Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: P.G.Wodehouse
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Jeeves, Newton Stompsmith, Jennifer Marstenová, lord Jonathan Dalesworth, tajuplný ještěří muž
Shrnutí: Bertram Wooster je proti své vůli vtažen do souboje zločineckých a právnických kruhů, přičemž musí za pochodu ještě řešit nešťastnou lásku svého přítele, soukromého detektiva. Zašmodrchaný uzel intrik dokáže povolit jen ruka geniálního komorníka Jeevese…
Poznámka: zkoušel jsem zkřížit wodehousovské série Jeeves – Chimp, jenže detektiv Chimp je absolutně nekompatibilní s ženským pohlavím, takže jsem byl nucen stvořit zbrusu novou „wodehousovskou“ postavu…

Jeeves a drsní hoši

„Ne, Jeevesi,“ pravil jsem, i když jsem si říkal, že to toho chlapa možná raní. A taky ranilo. Člověk by nevěřil, že pod tím dokonale diskrétním a konzervativním vzezřením úctyhodného komorníka se skrývá tvor s loveckými instinkty šelmy. A když přijde na to, kde strávit sezónu, Jeeves se mi vždycky pokouší podsunout nějakou lokalitu, kde by mohl tyto své pudy upokojit.
Tentokrát nás na své sídlo zvala teta Dahlia. Tu nazývám svou příbuznou daleko radši, než zbytek rodokmene, ale musel jsem ji i Jeevese zklamat.
„Na Brinkley Court jezdím rád, to víte sám,“ řekl jsem. „Ale ne teď, když se tam poflakují ti lovci. Podle toho, co vím, jich tam letos bude ještě víc než obvykle, a budou to samé vydařené exempláře. Madeline Spodeová, ta je schopná někoho omylem trefit, třeba mě. A Spode, její manžel, prokristapána, ten je schopný mě trefit úmyslně. Ne, Jeevesi, dáme přednost něčemu poklidnějšímu.“
„Jak si přejete, pane,“ uklonil se Jeeves. Já věděl, že ho to míchá, protože už se viděl, jak pořvává povely na smečku bloodhoundů, ale nemůžu ho přece nechat, aby mnou manipuloval, jak se mu zlíbí. Spode, návrhář dámského spodního prádla a amatérský fašistický diktátor mě nemůže vystát od doby, co jsem se kdysi pokusil jeho snoubence Madeline vyndat komára z oka. A vůbec, ono s Bertramovou muškou a jezdeckým uměním se to má všelijak, a já ze sebe nehodlal dělat terč ani zbloudilým kulím, ani poťouchlým žertíkům.

Celý ten případ vlastně začal okamžikem, kdy do mého bytu vstoupil Stompy. Myslím, že o Stompym jsem vám ještě nevyprávěl, tak to vezmu zkrátka.
Newton „Stompy“ Stompsmith byl tím, čemu se říká týpek z drsné školy. Dříve žil v Americe, ale o této etapě jeho životního příběhu nikdo nic nevěděl. Jeho historie mi byla známa až od té doby, co se před několika lety vylodil na zelených březích a usadil se v Anglii. Tady si zařídil cosi jako soukromou detektivní kancelář.
Nesmíte si ale představovat někoho jako je Sherlock Holmes, jak sedí v houpacím křesle, pokuřuje dýmku a zamyšleně mumlá „pozoruhodné, drahý Watsone“. Stompy byl typem ostříleného chlápka z americké literatury, který se na svět díval přimhouřenýma očima zpod krempy promáčknutého klobouku, a své strohé promluvy cedil přes sevřené zuby. Když jsem to jednou zkusil já, vypadal jsem jako slabomyslný slepec, co se právě probudil po celonočním mejdanu, ale Stompymu to kupodivu vycházelo tak, že skutečně působil jako drsný hošan, se kterým není radno si to rozházet.
No, já už v té době měl u sebe Jeevese, takže díky jeho občasným radám a nápovědám jsem s tímhle natvrdo uvařeným maníkem vycházel vcelku přátelsky. A on měl dobrý důvod k tomu, aby se mnou navázal a udržoval politiku vstřícných vztahů. Čas od času mu jeho vyšetřování nešlo tak dobře, aby si zasloužil odměnu svých klientů, a to se potom zastavil na skleničku a na kus řeči. A jelikož místo pobytu Sherlocka Holmese není známo, taky na krátký pokec s Jeevesem.
Při pohledu na Stompyho muskulaturu jsem nikdy nepochyboval, že existují chlápci, kteří by mi jeho přátelský postoj hořce záviděli. No a ten den se Stompy zase jednou převalil přes můj práh a narval svou tělesnou schránku do mého křesla.
„Co takhle kapku portského, Bertie?“ požádal mě a já zazvonil na Jeevese. Jeeves prosákl do salónu i s portským – jak to mohl vědět, to je mi záhada, protože touhle denní dobou já portské nikdy nepiju – a už se chtěl zase vygumovat z prostoru, když Stompy pozvedl ruku.
„Zůstaňte tady na chvilku, Jeevesi,“ poprosil.
„Prosím, pane,“ děl Jeeves a zaujal vyčkávací pózu.
Stompy si povzdechl a vyklopil do sebe naráz bazén portského.
„Zapeklitá fuška, pane?“ ptal se účastně Jeeves.
„Si pište, kámo. Jak z tohohle mače vycouvám bez havárky, to teda vážně nevím, a jsem fakt natěšenej, jestli na to kápnete vy.“
„Nastartuji si neprodleně kokos, pane.“
Já, poslechněte, jen žasnu nad tím, jak Jeeves dokáže ve vteřině nahodit mimikry, jestli se vyjadřuju správně. Ještě před hodinou mluvil s pošťákem, a neslyšeli jste dokonalejší cambridgeskou angličtinu. Teď se vybavuje se Stompym, a kdybyste zavřeli oči, tak byste přísahali, že sedíte v nějakém brooklynském pajzlu a plánujete, že vyberete sejf Leonu „Rabbimu“ Steinovi, kupříkladu.
„No, věci se maj asi takhle,“ začal Stompy. „Sedím si u sebe v kanceláři, když vtom dovnitř vejde nejprímovější šťabajzna, co jsem tady v tý deštěm a větrem sužovaný zemi kdy viděl. Rovnou si sedne a spustí, jako že anglický policii nevěří ani za mák, a proto se obrací na mě, ježto sama pochází ze starejch dobrejch Států. No a já trouba, celej omámenej jejím dokonalým exteriérem, jí vcukuletu slíbím, že pro ni udělám absolutně cokoliv, co je v lidskejch silách, a ještě něco navrch.
Takže ona mi začne líčit, jak před lety, ještě ve Státech, nějakej mizernej a zločinnej právník zničil její rodinu, najmě pak jejího ctihodnýho strejdu. Ona byla v tý době ještě malý děvče, a rodina, nebo to, co z ní zbylo, se pak přestěhovala do Anglie. Její strejda, ve Státech úctyhodný zvíře, teď musel začít dělat lokaje nebo štolbu nebo co u nějakýho prachatýho anglickýho příbuzenstva. A jak to vypadá, strejda se rozhodl vzít věci do rukou, poněvadž už si našetřil dostatečnej balík peněz. Jeho duše nejspíš nedojde klidu, dokud se neujistí, že tamten zlotřilej právník sešel nějakou potupnou a bolestivou smrtí, a jeho zmrzačený ostatky žerou červi. A že se z nějakejch spolehlivejch zdrojů doslechli, že dotyčnej zlosyn v rouše právničím se svýho času taky přesunul do Anglie, ale pod jiným jménem. No a mým úkolem je najít ho a zmasakrovat, pokud možno bez vědomí a svolení zdejších úřadů.“
„Příčí se ti snad násilí, starý brachu?“ zeptal jsem se.
„Cožpak to,“ mávl rukou Stompy. „O to by nešlo. Jenže já tál jak vosk, jak mě ten její hlas ovíval jako plamen, a zaručil jsem se jí, že ten chlápek je už teď vyřízenej.“
„No tak je všechno v pořádku, ne?“ podotkl jsem.
„Jenže, Bertíku,“ žalostně promluvil Stompy. „Když ona je ti to taková božská bytost. Vizáž a hlas už jsem ti popsal dostatečně, a když k tomu připočteš ten její přístup k životu…“
„A ke smrti,“ dodal jsem.
„… tak dostaneš zatraceně fajn osobu,“ dokončil Stompy ten chvalozpěv. „A mám takovej dojem, kamaráde, že i já jsem se jí celkem líbil. Není ostatně divu, jsme oba Američani ze stejný školy. Měl jsem pocit, že když úspěšně zvládnu tu fachu, a zruším toho maníka, co po něm pase, zaboduju u ní natolik, že by mohla, jak se to, opětovat mý city. No a ona, aby mi ta práce šla rychlejc od ruky, mi sdělila jeho jméno.“
„A našels ho?“
„Jak se to vezme, Bertíku, jak se to vezme,“ děl zasmušile Stompy. „Jsem to totiž já.“
Zaujalo mě to. Začínal jsem do toho případu vidět. To je celkem šikovné, poslechněte, když detektiv je zároveň i tím zločincem, po kterém jde. Jiný vyšetřovatel se musí týdny babrat v práci, aby zjistil totožnost pachatele, motiv a průběh činu, místo pobytu hledané osoby a tak dál, ale Stompy to všechno ví zcela přesně hned od začátku. Avšak chápal jsem, že takový stav věcí má i své nevýhody.
„Ty ses ve Státech živil právničinou a ničením rodin?“
„Tu a tam,“ odbyl to Stompy. „Ani pořádně nevím, kterej případ to byl, s tou její famílií. Svýho času jsme slušně skřípli hezkejch pár spekulantů a tak. Mám pocit, že tam byl i nějakej senátor, co mu bylo špatně vidět na prsty.“
Na chvilku se odmlčel, aby do svých útrob dostal další várku alkoholu.
„Co vy na to, Jeevesi?“ řekl pak.
„Nejde snad o pana J.G. Heartspoona a jeho neteř, slečnu Jennifer Marstenovou?“ pravil Jeeves.
Stompy zůstal vyjeveně čučet.
„Prokristapána!“ zvolal. „Jak to víte?“
„Pan Heartspoon odpovídá přesně popisu, který jste nám poskytl, pane,“ děl Jeeves. „Sedne jak šperhák do zámku, smím-li se tak vyjádřit. Pan Heartspoon před osmi lety přibyl do Anglie se svou ženou a s neteří, jíž se laskavě stal opatrovníkem. Bohužel byl ošklivě zapleten v aféře s falešnými akciemi. Jelikož v Americe po procesu pozbyl veškerého jmění, byl nucen přijmout místo štolby v dostihových stájích, jejichž majitelem byl sir Pendelton. Svého času jsem se s ním několikrát setkal, když jsem byl osobním sluhou pána, který trávil léto návštěvou v sídle sira Pendeltona.“
„Do háje, já věděl, že za vámi nejdu zbytečně, Jeevesi,“ pravil s úctou Stompy. „Co byste mi teda radil ohledně tý mojí patálie?“
„Obávám se, pane,“ pravil Jeeves, „že řešení se zcela očividně nabízí, byť to nebude přesně to, v co jste doufal. Mohu vám poradit jedině vzdát se myšlenek na slečnu Marstenovou, případ odmítnout, a zachránit si tak alespoň své zdraví.“
„No jo, ksakru,“ na to Stompy. „Ale když ona je tak… No druhou takovou už nepotkám, to vím na beton.“
„Mnohá srdce se bezcílně míjejí na křižovatkách života,“ nabídl Jeeves útěchu. „Leč v každém hořkém poháru jest najít sladký doušek, pokud člověk ví, kde jej hledat.“
Stompy do sebe nalil množství portského zvící nějakého menšího přítoku Mississippi, a po několika žaluplných výlevech nás opustil, aby do večeře stihnul ještě zničit pár rodin.
Zapálil jsem si a opřel se v křesle. Přímo jsem čekal, že Jeeves chytne mezi zuby dýmku, podepře si hlavu rukou a řekne „Pozoruhodné, drahý Woostere“.
„Jářku, to jsou věci, Jeevesi,“ pravil jsem.
„To jsou, pane,“ odvětil Jeeves.
„Chudák Stompy je na tom teď trochu jako pes, co se honí dokolečka za vlastním ocasem.“
„Výstižně řečeno, pane.“
„Poslyšte, Jevesi,“ přemýšlel jsem. „Ale co když se situace zkomplikuje? Co když slečna Marstenová najme nějakého jiného detektiva, a ten vyšťourá Stompyho totožnost? Pak se uražený klan Heartspoonů bude mstít s ještě větší nenávistí. Budou si připadat jako troubové, že se napřed obrátili na Stompyho. A jestli něco tihle mstiví lidé nesnášejí, tak je to pocit, že ze sebe udělali trouby.“
„Na tom něco je, pane,“ připustil Jeeves. „Budu se tím problémem příležitostně zaobírat, pane.“
„Správně, Jeevesi. Udržet si kámoše, jako je Stompy, nemůže být nikdy na škodu. A nyní, Jeevesi,“ pohlédl jsem na hodinky, „odkliďte trosky lahve s portským, a nahraďte je kapkou whisky s krůpějí vody, neboť nastává čas, kdy se Betram Wooster začíná oddávat příjemným stránkám života.“

Uplynulo pár týdnů a já jsem si jednoho dne vyrazil k Trubcům. Jelikož bylo moc hezké počasí, rozhodl jsem se, že to vezmu menší oklikou přes nějaký ten parčík, a zcela náhodou mě moje kroky zavedly v místa, kde měl Stompy svoji kancelář. Tak jsem si řekl, že se za tím starým pardem podívám, jestli už se mu daří lépe.
Stompyho hlavní stan se nacházel ve druhém patře. Na dveřích byla taková hezká cedulka s nápisem „Newton J. Stompsmith, detektivní služby a poradenství“. Zaklepal jsem. Nic se neozvalo a já usoudil, že Stompy asi někde v terénu nahání zlosyny, případně před zlosyny prchá, jak už to tak tihle chlápkové od fochu dělávají. Pro jistotu jsem ještě jednou zaklepal, tentokrát silněji, a zjistil jsem, že dveře jsou jen tak halabala přivřené.
Vešel jsem dovnitř. Stompy seděl u stolu, klobouk vražený do čela a nohy měl na stole, takže jsem z něj spatřil vlastně jen podrážky zvící mamutích šlépějí. Detektiv každým coulem, pomyslel jsem si, který dbá na tu správnou image napohled laxního, avšak uvnitř řádně ostrého hocha.
„Ahoj, Stompy!“ pozdravil jsem.
Stompy na to nic.
Tak jsem šel až k němu a poklepal mu na obuv. Stompy neřekl opět nic, ale zato se skácel za židle a ustlal si na podlaze. Přitom něco cinklo, a zpod židle se vykutálela prázdná láhev od whisky.
To se ví, teď už mi byla situace úplně jasná. Stompy usilovně pracoval na obou částech svého problému. Jednak se poctivě snažil oddělat sám sebe, a za druhé se pokoušel zapomenout na svou nešťastnou lásku. Obdivoval jsem ho, jak bystře objevil jednoduché, leč přímočaré řešení, na které nepřipadl ani Jeeves.
Napadlo mě, jaké má ten chlap štěstí, že jsem ho v tomto požehnaném stavu nalezl právě já, a ne nějaký cizí člověk. Stompy si už stihnul nadělat řadu nepřátel – to tihle ostří maníci mají tak nějak v popisu práce – a jak tady tak chrápal na židli, mohl mu někdo snadno vybrat kapsy, nebo ho natřít něčím po hlavě.
Ta jeho kancelář měla tvar tak jako do písmene L a já si všiml, že v té druhé, odlehlejší části stojí nějaká pohovka. Samosebou, hošani jako Stompy často tráví v zaměstnání celé noci, práce je jim jedinou milenkou a tak dál. Bylo ovšem vyloučeno, abych tu horu svalů a kostí dotáhl na gauč sám a bez pomoci.
Zvedl jsem telefon a zavolal domů.
„Jeevesi,“ řekl jsem, když se můj věrný služebník ohlásil. „Všeho nechte, a pospíchejte do kanceláře pana Stompsmitha. Víte, kde to je?“
„Ano, pane,“ pravil Jeeves. „Jeden můj známý komorník byl nedávno obviněn ze zpronevěry pánových fondů na občerstvení, které si dotyčný pán ukrýval před svou chotí v…“
„To teď nechte plavat, Jeevesi,“ poprosil jsem ho. „A hoďte sebou, je vás tu zapotřebí.“
„Vyrazím ihned, pane,“ na to Jeeves, a zavěsil.
Postavil jsem Stompyho židli na nohy a posadil jsem se na ni. Říkal jsem si, jaké to asi je, sedět mezi jednotlivými případy takhle sám celé dny u stolu a čekat na klienta. Sherlock Holmes hrál na housle, dělal chemické pokusy a ládoval se kokainem, ale tady po ničem z toho nebylo ani památky. Pohodlně jsem se opřel a trochu jsem si pohrával s takovou tou blbinkou na pérku pro odreagování zaměstnaných maníků, když se dveře náhle otevřely.
Vzhlédl jsem. Ve dveřích stál nějaký chlápek a měřil si mě pronikavým, ještěřím zrakem.
„Pan Stompsmith?“ otázal se.
„Někam si odskočil,“ pravil jsem s nebývalou duchapřítomností. Přišlo mi, že by nebylo dobře, aby klienti viděli, jak se detektiv válí úplně namol po zemi. „Je samá práce, přímo na roztrhání,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Chlápek se pousmál. Byl to nehezký úsměv, poslechněte. Takový neupřímný, a kapku zlomyslný. Jeeves by určitě věnoval nesouhlasné povytažení obočí jeho garderobě, a možná by i lehce cuknul horním rtem nad křiklavou kytkou v klopě jeho saka, ale já měl oči jen pro ten jeho baziliščí úsměv. Nelíbil se mi, a četl jsem v něm potíže.
„Na roztrhání, he,“ děl chlápek. „To sedí. Někdo by ho lehce moh roztrhnout jako hada, jestli si nebude dávat pozor.“
Zlověstný chlápek, hovořící ve zlověstných hádankách.
„Panu Velocchimu se nelíbí, jak se pan Stompsmith angažuje v otázkách placení poplatků za ochranu v jistých čtvrtích,“ pokračoval chlápek s ještěrčím zrakem. „Tak mu laskavě vyřiďte, ať přestane strkat nos do věcí, po kterých mu nic není? Rozumíme, fešáku?“
„Ech, ano,“ přitakal jsem. „Vyřídím, spolehněte se.“
Chlápek přejížděl svýma plazíma očima interiér kanceláře.
„Ono by bylo škoda, kdyby to tu řekněme shořelo, že?“
„To jo,“ souhlasil jsem.
„A vy jste?“
„Glossop,“ uvedl jsem. „Roderick Glossop.“
V takových okamžicích mi to pálí zatraceně rychle, a byl jsem na sebe pyšný, že jsem ani vteřinku nezaváhal. Chlápek na mě po plazím způsobu mrknul a ukázal na mě koncem hůlky, kterou si až doteď švihácky točil.
„Takže všechno v pořádku, jo?“
„Jasně, naprosto,“ na to já. „Absolutně.“
„Tak čao,“ rozloučil se chlápek.
„Tak teda ahoj,“ pozdravil jsem a pak jsem opět osaměl, když nepočítáme Stompyho v lihu naloženou mrtvolu pod stolem, kterou ještěrčí chlápek naštěstí nezaznamenal. Někde jsem slyšel, že plazi vidí jen to, co se hýbe, takže Stompy měl v tomhle ohledu štěstí.
Zhluboka jsem si oddechl. Mezi mými pocity ke Stompymu bylo všechno, jen ne závist. A jedva jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že se mi nesplnil můj pošetilý dětský sen stát se detektivem, otevřely se dveře znova.
Jestliže předchozí chlápek připomínal ještěrku, tento pobral prvky spíš z nějaké psovité šelmy. Vybavila se mi knížka, kterou jsem kdysi měl a co se jmenovala Vlkodlak v Londýně. Dívka, se kterou jsem byl tehdy zasnouben, tvrdila, že je to brak a doporučovala mi spíše Hegela a Schopenhauera, ale já teď jasně viděl, že právě tato četba je to pravé pro mládence, který se musí potýkat s každodenním životem v metropoli.
„Ha,“ pravil vlčí muž. Nejsem moc odvázaný z lidí, kteří začínají rozhovor slovem „Ha“. Nevěstí to nic dobrého, a rozhodně to ve mně nevyvolává dojem, že jsem nalezl přítele.
„Já nejsem pan Stompsmith,“ upozornil jsem ho rychle, pro případ, že by dotyčný přicházel s úmyslem Stompymu nějak ublížit, třeba ho zakousnout, nebo tak něco.
„To vidim,“ zavrčel tento nový příchozí. „A kde je, he?“
„Pan Stompsmith je v terénu, něco vyšetřuje,“ řekl jsem pohotově, neboť této lsti jsem se hodlal držet.
„Pcha!“ mínil vlkodlak. „Vyšetřuje, jak obírat poctivý obchodníky o zaslouženej zisk. Hele, až se vrátí, vyřiďte mu, že mý holky nejsou žádná zázračná studánka, víme. Když mu předávaj jistý informace, a riskujou tím dobrou pověst, tak si zasloužej, aby jim vysolil nějakou vodměnu, ne? Tak ať sebou kouká mrsknout a zaplatí, jináč si ho podám.“
„Budu si to muset zapsat,“ řekl jsem. „Mám toho k vyřizování víc.“
„Jo,“ pokračoval neochvějně vlčí maník. „Von by asi nebyl rád, kdyby někdo třeba zlámal nohy jeho kámošovi, že?“
Polkl jsem a na čele mi vyvstal pot.
„Ne, asi ne,“ souhlasil jsem. „Ani já bych tomu nebyl rád.“
„No já bych to taky dělal moc nerad,“ ujistil mě vlkochlápek. „Tak jen abysme si rozuměli, jo. Kšefty jsou kšefty.“
„Moje řeč,“ přitakal jsem. „Tak nashle. Pozdravujte děvčata.“
„Vod…?“
Opět jsem uvedl jméno Rodericka Glossopa. Také této lsti jsem se hodlal držet.
Vlčí muž zmizel v podrostu na chodbě a já si už podruhé ulehčeně oddechnul. Mrknul jsem se, jestli tu po Stompym nezbyla kapka whisky, ale zametl s ní důkladně. Byl jsem ve střehu a nespouštěl jsem dveře z očí. Čekal jsem, jaký další škodlivý živočich jimi projde. Ale naštěstí příští osoba, která vešla, byla za tu dobu první, která si bezezbytku zasloužila označení lidská bytost, neboť vešel Jeeves.
„Zaplaťpánbůh, Jeevesi,“ zvolal jsem. „Už jsem chtěl ke dveřím přirazit stůl.“
„Pane?“ pravil Jeeves.
„Napřed tu byl nějaký týpek, co vypadal jako leguán, hovořil o poplatcích za ochranu a zmiňoval se o ohni. Pak přišel další, a ten zase nesouvisle žvanil cosi o lámání Woosterových nohou.“
„Patrně se jednalo o příslušníky kriminálních vrstev, se kterými pan Stompsmith nějak vešel ve styk při vyšetřování svých případů, pane,“ mínil Jeeves, a jako obvykle na to kápnul.
„No, Jeevesi, proč jsem vás zavolal,“ přešel jsem k hlavnímu tématu. „Pan Stompsmith je unaven.“
„Tak, pane?“
„Tak, Jeevesi. Je nadrátovaný jak vejr. Úplně na padrť. Potřebuju, abyste mi ho pomohl dostat na gauč.“
Jeeves, když na to přijde, dokáže přiložit ruku k dílu, takže jsme společnými silami dovlekli tělo padlého válečníka až na pohovku, kde spočinul spánkem hrdinů, znavených lítým bojem.
Otřel jsem si pot z čela.
„Mě se to nelíbí, Jeevesi,“ svěřil jsem se té staré vojně. „Stompy pracuje na sebezničení usilovněji, než bychom si přáli. Vždyť kdybych tady býval nebyl, mohli si s ním ti mizerové dělat co by se jim zachtělo. A co kdyby bývala přišla slečna Marstenová? Poslechl jste mě a věnoval jste tomu problému své myšlenky?“
„Domnívám se, pane,“ pravil Jeeves, „že by bylo záhodno vzbudit dojem, že pan Anderson se nachází mezi zesnulými.“
„Kdo je zase pan Anderson?“ nechápal jsem.
„Anderson je původní jméno pana Stompsmitha, pod nímž vystupoval ve Spojených Státech Amerických po dobu své právnické kariéry, pane,“ sdělil mi Jeeves. „Pan Heartspoon, s nímž jsem se setkal v letním sídle pana Pendeltona, toto jméno často a s ryzí nenávistí vyslovoval. Pan Anderson je osobou, již má za úkol najít a ztrestat pan Stompsmith, pane.“
Bylo mi to jasné.
„Je mi to jasné, Jeevesi,“ řekl jsem. „Až zase přijde slečna Marstenová, Stompy jí sdělí, že toho chlapa Andersona vystopoval, avšak bylo mu už jen popatřit na jeho hrob. Koneckonců, vzhledem ke Stompyho momentálnímu stavu to nebude zas tak daleko od pravdy.“
„Přesně tak, pane.“
„To bude asi nejlepší,“ souhlasil jsem. „Až se Stompy vrátí mezi živé, tak mu to řeknu. Vy, pokud je to ve vašich silách, byste mohl někde najít vhodný náhrobek. Teď radši vypadneme. Jsou lidé, s nimiž si Bertram Wooster rád srdečně poklábosí, a jsou lidé, kterým se obloukem vyhne. Stompyho návštěvníci patří k té druhé skupině.“
Jeeves sebral ze stolu kus papíru a napsal na něj „z technických důvodů dnes zavřeno“. Když jsme vyšli na chodbu, připíchnul ho pod Stompyho vizitku na dveřích.
„Bravo, Jeevesi, vy myslíte na všechno,“ pochválil jsem ho.
„Děkuji, pane, snažím se.“

O pár dnů později jsem otevřel noviny a na stránce případů ze soudní síně jsem si přečetl reportáž o nejnovějším úspěchu právnického esa lorda Jonathana Daleswortha.
Toho bych vám měl představit podrobněji, jelikož jeho úloha v tomhle zapeklitém příběhu nebyla jen tak povrchní.
To je vám nesmírně nepříjemný a arogantní chlápek, tenhle lord Dalesworth. Ale přesto, nebo snad právě díky tomu, vyhrává každou při, a soudci mu přímo baští z ruky. Ten chlápek Dalesworth je schopen zastupovat člověka, který autem schválně přejede nevinného chodce, a ještě z oběti vysoudí prachy na opravu auta. Takový je to maník. Já ho znám jenom tak od letmého vidění, avšak Stompy se s ním už dvakrát střetl. Pokaždé naprosto pohořel.
Stompy, tento neochvějný a neohrožený hrdina, totiž při setkání s chlápkem Dalesworthem pokaždé zvadl jako úponek fazole v horkém létě. Když se dozvěděl, že protistranu zastupuje lord Dalesworth, opustil ho všechen elán, a svoje svědectví před soudní stolicí ze sebe ždímal jako stydlivý žáček nedělní školy. Zcela nepřesvědčivě a také neúspěšně.
Zkrátka pokud přišlo na soudní při, chlápek Dalesworth naprosto opanoval pole. Ale nikdo, rozumíte, vůbec nikdo na světě nemůže opanovat bitevní pole, pokud se na tomto poli střetne s Jeevesem. A k tomuto klání titánů se pomalu, ale jistě schylovalo.
Já to samozřejmě ještě nevěděl, ale když jsem si dočetl tadytu nejnovější reportáž o páně Dalesworthově úspěších, do očí mě praštila věta na konci článku.
Tam se totiž psalo: „A zcela mimochodem se také dozvídáme, že sir Dalesworth se při nejbližší příležitosti oficiálně zasnoubí se slečnou Jennifer Marstenovou. Zasnoubení oznámí pan Jeremy G. Heartspoon, strýc slečny Marstenové.“
Dál jsem nečetl.
„Jeevesi!“ zařval jsem.
Jeeves na mě vykoukl zpoza novin, které jsem stále držel rozevřené před sebou.
„Zlá zpráva, pane,“ pravil soucitně.
„Vy už o tom víte, jo?“ na to já. Nedivil jsem se. Jeeves ví všechno, co už se stalo, a o tom, co se teprve stane, ví vždycky aspoň o den dřív, než většina populace.
„Ano, pane. Pan Stompsmith dopoledne telefonoval. Jeho hlas byl zastřený žalem…“
„Spíš chlastem,“ mínil jsem.
„Prosím, pane. Pan Stompsmith hovořil ve své kanceláři se slečnou Marstenovou, když tu k němu vešel sir Dalesworth, aby s ním projednal jakési právní nejasnosti. Dal se do řeči se slečnou Marstenovou, a odešli spolu. Tak to alespoň tvrdí pan Stompsmith.“
„Po čertech rychle jednající maník, tenhle sir Dalesworth,“ řekl jsem, když Jeeves dokončil hlášení. „Je vám jasné, co se teď stane? Stompy se zcvokne, vypije veškerý alkohol v Británii a Irsku, a jelikož mu nezbyde na lodní lístek, skočí do moře, aby si do Ameriky doplaval pro dalšího panáka. Stačíte mě sledovat?“
„Ano, pane. Snad by to měl blíže do Francie, pane.“
„To je jedno, kam je to blíž,“ řekl jsem přísně. „To, co se vám snažím říct, Jeevesi, je to, že Stompy to nepřežije. Vždyť víte, jak často se u těchto chlápků s drsnou vizáží vyskytuje něžné a citlivé nitro.“
„Pravda, pane. Pozoruhodný úkaz. Znával jsem jednoho boxera, který svým soupeřům rozbíjel obličeje nadranc, ale rozplakal se, když omylem snědl kus jehněčího, neboť se mu příčilo pomyšlení…“
„Jeevesi,“ zarazil jsem ho. „Zapomeňte teď na chvilku na boxery, pokud je to možné. Soustřeďte se na Stompyho problém. Napadá vás nějaký způsob, jak chudáku Stompymu ulehčit v jeho bolesti?“
„Budu po něm usilovně pátrat, pane,“ řekl Jeeves.

Já, to se rozumí, jsem udělal to, co jsem musel. Šel jsem se mrknout na Stompyho a poskytnout mu trochu té kamarádské útěchy.
Nalezl jsem ho ve společnosti jeho alternativní snoubenky, to jest slečny Skotské, křestním jménem Whisky. Tentokrát jejich rande teprve začínalo, takže byl ještě celkem při smyslech.
„Ach, Bertíku,“ zahovořil Stompy.
„No tak, starý parde,“ řekl jsem chlácholivě. „Však víš, jak to chodí. Život a tak.“
„Ach, Bertíku,“ zahovořil Stompy zase.
„Dívej se na to z té lepší stránky,“ přesvědčoval jsem ho. „Vyvázneš z toho se zdravou kůží.“
„Ach, Bertíku,“ mlel Stompy jako zaseknutá deska. „Co záleží na kůži, když srdce je na střepy. Ten bastard si naschvál dává s Jennifer schůzky vždycky tady u mě, vždycky pod nějakou mizernou záminkou, jen aby mě mohl tejrat. Takhle on investuje do budoucnosti, víš, protože je mu jasný, že při některým dalším přelíčení před ním ještě víc zvadnu.“
Jako při divadelní narážce se otevřely dveře kanceláře a vešel ten chlápek Dalesworth.
„Dobré poledne, Stompsmithe,“ pravil pánovitě. „Vy jste?“ To bylo na mě.
„Wooster,“ pravil jsem. „Stompyho kámoš.“ Dal jsem si záležet, aby to znělo patřičně chladně.
Sir Dalesworth to vzal na vědomí a vypustil mne. Mrknul na hodinky.
„No, má snoubenka dorazí co nevidět,“ mínil. „Snad bychom zatím mohli probrat ten případ Majorbanks versus Holliday, pokud tedy nejste zase namol.
Vy tvrdíte, Stompsmithe, že pan Majorbanks podvodně vylákal zboží v hodnotě zhruba tisíce liber. Já naproti tomu tvrdím…“
Zbytek případu Majorbanks versus Holliday, a co o tom tvrdil sir Dalesworth, pro mě zůstalo navěky zahaleno tajemstvím, neboť bez zaklepání vešla dívka s ohnivě rudými vlasy, které naznačovaly prudký temperament.
„Miláčku,“ zvolal sir Dalesworth a naklonil se, aby ji políbil. Já si okamžitě domyslel, že se jedná o slečnu Marstenovou, Stompyho to femme fatale.
„Já bych snad šel,“ navrhl jsem. Důlní neštěstí, krmení lvů křesťany, katastrofická srážka vlaků, prosím. Dejme tomu. Ale tohle bylo na Bertramovu citlivou duši příliš. Nepřeháněl bych, kdybych řekl, že mi pro Stompyho krvácelo srdce.
„Vy zůstanete tady!“ poručila mi slečna Marstenová. „Jako svědek, že nedojde k ničemu nezákonnému!“
„Jak račte,“ vypadlo ze mě. Na víc jsem se nezmohl. Zatraceně ohnivý temperament.
„Takže pan Anderson, co?!“ zařvala slečna Marstenová. Scvrknul jsem se hrůzou, neboť vše bylo prozrazeno. Viděl jsem, že také Stompy se hrůzou scvrknul.
„Co tím myslíš, miláčku?“ otázal se chlápek Dalesworth. A co bylo zatraceně zvláštní, vypadal, jako by se svorně scvrknul s námi. To musel být pohled, panečku, tři scvrklí chlápci, které péruje zrzavý generál v sukních.
„Neříkej mi miláčku!“ zaječela slečna Marstenová. Sundala si prsten a mrštila s ním o podlahu.
„Co tím myslíš, abych ti neříkal miláčku?“ vedl si Dalesworth svou.
„Newtone, vstaň a prašť ho!“ poručila slečna Marstenová.
„Co tím myslíš…“ začal zase lord Dalesworth, ale dál se nedostal. Stompy jako v transu povstal, a uštědřil chlápkovi Dalesworthovi direkt na čelist. Dalesworth se skácel k zemi, a byl knokaut.
„Ach Newtone!“ zvolala slečna Marstenová. „Můžeš mi to někdy odpustit?“
„Muhhá…?“ na to Stompy. Pokud šlo o přímou akci, reagoval okamžitě. Avšak stejně jako já neměl nejmenší ponětí o tom, co se tady děje. Slečna Marstenová se mu vrhla do náruče.
„Muhhá…,“ mínil Stompy.
„Ach Newtone! Měla jsem vědět, že ho nakonec odhalíš,“ pravila přerývaným hlasem. „Ale neměla jsem být tak hloupá husa, abych se nechala ošálit tou jeho falešnou sebedůvěrou…“
Stompy na mne přes její rameno vrhl nechápavý pohled. Zachytil jsem ho, a smečí mu ho poslal zpátky.
„Říkám ano, vezmu si tě!“ zvolala slečna Marstenová. „Tvůj asistent mi všechno řekl. Já pořád myslela, že jsi takový tvrdý chlap, a ty ses přitom tolik ostýchal. Ach Newtone!“
Nechal jsem ji achovat a newtonovat, a zamyslel jsem se. Pokud vím, Stompy nemá žádného asistenta. Někdo jednal pod smyšleným jménem, a nemohla to být žádná jiná osoba na celém světě, než Jeeves.
„Tak teda mnoho štěstí, stará páro,“ pravil jsem ke Stompymu. „Jestli dovolíš, použil bych tvůj telefon, než půjdu. Musím zavolat Jeevesovi. Jeevesovi,“ zdůraznil jsem. „Pamatuješ si na Jeevese? Ten inteligentní chlápek. Tak tomuhle Jeevesovi potřebuju brnknout.“
Čtyřikrát jsem musel vyslovit Jeevesovo jméno, než to ten trouba pochopil. Omlouvalo ho, že byl v šoku.
„Jeevesi,“ řekl jsem, když to zvedl. „Musím s vámi hovořit. Ale jelikož si nutně potřebuju dát něco na posilněnou, sejdeme se v Ganymédovi v salónku pro hosty, jo?“
Ganyméd Junior je klub, jehož členy jsou výhradně komorníci a osobní sluhové, přičemž je na nich, jakého hosta si přivedou. Tak jsem teda poblahopřál šťastnému párku, a vypadnul ven v doprovodu chlápka Daleswortha. Ten si mnul čelist a v očích měl nepřítomný pohled.
„Co tu slečnu tak nakrklo?“ ptal jsem se ho se zájmem. Jak se tam tak válel po zemi, veškerá jeho autorita byla pryč, a já s ním najednou dokázal hovořit jako se starým kámošem.
„Nemám páru,“ řekl Dalesworth omámeně. „Ale pod jménem Anderson jsem kdysi právničil ve Státech. Asi jsem tehdy udělal něco, co mi teď vyčítá, ale ať do mě hrom praští, jestli vím co to bylo.“
Teď jsem byl zase málem knokaut já.
„No, v tom případě vám přeju vážně hodně štěstí,“ pravil jsem, a myslel jsem to skoro tak upřímně, jako labouristé předvolební sliby. Ale na žádné další vykecávání nebyl čas, protože jsem musel mazat za Jeevesem. Skutečně jsem si přál rozetnout tento zašmodrchaný uzel intrik a zvratů.
Jeeves seděl v hostinském sále u Ganyméda. Před sebou měl jakýsi míchaný nápoj a tvářil se zasněně.
„Pane,“ povstal, když jsem se nechal uvést.
„Seďte, Jeevesi,“ pravil jsem. „Právě jsem byl svědkem zázraku, a vy jste jediný, kdo mi ho může patřičně vysvětlit.“
„Máte snad na mysli skutečnost, že slečna Marstenová zrušila zasnoubení s panem Dalesworthem, pane?“ otázal se Jeeves.
„Přesně tak, Jeevesi.“
„Šlo to rychleji, než jsem čekal, pane,“ pravil Jeeves stále s týmž zasněným výrazem.
„Co mají znamenat všechny ty řeči o Andersonech?“ ptal jsem se, zmaten stále více. „Copak se každý americký právník jmenuje Anderson? Nemají tam tak trochu binec v archívech, když je prakticky každý případ nadepsán Anderson versus Anderson?“
„Znám jen dva, pane,“ odtušil Jeeves. „Bratrance Andersonovy.“
„Stompy a Dalesworth jsou bratranci?!“ To jsem neřekl, ale spíše zaječel.
„Tak jest, pane,“ přitakal Jeeves. „Sdílejí společného děda jménem Bartholomiew Anderson. Tento muž, příbuzný britské větve rodu Dalesworthů, se svého času rozhodl zapudit svého nehodného syna, Lestera Andersona. Ten se stal otcem pana Newtona Andersona, který si později změnil jméno na Stompsmith, aby zakryl jisté své, ne zcela legální činy, pane. Starý pan Anderson pak zařídil, aby se jeho druhý vnuk, Jonathan Anderson, syn Arthura Andersona, jeho druhého syna, o svých zavržených příbuzných nic nedozvěděl. A tento druhý vnuk, bratranec pana Stompsmitha, se po svém přesídlení do Anglie ujal rodinného sídla po smrti patnáctého lorda Daleswortha. Odtud jeho nové jméno Dalesworth, pane.“
„A vy jste to všechno nějak vyšťoural,“ odhadl jsem.
„Správně, pane,“ řekl Jeeves. „Shodou náhod se znám s jedním komorníkem, který je synem osobního sluhy starého pana Andersona, děda obou pánů, pane. Oba pánové Andersonové působili jako právní poradci ve Státech, avšak vzájemně se neznali, a nevěděli nic o svém příbuzenském vztahu.“
„Krev se nezapře, co,“ podotkl jsem.
„Nuže, pane, slečna Marstenová samozřejmě neví, který pan Anderson tehdy zruinoval jejího strýce, a neví ani, že vůbec byli dva. Pan Stompsmith to zřejmě slečně Marstenové nepoví.“
„Zřejmě ne,“ přitakal jsem. „Takový trouba není ani on. Jestli ano, pomáhej mu pánbůh. A víte co, Jeevesi? Radši mu to ani neřekneme, co vy na to?“
„Jak račte, pane. Sir Dalesworth také nemůže uvalit na pana Stompsmitha podezření, neboť neví, že pracoval pod stejným jménem, pane,“ pokračoval Jeeves. „A konečně, není tak zcela vyloučeno, pane, že to byl skutečně ten druhý z bratranců Andersonových, kdo má na svědomí finanční zkázu pana Heartspoona.
Zavrhl jsem proto plán, podle něhož měl být pan Anderson vydáván za zesnulého, neboť to řešilo jen jednu polovinu problému. Dovolil jsem si slečně Marstenové zatelefonovat. Představil jsem se jako asistent pana Stompsmitha. Řekl jsem jí, že pan Anderson je ve skutečnosti sir Dalesworth, a že to vypátral pan Stompsmith, pane. A také, že je do ní pan Stompsmith zamilován, ale že se neopovažuje vyslovit.“
„Víte co, Jeevesi?“ já na to. Ze všech těch Andersonů mi šla hlava kolem. Počítám, že když otevřete nějaký americký telefonní seznam nebo právnickou ročenku, zabere vám týden, než se prokoušete přes Andersony. Právník, jehož jméno je v abecedě za Andersonem, se nemusí vůbec namáhat otvírat si kancelář. Dějiny Spojených států byste mohli v kostce shrnout tak, že Indiáni byli vytlačeni Američany, a ti byli později vytlačeni Andersony.
„Jestliže tvrdíte, že všechno je v richtiku, tak mi to úplně stačí. Dejte si ještě něco k pití, já to platím.“
„Jste velmi laskav, pane,“ lehce se uklonil Jeeves.
Někdo vešel do sálu a já se ulekl. Neboť vešel ten chlápek s ještěrčím zrakem, kterého jsem onehdy potkal ve Stompyho kanceláři.
„Ale ale, fešáku,“ podivil se, když mě našlo jeho chameleoní oko. „Nazdárek, Reggie,“ pokývl Jeevesovi a zase někam zmizel.
„Vy znáte tohohle týpka, Jeevesi?“ ptal jsem se překvapeně. „On je tady členem?“
„Ano, pane,“ přikývl Jeeves. „Avšak klub zvažuje jeho vyloučení, pane, neboť odmítá přispívat do klubovní kroniky. Je osobním sluhou jistého pana Guiseppe Velocchiho, pána nejistého zaměstnání, avšak značně vysokých příjmů.“
„Jinými slovy gangstera,“ řekl jsem. „Dá rozum, že se mu o něm nechce psát do kroniky, Jeevesi. Tohle byl totiž ten chlápek, co vyhrožoval Stompymu, a potažmo i mě, ve věci nějakých poplatků za ochranu, a ohledně požáru. Já to ale navlíknul velice šikovně, Jeevesi. Představil jsem se mu pod jménem Roderick Glossop. Okamžitá intuice, rozumíte, ani zlomek vteřinky zaváhání. První, co mi vytanulo na mysli, čemuž se nelze divit, když uvážíme, že sir Glossop mne čas od času straší ve snách.“
Jeeves na mne pohlédl a pravé obočí se mu uznale vzneslo do výše. Poznal jsem, že jsem na něj udělal dojem. Aspoň uvidí, řekl jsem si, že čas od času dovedu vybruslit z potíží i bez jeho pomoci. To mu jen prospěje, aby neusnul na vavřínech.
„Pokud vím, skutečný sir Glossop nyní dlí kdesi v Evropě, pane,“ pravil Jeeves.
„Ano, asi ano. A co?“
„Možná nebude rád, až se vrátí, pane,“ mínil Jeeves. „Je shodou okolností osobním lékařským poradcem pana Guiseppe Velocchiho, pane, v oboru neurologie.“
„Vida, vida,“ řekl jsem. „Člověk by neřekl, že nějaký kriminálník bude potřebovat osob…“
Přebral jsem si to. Zmlkl jsem. Roztřásly se mi ruce. Svět se roztočil.
„Jste v pořádku, pane?“ tázal se Jeeves.
Nevím, co jsem na to odpověděl, nejspíš něco jako „muhhá“. A zrovna to vypadalo, že celá ta záležitost dospěla ke zdárnému konci. Člověk se nemá radovat předčasně.
„Panáka…“ zasípal jsem, ale to už přede mě Jeeves stavěl velkou skotskou. Převrhl jsem ji do sebe.
„Býval jsem kdysi u pana Velocchiho také zaměstnán, pane,“ prozradil mi Jeeves.
„Ani mě to nepřekvapuje, Jeevesi,“ odtušil jsem, když se mi vrátila řeč. Občas mám pocit, že Jeeves byl zaměstnán snad u každého, a nejednou jsem děkoval osudu, že se rozhodl zůstat právě u mě. „Odešel jste kvůli jeho angažmá v organizovaném zločinu?“
„Nikoliv, pane,“ řekl Jeeves. „Příčil se mi však pánův zlozvyk házet po služebnictvu špagetami. S mozarellou to ještě šlo, pane, avšak boloňská omáčka mi působila potíže.“
„To si umím představit.“
„Pan Velocchi kromě toho trval na dodržování jakéhosi středověkého italského zvyku, kdy si panstvo a služebnictvo na jeden den v roce vymění postavení,“ pokračoval Jeeves.
„Takže vy jste seděl u stolu jako pán, a ten gangster vám dělal sluhu?“ užasl jsem. Jaké štěstí, přemítal jsem, že tento obyčej už vymizel. „Jak to šlo?“
„Špatně, pane,“ pravil Jeeves. „Zrovna se podával oběd, když se pan Velocchi rozhodl vyvolat rebelii a svrhnout panstvo. Vykřikl ,Ať žije revoluce!´ a mrštil po mě talířem špaget.“
„Mozarella, Jeevesi?“
Jeeves přivřel oči a po tváři mu přeběhl stín potlačované bolesti.
„Boloňská, pane.“
Soucítil jsem s tou starou vojnou, avšak na denním menu byly horké chody, a museli jsme se s nimi vypořádat. Řekl jsem to Jeevesovi.
„Otázkou je, co já si teď počnu, Jeevesi,“ řekl jsem mu. „Až se sir Glossop dozví, že se za něj vydávám před cizími lidmi, zahájí na mě hon, a všechny přesvědčí, že mi už skutečně haraší.“
„Vydávat se za někoho jiného není tak hrozné, pane. Dělává to mnoho lidí, a soud je zpravidla shledává duševně zdravými,“ pravil Jeeves. „Háček je v tom, že jde zrovna o vás, pane, a že jste se vydával právě za sira Rodericka.“
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Co teď? Co takhle otrávit Velocchimu špagety a odstranit ho, než začne mluvit? Nedělá se to tak v těchto zločineckých kruzích, Jeevesi?“
„A což využít nabídky paní Traversové, pane?“ navrhl Jeeves. „Setkání lovců na Brinkley Court potrvá několik týdnů, pane.“
„Lovci mívají střelné zbraně, že?“ nadhodil jsem.
„A cvičené psy, pane,“ doplnil Jeeves. „Mimochodem, doneslo se ke mně, že pan Spode trpí lehkými, leč chronickými žaludečními nevolnostmi, a nemůže se proto zúčastňovat honů.“
„Šťastná to souhra okolností, Jeevesi.“
„Ano, pane.“
„To vy, Jeevesi?“
„Nikoliv, pane. Otázka je, jak si vyložil některá má slova monsieur Anatole, kuchař paní Traversové.“
„Halali, Jeevesi!“
„Halali, pane.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský