Fantasmagorium

Autor: Ondřej
Shrnutí: Některé dveře vedou jen dál.

Dveře č.27

„Vaše jméno prosím a rok narození!“ zeptala se dívka u stolu, aniž by zvedla hlavu a podívala se na mladíka, který právě přišel na řadu. „Milan Vratný, ročník sedmdesát dva“. „Děkuji.“ odpověděla dívka a chvíli hledala cosi v kartotéce. Poté vyplnila údaje do tabulky a otočila ve své knize na další nepopsaný list, který měl předtištěné řádky a sloupce. „Dveře číslo dvacet sedm, je to uprostřed chodby nalevo!“ řekla neutrálním hlasem a jedním dechem vyzvala dalšího, tentokráte již postaršího pána. Milan se tedy líným krokem vydal do vstupních lítaček, které otevíraly zářivkami prosvětlenou chodbu. Z jednotlivých místností se ozývali hlasy a nenapodobitelný zvuk starých tiskáren. Pod nohama naléhavě vrzaly naleštěné parkety a na stěnách visely fotografie staré, zmizelé Prahy.
Milan byl vysoký, štíhlý chlapík. Na škole se věnoval lehké atletice a sport ho provázel celé školní mládí. Až do osudného, dorosteneckého přeboru na Hagiboru, kde si natrhl vazy a měl od vrcholového sportu utrum. To už ovšem bylo dávno. Teď jen rekreačně chodil běhat do Riegerových sadů. Občas ho kolegové z práce vytáhli na kopanou do tělocvičny, ale daleko víc se všichni těšili na pivo, co následovalo potom v hospůdce Na Vyhlídce. Milan byl nenápadný, tichý ale rozhodně ne plachý. Velice rád pozoroval okolí, zejména lidi ve své každodennosti. Jak čekají na refýži na tramvaj, jak vybírají, které noviny si koupí a jak se směšně pohybují po přeplněných chodnících. Ve volném čase rád četl. Jeho knihovna čítala mnoho desítek titulů od klasiků, po novotvary mladých nadějných autorů. Knížky byly také to, čím si zkazil velice brzy zrak a tak nosil brýle. Ačkoliv si nezakládal na značkovém a luxusním oblečení, byl vždy řádně upravený a elegantní. Nyní kráčel po nekonečné chodbě a více než čísel nade dveřmi si všímal právě zasklených fotografií. Poznával místa, které snad stokrát prošel a kde se jako student připravoval na maturitu. Gröbovka, stará celnice na Výtoni, Kozí náměstí.
Na konci chodby byly další prosklené dveře, ze kterých bylo vidět noční nebe. Milan došel až k nim a vzal za kliku. Dveře byly otevřené. Vešel na terasu a dveře za sebou nechal pootevřené. Z venku nebyla klika a tak by nebylo cesty zpět. Došel k zábradlí. Před ním se rozprostíralo velké osvětlené noční město. Ruch lidí, cinkání tramvají a lesklé střechy malostranských domů. Opřel se o zábradlí a nohu si položil na květník s hlínou. Podíval se na hodinky. Tři hodiny odpoledne? Sakra, asi mi došla baterka, měnil jsem jí naposledy loni na dovolené. Kolik může být tak hodin? Typoval bych, tak půl deváté večer. V oknech bytů se povětšinou odráželo modré světlo obrazovek televizorů a na ulicích bylo stále ještě rušno. „Jak jste se sem dostal, kdo Vás sem pustil?“ ozval se hluboký mužský hlas a vytrhl Milana z poklidného přemýšlení o čase. „Omlouvám se, koukal jsem na fotografie na stěnách, až jsem došel sem. Lákalo mě podívat se na terasu.“ hájil se pokorně Milan. „Líbí se Vám tady?“ zeptal se postarší muž, nenápadně oblečený do tmavého svetru a baloňáku. Měl hustý prošedivělý plnovous a ačkoliv měl vrásky, v jeho očích zářily jiskřičky. „Líbí. V tomhle městě jsem vyrůstal a mám ho rád. Zvláště, když na něj padne noční háv. Nejraději poslouchám jak hučí Vltava u Karlových lázní. Tam!“ řekl Milan a ukázal prstem směrem dolů. „Vím, kde jsou Karlovi lázně mladíku, trávím tady hodně času. I když času není nikdy nazbyt, občas si z něj ukrojím a utrácím ho právě
tady. Dáš si?“ zeptal se a z náprsní kapsy vylovil placatku a odšrouboval víčko a zátku. „V zimě si tam dávám rum. Zavoní, zahřeje a na jazyku hezky pohladí“ řekl a šibalsky se usmál. „Ale jo, díky, omlouvám se, já jsem Milan.“ dodatečně se představil. „Já vím.“ „Jak to víte?“ „Hlásil jsi to jméno přeci Zuzaně u vchodu!“ „Jo to je pravda, to byla ta holka. Nevšiml jsem si, že tam stojíte.“ namítal Milan a ve tváři to vypadalo, jako kdyby si zpětně celou situaci znovu přehrával. „Ale já tam nebyl, ptal jsem se, jí dodatečně. Jsem rád, když mám přehled, kdo se mi potuluje po baráku.“
„Hm. Ale vy jste se mi nepředstavil.“ „Na jménech nezáleží Milane. Někdo se jmenuje Křivý a je to hodný člověk a někdo se jmenuje Hezoun a je to celý život křivák.“ „To máte pravdu!“ s lehkým oddechnutím řekl Milan a zase se pohledem ponořil do nočního města. „Nevíte, kolik je hodin? Moje hodinky jsou kaput, asi došla baterka. Hádal bych to na půl deváté?“ „Je devatenáct hodin. Dvacátého listopadu, pondělí. Ještě nějaké dotazy mladíku?“ „Jo, zajímalo by mě, co tady vlastně dělám?“ zeptal se Milan řečnickou otázkou. „Koukáš se na noční město, kde jsi vyrůstal a kde máš svou práci, taky ženu a syna, co chodí do páté třídy na Vinohradech.“ „No jo, já se tady vykecávám a měl jsem koupit něco k večeři!“ „Milane, ty jsi nebyl ve dveřích číslo dvacet sedm, že?“ „Jé, nebyl, ty fotky na stěnách. Úplně jsem na to zapomněl. Myslíte, že tam ještě budou?“ „Jo, tam jsou ve dne v noci, někdy je tady takový nával, že nestíhají.“ „Co je v těch dveřích?“ Pán s plnovousem udělal pár kroků k zábradlí terasy a zadíval se na Petřín. Asi pět minut mlčel a pak řekl „A jak jsi přišel na to, že já všechno vím?“ „Zatím jste všechno věděl, tak jsem to zkusil.“ řekl s úsměvem Milan, sedl si na zábradlí a zkřehlé ruce
strčil do kapes péřové bundy. „Hm, až to budeš chtít vědět, tak se tam vrať. Nemám náladu Ti to zrovna já říkat. Navíc s Tebou jsem na terase tohoto domu, kam jsi vůbec neměl chodit. Často si děláš co chceš a neposloucháš, co Ti kdo říká?“ řekl přísně neznámý pán v baloňáku a jiskřičky z očí mu zmizely. „Jo, někdy jsem tvrdohlavej.“ „Ano, typický beran.“ „Tak vy taky uznáváte ten mýtus, o znameních zvěrokruhu? Přece byste nevěřil, že je na světě dvanáct typů lidí. To je blbost.“ „Hvězdy nejsou blbost Milane. Nepodceňuj je. Je to alchymie, která je dotvářena dalšími okolnostmi. Věř mi.“ „Fajn, tak já už půjdu nebo mi opravdu ve všech krámech zavřou.“ „Jo, tak ahoj, já si tady ještě na chvilku postojím. Mám rád noční Prahu. A kde vůbec bydlíš?“ zeptal se pán v baloňáku zkoumavým pohledem. „Na Vinohradech. Možná náš dům odsud uvidím. Jo, támhle, ale je u nás tma. Lucka se asi někde zdržela.“
„Tak vidíš, kam bys spěchal, nikdo doma a já už dlouho s nikým tak dobře nepoklábosil. Všichni pořád někam spěchají. Taky pořád někam spěcháš?“ „Nevím, neuvědomuji si to, ale asi jo. Je to kolotoč, který člověka pohltí a už ho setrvačností nevnímá. Je to takové pachtění za něčím, co vlastně neexistuje. Četl jsem o tom bezvadnou knížku. Mít nebo být, se to jmenovalo. Tam to bylo celkem dobře popsaný. Četl jste to?“ „Jestli myslíš tu od Ericha Fromma, tak tu jsem četl. Ale přiznám se, že nové knížky už číst nestíhám, vzniká jich strašně moc. Tak trochu nadprodukce, co?“ „Přesně tak, já nestíhám už ani nové desky, natož knížky.“ „Jo, je to fenomén doby, honba za konzumem, zní to jako klišé a fráze ale je v tom kus pravdy Milane!“ „Nezlobte se, ale já už vážně musím jít. Nechci domu přijít příliš pozdě. Zítra mě čeká náročný den v práci. O víkendu jsem si chystal na chalupě prezentaci, ve středu přijedou do firmy majitelé z Nového Zélandu. Budu prvně mluvit anglicky. To bude síla, už teď se mi klepou kolena.“ „Tak zatím. Hezký večer.“ „Ahoj, a nezapomeň dveře dvacet sedm.“ „Co je v těch dveřích? O nic přeci nejde, co v nich je?“ naléhal Milan a pán v baloňáku se zamračil a opět se podíval do hloubi města. „Víš Milane, z těch dveří se už nevychází. Do těch dveří se jenom vchází!“ „Tomu ani za mák nerozumím. Už od začátku nevím, co tady vlastně pohledávám, ale teď jsem úplně mimo! O co tady sakra jde?“ rozčiloval se Milan. „Kdybys tam šel rovnou, věděl bys to! Já nejsem cikánka na pouti, abych Ti hádal osudy z ruky. Prostě si sem neměl chodit. O to je vše komplikovanější. Dohlédnu, aby ty dveře lépe zamykaly.“ docházela trpělivost pánu s plnovousem. „Takže tomu rozumím správně, že asi něco není v pořádku, co?“ tázal se opět Milan. „Ano, už pro Tebe žádné zítra není, je jen teď. Tento okamžik a dveře, ze kterých se nevrátíš. Tato terasa a poslední rozloučení s městem, které jsi měl tak rád. Víš, ve tři hodiny odpoledne to do vás na státovce napral kamion v protisměru. Nemohl jsi za to, ale na tom bohužel vůbec nezáleží. Ty jediný jsi to nepřežil, ostatní jsou v pořádku. Víc Ti ale o tom už říct nemůžu. Nezlob se. Už tohle jsi se měl dozvědět od někoho úplně jiného ve dveřích číslo dvacet sedm. Víš, všechny nemoci jsou krutý a lidi pomalu odcházej a slábnou. Ale pořád mají šanci se rozloučit. Říct si pár vět, odpustit si. Ale ten kdo jde do dvacet sedmičky tuhle šanci prostě nemá. A je jedno kdo jsi, co máš a kolik máš. Pro všechny stejný pravidla. Alespoň jednou lze vzít na všechny stejný metr.“
Milan stál mlčky u zábradlí a z očí mu tekly první velké slzy. Dolní ret se rozklepal a po jeho těle se rozběhl mráz. Nezmohl se na jediné slovo. Díval se směrem do oken, kde ještě před několika
dny byl tak šťastný a kde měl svou rodinu. Kde plánoval, spal, snil a smál se. Promítal si v hlavě dnešní dopoledne, jak vše bylo v zajetých kolejích a jak ani na vteřinu nepomyslel, že by to mělo být naposledy, co uvidí svou ženu. Po dlouhé době, pochopil, že statistiky dopravních autonehod, které denně četl a slýchával se otřely i o jeho osud. Uvědomil si, že to, co prožívá on a jeho celá rodina teď, prožívají denně lidé kolem něj, aniž by je znal jménem. Potkával je na ulicích, v metru, v supermarketech. Míjel je bez povšimnutí. Stejně jako budou míjet bez povšimnutí lidé jeho manželku a syna. Milana přepadla slabost. Najednou cítil, jak mu pán v baloňáku položil ruku na rameno. „Milane, měl bys jít. Nesmíš vidět, jak se vás doma rozsvítí světlo, taková jsou pravidla!“
Milan se otočil a pomalu zmizel v prosvětlené chodbě. Pán v baloňáku ten večer ještě dlouho stál na terase jednoho z domů v pražských ulicích. Dveře na terasu byly od druhého dne již navždy zamčeny.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský