Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape; asistentka Rydlová; Lady S; Swa
Shrnutí: Odhalíte, co se skrývá na pitevním traktu a co ve skříni asistentky Rydlové. Severus odhalí tajemství. Z šatů prozatím neodhalí nikdo nic.
Poznámka: Naprosto bláznivá tragikomedie bez kloudné pointy, morbidní (zmiňována smrt malých dětí a daších osob v souvislosti s návštěvou Ústavu Patologie), Severus v mudlovském oblečení, Severus pociťující soucit, Severus vyzrazující tajemství, Severus prezentován jako mnohonásobný manžel příslušnic Řádu HSS.
Vzhledem k tomu, že autorka již má po zkoušce z anatomie, je kamenování dočasně povoleno.
Dále děj je situován do doby 5. dílu HP, tedy ještě za života Albuse Brumbála. Osudová přitažlivost mezi Severusem Snapem a asistentkou Rydlovou.
Děkuji Swa za betu a za to, že mě vždy doprovázela při šmírování asistentky Rydlové

Jak Severus potkal asistentku Rydlovou

Aneb Osudová přitažlivost a nevypité kafe

Ze všech stupidních úkolů, jaké kdy coby špion dostal, tenhle byl jednoznačně nejstupidnější. I kdyby tisíckrát bylo pravdou, že se někteří ze Smrtijedů angažují jako lékaři a ošetřovatelé v mudlovských nemocnicích, aby tak nenápadně napomáhali postupné demudlizaci světa, (byť to Severus považoval jen za další z projevů senility toho nemožného starého blázna, jež ho ještě pořád zaměstnával), proč zrovna on dostal za úkol po tom pátrat?? Proč k čertu on, Severus Snape, mistr mezi mistry v lektvarech, přeborník v oblasti černé magie, pravá ruka Pána všeho Zla a levá toho senilního pitomce Brumbála, měl mrhat svým drahocenným časem poflakováním se mezi tou mudlovskou pakáží, v mudlovských šatech, jež sestávaly z mudlovského černého kabátu, mudlovské černé košile a zatraceně mudlovských černých manšestráků, které nepříjemně pnuly v rozkroku? Proč vždycky on musel vystavovat svoji půvabně bledou kůži těm největším nebezpečím? Od pondělí do pátku v zajetí neustávajícího vřískotu těch tupohlavých nezvedených bastardů v Bradavicích…a o víkendech tady, v prostorách zavšiveného mudlovského špitálu v Ostravě - Zábřehu. Byl by dal cokoli za to, aby se mohl zavřít do sklepení a v poklidu se zabývat jen svou sbírkou vzácných exponátů zalitých v lácích barev, jež těm zmetkům nahánějí hrůzu, a nechat svou temnou duši laskat zvukem tiše bublajícího kotlíku…
Ale ne, on musel být tady. Zaskřípal zuby, rezignoval na další obchůzky, posadil se na nejbližší lavičku před nevelkou, zato děsivě oranžovou budovou, složil hlavu do dlaní a hlasitě si povzdychl, hluboce přesvědčený o tom, že jemu nikdo nikdy neporozumí…

*****

Ze všech stupidních úkolů, jaké kdy coby učitelka anatomie musela od svých nadřízených trpět, tenhle byl jednoznačně nejstupidnější. I kdyby tisíckrát bylo pravdou, že je „nespravedlivá bestie, která se jen snaží každého potopit„, jak stálo v té zatracené petici podepsané třemi sty dvaceti sedmi studenty z tří set třiceti (a to jen proto, že jeden z těch tří ležel už dva roky v nemocnici v těžkém kómatu a zbývající dvě byly Lady S a Swa), proč zrovna jim museli uvěřit a ona, Mária Rydlová, mistryně mezi mistry v anatomii, histologii a patologii, ona, která téhle všivé škole obětovala dvacet let svého života, má teď trávit svůj drahocenný čas sestavováním standardních, přesně zadaných testů, u nichž navíc nebude mít možnost komukoli z těch tupohlavých nezvedených bastardů ubrat podle svých představ?? Proč vždycky ona musela trpět jejich donebevolající prostoduchost? Od pondělí do pátku v zajetí neustávajícího vřískotu těch imbecilů, které musela učit…a o víkendech sice tady, v budově svého milovaného Ústavu Patologie v areálu nemocnice v Ostravě - Zábřehu, leč u počítače, s nímž není možné se kloudně domluvit, pracující na zatracených standardních testech! Byla by dala cokoli za to, aby se mohla zavřít v přízemí na Velkém pitevním traktu a v poklidu se zabývat jen svou sbírkou vzácných exponátů různě poškozených lidských orgánů zalitých v lácích barev, jež těm zmetkům nahánějí hrůzu, a nechat svou temnou duši laskat zvukem čvachtajícího formalínu, když některým z orgánů prostrčí prst navlečený v bílé gumové rukavici.
Ale ne, ona musela být tady, v nechutně příjemně zařízené kanceláři ve druhém patře. Zaskřípala zuby, rezignovala na další pokusy přimět počítač pracovat podle jejích představ, zhluboka se nadechla a upřela svůj pohled oknem směrěm ven.
Zarazila se.
Na lavičce před budovou seděl jakýsi chlap, celý v černém, s hlavou v dlaních.
Zatracení funebráci, pomyslela si, kdy už se konečně naučí zvonit?!
Pak se jí ale po tváři rozlil úsměv. Bylo sice neobvyklé, že z nemocnice netelefonovali, že jim někdo umřel, ale co, na interně se to stává pořád. A ona alespoň bude mít záminku vykašlat se na standardní testy a trochu si zapitvá…
Sebrala ze stolu klíče a opustila kancelář.

*****

Dveře oranžové budovy se s mírným zavrzáním otevřely. Severus se napřímil a reflexně otočil hlavu tím směrem. Ve dveřích stála drobná žena středního věku, celá v bílém, s blonďatým melírem a neproniknutelným výrazem ve tváři.
„Dobrý den…tak kde ho máte?“ zapředla sametovým barytonem natolik podobným Severusovu vlastnímu, že se mu z toho naježily chlupy v zátylku.
„Ehm…promiňte?“ zkusil to opatrně.
„Toho nebožtíka,“ dodala poněkud netrpělivě.
Severusův pohled pomalu sklouznul k velké ceduli na zdi po ženině pravici. „Ústav Patologie„. No potěš Merlin.
„Víte, já…jsem tu…za jiným účelem, paní…“ Severus opatrně hledal ta správná slova.
„Asistentka Rydlová,“ doplnila žena pohotově. „Primářka Ústavu patologické anatomie a přednášející s tímto oborem souvisejících předmětů.“
Severusovi probleskla hlavou vzpomínka na skupinu demonstrujících studentů, jež potkal ráno, když procházel kolem děkanátu. Ano, už to jméno slyšel…
„Já jsem Severus Snape…přednášející…emmm…chemie na jisté prestižní škole v Británii. Jsem tady…emmmm…na výměnném pobytu. Předávání zkušeností a podobně, znáte to…“
Asistentka Rydlová si Severuse změřila přísným pohledem. Po chvíli se nicméně zdálo, že si v záležitosti své identity získal její důvěru.
„Jakže jste říkal to jméno?“ nakrčila ještě horní ret, a Severus by byl v tu chvíli přísahal, že mu zapřeli sestru.
„Snape. Severus Snape.“
„Tak tedy…pojďte dál, pane Snape…“
Severusovi bylo jasné, že teď už se z toho nevykroutí. Nicméně, nedělal špiona dlouhé roky nadarmo. Nějak to uhraje…mimoto, když už by se chtěl podívat na nějaké oddělení, tohle by ho mohlo zajímat.
Zvednul se a důtojným krokem následoval zvláštní ženu do dveří.

*****

Pomalu procházeli ponurými chodbami s obrázky roztodivných, vesměs mrtvých věcí po stěnách. Severus se snažil nenápadně číst titulky pod nimi. Hepar - functio laesa…ulcerativní léze v colon transversum…maligní tumor levé plíce…
„Takže, co by vás tak zajímalo, pane Snape?“ otázala se asistentka, na rozdíl od Severuse obrázky evidentně zcela nezaujatá.
„Tedy,“ zkusil Severus diplomaticky, „co zajímavého mi můžete nabídnout?“
K jeho nezměrné úlevě se žena pousmála. Byl to, pravda, napůl opovržlivý úšklebek, nicméně Severus neměl dostatek času o tom přemýšlet - žena ho vyzvala, aby šel za ní.
Na konci nejponurejší ze všech ponurých chodeb, nápadně připomínající Bradavické sklepení, byly velké dveře označené cedulkou VPT. Než se stačil zamyslet nad významem oněch písmen, asistentka mu s pyšným výrazem ve tváři osvětlila, že se chystají navštívit Velký pitevní trakt.
Severus ji galantně nechal vstoupit první, pak vešel sám…a jeho pohled se rázem rozostřil, jak mu sliznice rozdráždil štiplavý pach. Hrdě zatlačil slzičku a spěšně střelil pohledem po asistentce, aby s úlevou zjistil, že také její oči jsou červené jako oči samotného Pána Zla. Mária, zocelená zkušenostmi sbíranými více než dvacet let, vytáhla z kapsy zářivě bílého pláště zářivě bílý papírový kapesník a co možná nejelegantněji se vysmrkala.
„Formalín,“ sykla. „Bohužel, bez toho by nám ty orgány nevydržely ani týden. Tak prosím, pojďte,“ vyzvala ho.
Severus měl konečně možnost rozhlédnout se po místnosti. Byla rozlehlá, ponurá, osvětlená jen několika mudlovskými zářivkami. Její stěny lemovaly nespočitatelné poličky s nádobami rozličných tvarů, velikostí i obsahů, a uprostřed stál obrovský stříbrný stůl, o němž Severus při pohledu na nástroje na odkládací desce usoudil, že bude nejspíš pitevní.
Přistoupil k nejbližší poličce a se zájmem se zadíval na baňaté lahve nejspíše podobné zavařovacím sklenicím paní Weasleyové, jež v ní byly seřazeny od nejmenší po největší. Uvnitř lahví se v namodralém nálevu vznášely mrtvé nedonošené děti od třítýdenního po devítiměsíční. Severus si je s nehraným zájmem prohlížel, zatímco asistentka stála s hrdě vypjatou hrudí necelé dva kroky od něj.
Jeho pohled se zastavil na posledním, devítiměsíčním nemluvněti. Dle zašedlé barvy kůže usoudil, že už je tu dost dlouho. Možná déle, než samotná asistentka. Hlavička dítěte byla sagitálně naříznutá a mezi sporými vlásky tak prosvítal kousek lebky, což vytvářelo poněkud bizarní kontrast s rozkošným, jakoby spícím dětským obličejíkem.
„Matky těch dětí k tomu daly souhlas?“ otázal se.
„Povětšinou,“ připustila asistentka.
„A když ne?“ nedal se odbýt.
„To bylo jen v případě toho posledního. Ano, toho, na které se díváte. Matka přišla na vyšetření kvůli ustávajícím pohybům v děloze…ovšem bylo už příliš pozdě. To dítě se narodilo mrtvé.“
„A pak?“
„Chtěli jsme ho, přirozeně. Chybělo nám do sbírky. Matka to však považovala za neetické. Naštěstí jí primář z gynekologie šetrně vysvětlil, že tohle bylo stejně ztracené, a slíbil, že jí udělá nové. Pak už se nebránila.“
„Pozoruhodné,“ připustil Severus a přistoupil k dalším poličkám.
V čemsi, co připomínalo menší akvárium, se tu v čirém láku vznášelo cosi, co připomínalo onyxovou mísu na ovoce, jakou viděla na návštěvě u Malfoyových…ovšem bez toho ovoce.
„To je kus plíce horníka,“ vysvětlila asistentka.
„Ach,“ pokýval Severus hlavou. Musel uznat, že se mu tu začíná líbit.
„A tady?“ otázal se při pohledu na dlouhou, štíhlou věc v zeleném nálevu, jež se směrem ke konci zužovala.
„To je chámovod,“ protáhla asistentka způsobem, z něhož bylo zřejmé, že něco takového musí být přece každému jasné. „Kolem toho zúženého místa bývala prostata,“ upřesnila.
Při zmínce o prostatě si Severus znovu vzpomněl na Luciuse Malfoye, rychle však tu myšlenku zapudil.
„Trochu připomíná kouzelnickou hůlku…“ zamyslel se Severus nahlas. Asistentka mu věnovala ironický škleb.
„Vy věříte na kouzla?“ protáhla.
„Vy ne?“ opáčil se vší vážností.
„Kdyby nějaká opravdu užitečná existovala, můžete si být jist, že bych tady nebyla buď já, nebo to kvantum zabržděných lemplů, se kterým jsem nucena se potýkat šestnáct hodin týdně, pane kolego.“
Cosi v Severusově srdci jakoby pookřálo. Po dlouhé době cítil něco, co by se při troše fantazie dalo nazvat duševní harmonií.
„Také milujete své povolání, paní asistentko?“ protáhl s neskrývaným odporem.
„Nezměrně,“ sykla žena nebezpečně tiše s výrazem, o němž byl Severus přesvědčen, že ho už někde viděl…no jistě - v zrcadle!
Severus se nepatrně pousmál a znovu stočil pohled k policím.
„Tohle je co?“ otázal se při pohledu na tři obrovské placky vznášející se v jediném, neméně obrovském akváriu.
„To první je slisované tělo ženy. Přejel ji parní válec,“ konstatovala bez valného zájmu asistentka. „To druhé a třetí jsou slisovaná těla jejích rodičů. Také je přejel parní válec. Z celé rodiny zůstal naživu jen manžel té ženy.“
„Ach…a co dělal?“
„Řídil parní válec.“
Levé koutky obou se nepatrně vysunuly vzhůru, takže dohromady by byly daly úsměv.
Při pohledu na další exponát pocítil Severus nezměrnou satisfakci - tentokrát bez problémů poznal, co se v nažloutlém láku vznáší.
„To jsou nohy…“ konstatoval.
„Ano. Ten pacient se jmenoval Šťastný, ještě si ho pamatuji,“ přisvědčila asistentka.
„Hmm…zjevně moc šťastný nebyl, když zjistil, že mu je amputovali,“ svraštil Severus čelo.
„Bral to z té lepší stránky,“ oponovala.
„A to z jaké, prosímvás?“
„Od té doby má přirození až na zem, pane kolego.“
„Vaše povolání je zajímavější, než bych býval čekal,“ poznamenal Severus zcela popravdě.
„Jistěže je zajímavé. To jen ti tupohlaví idioti nikdy nepochopí jeho půvab!“ ucedila asistentka skrze zaťaté zuby.
„Stejně jako půvab bublajícího kotlíku,“ přisvědčil Severus.
„Kotlíku?“ povytáhla levé obočí.
„Ale to nic…slang chemiků, víte? Mimochodem, kde jste se to všechno naučila?“
„Pitvat a nakládat orgány? Na medicíně a následně v praxi, kolego, kde jinde.“
„Ne, já myslel…ty grimasy. Levý koutek a obočí, svrašťování čela, rýhu mezi očima, ohrnování horního rtu…?“
„A víte, že jsem se vás chtěla zeptat na to samé, pane Snape? Co kdybychom to probrali…u kávy?“
„Černé a bez cukru?“
„Jak jinak…“

*****

Vyšli do druhého patra a asistenka uvedla Severuse do pracovny, jejíž prostředí nebylo ani zdaleka tak příjemné jako na VPT. Příliš mnoho světla z velkého dvojokna, oranžové stěny, jedna skříň, stůl s tím, čemu, pokud si vzpomínal, mudlové říkají „počítač„ a familiérně zdobená nástěnka s fotografiemi.
„Nic neříkejte, je to hnus. Bohužel, sdílím pracovnu s ostatními kolegy,“ ušklíbla se asistentka a postavila vodu na kávu.
„Chápu,“ pronesl Severus soucitně a zapátral pohledem po fotografiích. Několik vysmátých, dle jeho soudu nepříliš hezkých mudlovských dětí a…
„To je horský trol?“ otázal se při pohledu na obrázek podivného stvoření vpravo dole na nástěnce.
„Ne…to je můj manžel,“ zamračila se asistentka. „Jednu lžičku?“
„Ano, děkuji.“
Mária podala jeden z elegantních černých šestibokých šálků Severusovi.
„Co je horský trol?“ zeptala se.
Severus se zhluboka nadechl. Cítil, že ta žena je příliš inteligentní a příliš…spřízněná…než aby jí mohl dál zatajovat, jak se věci mají. Byl čas jít s pravdou ven.
„Víte, paní kolegyně…věci…nejsou úplně tak, jak se možná zdají být,“ začal.
Asistentka povytáhla levé obočí zhruba o centimetr a půl.
„Já nejsem profesor chemie.“
Povytáhla ho o další dva centimetry. Chvíli bylo ticho.
„Myslela jsem si to,“ prolomila nakonec ticho Mária. „Jste funebrák, že?“
„Ne,“ syknul Severus, „nejsem ani funebrák.“
„Tak kdo tedy jste?“ otázala se už naléhavěji a snad začínala být i malinko nesvá.
„Jsem profesor lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel.“
Další chvíle ticha. Obočí se ztratilo pod melírovanou ofinou.
„Mohl byste…“ začala Mária pomalu, potom, co se několikrát zhluboka nadechla, „…mi to jaksi…osvětlit?“ a pro jistotu se i s kávou usadila v nechutně oranžovém křesle.
„Jistě,“ přikývl Severus.
A začalo dlouhé, předlouhé vysvětlování týkající se existence dvou světů, toho, jak se kdysi narodil jeden moc zlý člověk a kterak zatoužil převzít vládu nad světem, toho, jak se o nějaký ten pátek později narodil jeden obzvlášť nedomrlý brýlatý parchant, toho, jak se lidé dělí na dobré a zlé…přišlo převyprávění všech pěti dílů úspěšného románu J.K. Rowlingové a několika povídek z HSS, během něhož asistentčiny už tak veliké modré oči značně povylezly z důlků, takže vypadala trochu jako pacient s exoftalmem při hyperfunkci štítné žlázy, a nakonec bylo zcela osvětleno, kdo a odkud ve skutečnosti je Severus Snape.
Jeho vyprávění zabralo necelé čtyři hodiny, a bylo to vůbec poprvé, kdy Mária Rydlová zapomněla vypít svoji kávu. Seděla v křesle jako přikovaná a pozvolna vstřebávala to neuvěřitelné kvantum informací (poprvé si také uvědomila, jak se cítí její studenti na hodinách anatomie).
Hodnou chvíli oba mlčeli. Venku se pomalu stmívalo.
Byla to opět asistentka, kdo nakonec ticho prolomil.
„A ten…Volde-mort…má opravdu oči jako po formalínu?“
„Ano. Možná…ještě červenější,“ přisvědčil Severus.
„Má je tak pořád?“
„Ano.“
„A vy v těch…Puchýřích…“
„V Bradavicích, paní asistentko.“
„Jistě. Vy v těch Bradavicích máte sbírku exponátů v láku, na kterou bych se mohla přijet podívat…za předpokladu, že zrovna nebudete mít práci od toho starého ředitele nebo od toho s formalínovýma očima, nebo…emmmm, schůzku s tím bohatým parchantem?“
„Byl bych potěšen vaší návštěvou.“
Modré oči se střetly s obsidiánovými.
„Víte, pane kolego…je úplně jedno, odkud jste. Pravdou je, že jsem nikdy nepotkala tak…zajímavého člověka jako jste vy. A byla by věčná škoda ztratit vzájemný kontakt jen proto, že jste jaksi…z jiného světa, abych tak řekla.“
„To je, paní kolegyně, zcela vzájemné. Bylo mi jasné, že nám bylo předurčeno se setkat, hned když jste poprvé mluvila o svých studentech. Přiznám se, že ta bílá barva ve mně zpočátku vzbuzovala jistou nedůvěru…ale chápu, že musíte dodržovat určité standardy a mimoto, vaše gesta mne nakonec zcela přesvědčila…Och…a zapomněla jste si vypít kávu.“
„Vidíte. Nikdy by mě nenapadlo, že dnešní den bude natolik…nevšední. Ale co už s kávou - je studená jako mí klienti.“
„Žádný problém…dovolíte?“ Severus vytáhl z kapsy hůlku a účinkem jediného mávnutí se z asistentčina šálku začalo znovu kouřit.
„To je tedy…já…nemám slov…“ Mária byla sama zvědavá, co všechno se jí dnes ještě přihodí poprvé. A vskutku, mělo toho být ještě víc.
Skříň za jejich zády se znenadání zatřásla.
„Co to bylo?“ vyjekla asistentka a znovu odložila šálek s bolestným smířením, že dnes si svoji kávu v klidu nevychutná. „To znělo jako ten…element…jakže tomu říkáte?“
„Myslíte Bubáka? V mudlovské skříni? O tom silně pochybuji,“ prohlásil Severus, rázně vykročil směrem ke skříni a jediným trhnutím otevřel její dvířka. Co spatřil, přivodilo další nemalý šok nejen asistentce, ale i jemu samému. Nikdy by nebýval věřil, že se do tak malé skříně naskládají dvě osoby, ba co víc, že tam vydrží bez hnutí tak dlouhou dobu. Evidentně to možné bylo.
„Dobré odpoledne drahý,“ špitla Lady S a vykouzlila nejzářivější úsměv, jakého byla v dané chvíli schopna. Obdařila jím napřed Severuse, poté asistentku Rydlovou, která vypadala, že ji brzí skolí náhlá obnubilace. Pokus navodit příjemnou atmosféru byl však vzápětí překažen Swa, která přes Lady S přepadla, když se pokoušela vylézt z horní police, takže skončily na zemi, jedna přes druhou, evidentně neschopné pohybu. Severus zděšeně vykulil oči.
„No co čumíte,“ zavrčela Swa s rázností sobě vlastní. „Taky byste se moc nehýbali, kdybyste byli pět hodin zavření ve skříni, koor ve vašem věku.“
Lady S si byla dobře vědoma přecitlivělosti, s jakou Severus i asistentka reagují na narážky na svůj věk, s vypětím všech sil rozhýbala pravou ruku a zakryla Swa ústa, načež se znovu pokusila dát celou situaci do pořádku.
„My jsme…totiž…chtěly jsme pořídit fotku paní asistentky pro…emmmm…do třídní kroniky, tak jsme tady na ni…emmmm čekaly, a … a vy jste přišli spolu a…emmmmm, nechtěly jsme vás rušit, jenže jsme jaksi netušily, že se váš rozhovor tak protáhne a nám začal…začal docházet kyslík. A co tady vlastně děláš ty, drahý?“
Severus nevěřícně zakroutil hlavou a pomohl oběma dívkám vstát. „Nějaká práce od Brumbála, drahá…mimochodem, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat…“
„Mohl by mi někdo…laskavě…“ ozval se poněkud zesláblý hlas za jejich zády.
„Tohle je má potřeštěná žena,“ prohodil Severus směrem k asistentce s naprostou samozřejmostí. „Respektive, je to jedna z mých potřeštěných žen, se svou neméně potřeštěnou kamarádkou.“
„Má…studentka je…vaše žena? Jedna z vašich žen???“ zalapala Mária po dechu.
„Paní asistentko,“ vyskočila Swa pohotově a potřetí podala Márii šálek, „nate, vypijte si to kafe…udělá vám dobře…“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský