Fantasmagorium

Autor: Mystick
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy
Vedlejší postavy: Severus Snape/ Narcisa Malfoyová
Shrnutí: Člověk dělá v životě spoustu chyb. Někdy jsou však takové, že za ně platí i ostatní.
Poznámka: Použit úryvek z Bible.
beta read D.J. Orlovský

In Memoriam

Byla chladná listopadová noc. Vítr si hrál s listím na honěnou a holé stromy se kymácely pod nápory fujavice. Okno, kterým proudilo do noci nazelenalé světlo, bylo celé zamlžené.
Narcisa seděla u krbu a v ruce žmoulala promáčený kapesník. Zarudlýma očima hleděla do plamenů olizujících polena. Seděla zpříma, tak jak ji to učila matka. Za každou cenu si zachovat hrdost. Najednou se zvedla z pohodlného ušáku. V něm vždycky sedí nejraději, blesklo jí hlavou. Dostala obrovskou chuť tím nevinným kusem nábytku mrštit do plamenů. Potlačila ten náhlý příval vzteku a přešla k oknu. Přes stříbrný opar na okenní tabulce byla sotva sto rozeznat bránu z tepaného železa. Dýchla na sklo a okno otřela. Zdálo se jí to, nebo se venku opravdu něco pohybovalo.
Zabouchání na dveře.
Teď už s jistotou věděla, že venku někdo je. Přešla pomalu k zavřeným dveřím a otevřela je. Do sálu se přihnal mrazivý vítr. Venku stála zakuklená postava.
„Luciusi?“ vydechla Narcisa.
Domnělý muž vstoupil dovnitř a s třísknutím za sebou zavřel.
„Skoro jsi se trefila,“ řekl arogantní hlas.
Postava si stáhla z hlavy kápi.
„Aha, to jsi ty, Severusi,“ Narcisa vypadala zklamaně.
„To je mi tedy přivítání,“ pronesl ironicky Snape.
„Dobře tedy. Posaď se,“ vybídla ho Cissa.
Severus se pohodlně usadil na jedno z křesel před krbem.
„Nebylo by něco k pití, když už se sem táhnu takovým počasím?“
Nalila mu archivní víno, jeden z Luciusových skvostů, a podala mu to.
Severus lehce usrkl: „Hmmm, skvělé, Lucius měl vždycky výborný vkus.“
„Proč jsi přišel?“
„Kvůli Luciusovi,“ pronesl na rovinu.
„Kvůli Lu… Stalo se mu sad něco?!“ vykřikla zděšeně.
„Ale ne. Je to, řekněme, soukromá záležitost,“ a když nic neřekla, pokračoval. „Podvádí tě,“ řekl to, jakoby nic.
Seděla vzpřímeně, jako prve. Hlavně si zachovat hrdost.
„Já vím,“ dívala se kamsi za Severusovu hlavu.
„Vážně?“ jeho hlas zněl skoro pobaveně.
Přikývla. Pořád se mu nedívala do tváře.
Náhle se zvedla, přešla ke křeslu, ze kterého předtím vstala, a podala mu slzami zvlhlý dopis.
Vzal si ho a začetl se do něj. Na tváři se mu objevil lehce šokovaný výraz.
„Dobré co?!“ řekla Narcisa s náznakem hysterie v hlasu. Veškerá hrdost z jejího projevu zmizela.
„To jsi našla-“
„-u něj v ložnici! Ani se to nesnažil skrývat! Proč já, Severusi? Milovala jsem ho! Dala mu celý svůj život, porodila mu syna! A on se mi za to odvděčí nevěrou?! Co jsem udělala špatně, Severusi?!“ teď už se na něj dívala – pohled plný zoufalství a vzrůstající hysterie.
Snape jen pokrčil rameny. Nestávalo se mu moc často, že by na nějakou otázku nedokázal najít odpověď. Její výraz ho však zaskočil a bylo mu jí snad i trochu líto.
„No tak, řekni, co se vám mužům honí v hlavě, když podvádíte své ženy, které na vás den co den čekají a dávají vám lásku! Odpověz mi!“ v očích se jí zaleskly slzy. Stála a upřeně na něj hleděla.
Ani nevěděl, proč to udělal. Prostě ho k té ženě cosi táhlo. Vstal a pevně ji objal. Vypadala zaskočeně, ale jeho stisku se podvolila a ovinula se rukama kolem jeho těla. Jeho pevné obětí ji uklidňovalo. Pak ji pustil. V tom jediném okamžiku se cítila šťastná, najednou zapomněla na nevěru svého manžela, zapomněla na všechno nepříjemné, jen se oddala mužskému obětí, které jí tolik chybělo, které tak moc potřebovala.
Dívali se teď na sebe. Šedé oči hleděly do černých. Chtěla se v nich utopit. Vnímala své city, které se k ní hnaly jako přívalová vlna, jako stádo divokých koní. Nechala je, aby ji naplnily, zcela pohltily. Jako ve snách se pohnula směrem k černovlasému muži. Neucukl, když mu položila svou dlaň na tvář.
„Potřebuji tě. Chci tě,“ vydechla.
Naklonila se k němu, aby ho políbila. On ji však zarazil.
„Když to uděláš, budeš stejná jako on.“
„Já vím. Chci být jako on. Chci ho ranit, ublížit mu, jako ublížil on mě.“ Věděla přesně, co teď musí, co teď chce udělat.
Rukou, kterou stále ještě spočívala na jeho tváři, ho uchopila za krk a vtiskla a mu polibek.
Neodtáhl se a to bylo dobré znamení.
O pár polibků později už Severusovy hbité prsty trhaly šněrování Narcisina korzetu. Najednou před ním stála úplně nahá. Bělostná pokožka bez jediné chybičky. Sáhla si do vlasů, vyndala sponu, která je věznila v drdolu, a po ramenou a se jí rozlila záplava vypadající jako sluneční paprsky.
„Líbím se ti?“ zeptala se.
„Jsi překrásná,“ vydechl Severus. Už nechtěl čekat, nemohl. Jak nejrychleji dovedl, ze sebe serval šaty, vzal Narcisu do náručí a položil na medvědí kůži před krbem.
Jemně do ní vstoupil. Narcisa se pod ním prohla, jak jí tělem projely stovky ostrých dýk. Nebyla to však bolest, co cítila, bylo to vzrušení, chtíč a vášeň. Horká a spalující.
Severus byl opravdu skvělý milenec. Její názor byl ovšem poněkud rozostřen půl litrem vína, které vypila.
Bylo to už dávno, kdy Severus s někým spal. Po většinu času si vystačil sám se sebou. Bývaly ale doby, kdy i chladný profesor lektvarů zatoužil po ženské společnosti.
Jeho vyvrcholení bylo moc rychlé. Ale Narcise to zřejmě nevadilo, jelikož usnula.
To jsem byl tak hrozný? Ne, s tímhle jsem nikdy problém neměl, blesklo mu hlavou.
Pak se podíval na prázdnou láhev od vína. Musel se v duchu usmát. Byla opravdu opilá.
V tichosti se oblékl, utřel si rtěnku z krku a z úst a v nejvyšší tichosti přešel celou halou.
Otevřel dveře a naposledy se ohlédl ke krbu. V tu chvíli ho přepadl pocit viny a zlosti. Nezlobil se na Longbottoma, který propálil desku stolu, ani na Pottera, toho tupohlavého zmetka. Zlobil se na sebe. Že byl tak slabý.
Proč jsem sem vlastně chodil?
Zase ta posraná vina.
Odvrátil pohled od ženy ležící na před krbem a vyšel vstříc chladnému listopadovému počasí.
Nezbylo po něm nic, než poloprázdná sklenka od vína.
Nikdy se Narcisa nesmí dozvědět, s kým jí Lucius podvádí…

*****

Jak už to tak bývá, alkohol smyje starosti a trápení, zvlášť když ho vypijete celou láhev.
Dalo by se tedy říci, že si toho Narcisa moc nepamatovala.
Zavřela oči a ponořila se do své mysli. Snažila si vybavit, co u všech všudy dělala ten večer. Černý plášť, vysoký muž, polibky…Severus! Najednou se jí udělalo jasno. Některé okamžiky byly sice rozmazané, ale to podstatné věděla jistě. Vyspala se se Severusem! Zbytek z večerního dění zmizelo v alkoholovém oparu. Skvělé bylo to Luciusovo víno.
Lucius…na něj nezapomněla. Na něj a tu jeho děvku, se kterou se stýká. Až zjistí, kdo to je, tak ji roztrhne vejpůl.
Vstala, oblékla se, sklidila prázdné skleničky. Vypotácela se nahoru do schodů.
Přešla dlouhou chodbou a otevřela dveře na jejím konci. Vešla do prostorné ložnice s velikou a, jak očekávala, prázdnou postelí. Potřebuji koupel.
Jakmile se pořádně vydrhla, sedla si na postel, na ten chladný kus dřeva. Už je to dlouho, co tu svého muže viděla spát naposledy. A ještě déle, co tu spali spolu. Podívala se na hodiny - jedenáct dopoledne.
To jsem zvědavá, jakou výmluvu si vymyslí dnes.
Sotva dokončila myšlenku, otevřely se dveře do ložnice. Na jejich prahu stál skrz naskrz promočený Lucius.
„Sviňský počasí,“ řekl a podíval se na svoji manželku. „Promiň, že jdu až takhle pozdě, ale na ministerstvu se projednávala jedna, hmmm…důležitá věc.“
Jako by nic si začal svlékat mokré oblečení.
„Tak důležitá věc, jo?“ Narcise se chvěl hlas vzteky. „Nevěděla jsem, že se na ministerstvu zdržují pracovníci přes noc, aby něco projednali.“
„Tak teď už to víš,“ její tón se mu vůbec nelíbil. Věděl, že ona ví, a musel uznat, že se zatím drží dost statečně.
Narcisa zamumlala něco v tom smysl, že jde udělat kávu, a odešla z ložnice pryč.
Lucius přešel ke dveřím, zavřel je a posadil se na postel. Chtěl si to přečíst co nejdřív.

Luciusi,
minulá noc byla skvělá, už se těším na přídavek.

*****

Toho dne bylo všechno zdánlivě normální. Pršet nepřestalo, ba naopak pršelo ještě víc. Draco byl v Bradavicích. Narcisa tupě zírala do plamenů a Lucius seděl v ložnici a představoval si, co všechno bude v noci dělat se svou milenkou. Večer nastal rychle, až moc rychle.
„Dnes budeme pořádat malou party,“ řekl Lucius jakoby nic.
Narcisa ty jeho malé večírky znala. Většinou se bavil se svými hosty celou noc.
„To je skvělé,“ odpověděla Narcisa.
„Pozvu pár lidí.“
Pchá, pár lidí…Určitě tu zase nebude k hnutí.
„To je skvělé,“ řekla Narcisa znovu.
„Potřebuješ se odreagovat. Vypadáš, jako by jsi byla ve stresu.“
Ne, vážně?! Chtěla mu odpovědět, ale radši tu větu spolkla a jen se nuceně usmála: „Ó, ty jsi tak ohleduplný.“
„Běž se převléknout do něčeho konzervativnějšího,“ skoro to znělo jako rozkaz.
Tak něco konzervativního říkáš. Hmmm…jen počkej, takhle sexy svoji manželku jsi ještě neviděl.
Narcisa se v duchu usmála. Najevo dala jen malý úsměv a přikývnutí. Vyšla nahoru po schodech, otevřela šatník a hledala ty šaty. Černé krátké koktejlky s pořádným výstřihem. Ještě ty boty. Á, tady jsou. Rudé lodičky s jehlou. Pár doplňků, nalakovat nehty na rudo, vyčesat vlasy do vysokého účesu, aby odkryla svoji šíji a je připravená.
Dole už se zatím sál plnil hosty. Narcisa měla pravdu. Bylo tam narváno.
Vyšla z ložnice a prošla chodbou. Nahoře na schodech se zastavila. Chtěla, aby si jí ostatní všimli, hlavně muži. Ať Lucius žárlí. Nahlas si odkašlala. Pohledy se stočily na ni. Pomalu scházela ze schodů a dala si záležet, aby vypadala co nejvíc sexy. Efekt byl okamžitý. Jakmile sešla ze schodů, hned dostala několik pozvání na skelničku a výzvu k tanci. Lucius se k ní přitočil, pevně chytil za ruku a táhl od davu slintajících mužů.
„Jdi se okamžitě převléknout! Vypadáš jako nějaká kurva!“ Lucius se na ni díval s nevolí.
„Jako nějaká kurva…,“ opakovala po něm téměř pobaveně. „Myslíš jako ta tvoje?!“
Ani nepřemýšlela nad tím, co právě řekla, jen se mu podívala vzdorovitě do očí.
Luciuse ten útok zřejmě zaskočil, protože ji pustil. Narcisa na nic nečekala a vplula do davu tanečníků.
Večer se rozvíjel volnou, nevázanou zábavou. Lucius se kamsi vytratil a Narcisa pila jednu sklenku za druhou.
Do sálu vstoupil Kornelius Popletal.
„Potřebuji mluvit s Luciusem,“ řekl Narcise.
„Já-já se po něm po-podívám,“ Narcisa odešla.
Prohledala snad celý sál, ale její manžel nikde. Vyšla nahoru do schodů a otvírala postupně jedny dveře po druhých. Poslední dveře, které otevřela, byly od jejich ložnice. Pomalu vzala za kliku a dveře byly dokořán. To, co uviděla, ji naprosto probralo z oparu opilosti a vrátilo zpět do reality. Konečně našla toho, koho hledala, ale poněkud jinak, než by si dokázala představit i v těch nejdivočejších snech. Lucius ležel na posteli, svlečený do půli těla a s ním tam ležel…ne, to nemůže být pravda! Moc dobře poznala ty temně černé vlasy a dlouhé štíhlé prsty, které právě laskaly jejího manžela po kůži.
Vykřikla. Pár na posteli vyskočil, vytržen ze své činnosti.
„Narciso!“ Lucius úplně zbledl. Příchod jeho manželky ho dokonale připravil o řeč.
Otevřel ústa, aby se pokusil zase rozpohybovat hlasivky a podat vysvětlení, ona však jen demonstrativně zvedla ruce a vyběhla z ložnice pryč.
Běžela a na nikoho a na nic se neohlížela. Bylo jí jedno, do koho vrazí, prostě se jenom potřebovala dostat co nejdál od všech ostatních.
Vyběhla ze sálu a ocitla se v podzimní zahradě. Listy padaly okolo ní a snášely se jí k nohám v pomalých, nepravidelných spirálách. Vydala se po cestě, vedoucí k vyhlídce na kopci za jejich sídlem. Zastavila se, sedla si na polorozpadlou lavičku a ztěžka oddychovala. Musela přemýšlet.

*****

„Měli bychom jít za ní.“
„Ani náhodou. Já na ní kašlu!“
„Je to tvoje žena.“
„No a co. Ale pokud ti na ní tak záleží, jdi si. Co jí asi tak řekneš. Promiň Narciso, že šukám s tvým manželem?! To asi sotva!“
„Uvidíme.“
Vysoká postava vyšla z domu, a stejně jako Narcisa, se zastavila.
Kam mohla jít?

*****

Byl krásný letní den. Cissa stála po boku své matky a otce v přijímacím salónu.
Už přichází.
Chvěla se po celém těle. Takhle nervózní ještě nikdy nebyla.
Dlouhé plavé vlasy mu spadaly na ramena, šedé oči se upíraly na ni a jeho elegantní hábit vlál za ním.
Byl krásný. Okamžitě se jí zalíbil.
Došel až k ní, lehce se uklonil, vzal její ruku do své a lehce jí políbil.
„Těší mne, že vás poznávám, slečno. Jste opravdu překrásná.“
Och, jak byl tehdy šarmantní a okouzlující. Dalo by se říct, že to byla láska na první pohled.
A o měsíc později, velká svatba, spousta lidí, které ani neznala, a on. V tom černém smokingu vypadal dokonale. Řekli si svá ANO a o pět hodin později to mělo přijít – její poprvé. Tak se bála, ale on byl tak něžný, jemný a ohleduplný. Bylo to krásné, tak krásné, chtěla tu chvíli zachovat navěky. Jakou měl radost, když mu oznámila, že je těhotná. A ještě větší radost měl, když se mu narodil syn.
Po několika letech od Dracova narození se začaly objevovat první známky problémů. Sex měli čím dál tím méně, nemluvil s ní jako dřív a choval se k ní většinou chladně, jako by ho už přestávala bavit. Měl ji jen na ozdobu, aby nechodil na společenské události sám. Jen jako ozdobu…jako skvost po svém boku ji každému představoval s předstíranou láskou. Snažila se to spravit, ale nic nepomohlo. Neustále se snažila hledat svou chybu, že jí nikdy nenapadlo, hledat chybu na něm. Ani ve snu by ji nenapadlo, že důvod proč s ní nespí, je ten, že ho nevzrušuje. Že je její manžel, její Lucius…nechtěla na to ani pomyslet, že by snad její manžel mohl být…

*****

„Á, tady jsi. Už jsem si myslel, že tě nenajdu,“ nově příchozí ji vytrhl ze vzpomínek.
Otočila se a podívala na nezvaného hosta.
„To jsi ty!? Jak se sakra opovažuješ se ke mně přiblížit?!“ lomcoval s ní vztek.
„No já nevím, ale řekl bych, že jsou mezi námi tak tři metry, takže pokud jde o osobní prostor, ten je ti zachován,“ řekl Severus s ledovým klidem.
„Co chceš? Pokud jsi mi přišel říct, že tě to mrzí, tak jsi sem šel zbytečně.“
„Lucius říkal, že nebudeš chtít slyšet žádné výmluvy.“
„O tom bastardovi přede mnou nemluv!“
„Tak to asi nepůjde. To jsi si myslela, že se sem vláčím jen proto, abych ti dal dobrou noc? Musíme si něco vyjasnit.“
„My dva? A co? Vůbec nic mě nenapadá. Ale počkej vlastně. Co třeba to, že si jen tak přijdeš uprostřed noci a začneš mi vyprávět, že někdo spí s mým mužem. A nebo to, že jsi to ty, kdo s ním dělá všechny ty nechutnosti?! Tak povídej. Mně totiž NIC nenapadá!“ byla opravdu zoufalá.
Severus ale vypadal klidně a vyrovnaně.
„Obojí. Ale začal bych tou noční návštěvou. Už to trvalo moc dlouho a já viděl, jak tě ta nevědomost, co se děje, ničí.“
„Snad mi tady nechceš tvrdit, že ti na mně záleží,“ řekla a v hlase se jí zračilo pohrdání.
„To tě mohu ujistit, že nikoli. Prostě mě to už nebavilo a chtěl jsem to skončit.“
„Ach tak tebe to nebavilo! A jako omluvu jsi se se mnou vyspal?“
„To jsem neměl v úmyslu. I když to bylo nakonec docela příjemné.“
„Ty prase jedno nechutný!“ vztek jí naplňoval celé tělo.
Jako by ji neslyšel, pokračoval.
„A pak jsem se k důvodu své návštěvy nedostal.“
„Ztratil jsi odvahu, říct mi to do očí, že ano?“
„O, nikoli. Usla jsi jako špalek.“
„No tak fajn! Teď ale kdybys dovolil…“
„Ne, nedovolil. Netáhnul jsem se do takového kopce jen proto, abych zase hned odešel,“ řekl to nekompromisně, raději však pokračoval. „Za prvé, abychom předešli zbytečným otázkám, nebyla v tom láska a já nejsem homosexuál. Byl to jen takový úlet, hloupost, kterou si nadosmrti neodpustím. A tehdy v noci jsem za tebou přišel, abych se zbavil toho sžírajícího pocitu viny.“
„Chvilku jsem se domnívala, že jsi přišel kvůli mně,“ Severus zaslechl v jejím hlase známky výsměchu.
„To, že jsem si něco s tvým manželem začal, byla chyba. A ty sama dobře víš, jaké to je, když uvízneš v Luciusových sítích. Prostě jsem už nechtěl, nemohl dál, ale bylo to jako extáze, závislost, které se nemůžeš zbavit. Vyčítal jsem si, jak jsem byl tehdy hloupý a viním se za svou slabost.“
„Jestli chceš moje odpuštění, tak jsi se sem namáhal zbytečně.“
„O odpuštění jsem prosit nepřišel, nezasloužím si ho.“
Jako by tohle Severusovo pokání probudilo v Narcise špetku citu. Ten alkoholový opar, jež ji obklopoval se začal pomalu vytrácet. Bylo jí zle. Chtěla se vrhnout ze skály a ukončit tak svoje trápení. Nikdy nebyla dost silná. Jako ve snách udělala krok směrem k okraji. Snape však jako by vycítil Cissin záměr, rychle se pohnul k ní a zachytil ji za paži.
„Co si jako myslíš, že děláš?“ vyjel na ni.
„Už nemůžu dál, jsem vyčerpaná a…zklamaná sama sebou. Jsem neschopná manželka. Vždyť jsem si ani neuměla udržet manžela!“ slzy jí stékaly po tvářích a tělo se jí chvělo.
Severus povolil stisk, ona se od něj odvrátila a vrhla se ze skály.
V tu chvíli si Severus uvědomil svůj strašný omyl. Poklekl na kraj skály a snažil se ji v poslední chvíli zachytit, už však bylo pozdě, příliš pozdě litovat věcí, které se staly. Teď je čas myslet na věci budoucí. Díval se na dno propasti. Černo černá tma se převalovala sem a tam a zakrývala její tělo. Ležela bez hnutí na dně rokle, oči otevřené do kořán. Z těch šedých očí bez života ještě tekly poslední slzy. Slané slzy, které znamenají smrt. Snad Narcisa najde klid v zemi stínů, odkud není návratu.
Severus vstal a začal pomalu scházet dolů, dolů do propasti. Našel ji tam ležet s polámanými končetinami. Po běloskvoucí kůži se jí rozlévaly pramínky krve. Sehnul se k bezvládnému tělu, vzal ho do náruče a nesl zpět domů.

*****

Lucius chodil po pokoji sem a tam. Ačkoliv mu jeho manželka byla lhostejná, přece jen cítil…Snad to není strach?! Ne! Rázně zatřepal hlavou, aby vypudil z hlavy nepříjemné myšlenky. Hala už se pomalu vyprazdňovala. Poslední opilí ministerští úředníci odcházeli, někteří v přítomnosti ulovených žen, někteří se počestně vraceli k družkám. Kroky na schodech.
Otevřely se dveře a v nich stál Severus s…..
Ne, to není možné!
„Nechtěl jsem, aby umřela,“ řekl Lucius přiškrceným hlasem. „Je to kvůli nám?“
„Co bys řekl?!“ Severus položil Narcisu na postel.
„Copak tys jí to nevysvětlil?“
„Snažil jsem se, ale zkus vysvětlit ženě něco takového!“ Snape zněl skoro rozčileně.
„Je to moje vina,“ Lucius vypadal zničeně.
„Ano, to máš pravdu.“
„Dobře. Řekneme, že se byla projít, a že byla opilá a spadla dolů.“ Začala se mu vracet barva do tváře a poslední známky lítosti byly ty tam.
„O mně lidé často říkají, že jsem nelidský parchant, ale na tebe vážně nemám. Měl by si vědět, že tě ta žena opravdu milovala a já byl hlupák, když jsem se s tebou zapletl. Byla to chyba.“ Černý hábit zavlál vzduchem a byl pryč.

*****

Pršelo. Ostatně, jak jinak, když je listopad. Kapky deště dopadaly na ebenovou rakev, stékaly po bocích a tvořily dlouhé prameny vody. Rudé růže se leskly jako diamanty a kolem stojící lidé upírali své zraky na kněze odříkávajícího modlitbu.

Všemohoucí Bože, náš laskavý Otče! Přiviň nás nyní do své náruče a utěš nás v našem zármutku. Nežádáme, abychom nebyli smutní, vždyť se máme rozloučit s naší sestrou. Ale probuď v našem srdci vděčnost za její život a dej nám pozvednout hlavu ke světlu vzkříšení tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Amen

Déšť bubnoval do deštníků přihlížejících. Jen jediný muž stál opodál, zahalený černým pláštěm. Nestalo by se to, kdybych nebyl takový sobecký hlupák.
Rakev se spustila do vykopaného hrobu a byla zasypána hlínou. Lidé pomalu odcházeli, zanechali zde jen dva muže.
„Asi by bylo zbytečné, říkat upřímnou soustrast, že?“
„Byl to hezký obřad, co říkáš?“ Lucius dělal, jako by Severusovu poznámku přeslechl.
„Na můj vkus moc kytek,“ podotkl Severus.
Lucius se pátravě zahleděl Sevesusovi do očí.
„Chceš to skončit.“
„Ano. Zašlo to příliš daleko. Vlastně si teď zpětně říkám, že by bylo lepší, kdy nikdy nic nezačalo,“ Snape se díval kamsi za jeho hlavu.
Lucius jen rozevřel velký deštník a odešel. Severus se na něj už ani nepodíval. Jeho oči si našly mramorovou desku, postavenou na čerstvém hrobu. Pomalu k ní přistoupil, a zašeptal: „Omlouvám se.“
Ještě pár vteřin hleděl na desku, pak se otočil a odešel. Potřeboval si na někom vyléčit svou chybu. S tichým lupnutím se přemístil. Na tom hřbitově za sebou zanechal všechno zlé.
Jak praví staré úsloví: Nezabývej se minulostí, nemysli na budoucnost, žij jen přítomností, ta je nejdůležitější.

*****

Na bílém mramoru se začaly usazovat nečistoty. Prach proměňoval světlý kámen v šeď a zelenavý mech pomalu obrůstal patu náhrobku. Ale i přes všechny nepříznivé vlivy, se na kameni dala rozeznat dvě slova.

In Memoriam

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský