Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Lunkvil
Hlavní postavy: Severus Snape; Harry Potter; Neville Longbottom
Shrnutí: Harry a Neville se vsadili o to, že obarví Snapeovi hlavu na blond.
Poznámka: Povídka z Povídkové soutěže na dané téma
Dopsáno v roce 2005

Když je něco černo-bílé, tak to prostě obarvěte

Když Harry s Ronem vešli do společenské místnosti, překvapil je poměrně velký hlouček lidí kolem Nevilla, který se tvářil, jako by právě vyhrál přinejmenším milion galeonů.
„…takže si ji můžu nechat.“ Neville přímo zářil a v ruce svíral tmavý květník, jako by to byl nějaký poklad a nikomu nedovolil dotknout se ho.
„Co to máš?“ zeptal se Ron, opřel se Hermioně o ramena a nahnul se dopředu, aby lépe viděl.
„Madam Prýtová dostala soví poštou canovus vorcha,“ vysvětlila mu a odstrčila ho.
Ron se zadíval na rostlinu v květináči, nakrčil svůj pihovatý nos a prohlásil: „Ať je to co chce přijde mi to jako uschlý plevel.“
„To není žádný plevel!“ ohradil se Neville a v očích mu nečekaně bojovně zaplálo. „To je jedna z nejvzácnějších masožravých rostlin!“
„Ale Ron má pravdu, vypadá, jako by už dávno uschla,“ konstatoval Harry, když si podivně nahnědlý výhonek prohlédl.
„Vy tomu nerozumíte!“ zamračil se Neville a přitiskl si květináč ochranitelsky na hruď.
„Hele, Neville, já to nemyslím nijak zle, ale viděl jsem už něco chcíplých kytek a vypadaly přesně takhle. Možná by sis neměl dělat moc velké naděje. Vsadím se, že už to má za sebou,“ prohlásil Harry trošku soucitně. Rostlina totiž skutečně vypadala se svými třemi žlutohnědými listy a stonkem ohnutým k zemi jako v posledním tažení.
„Vsadíš se? Jo?“ Všechny kolem trochu překvapilo, jak Neville zuřivě kytku brání.
„No, jo, řekl bych,“ ošil se Harry, který se nechtěl kamaráda nijak dotknout.
„Dobře, tak o co? O co, že z ní do půl roku bude zdravá, nádherná květina?“
„Neville, Harry,“ začala Hermiona.
„Nech je. Může to být zajímavé. A o co se vsadíte?“ vložil se do věci Ron.
„Podle mě by to mělo být něco speciálního,“ zamyslela se Ginny.
„Něco bych věděl,“ utrousil Ron s potměšilým úšklebkem. „Proměnit Snapea ve fretku a omlátit ho o zem.“
„Rone! Takovou sázku by Harry s Nevillem nikdy neuzavřeli,“ zamračila se Hermiona a probodla pro jistotu Harryho pohledem, aby se nedej Bože nepokoušel tvrdit něco jiného.
„Ale o něco se vsadit musí,“ namítl Ron.
„Co třeba o čokoládu?“ navrhla Hermiona, ale Ronův, Nevillův i Harryho výraz jí napověděl, že tohle nebude to pravé. „Já z vás jednou zešedivím,“ povzdychla si.
„Tak si vlasy obarvíš, Snape zrovna včera přednášel o…mám nápad! Kdo prohraje, obarví Snapeovi vlasy,“ zasmála se Ginny.
„Dovedete si ho představit třeba na blond?“ vyprskla Parvati smíchy.
Neville i Harry jejich nadšení nesdíleli, ale všichni přítomní, kdo postávali kolem, se shodli na tom, že to je skvělá sázka. Harry se podíval na Hermionu, která se tvářila nasupeně, a jasně se z jejího obličeje dalo vyčíst: Já vám to říkala!

„Teda, Harry, jestli prohraješ, víš, co to znamená?“ nadhodil Ron večer, když se chystali jít spát.
„Jo, že jsem v průšvihu. Jenže já v něm jsem, Rone, i tak, protože nic nepřesvědčí Snapea, že jsem mu to neprovedl já,“ povzdechl si Harry. „Pitomá sázka!“ ulevil si.
Dveře se otevřely a do pokoje vešel Neville, svoji květinu měl v ruce, ale ve tváři byl zelený jak sedma. Posadil se na svoji postel a zadíval se na Harryho. I když se už hodně osmělil, pořád mu Snape naháněl hrůzu, Harry si uvědomoval, že ta pitomá sázka, do které se tak hloupě nechali uvrtat, po něm chce nemožné.
„Ty, Harry…víš mě napadlo…ta sázka…,“ ošil se Neville.
„Je to blbost,“ skočil mu Harry do řeči. „Zapomeneme na to. Vždyť je to nesmysl.“
Neville se usmál a tvář se mu zbarvila do mnohem zdravějšího odstínu. Láskyplně položil masožravku na stolek, vlezl si do postele a usnul. I Harrymu bylo podstatně lehčeji u srdce, když usínal.

Canovus vorcha v Nevillových rukách však nečekaně pookřála. Harry se trochu styděl za to, že za prvé o Nevillovi pochyboval, a za druhé že z toho nemá radost. Obával se, kdy někdo připomene tu hloupou sázku a podepíše mu ortel smrti. Když nakouknul do Snapeovy myslánky, házel po něm sklenice. Dost těžko si dokázal představit, co by mu udělal, kdyby zjistil, že mu obarvil hlavu na blond! Avšak třebaže se snažil sám sebe uklidnit, že si s tím zbytečně láme hlavu, nikdo ho přece nemůže do ničeho nutit, jak pomalu ubíhala daná lhůta, přišel mu každý pohled spolužáků podezřelý.
„Ještě chvíli a začnu být úplně paranoidní,“ povzdechl si Harry u snídaně.
„Prosím tě, ti už na to dávno zapomněli,“ prohlásila Hermiona, aniž zvedla oči od knížky.
„Tak co, Harry, už sháníš přísady do lektvaru?“ rýpla si Ginny a Harryho napadlo, že se pomalu, ale jistě začíná vydávat ve stopách Freda a George.
„Harry, tu hloupou sázku zrušil. A podle mě udělal to nejlepší,“ řekla Hermiona.
„Nemůže ji zrušit. Jednou se vsadili, tak to musí splnit,“ namítla Ginny a posadila se naproti Harrymu. „Jednou dal slovo, tak to platí.“
„Já jsem žádné slovo nedal, takže nic neplatí,“ ohradil se Harry.
„Řekl jsi, že se vsadíš.“ Harry se podíval na Rona.
„No, řekls to,“ připustil jeho kamarád.
„Tak vidíš,“ pousmála se Ginny vítězoslavně.
„Tak hele, já se nenechám vyhodit ze školy jen kvůli nějaké blbé kytce a ještě bláznivější sázce, kterou jste uzavřeli vy všichni, nikoli já a Neville,“ řekl Harry a zachytil Hermionin pyšný pohled.
„Líp bych to říct nemohla,“ přikývla Hermiona spokojeně.
Ron se zamračil a zatnul ruce v pěsti, protože se k nebelvírskému stolu přitočil Draco Malfoy.
„Co tu chceš, Malfoyi?“ vyjel na něj Ron.
Draco sjel Rona pohledem ty-mi-za-to-nestojíš a obrátil se k Harrymu.
„Tobě se už na škole nelíbí, Pottere?“ uculil se a jeho úzký obličej se rozzářil škodolibou radostí.
„O čem to mluvíš?“ zavrčel Harry.
Ginny si několikrát nervózně poposedla.
„O tom ,že uzavíráš dost vysoké sázky, Pottere, co říkáš?“ ušklíbl se Malfoy.
„Jak se o tom dozvěděl?!“ sykl Ron Harrymu do ucha.
„Copak, Weasley? Radíš mu, jak se z toho má vykroutit?“
„Nevím o čem to mluvíš, Malfoyi,“ odsekl Harry.
„O tom, že slavný Harry Potter uzavře sázku, a když se situace vyvine v jeho neprospěch, tak se z toho prostě vykroutí. To na nebelvírskou kolej moc nesedí, co?“
„Já se z ničeho nevykrucuji! Já své sliby plním!“ ohradil se Harry ostře, aniž by si odpověď předem rozmyslel.
„Vážně? Ne, to nemáš odvahu, Pottere,“ vysmál se mu Draco a odkráčel pryč.
„Jak se to dozvěděl? Já to nechápu,“ kroutil Ron hlavou.
„To máš fuk. Tu sázku dodržím!“
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Jo, dodržím ji!“ trval na svém Harry.
„Víš, Harry,“ ošila se Ginny. „On to ví více méně ode mne.“
„Cože? Od tebe? Jak je to možné?!“ obořil se Ron hněvivě na sestru.
„Bavili jsme se o tom s Lenkou. Tvrdila, že to je prima nápad, že bude legrace. Asi nás slyšel. Promiň, Harry.“
„To je jedno. Harry, ty to prostě nesmíš udělat,“ obrátila se Hermiona k Harrymu.
„Ne, já to udělám. Ukážu mu, že plním sliby a nejsem zbabělec!“
„Harry, to přece nikomu nemusíš dokazovat,“ trvala na svém Hermiona, a když Rona pod stolem kopla, podpořil ji horlivým přikyvováním. „Malfoy tě chce jen dostat do průšvihu!“ zdůraznila.
„Já vím, ale i tak to udělám,“ rozhodl se Harry pevně.
„Jsi blázen,“ vyčetla mu Hermiona.
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Ron.
„A já taky,“ přidala se Ginny.
Ron se zadíval na Hermionu.
„Ne! Rozhodně ne!“ prohlásila, nacpala knihu do tašky a odešla.

„Zbláznit, určitě jsem se musela zbláznit,“ mrmlala tiše Hermiona, když se s Harrym skrytí pod neviditelným pláštěm blížili ke dveřím do Snapeových komnat. „Doufám jen, že ho Ginny a Ron zdrži na dost dlouho, protože jestli nás kvůli tomu vyloučí ze školy, přísahám, Harry, že tě zabiju!“
„No jo,“ zašeptal Harry a snažil se nešlápnout Hermioně na nohu, přece jen od prvního ročníku dost vyrostli, takže se oba pod plášť vešli jen tak tak. Přišlo mu zábavné pomyšlení na to, jak se sem kdysi vměstnali i s Ronem.
„Hele, Harry, čím to vlastně provedeš?“ zeptala se Hermiona, když dorazili ke dveřím a ona vytahovala hůlku.
„Ginny, mi připravila barvicí lektvar,“ hlesl netrpělivě.
„Zbláznila jsem se,“ konstatovala Hermiona a začala si pohrávat se zámkem. Právě na to ji Harry potřeboval. Na dveře do Snapeových komnat by byl s obyčejným Alohomora krátký, ale Hermiona si věděla rady. Zámek taky skutečně po chvíli cvaknul a dveře se otevřely. „Dělej,“ sykla Hermiona.
Harry vyklouznul z pod pláště a zmizel ve dveřích. Pro Hermionu to bylo nejdelších pět minut jejího života a když uslyšela nějakou tlumenou ránu, skoro zapomněla dýchat.
„Co to bylo?“ vyhrkla, když se Harry objevil.
„Shodil jsem nějaký budík nebo co.“
„Nenechal jsi po sobě žádnou stopu, uklidil jsi to?“ ujišťovala se.
„Ne, buď klidná,“ odvětil a pečlivě zkontroloval, zda není vidět.
„A kam jsi to dal?“
„Jak jsi říkala, do šampónu. Jak jsi věděla, že ho bude v koupelně mít?“
„To neřeš,“ odbyla ho a znovu kouzlem dveře zamkla. Právě včas – neušli ani pár metrů, když se ozvaly rázné kroky a objevil se Snape. Měl ve tváři nasupený výraz a Harry doufal, že kvůli němu neschytali Ron s Ginny školní trest. Snape vytáhl hůlku, odemknul a prásknul za sebou dveřmi. Harry s Hermionou si sundali plášť a koukali co nejrychleji zmizet.

„Tupci! Proč musím učit samé tupce?“ zamračil se Snape, sundal si plášť i hábit a přešel k baru vedle krbu. Nalil si do sklenice červené víno a nepatrně upil. Chvíli převaloval tekutinu na jazyku a pak se spokojen usmál.
„Vynikající ročník,“ utrousil a napil se ještě trochu. Weasleyovy a jejich záplavu stupidních dotazů pustil z hlavy. Vždycky měl takový pocit marné práce, když se nějaký student přišel zeptat na něco, co v hodině opakoval stokrát do týdne, ale musel pracovat s takovým materiálem, který mu Brumbál dal, s tím se nedalo nic dělat. Kde nic není, ani skřet nebere.
Položil skleničku na stůl a začal si rozepínat košili. Ze všeho nejvíc se těšil na horkou sprchu a jak si půjde lehnout, cítil se dnes unavený. Nesnášel pondělky. Dopil víno, skleničku nechal na stole, však on ji skřítek uklidí, a šel do koupelny. Pustil sprchu a zamračil se na lahvičku se šamponem, která byla nakřivo. Nevzpomínal si, že by ji včera odložil takhle ledabyle. Narovnal ji, pak se svléknul a vlezl do proudu příjemně horké vody. Natáhl se pro šampon a otevřel ho. Nějak divně to vonělo, nebo že by se mu to jen zdálo? Asi byl jen trochu přetažený. Vymáčkl si do ruky šampon a nanesl si ho na mokré vlasy. Nikdy se tak úplně nesmířil s tím, že ať dělá co dělá, jeho vlasy nikdy nevypadají upraveně, pořád se leskly a propůjčovaly mu poněkud umaštěný vzhled. Už vystřídal několik šamponů, dokonce sám zkoušel něco připravit, ale všechno marno. Večer si vlasy umyl, a ráno by to nikdo nepoznal.

Neville na pohyboval rty, ale nevyšla z něho ani hláska.
„Nevím, jak často si ty vlasy myje, ale když má šampón tak asi jo. Hádám, že výsledek uvidíme velice brzy.“
„Harry…neměl jsi to dělat,“ řekl Neville, když překonal počáteční šok.
„To už je teď jedno,“ mávl Harry rukou.
„Jen jestli tam ten šampon nemá jen tak, aby ho případná návštěva nepomluvila. Nevypadá, že si vůbec někdy ty vlasy myje,“ zapochyboval Ron.
„No, to uvidíme,“ odvětil Harry.
Ani netušil, jak brzy.

Nesnášel tikání toho zatraceného budíku, proto ho měl ve vedlejší místnosti. Jeho zvonění ho vzbudilo i přes dveře, ale dnes nic. Rozespale zamžoural před sebe. Neměl ponětí kolik tak může být. Potlačil zívnutí a rozmrzele vstal z postele. Jen si dojde na záchod, koukne se kolik je hodin a pak si půjde zase lehnout. Vyšel z ložnice a cestou do koupelny pohlédl na budík.
„Co je s tím krámem?“ zavrčel a vzal ho do ruky. Budík ukazoval, že je za deset minut osm, což by znamenalo, že do deseti minut by měl být na snídani ve Velké síni. To byla ale blbost, budík by musel už dávno zazvonit. Zatřásl jím a v přístroji to podivně zachrastilo, načež z něj odpadla právě ta část, zodpovědná za zvonění. „K čertu!“ zaklel Snape a mrsknul s budíkem na stolek.
Ani se neobtěžoval rozsvěcovat, v koupelně po paměti nahmátl hřeben a zatímco se snažil ukáznit svoje vlasy, druhou rukou vytahoval ze skříně své šaty. Hřeben hodil na stůl a rychle se začal oblékat. Neměl zájem přijít pozdě. Za celou tu dobu, co tu učil, nikdy nepřišel nikam pozdě a na tom si zakládal. Několik cenných vteřin ztratil tím, že se ve spěchu nemohl trefit do rukávu košile. Zauvažoval, že by si rozsvítil, ale nakonec to zavrhl. Znal rozmístění věcí ve svých komnatách dokonale. Zvyk z doby, kdy byl Smrtijed. Kdyby se něco stalo a on musel, jako třeba teď, pospíchat, vyplatilo se vědět, kde co je, aniž by se musel člověk zdržovat rozsvěcováním. Oblékl si hábit, zapnul ho a pečlivě upravil, takže nebyl šev vůbec vidět. Hábity klasického střihu nikdy moc nenosil, nevyhovovalo mu, jak se musely přetahovat přes hlavu. Zastrčil do hábitu hůlku, natáhl si plášť s kápí a vyšel na chodbu. Zamknul a nasadil takový krok, který byl rychlý, ale nevypadalo to, že někam příšerně spěchá, nehodlal obětovat svoji pověst, ale ani přijít pozdě. Dole bylo na chodbách šero, ale když vyšel po schodech do patra, oslnilo ho ostré světlo. Přimhouřil oči a prošel hloučkem studentů do Velké síně. V půlce cesty k učitelskému stolu zvolnil, protože si uvědomil, že je nějaké podivné ticho. Jeho oči si už přivykly na světlo, takže je otevřel pořádně, a když došel ke svému místu, podezřívavě se rozhlédl po užaslých tvářích svých kolegů i studentů.

Harry se zrovna bavil s Ronem o strategii na příští famfrpálový zápas, když je ho kamarád otevřel pusu dokořán, vidlička mu vypadla z ruky a zazvonila o talíř.
„U Merlina,“ vydechl Ron a Harry se podíval, kam se kouká.
„Co jsme to udělali?“ zakvílela Hermiona tiše.
Snape procházel uličkou mezi kolejními stoly, všichni nechávali jídla a upírali své šokované zraky na něj, přesněji na jeho hlavu. A nejhorší bylo, že si profesor evidentně nebyl vědom, čím tak přitahuje pozornost.
Harry viděl, jak všichni potlačují smích, chechtají se do dlaní a některým tečou od smíchu slzy. Dokonce i profesoři měli problém tvářit se vážně. Profesor Kratiknot si neustále odkašlával, profesorka McGonagallová si nápadně dlouze utírala ústa papírovým ubrouskem, madame Pomfreyová si držela ruku před pusou, madame Prýtová se schovala do svého obřího šálku čaje a madame Hoochová vypadala, že se každým okamžikem začne nezřízeně smát. Jediný profesor Brumbál se zcela otevřeně usmíval.
Snape jako obvykle odměřeně své kolegy pozdravil a posadil se.
„Dobré ráno, Severusi. Cítíte se dnes…ehm…dobře? Vyspal jste se dobře?“ zeptal se Brumbál jako by nic.
Celá Velká síň to sledovala a většina se už smála jako blázen. Harry si všiml, že Lenka Láskorádová se řehní na celé kolo a mlátí rukou do stolu. Jen studenti Zmijozelu seděli jako pecky a koukali jako by je někdo opařil. Harry se zadíval na Draca, který se tvářil, jako by zjistil, že hrušky začaly růst na jabloni. Neville byl bledý jako stěna a jen tiše šeptal: „To je náš konec, to je náš konec.“
Harry s ním docela souhlasil. Původně si myslel, že to bude hezký vtip, ale netušil, že Ginny vybere takový zářivě žlutý odstín.
„Neříkala si, že to měla být decentní blond?“ sykl na ni.
Ginny omluvně pokrčila rameny.
„Vypadá jako by se mu na hlavě usadilo nějaké žluté, chlupaté zvířátko,“ řehtal se Ron.
„Myslíte, že v noci taky svítí?“ zajímala se Parvati a od smíchu jí tekly slzy.
„Nemůže, slunce přece v noci zapadá,“ chechtal se Seamus.
„Vypadá jako přerostlá světluška, akorát má světýlko na špatné straně,“ zajíkal se smíchy Dean. „Harry, to se ti fakt povedlo!“
„To je tvoje práce, Harry?“ vydechl Colin obdivně, zatímco pořizoval jeden snímek za druhým.
„Bez komentáře,“ utrousil Harry.
Snape se rozhlédl po Velké síně, kde polovina studentů ležela smíchy na stole, a pak se zadíval postupně na své kolegy, které něco rovněž pobavilo, nenápadně bezděčně zkontroloval, zda má zapnutý poklopec, a pak rezervovaným tónem odpověděl na Brumbálovu podivnou otázku: „Vše je v perfektním pořádku, pane řediteli. Nemělo by být?“
To už Hoochová nevydržela a vyprskla smíchy. Snape po ní střelil vzteklým pohledem.
„Promiňte,“ omluvila se profesorka létání, ale nedokázala se přestat smát.
„Možná kdybyste mi, drahá kolegyně, sdělila, co je tu tak zábavného, zasmál bych se s vámi,“ řekl jí Snape kousavě.
„Opravdu se omlouvám, profesore, ale myslím, že byste se asi nesmál,“ odvětila Hoochová mezi záchvaty smíchu. „Já raději půjdu,“ dodala, zvedla se od stolu a spěšně odešla.
Snape sice netušil, co tu všechny tak hrozně pobavilo, ale ať už to bylo cokoli, nehodlal kvůli tomu oželet snídani.
„Tedy je to poněkud…ehm…nezvyklé,“ řekla mu McGonagallová, která seděla vedle něj a rovněž potlačovala, i když úspěšněji než Hoochová, smích.
„Neobvyklé? Co máte konkrétně na mysli?“ zeptal se Snape konverzačním tónem a nalil si kávu.
„Žlutou,“ odpověděla McGonagallová.
„Já na ní nic neobvyklého nevidím,“ řekl Snape.
„To už jsme poznali,“ vyprskla Prýtová a s tichou omluvou rovněž opustila Velkou síň.
„Nechápu, co je tu dneska tak legračního,“ zavrčel Snape.
„Já rovněž ne,“ přitakal Brumbál, ale bylo vidět, že to nemyslí ani trochu vážně.
Snape tohle jejich podivné chování podráždilo, a když i McGonagallová vyprskla smíchy, praštil s vidličkou o stůl tak prudce, že nůž, který měl vedle talíře, spadl na zem.

„Tedy lidi, já nevím, jestli nezačínám blbě vidět…Harry, jsi si jistý, že ten lektvar byl správně udělaný?“ osmělila se Hermiona.
„Proč?“ svraštil Harry obočí.
„No, Snape,“ Hermiona si poklepala na uši.
A když se pozorně zadívali, nemohlo být pochyb, Snapeovy uši se pomaloučku protahovaly a zašpicovatěly, takže začínal vypadat jako nějaký skřítek nebo elf. Jestliže před tím někdo dokázal potlačit smích, teď už se všichni beznadějně chechtali.
„Ginny, cos do toho sakra dala?!“ sykl Harry.
„No, víš,“ ošila se Ginny, „já jsem vypotřebovala na minulé hodině stříbroplavku plavou, tak jsem tam dala stříbroplavku ovíjivou. Myslela jsem, že to nebude tak vadit.“
„Já si půjdu hodit mašli,“ prohlásil Harry. „Co jsem to proboha udělal?“
„To máš pravdu, Pottere. Nikdy bych si nepomyslel, že máš odvahu to udělat, ale tím líp. Počkej až se Snape dozví, kdo mu to udělal!“ zasyčel výhružně Draco, když procházel kolem jejich stolu cestou z Velké síně.
„Jak dlouho to vůbec působí?“ hlesnul Neville zničeně.
„No, dokud se nepoužije protilektvar,“ pípla Ginny.
„Někdo by měl Snapeovi říct, že je tam jiná přísada, jinak ten protilektvar nebude účinkovat,“ řekla Hermiona.
„Chceš říct, že mu to zůstane?“ zeptal se Ron a okamžitě dostal další záchvat smíchu.
„Jsem mrtvý člověk,“ prohlásil Harry. „Proč jsem tě jen, Hermiono, neposlechl,“ vzdychl.
„Poučení pro příště,“ odvětila kousavě.

Snape se sehnul pro vidličku a několik pramenů vlasů mu sklouzlo do obličeje. Narovnal se a chtěl je odhrnout stranou, když si uvědomil, že něco není v pořádku. Jeho vlasy nebyly ani lesklé, ale nebyly ani černé! Byly blond…ne blond…byly žluté!
„Co to má znamenat!“ zasyčel Snape a do jeho hlasu se promítl absolutní šok.
„Ach, vy jste to nevěděl?“ zeptal se Brumbál soucitně, ale pobaveně.
Snapeovy rty se nepatrně pohnuly a pak zasyčel: „Zabiju ho!“ a vstal ze židle tak prudce, že se převrátila a dopadla na zem, všichni kromě Brumbála se rázem přestali smát.
„A jéje,“ hlesl Harry, když ho rána od pádu židle informovala, že dny jeho mladého života jsou sečteny.
„Asi nemá rád žlutou,“ utrousila Ginny.
„Já mizím,“ sykl Harry, popadl tašku a co nejnenápadněji se schován za studenty plížil k východu.
„POTTERE!“ zařval Snape na celou místnost, a to už bylo co říct, protože zvyšoval hlas velice zřídka.
„Proč sháníte Harryho, Severusi?“ zeptal se Brumbál s pobaveným zájmem.
„TO JE JEHO PRÁCE, PANE ŘEDITELI, TOHO MALÝHO, DRZÝHO…,“ zuřil Snape.
„Ale, Severusi, to snad ne,“ řekl Brumbál a nepřestával se usmívat. Zato studenti urychleně opouštěli místnost, než dojde k masakru. „Já si spíš myslím, že byste prostě neměl tolik experimentovat s těmi šampony.“
„VY DOBŘE VÍTE, ŽE TO BYL POTTER!“ vřískl Snape a zatínal ruce v pěsti.
Harry seděl na bobku schovaný za Colinem, který žvanil o jeho úžasné odvaze a smyslu pro humor, a modlil se, aby se stal zázrak, protože měl neodbytný pocit, že Snape bude v příštích okamžicích vraždit Brumbál Nebrumbál.
„Buďte rozumný, Severusi, vždyť je to jen barva,“ snažil se Brumbál Snapea, který si vztekem třesoucíma se rukama nandával kápi, uklidnit.
„Za tohle budu požadovat jeho okamžité vyloučení! Já to takhle nenechám!“ syčel Snape už tišeji, ale o to nenávistněji.
„Proč? Vždyť vám to docela sluší…tedy až na ty…ehm…uši, ty jsou trochu nezvyklé,“ řekl Brumbál a odkašlal si, aby zakryl smích.
„Uši?“ Snapeovy oči se rozšířily nevírou a rukou si přejel přes ucho. Když zjistil, co se stalo, objevil se v jeho očích opravdu vražedný lesk, a kdyby ho Brumbál nevzal za paži, možná by se rozběhl Harryho vlastnoručně uškrtit. Učinil sice jistý pokus se Brumbálovi vytrhnout, ale ten ho držel pevně.
„Víte co, jděte teď pěkně v klidu k sobě, ano? Já vás z dnešního vyučování omluvím.“
Snape skřípal zuby a jeho slídivý pohled hledal Harryho.
„Ano, Severusi?“
Snape vztekle zavrčel, což si Brumbál zjevně vyložil jako ano, protože řekl: „Tak jděte. A, Severusi, v klidu!“ Načež Snapea pustil.
Harry se přikrčil ještě víc, když Snape procházel kolem nebelvírského stolu rychlým krokem – evidentně spěchal. Teprve když byl profesor bezpečně z doslechu, vstal, přičemž neustále hleděl ke dveřím, jako by očekával, že se Snape vrátí.
„To bylo o fous,“ oddechl si a otřel si zpocené čelo.
„Jablko nepadlo daleko od stromu, že?“
Harry se otočil a zjistil, že Brumbál stojí na druhé straně stolu, a zrudnul jako rajče.
„Já za to nemůžu. To bylo sázka,“ rozhodil bezradně rukama a při těch slovech si uvědomil, že za to vlastně může Ginny, která tu blbost vymyslela. Jenže to jeho vinu nijak nezmenšovalo.
„Pro příště se zkuste vsadit o něco méně nebezpečného. Mám totiž, Harry, takový pocit, že profesor Snape to nenechá jen tak.“
Tak tenhle pocit Harry s Brumbálem sdílel, vířilo to v jeho útrobách jako nějaké polapené divoké zvíře.
„Jo, pane řediteli, nemohl byste mu říct, že tam byla použitá stříbroplavka ovíjivá?“ požádal Harry Brumbála, který byl už na odchodu.
„Hm, dobrá. Zítra mu to řeknu,“ přikývl Brumbál.

Severus Snape byl možná expert na lektvary, ale byl příliš vzteklý, roztěkaný a rozrušený, takže nebyl schopen racionálně uvažovat. Když lektvar nezabral a žluté vlasy i slušivé elfí uši mu i přesto zůstaly, místo aby začal hledat jádro problému, dostal záchvat vzteku, ve kterém prohodil horký kotlík oknem, takže nakonec musel ještě na ošetřovnu, aby mu madame Pomfreyová ošetřila popáleniny na rukou. Jeho vztek tím jen vzrostl, protože celou dobu, kdy mu na obě dlaně nanášela mast se pochichtávala, třebaže měl kápi staženou hluboko do čela. Ale jak řekl Brumbál, neměl v úmyslu dopustit, aby to Potterovi zase prošlo. Vyloučit ho nemohl, mohl by sice během pár dní připravit Nebelvír o všechny body, ale to nestačilo. To prostě nestačilo!

Druhý den byl Snape nucen strávit celý s kápí na hlavě. Všichni kolem něj chodili po špičkách a běda tomu, kdo se v jeho přítomnosti třeba jen ušklíbl. Snape byl tak vzteklý, že za podezření, že se mu smějí, strhával body i studentům Zmijozelu a bylo mu tentokrát starou bačkoru po tom, že tím oslabuje ve školním poháru vlastní kolej.
Harry se během hodiny lektvarů krčil v lavici, byl potichu jako myška a věnoval se skutečně jen přípravě lektvaru, který byl zadán. Přesto si Snape nešel dost záminek na to, aby je připravil o rovných šedesát bodů, jen Harryho si kupodivu nevšímal. Za to seřval Pansy Parkinsovou za její lektvar, až se rozbrečela, a to jen proto, že se usmála nad něčím, co jí řekl Draco, který rovněž neušel trestu a kterého Snape označil za neschopného protekčního lajdáka. Kdyby se k Nebelvíru v tu chvíli nechoval ještě hůř, možná by si jednou jedinkrát i vysloužil jejich sympatie, takhle ho jen tiše proklínali. Neville se v půlce hodiny psychicky zhroutil a Snape ho se slovy, že takové ufňukance by měli pro dobro lidstva sterilizovat, aby se nemnožili, vyhodil z hodiny. Ještě nikdy se Snape nechoval tak záměrně hrubě, místy až téměř vulgárně. Ale Harryho deptalo, že jeho si vůbec nevšímal, klidně by mohl odejít a efekt by byl stejný. Nebylo pochyb o tom, že Snape má něco za lubem, a Harry by dal všechno zlato, co měl, aby nemusel zjistit, co to je.
Ke konci hodiny, když šel odevzdat vzorek svého lektvaru, to začalo. Snape si od něj vzal lahvičku, a když chtěl Harry odejít, chytil ho za ruku. Harry sebou trhl, protože to podivně pálilo, jako by na něj Snape sáhl rozpáleným kovem. Pokusil se vykroutit, ale Snape ho držet železným stiskem, až ho zápěstí bolelo.
„Pane Pottere, když jste dokázal připravit barvicí lektvar, máte tu odvahu mi odevzdat tuhle břečku? Tenhle sajrajt, který je úplně k ničemu? Řekněte mi, Pottere, myslíte, že mě baví vám do omrzení vysvětlovat ty nejzákladnější principy? To jste tak neuvěřitelně natvrdlý nebo to děláte schválně?“ syčel Snape.
Harry v hrůze očekával, jak to dopadne, a pálení pomalu ustupovalo. Možná to byla jen náhoda, ale sotva to přestalo pálit, řekl mu Snape, ať mu jde z očí. Harry pochopitelně na nic nečekal, posbíral své věci a urychleně vypadnul. Neměl chuť zdržet se ve Snapeově blízkosti ani o vteřinu déle, než musel.
Když se třída vylidnila, sundal si Snape kápi, vyčaroval zrcadlo a zamračil se na svůj obraz. Roztrpčeně si prohrábl blond vlasy a přejel si po zašpičatělém uchu. Ve tváři se mu objevil výraz absolutního odporu. A to nemluvě o tom, jak Brumbál zlomyslně čekal až na poslední hodinu, aby mu krátce před tím, než šel do třídy řekl, že ten pitomec Potter použil jinou přísadu. Vyndal z pod stolu kotlík a postavil ho na ohniště. Byl nejvyšší čas uvést vše do původního stavu. Ale možná ze všeho nejvíc ho štvalo, že v tomhle stavu se mu vlasy vůbec neleskly, vypadaly jako normální umyté vlasy. To nebylo fér!
Snape nabral do sběračky horkou tekutinu, a protože nechtěl čekat už ani chvilku, napil se, třebaže ho to pálilo až v krku a vyhrkly mu do očí slzy. Pak se zadíval do zrcadla. Zpočátku se nic nedělo, ale po minutě začaly jeho vlasy nerovnoměrně tmavnout. Napil se ještě trochu a to už se objevovaly první temně černé, lesklé prameny. Chvíli vypadal jako by měl melír, ale když se ještě trochu napil, vrátila se jeho vlasům komplet jejich barva a bohužel i ten neupravený vzhled. Snape se na sebe rozmrzele zadíval a přejel si po uchu. S uspokojením konstatoval, že má už normální tvar, a že nevypadá jako nějaký přihřátý elf. Uhasil oheň a pomalu sklidil všechny věci ze stolu. Přitom se zlomyslně začal usmívat, když si uvědomil, že se zítra ráno bude tentokrát smát on.
„A jsme si kvit, Pottere,“ zavrčel do ticha učebny.

„Jo, byl dneska hodně divný,“ přisvědčil Ron a sednul si na postel.
„Ale já myslím, že z toho Harry vyvázl docela dobře,“ řekl Seamus.
„Já mám takový neodbytný pocit, že tohle ještě zdaleka není konec,“ zahučel Harry mrzutě a třel si zápěstí, za které ho Snape držel. Měl z toho takový divný pocit. Jako by na Snapeově ruce něco bylo, co hrozně pálilo, dokud se to nevstřebalo. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to je jen jeho bujná fantazie, ale nešlo to.
„Kluci, slibme si, že už se nikdy nebudeme sázet o něco takového,“ poprosil Neville. „Byla to hrůza.“
„Neblázni, Neville, nikdy jsem se nebavil víc. A viděli jste Hoochovou, jak to nevydržela?“ rozchechtal se Seamus.
„A co teprve McGonagallová. Když se mu začaly protahovat ty uši, taky to nevydržela,“ přidal se Ron se smíchem.
„Jo, kdo by si to zasloužil víc než zrovna Snape,“ mínil Dean.
„To jo,“ připustil Harry. „Ale to nemění nic na tom, že se dneska choval hrozně divně.“
„A ty se mu divíš? Představ si, že bys měl hlavu na žluto a elfí uši,“ hihňal se Ron. „Taky bys z toho asi nebyl odvázaný.“
„No, právě. Copak vám nepřijde, že nám to prošlo nějak moc snadno?“ zamračil se Harry.
„Snadno? Nebýt Brumbála udělal by z tebe Snape krvavou kaši,“ namítl Ron, když se zklidnil a přestal se smát.
„Jasně, ale i tak to bylo až moc snadné,“ namítl Harry.
„Byl bys raději kdyby nám Snape sebral všechny body, nechal tě vyloučit a já nevím co ještě?“ zeptal se Dean.
„Nechcete změnit téma?“ ozval se Neville, který byl viditelně rád, že je ta strašná věc už za nimi a nechtěl se o ní dál bavit.
„Já si jen myslím, že Snape to tak nenechá,“ řekl Harry a když usínal, musel myslet na to, že Brumbál si to myslel taky.

Harry zívl a posadil se na posteli. Měl pocit, že sotva si lehnul, už musí zase vstávat. Aspoň že dnes neměli Snapea. Zadoufal, že se už dal do původního stavu, a že neplánuje žádnou pomstu. Ron se převalil na posteli, otevřel oři a zívl.
„Dobré rá…a dopr…Harry, dobře ti radím, nedívej se do zrcadla,“ řekl Ron a tvářil se zaraženě.
„Co?“ Harry vyskočil z postele a seběhl dolů do kolejní koupelny.
„Já ho varoval,“ utrousil Ron, když se ozval zdmi tlumený Harryho výkřik.
Harry stál před zrcadlem. Hlavu měl trávově zelenou. Uši měl špičaté a dlouhé, a když se odpotácel na toaletu, zjistil, že nemá zelené jen vlasy, ale i ostatní ochlupení. Jak mohl být tak naivní a myslet si, že se mu Snape nepomstí? Popadl ručník a se zakrytou hlavou se vrátil do pokoje, kde strčil hlavu pod polštář.
„Harry? Jsi v pořádku?“ osmělil se Neville.
„Dejte mi pokoj!“ ozval se Harryho hlas zpod polštáře.
„Harry, musíš jít na vyučování,“ namítl Ron.
„Já takhle nikam nejdu! To mě raději zabijte hned!“
„Co se mu stalo?“ zeptal se Dean.
„Snape,“ odtušil Seamus a Ron jen přikývl.
„Snape je ten nejodpornější mizera! Rone, proboha přiveď Hermionu!“ úpěl Harry pod polštářem.
„Jasně, už letím!“ vyhrkl Ron a vklouzl do pantoflů.

„Harry, obávám se, že tohle bude chtít čas. Snape je v lektvarech mistr. Budu muset…trochu přemýšlet,“ ošila se Hermiona.
Harry seděl na židli, tvářil se nasupeně a Seamus, Dean, Ron i Neville se marně snažili nesmát, protože mu mezi vlasy vyrašilo několik růžových květinek.
„Jestli to někomu řeknete!“ zavrčel Harry.
„Nemůžeš zůstat tady!“ pokárala ho Hermiona. „Musíš na vyučování!“
„Zbláznila jsi se? Takhle?“ vyjel na ni.
„Co na to zkusit dát kápi, jako to udělal Snape?“ navrhla.
„To jsem zkoušel. Kvůli těm…květinám…to nejde!“ odsekl Harry.
„No, v tom případě se nedá nic dělat,“ řekla Hermiona rázně. „Co chceš abychom řekli McGonagallové, až se bude ptát, kde jsi? Že se schováváš, protože ti na hlavě vyrašil záhon?“
„Kdyby jen na hlavě,“ zaúpěl Harry.
Seamus se svalil na postel celý uslzený a lapal po dechu, protože se mu od smíchu nedostávalo vzduchu.
„Ach,“ uklouzlo Hermioně, čímž si od Harryho vysloužila vzteklý pohled, a kluci dostali další záchvat smíchu.

Snažit se tvářit, že se nic neděje, šlo dost těžko, i kdyby se Ron pořád nehihňal jako blázen. Harry mu to mohl stěží vyčítat, ale ocenil by, kdyby se jeho nejlepší kamarád snažil víc to potlačovat. Jestliže Snape všechny rozesmál, ale snažili se to skrývat, Harryho příchod do Velké síně vyvolal hotovou explozi smíchu. Nejhlasitěji byli slyšet zmijozelští, obzvláště hýkavý smích Pansy Parkinsové.
„Jaro přišlo letos nějak brzy, co Pottere?“ chechtal se Draco Malfoy.
Harry zatnul ruce v pěsti a Hermiona ho strkala k nebelvírskému stolu.
„Bože, Pottere, co se vám to stalo?“ zeptala se McGonagallová a koutky úst jí cukaly v potlačovaném úsměvu.
„Ale nic, paní profesorko,“ odvětil Harry.
„My experimentujeme s nějakým novým nápadem na povzbuzování Nebelvíru při famfrpálu,“ přispěchala s vysvětlením Hermiona. „Harry je dobrovolník.“
„Ach tak,“ řekla McGonagallová a šla si sednout ke stolu.
„Máš skvělý účes, Harry, fakt se mi moc líbí. Šlo by aby ty kytky byly každá jiné?“ zajímala se Lenka živě.
„Harry, můžu si tě vyfotit?“
„NE, Coline!“ zarazil ho Harry a prodral se hloučkem čumilů ke stolu, kde se vztekle posadil.
„Neboj, já najdu způsob, jak tě toho zbavit,“ sykla Hermiona.
„Jo? A kdy?“ zeptal se Harry zoufale.
„Zkusím to co nejdřív,“ slíbila.
„To bys byla hodná,“ utrousil Harry uštěpačně.
V tu chvíli do Velké síně vešel Snape a všichni se rozprchli na svá místa jako hejno kuřat. Snape se podíval na Harryho a rty mu zvlnil zlomyslný, spokojený úšklebek. Harry si už byl jistý, že to pálení nebyla náhoda ani jeho fantazie. Snape mu něco podstrčil a přitom se nějak před účinky sám ochránil. Snape došel až k Harrymu. Chvíli se měřili přes stůl pohledem – Snape pobaveně, Harry vztekle.
„Ale, ale, že by blbost nasadila do květu?“ řekl Snape kousavě, pozvedl lehce obočí a pak velice tiše dodal: „Jsem velice zvědav, jak dlouho vám bude trvat najít protilektvar, Pottere. Přeji příjemnou zábavu.“ Zlomyslně se usmál a šel si sednout k učitelskému stolu.
„No, ber to z té lepší stránky.“
„A to je jaká?“ zavrčel Harry na Rona.
„Jste si kvit,“ odvětil Ron.
Harry vztekle odehnal včelu, která se mu ometala kolem hlavy, a zavrčel: „Bezva.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský