Fantasmagorium

Autor: Eternity
Spoluautor: Luceie Decidela
Hlavní postavy: Severus Snape / Harry Potter; Ona
Vedlejší postavy: Lucius, Narcissa, Draco Malfoy
Shrnutí: Co se může odehrát nejen ve skutečnosti, ale i ve vaší hlavě a ve vzpomínkách, než přijde taxík? Proč se někoho bojíte? Máte k tomu skutečný důvod? A kde to vlastně jsme?
Poznámka: Můj druhý literární pokus v těchto vodách.
Za betu a jeden z “obrazů“ děkuji Lucii Decidele.

In my mind

Sedí na tabákově hnědé sametové lenošce, Severusovu hlavu na klíně. Dneska už toho zase bylo dost. Nediví se, že usnul. Aranžmá květin v obrovských vázách připomíná ze všeho nejvíc pohřební věnce, nebo je to jejich vůně – vůně uvadajících květin, ozvěna uvadlého života. Pomyslí na to, že něco takového by se líbilo Dracovi. Kde je mu konec?
(obraz: DVĚ MINUTY TICHA ZA DRACA
Harry jde s Dracem do jeho ložnice v Bradavicích, šeptem se o něčem dohadují. Na nočním stolku Harry vidí něco jako podivné těžítko: mramorové holubice, jedna leží s krčkem visícím přes hranu stolku, druhá se k ní sklání, hlavu pod křídlem. Zeptal se: „Co to máš?“
„Nic. Co je ti do toho. Vem si ten pergamen a vypadni, ať tě tu radši nikdo nevidí.“
Střih – asi o dva roky později. Co to bylo, došlo Harrymu, když v Dracově pokoji, tentokrát na Malfoy Manor, uviděl rakev s otevřeným víkem a malým polštářkem. To už se neptal, jenom protočil oči v sloup. Pomyslel si, že to má Draco z těch ujetejch knih, co čte. Když si uvědomil, jaké má rodiče, v čem vyrůstal, vlastně se ani nedivil, že mu tak trochu hrabe. Mohl dopadnout hůř.)
Jenom matně si uvědomuje, že čekají v hale nějakého hotelu, nebo co to je. Poslední dobou mu to splývá. Mezerou mezi těžkými závěsy okenní sklo odráží převrácený otisk místnosti, už ne s tak dokonale černočerným pozadím – za chvíli bude svítat a nebe šedne. Těžká vůně květin a lehká klavírní hudba. Někde v jiné místnosti hraje klavírista a lehké tony z pod lehkých prstů lehounce dolétají až sem. „Dobře placená zkouška,“ řekla o klavíristovu výkonu před chvílí. Sedí naproti na rudé sametové lenošce a něco si ťuká do laptopu. Vypadá trochu přízračně, jako porcelánová panenka. Není roztomilá, spíš dokonalá a zdánlivě křehká, porcelánová. Když se neusmívá, nemá z ní Harry ani takový strach. Dívá se na ni a zdá se mu, že je to reklamní fotka, nebo obraz. Všechny poměry a barvy jsou harmonické a decentní. A není si jist, zda je ta pravá, nebo taky jenom odraz v okně.
Pod jeho pohledem zvedne oči, zadívá se naproti, na něj a Severuse, a pomyslí si: fotka do rodinného alba, skutečně velmi přirozená, skutečně velmi dekadentní. Vypadají jako pieta. A usměje se. Pobaveně. Už zase z ní jde strach.
Aby ten pocit ze sebe setřásl, zeptá se:
Harry: „ Za jak dlouho přijede? Taky bych šel spát.“
Ona: „To my všichni, Harry. Snad už to nebude dlouho trvat.“ A zase dokonalý úsměv. Píše dál.
Harry otráveně vzdychne.
O: „Ale no tak, do postele se dostanete už brzy. Vydrž. Řekla bych, dělej, co bys rád. Ale nejsme tu sami. Mně osobně nevadí, že jsme dost na očích – mohla by to být příjemná změna. Ale mohly by být i nepříjemnosti.“ Provokativní a pobavený úsměv.
Nenávidí tyhle její narážky. Proč je musí snášet? Únava doléhá a tak se musí trochu soustředit, než si vzpomene, proč za ní vlastně šli. Bylo to nutné? Asi ano.
Žít v jejich světě se pro ně stalo neúnosným. Neustále se řešila kouzelnická válka a její následky. Kdo za ni nese odpovědnost. Kdo konkrétně odpovídá za stovky drobností, velkých věcí a za všechno dohromady. Navenek kouzelnický svět oslavoval svobodu, ale ve skutečnosti se Ministerstvo kouzel zabývalo nekonečnými výslechy a vyšetřováním minulých událostí. Taky se nějak prosáklo, co mají on a Severus mezi sebou, a vybuchl skandál. Když jí to Severus popisoval, pobaveně se usmála: „Jinými slovy – chceš říct, že Ministerstvo kouzel pořádá hon na čarodějnice?“ a zase úsměv. Harrymu z jejích úsměvů běhal mráz po zádech. V tomhle nebylo vůbec nic veselého. Spíš něco jako… únava? Potichu, jen pro sebe dodala „Ostatně jako vždycky…“
(obraz: KAŽDÁ MINCE MÁ DVĚ STRANY – KTERÁ Z NICH JE BERNÁ?
Stojí u okna a dívá se, jak prší. Má zamžené oči, zdá se, jako by zadržovala pláč. Je jenom v noční košilce, bosa, není namalovaná a má rozpuštěné vlasy, sahají jí až do půli zad, zkroucené jako úponky vína; vypadá jako holčička, která se ztratila. Zeptá se:
„Taky nemůžeš spát?“
Pomalu a opatrně k ní přijde blíž, odpoví: „Hmm“.
Vlastně šel jenom na záchod. Postaví se vedle ní a dívá se z okna. Je vidět na stanici autobusu osvětlenou pouliční lampou. Prší, hustě a vytrvale. Dívají se společně na oranžově ozářenou zastávku. Zdá se mu, že ho vůbec nevnímá, že je v myšlenkách jinde a jindy. Najednou ho vezme za ruku a zašeptá:
„Život je jeden z nejtěžších…“
Zeptal se: „Cože? Z nejtěžších co?“
„To je celý, to se tak říká,“ odpověděla a podívala se na něj. V levém koutku má slzu, po pravé tváři jí druhá stéká. Do toho se trošku usmála. V tu chvíli byla moc dojemná a krásná. V tu chvíli se jejího úsměvu nebál. Vnímal její teplou ruku ve své dlani. Přesunul váhu z nohy na nohu a dotkli se boky. Na chviličku se k němu taky přitiskla, pak pustila jeho ruku, otočila se k němu a hřbety prstů mu přejela po tváři a pak ukazováčkem po nose přes rty na bradu, jako se to dělá dětem. V očích měla všechen smutek světa, slzy osychaly. Řekla „Dobrou noc, Harry.“ A odešla do svého pokoje.
Taky si šel lehnout, pořád rozespalý a trochu zmatený z toho setkání. Kdyby si ho ráno pamatoval, mohl ji brát úplně jinak. Mohl si ji i oblíbit. A možná by věřil, že mu nechce ublížit. Třeba by se jí přestal bát.)
A pak je vzala s sebou. Do svého světa. Severus Harrymu vysvětlil, že to bude něco jako přemístění. Harry ale měl spíš pocit, jako by mu někdo podal ruku a pomohl vstát ze země. Akorát tam nebyla žádná ruka, žádná země, žádné vstát. Svět se maličko rozostřil, trošku se posunul a zase sklouzl nazpět (ten pocit už Harry párkrát zažil při jiné příležitosti; většinou se Severusem). Kolem se změnilo pár maličkostí – ´najděte dvanáct rozdílů mezi obrázky´, napadlo Harryho, ale ani zanic by je nedokázal označit. Vlastně čekal něco zajímavějšího, než tohle. To přišlo později. Třeba pocit, že ho čas od času někdo pozoruje, přestože široko daleko nebyl nikdo kromě Severuse. Cítil to jako zvláštní jemňounké brnění po celém těle. A i okolím – věcmi, lidmi, místnostmi i venku - jakoby probíhalo drobounké zrnění. Nebo možná čísla? Písmenka, znaky? Byly vidět jenom koutkem oka, a když to nečekal. Jednou v centru města si všiml domů, které měly spoustu velkých liter, textu na fasádě. A siluetu anděla. Zdálo se mu, že je to důležité a že to nějak souvisí. Zeptal se jí na ty domy, ale ona se rozvyprávěla o moderní architektuře, což bylo naprosto irelevantní k tomu, co ho zajímalo. Jediné, co znělo použitelně, byla poznámka o geniu loci, duchu místa. Ale nevěděl, jak to zařadit, co s tím. Taky se mu někdy zdálo, že dnešek nenavazuje na včerejšek. Zažíval zvláštní pocity déjá vu, kdy mu připadalo, že tohle všechno už zažil – pocit opakování známého byl hodně silný. Bohužel mu chyběl obsah. Věděl, že už to zažil, znovu a znovu, ale nevěděl, co.
Trochu se probral a zjistil, že ho pozoruje. Jak jinak, než s úsměvem.
O: „Teda vy jste společníci, jeden lepší, než druhý. To jsi vážně tak ospalý? Nebo se se mnou jenom nechceš bavit? Severus to, koukám, už preventivně zalomil.“
H: „Severus je z vás hrozně nervózní.“
O: „Ano, to připouštím. Ale nemá důvod. Přesněji řečeno – záleží jenom na vás.“ Úsměv. Zase.
Harryho by tolik neděsilo, kdyby v jejích ústech zahlédl dravčí zuby. Usmívala se se sevřenými rty. To, co ho děsilo, byl pocit, že o něm všechno ví. A pobaveně se nad tím usmívá.
H: „Co to znamená?“
O: „Jenom to, že jsem vám slíbila ochranu, dokud od vás budu dostávat to, oč stojím.“
H: „A co to je?“
O: „Ale no tak, Harry, namáhej si trochu hlavičku. Nebo se zeptej Severuse.“
H: „Nechce se mnou o vás mluvit. Odbývá mě tím, že mám být rád, že se nemusím starat, a že je to jenom mezi vámi dospělými. Ale já už nejsem dítě! A nedovolím, abyste tak se mnou zacházeli!“
O: „Uklidni se, broučku. Na maminku a na tatínka si se Severusem nehrajeme, neboj se.“
Harry si pomyslel, že je to cynická mrcha a že ťala do živého. Rozčiloval ho její vědoucí a pobavený úsměv. Prolínal a hlavně končil všechny jejich rozhovory. A Severus. Někdy se zdálo, že ho hovory s ní baví, jindy ho vytočila k nepříčetnosti. Virtuóz nitrobrany se dokázal mistrně ovládat, ale jak moc ho naštvala, to Harry poznal při milování. Když měl vztek, bývalo ostré a hlasité.
(obraz: PNUTÍ
Hlučně užívají si v hotýlku nebo penzionu. Sousedi na ně bouchají přes zeď a křičí, ať dají pokoj, že se chtějí vyspat. Rozesmějí se. Je to záchvat, kdy nejde přestat, bránice se skoro trhá, nemohou se na sebe podívat, aby nenastala další vlna smíchu, která cuká a otřásá celým tělem, nejde popadnout dech. Když se pak uklidní, napětí a agrese povolily smíchem, dokončí, co mají rozděláno v klidu a mazlivě. (Harry byl rád, že to tak dopadlo. Taky z toho po tom záchvatu smíchu nemuselo být nic, a to by měl Severus náladu ještě mizernější.))
V jejich rozhovorech se Harry často vůbec nechytal. Byla to evidentně hra. Hra, jejíž pravidla mu unikala. Perlivá konverzace plná narážek, jimž vůbec nerozuměl, třeba je ani nepostřehl. V jedné slabé chvilce, zachvácen důvěrností a chutí se svěřovat, Severus Harrymu přiznal, že je poprvé skoro nakloněn myšlence vzít alespoň trochu na milost svého otce. Díky němu přeci jen nezanedbal mudlovskou kulturu a přiznával, že v rozhovorech a jednání s ní se mu to sakra hodí. To byli na jednom z bouřlivých a dost zvrhlých večírků.
(obraz: BOA
Travesti show, zpěvy a tance, po chvíli si přestáváte být jisti, zda je to na pódiu holka nebo kluk. Byli rádi, když nakonec vypadli. Oba měli na tvářích stopy rtěnky od „umělkyň“, byli u nich dost v kurzu. Určitě by nemuseli jít domů sami. Kdyby chtěli vzít někoho s sebou, „holky“ by se servaly, které dají přednost. Nakonec si s sebou odnesli jenom rudočerné péřové boa. Severus k němu bůhvíjak přišel a výjimečně mu slušelo, jak ho Harry dráždil. S tímto suvenýrem si pak docela vyhráli. Harry byl dost lechtivý, hlavně na břiše, tak si ho Severus pěkně podal, jako odvetu za Harryho poznámky, že pokud Severus novým studentům nezlomí srdce touto proprietou, tak už ničím. Pomsta byla sladká.)
Je fakt, že je protáhla ledasjakým mejdanem. A nejen mejdany. Byli s ní, kde si vzpomněli. (obraz: OVOCE
Restaurace - kavárna, sedí tam všichni tři naši hrdinové. U vedlejšího stolu pokřikuje malá holčička: „Ne, nechci! Já nejím ovoce!“ Harry si pomyslí: „No, já vlastně skoro taky ne. Když si tak vezmu ty alternativní činnosti, které s tím Severus vymýšlí…“ )
Třeba i v opeře. Harry moc nechápal Severusovu zálibu ve vážné hudbě. (Pokud ale sedadla v koncertních sálech nebyla zvlášť nepohodlná, nestěžoval si. Často to byla jediná příležitost vyspat se po bouřlivých nocích plných zážitků (většinou pak smyslových)). Sám měl raději úplně jiné koncerty. Párkrát to bylo fakt úžasný. Musí uznat, že je dostala skoro všude. Těžko říct, jak to dokázala.
(obraz: Ó HUDBO – MOCNÁ KOUZELNICE
Je to nějaká snobárna, společenský oblek nutný, mají bílé saténové motýlky a tmavé obleky – tj. nejspolečenštější vohoz. Severus má oči plné slz, dojat hudbou bere Harryho za ruku, tím ho probudí a Harry na něho vyvaleně a nechápavě zírá.
Pohled se otočí a zírá Severus na Harryho. Nechápe, v obličeji výraz někde mezi pohrdáním a shovívavostí. Opírá se o sloup, má na prsou založené ruce. Harry pěkně rozjetej, nadšenej a zpocenej skáče do rytmu hudby, nad hlavou točí svým svlečeným tričkem a chystá se ho hodit na pódium zpěvákovi. Severus se ošije. Střih. Severus strká rozdováděného Harryho do taxiku, půjčil mu své sako na zpocené nahé tělo, odvádí ho rychle ze zákulisí, kde se mu zpěvák podepsal fixou přes hrudník. Na zpěvákovi bylo vidět, že je taky pěkně trhlej, že se mu Harry líbí a dal by si říct. Nějaké přisprostlé, dvojsmyslné narážky. Severus žárlí a táhne Harryho nekompromisně pryč.)
Tehdy, ten večer, toho i dost vypili a Severus byl poněkud upovídaný a taky povolný. Při té vzpomínce se Harry usmál a zadíval se na spícího Severuse, svého temného boha, anděla, který mu padl do náruče. Dneska taky dost pil. Zase. Ale když to nepřehnal, v posteli to stálo za to. Tak uvolněně se choval jen tenkrát, když žili nějaký čas úplně sami. Nebo když měl něco v sobě. Bohužel. Teď odpočíval. Harry si prohlížel oblíbené podrobnosti Severusovy tváře i těla.
(obraz: BRUTÁLNÍ NÁSILÍ PŘED VEČEŘÍ by Decidela

Snape přikročil zezadu k sedícímu Harrymu a opřel mu nos o krk. "Večeře je
na stole, vážený pane."
"Severusi, vysvětli mi, prosím tě, kde ses naučil takhle vařit. Ty tvoje omáčky jsou neuvěřitelné!"
"Pottere, kdybyste nebyl ignorant, tak byste chápal, že pro mistra lektvarů nepředstavuje kuchařská kniha žádné mystérium." Harry se Snapeovi zadíval do očí a úsměv mu poněkud ztuhl na tváři. "Severusi, nedělej na mě tyhle svoje oči. (Those beastly eyes.) Víš, jak to vždycky dopadne. A já jsem neměl od rána v ústech."
Snape beze slova otočil hlavu na stranu a okázale, bez pohnutí, hleděl z okna. Harry se chvíli tiše kochal jeho okouzlujícím profilem a pak k němu přistoupil, snímaje si brýle. "Nemohu se na vás dívat, mistře lektvarů."
"To mi zcela vyhovuje, Harry", odpověděl Snape tichým hlasem a otočil se zpátky k Harrymu. Harry na něj opět upřel zrak, tentokrát zcela zblízka. Měl pocit, jakoby měl oči propojeny se slabinami. Nejspíš propojeny žhavým drátem, pomyslel si. Snapeův pohled se skoro nedal snést. Přesto aniž by zrakem uhnul, ovinul Snapeovi paže kolem pasu a přitáhl si jeho boky ke svým. Cítil, jak se Severus chvěje, doslova celý vibruje, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Harry se vduchu ušklíbl a pomyslel si, že ze Snapea vyrazí úsměv nebo zasténání, i kdyby ho to mělo stát život. Jednou rukou si jej přitisknul pevněji k sobě, druhou ho vzal za vlasy na zátylku a odtáhl mu hlavu nazad, takže měl Snapeovu bradu pěkně před očima. Pomalu se sehnul a jemně zatnul do brady zuby…)
Když zvedl oči, narazil opět na její šedozelený pohled. Její oči měnily barvu podle světla, počasí a nálady. Jakoby věděla, co si myslí, pronesla: „Člověk by řekl, že to do sebe nebude tak lít. Přeci tak rozumí lektvarům a ví, co alkohol časem s tělem udělá.“

Harry jen něco zamručel. Dívat se jí do očí bylo jako pozorovat moře. Zdálo se mu, že jeho lebka je pro ni průhledná jako akvárium. Uviděl v představě svou hlavu jako akvárium plné myšlenek – zlatých rybek a neónek. Vzpomněl si na nedávnou večeři v drahé restauraci, kde si z podobného akvária vybíral humra, který se za pár chvil ocitl na jeho talíři. Spatřil svou myšlenku – vybranou, vylovenou, uvařenou, podávanou s majonézou, naservírovanou na stříbře. Zvedl se mu žaludek. Tohle nebyla myslánka. Zaťal zuby a násilím asociace utnul. Na rtu mu zůstala kapička krve. Je hrozné mít noční můry, ale blbnout takhle, když jste vzhůru, to už vypadá vážně nebezpečně. On ale zrovna moc vzhůru není. Chce se mu strašně spát. Slízl si kapičku, jež už po rtu stékala na bradu.
Chuť krve ho zase trochu probrala. Připomněl si, co mu ten večer Severus o ní ještě řekl. Poznamenal, že ji Harry mohl vidět už předtím v kouzelnickém světě. Hlavně u Malfoyů.
(obraz: ŠRÁMY
U Malfoyů, je to docela bouřlivý večírek, vypadá to, že je to spíš Dracova společnost, je tu dost mladých lidí mezi 18/20 - 30 lety. Ale taky starší kouzelníci, Lucius se svými přáteli, někde v pozadí asi i Narcissa. Hlasitě hraje rytmická hudba.
Ona je tu s nějakou dívkou, je to černoška, vysoká a štíhlá, s nádhernou pusou a obrovskýma žirafíma očima. Má kratičce ostříhané vlasy, možná spíš vyholené. Stříbrné krátké koktejlky jakoby sestavené z malých plíšků, s modrými odlesky, náhrdelník a na zápěstí stříbrné šperky obtočené jako spirály kolem paží a krku, taky náušnice, stříbrné páskové botičky na podpatcích, nekonečně dlouhé kávové nohy. A stříbrné stíny na očích. Ona má ty samé šaty z plíšků, jen měděně zlaté se zelenými odlesky. Páskové botičky na podpatku zlaté, odpovídající líčení a šperky spíš secesní, stejně jako účes – secesně stylizovaný uzel, z nějž ležérně vykukují pružinky loken.
Už vyzývavé a sladěné oblečení ukazuje, že jsou tu spolu, natož divoký smyslný tanec, kdy se vlní a občas dotýkají tak, že některým přihlížejícím mužům padá čelist. Hudba je divoká, holky to rozbalí, proplouvají jako větrná smršť sálem, občas se otřou, zavadí o někoho z pánů, ti pak jenom ztěžka polykají. Možná i některé dámy. Očima jsou napojeny na sebe a přes zjevné provokace se tváří, že vidí jenom jedna druhou.
Přiblíží se k místu, kde postávají Severus a Lucius, povídají si a věnují se společnému hobby – whisky. Ona prudce pohodí hlavou, rozepne se jí a odlétne spona. Letí přímo Snapeovy do obličeje, ten ji ale v letu pohotově chytí, zatváří se naštvaně, jak to umí jen on, ale sponu uleje a stopí do kapsy kalhot. Ona si z toho moc nedělá, jen se omluvně usměje, pokrčí rameny a paří dál, ignoruje Severusův pečlivě nainstalovaný výraz ráže 9 milimetrů. Dál se holky provlní kolem Luciuse, ona se zachytí jeho ramene, když se zaklání a zhoupne do hrudní vlny, pak se otočí zády, rozvlní boky a téměř se ho dotkne zadečkem, její vlasy ho párkrát švihnou do tváře. Lucius je nadšen, považuje to za výzvu, a když holky dotančí a zmizí z místnosti, vystartuje pod rouškou hostitelských povinností za nimi. Je přesvědčen, že s ním počítají a tak docela dlouho pobíhá po vlastním sídle, nakukuje do všech koutů a hledá je. Marně. Když mu dojde, že šlo jen o sprostou provokaci, vzteklý a s polospolknutou kletbou na rtu zapluje na záchod vyřešit svou tenzi samostatně.
Střih. Ložnice manželů Malfoyových. Ve výjimečné shodě nadávají na ty dvě kočičky, Lucius v županu stojí u okna a dopíjí šláftruňk, Narcissa u toaletky před zrcadlem vklepává noční krém. Narcissa nahlas přemýšlí, zda domácí skřítkové dokáží rozleštit rýhy na ebenovém stole, které holky nadělaly podpatky, když v zápalu tance vyskočily na stůl a sklidily tak aplaus obecenstva. Lucius pije, mlčí a přemýšlí s nechutí o šrámech na svém egu, které mu ty mrchy způsobily. Něco takového se mu ještě nestalo! Nakonec se usnese, že to musela být nějaká nešťastná náhoda, která jim zabránila strávit s ním podnětný intimní dýchánek. Přece by mu nemohly odolat a sprostě zdrhnout… Jemu ne, jistěže.)
Severus tenkrát přiznal, že má silné podezření, že to ona svedla Luciuse. A ten z ní teď má strašlivou hrůzu. Ne proto, že by to s ní bylo špatné. Naopak. Líbilo se mu to. Až moc. A tak ho měla úplně v hrsti. Konečně – koho ne? Nebyla nijak zlá. Snad jen trochu ironická. Ale ten úsměv. A vždycky věděla, co si myslíte. Nebo to alespoň tak vypadalo. A často předvídala, co se stane. To je fakt příšerné. Harry se nedivil, že se jí Lucius bál. Ani že se mu to s ní líbilo, když o tom tak přemýšlel. Byla vážně dost přitažlivá. A nebezpečná. A z toho Harry šílel. Sebou si byl poměrně dost jistý. Ale bál se, že přijde o Severuse. Ta ženská ho očividně zajímala. A to, co se dozvěděl o Luciusovi, Harryho vůbec neuklidnilo. Pochopil, že Severus o tom, co se stalo mezi ní a Luciusem, hodně přemýšlí. Vzhledem k tomu, co mezi těmi dvěma muži dřív bylo, se Harry neodvážil ptát na podrobnosti. Mohl by se taky dozvědět něco, o co nestál. Ale chápal, že byla asi jedním z důvodů, proč to Severus s Malfoyem ukončili. Tím líp pro Harryho. Dokonce ho párkrát napadlo, že stejně jako on, Severus žárlí a bojí se o něho. Taky se jí bojí. Severus náklonnost a obavy však někdy projevoval…, hm, no řekněme nestandardním způsobem. S tím si Harry užil své, hned jak vstoupil do Bradavic.
Ta žena nehnula ani prstem, žádná otevřená hrozba ani svádění. Přesto se zdálo, že jí jsou všichni vydáni na milost a nemilost. A pořád, pořád se tak usmívala. Povýšeně, vědoucně. A někdy skoro něžně a smutně…
O: „Neboj se, Harry. Já nechci tebe ani Severuse. Ty ale víš, co chci, co se mi líbí.“
H: „Co chcete? Tak mi to jasně řekněte!“
O: „Trochu fantazie, chlapče. Ty na to přijdeš. Tohle všechno je přeci o fantazii.“
H: už skoro křičí, klepe se vzteky a bezmocí. Ovládne se a ztlumí hlas, jen aby neprobudil Severuse: „Tak - co – vlastně – ch-c-e-t-e?“
O: „Vždyť víš, že se ráda dívám. Nebo poslouchám. Severus trval na tom, že musíte mít taky nějaké soukromí. A já to respektuju. Nemůžu vidět všechno. Ale třeba bys mi mohl něco vyprávět, Harry?“
H: „Řekl bych, že už takhle jsme všichni pohromadě až moc často. Už tak o nás víte až moc. Vůbec nic se mi vyprávět nechce.“
O: „Mě totiž zajímá i to, co si myslíš, co cítíš a prožíváš. No tak, Harry.“ Zase ten úsměv a navíc jí při tom oči úplně svítily.
Harry nechtěl přistoupit na její hru, ale využil té chvíle upřímnosti:
H: „Mě by zase zajímalo, jak můžete čarovat bez hůlky. To je dost divný.
O: „Hm, já si spíš myslím, že je to síla vůle. A fantazie.
Ale jsem ráda, že se konečně ptáš rovnou. Konverzace nás určitě probere líp, než vyprávění. Tak do toho. Já tě přece neukousnu. A taky je to mnohem efektivnější, než ty neustálé dohady.“
Harry mlčel, tak pokračovala:
„Když už jsme u toho: kuřáckou špičku nosím skutečně jen na efekt, dobře to vypadá. Ve skutečnosti nekouřím. V pití zůstávám věrná koňaku, čím větší souhvězdí, tím líp. Ale nic se nemá přehánět. (Konečně v pití na sebe vzal dobrovolně břemeno odstrašujícího příkladu Severus. Je vážně zbytečně nervózní.) A taky bych přišla o spoustu věcí k vidění. A já mám smysl pro detail, tomu věř.
A mimochodem: řekla bych, že odlesky v Severusových vlasech nejsou jen „kovově modré“. Já tam vidím... hmmm… duhové odlesky pavího peří. A nejenom ve vlasech… Hmm, když to někdo umí, můžeš vidět třeba duhu...“
Harrymu konečně dojde ta provokace:
H: „Vy jste četla můj deník! Jak se opovažujete?!“
O: „Tak trochu.“ Nakrčí nos. „A popravdě řečeno, musela jsem se dost držet, abych jenom četla, abych ti neopravila pravopis a celé to nedoplnila poznámkami, jako třeba právě odpověďmi na palčivé otázky. Mohl ses klidně zeptat rovnu. Sám víš, že pokud nechci, neodpovím. Ale je spousta věcí, které o mně klidně můžeš vědět. Třeba se nám pak bude spolu líp vycházet.“
H: „No vy jste tedy neskutečná! Nechápu, co nás tu drží.“
O: „Sám víš, že u vás po tobě i Severusovi dost ostře jdou. To vy jste chtěli načas zmizet. A tady vás určitě nenajdou.“
H: „A co Lucius?“
O: „Co je s Luciusem?“
H: „Ani on nás nenajde? Nebo jeho prostřednictvím nás nemůžou najít?“
O: „Luciuse jsem sem nikdy nevzala. Nemůže vědět, kde jste.“
H: „Dobře. Ale to není všechno o Luciusovi.“
O: „A co bys ještě chtěl vědět?“
H: „Co mezi vámi bylo?“
Zasměje se docela nahlas, to nedělá právě často:
O: „Ale to byla jen taková epizodka. Oba jsme zjistili, že tudy cesta nevede.“
H: „A jak je to mezi ním a Severusem?“
O: „Na to se budeš muset zeptat svého drahého. Já se sice dívám, ale málokdy mluvím o někom jiném, než o sobě.“
H: „A jak nás můžete mít všechny tak v hrsti? To nechápu. Co vám dává tu moc?“
O: „Já? V hrsti? To jsem musela něco minout. V hrsti vás skutečně nemám. Tady si můžete dělat, skoro co chcete. Nijak vás neomezuju, do ničeho netlačím. To bys mohl ocenit. Kolikrát už jsi byl v situaci, kdy jsi byl nucen dělat, co chtěl někdo jiný? Na nic se tě neptali a dělali si s tebou, co chtěli. Já se jenom dívám. Pravda, někdy taky čtu,“ rýpne si.
H: „Stejně to nechápu. Ani Severus na vás nemá, nedokáže se prosadit, přemoci vás. A to je kouzelník s velkou magickou mocí! A snad nejinteligentnější člověk, co znám!!“
O: „Ale Harry, přiznej si, že to není v první řadě Severusova ohromná a mnohdy i ohromující inteligence, co ses naučil znát a milovat. Jsou situace, v nichž inteligence není tak důležitá. To je asi dobře, alespoň to dává naději nám, méně nadaným. Já si s ním ráda povídám, protože v hlavě skutečně něco má. Ale inteligence na něm určitě není to nejdůležitější. A i když jste oba vážně okouzlující, někdy prostě ani ta vaše kouzla nestačí.“
H: „Co je tohle za místo? Nefungují tu hůlky, kouzla, a všechno je nějak divné. Co je tohle za svět? Kde to jsme?“
O: Za ucho si zasune neposlušný pramínek, vezme si bradu do dlaní, až se špičkami prstů dotýká spánků. A dlouze se na Harryho zadívá mořskýma očima. Skoro bez úsměvu. Velmi tiše odpoví: „To je správná otázka“.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský