Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: P.G.Wodehouse
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Wooster, Agatha Gregsonová, sir Roderick Glossop, komorník Hackshaw
Shrnutí: Nejhorší Bertramova noční můra se stala skutečností – geiální komorník Jeeves byl vyšší mocí přinucen opustit jeho služby. Nebyl by to však Jeeves, aby do dalšího běhu událostí tak či onak nepřímo nazasáhl…
Poznámka: Sorry, do Wodehouse prostě otevřený sex nenarvete… trochu šílenství a zoufalství, aby se neřeklo…

Jeeves vrací úder

„Hovořila jsem nedávno se sirem Roderickem Glossopem, Bertie,“ pravila moje teta Agáta a já se zakuckal. Teta Agáta tráví spoustu času tím, že přesvědčuje různé lidi, že nejsem cvok. Na tomto seznamu lidí zaujímá přední místo právě sir Roderick, který je o tom naopak skálopevně přesvědčen.
Potíž je v tom, že on vidí věci vytržené z toho, jak se to… kontextu, to je ono. Nebo ze souvislostí, chcete-li. Nezeptá se po příčinách, proč ten a ten člověk zrovna dělá tu či onu, třeba trochu neobvyklou věc, nýbrž hned sahá po lékařském slovníku, a vyslovuje diagnózu. Teta Agáta ho občas využívá jako odborného poradce. Já nechápu, co to má za smysl léčit se z jedné neurózy a rovnou si pořídit novou, protože přesně takhle sir Roderick na lidi působí.
„Bertie,“ pravila zase teta Agáta a tvářila se vážně. „Já vím moc dobře, že jsi čistokrevný hňup. Vím to už od tvého dětství. Ale stejně tak dobře vím, že nejsi, ehm… duševně nemocný o nic víc, než většina ostatních lidí.“
Směr tohoto proslovu se mi nějak nechtěl líbit.
„Sir Roderick tě v několika posledních letech čas od času vídal vyvádět podivné a hloupé skopičiny,“ pokračovala teta. „A logicky dospěl k závěru, že musíš trpět nějakou nervovou chorobou. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že na tom neneseš vinu, zvláště po tom, jak jsi nedávno neměl na práci nic lepšího, než obcházet kdekoho v Londýně, a vydávat se zrovna za sira Rodericka.“
„To je fajn, teto,“ řekl jsem neutrálně.
„Já se domnívám, Bertie, že za to může špatný vliv tvého komorníka, a že se toho člověka musíš zbavit,“ vypálila to na mě teta bez varování. Zapotácel jsem se, přestože jsem seděl v křesle.
„Ale teto!“ zvolal jsem, pobouřen do hloubi srdce. „Zbavit se Jeevese? Co tě to propánakrále napadá? Vždyť bych bez něj byl jako… já nevím, jako loď na moři bez kormidelníka, nebo tak něco. Jeeves je jediný člověk, který umí namíchat ranní životabudič přesně v tom správném poměru…“
„Nežvaň, Bertie,“ poručila mi teta a já teda nežvanil. „Ten člověk má na tebe bezesporu zhoubný vliv. Samozřejmě vím, že bez komorníka jsi bezmocný jako právě narozené kotě, takže jsem ti jednoho sehnala.“
Otevřel jsem klapačku a vyvalil oči.
„Doporučil mi ho sir Roderick,“ pokračovala teta v palbě. „Je to po všech stránkách ideální sluha, u něhož nehrozí nebezpečí, že by tě zavlékal do nebezpečných situací, tak jako to neustále dělá ten tvůj Jeeves.“
„Ale…“
„Bertie, já si to výslovně přeju,“ řekla teta a tvářila se jako lidožravá ryba. „Pracoval nějaký čas pro Honorii Glossopovou a ta s ním byla navýsost spokojena.“
Děsivá bytost, známá na tomto světě jako Honoria Glossopová, je dcerou sira Rodericka a jestliže byla s někým spokojená, pak bylo nad slunce jasnější, že já s ním spokojen nebudu. Ta holka má hlas jako když celý skotský armádní sbor pěje válečné hymny, a před spaním nejradši čte Nietzscheho. Já to zkusil jednou a nemohl jsem skoro celou noc spát, dokud mi Jeeves nepřinesl cosi jako opačnou verzi životabudiče, kterýžto lektvar mě v minutě uspal jako dítě.
A zase, ať jsem se na to koukl z jakékoliv strany, stále se vracel ten strašlivý motiv ztráty Jeevese.
„Jo? A proč už pro ní teda nedělá, aha?“ řekl jsem chytře.
„Právě proto, že slečna Glossopová se na prosbu svého otce laskavě uvolila ti toho skvělého komorníka přenechat, ty troubo,“ řekl teta Agáta. „Musíš jí, vlastně jim oběma, při nejbližší příležitosti jaksepatří poděkovat, a to si zapiš za uši.“
To byl můj konec. Abych na to nemusel myslet, zavřel jsem oči, a přemítal, jestli bude na rakev vhodnější dub, nebo ořech.

„Jeevesi,“ řekl jsem, když jsem se nějak dovlekl domů.
Jeeves seděl s nějakou knihou, a když jsem vešel, odložil ji a vztyčil se do vzorného pozoru.
„Pane?“
„Eh… čtete si, Jeevesi?“
„Ano, pane, poněkud jsem se začetl.“
„Copak to je?“
„Raný P. G. Wodehouse, pane. V této fázi nevýrazný, avšak slibný. Zápletky jsou vykonstruované a krajně nepravděpodobné, ale podané ucházející formou.“
„Jeevesi,“ řekl jsem.
„Pane?“
„Jeevesi,“ řekl jsem zase. Zkusil jsem se sebrat. Nemělo smysl tady stát a jeevesovat, museli jsme oba pohlédnout zlověstnému osudu do tváře. Vyklopil jsem mu tu strašnou novinu.
„To je zlé, pane,“ pravil Jeeves.
„Zlé?“ Trpce jsem se zasmál smíchem zatracených. „Říct, že je to zlé, to je jako byste řekl, že Jack Rozparovač byl trochu agresivní. Je to tragédie a katastrofa v jednom balení.“
„Svatá pravda, pane,“ řekl Jeeves a pravé obočí měl asi o milimetr výš než levé, což u něj signalizuje silné citové pohnutí. „Paní Spencer-Gregsonová volala, než jste přišel, a vaším jménem mi dala výpověď, pane. Ta vázanka, pane, je poněkud nevhodná.“
To bylo přesně podobné tetě Agátě, něco udělat něčím jménem a ani se toho dotyčného předem nezeptat. Jeeves to občas dělal taky, samozřejmě, ale jeho úsilí vždycky směřovalo k dobré věci a povšechně k obecnému blahu, zatímco teta Agáta nemá na práci nic jiného, než neustále někomu kazit život.
Naopak Jeevesovi bylo podobné, že i v tak vážné chvíli mi neopomněl kafrat do vázanek. Ta vázanka přitom byla moc šik, připomínala takového tropického motýla, co je v Anglii k vidění jedině za sklem a se špendlíkem mezi lopatkami. Jenže tady nešlo o vázanky, krucinál, tady šlo o život.
No, teď už se nedalo dělat nic.
„Dal bych si…“ začal jsem, ale než jsem stačil říct „skotskou“, Jeeves jí už stavěl na stůl. Při pomyšlení, že tenhle živoucí poklad budu muset odhodit, mi začalo krvácet srdce.

Jak ta výměna stráží proběhla, to si pamatuju jen matně, jako nějaký těžký sen. Duchem jsem celou tu dobu bloudil kdesi v pochmurné krajině stínů, z níž vedly cesty do několika možných verzí budoucnosti, které byly jedna beznadějnější než druhá. No Bertík zkrátka nebyl ve své kůži, to se vám snažím říct.
Jedno odpoledne jsem prostě seděl na pohovce, a mým sluhou byl nějaký chlápek jménem Hackshaw. V mém útulném bytečku na mě působil jako bradavice na tváři krásné dívky.
Byl to prvotřídní suchar, tenhleten Hackshaw, a když říkám suchar, nemyslím tím onu Jevesovu diskrétní odměřenost. Ten chlápek byl prostě suchar tělem i duší.
Když jsem se ho kupříkladu zeptal, do kterého letoviska bychom měli tuto sezónu vyrazit za zábavou, pravil, že neví.
Když jsem zrovna potřeboval vědět, co by si o tom či onom myslel Spinoza nebo Leibnitz, pravil, že neví.
Když jsem vyrážel k Trubcům a zeptal se ho na jeho názor na barvu psích deček, co myslíte že pravil, he? Že neví, jak jinak.
Já byl zvyklý, že při každé takové příležitosti byl nablízku Jeeves. Myšlení prostě obstarával on, rozumíte, a mladý pán pak už jen užíval života podle jeho instrukcí, kterýžto recept fungoval bez chybičky.
Děsil jsem se okamžiku, kdy budu potřebovat píchnout s nějakým skutečně vážným problémem. Bylo mi jasné, proč si Honoria Glossopová Hackshawa tak pochvalovala. Její ideální komorník nepotřeboval žádnou komplexní inteligenci, stačilo, když dokázal přinést, o co se mu řeklo. Ani duchaplností nemusel oplývat, neboť té měla ta Glossopovic katastrofa sama dost.
A takhle se tedy ta moje neúplná existence vlekla pár týdnů, ovšem mě to připadalo jako několik let. A pak jednoho dne přišel ten dopis.
Nebyl to teda vlastně dopis, chápejte, spíš jakási reklama. Takové to rozesílání různých obchodních nabídek přišlo nějak do módy a člověk kolikrát aby to harampádí odklízel pluhem, když mu to pošťáci přivlekli domů. Jeeves míval pozoruhodnou schopnost tuto poštu vytřídit tak, aby se k mým rukám dostalo jen to, co jsem skutečně potřeboval vědět. Chlápek Hackshaw touto dovedností obdařen nebyl, ale to vám asi ani nemusím vykládat.
Zabolelo mne u srdce, a obálku jsem otevřel. Byl to jakýsi barevný prospekt, který až do nebe vychvaloval přednosti a výhody jednoho přímořského letoviska poblíž Brightonu, jménem Haley.
Takovéhle chvalozpěvy na letní pobyty samozřejmě chodí zejména před začátkem sezóny, kdy se přímořští bandité proberou ze zimního spánku a začnou na svá pobřeží lákat obyvatele vnitrozemí.
Normálně se na podobné návnady nijak moc nechytám. Autoři těchto verbířských proslovů neoplývají výřečností natolik svůdnou, aby mne zlákali. Ale tenhle byl napsán pozoruhodně vemlouvavým tónem, který ve mně nějakým zvláštním způsobem skutečně vzbudil touhu do Haley zajet. Takhle nějak si museli počínat středověcí kazatelé, když přemlouvali křižáky, aby strávili dovolenou ve Svaté zemi. A jelikož jsem neměl nikoho, kdo by mi to doporučil či rozmluvil, tak jsem si řekl ále co, a poslal jsem Hackshawa objednat v tom hnízdě pokoj.
Když jsme pak šťastně dosáhli oceánu, poslal jsem Hackshawa vybalit do apartmá zavazadla, a sám jsem se rozhodl, že po vzoru trosečníků nejprve prozkoumám linii pobřeží. Takový trosečník, který uvízne bez vhodného společníka na pustém břehu, se bezpochyby cítí lépe, když nalezne nějakou tu rybu, trs banánů či jedlého měkkýše, a zrovna takové rozpoložení jsem pocítil já, když jsem našel podnik zvaný U slunce západu.
Nevadila mi nelogičnost tohoto názvu, když uvážíte, že jsme se nalézali na jihovýchodním pobřeží a západní horizont byl zastřen pásem budov. Ne, Bertram není natolik úzkoprsý člověk, aby soudil hospodu podle jména, nýbrž výhradně podle toho, co nalezne uvnitř.
A já U slunce západu nalezl Jeevese.
„Krindipindi!“ zvolal jsem nahlas, a pranic mi nevadilo, že se několik důstojně vyhlížejících rodinek na výletě pohoršeně otočilo mým směrem. „Jeevesi, kde se tady berete?“
Jeeves měl na sobě střízlivý oblek, a jako vždy na mne vlídně hleděl.
„Jeden můj bratranec zde dělal vedoucího provozu, pane,“ pravil. „Nedávno ho však zdravotní komplikace upoutaly na lůžko, a jelikož jsem byl zrovna bez místa…“
Zachvěl jsem se bolestí.
„… ujal jsem se tedy jeho povinností, pane, nežli seženu nějaké vhodné místo osobního sluhy pána.“
„Ale to znamená, že po dobu mého pobytu v téhle díře… chci říci na této rajské pláži, sem budu moci chodit na obědy a večeře a tak…“
„To bezpochyby, pane,“ pravil Jeeves.
„Výborně,“ oddechl jsem si. „Víte, Jeevesi, nedávno jsem zrovna řešil takovou maličkost. Jde o to, co by Spinoza řekl na…“
Odmlčel jsem se, neboť můj pohled upoutalo cosi děsivého, co jsem zahlédl oknem.
„Jeevesi, támhle po pláži si to špacíruje sir Roderick Glossop!“
„Ano, pane,“ řekl Jeeves. „Sir Glossop, jak jsem vyrozuměl od svého bratrance, tráví téměř každým rokem několik týdnů zde v Haley. Nesmírně si pochvaluje zdejší ovzduší, které blahodárně působí na jeho zdraví.“
„To mě hrozně těší, ale co moje zdraví, Jeevesi? Nestačí, že mi pověsil na krk toho puchejře Hackshawa, a ještě mě bude strašit svou vlastní přítomností?“
„Na letním nebi se občas objeví mráček, pane,“ nabídl mi Jeeves útěchu z filozofického soudku.
„Spíš pořádné bouřkové mračno,“ řekl jsem. „No nic, Jeevesi, já teď povečeřím. Výběr aperitivu a pokrmů nechám na vás.“
„Výborně, pane,“ děl Jeeves. Ale já, jelikož my Woosterové dokážeme být občas velmi vnímaví lidé, jsem si povšiml, že jeho radost cosi kalí. A taky že jsem na to hned kápl.
„To ta vázanka, co, Jeevesi?“ odhadl jsem. Měl jsem totiž zase tu, co vypadala jako motýl. Hackshaw neřekl ani slovo. Mé vázanky pro něj neznamenaly nic.
„Jelikož již nejsem ve vašich službách, pane, nedovolil bych si…“
„Takže bych prosil tu večeři, Jeevesi.“
„Zajisté, pane,“ pravil Jeeves a odspěchal do kuchyně, aby pro mne objednal krmivo.
Jak jsem tam tak seděl, jako by se do mého života na chvíli vrátilo trochu slunce. Když jsem dojedl, a byl čas zakončit posezení dobrým doutníčkem, zjevil se Hackshaw, aby vyčkal mých dalších pokynů.
„Á, Hackshawe,“ řekl jsem bez většího nadšení. „Ještě tu chvilku posedím. Dejte si zatím něco k občerstvení a nechte to připsat na účet.“
„Děkuji, pane,“ uklonil se Hackshaw. „Zdejší provozní vedoucí byl již tak laskav a nechal mi připravit čaj.“
Byl jsem překvapen, jaký je Jeeves vlastně velkorysý člověk. Přestože ho Hackshaw vyšoupl z jeho místa, a rozloučil jeho cesty s cestami mladého pána, Jeeves se nad tyto malicherné záležitosti dokázal povznést jako pravý muž staré školy. Divže mi do oka nestoupla slza; musíte chápat, že v těchto dnech jsem býval dost naměkko a rozhodila mě každá maličkost.
Dokouřil jsem, rozloučil se prozatím s Jeevesem a šel jsem do hotelu, abych se podíval, v jakém prostředí bude následující dny dlít má tělesná schránka a duchovní podstata.
Pokoj vypadal vcelku přijatelně, a to se ví, já nejsem až tak náročný, co se ubytování týče. Obyváček, ložnice, koupelna a předsíňka spolu s výhledem na moře a snídaní, to je to, co očekávám od dovolené v přímořském letovisku a to tady taky bylo.
Hackshaw zatím připravil věci pro večerní hygienu a teď stál u dveří ve vyčkávacím postoji.
„No,“ pravil jsem, a chopil se nožíku na doutníky. „Vypadá to fajn, ne? Léto, pláž, moře a tak.“
„Moře, pane. Oceán. Kolébka života a perla světa. Na horizontu se stýká s oblohou jako věční milenci v nepřetržitém objetí, a k večeru přijímá do svých nekonečných hájemství sluneční kotouč. Jistě není náhodou, že samotná Afrodíté se zrodila právě z mořské pěny, a že delfíni, tito mustangové mořských plání, na svých hřbetech vozili Dionýsa v apoteóze kruhu radosti a lásky, a majestátnosti mořské hladiny se nevyrovná nic, snad kromě divokosti, s jakou mocný Poseidón občas vzbouří vlny, aby ukázal smrtelníkům, jak malé a nicotné jsou jejich osudy před tváří prastarého oceánu,“ na to Hackshaw.
Nožík na doutníky mi vypadl z ruky. Podíval jsem se na toho chlapa, jestli si ze mě nedělá šoufky. Hackshaw stál u dveří a tvářil se neproniknutelně.
„Co jste to povídal?“
Hackshaw se záhadně usmál.
„Netušil jsem, že toho máte tolik na srdci,“ pokračoval jsem. „Jako že až doteďka jste většinou mlčel, rozumíte…“
„Ach, mé srdce překypuje touhou rozdělit se o poklady vědění s každým, kdo je ochoten naslouchat,“ prohlásil chlápek Hackshaw a usmál se ještě záhadněji. „Schválně se na něco zeptejte.“
Otázka se samosebou nabízela.
„Proč jste teda na všecko vždycky říkal, že nevíte?“
„Súnhá,“ pravil Hackshaw.
„Prosím?“
„Súnhá,“ opakoval Hackshaw a tvářil se lišácky. „To je slovo slov, které nabízí odpověď tomu, kdo slyší a rozumí.“
Já slyšel, ale nerozuměl jsem ani za mák. Dělo se tu cosi podivného. Slyšet Hackshawa takhle hovořit, to bylo jako sledovat arcibiskupa, jak si to drandí chrámovou lodí na koloběžce. To se ví, něco jiného by bylo, kdyby byl Hackshaw nametený, ale to nade vší pochybnost nebyl. Mě možná leckdo považuje za troubu, ale poznám nameteného chlápka, když ho vidím. No a já tady žádného neviděl, to se vám snažím vysvětlit.
Hackshaw se zeširoka usmál a já o krok couvnul.
„Eh… teda… aby nedošlo k omylu… nechtěl byste se na chvilku natáhnout, nebo tak?“
Hackshaw jako by si mě přestal všímat, došel k oknu a otevřel ho dokořán. Nad mořem začínal vycházet měsíc. Hackshaw zaklonil hlavu a začal výt jako vlk.
Tak tohle už bylo trochu moc i na tak otrlou osobu, jako jsem já. Zrak mi padl na příruční bar a láhev skotské v něm. Dobře, problém to neřešilo, ale přesto jsem po té lahvi chňapl a nalil si panáka. Potřeboval jsem přemýšlet. Jestli začne Hackshaw nějak řádit, můžu samosebou utéct po schodech a vyspat se dejme tomu U slunce západu nebo v jiném podniku. Jenže já chtěl přijít věci na kloub.
Hackshaw vypnul sirénu, a takovým divně trhavým pohybem se otočil od okna. Kousek od okna stály všecky ty hygienické pomůcky, které tam prve vybalil, a teď uchopil mou štětku na holení. Byl tam taky psací stůl a na něm lahvička inkoustu. Hackshaw drapnul ten inkoust, namočil do něj štětku a obrátil se k protější zdi, která skýtala velkou bílou plochu. A začaly se dít věci.
Před mýma očima začalo vznikat jakési umělecké dílo. Já vám nejsem nijak zvlášť vysazený na tohleto moderní umění. Takový ten moderní malíř načmárá několik čar tady a šišatý kruh vedle, do rohu obtiskne palec, pojmenuje to „Staletý strom“, nebo jakkoliv jinak se mu zachce, a pak kolem toho postávají kritici a zasvěceně hovoří o metaforách a dalších pitominách. Ne, říkejte si co chcete, ale pěkné zátiší s uloveným bažantem, nebo portrét rudolící venkovanky, to je daleko spíš pastva pro Bertramovy oči.
To, co se rýsovalo tady na zdi pod energickými tahy mé holicí štětky, připomínalo zpočátku jakési kapraďovité houští, ale pak se z toho začalo klubat cosi jako pavoučí síť, obohacená nadto ještě o nějaké hvězdičky nebo co. Hackshaw možná věděl, co to je, jenže toho jsem se zrovna ptát nechtěl, chápete.
Co proboha říct komorníkovi, který začne na zeď vašeho apartmánu kreslit pavučiny? Na takovou situaci jsem nebyl připraven. Jeeves aspoň nic takového nikdy nedělal.
Hackshaw se s vervou věnoval svému dílu a své počínání doprovázel smíchem. Byl to hlasitý a upřímný smích, a jindy bych si ho s radostí poslechl. Ne však tady a teď. Tady a teď mi naháněl hrůzu.
Moje chmurné myšlenky se zrovna točily kolem toho, kdo mi ráno přinese snídani, když se Hackshaw zcvoknul, a jak vysvětlím řediteli hotelu toto pravěké jeskynní umění, když mé úvahy přetrhlo rázné zaklepání na dveře.
Váhal jsem. Říkal jsem si, že je možná ještě brzy na to, aby personál hotelu spatřil Hackshawův příspěvek k výzdobě pokoje. Nehodí se rušit umělce při práci, je daleko lepší dát mu čas, než dílo dokončí, a on i jeho mecenáš budou moci za svitu hvězd prchnout po okapové rouře.
Zabušení na dveře se ozvalo znovu a ještě naléhavěji. Řekl jsem si, že takhle personál neklepe. Takhle nějak nejspíš klepou ti hoši od národních socialistů, když chtějí vykonat zdvořilostní návštěvu v redakci nějakého anarchistického plátku a poptat se po zdraví redaktorů.
Hackshaw se zdál být plně pohlcen tvorbou. Momentálně nabral trochu inkoustu do úst, přiložil na zeď ruku a ten inkoust přes ní prskal, aby tak vytvořil otisk dlaně. To se zřejmě mezi těmihle mysticky založenými maníky považuje za cosi jako podpis.
Tak jsem teda šel otevřít. Na prahu stál sir Roderick Glossop. Když mě spatřil, vyvalil oči.
„Ha! Wooster!“
Byl bych moc rád, kdyby mě ten dědek přestal při každém našem setkání zdravit výkřikem „Ha! Wooster!“ No co mu na to mám odpovědět? Kdybych zařval „Ha! Glossop!“, přivolal bych na sebe pohromu. Těch se na mě i bez toho valilo dost a dost.
„Chystal jsem se na lože,“ začal hovořit sir Roderick. „Když tu jsem byl vyrušen telefonátem. Kdosi, kdo neuznal za nutné se představit, mne informoval, že v tomto hotelu se vyskytl případ náhlého šílenství, a že je zde tudíž potřeba mých služeb. Číslo pokoje odpovídá vašemu.“
Sjel mě pohledem.
„Vidím, že to byla pravda, když jsem tu narazil na vás,“ pravil jedovatě a povzdechl si. „Člověk by řekl, že když jsme vám konečně sehnali správného komorníka, mohl byste se uklidnit a přestat vyvádět. Co je to tentokrát, Woostere? Co najdu, až vkročím do vašeho pokoje?“
Začalo mi svítat, a zároveň se mne začínala zmocňovat úleva. Dosud ještě nikdy jsem nebyl rád, že vidím sira Rodericka, až teď.
„Tak teď jste vedle,“ pravil jsem. Jak se mi zlepšila nálada, byl jsem s tím hrozivým monstrem schopen hovořit téměř jako s člověkem. „Jsem duševně svěží jako rybička. Nicméně je tady opravdu něco, na co byste se měl mrknout. Prosím, pojďte dál.“
Vpustil jsem sira Rodericka do pokoje, nedbaje prastarých varování, že Drákula se může zmocnit oběti pouze tehdy, pokud ho oběť pozve dál z vlastní vůle. Strach z odvěkého nepřítele ze mne spadl. Dokonce jsem cítil, že nad ním mám krapet navrch.
Sir Roderick vešel do obývací části apartmá právě v momentě, kdy Hackshaw posledním máznutím završil svou studii v indigové.
„Ach!“ zvolal Hackshaw, když spatřil sira Rodericka. „Můj bratr! Ty a já jedno jsme a společně stoupáme ve věčné spirále kosmické harmonie!“
Přivítav takto sira Rodericka, přičemž mě zřejmě do programu kosmické harmonie nezahrnoval, obrátil Hackshaw svou pozornost opět k otevřenému oknu.
„Takhle žvaní co jsme sem přišli,“ podotkl jsem. „Nemáte nějaké prášky na uklidnění, jářku, nebo tak něco?“
Hackshawův bratr sir Roderick tam stál a lapal po dechu.
„Poletím,“ pravil rozhodným tónem Hackshaw, pohlížeje z okna. „Ó ano, poletím jako můj bratr orel!“
A začal se drápat na římsu.
„Pomozte mi,“ zavelel sir Roderick, či spíše aktivní cvokař v něm. „Musíme ho zastavit a zjistit, co se děje!“
„Co by se dělo,“ opáčil jsem, když jsme Hackshawovi znemožnili dosáhnout po kosmické spirále dlažby na chodníku. „Zcvoknul se, to se děje. Vy byste to měl poznat nejlíp.“
„Ale Hackshaw,“ opakoval nevěřícně sir Roderick. „Ten člověk byl vždycky pravým vzorem neochvějné důstojnosti pravého britského občana. Skutečně ten poslední, od koho bych čekal, že onemocní nějakou nervovou poruchou.“
„No a tady to máte,“ na to já. „Až do dneška nic, a najednou bác, a ten chlap je šílený jak hejno kachen. Poslechněte, to nebyl zrovna nejlepší nápad, dávat ho ke mně.“
„Ehm… že nebyl?“
„Nebyl. Ať se na to podívám z jakékoliv stránky,“ pokračoval jsem, „nabízí se jen dvě vysvětlení. Buďto jste navzdory své vynikající neurologické praxi přehlédl, že ten chlap Hackshaw má sklony náhle zmagořit, anebo jste se ho chtěl jednoduše zbavit, a tak jste ho uplacíroval ke mně.“
Bylo vidět, že siru Roderickovi se nelíbí ani jedno z těchto vysvětlení. Jenže rozumějte, tohle byla zcela výjimečná situace, kdy jsem projednou třímal trumfy, takže jsem pokračoval.
„Asi bychom měli říct Hackshawovu bratrovi recepčnímu, ať zavolá ambulanci, ne?“
„Ano, to rozhodně. Ehm… tedy, Woostere….“
„Ano?“
„Nic, nic… jenom jsem tak přemýšlel.“
„Nedáte si třeba frťana?“
„Eh? Ne, ne, děkuji.“
V družném mlčení, a s občasným rozpačitým zakašláním jsme vyčkali příjezdu ambulantního vozu. Zavolali jsme hotelového posluhu a s jeho pomocí jsme hlídali Hackshawa, který seděl u stolu, chvílemi se pro sebe pochechtával, a hned se zase tvářil vznešeně a smrtelně vážně. Sanita přijela, a dva dobře rostlí maníci pomohli Hackshawovi nastoupit. Hackshaw je nazýval bratry a toužil s nimi v těle orla kroužit nad krajinou. Maníci byli zřejmě na podobné cancy zvyklí, protože to s nimi ani nehnulo, naložili Hackshawa a odfrčeli. Potom se i sir Roderick poněkud neobratně rozloučil a odešel někam, kam už tak obvykle psychiatři po nocích odcházejí.
Osaměl jsem před Hackshawovým opus magnum na zdi. Zapálil jsem si cigaretu a zamyslel jsem se. Látky k zamyšlení se nabízelo nepřeberné množství.

Ráno, když jsem ujistil ředitele hotelu, že nechám Hackshawovu malbu na své náklady odstranit, jsem vyrazil ke Slunce západu, abych posnídal.
„Dobré ráno, pane,“ přivítal mě Jeeves.
„Dobré ráno, Jeevesi. Poslechněte, až mi přinesou snídani, co kdybyste si ke mně na chvilku sednul?“
„Učiním tak, pane, jen co zařídím některé běžné povinnosti.“
Tak jsem se teda pustil do čaje a vajec se slaninou, a po chvilce se ke mně připojil Jeeves.
„Dejte si taky něco a nechte mi to připsat, jestli jste ještě nesnídal,“ vyzval jsem ho. „A poslyšte, Jeevesi…“
„Pane?“
„Jak dlouho myslíte, že budete muset správcovat tadyhle tomu podniku?“
„Těžko říct, pane. Mému bratranci se již daří lépe, avšak lékař se vyslovil proti jakékoliv namáhavější činnosti, pane.“
„Jo takhle. A vám se tady líbí?“
„Není to špatná práce, pane. Má dlouholetá praxe osobního sluhy pána mi v tom poměrně pomáhá.“
„No a určitě by se nenašel někdo, kdo by to vzal za vás?“
Jeeves se zamyslel.
„Snad můj druhý bratranec, pane. Oba dva spravovali podnik původně spolu, avšak můj druhý bratranec podlehl kouzlu cestování, pane. Nyní se vrací do vlasti.“
„Jo, to je ten, co obrážel Orient a učil se tam hypnóze?“
„Nikoliv, pane. Tento můj bratranec si oblíbil Střední Ameriku a zejména Mexiko. Navštěvuje tyto kraje téměř každé léto, pane.“
„No ale říkal jste, že se vrací, ne?“
„Tak, pane. Dostal se do sporu s mexickými úřady, když byl přistižen při obchodování s pěstiteli nepovolených kaktusů, pane. Úřady daly mému bratranci na srozuměnou, že je nadále v Mexiku považován za personu non grata.“
„Nepovolených kaktusů, říkáte? Co mají mexické úřady proti kaktusům?“
„Jak jsem vyrozuměl, pane, některé druhy středoamerických kaktusů slouží při výrobě jakýchsi přípravků, které mohou vyvolat silné halucinace a podivné pocity. Můj bratranec tady má nějaké v úschově. Při opatrném dávkování jsou tyto látky zdraví neškodné, avšak takto postižené osoby pak dočasně nemohou řádně vykonávat své povinnosti.“
Zarazil jsem se s vidličkou na půl cesty k ústům.
Jeeves na mě vlídně hleděl, jako hodná postarší vychovatelka něžně shlíží na svěřené děcko, kterak způsobně šrotuje snídani.
I přes teplé podnebí jsem se zachvěl. Víte, pomstychtivost, to není Jeevesova vlastnost. Pomstou on jakožto pravý filosof pohrdá, a nejspíš by vám na toto téma citoval něco od Sokrata nebo někoho takového, kdybyste se ho zeptali. Pokud by nebylo jiné cesty, nechal by mě spánembohem v Hackshawově péči a šel by svým životem dál po svých. Avšak je-li potřeba něco vykonat, a Jeeves vymyslí plán či projekt, pak budiž nebe milostivo těm, kdo mu stojí v cestě.
„No, Jeevesi, jak bych vám to… Zkrátka, ten chlápek Hackshaw už není v mých službách. A tak jsem si říkal, jestli byste třeba…?“
„Velice rád, pane,“ na to Jeeves. „Avšak paní Spencer-Gregsonová a sir Glossop se vyslovili proti tomu, abych…“
„Na ty dva se vykašlete,“ přerušil jsem ho. „S těmi si poradím.“
No, tohle jsem řekl spíš abych tak nějak, aspoň trochu, zachoval tvář, protože jsem věděl, že Jeeves si už s nimi dávno poradil sám. No jen se na to koukněte – Jeeves jedinou mistrovskou ranou, která mu zabrala vteřinu čistého času, odrovnal chlápka Hackshawa, a z tety Agáty a sira Rodericka udělal pitomce, kteří mi Hackshawa hodili na krk a tím riskovali můj život.
„V tom případě mi bude potěšením, pane. Můj bratranec přijede velice záhy, a pak se okamžitě ujmu svých povinností u vás.“
Jestli chcete něco vědět, tak podle mě Jeeves napsal i ten reklamní leták, co mě původně zlákal k cestě do tohohle hnízda. Jeeves nikdy neponechává nic náhodě a třímá opratě událostí pevně v rukou.
„A Jeevesi…“
„Pane?“
„Ta vázanka, no ta, co vypadá jako mexický motýl. Až budeme odjíždět, nepakujte ji.“
„Děkuji, pane, ale to bych ani nemohl. Než jste dnes ráno přišel posnídat, telefonoval jsem řediteli vašeho hotelu, že si přejete některé části svého šatníku věnovat personálu. Vaše manžety se nacházejí ve vejcích, pane.“
„Eh? Á, ano… díky, Jeevesi.“
„Prosím, pane.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský