severuse, aby si lehnul na záda a dal ruce za hlavu. Severus ho neochotně poslechl.
„S novým věkem… nové zážitky,“ tajemně se usmál Sirius.
Obemkl Severusova zápěstí, ovinul kolem nich řemínek a pevně ho upnul dozadu ke kovové pelesti. Severus se překvapeně na něj podíval a pokusil si vymanit ruce z pout.
„Co to má znamenat, Blacku?“
Několikrát zacloumal zápěstími, až se zatřásla pelest. Nikdy nikomu nedovolil, aby ho spoutal a tento pocit bezmoci se mu ani trochu nezamlouval.
Sirius neodpověděl. Políbil ho na dlouhé řasy, zblízka se podíval do té hloubky černých očí a jasná modř těch jeho byla poslední, co Severus uviděl. K očím se mu znenadání přiblížila černá páska a vše zahalila neproniknutelná tma. Počáteční panika, která se Severuse začala zmocňovat, když se ocitl připoutaný, ho teď opanovala v plné síle. Žaludek se mu svíral, jako by se uvnitř těla obracel naruby a na hrudi mu sedělo něco neviditelného a těžkého, co mu nedovolovalo nadechnout se. Začal sebou prudce házet.
Zalehlo ho Siriusovo tělo.
„Přestaň, nebo si ublížíš,“ šeptal mu konejšivě do ucha uklidňující Siriusův hlas. „Věř mi.“
Byla to otázka bezmezné důvěry. Severus byl úplně bezmocný a bezbranný, neuviděl by, kdyby ho někdo chtěl napadnout, nebo mu ublížit, nemohl použít nitrozpyt a jako spoutaný se nemohl ani jakkoliv bránit. Byl zcela v Siriusově moci.
Hbité prsty mu začaly rozepínat košili. Vklouzly pod ni na holou kůži a dotýkaly se hrudi, zvedající a klesající nervozitou. Prsty sjely níž, naučeným pohybem, snad tisíckrát opakovaným, rozeply pásek a poklopec a zbavily ho kalhot a spodního prádla.
Doteky ustaly. Jelikož nic neviděl, sluchový smysl napínal k prasknutí. Otáčel hlavu na všechny strany ve snaze zachytit jakýkoliv zvuk. Dřív, než cokoliv uslyšel, ucítil těsně u obličeje vůni své kolínské. Nevědomky se mu zvedly koutky. Hned nato se mu rtů dotkl vlhký polibek. Něčí jazyk mu pootevřel rty a z cizích úst mu do těch jeho vtekl lahodný nápoj.
Na jazyku ucítil palčivou chuť whisky. S požitkem polkl. Měkká ústa se mu přisála k jeho rtům jako pijavice a zahltila ho vášnivým polibkem. Jazyk, nasáklý skotskou, mu zaplnil celá ústa. Nasál. Sevřel v ústech Siriusův horní ret a on zase jeho dolní. Rty se něžně spojily. Pohybovali pomalu rty a jemně je navzájem vtahovali do sebe. Hladová ústa se odtrhla od těch jeho a stáhla se, jemně tahajíc mezi zuby jeho spodní ret.
Přitisklo se na něj nahé tělo a prošla ním mohutná vlna nastupujícího vzrušení. Nervozita ustupovala do nenávratna.Ve slabinách ucítil něčí pevnou erekci, pomalým pohybem se otírající o jeho nabuzený penis.
„Ssseverusi… Sssnape… uslyšel tichý, smyslný sykot.
Těsně pod uchem ústa ucítil znovu, jak pomalu jezdí po krku a zuby, tisknoucí jeho kůži nezbednými kousnutími. Jeho tělo začalo vytvářet endorfin, který zablokoval receptory bolesti a toto malé fyzické násilí v něm vyvolalo erotický zážitek. Na jeho hrdlo dýchl horký dech a nad tepnou ho zalechtal třepetající se jazyk. Vzrušením stiskl v pěst spoutané ruce.
Špička jazyka začala prozkoumávat jeho tělo. Nedůvěra a strach zmizely v nedohlednu. Pomalu začínal přicházet na chuť výhodám pásky přes oči. Dvojnásob vnímal všechny doteky rukou, úst i jazyka, když nebyl rozptylován zrakem. Vzrušovalo ho, když netušil, které části jeho těla se Sirius hodlá věnovat, dokud to neucítil. O to víc doteky a laskání prožíval.
Jazyk se přesunul na druhou stranu hrdla a zanechával za sebou chladivou vlhkou stopu. Na dvou drobných, téměř zahojených rankách se mu jazyk zastavil. Rty se přilnuly a tisíci polibky zasypaly místo, odkud mu nedávno unikal život.
„Můj Severusi… jenom můj,“ tiše mluvící rty se dotýkaly pokožky a způsobovaly jemné vibrace na hrdle. Naskočila mu husí kůže a vlna vzrušení mu proběhla tělem až ke konečkům prstů na nohou.
Siriusova kolena mu roztáhla od sebe stehna a klekla si mezi ně. Ruce odhrnuly košili z hrudi až na ramena. Teplé dlaně hladily jeho kůži na prsou, bocích a ve slabinách. Hladily ho něžně, jemně, zlehka, sotva se ho dotýkaly. Oddával se tomu laskání a přerývaně dýchal.
„Jsi nádherný… úchvatný… jedinečný…“ šeptal mu rozechvělý Siriusův hlas do ucha.
Už jenom ten jeho šepot ho vzrušoval do krajnosti.
„Rozkošný… obdivuhodný…“ hladce oholená tvář se dotkla té jeho.
Zbaven zraku potmě tápal ústy po šeptajících rtech.
„Úžasný… sladký… fascinující…“ mumlající rty sklouzly níž a spolkly jeho bradavku.
Ucítil příjemné mravenčení v podbřišku. Nadané ruce sevřely jeho chvějící se penis. Hlasitě zasténal.
„Skvostný… oslňující…“ tichý hlas umlkl, když se ústa zaplnila jeho erekcí.
Severusova záda se nečekaným slastným prožitkem prohnula. Horká dlaň ho jemně zatlačila na břicho a vmáčkla zpátky do matrace. Ze všech sil se snažil zachovat si zdravý rozum. Šlo to dost obtížně, když vnímal sající ústa a špičku své erekce hluboko v Siriusově krku. Škubal zápěstími ve snaze vysvobodit se z pout, až se mu řemínek hluboce zařezával do kůže.
„Odvaž mě, Siriusi, prosím!“
Trhaně začal dýchat a stehna se mu neovladatelně rozechvěla. Rychle letěl k vrcholu.
Sirius to vycítil vibrací a silnějším ztuhnutím penisu a pohotově včas odtáhl obličej z jeho slabin. Severus rozčarovaně zakňučel.
„Nechci, aby ses udělal, dokud neřeknu,“ uslyšel Severus z druhého konce postele nelítostný hlas.
„Blacku, ty bestie!“ zaskuhral bolestně.
Severus se nadechnul a snažil se nad sebou znovu získat kontrolu. Sirius se po čtyřech přesunul ze slabin zpátky k jeho obličeji. Záměrně oddaloval jeho vyvrcholení. Severus letargicky visel v poutech a rozdýchával ustupující orgasmus.
„Siriusi, ty bídáku…“ supěl vzteky, „…pusť mě, ať tě můžu rozdrtit.“
„Ještě nepřišel čas, chci, aby sis to užíval co nejdéle,“ zbavil ho iluzí neúprosný Siriusův hlas.
Zklamaně zaúpěl. Jako slabou satisfakci ho Sirius odměnil náruživým polibkem. Přisál se mu na rty a pomaličku do sebe vtahoval všechen vzduch z jeho plic, až ho úplně vysál. Ústa se oddělila a Severus zalapal po dechu z nedostatku vzduchu. Několikrát se zhluboka nadechl.
Sirius se vzdálil. Severusovy smysly byly napjaté očekáváním, co bude dál. Matrace se prohnula a Sirius si přisedl k ležícímu tělu.
„A teď tě čeká špetka exotického koření, která zvýrazní chuť sexu,“ řekl tajemně. „Připrav se, bude to možná trochu bolet,“ varoval ho Siriusův hlas.
Severus zmateně napnul všechny svaly v předzvěsti neznámého.
„Siriusi, jestli se mi to nebude líbit, budeš toho litovat,“ výstražně zavrčel.
Zaslechl Siriusovo ušklíbnutí.
„Bude se ti to líbit, slibuji.“
Prsty mu masírovaly hruď a nehty jemně škrábaly napjatou kůži v přípravě na akt. Tušil, které místo bude postižené bolestí. Napnul prsní sval, v nevědomí, co ho čeká.
Ruka se stáhla pryč. Těsně před tím, než se mu rozletěla do kůže pálivá bolest, ucítil vůni zapáleného knotu. Sykl bolestí a zatnul zuby. Prsty se mu ovinuly kolem koženého řemínku a pevně ho stiskly v dlaních. V místě, kam dopadly kapičky žhavého vosku, se mu okamžitě rozeběhly do nervů ohnivé jiskřičky. Prvotní bolest po chviličce polevila a ustoupila příjemnému teplu, rozlévajícímu se po celé hrudi.
„Jsi v pořádku?“ přerušil Sirius zasvěcování do metody tekutého vosku.
„Pokračuj, nejsem z těsta,“ netrpělivě ho pobízel Severus.
 Cítil, jak na jeho hruď a břicho dopadají rozžhavené kapky, zaštípaly a téměř ihned tuhly v malé kulaté ostrůvky. Syčel počátečnou bolestí, aby se pak poddal vzrušujícímu horku, prostupujícímu mu pokožkou přes dermis až ke konečkům nervů.
Sirius sfoukl svíčku a odložil ji. Opět si klekl mezi Severusova stehna, naklonil se nad jeho tělo a jazykem začal přejíždět mezi hromádkami ztuhlého vosku, přilepenými na Severusově kůži. Bral mezi zuby ztvrdlé kapky a opatrně je odlupoval od kůže. Na porušené kůži zůstávaly po nich červené skvrny. Tělo jimi bylo přímo poseto. Každou z nich Siriusovy rty políbily a jazyk polaskal. Severus předl jako kotě.
Pak si uvědomil vlhkou dlaň na svém ztopořeném penisu a špičku žaludu mezi Siriusovými rty. Celým tělem mu projela vlna vzrušení, silnější než mořský příboj. Zcela jí podlehl. Zhluboka dýchal a nabíral nosem takové množství vzduchu, že ho nosní přepážky už nestačily pobrat. Otevřel rty, aby se nezalknul. Opojenými smysly vnímal Siriusova nemravná ústa, snažící se vysát z jeho penisu kapku touhy a dlaň, nelítostně svírající jeho erekci. Začal se propadat do propasti neovladatelného chtíče, vášně a rozkoše.
„To bude moje smrt, Siriusi,“ sténal, opilý slastí.
Ústa se odtáhla od žaludu a přesunula se k Severusovým rtům. Nestydatý jazyk vklouznul mezi jeho zuby, pootevřel je a vyhledal Severusův. Dotknul se ho a předal mu kapku touhy. Severus ucítil na špičce slanou chuť a divoce nasál. Jazyky a zuby jim pak v jeho ústech sváděly kousající bitvu. Siriusův to vzdal první a pomalu vyklouzával ze Severusových úst.
Severus si olízl rty. Měly nasládlou chuť krve. Postřehnul Siriusův nepatrný pohyb a uslyšel otvírat stolek vedle postele.
Pak najednou, zcela neočekávaně, do jeho análního otvoru vklouzl prst. Bylo to tak překvapivé, že instinktivně stáhnul kolena k sobě. Narazil na Siriuse, klečícího mezi jeho stehny.
„Klid, Severusi, nejseš přece panic,“ uklidňoval ho konejšivý Siriusův hlas. „Vím o tom své.“
„Bylo to… nečekané,“ nevrle odpověděl Severus. „Kdybych viděl, co chceš dělat, tak by se to nestalo. Sundej mi to z očí.“
Styděl se za to, že ucukl, jako nějaký začátečník, obzvlášť, když už to takhle dělali aspoň stokrát.
„Uvolni se,“ smyslně zašeptal Sirius a pomalu mu roztáhl stehna.
Poučen předchozí zkušeností začal nejdřív s externí masáží. Jemným kroužením mu začal masírovat G-bod na hrázi pod varlaty. Severus tiše sténal, když mu Sirius zvenčí stimuloval prostatu. Když se uvolnil na maximum, Sirius přesunul prsty blíž k otvoru a začal provádět thajskou masáž. Kluzký prst opět vnikl dovnitř, až na doraz. Severus nahlas zasténal a penis se mu zachvěl vzrušením. Počáteční napětí trvalo jen krátce. Pohyb prstu dovnitř a ven mu rozehříval elastické a přizpůsobivé svaly svěrače a ty se mírně rozšířily. Poskytly možnost vzápětí přidat hned další dva prsty najednou. Lehce vklouzly roztaženým otvorem. Prsty v jeho těle dělaly divy.
Severus vymazal z mysli všechny myšlenky a soustředil se jen na pohyb ruky ve svém těle a blaženě pohyboval pánví, aby ji cítil co nejhlouběji. Sirius přesně věděl, kterých míst se má dotýkat a když pohladil měkký, kulatý objekt velikosti kaštanu, Severus se mu začal pod jeho druhou rukou neovladatelně kroutit a svíjet. Sirius volnou rukou objal kolébající se penis a začal ho pomalým pohybem třít. Severusovi na čele vyrazily kapky potu a zmítal se ve spalující touze.
„Siriusi… chci se tě dotýkat… uvolni ta pouta… dělej... “
Zoufale se snažil uvolnit ruce z pout, aby je mohl zapojit do tohoto opojného rituálu sexuální magie. Cloumal s nimi, nejdříve Siriuse prosil, pak sprostě klel a nakonec vyhrožoval, ale jeho prosby, ani výhružky nebyly vyslyšeny.
„Siriusi, prosím… pusť mě…“ škemral, ovšem bez odezvy. „… Blacku, ty parchante… rozvaž ta pouta!“ škubal zoufale spoutanýma rukama, „… ty ničemo… aspoň mi sundej tu pásku, ať tě vidím… zabiju tě, až budu zase schopen racionálně uvažovat… Siriusi, chci tě moc…“ úpěl neovladatelnou touhou.
„Ještě jsem nedovolil, aby ses udělal,“ připomněl mu Sirius, ale hlas se mu zastřeně chvěl a nedokázal skrýt své vlastní vzrušení ze Severusových spontánních projevů.
Vytáhl prsty a sáhnul po svíčce. Opatrně ji zasunul do otvoru a začal jí lehce uvnitř pohybovat. Nárazy nesměřoval přímo na prostatu, ale hlouběji do útrob. Severusovou reakcí byl extatický pocit na samé hranici vědomí.
Sirius taky jen velice stěží ovládal své libido, už jen Severusovo zmítající tělo ho přivádělo do stejné extáze. Povytáhl svíčku ven, zdeformovanou, jak teplo útrob rozehřálo vosk a její špičkou jemně narážel na prostatu. Severus už úplně ztratil kontrolu nad svým tělem, zduřené a tvrdé bradavky ho bolely, uvědomoval si příznaky blížícího se orgasmu. Rychlá výměna vzduchu v plicích, zvýšená oběhová činnost, pocení, zrychlená činnost srdeční a vysoká tepová frekvence. Byl totálně nadranc.
„Siriusi… Siriusi, odvaž mě…“ namáhavě sténal touhou před samou hranicí vyvrcholení. „… sundej mi ta pouta … prosím… chci tě líbat… chci tě objímat… osvoboď mě, sakra!“
Zuřivě mlátil pelestí. Sirius jako by neslyšel, nemilosrdně pokračoval pomalým tempem, bez ohledu na vlastní vůli.
„Ty prevíte…“ zasípal Severus a vzpíral se divoce v poutech. „…to je horší, než galeje… rozvaž mě, ať tě můžu rozcupovat… uškvařím tě ve vlastní šťávě, bastarde…“ zatínal pěsti a snažil se přetrhnout ta zpropadená pouta. „…Siriusi… prosím… chci tě hluboko v sobě…“ ochraptěle sténal. „… ty neřáde …chci tě … chci tě moc…“
Nedokázal se už nijak ovládat.
Sirius konečně uznal, že už Severuse nehodlá dále trápit oddalováním jeho vyvrcholení a odměnil ho.
„Udělej se, Severusi… pro mě… teď…“ zašeptal Sirius a obklíčil svými ústy jeho penis. Začal s nimi jezdit nahoru a dolů po celé délce štíhlého penisu a silným sáním během pár vteřin přivodil Severusovi velkolepý, grandiózní orgasmus.
„Já tě zabiju, Blacku!“ zařval Severus vítězným výkřikem opičího samce. Sirius přitiskl jazyk proti otvoru v žaludu a přijal tak celý výstřik na jazyk. I tak se zalykal prudkým výstřikem semene a jeho množstvím. Namáhavě polkl.
Severus ve výbuchu vyvrcholení sevřel pěsti kolem pout a trhnul s nimi, až se mu zařízly hluboko do zápěstí a do krve rozřízly pokožku. Kožený řemínek se přetrhl a Severus osvobozen strhnul pásku z očí. Pevně sevřel do dlaní Siriusovu hlavu a prudce pánví přirazil do jeho úst, až mu špička pronikla až do hltanu. Tlačil mu hlavu dolů. Když se Sirius začal dusit, teprve uvolnil tlak.
„Ty bastarde, to ti nedaruji,“ zavrčel Severus, když se trošičku vzpamatoval. „vymlátím z tebe tu hříšnou duši.“
Rychle se zvedl, klekl na kolena a se zvířecí divokostí hrubě přinutil Siriuse lehnout si na břicho. Ruku ho objal kolem pasu a velkou sílou, zcela neodpovídající jeho proporcím, ho nadzvedl do vzduchu a na všechny čtyři. Popadl lahvičku lubrikantu, vylil obsah na prsty a hojně potřel gelem Siriusův anální otvor.
„Já nejsem žádný takový romantik, jako jsi ty, Blacku… to já nikdy nebyl,“ mluvil temným, záhadným hlasem.
Zasunul hned dva prsty do Siriusova těla a rychle s nimi šoustal otvor. Brzy přidal další a všechny tři od sebe roztáhl. Druhou rukou zároveň přiváděl ke vzrušení naučenými pohyby svůj ochablý penis.
Sirius hekal a supěl blahem, jeho vzrušení, celou poslední hodinu potlačované, nabývalo na intenzitě, zesilovalo a vystupňovávalo se. Ruce se mu nezkrotně třásly a hrozily, že se v loktech podlomí. Nespoutaně přirážel svým zadkem na prsty.
„Žádná poetika nebude, Blacku. Předvedu ti… animální sex,“ ďábelsky se zašklebil Severus a dal volný průchod svým nízkým pudům a neovladatelné tělesné žádostivosti. Najednou vytáhl prsty a do kluzkého, roztaženého otvoru vrazil svůj vztyčený, ztopořený penis. Sirius zařval a padl na lokty. Severus to ignoroval a pekelným tempem přirážel do hlubin jeho těla.
„Ošukám tě do bezvědomí, Blacku… za to, jak jsi mě celou hodinu mučil,“ chraptivě oddechoval.
Pevně obejmul Siriusovy boky a zuřivě si je narážel do svých slabin. Jejich hlasité vzdechy a sténání se míchaly do jediného souzvuku. Severus se naklonil na Siriusova záda a sevřel chumáč černých, zpocených vlasů ve své pěsti a zamáčkl mu hlavu do matrace.
„Zašukám tě až na dno postele, ty mizero…“ trestajícím tempem pohyboval svou pánví dopředu a dozadu. Druhou ruku ovinul kolem Siriusova pasu a přitiskl ji k jeho houpající se erekci. Stejným šíleným tempem mu ji začal honit. Siriusovy nádherně slastné výkřiky tlumila matrace, do které měl obličej zabořený Severusovou tlačící dlaní. Na záda mu dopadaly kapky potu ze Severusova propoceného těla. Divoké, zvířecí řádění obou lesklých těl se nezadržitelně blížilo k vyvrcholení. Severus posledními náruživými přírazy sebe i Siriuse přivedl na okraj propasti, odkud už není cesty zpátky. Oba dva téměř najednou vybuchli ve víru orgasmu, silnějšího než erupce sopky.
Svalili se k smrti vyčerpaní vedle sebe na postel, Severus svou erekcí pořád ještě spojen se Siriusem. Zhluboka dýchali a popadali dech. Tep se zklidňoval, činnost srdce se zpomalovala a plíce pomalu nabíraly běžný objem vzduchu.
Severus vytáhl svůj ochablý penis a přitiskl se na zpocená Siriusova záda. Odhrnul mu pramen vlasů, potem přilepený ke krku a vtisknul lehký polibek na šíji.
„Chtěl bych mít narozeniny častěji,“ zašeptal mu do vlasů. Ucítil, jak se Siriusovo tělo chvěje tichým smíchem.
„Nerad to říkám… ale byl to ten nejkrásnější sex, jaký si vůbec pamatuji. Takový orgasmus jsem ještě nezažil, ty prevíte,“ přiznal se mu Severus a kousnul ho do ucha.
„Kdo umí, ten umí,“ chlubivě prohlásil Sirius. Ucítil jemné plácnutí po zadku a zachechtal se. Severusův prst mu kreslil po mokrých zádech.
„Jsem konečně v životě šťastný, Siriusi a to jen díky tobě. Moc tě miluji,“ předl Severus a pevněji si přitiskl Siriuse do náruče.
„Stává se z tebe romantik, Severusi,“ ušklíbl se Sirius a otočil se k němu.
„To tedy ne,“ zaprotestoval Severus. Políbil ty smyslné rty, které se mu tak nabízely. Chutnaly hořce, po jeho semenu.
„To tedy ano. Vystavuješ všem na obdiv svůj vzhled tvrdého, chladného, nepřístupného chlapa, uzavřeného do sebe a přitom hluboko pod krunýřem skrýváš romantickou dušičku a citlivé, vnímavé srdce. Copak bys jinak takhle škemral a prosil, abych ti sundal pouta a mohl jsi mě hladit a líbat, ty romantiku?“ usmál se na něj krásně Sirius a vrátil mu polibek.
Severus se nabubřele odtáhl, Sirius odhalil jeho tajemství.
„Počkej, až budeš mít narozeniny ty,“ vyhrožoval mu Severus.
V očích mu najednou zaplály veselé plamínky a tajemně se usmál.
„Vlastně… na co čekat?“
Otočil se a sáhl po svíčce.

*****

„Budete se muset co nejrychleji vrátit do Bradavic, Severusi. Samozřejmě za přísných bezpečnostních opatření. I když Voldemort nemá ani tušení, že jste naživu, musíte se i nadále skrývat.“
Brumbál ráznými kroky přecházel od jednoho rohu místnosti do druhého a zpátky.
„Voldemort se pokouší narušit zvenčí Harryho mysl a prorazit do ní. Pokud se mu povede vidět a slyšet to, co on, Harry se může stát jeho tajnou zbraní. Nevím, jak dlouho mu ještě Harry dokáže vzdorovat. Musíte okamžitě začít se soukromými hodinami nitrobrany.“
Severus pozoroval rozžhavené uhlíky ve vyhasínajícím ohništi a zamračeně poslouchal zprávy o hrozícím nebezpečí. Sirius stál zachmuřeně opodál, ruce nacpané v kapsách kalhot a nohou urovnával třásně na koberci.
„Jak si přejete. Začneme hned zítra,“ chladně odpověděl Severus.
Opanoval ho nepříjemný pocit, že se vrátí na místo, kde před časem vypustil duši. Necítil se ještě připravený.
„Děkuji Vám, Severusi. Buďte opatrný,“ starostlivě dodal Brumbál, vykročil k odchodu a byl pryč.
„Zdá se, že nám začínají opět krušné časy,“ konstatoval Sirius smutně, přistoupil blíž k Severusovi a opřel si hlavu na jeho rameno. Severus pořád zamyšleně hleděl do krbu.
„Obávám se, že ten spratek nezvládne ani základy nitrobrany a už vůbec ne, aby dokázal svoji mysl před Pánem Zla úplně uzavřít,“ chmurně přemýšlel nahlas Severus.
„Tohle o Harrym neříkej. Je to šikovný a bystrý kluk,“ zastával se svého kmotřence Sirius.
„To vidíš ty. Já ho učím už léta a znám ho lépe, než ty. Je namyšlený a arogantní, jako jeho otec, nijak zvlášť chytrý, provokuje, neustále porušuje školní řád, naparuje se, je drzý. To má být náš zachránce světa,“ pohrdlivě prsknul Severus.
„Severusi, když ho budeš denně učit, zvládne to, uvidíš.“
„Denně s Potterem?“ Severus pozvedl obočí nad jedním okem. „Asi budu zvracet,“ znechuceně se zatvářil, až svým výrazem vyloudil slabý úsměv na Siriusově obličeji.
„Jdu si zabalit,“ ukončil dialog Severus a hlasitě prásknul za sebou dveřmi.

*****

„Vstaňte!“ vyštěkl ostře Snape. „Tak vstaňte! Necháváte mě volně vstupovat do vaší mysli. Dáváte mi do rukou zbraň!“ vztekle stiskl úzké rty, dlouhými kroky proběhl učebnou k ležícímu Harrymu, zlostně ho popadl za rukáv hábitu a vytáhl na nohy.
„Soustřeďte se, Pottere. Braňte se! Legilimens!“
Snape zaútočil dřív, než se Harry stačil připravit k obraně.
Harrymu najednou probleskla jizvou nepředstavitelná bolest. Měl pocit, že mu někdo chce vyrvat mozek z hlavy. Vytřeštil dokořán oči na Snapea, mířícího na něj hůlkou.

Voldemort stál v majestátném postoji uprostřed trůnního sálu. Ruce doširoka rozpažené, s roztaženými dlouhými prsty, vybělenou lebku zakloněnou dozadu, záda prohnutá do oblouku, jako luk, krutá ústa dokořán otevřená, s dlouhým hadím jazykem, vystrčeným daleko dopředu. Rudé oči soustředěně upíral přes zdobený strop do nesmírné dálky, maximálně se koncentroval. Zorničky na krvavých bulvách se stáhly do svislých, úzkých štěrbin a jeho vnitřní zrak pronikl do mysli jeho největšího nepřítele.
Zaměřil pozornost na to, co viděl on.
Snape!
Voldemort nevěřil vlastním očím. Přímo proti němu stál Severus Snape, s hůlkou útočně namířenou na něj a se vzteklým výrazem v černých očích.
Zaměřte své myšlenky k obraně, Pottere! slyšel ho, jak na něj řve.
Pak vše najednou prostoupila neproniknutelná tma.
Štěrbiny se roztáhly zpátky do kulatých černých zornic v červených duhovkách. Voldemortovu smrtelně bledou znetvořenou tvář proťala křeč. Nemohl uvěřit, že Snape, kterého nechal chcípat na samém pokraji smrti, žije.
Pak se mu v mysli vybavilo, jak Severuse, ještě jako mladého Smrtijeda, zasvěcoval do tajů černé magie a tajemství nesmrtelnosti. Měl pro něj slabost a ve své slabé chvilce prozradil zvědavému oblíbenci zaklínadlo k uchování duše do viteálu.
Najednou pochopil. Zhluboka se nadechl a z plných plic vztekle zakřičel: NEEEE!
Hlasitý řev se rozléhal po celém polorozpadlém hradě, i mimo něj.

Snape sklonil hůlku k zemi a přiběhl k ležícímu Harrymu. Několikrát ho pleskl po tváři.
„Jste v pořádku, Pottere?“ proti své vůli uslyšel ve svém hlase obavy.
Harry se probíral z bezvědomí, dezorientovaně se kolem sebe rozhlížel a pak jeho zelené oči spočinuly na profesorovi lektvarů.
„Viděl jsem, kde se schovává Voldemort.“
Snape se na něj znepokojeně ve zlém tušení podíval.

*****

Harry se neklidně mrskal v posteli a čelo měl celé orosené kapičkami potu. Opět se mu zdál ten živý sen, kterého byl součástí. Jako před tím, když ve snu kráčel ztemnělými chodbami odboru záhad a otevřel zakázané dveře.

„Musíte ho okamžitě najít, ať je kdekoliv, třeba v samotném pekle!“ slyšel Harry temný, silný hlas, plný zlosti a vzteku, vycházející jakoby z jeho úst.
Před ním stál v půlkruhu zástup půltuctu postav v černých pláštích a kápích.
„Jste mí nejlepší Smrtijedi, elita mé armády, tak doufám, že to ve vlastním zájmu nezkazíte.“
Harry uviděl ve svém zorném poli ruku s vyzáblými dlouhými prsty, které do rytmu výhružně poklepávaly na bílou hůlku se složitě vyřezávanou rukojetí.
„Mistře, jestli je ale pod ochranou Brumbála v Brada…“ odvážil se protestovat jeden z hloučku Smrtijedů, ale větu už nedokončil.
„Námitky nepřijímám, Luciusi.“
Voldemort na něj líně namířil hůlku a Smrtijed klesl v trýznivých mukách na studenou černou dlažbu. Svíjel se a sténal v nepředstavitelných bolestech. Ostatní zahalené postavy instinktivně ustoupily krok dozadu.
„Vycvičil jsem vás tak, že žádné ale pro Smrtijeda neplatí. Uděláte přesně to, co vám přikážu.“
Voldemortův rozzlobený hlas se rozléhal po celé dvoraně.
 „Kdo se mi vzepře, seznámí se s celami v podzemí mého hradu do té doby, než dostane rozum. Anebo tam ztrouchniví navěky.“
Voldemort byl vzteky bez sebe.
„A ty nejzatvrzelejší… dám na hraní tady mému drahému Mortiferovi.“
Otočil hlavu a podíval se na sotva dospělého černovlasého chlapce s hezkým obličejem, ale nelítostnýma, krutýma očima, stojícího vedle trůnu. Hřbet kostnaté ruky pohladil jemný obličej a ruka sklouzla po rameni k jeho téměř dětské dlani. Na prstu kluka se leskl prsten ve tvaru hada, sám sebe od ocasu polykajícího.
Postavy v kápi strachy sklonili hlavy až na hruď.
„Ticho!“ zahřměl Voldemort a otočil krvavé oči na sténajícího trestaného Malfoye. Odklonil paprsek kletby a zmučená postava přestala kvílet, zkroutila se do klubíčka a těžce oddechovala. Černé leštěné dlaždice se pod jeho dechem zamlžily.
„Jak jsem již řekl…“ vrátil se Voldemort zpátky ke svému původnímu záměru, posadil se do královského křesla a zklidnil hlas, „… najdete ho a přivedete mi ho sem. Živého. Jestli ho někdo z vás zabije, pak zabiju já jeho. Počítejte s tím, že se bude určitě urputně bránit a do krve bít. Nic vám nedá zadarmo, vycvičil jsem si ho tak sám.“
Voldemort si přejel dlouhým prstem po spodním rtu.
„Opravdu velká škoda, že mě zradil,“ řekl potichu a téměř nostalgicky dodal. „Měl jsem ho rád.“
Olízl si rty.
Rychle se vzpamatoval. Oční víčka se mu zúžila do škvír a tichým, naléhavým hlasem šeptal.
„Chci ho živého, chci se s ním vypořádat osobně. Chci si s ním před smrtí ještě pohrát, aby mě sám prosil na kolenou o ránu z milosti, chci, aby pochopil, že smrt bude pro něj vysvobození… nikoli trest. Chci, aby jeho umírání bylo bolestivé, brutální a nesnesitelné. Chci, aby moje tvář bylo to poslední, co ve svém mizerném životě uvidí.
Chci… Severuse Snapea.“

Harry se prudce probudil ze živého snu a posadil se na posteli, celý promočený od potu. Myšlenky se mu zběsile honily hlavou. Voldemort vynesl nad Snapem ortel smrti a posílá na něj celou smečku Smrtijedů. Přes veškeré nesympatie k profesorovi lektvarů Harry vklouznul do pantoflů a jen tak v pyžamu rychle utíkal z ložnice ztemnělými chodbami hradu k Brumbálovým komnatám.

*****

Siriusův obličej brázdil hodně ustaraný výraz a nedokázal skrýt svůj strach.
„Jak se to jen mohl dozvědět?“ nechápavě pořád kroutil hlavou. „Budeš muset být teď obzvlášť obezřetný.“
Severus se tvářil lhostejně, ale Sirius vycítil, že je to jen maska. Zastíral tím své vlastní obavy a strach. Severus nikdy nedává najevo své vnitřní pocity.
Severus mlčel a byl zahloubán do svých vlastních myšlenek. Žít s vědomím, že Voldemort na něj pořádá štvanici a pronásledují ho jeho vycvičení slídící psi Smrtijedi, není ani pro takového černokněžníka, jako je Severus Snape, moc nadějná vyhlídka na dlouhý kouzelnický život.
„Nemám dobrý pocit z toho propojení Harryho mysli s Voldemortovou, i když teď se to hodilo,“ s obavami říkal Sirius. „Mohlo by se to obrátit proti nám.“
„Takhle mám aspoň výhodu,“ přetrhl Severus nit svých myšlenek. „Vím přesně, co mě čeká, pokud mě Voldemort dostane do rukou. I když… nejsem si zase tak jist, jestli je to výhoda. Mám se opravdu na co těšit,“ polkl naprázdno. „Stal jsem se druhým nejpronásledovanějším kouzelníkem současnosti. Na černé listině jsem hned na druhém místě za Potterem.“
Skvělá vyhlídka.
„Dokud jseš v Bradavicích, tak se ti nic nestane. Budu sem za tebou často chodit a až to všechno skončí, přestěhuješ se natrvalo ke mně a budeme spolu žít, už navždy. A pak všem řeknu, že tě miluji, ať si každý myslí, co chce,“ plánoval jejich společnou budoucnost Sirius. „Ale teď nesmíš, Severusi, nesmíš za žádných okolností opustit školní pozemky, dokud nebude po všem. Slib mi to.“
Kleknul si k němu a políbil mu ruce. „Už nikdy nechci zažít tvou smrt. Nikdy.“
Modré oči se mu leskly nadměrnou činností slzných váčků.
„Neboj se o mne, ty romantická duše. Od jisté doby si vážím života,“ chlácholil ho Severus a prsty přejel po jeho obličeji.
„Chci, abys mi to slíbil. Chci, abys přísahal. Na moji… smrt,“ řekl potichu Sirius.
„Siriusi, to nemůžu…“ rázně odmítl Severus.
„Přísahej!“ vyžadoval si Sirius neporušitelný slib.
Severus se mu něžně zahleděl do očí a pochopil ten obrovský Siriusův strach o něj a jeho život, když si vynutil neporušitelný slib za cenu své vlastní smrti. Nemůže ho zklamat.
Byl rozhodnut. Slib neporuší, dokud nebude Voldemort poražen. Políbil Siriuse na čelo.
„Přísahám,“ zašeptal.

*****

Severus Snape kráčel ztichlými bradavickými chodbami k učebně Obrany proti černé magii. Od té doby, co tady vládla despotickou rukou ta růžová semetrika Umbridgeová, škola připomínala, víc než cokoliv jiného, káznici. Ani za bílého dne nebylo nikde vidět žádné skupinky jindy hlučných studentů. Všude bylo mrtvo.
Snape ťuknul kloubem prstu na dveře a jako duch vešel do přeslazeného, provoněného, růžového kabinetu. S nelibostí pokrčil nos. Zrak mu spočinul na scéně uprostřed místnosti. Umbridgeová zrovna svými miniaturními dlaněmi fackovala Pottera, zjevně z něj chtěla něco vymlátit. Mimoděk se mu nadzvedly koutky rtů nahoru.
„Volala jste mě?“ ozval se po chvilce, když jí dal dostatečný čas k jeho trestání.
Profesorka otočila hlavu k němu a ihned zavřeštěla.
„Snape, okamžitě mi přineste veritasérum, potřebuji z Pottera dostat jisté informace.“
„Obávám se, že jste všechny moje zásoby spotřebovala na výslechy studentů,“ říkal monotónním hlubokým hlasem Snape. „Pokud ho nechcete otrávit… a ujišťuji vás, že kdybyste chtěla, měla byste moje vřelé sympatie… tak vám… nepomohu,“ zvedl jedno obočí, zavlál pláštěm a otočil se k odchodu.
„ON má Tichošlápka!“ zakřičel za ním rozrušený Potterův hlas.
Snape se zastavil ve dveřích.
„On má Tichošlápka… tam, kde se schovává!“ naléhavě se mu Potter snažil předat skrytou indicii.
Snape stál zaraženě na prahu a myšlenky se mu zběsile honily hlavou.
„Co to má znamenat?“ vřískala Umbridgeová.
Snape se velice pomalu otočil a pronikavým zrakem pohleděl přímo do Harryho vytřeštěných očí. Nitrozpytem vstoupill do jeho vzpomínek.

„Mám s ním nevyřízený dluh, který musí splatit “obrovským prostorem se nesla ozvěna dominantního hlasu. „Přivedeš mi ho sem.“
Sirius klečel spoutaný na studené černé dlažbě. Ve tváři neměl ani nejmenší náznak strachu.
„To mě radši zabij,“odhodlaně odmítl Sirius.
„Taky že zabiju,“ šeptal tyranský hlas. „Nejdřív mi ho ale sem přivedeš.“
Za Siriusovými zády ze tmy vystoupil černovlasý chlapec. Kruté oči mu svítily v přítmí, jako oči dravce na lovu.
„Nikdy. To radši zemřu.“
„Jsi hlupák,“ vysmál se mu temný Voldemortův hlas.
Chlapecká ruka, lehce svírající mahagonovou hůlku se napřáhla. Zaleskl se prsten s hadem, který sám sebe požírá.
„Crucio!“ zazněl povel a přítmí ozářil třeskot odlétající kletby.
Siriuse zasáhl bílý blesk a tvář mu protnula bolestná grimasa. Jeho mučivý křik se odrážel od černě vydlážděných zdí sálu a pronikal až do morku kosti.
Po nekonečných minutách Voldemortovy dlouhé bílé prsty objaly chlapeckou ruku a pomalu ji sklonily. Paprsek mučící kletby se přerušil.
„To stačí, můj milý Mortifere.“
Otočil se na bezmocně ležící, třesoucí se tělo Siriuse Blacka.
„Přivedeš ho ke mně, dříve, než zemřeš.“
Voldemortův šepot se nesl černě vydlaždičkovaným sálem.
„Přivedeš mi Severuse Snapea. Nebo přijde sám.“

„O čem to mluví, Snape?“ ječela Umbridgeová.
Snape odtrhl zrak od Potterových vyděšených očí a lhostejně otočil hlavu na profesorku.
„To netuším,“ odpověděl nezúčastněně, temnýma očima ještě na chvíli zavadil o Pottera a definitivně opustil kabinet.
Zavřel dveře a opřel se zády o ně. Spadla z něj maska lhostejnosti a klidu. Chytil se za hruď. Srdce mu divoce tlouklo a ve spáncích bušil šíleně vysoký tep. Lapal po dechu, nemohl se zděšením ani nadechnout. Děsivý strach o Siriuse mu svíral hruď. Můj Sirius… ve spárech Voldemorta…
Ze rtů se mu vydral nesmírně bolestný a mučivý sten. Přinutil se zachovat si chladnou hlavu. Horečně přemýšlel. Musí ihned zburcovat Fénixův Řád. Hořce zalitoval, že dal neporušitelný slib a nemůže jít sám Siriuse zachránit.
Odlepil se ode dveří a rozeběhl se tmavou chodbou.

Voldemortovy zorničky se ze štěrbin roztáhly zase do kulatého tvaru a jeho vnitřní zrak, doteď spojený s Potterovou myslí, se zastřel tmou. Rudé oči upřel na zkroucené, těžce oddechující Siriusovo tělo. V kostnatých prstech sevřel svoji hůlku a pobaveně si s ní hrál.
„Doufám, že lest se vydařila a Severus padne do pasti,“ promluvil spokojeným hlasem k tělu, ležícímu mu u nohou. „Varoval jsem ho, že láska nemá místo v citech Smrtijeda. Neposlechl mě.“
„Nikdy ho nezlomíš,“ posměšně se zasmál Sirius.
„Ten ubohý zrádce přijde na pomoc svému milovanému příteli. Chudák, ještě netuší, že pozdě.“
Voldemort se hlasitě rozesmál a jeho štěkavý smích se zabodával až do mozku. Štěkot najednou ustal. Voldemort se s přivřenými víčky podíval dolů na zem a líně pronesl.
„Už tě nepotřebuji, Blacku.“
Avada Kedavra!

*****

Severus stál u vysokého okna v Brumbálově pracovně a stejně, jako před léty, když se na tomhle místě dozvěděl o smrti Lily a zradě Siriuse, pozoroval za vzdálenými vrcholky hor zapadající slunce. Mělo barvu krve. Stejně, jako zpráva, kterou se právě teď dozvěděl od Brumbála.
Sirius Black zemřel, Severusi.
Ta tři strašlivá slova se mu nemilosrdně vpalovala jako rozžhavený cejch do mozku, do srdce, do mysli a způsobovala nesmírná muka. Každičká část jeho těla chtěla křičet bolestí. Plíce mu praskaly pod náporem vzduchu, který potřeboval ventilovat ve výkřiku ven. Severus ale jen tiše stál a zmučenýma černýma očima upřeně hleděl do dáli, ruce pevně sevřené v pěsti a nedal ničím najevo, co se v něm odehrává za boj. Z koutku oka se vydrala slza a stekla po tváři. Vzápětí zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala.
„Je mi to… moc líto, Severusi,“ promluvil Brumbál tichým, žalem prosáklým hlasem.
Přistoupil k Severusovi a položil mu dlaň na rameno.
„Chápu váš zármutek. Věděl jsem o tom, že jste ho miloval a on velice miloval vás. Navzdory krutému osudu se musíte vzchopit a jít dál. Musíme vymítit to zlo, kvůli kterému zemřelo již tolik lidí. Siriusova smrt nesmí být zbytečná.“
Severus dlouhé minuty mlčky sledoval rudý kotouč, jak pomalu mizí za obzorem, až se úplně ztratil. Den zemřel, přichází doba temna. Jak symbolické, pomyslel si. Západem slunce se i jeho smysl života roztříštil na kousky a rozplynul do nenávratna.
„Jeho tělo jsme přenesli do rodinné hrobky rodu Blacků. Zítra ho pohřbíme.“
Brumbál mluvil do Severusových zad, vysoká postava v černém plášti se ani nehnula.
Místnost se zahalila do šera, osvětloval ji jen slabý žár uhlíků v krbu a pár vyhasínajících plamenů.
Brumbálovi se nezamlouvalo, že Severus nedal najevo jakékoliv emoce. Měl by křičet bolestí, plakat žalem, vzlykat zármutkem, dostat to utrpení ze sebe ven. On ale nehybně stál, zabrán do svých myšlenek a všechnu bolest a utrpení dusil v sobě.
„Severusi, řekněte aspoň něco, prosím.“
Severus se konečně otočil. Na smrtelně bledé masce se mu téměř strašidelně mihotaly odrazy plamínků z krbu. Tvář měl kamennou, rty pevně semknuté a jen hluboké černé očí ho prozradily. Vyzařovala z nich obrovská bolest.
Konečně promluvil.
„Mohu odejít?“ neznatelně pohnul rty a bez toho, aby čekal na odpověď, vykročil ke dveřím.
Brumbál se za ním znepokojeně díval.

Severus Snape pospíchal z ředitelny dlouhými chodbami dolů do sklepení. Cestou ho zdravilo několik studentů a s údivem se otáčelo za ním, ale on nic neslyšel, ani neviděl. S neproniknutelnou tváří svůj pohled upíral do neviditelného bodu před jeho obličejem a vše ostatní vytěsnil z hlavy. Došel až ke dveřím svých pokojů, rychle vplul dovnitř a zavřel za sebou. Opřel se zády o dveře a rozpažil ruce, jako kdyby bránil dveře, aby se sem nikdo nedostal. Shodil svůj výraz nepřístupnosti a všechna bolest a utrpení, co v sobě namáhavě dusil, vyplavala na povrch. Obličej mu rozřízla bolestná křeč a z úst se vydral chraptivý sten.
„Siriusi…“
Oči měl zamlžené závojem bolesti. Na hrdlo mu sáhla ledová ruka a sevřela ho do svých pařátů. Bolestný vzdech mu uvízl v krku a nemohl popadnout dech. Obě dlaně zkřížil na prsou a snažil se nabrat trochu vzduchu do plic. Přerývaně dýchal.
Zavřel oči. Pod víčky se mu začal zběsile promítat celý jeho společný život se Siriusem.
Rozesmátý hezký chlapec, sedící s ním ve vlaku… Sirius, zasažen kletbou s otevřenou ránou na hrudi… objímající se těla při jejich prvním milování na ošetřovně… Sirius, proměněný v černého psa, zachraňující ho ze spárů vlkodlaka… slzami zmáčená, krásná tvář, loučící se s ním ve sklepeních… zralý přitažlivý muž, opět mu nemilosrdně vstupující do života… Sirius, sklánějící se nad ním v jeho posledních okamžicích života… věčný romantik, smyslně mu předvádějící své umění milovat…
Prsty nahmataly Siriusův amulet. Oči se mu zalily množstvím slz, jakoby se snažily tu bolest vyplavit ven z těla. Sundal ho z krku a snažil se na něj zaostřit svůj zrak, zastřený clonou slz. Sevřel ho v dlani.
Nadechnul se, roztáhl ruce nad hlavou a z hrdla se mu vydral šílený, nelidský výkřik. Víc, než cokoliv jiného, to připomínalo nářek raněného zvířete. Mísila se v něm všechna ta muka, bolest, utrpení, zármutek a trýzeň, která v sobě dusil a teď ve výbuchu agónie explodovala na povrch.
Ozvěna výkřiku se odrážela od zdí jako kámen, hozený do studny a pronikala do všech koutů a rozléhala se hluboko do temných chodeb sklepení. Za okny se rozletělo hejno vyplašených vran.
Dlaň se křečovitě otevřela a amulet z ní vyklouzl. Dopadl na leštěnou dlažbu a červený rubín se na ní roztříštil. Kousky broušeného drahokamu se rozprskly na všechny strany. Na černém mramoru vypadaly jako kapky krve.
Severus klesl na kolena. Schoval obličej do dlaní a… poprvé ve svém životě se rozplakal.

*****

Na ztichlé hroby hřbitova se vznášela neproniknutelná tma. Nebe bylo zatažené, nesvítila ani jediná hvězda. Mrtvé ticho přerušovala jen zurčící kamenná fontána uprostřed svatého pole.
V rohu u hřbitovní zdi stála majestátní hrobka starobylé kouzelnické rodiny Blacků. Pečeť na mohutných dubových vratech byla rozlomena a zámek otevřený.
Po příkrých schodech dolů kráčela vysoká zahalená postava a špičkou hůlky si svítila na cestu. Uvnitř krypty, po stranách ve výklencích stály rakve, většina byla opředená pavučinami a zaprášená staletým prachem, ve kterých odpočívali svůj věčný klid předkové rodu Blacků. Tmavá postava nevnímala ponurou atmosféru pohřebiště a svůj pohled upírala doprostřed hrobky, osvícené světlem pochodně. Na nízkém katafalku stál kamenný sarkofág. Bílé, mramorové víko náhrobku bylo ještě z větší části odsunuté a leželo napříč.
Kouzelník pomalu přistoupil k němu a nahlédl dovnitř. Z jeho úst se vydral mučivý vzdech. Padnul na jedno koleno a tělo se mu otřásalo tichým, usedavým pláčem.
Po dlouhé chvíli se utišil a vzhlédl k zesnulému. V bílém obličeji v rakvi se zračil klid a vyrovnanost. Vypadal, jakoby jen spal. Severus vzal jeho studenou ruku do svých horkých dlaní.
„Přišel jsem se s tebou rozloučit, Siriusi,“ zašeptal.
Přiložil si jeho ruku ke svému rozpálenému obličeji. Sálal z ní chlad.
„Ten, co mi tě vzal, za to zaplatí… i když mě to bude stát život,“ mluvil tiše a klidně, bez jakékoliv známky strachu, nebo obavy z věcí příštích. Byl smířen s tím, co ho čeká. „Slíbil jsem ti, že přijdu brzy za tebou.“
Položil mu na prsa černou růži.
„Teď už mohu přísahu, kterou jsem ti dal, porušit, když…“ slova se mu zadrhla v krku.
Utřel si zmáčenou tvář a sáhnul do kapsy hábitu. Chvíli v dlani svíral amulet Blacků, který mu zachránil život. Namísto rudého rubínu, symbolu krve, se na zlatém šperku třpytil černý onyx, znamení smrti. Vložil amulet Siriusovi do dlaně, něžně mu ji zavřel a překřížil mu ruce na hrudi.
„Brzy se uvidíme. Už musím jít,“ políbil ho na čelo. „Miluji tě.“
Poslední slza skanula na černou růži, třpytila se na ní jako kapka rosy.
Vstal a rychlým krokem vystoupal z krypty ven.
Vdechoval zhluboka noční vzduch, naposled se opájel svobodou a životem.
Pak se s třesknutím přemístil do zchátralého hradu.
Šel vstříc smrti.

*****

Když se Severus Snape neobjevil ráno ve Velké síni a nedostavil se ani na svoji hodinu lektvarů, Brumbál projevoval veliké znepokojení, když rozrážel dveře jeho pracovny. Místnost byla prázdná. V neblahém tušení se pozorně rozhlédl kolem. Na dubovém ležel srolovaný zapečetěný pergamen, vedle něj brk a převržená lahvička s inkoustem. S pocitem úzkosti k němu přistoupil a rozlomil pečeť.
Začal číst. Už první slova, psaná latinsky, mu vyrazila dech a ruce se mu roztřásly. Po přečtení posledních hrůzných slov, taky latinských, mu pergamen vypadl z ruky.

Post mortem1.
Ty, jenž čteš tyto řádky, věz, že v tuto chvíli jsem již s největší pravděpodobností mrtvý.
Můj život ztratil veškerý smysl. Voldemort mě připravil o světlo mého života, vzal mi to jediné, co jsem na tomhle zatraceném světě měl, to jediné, co jsem kdy miloval.
Ve svém prokletém životě jsem udělal spoustu špatných věcí, které bohužel již nejdou odčinit. Svým způsobem života jsem se sám odsoudil k věčnému zatracení. Než ale předstoupím před boží soud, musím ještě na tomhle světě udělat poslední věc. Pomstít se za smrt toho nejdražšího, co mě v mém mizerném životě potkalo. Jsem si vědom toho, že jdu na popraviště, ale dřív, než mě Voldemort umučí k smrti, zničím jeho viteál.
Voldemort mě před lety udělal Strážcem tajemství a proto jsem musel zemřít, aby se jeho tajemství nikdy neprozradilo. Před osmnácti lety zplodil syna, za jediným účelem, udělat z něj živý viteál. Polovina chlapcovy duše je Voldemortova a v žilách mu koluje polovina Voldemortovy krve. Dokonalý objekt k převtělení. Jeho matku, čistokrevnou čarodějku, hned po jeho narození nemilosrdně zavraždil, aby chlapec patřil pouze jemu. Ne kvůli citům, žádné k němu nikdy necítil, ale potřeboval z něj udělat rafinovaný předmět k uložení části své duše. Předmět, který se bude umět v případě pokusu o jeho zničení dokonale bránit. Mortifer nemá jméno ďábla, nesoucího smrt, nadarmo. Voldemort ho od dětství cvičil k zabíjení a k mistrné obraně. Naučil ho všemu, co jen černá magie může nabídnout. Vytvořil z něj smrtonosnou zbraň, vraždící stroj, neschopný jakéhokoliv citu.
Nebude lehké se k němu dostat a ještě těžší ho zabít. Ale žene mě touha po pomstě, která je silnější, než moc lorda Voldemorta. Jsem si vědom toho, že zabití Mortifera bude to poslední, co ve svém zatraceném životě udělám a že mě za to čeká krutá, dlouhá a bolestivá smrt z rukou Voldemorta.
Jít do náruče smrti jsem se rozhodl dobrovolně a tím, že svým následným skutkem dopomohu k vymítění zla, sobecky doufám, že tím očistím svou černou duši, abych se po smrti mohl setkat se Siriusem. Pokud ne, navěky shniju v pekle. Severus Snape.
Morituri te salutant.2

*****

Epilog

Brumbál klečel v rohu krypty a hlavu měl skloněnou v tiché motlitbě za klid duší zemřelých. Drsnou, vrásčitou dlaní pohladil bílou, mramorovou desku náhrobku. Svůj věčný klid pod ní odpočíval Sirius, poslední potomek rodu Blacků. Rod Blacků vymřel po meči.
Pohled mu sklouzl na vedlejší náhrobek, jehož černá, leštěná deska se dotýkala té bílé. Pod ní tiše spočívalo tělo Severuse Snapea, které Brumbál našel měsíc po jeho zmizení hned za branami školních pozemků pohozené, nahé, mrtvé. Zvrácený dárek od lorda Voldemorta. Neslo známky ukrutného mučení a týrání. Před smrtí zažil neskutečné peklo a musel trpět hodně dlouho. Smrt byla pro něj vysvobozením.
Svou pomstu Severus ale vykonal. Když ho Brumbál našel, svíral v dlani, tak pevně, že mu dalo velkou námahu otevřít ji, prsten ve tvaru požírajícího se hada, s vyrytým monogramem M na vnitřní straně, důkaz zničení Voldemortova viteálu. Už nikdy se, bohužel, nedozví, jak se mu ten zázrak vůbec podařil.
Brumbál položil na černou desku svoji druhou dlaň a s hlubokou úctou vzdal hold mrtvým, kterým tato ponurá svatyně poskytla útočiště na konci jejich pouti životem. Na náhrobcích nebyla žádná jména, nebylo potřeba. Albus Brumbál byl posledním živým tvorem, který kdy vstoupil do hrobky.
Brumbál se namáhavě zvednul a s pietou se oběma hrobům uklonil.
Pomalu vyšel ven a kouzlem navěky uzamknul místo posledního odpočinku Siriuse Blacka a Severuse Snapea. Budou navždy spolu, jak to vždy chtěli.
Život k nim nikdy nebyl fér, smrt bude snad milosrdnější.

Poznámky:
1) po smrti
2) ten, co jde na smrt, tě zdraví

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský