Fantasmagorium

Název: Jeeves a Robin Hood
Autor: Splinter
Téma: P. G. Wodehouse fandom / edwardiánská novela
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Jeeves, Bedříšek Widgeon, Myrtle Dollowayová, Algernon Depointe, pan Farley, Roderick Glossop br />Shrnutí: Trouba Bedříšek se jako obvykle zamiloval a jako obvykle do nesprávné dívky. Vyhledá pomoc geniálního komorníka Jeevese, ale zdá se, že právě to je osudová chyba…
Poznámka: Lemmy je na prázdninách, nebo možná na léčení, těžko říct, a jelikož P G. Wodehouse je (vedle např. E. Poea, Neila Gaimana nebo D. N. Adamse) jedním z mých velkých vzorů a inspirací, rozhodl jsem se věnovat mu tuto poctu. Žádný sex, trošku násilí, pokusy o humor…

Jeeves a Robin Hood

Tohle mi teda vysvětlete. Člověk dělá co může, aby se vyhnul problémům, hledí si svého a nikoho zbytečně neotravuje, a nakonec aby se bál opustit byt, aby se na něj nevrhla parta urostlých chlápků se svěrací kazajkou. A přitom celá ta záležitost začala celkem obyčejně.
Jedna slečna padla do oka kamarádu Bedříškovi. Potkal jsem ho u Trubců, a hned jsem si všiml, že vypadá nějak přepadle. Mě to bylo okamžitě jasné. Hned mi došlo, že se trouba Bedříšek zase zamiloval. Dělává to tak čtyřikrát či pětkrát do roka a průběh je pokaždé stejný. Nejprve oslní svou vyvolenou šarmem, vybraným chováním a vůbec všemi kladnými vlastnostmi, na jaké si vzpomenete, a jaké má mít ten správný mladý muž. Když to začne vypadat dobře, Bedříšek se obyčejně pustí na tenký led. Nestačí mu, že měl napoprvé úspěch, a pokusí se to ještě víc vyladit a vyšperkovat. A přitom pokaždé provede nějakou veskrze příšernou pitomost, díky níž mladé dámě spadnou klapky z očí a začne Bedříška vidět jako naprostého vola, prototyp všech blbů, a někdy, když má velkou smůlu, také jako zvrhlíka nebo zločince. U Trubců se o tom vyprávějí legendy.
No ale já měl starého Bedříška vždycky rád, takže jsem se na něj mile usmál a vybídl ho, ať mi o té mladé dámě něco poví. Bedříšek na mě zůstal zírat.
„No páni,“ vypadlo z něj. „Ty jsi úplný detektiv, Bertie. Jak to, že už to víš?“
„Máš to napsané na čele,“ informoval jsem ho, a věřte nebo ne, ten maník si v tu chvíli fakticky málem sáhnul na čelo, aby se přesvědčil. Takhle zlé to s ním bylo.
„Jedná se o slečnu Dollowayovou. Myrtle Dollowayovou. Bertie, ta dívka je anděl. Skutečný anděl v lidské podobě, ať visím, jestli přeháním. A co jsem já? Vedle ní vypadám jako červ, zašlápnutý do rozehřátého asfaltu. Nedokážu si představit, že by o mě mohla projevit zájem. Ach jo, Bertíku, já jsem zničený člověk.“
Na důkaz toho do sebe obrátil gin s tonikem a objednal si další.
„Poslouchej,“ řekl pak přemýšlivě, a já tušil, co přijde. „Bingo Little mi tuhle povídal, že prý máš k dispozici nějakého chlápka, kterému to fenomenálně pálí, a ten že dokáže rozlousknout každý problém.“
„To je fakt,“ řekl jsem. „Můj sluha Jeeves. Ten člověk je Sokrates a Sherlock Holmes v jedné osobě.“
„Takže by mi možná mohl poradit, nemyslíš? Že bys mi jako na moment pronajal ten jeho úžasný mozek?“
„Zeptám se ho,“ na to já. „Ale stejně jako každý poradce, i on potřebuje znát více detailů.“
„Ty mu dodám,“ řekl Bedříšek a začal pookřívat. „To je vážně moc dobře, že jsem tu na tebe narazil. Bingo říkal, že ten tvůj Jeeves mu několikrát výborně poradil, ale prý se to nakonec vždycky nějak zhatilo. Jenže Bingo není spolehlivý materiál, se kterým by se dalo pracovat. Je hrozně přelétavý, víš, jako motýl, a nevydrží být zamilovaný ani týden do té samé.“
To byla sice všechno pravda, ale od někoho jako Bedříšek to znělo značně pochybně.
„Myslím, že to zkusím,“ rozhodl se. „Zaskočím si odpoledne ke strýčkovi pro nějaké drobné – asi se musí počítat s nějakou finanční režií, viď? – a kolem šesté se u tebe zjevím jako Antoniův duch v Konstantinově stanu.“
„To asi myslíš Maximova ducha v Neronově stanu, ne?“
„Teďs mě spletl,“ zarazil se Bedříšek. „Já vlastně ani nevím, čí duch se to zjevil v čím stanu. Už ve škole se mi tahleta řecká jména dost pletla mezi sebou.“
„Zeptám se na to Jeevese,“ navrhl jsem.
„To udělej,“ řekl Bedříšek. „Ale ať to byl duch čí chtěl v kohokoliv stanu, přesně tak se u tebe zjevím. Platí?“

A tak jsme kolem šesté s Jeevesem očekávali, až se Bedříšek Widgeon zjeví ve stanu Bertieho Woostera, a skutečně se tam asi tak v sedm zjevil.
„Ahoj ahoj,“ volal a dekloboukoval svou hlavu. „Promiň mi to zdržení, strejda se trochu cukal ohledně apanáže. A vy musíte být Jeeves. Tak teda ahoj, Jeevesi.“
„Pane,“ pravil Jeeves, což znamenalo zhruba „Těší mne, že vás poznávám, co pro vás mohu udělat?“
„Nuže, Jeevesi,“ zahájil jsem válečnou poradu. „Pan Widgeon vás přišel požádat o malou radu, ježto jste byl už dříve tak laskav, a poskytl podobnou pomoc několika mým kámošům.“
„Vynasnažím se, pane,“ řekl Jeeves tak nějak k nám oběma.
„Problém je jednoduchý,“ pokračoval jsem. „Pan Widgeon se zamiloval do jedné dívky, a přišel vás informovat o její, řekněme osobnosti, abyste měl nějaký odrazový můstek pro jeden z vašich plánů.“
„Poslyšte,“ řekl Bedříšek, „já zase nejsem takový trouba, abych sám nedokázal vymyslet nějaký plán. V minulosti jsem podobných úskoků vykoumal celé tuny. Jenže teď mám v hlavě nějak úplně vyprázdněno. Asi to bude tím, že tamty předchozí záležitosti byly jen takové momentální poblouznění, zatímco teď je to opravdová láska.“
„To bude ono,“ řekl jsem. „Ale stejný trik lze přece s úspěchem použít i víckrát, ne? Nejsou všechny dívky v určitých ohledech jedna jako druhá?“
Bedříšek se zatvářil rozpačitě a předvedl kratičkou etudu na téma mlčenlivé důstojnosti. Jeeves mu přispěchal na pomoc.
„Domnívám se, že vím, v čem je potíž, pane. Tato mladá dáma by mohla mít mnoho přítelkyň, a mezi nimi by se řízením osudu mohla nalézat jedna, nebo více bývalých lásek zde pana Widgeona. Kdyby pan Widgeon opětovně uplatnil stejný trik, jako v minulosti, objekt jeho současného zájmu by mohl odhalit, jak se věci mají, neboť případný postup by se mohl shodovat s postupem, jaký by tato dáma mohla už znát z vyprávění některé své přítelkyně.“
Bedříšek to vyslechl a poškrábal se za uchem.
„Nemáte tady tlumočníka?“ zeptal se.
„Jeeves říká, že kdybys použil stejnou léčku, slečna Dollowayová by v tobě mohla zvětřit tragickou postavu z vyprávění některé svojí kamarádky,“ řekl jsem.
„Já bych to takhle neformuloval,“ ohradil se Bedříšek, ale pak se zamyslel. „Poslyšte, Jeevesi, vy máte úplnou pravdu. Zdá se, že pověsti o vás nepřeháněly. Aniž byste byl uveden do problému, uhodil jste hřebík na hlavičku.“
„Dělám co mohu, pane,“ na to Jeeves.
„To je ti totiž k vzteku,“ hovořil Bedříšek zase ke mně. „Lidi vždycky jako na potvoru znají přesně ty lidi, které ty zrovna nemůžeš potřebovat, aby znali.“
„Mě to povídej,“ řekl jsem. „Mě například stačí přijít někam do společnosti, kde znají sira Rodericka Glossopa, toho významného chlápka přes cvoky, a jakmile zmíním svoje jméno, mám šmytec a můžu si to zase hasit pryč.“
„No takže co teď?“ ptal se Bedříšek.
„Mimochodem, pane,“ ozval se Jeeves, „nejedná se snad o slečnu Myrtle Dollowayovou, dceru ctihodného pana Rogera Dollowaye, sídlem na Trickester Court?“
Bedříšek vyvalil oči.
„Jak to víte?“
„Čirou náhodou tuto mladou dámu a jejího otce znám, pane.“
„Jeeves zná totiž čirou náhodou každého,“ vysvětloval jsem. „Je členem klubu Ganymed Junior a to je ti, hochu, organizace, vedle níž Černá Ruka vypadá jako parta skautů na lovu odznaků za dobré skutky.“
„Pokud jsem se tedy nezmýlil ohledně totožnosti mladé dámy,“ pokračoval Jeeves. „Snad bych mohl navrhnout jeden plán, který mi už kdysi přišel na mysl. Tehdy jsem totiž, pane, byl zaměstnán u pána, který po mě nikdy nevyžadoval služby tohoto druhu, a proto jsem si v duchu sestavil jakýsi seznam mě známých osob. Potom jsem zaměstnával svou mysl vypracováváním hypotetických případů, o nichž jsem doufal, že by někdy v budoucnosti mohly být k užitku.“
Bedříškovi se do očí vrátil tupý výraz
„Jeeves tvrdí,“ vypomáhal jsem, „že má příslušný plán už dávno v rukávu pro strýčka Příhodu. Dal ho dohromady kdysi, když neměl co na práci, aby nevyšel ze cviku. Je to tak, Jeevesi?“
„Správně, pane,“ pravil Jeeves.
„Mě omejou,“ řekl Bedříšek. „Vás bych teda nechtěl mít za soka v lásce.“
„Taková eventualita by mohla nastat jen stěží, pane,“ pravil Jeeves. „Mohu-li tedy přikročit přímo k samotnému plánu; slečna Dollowayová je dáma, jež překypuje soucitem s trpícími, ať už se jedná o chudý lid, nebo z hnízda vypadlá ptáčata. Klíčem k jejímu srdci je tudíž ušlechtilost. Možná je vám známo, pane, že slečna Dollowayová nechová valné mínění o mladých příslušnících vyšší vrstvy, kteří nepracují, a ani jinak nepřispívají k obecnému blahu. Je proto třeba tento její názor, pokud jde o vás, poopravit. Proto bych navrhoval, abyste při nějaké vhodné příležitosti v mladé dámě vzbudil přesvědčení, že váš rod po vedlejší větvi pochází přímo ze středověkého rodu Locksleyů.“
Bedřišek to zpracoval. „Co je to za hovadinu?“ zeptal se potom.
„Rod Locksleyů, pane, jak možná víte, ale momentálně si nemůžete vzpomenout,“ řekl taktně Jeeves, „je rodem, z něhož podle seriózních historiků pocházel sám Robin Hood, muž známý svým dobročinným postojem k nuznému lidu nottinghamského kraje.“
„Vážně?“ Bedříšek nad tím začal hloubat. „Člověk by řekl, že pocházel z rodu Hoodů, ne?“
„Robin Hood byla zbojnická přezdívka, pane, jíž tento statečný muž a šlechtic maskoval svou pravou totožnost.“
Jeevese tato věta musela stát určité úsilí. Dobře jsem věděl, že přístup Robina Hooda a jemu podobných neschvaluje. Podle jeho názoru Robin cpal chudákům peníze jen proto, aby ho nepráskli vrchnosti. Když člověk požívá všech výhod šlechtického stavu, a místo toho pobíhá v dešti po lese, a riskuje hněv krále, jen aby se mohl přátelit s partou zlodějů a otrhanců, to podle Jeevesova názoru nesvědčí o přílišné důstojnosti ani inteligenci. Teď však Jeeves sledoval výhradně úspěch plánu, a jako pravý oddaný služebník to dělal kvůli mně a Bedříškovi. Jestli chce slečna Robina Hooda, prosím, ať ho má. To se mi od něj líbilo, a tak jsem ho podpořil.
„To je náhodou moc dobrý plán,“ řekl jsem. „Musíš jenom dodat, že veškeré dokumenty o této rodové větvi se někam ztratily.“
„Správně, pane,“ řekl Jeeves. „Navrhoval bych říci, že je zničila pomstychtivá normanská šlechta.“
„To by šlo,“ přemítal Bedříšek. „Má to tu výhodu, že strejda se s mými dívkami zásadně nebaví, takže se o tomto nevinném podvůdku nic nedozví.“
„Plán, který jsem se osmělil navrhnout, má nicméně jisté podmínky,“ pravil Jeeves. „Nestačí pouze mladé dámě říci, že jste potomkem Robina Hooda, pane. Mám za to, že toto tvrzení budete muset doložit skutky.“
„To znamená?“ tázal se Bedříšek.
„To znamená, pane, že slečna Dollowayová od vás bude očekávat, že se také jako Robin Hood zachováte,“ naservíroval mu to Jeeves. Bedříšek zbledl a zapotácel se.
„Pane na nebi! To mám v zeleném suknu běhat po lesích a okrádat hrabata a biskupy?“
„Nic tak drastického, pane,“ řekl Jeeves. „Spíše jsem měl na mysli čas od času podarovat mincí nějakého žebráka, tu a tam pronést úsečné slovo o bytové a zaměstnanecké politice vlády, a hladit po vlasech chudé, otrhané děti z nuzných čtvrtí.“
„Ty první dvě věci, dejme tomu,“ řekl Bedříšek. „Ale hladit děti po hlavách odmítám. Posledně mě jeden takový spratek nakopnul do kolena, že jsem tři dny nemohl hrát golf.“
„Prosím, pane,“ děl Jeeves.
Potom si Bedříšek znovu ověnčil hlavu kloboukem, vznesl hold Jeevesovu mozku a mé ochotě mu ho zapůjčit, a měl se k odchodu.
„Mimochodem, Jeevesi,“ řekl Bedříšek ještě ve dveřích. „Nevíte náhodou, čí duch se to zjevil v čím stanu?“
„Domnívám se, že máte na mysli Caesarova ducha v Brutově stanu, pane,“ řekl Jeeves. Bedříšek se otočil na mě.
„Měli jste to předem smluveno?“ zeptal se.
„Rozhodně ne,“ řekl jsem. „Jeeves ti to podal z čisté vody. Zíráš, co?“
„Zírám, kamaráde. Měl jsi pravdu. Je to génius,“ řekl Bedříšek a byl pryč.

Následující týdny jsem Bedříška nevídal, ale od zvědů jsem získával zprávy z terénu. Mládenci u Trubců čas od času trousili poznámky v tom smyslu, že Bedříšek už definitivně ztratil soudnost, a z toho jsem poznal, že Bedříšek plní Jeevesovy intrukce. Býval viděn ve společnosti štíhlé světlovlasé dívky – což byla podle všeho slečna Myrtle Dollowayová, pokud se už Bedříšek nestačil mezitím zamilovat do další – a tehdy se choval divně, až podezřele. Jako by jeho srdce náhle zahořelo pro strádající lidové masy. Když k němu přistoupil nějaký otrapa, zahleděl se na něho Bedříšek nyvým zrakem a obdařil ho almužnou, zatímco dříve by mu věnoval maximálně tak opovržlivý pohled. Mezi spodinou se patrně rozšířila zvěst, že čtvrtí poblíž Trickester Court se občas prochází jakýsi pološílený mecenáš, který se chce předvést před slečnou, a na Bedříška a slečnu Dollowayovou už tam zpravidla čekaly davy flákačů. Zaslechl jsem dokonce posměšnou přezdívku „svatý Bedříšek z Asisi“. Bedříšek také v hospodách házel do placu pití, a vyjadřoval se pohrdavě o policii, přičemž jedině tato poslední činnost ho nestála žádné sebezapření.

„Jeevesi, mé srdce krvácí pro starého Blicestera,“ řekl jsem jednou odpoledne, probíraje se poštou.
„Pane?“
„Bedříškův strejda,“ vysvětloval jsem. „Tahle legrace ho zřejmě přijde na pěkné prachy, a to ani netuší, do které studny svoje těžce nabyté peníze vyhazuje. To je ale jediná stinná stránka tohoto případu. Ve všech ostatních ohledech vychází perfektně.“
„To rád slyším, pane,“ pravil Jeeves a levý koutek úst se mu nadzvihl asi tak o desetinu milimetru, což u něj vyjadřuje maximální uspokojení.
„Ještě že se Bedříšek nezamiloval dejme tomu do Honorie Glossopové,“ nadhodil jsem zamyšleně. „Za čího potomka byste ho pak vydával, Jeevesi?“
„Takto z hlavy těžko říct, pane,“ řekl Jeeves. „Snad Viléma Dobyvatele. Avšak každý problém nelze řešit pouhým falšováním rodokmenu, pane.“
„No asi máte pravdu,“ řekl jsem. „Poslechněte, ta pozvánka v poště, no ta na ten dobročinný večírek v Baron Street, od koho to může být? A proč je na místě odesílatele ta zubatá čára?“
„Tento večírek pořádá Výpomocný Vzdělávací Výbor Válečných Veteránů, pane. To, co považujete za zubatou čáru, pane, je zkratka názvu tohoto charitativního spolku. Pozvánku jsem si dovolil obstarat a přinést osobně.“
„Proč to, Jeevesi?“ ptal jsem se. Jeeves nedělá nic jen tak, víte. Jestliže hodlá mladého pána odeslat na lidumilný večírek s charitativní tombolou, pak za tím musí vězet nějaký konkrétní záměr, nebo cíl.
„Trojnásobným předsedou tohoto spolku je ctihodný pan Roger Dolloway, pane,“ řekl Jeeves. „Na dobročinném plese, kde se očekává jeho čtvrté zvolení do funkce předsedy, bude předávat veteránům afghánské války výtěžek z dobročinné tomboly, a není vyloučeno, že při této příležitosti oznámí zasnoubení své dcery, pane.“
Sesumíroval jsem si tyto informace, a vyšel mi překvapivý výsledek.
„Páni,“ zvolal jsem. „Takže Bedříšek ten váš plán dotáhl až do konce!“
„Téměř, pane,“ pravil Jeeves. „Rozhodující branku bude teprve nutno vsítit. Opovážil jsem se předpokládat, že byste rád byl u toho, pane.“
„To jste předpokládal správně,“ řekl jsem. „Poslechněte, vy jste génius. Byl jsem přesvědčen, že Bedříšek udělá všechno pro to, aby ten váš skvělý manévr nějak zhatil, protože on už je takový, ten náš Bedříšek. Ale vy, Jeevesi, vy jste dal do kupy úžasný plán, který i tak prvotřídního troubu provedl úskalími a zavezl loď jeho života do útulného přístavu.“
Odmlčel jsem se a zamyslel.
„Lidé jsou v mnoha směrech zvláštní, a já už to nějakou dobu pozoruju, Jeevesi,“ řekl jsem.
„Pane?“
„No, na každou hloupost po vás chtějí písemné vyjádření, opatřené div ne biskupskou pečetí. Ale takovouhle nehoráznost vám zbaští beze stopy podezření. Taky jste si toho všiml?“
„Ano, pane.“
„Zvláštní, že?“
„Poněkud pozoruhodné, pane.“
„Moc bych se divil, kdyby se vám Bedříšek královsky neodvděčil,“ dodal jsem.
„Jste velice laskav, pane,“ řekl Jeeves a naznačil lehkou úklonu.
„A vy si to zasloužíte,“ já na to. „No takže abych se šel chystat na tu dobročinnou trachtaci, ne? Připravte mi ten modrý oblek s tenkým proužkem a tu zelenou vázanku.“
„Tu zelenou vázanku nikoliv, pane,“ řekl Jeeves. „Snad tu…“
„Jeevesi,“ pravil jsem přísně. „Woosterova vděčnost je široká a veliká, ale má své meze. Když říkám tu zelenou vázanku…“
„Ehm, pane,“ odkašlal si Jeeves. „Na dobročinném plese se bude nacházet několik desítek válečných veteránů afghánské války. Patrně by nepůsobilo dobrým dojmem, kdybyste se dostavil v barvách pluku Mully Akhaba Chána, který v poslední válce zcela rozdrtil britské síly.“
Změkl jsem. „Ještě že vás mám, Jeevesi. Děkuji vám.“
„Není zač, pane.“

Tak jsem se teda hodil do gala a vyrazil ochutnat večer. Cestou jsem se ale ještě na skok stavil v jednom moc šikovném zastrčeném podniku, který v sezóně nabízí pomocnou ruku mládencům, již spěchají za nějakou společenskou povinností. Rozumíte, nebál jsem se toho, že by na tom dobročinném mejdanu chybělo občerstvení, to dá rozum, že váleční veteráni nebudou pít mléko se strdím. Přesto jsem cítil určitou, řekněme trému, poněvadž na večírek podobného ražení jsem už dlouho nezavítal, pokud vůbec někdy. A tak jsem si řekl, že to bude chtít nějakou malou vzpruhu, abych na samotnou akci dorazil už v takové té náladě, odpovídající duchu bojového kamarádství, protože jsem předpokládal, že právě takové rozpoložení tam bude panovat.
A v téhle osvěžovně jsem zčistajasna natrefil na jednoho maníka, kterého jsem neviděl jak je rok dlouhý. Nevím jestli jsem vám o něm už vyprávěl, Adolf Stiffham, zvaný Stiffy, co se neobyčejnou souhrou šťastných náhod oženil s dcerou starého Boscomba, nadevšecky vyhlášeného lakomce a vzteklouna. No to je jedno, v událostech dnešního večera nehrál žádnou větší roli, snad jen tu, že se můj pobyt tady trochu protáhl. Museli jsme toho hodně probrat, řeč přišla na tohle, ono i támhleto. V jednom momentě tohohle přátelského pokecu, když se hovor stočil na Stanleyho F. Ukridge a jeho zvrácený nápad chovat na venkově slepice, mě Stiffy upozornil, že jsem místo slova „veterinář“ užil slova „veterán“ a mě se najednou rozsvítilo. Ti chlápci, co fušují do analýzy nevědomí, asi budou mít v lecčem pravdu, neboť já na ten charitativní mejdan úplně zapomněl, a sám jsem si ho takto mimoděk připomenul.
„No páni,“ zvolal jsem. „Vždyť já už mám dávno být někde jinde! Mluvím tady o úhynu slepic, a úplně mi vypadla z hlavy afghánská válka! No nic, to ti vysvětlím jindy, ale jestli chceš něco slyšet, tak se přidrž stolu. Bedříšek Widgeon dneska oznámí zasnoubení.“
„To mě podrž,“ hlesl Stiffy. „To teda nestačím zírat. Slyšel jsem nějaké zvěsti, že mu přeskočilo. Ale na druhou stranu, možná že to z něj právě udělalo člověka, se kterým se děvče může zasnoubit.“
„Ještě to není oficiální,“ vysvětloval jsem, přivolávaje přitom číšníka. „Ale zítra si určitě přečti společenskou rubriku.“
„Ooffy Prosser zešílí,“ mínil Stiffy. „Až dosud se Bedříšek držel, a Ooffyho kurs sázek dost poklesl, protože nikdo už nevěřil, že by Bedříšek vlezl do chomoutu. Aspoň ne s příčetnou dívkou. Po tomhle vyletí kurs nahoru jako splašený bažant, a Ooffy to nebude moct odmítnout, protože už v sázkách obral příliš mnoho mládenců. Měl bych si taky přihodit.“
„Tak teda adios, Stiffy,“ loučil jsem se. „Jdu se stát svědkem nejnepravděpodobnějšího okamžiku v dějinách vztahů mezi pohlavími, a chci dorazit včas a v pořádku.“
„Tak cukrú cukrú, Bertie.“

Když jsem dorazil do Baron Street, večírek se zdál být v plném proudu. U vchodu si moji pozvánku a svrchník převzal nějaký chlápek, co byl nejspíš příslušníkem nějakého spojeneckého afghánského kmene a já vplul do vřavy naštěstí už nikoli válečné.
Celkově to vypadalo, že účast je hojná a všichni přítomní se veselí. Rozhlížel jsem se po sále, abych našel Bedříška, ale po novodobém Robinu Hoodovi nebylo ani stopy. Pomyslel jsem si, že se nejspíš nachází někde v místnosti s občerstvením, a tak jsem se tam chtěl vydat, ale ještě předtím jsem si zakoupil pár lístků do tomboly. Nechtěl jsem vedle Bedříška vypadat jako krkoun, tak jsem jich vzal hned pět, abych zvýšil svoje šance něco vyhrát. Ten chlápek od tomboly zrovna hrál karty u stolku, který zpola zakrýval závěs, ale když mě zmerčil, přerušil hru a šel se mi věnovat. Přátelsky mi pokynul, odtrhnul lístky a moje drobné uschoval do jakéhosi příručního trezorku, co ležel před ním na stole.
„Ahoj ahoj,“ řekl jsem mu, nasávaje každým nádechem bodrou atmosféru tohoto podniku. „Pan Widgeon nebo pan Dolloway jsou tady?“
„Toho prvýho pána neznám,“ pravil ten dobrý muž. „Ale pan Dolloway příde cobydup. Hádám ho cosi zdrželo.“
Spokojil jsem se s tímto vysvětlením a chtěl se podívat po Bedříškovi. Vzal jsem to po okraji tanečního parketu, když vtom kolem mě prosvištěl jakýsi rotující čtyřnohý živočich a málem mě srazil k zemi.
„Omlouvám se, pane,“ řekl ten podivný tvor a rozpadl se vedví. Poznal jsem Jeevese a vedle něj stála jakási chichotající se ženština, vyhlížející jako komorná nebo kuchařka, co má volný večer a hodlá ho jaksepatří využít.
„Kde se tady berete, Jeevesi?“ podivil jsem se. „Snad nejste taky veterán afghánské války?“
„Nikoliv, pane,“ pravil Jeeves. „Veteránem afghánské války je jeden můj strýc. To on mne sem dnes pozval, a laskavě mi také věnoval pozvánku pro vás, pane.“
„Tak vyřiďte strýci všemožná pozdravení a díky,“ řekl jsem. „Robina Hooda jste tu někde náhodou nezmerčil?“
„Pan Widgeon se patrně nachází v hostinském sále, pane,“ řekl Jeeeves. „Vyčkává tam příchodu pana Dollowaye a slečny Dollowayové. Bude mile překvapen, že vás uvidí.“
„To jistě, a je to hlavně vaše zásluha,“ řekl jsem. „Tady je pětka a pozvěte svou přítelkyni na něco dobrého.“
„Mnohokrát děkuji, pane,“ řekl Jeeves a já ho ponechal rukám jeho tanečnice.
„Jů, Reggie, takovej fajnovej a veselej mladej pán,“ zaslechl jsem ještě za sebou, když jsem se vzdaloval od křepčícího páru. Rád bych si poslechl, co na to Jeeves, ale to už mne osud vehnal do hostinského sálu. Ten byl pěkně rozlehlý, a pohyboval se v něm odhadem menší pluk i s domorodými nosiči. Řekl jsem si, že použiju taktiku indického lovce tygrů. Ten neběhá sem tam po džungli, aby objevil tygra, nýbrž se usadí poblíž napajedla a čeká, až tygr přijde sám.
Tak jsem se tedy usadil u napajedla a požádal toho sáhiba za barem, aby mne napojil. Učinil tak, a já se jal vyhlížet, až se k prameni přijde osvěžit Bedříšek.
Místo Bedříška mi však padl do oka jakýsi mládenec, který stál poblíž. Usrkával nějaký drink, a na tváři měl výraz chronického žalu. Bloudící duše, jak by možná řekl Jeeves. Zdál se vyzařovat přesně opačné rozpoložení, než jaké zrovna plnilo duši Bertrama Woostera. Zželelo se mi ho, neboť jsem cítil, že v tento den by měli být všichni šťastni.
„Jářku, hola, hola, kamaráde,“ řekl jsem, nebo něco v tom smyslu, a vložil jsem do toho patřičnou dávku bodrosti. Žaluplný mládenec ke mně otočil hlavu rychlostí splaskávající pneumatiky.
„Hé?“ otázal se.
„Jenom jsem chtěl říct, že vypadáte nějak zkroušeně,“ vysvětloval jsem. „Což se mi zdá trochu v kontrastu tady s tou veselou společností. Existuje něco, čím by vás šlo kapku rozveselit?“
„Mne už nemůže rozveselit nic na světě,“ pravila ta zmučená duše, a vnitřním zrakem těkala po zasmušilých krajích, známých jen trpícím zatracencům. „Snad jen,“ dodala ponuře, „snad jen kdyby spadnul lustr a oddělal toho mizeru Widgeona.“
To mne zaskočilo. Nečekal jsem, že by na území tohoto pohostinného a skotačícího kmene mohl Bedříšek nalézt tak zavilého nepřítele.
„Bedříšek Widgeon je ale můj kámoš, poslechněte,“ namítal jsem.
„To vás lituju,“ pravila zmučená duše. „Ale máte aspoň to štěstí, že se ten zlosyn dneska zasnoubí, takže vám nebude moci jednou vrazit dýku až po rukojeť do zad, a pak s ní za ďábelského chechotu otáčet v ráně.“
Rozsvítilo se mi. Situace, podepřená tak výmluvným proslovem, byla náhle jasná. Bedříšek vyfoukl slečnu Dollowayovou před nosem tomuhle maníkovi, a on se rozhodl rozdírat své srdce a stupňovat svou trýzeň tím, že zaskočil shlédnout jejich zásnuby. Tato důslednost se mi na podobných mládencích líbí, poslechněte. Když trpět, tak pořádně. Mnohý by na jeho místě prchl někam do kolonií a dal se tam k nějaké sektě, která lpí na životě asi jako depresivní lumík.
„Já vás chápu, brácho,“ řekl jsem mu konejšivě. „Ale tak to v životě chodí. Kdybych já vám měl vyprávět, poslouchejte…“
Byl bych ještě chvilku pindal nějaké takové povzbuzující blbinky, a pak bych nejspíš pozval chlápka se zmučenou duší na panáka, když vtom mne přerušil nějaký kravál, který se sem linul od tanečního sálu.
Vzápětí jsem spatřil, jak se k baru žene Bedříšek. Zdálo se, že někdo mne předešel, a zahájil lov na tygra beze mne, neboť mu v patách byla skupina nadháněčů s pořadatelskými páskami. Bedříšek kličkoval, a pod paží svíral jakousi bedýnku či kufírek. Kličkoval dost nešikovně, protože měl zjevně nasáto. Toto podivné představení mne natolik zaskočilo, že jsem jen seděl a nebyl schopen pohybu. Jen jsem pozoroval, jak jeden zvlášť obratný nadháněč nadbíhá své kořisti zprava a skládá ji na zem ukázkovým ragbyovým útokem. Vzápětí se na Bedříška sesypala celá hromada těl a pohřbila ho pod sebou.
„Ha,“ pravil zmučený chlápek s trpkým uspokojením. „Doufám, že mu zlomili vaz.“
„Ale proč ho nahánějí jako afghánští chrti?“ ptal jsem se nervózně. Situace se mi pranic nelíbila.
„Tak co se to tady děje?!“ volal jakýsi chlap, co byl patrně afghánským banditou a zároveň vrchním pořadatelem, a rázně si klestil cestu přihlížejícím davem.
„Von chtěl ukráct kasu s penězma za tombolu,“ žaloval jeden z těch, kteří skolili prchajícího Bedříška, a já poznal, že to, co Bedříšek nesl pod paží, je ta samá bedýnka, do které ten maník od tomboly ukládal peníze.
„Cože?“ vzkřikl vrchní bandita. „Utýct s prachama pro vdovy a sirotky?“
Podřízení bandité vstali z Bedříška a postavili se k raportu před svým velitelem. Bedříšek setrval na zemi a vypadal, chudák, špatně. Vlasy mu povlávaly tak nějak všude kolem hlavy a zdálo se, že dostal ošklivý tik do jednoho oka. Pohled, který takto skýtal, mi připadal tragický, naproti tomu zmučený chlápek už nevypadal tolik zmučeně, a dokonce se trochu pochechtával.
„Tak co?“ otočil se vrchní nadháněč zvěře k Bedříškovi. „Proč ste se chtěl vypařit s těma prachama, hé? Takovej nóbl hejsek a nestydí se ukráct peníze vod huby vdovám a sirotkům po hrdinnejch vojákách?“
„Ale tak to přece není,“ bránil se Bedříšek ze svého nevýhodného postavení. „Tohle přece vůbec nejsou žádné peníze z tomboly!“
„Jakto že né?“ ptal se jeho přemožitel. „Sou to ty mergle z tomboly, Frede?“
Jedním z nadháněčů byl i chlápek, co prodával lístky do tomboly, a to byl právě oslovený Fred.
„Jasně že sou,“ potvrdil. „Zrovna sem prodal poslední dva lístky, ne, a chci kasičku jako zamknout, ne. A tenhlencten chlápek, co s náma celou dobu v kamrlíku mazal deku, najednou vyskočí, popadne kasu a bere roha, ne.“
Zapřemítal jsem. Takže Bedříšek seděl celou dobu u toho stolku za závěsem, a hrál karty s válečnými veterány a afghánskými bandity. Proto jsem tu na něj marně čekal. Ale nešlo mi, k čertu, do hlavy, proč by si Bedříšek najednou usmyslel zcizit výtěžek z tomboly. Takové sklony nikdy nejevil. Je pravda, že jednou štípnul auto jednomu kapitánovi indické armády, ale tehdy byl v závažné situaci a v ohrožení života. Hazard ano, loupež nikoliv, bylo heslo, které by si Bedříšek mohl vtisknout do erbu.
Upřel jsem pozornost opět na hlavní dějství.
Na jeviště vstoupily nové postavy. Jednou z nich byl takový starší chlápek s vousem, působící dojmem nějakého roztržitého profesora nebo sběratele. Vedle něj stála vyšší světlovlasá dívka s takovým oduševnělým, ale přitom milým výrazem. Oba se tvářili překvapeně a rozrušeně.
„Myrtle…“ řekl zmučený chlápek, a začal se zase tvářit zmučeně, jako by chtěl dohnat, co zameškal.
„Co se to… ehm… pane Higginsi, co se to, chci říci, děje?“ zeptal se rázně ten nový chlápek a já pochopil, že to nejspíš bude pan Dolloway, předseda toho spolku na V.
„Tady tendle maník se pokusil votočit kasičku s prachama z tomboly,“ oznámil mu vrchní bandita, řečený Higgins. „Tady kluci ho ale naštěstí včas zmerčili a podrazili mu perka.“
„Ale, ale, ale,“ pokoušel se vstoupit do rozhovoru Bedříšek, zvedaje se z podlahy.
Pan Dolloway se na něho přísně zahleděl.
„Překvapujete mne, eh, překvapujete a zarmucujete, pane Pidgeone,“ mínil.
„Widgeone,“ opravil ho Bedříšek.
„Viď, že ne? Viď, že ne co?“ ptal se pan Dolloway.
„Widgeon,“ opakoval Bedříšek. „Tak se jmenuju, ne Pidgeon.“
„Skutečně, eh? Už při prvním setkání jsem měl dojem, že slyším Widgeon, že, ale domníval jsem se, že, ehm, jsem se musel přeslechnout, neboť jsem, ehm, nepokládal jaksi za možné, že by se někdo jmenoval Widgeon. Ale, ehm, k jádru věci. Proč jste, ehm, pane Widgeone, zamýšlel odcizit výtěžek z dobročinné, tedy jaksi tomboly?“
„Tohle přece nejsou peníze z tomboly, krucipísek,“ na to Bedříšek.
„Tak proč zdrhal jako když mu za patama hoří, co?“ chtěl vědět vrchní lovčí Higgins.
Bedříšek zrudl a hned zase pobledl. Polkl, nadechl se, otevřel ústa a zase je zavřel.
„Von si to asi poplet s těma lováčema z pokra,“ ozval se další hlas, a zpoza řady banditů vystoupil jeho majitel. Byl to mrňavý chlápek jako houžvička, na sobě měl značně sešlý oblek, a jednu nohu měl evidentně dřevěnou. Válečný veterán jako když vyšije. Prořídlé a prošedivělé vousy vypadaly, jako by se do nich někdo pustil nůžkami na živý plot.
„S, ehm, lováčema z pokra?“ tázal se pan Dolloway.
„Jo,“ přisvědčil veterán. „Von tadyhle ten pán se mnou a dalšíma hošima hrál vedle pokra. A prachy, co vyhrál, si dával na stůl do takovýho podobnýho kufírku. Vobehrál mě vo všecko. Vo všecičko.“ Mrňavý mužík se celý rozechvěl a začal si rvát plné hrsti vousů. „Řikám mu; pane, maj slitování, dyť já mám doma kupu dětí a todle je celá moje vojenská penze. A von né, prej; ty prachy sem vyhrál, tak sou moje. Co řeknu doma dětem? Jak se podivám do těch jejich voček, kerý se mě budou ptát; táto, kde je ten chleba, cos nám sliboval? Kde je ta kapka mlíka do kafe? Kde je…“
„Jakže?“ ptal se s hrůzou pan Dolloway.
„Tak tak. A vostatní kluci na něj, že je to vod něj jako nefér, vobrat mě vo všecky peníze, ale von né a né, tak do něj někdo strčil, von popad trezórek a mazal pryč. A přitom asi šáhnul vedle a sebral tu kasičku s tombolou, poniváč ležely na stole hnedky vedle sebe.“
Bedříšek těkal z osoby na osobu zmateným zrakem. Sledoval, trouba nešťastná, jak se kolem něj všechno rozpadá v trosky a obrací se vniveč.
„Tedy, ehm, že ano,“ řekl přísně muž, jehož osud stále více vzdaloval od možnosti stát se Bedříškovým tchánem. „Obehrát v mrzkém karbanu, že, tohoto válečného invalidu, jež, ehm, nasazoval svůj, řekněme, život v divokých polopouštích drsného, není-liž, Afghánistánu za svou vlast, a potom, ehm, se dát na útěk s penězi, které, chci říci, měly posloužit coby jaksi nepatrná útěcha manželkám a dítkám těch, kteří neměli takové štěstí, a z války se, tedy, živí nevrátili…“
V tomhle bodě tomu rozhořčenému ctihodnému hochovi došel dech, takže tam zůstal stát a vztekle lapal po vzduchu.
„Ach, Bedřichu,“ pravila s tichou výčitkou slečna Dollowayová. „Proč?“
Bedříšek nevěděl. Stál tam jako ukázkový exemplář na koloniální výstavě o obyvatelstvu Idiotistánu a nevypravil ze sebe ani slovo. Bandité se mezitím očima beze slov domlouvali, jakým způsobem bude nejlépe ho lynčovat.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ zvolal vítězoslavně chlápek, jehož duše už zřejmě nebloudila, naopak nalezla svůj cíl a jala se k němu radostně cválat.
„Algernone?“ pravila slečna Dollowayová. „Ty jsi tady?“
„Ano, jsem,“ tvrdil Algernon. „A chci vám říct to, co jsem prokouknul už dávno. Jakýpak je tenhle chlápek Robin Hood? Pchá! Obchází dobročinné plesy a obírá chudáky o peníze – z tomboly, z penze, jemu je to jedno. Štípne co uvidí. Hned jsem z něj měl takový divný pocit.“
„Hele, teda…“ řekl jsem, protože jsem cítil, že by se Bedříška měl někdo zastat, ale zase jsem nechtěl, aby si o mě obecenstvo myslelo, že jsem komplic, co mu kryje záda.
„Dobrá tedy, že ano,“ pravil pan Dolloway a zase se obrátil na Bedříška. „Myslím, ehm, že bychom to mohli vyřešit bez zásahu, jaksi, policie, že. Tak tedy, sbohem, pane Widgeone.“
Bedříšek upřel dlouhý a smutný pohled na slečnu Dollowayovou, jenže ta měla oči jen pro toho maníka Algernona. Učebnicový případ dívky, které právě spadly z očí šupiny. Algernon zase skýtal obrázek chlápka, který prošel stavem zmučenosti a vstoupil do stádia euforie. Bedříšek poznal, že jeho angažmá v celé záležitosti je u konce, dlouze si povzdechl a vystřídal Algernona u kormidla lodi beznaděje, plavící se po ničím neředěném oceánu zoufalství.
Načež odplul, aniž si mne vůbec všiml. Suita banditů ho doprovázela ven, aby snad ještě cestou nečajznul nějaké šperky nebo hodinky.
Obrátil jsem se k baru a přivolal obsluhu.
„Doporučoval bych skotskou, pane,“ řekl Jeeves, který se mi nepozorovaně zhmotnil za zády.
„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Viděl jste to? Neuvěřitelné, co?“
„Ano, pane,“ přitakal Jeeves.
„Ten mamlas má štěstí na dosah ruky a takhle to pohnojí. To je do nebe volající.“
„Ano, pane,“ řekl Jeeves a měl pravdu.

Považoval jsem to za prohranou bitvu, a ve stejném smyslu se vyjádřil i Jeeves. Nebýt toho, že jsem v té osudné tombole vyhrál celkem hezkou konvici na čaj ve tvaru porcelánového psa, měl bych celý večer za ztracený.
Celý tenhle pohnutý případ tím ale neskončil. Asi týden nato jsem zaskočil k Trubcům, a zjistil, že ostatní mládenci se na mě dívají skrz prsty. Bodejť, protože jsem to byl já, kdo neuváženě vypustil fámu o tom, že Bedříšek zakotví v manželství. Stiffy to utíkal vyžvanit hned, jak jsme se ten večer rozloučili. Hoši od Trubců, rozradostněni vyhlídkou na zruinování Ooffyho Prossera, se hned pustili do uzavírání vysokých sázek. Jediné, čeho tím dosáhli, bylo, že se Ooffyho bohatství opět rozrostlo.
Pouze Tuppy Glossop byl ochoten se se mnou bavit, protože moudře předvídal, že Bedříšek opět ztroskotá a vsadil si proti němu.
„Chudák Bedříšek,“ pronesl, když jsme se usadili v kuřáckém salónku.
„Přesně tak,“ řekl jsem já. „Byl jsem u toho, když to zazdil. Nevypadal dobře.“
„A ani se v nejbližší době dobře mít nebude,“ mínil Tuppy. „Vzal si ho do parády strejda.“
„Starý Blicester přišel na to, kam Bedříšek cpal jeho peníze?“ tázal jsem se.
„Ne, já myslím mého strejdu,“ vysvětloval Tuppy. „Pozval si ho na vyšetření.“
Hlt skotské mi zaskočil v hrdle. Tuppyho strýc totiž, abyste rozuměli, není nikdo jiný než hrůzu budící psychiatr sir Roderick Glossop. Bedříška stíhala rána za ranou.
„Ale proč?“ ptal jsem se. „Ten malér z toho plesu se přece vysvětlil. Bedříšek ty prachy ukrást nechtěl. Vyhrál je v kartách, a to by snad tvůj strejda dokázal akceptovat, ne?“
„Strejda, teda teď myslím zase Bedříškova strejdu, ho totiž nedávno načapal, jak si v přijímacím salóně nacvičuje lukostřelbu. Bedříšek mu nechtěl říct, proč to dělá, tak ho jeho strejda objednal k mému strejdovi na pohovor.“
„Do háje, to je zlé. I kdyby Bedříšek uvedl tucet rozumných důvodů, tvého strejdu nepřesvědčí, že mu neharaší. A pro střelbu z luku v přijímacím salónu asi ani žádný rozumný důvod uvést nejde.“
Na sira Rodericka neplatí rozumné argumenty a já sám bych mohl hodně vyprávět. Považuje za šílence prakticky každého, kdo se v nejmenším odchýlí od způsobu života, jaký sir Roderick považuje za přijatelný. I kdyby Bedříšek přiznal, že to dělal kvůli dívce, nepomůže mu to. Jsou prostě způsoby dvoření, jaké mladý muž z dobré rodiny provozovat může, a jsou způsoby dvoření, jaké provozovat nemůže, tak to vidí sir Roderick, jemuž vlastní služebnictvo s něhou přezdívá Pekelný Čingis.
Vyptal jsem se Tuppyho ještě na nějaké další podrobnosti, a on mi poskytl tolik informací, kolik sám znal. Viděl jsem, že jde do tuhého, a fronta že se povážlivě sune směrem ke spojeneckým pozicím. Bylo nutno jednat.
„Tady pomůže jedině Jeeves,“ řekl jsem, a vydal se za ním.

„Jeevesi,“ volal jsem, hned jak jsem vešel do bytu. Nečekal jsem, až se zviditelní a vpadl jsem do kuchyně. A tam, věřte nebo ne, stál ten chlápek s dřevěnou nohou, co ho Bedříšek na plese obehrál o jeho válečnou penzi. Stál tam a do kapsy si právě strkal malou ruličku bankovek.
„Co to má znamenat, Jeevesi?“ zeptal jsem se. „Vy se znáte s tímhle člověkem?“
„Ano, pane,“ přikývl Jeeves. „Pan Farley býval vojenským ošetřovatelem, a byl natolik laskav, že kdysi v jedné bitvě zachránil život mému strýci, který, jak si jistě vzpomínáte, pane, bojoval v afghánské válce. To on mne s panem Farleym seznámil.“
Přestával jsem tomu rozumět.
„A vy mu za to dodnes vyplácíte nějakou odměnu, či co?“
„To né,“ hájil se válečný invalida, řečený Farley. „Tehdá to byla moje povinnost, pane, za to bych si nikdá nevzal ani vorla.“
„Tak proč mu teda dáváte svoje peníze, Jeevesi?“ tápal jsem dál v tomto bludném kruhu. „Nebo jste snad taky potomkem Robina Hooda?“
„Mám za to, že nikoliv, pane,“ pravil Jeeves. „Ježto už tedy nemohu zapírat, povím vám celou pravdu, pane. To já navedl pana Farleyho, aby vyzval pana Widgeona k partii pokru, pane.“
„Vy? Ale proč?“
„Pan Farley je v pokru skutečným mistrem, pane,“ řekl Jeeves a pan Farley se skromně zapýřil. „A jako takový dovede též nadobyčej dobře prohrávat, je-li toho zapotřebí. Znal jsem vášeň, již pan Widgeon chová k hazardním hrám, a věděl jsem, že neodmítne.“
„No ale do háje zelenýho,“ skočil jsem mu do řeči. „Já pořád nechápu proč?“
Jeeves si odkašlal.
„Velice nerad bych si dovolil překračovat postavení, jež mi přísluší, pane…“ začal.
„Jen se nebojte,“ vyzval jsem ho. „Mladý pán – velice fajnový a veselý mladý pán, abych citoval tu vaší kámošku z plesu – vám dává plné svolení. Můžete zesměšňovat šlechtu, zostouzet církev, zpochybňovat monarchii, cokoliv je vám libo, ale udělejte to tak, abych pochopil, co jste to ksakru zas vyvedl.“
„Nuže, pane,“ pokračoval Jeeves. „Od začátku jsem byl přesvědčen, že pan Widgeon není pro slečnu Dollowayovou tím pravým. Neodvážil bych se to pronést nahlas, ale když mi náhoda dala do rukou tu moc, pane, s lítostí doznávám, že celý můj plán byl od začátku zamaskovanou sabotáží.“
Nechal jsem si to projít kokosem. Chvíli to tam bloudilo, než se to usadilo.
„Vy jste nakukal Bedříškovi tu volovinu, aby se vydával za – jak je to slovo, jako nápis na hrobě, ale končí trochu jinak?“
„Epigon, pane?“
„Za epigona Robina Hooda,“ pokračoval jsem. „A já trouba vás v tom ještě podporoval. Načež jste zařídil, aby ze sebe před zraky veřejnosti udělal pravý opak, něco jako šerifa z Notting Hillu.“
„Z Nottinghamu, pane,“ řekl Jeeves.
„To je jedno,“ řekl jsem přísně. „Šerify celého světa nechte plavat. Každopádně jste pracoval jako sabotér proti nastolené zahraniční politice Bertrama Woostera a jeho spojenců.“
„Je mi to velice líto, pane,“ děl omluvně Jeeves. „Avšak…“
„No nic,“ zadržel jsem ho pozvednutou dlaní. „Já to vlastně chápu.“
A chápal jsem to. Bedříšek opravdu nebyl nejvhodnějším partnerem pro slečnu Dollowayovou. Dříve nebo později mohl vyvést ještě něco daleko pitomějšího, a kdyby k tomu došlo už ve svátosti manželské, bylo by to o to horší.
„Takže tady pan Farley zlákal Bedříška k partii pokra, správně?“
„Ano, pane,“ řekl Jeeves. „A také na několik skleniček koňaku. Tím bylo dosaženo potřebné konstalace, dokud se nedostaví ctihodný pan Dolloway s dcerou, pane.“
„Ale vy jste přece nemohl vědět, že se opozdí,“ namítal jsem. „Nebo ano?“
„Když dovolíte, pane,“ řekl Jeeves. „Shodou okolností se znám s šoférem ctihodného pana Dollowaye, pane. To on si zřejmě má slova vyložil tak, že by měl v onen večer po nějakou chvíli předstírat, že je vůz porouchaný.“
„Jste pavoukem, který sedí uprostřed sítě nebezpečných a podvratných živlů, tká spletitou pavučinu intrik a tahá za nitky,“ prohlásil jsem.
„Ano, pane, děkuji,“ řekl trochu záhadně Jeeves.
„No a co ten omyl s krádeží té kasy s tombolou? To máte taky na svědomí vy?“
„Nikoliv, pane,“ řekl Jeeves, a bylo vidět, že je mu to trošku líto. „Můj plán počítal pouze s onou partií karet, jež sama o sobě by pravděpodobně postačovala. Pan Widgeon nicméně tento můj výchozí plán nevědomky rozvedl přijatelným způsobem…“
„Dost,“ zarazil jsem ho. „Byl jsem tam a viděl jsem to. Toho maníka Algernona taky znáte?“
„Pan Algernon Depointe bude pro mladou dámu, slečnu Dollowayovou, daleko vhodnějším partnerem, pane. Je členem dobročinné organizace Zastánců Zlidštěného Zacházení se Zajatci.“
„Až budou pořádat nějaký ples, dejte mi vědět,“ řekl jsem. „Dlouho jsem se nezúčastnil poctivé rvačky. Preferoval bych německé či ruské zajatce, mohu-li prosit. Italští údajně nestojí za nic. Ale zpět. Jak se jmenuje ta věc ohledně uzavírání sňatků – jako Evžen, ale jinak?“
„Eugenika, pane?“
„Eugenika, správně. Tak to, co tady předvádíte, je čirá eugenika, Jeevesi. Párujete lidi k sobě jako dostihové koně.“ Řekl jsem mu to pěkně od plic a do očí. „A ještě něco vám řeknu – mě je to jedno. Věřím vašemu úsudku.“
„Jste velice laskav, pane,“ pravil Jeeves.
„Jenže máme před sebou další problém,“ pokračoval jsem. „Bedříšek se držel vašeho ďábelského plánu tak poctivě, že mu teď hrozí blázinec.“
A vyklopil jsem Jeevesovi, co jsem se dozvěděl od Tuppyho.
„A teď to nejlepší,“ zakončil jsem to. „Jak to vypadá, bude muset Bedříšek – s požehnáním strýce Blicestera – podstoupit jakousi terapii v nějakém venkovském sanatoriu. Klienty tam takzvaně léčí tím, že jim po týdny zcela odpírají alkohol a kuřivo, a nutí je k drobným domácím pracem. Pakliže Bedříšek odmítne do této trestanecké kolonie nastoupit, starý Blicester mu jednoduše zatrhne apanáž, na které je Bedříšek pohříchu zcela závislý.“
„To je mi skutečně líto, pane,“ děl Jeeves. „Maně si vzpomínám, že slečna Dollowayová se čas od času účastní lukostřeleckého turnaje, byť pouze jako sponzorka. Pan Widgeon se na ní zřejmě snažil udělat dojem, pane.“
„Zřejmě ano,“ přikývl jsem. „A místo toho udělal dojem na starého Glossopa. Vážně chcete svou lehkovážností vehnat Bedříška do spárů toho strašlivého cvokaře?“
„To bych opravdu nerad, pane,“ pravil Jeeves. „Nicméně tento zádrhel má velmi prosté řešení. Navrhoval bych, abyste navštívil váženého pana Blicestera, a situaci mu vysvětlil. Jednoduše mu nastíníte onu záležitost s lukostřeleckým turnajem, který pořádala slečna, do níž byl pan Widgeon zamilován.“
„Starý Blicester bude možná zuřit,“ namítl jsem, „až zjistí, že Bedříšek zase zbytečně rozházel spoustu jeho prachů.“
„Patrně ano, pane,“ připustil Jeeves. „Nicméně dosáhneme toho, že pan Widgeon nebude nadále pokládán za duševně chorého, a vyhne se léčbě v sanatoriu.“
„Svatá pravda,“ uznal jsem. „Starouše Blicestera to asi krapet namíchne, a zvedne Bedříškovi mandle. Ale to už není náš problém, viďte, Jeevesi?“
„Tak, pane,“ děl Jeeves, shlížeje na mne laskavým zrakem. „Velmi dobře, pane.“
A takhle to dopadá vždycky. Chci Jeevesovi vynadat, a skončí to tak, že mě on velkoryse pochválí.

No takže jsem si skočil přes ulici na jedno malé povzbuzovadlo, a v dobré náladě vyrazil zjevit se v Blicesterově stanu. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ale od Bedříška jsem věděl, kde to je, a tak netrvalo dlouho, a bušil jsem na bránu Blicesterova sídla. Hřálo mne vědomí, že mám před sebou úkol nad jiné ušlechtilý, neboť jsem byl jediný, kdo mohl Bedříška zachránit, a byl jsem sám se sebou spokojen, že jsem se k problému postavil čelem jako muž.
Otevřel mi vysoký a hubený maník. Na tváři měl výraz tibetského mudrce pohrouženého v přemítání o tom, jak se nejlépe rozplynout v nekonečnu, a jestli to má udělat už tento týden, nebo ještě počkat na večeři u čínského velvyslance. Shlédl na mne z výšin přimhouřeným okem a pravil:
„Pane?“
„Wooster,“ řekl jsem. „Mám v úmyslu navštívit pana Blicestera, pokud by si na mne udělal chviličku.“
Mudrc mne vpustil do domu a uvedl do přijímacího salónu.
„Oznámím pánovi pánovu návštěvu, pane. Jak pán říkal, že se pán jmenuje?“
„Wooster,“ pravil pán pomalu. Mám tu hloupou zkušenost, že když svoje jméno nevyslovím dost zřetelně, lidi jsou schopní s ním nadělat spoustu psích kusů. No zrovna jako s tím Bedříškovým.
„Pan Wooster, pane,“ souhlasil ten zadumaný hoch. „Prosím pána o chviličku strpení, pane.“
Načež se volným krokem vzdálil, aby o mém vpádu uvědomil nejvyššího dalajlámu. Chvilku jsem si v duchu šperkoval svůj projev, který jsem se chystal přednést starému Blicesterovi, a pak se vzduch opět naplnil pány.
„Pán je očekáván panem Blicesterem, pane,“ řekl mudrc, ale jeho meditační rozpoložení někam zmizelo. Vyhlížel teď mnohem víc ukotven v realitě, jestli mi rozumíte. Nirvánu odložil na příští víkend a nyní vypadal jako muž, který má na tomto světě ještě nějakou práci.
Takže jsem si to nakráčel do Blicesterova sálu. Mudrc se kamsi vypařil a místo něj se zjevil sám Bedříškův strýc, starý to Blicester.
Stál tam s jednou rukou schovanou za zády, a vypadal nějak divně, poslechněte. Jako starouš, kterého něco trápí. Ne snad přímo jako zmučená, bloudící duše, ale přece jenom se nezdál ve své kůži. Já, to se ví, jsem to přičítal zármutku nad tím, že jeho jediný milovaný synovec jeví příznaky šílenství. Byl jsem proto rád, že mu nesu v tomto směru výtečné zprávy.
„Woo…“ promluvil starouš Blicester.
„Pardon?“ zeptal jsem se, pro případ že by hovořil tibetsky.
„Pan Wooster?“ ujišťoval se podivně nervózním hlasem starý Blicester.
„Správně, to jsem já,“ pravil jsem. „Jde o vašeho synovce, poslyšte. Není to cvok.“
„Eh… že není?“
„Ne, není,“ přesvědčoval jsem ho. „Všichni mládenci, co Bedříška znají, by vám to dosvědčili, ale osud chtěl tomu, abych vám tu dobrou novinu vyklopil já. Totiž pokud jde o to střílení z luku, tak to byl můj nápad.“
Starý Blicester na mě, na můj vkus trochu neomaleně, vyvalil oči.
„Chcete říct, že to vy jste navedl mého synovce, aby jako nějaký divoch znehodnotil šípem vzácný raně tudorovský gobelín?“
„No to samosebou ne,“ odporoval jsem. „Spíš jsem mu tak jako vnuknul tu základní ideu. Lukostřelba, ušlechtilý zbojník a tak dál. Víte, šlo o to, že…“
„Měl jste pravdu, Rodericku,“ pravil starý Blicester.
„Nejmenuju se Roderick,“ opravil jsem ho zdvořile. „Jsem Bert…“
A vtom mě jako nějaké bourací kladivo zasáhl význam toho, co starouš Blicester právě vyslovil. Znehybněl jsem. Starouš Blicester se také nehýbal. Čas se zastavil a všechno vůkol se pohroužilo do ticha, k prasknutí nabitého tušením katastrofy. Za mými zády se ozvalo jakési býčí odfrknutí.
„Ha! Wooster!“
Jedna věc je slyšet své jméno z úst milého děvčete, nebo rozdováděného kámoše. To vás potěší a pohladí na duši. Úplně jiná věc je slyšet své jméno z ohnivé tlamy lidožravého draka.
Začal jsem se pomaloučku otáčet a slyšel jsem, jak mi přitom vržou boty. Ve dveřích do sálu stál sir Roderick Glossop a měřil si mě divokým zrakem.
„Poslechl jste mne ohledně zbraně pro osobní bezpečí?“ ptal se.
„Ano, a dobře jsem udělal,“ pravil dědek Blicester a zpoza mohutných zad vytasil pohrabáč.
„Nebezpečný člověk, tenhle Wooster,“ zahovořil sir Roderick a vykročil ke mně. Hlavou mi bleskla děsivě odvážná myšlenka, jestli tu někde Bedříšek nenechal ležet luk a šípy. Kdybych poslal siru Roderickovi šíp do kolene, snad by to zpomalilo jeho postup a poskytlo mi čas k útěku.
„Vidíte, pane Blicestere,“ pokračoval sir Roderick. „Ukázkový případ duševní choroby, vyskytující se v náhlých návalech. Příbuzní a přátelé tohoto mladíka by vám jej popsali jako vcelku milého, snad trochu natvrdlého mladého muže. Avšak tato maska čas od času spadne a pod ní se projeví pravá úchylná podstata tohoto individua. Měl jsem několikrát tu pochybnou čest vyskytnout se poblíž, když začal Wooster řádit.
Nuže, příteli, mám všechny důvody se domnívat, že váš synovec Bedřich byl pouze sveden na scestí, a nebude zapotřebí jej hospitalizovat. Tento případ jeví všechny typické symptomy Woosterovy nepříčetnosti.“
„Eh, do do…,“ namítl jsem, ale všechen život ze mne vyprchal. Namísto Bertrama Woostera tu stál pouze prázdný obal s jeho podobou.
„Marshalle,“ pravil starý Blicester, „doprovoďte pána ven. A opatrně, mohl by být nebezpečný.“
Mudrc Marshall se postavil k mému rameni a významně si odkašlal.
„Dovoluji si pána upozornit, že jsem v dřívějších letech dosahoval obstojných výsledků v japonských způsobech boje beze zbraně, pane“ odtušil.
„Výborně,“ mínil starý Blicester. „A zamkněte potom hlavní vchod, ano?“
„Střelba z luku. Tč tč,“ slyšel jsem jako ve snách hlas sira Rodericka. „Zdá se, že s přibývajícím věkem se šílenství stupňuje. Dříve dával přednost drobným výtržnostem, krádežím a vcelku bezvýznamným podvodům. Z duševní choroby ho usvědčuje zejména to, že na těchto krádežích a podvodech nemohl nikterak zbohatnout…“
Zbytek diagnózy mi znemožnila vyslechnout brána, kterou za mnou Marshall zabouchl.

„Já to nechápu,“ pravil jsem, spočinuv v bezpečí svého obýváku a zanechav venku nepřátelský svět. „Celý tenhle případ od začátku do konce jeví veškeré známky naprostého fiaska. A přitom jsou nakonec všichni spokojeni. Dollowayovi a ten Depointe jsou jedna šťastná rodina, Bedříšek nepůjde do pakárny, Ooffy Prosser si namastil kapsu, pan Farley může nakrmit svá dítka a tak dál, o vás nemluvě, Jeevesi.“
„Pane,“ řekl Jeeves hlasem, vyjadřujícím soucit.
„Ale co Bertram?“ tázal jsem se. „Co ten z toho všeho má? Kamarádi ho s ním nemluví a nepřátelé ho mají za cvoka.“
„Snad trochu skotské, pane?“ pravil Jeeves, a položil přede mne tácek se sklenkou a vším příslušenstvím.
„Ech, ano. Trefa. Díky, Jeevesi.“
„Prosím, pane.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský