Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/Regulus Black
Shrnutí: Smrtijed Snape pracuje pro Temného pána na významné pozici Mistra popravčího. Zodpovědně vykonává přidělenou práci až do doby, kdy mu do jeho mučírny přivedou někoho, na kom mu kdysi záleželo
(jedna z variant toho, co možná bylo Severusovým posláním ve službách LV, jeden z možných důvodů, proč Regulus zradil Voldemorta a proč se Severus přidal na stranu dobra)
Poznámka: Prolog je dost ponurý, jsou zde popsány hrůzy katovského řemesla, které ze Severuse udělaly bezcitného zabijáka bez srdce, 1. část celé povídky je pohodová a odehrává se v předsmrtijedském období za S+R studia, 2. část je z dob smrtijedů a je dost depresivní. Nic pro citlivé dušičky

Kat

Prolog
1979

Zpověď se dělá, když někdo něčeho lituje a chce odpuštění. Přestože se v kleku kaji, nechci odpuštění. Tedy ne, že bych ho nechtěl, ale nemá mi ho kdo dát. Nehledě na to, že svým způsobem života si jej ani nezasloužím.

Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily dlouhý život, šťastný osud a životní lásku. Lhaly, jako když bičem práská a zaslouží si vykázání ze služeb Nejvyšší moci. Táhne mi na dvacátý rok a co mi paměť sahá, jsem od života schytával jenom rány pěstí a kopance do břicha, pod kterými jsem věčně ohýbal záda.

Nenávidím otce, že mne zplodil, nenávidím matku, že mě porodila. Nenávidím oba za laskavé poskytnutí očistce na zemi. Samotné peklo by bylo milosrdnější, alespoň bych věděl, že to tak být musí. Proklínám ten okamžik mého hrůzného stvoření.

Tři roky budou tomu, co jsem se rozhodl přestat se krčit a konečně narovnat záda. Upsal jsem se nejmocnějšímu čaroději. Pod příslibem slávy a moci, uznání a respektu jsem podepsal krvavou smlouvu s ďáblem a zpečetil svůj osud.

Svůj úděl Smrtijeda - zabijáka, vraha, bestii, jak chcete - jsem si vybral dobrovolně. Život se se mnou nikdy nemazlil a já mu to teď stonásobně vracím. Nic ale není zadarmo. Tvrdý výcvik mi vzal poslední zbytky mé lidskosti, vytesal ze mne skálu a srdce spoutal do kamenné formy.

Během relativně krátké doby jsem se svou ctižádostí zařadil mezi elitu zabijáků Pána temna. Tentokrát ohýbám záda a skláním pokorně hlavu před jediným pánem, kterého uznávám, obdivuji, uctívám. Jsem připraven kdykoliv za něj položit svůj mizerný život a zabít pro něj třeba i vlastní matku.

V době, kdy už mého pána přestalo uspokojovat týrání a zabíjení jeho obětí kouzelnickou hůlkou a posedlo ho barbarské středověké mučení, zařídil ve sklepeních svého hradu rozsáhlou a dokonale vybavenou mučírnu se všemi nástroji a pomůckami, nakradenými jeho smrtijedy po celém světě.

Když vybíral mezi svými věrnými, komu svěří významný post kata, rozhodoval se mezi mnou a Macnairem. Jeho volba nakonec padla na mne. Netuším, čím jsem si tuto čest zasloužil, snad svým fyzickým zjevem darebáka. Tehdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, co bylo v té době pro mne nejdůležitější, a svou kariérou. Přestože jsem tím ztratil jediný smysl svého tehdejšího života, vstoupil jsem do služby samotné Smrti a našel jsem jiný cíl.

Jedině Smrt nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi mocnými a podrobenými, mezi čistokrevnými a špinavými. Je nepodplatitelná a bere všechny bez rozdílu. Byla to pro mne výzva sloužit jediné spravedlnosti, jaká na světě existuje.

Už ani nespočítám, kolik jsem za ten rok umučil a zabil lidí. Své řemeslo jsem dovedl k dokonalosti a dosáhl jsem toho, po čem jsem tak neskonale toužil. Moje neblaze proslulá sláva a moc se roznesla široko-daleko až za hranice Británie.

Severus Snape - mistr popravčí, ovládající své umění zabíjet bezbolestně tak, že oběť ani nevzdechne a je po všem, který dokáže ale i mučit, dokud vězeň nezešílí nebo nežebrá o milosrdenství a rychlou smrt, a až poté, co z té trosky, která kdysi byla člověkem, vyždímá poslední rozkošnou špetku agónie, ji konečně nemilosrdně zabije.

Severus Snape - jméno, které vzbuzuje téměř takovou hrůzu, jako jméno samotného lorda Voldemorta a které se každý bojí co jen vyslovit a jen tiše šeptá: ten-jemuž-jednou-v-jeho-rukou-skončí-život-každého-z-nás.

Ze svého řemesla jsem si udělal docela výnosný obchod. Dokonalá znalost anatomie, získaná z praxe při mučení, mne přivedla k tomu, že jsem živým obratně napravoval údy a v kombinaci s uměním míchání lektvarů a znalostí bylinek mne předurčovala stát se paradoxně i dobře placeným ranhojičem.

Čarodějnicím jsem na jejich sabatech prodával oběšencovy hadry, potřebné k jejich rituálům, kouzelníkům zase třísky ze šibenice, bez nichž by se leckterá jejich kouzla nezdařila. Spousta příbuzných a pozůstalých odsouzenců si ode mne za nemalé peníze kupovala různé části z jejich těl, než shoří plamenech. Mrtvol bylo jako máku. Zbohatl jsem a topil jsem se ve zlatě.

Měl jsem konečně vše, po čem jsem kdy toužil. Tedy... skoro vše. Neustálý kontakt se smrtí učinil ze mne prostředníka mezi světem živých a mrtvých a vyobcoval mne ze středu společnosti. Žil jsem na jejím okraji, daleko od všech, v nedobrovolné izolaci, sám.

*****

Dnes mám za sebou náročný den. Ráno dvě popravy, obzvlášť naražení na kůl mi dalo zabrat, ten parchant žil ještě hodiny a hodiny po tom, co jsem mu břichem prolezl skrz hřbet. Poté celé odpoledne v mučírně s Pánem zla, který potřeboval, abych vytřepal ze zajatce nepřátelské strany cenné informace. Nebylo s ním žádné pořízení, nic nevydržel. K večeru mi chcípl přímo pod rukama. Zbytečná celodenní práce.

Přidal jsem pár polen do kremační pece a když se oheň rozhučel, v horké vodě jsem ze sebe spláchl pot, krev a únavu. Už nějakou chvíli jsem se věnoval činnosti, kterou vzhledem ke své špatné pověsti provozuji velice zřídka. Nikdo se nechce bratříčkovat z katem, vyvrhelem společnosti, kterému nejde z rukou smýt krev, i kdybych si je drhl nejhrubším rejžákem. Nemám přátele, dokonce ani známé. I těch pár smrtijedů, co za mnou do katovny občas pracovně zajdou, se tady nikdy dlouho nezdrží, jako by se zde vznášela nějaká zlá síla.

Už dlouhých dvacet minut jsem v tichu, přerušovaném jen praskáním ohně, monotónně houpal svými boky tam a zpět, když jsem uslyšel seshora mohutné rány na bránu do sklepení. Aha, to si určitě přišli příbuzní dnešního popraveného pro jeho věci. Počkají, než dodělám rozdělanou práci.

Nevěnoval jsem tomu dál pozornost a soustředil se na objekt, který mne teď zaměstnával. Zabořil jsem prsty do měkké hmoty pod kůží, narazil si kyprý zadek do slabin a zrychlil. Další mučivé minuty marného snažení o dosažení vyvrcholení mne už definitivně rozladily. Obzvlášť, když se do toho ozývaly neutuchající rány na vrata, pták mi už totálně změkl.

Utřel jsem do rukávu zpocené čelo a znechuceně jsem odstrčil děvku od sebe, až se rozplácla na matraci. Otřel jsem vlhký úd do podšívky a zastrčil do poklopce. Hrábl jsem do měšce pro hrst zlaťáků a hodil je na postel. Přestože žena svůj účel nesplnila, odměnil jsem ji alespoň za to, že vůbec přišla.

Nikdo živý, kdo má alespoň špetku rozumu, by to dobrovolně neudělal. Bojí se mne jako smrti. A pokud chci občas ukojit své potřeby, musím zaplatit. Přestože jsem štědrý, není lehké přimět k tomu kohokoliv. Se ženou mi to nejde a muži, s kterými by mi to šlo, zase nejdou ke mně. Až nebude mít příště některý na zaplacení za mé služby, vyberu si svou odměnu v naturáliích. Pořád ale lepší nějaká děvka, než vlastní ruka.

Kopání do dveří se rozléhalo už po celém sklepení. "Už jdu, sakra!" zahulákal jsem. Vystrašená dívka se mezitím spěšně oblékla. Otevřel jsem zadní vchod katovny a zavrčel jsem: "Vypadni!" S nepředstíranou radostí rychle opustila mé pokoje.

Ze skrýše jsem vytáhl zakrvácený plátěný pytlík s oběšencovými šaty a uříznutýma ušima a nosem a pomalu jsem se došoural k mohutným vratům. Cvakla západka. Dveře se otevřely a za nimi stáli dva smrtijedi, podepírající pod paží bezvládné tělo. Zrovna ti dva, které vyloženě nesnáším. Zbytky oběšence jsem rychle schoval za zády.

"No to je dost, do prdele!" zahulákal vztekle Travers. "Šukal jsi, že ti to tak trvalo, Snape?" rýpl si posměšně.

"Ty můžeš jen tiše závidět, Calliste, tobě se to nepoštěstí," neodpustil jsem si jízlivou poznámku. "Co otravujete takhle v noci?" Z mého znechucení by se dal postavit pomník.

"Pán zla posílá nový přírůstek do tvého zatuchlého vězení. Máš se o něj náležitě postarat, vzkazuje, ráno si s ním přijde osobně pohrát," zazubil se Macnair. "A dobře ho hlídej! Čímsi si vysloužil poctu být pro Mistra velice důležitým!" řekl pohrdavě. Aby zdůraznil svá slova, shodil tělo vězně na kamennou dlažbu sklepení.

Muž byl tak zesláblý, že nestačil natáhnout ruce před sebe. Bolestivě zasténal, když narazil na kámen. Přes kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale i v chabém světle pochodní jsem viděl, že je celý špinavý a zakrvácený a v zuboženém stavu. Očividně si s ním někdo hrál dřív, než ho sem dotáhli.

Věnoval jsem mu pramalou pozornost. Takových už tady bylo...

"Hoďte ho do první cely, dojdu pro klíč," zamumlal jsem rozmrzele a otočil jsem se zpátky do chodby.

Smrtijedi popadli vězně a surově ho odvlekli do kobky. Hlava, zahalena v kápí, mu bezvládně visela na hrudi, tahal za sebou nohy a tiše vzdychal, jak mu pohyb způsoboval bolest. Neurvale ho hodili doprostřed cely na studenou podlahu. Žádné slitování s člověkem. Tady se na lidi ohledy neberou.

Travers si otřel zakrvácené ruce do hábitu a nechápavě kroutil hlavou. "V kterémsi rodokmenu jsem četl, že šlechtici mají modrou krev. Buď jsem barvoslepý, nebo knihy lžou," tvářil se udiveně. Nedalo se jednoznačně určit, jestli to jenom hraje, nebo nad tím skutečně polemizuje.

"Vážně, ty umíš číst, Calliste? Myslel jsem, že jsi schopen prohlížet si leda tak obrázky," neodpustil jsem si rýpnutí jako satisfakci za tu jeho uvítací řeč.

Zmrazil mne pohledem. Ignoroval jsem ho a zamkl jsem celu. "Kdo to vůbec je?" zeptal jsem se na půl úst, aniž by mne to vůbec zajímalo.

"Black," zašklebil se Macnair.

Ztuhl jsem. "Který... Black...?!" vyšlo mi ztěžka z hrdla.

"Blázníš, Snape? Kdo jiný? Regulus!" podivil se Macnair mé zmatené otázce.

To jméno mne vytrhlo z letargie. Zděšeně jsem pohlédl na zubožené tělo, choulící se na kamenné dlažbě za mřížemi. Mé mrtvé srdce, uvězněné v kamenném krunýři dvakrát zapumpovalo.

To ... není ... možné!

"Postarej se, aby se tady cítil jako doma. Je zvyklý na přepych. Aristokrat..." zachechtal se zlomyslně Macnair a vykročil do útrob sklepení. "Nevadí, když chvíli zůstanu?" zeptal se drze.

Ten parchant mě nesnášel a nesympatie byly vzájemné. Usiloval o místo popravčího od samého začátku a začal mě nenávidět, když jsem jej dostal právě já. Nikdy si neodpustil, aby alespoň neprolezl celé vězení a mučírnu pokaždé, když se zastavil. Evidentně toto ponuré prostředí miloval.

Nasadil jsem masku lhostejnosti. Jindy bych byl rád za každou společnost, dokonce i tu jeho. "Vadí," řekl jsem bezvýznamně. "Mám za sebou těžký den a potřebuji se vyspat. Jak víš," líně jsem pohodil hlavou směrem k novému vězni, "zítra mne čeká další. Tak vypadněte. Oba."

Neochotně odešli. Když za nimi zapadly dveře, spadla ze mne přetvářka. Přiběhl jsem k mřížím, rychle je odemkl a vrhl jsem se na kolena k bezvládnému tělu, podivně zkroucenému na zemi. Strhl jsem mu z hlavy kápí. Vyklouzly z ní uvolněné prameny dlouhých, černých vlasů. Pomalu, jako bych se bál toho, co mne čeká, jsem otočil jeho obličej k sobě.

Nevěřícně jsem hleděl do bledé, strhané, rozbité tváře Reguluse Blacka. Pod nánosy zaschlé krve byla téměř k nepoznání. Zavřené oči, víčka se mu chvěla, jak tiše trpěl. Rty měl popraskané a vyprahlé jako poušť. Dýchal namáhavě, krátce, přerývaně. Evidentně mu dýchání způsobovalo velkou bolest. Zkušeným zrakem jsem odhadl, že musí mít přinejmenším zpřelámaná žebra a poraněné plíce.

Odhrnul jsem mu pramen vlasů z očí. Uprostřed čela, jako nejjasnější hvězda na půlnoční obloze, zářilo v šeru čerstvě vypálené znamení.

Znamení zrady.

Kapitola první

I. část: Vzpomínky
září 1976

"Srabusi, kam tak pospícháš?!" zasyčel posměšně Sirius Black, když mě silnou paží přirazil ke zdi, až mi skoro vyrazil dech. "Nerozuměl jsi tomu, co jsem ti teď přikázal? Mám ti to znovu zopakovat?" řekl výhružně.

Chtěl jsem se vzepřít jeho perverznímu příkazu a bránit se. Těžko se to ale realizuje, když mi Potter s Pettigrewem sevřeli zápěstí a obě mé ruce vmáčkli do zdi, každý z jedné strany. Zepředu mě omezoval Black. Byl jsem jako v kleštích.

Dveře se rozletěly a oči všech se upřely k východu. Do toalet vtrhl Blackův mladší bratr Regulus. Zarazil se ve dveřích a zhodnotil situaci. Pak se bez zájmu přesunul k pisoárům a začal vykonávat činnost, kvůli které přišel.

Sirius otočil zpátky ke mně svůj panovačný pohled. "Klekni si a dočista vylízej po sobě tu mísu!" zopakoval příkaz. Zoufale jsem zacloumal rukama. Byly ale pevně přimáčknuté do zdi po obou stranách mé hlavy. Prsty, zkřivené jako orlí drápy, se mi pomalu zatínaly do pěstí.

Siriusova tvář se nebezpečně přiblížila. "Rozuměl jsi? Na kolena!" procedil mezi zuby. Ovanul mě jeho ztuchlý cigaretový dech.

Plivl jsem mu přímo mezi oči. Zamrkal a nozdry se mu vzteky rozšířily. Smýkl mnou na dlažbu, přinutil mě kleknout a bolestivě sevřel do pěsti mé vlasy. Hlavu mi rukou násilně zatlačil do porcelánové mísy. Čísi ruce mi okamžitě spoutaly obě zápěstí za zády.

"Lízej!" uslyšel jsem nad sebou autoritativní hlas.

Zoufale jsem se bránil, ale proti trojnásobné přesile jsem měl pramalou šanci. Do nosu mi prorážel čpící pach lidské moči a žaludek se mi pomalu posouval do krku. Už jsem si myslel, že ochutnám vlastní moč, když jsem uslyšel bolestivý výkřik. Sevření mých vlasů najednou povolilo.

Otočil jsem se. Sirius spadl na zem jako pytel hnoje a z nosu se mu spustila krev. Nad ním stál Regulus, mnoucí si pravou ruku, zaťatou v pěst. Sirius si do hřbetu dlaně otřel krev z nosu a úkosem se zamračil na bratra.

"Zbláznil jsi se? Co to vyvádíš?" vyštěkl vztekle. Zuřivě vyskočil na nohy a vrhl se na něj jako dravec po kořisti. Jamesovi a Peterovi dalo dost práce odtrhnout je od bratrovražedného souboje.

"Co TY vyvádíš?" poopravil ho zadýchaně Regulus, když uviděl, jak se jeho bratr zmítá v pevném sevření svých kamarádů, kteří měli co dělat, aby ho vůbec udrželi. "Chceš, aby se rozneslo, že šikanuješ spolužáky a vyletěl kvůli tomu z posledního ročníku? Tak se uklidni!"

Podíval se na mne. "Běž!"

Vyskočil jsem na rovné nohy a rychle jsem vypadl z toalet, otřesen z odporného zážitku. Přeběhl jsem chodbou, pak druhou a nakonec jsem se zastavil. Vyhýbám se osobním střetům, obzvlášť s těmi, co nesou jméno Black a Potter, ale nejsem žádný zbabělec. Regulus šel proti svému vlastnímu bratrovi, aby se mne zastal a já jsem ho v tom nechal samotného.

Otočil jsem se a utíkal jsem zpátky, i když bylo dost pravděpodobné, že odtamtud vyjdu s rozbitou hubou. Místnost byla však už prázdná. Pomalu jsem se vracel na kolej s hlavou plnou mého zachránce.

*****

V příštích dnech jsem Reguluse nedokázal vyhnat z hlavy. Usadil se mi tam natrvalo jako bující tumor. Pokaždé, když jsme se potkali ve společenské místnosti, nebo ve Velkém sále, se naše zraky setkaly. Vždy jsem to byl já, kdo nakonec uhnul. Nedokázal jsem čelit tomu uhrančivému, lišáckému pohledu.

Během těch letmých zrakových kontaktů jsem si všiml toho, co mi celá ta léta, přestože jsme se často nevšímavě míjeli, uniklo. Oči v nádherné barvě oblohy těsně před setměním, přitažlivý úsměv, záplava černých vlasů, splývajících na ramena, zadumaný výraz v hezké tváři. Měl vše, co mně fyzicky chybělo. Nejenom zjevem leckoho převyšoval. Byl chytačem zmijozelského družstva, prefektem a hodně oblíbeným mezi spolužáky. Nic, čím bych se mohl pyšnit já.

Přestože to byl Black, přitahoval mne. A právě proto, že mne přitahoval, vyhýbal jsem se mu.

Dnes ráno jsme se málem srazili na schodech. Šlapal jsem zamyšleně nahoru po schodišti a proti mně se seshora najednou vyřítilo jako stádo mustangů několik šesťáků a bralo útokem cestu do sklepení. Jen o vlásek mne minuli a s hlukem seběhli dolů. Regulus málem do mne vrazil a když mne spatřil, v poslední chvíli prudce zastavil. O jediný schod nade mnou.

Pomalu jsem klouzal zrakem nahoru. Oddaloval jsem tu chvíli, kdy mu pohlédnu do očí. Ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo. Netuším, jak dlouho jsme na sebe hleděli. Když se mi zdálo, že uběhlo asi půl dne, vzpamatoval jsem se. Rychle jsme ho obešel a zmatený jako pokusná myš v labyrintu jsem utekl do síně.

Něco se dělo a já netušil, co. Byl jsem rozhodnut zdaleka se mu vyhýbat. Ale už na dvouhodinovce lektvarů mé předsevzetí zkrachovalo, když mne profesor přiřadil do dvojice právě s Regulusem. Ignoroval jsem ho a soustředěně jsem pracoval na výrobě lektvaru dlouhého spánku.

Silou vůle jsem se přinutil ani jednou se na něj nepodívat. Dařilo se mi to celou hodinu. Pak ale krutá náhoda tomu chtěla, abychom v jednom okamžiku oba sáhli po stejné ingredienci.

Jeho prsty se dotkly mé ruky. Prudce jsem zvedl hlavu a naše zraky se setkaly. Provinile se usmál a pokrčil rameny.

"Omlouvám se," řekl tiše a zkoumavě mi hleděl do očí.

"Není za co," řekl jsem tlumeně. Uvědomil jsem si, že jeho dlaň pořád přikrývá tu mou. Ucukl jsem s rukou. Široce se usmál a bílé zuby se mu zaleskly.

Od této chvíle už jsme pracovali společně. Byl jsem silně nervózní a to, v čem jsem byl jindy nejlepší, se mi dnes vůbec nedařilo. Prsty se mi třásly a žábu, kterou jsem potřeboval mít živou, jsem přetrhl vejpůl. Zaklel jsem. Regulus k ní přiložil svou hůlku, kradmo se rozhlédl kolem a zašeptal zaklínadlo. Obojživelník jakoby zázrakem ožil.

Udiveně a tak trochu s obavou, protože jsem tušil, že tohle není běžné kouzlo, jsem se zeptal: "Jak jsi to udělal?" Snažil jsem se být co nejtišeji, abych nepřilákal pozornost profesora Křiklana. Svůj zájem jsem ale nedokázal skrýt.

"Je to temná magie," odpověděl potichu. Nenápadně mne pozoroval a správně odhadl, že mne to zaujalo. "Seznámím tě s ní. Chceš?" navrhl najednou.

Temné neznámo mne odjakživa fascinovalo. Žádnou jinou odpověď jsem ani dát nemohl. Nepřemýšleje nad důsledky, horlivě jsem přikývl.

Naklonil se ke mně a téměř nebyl slyšet, když řekl: "Přijď dnes po večeři k hrbaté čarodějnici. Ukážu ti víc." Položil žábu břichem vzhůru a znehybnil ji kouzlem. Zvedl ke mně oči v němé prosbě. "Přijdeš?"

Pátravě jsem si jej prohlížel. Jsem od přírody nedůvěřivý a nepouštím si nikoho k tělu. Přesto jsem slyšel svůj vlastní hlas vyslovit tichý slib: "Přijdu."

Tohle byl nejosudovější okamžik v mém životě.

Kapitola druhá

Plížil jsem se temnou chodbou ve třetím patře a došel jsem až k morbidní soše. V temném koutě, téměř splývající se zdí, stál Regulus Black. Opřen v šeru zády o zeď, s košilí ležérně rozepnutou, uprostřed prsou uzel z povolené zelenostříbrně pruhované vázanky.

Chvíli jsme jeden druhého mlčky testovali. "Máš tu žábu, Snape?" začal. Zavrtěl jsem hlavou. Sakra, jak jsem mohl na ni zapomenout?

"Proč?" podivil se. "Jak ti mám teď vysvětlit to oživení?"

"Skočím pro ni," nabídl jsem se.

"Počkej...," stáhl mne za rukáv, "nikam nechoď. Nebudeme se zdržovat." Vytáhl hůlku. "Ukážu ti něco jiného. Chtěl jsi vidět něco z černé magie, tak sleduj."

Vyslovil zaklínadlo. Ze špičky hůlky začal najednou tryskat hustý bílý kouř. Dusil mne, nesnesitelně škrábal v krku a bodal jehličkami do očí. Rozkašlal jsem se, svíral jsem si rozpálené hrdlo a druhou rukou protíral štípající a slzící oči.

"Co to má být, sakra?" řekl jsem znechuceně a utřel jsem podrážděné oči. Pokud si myslel, že mne ohromí smradlavým kouřem, spletl se. Čekal jsem něco efektnějšího.

"Otravný dým. Zpacifikuje nepřítele během pár vteřin. Tohle se na hodinách obrany proti černé magii neprobírá," pousmál se záhadně Regulus, "ale na hodinách černé magie ano."

Probudil můj zájem. "Hodiny... černé magie?" zopakoval jsem nevěřícně. Tato temná stránka magie mne lákala odjakživa. Zahrával jsem si s ní blíž už od třetího ročníku a v praxi vyzkoušel spoustu nezákonných kouzel. Vše jsem ale pouze vyčetl ze zakázaných knih, nikde jsem nenarazil na její legální studium.

"Kdo ti dává ty lekce?" zeptal jsem se zvědavěji, než jsem chtěl přiznat.

Black se jen pousmál. "Zajímá tě to?" Správně vycítil můj těžko skrývaný zájem. "Chceš vědět víc?"

"Zbytečná otázka, Blacku."

"Něco ti ukážu." Svlékl hábit a položil jej na zem. Kolem nás se vznesly miliardy prachových částeček a pomalu se usazovaly k zemi. Black si sedl na zem a nabídl mi místo. Neochotně jsem si sedl, dost daleko, abych nemusel trpět jeho přítomností.

"Znáš... znáš jméno..." šeptal, "... lord Voldemort?

Jak by ne? V celém kouzelnickém světě nebyl nikdo, kdo by neznal to hrůzu nahánějící jméno. Vlažně jsem přikývl.

Regulus si přisedl blíž. "Co o něm víš?"

"Slyšel jsem, že má obrovskou moc... že stojí na straně zla a že si chce podrobit svět. A že vládne černou magií. Ale moc tomu nevěřím. Akorát nahání lidem strach, ale nikdo nemůže mít takovou moc." Rozpovídal jsem se víc, než je u mne zvykem.

Zkoumavě studoval výraz v mém obličeji. "Je to pravda." Jeho rty se téměř nepohnuly. "Vím to." Odmlčel se a napjatě čekal, jak zareaguji.

Nedokázal jsem rozumně uvažovat. "Ty jsi... ty jsi..." složitě jsem se snažil vyslovit jednoduchou otázku.

Přisunul se ještě blíž a jako by se bál, že nás poslouchají zdi, tiše šeptal: "Moje rodina patří již delší dobu k jeho věrným přívržencům. Zajímám se o Pána zla už dávno. Sdílím jeho snahu o dosažení čisté krve mezi kouzelníky. Pod jeho vedením se kouzelníci konečně přestanou skrývat před světem a budou vládnout mudlům."

Nervózně jsem si poposedl. Nebyl jsem docela přesvědčen, jestli to vůbec chci slyšet, ale sám sebe jsem nevěřícně slyšel říkat: "Co o tom víš?"

"Mám něco, co by tě mohlo zajímat," zazubil se Black. Vytáhl ze záňadří štos novinových výstřižků a začal je rozkládat vedle sebe jako hrací karty. Přelétl jsem zrakem po textech. Všechny do jednoho pojímaly o jednom jediném tématu. Regulus přišel na naši schůzku se zcela jasným záměrem.

V dalších hodinách mi Regulus prozradil úplně vše o nejmocnějším čaroději na širém světě. O jeho širokých znalostech z černé magie, o jeho rozsáhlých kouzelnických schopnostech, o mocných a smrtelných zaklínadlech, které dokáže používat bez pomoci hůlky, o vrozeném talentu podrobit si druhé a mít nad lidmi naprostou moc, o síle, kterou ovládá mysl a chování druhých, o schopnosti zabít mávnutím ruky, o tom, že přelstil smrt.

Fascinovaně jsem hltal každé jeho slovo. Dodnes jsem byl přesvědčen, že největším kouzelníkem současnosti je Brumbál, teď v porovnání s Pánem temna mi připadal jako nezkušený začátečník.

Když Regulus skončil, zůstali jsme oba dlouhé minuty tiše sedět v šeru. On proto, že mě soustředěně pozoroval a dal mi čas vstřebat informace, já proto, abych ovládl své vzrušení a uspořádal zmatené myšlenky z toho, co jsem se teď dozvěděl.

Z hlubokého přemýšlení mě vytrhl až Regulusův pohyb ruky, po kterém se rozhořela pochodeň nad našimi hlavami. Do té doby jsem si ani neuvědomil, že nás v chodbě zastihla noc.

Regulus posbíral výstřižky a zvedl se. "Nejvyšší čas jít spát," konstatoval.

Zvedl jsem se. "Je noc. Jak se dostaneme nepozorovaně do sklepení?" přemýšlel jsem s obavami.

"Nech to na mně," usmál se. "Dost jsem se toho už z černé magie naučil."

Další zaklínadlo, a kolem nás se vytvořila prapodivná černá koule nedokonalých tvarů. My jsme se nacházeli přímo uprostřed ní. To už bylo podstatně zajímavější, než páchnoucí dým. Žasl jsem.

"Je to koule absolutní tmy. Toho, kdo se nachází uvnitř, zcela pohltí a ztrácí se před pohledy lidí zvenčí. Pohybuje se zároveň se sesílatelem kletby. Ten uvnitř vidí ven, ti venku ale dovnitř ne. Takhle se nepozorovaně dostaneme až do koleje."

Přistoupil ke mně blíž, abychom se oba do ní vešli. "Pro dva je ale dost těsná," spiklenecky se usmál a přitiskl se ke mně.

Uvědomil si najednou, stejně jako já, jak blízko u sebe stojíme. Ta těsnost byla až zarážející. Naše hrudi, břicha, boky, tohle vše se navzájem dotýkalo v nekonečném množství bodů. Hůlka mu vyklouzla z ruky a zakutálela se pryč. Nevěnoval tomu pozornost.

Ucítil jsem jeho prsty ve své dlani. Propletl je nesměle s mými a druhou ruku opatrně položil na můj bok. Napjatě sledoval mou reakci a dal mi šanci ucuknout. Překvapilo mne to natolik, že jsem se nezmohl na jakýkoliv odpor.

Téměř nepostřehnutelně, jakoby se bál, aby mne prudším pohybem nevyplašil, se přibližoval k mé tváři. Jako had, číhající na nehybnou oběť těsně předtím, než zaútočí. Jeho oči, lesknoucí se jako hladina jezera za úplňku, mne spoutaly v hypnotickém zajetí. Cítil jsem, jak se proti své vůli do těch zrádných modrých hlubin potápím a ani se nesnažím plavat.

Pud sebezáchovy zalezl kamsi hluboko a nechal mě utopit.

"Severusi..." zašeptal a mé jméno se jako výkřik rozlehlo chodbou o odráželo se v pětinásobné ozvěně zpátky k nám. Stačil jsem si ještě uvědomit své překvapení z toho, že zná mé křestní jméno.

Na tváři jsem ucítil dotek jeho dechu. Vlhké rty zavadily o mé. Lehce, jako když motýl roztáhne svá křídla těsně před vzlétnutím. Srdce se mi zastavilo a projela mnou neznámá vlna vzrušení. Špičkou jazyka sotva postřehnutelně olízl můj horní ret a vrátil se zpátky po spodním. Ucítil jsem jeho jazyk mezi rty, nenásilně se snažící vklouznout mezi ně.

Zorničky se mi překvapením rozšířily a hledaly rozumné vysvětlení v jeho lesklých očích. Místo odpovědi mne uvěznil do svého pohledu a přitáhl si mne blíž.

Teď jsem konečně pochopil, že jsem ztracen.

Chtěl jsem se znechuceně odvrátit. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit. Chtěl jsem ho uřknout za tu opovážlivost. Přesto jsem vymanil ruku z jeho dlaně, zvedl paže a zabořil prsty do husté hřívy černých kadeří.

Pootevřel jsem rty a vpustil jsem ho dovnitř. Jeho jazyk proklouzl mezi rty a osmělil se. Dotkl se mého a jemně jej pohladil. Srdce se opět rozbušilo a snažilo se dohnat tu odmlku. Zavřel jsem oči a zcela zapomněl na prostor a čas. Vnímal jsem jen ten jazyk, prozkoumávající má ústa a oči, sledující ty mé.

Regulus ovinul ruce kolem mého pasu a nenápadně je utahoval do silného objetí. Nedokázal jsem rozumně uvažovat a přestože jsem dobře věděl, že to není správné, pokorně jsem se poddal svému prvnímu polibku a prvnímu objetí.

Stáli jsme v temné chodbě jako líbající se sousoší a já se nechal unášet tím nádherným pocitem, který jsem ještě nikdy nezažil a přál jsem si, aby trval věčně.

Regulus mi najednou zmáčkl v dlaních mé hýždě a prudce přitiskl k sobě. Do podbřišku mě zatlačilo něco hodně tvrdého. Vyděšeně jsem otevřel oči. Prudce jsem Blacka odstrčil od sebe a odskočil jsem dozadu.

Kouzlo polibku se přerušilo.

Najednou mi došlo, co jsme to provedli. Funěl jsem vzteky a zlostně jsem si Blacka přeměřoval. Regulus odstranil průhlednou kouli kolem nás a provinile ke mně vzhlížel. Mlčel. Ani se neomluvil za to, že se mu ze mne postavilo péro.

Ruka se mi chvěla, jak silně chtěla sáhnout po hůlce a ztrestat Blacka za tu drzost, kterou si ke mně dovolil. Ovládl jsem svůj vztek, otočil jsem se chodbou zpátky a s rizikem, že mne někdo chytne v noci na chodbě, jsem utekl do zmijozelské koleje.

Vplížil jsem se, naštěstí nikým nespatřen, do pokoje a padl jsem tváří do peřin. Hlavou mi vířily zmatené myšlenky na největšího čaroděje všech dob a zmítal mnou obrovský chaos z toho, co jsem se před chvílí dozvěděl.

I nejmocnější mág byl však zcela zastíněn novými neznámými pocity. Stěží jsem ovládal rozrušený třes svého těla při vzpomínce na Blackův hříšný polibek.

Do rána jsem nezamhouřil oko.

Kapitola třetí

Celý následující týden jsem se Reguluse stranil ještě více, než doteď. Vyhýbal jsem se mu širokým obloukem, nechodil jsem do jídelny, celé odpoledne až do tmy jsem trávil venku jen ve společnosti svých neurovnaných, zmatených myšlenek a na kolej jsem chodil jako poslední, když už všichni spali. Dobrovolně jsem se odsoudil k izolaci.

Pouze společným hodinám jsem se nemohl vyhnout. Na hodiny jsem chodil jako poslední s profesorem v patách a během celého vyučování jsem cítil, že mi Regulus propaluje díru do temene. Jeho pohledy jsem však nikdy neopětoval a hned po skončení hodiny jsem odešel z učebny jako první. Ztratil jsem se v rozsáhlých bradavických pozemcích a do noci vyháněl Blacka z hlavy. Přestože jsem dělal vše pro to, abych na něj nemyslel, natrvalo se mi usadil do myšlenek, ve dne, v noci.

Utahaný po náročném dni - dnes jsem se zatoulal až k samým hranicím pozemků - jsem sáhl po klice do společných sprch a rozladěně v duchu zaklel, když jsem uslyšel zvuk puštěné sprchy. Schválně si vybírám tuhle pozdní noční hodinu, když by už každý měl být ve své posteli a teď mi nějaký opozdilec překazil plány. Vešel jsem, přistoupil ke své skřínce a svlékl jsem se donaha. Omotal jsem si ručník přes kolem beder a vykročil ke sprchám.

Mezi dokořán otevřenými dveřmi jsem se prudce zastavil, jako kdyby do mne uhodil blesk. V rohu místnosti, pod proudem horké vody v páře stál Regulus Black. Byl ke mně otočen zády a přes hluk tekoucí vody mne nemohl slyšet. Stál jsem jako socha z kamene a vyjeveně civěl na jeho nahé tělo. Dokonalé tělo.

Svaly na zádech se mu vlnily pohyby paží, jak zvedal ruce k hlavě a prsty zajížděl do mokrých vlasů. Po zádech mu stékala v bílých potůčcích pěna a vyzývavě mizela ve žlábku mezi jeho pevnými hýžděmi. Ruce mu sklouzly k ramenům. Krouživými pohyby je masíroval a pomalu klesal k lopatkám. Kam až dosáhl, jemně roztíral dlaněmi mýdlo po zádech a spíš než mytí tyto provokativní pohyby připomínaly něžné hlazení. Kdybych si nebyl jist, že o mně neví, řekl bych, že mne svádí.

Vydechl jsem a opřel jsem se zády o studenou zeď za rohem. Tělem mi prošla elektrizující vlna a ze rtů se mi vydralo několik vzdechů. Zavřel jsem oči a bojoval s naléhavým nutkáním. Ve slabinách mi bolestivě pulzovala rychle tvrdnoucí erekce. Ze všech sil jsem se snažil udržet rozbouřené hormony pod kontrolou. Pravá ruka se však vymkla kontrole a přestala poslouchat pokyny z mozku.

Ručník mi sklouzl z beder. Ruka proti mé vůli pevně uchopila naběhlý penis, až jsem tiše zakňučel. Nedočkavě začala přejíždět nahoru a dolů po celé jeho délce. Levá ruka následovala příkladu pravé a zvedla se k mé tváři. Prsty jsem si rozrušeně přejížděl po rtech, sklouzl na hrdlo a pak ještě níž k bradavce. Mnul jsem ji mezi prsty, dokud neztvrdla. Dlaní jsem se vzrušeně dráždil po citlivé kůži hrudi a druhou rukou jsem uspěchaně uspokojoval svou potřebu v klíně. Kradmo jsem zpoza rohu nahlížel k nahému Regulusovu tělu.

Dech se mi zrychloval, rozkoš nabývala na intenzitě. Přivřel jsem oči, víčka se mi chvěla slastí. Tělo se mi najednou zachvělo v orgastické křeči. Zaklonil jsem hlavu, kousl jsem se do rtu a z hrdla se mi vydral tlumený vzdech. Prsty mi pokropilo teplé sperma. Za tichých vzlyků jsem nechal dozvuky orgasmu cloumat svým tělem.

Hukot tekoucí vody ztichl. Rychle, jak jen to šlo, jsem se vzpamatoval a v poslední chvíli jsem v panice skočil do nejbližší kabinky. Škvírou v pootevřených dveřích jsem zahlédl Blacka, jak prošel kolem, tak blízko, blízko mne. Nádherný, nahý, jen kolem pasu měl ovinutý ručník. Zastavil se u mé pootevřené skříňky a zarazil se. Sakra, sakra, sakra! Ohlédl se přes rameno a jeho pohled zamířil ke kabinkám. Prudce jsem couvl a srdce se mi rozbušilo.

Několik dlouhých minut jsem strávil vmáčknutý do zdi u toaletní mísy. Regulus už dávno opustil umyvárnu, když jsem se konečně přinutil vylézt. Pod proudem studené vody jsem pak půl hodiny ze sebe smýval hanbu a výčitky z toho, co jsem provedl a snažil se pochopit, proč se chovám jako idiot.

Odešel jsem z umyvárny a plížil jsem se ztichlou chodbou ve sklepních prostorách hradu. Ze vzdálené věže vysoko nade mnou dolehl až sem zvuk zvonu, odbíjející půlnoc. U holé kamenné stěny jsem se zastavil a zašeptal heslo. Otevřel se vchod do koleje a vstoupil jsem. Všude ticho a klid. Oddechl jsem si.

Zamířil jsem k pokojům, když mne najednou vyplašil tichý, naléhavý hlas ze tmy.

"Severusi..."

Z křesla u krbu se vztyčila tmavá postava. Poznal jsem ho okamžitě. Regulus se mi postavil do cesty a odřízl cestu ke komnatám. "Chtěl... chtěl jsem ti říct, že-"

"Dej mi pokoj, Blacku!" zakřičel jsem důrazněji, než jsem vůbec chtěl. "Proč mi, sakra, pořád lezeš do života?" Odstrčil jsem ho, zanechal jsem za zády jeho překvapený obličej a rozeběhl jsem se ke svému pokoji.

Hodil jsem se na postel, tvář jsem zabořil do polštáře a vztekle mlátil pěstmi do něj. Proč jsem ho jen nevyslechl? Trochu slevit ze své hrdosti by mě snad nezabilo. Vlastně ani nemá důvod se omlouvat. Tomu polibku jsem se přece vůbec nebránil. Nedokázal jsem jej vymazat z paměti a stokrát za den se přistihnu, jak po něm toužím zas. Celý týden se Blackovi vyhýbám proto, abych nepropadl pokušení. Jeho hezká tvář, líbající rty, něžné ruce, ovinuté kolem mého pasu, to vše mne pronásleduje všude, kam se hnu.

Mé myšlenky se nepřetržitě vracely k trapné epizodě ve sprchách. Nedokázal jsem si odpustit, co jsem udělal. Měl jsem obrovský vztek sám na sebe, že se mi postavilo péro při pohledu na nahé mužské tělo. Na nahé Blackovo tělo.

Při incidentu ve společenské místnosti jsem ho odstrčil. Musel jsem, protože kdybych to neudělal, skončil by v mé náruči.

Hodiny na věži odbily druhou hodinu ranní. Kdesi vrzly do nočního ticha dveře. Pořád se mi nedařilo usnout, jen jsem se převaloval v posteli. Uslyšel jsem tichý zvuk a zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl. Všude tma a ticho jako v hrobě, přerušované občasným hlasitým zachrápáním Evana.

Zavřel jsem oči a vrátil jsem se k myšlenkám na Blacka. Jestlipak taky nemůže usnout jako já? Severusi... pořád jsem myslel na ten naléhavý hlas.

"Severusi," zazněla mi u ucha ozvěna jeho hlasu. Jak krásně zní mé jméno z jeho úst...

Ucítil jsem si horký dech na ušním lalůčku. Prudce jsem otevřel oči. Ve tmě, jen kousek od mého obličeje, se rýsovaly bledé obrysy Regulusovy tváře, matně osvětlené svitem hvězd za okny.

"Blacku!" zašeptal jsem vylekaně a chtěl jsem se posadit. Veškerý další můj protest byl umlčen jeho dlaní na mých ústech. Druhou mne přimáčkl zpátky do matrace. Pohnul jsem rukou a učinil jsem chabý pokus bránit se, ale Black mě chytil za zápěstí. Pokusil jsem se uvolnit ruku, sevření akorát zesílilo.

"Šššš," konejšil mne. "Tiše, neublížím ti," uslyšel jsem uklidňující hlas. Na znamení, že jsem pochopil, jsem nepatrně přikývl. Ruka z mých úst zmizela a sevření povolilo.

"Zbláznil ses, Blacku?" zašeptal jsem. "Někdo tě tady uvidí!"

"Neuvidí. Vykouzlil jsem kouli absolutní tmy." Zazářily mu bílé zuby.

"Co tady, sakra, chceš?" řekl jsem zlostně, nervózní z jeho přítomnosti.

"Vše ti vysvětlit. Nedal jsi mi možnost. Vyhýbáš se mi, přitom ti už dávno chci říct-"

Nedopověděl. Přisál jsem se k jeho rtům jako pijavice a vtiskl jsem mu vášnivý polibek. Tentokrát to vyvedlo z míry jeho. Zalapal po dechu, ale nedal jsem mu šanci. Zatlačil jsem mu dlaň na temeno, dusil jsem ho svými ústy a jazykem a bláznivě líbal rty, po kterých jsem tak toužil.

Lehl si na mne a mé divoké polibky s vášní oplácel. Svíral mou tvář v dlaních a líbal ji jako smyslů zbavený. Mé prsty se hbitě proplétaly jeho jemnými, hustými vlasy. Tiše jsem kňučel. Bylo nemožné být u toho zcela potichu.

Když se naše ústa konečně od sebe oddělila, naše pohledy se propletly. Nemuseli jsme nic říkat, oči mluvily za nás. Po dlouhé chvíli se jeho rty lehce dotkly mých a Regulus si lehl vedle mne. Otočili jsme se k sobě tvářemi, jeho ruka spočívala volně kolem mého pasu, má na jeho tváři. Nemohl jsem se nasytit jeho přítomnosti a měl jsem velký vztek sám na sebe, že jsem se tomu tak hloupě bránil.

"Co tě to napadlo přijít sem?" zeptal jsem se rádoby káravě.

"Nedokázal jsem přestat myslet na tebe. Musel jsem to udělat, jinak... bych se zbláznil," řekl tiše.

"Hodně riskuješ."

Naklonil se k mému uchu a pošeptal: "Ten risk za to stojí. Nikdy jsem nebyl šťastnější."

Zaváhal jsem. "Zrovna jsem chtěl říct to samé," zazněl můj šepot.

Usmál se. Políbil mne jemně na ústa a přivinul co nejtěsněji k sobě.

Nebránil jsem se. Konečně jsem si přiznal to, čemu jsem se tak zarputile vzpíral. Zamiloval jsem se. Ne dnes. Ten bláznivý cit, který jsem nikdy předtím nepoznal a byl jsem přesvědčen, že mne ani nikdy nepotká, mne srazil na kolena už tehdy, jak se mne zastal. Jen jsem si to nechtěl za žádnou cenu připustit. Teď, když vím, že to Regulus cítí stejně, už nemá smysl bránit se tomu. A ani nechci.

*****

"Snape, vstávej! Za chvíli začínají lektvary!"

Živý mumraj v ložnici mě vytrhl z hlubokého spánku. Walden odtáhl těžký závěs kolem mé postele a stáhl ze mne přikrývku. Rozespale jsem se posadil. Pak mi to došlo. Vyděšeně jsem se podíval vedle sebe na místo, kde v noci ležel Regulus. Vydechl jsem obrovskou úlevou.

Místo bylo prázdné.

Ve spěchu jsem se oblékl, popadl učebnice a letěl jsem jako o závod do učebny lektvarů. Už tam byl. Jak jsem vešel, usmál se na mne svým okouzlujícím úsměvem. Nadzvedl jsem pravý koutek rtů v nepovedeném pokusu o opětování úsměvu. Nikdy jsem neměl důvod usmívat se. Neumím se smát. Regulus ale docílil toho, že jsem měl důvod konečně se to začít učit.

Začali jsme se scházet. Každé odpoledne po škole jsme se vypařili a utekli daleko až k Zapovězenému lesu, kam se nikdo neodvážil a kde nás nikdo nerušil. Každou noc přišel pod rouškou tmy za mnou do postele a spali jsme v pevném objetí až do svítání. Každé ráno těsně před úsvitem mě vždy opouštěl, abychom se odpoledne setkali zas.

Můj mizerný život nabral nových rozměrů a začalo mě bavit žít.

*****

Seděl jsem v hluboké vaně, až po krk v horké vodě, plné načechrané pěny, s rukama rozpřaženýma do stran a s hlavou pohodlně opřenou o hranu vany. Relaxoval jsem se zavřenýma očima, zhluboka dýchal a užíval jsem si ten nádherný pocit. Kolem těla mi bublaly drobné perličky vzduchu. Můj dech se stával čím dál víc nepravidelnější a rychlejší. Tělo se mi napnulo silnou křečí a ze rtů mi unikl tichý vzlyk neskutečné úlevy.

Napětí svalů povolilo a tělo se mi dokonale uvolnilo. Zpod hladiny vody se prudce vynořila černovlasá hlava. Regulus zhluboka zalapal po dechu a trhnutím hlavy odhodil dlouhé mokré vlasy z očí.

"Dnes ti to trvalo obzvlášť dlouho," sípal zadýchaně a utíral si mokrý obličej do dlaní. "Už jsem měl namále."

"Mohl jsi se kdykoliv vynořit. Dnes jsem ti hlavu pod vodou nepřidržoval," hájil jsem se pobaveně.

"Vynořit se dřív, než budeš? Pche, to se radši nechám utopit!" zažertoval. "Jak dlouho to bylo dnes?"

"Ani nevím. Jaksi jsem v určité chvíli přestal hlídat čas. Tři minuty?" odhadl jsem. "Jsi den ode dne lepší. Chce to ale víc trénovat."

"Víc trénovat? Jaká si myslíš, že je má hranice? Po pěti minutách začne mozková tkáň bez kyslíku odumírat." Sedl si mi rozkročmo do klína a políbil mě na rty. "Nechci umřít mladý."

Objal jsem ho kolem mokrých zad a přitiskl k sobě. "Neumřeš. Nedám tě smrti," zašeptal jsem a zabořil tvář do jeho mokrých vlasů. Přivinul se těsněji.

"Byl bych rád," začal po chvilce nesměle, "kdybys strávil vánoční prázdniny se mnou. U nás doma."

Překvapeně jsem se mu podíval do očí. "Zbláznil jsi se? Nikdy nestrávím ani minutu pod jednou střechou s tvým zasraným bratrem!" odmítl jsem okamžitě. Při vzpomínce na toho parchanta se mi zježily chlupy.

"Sirius už doma dávno nebydlí. Žiji sám s matkou a otcem."

"Stejně to odmítám. Madam Blacková by se jistě divila, kdyby jsis mě přivedl domů," rázně jsem zavrhl jeho nápad.

"Severusi... prosím..." Jeho teplé rty se přitiskly na mou tepající tepnu na krku.

"Ne!" vydechl jsem pomalu.

"Prosím..." šeptal mi do kůže a jazykem laskal pulzující místo.

"Ne..." Spíš, než slovo to byl slastný vzdech.

Měl mne ve své moci a neměl jsem potřebu se tomu jakkoli bránit. Jeho jazyk zanechával za sebou vlhkou stopu na mém hrdle, olízl čelist a vklouzl do mých úst. Vtiskl mi polibek, chutnající po mém semenu. Teplá dlaň pohladila má prsa, podráždila bradavku a vyloudila další můj sten. Pomalu postupovala níž.

Regulus přerušil polibek, odměnil mne dětsky nevinným pohledem svých nádherných očí a tiše zaškemral: "Slib mi, že půjdeš." Jeho prsty se proplétaly chloupky v mém klíně. Miluji tyto naše vodní hrátky v prefektské koupelně.

"Nemohu..." zasténal jsem, když jeho prsty obejmuly můj opět rostoucí penis.

"Ale můžeš..." zašeptal. Zhluboka se nadechl a zmizel pod hladinou.

Kapitola čtvrtá

Stoupali jsme po schodišti až na nejvyšší odpočívadlo, z něhož vedly pouze dvoje dveře. S výrazem největšího znechucení jsem se odvrátil ode dveří, na kterých byla přibita tabulka s nenáviděným jménem. Sirius.

Zastavili jsme se u druhých dveří. Tabulka s textem "Bez výslovného povolení Reguluse Arcturuse Blacka vstup zakázán!", psaná úhledným rukopisem, nekompromisně upozorňovala nezvané návštěvníky, aby se rychle otočili čelem vzad.

Regulus odemkl kouzlem dveře svého pokoje a pozval mne dál. Vešel jsem a rozhlédl jsem se. Ložnice byla zařízena ve velkolepém stylu, jak se na starobylý rod Blacků patří. Všude kolem se odrážela přímo fanatická věrnost Zmijozelu. Tapety na zdech, závěsy, přehozy přes postel a přes křesla, vše bylo laděné do smaragdově zelené a stříbrné barvy. Nad Regulusovou postelí se skvěl obrovský rodinný erb rodu Blacků s jejich rodinným mottem: Toujours Pur. Navždy čistý.

"Pěkné," řekl jsem uznale.

"Jednou bude v tomto domě hlavní štáb Pána zla, uvidíš!" zvolal pyšně. "Pojď, rychle vybalíme a letíme na večeři. Matka říkala, že budeme mít vzácnou návštěvu." Z jeho hlasu sálalo neskrývané nadšení. Otevřel kufr a vzduchem začaly létat kusy oblečení. Tak tomuhle on říká vybalování.

"Konečně poznáš toho, kdo mě zasvěcuje do černé magie," mrkl na mne spiklenecky. Složil jsem si pečlivě své věci do šatny za neustálého Regulusova pobízení Dělej, dělej! a seběhli jsme dolů.

*****

"Předpokládal bych, že si přivedeš spíše přítelkyni, Regulusi."

Lucius Malfoy pobaveně sledoval mé rozpaky a významně přitom mhouřil šedivé oči. Na uvítání mi pevně tiskl mou dlaň ve své jemné kožené rukavičce.

"Vyrostl jsi, Severusi, od té doby, co jsme se viděli naposled. Jak je to dlouho, příteli... šest let?" Zbytečná otázka, věděl stejně jako já, že když on končil poslední ročník, já byl teprve v prvním.

Galantně pomohl z pláště křehké, bledé blondýnce po svém boku, kterou mi představil jako svou choť a pak shodil ze svých ramen hábit z těžkých drahocenných látek. Opovrženě jej hodil do náruče přiběhnuvšímu domácímu skřítkovi. Přelétl povýšeným zrakem přítomné a nepatrným pokývnutím hlavy jim pohrdavě pokynul.

Divil jsem se, že mne to nenapadlo dřív, že Regulusovým učitelem černé magie je Malfoy. Nadutý, povýšený aristokrat a nejbohatší dědic kouzelnického impéria, pohrdající kříženci stejně jako Blackové, ale i velice nadaný kouzelník, už na škole si tajně zahrávající s černou magií. Smrtelná kombinace.

Bublání čisté krve v žilách všech přítomných a jejich aristokratické přízemní pohrdání krví nečistou mne docela znechutilo. Otráveně jsem se vzdálil. Opíral jsem se o dubové ostění a nenápadně sledoval Reguluse, jak pořád hladově strkal ruce do nádob a misek na stole a ujídal různé dobroty.

Jeho matka ho žertem pleskala po hřbetech rukou, přitom láskyplně hladila po rozcuchaných vlasech a nemohla se syna pořád nabažit. Pan Orion Black seděl na čestném místě u stolu, navenek předstíral, že ho nic nezajímá a nehty nervózně klepal na dřevo, přitom mi neuniklo, že pyšně sledoval svého syna. Záviděníhodná rodinná idylka.

"Velice přitažlivý mladý muž, ten Regulus, nemám pravdu, příteli?" uslyšel jsem za svými zády tichý hlas přímo u svého ucha.

Leknutím jsem sebou trhl. Neměl jsem do té doby ani tušení, že jsem sám někým pozorně sledován. Můj zrak se srazil s významným pohledem šedých, jako ocel chladných očí Luciuse Malfoye. S pobaveným úsměvem mi nabízel jednu ze dvou skleniček kvalitního archivního vína. Po krátkém zaváhání jsem ji přijal.

"Slyšel jsem, že jsi nadšený obdivovatel Pána zla, Severusi," pokračoval v nenucené konverzaci a pobavený úsměv mu nezmizel z tváře. "Prý máš podivuhodný talent na lektvary a zajímáš se o tajemství černé magie."

Neměl jsem potřebu jeho monolog komentovat a jen jsem ho bez zájmu mlčky trpěl. Zrak jsem nespustil z Reguluse.

Lucius se naklonil ke mně, až moc blízko na to, aby to nebylo dost důvěrné. "Přijď ke mně na Malfoy Manor, Severusi," zašeptal mi naléhavě do ucha. "Seznámím tě se spoustou věcí, o kterých se ti ani nezdá." Prsty v černé kůži se sotva dotkl pramenu mých vlasů, spadlých mi do tváře a smyslným gestem je odhrnul dozadu.

Překvapilo mne to a prudce jsem se k němu otočil tváří v tvář. "Máš nějaký problém, Malfoyi?" zapojil jsem konečně do rozhovoru svůj hlas.

Pobavený úsměv zmizel. Nahradil ho nečitelný výraz v Luciusově tváři a podivuhodný lesk v jeho očích. "Nabízím ti přátelství, jestli jsi to nepochopil."

Znejistěl jsem. "O co ti sakra jde?" Pohrdavě jsem si odfrkl. "Ulovit mne?"

"Ulovit?" Lucius se nahlas rozesmál. "Proč myslíš?" řekl, když se jeho smích trochu zklidnil. Položil přátelsky ruku kolem mých ramen a nenuceně mě přinutil k pomalé chůzi. Dovedl mne tam, kde mě chtěl mít.

"Tvá inteligence mne fascinuje, Severusi. Takovou kořist si nemohu nechat uniknout," konstatoval uznale, když jsme se posadili k nízkému stolku v kuřáckém salonku. Odložil sklenku a elegantním pohybem si pomalu stahoval černé rukavičky z nejjemnější kůže. Otevřel kazetu s kvalitními kubánskými doutníky a nabídl mi.

„Hnůj nekouřím,“ s díky jsem odmítl.

Lucius se pousmál, uřízl špičku, připálil a labužnicky natáhl. Pohodlně se opřel do křesla, přehodil nohu přes nohu a zpod přivřených víček mne v houstnoucím dýmu mlčky pozoroval. Občas smočil rty v rudém nápoji a ani přes hrany sklenice nespustil ze mne chladné oči.

Odložil doutník do popelníku a naklonil se k mému křeslu. "Máš pravdu, drahý příteli," řekl nakonec, "chci tě ulovit." Položil dlaň na mou ruku na opěradle. "Pro Temného pána."

Sám netuším, co mne k tomu vyprovokovalo, jestli ten důvěrný dotek, anebo to hrůzu nahánějící jméno. Prudce jsem mu sevřel zápěstí. Luciusův rukáv se odhrnul až k lokti a odhalil tmavou kresbu. Nevěřícně jsem zíral na jeho předloktí. Na bělostné kůži se mu rýsovalo vypálené znamení hada.

Lucius vytrhl ruku a hrozivě se zasmál. "Jsem smrtijed. Máš s tím problém?" zeptal se povýšeně a upíral na mne pronikavý zrak. Stáhl jsem se. Nastalo trapné ticho a konverzace uvízla.

Došlo mu to. Opět se rozesmál, když pochopil.

"Tak on ti to neřekl?"

*****

"Chtěl jsem ti to dnes říct," zašeptal provinile Regulus.

Vztekle jsem házel všechny své věci do kufru, nepořádně, nesystematicky, což u mne není zvykem. Zezadu se mi kolem pasu ovinuly dvě paže a pevně stiskly můj trup. Tak pevně, až jsem se nedokázal pořádně nadechnout. Vzdal jsem své chabé pokusy bránit se. Vlastně jsem se ani bránit nechtěl. Chtěl jsem pouze jakýmkoliv způsobem ventilovat své pocity.

"Neodcházej... prosím..."

Tichý hlas, plný smutku, se mi zažíral do duše. Jeho horký dech se mi tříštil na kůži za krkem. Přestože pálil, přeběhl mi mráz po zádech. Ruce mi poklesly podél těla a dlaň upustila na zem jakousi část z mého skromného šatníku.

Zavřel jsem oči. Oddal jsem se příjemnému teplu, sálající z Regulusova těla, přitisknutého k mým zádům jako šnečí ulita. Bál jsem se. Hrozně jsem se bál. Ne o sebe. O něj. Kvůli tomu, k čemu se rozhodl.

Už tehdy před třemi měsíci, když mě poprvé seznamoval v opuštěné chodbě s učením Pána temna, jsem mohl předpokládat, že k tomu jednou dojde. Své myšlenky jsem tehdy, stejně jako dnes, sobecky zaměřil pouze na jeho fyzično a nestaral se o jeho duševno. Byl jsem slepý k tomu, po čem celým svým srdcem toužil, i když teď, s odstupem času mi došlo, že mi to nesčetněkrát nepřímo naznačil.

Regulus se rozhodl pro radikální krok ve svém mladičkém životě. Připravuje se na přísahu věrnosti lordu Voldemortovi. Propadl jeho vlivu a dobrovolně se dal naverbovat do jeho služeb. Lucius ho systematicky dovedl až do cíle a naservíroval ho Temnému pánovi na zlatém tácu až pod nos.

To, že jsem se toto jeho zásadní rozhodnutí dozvěděl až od Luciuse, a ještě dosti nevybíravým způsobem, zranilo mou ješitnost. Nedokážu se smířit s tím, že jediný člověk, na kterém mi na celém širém světě záleží, bude dennodenně riskovat svůj krk ve válce proti silným Voldemortovým odpůrcům. Nikdy se nevyrovnám s myšlenkou, že by mi taky jednou mohli přinést jeho nehybné tělo v černém pytli. Chladné tělo bez krve.

Svěsil jsem hlavu na prsa a stiskl víčka k sobě. Regulusovo sevření zesílilo a opřel hlavu na mé rameno. Vymanil jsem se z jeho objetí a pomalu jsem se otočil k němu. Jeho pohled byl plný smutku a žádal o odpuštění.

"Spal jsi s ním..." řekl jsem tiše.

Sklopil zrak. "To bylo předtím, než jsem tě poznal," pokusil se o obhajobu. "Odpusť mi."

Vypadal zlomeně, přesto roztomile. Zasunul jsem mu dlaň pod košili a dotkl se teplé kůže. Majetnicky jsem si přivlastnil jeho rty. Odpoutal jsem pozornost od chmur, jeho i svých, a tlačil jsem ho před sebou. Překvapeně vydechl, když jsem ho povalil na záda na postel a sklonil se nad jeho obličej. Opřel jsem lokty podél jeho hlavy a nechal se ztrácet v jeho očích barvy modrých kosatců.

"Mám strach," vydralo se mi těžce ze rtů. "O tebe."

Ovinul ruce kolem mého krku a přitáhl si mne do obličeje. Jeho jazyk mne polechtal v ústech na patře.

"Nechtěl bys," zašeptal, když nám zase uvolnil ústa, "sloužit Temnému pánovi?"

Obočí se mi překvapením zvedlo až do půli čela. "Co?"

"Předpoklady na to máš. Hodně jsi se ode mne naučil, máš nesporně talent. Pán zla hledá právě takové lidi, jako jsi ty. Promluvím o tom s Luciusem. Jsem přesvědčený, že tě ochotně a rád zasvětí do-"

Přerušil jsem tok jeho vášnivých slov žhavým polibkem. Musel jsem ho zastavit. Kdybych to neudělal, přesvědčil by mne. Vlastně by mne přesvědčovat vůbec nemusel. Toužím po tom z celé své duše už od chvíle, kdy mě Regulus poprvé seznámil s Voldemortovým učením. Láká mne to nebezpečí nasazovat vlastní život, ten každodenní styk se smrti, beztrestná pomsta všem, co mi v životě ublížili, bezmezná moc, pronásledování, mučení a zabíjení nepřátel.

Sžírá mi to mé sny, myšlenky a tělo jako zákeřná nemoc. Přerostlo to do noční můry a nedokážu myslet na nic jiného, kromě Reguluse. Jenže bez tvrdé přípravy a náročného výcviku mě Pán zla nikdy do svých řad nepřijme a než bych svolil zvrhlému Malfoyovi zasvětit mne, svůj sen si radši nechám rozplynout jako ranní mlhu.

Regulus učinil slabý pokus odstrčit mne a doříct svou myšlenku. Sevřel jsem mu ruce v zápěstích a přimáčkl je do polštáře. Zasténal. Zesílil jsem stisk a pronikl divoce a bez varování hluboko do jeho úst. Proti mému polibku neměl žádnou šanci. Ani nechtěl.

Kapitola pátá
1978

... jedině temnota je tou správnou cestou k jedinému cíli a zrádci krve budou trpět v mukách nejvyšších. Budu vždy ctít svého pána a sloužit jemu jedinému, jeho zájmům a cílům a jeho rozkazům, věrně a oddaně, až do své smrti. Tak přísahám!

Vzpomněl jsem si na tento nejvýznamnější okamžik mého života, kdy jsem na prahu dospělosti stanul před Pánem zla a zpečetil potem a krví tuto přísahu temnu. Tehdy jsem vůbec netušil, že mi tato přísaha ještě jednou v životě výrazně změní můj osud.

Od té doby, co jsem se stal smrtijedem, uběhly už téměř dva roky. Dva temné roky sloužím svému pánovi věrně jako pes a obdivuji a uctívám ho jako své božstvo. Kůži mám protkanou pavučinami krvavých šrámů a nezhojitelných jizev, v těžkých bitvách jsem utržil nesčetné množství hlubokých ran, které mi Regulus po každém boji obětavě lízal a já zase ty jeho, vzájemně jsme si kryli záda a zachraňovali jeden druhému krk. Na tyto kruté časy mi zůstaly jizvy nejen na kůži, ale i na duši.

Přesto jsem nikdy předtím nebyl tak šťastný, jako teď. Regulus zaplnil to prázdné místo v mém životě a ten dostal nový smysl. Je jediný, koho na celém světě mám, jediný, kdo mi patří, jediný, komu patřím já.

Opíral jsem se dlaněmi o studenou zeď, jako bych se bál, že už už na mne spadne. Hlavu jsem zkroušeně zmáčkl mezi ramena a nechával si téct silný proud horké vody na šíji, jako bych chtěl z hlavy vypláchnout ty těžké myšlenky, které mne trýznily. Sváděl jsem v sobě bitvu, více zničující, než ta nejnebezpečnější smrtijedská akce.

Byl jsem donucen rozhodnout se mezi dvěma zásadními věcmi, které byly v mém životě nejdůležitější. Obě dohromady ale byly neslučitelné a já jsem byl přinucen si vybrat.

Vmáčkl jsem se do rohu a ochladil jsem své rozpálené čelo o studené dlaždice. Horký vodopád mi stékal po zádech a vyplavoval z těla bolest. Ne fyzickou. Tu bych snesl bez mrknutí oka. Po probděné v noci jsem musel definitivně rozhodnout své dilema a ta bolest, s tím spojena, vyzařovala přímo z hloubi mé temné duše.

Služba zlu udělala ze mne cílevědomého a bezcitného parchanta, který nebere žádné ohledy na své okolí a jde i přes mrtvoly za svým cílem. Ani okem nemrkne nad tím, že kvůli kariéře a vysokému postu dokáže zradit to, co je mu nejbližší a ublíží těm, kteří ho milují. Jsem bezpáteřní krysa.

Rozhodl jsem se.

Konečně jsem vypnul sprchu, chrstl si do obličeje ledovou vodu a s ručníkem kolem pasu a kamennou tváří jsem vešel do pokoje. Regulus si z dlouhé chvíle četl v posteli a jak jsem vešel do pokoje, ihned odložil knihu a rozzářila se mu tvář. Jeho úsměv, pod kterým jsem jindy tál jako led, mi dnes zapíchl trn do srdce.

"Proč ti to dnes tak dlouho trvalo, Severusi?" řekl rádoby káravě. "Už jsem myslel, že se tě nedočkám."

Postavil jsem se k posteli a pozoroval jsem ho. Byl nádherný. Přesto, co všechno má už za sebou, se v jeho jemných aristokratických rysech stále zračila ještě téměř dětská nevinnost. Černé dlouhé vlasy měl rozpustile rozhozené na polštáři a jeho oči zářily zpod přivřených řas jako broušený akvamarín. Vychutnával jsem si tu krásu a dokonalost.

"Proč si mě tak prohlížíš?" zeptal se trochu překvapeně. Odhrnul přikrývku a lascivně odhalil své dokonalé nahé tělo. Usmál se. "Pojď ke mně konečně," zašeptal a natáhl ke mně ruku.

Obdařil jsem ho úsměvem, který mu právem patřil za to, že jsem se jej naučil používat. Uvolnil jsem ručník kolem pasu a nechal jej sklouznout k patám. Regulusův zrak pohladil můj rozkrok a v očích se mu probudila touha.

Nedokázal jsem mu déle odolávat. Lehl jsem si na něj a naše nahá těla se k sobě přilepila. Má ústa zahltila jeho obličej mokrými polibky. Trochu ho to zaskočilo, ale zabořil prsty do mých vlhkých vlasů a polibky s vášní sobě vlastní opětoval.

Odpoutal jsem se od jeho sladkých rtů. "Nejdřív tě stáhnu z kůže," začal jsem se svou hrou a políbil ho na řasy, "pak tě nakousnu..." pokračoval jsem ve smyslných představách, mých i jeho a mazlil jsem se s jeho lalůčkem, "a pak... tě udělám," zašeptal jsem mu do ucha tajemství.

"Och, bože... Severusi..." zasípal vzrušeně Regulus a zavíral oči, "udělej to... prosím."

Usmál jsem se, olízl jsem mu čelist a přisál se k jemné kůži na jeho hrdle. Zanechal jsem na ní červený ostrůvek a a sklouzl jsem dál k jeho hrudi. Špičkou jazyka jsem se proplétal jemným porostem černých chloupků a vyhledal ostrůvek bradavky. Rozdráždil jsem ji jazykem, až ztvrdla jako hrášek a střídavě jsem ji laskal třepetajícím se jazykem a vsával ji do úst. Druhou jsem třel jemně mezi prsty.

Jeho tělo se pod mými doteky začínalo vzpínat slastí a dech se mu zadrhával v hrdle. Miluji, když se přestává ovládat a propadává do osidel chtíče, ze kterých nedokáže uniknout. Rukou jsem pomalu sklouzl přes prsa a břicho až mezi jeho stehna a roztáhl jsem mu nohy. Chvěl se v očekávání a doslova se nabízel k pomazlení jako plyšový králíček. Prsty jsem zajel mezi hýždě, zkušeně vyhledal otvor a pronikl jedním do jeho těla. Zasténal a chlípně nadzvedl pánev v agónii rozkoše.

Dráždivě jsem si s ním pohrával a vzrušeně pozoroval jeho tvář, zkroucenou slastí. Byl můj. Zatím ještě ano. Plnými doušky jsem si užíval tyto poslední okamžiky a dbal o to, aby se nám oběma tato chvíle navždy vryla do paměti. Můj jazyk sklouzl z růžové bradavky na jeho břicho a nechal se navádět pěšinkou z jemných černých chloupků, směřujících od pupku až do jeho slabin.

Ten poklad, který na mne na jejím konci dychtivě čekal, mne dokonale rozptýlil a přestal jsem myslet na to, co mne nutně čeká. Soustředil jsem se jen na to tělo pod sebou, třesoucí se jako lístek osiky pod doteky mých hbitých prstů.

Zmocnil jsem se ho a majetnicky jsem si ho pro tento okamžik přivlastnil. Možná až příliš hrubě, ovlivněn silnou snahou dokonale prožít tento sex.

Naposled jsem si vychutnával, když mi jeho teplé sperma naplnilo celá ústa a já jsem si s ním v puse mohl hrát a s požitkem převalovat na jazyku, než jsem všechnu tu dobrotu spolkl.

Naposled jsem si vychutnával horko a těsnost jeho útrob, když stiskl stehna kolem mého pasu, abych pronikl do něj co nejhlouběji a jeho vzrušený výkřik do ticha při druhém vyvrcholení.

Naposled jsem si vychutnával, když tlaková nádoba uvnitř mého těla, naplněná až po okraj touhou po něm, překypěla a rozkoš se z ní vyvalila jako horká láva do jeho útrob.

Vše jednou musí skončit.

Svalil jsem se znaven vedle něj a naše zrychlené dechy nasávaly do plic specifický pach potu, sexu a spermatu. Svaly jsem měl ztěžklé a ochablé dozvuky orgasmu.

Pomalu jsem začínal zase normálně myslet a věděl jsem, že už to nemohu déle protahovat. Nastal čas zkazit tuto nádhernou chvíli.

"Pán zla..." pokusil jsem se dostat ze sebe namáhavě. Šlo to hůř, než čekal. "... mi udělal lukrativní nabídku."

Probudil jsem Regulusův zájem. Otočil se ke mně tváří a podepřel si hlavu. "To mne zajímá."

Přikryl jsem si zbaběle tvář předloktím, abych se mu nemusel dívat do očí. "Chce, abych vzal místo … kata …" Hrdlo se mi stáhlo.

Vše kolem přikrylo hrobové ticho.

Regulus mi po chvíli sundal ruku z tváře a pohleděl mi zblízka do očí. Spoutal mne svým neodolatelným pohledem a já opět ucítil kdesi v podbřišku podivné chvění. Hluboko v jeho zorničkách jsem ale zahlédl skrývající zděšení.

"To nemůžeš přijmout! Musíš to odmítnout, vymyslíme nějaký pádný důvod,“ naléhavě ze sebe sypal proud slov. „Pokud vím, Walden má o to místo nebývalý zájem a určitě se na to hodí víc, než-"

"Regulusi," pokusil jsem se zastavit příval jeho slov.

"-ty. Nesmíš to místo vzít! Katovské řemeslo je nepočestné a hříšné dokonce i pro smrtijeda! Byl bys vyloučen ze společnosti a odsoudil by ses k věčné samotě! Žil bys stranou od všech, ode všeho, ode mne-"

"Regulusi!" přerušil jsem ho důrazně.

"-zradil bys naše přátelství. Naši lásku," zašeptal.

"Já jsem se už rozhodl."

Zmlkl.

Nepoznal jsem svůj vlastní hlas. "Nabídku jsem dnes ráno přijal."

Na jeho vyděšený pohled do své smrti nezapomenu. Padl naznak a jen tiše ležel.

Nedokázal jsem už vydržet to tísnivé ticho. Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat.

"Odcházíš?" uslyšel jsem tichý hlas za svými zády.

"Ano." Snažil jsem se co nejrychleji obléknout, ale prsty mne neposlouchaly.

"Za ním?"

"Ano."

Kolem pasu mne objaly silné paže. Prudce jsem je setřásl ze sebe. " Nedělej mi to ještě těžší, Regulusi."

"Copak si myslíš, že se tě jen tak vzdám?" zakřičel. "Propadl jsi zlu a je to moje vina! Já jsem tě naverboval do toho všeho!"

"Život je prašivý pes. A není vůbec fér!" Ukončil jsem tento dialog. Poslední dialog mezi námi. Hodil jsem si přes ramena hábit a rychle vykročil ke dveřím.

"Ukradl mi tě! Nenávidím ho!" volal za mými zády ve směsici vzteku a beznaděje. "Pomstím se mu!"

Otevřel jsem dveře.

"Severusi... " Hlas se mu zlomil.

Vyšel jsem do tmavé chodby, přestože mi srdce krvácelo a tělo mne zradilo. Severusi...Ten zoufalý šepot za mnou se mi prožíral lebkou až do mozku a nutil mne vrátit se. Severusi...

Neotočil jsem se.

Kdybych se otočil, nikdy bych neodešel.

Kapitola šestá
2. část: Zrádce
1979

Nedokázal jsem odtrhnout zrak od té zaschlé krvavé kaše v Regulusově obličeji. Někdo ho musel brutálně zmlátit, pěstmi a kopanci, agresivně, bez použití hůlky. Viděl jsem desítky zkrvavených těl, většině z nich jsem k tomu bez mrknutí oka pomohl vlastníma rukama, při pohledu na Regulusovo zubožené tělo jsem ale ucítil podivný, tíživý tlak v hrudi.

Jako dobře mířený kámen do lebky mne najednou zasáhly nostalgické vzpomínky na jediné období v mém životě, na které jsem nedokázal zapomenout, přestože jsem se celý rok o to marně snažil. Své špatné svědomí z toho, že jsem ho zradil a ublížil mu, jsem utápěl v zapomnění u poctivého mučení a zabíjení lidí.

Odhrnul jsem mu pramen vlasů, slepený krví z tváře a prsty jemně přešel po rozedrané pokožce. Na bříškách prstů mi ulpěla jeho krev. Pomalu otevřel oči. Po mučivých měsících, během kterých mě tyto oči pronásledovaly téměř každou noc před usnutím, jsem je viděl skutečné. Jejich blankytná modř byla zatažena bouřkovými mračny a bývalý lesk se z nich zcela vytratil. Zmučeně se na mne upíraly a odrážela se v nich všechna fyzická bolest, kterou prožíval. Přesto jsem hluboko na jejich dně zahlédl záblesk světla, když mě poznal.

Chytil jsem opatrně jeho tvář do dlaní a měkce jsem ho políbil na rozbité rty, jemně, zlehka, jako kdyby je ovanul pouhý vánek. Jeho rty se pohnuly. Přiložil jsem ucho k jeho ústům, abych vůbec slyšel, co mi chce říct.

"Severusi," nesrozumitelně zašeptal první namáhavé slovíčko, paradoxně to poslední, které před rokem vyslovil.

Jeho hlas mi sevřel srdce. Impulzívně jsem si ho přitáhl k hrudi, až vydal ze sebe bolestný vzdech. Touha obejmout ho byla silnější, než veškeré ohledy na něj. Tiskl jsem si ho v náručí, monotónně jsem se kolébal a tiše poslouchal jeho namáhavý dech a nepravidelný tlukot jeho srdce. Po jednom dlouhém těžkém období svého života jsem opět prožíval šťastnou chvíli.

Konečně jsem se od něj odtáhl a pohleděl mu znovu do tváře. "Regulusi... och, bože... Regulusi," šeptal jsem zdrceně a hladil jsem mu slepené vlasy.

Neodpověděl. Vyprahlé rty nebyly schopny vydat další slovo. Opatrně jsem ho položil na lavici, pomohl jsem mu nadzvednout hlavu, prstem v jeho ústech jsem mu pomalu rozevřel čelisti a nalil jsem mu do úst trochu vody. Zakuckal se a rozkašlal. Počkal jsem, až se jeho plíce zklidní a pak jsem to zkusil znova. Pil hltavě, přestože oteklé rty musely bolet. Neměl v nich cit, voda mu proudem stékala za krk.

Nedbaje na jeho vzdechy, prudkým pohybem jsem mu roztrhal košili a odhalil nahá prsa. Zkušeně jsem mu prohlédl celý hrudník. Mé dohady se potvrdily. Minimálně jedno žebro bylo zlomené a při jakémkoliv pohybu mu muselo způsobovat velké bolesti.

Svlékl jsem ho donaha, ohleduplně jsem mu prohmatal břicho a dokončil důkladnou prohlídku. Měl jsem podezření i na vnitřní zranění, nejspíš natrženou slezinu. Zahalil jsem jeho tělo, třesoucí se zimou, do svého hábitu, vzal jsem ho do náruče a odnesl do své postele.

Rychle jsem se vzdálil do laboratoře. Ač jsem se snažil byl rychlý sebevíc, příprava lektvarů mi zabrala celou hodinu. Vrátil jsem se zpátky do své ložnice. Spal. Nádobíčko jsem si rozložil na stolek, odhrnul jsem přikrývku, sedl jsem si na kraj postele a chytil ho za ruku. Probudil se a upřel na mne zpod přivřených víček umučený pohled. Něco nesrozumitelného zašeptal.

"Nemluv," zarazil jsem okamžitě jeho snahu. "Nech mě teď chvíli pracovat. Pak mi vše řekneš. Oba si toho máme co říct."

Využil jsem svých anatomických a ranhojičských znalostí a začal se věnovat napravování jeho těla. Přestože to bylo pro mne hodně těžké, ignoroval jsem jeho bolestné sténání a soustředěně se věnoval své práci.

Jeho utrpení jakž takž polevilo a já jsem konečně odložil své nástroje. Umyl jsem mu obličej, záměrně se vyhýbajíc vypálenému znamení na čele a palcem setřel slzy bolesti. Lehl jsem si k němu. Opatrně jsem vsunul ruku pod jeho tělo a přivinul si ho k sobě. Zavřel jsem oči a mlčky jsem si vychutnával ten nádherný okamžik, po kterém jsem prahl od chvíle, kdy jsem ho v domě na Grimmauldově náměstí před rokem opustil.

Usnul mi hlubokým spánkem v náručí, unaven vším, čím si musel projít. Jeho tělo sebou občas prudce škublo a dech se mu chvílemi namáhavě zrychloval. Přitiskl jsem si ho k sobě ještě blíž, pozoroval jeho bledý obličej a zahříval se sálajícím teplem z jeho těla, které mi tak zoufale chybělo, když jsem každou noc usínal v chladné posteli sám.

Přestože se po smrti mé černé duši otevřou brány pekelné, za života teď poznávám, co je to ráj.

*****

Probudily mne silné rány na vrata sklepení. Prudce jsem se posadil a instinktivně sáhl po hůlce. Za okny bylo šero, nový den se teprve začínal probouzet.

Pohlédl jem na Reguluse. Tiše spal, jeho ústa pravidelně oddechovala, černé řasy se mu chvěly jako křídla čerstvě vylíhnutého motýla. Sklonil jsem se k němu a vzbudil jsem ho jemným fouknutím do tváře, jak jsem to dělával pokaždé, když jsme byli spolu. Otevřel oči a jeho pohled rozzářil všechnu tu ponurou šeď kolem. Na kratičký okamžik jsem si myslel, že jsme zase spolu. Zatoužil jsem být s ním a už nikdy neodejít.

Osud nám to ale nepřál.

"Pojď rychle," šeptl jsem a vyvedl jsem ho z pokoje zpátky do cely a zamkl.

V duchu jsem děkoval Merlinovi, že Mistr z bezpečnostních důvodů nařídil zabezpečit vězení zámky a kouzly proti přemísťování. Přiběhl jsem ke vchodu a ve špatné předtuše, kdo se může takhle brzy po ránu dobývat do katovny, jsem je spěšně odemkl.

Mé zlé tušení se potvrdilo. Pán zla prudce rozrazil dveře a v celé své majestátnosti rychle vešel dovnitř. Srdce se mi na několik tepů zastavilo.

"Asi ti budu muset zakázat to noční zamykání sklepení, Severusi!" zavrčel nespokojeně ve dveřích.

Padl jsem na kolena a sklonil v hluboké úctě hlavu. "My lord..."

Nevšímal si mne a jeho kroky rychle mířily do útrob podzemí. Můj zrak nenápadně zalétl k Regulusově cele. Sledoval jsem s obavami Mistra koutkem oka a žaludek se mi sevřel, když vyslovil: "Kde je ten nový vězeň? Chci ho vidět!" Jeho mohutný hlas se rozléhal po celém sklepení.

Ztěžka jsem se zvedl z kolen, došel jsem ke kobce a odemkl, snažíc se ze všech sil ovládat svou nervozitu. Chrastění svazku klíčů nemilosrdně prozradilo, jak se mi neovladatelně třesou ruce. Černý plášť Pána zla zavlál, až rozvířil staletý prach a rychlým krokem přistoupil ke mřížím.

"Blacku... Blacku..." zašeptal tichým hlasem, tak mrazivým, až mu od úst stoupala pára a na tenkých rtech mu pohrával ďábelský úšklebek.

Regulusovo tělo se pohnulo. Pomalu se otočil a s námahou si sedl. Evidentně mu veškerý pohyb dělal ještě značné potíže, statečně jim ale odolával. Několikrát se zhluboka nadechl a postavil se na vratké nohy. Pomalu zvedl hlavu a zpoza pramenů vlasů, spadlých mu do očí, nebojácně hleděl tváří v tvář svému pánovi. Jako by se mu vysmíval.

Pán zla se rozesmál tichým, vrčivým smíchem. Věděl jsem, co znamená a zamrazilo mne. "Hrdost a odvaha Blacků ti zjevně nechybí," řekl uznale s pokřiveným úsměvem a zpomaleným pohybem sáhl do rukávu. "Bude tě škoda."

Žaludek mi sevřela křeč, když jsem zahlédl, jak se jeho dlouhé pavoučí prsty sevřely kolem vyřezávané rukojeti bílé hůlky. Zdálo se mi, že jsem v Regulusových očích zahlédl kratičký záblesk strachu, který však ihned vyprchal. Ani jsem si nebyl jist, jestli tam vůbec byl.

"Kam jsi to schoval?" zahřměl Voldemort a tón jeho hlasu se naráz změnil jako parný den v prudkou letní bouři. "Zabiju tě, jestli mi to neprozradíš!" zasyčel jako podrážděná zmije.

"Jen si posluž!" ušklíbl se Regulus. "Mně už na ničem nezáleží."

Prudce jsem zvedl hlavu a s hrůzou jsem na něj pohlédl. Věděl jsem, že tenhle vzdor Pán zla nenechá bez potrestání.

"Mluv!" vyštěkl Temný pán a varovně namířil špičku hůlky na jeho hruď.

"Nikdy to nedostaneš!" vmetl mu pohrdavě do tváře Regulus.

Ruka Pána zla se nepatrně pohnula. Regulusovo tělo z ničeho nic padlo na zem a začalo se svíjet v nepřirozené křeči. Ruce zatínal v pěst a z hrdla se mu draly odporné skřeky. Sklopil jsem zrak, díval jsem se upřeně do země a odolával pokušení zakrýt si dlaněmi uši.

Netuším, co Regulus Pánovi zla vzal, pro Mistra to ale evidentně muselo být dost důležité a záleželo mu na tom dostat to zpět. Zjevně neměl v úmyslu jen tak svou bolestivou kletbu přerušit, dokud Reguluse nenaučí poslušnosti. Když už Regulusova muka trvala celou věčnost, nedokázal jsem déle snášet jeho bolestné vytí a vědom si obrovského rizika, tiše jsem promluvil:

"Odpusťte... pane... vězeň je v tak zuboženém stavu... že z něj nic nedostanete." Očekával jsem jeho hněv.

Prudce se otočil ke mně. Jeho soustředěnou tvář proťala zlostná křeč a v očích se mu zablesklo. Stočil špičku hůlky na mou hruď. Paprsek Cruciata se okamžitě přerušil a koutkem oka jsem s úlevou zahlédl, že Regulusovo tělo znehybnělo a ztichlo. Povedlo se mi odpoutat Mistrův hněv od Reguluse a přenést ho na sebe.

"Jsi drzý, Severusi, a říkáš si o potrestání!" zasyčel vztekle Temný pán. Zatnul jsem zuby a připravil jsem svou nervovou soustavu na bolest. Trest však nepřicházel. Když konečně přišel, přál jsem si raději tu krutou bolest.

"Já z něj možná nic nedostanu," řekl záhadným hlasem. "Ale ty ano! Jsi přece kat!" Najednou sklonil hůlku a nekompromisně rozkázal: "Odveď ho do mučírny!"

Poté se otočil, zavířil dlouhým pláštěm a rychle se vzdálil do hloubi žaláře.

Kapitola sedmá

Jakonáhle Mistrův černý hábit zmizel v přítmí sklepení, rozeběhl jsem se jako o život do své laboratoře, vrhl jsem se k polici s pečlivě narovnanými flakóny s lektvary. Poshazoval jsem přitom několik lahviček, než jsem ve spěchu konečně našel tu pravou. Popadl jsem ji a rychle běžel zpátky do cely.

Přiskočil jsem k Regulusovu tělu na zemi. Nadzvedl jsem mu hlavu, vložil mu prst mezi rty, rozevřel je a obsah lahvičky jsem mu nalil do úst. "Vypij to! Rychle!" zašeptal jsem a donutil jsem ho, aby lektvar spolkl.

Popadl jsem ho pod pažemi, pomohl jsem mu na nohy a podepíraje jeho tělo vedl jsem ho do chřtánu samotného pekla a cestou úporně přemýšlel nad nějakým plánem. V přístěnku před mučírnou, kam jsem vodil vězně těsně předtím, než jsem je přivlekl dovnitř, jsem mu zavázal oči černou páskou, svlékl jsem se do půli těla a navlékl na hlavu rudou katovskou kápi.

Odvedl jsem ho do místnosti, která byla mým druhým domovem. Vlastně, jediným. U klenby visely háky, řetězy a provazy. Po cihlových zdech všude dokola pečlivě rozvěšené mučící nástroje. V rohu vyhaslá výheň, kde byly rozžhavovány katovské nástroje. V dalším rohu skřipec a klec.

Temný pán již seděl ve svém trůnu na vyvýšeném místě, z kterého pokaždé sledoval mučení vězňů, které mi svěřil do péče.

"Proč jsi mu zavázal oči?" zahřměl nespokojeně, když jsem mu hodil k nohám Regulusovo tělo. Prsty nervózně bubnoval na dřevěnou opěrku. Zlé znamení.

"Pane..." padl jsem pokorně na kolena, "chci podrobit vězně nejenom fyzickému, ale i psychickému týrání." Odmlčel jsem se a čekal na jeho reakci.

Zareagoval zvědavě, jak jsem doufal. "Chválím tvou snahu, Severusi. Jak?"

"Jeho fyzické utrpení bude dvojnásobné, když nic neuvidí a nebude připravený na to, co ho čeká a o to citlivěji bude vnímat každou bolest."

Nervózně jsem čekal na ortel Pána zla.

"Svlékni ho do půl těla a spoutej ho!" přikázal a k mé velké úlevě už dál pásku přes oči neřešil.

Sevřel jsem do pěsti Regulusovu košili pod krkem a zvedl jsem jeho tělo ze země jako hadrovou panenku. Jediným prudkým trhnutím jsem mu ji roztrhal a serval z něj cáry hadrů. Mechanicky jsem mu svázal ruce provazem, jak jsem to dělal už tisíckrát předtím.

Vědom si Mistrova přísného dohledu jsem ještě jednou důsledně zkontroloval, zda skutečně nevidí. Falešně jsem si nalhával, že tohle dělám z čisté humánnosti k němu, abych ho nevystavil šoku při pohledu na zrůdné vybavení Voldemortovy mučírny a jejího dění, ve skutečnosti mě k tomu vedly sobecké důvody. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že bych mu ubližoval a musel mu přitom hledět do očí.

"Pověs ho!" zazněl rázný rozkaz, odrážející se od kamenných zdí jako výstřel z pušky.

Bez mrknutí oka, postaven zády k Temnému pánovi, zahákl jsem Regulusovy spoutané ruce za železný hák, visící na řetězu z kovového kruhu ve stropě a v okamžiku, kdy jsem byl u něj nejblíže, se mi ze rtů vydral tichý výdech. Odpusť.

Couvl jsem na pár kroků od něj, rozkročil jsem se a ruce zkřížil na prsou. Sledoval jsem ho s kamennou tváří a v hlavě mi uzrával pochybný plán.

Pán zla se líně zvedl z trůnu a pomalým krokem přistoupil k vězni. Dlouhým nehtem na ještě delším prstu mu přejel po hrudi a obkreslil lesklý rubín s erbem Blacků, visící mu na stříbrném řetězu na krku.

"Máš poslední možnost dobrovolně mi prozradit, kam jsi to schoval, příteli," šeptal, hlas se mu třásl vzrušením z očekávaného představení. Netušil jsem, co mu Regulus provedl, ale očividně se těšil na to, až bude jeho vězeň za to trpět.

"Když mi to řekneš, postarám se ti o rychlou smrt." Zaryl mu nehet hlouběji do kůže a zanechával na Regulusově světlé kůži dlouhou rudou čáru. "Když ne, budeš trpět do poslední chvíle, dokud nevydechneš tu svou zrádnou duši!"

Regulusovy rty se zkřivily v posměšném úšklebku. "Smrt mi nedala na výběr, ale vědomí, že nikdy nenajdeš to, po čem prahneš, mi bude mé utrpení z umírání hodně ulehčovat."

"Bastarde!" zasyčel zlověstný hlas. Ruka Pána zla se prudce vymrštila a udeřila Reguluse přes tvář. Rty se mu zbarvily krví. Olízl si je, vyplivl krvavý chuchvalec na zem a rozbité rty se mu zvlnily v opovrženém úsměvu.

Čelist mu sevřely silné chapadlovité prsty. "Budeš trpět! Budeš krutě trpět v mukách ještě hodně dlouho po tom, co to z tebe vymlátím!" šeptal mu Pán zla výhružně do obličeje.

Lord Voldemort přešel ke zdi s mučícími nástroji. Rukou přejížděl po visících bičích a pečlivě vybíral ten nejvhodnější. Zastavil se, chvíli se přebíral v kůži a pak sundal z háku devítiocasé důtky.

"Začneme zlehka," zašklebil se a hodil mi biče. "Prokrv mu trochu záda, Severusi!" přikázal a rychlým krokem zamířil zpátky do křesla a pohodlně se usadil.

Pomalu jsem se přibližoval k Regulusovi a ve zpocené dlani jsem pevně svíral dřevěnou rukojeť. Regulus, přestože byl připraven o zrak, držel hlavu hrdě vztyčenou. Nenechal se pokořit ani samotným Pánem všeho zla.

Obešel jsem ho a postavil jsem se za jeho záda. Rukou jsem mu přejel po kůži a pozoroval, jestli se jeho pokožka napne. Ani se nezachvěla. Ostrými nehty jsem se zasekl do jeho kůže jako orlí drápy do zaječího kožichu. Postřehl jsem nepatrný záchvěv širokého zádového svalu. Nespokojeně jsem zamručel, to nebylo dobré znamení. Účinek anestetického lektvaru ještě nezabral dokonale. Vtiskl jsem mu rychle dlaň do kůže a zamumlal zaklínadlo.

"Začni! Na co čekáš?" zavrčel netrpělivý hlas za mými zády. "Zdá se mi to, že nejsi dnes ve formě?"

"Odpusťte, pane." Pokorně jsem sklonil hlavu na hruď.

Už nešlo dál oddalovat nevyhnutelné. Odstoupil jsem dva kroky dozadu, práskl jsem naprázdno vedle sebe a rozťal jsem vzduch, abych získal kuráž na to, co mě čeká.

Svaly se mi napnuly jako provazy. Rozmáchl jsem se a švihl jsem koženými pásky po Regulusových zádech. Prohnul se do oblouku a tiše zasykl. Na bílé kůži se mu okamžitě objevily zarudlé šrámy. Ruka mi klesla podél těla, přestože zdravý rozum mi kázal pokračovat. Srdce přehlušilo rozum, což se katovi stát nesmí.

"Pokračuj! Nepřestávej!" vztekle zamumlal Temný pán a rázně se zvedl z křesla, až se o několik palců poposunulo dozadu. Regulusovy svaly na zádech se při jeho slovech instinktivně napnuly v očekávání dalšího šlehnutí.

Katovnu proťal pronikavý svištivý zvuk, jak kožené pásky dopadly na záda vězně. A další. A ještě další. Vzduch, rozťatý pravidelným mrskáním bičů, hvízdal kolem uší a celou se rozezněl křik. Šílený křik, stupňující se každým dalším švihnutím a odrážející se od kamenných zdí v několikanásobné ozvěně. Nervy drásající křik, který bez ustání chrčel z mého vlastního vyschlého hrdla. Křik, kterým jsem před Mistrem skrýval své zoufalství, které mnou zmítalo při pohledu na do krve rozervanou bělostnou kůži jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo, záleží a záležet bude. Jediného člověka, kterého jsem kdy miloval, miluji a milovat budu.

Nenáviděl jsem se za to, že tu krev, stékající z hlubokých ran po Regulusových bedrech, jsem mu vycedil já. Nenáviděl jsem své ruce za to, že mu způsobovaly tu bolest, která zmítala jeho tělem. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděl svého pána za to, že mě přinutil ubližovat mu a nezastavil mě, ani když krev z Regulusových zad cákala na mou nahou hruď. Křičel jsem z plných plic a do nelidského hlasu jsem vložil všechnu svou bolest, strach a nenávist, přestože jsem věděl, že Regulusovo tělo už dávno nereaguje na jakýkoliv podnět.

"Dost!" zazněl osvobozující rozkaz.

Ruka mi bezvládně klesla dolů a krvavé biče vyklouzly z otevřené dlaně vedle mých nohou. Ztěžka jsem popadal dech, tělo se mi lesklo potem a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Rudé krůpěje nevinné krve se mi vypalovaly hluboko do kůže jako žíravina a pálily jako čerstvě vypálený cejch.

Pán zla se připlížil potichu jako démon za mne a pohladil mě po zpocených zádech. Gesto spokojenosti se svými podřízenými, které málokdy používá.

"Vidím, že jsis to začal užívat," dodal téměř přívětivě.

Nereagoval jsem. Dokonce jsem ani nesklonil pokorně hlavu na prsa, jak bylo zvykem smrtijeda poděkovat za pochvalu.

Přestal si mě všímat a zaměřil svou pozornost k Regulusovi. Přistoupil k jeho tělu, bezvládně visícímu na řetězu a na bledých rtech se mu nepřirozeně kroutil zvrácený úšklebek. Sevřel mu chumáč vlasů do pěsti a přinutil ho zaklonit hlavu dozadu.

"Už jsi dostal rozum?" varovně mu procedil u jeho ucha.

"Nikdy... jsem ho neztratil," sykl namáhavě Regulus a zatnul zuby.

"Takže ti to ještě nestačilo?" zasyčel zlostí Temný pán. "Zlomím tu tvoji blackovskou pýchu a hrdost, zapamatuj si to! Přinutím tě na kolenou škemrat o milost! Budeš se přede mnou plazit po břiše jako červ!" Pustil mu vlasy a odstoupil od něj.

"Asi vás zklamu," zachechtal se přidušeně Regulus, "ale zůstane to jen u vašeho zbožného přání."

"Oprátku!" zahřměl vztekle mým směrem Pán zla. "Pověs ho!"

Kápě milosrdně zakryla zděšení, které se mihlo v mé tváři. Přinesl jsem pevný provaz, zkušeně spletl smyčku a kouzlem jej provlékl a ukotvil v železném kruhu ve stropě. Vyhákl jsem Regulusova pouta z řetězu, na kterém visel a zachytil jsem jeho zesláblé tělo do náruče. Druhou rukou jsem mu přetáhl oprátku přes hlavu. Obrovskou silou vůle jsem se snažil před pánem zakrýt neovladatelný třes rukou.

Když jsem byl s ním konečně hotov, pustil jsem ho ze sevření a odstoupil jsem pár kroků dozadu. Jak ztratil mou oporu, podlomila se mu kolena a smyčka se mu váhou jeho těla utáhla kolem krku. Zalapal po dechu a rychle se s námahou vyšplhal na nohy.

Pán zla se širokým obloukem rozmáchl. Povolený provaz se napnul a Regulusovo tělo začalo stoupat a na okamžik ztratil půdu pod nohami. Pán zla s rozmyslem zastavil lano přesně v té výšce, aby už Regulus nestál na vlastních nohou, ale zase ne v takové, aby při troše štěstí nemohl dosáhnout na pevnou zem.

Regulus se zoufale pokusil špičkami nohou najít jakýkoliv stabilní opěrný bod. Chvíli se zmítal a houpal na provazu, než se mu povedlo dotknout se země maličkou ploškou jeho palců a zastavil kinetický pohyb svého těla.

Mistr se rozesmál chraplavým smíchem, připomínajícím pářící se hipogryfy. "Blacku, šetři síly, budeš je potřebovat."

Regulus se zoufale snažil udržet se na špičkách svých prstů ve snaze o zachování vědomí. Pán zla k němu přistoupil a zlostně mu strhl z očí černou pásku. Regulusovy oči zamrkaly před přívalem světla z desítek pochodní. Mistr mu silně sevřel čelist a pronikavým zrakem se mu propaloval do hlavy.

"Prozraď mi, kde to je!" vrčel jako vlkodlak. "Máš poslední možnost, jinak mi tady za chvíli chcípneš přímo před očima!"

"Já to nevím... vidíš to sám," namáhavě sípal Regulus, oslaben nitrozpytem, který mu ubíral i ten zbytek sil, které mu ještě zbývaly. "Ale i kdybych to věděl," chrčel, "raději bych zemřel krutou smrtí... než bych ti to prozradil."

"Když to nevíš, tak tě už na nic nepotřebuji!" zasyčel jako hadí hnízdo a odstrčil ho od sebe.

Regulusovo tělo se prudkým pohybem rozhoupalo jako oběšenec na šibenici. Kyvadlový pohyb zdvojnásobil tím, jak se snažil zachytit jakéhokoliv bodu jako tonoucí stébla. Pán zla mu ale překazil tu malou naději a mávnutím ruky zvedl jeho tělo do takové výšky, kde už neměl žádnou šanci dosáhnout na zem. Pobaveně se rozesmál.

Regulusovo tělo se zmítalo v pudu sebezáchovy jen několik palců nad zemí. Spoutanýma rukama se marně snažil nacpat prsty mezi provaz a kůži na krku, konopné lano se mu ale nelítostně zařezávalo do krku a čím víc se mrskal, tím hlouběji pronikalo.

Z jeho hrdla vyrážely nesrozumitelné přidušené zvuky, které mi vyvolávaly mrazení po celých zádech. Jeho obličej nabíral nachovou barvu a oči mu začaly vylézat z důlků. Svíjel se na provazu v zoufalém boji o záchranu svého života, jazyk mu visel z úst, obličej oteklý a rudý nahromaděnou krví a vytřeštěné oči upíral v zoufalé němé prosbě přímo do mých. Nedokázal jsem odtrhnout zrak od toho zoufalého pohledu ve smrtelné agónii.

Umíral mi přímo před očima.

Zběsile jsem přemýšlel. Má zkušenost mi našeptávala, že Regulusova smrt přijde za několik okamžiků. Podobná představení jsem už stokrát předtím sledoval, když jsem popravoval odsouzence na šibenici a bez mrknutí oka sledoval jejich pomalé umírání. Tohle jediné ale probudilo mé dávno mrtvé emoce, hnijící hluboko uvnitř.

Padl jsem pokorně na kolena. "Můj pane... " osmělil jsem se a snažil jsem se neztrácet drahocenný čas, "dovoluji si navrhnout ještě ho nezabíjet. Mám pocit, že jeho zrada mu prošla docela hladce a smrt bude pro něj vysvobozením. Zrádce si zaslouží krutější trest, než rychlou smrt oběšením." Skláněl jsem hlavu na hruď a rty se mi pohybovaly v tiché modlitbě k Merlinovi, aby můj zásah přišel ještě včas.

Ztichl krákoravý smích a jediné, co narušovalo mrtvé ticho, byl příšerný Regulusův chrapot, který mi kupodivu zněl jako rajská hudba. Dokud ještě chrčí, žije.

Lano najednou povolilo a Regulusovo tělo se svalilo na zem. Rychle jsem zvedl k němu zrak a přemáhal instinkt skočit k němu a vymotat ho ze škrtící oprátky. Třesoucími prsty se snažil strhnout z krku smyčku a když se mu to po několika neohrabaných pokusech konečně povedlo, sípavě zalapal po dechu a prudce nabíral vzduch do plic.

V jeho vzdeších se ztratil i můj úlevný výdech. Zmučené oči upíral na mne, rychle oddechoval a snažil se dostat se z ponižující polohy na zemi. Nechtěl se za žádnou cenu vzdát a ležet Mistrovi u nohou. Jeho tělo se chvělo jako tělíčko čerstvě narozeného mláděte, které se v zoufalých pokusech poprvé snaží vydrápat se na vratké nohy.

Těžká bota Mistrova šlápla doprostřed jeho hrudi, přimáčkla ho do kamenné podlahy a nelítostně přerušila jeho snažení.

"Dobrý nápad, Severusi. Odměna tě nemine," nešetřil chválou Mistr. "Zdá se, že jsi opět ve svém živlu a že si nechceš nechat ujít jedinou příležitost, kterou skýtá tvé řemeslo," pobaveně se zasmál. "Nápady nechám zcela na tobě, nechci si špinit ruce krví," ušklíbl se, "i když je šlechtická."

Postavil jsem se, zrak pořád upíraje na Reguluse a pozorně sledujíc jeho reakce. Pomalu se vzpamatovával z prožitého šoku a jeho dech se k mé nemalé radosti uklidňoval.

Mistr se otočil a zamířil ke trůnu. Zvedl ruku a chladně přikázal: "Přines kleště na trhání masa!"

Žaludek se mi křečovitě sevřel. Sledoval jsem jeho vzdalující se záda a hlavou mi bleskl okamžitý nápad. Přiskočil jsem k Regulusovi a sklonil jsem se nad jeho zmučené tělo. Rychle jsem ho otočil na břicho, prohmatal jsem mu šíji a přesně mířeným silným úderem hranou dlaně jsem ho poslal na delší dobu do milosrdné náruče bezvědomí. Ohlédl jsem se, Mistr teprve přicházel ke křeslu, tak jsem se rychle vzdálil pro mučící nástroj.

Když jsem se vrátil, klekl jsem si k Regulusovu ležícímu tělu. S nepředstíraným zájmem jsem ho důkladně prohlédl a odhadoval, zda je jeho lebka dostatečně pružná na to, aby odolala síle a rychlosti, s jakou jsem ho udeřil. Znepokojilo mne krvácení z ucha a nosu a doufal jsem, že to není následek zlomeniny klenby lebeční, nebo jiného nitrolebečního poranění. Strhl jsem si kápí a s výrazem znechucení ve tváři jsem se otočil k Temnému pánovi.

"Ztratil vědomí," oznámil jsem zklamaně a opovrženě jsem se ušklíbl. "Nic nevydrží."

Pán zla se prudce zvedl z křesla. "Potřebuji ho mít při vědomí!" pronesl vztekle. "Postarej se o to!"

"Mistře," klekl jsem si na jedno koleno a poslušně sklonil hlavu, "i kdyby se mi povedlo ho teď vzkřísit, nemělo by to požadovaný efekt. Vzhledem ke krvácení z lebečních dutin předpokládám, že jeho mozek nepracuje, je poškozený." Lhal jsem, jako když tiskne a doufal jsem, že jeho znalosti z anatomie nejsou tak dokonalé, jako ty moje.

"Poškozený? Čím to, sakra?" zaklel zlostně.

"To netuším. Šokem? Prožitým mučením? Nedostatkem kyslíku? Pádem z výšky na hlavu?" Nechtěl jsem riskovat, že Pán zla ztratí zájem o nepoužitelné tělo a zabije ho na místě Avadou.

"Mohl bych se pokusit přivést ho k životu," nabídl jsem chytře a čekal jsem, zda můj pán přehlédne mou lest a požehná tomu, abych Reguluse dostal z nejhoršího. Ostatně, jeho ošetření jsem už nemohl déle odkládat.

Nepřemýšlel nad mou nabídkou dlouho, touha ztrestat zrádce byla silnější, než jeho ješitnost. Přistoupil k ležícímu tělu a z výšky pohrdavě pohlédl do Regulusovy od krve umazané tváře.

"Do večera ho chci mít v pořádku!" přikázal. "Ručíš mi za to!"

"Jistě, pane, skvělý nápad," s úlevou jsem podpořil jeho rozhodnutí a vyvolal v něm falešný dojem, že na ten nápad přišel sám.

Zhluboka jsem si oddechl, když Pán zla zavířil pláštěm a bez dalšího zájmu pro dnešek rychle odkráčel pryč. Než vyplul z katovny jako duch, ve dveřích se ještě otočil a chladně pronesl hrůznou větu, která mi přesto, že byla tak spalující, vyvolala mrazení po zádech.

"Rozžhav výheň!"

Kapitola osmá
3. část: Trest

Nečekal jsem, až za Pánem zla zaklapnou dveře kdesi daleko vzadu a vrhl jsem se k bezvládnému Regulusovu tělu. Ani jsem se to nesnažil skrývat. Ostatně, i kdyby mě viděl, byl to jeho příkaz dát ho do večera dohromady. Zvedl jsem ho do náruče a rychlým krokem jsem ho odnesl do ložnice.

Položil jsem ho do své postele na břicho a hůlkou jsem mu přejel po hlubokých šrámech na zpocených zádech, abych zastavil krvácení. Nakapal jsem mu do ran výtažek z čerstvě uříznutého listu aloe a když se jeho rány trochu stáhly, přikryl jsem ho dekou.

Připravil jsem do kádě vařící vodu a nasypal do ní sušenou agrimonii a matricarii a nechal vyluhovat. Vzdálil jsem se do laboratoře připravit regenerující směs, která zahojí Regulusovu rozervanou kůži. Rozetřel jsem hadí sádlo s mechem z lebek násilně zahynulých osob, kterého jsem měl vzhledem ke své profesi dostatek a poohlédl se po nějaké kryse. Těch tady bylo taky všude dost. Střelil jsem hůlkou po jedné, rozřízl jí krční tepnu a vyždímal pár kapek její ještě teplé krve do masti.

Když jsem se pro Reguluse vrátil, byl ještě pořád v bezvědomí. Odkryl jsem jeho záda a zkontroloval stav poranění. Svlékl jsme mu zbytek oblečení, odnesl ke kádi a až po krk ho ponořil do teplé vody. Hlava mu bezvládně visela dozadu přes dřevěnou hranu, tvář měl alabastrově bledou, pokožku mu křižovaly nesčetné šrámy z nedávného střetu se smrtijedy. Vlasy měl vlhké, vzadu slepené krví a v pramíncích mu padaly do obličeje. Oteklé rty měl pootevřené, z koutku úst se mu až na bradu klikatil pramínek zaschlé krve, stejně jako pod nosními dírkami.

Kouzlem jsem zatím čistě převlékl postel, pořád přitom hlídajíc Reguluse, aby mu hlava nezmizela pod hladinou. Pak jsem k němu přistoupil a umyl celé jeho špinavé a zakrvácené tělo, přenesl jsem ho do čistých peřin a zakryl měkkou přikrývkou. Pořád byl v bezvědomí.

Začal jsem si nosit ke stolku u postele masti, lektvary a další věci, potřebné k jeho ošetření. Pečlivě jsem si je rovnal na desku, když jsem najednou zaslechl tichý vzdech. Prudce jsem se otočil za hlasem.

Sledoval mně. Namáhavě se otočil na záda, tiše zasykl a pravý koutek mu cukl v křeči. Sedl jsem si na kraj postele.

Pozoroval mě, mlčky, soustředěně, dlouho. Jeho pohled mi opět připomněl barvu těch neužitečných bylin, které jsem nesnášel, protože se nedaly k ničemu použít. V jeho očích se však ty modré kosatce stávaly královnami všech květin.

Ani jeden z nás nepromluvil, bylo to zcela zbytečné. To, co jsme si chtěli říct, řekly za nás naše pohledy. Regulusova ruka se pomalu jako had, plížící se za kořistí, přibližovala po matraci a dotkla se mé.

"Rád tě zase vidím," přerušil konečně posvátné ticho.

Neodpověděl jsem. Sklonil jsem se nad něj a políbil ho. Nedokázal jsem odolat. Dotkl jsem se jeho rtů, zlehka, jako když se vánek otře v úplném bezvětří o zpocené čelo a hleděl jsem zblízka do těch jeho hlubokých tůní, zakalených bolestí a mukami. Zavřel jsem oči, přitiskl ústa na oteklé rty a slíbával z nich sladkost krve a hořkost utrpení.

Jeho rty procitly z apatie a pootevřely se jako lastura. Vklouzl jsem tiše do jeho úst a prožíval své deja vu našeho prvního polibku před třemi lety u sochy hrbaté čarodějnice. Mozek se mi zatemnil a já jsem poprvé od rozchodu s Regulusem náhle pochopil, že jsem si před rokem vybral špatně.

Vůbec se nebránil, přitom měl silný důvod odstrčit mě. Objal mi pažemi záda a prudce mě přitiskl k sobě, silou zcela neúměrnou k jeho zraněním. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že věrnost a loajalita k mému pánovi byla sražena na kolena a utrpěla hlubokou porážku.

Odhodil jsem z něj přikrývku a vzrušeně hladil každičký kousek jeho těla. Těla, které se vkrádalo do mých těžkých snů, které bylo mou noční můrou a kvůli kterému jsem se uprostřed noci budil v propocené posteli a byl donucen zaměstnávat ruku.

Sténal mi pod rukama a natahoval ke mně paže ve snaze stáhnout mě na sebe do dalšího polibku. Nedal jsem mu šanci, vychutnával jsem plnými doušky jeho zraněnou krásu a přestože mi péro divoce pulzovalo až ve stehnech, ovládal jsem se a krotil svůj chtíč, jen abych mu neublížil.

Nadzvedl se namáhavě na loktech a nedbaje svých zranění, přitiskl se ke mně v agresivním polibku. Aniž by náruživý polibek přerušil, roztrhal na mně košili a hrubě ji ze mne stáhl. Uvědomil jsem si, jak mé sebeovládání splasklo jako vypuštěný balónek. Pevně jsem chytil jeho tvář mezi své dlaně a pustil uzdu své vášni.

Líbal jsem jeho tvář jako pomatený blázen. Vášnivě, divoce, dravě. Jako kdybych mu chtěl během okamžiku vynahradit vše, o co jsem ho za ten rok připravil. Všechna má touha, dřímající celou dobu ve mně jako tříhlavá saň na dně rokle, vytryskla na povrch silou mohutnější, než láva. Zachvátil jsem jeho ústa a nedal mu šanci nadechnout se.

Můj chtíč jím smýknul na postel a mé ruce zuřivě rozepínaly pásek a poklopec mých kalhot. Regulus ležel na zádech, přivíraje oči pozoroval můj zápas a rukou si pomalými tahy přecházel po svém štíhlém, mohutnou erekcí zrudlém penisu.

Když mé kalhoty konečně skončily v kterémsi koutě, přitáhl jsem si Regulusův zadek do klína a třesoucími prsty rozevřel jeho otvor. Jeho vzdech se vydral až z nejhlubších útrob plic, když se mé tělo spojilo v jedno s tím jeho.

Sledoval jsem fascinovaně jeho rudnoucí tvář, krůpěje potu, třpytící se na jeho čele, jeho sténající rozbité rty a nádherné oči, obracející se v sloup. Jeho pravou ruku, k zbláznění se hladící po hrudi a jeho levou dlaň, nelítostně dráždící jeho vlastní penis. Krůpěj, kterou si palcem rozetřel po špičce žaludu a finální výbuch touhy, tryskající do extaktického gejzíru a překypující výkřikem nejvyššího vytržení.

Sledoval jsem jeho slábnoucí ejakulaci, dopadající na jeho hruď a tvořící bílé ostrůvky na jeho zpocené kůži. Zcela uchvácen tím pohledem nechal jsem svůj chtíč nade mnou zvítězit a prodrat se až na povrch. Prožíval jsem nepopsatelně nádherná muka, která mi ruka nikdy poskytnout nedokázala.

Padl jsem znaveně vedle Regulusova těla a těžce oddechoval. Zrak mi sklouzl k dokořán otevřeným dveřím. Zamrazilo mě, jak jsem mohl být tak neopatrný. Sáhl jsem rychle po hůlce a dveře zavřel a zamkl a hlodavá nejistota, že jsem dveře přece jenom předtím zavíral, byla rozprášena Regulusovým rozpáleným polibkem.

Otočil jsem se k němu, položil mu paži kolem pasu a dlouze jsem mu hleděl do očí. Marně jsem hledal jediný rozumný důvod, proč jsem se před rokem rozhodl, že ho opustím.

"Chyběl jsi mi," přerušil jsem mrtvé ticho svým šepotem.

Usmál se svým typickým okouzlujícím aristokratickým úsměvem a srdce v mé hrudi se roztepalo. Už jsem jej necítil tlouct ani nepamatuji. Vpíjel se do mých očí a já jsem nebyl schopný odvrátit od něj zrak.

Usmál se. "Byl to velice těžký rok," řekl tiše a olízl si popraskané rty.

"Odpusť," sklopil jsem provinile zrak, "nechtěl jsem-"

Položil mi prst na rty a umlčel mě. "Nemluv o tom," požádal mě, "je to minulost a nechci se k ní vracet. Chci žít přítomností. Nemám už moc času."

"Máme spoustu času." Dotkl jsem se prsty jeho tváře. Opatrně, nesměle, jako bych se bál, aby se mi pod dotekem ruky nerozplynul. Ruky, která nebyla zvyklá hladit, ale zabíjet.

"Vynahradím ti to. Doženeme všechno, co jsme zameškali. Už tě neopustím. Nikdy!" šeptal jsem naléhavě.

"Je pozdě, Severusi." V jeho očích se objevil záblesk beznaděje.

"Přece si nemyslíš, že tě předám do spárů Temného pána," pousmál jsem se a přešel mu hřbety prstů po tváři. "Něco vymyslím, jak tě z toho dostat," utěšoval jsem ho.

Mozek se mi spustil na plný chod a začal rychle přehodnocovat varianty lsti na Pána zla. Jakákoliv z nich byla pro mne nepředstavitelně riskantní, protože jsem věděl, že oklamat Pána temna je téměř nadlidský čin a v případě odhalení znamená jediný možný trest. Smrt.

"Šetři síly, Severusi. Pán zla se postaral o můj konec."

"Vždy je nějaká naděje," snažil jsem se ho utěšit. "Čím jsis vůbec vysloužil jeho hněv?"

Neřekl nic, jen si významně odhrnul vlasy z očí a odhalil své čelo. Uprostřed se jako pečeť na bělostném pergamenu lesklo vypálené znamení zrady. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, jak byl kdysi přímo posedlý Pánem zla a snažil jsem se pochopit, co způsobilo ten obrovský zvrat. Srdce se mi svíralo úzkostí, když jsem se tiše ptal:

"Proč jsi ho zradil?"

Jeho oči se zaplnily bolestí a dlouho mlčel. "Ukradl mi tě. Vzal mi to, na čem mi v životě nejvíc záleželo." Mluvil klidným a pevným hlasem, přesto nedokázal v něm skrýt tu silnou zášť ke svému pánovi.

"Oplatil jsem mu stejnou mincí," pokračoval. "Oko za oko. Vypátral jsem a poté mu vzal to, co má pro něj nesmírnou cenu," zasmál se hrozivým smíchem, vyvolávajícím po mém těle husí kůži. "Přímo tu nejvyšší."

Čekal jsem, že bude pokračoval, že mi řekne víc. On se však jenom smál.

"O co jsi ho připravil?" zeptal jsem se netrpělivě. "Co může mít pro něj takovou cenu?"

Chvíli mě upřeně pozoroval a pak se mu ze rtů vydrala tajemná slova. "Jeho nesmrtelnost."

Vytřeštil jsem na něj oči a téměř zalapal po dechu. Nezmohl jsem se na jedinou otázku. Na tváři mu pohrával blažený výraz a v jeho očích plálo vítězství.

"Objevil jsem tajemství jeho věčného života a připravil jsem ho o něj. Jeho nesmrtelnost leží uchována ve viteálu." Najednou se na mne podíval pohledem, ze kterého mne zamrazilo. "Mám v rukou polovinu jeho zkažené duše a ta jeho druhá, která mu zbyla, je tím pádem smrtelná. " V modrých očích se mu roztančily veselé plamínky a tvář zazářila uspokojením.

Byl jsem v šoku. Mistrovo tajemství mi sice vyrazilo dech, ale ještě víc mě šokovala Regulusova odvaha. "Kde je ta jeho duše?" zeptal jsem se s obavou. "Může ti ji přece vzít kdykoliv zpátky."

"Přece si nemyslíš, že ti to prozradím. Jsi jeho člověk," pronesl hořce. "Je skryta na tajném místě. Nikdy ji nenajde," ušklíbl se spokojeně.

"Jak je možné, že to z tebe nedokázal vytlouct? Nezískat nitrozpytem?"

"Zjistil, že právě ta vzpomínka v mé hlavě chybí. Pojistil jsem se a odstranil jsem ji." Zasmál se upřimným smíchem. "Sám netuším, kam jsem to schoval."

Jeho radost z povedené mise jsem s ním nesdílel. "Podepsal jsis tím rozsudek smrti," vydralo se mi ztěžka z vyschlého hrdla. "Jsi pro něj bezcenný."

"Nikdy mě nepokoří," chechtal se dál a jeho záhadný úsměv vyvolával ve mně pochybnosti, zda si uvědomuje vážnost své situace. "Sám jsem si vybral svůj konec." Díval se na mne smířeně a zdálo se mi, že mu na vteřinu přes rty přelétl úšklebek vítězství.

"Žádný tvůj konec se konat nebude," řekl jsem rázně, když jsem se konečně vzpamatoval a začal jsem se zvedat. "Je to pro mne hodně riskantní, ale já tě z toho dostanu." Přistoupil jsem ke stolku s lektvary a sáhl jsem po hojivém.

"Lehni si na břicho, nejdřív ti ošetřím záda a poté ti vysvětlím můj plán záchrany," požádal jsem ho a čekal jsem, až tak učiní. Ležel dál, ani se nepohnul a upíral na mne nečitelný pohled.

"Je to zbytečné," pronesl ledabyle. "Nezbývá mi moc času."

"Na mně záleží, kolik času ti zbývá. Jsem přece kat," ušklíbl jsem se. Donutil jsem ho obrátit se na břicho a začal jsem mu rány zacelovat hojivou mastí. "Schovám tě tady ve svých komnatách a večer před pána přivedu tvého dvojníka. Vězňů a mnoholičného lektvaru mám tady dost," vysvětloval jsem mu svůj plán. "Postarám se, aby Pán zla nepoznal účinky mnoholičného lektvaru. Chvilku si s vězněm pohraju a než přestane lektvar působit, zabiju ho. Jeho tělo hned po jeho smrti spálím a s ním i jediný důkaz o tom, že jsi naživu. V noci tě pak v kouli absolutní tmy vyvedu ze žaláře a pomohu ti k útěku."

"Co bude s tebou?" zašeptal.

"O mne se nestarej, budu v pořádku. Nemohu ale opustit svého Pána. Za zradu by mne popravil." Dokončil jsem ošetření jeho zad, otočil jsem si ho k sobě a sevřel mu ramena v pěstech.

"Každou svou volnou chvilku přijdu za tebou," slíbil jsem mu. Naše pohledy byly spojené v nerozlučitelném svazku. Můj ustaraný, přesto nadějný, jeho vděčný, ale jakoby smířený s osudem.

"Do smrti tě už neopustím, přísahám," zašeptal jsem, stáhl jsem si ho do náruče a pevně objal kolem zad. Ovinul paže kolem mých boků a čelo opřel o mé rameno. Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, než konečně promluvil.

"Smrt je blízko," řekl tak tiše, že kdyby neměl rty u mého ucha, neslyšel bych ho.

Jeho slova mě zarazila. "Kdysi jsem ti řekl, že tě nedám smrti. A svému slovu dostojím." Přitáhl jsem si ho ještě blíž k sobě a pokusil se ho utěšit. "Chápu, co jsi musel za posledních pár hodin prožít, ale slibuji, že ti to vynahradím. Čeká nás společná budoucnost a počítej s tím, že se mě už jen tak nezbavíš," uchechtl jsem se.

Tvář měl vážnější, než kdyby hleděl smrti do tváře. "Budoucnost... není." Z jeho hlasu zněla vyrovnanost. Otevřel jsem ústa, abych mu oponoval, ale dřív, než jsem cokoliv řekl, pokračoval.

"Prozradím ti tajemství. Abych se dostal k viteálu, musel jsem vypít začarovanou tekutinu v nádobě, na jejímž dně ležel." Na krátký okamžik zaváhal. "Byl to... smrtelný jed. Voldemort si tak zajistil, že zloděj... nepřežije. Dobrovolně jsem si zvolil smrt." Odmlčel se.

Dokořán otevřené oči jsem upíral do stropu. Sledoval jsem malého pavouka, který se na tenké niti spouštěl dolů ze stropu. Jako bych ani nevnímal Regulusova strašlivá slova. Můj mozek si tu hrůznou skutečnost nepřipouštěl a zabýval se zcela nepodstatnými věcmi.

Vzpamatoval jsem se, když se mě dotkla jeho teplá ruka. Otočil jsem hlavu k němu a slyšel čísi cizí hlas, deroucí se z mého hrdla, zašeptat.

"Proč?"

"Protože jsem mu nikdy neodpustil, že mi tě vzal. Protože můj život stojí za polovinu Voldemortovy duše. Protože jsem nad ním zvítězil."

Vyskočil jsem, jako kdybych si lehl do trní. "Jsem přece mistr v lektvarech, najdu nějaký účinný protijed." Sám sobě jsem si namlouval, že musí přece něco takového existovat.

Zastavila mě Regulusova ruka. Ohlédl jsem se na něj a setkal se s jeho pohledem. Četl jsem v něm, jak v kouzelnické bibli. Není naděje, Severusi...

Stáhl mě zpátky k sobě. "Neodcházej, prosím," zašeptal. "Chci každé chvilky, která mi zbývá, využít s tebou."

Lehl jsem si vedle něj. Dlouze jsme mlčeli a hleděli do svých zřítelnic. Snažil jsem si navěky zapamatovat ty jeho oči, hrající odstíny modři jako moře v bouři, hřejivé a tajemné jako kousek achátu v dlani.

"Nedopustím, aby tě dnes večer umučil," říkal jsem tiše a svíral jsem ho jako kudlanka nábožná svou oběť. "Pomohu ti k útěku. Ty musíš žít. Já tady zůstanu, protože kdyby Pán zla zjistil, že jsem ho zradil, nečekal by mne soud, nýbrž rovnou poprava."

"Nechci, abys kvůli mně riskoval svůj život."

Přejel jsem mu palcem po rtech a když se mu zvlnily do tvaru půlměsíce, pomalu jsem přiblížoval svou tvář k té jeho, až se naše rty spojily v hluboký polibek. Vnímal jsem jeho horký dech, než jsem spoutal jeho rty, jeho vlhká ústa, sladkou chuť krve, lásku, kterou vložil do tohoto spojení. A ještě něco. Nepříjemný pocit... že je to naposled.

Vzadu zaklaply dveře. Naše jazyky se rychle rozpletly a vyskočil jsem na rovné nohy. Vzpomněl jsem si, že jsem nezajistil hlavní dveře, když jsem začal Reguluse ošetřovat. Záda mi polil studený pot, když jsem si představil, že by nás mohl kdokoliv zahlédnout. Rychle jsem se oblékl, vylezl jsem ze svého pokoje a s bušícím srdcem jsem se šel podívat na nevítaného hosta.

Z otevřené Regulusovy cely vylezl ten bastard Macnair. "Snape, kde máš toho nového?" zašklebil se a zpoza hustého obočí na mne vrhal podezíravý pohled.

"Co se staráš, Waldene?" řekl jsem s chladným klidem. "Chceš mi s ním snad pomoct?"

"Pán zla tě schání, máš se k němu okamžitě dostavit," prohodil a zamířil do mých pokojů.

Ztuhl jsem. Snad ani ne tak z toho, že se zrovna v tuto rozhodující chvíli musím dostavit na audienci k Mistrovi, jako spíš z toho, že Macnair zahlédne v mé posteli Reguluse. Nemohl jsem to za žádnou cenu dopustit.

"Stůj!" zvolal jsem snad až příliš rázně. "Pojď na panáka," řekl jsem už mírněji a přestože jsem tohoto chlapa nesnášel, vložil jsem do hlasu falešný přátelský tón.

"Naleju si sám. Ty koukej rychle zmizet, Pán zla nerad čeká,"ušklíbl se. Vešel do mé kuchyně a nalil si cosi k pití. Zamířil do otevřených dveří ložnice.

Sevřel jsem v ruce hůlku a začal jsem v duchu rychle přemýšlet nad vysvětlením pro Mistra, proč Macnair zemřel v mých komnatách.

"Tady ho máme, zrádce," ušklíbl se Walden a vstoupil do pokoje. Vešel jsem rychle za ním, abych ho umlčel.

Regulus ležel v kádi s vodou, která musela být už pěkně studená, oči zavřené, hlavu zvrácenou dozadu, jeho oblečení bylo poházené po zemi, postel pečlivě ustlaná. Macnair koukal překvapeně na jeho bezvědomé tělo, ale nemohl být víc překvapen, než já.

"Mám přikázáno dát ho do večera do pořádku, aby byl schopen čelit Mistrově mučení," vysvětloval jsem mu podrobně, přestože bych se za jiných okolností s Macnairem vůbec nebavil. "Je pořád v bezvědomí. Nic nevydrží, je to srab," odfrkl jsem si posměšně. Přistoupil jsem ke kádi a chtěl jsem Reguluse vytáhnout ven z vody.

"Padej za Lordem, nebo to od něj schytáš!" odstrčil mě prudce Macnair. "Já se o něj... postarám." V očích mu nebezpečně blýskalo.

Znal jsem tuto zákeřnou krysu moc dobře a věděl jsem, že s Regulusem nebude jednat v rukavičkách. Nechtěl jsem ale v něm vzbudit jakékoliv podezření a taky jsem už nemohl dál odkládat setkání s Mistrem. To poslední, co bych teď potřeboval, je rozhněvat si ho těsně před tou akcí, kterou na dnešní večer plánuji.

"Už jdu," souhlasil jsem klidným hlasem, přitom mi srdce bušilo strachem o Reguluse a doufal jsem, že přežije Waldenovu péči. "Jen mi tady nenadělej moc velký bordel. A ať je večer použitelný," kývl jsem hlavou k Regulusovi a s těžkým srdcem jsem se odebral nahoru, kde jsem se přemístil do audienčního sálu.

*****

Slunce už dávno zapadlo za obzor, když mě Pán zla konečně propustil ze svých služeb. Po několika hodinách vytloukání informací ze zajatého bystrozora jeho tělo konečně zůstalo bezvládně ležet na kamenných kostkách nádvoří.

Pán temna konečně unaveně pronesl: "Pro dnešek to stačilo, Severusi. Potrestání Blacka necháme na zítra, až budeš mít více sil." Záhadně se zachechtal a jeho strašidelný smích se do noci rozlehl po ztichlém otevřeném prostranství. "Teď běž!"

Uklonil jsem se a otočil se k odchodu. Měl jsem co dělat, abych se hned nerozeběhl. Přestože jsem toužil být už co nejdřív s Regulusem, protože jsem vůbec netušil, jak hodně si s ním Macnair pohrál, zastavil jsem se nejdřív v Merlinově chrámu, aby mi požehnal v mé riskantní misi. Klesl jsem na kolena před jeho sochou a mé rty tiše šeptaly modlitbu.

Prosím tě, Merline, synu Satana a svedené poustevnice, nejmocnější čaroději všech dob, mudrci, jenž jsi posbíral všechnu moudrost světa, pomoz nám. Stůj při nás a chraň nás pláštěm neviditelnosti. Pokud se náš plán zdaří, přísahám, že ti daruji svůj život a do smrti ti budu pokorně sloužit.

Políbil jsem rukojeť Merlinovy kouzelné hole, skryl jsem si obličej hluboko pod kápí a vykradl jsem se jako smrt z chrámu do ztichlé noci.

Vběhl jsem do žaláře a rychle zamířil do Regulusovy cely. Mříže byly dokořán otevřené. V neblahém tušení jsem vtrhl dovnitř jako vichřice. Cela byla prázdná. Zběsile jsem se rozhlížel po tom malém prostoru, jako kdybych hledal skulinku, kam se Regulus mohl schovat.

Vyběhl jsem z kobky a rozeběhl jsem se do svých komnat. Proběhl jsem všechny místnosti, nevynechal jediný kout, jedinou myší díru. Tiše jsem šeptal jeho jméno. Nikde jsem ho nenašel.

Zmateně jsem pobíhal po celém sklepení. Prolezl jsem ostatní kobky, nahlížel vězňům do zmučených tváří, prošmejdil jsem mučírnu, včetně spalovny. Hlasitě jsem volal jeho jméno, už mi na ničem nezáleželo. Regulus ale jako by se vypařil.

V zoufalství jsem vyběhl ven do noci a rozhlížel se do tmy. Kousek od katovny, jen pár yardů za hřbitovní zdí jsem zahlédl stín. Zaostřil jsem zrak. Uviděl jsem tmavou postavu, zahalenou v kápi, házející lopatou hlínu.

"Regulusi!" zavolal jsem a ve zlověstné předtuše jsem se rozeběhl za ní. Muž v kápí se na můj hlas prudce otočil. Neviděl jsem mu do tváře.

"Regulusi?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Muž se tajemně zachechtal a pomalu si sundal kápí z hlavy. Slabé světlo z pochodně, zapíchnuté do země, ozářilo bledou tvář, svítící mu ze tmy.

"Chudáček náš rozmazlený aristokrat nemá ve chvíli své smrti na růžích ustláno," ušklíbl se posměšně Macnair a po tváří mu přejel odporný úsměv. "Ještěže jste si před jeho smrtí alespoň stihli zašukat." Opřel se bradou o násadu od lopaty a chechtal se dál.

"Nééé!" zařval jsem bolestným křikem, ozývajícím se po ztichlém hřbitově. "Ty vrahu!" zasténal jsem v nepředstavitelném zoufalství.

Vrhl jsem se na něj jako rozzuřená šelma. Povalil jsem ho na záda, sedl jsem mu na hruď a uštědřil jsem mu několik pěstních ran přímo do obličeje a bez pomoci kouzel jsem z jeho obličeje během pár vteřin udělal neforemnou krvavou kaši.

"To mi zaplatíš!" zasyčel jsem jako hadí hnízdo a špička mé hůlky se mu bolestivě zapíchla hluboko pod bradu. Nečekal takový útok a v jeho zvrácených očích se zaleskl panický strach. Zahlédl v mých očích svou smrt.

"Není... mrtvý," namáhavě zachrčel, "ještě... asi... ne..."

"Žije?" zasyčel jsem s nadějí a trochu jsem povolil sevření, aby mohl promluvit. "Kde je?" zavrčel jsem výhružně a přitlačil hůlku hlouběji do jeho krku.

Namáhavě otočil hlavu na bok. Pohlédl jsem tím směrem a zrak mi padl na nedávno navršenou hromadu hlíny na čerstvém hrobě, na kterém jako přízraky tančily stíny, které vrhala pochodeň. Celý svět se se mnou zatočil při jeho mrazivých slovech:

"Umíš kopat rychle?"

Kapitola devátá

Pustil jsem Macnairovi krk a s hrůzou jsem vyskočil na rovné nohy. Popadl jsem lopatu, válející se opodál a zběsile jsem začal odhazovat vrstvu hlíny. Byl jsem promáčený potem jako kdybych stál venku uprostřed bouřky. Do uší mi znělo odpudivé Macnairovo chechtání a jeho posměšný hlas.

"Stejně to nestihneš, Snape."

Jeho výsměch mě vyprovokoval ještě k zběsilejšímu tempu. Naštěstí se nenamáhal vykopat hlubokou jámu a po chvilce jsem narazil na tělo. Odhodil jsem lopatu, padl na kolena a rukama jsem opatrně začal odhrnovat hlínu v místech, kde jsem předpokládal Regulusovu hlavu, až jsem kopečně narazil na jeho obličej.

Odstranil jsem mu z tváře hlínu. Kůži měl celou umazanou, vlasy slepené, oči zavřené. Přiložil jsem ucho k jeho rtům. Nedýchal.

V panice jsem začal rychle hrabat nehty do hlíny a snažil se zbavit jeho hruď tíhy. Do krve jsem si rozdrásal prsty, než jsem ho osvobodil ze sevření země. Přiložil jsem ústa k jeho rtům a začal jsem ho rychle oživovat. Vdechoval jsem mu život do těla a masíroval jeho zmučené srdce.

"Vrať se zpátky... prosím," šeptal jsem duši, opouštějící jeho tělo. "Vydrž, Regulusi..." škemral jsem mu do ucha mezi oživovacími pokusy. "Nesmíš mě opustit, sakra!" Třepal jsem zoufale tělem bez známek života.

Zhluboka se nadechl a hruď se mu prudce zvedla. Rozkašlal se, vyplivl z úst zvlhlou hlínu a otevřel oči.

Celý svět se se mnou zatočil. Přivinul jsem si jeho nahé tělo do náruče a pevně stiskl. "Regu... Regu..." šeptal jsem pořád dokola. Bylo mi úplně jedno, že Macnair se mi celou dobu chechtal za zády a dokonce jsem ani nezareagoval to, že se najednou smát přestal.

"Celou dobu jsem to tušil!" ozval se skřípavý hlas za mými zády.

Pustil jsem Reguluse a otočil jsem se. Nade mnou majestátně stál nejmocnější muž pod sluncem. Černý plášť ho v husté tmě dělal téměř neviditelným, prozradila ho pouze bledá tvář, ve které mu ve slabém světle louče křižovaly blesky hněvu.

"Nesnáším, když někdo děla ze mne blázna!" Jeho sykot se plížil jako ranní mlha spletitými cestičkami hřbitova. Máchl rukou a moje hůlka, kterou jsem předtím upustil na zem, ladným obloukem odlétla do jeho dlaně. Mávl podruhé a kolem mých zápěstí se stáhla pevná lýková pouta.

"Postav se!" rozkázal, popadl mě za límec a hrubě mě vytáhl na nohy. "Zklamal jsi mě, Severusi! Podvodník a zrádce!" sykl opovrženě. "Trest tě nemine, příteli!" zavrčel mi tváře a jeho teplý dech, páchnoucí po zlu, ovanul mou tvář. Vpíjel se mi do sítnice a rozežíral ji jako sluneční paprsek.

"Tak milenci..." rozzářil se najednou a v jeho očích se mihl rudý záblesk. Smýkl mnou na zem, až se zvířilo kolem mne mračno prachu.

"Do cely!" pronesl nelítostně. "Oba!"

Rezignovaně jsem se zvedl a pomohl jsem otupělému Regulusovi na nohy. Zahalil jsem jeho nahé tělo do svého hábitu, dokulhal jsem s ním zpátky do rohové kobky a opatrně ho položil na prkno. Tentokrát už jsem se nepřetvařoval a zacházel jsem s ním tak, jak jsem to cítil. Pán zla už stejně věděl. Z hlavy mi jako dým stoupal pryč zmařený plán s mnoholičným lektvarem. Nedokázal jsem se zbavit souživé myšlenky, co s námi bude.

Co bude s Regulusem.

Mříže vedlejší cely se rozletěly dokořán a neznámá síla mrštila mým tělem dovnitř. Než jsem se stačil vzpamatovat, dveře zaklaply a cvaknutím zámku mě uvěznily. Přiskočil jsem k mřížím a sevřel železné tyče v pěstech. Z očí mi plál nefalšovaný hněv a sám jsem se divil, že silné nepřátelské impulzy, které jsem k Pánovi zla vysílal, ho neporazily.

Na ničem mi už nezáleželo.

"Tvůj vzdor už mě nebaví!" zašklebil se Pán zla znechuceně a přistoupil blíž k mřížím. "Zasloužíš si smrt, Severusi Snape! Krutou a bolestnou!" pronesl mezi zuby tónem, který mě měl vystrašit.

Nevystrašil.

"Ale já jsem milostivý," teatrálně pokynul rukou a pohladil svými hůlkovitými prsty tisové dřevo, svírající mezi prsty. "Dám ti možnost odčinit tvou zradu. Přece jenom se ve svém katovském řemesle vyznáš, jako nikdo jiný a já bych tě nerad zabíjel," pronesl ledabyle a pak záhadně dodal: "Nabízím ti druhou šanci."

Přistoupil až těsně k mříži. Jeho křídově bílý obličej oddělovalo od mé tváře pouze ocelové mřížoví. "Dokaž mi svou loajálnost ke mně a já tě milostivě ušetřím," říkal tichým, naléhavým hlasem.

Odtáhl se a mírně zvýšil hlas, abych si dobře zapamatoval jeho rozkaz. "Zítra za úsvitu popravíš ve stínadlech tohoto zrádce," kývl hlavou k Regulusovi. "Pokud ho vlastníma rukama zabiješ," zdůraznil svá hrůzná slova, "odpustím ti tvůj prohřešek."

Před očima se mi na krátký okamžik zatmělo. Pomalu jsem si uvědomoval, že šance na záchranu Regulusova života začíná být beznadějná a že náš Pán v naší rozehrané hře drží triumf. Začal jsem vzteky lomcovat mřížemi ve zcela nemožném pokusu osvobodit se.

Bílý blesk mě odmrštil na zadní stěnu cely. Rozplácl jsem se o cihlovou zeď jako shnilé rajče a na chvilku jsem propadl dezorientaci.

"Rozvaž to ještě," procedil varovně mezi zuby. Jeho významný pohled zabloudil k Macnairovi a chladné rty mu zkřivil výhružný úšklebek. "Jinak bude za svítání nový kat stínat tvoji hlavu!"

Walden vycenil žluté zuby a s vtíravou vděčností předklonil před Temným pánem své tělo do pravého úhlu. "Pane, bude mi velkou ctí," zaskřehotal.

Pán zla zcela ignoroval jeho vnucování se. "Hlídej je! Ručíš mi za ně vlastním krkem!" zdůraznil mu na svém odchodu své přání. "A ráno buď k dispozici!" Vrhl na mne dlouhý všeříkající pohled, jeho plášť se zavlnil při prudkém pohybu jako ve větru a odkráčel rychlým krokem ze sklepení.

Mé zoufalství neznalo hranic. Došel jsem k mřížím a natahoval jsem krk do vedlejší cely, kolmé na tu moji.

"Regulusi... Regulusi," volal jsem zoufale.

Regulus se silně rozkašlal, jak ho ještě na plicích dráždil prach a hlína a namáhavě se dotáhl k tyčím. Sevřel je v pěstech a opřel čelo o studené železo. Upíral na mne pohled, plný zoufalství.

"Nemohu tě nechat zabít. Neboj se, něco vymyslím," utěšoval jsem ho, i když jsem věděl, že situace je víc než beznadějná.

Vedle cely se ozval chraplavý Waldenův smích. "Ve své situaci můžeš vymyslet leda tak to, jak správně uvázat smyčku kolem Blackova krku, Snape." Rozřehtal se jako hřebec při páření. Přistoupil k Regzlusově kobce a přes mříže mu hodil jeho hadry. "Oblékni se!"

"Celý rok jsem marně slídil, abych na tebe něco vyšťoural a pak se necháš tak hloupě načapat při šukání s vězněm," řekl, když se trochu zklidnil. "Jsi větší pitomec, než jsem čekal, Snape," ušklíbl se v nepěkném úsměvu. "Pán zla se tvářil velice zklamaně, když jsem mu to prozradil. Laskavě mi poskytl čas... dostatek času," rychle se opravil, "abych si s tím zrádcem do sytosti pohrál."

Otočil se k Regulusovi. "Šlo nám to skvěle, nemám pravdu, Blacku?" zašklebilse výsměšně. "Bohužel se mi do západu slunce nepovedlo z něj vymlátit, kam schoval tu věc, o kterou Temnému pánovi jde," zavrčel nespokojeně. "Měl jsem přikázáno po setmění pohřbít ho zaživa. Velká škoda, že jsi přišel tak brzy," řekl zklamaně. "I když..." tvář se mu rozjasnila, "zase bych přišel o tu vaši popravu," zachechtal se pobaveně.

"Nech si ty své žvásty, Macnaire!" řekl jsem s chladným opovržením. "Hnusíš se mi! Jsi bezpáteřní krysa, která by zradila i vlastní matku, pokud by z toho měla prospěch!" S největším odporem jsem mu plivl chuchvalec slin do tváře.

Tvář mu proťal zlostný blesk. Utřel si plivanec do rukávu a silou vůle se ovládl, aby nesáhl po své hůlce. Přestože by se jeho mozek vešel do vaječné skořápky, uvědomoval si, že nám nesmí ublížit. "Jen si vyskakuj, Snape, dokud ještě můžeš! Ráno doskáčeš!" Zatnul vztekle pěsti, zalezl do mé kuchyně a zuřivě za sebou práskl dveřmi.

Regulus otočil svůj umazaný obličej ke mně. "Nebojím se o sebe, Severusi," pokračoval v našem přerušeném rozhovoru, "ale o tebe! Kvůli mně ti teď hrozí smrt! Musíš se zachránit!" Jeho zoufalství pramenilo ze strachu o mne.

"Regulusi!" vykřikl jsem zděšeně. "Vážně, nečekáš, že přistoupím na Mistrovu podmínku, že ne?"

"Nezbývá mi už moc života, já už to mám spočítané," řekl tiše a snažil se přede mnou skrýt bolestivou křeč v obličeji. "Musíš svou druhou šanci využít a zachránit život alespoň sobě."

Odpověď byla z mého výrazu patrná. "Nikdy! Zbláznil ses?" Žasl jsem nevěřícně. "Macnair ti musel poškodit mozek, jinak si tvá slova neumím vysvětlit!" Hlas mi přeskakoval rozčilením. "Slíbil jsem ti kdysi, že tě nedám smrti a to taky splním!"

"Je pozdě, Severusi," mluvil ke mně tichým hlasem. "Smrt už mě svírá ve svém pevném objetí. Poslední ránu musíš zasadit ty-"

"To nikdy neudělám!"

"Prosím, vyslechni mě. Nepřerušuj mě a nech mě domluvit." Čekal, dokud jsem ho nezačal poslouchat. "Dívej se mi do očí, Severusi. Jsem už stejně mrtvý. Lektvar, který jsem vypil, abych mohl ukrást Voldemortův viteál, se mi už krevním oběhem rozlezl do celého těla a cítím, jak mi rozežírá vnitřnosti. Není mi pomoci. I kdyby tvůj plán vyšel, za několik hodin, možná i dnů, bych zemřel v krutých bolestech. Život se mi krátí jako knot svíce a dokud je má bolest ještě aspoň trochu snesitelná tak, že dokážu ještě reálně uvažovat, prosím tě, Severusi, z celé své duše tě prosím, zabij mě a ušetři mě těch nesnesitelných muk, které mě brzy čekají."

"Musí být přece i jiná možnost!" vykřikl jsem. Nechtěl jsem to jen tak vzdát.

"Není," zašeptal sotva slyšitelně. "Nemám už moc času, než mě ta spalující bolest zcela ochromí a nebudu už schopný myslet." Opět se prudce rozkašlal a tvář mu zkřivil bolestivý úšklebek.

Z jeho očí, hlubokých jako diamantový důl, sálal nesmírný smutek. Duhovky se mu zbarvily do fialkova. "Umírám a mé poslední přání je, abys ukončil mé trápení. Chci, abys to pro mne udělal. Nechci umřít Waldenovou rukou a dát mu pocit vítězství nade mnou, nechci umírat v bolestech, nesnesu, aby poslední, co před smrtí uslyším bylo prasknutí tvého zlomeného vazu, když se pod tebou otevře propadlo, poslední, co uvidím bylo tvé houpající se tělo na šibenici." Přisunul se až do rohu, aby mi byl co nejblíž. "Severusi, když mě zabiješ, prokážeš mi milosrdenství. Když mě zabiješ, vysvobodíš mě. Když mě zabiješ, zvítězíme nad nimi."

Sesunul jsem se pomalu dlaněmi po mřížích až na kolena a sklonil jsem zdrceně hlavu na prsa. Začínal jsem si pomalu uvědomovat, že nemám jinou možnost než udělat to, o co mě Regulus tak úpěnlivě žádá. Můj mozek to začínal chápat, mé srdce se však tomu dál tvrdě bránilo a odmítalo.

"Nedokážu... to..." zachrčel jsem staženým hrdlem.

"Dokážeš! Jsi přece kat!" Z Regulusova hlasu zněla naléhavost. "Pokud to neuděláš, Macnair tě zítra popraví a pak se hned s chutí pustí do mne. Spolu s Voldemortem mě umučí a zabije, možná ještě dřív, než ten lektvar. Já o svůj život přijdu v každém případě, zachraň aspoň ten tvůj."

Díval se na mne pokorným pohledem. "Musíš pokračovat v tom, co jsem začal a co mi nebylo dopřáno dokončit. Musíš zničit viteál a porazit Pána zla, aby to nebylo všechno zbytečné," šeptal úpěnlivě. "Prosím... prosím..."

Zahleděl jsem se mu do očí. Měly barvu horského jezera, stejně čisté, průzračné a hluboké. Zářily mu z umazaného obličeje jako broušené drahokamy, vysypané do prachu z koruny padlého krále. Kdyby nám to krutý osud dopřál, mohl jsem se do nich dívat až do konce života a nikdy bych se jich nenabažil. Vědomí, že se za pár hodin navěky zavřou, naplňoval mou hruď nesmírnou bolestí.

Sémě nenávisti k původci toho všeho vzklíčilo a začalo ovíjet své výhonky kolem mého zmrzlého srdce. Ledový krunýř kolem něj rychle roztál a osvobozené srdce se prudce roztlouklo.

Najednou jsem se rozhodl. Narovnal jsem shrbená záda a zvedl pokleslá ramena.

"Prokážu ti tuto poslední službu, Regulusi." Přestože jsem se ze všech sil snažil držet se statečně, hlas se mi třásl. Regulus musel postřehnout mou nejistotu a odzbrojil mě okouzlujícím úsměvem.

"Děkuji... Severusi. Promiň mi to, pokud můžeš," zašeptal. "Nenávidím se za to, jakou oběť od tebe vyžaduji."

Vědomí, že tohle je náš poslední rozhovor, mě přiváděl k zoufalství. Chtěl jsem mu toho tolik ještě říct a najednou jsem nevěděl, kde začít. Slova se mi ale sama začala linout z hrdla. Ne, z hrdla ne. Přímo ze srdce.

"Tvá oběť nebude marná, Regulusi. Budu pokračovat tam, kde jsi skončil. Nadále budu sloužit Temnému pánovi, přitom najdu způsob, jak ho zničit. I kdyby mi to mělo trvat celé roky. Vzal mi jediné..." hlas mi selhal a na chvíli jsem se odmlčel, "... co jsem kdy miloval a já ti slavnostně slibuji, že pomstím tvou smrt." Můj pohled ztvrdl, jak se mi do žil vlila silná nenávist a hlasem chladným, jak lednové ráno jsem řekl jediné slovo: "Přísahám."

"Děkuji," řekl tiše a jeho šepot se v syčivé ozvěně plazil po kamenných zdech. Pohlédl na mne pohledem, který vyjadřoval vše, co cítil. Bolest, nenávist, naději, lásku. "Smrt vysvobozuje. Buď zítra statečný... prosím."

Protáhl ruku mezi mříže a natáhl ji ke mně. Udělal jsem totéž a vysunul jsem ji co nejdál to šlo. Přestože jsme se oba silně tiskli k mřížím, naše ruce se nespojily. Malý kousek, opravdu maličký chyběl, aby se naše prsty aspoň dotkly.

Vzdal jsem to a svezl jsem na kamennou podlahu. Plamínek jediné pochodně zářil noční chodbou a vrhal na naše tváře mihotavé stíny. Povídali jsme si. Tiše jsme si celou noc povídali o všem, co nás kdy k sobě pojilo a vzpomínali na společné osudové okamžiky.

Na naše nezvyklé seznámení, když se mě zastal a postavil se proti vlastnímu bratrovi, na naši první schůzku a první polibek, nesmělý, rozechvělý, nádherný. Na první nezkušený sex a na desítky dalších, když mě tajně navštěvoval v mé posteli, skrytý před světem v neviditelné kouli. Na fatální setkáni s Malfoyem, které zcela změnilo život nás obou. Dokonce i na náš neodvratný rozchod a na ty dny, týdny, měsíce prázdnoty, které jsme oba prožívali, když jsem ho opustil.

Pouze na jediný okamžik našeho života za celou noc nepadlo už ani jediné slovíčko. Jako kdybychom to oba cítili stejně, vyhýbali jsme se zdaleka myšlence na Regulusovu smrt za svítání.

Kapitola desátá

Když se stíny v tmavé chodbě pomalu prodloužily a do šera začalo prorážet slabé denní světlo, rozrazily se hlavní dveře a do žaláře majestátně vplul Pán zla. Vědom jsem si své důležité role do budoucna, padl jsem před ním na kolena a sklonil pokorně hlavu. Potřeboval jsem vzbudit v něm důvěru a odvrátit podezření.

Pohrdavě se ohlédl po Regulusovi a opovrženým tónem a snad už jen ze zvyku mu asi po sté zopakoval otázku. "Máš poslední možnost, Blacku. Prozraď mi, kde je tvá vzpomínka a ušetřím tě prolití tvé krve. Zabiju tě bezbolestnou smrtí."

Regulus se posměšně ušklíbl. "V našem duelu jsem vyhrál, pane. Udělal jsem z vás obyčejného smrtelníka, jako-"

"Crucio!"

Nervy drásající výkřik z Regulusova hrdla okamžitě umlčel jeho provokativní slova. Přitlačil jsem bradu ještě víc na hruď, abych se nemusel dívat na to, jak Regulus trpí. Zavřel jsem pevně oči a poslouchal jeho chrčení a křik.

Po chvíli, která se zdála být věčností, se Temný pán konečně nabažil Regulusova utrpení a sklonil hůlku. "Vychutnám si tvou popravu, Blacku! Já neprohrávám!" zasyčel hrozivě.

"Severusi, příteli," otočil se náhle ke mně a jeho hlas se v mžiku změnil do falešného přátelského tónu. "Zvážil jsi, co je pro tebe důležitější?"

Neodvážil jsem zvednout k němu zrak a pozoroval jsem špinavou kamennou podlahu. "Mou jedinou prioritou je sloužit vám, můj pane." Do svého hlasu jsem vložil všechnu svou rozhodnost a jistotu a znělo to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil. "Odpusťte mé chování, Mistře."

Nezdálo se, že by mi to jen tak lehce uvěřil, ostatně, dalo se to čekat. "Budeš mít možnost to dokázat," zavrčel. Schoval hůlku a z plna hrdla zařval: "Waldene!"

Když se rozletěly dveře a vyšel z nich rozespalý a vystrašený Macnair, upravujíc si ve spěchu své svršky a ulizujíc si nasliněnými dlaněmi rozcuchané vlasy, přes vážnost situace jsem se neubránil úsměvu.

"Nedostal jsi rozkaz celou noc hlídat cely, ty kůže líná?" zasyčel vztekle Pán zla. "Takhle na post kata nikdy nedosáhneš!"

Macnair padl na kolena, až to křuplo a začal zběsile líbat Mistrovy kožené boty. "Odpusť, pane. Už se to nebude nikdy opakovat."

Pán temna zcela ignoroval jeho projev pokory a odkopl ho. "Potrestám tě později!" Pohodil hlavou k našim celám. "Za půl hodiny je chci mít oba na stínadlech! Obzvlášť dej pozor na Severuse, moc mu nevěřím!" Vrhl na mne podezíravý pohled, lemem hábitu rozvířil prach a špínu na podlaze a rychle se vzdálil.

Svítalo. Obloha měla těsně před východem slunce zvláštní krvavě oranžovou barvu. Věstila přinejmenším silný déšť. Přestože začal nový den, bylo poměrně šero.

Během těch několika desítek yardů, které jsme museli projít úzkou uličkou mezi hradbami, Macnair několikrát nelítostně strčil Reguluse do zad, až se svalil do prachu, protože se mu zdálo, že se moc vleče. Mému bystrému oku ovšem neuniklo, že Regulusovi docházely síly a na paty mu už šlapala Smrt.

Tak rád bych ho zvedl, podepřel, objal kolem ramen a pomohl mu překonat tu namáhavou cestu k vysvobození. Nesměl jsem se však jediným pohybem nebo pohledem prozradit. Dokonce ani tehdy, když Walden skopal jeho ležící tělo a neurvale ho nutil postavit se na nohy, přestože se mu vysílením a za zády svázanýma rukama vstávalo hodně těžko. Zatínal jsem pěsti do tvaru bochníků a byl jsem rozhodnut, že pokud dnešní den přežiju, bude tento zákeřný bastard krutě pykat.

Přestože jsem věděl, co nás čeká, s úlevou jsem si oddechl, když se před námi konečně otevřelo prostranství. Uprostřed na vyvýšeném popravišti, místě, kde jsem zbavil života desítek odsouzenců, čekal už ve svém trůnu Temný pán a s napětím v bledé tváří netrpělivě vyhlížel svou oběť.

Neměl jsem tušení, jakou smrt vybral pro Reguluse, jediné čím jsem si byl jist bylo to, že to nebude smrtelná kletba. Pán zla si potrpěl na teatrálnost.

Vystoupali jsme po úzkých dřevěných schůdkách na popraviště. Zrak mi padl do rohu na známou šibenici, ztlučenou ze silných dřevěných trámů, s houpajícím se provazem a stahovací smyčkou ve tvaru slzy. Uprostřed stál mohutný špalek ze silného dubu, s letorosty, nasáklýmí krví obětí a se zaťatou širokou popravčí sekerou, vedle s proutěným košíkem s černou zaschlou krví.

Jenom ne hrdelní popravu, prosil tichý hlas v mé hlavě, jenom ne prolít Regulusovu krev. Přestože jsem sundal z krku už spoustu hlav, poprava oběšením byla pro mne podstatně snadnější. Regulusovo tělo jsem chtěl mít pohromadě.

Zadíval jsem se do dálky. Nebe od západu se zbarvovalo do černa a bouřkový mrak, ženoucí se směrem k nám, připomínal nicotu. Obloha, čistá a blankytná jako horské jezero se začala rychle zatahovat, jako když rozvířené bahno zakalí průzračnou vodu. Kdesi v dálce poprvé zahřmělo.

Přímo nad popravištěm kroužilo hejno krkavců a jejich podivný skřek pronikal až do morku kosti. Byli neklidní. Cítili přítomnost smrti.

Pán zla konečně povstal. Mávl rukou a lněné provazy, zařezávající se mi do zápěstí, sklouzly na zem. Přistoupil ke mně a chvíli mi propaloval sítnici svým pronikavým zrakem, než rozkázal:

"Připrav se!"

Svlékl jsem se do půl těla, na hlavu nasadil rudou katovskou kápi a navlékl kožené rukavice, sahající až k loktům. Pohled mi sklouzl k Macnairovi. Stál vzadu za trůnem a měřil si mě nepřátelským pohledem. Napjatě očekával, zda se svého úkolu zhostím. Byl jsem rozhodnut této zrůdě překazit jeho záměr, kvůli kterému mě zradil. Nedovolím mu vzít Regulusovi život a stát se novým katem.

Odvrátil jsem se k němu zády a zaměstnal svou mysl tématem víc než příhodným. Existencí mnoha tváří smrti. Smrtelná kletba, dvě slova a je po všem, bez bolesti. Smrtelný lektvar, tiše zavřeš oči a usneš věčným spánkem. Dokonce i ta šibenice je milosrdná, když víš, jak rychle zlomit páteř a v mžiku přerušit přívod života, ani si nestačíš uvědomit okamžik smrti.

Když ti čepel sekery, ostrá jako břitva, oddělí hlavu od těla, ty bolestí zasténáš, nebo spíše zachroptíš, protože už nemáš plíce, z kterých bys vydechl a ještě vteřinu nebo dvě překvapeně mrkáš víčky a s hrůzou si uvědomuješ, že tvé tělo je daleko od tebe a že právě umíráš.

Popravil jsem stovky lidí všemi možnými způsoby, měl jsem možnost pozorovat jejich smrtelný zápas a ze zkušenosti jsem věděl, že useknutí hlavy je ten nejkrutější způsob popravy. Nejsem žádný zbabělec, nikdy bych ale nechtěl takhle skončit.

"Zhosti se své povinnosti, Severusi!" vytrhl mě z úvah temný bas.

Přikročil jsem k Regulusovi. Důsledně jsem se vyhýbal očnímu kontaktu. Chytil jsem ho za rameno a odvedl před Pána, aby oficiálně vyřkl odsouzenci rozsudek. Temný pán sevřel v dlaních opěrky křesla a naklonil se dopředu.

"Zradu neodpouštím, Blacku. Tvou smrt si vychutnám!"

Regulus hleděl do jeho pronikavých očí směle, beze strachu, vítězně. "Očekávám smrt v naději, že se jednou objeví někdo, kdo se vám postaví a zabije vás, až se opět stanete obyčejným smrtelníkem." Poslední Regulusova slova vyjádřila bez jediné pochyby jeho nezlomnou víru v poražení Pána zla.

"Zabij vězně!" zasyčel lord Voldemort a kostnaté klouby na hřbetech dlaní mu zbělaly silným sevřením dřevěné opěrky trůnu. "Zbav jeho krk té vzdorné aristokratické hlavy!" zahřměl. "Dekapitaci!"

Žaludek se mi v břiše obrátil směrem vzhůru. To, čeho jsem se nejvíc obával, bylo na dosah mé ruky. Chytil jsem Reguluse za rameno a profesionálním chladem jsem ho odvedl doprostřed prostranství. Přestože mi to bylo odporné, zacházel jsem s ním jako s ostatními odsouzenci. Pán zla nesměl mít nejmenší podezření. Potřeboval jsem si získat zpátky jeho důvěru, jinak by nic z toho, co se tady dělo, nemělo smysl.

Nebe se zakrylo černým pláštěm bouřkových mraků. Jako kdyby nad námi rozpřestřel svá mohutná křídla obrovský drak. Na tvář mi dopadly první kapky teplého deště a temné hřmění se stále víc přibližovalo.

Srazil jsem Reguluse na kolena a přinutil kleknout si až těsně ke špalku. Nijak se nebránil. Vzal jsem do ruky nůž a přistoupil jsem zezadu k němu, abych provedl svou rutinní práci. Záměrně jsem se postavil zády k Pánovi zla, abych si mohl co nejvíc vychutnat poslední chvíle v Regulusově blízkosti a přitom se neprozradil. Sevřel jsem do dlaně pramen jeho dlouhých vlasů, svázaných černou stuhou a uřízl jsem ho ostrou čepelí. Vzácnou relikvii jsem rychle schoval za košili.

"Odpusť," zašeptal jsem mu co nejtišeji u ucha.

"Ty odpusť mně," řekl tiše.

Rozpršelo se.

Chytil jsem límec jeho košile a pomalu, dával jsem si hodně načas, jsem mu jej po celé délce odřízl, aby sekeře nic nestálo v cestě. Skryt před pohledem Temného pána jsem se prsty jemně dotýkal jeho odhalených ramen a šíje. Užíval jsem si tyto poslední doteky jeho teplé kůže s bolestným vědomím, že až se jí dotknu za pár okamžiků, když budu jeho tělo odsud odnášet, bude už studená.

Klečel klidně, ani se nehnul. Oči, nádherné oči barvy kosatců, pomalu přivíral, když jsem ho hladil, až je úplně zavřel, pootevřel rozbité rty a zhluboka se rozdýchal. Hruď se mu rychle zvedala a klesala. Bylo to jen pár krátkých okamžiků, přesto ve mně zanechaly dojem nejsilnější.

Uřízl jsem poslední kousek látky a odhodil jsem límec. Zrak mi sklouzl na jeho zápěstí, pevně svázaná za zády. Přestože jsem to u odsouzených nikdy předtím neudělal, přeřízl jsem mu pouta, aby z tohoto mizerného světa odcházel volný.

Sáhl jsem mu na stříbrný řetěz na krku, po kterém by mohla čepel sekery sklouznout a zkazit napoprvé popravu. Nechtěl jsem ji opakovat znova a způsobit mu dvojnásobné utrpení. Chytil mě za zápěstí a zabránil mi v tom. Sevřel do dlaně hyacintově rudý kámen na hrudi s erbem Blacků, prudce přetrhl řetěz a kámen schoval v dlani.

Nastal čas.

Vyrval jsem katovskou sekeru ze špalku a odstoupil jsem od něj. Pohlédl jsem dozadu na Pána zla. Pozorně mě sledoval. Pak pomalu kývl hlavou. Jako na znamení se nám nad hlavami najednou rozpoutalo peklo. Oblohu křižovaly blesky jako kletby v zuřivé válce o život a hromy rachotily, jako když se urve kus skály. Spustila se průtrž mračen.

Přistoupil jsem k Regulusovi, položil mu levou tvář na špalek, abych se mu nemusel dívat do očí, pečlivě jsem nastavil jeho krk do nejvýhodnější polohy, aby trpěl pokud možno co nejméně a udělal jsem krok dozadu.

Sevřel jsem oběma rukama rukojeť sekery.

Regulus najednou zvedl hlavu. Položil na špalek pravou tvář a pohlédl na mne. Zcela mě vyvedl z míry. Chápal jsem však jeho počínání. Přál si, aby poslední, co ve svém životě uvidí, byly mé oči, žhnoucí v průzorech kápí. Musel jsem, chtěl jsem respektovat jeho poslední přání.

Provazce vody z prudkého lijáku mu stékaly za úplně promočenou košili a déšť mu smáčel vlasy. Mokré prameny neposlušně padaly do očí a lepily se na čelo. Nevnímal to. Díval se přímo na mne a... usmíval se.

Levá ruka mi vystřelila směrem k hrudi. Mé oči byly přitahovány silným magnetismem jeho pohledu. Vpíjel jsem se do těch nedozírných modrých hlubin, lesknoucích se uprostřed špinavého obličeje jako korunovační klenot a nevědomě vnímal signály, které ke mně vysílal.

Loučil se se mnou.

"Urychli to"! přetrhl křehké vlákno našeho spojení mohutný hlas, přehlušivší i řádění hromů přímo nad nad našimi hlavami. "Chceš snad, abych byl promočen až na kost?"

Otočil jsem se na svého Pána. Škodolibě mě potěšilo, že víc už mokrý ani nemůže být.

Utřel jsem si dlaní déšť z očí, abych dobře viděl. Bylo pro mne velice důležité strefit se na vhodné místo, abych Regulusovi přesekl krk první ranou. Měl jsem hrůzu z toho, že vlivem nesmírné bolesti, kalící můj zrak a silné nervozity, z které se mi třásly ruce, se mi poprava nepovede a já ho pouze zraním.

Regulus nespustil ze mne své oči. Pažemi objal široký špalek, rubín ale pevně svíral v pěsti. Přestože si musel uvědomovat, že jeho svíce života právě dohořívá, byl klidný, vyrovnaný, smířen se smrtí. Čestnou, hodnou šlechtice.

Hrdý Black do posledního okamžiku.

Přírodní živel na zčernalých nebesích se rozběsnil a dosahoval maxima. Sevřel jsem oběma rukama násadu popravčího nástroje. Pomalu jsem jej vyzvedl nad hlavu a pořádně jsem se rozmáchl.

Věnoval mi poslední pohled ve svém životě, který si navěky zapamatuji. Regulusovy zraněné rty se roztáhly do úsměvu. Šťastného úsměvu, kterým mě povzbudil, kterým mi odpustil, kterým se rozloučil.

Pomalu zavřel oči... a čekal na vykoupeni.

Najednou jsem pochopil. Pán zla není milostivý. Tohle nebyla moje druhá šance, kterou mi laskavě poskytl za mé věrné služby. Tohle byl... můj trest. Trest nejvyšší.

Ostří se zalesklo, zasvištělo vzduchem a přeseklo krk i obratle. Můj výkřik zanikl v burácení hromu. V okamžiku, kdy se Regulusova hlava oddělila od těla, blesk rozčísl nedaleký strom. Jeho dlaň se pomalu otevřela, jako kdyby ještě chvíli žil.

Z prstů vyklouzl drahý kámen a stáhl sebou stříbrný řetěz do kaluže. Ruka zůstala chvíli bezvládně viset, než se tělo bez hlavy pomalu skácelo do bláta. Louže špinavé vody pod ním se rychle barvila do ruda, jak děšť vyplavoval jeho krev z hrozivé rány na krku.

Mé srdce puklo jako zlomené srdce mosazného zvonu a vyvalila se z něj nesmírná bolest, protkaná krutou nenávistí. Strhl jsem z hlavy kápi. Stál jsem uprostřed popraviště a nastavoval svou tvář dešti. Smýval mi z obličeje utrpení, které jsem nedokázal skrýt.

Nepostřehl jsem, kdy přestalo pršet a otevřel jsem oči, až když mi na rameno dopadla těžká ruka.

"Krutě trestám neposlušnost, příteli. Doufám, že si to po dnešku budeš pamatovat," řekl varovně Nejmocnější.

Otočil jsem k němu kamennou tvář a díval jsem se mu směle do rudých bělm. "Vždy vám budu věrně sloužit, můj pane," řekl jsem tak chladně, až se mi u úst srážela pára.

"Umím potrestat zradu, Severusi," pronesl s důrazem, nepřipouštějícím žádné pochybnosti, "ale taky ocenit věrnost. Měj to na paměti." Podal mi mou hůlku a pohodil hlavou k mrtvému tělu. "Ukliď to, než ho sežerou krkavci!"

Přemístil se.

Macnair prošel kolem mě, na okamžik se zastavil a v očích mu plála nenávist. "Jednou tě dostanu, Snape, měj se na pozoru," zavrčel a významně cukl obočím. Strčil prudce do mne ramenem a přemístil se pryč.

Bouřková mračna se zpřetrhala a pod nimi začala prosvítat blankytná obloha. Pomalu jsem otočil hlavu k mrtvému tělu. Kolem něj se slétlo pár krkavců a opatrně a nedůvěřivě se k němu přibližovali. Šlehl jsem po jednom kletbou. S vrzavým krákoráním se rozprchli na nedaleký plot a zpovzdálí nás pozorovali.

Padl jsem na kolena a přitiskl si Regulusovo zablácené tělo k hrudi a nedbal jsem toho, že mi jeho krev stéká na nahou hruď a promáčí šat. Ostrá bolest pronikala mým srdcem, probodla jej a ovinula své trny kolem svalu. Při každém zatepání se do něj hluboko zabodávaly a nesmírně bolely, až jsem si přál, aby už přestalo tlouct.

Obloha na východě se příhodně zbarvila do krvava a nad obzor vystoupal rudý kotouč. Na rameno mi sedl krkavec a zakrákal do ucha. Chmurně a teskně. Ztichlými stínadly se jako na povel rozezněla zádumčivá kakofonie z hrdel hejna černých poslů smrti, vzlétnuvších do oblak.

Natáhl jsem ruce a opatrně vytáhl z košíku Regulusovu hlavu. Položil jsem si ji do klína a rukama, zborcenýma jeho krví, jsem si ji k sobě pevně přivinul. Bílá tvář bez krve ostře kontrastovala se zplihlými černými vlasy. Bledé rty se i po smrti vlnily v úsměvu, posledním vzácném daru, který mi Regulus těsně před smrtí věnoval.

Na popraviště padla temná atmosféra zádušního requiem. Sklonil jsem hlavu na hruď a zavřel oči. Pietně a s hlubokou úctou jsem vzdal poslední hold Regulusově odcházející duši.

Po tváři mi skanuly krvavé slzy a rozprskly se po znamení zla na Regulusově alabastrovém čele.

Epilog.

Prý mi sudičky při mém zrození přisoudily dlouhý život, šťastný osud a životní lásku. Nelhaly. Životní lásku a šťastný osud s ní se mi už vyplnil, teď jen doufám, že můj život bude dostatečně dlouhý na to, abych stihl vykonat svou pomstu.

Tisknu si k srdci hyacintově rudý kámen, zářící jako oheň a ukrývající Regulusovu vzácnou vzpomínku na tajemství Voldemortova věčného života, kvůli kterému musel zemřít. Spalující bolest mě paradoxně nutí jít dál a trpělivě vyčkávat na svou příležitost, která jednou určitě přijde.

Pohřbil jsem ho hned za katovnou u hřbitovní zdi, aby mi byl pořád nablízku. Žádný kříž, ani náhrobek nezdobí jeho hrob. Do čerstvé hlíny jsem posázel modré kosatce a pravidelně za svítání i za soumraku mu u nich věnuji tichou vzpomínku.

Konec

_______________________________________________________________________

Teď, v tuto hodinu zůstaňme v objetí
před spánkem beze snů, před tancem sazí
sví vrazi, nebo spíš naopak oběti
dva do sebe spleteni uštknuti plazi
z tmy, odkud smíme jen, pokud jsme
dvě nahé oběti - dva nazí vrazi
je to jen chvíle, co jsme teprve
já bez tebe... ty bez krve...

J. H. Krchovský (verše, přizpůsobené k ději povídky)

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský