Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: P.G.Wodehouse
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Jeeves, Stanley F. Ukridge, lord George Yaxley, Dahlia Traversová, Frederick Stoutberger
Shrnutí: Bertram Wooster na vlastní kůži zjišťuje, že reklama je nejožehavějším odvětvím filmového průmyslu. Geniální komorník Jeeves velkoryse tahá dva smolaře ze dvou průšvihů najednou, a jako vždy to zvládá se sobě vlastní lehkostí a šarmem…
Poznámka: podobně jako v prvním díle se jednalo o crossover klasických wodehousovských sérií Jeeves - Widgeon, zde se střetávají další dvě mistrovy sady Jeeves - Ukridge

Jeeves v reklamním průmyslu

„Hezké, viďte?“ pravil jsem.
„Pane?“ děl Jeeves.
„No to sluníčko, všechny ty stromy, a ti ptáčci tak nádherně cvrlikají,“ vysvětloval jsem. „To je zvláštní, jak zrovna ptačí hlasy dovedou člověka tak povzbudit na duchu a udělat ze světa příjemnější místo. O čem si asi tak ti zpěváčci můžou povídat, co myslíte, Jevesi?“
„Moderní vědci se shodují v názoru, že samci jednotlivých ptačích druhů používají dva různé nápěvy, pane,“ pravil Jeeves. „Pomocí prvního vyhrožují násilím příslušníkům stejného pohlaví, a druhým činí, ehm, nemravné návrhy příslušnicím pohlaví opačného, pane.“
Otočil jsem se a přísně na něj pohlédl.
„Vy taky musíte člověku zkazit každou radost, Jeevesi,“ řekl jsem vyčítavě.
„Promiňte, pane. Nešlo o to kazit vám radost, pane. Jenom, že moderní vědci…“
„Vaši kámoši moderní vědci jsou bezcitná sebranka, která nemá dohromady v těle ani tolik duše, co by se vešlo do velkého panáka,“ přerušil jsem ho. „Můžete jim to ode mě vyřídit. A teď běžte do kuchyně vyzvědět, co se bude podávat k večeři.“
„Prosím, pane,“ uklonil se Jeeves a odkráčel.
Já se zase opřel v proutěném zahradním křesílku a pokusil jsem se vrátit ten uklidňující dojem odpolední přírody, který mi Jeeves tak surově pošlapal.
Trávil jsem zrovna pár týdnů na Brinkley Court, venkovském sídle tety Dahlie, a to jsou snad jediné dny v roce, kdy moje nervová soustava zakouší skutečný odpočinek, jakýsi duševní ekvivalent lázní. To taky samosebou záleží na tom, jací se zrovna ten který rok sejdou hosté, ale letos to byla zcela neškodná sbírka starých kámošů a kámošek strýce Toma, kteří se vyznačovali klidnou a rozjímavou povahou.
Byl tady taky strejda George, ale ten trávil většinu času jídlem a spánkem, takže ani z tohohle směru nehrozila žádná katastrofa. A jediným dítětem široko daleko byl bratránek Bonzo, který, když neměl k dispozici žádného spolupachatele přiměřeného věku, byl vcelku snesitelným hochem. Přijel jsem teprve včera, a to dost pozdě, ale už první den plně vyhovoval mým představám. Suma sumárum to slibovalo občerstvení Woosterova těla i ducha v plném rozsahu.
A jen jsem se takto příjemně v duchu ujistil, uslyšel jsem nějaký šramot a z křoviska černého bezu na mě vykoukla obrýlená, rozcuchaná hlava.
„Ahoj!“ řekla hlava a já vyletěl z křesílka.
„Propána, Ukridge!“ zvolal jsem. „Kde se tady bereš?“
„Nazdárek, Bertíku, stará vojno,“ zdravil Stanley Featherhaughstone Ukridge a hrabal se z bezu. „Jsem rád, že jsi tady. Říkal jsem si, že tady na tebe narazím, můj milej koni, a mám z toho upřímnou radost.“
„Já taky, to se ví,“ řekl jsem. „Ale neodpověděl jsi mi, jak ses vzal zrovna tady.“
„To je tak, dědku,“ hovořil Ukridge, posadil se do druhého křesílka a vzal si moji cigaretu z pouzdra na zahradním stolku. „Situace je taková, že jsem se stal domácím učitelem tvého bratránka, mladého pana Traverse.“
„Ty učíš Bonza?“ zasmál jsem se. „A čemu?“
„Ale tak, tomu a onomu,“ pravil vyhýbavě Ukridge. „Všemu, co se mu jednou může hodit. Za tím účelem jsem s sebou vzal štůsek knih tetičky Julie. Nedávno jí vyšel další román, ,Co zváno růží´ se ta ptákovina jmenuje, nečetls to?“
„Ne,“ řekl jsem. „Co si to o mě myslíš?“
„No já taky ne,“ pravil Ukridge. „Ale každé odpoledne uložím Bonzovi, ať si přečte pár kapitol a bere si příklad z mužných hrdinů těch knížek. A tak mám vždycky mezi druhou a pátou trochu času, a můžu se věnovat tříbení jistých svých plánů.“
Totiž, abyste rozuměli… Tohle, o čem vám budu vyprávět, se přihodilo ještě před tím, než se Ukridge oženil, a tehdy ho prakticky každý měsíc napadal nějaký úžasný plán, jak za vynaložení co nejmenší námahy pohádkově zbohatnout. Napadaly ho ostatně i potom ve svátosti manželské, ale jeho žena se naštěstí ujala role jeho strážného anděla, a tak nemohl Ukridgeův nápady sršící mozek se svým majitelem cvičit tak, jako předtím.
Jak tady tak seděl, jeho ošuntělý žlutý plášť a brýle vyspravené drátem nesvědčily o tom, že by některý z předchozích plánů byl úspěšný.
„Nějaký další fantastický výdělek na obzoru?“ zeptal jsem se.
„To si piš, Bertíku, můj ctihodnej starouši,“ řekl Ukridge. „A tentokrát je to tutová věc. Víš, týká se to reklamy, a to je odvětví, kde ještě zdaleka nebylo řečeno poslední slovo.“
„Chceš podnikat v reklamě?“
„To hlavní, co potřebuješ v reklamě, je nápad. Když prorazíš s dostatečně originálním a odvážným nápadem, a přesvědčíš lidi, aby kupovali tu kterou pitominu a cpali se tou kterou šlichtou, tak se ti prachy jen pohrnou. Základem je udělat si jméno, a na tom právě pracuju.“
„Jak?“
Ukridge přemístil skládací stolek před své křesílko, položil si na něj nohy a zabafal z cigarety.
„Slyšel jsi už o Speciálním Super Stimulantu pro Seniory?“ zeptal se mě.
„Neslyšel. Co to je?“
„Taková vodička, co by měli staříci pít každý večer, aby se jim dobře spalo, měli po tom fajn sny a ráno se cítili o pár let mladší,“ vykládal Ukridge. „Vyrábí to jeden můj kámoš, má na to takovou dílnu ve vesnici kousek od Leedsu. Problém je v tom, že tenhleten ctihodnej bejk je sice ohromně šikovný ve vaření toho dryáku, ale nemá ani šajna o propagaci. Výsledkem čehož je, že nemá žádný odbyt. A to je věc, kterou já změním, stará vojno. Znáš takové ty reklamní upoutávky, co v kině běží před hlavním programem, ne? Tak já natočím právě takový klip, ve kterém strhujícím způsobem zlákám masy občanů staršího věku, aby hromadně objednávali Super Stimulant.“
„Tak hodně štěstí,“ popřál jsem mu. „Základní kapitál, jestli jsem to správně pochopil, chceš vydělat vyučováním bratránka Bonza.“
Ukridge se zachmuřil.
„Základní kapitál,“ pronesl zadumaně. „Základní kapitál, víš, Bertíku, to jsou slova, která nerad slyším. Straší mne občas ve snech, dalo by se říct. Jsem toho názoru, že skutečně dobrý obchodník by se měl umět obejít i bez takové banality, nemám pravdu, koni?“
A já jsem v jeho hlase postřehl cosi znepokojivě známého. Podobným tónem totiž hovořívají maníci, kteří se na vás hodlají vzápětí obrátit s nějakou žádostí.
Pokud jde o prachy, Bertram Wooster není žádný Harpagon a není důvod, proč by nemohl pár žbrďolů půjčit kámošovi, který rozjíždí slibný podnik. Háček byl v tom, že šlo o Ukridge. Slovní spojení „Ukridge“ a „slibný podnik“ jaksi nezapadalo do přirozeného řádu světa, rozumíte.
„Jestli potřebuješ půjčit nějaké drobné…“ začal jsem, ale Ukridge mi skočil do řeči.
„Nic takového, stará páro,“ řekl rozhodně. „Nesnížil bych se k tomu, abych pumpoval peníze z kamarádů.“
To mě uklidnilo.
„Ovšem jistou malou pomoc bych přece jen potřeboval,“ nadhodil Ukridge a po očku sledoval, co já na to.
„Ven s tím.“
„Víš, jde o tvého strejdu, lorda Yaxleye,“ pravil váhavě Ukridge. „Je tady, viď?“
„Co s tím má společného strejda George? Ne, počkej, myslím že to mám. Chceš mu po dobu jeho pobytu podávat ten svůj Stimulant, a chceš, aby ho pak doporučoval všem svým kámošům. Mám pravdu?“
„To je vynikající nápad, Bertíku, můj milej bejku,“ rozzářil se Ukridge. „Použiju to jako vedlejší strategii. Ale sama podstata plánu tkví v něčem jiném. Jde mi o to, aby se tvůj strejda stal hlavní postavou toho reklamního klipu, co hodlám natočit.“
Ukridgeova myšlenka mi chvíli pobíhala v hlavě.
„To je pitomost, kamaráde,“ řekl jsem pak. „Strejda George nikdy na nic takového nepřistoupí. Nebude mít jediný důvod, proč účinkovat v nějaké reklamní šaškárně.“
„V tom je kouzlo mého báječného plánu,“ zvolal Ukridge a narovnal si na nose brýle. „Tvůj strejda nebude vůbec tušit, že vystupuje v klipu!“
„A jak by sis to asi představoval?“ zeptal jsem se. Rozumíte, samozřejmě jsem neměl pražádnou chuť se podílet na dalším Ukridgově experimentu, hraničícím s šíleností víc, než kterýkoliv předchozí, ale stejně mě zajímalo, jak to hodlá Ukridge zařídit.
Ukridge si na to zapálil další z mých cigaret.
„Podívej, Bertíku, stará páro, ten klip bude vypadat zhruba takhle; interiér bude tvořit luxusní ložnice nějakého starého kmotra nějaké sicilské mafie, řekněme organizace Černá Ruka, nebo jak si tihle maníci říkají. Stará hlava rodiny umírá sešlostí věkem. Kolem lože hoří svíčky, klečí plačící ženy v černém, a přichází kněz udělit poslední požehnání. Vtom do pokoje vstoupí mladý člen klanu, který si brousí zuby na staříkovo místo. Stačíš mě sledovat, bejku? A jeho zrak padne na flaštičku Stimulantu, co tam stojí na stole. Mladík se zamračí.
,Odneste to!´ nařídí sluhovi. ,Vždyť po skvělém Speciálním Super Stimulantu pro Seniory tady bude dědek strašit ještě desítky let!´ Nebo něco v tom smyslu.
Umírající dědek lapá po dechu a mladík si spokojeně kroutí knír a už se vidí jako hlava klanu. Nad dědkem, který mele z posledního, se sklání kněz. Dává mu jako poslední pomazání, ale ve skutečnosti do něj tajně kápne dávku Super Stimulantu. A celý to končí tak, že hlava rodiny křepce vyskakuje z lože, a přikazuje svým gorilám, ať mládencovi obujou betonový papuče a šoupnou ho do průplavu!“
Ukridge se odmlčel, uchvácen vlastní fantazií.
Chvilku trvalo, než jsem nalezl řeč.
„Tohle je ta největší hovadina, co jsem kdy slyšel. Nemyslím samotný děj toho klipu – existují horší voloviny. Ale jsi naprosto nepříčetný, jestli si myslíš, že donutíš strejdu George v tom hrát. Proč tě propánakrále vůbec napadl strýček George?“
Ukridge zamyšleně ohryzával cigaretovou špičku.
„Toho už jsme se dotkli, když jsme hovořili o prokletí moderní doby, totiž o takzvaném ,základním kapitálu´, Bertíku, ty koni stará. Jelikož neoplývám hotovostí, nemůžu si najmout žádné herce, kterým bych pak musel zaplatit. A že by to pro mě někdo udělal čistě z dobroty srdce?“
Hořce se zasmál a divoce pohodil hlavou, až mu spadly brýle. Sebral je a začal je čistit.
„Takže zbývá jediná možnost. Natočit to tak, aby dotyční nevěděli, že jsou natáčeni. Samozřejmě úplně utajit to nelze, proto potřebuju spojence. Ale sleduj mě; hlavní postava celého děje, umírající hlava mafiánského klanu, přece nemusí o ničem vědět. Vždyť bude spát!“
„Cože?“ Začínalo se mi to nějak motat.
„No, kdo zahraje líp, že má na kahánku, než spící člověk? Nemusí dělat nic, než ležet v posteli a oddechovat! A ať jsem se snažil jak jsem chtěl, ve svém okolí jsem nenašel nikoho, kdo by vyhovoval mé přestavě o hlavní roli. Naštěstí mi dobrotivý osud poslal do cesty tvého bratránka a potažmo i tebe a tvého strejdu.“
V duchu jsem si to shrnul. Zavedu Ukridge ke strejdovi Georgovi, až bude strejda spát, což on zase dělá často. Ukridge ho natočí na kameru. Něco mi pořád nesedělo a já se hodlal věci dobrat až na kořen, jak by řekl Jeeves.
Jeeves!
„Jeevesi!“ zvolal jsem hromovým hlasem, jako bych svolával stádo dinosaurů z odpolední pastvy.
„Pane?“ promluvil mi přímo za zády Jeevesův hlas. Škubl jsem sebou a otočil se.
„Á, tady jste,“ řekl jsem s ulehčením. „Připojil se k nám pan Ukridge, jak jste asi zaznamenal.“
„Ano, pane. Dobrý den, pane,“ pozdravil Jeeves Ukridge s milým, takřka otcovským výrazem. Jeeves má pro toho mizerného moulu slabost, což já naprosto nechápu.
„Ahoj, Jeevesi!“ volal Ukridge. „Musím vás požádat o maličkou laskavůstku, stará vojno!“
„Pane?“
„Musíte mi pomoct přesvědčit tadyhle pana Woostera k takové malinkaté válečné lsti,“ vysvětloval Ukridge. „Trochu se cuká.“
A začal Jeevesovi líčit svůj zcestný plán, pokud možno ještě v zářivějších barvách než předtím mě. Jeeves mu zdvořile naslouchal s hlavou mírně na stranu a mírně se usmíval, jako laskavý strýček na hrající si děcko.
„Ano, pane,“ pravil potom. „Prostírá se večeře, pane. Jako hlavní chod se podává jehněčí s chřestem, brambůrky a paštika ze slavičích jazýčků.“
Poslyšte, až do té epizody s ptačím zpěvem mě nikdy nenapadlo, že by na paštice ze slavičích jazýčků mohlo být něco nepatřičného. Vyhlídka bezstarostného pobytu na venkově se začínala nějak hatit. Odebral jsem se převléct k večeři se značně smíšenými pocity.

Ukridge u večeře nebyl, jenže, to se rozumí, i kdyby tam byl, stejně bychom nemohli u stolu probírat jeho maniakální plán. Místo toho jsem po očku sledoval strejdu George, který si jako obyčejně nakládal na talíř tolik jídla, že by to ucpalo Temži, a přemítal jsem, do jaké blbiny mě to Ukridge chce uvrtat.
Jenže ještě během večeře jsem v Ukridgově plánu našel mnohé… jak se to jmenuje? Šlachy nějakého chlápka. No prostě tolik slabých míst, že jsem považoval za snadné Ukridgeovi v jeho řádění zabránit.
A to jsem mu taky hned řekl, když jsme se večer sešli v zahradě u jezírka na doutník a slzu skotské.
„Poslechni,“ řekl jsem mu. „Ten tvůj plán má tolik těch šlach toho chlápka, jak se jmenoval, Jeevesi?“
„Máte na mysli Achillovu patu, pane?“
„Jo. Tak teda ten tvůj nápad má tolik Achillových pat, že by Achilles musel být stonožka. Předně; dejme tomu, že strejdu George natočíš ve spánku. Ale je tam přece ten mladý mafián, potom ten kněz, a taky jsi říkal něco o služebnictvu, ne?“
„Služebnictvo, můj milej bejku, nebude problém a nikdy ani nebylo. To spraví pár šupů, kterými si je zavážeme k mlčenlivosti,“ pravil Ukridge, maje patrně na mysli pár šupů z mé kapsy. „A co se týká těch dvou dalších, významnějších rolí, moje milá příšero, tak jsem zcela přirozeně počítal s tebou a Jeevesem.“
„Kristepane!“ Trhlo to se mnou a já málem vylil skotskou. „Uvažuj, ty pitomče. Co když strejda zajde do kina a uvidí to tam? Okamžitě pozná sebe, mě i Jeevese, a vypukne peklo. A i kdyby do kina nešel dalších deset let, tak se to k němu určitě nějak donese od jeho známých. Copak strejda George, ten to možná ještě přežije, ale až se to domákne teta Agáta, tak budou supi žrát moje vnitřnosti, dřív než stačím prchnout, řekněme do Austrálie.“
„Nikdo to nepozná,“ řekl klidně Ukridge a mávl rukou, čímž si uhasil doutník. Jeeves, chlap zatracená, bez říkání přistoupil a zapálil mu ho.
„Díky, Jeevesi, ctěnej kamaráde,“ děl Ukridge. „Takže kde jsme to… jo, všichni samozřejmě budete namaskovaní k nepoznání. Strejdovi přilepíme na tu chvíli knír. Nikdo se nikdy nic nedozví. Hele, Bertíku, koni, kolikrát ses sám viděl na fotografii a přísahal bys, že to nejsi ty?“
Připustil jsem, že na tom něco je. Ale nehodlal jsem se vzdát.
„Jeevesi,“ pravil jsem. „Vy, jsa obeznámen s touto aférou, se přirozeně stáváte mozkem celé akce. Zamyslete se a upřímně nám vyložte, co všechno podle vás na tom plánu může zařvat.“
„Inu, pane,“ zadumal se Jeeves, „ze scénáře bude nutno vypustit onu pasáž, v níž uzdravená hlava rodiny nařizuje uvrhnout nezdárného mladíka do průplavu. Jsou sice známy případy, kdy lidé hovořili ze spaní, ale nelze se domnívat, že by jeho lordstvo bezděky ve spánku vyslovilo právě tuto větu.“
„Ech?“ řekl Ukridge. „No tak to teda škrtneme. Střihneme to rovnou na Bertíka v betonu.“
„Počkej,“ protestoval jsem. „Já se přece nenechám kvůli takové pitomosti zalít do betonu.“
„Jen jako, ty koni, jen jako,“ pravil Ukridge. „Ještě nějaké připomínky, Jeevesi?“
„Ano, pane, jedna. Pokud bude jeho lordstvo spát, a bude v našem zájmu jej nevzbudit, nemohu mu jakožto kněz lít nic do úst. Jeho lordstvo by se mohlo začít dusit, a každopádně by jej to vytrhlo ze spánku.“
„To nic není,“ řekl Ukridge. „Použijeme prázdnou láhev, ale tak, aby na ní byla jasně vidět značka Super Stimulantu.“
„V tom případě neshledávám na tomto schématu žádné vady, pane,“ řekl Jeeves a zatvářil se blahosklonně.
Čímž chci říct, že mě jednoduše hodil přes palubu. Zatímco já ho povolal, aby Ukridgeovi rozmluvil tu kravinu se strejdou Georgem, tak on mu ještě pomáhá vychytávat mouchy.

Já ovšem tušil, proč se Jeeves takto zachoval.
To ty hodiny. Byly to takové větší, stojací hodiny s kyvadlem, závažími a vším tím ostatním, včetně ozdobných sloupků. Ale hlavní byl ciferník. Totiž místo jednotlivých číslic na něm bylo vymalováno dvanáct obličejů, z nichž každý se tvářil tak, jak odpovídá příslušné hodině dne. No, a ten, co to vymyslel, nebyl žádný suchar, takže místo aby obličeje od desíti večer do osmi ráno pokojně spaly, tak naopak předváděly, co se s takovou lidskou tváří postupně děje při pořádně bujarém mejdanu. Potom si jako daly hodinového šlofíka, a hurá do nového dne. Pak tam byly samozřejmě takové věci jako snídaně, oběd, odpolední siesta, čaj o páté, večeře a tak dál, no prostě náramná věc. Navíc neodbíjely celou jen tak nějakým fádním bim-bam, ale používaly k tomuto účelu melodii jednoho moc fajn šlágru, co letěl někdy předloni. Všichni kamarádi mi ty hodiny pochválili.
Ne tak Jeeves.
Už když je přinesli, vrhl po nich takový divný pohled. Takhle přesně se jednou koukla kočka na bratránka Edwina, když se jí pokoušel učit psí povely. Nevěřícný údiv, spojený se znechucením, rozumíte, i když Jeeves je velice zdrženlivý, co se grimas týče. Já to na něm přesto poznal. No a Jeeves ty hodiny samozřejmě normálně oprašoval, ale vždycky když začaly odbíjet, tvářil se, jako by potlačoval nějaké vnitřní bolesti.
Fajn, a tak se tedy rozhodl podpořit toho mizeru Ukridge, jen aby nedejbože nemusel v něčem souhlasit s mladým pánem. Nadechl jsem se, abych mu to řádně vytmavil.
„Ech… dobře,“ řekl jsem. „Tak teda jo.“

Mým prvním úkolem bylo dohlédnout, aby do sebe strejda George nasál co největší množství alkoholu, aby bylo zaručeno, že ho jen tak něco neprobudí. Tohle jsem zvládl naprosto hladce, protože ke konzumaci šláftruňku rozhodně strejdu George nikdo přemlouvat nemusí. Já měl jen dávat pozor, aby dávka byla opravdu účinná. Strejda George se, nutno říci, svědomitě činil, načež se odbatolil na kutě a já šel o této skutečnosti uvědomit své spolupachatele.
Jak jsem tak sledoval slunce, pomalu se naklánějící k západu, nemohu říci, že bych si tu podívanou vychutnával tak, jak by si zasloužila. Spíš jsem toužil, abych ho mohl zastavit, jako ten chlápek z Bible, jak se jen jmenoval, aby noc nikdy nenadešla. No ale na zázraky, odporující přírodě, je Bertram Wooster malý pán, takže se nemilosrdně sešeřilo, a já se musel vydat vstříc jisté smrti.
Ukridge a Jeeves na mě čekali za domem. Jeevese jsem v kněžském hábitu skoro nepoznal.
„Kde jste to sebral?“ zeptal jsem se ho.
„Ve městě se nachází menší, leč stálá divadelní společnost, pane,“ odvětil Jeeves. „Shodou okolností jsem zadobře se zdejším správcem, který má přístup k šatně s kostýmy. Od něj jsem také získal tyto falešné kníry.“
To vysvětlovalo ty dva předměty, které držel v ruce, a které jsem zprvu v šeru pokládal za dvě zesnulé krysy.
Ukridge zase vláčel mohutnou ruční kameru se stojanem. Jak mi vysvětlil, splašil ji v jedné londýnské zastavárně, kam ji odložil někdo, kdo v oboru kinematografie nedosáhl tak zázračného úspěchu, v jaký doufal Ukridge.
„Kolik jsi za ní vypláznul?“ zajímal jsem se.
„Zatím nic, bejku,“ odtušil Ukridge. „Podařilo se mi přesvědčit zastavárníka, že s pomocí téhle mršky vydělám ohromné jmění a pak mu zaplatím i s bohatým bakšišem. Ten chlápek se úplně rozplýval, když jsem mu slíbil, že v titulcích uvedu jeho jméno i s doporučením na jeho firmu.“
Zatímco jsme takto rozmlouvali, Jeeves odešel na výzvědy. Když se vrátil, vypadal spokojeně.
„Okolnosti dávají tušit, že jeho lordstvo již patrně usnulo,“ řekl.
„Chcete říct, že chrápe jako když brzdí vlak,“ mínil jsem.
„Takto bych se to neodvážil formulovat, pane,“ pravil Jeeves a upravil si kolárek.
„Výborně,“ zamnul si Ukridge ruce. „Teď už nám nic nestojí v cestě.“
Mě osobně stála v cestě spousta věcí, z nichž nikoliv nejmenší byla čirá hrůza z prozrazení. Vždyť si to vemte; Ukridge by přišel o místo domácího učitele. Jeevese by přísně pokárali, z čehož si Jeeves bude dělat houby. A veškerá vina padne na mou hlavu, a já se u příbuzenstva navždy zapíšu jako černá ovce rodu, ne-li rovnou jako zločinný šílenec. Nevím jestli jste někdy museli svým váženým předkům vysvětlovat, proč jim po nocích ve spánku lepíte falešné kníry, ale já po podobné zkušenosti nijak neprahnul.
Proč já se vždycky nechám utáhnout na vařené nudli jako nějaká pitomá ovce, to je mi naprostou záhadou. Zapálil jsem si cigaretu.
„Jsem v háji s nervovou soustavou, Jeevesi,“ svěřil jsem se. Jeeves zalovil v kněžském rouchu a vytáhl nějakou lahvičku.
„Snad bych mohl doporučit toto,“ nabídl mi ji.
„Není to Super Stimulant pro Seniory, Jeevesi?“ ptal jsem se s podezřením.
„Nikoliv, pane,“ pravil Jeeves. „Stimulant je snad vhodné slovo, avšak plně vyhovující pro osoby mladšího věku. Skládá se z krůpěje toho a slzy onoho, pane. Můj vlastní přípravek.“
Moje důvěra v Jeevesovy přípravky je neomezená od prvního dne, co je u mě, kdy mě postavil na nohy svým zázračným životabudičem. Tak jsem to zkusil, a věřte nebo ne, hned mi začalo být líp. Na dnešní noční výpravu jsem přestával pohlížet jako na trest boží. Začaly se mi rýsovat její dobrodružné stránky. Naposledy jsme si projeli scénář.
„Tak teda jdeme,“ velel jsem své jednotce.
Na chodbě, kde měl pokoj strejda George, na nás čekal lokaj a kuchařka s pokojskou, všichni v černých smutečních šatech. Jeevesovo charisma a moje peníze je zřejmě dokonale zkorumpovaly, takže proti účasti na tomto spiknutí nic nenamítali.
Potichu, velice potichu jsme otevřeli dveře strýcova pokoje. Strejda George chrápal, až se na zahradě ze stromů sypaly padavky. Bylo velké štěstí, že Ukridge nehodlal točit zvukový film.
Ukridge měl všechno přesně naplánované. Jeeves bleskurychle ukázal oběma ženám, kam si mají kleknout a obě si hned přičinlivě začaly nacvičovat nezvučný pláč a lamentování nad lůžkem umírajícího. Lokaj si stoupl vedle kuchařky a snažil se vypadat zarmouceně nad tím, že jeho milovaný pán odchází posílit mafiánský tým v pekle. Ukridge nastavil kameru a z mě naprosto neznámého důvodu si na čelo páskou připevnil štítek, ustřižený z nějaké lovecké čepice.
Nasadil jsem si knír. Jeeves mezitím velmi obratně šoupnul druhý knír pod nos strejdy George. Ukridge začal na prstech beze slov odpočítávat.
Jeeves postavil na noční stolek lahvičku Stimulantu – toho pro seniory - zaujal svou pozici v nohách postele a začal se tvářit jako kněz. Namouduši, kdybych ho byl neznal, zbaštil bych mu to i s navijákem.
Ukridge točil. Podle instrukcí jsem měl čekat pět vteřin, potom vejít do záběru a rozhořčeně ukázat na Stimulant na stolku.
Čekal jsem pět vteřin, vešel jsem do záběru a šlápnul jsem na kočku.
Tetin kocour Alexandr je už starší pán, a zpravidla si ke spaní vybírá málo frekventované místnosti domu. Tam pak prospí většinu dne, často aniž by to momentální obyvatel pokoje vůbec zjistil. V tom se podobá konzervativním členům sněmovny lordů. Pochybuju ale, že by ctihodný lord, vyrušený ze zaslouženého odpočinku, zavřískal tak strašně, jako teď Alexandr.
Ukridge zasakroval a převrhl kameru. Pokojskou nenapadlo nic lepšího, než taky zaječet, a strejda vyletěl, jako když ho bodne včela.
„Ehe…“ řekl jsem.
Strejda George na mě vyvaleně zíral. Celá ta naše sešlost vůbec v tu chvíli tak nějak znehybněla, a zdálo se, že každý vyčkává, až se někdo další pohne.
„Ech, heh, Bertie?“ pravil strejda George. „Co se to, ke všem čertům, děje, hé?“
Poznal mě okamžitě. Celá ta maškaráda byla k ničemu.
„Strejdo, já…“ řekl jsem, a hlasivky mě zradily. Strejda si sáhl na obličej a nahmatal knír. Pak pohledem přelétl celou scenérii. Nejspíš musel mít dojem, že se stal obětí rituálu nějaké temné sekty, jejíž jsem veleknězem a dařilo se mi to celá ta léta před rodinou úspěšně tajit.
V očích strejdy George se objevil děs. Nadechl se, a podle všeho se chystal zařvat.
V tu chvíli jako nebeský anděl zasáhl Jeeves.
„Pokud dovolíte, pane,“ řekl konejšivým hlasem, „pokusím se vám celou záležitost uspokojivě vysvětlit.“
„Vysvětlit, hé?“ blekotal strejda George. „Co tady chcete vysvětlovat? Vlastně ano, moc rád si poslechnu, jak mi tohle chcete vysvětlit!“
Já bych si to taky byl moc rád poslechl. Mě samotného nenapadalo zhola nic. Jenže Jeevesův uklidňující hlas, spolu s vizáží úctyhodného kněze, zřejmě strejdu George pohnul k vyčkávací strategii.
„Nuže?“ pravil strejda George.
Jeeves otevřel dveře pokoje, a pohybem hlavy nás všechny vyzval k odchodu.
Nevím, co si v tu chvíli myslelo služebnictvo, ale poslechlo bez odporu. Ukridge chviličku zápasil se stojanem kamery, a pak taky vypadnul. No a nakonec jsem strejdův pokoj jako ve snách opustil i já.
Jeeves mi věnoval povzbudivý pohled, pak za námi zavřel a ponechal nás na chodbě.
„Kristepane,“ řekl jsem, když se mi vrátil hlas.
„Kočka,“ řekl Ukridge. „Pitomá kočka zhatí takhle dokonalý plán! Čím to jenom je, že každá, i ta sebepečlivěji promyšlená lest vždycky musí zařvat na nějakou takovou hovadinu?“
„Když to nepředvídal ani Jeeves,“ řekl jsem, „tak to musel být jedině zásah osudu.“
„Jak z toho asi ten ctihodnej maník hodlá vybruslit?“ nadhodil zvědavě Ukridge.
„Nemám představu. Já hodlám sejít dolů do salónku. Strejda tam večer nechal ještě půl láhve koňaku. Mám pocit, že ho teď potřebujeme.“
No, dali jsme si uklidňováka a já bez dalších řečí vypadnul k sobě. Ve svém pokoji jsem civěl do stropu a v hlavě si sumíroval možné scénáře zítřejšího dne. Můj zrak padl na okno a já chvíli uvažoval o tom, že bych uprchl, tak jako prchali ti chlápci ze středověkých pevností. Jenže jaký by to mělo smysl?
Ráno u snídaně strejda George vyklopí svůj hrůzný noční zážitek tetě Dahlii. No, teta Dahlia je rozumná ženská, a pro nějaké ty blbiny mívá pochopení. Ukridge vyrazí, Jeevese a mě seřve, ale spíš jen tak naoko, kvůli strejdovi. Toho nápadu s reklamou na Stimulant se domákne, o tom není pochyb. Ale zítřek přežiju. Dobrá.
Jenže strejda to dříve nebo později vyzvoní tetě Agátě. A tady končí legrace. Teta Agáta mě semele zaživa, využije této aféry k tomu, aby mě víc dostala pod svůj vliv, pokusí se ode mě odloučit Jeevese, a k dovršení všeho mě nejspíš objedná k hrůzostrašnému psychiatrovi, siru Rodericku Glossopovi, se kterým je jedna ruka. Při té představě mě polil studený pot.
Jenom pomyšlení na to, jak ten cvokař zkoumá, proč trávím noci tím, že se plížím po cizích pokojích a nalepuju spícím lidem falešné kníry. Mám u sira Rodericka vroubek, protože jsem mu jednou propíchl ohřívací láhev látací jehlou, zrovna když taky spal. Ani tehdy se mi to nepodařilo rozumně vysvětlit, a pochybuju, že se mi to podaří teď.
S takovými chmurnými myšlenkami jsem upadl do neklidného polospánku. V jakési noční můře jsem byl pronásledován strejdou Georgem s obrovským nalepeným knírem, a to celé natáčel Jeeves na kameru.
„Pane?“
Vyletěl jsem. Jeeves stál u postele a chystal mi holicí náčiní.
„Jeevesi,“ řekl jsem.
„Pane?“
„Jeevesi, co…“ nějak jsem se nedokázal přinutit o tom začít mluvit.
„Záležitosti včerejší noci jsem jakž takž uspokojivě urovnal, pane,“ pravil Jeeves. „Gong oznámí snídani zhruba za dvacet minut, pane.“
Ještě v jakémsi mámivém transu jsem se umyl, oholil a oblékl. Nechápal jsem, jak by Jeeves mohl něco takového dát do pořádku, hlavně když uvážíme, že vysvětlovat něco strejdovi Georgovi je jako mluvit do pařezu. S tím rozdílem, že pařez na každou vaší větu neodpovídá slovem „hé?“. No ale ranní hygienu jsem zvládnul, a sešel dolů.
U krmelce už byla shromážděna celá smečka, a lokaj dal pokyn k přísunu krmiva. Nenápadně jsem na něj mrknul. Taky se, chudák, netvářil zrovna nadšeně. Co mě ale překvapilo, že strejda George nevěnoval mému příchodu o nic větší pozornost, než jindy. Jen mi tak roztržitě pokývnul, a hned se zase věnoval svému poslání, čili nedopustit, aby domácí zvířectvo v okolních vsích přišlo nazmar. Ládoval do sebe vejce a slaninu s obvyklým elánem, na kterém jeho noční děs nezanechal žádné stopy.
Tak jsem se teda posadil a pustil se do svého přídělu, ale úplně volno u srdce mi nebylo. Čekal jsem, že každou chvíli to na mě odněkud musí vyskočit. U běžné, spořádané snídaně v tetině sídle jsem zakoušel stejné pocity, jako cestovatel v nějakých odlehlých končinách divoké Amazonie, který může každou chvíli odněkud čekat otrávený šíp, nebo hladového jaguára.
A ono pořád nic. Strejda i všichni ostatní členové posádky se mírumilovně cpali, a občas prohodili nějaký ten obvyklý tlach. Pomalu se mne zmocňoval dojem, že už mi začíná přeskakovat, a že celé to noční dobrodružství se odehrálo jen v mé zjitřené fantazii.
A pak se na mě najednou strejda podíval, když předtím spořádal čtvrt prasete a kopu vajec, a teď si mohl na chvilku oddechnout.
„Co je to s tebou, Bertíku?“ zahřměla náhle teta Dahlia a já sebou škubnul, až mi odletěla vidlička. Lokaj ji sebral a odnášel, a já se kouknul na tetu.
„Sedíš tady jako tělo bez duše,“ volala na mě teta a šermovala příborem. „Stalo se ti něco?“
„Eh, ne,“ mínil jsem. „Jsem docela v pořádku, teto Dahlio. Trochu… trochu špatně jsem spal.“
„Když už mluvíš s Bertiem,“ vmísil se do toho strejda George, a mě polil studený pot. „Nevím proč, ale pořád mám takový neodbytný dojem… asi se budete smát, ale já si prostě nemůžu z palice vypudit představu, že Bertie nosí knír.“
Netušil jsem, co bych měl říci.
„Knír?“ odfrkla si teta Dahlie. „To narážíš na tu dobu, kdy Bertík zkoušel nosit knír, a všichni se mu pošklebovali, protože vypadal jako francouzský šansoniér?“
„Ne,“ pravil strejda George. „Mám takový zvláštní pocit – nevím jak to vysvětlit – že Bertie měl knír někdy teď, snad včera, nebo že si ho ráno oholil… já nevím.“
„To je přece pitomost,“ pravila teta. „Bertie je tady už dva dny. To bychom si snad všimli, ne?“
„Sám nevím, co mě to popadlo,“ povzdechl si strejda George. „Včera jsem před spaním vypil trošku koňaku, možná jsem měl nějaké sny…“
Ta troška koňaku, o které mluvil, by dokázala týden zásobovat partu horníků po šichtě, ale nezdálo se mi moudré se o tom zmiňovat.
Teta se začala pochechtávat, asi jak si mě představovala s knírem. I strejda George se usmíval.
„To je stejně legrační,“ řekl, „jak člověka najednou napadne taková volovina…“
Přišlo mi, že bych měl také něco říct.
„No jo,“ pravil jsem. „He he…“

Jen snídaně skončila, pádil jsem nahoru. Jeeves mírumilovně vyhlížel z okna a kochal se novým dnem.
„Pane,“ řekl, když jsem vstoupil.
„Jeevesi,“ začal jsem. „Co se to propánakrále děje? Strejda George nemá páru, co se v noci přihodilo, ale místo toho blábolí něco o kníru. Takže se mi to nezdálo. Ale co má proboha znamenat to strejdovo blouznění?“
Jeeves na mě vlídně hleděl.
„Když jsem, jak si vzpomínáte, pane, s jeho lordstvem osaměl, podařilo se mi jej přesvědčit, aby na celou událost zapomněl.“
„Ale jak by mohl zapomenout na něco takového, kristepane?“ zvolal jsem. „Když se vám celou noc kolem postele courají kněží, chlápci s kníry a ženštiny v černém, šlapou po kočkách a točí to na kameru!“
„Použil jsem orientální techniku hypnózy,“ děl Jeeves. „Doufám, že jsem si nedovolil příliš, pane.“
Chytil jsem se dveří a zůstal na toho člověka civět.
„Jeden můj bratranec, pane,“ vysvětloval Jeeves, „dlouhá léta cestoval po orientálních zemích, kde si tuto metodu osvojil, pane. Když se nedávno vrátil do Anglie, pane, byl tak laskav, že mě naučil, jak hypnózu používat. Včera mne napadlo, že bych tohoto skromného daru mohl využít, pane. Byla to sázka na jedinou kartu, pane, neboť jsem to dosud na živoucím subjektu nevyzkoušel. Mému bratranci například se to nepodařilo ještě nikdy. Tvrdí, že je to zaviněno tím, že se dříve živil masem zabitých zvířat.“
„Ale vy se přece taky živíte masem zabitých zvířat, Jeevesi.“ To jediné mě napadlo co odpověď.
„Ano, pane,“ řekl Jeeves. „Domnívám se, při vší náklonnosti, již ke svému bratranci chovám, že v jeho případě mu v úspěšném provedení hypnózy bránil spíše silný tik v levé části obličeje, pane.“
No to je fakt, poslechněte. Takový problém Jeeves nemá. Kdyby byl indiánským náčelníkem, říkali by mu patrně Kamenná tvář, nebo tak nějak.
„Takže vy jste strejdu zhypnotizoval, a pak mu vsugeroval – je to správné slovo? – že se v noci nic nestalo?“
„Tak, pane.“
„No to mě podrž,“ řekl jsem. „Nešoupnul jste mu jen tak mimochodem do podvědomí něco jako aby vám odkázal všechen majetek, nebo tak, Jeevesi?“
„To bych si nedovolil, pane.“
„No, úplně perfektní to zase nebylo,“ sdělil jsem mu. „Strejdovi v paměti tak trochu prosakují ty falešné kníry.“
„Podobné drobnosti kazí dokonalý dojem téměř v každém případě úspěšné hypnózy. Avšak můžeme se myslím spolehnout na to, že onen trýznivý noční zážitek již nikdy jeho lordstvu na mysli nevyvstane.“
„Jeevesi, poslechněte…“
„Ano, pane?“
Teď šlo do tuhého. Jeeves projevil zcela mimořádné úsilí, aby mne zachránil před hněvem a pomstou příbuzenstva. A mou povinností teď bylo blýsknout se vděčností odpovídajících rozměrů. A tak jsem se nadechl…

Mou řeč, ještě než začala, přetrhl jakýsi rámus zvenčí. Přešel jsem k oknu a vyhlédl ven. Spatřil jsem, že na hlavní příjezdové cestě stojí vrchní lokaj, a o čemsi se dohaduje s nějakým maníkem.
Ten cizí maník, to byl exemplář, který vzbuzoval zdravý respekt i z téhle vzdálenosti. Odhadoval jsem ho tak na šest stop a něco. Horní částí těla připomínal nějaký neobjevený druh gigantického lidoopa, zatímco spodek se podobal dvěma mostním pilířům.
Vetřelec cosi vztekle hulákal a hrozil pěstmi. Lokaj dělal co mohl, ale bylo jasné, že nepřítel brzy prolomí frontu a pronikne do vnitrozemí.
„Co asi může chtít?“ řekl jsem.
„Těžko říci, pane,“ Jeeves na to. „Domnívám se, že přichází coby čísi věřitel, byť nemohu říci čí a v jaké záležitosti. Ale charakter jeho chování na to poukazuje.“
„Tak já se půjdu podívat, co se děje,“ řekl jsem a vyrazil jsem dolů.
Vyšel jsem před dům a to už lokajovu kolísající pozici posílila kavalerie v podobě tety Dahlie. Teď teprve celý tento střet nabyl titánských rozměrů. Teta Dahlie není typ dámy, na kterou by si jen tak někdo mohl dovolovat. Tenhle cizí maník byl sice úctyhodná figura, ale i tak teta jeho razantní postup zpomalila. Zřejmě prováděl podobná násilná vniknutí častěji, a nebyl zvyklý na odpor.
„Co se to tady děje?“ zařvala teta. Cizí chlápek zmlknul a mimoděk pohlédl na nebe, jestli se neblíží bouřka. Pak si všimnul tety.
„Odpusťte, paní,“ pravil neméně statným hlasem, a mohutnou rukou lehce nadzvedl cosi o velikosti cirkusového šapitó, co mu sloužilo za klobouk. „Já hledám pána jménem Ukridge.“
„Ukridge?!“ zahřměla teta. „Náš domácí učitel? Co mu chcete?!“
„Ten chlap je váš domácí učitel?“ užasl vetřelec. „No to teda potěš pámbů vaše nebohý děti, paní. Především je to ale maník, co dělá dluhy a neplatí je. Nejspíš se domníval, že za sebou zametl stopy, ale já ho vypátral až sem, a neodejdu bez toho, co mi patří!“
„A co to je, o čem se domníváte, že vám patří?“ chtěla vědět teta Dahlia. Já už začínal tušit, a taky že mi to ten chlápek vzápětí potvrdil.
„Ten člověk mi nezaplatil prvotřídní filmovou kameru,“ tvrdil nepřátelský maník. „Já si nemůžu dovolit jen tak zbůhdarma rozdávat každýmu flákačovi svoje drahocenný zboží.“
„A vy jste?“ ptala se teta.
„Frederick Stoutberger, majitel proslulé sítě londýnských zastaváren Stoutberger a synové,“ představil se maník. Teta se zachvěla při představě, že málem svedla rovnocenný souboj s vetešníkem, a to jí vlilo do žil novou krev.
„Tak tedy, pane Stoutbergere,“ vmíchala do uragánu trochu ledové tříště. „Pokud se řečená filmová kamera nachází zde, v držení pana Ukridge, spánembohem si ji odneste.“
„To taky udělám,“ potvrdil pan Stoutberger. „Ale tak lehko z toho ten mizera nevyvázne. Každej, kdo se kdy pokusil zkřížit kordy s Frederickem Stoutbergerem, toho po čertech litoval. Až si vezmu kameru, budu tomu chlápkovi nucen zpřerážet několik kostí. Nemyslete, že to dělám nějak rád. Ale obchod je jednou obchod. Jak bych vypadal, kdyby se rozneslo, že si mě kdejakej podvodník může očesat jako jabloň, a ještě se mi vysmívat? Musím si udržet určitou prestiž, paní.“
Já to celé sledoval a srdce mi pro chudáka Ukridge krvácelo. Je to sice trouba, to se ví, a málem mě uvrtal do maléru, ale tohle jsem mu nepřál. O lidech, které v zájmu dobrých obchodů zmasakroval pan Stoutberger, muselo, soudě podle jeho anatomie, kolovat po londýnském podsvětí mnoho dosti strašných zkazek.
„Je mně líto,“ trval na svém pan Stoutberger. „Proti vám nic nemám, ale toho Ukridge si podat musím. A nemyslete, že ho přede mnou zachráníte,“ pravil mazaně. „Naše firma má oči a uši všude. Dřív nebo pozdějc bude muset tenhle barák opustit, a tehdy ho dostihne trest!“
V tu chvíli se ozvaly kroky a zpoza domu po štěrkové cestičce vyšel Jeeves.
Měl na sobě zase ten kněžský hábit, ale tentokrát s sebou ještě vlekl kameru. Právě tu kameru na stojanu, kolem níž se točila krvavá vendeta rodu Stoutbergerů.
„Ha!“ zvolal pan Stoutberger. „To je vona!“
Jeeves zadumanou chůzí došel až k nám.
„Pan Stoutberger?“ zeptal se truchlivým hlasem.
„To jsem já,“ přisvědčil mstitel. „Co to má znamenat?“
„Jsem pověřen panem Stanleym Featherhaughstonem Ukridgem, abych vám odevzdal tento předmět,“ pravil Jeeves. „Pan Ukridge ho již nebude potřebovat. Prosil mne, abych vám jej předal, pane, a zároveň vám vyřídil co nejupřímnější omluvy za to, že se, ne vlastní vinou, opozdil se zaplacením.“
„Ha!“ zvolal opět pan Stoutberger. „Tak lehce z toho nevyvázne. Ty kosti mu stejně zlámu! To je férový úrok za to, že mi kazí kšefty!“
Jeeves se zatvářil jako na pohřbu.
„Obávám se, pane, že lámání kostí je v tomto případě zcela zbytečné,“ řekl. „Pan Ukridge mi svou žádost svěřil takříkajíc na smrtelné posteli. Byv povolán do tohoto sídla k poslednímu pomazání, zastihl jsem pana Ukridge na prahu říše stínů.“
Pan Stouberger vyvalil oči zvící dvou úplňků.
„Cože? Ten chlap je tuhej?“
„Nepředbíhejme. Pan Ukridge se během své obvyklé ranní procházky stal svědkem hrozící tragédie, pane, neboť spatřil, jak se těžké nákladní auto střemhlav řítí na kotě, hrající si na silnici s klubkem. Neváhaje ani vteřinu, vrhl se doslova pod kola vozu, aby zviřátko zachránil. Avšak život kotěte byl vykoupen pouze za cenu těžkého zranění pana Ukridge. Co se týče jeho kostí, pane, s politováním vám musím sdělit, že nákladní automobil již odvedl veškerou práci za vás.“
Teta Dahlia vytáhla kapesník a jala se do něj štkát. Já samozřejmě věděl, jelikož teta už několikrát viděla Jeevese v akci, že ji ve skutečnosti přepadl nezvladatelný záchvat smíchu.
„Nebylo lehké přimět ho k poslednímu vyznání víry, neboť v posledních záblescích vůle měl starost pouze o vás a vaše nezaplacené zboží,“ dodal Jeeves. To už podle mého soudu kapánek přehnal, ale chlápek Stoutberger se na to chytil a začal se rozpačitě kroutit.
„No, teda,“ vypravil ze sebe. „Když je to takhle, tak já vám povim co udělám. Zabiju vlastní rodinu…“
„Toho snad nebude zapotřebí, pane,“ krotil ho Jeeves.
„Jo, udělám to,“ vedl si zastavárník svou. „Nechám je všecky umřít hladem, poněvadž tu kameru si teda vezmu, a nebudu chtít ani žádný vodškodný.“
„Jste pravý křesťan, pane,“ zlehýnka se uklonil Jeeves. „Náš Pán laskavost vašeho srdce bezpochyby stonásobně oplatí.“
Pan Stoutberger něco zabručel, hodil si na rameno kameru, jako by to bylo pouhé koště a vydal se pěšinou k hlavní bráně.
A v tu chvíli se ozval jakýsi válečný pokřik. Zpoza tůjí nalevo od domu se vyřítil bratránek Bonzo na poníkovi, kterého dostal loni k narozeninám. Nad hlavou mával mojí golfovou holí. Dohonil pana Stoutbergera a věřte tomu nebo ne, majznul ho tím dřevem pětkou po hlavě. Vetešník padl na cestu, upustil kameru a ta se roztřískala napadrť.

Jeeves se laskavě ujal řízení auta, které mělo Ukridge dopravit na nádraží, kde mu co chvíli jel vlak. Teta Dahlia ho vyrazila s okamžitou platností v momentě, kdy jí Bonzo vysvětlil, že napodoboval mužné hrdiny z knížky „Co zváno růží“, jak mu poradil jeho domácí učitel.
Později jsem se do té knížky podíval, a bylo to tam. Jakýsi odporně bohatý majitel pole přichází, aby z ubohého nájemce vydřel posledního floka. Když to zjistí ušlechtilý zchudlý baronet, jeho bratranec – toho nájemce, ovšem to on zatím neví – vyřítí se na svém vraníkovi zpoza hájku cypřišů a udeří ho – toho chamtivého majitele polností - do hlavy rukojetí jezdeckého bičíku. Až na pár detailů to do puntíku sedělo.
Namluvil jsem tetě, že mám nějaké vyřizování na poště, a jel jsem s nimi.
„Do háje, Bertíku,“ hovořil cestou žalostně Ukridge. „Jak jsem asi tak mohl vědět, že ta slátanina je plná takových pitomostí. Jak jsem mohl tušit, že teta Julie je schopná naškrábat takovouhle šílenou zhovadilost, jen aby vyšla vstříc vkusu svých nesvéprávných čtenářů. Ta ženská je příšerně nezodpovědná! A co dělají redaktoři v nakladatelstvích, proč proboha takovéhle zhůvěřilosti rovnou neseškrtají?“
„Asi sis to měl napřed přece jen přečíst,“ mínil jsem.
„Blázníš, koni?“ polekal se Ukridge. „Kdybych měl číst každou ptákovinu…“
Rezignovaně si povzdechl a mávl rukou nad úpadkem lidstva
„No takže jak si stojíme, můj ctěnej bejku. Kamera je v háji, klip je v háji, místo učitele je v háji, a já mám v kufru čtyřicet lahví Super Stimulantu pro Seniory. Jeevesi, zastavte mi příležitostně někde u škarpy, já tam to svinstvo vyhodím.
Reklama!“ zvolal hlasem plným hnusu. „Já se můžu přetrhnout, nastavuju vlastní kůži, aby nějací slabomyslní dědkové mohli chlastat kdejakou břečku, a někdo na tom mohl vydělávat. Něco ti povím, Bertíku. Dny mé bezbřehé filantropie se pomalu, ale jistě začínají naplňovat. Zkrátka už na to nějak nemám sílu.“
Odmlčel se, a chvíli zasmušile sledoval ubíhající krajinu.
„A nebýt tadyhle Jeevese, taky už jsem mohl být po smrti,“ dodal. „Jeeves naštěstí neváhal ani vteřinu, hned běžel za mnou, vzal si to roucho, kameru, a vyptal se mě na podrobnosti. Takhle duchapřítomného maníka jsem snad ještě neviděl.“
„Děkuji, pane,“ ozval se Jeeves od volantu. „Dělám, co je v mých silách, pane.“
Vyložili jsme toho troubu na nádraží a já se s ním rozloučil. Potom šel Jeeves vrátit správci divadla to roucho a ty dva pitomé kníry, co mě stály bezesnou noc. Já si zatím skočil na menší povzbuzovadlo do místního hostince, a jeli jsme zpátky.
Když jsme se vrátili do tetina sídla, situace se již uklidnila. Pan Stoutberger opustil bojiště v taxíku s ledem na hlavě. Trosky kamery byly pietně uschovány na smetiště.
Vystoupil jsem z auta a Jeeves ho jel zaparkovat do garáže. A když jsem si to šinul do domu, zastavil mě najednou strejda George.
„Poslyš, Bertie,“ řekl mi. „Nezlobíš se doufám na mě za to, jak jsem si z tebe trošku utahoval při snídani, hé?“
„Kdepak, strejdo,“ řekl jsem já. „Legraci já mám přece rád.“
„No dobrá,“ pravil strejda. „Co jsem to… aha. Víš, ten tvůj sluha, Jeeves, mi včera dal takovou lahvičku s nějakou léčivou vodičkou, Super Stimulant tomu myslím říkal. Tvrdil, že to zlepšuje celkový stav organismu a tak. A měl pravdu, poslechni. A ještě říkal, že se to nedá nikde sehnat, protože výrobce nemá žádnou propagaci.
Tak já ti něco povím, Bertie. Znám jednoho maníka, co příležitostně dělá do filmu. Jeho podřízení natáčí hlavně takové ty krátké reklamní šoty. Myslím, že mu tenhleten Stimulant vřele doporučím k pozornosti, co ty na to, hé? Ti šikovní hoši z jeho závodu už jistě vymyslí nějaký vtipný děj, který přinutí lidi, aby si to kupovali.“
Zatmělo se mi před očima. „To by bylo fajn, strejdo Georgi,“ řekl jsem.
A co jsem měl říct?

Zbytek pobytu u tety Dahlie proběhl bohudík bez dalších podobných příhod, takže jsem si nakonec přece jen užil zaslouženého odpočinku a poněkud zregeneroval svou tělesnou soustavu. A když jsme se pak s Jeevesem vrátili do Londýna, vzpomněl jsem si, že jsem vlastně chtěl Jeevesovi prokázat nějaké dobrodiní, jako odměnu za jeho výkon.
A tak jsem si řekl, čert to vem, obětuju ty hodiny. Jeeves si to zaslouží.
Vystoupili jsme z vlaku a já si šel koupit noviny, zatímco Jeeves odešel shánět taxíka. A jak jsem tak hledal novinový stánek, najednou mi oči padly na cosi znepokojivě povědomého.
Hned u nádraží byl obchod použitým zbožím, a nade dveřmi se skvěl velký vývěsní štít s nápisem „Stoutberger a synové, bazar a zastavárna“. A ve výloze toho kšeftu, aťsem trajcen, stály ty moje hodiny s žertovným ciferníkem. Zůstal jsem stát a pitomě čučet do výlohy, až o mě chodci zakopávali. Samosebou mi to hned došlo. Jeeves to zařídil telegraficky, když jsme byli na Brinkley Court, a domluvil se se správcem domu, aby si pan Stoutberger mohl hodiny přijít vyzvednout.
„Taxi čeká, pane,“ ozvalo se za mnou.
„Eh, Jeevesi,“ pravil jsem.
„Pane?“
„Tedy… jaksi…“
„Pane?“
„Ale nic, Jeevesi.“
„Prosím, pane. Děkuji, pane.“
„Není zač, Jeevesi.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský