Fantasmagorium

Autor: Vraní Oko
Námět: Lunkvil
Hlavní postavy: Severus Snape, Harry Potter, Neville Longbottom
Shrnutí: Harry a Neville se vsadili o to, že obarví Snapeovi hlavu na blond.
Poznámka: Povídka z Povídkové soutěže na dané téma

Kobylí kletba

A/N: Nádor na konečníku není z mé hlavy, pro ty, co neviděli, je to z filmu Post Coitum;>).

Neville si s nedůvěrou prohlížel stříbrný prsten ve tvaru hádka s jedním okem růžovým a druhým světle modrým.
„Opravdu si myslíš, že to zabere, Harry?“
Černovlasý chlapec s jizvou na čele si pohrdavě odfrkl.
„Je to tutovka, Neve. Když to dáme před jeho kabinet těsně předtím, než tam půjde, tak si toho určitě všimne a sebere to. A kouzlo už to pak zařídí tak, že si ho nasadí na prst a pak ani nebude vědět, že ho má, takže ho nikdy nenapadne si ho sundat. A všechno ostatní pak přijde samo…Snapeyho čekají veselé chvilky, jachachá!“ zasmál se Harry.
„Jachachá,“ přidal se Neville.

Hermiona kráčela chodbou. Neměla nejlepší náladu; dnes ji čekala dvouhodinovka s její nejméně oblíbenou třídou – mrzimorskými třeťáky. S těmi si vždy připadala jako hlavní hrdinka divadelní hry Učitelka v nesnázích.
Doufala, že se aspoň na snídani nebo ještě před ní potká se Severusem. Byli spolu už dva měsíce, a to přes stálý odpor některých kolegů – přesněji Harryho, který učil Obranu a Nevilla, novopečeného Bylinkáře.
Náhle za sebou zaslechla povědomé rozhodné kroky a s úsměvem na tváři se otočila ke svému příteli. Pak jí úsměv na tváři zamrzl.
Blížilo se k ní cosi, co se dalo popsat jako naprosto neskutečný, absurdní jev. Zhmotnělá myšlenka. Množící se atomy. Severus Snape s blond vlasy.
Když se Hermiona překlenula přes prvotní šok a konečně se přiměla zavřít ústa, ve tváři se jí usadil starostlivý výraz.
"Severusi, jsi v pořádku?"
„Jo,“ zavrčel, protože tohle už mu začínalo jít na nervy. Před chvílí slyšel totéž od Brumbála a hned vzápětí i od Pomfreyové, která se ho navíc zeptala, jestli nemají s Hermionou nějaké problémy a že ví o jednom vynikajícím specialistovi.
„To vidím,“ povzdechla si dívka a vztáhla ruku, jako by ho chtěla pohladit po vlasech, ale napůl cesty si to rozmyslela.
A to jsem si je schválně včera myl
, pomyslel si Severus rozlítostněně. „Já…uvědomuješ si, že to včera jsem říkala jen tak v legraci, že ano?“ ujišťovala se.
Severus zamyšleně svraštil obočí. Včera večer… trochu se neshodli kvůli nějaké drobnosti… jak se mohla zastávat toho hňupa Longbottoma?! a Hermiona poté nostalgicky vzpomínala na jistého Ricka, modrookého blonďáka ze sousedství.
„Řekla jsi, že se nejvýznamnější milostný akt tvého života odehrál na pískovišti ve chvíli, kdy ti praskla guma na štramplích.“
Hermiona si povzdychla.
„Ano, ale tím jsem nechtěla říct, že…nechtěla jsem po tobě, ať uděláš…tohle…“
„Ať udělám co?!“ zeptal se podrážděně. Přišlo mu, že všichni kolem něj mluvili v nepochopitelných náznacích.
„No, tohle…“ Hermiona zoufale šermovala rukama. Proboha, on snad po mě chce, abych to přímo řekla?! To teda neudělám, to odporné slovo prostě z úst nevypustím!
Naproti nim se blížila Trelawneyová. Když spatřila Severuse, teatrálně si hřbetem ruky zakryla oči a zvolala:
„Ach, jsem oslepena!“
„Zase ti spadla nějaká křišťálová koule na hlavu, babo?“ ucedil Severus směrem k Hermioně. Ta se zasmála, ale pomyslela si, že tentokrát je reakce profesorky Jasnovidectví docela přiměřená.
Když byla na dva kroky od nich, zastavila se a bezostyšně si Severuse prohlížela. Dokonce ho i obešla kolem dokola, čímž jej znervóznila natolik, že ho ani nenapadla vhodná urážka, kterou by ji počastoval.
Nakonec to zhodnotila:
„Tohle mi hvězdy samozřejmě prozradily už minulý týden, ale myslela jsem si, že jsem měla na mapě nějakou chybičku. Sluší ti to, Severusi,“ zachichotala se a zatřepala načerněnými řasami, zvětšenými jejími obrovskými brýlemi do velikosti smrkového jehličí.
Severus zmučeně vydechl a obrátil oči v sloup.
Jakmile Trelawneyová zašla za roh, Hermiona se nepokrytě rozesmála.
„Když ona je tak sladká, jak po tobě jede,“ dodala omluvně poté, co se stala terčem Severusova vražedného pohledu číslo 61 ( „Směješ se hloupostem, které navíc nejsou směšné a ještě navíc se tě vůbec netýkají.“ ) .
Pak zvážněla.
„Ne, vážně, jestli´s to udělal kvůli mně, tak já jsem po tobě nic takového opravdu nikdy nechtěla…a kromě toho, neladí ti to s obočím.“
Severus zmíněné obočí tázavě nadzvedl. Teď už nechápal vůbec nic.
„Cože?“
Hermiona netrpělivě mávla rukou.
„No prostě to pochop, lásko, předtím to bylo lepší.“
Následovalo delší ticho, které Severus strávil s rozporuplnými pocity. Řekla mi lásko, zpívalo jeho srdce tu prastarou, prostou a krásnou píseň, ze které se chce létat. A taky řekla, že předtím to bylo lepší. Tohle si musel ujasnit.
„Kdy předtím? Předtím, než jsme se dali dohromady?“
Hermiona potlačila silné nutkání začít mlátit hlavou do zdi.
„Ale ne, já myslím předtím, než ses…než jsi se…“
„Než jsem se?“ zopakoval Severus s maximální trpělivostí, jaké byl ještě schopen.
Hermiona se nadechla. Dobře, tak se tomu slovu nevyhnu. Brrr, to je tak odporné…
„Než ses odbarvil.“

Pak se odehrálo několik věcí rychle najednou. Severus zatřásl s Hermionou se slovy “Co tím sakra myslíš, odbarvil?“ a pak se se strašlivým tušením rozběhl k ozdobnému zrcadlu na konci chodby.
Když do něj pohlédl, omdlel. Hermiona se ho pak (už podruhé v životě) snažila přemístit pomocí kouzla Mobili Corpus.
Při té příležitosti stihla ještě strhnout body hloučku zmijozelských studentů za „okounění na chodbách“ a když se jeden z nich ohradil, že je zajímá, co se stane s ředitelem jejich koleje, tak i za drzost.

Hermiona si uvědomovala, že dnes musela na své studenty působit stejně záživně, jako kdysi na ni působil profesor Binns, ale opravdu se nezmohla na nic lepšího než na monotónní výklad plný suchých dat a skřetích vzpour.
Na rozdíl od Binnse občas zničehonic tleskla nebo praštila knihou do stolu, takže všichni spící studenti poplašeně nadskočili a chvíli kolem sebe mžourali ospalýma očima, dokud je další dávka destilované nudy opět neuspala.
Ale i to dělala Hermiona takřka bezmyšlenkovitě. Její mysl stále prodlévala u dnešního incidentu. Když Severuse dostala do jeho bytu, uložila ho do postele a přesvědčila se, že je v pořádku.
Teď na něho musela pořád myslet; hlavně na jeho… vlasy. Teď jí bylo jasné, že si tu blonďatou hrůzu na hlavě nezpůsobil sám, ale že se stal obětí nějakého stupidního studentského žertu. Nechápala ale, jak to bylo možné. Kdyby na Snapea někdo takové kouzlo seslal během dne, všiml by si toho. Možnost, že by se někdo v noci vplížil do jeho bytu, byla taky nesmyslná, protože vstup do Severusova bytu byl střežen heslem, které se každý týden měnilo a znal ho jen on a ona. Obejít se nedalo a uhádnout taky ne ( Anebo vy byste uhádli, že heslo pro tento týden bylo „mrtvý parašutista“? )
Hermiona byla ráda, že tohle byla její poslední dnešní hodina. Hned, co poslední z mladých jezevců po nekonečném balení svých věcí ( Celý Mrzimor by se měl postřílet!! ) opustil třídu, spěchala za Severusem.
Už ho nenašla v posteli, kde ho předtím zanechala, a tak zamířila do jeho obývacího pokoje.
Tam ji ve dveřích čekal další šok.
Severus měl na sobě blankytně modrý hábit a lakoval si nehty na růžovo.
Když ji uslyšel přijít, zvedl k ní uštvaný pohled.
„Prosím tě, pomoz mi! Nejde to zastavit! Něco mě nutí dělat tyhle věci! Já nechci!!!“
V očích mu zaplály ohně šílenství, když pokračoval:
„Představ si, že jsem musel přečíst všechno tohle, “ s největším vypětím pohnul hlavou směrem k hromadě časopisů na stole.
Bylo to posledních deset čísel Top Čarodějky.
„Víš, co velí trend tohoto léta? Jasné barvy a výrazné nápisy,“ nevesele se zasmál a roztáhl prsty na rukou, aby na nich mohl rychleji zaschnout lak.
„Donutilo mě to přeměnit si všechno svoje oblečení na…“ tady Severusovi došla slova.
Ani Hermiona se nezmohla na nic než: „Au…“ když uviděla, co se stalo se Severusovými možná trochu barevně monotónními ( černá, černá, černá, tmavě zelená, černá, černá, tmavě modrá, černá, černá, atd. ), avšak vcelku elegantními hábity. Proměnily se na hábity v lepším případě tyrkysově modré nebo zelené, v horším případě jasně růžové. Z jeho černých košilí se stala upnutá trička s duchaplnými nápisy jako New York, Brazil nebo Cool Girl.
A z jeho trenýrek…
„Růžové maskáčové tanga?“ řekla Hermiona nevěřícně a dvěma prsty štítivě zvedla zmíněný kus oděvu a pak ho rychle odhodila co nejdál od sebe.
Severus si začal lakovat nehty na nohou, obutých do veselých pruhovaných žabek.
„Proboha něco vymysli, mám pocit, že si za chvíli oholím nohy,“ zaúpěl.
Hermiona se snažila přemýšlet. Tady tohle jí něco připomínalo…někde to četla.
„Vydrž miláčku, hned jsem zpátky. A drž se, chlupaté nohy jsou sexy,“ mrkla po Severusovi a vyběhla z místnosti. Netrvalo to dlouho (ale ne zas tak krátce na to, aby Severus mezitím nezačal svádět boj se svou rukou, která se snažila za každou cenu sevřít holící strojek s nápisem Venus) a Hermiona se vrátila s objemnou knihou v ruce.
„Moment, hned to najdu…mám pocit, že to bylo někde na straně 815…tak jsem se spletla, 816…no jo, nikdy jsem neměla paměť na čísla… “
„Zkrať to,“ zavrčel Severus, který se mlátil levou rukou do pravé, nebezpečně přibližující holící strojek k jeho noze.
„Dobře…takže, jedná se o takzvanou Kobylí kletbu. Pokud se proti této kletbě nijak nezasahuje, u postiženého se postupně objevují tyto příznaky: Za prvé: Ať je jeho původní barva vlasů jakákoli, odbarví se na blond ….vidíš, takže ses přeci jen odbarvil sám. Jak to, že o tom nevíš?“
Severusovi se povedlo levou rukou vytrhnout pravé strojek a hodit ho na skříň. Teď se tam snažil doskočit.
„Někdy za úplňku bývám náměsíčný, takže to je možné, když se má náměsíčnost spojila s tou kletbou…teď už chápu, proč ležela před skříní s přísadami prázdná lahvička od peroxidu… Merline …“ zasténal a topornými kroky se vydal pro židli, kterou přistavil ke skříni.
„Co… ty další příznaky?“ vyrazil ze sebe s námahou.
„Takže… Za druhé: Okamžitě se začne oblékat od oděvů v převážně výrazně růžové a tyrkysové barvě. Pokud takové oděvy nemá, vytvoří si je z jiných.
Za třetí: Snaží se dále vylepšit svůj zevnějšek drobnými úpravami jako je vytrhání obočí…“
Severusovi unikl zmučený sten. „…nebo oholení neestetického ochlupení. Za čtvrté: Mluva postiženého se začne podobat takzvanému „kobylímu dialektu,“(v někt. pramenech také jako „řehtání“) , který se vyznačuje protahováním samohlásek a používání do běžné řeči nepřeložitelných výrazů jako např. ‚slaďouš‘ nebo ‚hele‘.

Tak k tomu ses zatím ještě nedopracoval, “ vydechla Hermiona úlevou.
„No asi ne, hele. Ty voe říkal už jsem ti, že seš vlastně ouplně cool roštěnka? No já bych tě hele normálně…“
Tentokrát zaúpěla Hermiona.
„Dobře, tak jsem to zakřikla. Radši se podívám, co se tam píše dál, tak, tady to je:
…kletba je způsobena aktivátorem, podstrčeným postiženému, nejčastěji v podobě drobného, ale cenného šperku… Severusi, nedal ti někdo nějaký náramek nebo tak něco?“
„Hele řek‘ bych že ani ne, voe… jo, hele kotě, už sem ti říkal, jak sem se byl cournout po Staromáku a zmerčil sem tam jednu fakt šťavnatou-“
„Roštěnku, já vím,“ povzdechla si Hemriona a raději nepřemýšlela nad tím, co je to sakra ten ‚Staromák‘.
„Takže říkáš, že o ničem nevíš…no ovšem, tady se to vysvětluje: … na který postižený po aplikaci aktivátoru na tělo okamžitě zapomene. Při sundání aktivátoru kletba okamžitě přestane působit. To abych se na to podívala,“ řekla Hermiona a opatrně přistoupila k Severusovi, který mezitím prohrál svůj boj s holícím strojkem a jeho pravé lýtko tak už bylo dokonale hladké.
„Hm, tyhle deseticentimetrové růžové plastové kruhy do uší to asi nebudou, tady se píše cenný šperk… ale co je to tady?“ Hermiona ukázala na stříbrný prsten ve tvaru hádka.
Severus se na něho podíval, jakoby ho viděl poprvé.
„Hele já vážně jako nechápu, vodkud se semka vzal jako hele, voe,“ řekl.
Hermiona mu ho stáhla z prstu. Pak jej chvíli držela v dlani a pozorovala nestejné oči stříbrného hádka.
„Víš, že jsem vlastně vždycky chtěla být blondýna?“ řekla zamyšleně a vzala prsten mezi palec a ukazováček levé ruky.
Přesně ve chvíli, kdy se Severus začal bát, že si ho nasadí na prsteníček, se zasmála a poklepala na prsten hůlkou.
„Evanesco, “ řekla jasným hlasem.
V tu chvíli někde za sebou uslyšela spěšné kroky. Prudce se ohlédla a zjistila, že v tom zmatku nechala za sebou rozlábené oboje dveře a venku na chodbě zahlédla dvě kvapně se vzdalující postavy.
„Stůjte,“ zaječela svým neučitelštějším hlasem a vyběhla ven.
Postavy se opravdu zastavily a ona už po několika krocích poznala, kdo to je. Harry a Neville, no ovšem.
„Jako malí kluci,“ odfrkla si a pokračovala: „Člověk by řekl že jako dva dospělí lidé a navíc ještě učitelé, kteří by měli být ostatním příkladem, se rozhodně nebude chovat tak, jak se chováte. Dětinštěji než vaši žáci.
Myslela jsem si, že je to nějaká studentská vylomenina, ale mohlo mě hned napadnout, že za tím budete vy dva.
Hahaha, to jsme se zase všichni zasmáli, ale nemůžete už ho sakra nechat na pokoji?! To vám nestačilo, že jsem vám málem skočila na to, když jste proměnili Rona v Severuse pomocí mnoholičného lektvaru a pak jste ho přiměli mi říct, že se se mnou musí rozejít, protože má nádor na konečníku a nechce abych viděla jak umírá?!“
Hermiona se zastavila, aby mohla nabrat dech a Harry toho využil k tomu, aby řekl:
„Když on se pro tebe nehodí, ty si přece zasloužíš někoho lepšího. Třeba Rona, vždyť víš jak tě miluje!“
„T-to je pravda,“ řekl Neville (2).
Hermiona celá zrudla vzteky.
„Tohle už jsme řešili asi tak tisíckrát, už toho mám vážně plné zuby!! Já nemiluju Rona, ale Severuse, jsou to vaše ptačí mozečky vůbec schopny pochopit?! Očividně ne! Možná, kdybych na vás teď použila nějaké pěkné kouzlo pro zvětšení mozkové kapacity, které je sice poněkud bolestivé, ale- kam si myslíte že jdete?! Ještě jsem s vámi neskončila! Okamžitě se vraťte!“
V tuto chvíli ovšem Hermiona mluvila jen s příslovečným prachem, který na chodbě zůstal za Harryho a Nevillovými patami.
Několikrát s úšklebkem praštila pěstí do dlaně druhé ruky. Však já už si to s vámi vyřídím, hošánci, já vás naučím…
Prozatím nad tím ale mávla rukou, protože měla podezření, že na ní dnes čekají i příjemnější věci…
Vrátila se do Severusova bytu. Jeho majitel stál poněkud zmateně uprostřed místnosti v té otřesné modré kreaci a rukama se zkusmo tahal za růžové kruhy, nevěda, jak se vlastně odepínají.
Nešťastně rozhodil rukama.
„Co s tím vším? Chci se toho zbavit!“
Hermionina tvář se rozjasnila a v dalším okamžiku se v ní dokonce usadil šibalský úsměv.
„Ovšem, že se toho zbavíš,“ řekla a pomalu přimhouřila oči.
„Mohl bys začít tím, že se svlékneš…“

Poznámky:
(1) Eh, chvíli jsem o tom přemýšlela, ale bohužel jsem nemohla přijít na žádný nenářeční jednoslovný výraz, takže smůla ;>))

(2) Pravděpodobně proto, aby v tomto příběhu řekl i něco jiného než „jachachá“ %oD)

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský