Fantasmagorium

Autor: golux
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy; Hagrid
Shrnutí: jakpak se náš milý Lucius dostal z Azkabanu? Tahle povídka na to odpoví
Poznámka: navazuje na povídku D.J. Za odměnu Azkaban
Psáno v období prosinec 2007 – únor 2009 (tak buďte shovívaví… :-)

Jak voní svoboda

Lucius otevřel oči. Nebylo to probuzení, bylo to jako nepozorovaně přejít z jedné noční můry do druhé. Ruce, spoutané za zápěstí želenými okovy a zavěšené na hák na stěně nad jeho hlavou, ho bolely. V kolenou, na kterých klečel na kamenné studené podlaze, už ztratil cit. Špinavé blond vlasy mu padaly do obličeje. Kotníky měl spoutané řetězy a zatížené velkou železnou koulí. Přes potrhaný vězeňský hábit k němu pronikala zima, která zalézala do všech koutů. Malé zamřížované okénko u stropu nedokázalo osvětlit všechna zákoutí jeho cely; možná, že je to dobře, pomyslel si. Venku skučel vítr a zuřila bouře. Jak se sem vůbec dostal? Téměř si na to nepamatoval. Poslední, co si zřetelně vybavoval, byl proces na ministerstvu…

Pravá ruka lorda Voldemorta. Usvědčený Smrtijed. Jeden z nejhorších zločinců své doby, intrikán, vyděrač, vrah. Samozřejmě. Nenechali ho ani otevřít pusu. Stál se spoutanýma rukama na podlaze obrovské haly, a že všech stran, z lavic vyrovnaných až ke stropu, na něj shlíželi čarodějové a čarodějky, někteří se zvědavostí, někteří s pohrdáním, a většina z nich s nenávistí a zlomyslným zadostiučiněním. Jeho advokát byl zřejmě placený za to, aby mu co nejvíc uškodil. Celý proces, evidentně předem rozhodnutý, netrval ani dvacet minut; jen polovinu času trvalo, než mu přečetli všechna jeho obvinění. Snažil se stát celou dobu zpříma, stavěl na odiv své téměř nahé svalnaté tělo, i když na několika místech neslo stopy nedávných zranění, a jeho blond vlasy byly špinavé a zacuchané. I když nyní vypadal uboze a sešle, stále ještě nesl hlavu hrdě vztyčenou a každý mohl vidět zbytky jeho bývalé slávy a hrdosti. Přivřenýma očima si prohlížel nejbližší členy tribunálu; viděl v něm spoustu čarodějek. Mnohé z nich mu přísahaly věčnou lásku a slibovaly hory doly, když je měl v posteli. A teď? Všechny zvedly ruku pro jeho odsouzení. Díval se na ně a pokoušel se vložit do svého pohledu všechno pohrdání, kterého byl v té chvíli schopen. Ale při slově Azkaban musel vší silou zatnout zuby, aby se mu nerozjektaly, a hrůza ho zaplavila jako studená sprcha. Chtěl něco říct. Chtěl se hájit. Chtěl jim vysvětlit, že v poslední bitvě nebojoval, nepřipojil se k Voldemortovi, nezabíjel pro něho. Chtěl chránit svoji rodinu, svou ženu, svého syna. Otevřel ústa, ale vítězoslavný řev kouzelníků a čarodějek naplnil sál a nikdo ho už si nevšímal. Mohl křičet, jak chtěl, bylo to k ničemu.
Pak ho na provaze, kterým měl svázané ruce, odvlekli do vedlejší místnosti, zatímco v hale bouřil dav, oslavující jeho odsouzení, a přinutili ho vypít nějaký lektvar, po kterém ztratil vědomí.

Lucius se otřásl, a nebylo to jen zimou. Další mlhavé vzpomínky se mu nořily z paměti.

Cesta v loďce po rozbouřeném moři byla jako zlý sen. Déšť bičoval jeho polonahé tělo. A nebyl to obyčejný déšť; ledové kapky byly ostré jako nože a zabodávaly se mu do celého těla. Mlha byla tak hustá, že snad ani nebyla z tohoto světa. Vítr skučel jako v posledním tažení, jako by v něm plakaly a naříkaly všechny ztracené duše, a hrozil loďku každou chvíli převrhnout. A pak, v mlze a v závoji dešťových kapek, z podlahy loďky, kde ležel spoutaný, před sebou zahlédl ostrov a obrysy budovy, připomínající vykotlaný zub… Osamělá věž, trčící z ostrova jako výhružně vztyčený prst… už ji jednou viděl… už tam jednou byl… Zmocnil se ho pocit neskutečna; zdálo se mu, že sní. V příštím okamžiku ho někdo surově, až příliš realisticky kopl do boku a drsný hlas zaskřehotal: „Tak jak se ti to líbí, ty hajzle?“
Stiskl zuby; kopanec bolel. Slyšel chraplavý smích nejméně tří lidí. Když pootočil hlavu, zahlédl z nich jen kápě, do obličeje jim neviděl. A pak loďka přirazila k ostrovu.
Lucius se s námahou zvedl z podlahy loďky, ruce spoutané za zády mu v tom bránily. Nikdo mu nepomohl; celou věčnost mu trvalo, než na rozhoupané loďce našel rovnováhu a vykročil směrem k hrubě tesaným schodům. Nejdřív vkročili na pevnou půdu ostrova dva zakuklenci, třetí pobídl šťouchancem Luciuse, aby vystoupil na břeh.
„Vítej zpátky, ty blonďatej zmetku. Teď už tě nikdo z bryndy vytahovat nebude…“
Něčí pěst ho udeřila do brady. Byl by upadl, kdyby ho dvoje ruce nezachytily pod paží. Bohužel v tu chvíli nastavil nechtěně útočníkovi nechráněné břicho, což poznal okamžitě. Po další ráně do žaludku se zlomil v pase. Pravděpodobně rituál na uvítanou. Blonďaté vlasy mu spadly přes oči a začal dávit. Chraplavý hlas zavrčel: „Odtáhněte ho odsud, ať mi to tu nepoblije.“ Pak se původce toho hlasu obrátil k Luciusovi a sklonil se k jeho tváři. "Nemáš tu čest poznat našeho šéfa, dneska si bohužel na tebe nemoh udělat čas. A věř mi, že ho to moc a moc mrzí…" zachechtal se a Lucius ucítil jeho dech páchnoucí po zkaženém mase. Dvoje ruce ho nadzvedly a táhly do dovnitř, do té příšerné brány, kudy už jednou prošel a kam si přísahal, že se už nikdy nevrátí…

Zatřásl hlavou, aby se mu trochu projasnila. Nevěděl, jak se dostal do téhle cely; nevěděl, kdo ho spoutal ani do ho převlékl do vězeňských šatů. Při představě, že ho někdo svlékal a dotýkal se jeho těla, se otřásl; kdo ví, co se všechno stalo a na co všechno si nepamatuje. Možná, že je to tak lepší. Jedna věc však byla zvláštní: jeho pocity byly úplně jiné než ty, které zažíval, když tu byl poprvé. Necítil tu příšernou ochromující hrůzu, kterou způsoboval pohyb mozkomorů před dveřmi jeho cely. Nic ho nenutilo myslet na sebevraždu, aby nemusel znovu a znovu prožívat nejhorší okamžiky svého života. Naopak, myslel docela jasně a to, co pociťoval nyní, byl jen obyčejný strach a nejistota z toho, co bude následovat. Co se stalo? Že by mozkomorové ztratili svou moc? Nebo že by tu vůbec nebyli?
Odpovědi se mu mělo dostat vzápětí. Klíče v zámku jeho cely zachřestily a dveře se se skřípotem otevřely. Dovnitř vešli tři muži v kápích. Nevěděl, jestli to byli ti z loďky; vypadali všichni stejně. Jeden z nich k němu přikročil a odemkl okovy, poutající mu ruce ke zdi. Lucius spustil ruce, zahýbal prsty a začal si třít zápěstí, aby do nich vrátil trochu citu. Kopanec do zad ho srazil na zem. Do ucha mu zasyčel hlas: „Tak ty jsi Lucius Malfoy? To máme ale štěstí, hoši, jsme v dobré společnosti. Máme tady aristokrata!“ Slova doprovodil další kopanec a drsný smích zazněl v odpověď. Muž se opět sklonil k Luciusovu uchu. „Tak Voldemortova pravá ruka? To jsem moc zvědav, kdo tě teď odtud vytáhne, krasavče. Tví kámoši mozkomoři tu už nejsou, ale myslím, že nebudeš litovat. Spolu si užijeme mnohem víc. Tak jdeme!“
Dvoje ruce ho zvedly z kamenné podlahy. S řetězy na nohou se šlo špatně, každou chvíli do něj strčili, aby šel rychleji, a pokaždé div neupadl. Snažil se nemyslet na to, kam ho vedou a co ho tam čeká. Nic pěkného to nebylo, tím si byl jistý.

Připadalo mu to jako celá věčnost, než se zase zhroutil na podlahu své cely. Prý lékařská prohlídka! Musel se svléknout, úplně celý, a ten muž s odulou tváří, zavalitou postavou a pisklavým hlasem ho prohlížel jako dobytek na trhu. I když měl Lucius pocit, že v jeho prasečích očkách zahlédl záblesk obdivu při pohledu na jeho vypracované tělo, nic tak ponižujícího v životě nezažil. Snažil se zapomenout na pocity nejistoty a strachu, když se k němu blížil sádelnatý lékokouzelník, v citronově žlutém hábitu, obtloustlý a páchnoucí potem. Snažil se zapomenout na všechno to ohmatávání, poklepávání a strkání prstů do všech tělesných otvorů… opět se otřásl hnusem a ponížením. Snažil se nedívat se na nahnědlé skvrny na stěnách vyšetřovny, které vystupovaly pod neumělým nátěrem, na čerstvě vytřenou podlahu páchnoucí dezinfekcí, na všechny ty hrůzně vypadající nástroje, vyrovnané na lesklém podnose a pečlivě vyčištěné před dalším použitím. Celou dobu mlčel a ignoroval oplzlé poznámky týkající se jeho fyziognomie. Cítil se ponížený, zahanbený, zahnaný do kouta.
Nůžky cvakaly jako o život. Prameny jeho blond vlasů padaly na podlahu. Při tom pohledu zatínal zuby. Jako kdyby ho odstřihovali od jeho vlastní identity. Jako kdyby ničili jeho samého, jeho individualitu. S krátkým okousaným strništěm to už nebyl Lucius Malfoy, jenom další vězeň, další číslo.

Zažíval pocity nepopsatelné úzkosti, když se k němu ten slizký obtloustlý parchant přiblížil s břitvou. Paraziti v Azkabanu – jak ubohá záminka! Takhle kratochvíle byla očividně vymyšlena jen pro jeho zvrácené potěšení. Viděl špičku jeho jazyka, jak si olizuje tlusté poživačné rty, když kroužil tupou břitvou v jeho rozkroku, dotýkal se jeho penisu, varlat a přerušovaně funěl. Lucius zavřel oči a snažil se zatlačit do kouta svoji představivost. Za jiných okolností by ho tahle kratochvíle nesmírně vzrušovala. Ale tady bylo vzrušení to poslední, nač by pomyslel. Tady šlo o život… no, v téhle chvíli minimálně o jeho mužství. Nesmírně si oddechl, když lékokouzelník svou práci – nebo zábavu – dokončil a nechal Luciuse stát, nahého a holého jako nemluvně, na studených dlaždicích přijímací místnosti. A pak přišlo to nejhorší.
Viděl postavu, která se k němu blíží s rozžhaveným cejchem. Pochopil, co bude následovat, ale než stačil cokoli udělat, čtvero rukou ho chytilo pod paží a drželo ho jako ve svěráku. Jako fascinovaný se díval, jak se rozžhavený kov přitiskl nad jeho levé předloktí, ochromený hrůzou a očekáváním, kdy přijde bolest. A přišla, strašlivá, nesnesitelná. Zaklonil hlavu a křičel, necítil nic než bolest, která ho naplňovala a stupňovala se až do chvíle, kdy omdlel.
A pak náraz studené vody, která ho probrala k vědomí. Ležel na studené podlaze a voda ho omývala;s voda, která měla spláchnout všechno, co bývalo Luciusem Malfoyem. Teď byl ostříhaný, oholený, zbavený všeho. Vězeň číslo 1120.

Lucius ležel na podlaze své cely a třásl se po celém těle. Byl večer a on měl za sebou celý den práce. Těžké, vyčerpávající, nesmyslné, ponižující práce, a nejen to. Celé tělo ho bolelo. Bolel ho každý pohyb, každé pohnutí prstem, každé mrknutí. Z nezvyklé námahy dostal svalovou horečku; byl schopen jen doplížit se do kouta a ve džbánu se ztuchlou smradlavou vodou si svlažit rty. Pak si lehl na břicho a opřel rozpálené čelo o chladnou podlahu cely. Na dlaních mu zasychaly mozoly rozedřené do krve, jak celý den hloubil tupou lopatou jámu do ztvrdlé zmrzlé hlíny u západní zdi pevnosti, v místě, kde zeď musela ustoupit skále a tvořila tu jakýsi kout, skrytý před zraky všech, co se zrovna pohybovali po vězeňském dvoře. Jámu metr krát dva, dva a půl metru do hloubky, pod dohledem dvou dozorců, kteří nešetřili uštěpačnými poznámkami.
„Podívejte se na šlechtice, jak mu to s tou lopatou pěkně jde!“ „Nic ti ta jáma nepřipomíná, ty smrade? Až chcípneš, nebudeš mít takovouhle fajnovou díru. Hodíme tě jenom za zeď, tam můžeš shnít.“ Hlučný smích doprovázely občasné rány bičem, když se jim zdálo, že polevuje ve svém úsilí. Jakmile byla jáma podle jejich představ, poručili mu, aby ji zase zaházel, a se slovy „jestli poznáme, že tu kdy jaká jáma byla, dostaneš výprask na tu tvojí fajnovou prdelku“ odešli se smíchem na jídlo.
Lucius využil toho, že tenhle kout u západní zdi byl na odlehlém místě, a na chvilku si sedl, aby si odpočinul. Brzy poznal, že to byla chyba; svaly, které se na chvíli zastavily v činnosti, teď ztuhly a odmítaly poslouchat; vstát se mu podařilo až na třetí pokus a přitom sykal bolestí. Ze spodní části nohavic si odtrhl dva pásy špinavé látky a ovázal si jimi dlaně, které mu krvácely. Pak se chopil lopaty a s úsilím a přemáháním začal jámu zasypávat. Byl už skoro v polovině, když zaslechl hlasy vracejících se dozorců. Podle jejich halasného křiku poznal, že nejen něco snědli, ale také že toho mnohem víc vypili. Jak se blížili, žaludek se mu sevřel v očekávání velmi nepříjemných událostí.
"Neřekli jsme ti snad, že ta jáma má být zaházená?" ozvalo se mu za zády a kopanec mu vyrazil lopatu z ruky. Další rána do zad ho srazila na kolena.
"Se mi zdá, že budeme muset našeho přítele šlechtice naučit poslouchat," řekl ten vyšší z obou dozorců. "Nebuď na něj tak přísnej," zahihňal se druhý, který byl sice menší, zato hlas měl nepřirozeně vysoký a pisklavý. "Práce mu už docela jde, teď je čas na trochu zábavy." Lucius slyšel, jak si dozorce za ním klekl. Pak ucítil jeho ruce na svých bocích; hladily ho a přesouvaly se pomalu za pásek jeho kalhot. Mimoděk ucukl.
"Tak ty se budeš vzpouzet? Tu máš!" Druhý dozorce ho udeřil do obličeje. Nebylo to sice pěstí, ale tihle chlapíci už měli praxi. I rána holou dlaní měla razanci koňského kopance a srazila Luciuse na zem.
"Počkej, nemlať ho do ksichtu," řekl ten s tím vysokým hlasem. "Rozmlátíš mu hubu, nebude moct kouřit," a otočil Luciusovi hlavu, aby se podíval, jaké škody rána napáchala. "Kašlu na něj, na hajzla. Stačí, když bude mít v pořádku zadek," zabručel druhý a začal si rozepínat pásek u kalhot.
Lucius pociťoval strach, ale zároveň se mu ulevilo. Jestli jim jde jen o trochu zábavy, přežije to. Prostě se jen nebude bránit, udělá to, co řeknou – nakonec nebude to dělat poprvé – a když si užijí, třeba ho nechají chvíli na pokoji. Kdyby se nepodřídil, jenom by je rozdráždil a zkomplikoval by situaci. Nejdůležitější bylo zůstat naživu, v tuhle chvíli, dnes, a když bude mít štěstí, možná i do zítřka. Proto potlačil záchvěv nevole, když mu dozorce s vysokým hlasem stáhnul kalhoty a palci mu rozevřel hýždě. Jen nehybně ležel a snažil se uvolnit svaly, aby bolest byla co nejmenší.
Malý dozorce si klekl na kolena, rukama přizvedl Luciusovy boky a se zafuněním do něj zasunul svůj penis. Lucius stiskl zuby; přece jen to bolelo. Mrňous sténal, přirážel a hladil Luciuse po hýždích; zřejmě si to opravdu užíval. Lucius pevně zavíral oči a snažil se potlačit bolest. Druhý dozorce si rozepnul kalhoty a nastrčil Luciusovi před obličej svůj úd; navzdory situaci měl Lucius co dělat, aby nevyprskl smíchy. Dozorce byl chlap jako hora, s hlubokým hlasem a silou plemenného býka, ale penis měl maličký i ve ztopořeném stavu, sotva byl v jeho dlani vidět. Dozorce bohužel zahlédl úšklebek, který Lucius nedokázal potlačit. Další rána do obličeje roztrhla Luciusovi ret a malý penis se mu vedral do úst.
"Tak kuř, ty zmetku, a koukej se snažit." Lucius měl ústa plná krve a pachu z nemytého dozorcova přirození. Zvedal se mu žaludek, ale naštěstí ne nadlouho. Za chvíli uslyšel, jak dozorce zasténal, jeho penis se nepatrně zvětšil a Lucius ucítil v ústech proud semene. Zakuckal se, ucukl hlavou a vyplivl žlutavě zbarvenou páchnoucí tekutinu na zem. Poznal okamžitě, že tohle se od něj nečekalo. Rána pěstí mu málem vykloubila čelist a prokousl si jazyk. Pořád klečel, hlavu skloněnou a plival na zem krev a sperma, zatímco mu další kapky semene stříkaly do obličeje, jak dozorce s funěním dokončoval to, co Lucius začal. Bolest v ústech dokonce přehlušila i bolest, kterou Luciusovi způsoboval ten malý vzadu, který se nenechal ničím vyrušovat; se zavřenýma očima a pootevřenou pusou, ze které vykukovala špička jazyka, přirážel jako stroj a bylo slyšet jen jeho přidušené steny. Teprve když další rána srazila Luciuse na zem a jeho penis vyklouzl z Luciusova zadku, otevřel oči.
"Co to děláš, ty idiote? Nech ho na pokoji, ještě sem neskončil!" Polekaně se díval, jak se druhý dozorce s vraždným pohledem rozmachuje k další ráně. "Nech ho, kreténe, nedělej kravál. Nesmíme ho moc poškodit…" naléhavě šeptal a snažil se, aby svým pisklavým hlasem nepřivolal nežádoucí pozornost. Nechápal, proč je jeho společník tak rozzlobený, vždyť si to tak hezky užívali. Velký dozorce se zarazil a rozhlédl se kolem. Pak se sklonil k zemi a Lucius ucítil jeho dech páchnoucí lacinou whisky.
"Tentokrát jsi to pěkně zvoral, kamaráde. Ale budeš mít brzy příležitost to napravit," ušklíbl se. Pak pohlédl na malého dozorce a houkl: "Tak dělej, já nevím, proč ti to vždycky tak dlouho trvá," ale to už mrňous se zasténáním ejakuloval a pokropil semenem Luciusovo odhalené, světlým strništěm zarostlé přirození. Ještě chvíli klečel a třásl se jako po nějaké namáhavé práci, pak se zvedl na vratké nohy a zastrčil si zvadlý penis do kalhot, zatímco jeho společník pozoroval Luciuse s nenávistí v očích. Na odchodu mu ještě uštědřil jeden kopanec do odhalených slabin. Lucius jen heknul a zůstal ležet, odhodlán nevyprovokovat už žádný konflikt. Slyšel, jak dozorci odcházejí, a slova toho velkého: "Máš patnáct minut na to, abys to dodělal. Jestli to nestihneš, zopáknem si to."
Lucius zatnul zuby a zvedl se na kolena. Ve slabinách se mu začínala objevovat pěkná modřina a byl rád, že nevidí svůj obličej. Stále ještě mu tekla krev z proraženého rtu a prokousnutého jazyka; jedno oko měl oteklé a hlava se mu motala. Z těch ran do hlavy měl možná i otřes mozku. Chytil se lopaty a s její pomocí se pokoušel postavit, ale zapomněl, že má pořád ještě stažené kalhoty; znovu upadl. Vleže se oblékl, pak se znovu zkusil postavit a tentokrát se mu to podařilo. Zaryl lopatu do kopce hlíny, ale jak ji zvedl, zapotácel se. Věděl, že ať se děje cokoliv, musí tu zatracenou jámu zlikvidovat, ale bylo to nad jeho síly. Pak zaslechl blížící se kroky. Opřel se o lopatu, věděl, že je konec.
"Kristepane, co to s ním provedli?" zaslechl úplně jiný hlas a spěšné pobíhání asi tří lidí. Podlomila se mu kolena a někdo ho zachytil pod paží; další ho vzal za nohy. Nevěděl, kam ho nesou; omdlel.

Lucius vycházel z Azkabanu; kulhal přes rozlehlý vězeňský dvůr a v dálce viděl otevřenou bránu. Pospíchal; věděl, že když nebude dostatečně rychlý, brána se zavře a on se odtud už nikdy nedostane. Kulhal, co mu síly stačily, ale čím blíž byl k bráně, tím více vzduch houstl a všechno se nořilo do husté mlhy; snažil se běžet, ale nohy měl jako z olova; skoro se nehýbal z místa. Křičel, ale z jeho úst nevyšel ani hlásek. A pak s hrůzou viděl, jak se brána, která už byla v mlze sotva vidět, začíná zavírat. Marně se rozháněl rukama v hustém vzduchu, který mu zabraňoval v každém pohybu; marně otvíral ústa. Veřeje se k sobě přibližovaly s nevyhnutelností osudu, a pak se brána s třeskotem zavřela. Lucius vyrazil zoufalý výkřik, jako smrtelně raněné zvíře. A pak se probudil. Ležel na vlhké podlaze cely, zpocený, dezorientovaný. Neprobudil ho třeskot brány, ale dveře jeho cely, které se rozlétly tak prudce, že narazily do stěny a zámky a řetězy na nich zachrastily. Dvě zakuklené postavy k němu přistoupily, silné ruce ho zvedly z podlahy a vlekly ho ven. Bylo mu to jedno; v hlavě měl ještě sen a stále pociťoval tu hrůzu a bezmocnost, když viděl, jak se azkabanská brána zavírá před jeho očima. Zcela podlehl té představě, takže nevnímal, jak dlouho ho vlečou tmavou vlhkou chodbou, než se před nimi otevřely dveře a dva zakuklenci ho vtáhli do místnosti. U stropu bylo okno, dost velké, aby dovnitř proniklo dostatek světla. Lucius zavřel oči; světlo ho oslnilo. Už týden byl zavřený ve své cele a světla bylo víc, než byl v téhle chvíli schopen snést.
Od stolu, který stál na vyvýšeném místě, se zvedl vysoký muž v černé kápi. Sešel po několika schodech, přistoupil k ležícímu Luciusovi a sklonil se k němu. Chlapíci, kteří Luciuse přivlekli, ustoupili stranou, snad z úcty k vysokému muži, ale v jejich tvářích se zračil i strach.
Dlouhé prsty začaly prohmatávat Luciusovo tělo. Lehce zasykl, když se ho neznámý dotkl v místech, kde měl ještě nezhojené modřiny.
"Svléknout!" nařídil hlas vycházející zpod černé kápě. Oba chlapíci se na Luciuse vrhli a začali mu rychle rozepínat košili a stahovat kalhoty. Samou snahou zavděčit se rozervali už tak chatrnou košili na cáry. Vysoký muž si pozorně prohlížel celé Luciusovo tělo, zvedal mu ruce i nohy a zkoušel, jestli nejsou zlomené. Studené prsty se Luciuse dotýkaly bez jakýchkoli emocí, chladně, jako když se prohlíží dobytek na trhu. Nakonec neznámý prozkoumal pečlivě Luciusův obličej. Lucius pootevřel oči, ale neznámý, který měl kápi staženou do obličeje, stál tak, že světlo dopadalo přímo na něj a Luciuse oslepovalo. Pak se pan Shadow napřímil.
"Dobrá, ten týden tomu pomohl. Ale musíme se ho zbavit co nejdřív, rozumíte? V Denním věštci už vyšlo oznámení o jeho sebevraždě. Máte na to dva dny."
Lucius pocítil podivné prázdno. Zbaví se ho. To mohlo znamenat jedinou věc – smrt. Nechápal jen, proč to neudělají hned, proč ho nezabijí tady, na místě, proč čekali, až se mu všechna zranění zahojí. Možná, že ho chtějí ještě mučit, než ho dorazí; chtějí, aby víc trpěl.
Pomyslel na svoji rodinu. Nevěděl ani, co se s jeho ženou a synem stalo. Pokud jsou naživu, neuvěří tomu, že spáchal sebevraždu. Už jednou v Azkabanu byl, a neudělal to. Bude jim jasné, že ho zabili. V každém případě je už nikdy neuvidí.

Chad a Blaine seděli u stolu v hospodě U prasečí hlavy. Prasinky byly v tuhle dobu skoro vylidněné, bylo už pozdě večer a hospoda, do které stejně nikdo příliš nechodil, bylo až na tyhle dva úplně prázdná. Blaine tupě viděl do svého korbelu s máslovým ležákem a Chad si po nahlédnutí do téhož korbelu dal raději ohnivou whisky.
„Zdá se, že jim tu ten ležák leží dost dlouho“, ušklíbl se. Pak se na Blaina podíval a jeho hlas nabyl na naléhavosti.
„Pamatuj, že nejdřív ho musíme pořádně opít. Pan Shadow nechce, aby se tentokrát něco zvrtlo. Musíme ho prodat za každou cenu, musíme se ho zbavit a je jedno, kdo ho dostane, hlavně aby už byl pryč. Tak si dej pozor na ústa, kamaráde, ať něco nezkazíš. Je to sice jen velkej moula, ale musíme být opatrní.“
Dveře se prudce otevřely a v nich se objevila obrovitá postava bradavického šafáře. Hagrid ve svém tlustém kožichu, který neodkládal ani v létě, vdusal do hospody a zamířil přímo ke stolu, kde seděli ti dva. S heknutím se složil na prázdnou židli, která zaúpěla a zaskřípěla pod jeho vahou.
„Dám si kapku vohnivý whisky, hospodo!“ zabručel Hagrid směrem k výčepu a než stačil mrknout, stála jí na stole celá láhev a upatlaná sklenička, dvakrát tak velká než ta Chadova. Vzdalující se šouravé kroky hostinského dávaly tušit, že Aberfortha ani v nejmenším nezajímá, co se u tohohle stolu bude dít, a že bude nejlepší, když od toho bude co nejdál.
Hagrid si nalil štědrou dávku whisky a s chutí se napil. Pár kapek mu steklo do vousů.
„No kruci, tobě ale bere,“ zabručel Blaine, když viděl, jak whisky v láhvi povážlivě ubylo. Hagrid si utřel rukávem vousy a zahihňal se. „No a co, konečně si můžu dovolit dát si něco pořádnýho k pití. Mám teď dost slušnej plat, abyste věděli. Ministerstvo vocenilo mý zásluhy v boji proti Vy-víte-komu. Nabízeli mě různý zaměstnání, dokonce i na ministerstvu“ a Hagrid se při své obrovitosti ještě více nafoukl. „Ale já jsem jim řek, že Bradavice byly vodjakživa můj domov a že tady zůstanu. A tak mi dovolili, abych si rozšířil vohrady a nakoupil další zvířata, takže mám skvorejše, akromantule, pár hipogryfů a dokonce i draka!“ Hagridovi se rozzářily oči. „A docela legálně! Jsou to všechno strašně nepochopený zvířata. Nikdo se o ně nechce starat, že prej sou nebezpečný!“ Hagrid si pohrdavě odfrkl. „A přitom jsou tak miloučký a roztomilý. Jediný, co potřebujou, je trocha tý lásky a péče“ šeptal s něhou v hlase a hladil láhev whisky, jako by to byl dračí krk.
Blaine a Chad se na sebe podívali a Blaine si tak, aby to Hagrid neviděl, udělal prstem kolečko na čele. Chad nalil Hagridovi další whisky a ten pak pokračoval ve své samomluvě, zatímco mu jazyk pomalu těžknul.
„No ale chlapci, řeknu vám, docela mě to zmáhá. Spousta práce, a i když je jeden polovobr, je to na něj moc“, pokýval hlavou a vypil sklenici na ex.
„No právě“, spěšně se mu vmísil do řeči Chad. „Na jednoho je to fakt moc. Možná by se ti hodila nějaká pomocná ruka, co říkáš?“
„No jo,“ Hagrid si povzdechl. „Teď vo prázdninách tu nikdo není, a študáci mi nikdy se zvířatama moc nepomohli. Byli v jednom kuse namačkaný v nejzadnějším koutě vohrady, ke zvířatům se ani nepřiblížili…“
Chvilku mlčeli. Chad dolil Hagridovi do sklenky další whisky a pak už jen sledoval, jak zlatavá tekutina pomalu mizí v šafářově hrdle. Hagridovy oči se pomalu začínaly lesknout a pohled rozostřovat. Chad usoudil, že nastala ta pravá chvíle.
„Něco ti chci navrhnout, Hagride“, začal pomalu. „máme kámoše, víš, je to bezvadnej kluk a moc se o tyhle zvláštní zvířata zajímá. Slíbil jsem mu, že se tě zeptám, jestli bys ho nevzal k sobě… na čas… na brigádu… pomohl by ti s nima, krmil by je a tak, znáš to, no a ty by ses mohl plně věnovat výuce a přípravě na hodiny. A byli byste oba spokojený… „ Chad se vyčkávavě zahleděl na Hagrida.
Hagrid se zamyslel a při té neobvyklé duševní námaze si nalil další dávku ohnivé whisky. Láhev už byla skoro prázdná. Chad lehkým lusknutím upozornil hostinského a na stole přistála ve chvíli další láhev. Chad dolil Hagridovi zbytek a doplnil sklenku z nově otevřené láhve. Pak plácl Hagrida po zádech.
„No tak co tomu říkáš, Hagride? Nebylo by to skvělý?“
Hagrid se na něj podíval rozostřeným pohledem a znovu se napil. „Vy ste takový bezva klucí…“ zaštkal najednou a v očích se mu objevily slzy. Oběma rukama chytil Chada za klopy kabátu a Chad bezděky uhnul, jak ho ovanul Hagridův dech páchnoucí whisky. „To by bylo fakt skvělý… budu mít pomocníka…“ skučel a cloumal s Chadem, který se tvářil vyděšeně a snažil se odtáhnout hlavu z dosahu slin a slz, které cákaly z Hagridova obličeje. Blaine jen nevěřícně zíral a blahořečil osudu, že byli v té chvíli v hospodě sami. Viděl, jak Chad začíná modrat a zvedl se ze židle, aby mu nějak pomohl, i když sám nevěděl jak, ale v tu chvíli Hagrid sám Chada pustil a utíral si rukama jako lopaty slzy z obličeje. Chad si oběma rukama masíroval krk a do tváře se mu pomalu začínala vracet barva.
„Tak fajn, kamaráde. Je tu ale ještě jedna taková věc… víš, ten kámoš, on byl dlouho nemocný a je skoro bez peněz… no víš, mysleli jsme si, kdybys nám dal nějaký prachy… koupili bychom mu pořádný šaty… aby ti tu nedělal ostudu…“ „No a nějaký žrádlo bysme koupili pro ty tvoje potvory…“ přidal se Blaine, ale hned zmlknul, když na něj Chad vrhl pohled ostrý jako břitva. „Víš, něco jako poplatek za zprostředkování…“ hučel Chad do Hagrida. „Chápej, chceme z toho taky něco mít. Ty jsi teď za vodou, no a my, ubohý slouhové ministerstva, si taky chceme přivydělat nějaký ten galeon…“
Hagrid pořád ještě posmrkával, ale odvázal nejistou rukou od pasu naditý váček a neobratně ho hodil přes stůl. Blaine ho nedočkavými prsty zachytil a ukryl do záhybů pláště. Chad plácl Hagrida do zad.
„Tys byl vždycky férovej chlap, Hagride. Uvidíš, že budeš spokojenej. Hned zítra ti toho kámoše přivedeme.“ Chad hodil hospodskému minci, který ji zachytil v letu a strčil do kapsy zástěry. Pak všichni vstali od stolu, Hagrid s trochu většími problémy. Chad a Blaine se ho pokusili z každé strany podpírat, ale bylo to jako podpírat padající skálu. Nakonec ze strachu, aby je snad Hagrid nerozmačkal, své usilí vzdali. Hagrid se nejistě zapotácet na vratkých nohou, našel ztracenou rovnováhu a všichni vyšli z hospody .

Když se ozvalo zabušení na dveře, Hagrid chvíli čekal, než vstal od stolu. Po včerejší pitce u Prasečí hlavy mu v té jeho pěkně loupalo a každý trochu hlasitější zvuk mu působil hotové utrpení. Nakonec se přece jen s námahou zvedl a začal se pomalu šourat ke dveřím své chatrče. Otevřel je a v houstnoucí tmě spatřil na prahu svého domku stát tři postavy. Dvě krajní shodily kápě a Hagrid poznal Chada a Blaina, své včerejší společníky. Ustoupil zpět a oba vtáhli třetí postavu dovnitř. Ten člověk byl zjevně v bezvědomí; byl zabalen v ošumělém plášti a hlavu měl přikrytou kápí, takže mu nebylo vidět do tváře. Chad a Blaine ho položili na lavici.
„To cestování mu neudělalo dobře… říkali jsme ti, že byl dlouho nemocný…“ začal Chad nejistě. „Museli jsme koupit ještě nějaké léky, takže jsme měli další vydání…“ Chad si začal nervózně olizovat rty. Hagrid se zamračil a zahleděl se na postavu ležící na lavici.
„Tak moment, hošánci. Nejdřív se podívám, koho ste mi to vlastně přivedli“ a šoural se pomalými kroky k lavici, zatímco Chad a Blaine si uvědomili, že jejich trik přijít k dalším penězům nevyšel, a začali se nenápadně přesouvat k otevřeným dveřím.
Hagrid se sklonil nad ležící postavou, odhrnul jí z tváře kápi a když spatřil bledou tvář rámovanou blonďatými vlasy, zalapal po dechu.
„To… to je…. přece….. Malfoy…Lucius Malfoy….“ Kocovina ho okamžitě přešla. Pustil kápi a otočil se směrem, kde ještě před chvílí stáli Chad a Blaine., teď však už zíral jen na prázdné místo a na dveře domku dokořán otevřené do noci.
Hagrid se otočil a zadíval se znovu na bezvládnou postavu na lavici.
„No to je teda pěknej malér,“ zahučel.

Déšť bičoval střechu stáje, vlahý vítr protahoval stáními a skučel a hvízdal jako krysa chycená do pasti. Občas se ozvalo přešlápnutí nebo zašustění křídel. Hipogryfové stáli každý ve svém stání s hlavami sklopenými; někteří spali, někteří upíjeli vodu z nádržky připevněné zevnitř ke dvířkám boxu a někteří po očku sledovali hubenou postavu v rohu stájí, která se oháněla vidlemi.
Lucius opřel vidle o zeď, aby si na chvíli vydechl. Z pachu hnoje se mu dělalo mdlo; pracovní kalhoty a košili měl zacákané kapkami hipogryfí močí a plné úlomků stébel slámy, které se vznášely všude kolem, unášené poryvy větru, který sem zalétal a točil se pod střechou. Vlasy, které mu už zase dorostly téměř do původní délky, měl vzadu svázané kouskem provázku, několik neposlušných pramenů mu však přesto vyklouzlo a teď mu padaly přes zpocené čelo do očí. Na rukou měl rukavice z dračí kůže; jizvy, které mu zůstaly po rozdřených mozolech z Azkabanu, mu už zůstanou. Teď měl dlaně ztvrdlé prací, ale už mu nekrvácely; zvykl si. Ani tělo už ho tolik nebolelo.
Byl vděčný za to, že se dostal z vězení; všechno to ponížení, těžká práce, nedostatek soukromí, to všechno bylo ve srovnání s Azkabanem nesrovnatelné. Musel sice dřít, dělat věci, o kterých ani nevěděl, že existují; věci, nad kterými se nikdy nezamýšlel, i když si někde v koutku duše uvědomoval, že někdo je dělat musí. Byl tady, živý, dostával najíst a napít. Nikdo ho nemučil a netýral jen pro své vlastní potěšení. Ponížili ho, jeho hrdost a sebevědomí rozbili na kusy. Ale byl naživu, unikl z Azkabanu, už podruhé. I smrt byla lepší než Azkaban – a tohle bylo přece jen lepší než smrt.
Z teplé, slunce prohřáté půdy stoupala pára. Stál a pozoroval déšť, jak omývá bradavické pozemky. Ze střechy mu na boty dopadaly velké kapky deště, ale jemu to nevadilo. Zavřel oči a zhluboka vdechoval do plic vůni svobody. I když páchla po hnoji.
Byl u Hagrida už několik měsíců. Ten den, kdy ho k němu Chad s Blainem dopravili, ho Hagrid ošetřil, dal mu najíst a v přístěnku, kam z boudy vedly úzké dveře, mu vyhradil místo na spaní, což představovalo proleželou matraci, místy popáranou a s několika dírami, na okraji spálenými; zřejmě předtím sloužila jako pelech nějakému drakovi. Přikrýt se mohl starou zplstnatělou dekou. Přístěnek páchl zatuchlinou, dračími granulemi, mokrými hadry a starými Hagridovými ponožkami; byl to ale kousek soukromí, a po Azkabanu to byl přímo přepych. I když mu Hagrid dával při každé příležitosti najevo, jak ho nenávidí, Lucius cítil, že ten dobrák by mu nebyl schopen doopravdy ublížit. Zprvu nepomýšlel dokonce ani na útěk; věděl, že by tím ničeho nedosáhl. Svoji hůlku neměl a bez ní se cítil neuvěřitelně bezbranný. Kromě toho byl přesvědčen, že jakmile by se objevil někde na veřejnosti, okamžitě by ho někdo udal a Ministerstvo už by se postaralo, aby tentokrát zemřel doopravdy. I když ho trápila myšlenka na jeho rodinu, neměl představu, jak by mohl získat zprávy, co se s ní stalo. Denního věštce ani žádné jiné noviny u Hagrida nikdy neviděl; občas ho napadlo, jestli ta přerostlá opice vůbec umí číst.
Chopil se znovu vidlí a naházel poslední hromadu zahnojené slámy na kolečko, uklidil vidle do kouta, uchopil rukojeti a vykročil do hustého teplého deště, aby převezl hromadu hnoje na jinou, mnohem větší, kupící se pod přístřeškem vedle další velké hromady, přikryté nepromokavým plátnem. Hagrid ji před měsícem – to ještě nepršelo – přikryl obyčejným kusem látky a pak chtěl použít zaklínadlo Repelentus, ale jeho růžovému deštníku začala hořet špička. Luciuse svrběly prsty, tolik toužil kouzlit, ale Hagrid po něm jen střelil očima, hodil deštník na zem, udupal malé plamínky a druhý den přitáhl Merlin ví odkud kus pogumovaného plátna, kterým velkou hromadu hnoje přikryl.
Lucius zavezl kolečko zpátky do stáje, sundal rukavice, shodil pracovní kalhoty i košili a nahý se postavil do letního deště. Cítil s úlevou, jak mu chladivá voda stéká po těle a splavuje pot a špínu - a možná i únavu, bolest a ponížení. Na chvíli pocítil dokonce něco jako vzrušení, příliv energie, touhu po rozkoši. Déšť byl ale příliš chladný. Zašel zpátky pod přístěnek, utřel se kusem hadru a natáhl si jiné kalhoty a košili, které visely na hřebíku pod převislou střechou. Kalhoty byly sice od kolen dolů mokré, ale alespoň tolik nepáchly. Pak se vydal ke dveřím Hagridovy boudy.
Otevřel dveře a vešel. Hagrid, který klečel u ohně, jen něco zabručel. Lucius si odhodil vlasy z čela a šel se posadit do kouta na nízkou stoličku. Hagrid před něj postavil na zem hrnek horkého čaje a talíř velmi podezřelé polévky, zamračeně na něj koukl zpod hustého obočí a odešel zpátky k ohni. Lucius se ušklíbl a usrkl čaj, na kterém – jak doufal – se nedalo celkem nic zkazit, ale na polévku si zatím netroufal. Byla tmavě zelená a plavaly v ní kousky čehosi žlutého, co nedokázal identifikovat. Možná to byla kukuřice, ale mohlo to být i něco úplně jiného. S Hagridovým kuchařským uměním už měl své zkušenosti.
Vzal lžíci a opatrně usrkl.
„No no, snad se nebojíš, že je to votrávený?“ zabručel Hagrid. Od té doby, co se u něj Lucius ocitl, mu tvrdošíjně tykal. Lucius se zašklebil.
„Byl bys schopen mě otrávit, Hagride?“
Hagrid za něj pohlédl zpod hustého obočí.
„Za Klofana by sis to jedině zasloužil. A taky za to, jak jsi byl proti Harrymu, Hermioně a Ronovi, a vůbec proti všem hodnejm děckám. A když jsem tenkrát dřepěl v Azkabanu, věděls, že jsem nevinnej, a bylo ti to úplně jedno!“
Lucius na něj pohlédl ocelově šedýma očima. Chvíli to vypadalo, jako že chce něco říct, ale pak si to rozmyslel. Místo toho usrkl další lžíci polévky. Rozhodně chutnala líp, než vypadala. Zvedl hlavu od talíře a zahleděl se Hagridovi do očí.
„Nedokázal bys to, Hagride, viď?“ zašeptal. „Nedokázal bys nikoho zabít, i kdybys ho nenáviděl sebevíc.“ Na to jsi příliš zbabělý, pomyslel si, ale nebyl takový hlupák, aby to řekl nahlas. Teď, když už nebyl v Azkabanu a bylo o něj postaráno, se mu zase vracelo sebevědomí a tu a tam probleskly i náznaky dřívější arogance. Ale teď už je dokázal potlačit; byl v postavení, ve kterém si příliš velkou povýšenost nemohl dovolit. Raději znovu sklopil oči k talíři a jen cítil, jak se na něj Hagrid vztekle dívá a úporně namáhá mozkové buňky, aby se dobral nějaké odpovědi, kterou by zakryl skutečnost, že by takového činu opravdu nebyl schopen. Lucius zpod přivřených víček viděl, jak se Hagridovy pěsti svírají a zase otevírají, a zvažoval, jestli nepřekročil nějakou hranici, za kterou by se už poloobr přestal ovládat. Nakonec však uslyšel vydechnutí, jako když si lokomotiva vypustí páru, Hagrid ráznými kroky přešel místnost, vyšel z boudy a práskl za sebou dveřmi. Lucius zavřel oči. Pak dojedl polévku, odešel do přístěnku, natáhl se v rohu na proleželou matraci, přikryl se zplstnatělou dekou a okamžitě usnul.

Dveře boudy se rozlétly dokořán. Lucius sebou trhnul; rána ho vytrhla z hlubokého spánku beze snů. Už to bylo několik nocí, kdy se mu žádný nezdál, a on byl za to vděčný. Sny o Azkabanu se mu sice stále vracely, ale bylo to čím dál tím méně.
"Kde ho máš, Hagride?"
Lucius byl stále ještě v polospánku, ale ten hlas, který spíše šeptal než mluvil, v něm vyvolal vzpomínky a bláhovou naději. Zaposlouchal se, ale bylo ticho. Chvíli měl pocit, že se mu to jen zdálo, že je to další sen, jiný než ty předchozí, ale přece jen sen. Ten hlas znal, a věděl, komu patří. To ale nebylo možné. O jeho majiteli neslyšel nic od procesu se Smrtijedy. Nevěděl, co se s ním stalo, ani v Azkabanu ho nepotkal. Byl přesvědčen o tom, že je mrtvý. A přece ho teď slyšel, jako by ten, komu ten hlas patřil, stál přímo v Hagridově boudě.
Bylo to všechno nesmyslné. Znovu zavřel oči a chtěl se pokusit ještě usnout, když zaslechl spěšné kroky, mířící do přístěnku.
Nad jeho tváří se skláněl obličej s hákovitým nosem, lemovaný černými vlasy. Černé oči ho zkoumavě pozorovaly.
"Luciusi", vyšlo překvapeně z úzkých rtů.
Severus Snape se narovnal a pomalu se otočil ke dveřím. Jeho oči se zabodly do Hagrida, který stál v koutě chatrče a uhýbal před Severusovým pohledem.
"Jak mi tohle vysvětlíš?" zasyčel hlas bradavického ředitele.
Hagrid mlčel, svíral a otevíral pěsti a jeho oči bloudily po stropě a po stěnách chatrče, aby se nemusely setkat se Severusovými.
Severus se znovu otočil k Luciusovi.
"Můžeš vstát?"
Lucius chvíli ležel jako omámený. Tak přece to nebyl sen. Severus byl tady, byl živý a evidentně svobodný. A to znamená, že on bude brzy také.
Přikývl a vyhrabal se zpod zplstnatělé deky.
Severus Snape přejel pohledem jeho ošuntělé šaty, zcuchané vlasy a mozoly na rukou. Ale neztrácel zbytečně čas. "Jdeme," zavelel, otočil se na podpatku a zamířil kolem zkoprnělého Hagrida ke dveřím. Lucius šel za ním jako ve snu. Nemohl uvěřit tomu, co se právě dělo. Když Hagrida míjel, vzhlédl k němu a chtěl se ušklíbnout. Když ale uviděl Hagridovy oči, plné strachu a bezmezné naivity, rozmyslel si to. Jen pokrčil rameny a vyšel z boudy za Severusem. Ten se ještě otočil a znovu upřel na Hagrida oči:
"Doufám, že nebudeš žádat náhradu škody. Aby bylo jasno, upozorňuji tě, že každou takovou nesmyslnou žádost předem zamítám."
Otočil se, až jeho černý plášť zavlál, a vykročil s Luciusem v patách k bradavickému hradu.

Lucius seděl v Severusově pracovně a rozhlížel se kolem. Ředitelna byla zařízena prostě a účelně – pracovní stůl byl téměř prázdný, až na několik pergamenů, stojánek, v němž bylo několik černých brků s nabroušenými špičkami, a kalamář s inkoustem. Po obou stranách stolu stály police, vysoké až ke stropu a plné knih. Na stěně visel meč Godrika Nebelvíra a rubín v jeho jílci plál krvavě rudým světlem v záři zapadajícího slunce, jehož poslední paprsky pronikaly oknem. Portréty bradavických ředitelů shlížely na Luciuse ze všech stěn, ale bylo slyšet jen šustění plášťů, jak přecházeli v pozlacených rámech sem a tam. Lucius si vyhrnul rukávy své bílé košile a prohrábl si dorostlé, čerstvě umyté vlasy. Samolibě se usmál.
Severus rozrazil dveře pracovny, rychlým krokem došel až za stůl a pak se posadil. Opřel se lokty o desku stolu, opřel špičky prstů na rukou o sebe a zadíval se přes spojené dlaně na Luciuse. Ten se snažil nedat najevo netrpělivost, ale nedočkavost v jeho obličeji byla až příliš zřejmá. Severus se usmál a vytáhl z rukávu hábitu stočený pergamen. Lucius po něm rychle sáhl.
"Ministerstvo povolilo obnovu procesu. Ten dopis, který jsem napsal, zřejmě zabral," řekl Severus. Lucius zvedl hlavu.
"Co je s mojí rodinou?"
„Narcissa je ve svém starém domě na Grimmauldově náměstí. Když tam tenkrát Yaxley pronikl, ochranná kouzla Fénixova řádu byla zlomena. Narcissa nepatřila mezi Smrtijedy, tak ji nechali být, uložili jí jen domácí vězení.“
Severus se odmlčel a Lucius ho poslouchal s rostoucí úzkostí. „A Draco?“
Severus ho chvíli zkoumavě pozoroval. „Patřil k nám, měl na ruce Znamení zla. Jistě ho strčili taky do Azkabanu. Právě podnikáme s Kingsleym určité kroky, abychom ho našli a zachránili.“ Na chvíli se odmlčel. „Pokud není pozdě.“ Když viděl Luciusův výraz, rychle dodal: „Neopovažuj se nic podnikat. Dokud proces neskončí, zůstaneš tady. Máš dost času, abys přemýšlel,“ ušklíbl se.
Lucius se opřel v křesle a pokoušel se uklidnit, i když nechápal, jak může Severus ovlivňovat dění na ministerstvu. Zkoumavě se na něj zahleděl a Severus jeho pohled pochopil.
"Mám s Kingsleym docela přátelský vztah," ušklíbl se. "Dokonce víc než přátelský," dodal pomaleji a pozoroval, jestli tahle poslední věta bude mít na Luciuse nějaký účinek. Lucius se zatvářil zprvu nechápavě, ale pak mu najednou hlavou problesklo poznání, i když se zprvu zdráhal uvěřit tomu, co se mu Severus snažil naznačit. Tázavě pozvedl obočí.
"No ano, jsme milenci," pokýval Severus hlavou. "Kingsley mi zachránil život, což ho velice šlechtí. A já mohu díky našemu vztahu ovlivňovat spoustu věcí. Prostě jsem ochutnal to, čemu se říká moc. A musím říct," zahleděl se na Luciuse, "že tě docela chápu. Ztratit tohle všechno musí být dost těžké, že?" krutý úšklebek mu zkřivil koutek úst.
Lucius nemohl uvěřit tomu, co slyší. Útroby mu sevřela touha znovu vlastnit všechnu tu moc, kterou měl a kterou musel opustit, a zároveň nenávist k Severusovi, který to naopak všechno získal. Pěsti se mu jakoby samy od sebe zatnuly a oči se mu zúžily do úzkých štěrbinek. Severus ho pobaveně pozoroval.
"Ale no tak, starý příteli. Přece sis nemyslel, že tě v tom nechám? Žádost o obnovu procesu jsem už napsal, a to je základ. Ale nebude to zadarmo." Poslední větu vyslovil tvrději, než bylo třeba, a vstal z křesla. Lucius pokrčil rameny.
"Nemám ti co nabídnout. Můj majetek byl zabaven, nemám ani hůlku. A známosti máš teď lepší než já," dodal s hořkostí v hlase. Severus se usmál. Teprve teď si Lucius všiml dlouhé jizvy, zřejmě po ráně bičem, která se táhla Severusovi napříč pravou polovinou tváře. Zvedl podvědomě ruku, aby se jí dotkl, ale Severus ho chytil za zápěstí a přiblížil svůj obličej k Luciusovu.
"S Kingsleym jsem přišel na to, že moc a majetek jsou velmi přitažlivé věci. Ale on mi ukázal ještě něco jiného. Že radostí života se dá užívat mnoha způsoby. A ty takové způsoby velmi dobře znáš, můj drahý Luciusi," řekl a dvěma prsty druhé ruky zvedl jeho bradu tak, že se mu díval do očí. "Jak dlouho jsi nikoho neměl?" zašeptal a sklonil se, aby Luciuse políbil.
Aniž si uvědomoval, co dělá, šokovaný Lucius, kterého vývoj událostí víc než zaskočil, prudce odstrčil Severusovu ruku. Severus se ani nepohnul, ale pustil ho a pohled jeho očí zkameněl.
"Máš na vybranou, drahý příteli," zasyčel. "Můžeš mi dát, co chci, nebo se můžeš vrátit zpátky k tomu velkému tupci a dál se přehrabovat v hnoji. Ale teď, když máš téměř na dosah všechno, co jsi ztratil a po čem jsi v hloubi srdce nepřestal toužit, bys to zahodil? Sex byl pro tebe vždycky vítanou zábavou, Luciusi, a najednou, po tak dlouhé době, bys ho odmítl? Nechtěj, abych si to vzal osobně." Znovu uchopil Luciuse za bradu a políbil ho na ústa. Lucius se tentokrát nebránil; překvapilo ho, jaké má Severus měkké rty a jak něžný umí být. Nechal se líbat a uvědomoval si, že mu vůbec není nepříjemné, naopak. Cítil Severusovu ruku, jak klouže po jeho stehně a jak se přes kalhoty dotýká jeho penisu. Cítil, jak Severus bere jeho ruku do své a přikládá ji na svůj rozkrok, kde Lucius ucítil Severusovu mohutnou erekci. Konečky prstů rozepnul poklopec Severusových kalhot a vzal do ruky jeho penis. Severus tiše zasténal. „Ochutnej ho, Luciusi,“ zašeptal a přitáhl si jeho blonďatou hlavu ke svému rozkroku. Lucius vzal Severusův penis do úst a pomalu sál, zatímco jazykem přejížděl po jeho povrchu. Slyšel, jak Severus vzrušeně dýchá. „To je ono…“ zašeptal černovlasý kouzelník, zaklonil hlavu, zavřel oči a vychutnával rozkoš, kterou mu Lucius poskytoval. Po chvíli se Lucius odtáhl. Severus překvapeně otevřel oči a shlédl dolů. „Stalo se něco?“ Zahlédl, že si Lucius mezitím rozepnul sám kalhoty a dráždil se, ale penis v jeho ruce zůstával ochablý a netečný. Luciusova tvář byla zkřivená zlostí a zklamáním. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.
„Víš, v Azka… no tam, kde jsem byl předtím… něco se tam stalo… vzpomněl jsem si na to.“ Povzdechl si. „Nemůžu, nejde mi to.“ Severus se sklonil k sedícímu Luciusovi, začal ho znovu líbat, rukama sjel k jeho rozkroku a vzal do ruky jeho měkký penis. „Neboj se, takhle to nenecháme,“ zašeptal mu do ucha. „Nemysli na nic, uvolni se. Uzavři svou mysl, umíš to přece. Soustřeď se na to, co dělám.“ Sesunul se na kolena a začal jazykem objíždět žalud Luciusova ochablého údu. Lucius zavřel oči a snažil se vytěsnit z mysli vzpomínku na ten kousek země u západní zdi Azkabanu, kde musel prožít tolik bolesti a ponížení. Za chvíli už vnímal jenom Severusův jazyk a jeho úd začal pomalu tvrdnout. Z úst mu uniklo tiché zasténání rozkoše. Najednou se v něm probudilo všechno to potlačované vzrušení, celé ty měsíce abstinence. „Ach ano, Severusi…“ vydechl a přitiskl Severusovu hlavu do svého klína. Chvíli se oddával rozkoši, kterou mu poskytovala Severusova ústa a jazyk; bylo to tak nečekané a o to víc příjemnější. Jenže za chvíli Severus přestal. Lucius otevřel oči.
Severus vstal a pomalu si svlékl kalhoty. Pak se otočil, opřel se o stůl a nabídl Luciusovi svůj pevný zadek. Lucius také vstal z křesla, a přestože pořád ještě pořádně nemohl uvěřit tomu, že se to skutečně děje, přistoupil ke stolu a začal objíždět špičkou svého žaludu Severusův anální otvor. Z ředitelových úst se ozval přidušený sten.
„No tak, na co čekáš...“ Tentokrát už Lucius nezaváhal a vecpal svoje přirození Severusovi do zadku. Jeho slastný výkřik byl potvrzením toho, že přesně tohle se od něj čekalo. Chytil oběma rukama Severuse za boky a začal přirážet; dlouhodobá abstinence a rychlý a překvapivý vývoj situace způsobily, že vyvrcholení přišlo prakticky okamžitě. Teprve poté, co rozkoš odezněla, si uvědomil, že si měl dát možná trochu na čas. Vzápětí však zaslechl zasténání Severuse, který dospěl k orgasmu vlastním přičiněním. Pohladil ředitele po zádech, která už nebyla tak hubená, jak si pamatoval, ale zároveň si všiml i patrných jizev po ranách, které byly zjevně dost hluboké. Přejel po nich prstem a Severus sebou podrážděně zaškubal.
„Promiň“, omluvil se a sám byl překvapen, jak nepatřičně to slovo zaznělo. Severus se otočil.
„No, příště to snad nebude taková rychlovka“, ušklíbl se, zatímco si zapínal kalhoty. „Je vidět, milý příteli, žes dlouho abstinoval“. Pak ale uviděl výraz v Luciusových očích a odvrátil se.
„Prožili jsme ošklivé věci, kamaráde. Ale nevěš hlavu, všechno se v dobré obrátí“, povzbudivě se na Luciuse zašklebil.
Lucius klesl do křesla a zapnul si poklopec; chvilku to trvalo, protože se mu třásly ruce. Pak se s očekáváním podíval na Severuse.
„A co bude teď? Co dál? Co moje rodina?“
Severus mu položil ruku na rameno. „Víš, příteli, bude to těžké. Ty jsi Smrtijed, vždycky jsi patřil a hlásil se k Voldemortovi.“ Zamyšleně začal přecházet po pracovně sem a tam. „Ale na konci bitvy jsi nebojoval, snažil ses chránit svoji rodinu. Toho se budeme držet. Promluvím s Kingsleym. Něco už vymyslíme.“ Rychlými kroky zamířil ke dveřím, ale ještě se otočil a zahleděl se Luciusovi do očí.
„Můžeš se zatím ubytovat v pokoji po Lupinovi. Ale no tak…“ netrpělivě zavrtěl hlavou, když uviděl úšklebek na Luciusově tváři. „Ujišťuji tě, že je to mnohem pohodlnější než ta Hagridova pastouška, a taky mnohem pohodlnější, než by se na první dojem mohlo zdát. Budeš tady prostě čekat, než s ministrem něco vymyslíme. A neopovažuj se vystrčit odtud nos.“ Podíval se na Luciuse zpod černého obočí. „A samotou trpět nebudeš, neboj se. Budu tě navštěvovat co možná nejčastěji,“ a významně si přejel rukou po poklopci. Ve dveřích se ještě otočil.
„Něco přece jen udělat můžeš. Připrav si dobrou obhajovací řeč.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský