Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: P.G.Wodehouse
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Jeeves, Stanley F. Ukridge, Sarah Sludgelettová, Violeta Rathmooreová, strašidla
Shrnutí: Stanley Ukridge se stává průvodcem po oblasti plné paranormálních jevů, duchů a přízraků. Temné síly však mají více tváří, a jedna z nich začne Ukridge pronásledovat v reálném životě. Jako jediný skutečný vymítač zla se osvědčí pouze geniální komorník Jeeves…
Poznámka: Některé věci by měly zůstat posvátné; tak aspoň trochu záhrobí
Jen krátký přehled: patrně nejlepší filmovou podobu Bertrama Woostera ztvárnil Hugh Laurie, u nás známější jako Dr. House. Jeevese v témže seriálu („Jeeves And Wooster“) představoval Stephen Fry, jeden z nejuznávanějších filmových představitelů Sherlocka Holmese. V české kotlině se – patrně jedinými – tvářemi slavné dvojice stali Ondřej Vetchý (Wooster) a Petr Kostka (Jeeves).

Zapeklitý případ se strašidly

Víte, jestli existuje nějaká povinnost, která mi otravuje život, tak je to nutnost každý rok koncem léta doprovázet svého strýce George do lázní Harrogate, nebo do nějakého podobného zařízení, kde z obstarožních flamendrů tahají peníze pod záminkou léčby. Vždycky, když strejdovy útroby začnou mávat bílou vlajkou a škemrat o příměří, rodina usoudí, že Bertram se už dlouho válel v pohodlí a nicnedělání, a že by měl hejbnout kostrou a dělat strejdovi v lázních společnost. A já nemůžu říct, že by mě to těšilo.
„Je to tady, Jeevesi,“ pravil jsem otráveně, když jsem toho rána otevřel první ze dvou vzkazů, které přitáhl pošťák.
„Pane?“
„Játra strejdy George hodlají vypovědět poslušnost a hrozí revolucí, pokud jim strejda nezaplatí pobyt v lázních. A já, do háje, tam zase budu muset jet s ním. Co teď, Jeevesi? Chtělo by to, aby mě někdo někam odvolal v záležitosti života a smrti.“
„Musíme doufat, pane.“
Jeevesovi je hej, jeho strejda to není, takže se po většinu dne může poflakovat po kolonádě a vykecávat se s lázeňskými pokojskými. Sáhl jsem po té druhé poště.
Byl to telegram, uhrazený příjemcem - tj. mnou - a říkal: „Rychle přijeď a vezmi Jeevese. Ashover, Christopher Inn. Ukridge“. To vše s razítkem z Ashoveru v Derbyshire. Sdělil jsem to Jeevesovi.
„Poněkud nejasné, co říkáte?“
„Takové telegramy bývají, pane, vzhledem k tomu, že cena se počítá za slovo.“
„Ale vždyť je to na účet příjemce,“ řekl jsem. „To ten trouba nemůže aspoň napsat, co po nás chce?“
„Pan Ukridge patrně připadl na nějakou mezeru v oboru podnikání, kterou hodlá zaplnit, pane.“
„Patrně ano, dělá to několikrát do roka. Jenže víte, jak to vždycky končí.“
„Jeho kroky občas provází smůla, pane, ano,“ přiznal Jeeves, který na Ukridge nedá dopustit. „Možná proto chce, aby jeho nápad prozatím zůstal tajemstvím, pane.“
„Bohužel tam nestojí ,záležitost života a smrti´.“
„Bohužel nikoliv, pane. Snad bychom ale mohli pro jistotu předpokládat, že je tomu tak, a jen nedostatek hotovosti zabránil panu Ukridgeovi tato slova připojit.“
„Ano, Jeevesi, máte pravdu. Ashover, kde to vůbec je?“
„Kousek cesty jižním směrem od Chesterfieldu, pane.“
„Tak teda běžte dát na vědomí rodinné radě, že Bertram má jakési neodkladné vyřizování jižně od Chesterfieldu – ne, přesnou lokaci raději vynechte – a začněte pakovat.“
„Prosím, pane.“

Dojeli jsme tedy do Ashoveru, abychom vyhledali hostinec Christopher Inn, o kterém se zmiňoval telegram i derbyshirský průvodce. Přijeli jsme už takhle k večeru a už se šeřilo. Tady na severu je šero pokaždé dosti ponurá záležitost a studený vítr, vanoucí odněkud z Irska, nečiní tento dojem nijak veselejším.
„Trošku jako z těch příběhů od toho chlápka, Jeevesi, toho s tím krátkým jménem…“
„Poe, pane?“
„Jo, toho. A ten s tím dlouhým jménem, jak psal taky takové podobně veselé povídačky?“
„Howard Phillips Lovecraft, pane?“
„To bude on. Jako by mu to tady z pera vypadlo. Heleďte, támhle někdo stojí.“
„Ano, pane.“
„Co kdybyste se ho zeptal, kudy ke Christopher Inn?“
„Učiním tak, pane.“
Jeeves přibrzdil u chodníku a otevřel dveře auta na své straně, čímž dal najevo jakémusi místnímu flákačovi, že si s ním přeje promluvit. Nazval ho dobrým mužem a otázal se ho na cestu.
Dobrý muž vyplivnul něco, co tihle místní maníci žvýkají nebo cumlají, a pošoupnul si čepici do týla. Pak vycenil trosky chrupu.
„Jó, mladej pane,“ zasípal značně zrezivělým hlasem. „Vod prokletejch míst radši dál. Jó, dál, než přivoláte pozornost Prastarejch, víme. Voni sou háklivý, tydle Prastarý, dyž někdo nepovolanej ruší jejich tisícletej spánek v… sakra, jak to bylo? Jo, v proklatejch hlubinách navždy ztracenýho světa. Přisámbůh, střezte se míst, kde vodpočívá sama smrt.“
Dala se do mě zima. Jeeves mlčky sáhl do kapsy u vesty a vytáhl guineu. Místní maník ji stopil.
„Tadyhlenc furt rovně, támdle u toho světla dolevá a ste tam,“ pravil s milým úsměvem a přátelsky nám pokynul.
„Fujtajxl, Jeevesi, na chvilku jsem měl trochu nahnáno,“ přiznal jsem se, protože před tou starou vojnou bych si zbytečně hrál na hrdinu.
„Jak jsem pochopil, pane, nižší venkovské vrstvy rády občas využívají bezútěšného vzezření rodného kraje, aby žertem děsily návštěvníky z měst.“
Zabočili jsme, kam nám místní pobuda ukázal. Byl tam hřbitov, osvětlený sotva jednou matně zářící lucernou.
„Víte, Jeevesi, legrace je legrace, a já mám za normálních okolností legraci rád.“ Osušil jsem si čelo kapesníkem. „Ale ten chlápek, co nás sem poslal, si koleduje, aby mu dal někdo po hubě.“
Kolem hřbitovní zdi se blížil další místní maník, podle vzhledu zřejmě blízce příbuzný s tím prvním. Jeeves vystoupil z auta a osvětlil mu náš problém.
„Tadydlenc bejvávala hospoda, pánové, ale tu zbourali už před dobrejma štyryceti léty, dyž sem byl eště malý škvrně,“ sdělil nám tento další maník. „Vod tý doby, co tam našli ve sklepě ty zamordovaný nebožtíci, tak se kšefty nehejbaly.“
„Myslíte Christopher Inn?“ tázal jsem se s hrůzou.
„Né, to byla hospoda U mnicha a labutě. Christopher je tadyhlenc na druhej straně,“ pravil pobuda a ukázal kus dál po silnici.
Když jsme takto konečně nalezli svůj cíl, poslal jsem Jeevese objednat pokoj a sám jsem po zvuku a pachu vyhledal výčep. Zdálo se mi, že bych nepohrdl troškou něčeho k pití, a doufal jsem, že tam najdu Ukridge, aby mi vysvětlil, proč nás vytáhl do tohohle strašidelného zapadákova. Výčep Christopher Inn mi zvedl náladu, protože ve srovnání s venkem vyhlížel velice útulně, i když počítám, že to pitevna taky.
A tam jsem na Ukridge narazil. Seděl zrovna u stolu s nějakým místním chlápkem, co vypadal jako trochu lépe situovaná verze těch prvních dvou, co jsme se jich ptali na cestu, a něco mu se svým typickým nadšením líčil.
„Jé, Bertíku, ty bejku stará!“ zvolal bujaře, když mě spatřil vcházet do lokálu. „Rád tě vidím. Pojď si k nám honem sednout!“
„Jsem zvědav, proč jsi mě sem vylákal,“ řekl jsem, když jsem se usadil s korbelem piva. „Nerad bych zbytečně rušil prastarého šlofíka prokletých, nebo jak tomu tady říkají.“
„Jo ták, ty jsi potkal Arnieho,“ zvolal. „To je tak, koni, to jsem ho navedl já, aby takhle čas od času trochu pouštěl hrůzu na projíždějící lidi. Ono to dělá dobře, víš, lidi tak nějak čekají, že v kraji, jako je tenhle, bude něco trošku mystickýho.“
„Trošku mystického? Když na mě ten chlápek spustil, myslel jsem že se na fleku otočím a nezastavím se až v Londýně.“
Ukridge vypadal potěšeně.
„A to bylo taky přesně mým úmyslem, Bertíku, ty nádhero! Jsem rád, žes mi to takhle potvrdil. Totiž, abys tomu rozuměl, mým záměrem od teďka je přesvědčit celou Anglii, že v Ashoveru straší.“
„Pokud jde o mě, já jsem naprosto přesvědčený. I kdyby tady nechrápali ti věčně prokletí, tak ti dva místní chlápci mi úplně stačili.“
„Výborně,“ mínil Ukridge. „První krok správným směrem, dědku můj milej. Co bych potřeboval jaksi doladit, je propagace v Londýně, jakožto největším anglickým komerčním odbytišti. No a na to právě potřebuju tebe a především Jeevese.“
„A to jako proč?“
Ve dveřích sálu se objevil Jeeves a strnul v uctivém vyčkávacím postoji.
„Pojďte si sednout k nám, Jeevesi,“ vyzval jsem ho. „Není tady snad proti bontonu, aby si sluha nebo šofér sedali ke stolu s mladými pány, nebo jo?“
„Tady?“ Ukridge mávnul rukou. „Tady je to každýmu fuk, a co se mě týče, je pro mě čest sedět u stolu s tak úctyhodným maníkem, jako je Jeeves. Ahoj, Jeevesi!“
„Dobrý den, pane,“ uklonil se Jeeves a hleděl na Ukridge s něhou, s jakou univerzitní profesor hledí na obzvlášť vzácný exemplář motýla v ústavní sbírce.
„Snad abys nám vysvětlil, jaký geniální nápad tě to osvítil,“ vyzval jsem Ukridge, když se Jeeves distingovaně posadil. Ukridge objednal další rundu piva a pohodlně se uvelebil.
„Než jste přišli, objasňoval jsem zrovna tady místnímu panu šafáři…“ Lepší verze místních maníků se lehce uklonila naším směrem, „… panu Conwayovi, jaký je můj plán.“
„Jsem přesvědčen, že z ekonomického hlediska nám podobný projekt může jen prospět,“ pravila lepší verze místních maníků lepší verzí místního nářečí. Ukridge si vzal cigaretu z mého pouzdra a pokračoval.
„No tak teda, o co jde, mí ctihodní ko… kolegové. Nejspíš všichni víte, že moderní člověk, tak říkajíc odříznutý od tohohle pastorálního kontaktu s přírodou a tradicí, se občas rád tak trochu vystavuje nepohodlí, ať už tělesnému nebo duševnímu. To mu tak nějak umožní si potom ještě líp vychutnávat dobrodiní civilizace, a není tajemstvím, že mnozí si za to rádi i zaplatí.“
Přemítal jsem, kam tím asi Ukridge míří.
„Svatá pravda, pane,“ ozval se Jeeves. „Znával jsem pána, který si ve svém sídle mohl dopřávat veškerý myslitelný přepych, ale přesto každý druhý víkend pod smyšlenou identitou vyrážel na farmy v okolí, kde se nechával najímat na jednodenní těžkou práci. Nechal toho, až když ho při svážení sena přejel obraceč.“
Když už se o tom začalo mluvit, já zase znal chlápka, co si žil v luxusním newyorském bytečku jako prase v žitě, ale jediné, po čem skutečně toužil, bylo vyrazit na Divoký západ, a tam celé dny v potu tváře a prašných vichrech honit krávy. Jeho žena ho sice držela dost zkrátka, ale jemu se podařilo bokem našetřit prachy a jednoho dne vzal roha. Vrátil se za tři týdny a do smrti nechtěl o Západě slyšet, protože mu v baru zakázali mít u sebe kolt, takže praštil do oka barmana a pak i šerifa, a ty tři týdny strávil v místní base s partou opilých Mexičanů. Tak jsem dal tu historku k dobru. Ukridge si oba tyto dojemné příběhy vyslechl, a spokojeně pokýval hlavou.
„O tom mluvím,“ přitakal. „Jsem rád, že jste to takhle bystře pochopili, ctění kámoši. A tohle se týká taky jakési, řekl bych, psychologické stránky věci. Člověku tak trochu chybí ten středověký pohled na svět, kdy v každé díře číhá čert, v komíně straší polednice nebo kdo, v rybníce je vodník, v lese mluvící vlci, a tak dál. Člověk se dneska zkrátka nebojí nadpřirozena, v tom je ta potíž. Pak se není co divit, že se ze společnosti vytrácí úcta jaksi k autoritám vůbec.“
Odkdy je Ukridge zastáncem autorit, to bych rád věděl, ale nepřerušoval jsem ho a on žvanil dál.
„No a tady v Ashoveru bude každý mít možnost vyděsit se do sytosti. S pomocí zdejšího koloritu a za přispění místních lidí tady z toho uděláme něco jako strašidelnej palác na pouti, akorát že tady to bude daleko víc… jak je to slovo, Jeevesi?“
„Autentické, pane?“
„Trefa, Jeevesi. Bude to vlastně něco jako taková naučná stezka po pamětihodných místech, kde v minulosti došlo ke spoutě krvelačnejch mordů a vůbec tragédií, a nepokojný duchové pořád obcházejí kolem a srdceryvným lkaním žalují nebesům svůj… tento, co už tak duchové žalují.“
Ohromen vlastní genialitou se na nás Ukridge zahleděl.
„No a co přesně chceš od nás?“ zeptal jsem se.
„Vy, teda ty a hlavně Jeeves, budete rozšiřovat děsivou pověst tohoto kraje mezi lidmi v Londýně. Takový běžný Londýňan musí být logicky přesycen a zahlcen vším tím bezstarostným životem v metropoli, a jakmile o Ashoveru uslyší, přižene se sem s jazykem na vestě utratit pár liber za nefalšovanej děs a hrůzu. A jak potom bude rád, až se vrátí do pohody a bezpečí Londýna. Nebude si tenhle výlet moct dosyta vynachválit. Vy dva ovšem musíte zařídit, aby se o tom starej dobrej Londýn vůbec dozvěděl. Nejsem jaksi finančně ve stavu tisknout hromady letáků a rozhazovat je po Picadilly. Navíc věci tohohle typu je daleko lepší přenášet ústním podáním. Líp to vyhovuje duchu celého podniku. Spoléhám hlavně na vás, Jeevesi, stará páro, vy dokážete ukecat slepici aby snesla pomeranč. Co vy na to, he?“
„Vynasnažím se, pane,“ na to Jeeves.

„Jářku, co říkáte, Jeevesi?“ nadhodil jsem, když jsme si to začátkem příštího týdne frčeli zpátky do Londýna. „Myslíte, že tento nejnovější Ukridgův projekt zařve stejně žalostně, jako všechny předchozí?“
„Zatím je předčasné to soudit, pane. Plán se zdá být promyšlený, a jestliže má pan Ukridge podporu místních obyvatel, pak by se jeho podnik mohl setkat s úspěchem.“
Mě zatím úplně stačilo, že s úspěchem se setkala moje dezerce ze služby strýci Georgovi. Kvůli mojí nepřítomnosti padla karta na bratrance Theodora a já se mohl beze strachu vrátit do Londýna. Jeeves i já jsme neprodleně začali pracovat na propagaci Ukridgovy strašidelné atrakce.
Ne že bychom se kvůli tomu hodlali přetrhnout. Jednoduše jsme oba vedli tentýž poklidný život, jaký nám nadělil dobrotivý osud, a příležitostně – já obvykle v klubu a Jeeves, když k nám někdo přišel návštěvou – jsme se zmínili o vísce Ashover v Derbyshire, která přímo přetéká zaručeně pravými duchy, strašidly a jinými nevysvětlitelnými úkazy. Tato tvrzení jsme dokládali vlastními zážitky, které jsme nepatrně vylepšili. To bylo koneckonců to nejmenší, co jsme pro Ukridge mohli udělat.
A opravdu, po nějakém čase nám několik lidí dalo na vědomost, že v Ashoveru byli, že místní strašidla jsou podle všeho opravdu prvotřídní, a že zdejší záhrobní naučná stezka skutečně stojí za pár drobných.

„V jednom ohledu se mi celá tahle věc jeví jako skutečně nadpřirozená,“ podotkl jsem jednou odpoledne, když se Ukridge už pár měsíců neozval. „Zatím totiž vypadá, že zdárně funguje.“
„V to také doufám, pane,“ děl Jeeves a vypadal spokojeně jako kachna, když její kačátka hezky šikovně plavou.
„Nic bych za to nedal, Jeevesi, že osud potají šije nějakou zlomyslnost.“
„To osud bohužel dělává, pane.“
A taky že jo. Naše slova ještě nedozněla, a zazvonil pošťák. Nejnovější Ukridgův telegram – opět hrazený příjemcem – se nedal popsat jinak, než jako výkřik zoufalství.
,Katastrofa! Jeeves! Pomoc!´ Takhle zněl, a já ho okamžitě Jeevesovi přečetl.
„Znepokojivé, pane,“ pravil Jeeves.
„Co vy na to, Jeevesi? Jste připraven vyrazit na pomoc starému kámošovi?“
„Jako nikdy předtím, pane.“
„Promluvil pravý muž, Jeevesi! Tak jděte poslat kladnou odpověď a dejte se do balení.“
„Prosím, pane.“

No tak jsme teda přijeli na druhou návštěvu Ashoveru, s posláním ještě bohulibějším, leč ještě záhadnějším, než posledně. Christopher Inn jsme tentokrát naštěstí nemuseli hledat, a já tomu byl rád, protože podnebí bylo ještě nevlídnější než prvně, a člověk by věřil, že se tu vážně poflakují smečky duchů a jiná nadpřirozená havěť.
A když jsme přibyli do Christopher Inn, poznal jsem, že tentokrát tu doopravdy straší. Ukridge seděl zase na tom samém místě, tentokrát sám, pouze ve společnosti láhve a skleničky. Na tváři měl takový ten divoký výraz štvance, jaký jsem se u něj už naučil znát, vždycky když šlo do tuhého.
„Bertíku!“ zvolal dojatě, když na mě padl jeho kalný zrak. „Tys přijel!“
„Přesně tak, stará vojno,“ odvětil jsem. „Vzal jsem Jeevese, jak jsi chtěl. Co se děje?“
„Co se děje?“ opakoval Ukridge a pokoušel se vyloudit hořký, tragický smích. „Samo peklo se na mě nakrklo, kamaráde, asi že se mu pletu do řemesla, a poslalo na mě tu babu.“
„Jakou babu? Mluv srozumitelně, člověče.“
„Slečnu Sludgelettovou, tuhle babu, čert aby jí po poli honil. Předsedkyni Společnosti Seriózních Skeptiků se sídlem v Sotherby.“
„Jeevesi,“ zavolal jsem, neboť Jeeves dokončil vybalování a sešel do salónu. „Připojte se k nám, zdá se, že je vás zapotřebí.“
„Jeevesi,“ vítal mého věrného komorníka Ukridge tónem, jakým první američtí osadníci volávali ,kavalerie´, když se už už loučili se svými skalpy.
„Znáte nějakou ženskou jménem Sludgelettová?“ zeptal jsem se ho. „Má to být nějaká seriózní skeptická osoba, jak jsem vyrozuměl.“
„Slečna Sabina Sarah Sludgelettová, pane?“
„To je ona,“ řekl Ukridge. „Vy ji znáte, tu starou vraždu? Takže vám snad ani nemusím vysvětlovat, jaké neštěstí mě potkalo.“
„Ano, pane. Slečna Sludgelettová patří k zavilým odpůrcům myšlenky nadpřirozených jevů. Společnost Seriózních Skeptiků, založená v Sotherby panem Saulem S. Saint-Simonem, financuje její cesty po světě, během nichž se slečna Sludgelettová pokouší odhalovat různé okultní, spiritistické a jiné úkazy jakožto podvody. Takřka vždy úspěšně, pane.“
Bylo to venku a mě se konečně rozsvítilo. Situace přede mnou ležela v celé své hrozbě.
„Ta baba chodí skoro s každou výpravou do terénu, s ní ten její zatracený kokršpaněl, a těma svýma supíma očkama hlídá každou maličkost v okolí,“ líčil Ukridge svá muka. „Předevčírem mě málem přistihla, když jsem oživoval tu skvrnu trochou barvy. Bylo to o fous, Bertíku, ctěnej bejku, a ten její čokl mizernej už tam málem strčil čumák. Naštěstí jsem ho odlákal kusem špeku. Ze hřbitova jsem musel odstranit to udělátko, a lidi si začínají stěžovat, že tady málo straší. No to se ví, mí ctihodní kámoši, radši na chvíli strašení omezím, než se nechat zvětřit tou strašnou ženskou, ale takhle to nemůže jít donekonečna. Jeevesi, jestli něco nevymyslíte, tak je strašidelnej Ashover v háji. A už to tak krásně šlapalo, hlavně když ten exorcista z biskupství spadnul do žumpy. Deset nula pro strašidla! A teď tohle!“
„Jakou skvrnu? Jaké udělátko?“ ptal jsem se ho.
„No přece tu krvavou skvrnu, co už třista let nejde umejt, kterou jsem letos v létě vyrobil na stropě hospody, a ten větrák s proužky fólie na hřbitově, co obstarával kvílení duchů,“ pravil netrpělivě Ukridge. „Jeevesi, co vy na to?“
Jeeves se tvářil vážně. I já jsem se tvářil vážně, neboť situace si toho žádala.
„Napřu na tento problém veškeré své úsilí, pane.“

Když se v salónu Christopher Inn podávala večeře, dostal jsem i já příležitost prohlédnout si nepřátelské mocnosti z první ruky. To je před bitvou užitečné, víte, prostudovat protivníkovy metody, jeho psychologii a tak, případně odhalit jeho slabá místa.
Ta ženská Sludgelettová podle všeho žádná slabá místa neměla. Byla to taková ta osoba, co vypadá, jako že ji vytesali z kamene, a tím mi trochu připomínala mou tetu Agátu. To mi na náladě nepřidalo, to se ví, ale byl jsem rozhodnut nenechat se zastrašit.
Slečna Sludgelettová šrotovala předkrm s chmurným odhodláním, a já si prohlédl vojsko, které s ní táhlo do boje. Byl tady ten výše zmíněný kokršpaněl, který se jmenoval Toby Doyle Sherman Druhý, a který se od své velitelky neodloučil ani v čase večeře. Věnoval mi jediný pohled a usoudil, že nemá cenu se mnou dál zabývat.
Vedle slečny Sludgelettové seděla taková starší kulatá dáma, jejímž jediným úkolem zřejmě bylo přitakávat ke všemu, co slečna Sludgelettová pronesla. A z druhé strany hlavní seriózní skeptičky seděla vcelku mile vyhlížející mladá dívka. Ta nebyla vůči své šéfce až tak, jak se to… devótní, jak by řekl Jeeves. Občas prohodila přátelské slůvko s ostatními spolustolovníky, a pobyt v Ashoveru podle všeho brala spíš jako výlet, než jako kampaň za vymítání pověrčivosti a okultismu.
Během polévky na mě jednou dvakrát mrkla. Já jsem se tak nějak neurčitě usmál, což je samozřejmě maximum, jaké si může dovolit slušně vychovaný mládenec, kterému nebyla dívka dosud oficiálně představena. Usmála se také, a já jen doufal, že se moc nečervenám.
Tyto myšlenky však potlačil pohled na chudáka Ukridge. Ten zjevně trpěl, a tak se mi nezdálo vhodné odpoutávat svou pozornost od našeho hlavního problému.
„Co třeba ta dívka, co podle vás spáchala sebevraždu skokem z útesu, ha?!“ ozval se náhle hlas, který zněl jako troubení slona. Ukridge sebou mocně škubnul jako špatně přejetá žába, cosi vyjekl a lžíce mu vyletěla z ruky až na opačný konec místnosti. Původcem toho hromového hlasu byla samosebou slečna Sludgelettová.
„Jak to, že jsem v místních kronikách nenašla žádný záznam o takové události, ha?“
„Žádný záznam, ha?“ přitakala dáma po její pravici.
Ukridge se celý jakoby srazil, a zablekotal něco, v čem jsem rozeznal jenom slovo ,požár´.
„A kde je teda záznam o tom požáru, ha?“ volala vítězně slečna Sludgelettová. „Mladíku, na vašem místě bych to neprotahovala. Je jen otázkou času, kdy ten váš strašidelný spektákl odkryju jako žížalu v hlíně!“
„Jako žížalu v hlíně,“ dodala dáma po její pravici.
„To není jen tak, poslechněte,“ vmísil jsem se do hovoru, abych se Ukridge nějak zastal a pozvedl jeho ubíjenou joie de vivre. „Tyhlety nadpřirozené jevy a tak podobně. Já znával jednoho mládence, a ten si získal výtečnou pověst jako vymítač těchhle strašidel a poltergeistů a vůbec. Nejlepší rody celé Anglie ho zvaly na svá sídla, aby je zbavil staletých duchů a přízraků a rodových prokletí a tak dál.“
„Vážně?“ odfrkla si slečna Sludgelettová nepřátelsky. „A pročpak tu není s námi, ha?“
„Proč tu není, ha?“ chtěla vědět dáma po její pravici.
„Musel toho nechat. Jednou ho zavolali, aby vymýtil jeden ohavný přízrak, bylo to tuším někde v Cornwallu. Tak on teda pomocí svého náčiní ten přízrak vystopoval v jedné komnatě, a když už půl hodiny odříkával exorcismy, majitel panství ho upozornil, že je to jeho babička, co byla dosud naživu.“
Slečna Sludgelettová se na mě znechuceně podívala, stejně tak dáma po její pravici, zato ta mladá dáma po její levici vyprskla smíchem. Tak, a tady máte Bertrama v celé jeho kráse. Chci podpořit Ukridge, ale nedokážu si pomoct, a musím udělat vtip, jen proto, že se na mě kouká hezká slečna. Hned jsem se zastyděl, protože Ukridge se na mě ukřivděně podíval, jako by říkal: „I ty, Bertíku?“.

„Promiň, kamaráde, nějak mi to samo skočilo na jazyk,“ omlouval jsem se mu, když jsme po večeři zaskočili do výčepu na malého zlepšováka trávení a nálady.
„To mi tak pomůže, ty troubo,“ vrčel Ukridge. „Ty a tvoje pitomý vtípky, zatímco Jeeves se snaží, aby vymyslel něco, co by mě dostalo z týhle bryndy. Že je to tak, Jeevesi?“
Jeeves, který se k nám mezitím nepozorovaně připojil, vážně pokrčil rameny.
„Bohužel, pane, zatím jsem nepřipadl na nic, co by řešilo naše potíže.“
„To je konec,“ zaskučel Ukridge a otočil do sebe skotskou. „Můžu to zabalit. Proč jí zítra nedáš rovnou přečíst moje dopisy, he?“
„Jaké dopisy?“ ptal jsem se překvapeně.
„Ty dopisy, co jsem ti psal, ty mamlasi. Vylíčil jsem v nich přece všechny ty triky, které jsem použil, abych vzbudil pořádně mystickou a strašidelnou atmosféru.“
„Žádné takové dopisy jsem nedostal,“ řekl jsem. „Jeevesi, dostali jsme nějaké takové dopisy?“
„Nikoliv, pane.“
„Do háje, tak se musely ztratit na poště. Tady pošta funguje pořád stejně jako za normanský invaze. Pošťáka nejspíš cestou sežrali vlci, nebo se ztratil v močálech. No to je fuk, aspoň je nebudeš moct při večeři předčítat pro pobavení té slečinky.“
„Kdo to vůbec je, když už jsme u toho?“ zeptal jsem se.
„To je neteř tý zatracený baby. Jezdí s ní, protože baba Sludgelettová si jí vzala k sobě jako sekretářku, a diktuje jí hlášení, co posílá na ústředí toho jejich spolku. Jmenuje se Viola Rathmooreová, nebo tak nějak. Co je nám po ní, ty koni stará, my se musíme soustředit na její tetu. Jeevesi, proboha, snažte se.“
„Učiním, co bude v mých silách, pane.“

Dny ubíhaly, a nic podstatného se nestalo. Jeeves jako by dočista ztratil glanc a nebyl schopen ze sebe vymáčknout nic, co by nás nějak postrčilo směrem k vítězství. Ukridge trávil dny horečnatou aktivitou, aby znemožnil slečně Sludgelettové a její hordě odhalit jeho triky. Při pohledu na jeho bledou, ztrhanou tvář by v existenci přízraků a strašidel uvěřil i ten nejzarytější skeptik.
Ne však slečna Sludgelettová. Nedala tomu chudákovi chvíli pokoj. V jeho tváři bylo možno jasně číst, co si myslí o anglických zákonech, které zakazují tak čisté a přímé řešení jako vraždu. Jako nejlepší plán se zřetelně jevilo slečnu Sludgelettovou zamordovat, a udělat z ní další položku na seznamu lkajících a žalujících ashoverských duchů. Jenže to jsme právě nemohli.
No a já, já jsem nemohl dělat už vůbec nic. Většinu času mezi jednotlivými jídly jsem trávil procházkami po vsi a okolí. Každý večer jsem pak ostatním hostům líčil, jaké hrůzné a tísnivé pocity ve mně vyvolává ráz krajiny a nesporná přítomnost nepokojných duchů. Ve skutečnosti byly ty procházky celkem příjemné, a zčásti tomu tak bylo proto, že na jedné z nich se ke mně připojila slečna Rathmooreová.
Milé a příjemné děvče, tahle Viola Rathmooreová, jak už mi ostatně napověděla ta první večeře v její přítomnosti. Dalo se s ní plkat o tom i o onom, protože ona měla vážně široký rozhled, a tak jsme si vždycky hezky popovídali, i když jsem samozřejmě musel držet zobák ohledně čehokoliv, co souviselo s Ukridgovou strašidelnou záležitostí. O dostizích a veslařských závodech toho teda moc nenamluvila, to je fakt, a to jsou přitom témata, o jakých si Betram vždycky rád pokecá. No ale i tak byly ty vycházky celkem povznášející, a já se po jejich skončení vždycky s trochou výčitek musel nutit, abych věnoval trochu pozornosti taky Ukridgovi a jeho problémům. A to jsem musel, protože Jeeves se zasekl a přestal fungovat, rozhodně alespoň pokud se týkalo jeho jindy tak břitkého intelektu.
Po jedné takové zdravotní procházce se na mne Jeeves obrátil, zrovna když jsem zbavoval svou obuv bláta hrabství Derbyshire.
„Mohu s vámi hovořit, pane?“
„Hovoříte se mnou, Jeevesi.“
„Jistě, pane. Děkuji, pane.“
„Co máte na srdci? Už jste rozlousknul, jak přesvědčit tetu Sludgelettovou o existenci říše stínů?“
„Bohužel zatím nikoliv, pane. Je mi líto, pane.“
„Tak o co jde?“
Můj věrný služebník a druh v nesnázích se tvářil napjatě a starostlivě.
„Velmi nerad bych vzbudil zdání, že si dovoluji více, než přísluší mému postavení, pane. Avšak shodou okolností jsem se nedávno obeznámil s případem mladého pana Richarda Brannona. Možná je vám známo, pane, že mladý pan Brannon nade vše miluje jídla s česnekem, avšak může česneku pozřít najednou jen určité množství, jinak se dostaví pálení žáhy a jiné příznaky trávicích obtíží…“
„Samozřejmě, že znám „Česneka“ Brannona,“ řekl jsem. „Ale jak to probůh souvisí se mnou?“
„Nuže, pane, pan Brannon disponoval osobním sluhou pána, který jako jediný dokázal připravit pokrmy s přesně stanovenou dávkou česneku. Ani moc, ani málo, k dokonalé spokojenosti pána. A právě pan Brannon se svého času zasnoubil se slečnou Rathmooreovou. Tato mladá dáma od něho odloučila tohoto sluhu, a nutila jej vzdát se oblíbených česnekových jídel, neboť ona sama si vůni i chuť česneku oškliví…“
„Dost, Jeevesi,“ zastavil jsem toho chlapa. „Co to melete za voloviny? Copak já vyžaduju ke každému jídlu česnek? Vzpamatujte se. Plácáte blbosti, jako byste byl jen blábolící troskou toho úžasného myslitele, jakým jste vždycky býval. Co mám já společného s nějakým česnekožroutem? Místo abyste věnoval své úsilí zapeklitému Ukridgeovu případu, žvaníte tady cosi bez hlavy a paty o česneku.“
„Prosím za prominutí, pane.“
„Ať se to neopakuje, Jeevesi.“
„Vynasnažím se, pane.“

V ten podvečer jsem stál před vchodem do Christopher Inn, vychutnával cigaretu a v duchu jsem bilancoval. Na straně Má dáti byly položky, které nevypadaly moc povzbudivě. Ukridge se pomalu měnil v trosku, co zděšeně nadskakuje při každém hlasitějším zvuku, a Jeeves měl dokonale zašprajcovaný mozek. Na straně Dal tu ovšem byla slečna Rathmooreová.
Ani tady to ale nebylo bez chybičky. No vždyť se na to podívejte; jednak jsem musel pomoct Ukridgeovi, což znamenalo, že musím propagovat existenci nadpřirozena. Na druhou stranu jsem chtěl zapůsobit na slečnu Rathmooreovou, takže bych si měl naklonit i její tetu, slečnu Sludgelettovou. Naklonit si tuto ženu zase předpokládalo odbýt přízraky, duchy a vůbec onen svět pohrdavým smíchem. Takže co teď?
Nejspíš namítnete, že od toho je tady Jeeves. A jsme zase u toho; Jeeves nebyl schopen přijít s žádným plánem, a místo toho plácal ptákoviny o česneku a jiných blbostech.
Jak jsem tam tak stál, pohroužen v neradostné úvahy, ze dveří hostince vyšla slečna Sludgelettová s nezbytným doprovodem své společnice a svého kokršpaněla. Bertrama, skrytého ve stínech, si nikdo z nich nepovšiml. Zrovna, když jsem na ně chtěl zavolat, jsem najednou spatřil, že slečně Sludgelettové vypadla taška a zůstala ležet na cestě.
To se ví, já jako vzorně vychovaný mládenec jsem chtěl vystartovat, tašku aportovat a donést ji majitelce. Ale když jsem se pro ni sehnul, hlavou mi náhle jako blesk z čistého nebe proletěl nápad.
Mě se tohle nestává často, ale pak to stojí za to. Občas si říkám, jestli Jeeves mívá také taková náhlá vnuknutí, nebo jestli postupuje spíše systematicky, krok za krokem. No to je teď jedno, já každopádně dostal výtečný nápad a hodlal jsem ho neprodleně odít do skutků.
Tu tašku jsem stopil pod sako a padal jsem nahoru do svého pokoje.
„Jeevesi!“ zvolal jsem rozjařeně.
Jeeves se zjevil odnikud po vzoru ashoverských přízraků.
„Pane?“
„Á, tady jste. Nuže, Jeevesi, asi byste měl vědět, že vaše služby již nebudou zapotřebí.“
„Pane?“
„Nemyslím obecně,“ uklidňoval jsem tu věrnou starou vojnu. „Ale pokud jde o ten problém, se kterým se tady potýká pan Ukridge, tak s tím už si nemusíte lámat hlavu. Objevil jsem zčistajasna přímé a elegantní řešení.“
„Tak, pane?“
„Tak, Jeevesi. Sledujte mě. Toto,“ vytáhl jsem zpod saka svou kořist, „je taška paní Sludgelettové, v níž nosí osobní věci, hotovost a tak dále. Dalo by se říct, že jsem ji šlohnul.“
Na Jeevesově tváři se objevil výraz úcty.
„Velmi dobře, pane.“
„To není vše, Jeevesi. Samozřejmě jsem se tašky nezmocnil s úmyslem se obohatit. Hodlám ji vrátit v původním stavu právoplatné majitelce, avšak takovým způsobem, abych ji bezbolestnou a nenásilnou cestou přesvědčil o existenci nadpřirozených jevů.“
„Smím vědět, jak to chcete provést, pane?“
„Jistěže smíte, Jeevesi. Slečna Sludgelettová objeví ztrátu tašky a začne volat na poplach. Bude chtít zavolat policii, avšak ctihodný pan Conway, místní šafář, ji přesvědčí, že skandál by nikomu neprospěl. Slečna Sludgelettová bude chtít vědět, jak najít ztracený předmět bez pomoci ramene zákona. Tu vystoupí Ukridge a navrhne spiritistickou seanci.“
„Začínám chápat, kam míříte, pane.“
„Výborně, Jeevesi. Nuže nejtěžším bodem celé akce patrně bude starou Sludgelettku přesvědčit, aby se seance zúčastnila. Hospodský, šafář a služebnictvo budou muset vytasit nějaké historky o nalezených dětech, ovcích, penězích a tak, všechno díky seancím. Jakmile to zvládneme, bude vyhráno. Vy, Jeevesi, budete vybrán jako médium.“
„Já, pane?“
„Vy, Jeevesi. Jistě vám neuniklo, že ačkoliv jsme tu jen pár dní, už se na vás všichni dívají jako na ztělesněnou autoritu.“
„Jste příliš laskav, pane.“
„To nic, je to pro dobro věci, Jeevesi. Tak alespoň odčiníte to, že jste v tomto případě nikterak nepřispěl svou hřivnou ke všeobecnému blahu.“
„Je mi to velice líto, pane.“
„No to už je teď jedno,“ pravil jsem velkoryse. „Sledujete mě, doufám, pozorně. Během seance vyvoláme ducha bývalého majitele hostince, který podle místní starodávné legendy bedlivě sleduje veškeré dění na svém bývalém pozemském statku.“
„Tuto legendu jsem ještě neslyšel, pane.“
„Jistěže ne, Jeevesi. Právě teď jsem si ji vymyslel. Zeptáme se ducha, kde by asi tak mohla být ztracená taška, a on – vašimi ústy – přesně popíše místo, kde taška je. Šoupneme ji někam do křoví poblíž cesty, kudy slečna Sludgelettová každý den chodívá.
Baba bude ohromena. Padne na kolena, dojatě se rozpláče a poprosí Ukridge za odpuštění, že tak krátkozrace pochybovala o moci světa duchů. Ukridge jí velkomyslně pozvedne z podlahy a řekne něco jako ,To nic, to nic, co jsme si, to jsme si´, všichni budou volat hurá, a zavládne atmosféra přátelství a porozumění, na tomto i na onom světě. Tak, co vy na to?“
„Zní to dobře, pane.“
„No, od vás taková pochvala těší dvojnásob. Snad se příště budete víc snažit. Nyní navrhuji, abychom se bez prodlení pustili do vykonávání tohoto programu.“
„Prosím, pane.“
„Já se teď převléknu k večeři. Počítám, že to už si ta baba všimne, že je o tašku chudší. Vy zatím běžte zasvětit pana Ukridge a další spiklence dle vlastního výběru. Pak ukryjte tašku v křoví, tak aby vás nikdo neviděl.“
„Prosím, pane. Vezmete si k večeři ten světlehnědý oblek, pane?“
„Cože? Á, ano, Jeevesi. To byla otázka?“
„Ovšem, pane.“
„Jen aby. Nějak jsem nezaslechl otazník.“
„Jsem si jist, že jsem ho vyslovil, pane.“
„Dobrá. Tak mi ho připravte.“
„Prosím, pane.“

Slečna Sludgelettová zjistila ztrátu ještě téhož večera. Už když jsem scházel do salónu, slyšel jsem ji, jak obrací barák naruby.
Vešel jsem přímo do rozjetého výstupu. Slečna Sludgelettová svolávala hromy a blesky na hlavu hostinského i personálu, její společnice opakovala zhruba každou třetí větu, vždycky, když slečně Sludgelettové na chvilku došel dech. Slečna Rathmooreová se snažila svou nebohou tetu konejšit, a personál přičinlivě šťáral po všech koutech. Jedině kokršpanělovi to bylo šumák, a zajímal se výhradně o misku slaných brambůrků na barovém pultě.
„Jářku, copak se to děje?“ pravil jsem lehkým tónem, abych dal najevo, že tady přichází mladý muž, který vždycky ví, co se má v té či oné situaci udělat.
„Ztratila jsem svou osobní tašku, pane Woostere,“ lamentovala slečna Sludgelettová. „Mám důvody se domnívat, že byla odcizena.“
„Odcizena!“ zvolala tragicky dáma po její pravici.
„Ale, ale, ale,“ děl jsem chlácholivě. „Pročpak by vám v tomto útulném místě někdo chtěl krást vaše věci?“
„Díky svému zaměstnání mám hodně nepřátel, pane Woostere,“ pravila, a znělo to, jako že je na to pyšná. „Mnozí podvodní vyznavači okultismu bezpochyby usilují o to, aby mne vyřadili ze hry. Možná je tohle jedna z jejich podvratných akcí.“
„Podvratné akce vyznavačů okultismu!“ potvrdila dáma po její pravici.
„No tak, no tak. To se jistě nějak vysvětlí. Nejspíš jste ji ztratila někde na procházce. To se mě stává v jednom kuse, a nemá cenu za tím hledat nějaká spiknutí.“
„Vy ovšem nejste významnou osobou v boji proti temným pozůstatkům minulého století,“ namítla slečna Sludgelettová.
„A koukala jste se všude?“ zeptal jsem se, než stačila dáma po pravici dodat „temné století“ nebo tak.
Teď nadešla chvíle pro Ukridgův vstup do děje.
„Jářku, stará… eh, staráme se samozřejmě o blaho VŠECH našich ctěných zákazníků,“ ozval se Ukridge. „Něco vám navrhnu. Bude to něco jako sázka, rozumíte mi. Zařídíme, aby nikdo neopustil hostinec. Tak budete mít jistotu, že případný zlosyn je pořád zde i s vaším majetkem.“
„A pak zavoláme policii!“
„Policii!“
„Nikoliv okamžitě,“ vztyčil Ukridge prst. „Nejprve uspořádáme seanci, a zeptáme se duchů, kde by vaše taška mohla být. A teprve jestli to selže, pošleme pro konstábla. Co vy na to, nádhe… eh, nádherný plán, ne?“
Slečna Sludgelettová se zakabonila. Moc jí to pod fousy nešlo, to se rozumí, jenže dost dobře si nemohla dovolit to odmítnout. Koneckonců byla to ona, kdo vyžadoval důkazy.
Na tuto narážku přispěchal na pomoc hostinský. Jeeves se činil, a zrežíroval představení na výbornou.
„Teda, madam, ráčejí dovolit, on totiž duch jednoho z majitelů Christopher Inn dodneška bloudí po domě, a ví o všeckým, co se tady šustne. Předloni se ztratilo děcko jednoho hosta. Takovej virvár ste nezažila, madam, ráčejí dovolit. Policie prolezla všecko skrz naskrz, až sme museli uspořádat takový jako dyž duchovní sezení, abysme se ho zeptali, teda toho ducha, né? A von, ráčejí věřit nebo né, nám řek, že to škvrně si hraje se psem kousek za vesnicí. A taky že jó! Děcko tam bylo a pes taky!“
Slečna Sludgelettová si přezíravě odfrkla.
„Takových historek jsem za svůj život slyšela mraky.“
„Mraky!“
„Teď se můžete přesvědčit, pří… přímo tady,“ nabízel Ukridge.
„Já bych to brala, teto. Chceš přece tu tašku zpátky. Za takových podmínek nemáš co ztratit,“ řekla slečna Rathmooreová. To mě potěšilo, abyste věděli. Všechno mi takříkajíc hrálo do karet, jak mému projektu na pomoc Ukridgovi, tak mé snaze blíž se spřátelit se slečnou Rathmooreovou. Byla tady ta teta, to je fakt, no ale ukažte mi děvče, které nemá žádného nesnesitelného příbuzného!
Můj plán, to už je vám asi jasné, pevně počítal s psychologií nepřítele. Předpokládal jsem, že to pro starou Sludgelettovou bude výzva, jakou nebude moci odmítnout. Bude muset ukázat, že hraje fér. A taky jo. Netrvalo dlouho, a v salónu byl připraven kulatý stůl a svíčky.
Ukridge, jak měl ve scénáři, podotkl, že ideální počet osob pro úspěšnou seanci je sedm, a já navrhl doplnit sestavu o Jeevese. Nikdo neprotestoval, Jeeves dorazil a začali jsme.

Pokud mi paměť slouží, ta legrácka probíhala nějak takto:
Scéna: salón hostince Christopher Inn. Světla jsou zhasnuta, pokoj osvětluje pouze několik svíček.
Osoby: Slečna Sludgelettová, dáma po její pravici, slečna Rathmooreová, Ukridge, pan Conway, Bertram Wooster, Jeeves.
(Všichni sedí kolem kulatého stolku a navzájem se dotýkají špičkami malíčků.)
Ukridge: „Všichni se soustředíme. Snažíme se vstoupit do kontaktu s duchem, který se nachází v tomto objektu.
(Všichni se soustředí.)
Ukridge: „Slečna Sludgelettová se bude ze všech sil soustředit na svůj ztracený majetek, prosím.“
Slečna Sludgelettová (kysele se usmívá.)
Ukridge: „Je duch přítomen?“
Wooster (špičkou boty nenápadně strká do nohy stolku. Plameny svíček se chvějí.)
Ukridge: „Duch dal znamení. Koho si duch vybral, aby za něj hovořil?“
Jeeves (zavírá oči a tváří se vážně. Záhrobním hlasem): „Pana Jeevese.“
Ukridge: „Duch je mezi námi. Promluv, duchu.“
Jeeves (kdo ho nezná, přísahal by, že je v duchovním transu): „Ptejte se.“
Ukridge (vrhá významný pohled na slečnu Sludgelettovou.)
Slečna Sludgelettová (skepticky): „No tak dobrá. Přistoupím na vaši hru. Myslím na věc, kterou jsem dnes ztratila. Chci vědět, kde je teď.“
Dáma po její pravici: „Kde je teď, ha?“
Jeeves: „Vaše nevíra mne rmoutí.“
Slečna Sludgelettová (ironicky): „Mne rmoutí ztráta mého majetku. Máte možnost to napravit.“
Jeeves: „Ztracený předmět se nachází v náprsní kapse pana Woostera.“
Wooster (podivně zahýká a zastavuje se mu srdce.)

Pak už šlo všechno ráz naráz. Něco jsem zařval, nejspíš asi „Jeevesi!“, vyskočil jsem a převrhl svíčku. Všichni přítomní vesměs také vyskočili a začali jeden přes druhého cosi vykřikovat. Salón Christopher Inn se mi před očima divoce roztočil a já naprosto nic nechápal. Pan Conway hasil ubrus. Jeeves seděl, jako by se nic nedělo.
Slečna Sludgelettová si mě přeměřila od hlavy k patě.
„Celou dobu, pane Woostere, jsem byla nakloněna domněnce, že celá tato seance je jen zinscenované představení, které mne má obalamutit. Avšak bylo by možné, aby vás váš vlastní sluha takto udal, kdyby s vámi byl domluven, ha?“
„Udělal by to, kdyby byl s vámi domluven, ha?“
„Héé…?“ řekl jsem.
„Můžeme tedy udělat jen jedinou věc, pane Woostere. Je-li vaše svědomí čisté, jistě nám předložíte obsah své náprsní kapsy.“
„Obsah náprsní kapsy, ano!“
Jako v mrákotách jsem sáhl tam, kde mívám obvykle pouzdro s cigaretami. A klidně si mě nakrájejte na kostičky a vydlážděte se mnou Trafalgar, jestli jsem na světlo boží nevytáhl tu prokletou tašku staré Sludgelettové.
„Héé…“ pravil jsem na vysvětlenou a zíral jsem.
Zírali jsme všichni. Já nechápal, kde se tam vzala, jak to Jeeves věděl, a jak to, že mě prásknul. Slečna Sludgelettová patrně prožívala cosi jako duchovní obrození, protože celá věc vykazovala opravdu silné symptomy zásahu nadpřirozených sil. Dokonce i mě se to tak jevilo. Ukridge také zíral, a v jeho očích se zračil nefalšovaný obdiv k nejvyšší oběti, kterou jsem jako správný kámoš přinesl na oltář.
Slečna Rathmooreová také zírala.
„Ach, Bertrame. Jak jsi mohl?“
Bertram tupě vejral na tašku, a k problému se nevyjádřil.
V tu chvíli někdo rozsvítil a uprostřed sálu, kde se vzal tu se vzal, stál policajt.
„Jako na zavolanou, strážníku!“ vykřikla slečna Sludgelettová. „Zeptejte se tady toho pána, jak se vzala moje osobní taška v jeho náprsní kapse!“
Policajt se zatvářil poněkud rozladěně.
„Madam, snad mne omluvíte, ale nemám čas na nicotné lapálie. Vyšetřuji trojnásobnou vraždu. Drobné krádeže prosím svěřte místnímu konstáblovi, ať se jimi zabývá ve svém volném čase.“
„Trojnásobnou vraždu?!“ vyjekla slečna Sludgelettová.
„Vraždu…“ pípla dáma po pravici.
„Tak, madam. Dnešního večera jsem obdržel hlášení, že v hostinci U mnicha a labutě, Ashover, okres Chesterfield, byla ve sklepení nalezena tři zohavená mrtvá těla.“
Celá naše sešlost zalapala po dechu.
„Ale toto není hostinec U mnicha a labutě. Toto je Christopher Inn,“ pravila přísně slečna Sludgelettová. „Zde majitel hostince i místní šafář vám to potvrdí.“
Hospodský i šafář byli bledí a cvakaly jim zuby.
„U mnicha a labutě,“ vypravil ze sebe hostinský přiškrceným hláskem. „Ten zbourali bratru před štyryceti léty… Kvůlivá těm třem nebožtíkům.“
Všem nám přešel po zádech mráz. Snad jen mě se trochu ulevilo, že se na chvíli zapomnělo na tu zpropadenou tašku tety Sludgelettové.
„Von má na sobě uniformu, jaká se nosila za královny Viktorie,“ upozornil nás hostinský.
„A jakou jinou uniformu bych asi tak měl nosit, jakožto státní úředník ve službách Scotland Yardu, a věrný poddaný Jejího Veličenstva?“ otázal se policajt. „Že se nad tím pozastavuje skupina tak výstředně oblečených lidí, jako jste vy. Nu, vidím, že z vás nic nedostanu. Do tohohle okresu mne snad přidělili za trest. Snad už brzy dorazí inspektor Lestrade z Londýna.“
A s těmito slovy se otočil a vyšel ven.
Všichni jsme tam stáli jako když do nás hrom praští, a podle mě si v tu chvíli nikdo na ukradenou tašku ani nevzdechnul. A jedva za policajtem zaklaply dveře, hned se zase otevřely a dovnitř vešel čeledín s konví vody.
„Kam šel ten strážník?“ zvolala slečna Sludgelettová.
„Jakej to strážník, madame?“ otázal se muž bez klobouku a s vyhrnutými rukávy.
„Ten strážník, co teď vyšel ze dveří! Musel jste se s ním srazit na prahu.“
„Na prahu!“
„Ráčejí prominout, madame, ale žádnej takovej tvor mi cestu nezkřížil.“
„Chcete říct, že z těchto dveří před pouhým okamžikem nikdo nevyšel?“
„Nikdo?!“
„Jo, to ste uhodila hřebík na hlavičku, madame. To sem chtěl říct, a konečně je to venku,“ pravil muž bez klobouku. „Sem se tady s tou konví potejkal přede dveřma, takže každej, kdo by chtěl vyjít ven, by do mě musel vrazit.“
Dáma po pravici zafuněla a padla naznak. Pan Conway ji zachytil, a v tu chvíli se zase zhaslo.
V místnosti nastal zmatek, někdo šlápnul na psa, a každý se pokoušel překřičet každého. Každý až na mě. Já udělal jedinou věc, která se dala udělat, a kterou by na mém místě udělal každý cti dbalý muž, hodný toho označení. Pod pláštěm tmy jsem uchopil láhev skotské, co stála na barovém pultě, a vzal jsem roha.
Chtěl jsem oběhnout budovu, abych mohl použít vchod pro služebnictvo a dostat se do svého pokoje. Tam jsem hodlal zbudovat pevnost, a buď z ní nepozorovaně uprchnout zadem, nebo ji bránit do posledního dechu, ovšem až po tom, co nechám za úsvitu popravit zrádce.
Ale když jsem vyběhl na dvůr, stálo tam auto a za volantem Jeeves.
„Je sbaleno, pane,“ řekl. Víc nemusel říkat. Skočil jsem do auta a zavelel „Vpřed!“

V jakém stavu jsem byl, to nejsnáz pochopíte, když vám řeknu, že jsem asi dvacet mil na Jeevese nedokázal vůbec promluvit. Na mysl se mi draly nejrůznější věty, ale žádná nedokázala uspokojivě posloužit jako začátek rozhovoru, ke kterému muselo dojít.
Jeeves to nakonec udělal za mě, když už jsem měl pod kůží dobrou třetinku té odcizené láhve.
„Ehm,“ odkašlal si, sleduje pečlivě vozovku. „Mám za to, pane, že byste rád nahlédl do pozadí všech událostí dnešního večera, pane.“
„To si pište, Jeevesi, to si sakra pište.“
„Nuže, pane, nejprve vás musím co nejupřímněji poprosit za prominutí. Můj čin při spiritistickém sezení se vám v první chvíli možná zdál poněkud zarážející.“
„V první chvíli? Zarážející, jo?“ zařval jsem. „Jeevesi…!“
„Avšak tento dopis vám bezpochyby vše osvětlí,“ pravil Jeeves, a nespouštěje oči ze silnice, sáhl do své náprsní kapsy a vytáhl obálku. Vzal jsem si ji, aniž bych měl sebemenší představu, co v ní může být.
„Dopis jsem otevřel, ježto byl adresován mě, pane. Přesto je vysvětlení, v něm obsažené, určené především vám.“
Vytáhl jsem dopis z obálky a přečetl si ho. A tohle v něm stálo:

,Jeevesi! Za každou cenu Bertíkovi zabraňte zasnoubit se s tou Rathmooreovic holkou! Víte, jaký je paličák, když si něco umane, tak použijte nějaký ten svůj trik! Ta ženská je příšerně panovačná osoba, a jde jí jen o to, aby mohla někoho kompletně ovládat. Česnek byl jen záminka. Schválně to zkuste a vražte jí ho trochu do jídla. Uvidíte, že ani necekne. Různým mládencům už zakázala lov, dostihy, karty, kluby, golf, veslařské závody, prostě cokoliv, co měl takový hoch zrovna v lásce. Zatím se všem podařilo na poslední chvíli spasit kůži, ale Bertík je moc velký pitomec, než aby to sám zvládnul. Udělejte, co je ve vašich silách, spoléhám na vás, Jeevesi.´
Richard Brannon.

Ruka s dopisem mi klesla do klína. Zůstal jsem tupě čučet, jak už mi tento večer bylo zřejmě souzeno.
„Snad si vzpomenete, pane, že předevčírem se v Christopher Inn podávalo jakési národní jídlo s příchutí česneku,“ ozval se Jeeves. „Slečna Rathmooreová jej snědla, aniž by jakkoliv protestovala. Tím se potvrzuje to, co píše mladý pan Brannon. Dovolil jsem si totiž panu Brannonovi zatelegrafovat a požádat ho o vyjádření. Ta mladá dáma by pro vás stěží byla vhodnou partnerkou pro život, pane.“
„Takže jste mi šoupnul tu zpropadenou tašku do kapsy toho obleku k večeři, a udělal jste ze mě v jejích očích lotra, co se neustále plíží kolem a okrádá ctihodné tety.“
„Ano, pane, promiňte, pane. Zabil jsem tím takříkajíc dvě mouchy jednou ranou, neboť tento úspěšný výsledek zároveň přesvědčil slečnu Studgelettovou o existenci místního ducha.“
„No jestli jí nepřesvědčila ta seance, tak ten policajt určitě.“
Svitlo ve mně podezření.
„To jste nějak narafičil vy, Jeevesi?“
„Ano, pane. Jistě si vzpomínáte na pana Alana Wainwrighta, příslušníka policie, který se oženil se slečnou Alicí Springburryovou, svého času herečkou.“
„To byl on!“ zvolal jsem. „No jasně, teď si na něj vzpomínám!“
„Souhlasil, že se mi laskavě revanšuje za to, že jsem mu tehdy ke kýženému sňatku svými skromnými prostředky poněkud dopomohl, pane. Proto si z inventáře divadelní společnosti svého tchána, pana Springburryho, vypůjčil uniformu policisty z osmdesátých let, pane. Avšak povinnosti mu dovolily teprve dnes, aby odjel z Londýna a sehrál tuto scénku.“
„Jasně, Jeevesi. Rozumím všemu. Ale stejně, udělat ze mě zloděje před celou tou společností…“
„Nedokázal jsem nevyužít té příležitosti, promiňte, pane. Pan Ukridge se samozřejmě dozví, že jste byl v celé věci nevinně a řekne to nepochybně i panu Conwayovi a majiteli Christopher Inn. Pokud jde o dámy, slečnu Sludgelettovou a slečnu Rathmooreovou, u nich je žádoucí, aby vás nechovaly v úctě, pane. Slečna Rathmooreová byla zjevně nakloněna vašemu zájmu, což mohlo mít tragické následky, když uvážíme fakta z dopisu pana Brannona. Takto však…“
„No jo,“ odbyl jsem to. Jak do mě stoupala ta skotská, cítil jsem se lépe, a pod vlivem Česnekova dopisu jsem byl vlastně rád, že jsem unikl osudu, jaký v tom hlášení popisoval. A hlavní poslání celé expedice, totiž zachránit Ukridgův podnik před vlnou skepticismu, to Jeeves opět dokonale zvládnul. Už mi ani nepřišlo na mysl, že ještě před půlhodinkou jsem toho chlapa chtěl zabít.
„Eh, Jeevesi…“
„Pane?“
„Já si teď trošku schrupnu. Snažte se nás nevybourat, ano?“
„Vynasnažím se, pane.“
„Řídí se vám dobře?“
„Výtečně, pane.“
„Já jen, že jste na okrajích nějak rozmazaný.“
„Nemějte obavy, pane. Dopravím vás do Londýna v nejlepším pořádku.“
„Tak teda díky, Jeevesi.“
„Není zač, pane.“

A tak by se mohlo zdát, že celá ta zapeklitá záležitost vlastně dopadla dobře, ne-li výtečně. Tak se to taky jevilo, dokud se u nás asi tak po týdnu nezjevil Ukridge.
Vypadal, chudák, dost přepadle. Vlastně už jsem viděl přejeté žáby, které se tvářily veseleji. Dovlekl se ke stolu a mlčky si začal nalévat skotskou, kterou tam Jeeves připravil pro mě. Tvářil se zatrpkle, jako by cumlal snítku pelyňku bez cukru. Podobný výraz už jsem u něj viděl. Signalizoval, že nevděčný svět nepochopil a neocenil, jaké dobrodiní pro něj Ukridge znamená, a opět nějakým podlým způsobem zhatil jeho plány.
„Povídám, kamaráde,“ poznamenal jsem, abych nějak odšpuntoval rozhovor. „Vypadáš nějak bez šťávy. Zařvalo to, co?“
Ukridge přestal cumlat pelyněk, ale jen proto, aby se zhluboka napil té skotské. Pak si vzal jednu z mých cigaret, začal dýmat a tvářil se, jako by i ta cigareta byla nacpána pelyňkem.
„Bertíku, ty bejku,“ pravil.
„Něco se zhatilo?“
„Něco? Cha!“ zasmál se smíchem lidí, kteří nemají co ztratit. „Zhatilo se všechno, co se zhatit mohlo. Pamatuješ na ty dopisy, co jsem ti psal?“
„Na to už ses mě přece ptal. Vysvětlil jsem ti, že jsem žádné nedostal, a došli jsme k závěru, že se ztratily na poště.“
Ukridge divokým gestem zamával rukama a zvířil dým.
„To je právě to, ty troubo! Neztratily se na poště! Došly v naprostém pořádku k adresátovi. Jenže jak jsem měl plno práce s tím podnikem okolo strašidel, tak jsem je omylem nastrkal do obálek, které měly nadepsanou jinou adresu.“
„A čí?“
„Adresu tety Julie, koni“ povzdechl si Ukridge, a jeho povzdech si nezadal s lkaním ashoverských přízraků. „Takže si to představ, jo? Tetě začnou chodit dopisy, zhruba jeden týdně, kde jí její milovaný synovec do detailu líčí, jak někde na severu buduje strašidelné hnízdo pro praštěné turisty, a kolik na tom trhne. To samo o sobě muselo tetu přesvědčit, že jsem se zcvoknul. Jenže měla dost práce, takže co neudělala, jako že požádala jednu svou starou přítelkyni, aby se na mě jela mrknout.“
„Starou přítelkyni? Snad ne…“
„Jo, přesně tak, starou Sludgelettovou, aby tý babě kopřivy na nose vyrostly! A uběhne několik dnů, a ta stará skeptička píše tetě, že se obrátila na víru v přízraky, na čemž má zásluhu jedině úžasný a jedinečný pan S. F. Ukridge. Hned nato dorazil poslední dopis ode mě. V tomhle bodě tetě patrně došla trpělivost, a rozjela se do Ashoveru.
Podařilo se jí vpadnout akorát doprostředka spiritistické seance, které jsme po tvém odjezdu museli na žádost tetky Sludgelettové pořádat denně. Chtěla mermomocí vyvolat ducha ctihodně zesnulého pana Saint-Simona, aby mu sdělila, že ohledně svého skepticismu byl vedle. Uvažujícího člověka by napadlo, že nebožtík Saint-Simon už to na onom světě pochopil taky, ne?
No nic, takže v nejlepším tam vletěla teta Julie a dožadovala se vysvětlení. Slovo dalo slovo, a teta Julie předložila staré Sludgelettové štůsek mých dopisů, ve kterých jsem podrobně vylíčil všechny technické aspekty toho nevinného podvůdku se strašením. Bylo to tam všecko, jak jsem krmil barvou tu krvavou skvrnu, jak jsem na hřbitově instaloval tu věcičku, co vydávala kvílení, a vůbec všecky další detaily, od utopenýho mnicha, až po neoznačený hrob za hospodou.“
„Proč byl neoznačený?“
„Protože tam nikdy žádný nebyl, ty koni, to dá přece rozum! Bertíku, ty příšero, to ses nemohl víc snažit ty dopisy dostat?“
Ukridge ve svém zoufalství už snad věřil, že je to vina příjemce, když nedostane dopis, a že bych měl v jednom kuse jezdit kolem dokola po Anglii a zjišťovat, jestli některé dopisy náhodou nejsou pro mě. Já mu to nevymlouval, protože jeho životní elán i tak mlel z posledního.
„Jenomže to ještě nebylo všechno. Byl tady ještě další malér, nazval bych to malér číslo dvě, a ten byl ještě horší. V tom posledním dopise ode mě byla ještě jedna malá vsuvka,“ pokračoval Ukridge a divoce si prohraboval vlasy. „Napadlo mě, že se možná divíš, kde jsem vzal základní kapitál na rozeběhnutí té atrakce.“
„Divil jsem se, ale neptal jsem se tě.“
„Já ti to přece napsal v tom posledním dopise.“
„Ale já ho nedostal,“ připomněl jsem mu.
„Cože? Á, no jo, sakra. Tak ty prachy jsem si půjčil od tety, teda přesněji řečeno prodal jsem jednomu týpkovi práva na její poslední román. Měl jsem v úmyslu je zase koupit zpátky, jakmile ashoverská strašidla vydělají dost peněz, ale nějak jsem se k tomu zatím nedostal. Teta pořádala nějakou podpisovou akci, a tenhle chlápek se svým právníkem jí tam přímo před lidma ztropili dost nepěknou scénu, jak jsem pochopil. Teta mu bez řečí vyplázla příslušnou sumu, nabrousila porcovací nože a vyrazila do Derbyshire na lov mýho skalpu.“
Představil jsem si, co se asi dělo v salónku Christopher Inn po této sérii strašlivých odhalení. Moje fantazie v této věci jaksi pokulhávala. Woosterův zločin vedle toho musel vypadat jako dost ubohý žertík, a já vím moc dobře, čeho jsou tety jakožto živočišný druh schopny, když jim dáte záminku.
„Cos udělal?“
„Co se asi dalo dělat? Sfouknul jsem svíčky a potmě zdrhnul.“
Začínalo to vypadat, jako by ashoverští zločinci znali jedinou prověřenou ústupovou cestu, a té se zuby nehty drželi.
„Sice se mi do cesty připletl ten čokl,“ pokračoval Ukridge, „a začal řvát jak pominutej, ale sfouknul jsem to a koukal jsem mazat. V kapse jsem měl akorát na vlak, a o zbytek výdělku se teď nejspíš perou supi v lidské podobě. Ach jo, Bertíku, život není spravedlivý, a až ti někdo bude tvrdit že je, tak se mu pěkně od plic vysměj.“

„Slyšel jste to, Jeevesi?“ zeptal jsem se, když Ukridge odešel, podle svých slov vydělat si v přístavu na lodní lístek do Argentiny.
„Náhodou jsem se během vašeho rozhovoru s panem Ukridgem nacházel poblíže dveří do obývacího pokoje, pane.“
„Hrůza, co?“
„Skličující, pane.“
„A vy jste se tak snažil. Ještě že alespoň já jsem z toho vyvázl se zdravou kůží.“
„Ano, pane. Koneckonců ani skóre pana Ukridge není úplně nulové. Od komorné slečny Rathmoorové, s níž jsem se během pobytu v Ashoveru poněkud sblížil, jsem se dozvěděl, že pan Ukridge byl v centru její pozornosti jako druhý na řadě, pokud by to nevyšlo s vámi, pane.“
„Čiperka, tahle slečna Rathmooreová, Jeevesi.“
„Velmi korektně řečeno, pane.“
„No, já jsem každopádně rád, že je celá ta věc za námi. Jo, teď jsem si vzpomněl, Jeevesi! Kolik jste dal tomu čeledínovi?“
„Čeledínovi, pane?“
„No tomu maníkovi, co se s tím policajtem srazil ve dveřích, a tvrdil, že tam žádný policajt nebyl. Táhnul konev s vodou a měl zacákané celé rukávy.“
„Žádného čeledína jsem do věci nezasvěcoval, pane. Když už jste o tom začal, pane, matně si vzpomínám, že podle místních záznamů se asi před třiceti lety jakýsi podomek na dvoře Christopher Inn v opilosti utopil s hlavou v konvi s vodou.“
Ztuhnul jsem. Vybavil jsem si bledý obličej toho chlapa s konví a jeho chraptivý, až bublavý hlas.
Jeeves na mne hleděl s levým koutkem úst asi o půl milimetru výš.
„Prosím za prominutí, pane. Pouze jsem žertoval. Tomu pánovi jsem dal pět guinejí, pane.“
„Tady je deset, Jeevesi. A prosím vás, až budete příště žertovat, upozorněte mě předem, ano?“
„Ano, pane. Omlouvám se, pane.“
„Eh… to nic, Jeevesi.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský