Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy
Shrnutí: Lucius Malfoy - jméno, které znamená pojem. Kde se ztratila ta prostá lidskost živé bytosti? Jaké to je být pojem? Být Malfoy...
Poznámka: Inspirováno filmem V jako Vendetta
Věnováno vám, skvělým lidičkám, bez nichž by můj život byl šedý a prázdný
Dopsáno v prosinci 2006

Jak jsem se stal Malfoyem

Prolog

kap, kap, kap

Ten příšerný monotónní zvuk odměřuje čas se stejnou pravidelností a nevyhnutelností jako ozubené soukolí drtící vše, co mu přijde do cesty - všechno a všechny.
Včetně mne.

Jediným světlem v kamenné cele byla měsíční zář vnikající dovnitř malým úzkým oknem umístěným nahoře až téměř u stropu. Příliš vysoko než aby jím bylo něco vidět. vzadu v tom jediném osvětleném koutě téhle malé špinavé kobky páchnoucí močí a lidskými výkaly ležel schoulený na hromadě plesnivé slámy obyvatel tohoto bezútěšného místa.
V poloze nenarozeného dítěte se snažil uchovat alespoň trochu teplo, které mu ukrádaly studené stěny. Potrhané umazané šaty visející na jeho pohublém těle ztěží zakrývaly rány a podlitiny, natož aby ho dokázaly zahřát. Byl špinavý a páchl jako všechno kolem. Dlouhé vlasy, jejichž původní barva se teď dala již jen odhadovat, mu v těžkých mastných pramenech zakrývaly tvář.
Kdysi to byl člověk. Měl jméno, hrdost, přátele, manželku, syna, rodinné jmění a postavení. Dnes z něj zbývala jen troska zbavená veškeré lidské důstojnosti. Zbyly jen vzpomínky, ale i ty zaniknou až jeho život vyhasne.
Ponuré ticho přerušované jen neustále se opakujícím dopadáním kapky vody na podlahu prořízl chraptivý nádech a suchý dávivý kašel. Vězeň se převrátil na břicho, roztřeseně se zvedl na všechny čtyři a vyplivl krvavý chuchvalec. Pak se opřel ztěžka o stěnu a vytáhl z cárů šatstva smotek papíru a tužku - jeho jediný a nejcennější majetek. Musel žebrat, prosit, ponižovat se, aby ho získal. Díky němu sebere Smrtce její triumf - nezapomene se na něj.
Třesoucíma rukama papír rozbalil. Nahoře byly již napsány tři řádky. Aniž by vynechal a plýtval místem, pokračoval v psaní.

*****

Ve chvíli kdy čteš tyto řádky, jsem již mrtvý. Neznám tě a ty neznáš mě. Přesto ti budu vyprávět svůj příběh tak, jak jsem jej nikdy nikomu nevyprávěl. Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já budu psát svůj životopis zrovna takhle. Jenže spousta věcí se stala jinak, než jsem se domníval a než jsem chtěl.
Jmenuji se Lucius Alexandr Malfoy a jsem dvaapadesátý dědic tohoto rodu a jména od Ignaviuse Vicomta Malfoye mého slavného předka a zakladatele Malfoyských tradic - nechť se navždy smaží v pekle.
Narodil jsem se v roce 1954 na Malfoyském panství v té samé posteli, kde na svět přišlo všech mých jednapadesát vznešených zkurvených čistokrevných předků, jako jediný syn a dědic Abraxase Damonna Malfoye - mého vznešeného zkurveného čistokrevného otce. Moje matka byla jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem ve svém životě potkal. A také jedna z nejsmutnějších. Příliš jsme se nestýkali, otec si to nepřál. Náš vztah byl čistě formální - jako matka a syn. Vlastně všechny vztahy v naší rodině byly formální.
Od nejútlejšího dětství jsem měl přesný harmonogram, jenž se musel bez výhrad dodržovat. V deseti letech jsem zvládal etiketu, společenské chování, věděl jsem, jak se mám oblékat, jak se tvářit, co říkat a kdy to říkat, kdy se smát a kdy nasadit chápavý výraz. Měl jsem všechno, nač jsem si vzpomněl - závodní koště, vlastního trenéra, dokonce i vlastní hřiště, oblékal jsem se do drahých látek, pokoj jsem měl zařízený nákladně a přepychově. A pak jsem v jedenáct letech přišel do Bradavické školy čar a kouzel a zjistil jsem, že nechápu vůbec nic.
Moji spolužáci vyprávěli o tom, jak dávají rodičům pusu na dobrou noc, jak jim četli pohádky, mým spolužákům rodiče psali a posílali dárky. Mě ne, byl jsem přece Malfoy.
Nenáviděl jsem je za to - za každý dopis plný pitomých laskavých slov, za každou historku o rodinných výletech a piknicích, za každý úsměv, který dostali, za každé obětí - za všechno co mě bylo odepřeno. Záviděl jsem jim jejich bezstarostnost s jakou si žili. Nemuseli se ohlížet na to, jak se ráno obléknou, protože podle jejich oblečení nikdo nesoudil jejich rodinu. Nemuseli mít ty nejlepší známky, protože jejich prospěch nijak nevrhal stín na jejich rodiče. Nemuseli nic z toho, co jsem musel já. Měli kamarády a své bezstarostné hry.
Mě obklopili bandou patolízalů toužící se ohřát v odlesku mé - těžko říct čeho. Všechno to je jen pozlátko. Mě se nikdy nikdo nezeptal na to, co chci. Nikdo se nestaral o to, jak se cítím. Nikoho nezajímalo, jaký jsem. Byl jsem Malfoy a to bylo všechno. Nic víc a nic méně.
V patnácti jsem zvládl černou magii na takové úrovni, o jaké se mým spolužákům mohlo jen zdát. V šestnácti mě ve škole již v těch směšných hodinách nemohli nic nového naučit. A čím jsem byl starší, tím víc jsem cítil, jak se stávám něčím - přišel jsem o vlastní identitu a podvolil se tlaku otce. Stal jsem se Malfoyem. Naučil jsem se rozkazovat, trestat, poznal jsem zvrácené potěšení z cizího utrpení, jenž mi pomáhalo zapomenout na můj vlastní trpký a zvrácený úděl.
Když mi bylo sedmnáct, dosáhl jsem toho, že kolem mne celá škola chodila po špičkách. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Nikdo se mi nepostavil na odpor. Namlouval jsem si, že mě to těší, že to je to, po čem toužím.
A tehdy přišel do školy on - hubený, bledý, neupravený. Bylo mu jedenáct a byl to jen bezvýznamný kluk, který se měl jako všichni ostatní prváci stát jen způsobem, jak bych si vybil svoji frustraci nad svým osudem, který jsem nikdy neměl ve svých rukou. Jenže když jsem poprvé pohlédl do jeho temně černých očí pochopil jsem, že on ví. Že ví, jak mi je. Oba jsme měli stejný úděl - nemohli jsme být tím, čím bysme chtěli být. Nikoho nezajímala naše přání, sny a touhy. Byli jsme otroky svého jména. Tehdy jsem poprvé selhal.
Severus, tak se mé prokletí jmenovalo, byl výjimečně inteligentní, ba přímo geniální, schopný kouzelník, třebaže pocházel ze smíšeného svazku mudly a čarodějky. Nebyl krásný, někteří ho považovali přímo za odpudivého. Já však miloval jeho duši. Ano, já dědic jména Malfoyů jsem se zamiloval do, ani ne muže, do kluka. Do někoho stejného pohlaví, s nímž bych těžko mohl zplodit dědice. Jenže Severuse nešlo nemilovat.
Byl tak rozkošně plachý, ale jeho vůle byla silná jako ocelové lano. Dokázal se vzepřít konvencím, které mne svázaly. Obdivoval jsem s jakou zarputilostí se snaží prosadit svá přání, třebaže ho vždy srazili na kolena. Ale on se znovu a znovu zvedl a šel zas hlavou proti zdi. Jeho intelekt, jeho názory a postoje - to vše ho dělalo výjimečným a vyčleňovalo ho z řady těch tupých ovcí, které se mi div neplazily u nohou. Jenže on nebyl Malfoy, a tak se stal štvanou zvěří. Nikdy mne nepožádal o pomoc, nehledal u mne ochranu, ani moc, jen společnost. Rozuměli jsme si i beze slov. A já ho chránil. Ne proto abych si s ním pohrával jako s jiným, abych ho ponižoval, abych měl dalšího patolízala, ale kvůli citu, o němž jsem ani netušil, že ho jsem schopen. Miloval jsem ho a ničilo mne, že mu to nikdy nebudu moct říct. Proč? Protože jsem Malfoy.
Všechno by asi bývalo jinak, kdyby se ke mně jednou v mém pokoji, jenž jsem měl jen sám pro sebe, a který jsme spolu sdíleli, nepřitiskl. Po dlouhých trpkých šesti měsících překonal tu vzdálenost, kterou si ode mne udržoval. Byl tak mladý, a přece zcela jasně věděl, co chce. Ne nadarmo jsem měl vždy vysoké mínění o jeho úsudku. Poznal, že můj zájem je o něčem víc. Nemohl jsem uvěřit tomu štěstí, že jsou mé city opětovány. Zapomněl jsem na to, že by mne to mohlo zničit, že něco takového je dokonce protizákonné. Tu noc jsem ho políbil. Bylo to jiné než se ženou. Ani ne fyzicky. Bylo tam souznění. Rozuměl mně a já jemu.
Nikdy nezapomenu na naše první sexuální experimenty, na jeho hubené tělo plné modřin a jizev. Ano, už v té době byl poznamenán těžkou rukou svého otce. Ale mě přišel krásný, když jsem svíral jeho nahé tělo v náručí, mohl líbat tu bledou jemnou kůži a cítit teplo, která sálalo z jeho svalů.
Miloval jsem pohled na to, jak zavírá oči a zaklání hlavu, kouše se do spodního rtu a tiše sténá, když jsem rty a jazykem klouzal po jeho těle a objevoval, co má rád. Miloval jsem způsob, jakým se na mne díval, když mě chtěl. Miloval jsem způsob, jakým si přejížděl prstem nebo koncem brku po rtech, když přemýšlel. Miloval jsem, jak lehával nahý na mé posteli ve své nevinné náctileté zkaženosti. Miloval jsem, jak se mi dokázal nabízet jako prostopášná děvka, když toužil, abych ho pořádně udělal. A ty jeho oči, ty černé oči, které se mi propalovaly až do duše - když se tak na mne díval, věřil jsem, že bych mu dokázal dát cokoli.
Na konci mého studia jsme se poprvé milovali. Oba trochu přiopilí z oslavy, schovaní za sochou Salazara Zmijozela jsme se divoce líbali jako dva blázni. A naše ruce pomalu vklouzli tomu druhému pod hábit. Byli jsme oba tak vzrušení. S rozkoší jsem hladil jeho už tehdy pěkně vyvinutý penis napínající látku kalhot. A on mi to oplácel. Rozepnul jsem mu poklopec a vsunul ruku dovnitř, abych v jeho slipech našel ten horký pulzující orgán. Vymanil se z mého sevření, klekl si a stáhl mi kalhoty. Přitiskl tvář k mému břichu a zasypával mne drobnými polibky, než mě začal kouřit. Uměl to jako nikdo jiný před ním a po něm. Dělal to s rozkoší a láskou. Sál mne a lízal, jeho ruce mne hladily, ale nedovolil mi se udělat. Protahoval mou slast až na hranici únosnosti. Pak se postavil sundal si kalhoty a opřel se o záda sochy zakladatele naší koleje. Nemusel nic říkat, věděl jsem, co chce. Ostatně chtěl jsem to taky. Jazykem jsem navlhčil vstup do jeho těla a pak do něj pronikl. Bolelo ho to, ale snášel to statečně, dokud se bolest nepřetavila v rozkoš. Ještě dnes si dokážu vybavit, jak u toho sténal a vzdychal. Opíral jsem se o jeho boky a bez milosti přirážel. Můj penis mizel v jeho malém pevném zadku, v němž mě svíral, až se mi tajil dech. Našel jsem jeho penis a třel ho v rytmu svých přírazů. Jeho dech se zadrhával, nesouvisle mumlal o tom, jak je to báječné a vycházel mi vstříc. Udělali jsme se skoro součastně a jeho horké sperma se rozstříklo na chladném kameni. Miloval jsem ho.
Když jsme se ráno loučili, políbil mne a zašeptal ta dvě prokletá slova - miluji tě. Ty jeho černé oči se na mne dívaly s úpěnlivou prosbou, abych odpověděl, abych ho sevřel v náručí a řekl mu, jak ho i já miluji. Jenže mé další selhání nebylo přípustné. Odstrčil jsem ho a udělal krok zpět. Podíval se na mne a plamen v jeho očích pomalu uhasínal. Pochopil. Vždycky jsem si cenil jeho úsudku. Ale již nikdy jsem v jeho očích nespatřil to světlo. Zůstaly navždy prázdné. Ten den jsem se stal opravdovým synem svého otce. Ten den jsem se i já stal Malfoyem.
O týden později jsem uzavřel sňatek s Narcissou Blackovou.
Po čase jsem se s ním znovu setkal mezi Smrtijedy, ale už to nebyl on. Nikdy jsem ho nepřestal milovat, ale tenkrát jsem v něm asi zničil to poslední, co ho dělalo něčím jiným, něčím víc než Snapem.
Rád bych věděl, co se s ním stalo. Zda žije nebo je mrtvý. Chtěl bych mu říct, že jsem ho miloval, miluji a budu milovat. Že i když jsem se stal Malfoyem, někde hluboko uvnitř jsem ještě něco víc.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský