Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Lucius Malfoy/ Postrach
Vedlejší postavy: Draco Malfoy/ Karolína
Shrnutí: Zdánlivě rutinní akce se zcela nečekaně zvrtne. Co jsou Karolína a Postrach ochotni obětovat za svobodu?
Poznámka: Věnováno mé kamarádce Corny
Postrachovo upírství vychází z mých povídek o Nočním klubu
Děkuji sssnake za beta read
Dopsáno v roce 2007

Jen se trochu obětovat

Pochmurná ocelově šedá mračna visela tak nízko, až se téměř dotýkala špiček stromů. Déšť bubnující do střechy auta padal tak hustě, že ani se zapnutými stěrači nebylo skoro nic vidět.
„Ukradne deset milionů a koupí si barák v takové díře,“ zavrtěla Karolína hlavou.
Postrach zvedl oči od monitoru notebooku, jenž měl rozložený na kolenou.
„Hezké, tiché a klidné místo,“ poznamenal, když se před nimi z dešťové clony vynořila luxusní vila.
Karolína zastavila a vypnul motor.
„Jo, klidné to jo,“ přikývl.
„Možná až trochu moc klidné,“ Postrach nepatrně svraštil obočí, až se mu nad kořenem nosu udělala drobná vráska.
„Porozhlédneme se tu,“ rozhodl nakonec a zaklapl notebook.
„Bála jsem se, že to řekneš,“ povzdechla si Karolína. Do deště se jí pranic nechtělo.
„Včera jsem byla u holiče, víš, jak budu vypadat?“ vyčetla Postrachovi, který mezitím už vystoupil.
Karolíně tedy nezbylo než ho následovat.
Než došli k domu, promokli až na kůži. Karolína by se nestyděla běžet, ale Postrach nikam nespěchal, a tak jí nezbylo, než s ním držet krok.
„Jsem mokrá jako myš,“ mračila se Karolína a odhrnovala si prameny vlasů, které se jí přilepily na čelo, když došli ke dveřím.
„Posloucháš mě vůbec?“ zadívala se na Postracha.
Postrach jí ten pohled oplatil a ona uhnula očima. Byly chvíle, kdy se ani Tobiáš nedokázal dívat do těch ocelově šedých očí.
„Buď ve střehu, tohle se mi nelíbí,“ řekl Postrach a strčil do dveří, které se ve vší tichosti otevřely.
Karolína se zadívala na Postracha, ale když vešel do domu, šla za ním.
Ocitli se v tmavé, prostorné hale. Dům byl podivně ztichlý.
„Nemá žádný vkus,“ zavrtěla Karolína hlavou, když se rozhlédla.
„Ne, to nemá,“ přisvědčil Postrach bezmyšlenkovitě.
„Vypadá to, že tu nikdo není,“ řekla Karolína a bez zjevného důvodu ztišil hlas. I ona začínala cítit, že něco není v pořádku.
„Prohledám to nahoře,“ navrhla Karolína.
„Neměli bychom se rozdělovat,“ řekl Postrach.
„Ale takhle to tu prohledáme rychleji a budeme odtud moc dřív vypadnout,“ namítla Karolína.
Postrach přikývl. Taky odtud chtěl co nejdřív odejít.
„Dobře, ale buď opatrná,“ vráska nad kořenem nosu jako by se mu jen prohloubila.
„Neboj se, umím se o sebe postarat,“ usmála se Karolína a zamířila po schodech do patra.
Postrach si sundal klobouk a prohrábl si vlasy. Měl nepříjemný pocit, jenže nedokázal určit jeho zdroj. Instinkt mu říkal, že by se na to měli vykašlat a jít pryč. Smysl pro povinnost mu to bohužel nedovolil.
Otevřel opatrně nejbližší dveří.
Byla to kuchyně.
Vše vypadalo normálně – žádné stopy po násilí, nic neobvyklého. Přesto cítil, ten známý a silně znepokojivý pocit, při kterém se vám ježí chlupy vzadu na krku.
A pak si to uvědomil – ten cizí, štiplavý pach vycházející z místnosti vedle – jako pižmo nebo tak něco. A bylo to blízko, velmi blízko. V té chvíli si byl Postrach už víc než jistý tím, že měl dát na svůj instinkt.
Uhnul čistě reflexivně a obrovské chlupaté tělo, které rozrazilo dveře, ho minulo doslova o centimetry. Dopadlo to se zaduněním na všechny čtyři, až tomu pod tlapami praskly dlaždice a obrátilo se to proti němu.
Nejdřív si myslel, že to je vlk. Pak si uvědomil, že žádný vlk není takhle obrovský.
A rychlý.
Čelisti cvakly naprázdno.
Dolehl sem zvuk kroků. Karolína zřejmě slyšela hluk a spěchala sem.
„Karolíno, pozor!“
Postrachovo varování přišlo naneštěstí příliš pozdě.
Úder mohutné tlapy se mohl směle rovnat nárazu beranidla. Karolína odlétla ke zdi jako hadrová panenka a svezla se v bezvědomí na zem. Její zbraň zarachotila na podlaze.
Postrach jen taktak uhnul před tesáky, couvl do vedlejší místnosti a sáhl přitom pro svého glocka. Pak ho však štěstí opustilo – uklouzl na podlaze vlhké od krve. Od krve muže, pro kterého do Anglie přijeli, aby na něm vykonali spravedlnost. Již nebylo třeba se tím zatěžovat – moc z něj totiž nezbývalo.
Příšera ukázala, že dokáže vyvinout ještě větší rychlost, než zatím předvedla, neboť těch několik metrů překonala v okamžiku.
Zažloutlé tesáky se Postrachovi zahryzly do paže.
Ani to moc nebolelo.
Postrach udeřil tu potvoru do čumáku. Každý jiný tvor by po takové ráně klesl s promáčknutou lebkou. Tenhle jen zakňučel, oklepal se a trhl hlavou dozadu. Stisk zubů přitom však nepovolil.
Tentokrát to bolelo.
Ještě nikdy se Postrach nesetkal s něčím takhle rychlým a plným bezbřehé iracionální touhy zabíjet.
Příšera zavyla a skočila.
Dopad mohutných tlam na hrudník mu zpřerážel několik žeber. Zdravou rukou držel slintající čelisti bezpečně od své hlavy, avšak s hrůzou si uvědomoval, že přetlačit tu věc nedokáže. Právě naopak jako by ho síly opouštěly. Cítil, jak tlak na jeho ruku roste. A věděl, že dříve nebo později příšera zvítězí. Jako by mu žilami koloval jed, který ho oslaboval. Začínal vidět před očima černá kola, nedostávalo se mu najednou vzduchu.
Poslední, co slyšel, než ztratil vědomí, bylo křupnutí, s nímž kost v jeho ruce povolila.

*****

Lucius Malfoy se snažil nedávat příliš najevo znudění.
Pán zla nenabízel druhé šance často. Vlastně co si Lucius dokázal vzpomenout, nedostal druhou šanci nikdy nikdo. Jenže Pán zla potřeboval stoupence – dobré, schopné, čistokrevné kouzelníky, kteří by ho následovali. Proto jim odpustil, že ho nehledali. A proto byl Lucius Malfoy stále ještě naživu. Pán zla zatím nebyl v pozici, kdy by ho mohl prostě odepsat jako nepotřebnou položku.
Nicméně takhle si Lucius svoji druhou šanci rozhodně nepředstavoval – v bohem i lidmi zapomenutém kousku Anglie dohlížet na bandu bláznivých vědců, kteří dělali – Lucius ani nechtěl vědět, co dělají. Ne, to rozhodně nebylo fér. Jenže Pán zla rozhodnul, a když se Pán zla rozhodne, moudrý Smrtijed se příliš nevyptává.
Takže teď se Lucius pokusil vyloudit na své tváři alespoň nějaké zdání, že ho zajímá, co mu ten malý, tlustý chlapík s upocenou pleší překotně vykládal. Chodil sem dolů jen jednou za měsíc, aby dostál svým povinnostem a mohl sepsat pro Pána zla zprávu, kterou si nepochybně nikdy nikdo nepřečte.
Pro Luciuse to bylo frustrující. Ale byl naživu – tohle si musel připomínat pokaždé, když proklínal všechno a všechny.
Když vešli do místnosti, Lucius si přitiskl k ústům bílý kapesník. Měděný pach krve byl téměř nesnesitelný. A ta krev byla všude – úplně všude.
Na stole, znepokojivě připomínající operační, ležel muž a žena. Žena byla přikrytá hadrem a nebýt toho, že poloha její hlavy se jen těžko slučovala se životem, leckdo by si myslel, že je naživu. Muž měl přes boky přehozený zakrvácený hadr a živý nemohl být ani omylem. Už při letmém pohledu na jeho tělo, cítil Lucius, jak se mu kroutí žaludek. Šlo zjevně o obět útoku vlkodlaka. Sice z něj zbylo víc, než je obvyklé, ale ani tak to nebyl hezký pohled.
Lucius raději odvrátil hlavu předstíraje, že se dívá na Greena – ano, tak se ten malý, plešatý kouzelník jmenoval.
„Na co tu máte ty mrtvoly?“ přiměl se Lucius znít zlostně, aby zakryl odpor a lehkou nevolnost.
„Mrtvoly?,“ podivil se Green.
Lucius se nedokázal přimět na těla znovu podívat.
„Vzhledem k tomu že chlapíkovi jen zázrakem ještě nevypadly vnitřnosti z břicha, nemusí být jeden doktor, aby poznal, že je mrtvý,“ zasyčel Lucius.
„Ale on není mrtvý,“ odvětil Green úsměvem.
Lucius ho probodl varovným pohledem.
„Neexperimentujete tu s necromancií, že ne?!“ řekl výhružně.
Ani Pán zla není takový šílenec, aby dovolil svým podřízeným zahrávat si s něčím tak nebezpečným.
„Něco mnohem lepšího,“ řekl Green a přešel k tělu muže.
„Jak si můžete povšimnout…,“ Green se na Malfoye otočil. „Kdybyste šel blíž, viděl byste to lépe,“ poznamenal.
„Ne, díky, vidím odtud víc než dost,“ opáčil Lucius tiše.
Green jen pokrčil rameny a pokračoval: „Takže jak si lze povšimnout, zranění neodpovídají těm kousnutím. Vypadají spíš jako již několik dní staré, již hojící se. Jenže pan Greyback oba přinesl dnes brzy ráno.“
Lucius se otřásl. Greyback měl odporný zvyk nosit si méně poškozené oběti svého vlkodlačího řádění do hradu. Místní šeptanda říkala, že pak jí jejich syrové maso. Luciusovi se zvedal žaludek jen z toho pomyšlení, třebaže na tom nejspíš nebylo ani za mák pravdy. Greyback byl jen obyčejný psychopat a těšilo ho ostatní šokovat.
„A?“ pobídl Lucius Greena netrpělivě. Nechtěl se zde zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné.
„Jsou to upíři,“ konstatoval Green jako by to byla ta nejprostší věc na světě a zakryl tělo.
„Upíři?“ opakoval Lucius užasle.
„Přesně tak – oba dva,“ přikývl Green a zářil jako měsíček na hnoji. „Nemůže o tom být nejmenší pochyb.“
„A ono to,“ kývl Lucius k tělu, „bude žít?“
„Ne,“ usmál se Green. „Oni žijí.“
Lucius se zatvářil skepticky.
„Životní projevy jsou sice velmi slabé, ale pravidelné. Navíc se jejich rány skutečně velmi rychle hojí,“ vysvětlil Green.
Lucius se zamračil. Pro něj to totiž znamenalo, že za několik dní tu bude mít dva živé a určitě ne zrovna dobře naladěné upíry. I když možná se tu konečně začne něco dít a on se nebude už tak strašně nudit.
„Kolik tu máme stříbra?“ zeptal se Lucius zamyšleně a nepěkně se usmál.

*****

Bolest.
Ostrá a palčivá bolest mu doslova rozežírala vnitřnosti. Jako by mu žilami protékal tekutý dusík. A pak přišly křeče, které ho v agónii zkroutily jako paragraf.
Ještě nikdy v celém jeho dosavadním životě, nebylo Postrachovi takhle zle. Jeho mysl plavala někde mezi vědomím a komatem. Vnímal nějaké hlasy, ale nerozuměl jim. Byl to jen šum na pozadí všudypřítomné bolesti.

„Držte ho u Merlina!“ křikl Green zcela zbytečně.
Tři kouzelníci se marně snažili udržet upíra zmítajícího se v záchvatu křečí kosterního svalstva. Green kolem nich v bezpečné vzdálenosti pobíhal s injekcí a nadával.
„Kouzlo! Kouzlo!“ zachraptěl jeden z kouzelníků.
Green vytáhl hůlku.
„Petrificus totalus!“
Upírovo tělo strnulo, avšak radovat se začali předčasně. Kouzlo vydrželo přesně dvacet vteřin, pak se rozpadlo a upír se prohnul v zádech při dalším záchvatu, až bylo slyšet, jak mu praští obratle.
„Sakra! Sakra! Držet ho!“ zaječel Green. „Nééé, zlomíte mu ruku! Néé, nepouštějte ho!“
Upírovo tělo dopadlo tvrdě na podlahu, ošklivě to řachlo, jak jeho dolní čelist narazila do země. Tři kouzelníci si na něj ovšem bleskově klekli a dokázali ho znehybnit na dost dlouho, aby mu Green mohl najít žílu a vpíchnout uklidňující lektvar.
„Máte tu, koukám, veselo,“ ušklíbl se Lucius Malfoy, který až dosud stál u stěny jako mlčenlivý divák.
Green se zamračil. Malfoy sem dolů chodil jen jednou do měsíce, tudíž jeho častější přítomnost nevěstila nic dobrého.
„Zvedněte ho,“ nařídil Green svým spolupracovníkům.
Když položili tělo na lůžko, Lucius k němu došel. Přejel prsty po nachové jizvě, kde ještě poměrně nedávno chyběl velký kus tkáně odervaný od kosti vlkodlačími tesáky.
„Neuvěřitelné,“ poznamenal Lucius a jeho pohled klouzal po upírově nahém těle.
Green se zarputilým výrazem zakryl upírovi intimní partie hadrem.
„Přejete si?“ zeptal se uctivě, ale v jeho hlase byla jasná známka toho, že Malfoy není vítán.
„Jen mě zajímalo, jak si náš host vede, nic víc,“ usmál se Lucius.
„Vede si dobře. Rány se mu již prakticky zahojily a jeho tělo se poměrně rychle vypořádává s vlkodlačí nákazou,“ odvětil Green s nadějí, že Malfoy teď odejde.
Lucius došel k tyčím klece, jenž byla jen o málo menší než místnost a měla zajistit, že upír neuteče. Přejel prsty po chladném stříbru, z něhož byla vykována.
„Co vlastně jí?“ zeptal se jen tak mimochodem.
„Krev, pochopitelně,“ řekl Green a již nedokázal zakrýt netrpělivost.
Lucius si toho nevšímal. Ostatně pro něj to byla jen záminka tu chvíli zůstat.
„Lidskou?“
Green jen přikývl.
Lucius se zadíval na upíra ležícího na lůžku. Třásl se, jak mu tělem probíhaly křeče, ale jinak už ležel klidně. Vůbec nevypadal jako upíři, s nimiž se Lucius do teď setkal. Byl vysoký, možná že dokonce skoro stejně vysoký jako Lucius sám. Ale hubený a šlachovitý, skoro jako Severus. Pod lehce opálenou kůží se zatínaly pěkně vypracované svaly. Při troše fantazie by se dalo říct, že si byli se Severusem trochu podobní – alespoň fyzicky. Upír měl však rovný nos a krátké vlasy zvláštní neurčité barvy – už to nebyla černé, ale zdaleka ještě ne šedá. Věk se nedal určit. Mohlo mu být stejně dobře třicet jako sto třicet.
„A ta žena?“ pokračoval Lucius ve vyptávání.
„Je na tom o něco lépe. Greyback jí jen zlomil vaz, nekousl ji,“ řekl Green. „Je ve vedlejší místnosti,“ dodal a nervózně si olízl rty.
Lucius se rozhodl, že nebude nadále Greena svoji přítomností znervózňovat. Ostatně za pár dní už tenhle upír nebude potřebovat žádnou péči a Lucius ho bude mít konečně jen a jen pro sebe.
Na odchodu se ale otočil a rozkázal: „Dejte je do jedné cely.“

*****

Postrachu?
Ten hlas znal, jen ho nějak nedokázal zařadit.
Postrachu!
S vědomím pomalu přicházely i vzpomínky a bolest – tupá, neodbytná, ale snesitelná.
„No tak, sakra, Postrachu!“
Postrach pomalu otevřel oči.
„No sláva,“ usmála se Karolína trochu trpce. „Myslela jsem, že hodláš spát do příštího století.“
Postrach se pomalu nadechl.
Bolelo to. A navíc tu něco strašně páchlo.
Ten pach znal a neměl ho rád.
Pokusil se zvednout, ale svaly ho odmítly poslechnout. Pohnul hlavou a měl pocit, jako by měl v mozku střep.
„Jak ti je?“ zeptala se Karolína starostlivě.
„Už mi bylo i líp,“ zašeptal. „Ale taky mi bylo už i hůř. Budu v pohodě. Co ty?“
„Mám trochu ztuhlý krk, ale jinak mi nic není,“ řekla Karolína.
„Jak dlouho?“ zajímal se Postrach a pro tuto chvíli upustil od veškerých snah vstávat nebo se jinak hýbat. Ostatně ležet bylo docela fajn. A když zavřel oči, nemusel ani civět do stropu.
„Nemám tušení,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Ale myslím, že jsme v maléru.“
„ V maléru?“ zamračil se Postrach a zjistil, že to taky bolí. Jako by každičký sval v jeho těle prošel mlátičkou.
A pak si vzpomněl, odkud zná ten nepříjemný pach a proč ho nemá rád.
Bylo to stříbro.

*****

Postrach pomalu spustil nohy z postele.
„Vypadáš hrozně, víš to?“ řekla Karolína.
„Díky za povzbuzení,“ ušklíbl se. Cítil se, jako by ho přejel vlak, ale těch dvanáct hodin spánku mu pomohlo minimálně pročistit si hlavu. Nejspíš mu dali nějaké drogy. I když on by vůči nim měl být přece imunní.
Rozhlédl se. Dvě postele a kolem dokola mříž páchnoucí jako sto čertů stříbrem. Když Karolína mluvila o maléru, zjevně nepřeháněla.
Postrach si promnul ztuhlá ramena. Všechno ho bolelo, ale věděl, že jak se začne zase hýbat, rychle se to zlepší. Musel být nemocný nebo co, protože se cítil slabý a po zraněních od toho vlka, mu zůstávaly stále jizvy. A měl příšerný, přímo neskutečný hlad.
Snad pro příliš mnoho dojmů, si skutečnost, že je až na tenkou přikrývku nahý, uvědomil jako poslední. Na nějaký stud mu ale nezbývalo sil.
Když se pořádně zadíval na Karolínu, pochopil, že to, co má na sobě jako římskou tógu, je její vlastní přikrývka.
Hleděli na sebe. Byly chvíle, kdy tenhle pohled přímo nenáviděl. Očekávala od něj, že něco vymyslí, že je odkud dostane. Věřila mu. Jenže jediné, nač byl on v tuhle chvíli schopný myslet, bylo jídlo. A někde hluboko v podvědomí mu něco našeptávalo, že Karolína je přece taky jídlo.
„Máš hlad?“ zašeptala Karolína.
Ta otázka ho uvedla do rozpaků. Doufal, že jde jen o shodu náhod a Karolína nic nepoznala.
„Je mi fajn,“ ujistil ji, ale oba věděli, že to není pravda. Neuměl přátelům lhát.
„Postrachu - “
„Já to zvládnu!“ odsekl o dost ostřeji, než měl v úmyslu.
Karolína si povzdechla.
„Víš, cos mi jednou řekl? Že pomoc přátel odmítá jen sebevrah nebo idiot.“
Mlčel. Oba věděli, že tohle nikdy neřekl.
„Ty to potřebuješ – víš to stejně dobře jako já,“ zamračila se Karolína.
„Neudělám to,“ zavrtěl odmítavě hlavou.
„Musíš!“ trvala na svém Karolína.
Postrach složil hlavu do dlaní a snažil se ignorovat bolest z hladu, která mu zkroutila vnitřnosti do křečovitého uzlíčku. Nejhorší na tom bylo vědomí, že má Karolína pravdu. Se svým pozměněným metabolismem nemohl přežít o hladu dlouho.
„Ale já můžu,“ řekla jako by mu četla myšlenky. Pak vstala a sedla si vedle něj na postel.
„Hnusí se mi to udělat,“ namítl Postrach.
Karolína si mlčky shrnula vlasy stranou.
„Nikomu to neřeknu,“ mrkla na něj a pousmála se.
Nebyla to pravda. Nehnusilo se mu to udělat. Odpuzovalo ho to, že to udělat chtěl.
Karolína odvrátila hlavu. Její bělostná šíje se mu přímo nabízela. Cítil tlak v horní čelisti, i jak ho špičáky začínají řezat do dolního rtu. Olízl si rty a přestal se tomu bránit, nechal je vyjet úplně.
Vezme si jen trošku. Jen malinko, jen aby mu přestalo být zle. Co je na tom špatného?
Naklonil se k jejímu krku. A pak už to šlo čistě instinktivně. Přitiskl rty k té studené kůži a prokousl jí krční tepnu. Nikdy předtím krev jiného upíra neochutnal. Byla studenější než lidská a neskutečně odporná. Ale hlad je hlad. I tak bylo pro něj neskutečně těžké ovládnout se a nenapít se příliš moc.
Odtáhl se. Cítil se pod psa, skoro jako by ji právě znásilnil.
Karolína si promnula krk, na němž neměla ani sebemenší stopu nějakém poranění. Rána se okamžitě zatáhla.
„Lepší?“ zeptala se Karolína ve snaze navodit normální konverzaci. Tvářila se jako by se nic nestalo.
Karolína mu přejela prstem po jizvě na paži. Ztrácela se doslova před očima stejně jako ostatní stopy po zraněních.
„Díky,“ zašeptal Postrach, ale do očí se jí podívat nedokázal. Odtáhl se od ní, lehnul si na postel, zabalil se do přikrývky a otočil se k ní zády.

*****

Postrach otevřel oči a ke své hrůze zjistil, že Karolína je pryč.
Ona i její postel beze stopy zmizely a to aniž by se probudil.
To nebylo dobré.
To vůbec nebylo dobré.

*****

Jméno Malfoy upadlo u Pána zla v nemilost a Draca zachránil od tragického konce jen Severus Snape tím, že Brumbála zabil. Pán zla se dal přesvědčit, že na tom Draco má jisté zásluhy a nechal ho žít.
Byl to hořký a potupný konec pro slavný rod Malfoyů a Narcissa ho patřičně vhodně oplakala. Stejně všichni věděli, že lady Malfoyové nejvíc záleželo na tom, že její syn i manžel zůstali naživu.
Draco se s otcem od jeho návratu z Azkabanu příliš nestýkal. Už dávno přišel na to, že po fiasku na ministerstvu je lepší se tvářit, že ani žádného otce nemá. Ostatně nebylo to zase tak těžké. Vždyť spolu neměli nijak vřelý vztah.
Nicméně Narcissa se zarputile snažila tvářit, že všechno bude jako dřív. Draco jí od toho ani nezrazoval, ale ani jí v tom nepodporoval. Proto s ní tedy pravidelně za otcem jezdil.

Draco se potuloval hradními chodbami. Většina hradu byla neobývaná a často i neobyvatelná.
Draco otevřel dveře a nakoukl do místnosti. S trochou nadsázky by se tomu dalo říkat pokoj, nebýt té mříže. Draco došel až k ní a poklepal na jednu tyč tlustou jako jeho palec na ruce. Vydala jediný ryzí čistý tón.
„Co chceš?“
Draco leknutím nadskočil a byl by přísahal, že se ta žena spustila ze stropu. Žena? Ne, tak obyčejné slovo uráželo krásu, jakou spatřil. Bohyně – to by snad mohlo vystihnout něco tak dokonalého, že dokonalost je proti tomu ničím.
Kalhoty a košile, které měla na sobě, ukazovaly dost, ale zároveň ponechávaly prostor pro představivost – a ta Dracovi rozhodně nechyběla. Draco cítil, jak se mu zpotily dlaně, vyschlo mu v ústech a změkla kolena. Věděl, že všechny ženy mu od této chvíle budou připadat všední, obyčejné a škaredé.
„No tak, co chceš?!“ zamračila se na něj žena.
„Já – já – ,“ Draco se proklel za to koktání. „Omlouvám se, nechtěl jsem rušit,“ vypravil ze sebe konečně.
„Rušit?“ ušklíbla se žena. „Mě nerušíš,“ dodala poněkud hořce.
„Já jsem Draco a vy, slečno?“ pokusil se Draco napravit předchozí koktací dojem nevalné kvality.
„Říkej mi Karolíno. Nemáš žvejku?“

*****

Plavovlasý muž v jakémsi honosném hábitu přistoupil k mříži. Postrach zůstal sedět na lůžku, ale nespouštěl ho z očí.
„Lucius Malfoy,“ představil se muž a zřejmě očekával, že mu Postrach sdělí své jméno.
Postrach mlčel. Neviděl jediný důvod, proč by se měl představit člověku, který ho drží zavřeného v kleci ze stříbra jako nějaké zvíře.
Nezdálo se však, že by Postrachovo mlčení pana Malfoye nějak vyvedlo z míry.
„Doufám, že máte pohodlí,“ usmál se ten muž studeně.
Ani tentokrát Postrach nic neřekl a snažil se ignorovat sžíravý hlad i tlak v horní čelisti, s níž se jeho špičáky hlásily o pozornost.
„Musím říct, že jsem velmi rád, že se vám již daří dobře,“ vedl Malfoy dál nezávaznou byť poněkud jednostrannou, konverzaci. „Jinak vaše přítelkyně je v pořádku, nemějte obavy.“
Postrachovi začal být pohled, kterým si ho pan Malfoy měřil, nepříjemný. Až příliš si díky tomu uvědomoval, že kromě kusu hadru uvázanému kolem pasu, je nahý. Přesto se přinutil vstát a dojít až těsně k mříži. Z pachu stříbra a hladu mu bylo na zvracení. Pohlédl do těch chladných povýšeneckých očí.
„Co kdybychom přešli od těch zdvořilostních řečí k věci, co říkáte?“ řekl pomalu.
Pan Malfoy se usmál.
„Líbíte se mi, jdete hned k jádru problému. Dobře budu s vámi mluvit na rovinu. Vy a vaše půvabná přítelkyně nás velice zajímáte – z vědeckého hlediska,“ Malfoy se ušklíbl.
Postrach ucítil, jak mu strach o Karolínu zaťal spáry do vnitřností.
„Co chcete?“ zeptal se, ačkoli odpověď nečekal.
„Dozvědět se o vás vše, co jde,“ pokrčil Malfoy lhostejně rameny.
Postrach nebyl zbabělec, ale představa toho, že si z nich udělá někdo laboratorní krysy, mu stáhla hrdlo úzkostí.
„Co bys byl, upíre, ochoten udělat, aby ses odtud dostal?“ otázal se Malfoy.
Postrach se přiblížil k mříži nakolik, jen mohl.
„To má být nabídka?“pozvedl obočí.
„Možná,“ ušklíbl se Malfoy. „Co když ano?“
„Pak bych chtěl znát podmínky,“ pokrčil Postrach rameny. Nechtěl vypadat ani dychtivě, ale ani bez zájmu. Až bolestně si byl vědom toho, že utéct odtud nebude snadné. Byl hladový a zesláblý – stříbro teď znamenalo nepřekonatelnou překážku. Potřeboval informace a najíst se a tenhle člověk vypadal, že je dostatečně chamtivý, aby se dal využít.
„Svoboda pro vás a vaší přítelkyni – dostanu vás oba ven,“ řekl Malfoy stejným tónem – ani příliš dychtivě, ani bez zájmu. Tahle hra se dala hrát ve dvou.
„A cena?“
„Jdete přímočaře za svým cílem – to se mi líbí,“ usmál se Malfoy.
Postrach do Malfoye zabodl pohled.
„Jedna noc,“ řekl Malfoy.
Postrach potlačil nutkání zavřít na okamžik oči. To si mohl myslet. O co jiného by mohlo tomu chlapovi jít.
„Proč to neřeknete jí?“ otázal se, ačkoli odpověď předem znal. Karolína by toho hejska prohodila skrz tu mříž, kdyby jen naznačil, že se s ní chce vyspat.
„Jí?“ podivil se Malfoy a pak se začal smát, když pochopil.
Postracha to zmátlo.
„Ale já nemluvil o vaší přítelkyni. Já mluvil o noci s vámi,“ usmál se Malfoy a odešel zanechávaje Postracha zaskočeného, zmateného a mírně v šoku.

*****

Draco se opíral ramenem o stříbrnou mříž.
„…probudili jsme se až tady,“ uzavřela Karolína své vyprávění.
Dracův pohled bezděčně sklouzl k jejímu hornímu rtu.
„Nevypadáš jako upír,“ namítl.
Karolína se usmála a Draco věděl, že pro ten smutný úsměv by udělal cokoli. Najednou se jí mezi rty něco zabělalo a vyjely jí špičáky. Draco sebou trhl, ale pak si je fascinovaně prohlédl.
„Páni,“ vydechl Draco.
Karolína zuby schovala a znovu se tak smutně usmála.
„Ty, Draco,“ začala. „Mohl bys pro mě něco udělat?“
Copak by těm očím dokázal něco odmítnout? Přikývl.
„Říkal jsi, že tvůj otec to tu má na starosti,“ povzdechla si. „Mohl bys zjistit, co se stalo s Postrachem?“ polkla. „Jestli je ještě – naživu?“
Přikývl ještě dřív, než si to celé promyslel.

*****

Postrach neměl sílu dát před sebe ruce a zmírnit náraz, takže tvrdě dopadl na podlahu. Z obou zápěstí mu tekla krev. Kůži i maso měl rozleptané a spálené od stříbrných pout až na kost. Rány krvácely a odmítaly se hojit. Na boku měl vyříznutý čtvercový kus tkáně. Ani tohle se nehojilo. Jeho tělo už nemělo sílu regenerovat. Matně si uvědomoval, že mu z pusy teče krev. Asi ho někdo praštil – nedokázal si ale vzpomenout kdy a proč.
Bolest se šířila jeho tělem a byla jedinou věcí, která ho ujišťovala, že je ještě naživu. Jenže dlouho nebude. Cítil, jak pomalu upadá do letargie. Nejedl už několik dní a to spolu se zraněními mu vzalo poslední zbytky sil. Věděl, že pokud se nenají, za několik dalších dní zemře vyčerpáním a dnes tu nebyla Karolína, aby mu pomohla. Byl ale příliš unavený na to, aby mu na tom ještě záleželo.
Neslyšel kroky, které se k němu blížili. Přítomnost někoho dalšího si uvědomil, teprve když ho ten člověk otočil na záda.
„He´s dying.“
Ten hlas mu zněl jako z obrovské dálky. Pak někdo s něčím smýkl, zaskřípal kov o kov. Postrachovi na tvář ukáplo něco teplého. Měděný pach krve v něm probudil touhu přežít. Netušil, kde na to jeho tělo vzalo síly, ale vymrštil se a zabořil zuby do něčeho měkkého. Ucítil v puse horkou, slanou krev. Pil rychle a lačně. Z koutku úst mu vytekl pramínek krve, jak ji nestačil polykat. Krev mu kapala na hrudník. Bylo mu to jedno. Oči měl zavřené a chvílemi zažíval pocity nepříliš vzdálené orgasmu. Rytmický tlukot, který mu zněl v očích, se zpomaloval, až se zcela zastavil.
Postrach otevřel pomalu oči a začalo mu docházet, co se stalo. Co udělal.
Klečel nahý uprostřed své cely. Svíral tělo nějaké ženy tak silně, že jí zlámal kosti. A všude byla krev.
Za stříbrnou mříží stála řada mužů a žen. Sledovali ho a někteří si dělali poznámky.
Postrach v hrůze pustil chladnoucí tělo a pozpátku se od něj odplazil. Nevěděl, jestli je víc zděšen tím, co udělal, nebo zhnusen chováním těch lidí.

*****

Lucius prošel stříbrnou mříží jako by tam ani nebyla. Drobné kouzlo, které jemu umožňovalo přicházet a odcházet podle libosti, ale upíra ven nepustilo.
Rozhlédl se.
Upír se stále choulil v koutě pokoje. Od včerejška se nepohnul, vyjma toho, že si došel pro přikrývku a zabalil se do ní.
Lucius slyšel, co se stalo. Vypadalo to, celá ta událost upíra vyvedla z míry. Lucius s ním ale necítil žádný soucit. Z jeho pohledu to bylo jen rozptýlení. Možná to kdysi byl člověk, ale teď to bylo jen zvíře živící se lidskou krví.
„Přišel jsem si pro odpověď,“ oznámil Lucius a posadil se na postel.
Upír se na něj podíval prázdným pohledem, jako by ani nechápal, o čem je řeč. To Luciuse podráždilo.
„Máš obchod, vzpomínáš?!“ zasyčel.

Postrach se na Malfoy zadíval prázdným pohledem. Věděl, o čem ten chlap mluví, ale včera byl příliš psychicky unavený z toho, jak se musel vyrovnat s tím, k čemu ho vyprovokovali, na to aby se zabýval tímhle problémem. A Malfoy si teď přišel pro odpověď, o níž ještě ani nepřemýšlel.
Začal o tom tedy přemýšlet teď. Ale téměř okamžitě pocítil nepřekonatelný odpor k tomu, co ten chlap navrhoval. Neměl nic proti gayům, Karolíninu orientaci přijal bez námitek, i když pocitu, že selhal, se nikdy nezbavil. Tohle ale bylo odporné, nechutné a přímo bytostně se mu to hnusilo. Nemluvě o tom, že by se musel prodat jako nějaké děvka.
A přece to neodmítl hned, jak Malfoy řekl, co chce. Dokonce ani teď toho člověka neposlal do horoucích pekel. Důvod byl prostý – Karolína. Postrach až příliš dobře věděl, čím vším za svůj život prošla. Měl za ní zodpovědnost.
Ten vnitřní svár ho vnitřně trhal na kusy. Na jedné straně byla jeho hrdost a čest. Všechno se v něm vzpíralo už jen pouhé myšlence, že by se podvolil a přistoupil na styk s mužem, jen aby jim zachránil kůži. Jenže na druhé straně byl jeho smysl pro povinnost, zodpovědnost za členy Nočního klubu a vlastně i láska. Měl je rád jako vlastní děti, byly jeho rodina – a protože se nikdy neoženil a neměl vlastní děti, byla to jediná rodina, kterou měl.
Viděl Karolínu vyrůstat, vyrovnávat se s tím, co zažila, dospívat v mladou sebevědomou ženu. Vycvičil ji. Svým způsobem ji i vychoval. Během dospívání se naučila v něm vidět otce a on tu roli přijal, třebaže ve snaze dostat z ní nenávist k mužům neuspěl. Později se stali přátelé.
Jak by se teď k ní mohl obrátit zády? Jak by mohl připustit, aby jí ublížili? Ona na něj spoléhala, věřila mu. Musel něco udělat. I za cenu vlastní hrdosti.
Klidně jez i hovna, když ti to umožní lépe poznat nepřítele. Čím víc ho znáš, tím snáze ho zničíš - až přijde čas, říkával jeho otec. Postrach však dnes ve slovech, která mu kdysi řekl jeho otec, nenalézal žádnou útěchu. Kdo ví, zda by jeho otec a jeho předci tohle tvrdili, kdyby je někdo nutil strávit noc s osobou stejného pohlaví.
Zvedl hlavu a zadíval se na Malfoye, který vypadal dost rozzuřeně. Postrach netušil, jak dlouho tu stál a bylo mu to vlastně jedno.
Olízl si rty.
„Odpověď je…,“ polknul a znovu si olízl rty, „ano.“
Když vydržel mučení a výcvik Templářů, vydrží i tohle.

*****

„Otec mi nechtěl nic říct. Prý se nemám plést do věcí, co kterým mi nic není,“ povzdechl si Draco a nervózně si poposedl.
Úplně náhodou se otec podřekl, jak se dá do klece dostat, a tak teď seděli s Karolínou na jejím posteli.
„Ale nikdy dřív tak často dolů nechodil,“ pokusil se jí povzbudit.
„Díky,“ smutně se na něj usmála.
Draco jí rozpačitě úsměv oplatil.
„On - ,“ zaváhal. „On je tvůj – přítel?“ zeptal se a doufal, že moc nevyzvídá.
„Víc než to,“ odpověděla Karolína.
„Aha,“ Draco se začervenal a sklopil oči. Mohlo mu dojít, že taková krásná ženská bude mít milence nebo možná dokonce manžela.
„Jste manželé?“ uklouzlo mu dřív, než si mohl promyslet, co vlastně říká.
„Manželé?“ Karolína se na něj udiveně zadívala a pak se začala smát.
Draco byl na jednu stranu rád, že ji rozesmál, na druhou stranu mu její veselí nebylo příjemné.
„Postrach není můj manžel,“ hihňala se a představovala si, jak by se Postrach na tohle asi tvářil. „Je to můj přítel a – vlastně v něm svým způsobem vidím i otce, ačkoli dnes už ne tolik jako dřív,“ vysvětlila Dracovi tiše.
„On je výjimečný člověk. Někoho jako on potkáš jen jednou za život,“ dodala.
„Ty jsi taky – výjimečná,“ řekl Draco.
Karolína se usmála.
„Ani ty nejsi obyčejný,“ ujistila ho.
Draco si olízl rty.
„Mám tě rád,“ zašeptal a začervenal se.
„Já tebe taky, Draco,“ usmála se. „Jsi fajn kluk. Nehodíš se sem.“
„Karolíno.“
„Ano?“
„Mohl – mohl bych tě o něco požádat?“ osmělil se Draco, ale nedíval se jí do očí.
„Jistě,“ přikývla.
Draco si olízl rty a vyhrkl: „Já už nechci být panic.“

*****

Lucius vešel do pokoje, odmítal tomu říkat cela. Upír vstal z postele. Lucius si ho zálibně prohlížel – vysoký, štíhlý, šlachovitý, ve špičkové kondici – ano, trochu mu postavou připomínal toho zmetka Snapea. O to příjemnější bude toho upíra prznit.

Postrach uvolnil cár přikrývky, který z nouze použil k zakrytí své nahoty, a nechal ho spadnout na zem. Chtěl to mít rychle za sebou.

Lucius se usmál, když bederní rouška dopadla upírovi k nohám. Nebyl důvod hrát si na cudného a tak se chvíli prostě jen kochal pohledem. Upír byl pěkný kousek chlapa a příroda na něm rozhodně nešetřila. Podle Luciusova skromného odhadu se upírovo péro řadilo k té příjemnější a lepší části průměru. Už se nemohl dočkat, až se upírovi postaví. Ale než na tom začne pracovat, vychutná si svoji kořist.

Postrach se ani nepohnul, když k němu Malfoy přistoupil tak blízko, že mohl cítit jeho kolínskou i pach nastupujícího vzrušení. Proklel své upíři smysly a snažil se potlačit odpor, který v něm Malfoy vyvolával.
Když Malfoy natáhl ruku, aby se ho dotknul. Zareagoval Postrach instinktivně a srazil ji stranou.
„Tohle jsme si nedohodli,“ řekl tiše.
„Skutečně?“ pozvedl Malfoy obočí. „Pokud vím, dohodli jsme se na jedné noci.“
„Prostě to udělejte a nechte nás jít,“ ucedil Postrach skrz sevřené zuby.

„Ach tak,“ ušklíbl se Lucius. „Ty si myslíš, že tě hodím na postel, vrazím ti ho do prdele, po pěti přírazech se udělám a bude to? To jsi z laciného kraje, upíre! Jedna noc – plná vášně a pořádného sexu. Užiješ si to.“

Postrach poněkud pobledl. Byl smířený s tím, že Malfoyovi podrží, ale s představou, že by si tuhle odpornost měl užít, se smířit nehodlal.

„Pokud nebudeš spolupracovat, naše dohoda padá,“ zdůraznil Lucius, aby upír pochopil, že nemá smysl se vzpírat. Znásilnit by ho mohl kdykoli by se mu zachtělo. On ale chtěl, aby to upír udělal dobrovolně, aby se tomu poddal a užil si to.

Postrach stiskl zuby a přinutil se přikývnout. Mohl jen doufat, že Malfoy znovu nezmění podmínky. Nevěřil mu, jenže neměl na vybranou.

Lucius se usmál.
„Jsi rozumný – to je dobře,“ pochválil ho. Trochu ho rozladilo, že má upír tak krátké vlasy. Nemohl ho za ně chytit a zvrátit mu hlavu dozadu. Tak mu sevřel rukou bradu a přitáhl si ho k sobě – respektive pokusil se o to.
Upírova hlava se nepohnula ani o píď.
Lucius se zamračil.
„Takhle ale spolupráce nevypadá!“ zasyčel upírovi do ucha.

Postrach bojoval sám se sebou. Dokonce přemýšlel i o tom, že by Malfoye zabil. Mělo to ale háček. Klec neměla žádné dveře. Malfoy vždycky v jednom místě prostě prošel skrz. Když si ale Postrach sáhl, spálil se. Klec v těch místech byla víc než skutečná. Nedávalo to smysl, ale jedno bylo jasné – bez cizí pomoci se ven dostane jen těžko.

„Hrdost je, upíre, krásná věc, ale někdy je k ničemu,“ utrousil Lucius a znovu se pokusil si upíra k sobě přitáhnout.
Tentokrát se upír podvolil a Lucius ho políbil.

V Postrachově těle se napnul každičký sval k prasknutí a jen silou vůle se přiměl ten polibek snést.
„To je ono,“ usmál se Malfoy a Postrach cítil, jak mu nenávist k tomu muži koluje žilami jako jed.
Blonďákovy ruce ho začaly osahávat.

Lucius přejel rukama po těch perfektních ramenech. Upírova kůže byla na dotek studená ale překvapivě jemná jako samet. Působilo mu potěšení se jí dotýkat. Sklouzl rukama na paže. Mohl cítit, jak se svaly v tom těle napínají.
„Copak tobě se to nelíbí?“ pousmál se a pohladil upírův hrudník. Sklouzl prsty po žebrech a pak zlehka škádlivě štípnul do jedné bradavky.
Upír sebou trhl, ale jinak nedal nic najevo. Jeho tvář byla jako vytesaná z mramoru. V ocelově šedých očích se však nenávistně blýskalo.
„Když mě zabiješ, nikdy se odtud už nedostaneš a tvoje přítelkyně bude trpět,“ připomněl Lucius pro jistotu, protože neměl pochybnosti o tom, že by ho upír s chutí zabil.
Lucius upíra obešel a položil mu ruku mezi lopatky. Dotkl se prsty velké výrazné jizvy pod pravou lopatkou. Pak sjel rukou dolů podél páteře a zmáčkl ten pěkný zadek.
Napětí v upírových ramenech bylo nepřehlédnutelné. Lucius ho ale musel obdivovat – takové sebeovládání se jen tak nevidělo.
Přitiskl se zezadu k upírovu tělu a objal ho.
„Jsi krásný, víš to?“ pošeptal mu do ucha.
Posunul ruku níž a prohrábl tmavé ochlupení v upírově rozkroku.

Postrach zavřel oči a zoufale si přál, aby to byl jen zlý sen, z kterého se již brzy probudí. Horká ruka se sunula stále níž a on neměl nejmenší pochyby, kam míří. Bylo to ponižující.

Lucius sevřel v ruce upírův ochablý penis.
„Hm, s tímhle bychom měli něco udělat, co říkáš?“ neodpustil si poznámku, ačkoli slyšel, jak upír vzteky skřípe zuby.

V Postrachovi se všechno bouřilo. Zatínal si nehty do dlaní tak silně, až mu začala téct krev. Ranky se ale ihned uzavíraly. Teď když byl najedený a při síle, cítil bolest jen jako drobné nepohodlí, takže mu to nepřinášelo žádnou úlevu.
A pak ho zradilo jeho vlastní tělo.

Lucius se usmál, když ucítil, jak penis v jeho ruce tvrdne a zvětšuje se. Zkušeně ho třel a laskal. Jeho jediným záměrem bylo přinutit upíra vydat nějaký zvuk, dát najevo, že se mu to líbí – tím by ho zlomil.

Postrach si prokousl dolní ret, jak se snažil potlačit rostoucí vzrušení. I když mohl jako upír ovládat některé autonomní pochody svého těla, které pro něj nebyly už tak důležité, jako když byl člověk, tohle prostě ovládnout nedokázal. Tohle bylo snad nejvíc ponižující. Cítil se zrazený. Jenže si zároveň uvědomoval, že s tím nemůže nic dělat. Ta bezmoc byla asi nejhorší.

„Uvolni se,“ zašeptal Lucius. „Bude se ti to líbit,“ slíbil a políbil upíra na krk.
Jednou rukou přitom dál hladil upírův ztopořený penis. Kdyby nebyl tak studený, Lucius by ani nepoznal, že to není člověk.
Na okamžik od upíra odstoupil, aby se mohl svléknout. Když se k němu znovu přitiskl, naskočila mu husí kůže.
„Jsi takový studený parchant, musím tě nějak rozehřát,“ zasmál se Lucius svému vtipu a začal upíra postrkovat k posteli.

„Lehni si – na břicho!“
Postrach jen neochotně poslechl. Byl vděčný, že může zabořit tvář do polštáře a nemusí se na nic dívat.
Po zádech mu přejely horké ruce a začaly masírovat jeho napjaté svaly. Posouvaly se postupně dolů, až mu začaly mačkat zadek. Pak mu roztáhly půlky od sebe.
Jedna část Postrachovi mysli zpanikařila, zatímco druhé se ulevilo, že Malfoy konečně přešel k věci a on to bude mít už za sebou. Když ale ucítil horké tváře, které se mu zabořily mezi půlky a teplý, vlhký jazyk, jenž zaútočil na jeho anální otvor, prudce zvedl hlavu a zalapal po dechu. Zrudl zahanbením, protože ani sám sobě nemohl nalhávat, že to bylo příjemné.
A ten neodbytný jazyk ve svém počínání pokračoval!
Postrach se kousl do rtu, aby potlačil jakýkoli zvuk. Raději by si ukousl jazyk, než aby jakkoli dal najevo, že Malfoyovo počínání v něm vyvolává odezvu.
Cítil, jak špička jazyka pronikla do jeho těla. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že je jeho tělo zrovna tam tak citlivé.
Najednou jazyk zmizel a Postrach skoro zklamaně zasténal. Sklonil hlavu a snažil se uklidnit. Čekal všechno možné, ale tohle tedy ne.
„Otoč se,“ nařídil mu Malfoy a Postrach poslechl dřív, než o tom vůbec začal přemýšlet.
Jejich pohledy se setkaly. Malfoyovi chladně modré oči se leskly vzrušením. Když se nad ním blonďák sklonil, Postrach ucítil jeho tvrdý, horký penis, jak se mu otřel o stehno.
Polibku se nějak nedokázal bránit, nicméně ani nespolupracoval. Nechal se odevzdaně líbat. Malfoyovo tělo se k němu přitisklo – bylo horké, hebké a pevné. Nešlo to ignorovat.

Lucius políbil upíra na rty, ale nedostal žádnou odezvu. Políbil ho na čelist, pak přejel rty po hrdle a klouzal níž. Olízl jednu bradavku a s uspokojením zjistil, že je tvrdá a citlivá. Trochu do ní kousl a koutkem oka zahlédl, jak upír sevřel rukama prostěradlo pod sebou. Ano, ještě chvíli a veškeré zábrany se rozpustí v rozkoši. Ještě jednou kousl do bradavky a přesunul se ke druhé, aby ji taky polaskal. Tentokrát se upír dokonce nepatrně nadzvedl. Lucius věděl, že vyhrává.
Drobnými polibky zahrnul upírovo ploché břicho a poté mu roztáhl nohy.

Postrach n okamžik strnul a pak mu uklouzlo zasténání, které nedokázal potlačit, když ucítil, jak jeho penis obklopilo mokré horko Malfoyových úst.

Lucius lačně olizovat ten tvrdý penis jako by to byla lahodná zmrzlina. Což vzhledem k upírově tělesné teplotě nebylo tak těžké si představit. Jen lehounce poškádlil krví ztmavlý žalud a upír znovu zasténal, tentokrát hlasitěji.
Lucius chvíli sál, pak zase vnořil špičku jazyka do otvoru na vrcholu žaludu, aby vzápětí plochou jazyka poškádlil spodní stranu penisu. Upír se už nesnažil nic nepředstírat. Svíjel se pod ním a doslova se pekl na rožni vlastní rozkoše. A Lucius nemínil jen tak přestat.

Všechny Postrachovy myšlenky se vypařily. Najednou mu bylo jedno, kdo mu to udělá. Zajímalo ho jen to, aby se udělal, a čím dřív, tím lépe. Jeho boky jako by o své vlastní vůli vycházely vstříc těm zkušeným ústům. Muchlal pod sebou prostěradlo a hlasitě sténal. Někde hluboko v mozku se mu posmívala jedna část jeho já, že doplatil na to, že už strašně dlouho s nikým nebyl. A teď si ho nechává kouřit od chlapa a co hůř, je mu to jedno. Postrach ale nemyslel na to, kdo mu to dělá. Se zavřenýma očima si klidně mohl představovat nějakou ženu.

Lucius se odtáhl. Nechtěl upíra takhle.

Postrach na protest zavrčel.
„Otoč se na všechny čtyři!“ nařídil mu Malfoy.
Postrach zaváhal. Jeho vzrušení trochu polevilo a on si začal znovu pořádně uvědomovat, co se děje.
„Dělej!“ zavrčel Lucius.
Postrach se obrátil a zvedl se na všechny čtyři. Takže je to tady, napadlo ho. Jeho erekce rázem opadla a on si vzpomněl, že se mu to přece nelíbí.

Lucius se natáhl pro svůj hábit a vyndal z něj tubu lubrikantu. Nechtěl upírovi ublížit – alespoň zatím. Vymáčkl si do dlaně bohatou dávku průhledného gelu a potřel jím okolí análního otvoru toho pěkného zadku. Všiml si, že upírovi opadla erekce a tak mu ho začal jednou rukou honit. Zalapání po dechu, které zaslechl, vyvolalo na jeho tváři úsměv.
Pak zasunul prst dovnitř.

Postrach zalapal po dechu, když mu penis sevřela Malfoyova ruka a začala mu ho honit. To však nebylo nic proti tomu, co následovalo. Do konečníku mu pronikl jeden prst. Postrach sebou trhl v očekávání bolesti, ale žádná nepřišla. Byl to sice nezvyklý pocit, ale ne nepříjemný. To ho překvapilo.
Druhý prst vnikl do jeho těla podél prvního. Pořád ještě si nebyl jistý, jestli se mu to líbí. Nicméně to bylo snesitelné.

Lucius ho přestal upírovi honit. Vytáhl prsty ven a opřel se mu jednou rukou o boky. Druhou sevřel svůj penis a přitlačil na anální otvor.

Postrach zadržel dech, když ucítil, jak se do něj cpe něco velkého. Teď, teď musela přijít ta bolest – jenže nepřišla. Malfoyův penis do něj vklouzl bez větších problémů, jako by to bylo úplně normální. Jeho tělo naplnily nezvyklé pocity. Bylo divné mít Malfoye v sobě. Cítil se tak plný.
Malfoy se pohnul a Postrach vykřikl. S každým přírazem mu Malfoy způsoboval bolestnou rozkoš, div že mu nevyhrkly slzy. Pohnul se a podařilo se mu tak změnit uhel pronikání. Rukama znovu sevřel prostěradlo a čelem se opřel o postel. Když otevřel na chvíli oči, viděl svůj vlastní ztopořený penis a Malfoyovy kulky pohupující se v rytmu přírazů. Raději zavřel zase oči. Tohle nebyl pohled, který by ho kdo ví jak rajcoval.
Na druhu stranu, to co mu Malfoy dělal, se nedalo srovnat s ničím, co dosud zažil. Nemohl říct, že by to bylo lepší. Bylo to prostě jiné a vzrušovalo ho to způsobem, o němž doposud nic netušil.

Lucius těžce oddechoval. Přirážel rychle a tvrdě a s uspokojením naslouchal upírově sténání a vzdychání. S upírem to bylo pikantnější díky jeho nižší tělesné teplotě. Lucius se k němu přitiskl. Jeho tělo příjemně chladilo a pomáhalo mu protahovat jejich slast.

Postrach dýchal mělce a přerývavě, ačkoli by dýchat vlastně ani nemusel. Dýchání bylo holt zvyk, kterého se nikdy nezbavil. Na záda mu kapal Malfoyův pot a zadek mu projížděl jeho horký pták. Postrach cítil, že se navzdory absurditě celé situace rychle blíží k vyvrcholení. Už necítil zahanbení, teď se chtěl prostě jen jednoduše udělat – chtěl to, potřeboval to.
Malfoy několikrát tvrdě přirazil a strnul. Postrach ucítil, jak se jeho tělem rozlévá zvláštní teplo a když si uvědomil, co to znamená, s tichou kletbou se udělal taky.

*****

„Draco! To – to přece nemyslíš vážně?“ zamžikala Karolína.
Draco zrudl a sklopil oči.
„Proč – proč já?“ zeptala se, když nic neříkal.
„Líbíš se mi,“ špitl Draco.
„Ale no tak,“ rozpačitě se usmála. „Určitě o tebe stojí spousta jiných holek.“
Draco zvedl hlavu a podíval se jí do očí.
„Ale já chci, abys byla první ty!“
Karolína si olízla nervózně rty.
„Víš, Draco, já – ,“ slova se jí nějak zadrhla v hrdle, když uviděla, jak na ni hledí. „To se nehodí,“ řekla rychle.
Draco smutně přikývl.
„Omlouvám se,“ zašeptal.
Pohladila ho po tváři a pousmála se. Byl to fajn kluk. I když jeho otázka nebo spíš přání bylo dost neomalené a nevhodné.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Draco, aby zamluvil svoje předchozí šlápnutí vedle.
„Obávám se, že mě není rady ani pomoci,“ povzdechla si. „Ale díky,“ pousmál a se, přitáhla si ho k sobě a prohrábla mu vlasy.
Draco se ale nehodlal vzdát. Využil toho, že jsou u sebe tak blízko a políbil ji. Byl letmý, neobratný polibek, ale i to stačilo.
Karolína překvapeně ucukla.
„Draco, já – “
„Prosím,“ vydechl. „Udělám pak pro tebe cokoli – cokoli si řekneš. Najdu způsob jak tě odtud dostat, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám. Ale nechci umřít jako panic.“
Karolína polkla. Něco jí našeptávalo, že to je špatné. Že by neměla obchodovat s city toho kluka. A navíc pustit si k tělu nějakého muže – to pro ni bylo vždy nepřípustné. Jenže co když Postrach někde umíral? Kdo ví, co mu udělali. On ji potřebuje! Vždycky tu pro ni byl. Dlužila mu nejméně deset životů. Co to je, trochu se obětovat. Jen trošičku.
Váhavě se naklonila a políbila Draca na rty. Když zavřela oči, mohla si docela dobře představovat, že je to Hanako. To půjde. Kvůli Postrachovi.
„Svlékni se,“ zašeptala. Nechtěla to moc protahovat.
Draco polknul, ale nenechal se dvakrát pobízet. Rychle začal odkládat šaty, a když sledoval, jak se i Karolína svléká, cítil, jak se mu krev hrne do slabin.
Když si ale měl sundat trenky, zaváhal. Náhle pocítil pochyby a stud. Co když nebude pro Karolínu dost dobrý.
„Ukaž,“ natáhla se k němu a stáhla mu trenky.
Jeho penis vyskočil ven a napřímil se v celé své nádheře. Draco nejistě na Karolínu pohlédl.
Ta se jen usmála a její studená ruka se obtočila kolem jeho údu. Draco zasykl, ale spolknul poznámku o tom, že to studí.
Pomalu přetáhla předkožku přes žalud a její perfektní rty políbily špičku. Draco se zachvěl. A když ho vzala do úst, zalapal po dechu.
Sála ho, lízala, až se mu dělaly mžitky před očima. Orální sex už zkoušel, ale Karolína se s Pansy nedávala vůbec srovnávat.
Podlomily se mu kolena a ona se na chvíli odtáhla, aby se mohli uvelebit na její posteli. Pak pokračovala a Dracovi nezbývalo než se jen svíjet a hlasitě sténat.
Když Karolína vycítila, že už bude, nechala ho vyklouznout ze svých úst a sledovala, jak si potřísnil břicho. Potlačila znechucení. Nikdy si nedokázala představit spojení Postrach a sex. Tobiáš, Rozmetal – kdokoli ano, ale k Postrachovi se to nehodilo. Bylo to příliš přízemní, příliš ulepené a – prostě se to k němu nehodilo.

*****

Lucius zasténal a byl přinucen zaklonit hlavu, protože ho upír držel za vlasy. Odhalil tak hrdlo a přeběhl mu přitom mráz po zádech a nejen proto, že se k němu tisklo to studené tělo.
Ucítil upírovy rty na krku a zachvěl se. To vědomí, že by mu mohl rozervat tepnu tomu, dávalo nádech adrenalinového sportu. Upír mu ale jen olízl místo, kde pulzovala v tepně krev, a stáhl se.
Luciusovi bylo dovoleno sotva pár nádechů, když do něj upír prudce pronikl. Lucius zasténal a vyšel těm přírazům vstříc. Takhle to bylo se všemi – nejdřív dělají drahoty a pak šukali jako smyslů zbavení. A upír, na to že to dělal poprvé, byl zatraceně dobrý.
„Jo! Jo! Ano, to je ono! Ano!“ sténal Lucius, když ho to chladivé péro důkladně šoustalo.
Upír se vůbec nepotil a nefuněl mu do ucha jako jiní jeho milenci – byl prostě dokonalý.
Lucius se s výkřikem udělal a upír ho téměř okamžitě následoval – i sperma měl studené.
Lucius se svalil na rozházenou postel a lapal po dechu. Upír si pomalu lehnul vedle něj. Nevypadal unaveně a jeho ocelově šedé oči Luciuse zkoumavě pozorovaly.
Lucius zavřel oči a než usnul, umínil si, že dohodu nedodrží. Zamiloval si toho upíra. Přece nenechá odejít někoho, kdo tak fantasticky šuká!

*****

Karolína se pohodlně opřela a roztáhla nohy.
Draco si mezi ně váhavě klekl. Špička jeho penisu se vlhce a nedočkavě leskla, ale on měl ve tváři nervozitu.
„Jen klid,“ zašeptala. „Povedu tě.“
Napadlo jí, že je ironií, že se zrovna ona rozhodla zaučit tohohle kluka. Ale zvládne to. Prostě zatne zuby a vydrží. Je přece Noční klub!
Sevřela v ruce Dracův penis a pomohla mu najít tu správnou cestu. Když do ní pronikl, zachvěla se. Nebylo to samo o sobě nepříjemné, ale probouzelo to bolestnou minulost. A byli to právě Postrach a Alice, kdo jí pomohli dostat se z toho. Pamatovala si, že Postrach byl vůbec první muž, jemuž dovolila, aby se jí dotknul. Byl pro ni jako otec – obětuje cokoli, aby ho odtud dostala.
Přejela Dracovi rukama po zádech. Jeho přírazy byly krátké a rychlé, ale ona se ho nesnažila nijak zpomalit. Čím dřív to bude mít za sebou tím lépe.
Draco zasténal a přitiskl se k ní. Dosáhl orgasmu příliš rychle, a jak slast odeznívala, přicházelo zahanbení.
„Já – já – ,“ zakoktal se.
„Byl jsi skvělý,“ ujistila ho Karolína rychle. „Báječný, vážně.“
„Jenže ty – ,“
„Ale ano,“ zalhala.
„Opravdu?“ zaváhal Draco.
Přikývla a nechala ho, aby si jí položil hlavu na rameno. Přetáhla přes něj přikrývku. Teď ho nechá se prospat a pak začnou vymýšlet plán, jak se odtud s Postrachem dostanou. Nyní měla spojence – sice za nemalou cenu, ale na tom teď nezáleželo.

*****

Karolína se dychtivě otočila k lesu. Chtěla odtud být co nejdřív a co nejdál. Postrach se ale k ničemu neměl. Stál tam a mlčky se díval na toho blonďáka, Karolína zapomněla jeho jméno.

Lucius se díval na upíra a byl ohromen. Ještě dnes ráno, když se vedle něj probudil, byl rozhodnutý, že ho odtud nikdy nepustí. A přece je oba dovedl až sem a chystal se je nechat odejít. Necítil smutek, jen obyčejné ohromení.

Postrach přemýšlel o Malfoyovi celou noc. Nemohl spát. Nejdřív si připadal špinavý, kvůli tomu, co udělal. Pak se zabýval tím, jak se mu něco takového mohlo začít líbit – a že se mu to líbilo, to nemohl nalhávat ani sám sobě. Tak trochu doufal, že Malfoy jejich dohodu nedodrží – nevěřil mu. A přece – zmýlil se. Něco v něm toužilo tu zůstat a poznat tohohle podivného člověk a možná poznat i sám sebe. Vždyť včera v noci o sobě objevil věci, o nichž doposud neměl ani tušení.
Ucítil, jak mu Karolína položila ruku na rameno.
„Pojď,“ zašeptala a slyšet po dlouhé době češtinu bylo tak zvláštní.
Kývl Malfoyovi na rozloučenou, protože ze sebe nedokázal vypravit jediný slovo.

Lucius sledoval, jak ti dva upíři odchází a přišlo mu zvláštní, že ani nezná jejich jména.
„Počkej, upíre!“

Postrach se otočil.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Malfoy.
Postracha ta otázka zaskočila a i zabolela. Mohl by to přejít mlčením, ale z nějakého důvodu najednou bylo důležité, aby Malfoy znal jeho jméno – jeho skutečné jméno.
„Richard,“ odpověděl.

Lucius přikývl, jako že to bere na vědomí. Nic víc a nic méně.

Karolína už začínala být netrpělivá.
„Postrachu!“
Postrach se k ní připojil a už se ani jednou neohlédl.
Karolína v duchu poděkovala Dracovi, že to s otcem dokázal takhle zařídit. Když jim blonďák zmizel z dohledu, zavěsila se do Postracha.
„Tobiáš strachy poleze po stropě,“ usmála se.
Postrach se zastavil a zadíval se na ni.
„Neudělali ti nic?“ zeptal se. „Chovali se k tobě – slušně?“
Jeho obavy jí dojaly. Vždycky mu v první řadě záleželo na Klubu.
„Ne, ne, všechno bylo v pohodě,“ ujistila ho a doufala, že se nezeptá, proč je pustili. Nemohla by mu říct, co udělala. Věděla, že by ho to trápilo. A pak styděla se za to. „A ty?“ vyhrkla, než se mohl začít vyptávat.
„Je mi fajn,“ řekl tiše a doufal, že se nezeptá, proč je pustili. Nemohl by jí říct, co udělal. Věděl, že by jí to trápilo. A pak styděl se za to.

*****

Draco Malfoy seděl ve svém pokoji v otevřeném okně a díval se ven. V ruce svíral pramen vlasů, který jí ukradl, když spala. Přemýšlel, kde teď je, a co dělá. Myslí na něj? Vzpomene si na něj vůbec někdy? Nebo nad tím vším mávne rukou a rychle zapomene? Ale i kdyby on si to bude pamatovat.
Přitiskl si pramen vlasů k hrudi.
On nezapomene.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský