Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8
Autor: Darkness deStination
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

Kruh

První ročník

Kapitola první

Já z Bradavic jsem klobouk moudrý
žil jsem mnohé času proudy.
Snad je to věčnost, nebo chvíli
zlo když chtělo k svému cíli
dospět ohněm, kletbou, mocí,
zahalit svět temnou nocí.
Dnes je, zdá se, doba jiná,
lidstvo snadno zapomíná.
Dělá chybu, vím to, vážně,
o pozornost prosím snažně.
Zlo je stále mezi námi,
příčiny jsou dobře známy.
Jedna křivda druhou plodí,
nové zlo se snadno zrodí.
Krempa se mi chvěje smutně,
musím s vámi mluvit nutně.
Dejte, prosím, na mou radu,
nepřipusťte novou zradu.
Někdy stačí slovo křivé
je-li k tomu správná chvíle,
duši čistou, křehkou, srazí
byly děti, dnes jsou vrazi.
Vždy je lepší, tvrdím stále,
nejdřív myslet, mluvit dále.
Slovo může mile hladit,
stejně snadno ale zradit.
Teď už ale pojďme slavit,
nechci vás svou písní znavit.
As víte, čtyři že jsou místa,
každé z nich se na vás chystá.
Zmijozel tě lákat může,
z chlapců mocné dělá muže.
Jsi-li schopný, chytrý též
v tuto kolej rychle běž.
Nebelvír ten v čele stojí,
v lesklé zlaté pevné zbroji.
Jsi-li silný, věrný též
v tuto kolej rychle běž.
Mrzimor je přítel v tísni,
po přátelství z duše žízní.
Jsi-li věrný, vřelý též
v tuto kolej rychle běž.
Havraspár si chytrost žádá,
talent, pýcha má ho ráda.
Jsi-li bystrý, umný též
v tuto kolej rychle běž.
Tak pojďte ke mně, děti drahé,
já vím, co je pro vás pravé.

„Zmijozel a Havraspár jsou si tak podobní...“ zašeptal tichounce Albus Severus. V konsternovaném tichu, do kterého se propadl celý sál po šokující kloboukově písni, to však znělo jako úder obrovským kladivem do ještě větší kovadliny.
„Pšššt!“ okřikla ho okamžitě, neméně tiše, madam Hoochová, která budoucí prvňáky přivedla do Velkého sálu.

Vždycky to bylo úplně stejné. Budoucí prváci, vykulení, ohromení a někteří dokonce vyděšení, se pokoušeli shlédnout celou velikost Velkého sálu. Dlužno podotknout, že marně, protože detaily ve výzdobě se neustále měnily. Strop, začarovaný do podoby hvězdného nebe, skýtal opravdovou podívanou. Padající hvězdy, průlet komety, která se zdála proletět skoro těsně nad hlavami sedících studentů bradavické školy, vznik supernovy...to byl jen malý zlomek toho, co se dalo vidět, nemluvě o duze přes jednu boční zeď, zlatému či barevnému dešti, měnící se tu v nádherné sněhové vločky a v jednu chvíli dokonce v citronové bonbony...Brumbál byl vskutku velký kouzelník, protože celý hrad byl neustále jaksi „cítit“ jeho vlivem, kouzly a jakousi přítomností i po tolika letech od jeho smrti.
A začalo rozřazování.
Mocné dojmy způsobily omdlení některých nováčků a překotné úprky na toaletu. I dívka, stojící za Albem Severem se s rukou na ústech urychleně odebrala v onu místnost. Albus Severus si jí nevšiml. Soustředil se na okamžik, až přečtou jeho jméno.
„Potter, Albus Severus,“ přečetla madam Hoochová.
Tak a teď se to ukáže.
S velkými obavami Albus Severus došel k židli. Zavřel oči, srdce skoro až v krku a s vědomím, že se na něj všichni dívají, se posadil. Očekával verdikt Moudrého klobouku.
Vteřinu před tím, než se vůbec klobouk dotkl jeho hlavy si vzpomněl na Jamesovo popichování ohledně Zmijozelu.
To už se Moudrý klobouk poněkud zavrtěl na jeho hlavě.
„Potter? No ano, druhé dítě chlapce, jež se stal hrdinou...“
Albus Severus se nepatrně zavrtěl.
„...copak? Nedočkavý?“ v nakřáplém hlasu Moudrého klobouku bylo slyšet úsměv.
„Nechci do Nebelvíru,“ pomyslel si chlapec.
„Ty nechceš být s bratrem? Do Nebelvíru chodil tvůj otec, otec tvého otce, tvá matka...“ vypočítával Moudrý klobouk.
„Nechci,“ zatvrzele opakoval Albus Severus.
„A proč?“ zvědavě se zeptal Moudrý klobouk.
„Prostě proto,“ trval malý kouzelník na svém, „chci do Zmijozelu.“
Moudrý klobouk trochu smutně zavlnil krempou.
„Opravdu bys chtěl do Zmijozelu?“
„Ano, mám na to,“ pevně prohlásil chlapec.
„Samozřejmě,“ souhlasil Moudrý klobouk, „ale mám jisté obavy. Ne, do Zmijozelu tě nezařadím.“
„Proč ne?“ přimhouřil Albus Severus oči v návalu trucovitosti.
„Nabídl bych ti Havraspár,“ neodpověděl Moudrý klobouk na chlapcovu otázku.
Albus Severus okamžik přemýšlel. Už z písně Moudrého klobouku zjistil, že mezi Havraspárem a Zmijozelem je jen nepatrný rozdíl.
Kývl.
„Dobře, může být,“ dospěle odsouhlasil nabídku.
Moudrý klobouk výrazně posmutněl, jakoby věděl něco, co nikdo jiný ani netušil. A nebo to opravdu věděl? Nadechl se k verdiktu...
Ostatní přihlížející se už začínali zneklidňovat, proč se stále nic neděje a proč klobouk nevykřikuje, kam by chlapce zařadil. Dokonce Minerva McGonagallová, poněkud zneklidněna, povstala ze svého místa a už už chtěla oslovit Moudrý klobouk, zda náhodou nezdříml. Ostatně, je už velmi, velmi starý a nikdo by se mu nemohl divit, kdyby na něj uprostřed rozřazování padla dřímota.
V tom se ozvalo:
„Havraspár!“
Všichni tleskali, nejvíc od havraspárského stolu a když se Albus Severus odcházel posadit mezi své spolužáky, otočil se k nebelvírskému stolu a vyplázl na bratra jazyk. James udělal výhrůžnou grimasu.
Dosud to byla jen strkanice mezi sourozenci, ode dneška to bude boj.

Rozřazování pokračovalo už bez jakéhokoliv zádrhelu. Moudrý klobouk už s nikým z nováčků nevedl tak dlouhý rozhovor jako s Albem Severem.
Ten teď seděl u havraspárského stolu a pyšný na to, že teď už na něj starší bratr tolik nemůže, se rozhlížel po ostatních. Hledal toho blonďatého chlapce, co viděl na nádraží při odjezdu do Bradavic. Jak jen se jmenoval...? Jak to otec říkal? Malfoy? Ano! Scorpius Malfoy.
Albus Severus ani nepostřehl, kam klobouk pokračovatele Malfoyovic rodu zařadil.
Rozřazování už končilo, když si Albus Severus Scorpia konečně všiml u stolu zmijozelské koleje.
Trošku se zachmuřil. Poněkud mu zkazilo náladu, že Scorpius se v pohodě dostal do Zmijozelu, zatímco on ne.
Mezitím Minerva McGonagallová zahájila hostinu. Bylo to celkem krátké. Minerva nebyla Brumbál a tak jen sdělila studentům podstatné informace a tím její řečnický výstup končil.
Všichni se pustili do náhle se objevivšího jídla. Nováčci se užasle až vykuleně všemu divili, starší studenti se usmívali a všichni si dopřávali dobroty. Všichni, až na nového malého tmavovlasého chlapce u havraspárského stolu. Místo aby jedl, přemýšlel o tom, proč se nemůže přestat dívat na Malfoye nejmladšího.
Scorpius se zdál úplně klidný, ničím nepřekvapený, s výrazem, za nějž by se nemusel stydět ani ten nejlepší hráč pokeru.
Odkudsi přiletěl nějaký zákusek a trefil Alba Severa do zad.
Naštván tímto vyrušením se chlapec otočil a ani nemusel hledat viníka dlouho.
Od vedlejšího stolu na něj pokřikoval James: „Nemysli si, Ale, že ti to jen tak projde. Cos udělal, že nejsi tady, ale tam?“
Albus Severus se nadechl k odpovědi, ale pak zase vydechl a nasadil výraz ne nepodobný tomu Scorpiovu, jen se otočil a pomalu se pustil do jídla.
Po slavnostní večeři už někteří z nováčků pod tíhou dojmů a dobrého jídla usínali u stolů. McGonagallová tedy ohlásila konec večeře a instruovala kolejní prefekty, aby odvedli studenty do kolejí.
Tento organizovaný přesun se však, navzdory snaze prefektů, podobal spíš úprku stáda slonů, než tomu, co měla na mysli profesorka McGonagallová. James snadno využil situace, když studenti kráčeli po schodech, odtrhl se od svých spolužáků a proklouzl do havraspárských řad. Celkem snadno našel svého bratra. Pokud mu chtěl něco provést, nestihl to, protože byl objeven prefektkou Leandrou Weasleyovou.
„Jamesi, brratrránku, vrrať se laskavě ke své koleji, tady nemáš co dělat!“
James jen cosi zabručel, ovšem neodpustil si na odchodu vtípek:
„Hej, Ale, něco tu je malé!“
Tenhle vtip Albus Severus fakt nesnášel. No a co, že zatím příliš nevyrostl. Rozhodl se bratra ignorovat a usmál se na svou pefektku a sestřenici zároveň.

„Proč ti říká Ale?“ zeptala se drobná, plavovlasá dívenka s náznakem nervózního tiku pod levým okem.
Sledoval záda prvňáka, co před ním opatrně sestupoval se schodů, jen proto, aby vzápětí málem upadl. Zastavil se, aby na chlapce před sebou nešlápl. Vysloužil si tím pár štulců od těch za sebou, co nedávali pozor a tak neviděli, co se stalo. Otočil se k nim a změřil si je zamračeným pohledem. Neměl rád, když do něj někdo strkal. Merlin ví, že si toho užil dost doma.
„Dávejte pozorrr na cestu a pojďte,“ přikázala havraspárská prefektka a vedla je dál.
„Protože se tak jmenuji,“ odpověděl nové spolužačce, která nevypadala, že by na otázku zapomněla.
„Al? To je divné jméno.“
„Albus,“ opravil.
„Albus Severus Potter?“ zatvářila se kajícně. „Promiň. Vím, kdo jsi, ale neviděla jsem tě při zařazování. Já...“ zaváhala... „...bylo mi špatně, a...“
Nemusela domluvit. Pochopil, co dořekla svým zahanbeným zrudnutím. Věděl, že každoročně se mezi prvňáky najde někdo příliš nervózní, kdo nakonec slavnostní zařazování a večeři prožije na záchodě, nebo i na ošetřovně. „Chápu,“ řekl tedy prostě. Najednou už mu nepřipadala tak otravná. Byl rád, že potkal někoho, komu bylo během zařazování ještě hůř, než jemu.
„Jméno Albus se mi ale moc nelíbí,“ pokračovala. „Mohu ti říkat Seve?“
Teď mu byla ještě sympatičtější. Jemu se jméno Albus také nelíbilo. A nejen jméno. Nelíbil se mu ani člověk, po kterém to jméno měl. Ale, jak mu doma nejednou vysvětlili, je příliš mladý a příliš nezkušený, aby to mohl pochopit. Sice se jmenoval i Severus, ale to jméno jako by bylo jen do počtu. Neznal nikoho, kdo by projevil alespoň náznak ochoty toto jméno používat. Proto teď bez rozmýšlení souhlasil. „A jak se jmenuješ ty?“
„Tina Harschmanová.“
„Dobrou noc, Tino,“ rozloučil se s ní, když odcházela k dívčím ložnicím.
„Dobrou noc, Seve.“

Bylo to zvláštní. Jakkoli celou noc téměř nezamhouřil oka, nebyl ráno Albus Severus příliš unavený. Vlastně se cítil celkem dobře. Celou noc přemýšlel o tom, proč ho Moudrý klobouk nezařadil do Zmijozelu, ale do Havraspáru. Dobře si pamatoval, co mu říkal otec, že když požádá, pošle ho tam, kam chce. Tak proč to tentokrát nevyšlo? Bude se muset někoho zeptat. Jenže koho? Nebylo mnoho lidí, se kterými by se neostýchal probírat bolesti své duše. Jistě, mohl se zeptat maminky. Ta ho vždycky pochopila. Jenže, buďme upřímní, zrovna mamince tohle říci nemohl. Věděl, že by ji moc zklamal, kdyby se dozvěděla, že nechtěl do Nebelvíru. Ale nemohl si pomoci. Představa, že by byl v koleji, kam bez problémů zapadnou lidé, jako jeho bratr, se mu zkrátka nezamlouvala. Moc si přál být ve Zmijozelu. Chápal, že to někomu může přijít zcestné, že mnoho lidí Zmijozel nenávidí. U většiny z nich tato nenávist pramenila ze strachu, o tom byl přesvědčen. Z této koleje, až na výjimky, vycházeli velmi schopní kouzelníci. Bohužel, jak se často ukázalo, schopní všechno. Na druhou stranu, když viděl, jací lidé chodí do Nebelvíru, netušil, v čem je rozdíl. Snad jen, že ve Zmijozelu se používala hlava. A ne zrovna k otloukání zdi. To mu nějak v Nebelvíru chybělo. Tak tedy Havraspár. Na jednu stranu ho těšilo, že se Moudrý klobouk domnívá, že má potenciál nutný pro studium do této koleje. Tam chodili ti nejchytřejší. Bradavická škola měla sice čtyři koleje, ale většinou se všichni tvářili, že má pouze dvě. Nebelvír a Zmijozel. Havraspár a Mrzimor pak pouze do počtu. Dokud James nenastoupil do školy, doma se o Bradavicích příliš nemluvilo. Když pak ale přinesl domů učebnice (a samozřejmě je zapomněl vzít do školy), Albus Severus si přečetl alespoň Historii Bradavic. Proto nepovažoval Havraspár za nějakou vedlejší, nepodstatnou, kolej. Její historie byla stejně slavná, jako ostatních tří. Jen... proč zrovna sem?

Chvíli před tím, než nastal čas vstávat, vstal, umyl se a oblékl. Nechtěl se potom s ostatními tlačit. Pečlivě si připravil vše, co, podle rozvrhu, dnes bude potřebovat. Hned po snídani dvě hodiny lektvarů, potom dvě hodiny obrany proti černé magii, dvě hodiny přeměňování a nakonec létání na koštěti. Na to se moc netěšil. Ne, že by na koštěti někdy létal, ale nějak dopředu věděl, že to nebude zrovna nejpříjemnější. Stačilo mu, když viděl svého otce při každoročním utkání famfrpálových veteránů. Jistě, aby mohl člověk tuto hru hrát, musí dobře létat a nebát se rány. Jenže jemu nějak unikal smysl té hry. Hlavně do sebe všichni budeme mlátit, co to jde. Nějaká zlatonka není důležitá. Ať tak či onak, létat bude. Ale famfrpálu se vyhne velkým obloukem. Jeden Potter ostatně stačí. Nepřekvapovalo ho, že James je členem nebelvírského famfrpálového družstva. Nehodlal se zapojovat. Ostatní předměty, které dnes měli mít, ho zaujaly. Zvlášť ho lákaly lektvary. Nejen proto, že věděl, jak s nimi James zápasí. Nejprve mu připadalo zvláštní, že se někdo může věnovat lektvarům, když kouzlení je mnohem rychlejší. Když se zeptal doma, odpověď byla zajímavá. Otec se projevil mírně hystericky, zatímco matka byla trochu shovívavější, a tak, zatímco otec se o lektvarech odmítl bavit úplně, matka mu řekla pár věcí. Ale jemu to nesedělo. Proč byl otec tak podrážděný a vlastně i maminka vyprávěla, že výuka v Bradavicích je strašná a James sice nadával na lektvary v tom směru, že je stejně nikdy nebude potřebovat, ale jinak byl v pohodě. Teprve časem, a to ještě z náznaků, zjistil, že došlo ke změně vyučujícího. Pokrčil nad tím rameny. Jakkoli byl v mudlovské škole spíš lepší, než průměrný, chápal, jaké to může být, když si student a vyučující vzájemně nesednou. On měl takovou chemikářku. Byla zkrátka nesnesitelná. Chápal by, kdyby její nesnesitelnost byla průvodním jevem kupříkladu geniality, ale velmi brzy zjistil, že toho ví z chemie víc, než ona. Její nesnesitelnost tak byla hlavním povahovým rysem. Jediným povahovým rysem, když se nad tím tak zamýšlel.

Když mířili na snídani, pozdravil se s několika spolužáky, se kterými se potkal již včera. Usmál se na Tinu, když mu přála dobré ráno. Nebránil se, když si u stolu sedla k němu, i když se po nich spolužáci dívali a potutelně si něco šeptali.
„Milencíííí! Milencíííí!“ ozvalo se z druhé strany stolu a ostatní se začali pochechtávat nahlas. Dobře si všiml, jak se Tina začervenala.
„Odsednu si,“ navrhl gentlemansky.
„To nemusíš,“ zabránila mu, aby se zvedl. „Jsou ještě hloupí,“ dodala s náznakem mírné nadřazenosti a pustila se do snídaně.
S tím musel souhlasit. I když, bez té nadřazenosti. Ještě si pamatoval, když se choval stejně, jako děti naproti. Pravda, bylo to asi před třemi lety, ale byl ochotný to tolerovat. Přemýšlel, jestli si Tina sedne vedle něj i při vyučování. Docela by se mu to líbilo, ale určitě by z toho byly řeči. Namazal si toust máslem a marmeládou a s chutí se do něj zakousl.
Po snídani se ozval hluk křídel a otevřenými okny do sálu vlétli opeřenci nejrůznějšího druhu. Každý v pařátech srolovaný pergamen. Poznal Buba, ale překvapilo ho, že letí k němu a ne k Jamesovi. Převzal dopis a sovičku odměnil zbytkem své snídaně. Dopis byl od maminky: „Blahopřeji k zařazení do Havraspáru, můj maličký,“ v duchu si odfrkl. Věděl, že to maminka myslí dobře, ale už mu docela vadilo, když mu někdo připomínal, že nějak pozapomněl vyrůst. „Tatínka sice překvapilo, že nejsi v Nebelvíru, ale já jsem na tebe hrdá. Dobře se uč a snaž se tam najít nějaké kamarády. Tatínek říká, že máš poslouchat Jamese, je prý starší a už ví, jak to ve škole chodí.“ Znovu se ušklíbl. Jistě, tatínek nemůže říkat nic jiného. Tolik se v Jamesovi vidí, že naprosto ignoruje, jaký ve skutečnosti je. On, Albus Severus, by o tom mohl vyprávět. Ale líbilo se mu, že maminka cítila potřebu sdělit, že to říká otec a ne ona. „Pozdravuj strýčka Nevilla. Líbám tě, máma.“

Kapitola druhá

„Tak vás vítám na první hodině lektvarů,“ řekl profesor Křiklan, když víceméně utichl řachot kotlíků a vzrušený šepot prváků z Havraspáru a Mrzimoru. Stál u katedry nepatrně v záklonu, jako by chtěl vyvážit bříško, které se, díky relativnímu pohodlí, pomalu, ale jistě, znovu objevovalo v záhybech jeho oblečení. „Lektvary jsou úžasně zábavné a jen co se naučíte několik málo základních postupů, budete si to myslet také, za to vám ručím,“ pokračoval způsobem, který Alba Severa celkem překvapil. „Jako první si připravíme Chechtavý dryák. Je to jeden z nejsnazších lektvarů a krásně si na něm nacvičíte různé druhy krájení, sekání, lístkování, protože to všechno je pro jeho výrobu velmi důležité. Kdo z vás mi řekne, jak se takový lektvar připravuje?“ Po této naprosto snadné otázce se, k velkému překvapení Alba Severa, v učebně rozhostilo naprosté ticho. Opatrně se rozhlédl po třídě. Překvapilo ho, že se nikdo nehlásil. Přitom Chechtavý dryák byl podrobně popsán už v předmluvě učebnice, snad proto, aby navnadil nové studenty. Profesor Křiklan vypadal trochu zklamaně. „Ty, ano?“ zamířil k jeho lavici. „Jakpak ti říkají?“
„Albus Severus Potter,“ řekl vážně. Profesor se na okamžik zarazil, ale opravdu jen na kratičký okamžik. „Dobře, Albe. Mohl bys mi říci, jak se připraví Chechtavý dryák?“
Přikývl. „Základem jsou listy a kořen withánie opojné. Nejprve se kořen mladé rostliny rozpůlí a vloží do obyčejného mléka. Zahřívá se a když začne pouštět bílé obláčky, začnou se krájet největší listy. Když jsou nakrájeny na proužky široké dva centimetry, prudce se mléko s kořenem promíchá proti směru hodinových ručiček a připravené proužky listů se vhodí do víru, který se rychlým mícháním vytvoří. Potom...“
„Výborně, mladý muži!“ rozzářil se Křiklan. „Udělal jsi mi velkou radost. Tak, přátelé,“ obrátil se ke zbytku učebny, „pusťte se do svého prvního lektvaru, postup máte na tabuli. Kdo bude úspěšný, může si na konci hodiny svůj lektvar odnést. Vezměte si přísady ze skříně a honem do toho!“

Po obědě zašel Albus Severus do sovince. Měl v úmyslu poslat mamince dopis, ale poněkud se zasekl na ochozu. Zadíval se k Zakázanému lesu. Rysy v jeho tváři se uvolnily a chlapcovy oči počaly vykazovat známky zasnění. Představoval si, že někde uprostřed tohohle lesa je jistě nějaká tajná mýtina, kde roste jen to nejvzácnější býlí. Lektvary s Křiklanem sice nebyly úplně přesně to, co očekával, ale vůbec mu nepřipadaly těžké, nebo snad nepochopitelné. To se prostě jen všelijak krájí, loupe, strouhá, vaří, máčí, míchá hůlkou a nebo kouzlem, ale co se s nimi potom dá dělat...Jako třeba nechat srůst kosti, polámané pádem z koštěte. Ano, právě kostirost měli doma v hojné míře, protože otec byl stále aktivním hráčem famfrpálu. Při této vzpomínce si tak trochu nechápavě Albus Severus pokýval hlavou. Opravdu nechápal, co je na té hře tak zábavného. Navíc dnes při první dvouhodinovce létání mu musela madam Hoochová trochu pomoci, protože co si budeme povídat, školní košťata jsou holt školní košťata. Mohl mít sice své, ale nechtěl ho. Nevyužil by ho. Zato mu otec na matčinu přímluvu koupil tu krásnou sadu křišťálových baněk a skleniček právě na lektvary, předmět, na který se asi těšil nejvíc. Snil, že pokud bude někdy v něčem lepší než James, začne právě s lektvary a nakonec bude úplně nejlepší. Tak.
Byl ale vyrušen, a to ne zrovna příjemně.
Než se nadál, válel se v sovím trusu uvnitř sovince, kam ho neurvale strčil jeho bratr.
„Kdopak to tu slídí?“ uštěpačně pronesl James a otočil se na partu nebelvírských, co se za ním táhli.
Albus Severus se zamračil, postavil se a pokoušel se očistit si hábit.
„To je přece Albíííí, náš maličký Albííííí,“ protahoval James a chechtal se. Povzbuzen svými spolužáky pokračoval:
„Zklamal jsi mě bráško, myslel jsem, že jsi statečný a budeš s námi na koleji, ale ty jsi jen zbabělec. Obyčejný Havraspár. Kolej na nic,“ pořád James šil do bratra.
Albus Severus se rozhlédl a usoudil, že moudřejší ustoupí a s rázností, kterou by James u něj nečekal, se prodral hloučkem tlemících se kluků a hned jak zašel za roh, dal se do běhu. Po chvilce zjistil, že za ním nikdo neběží, ale také si vzpomněl, že neposlal ten dopis.
Naštvalo ho to. Blbej James.
Jak tak naštvaně metelil po chodbě, málem porazil blonďatého chlapce.
„Dávej pozor kam šlapeš!“ Chytli se navzájem a snadněji tak srovnali rovnováhu.
„To jsi ty?!“ obě věty zazněly z úst obou chlapců současně.
Blonďák se lehce pousmál a podal tmavovlasému chlapci ruku.
„Scorpius Malfoy,“ představil se.
„Albus Severus Potter,“ potřásl si s ním Albus Severus rukou a dodal: „...ale jméno Albus nemám moc rád.“
„Tedy mě těší, Severe,“ kývl Scorpius.
Původně se nechtěl bavit s někým, kdo se jmenuje Potter, ale tenhle byl nějak jiný. Vlastně se Scorpiovi docela zamlouval.
„Teď mě omluv, mám nějakou neodkladnou záležitost,“ Scorpius mluvil spíš jako dospělý, než jako jedenáctiletý kluk. Albus Severus tedy ustoupil z cesty a ve stejném tónu, který se mu ihned začal zamlouvat, řekl: „Jistě, rád jsem tě poznal.“
Scorpius kývl, že on také a chlapci se rozešli každý po svém.

„Já jsem z pana Pottera úplně nadšený,“ rozplýval se profesor Křiklan u jídla. „Má cit pro lektvary, jako jediný byl schopen mi zodpovědět všechny otázky na dnešní hodině. Jestli bude pokračovat tímto směrem, bude z něj vynikající mistr lektvarů,“ nabral si ještě opékaných brambor a pokračoval, téměř s plnou pusou, ve svém chvalozpěvu. Nakonec to byla profesorka Crocco, kdo ho přerušil.
„Pokud si dobře pamatuji, ostatně, není to tak dávno, jste se zmiňoval o antitalentu pana Pottera.“
Chvíli zíral s pusou dokořán. „Ach tak,“ pochopil najednou a začal se téměř pochechtávat. „Ale já nemyslel Jamese Pottera, toho talentovaného chytače. Když mluvím o lektvarech, tak vždycky jen o Albu Severu Potterovi,“ vysvětloval.
„Připouštím, že pan Potter mladší spíše odpovídá představě dobrého studenta naší školy, než jeho starší bratr. Ale dejme mu čas,“ soudila ředitelka školy, „třeba v něm nakonec přece jen převáží otcovy geny a bude stejný, jako James. Ostatně, není to první Potter, se kterým máme tu čest.“
Z výrazu Křiklanovy tváře bylo zřejmé, že se svou nadřízenou nesouhlasí, ale pečené kuřecí stehýnko bylo lákavější, než nikam nevedoucí diskuse s Minervou McGonagallovou.
Ostatně, Minerva McGonagallová nebyla zrovna dvakrát přístupna jakékoli diskusi. Neunikl jí brambor letící od nebelvírského stolu, který jen zásluhou jejího nonverbálního zaklínání nepřistál panu Potterovi mladšímu na zádech. Nespokojeně se podívala na původce celé akce a dala si záležet, aby si James Potter její nespokojenosti skutečně všiml. Jenže jí neuniklo, ani když chvíli poté Albus Severus vstal od stolu, vážně pokývl panu Malfoyovi u vedlejšího stolu a klidným krokem opustil Velkou síň.

*****

„A to je všechno, co vás trápí, drahá Minervo?“ zeptal se Albus Brumbál ze svého obrazu a zachroupal bonbon. „Sourozenci Potterovi se pošťuchují a můj úžasný jmenovec se přátelí s dědicem Malfoyova domu?“
Dívala se na obraz s přísně sevřenými rty. „To není všechno. Na druhém konci zakázaného lesa chtějí mudlové postavit jadernou elektrárnu. Nevím co to je, ale jistě nic dobrého..."
Zamračeně pokýval hlavou.

*****

„Mami, kdy už přijde tatínek?“ dožadovala se Lilly.
Ginny právě ukládala svou nejmladší ratolest do postýlky.
„Nevím zlatíčko, ale hned jak přijde, pošlu ho za tebou, aby ti dal pusu na dobrou noc. Ano?“
upravovala Ginny holčičce přikrývku.
„Dobře. Maminko?“ ještě se malá posadila.
„Copak?“ dostalo se jí mateřského pohlazení.
„Kdy pojedu do Bradavic já?“
Ginny si povzdechla a usmála se.
„Ještě si chvilku počkáš. Ale neboj se, dočkáš se. A teď už dobrou noc.“
Ginny ještě dcerku políbila na čelo a odešla z pokoje.
V kuchyni se podívala na hodiny. Ukazovaly, že James a Albus Severus jsou ve škole, Lilly doma, to by souhlasilo. A Harry že je na cestě domů.
Dala tedy na plotnu ohřát jídlo. Při tom si vzpomněla na Alba Severa. Usmála se. Její maličký je v Havraspáru. Věděla, že je jiný než jeho bratr a byla i přesvědčena, že pro Alba Severa Nebelvír není to pravé místo. On byl o tolik víc přemýšlivý a zvídavý, než James. Vždycky si rozmyslel, než něco udělá, vždycky se jí ptal, co by, kdyby...
Do rozjímámí o dětech práskly dveře a ozval se zvučný hlas:
„Ginnýýý, jsem doma a mám děééésnej hlad,“ poslední slova už zanikaly v manželském políbení na uvítanou.
„Harry, nekřič přece, vždyť jsem dala před chvilkou Lilly spát,“ se smíchem se od něj Ginny odtahovala. „Čekala na tebe, že jí dáš pusu,“ drobet vyčítavě dodala a šla Harrymu nandat večeři.
„No...já...práce...taky Ron chtěl...,“ vymlouval se Harry.
„Nech toho a raději pojď jíst, budeš to mít studené a kdo to má pořád ohřívat,“ v tu chvíli byla Ginny opravdu hodně podobná své matce.
Harry rychle a tiše došel dát dcerce políbení na dobrou noc, bez dalších poznámek prostřel stůl k večeři, spolu s Ginny beze slova povečeřeli a rozpovídali se až v posteli.
„Ty, Ginny, neštve tě, že Albí není v Nebelvíru?,“ neohrabaně opatrně se Harry zeptal své ženy.
„A víš, že ani ne? Harry, Albus Severus je dost chytrý na to, aby byl přijat v Havraspáru. Vzpomeň si, jakou charakteristiku tahle kolej má,“ zastala se Ginny syna.
„No jo...Stejně bych byl raději, kdyby byl spolu s Jamesem,“ zabručel Harry nespokojeně.
„Harry!“ okřikla ho Ginny, „Měl bys být hrdý na oba své syny. Nejen famfrpálem se dá zabavit. A vůbec. Už mám těch tvých pozdních příchodů taky plný zuby. Přece víš, že Lilly na tebe pokaždé čeká a ty jdeš raději s mým bratrem hrát famfrpál, místo toho, abys třeba taky jednou uviděl na vlastní oči projev kouzelných schopností našich dětí.“
Jak se Ginny rozjela, Harry věděl, že bude nejlépe neodporovat.
„Když James poprvé proměnil jablko na zlatonku, byl jsi na zápase. Když Albus Severus svým prvním kouzlem zabránil Lillyně pádu ze schodů, byl jsi s bystrozory na nějakém hloupém večírku. Takhle propásneš i Lillyino první kouzlení.“
Harry se nehádal. Věděl, že Ginny má docela pravdu, až na to, že tehdy ten zápas byl fakt hrozně důležitej, přece šlo o postup v lize a večírek s bystrozory nebyl obyčejný večírek, ale v podstatě vzpomínka na Alastora Moodyho...Ale stejně raději nic nenamítal. Místo toho Ginny objal, přitáhl si ji k sobě a políbil.
„Tak už se na mě nezlob...“

*****

„Albe,“ zastavil Křiklan Alba Severa, když, s batohem přes jedno rameno, šel za ostatními ke dveřím učebny lektvarů.
„Pane?“ otočil se. Trochu ho to zdržení mrzelo. Domlouvali se s Tinou, že půjdou navštívit Hagrida. Chtěl jim ukázat právě vylíhnuté mládě třeštíka ohnivého. No nic, bude to muset počkat.
„Mohl bys mi pomoci?“ zeptal se a gestem ho zval do své pracovny.
„Jistě,“ odpověděl ještě o trochu nespokojeněji. To zase určitě potřebuje profesor Křiklan vydrhnout kotlíky.
Dveře do pracovny se zavřely. Nerozhodně zůstal stát na prahu, zatímco Křiklan se přehraboval v lejstrech na stole. „Tady, tady to je,“ zvolal nakonec vítězně a namířil si to k Albu Severovi s pergamenem v ruce.
„Pane?“
„Madam Pommefreyová mě požádala, abych pro ni připravil pár lektvarů, už jí na ošetřovně došly. Zrovna teď se mi to ale vůbec nehodí. Mám spoustu práce na své disertační práci na téma Rozdíl mezi kletbou imperius a lektvarem myslevodným...“
„Lektvar myslevodný?“ ožil Albus Severus.
„Ano?“ zatvářil se zvědavě. Zvídavě.
Zabral se do hovoru. Dokonce nechal batoh s učebnicemi a pergameny sklouznout z ramene na kamennou podlahu. „Já jen, že existuje celá monografie, která pojednává o ovládajících lektvarech...“
„Tak? Poslyš, nechtěl bys přijít na čaj? Mohli bychom to probrat...“
„Rád,“ přikývl, raději několikrát. Jenže potom si zase vzpomněl, že měl být už dávno u Hagrida a nadšení ho přešlo. „Pane profesore, mohu se zeptat, s čím potřebujete pomoci?“ pobídl ho správným směrem, když to nevypadalo, že se vrátí k původnímu tématu. „Potřebujete pomoci s přípravou lektvarů pro ošetřovnu?“ navrhl.
„Ve skutečnosti bych byl rád, kdyby ses jich ujal sám,“ překvapil ho Křiklan. „Je to jen pár základních lektvarů, ostatní si Poppy objednává od sv. Munga.“
Tady se Albus Severus zarazil hned dvakrát. Jednak nad tím, že ho Křiklan pověřil přípravou lektvarů pro ošetřovnu, tedy pro všechny ve škole, ale především nad tím, že si školní ošetřovna objednává lektvary jinde. Dosud nepoznaná hrdost se v něm vzedmula takovou silou, že v pracovně popraskalo pár starých zkumavek. Křiklan to s přehledem ignoroval, nebo si, to spíš, nevšiml. Vehementně mu totiž strkal před oči žádost ošetřovatelky. Tak si mohl Albus Severus klidně přečíst, že madam Pommefreyová si žádá dva galony kostirostu (zřejmě s blížícím se školním zápasem ve famfrpálu), po dvou pintách lektvaru proti kouzelnické chřipce a vánočního lektvaru a barel lektvaru proti kocovině. Proti kocovině? Barel!!! „Ehm...“ odkašlal si Křiklan, „...to je pro mě.“
„Aha, ale já jsem tyhle lektvary neměl ještě možnost zkoušet uvařit? Vždyť jsem prvák!?“ namítl Albus Severus.
„Vždyť jsou t ty nejjednodušší, co můžou být. Vlastně jen podle receptu přidáváte přísady. Víte, pane Pottere, je to jak když vaříte polévku. Jen vroucí voda a postupně vhazované přísady. To jistě zvládnete. Zcela určitě alespoň lektvar proti kouzelnické chřipce,“ s úsměvem profesor Křiklan dmávl Albího námitky a přitom už zase šmejdil po pracovně. „Půjč si klidně mou laboratoř. Tady je rozpis a směle do toho, mladíku. Poppy si stejně lektvary kontroluje dřív, než je použije. Já věřím, že se s tím nějak popereš.
„Pane profesore...“
„Co ještě?“ začal být roztržitý, téměř nervózní.
„Mohu vzkázat Hagridovi, že za ním nepřijdu?“
„Jistě,“ mávl rukou. „A běž už.“

„Madam Pommfreyová, madam Pommfreyová,“ volal Albus Severus, když se blížil k ošetřovně a viděl ošetřovatelku odcházet.
„Ano? Něco mi neseš?“ zeptala se, když přišla blíž a viděla něklik nádob, které spěšně levitovaly za chlapcem.
„Profesor Křiklan vám posílá lektvar proti kouzelnické chřipce,“ zalhal, ani se nezačervenal.
Zvláštně, skoro pátravě si ho prohlédla. „To si pospíšil, jindy mu to trvá dost dlouho.“ Na její pokyn se nádoby s lektvarem usadily na zem. Jednu z nich opatrně otevřela a přičichla. Zřejmě jí něco nesedělo. Rozhlédla se a z nedostatku jiných příležitostí se spokojila s pochodní zaraženou do škvíry mezi kameny pár kroků od ní. Přeměnila ji v naběračku a jala se ochutnávat. Albus Severus ji sledoval se zatajeným dechem. „Lžeš,“ konstatovala nakonec klidně a znovu si ho pátravě prohlížela.
„Ale...“
„Poznám lektvary od profesora Křiklana. On se s tímto lektvarem,“ poklepala naběračkou na hranu nádoby, „v životě nepotkal. Dělal jsi ho ty?“
Nezmohl se na víc, než na němé přikývnutí. Zřejmě něco nevyšlo. V duchu si přehrával každý svůj pohyb, každé hnutí hůlky, viděl před sebou všechny ingredience. Co se stalo?
„Tak pojď,“ vybídla ho. Proč mu to znělo jako nešťastný povzdech. Tiše ji následoval. Jen doufal, že to nikde nebude vyprávět, aby se mu ostatní nesmáli.
Zůstal stát u nešťastných nádob, zatímco ošetřovatelka zmizela kdesi za paravánem. Brzy se však vrátila s nějakým pergamenem. „Mohl by ses, prosím, naučit všechny tyto lektvary? Byla jsem zvyklá mít prvotřídní lektvary a špatně si teď zvykám na ty obyčejné od sv.Munga.“
Albus Severus nemohl skrýt své překvapení. No, to tu musí výuka lektvarů vypadat, když zrovna ten jeho a ještě ke všemu takový, který ještě nikdy nedělal, madam Pommfreyová uznala za vysoce kvalitní. Letmo s vzpomněl na poznámky rozsáhlého příbuzenstva ze strany matky, ohledně výuky lektvarů let dávn minulých. Bude se muset zeptat profesora Křiklana, jak dlouho učílektvary a kdo je učil před ním...

*****

Albus Severus utíkal, seč mu dech a nohy stačily. Pitomý James! Jen díky tomu, že uklouzl, ho nezasáhla další Jamesova zesměšňující kletba. Zvláštní. Jeho bratr evidentně není hloupý, když dokáže vymýšlet nová kouzla. Jen kdyby ta kouzla také k něčemu byla. Tedy, ještě k něčemu jinému, než k zesměšňování a ponižování Alba Severa. Čím hlouběji do sklepení utíkal, tím byly chodby užší. Sakra, kdyby si lépe zapamatoval mapu hradu... Doběhl na další roh a ukryl se za ním. Třeba James se svou partou proběhne kolem. Hloupý je na to dost. A než zjistí, že mu mladší bratr zmizel, bude času dost najít jiný východ ze sklepení. Přitiskl se do nejzazšího rohu, který poněkud vyčníval do chodby. James i ostatní skutečně proběhli kolem, nikoho nenapadlo podívat se do stínu kdesi v rohu. „Pitomej Jamesi,“ mručel si pod fousy. „Jednou to bude naopak a ty budeš utíkat přede mnou. Blín ti nastrouhám do večeře...“ a tak by to ještě pokračovalo. Ovšem stalo se něco, co Albu Severovi v jeho tiše pronášených kletbách zabránilo. Kámen, o který se dosud opíral, najednou povolil. Dřív, než se nadál, než stačil byť jen vykřiknout, část podlahy, na které stál, se dala do pohybu a v zápětí jej otočila do vnitřku zdi.
Všude bylo ticho. Slyšel jen zvuk svého tlukoucího srdce a zrychleného dechu. Byla tma, že neviděl ani na ruku, když si ji natáhl před obličej. Ani když ji přiblížil téměř na dotek. „Lumos,“ zašeptal, když vytáhl hůlku. Tentokrát si dával dobrý pozor a hůlku vytahoval normálně, jak se to učili na kouzelných formulích. Kdyby mu náhodou upadla, byl by ztracen. Když se špička hůlky rozsvítila, dusivá tma se poněkud rozestoupila.

Kapitola třetí

Albus Severus se otáčel pomalu dokola, aby si lépe mohl prohlédnout místo, kde se ocitl. Přitom zjistil, že se zeď opět uzavřela a tedy je tam uvězněn.
„Sakra!“ ulevil si.
Všiml si nějakého obrysu na stěně. Přistoupil blíže, aby si mohl lépe posvítit. Usmál se, našel starou louč. Jak bylo to oheň zapalující kouzlo?
Incendio!“ mávl předpisově hůlkou a louč vzplanula. Nános prachu a pavučin způsobil krátkodobé začouzení a prskání, ale netrvalo dlouho a jasný plamen louče osvítil část místa, kde se právě Albus Severus nacházel.
Vypadalo to jako nějaké dávno nepoužívané skladiště. I když Albus Severus nemohl vidět dokonale celou místnost, došlo mu, že tu zřejmě kdysi kdosi uchovával nejspíš lektvary, protože regál s několika zaprášenými lahvičkami tomu zcela jistě nasvědčoval.
Místnost se asi v polovině rozšiřovala do dvou výklenků. Albus Seveus sundal louč ze zdi a nahlížel dál do místnosti.
Hm, tamhle je nějaké haraburdí, támhle pavučina ode zdi ke zdi, no, tak tam tedy nepoleze. Ten kout vypadá příliš tmavě a nezajímavě a stejně tam beztak zeď končí.Ovšem ta hromada čehosi vypadá docela zajímavě. Přistoupil s loučí blíže. Nějaké spisy, knihy, pergameny, ale proč jsou tady? Proč nejsou v knihovně?
Albus Severus se zachmuřil. Neměl rád takovéhle zacházení s knihami a dokumenty. Své knihy měl vždycky v naprostém pořádku ve své knihovničce, seřazené podle tématu a autora.
Vzal vrchní knihu do ruky, odfoukl prach. Kniha byla vázaná v nějaké jemné kůži, ovšem titulek byl zanesen plísní tak, že nebyl čitelný. Albus Severus knihu s povzdechem odložil. Bude se muset podívat, jestli nemá v učebnici s kouzelnými formulemi restaurační kouzlo.
Pak přistoupil k regálu s lahvičkami, upevnil louč do držáku vedle něj a vzal jednu do ruky. Byla tak moc zaprášená, že nebylo ani trochu možné přečíst nápis na zašlé cedulce. Uzávěr byl zalit voskem, což pouze podnítilo chlapcovu zvědavost a tak vosk nehtem opatrně oškrábal a zkusil pootočit uzávěrem. Nešlo to. Prsty už měl pěkně zkřehlé. Nebylo tam žádné teplo. Albus Severus lahvičku opatně postavil na místo, pořádně si dýchl do dlaní a chvilku třel ruce o sebe. Pak vzal lahvičku znova a zopakoval pokus o otevření. Po pár pokusech uzávěr povolil. Albus Severus jej oparně odšrouboval a pamětliv toho, že k neznámým lektvarům se nečichá přímo, nasál opatrně trochu pachu z takové dálky, jakou považoval za bezpečnou. Hm, slabý odér přemýšlivce a ropušího slizu. Tuhle kombinaci neznal. Možná by to chtělo prozkoumat. Na to by ale potřeboval svůj kotlík. Příště si ho přinese. Příště...No jo, ale to by se odsud musel také dostat ven.
Jenže jak?
Nepropadal panice, nějak si byl logicky jist, že když se dostal tam, musí se dostat i ven.
Co dělal, než sem propadl?
Utíkal, vlastně ne, takticky ustupoval před bandou z Nebelvíru pod vedením jeho drahého bratra. A také mu sebrali esej, co zrovna dopsal v knihovně. Bude ji muset udělat znova...Právě se vracel na svou kolej, když ho překvapili, podrazili mu nohy, naházeli pár štípancových kleteb a sebrali a zničili úkol. Kdyby se alespoň omezili na úkol. Tim, jeden z Jamesovi party, mu s náramným gustem zlomil brk, který používal ke psaní. James, snad aby se nenechal kamarádem zahanbit, roztrhl učebnici lektvarů. To jim jen tak neprojde.
Albus Severus znovu spravedlivě rozhořčen polohlasně zasyčel:
„Jamesi Pottere, já ti fakt ten blín nastrouhám do večeře.“
A zeď otevřela cestu ven..
Chlapec překvapeně hvízdl.Aha! Blín!

Albus Severus kráčel po chodbě a přemýšlel, co udělá se svým objevem. Mohl by to třeba říct Tině? Nesmysl. Sice Tina je kamarádka, ale holky neumí držet tajemství.
A nebo že by Scorpiovi? Hm, asi by neshledával vhodným, chodit se schovávat do sklepení.
No nic, -Albus Severu se lehce pousmál. Ano, bude to jen jeho skrýš.
Ale čí jen to byl nápad...Heslo „blín“

Zastavil se u dveří do své koleje.
„Kdo za to může?“ ozvala se otázka.
Albus Severus lehce zakroutil hlavou. Divil se, že tak jednoduché zabezpečení jejich koleje je tolik spolehlivé a odpověděl:
„Myšlenka.“
„Hezky řečeno,“ zaznělo a dveře se otevřely.
„Seve, kdes byl? Všude jsem tě hledala,“ hned jak vstoupil, vrhla se na něj Tina. Přítomní havraspárští se zasmály tomu výjevu. Albus Severus mírně od Tiny ustoupil.
„Zapomněl jsem se v knihovně, proto nemusíš dělat povyk,“ hlas zazněl suše, ale v očích mu zahrály jiskřičky smíchu.
Tina se taky usmála. Ano. Její kamarád nebyl zrovna příznivcem emocionálních projevů na veřejnosti. Ne, že by je neměl rád. Neměl rád pouze posměšky, které tyto jevy provázely.
„Jsem unavený, jdu si odpočinout. Uvidíme se na večeři,“ kývl na Tinu a odcházel směrem k chlapeckým ložnicím.
Tina jen pokrčila rameny. Sev je prostě takový. Už se znají skoro čtyři měsíce a nepojilo je jen vzájemné přátelství, ale i schopnost respektovat momentální nálady jednoho či druhého.
Tina se tedy zase posadila ke stolku a pokračovala v četbě o použití semínek létavice ostrolisté. Tentokrát se už soustředila mnohem lépe, protože už nemusela mít starost o svého kamaráda, který teď jistě stejně neodpočíval. Stihla ho natolik poznat, že jí bylo jasné, že se na esej na lektvary na zítřek nevykašle a také, že ho nebude chtít od ní opsat.

Zvuk sovích křídel zaplnil Velký sál a před mnoha studenty přistály dopisy a balíčky. Albus Severus byl tentokrát výjimkou. Na jednu stranu ho to dost těšilo, příliš časté dopisy z domova byly dalším důvodem pro výsměch Jamese, který dopis dostával stejně často, ale nikoho nenapadlo se mu kvůli tomu smát. Na druhou stranu ho to celkem mrzelo. Rád a pravidelně si s maminkou dopisoval, měla pochopení pro jeho situaci. Prvně byl na delší dobu z domu a tak se ho snažila potěšit. Pravda, nemusela by přitom připomínat takové věci, jako byl jeho Teddy. Tedy, ne jejich Teddy, ale jeho Teddy. No dobrá, ne Teddy Lupin, ale plyšový medvídek Teddy. Kdykoli, co Albus Severus pamatoval, tady byl Teddy pro něj. Když mu bylo smutno, když byl nemocný. Přitom to byla obyčejná mudlovská hračka. Kdysi ji dostal od tety Miony a maminka mu upletla svetr s velkým T uprostřed. V této chvíli byl Teddy ukryt pod polštářem a navíc opatřem zastíracím kouzlem. Nepřežil by, kdyby se někdo o jeho medvídku dozvěděl. James, na štěstí, o existenci plyšového medvídka nevěděl. Pak by mu také maminka konečně mohla přestat říkat „maličký“. Ano, myslela to dobře a Albus Severus věděl, že mu tak bude říkat i až mu bude padesát, ale pořád se ho dotýkalo, že se mu nedařilo trochu víc vyrůst. Zvlášť, když zaslechl otce, kterak prohlásil, že takhle malý kluk se nehodí ani za chytače. Jistě, pouze konstatoval fakt. Nemínil to jako urážku. Navíc, při přístupu Alba Severa k famfrpálu, že... Nicméně i tak se ho to dotklo. A pak by se také nemusela pokaždé ptát na Tinu. Albus Severus si už skoro vyčítal, že se o ní znímil, když se maminka ptala na spolužáky a zda už si našel nějaké kamarády. Ještěže měl dost rozumu a nezmiňoval se o Scorpiovi. Soudě podle toho, co říkala Rose, by maminku asi moc nepotěšilo, kdyby se dozvěděla, že se se Scorpiem kamarádí a jeho společnost shledává příjemnější, než společnost vlastního bratra. Co na tom, že je to Malfoy a že ostatní mu to z nepochopitelných důvodů otloukají o hlavu. Skoro tak často, jako jemu to, že je Potter. To mu skutečně vadilo. Tedy, ne že by měl něco proti svému otci, ale mrzelo ho, že ho nikdo nebere takového, jaký je. To je celý Potter, jako by mu z oka vypadl. Tak tuhle větu už upřímně nenáviděl.
Najednou měl pocit, že ho někdo upřeně sleduje. Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s pohledem Scorpiovým. Zdálo se mu to, nebo ty zvláštně šedé oči na okamžik uhnuly? To se mu muselo zdát, protože zaprvé, Scorpius nikdy pohledem neuhýbal a zadruhé, ten pocit trval jen kratičký okamžik. Svým způsobem krásnou tváří dědice Malfoyova domu přelétl stín úsměvu. Albus Severus pozvedl obočí. Dojedl snídani a po chvíli odešel. Zamířil do knihovny. Tak nějak si se Scorpiem zvykli scházet se právě v knihovně. Vzhledem k přístupu ostatních studentů k učení si mohli být jisti, že je tam nikdo nebude obtěžovat.
Nemýlil se. Scorpius přišel do knihovny o pár minut později. Pokývli si hlavou na pozdrav a posadili se ke stolu proti sobě. „Všiml jsem si, že ti dnes nepřišla pošta,“ začal klidně Scorpius. „Stalo se něco?“ projevil zdvořile zájem.
Albus Severus, místo aby zavrtěl hlavou, jako donedávna, pouze naznačil toto gesto. Tak moc se snažil napodobit úžasný Scorpiův styl. „Nemyslím. Je to svým způsobem úleva.“
„To znám,“ připustil Scorpius. „Rodiče mi píší každý den a už mne to poněkud zmáhá.“
Albus Severus pokýval hlavou. „Všiml jsem si, že jsi dostal dopis i dnes. Jsi jediný student, který dostává dopisy častěji, než já. To je povzbudivé.“
„V dnešním dopise mi otec přikazuje ukončit naše vztahy,“ řekl něco vlastně ne až tak překvapivého.
Albus Severus si prohlížel téměř nehybnou tvář svého spolužáka. Ve chvílích, jako byla tato, si dobře všímal, že se nedokáže ještě úplně ovládat. Ale Albus Severus to neviděl jako selhání. Časem to bude lepší. I on se snažil. S bratrem se nesnažil diskutovat, jen hrdým mlčením přecházel jeho hlouposti. Vyhýbal se hrubým výrazům tolik charakteristickým pro jeho vrstevníky. Nekřičel, nevýskal, ani když byl zabrán do nějaké hry. Hrám se Albus Severus nevyhýbal, ale stavěl se k nim jinak, než ostatní ve škole. Věděl proto, jak je takové neustálé ovládání obtížné. Doufal, že mu to časem přejde do krve. Jak už řečeno, ve skutečnosti ho nepřekvapilo, že Scorpiův otec nesouhlasí s tím, že se spolu baví. Byl přesvědčen, že kdyby jeho otec věděl, že se baví se Scorpiem, rovněž by s tím nesouhlasil. „Tedy?“ pobídl Scorpia, když to nevypadalo, že chlapec bude pokračovat.
Scorpius se ještě víc narovnal. „Nemyslím si, že by měl určovat, s kým se bavím. Sám rozhodnu,“ na okamžik se zamyslel. „Navíc, můj děda nahlíží na naše občasné diskuse příznivě.“
Albus Severus mlčel. Zvažoval uslyšené. Věděl, co pro Scorpia názor jeho dědy, potažmo celý děda, znamená. Sice nabýval dojmu, že si ho Scorpius trochu glorifikuje, ale to chápal. On by si také chtěl někoho glorifikovat. Například svého druhého jmenovce, kdyby o něm věděl alespoň něco.
„Říkám ti to pro případ, že by můj otec cítil potřebu ti to sdělit osobně.“
„Abych byl na to připraven,“ zamyšleně podotkl Albus Severus. Věděl, co za těmi slovy je a byl rád. Scorpius se s ním chce kamarádit, i když to halí za všechna ta dospělácká slova a gesta. Albus Severus to tak hodlal brát. „Předpokládám, že až se to dozví můj otec, bude reagovat obdobně.“
Scorpius přikývl. „Jsme tedy domluveni.“
„Ano,“ potvrdil Albus Severus.
Zvedl se ze židle. „Teď mě omluv, za chvíli začíná přeměňování. Slíbil jsem profesoru Krolenu, že mu pomohu připravit nějaké předměty na hodinu.“

Albus Severus byl tolik zamyšlen, že po pokynu profesora Longbottoma, aby přesadili svou první mandragoru, se pustil do přesazování ostatních a skončil teprve tehdy, když neměl co přesazovat. Od chvíle, kdy začal tak nějak uvažovat, zaráželo ho, proč má dvě jména, když mu každý používá pouze jedno. Rodiče mu nikdy nijak obsáhle nevyprávěli o tajemném Severovi, jehož jméno nosil. Pouze když odjížděl do Bradavic, řekl mu otec, že má jméno po dvou ředitelích školy. Brzy v Bradavicích zjistil, že ředitel školy Severus Snape kdysi přednášel lektvary a byl ředitelem Zmijozelu. O to víc ho mrzelo, že ho moudrý klobouk poslal do Havraspáru. Ještě si to s ním hodlal vyříkat. Ovšem tím jeho vědomosti v tomto směru končily. Hledal ve školní knihovně, prohledal všechny rodové knihy, ale evidentně žádný kouzelnický rod Snapeů neexistoval. Předpokládal, když už to jméno dostal, že to byl nějak významný člověk. Pročetl tedy zprávy o poslední válce. Nemohl si pomoci, ale tam žádný Severus Snape, nebo jiný Severus, nevystupoval. Pouze Albus Brumbál a jeho věrní. Protože si dobře všiml, jak jsou všichni z toho jména rozpačití, nechtěl se ptát. Když se teď před začátkem vyučování Scorpius zmínil o svém dědovi, napadlo ho, že by mohl Severa Snapea znát. Mohli být dokonce přátele. Třeba jako oni dva se Scorpiem. Konečně by našel někoho, kdo by mu řekl víc. Mělo to tedy dva háčky. Zaprvé, pokud se skutečně znali a zadruhé, pokud se někdy setká se Scorpiovým dědem. No a zatřetí také. Jestli vůbec bude mít náladu něco říkat. U těch Malfoyů člověk nikdy neví.

„Co tu děláš?“ zaslechl klidný, hluboký hlas, doprovázený pravidelným ťukotem kopýtek. Vzhlédl a usmál se na profesora astrologie.
„Vracím se ze školního trestu. Leštil jsem školní trofeje,“ odpověděl podle pravdy.
Kentaur se rozhlédl. Chodba byla tichá, ostatně, bylo by spíš podezřelé, kdyby tu někdo byl. I tenhle človíček už měl dávno spát. „Dnes je jasná noc, hvězdy jsou připraveny se s námi podělit o svůj svit. Chceš se připojit, synu chlapce, který se stal hrdinou?“
Tak tuhle větu už nenáviděl taky. Na druhou stranu, pokud se mu doteď už klížily oči a toužil upadnout do své postele, teď byl vzhůru, jako snad ještě nikdy. Kolikrát se vám v životě poštěstí, aby vás kentaur vzal s sebou, když jde číst z hvězd? „Smím?“ špitl, téměř s posvátnou bázní.
„Jistě,“ zaťukal v jakémsi pouze jemu známém rytmu kopýtky profesor.
Vyšli spolu před hrad a pak ještě dál, aby nebyli oslněni světlem tu a tam probleskujícím z oken školy. Firenze zamyšleně hleděl ke hvězdám, Albus Severus následoval jeho příkladu.
„Proč sis nepřál být zařazen do Nebelvíru?“ překvapil chlapce. Než se Albus Severus vzmohl na nějakou výmluvu, pokračoval. „Kdyby sis přál být v Nebelvíru, moudrý klobouk by tě tam poslal. Místo toho jsi v Havraspáru. Povíš mi, proč?“ Neznělo to jako příkaz. Spíš taková výzva ke zpovědi.
„Nechtěl jsem být v koleji, do které bez problémů zapadne někdo, jako je můj bratr,“ odpověděl tedy podle pravdy. „Chci něco dokázat. Chci být dobrý v tom, co budu dělat. Pokud stačí dobře létat na koštěti, být hezký, vtipný a oblíbený, tak taková kolej není pro mě.“
„Možná,“ usoudil Firenze.
„Profesore,“ ostýchavě se dotkl jeho ramene, aby na sebe upozornil. Zdálo se mu totiž, že se Firenze podezřele ponořil do sledování oblohy.
„Ano, chlapče?“
„Vy jste znal toho Severa Snapea?“
Chvíli bylo ticho. „Dnes jsou hvězdy opravdu velmi výmluvné.“
Nenechal se odbýt. „Profesore, prosím. Já to nechápu. Proč mi dali jeho jméno, když mi o něm nic neřekli?“
Přestal sledovat hvězdy a podíval se chlapci do očí. „Špatné říci nechtěli a dobré neznají.“
„On byl špatný?“ na čele se mu objevily vrásky od přemýšlení.
Firenze se tak záhadně usmál. „Byl to člověk,“ odpověděl.
Teď byla řada na Albu Severovi, aby mlčel. Skoro pochopil, co tím chtěl Firenze říci. Což bylo s podivem, protože měl pocit, že jinak nikdy nechápe nic z toho, co profesor Firenze říká. Ať tak či onak, jeho jmenovec byl rozhodně zajímavý a jeho touha dozvědět se víc se ještě prohloubila.
„Už je čas, chlapče, musíš jít spát.“
Proč měl pocit, že tohle znělo tak trochu smutně?

Nádvořím prošel pokud možno co nejrychleji. Neměl to tu rád. Sychravá zima zalézající až do morku kostí tu číhala všude kolem a vrhala se na každého teplokrevného živočicha, který se objevil v jejím dosahu. Vysoké věže zbudované z chladného kamene porostlého zbytky starého lišejníků, který se na nich kdysi usadil v marné naději na přežití, se tyčily kolem. Uvědomil si, ne poprvé, že pro něj mají úplně jiný význam, než pro kolem postávající hloučky nadšených mudlovských turistů.
„Kdysi, ve středověku, tu bývalo ukrutné vězení, ale teď už tady jenom straší. Až si prohlédnete nádvoří, následujte mě, laskavě, k třetí hradní bráně.“
„To je tak lááávly, Džooordž, to musíme koupit a převézt k nám do Texasu!“
„Á, mladý pan Malfoy,“ protáhl kastelán, ve skutečnosti velitel dnešní hlídky.
„Na návštěvu za Luciem Malfoyem,“ řekl chladně Scorpius. Odložil hůlku a nechal se prohledat.
„Jistě, za kým jiným,“ ušklíbl se kastelán a když se rozhlédl, aby se ujistil, že poslední skupina turistických návštěvníků zmizela, rychle postrčil Scorpia do výklenku ukrývajícího vstup do podzemí hradu.
Oklepal se. Měl z těch chodeb hrůzu. Věděl, že kdysi to tu bylo ještě horší, to když tu pobývali mozkomoři, ale i tohle bylo dost. Nenáviděl svět za to, že jeho děda tráví v těchto zdech posledních devatenáct let. Nebýt návštěv, které měl povoleny, Scorpius by ho vůbec neznal. I tak se s ním vídal málokdy. Měl ho rád a měl pocit, že i děda má rád jeho. Jak se tedy mohou mít rádi lidé Malfoyovy rodiny. Snažil se mu dělat radost. Snažil se být jako on. Jako Malfoy. Ne jako ta směšná karikatura, která si říkala jeho otec. Bolelo ho, jak se otec chová a o to víc se upínal k dědovi, který v jeho dětských očích zosobňoval dokonalost. Jistě, věděl, co se za války dělo a to všechno kolem. Ale ještě si nedokázal srovnat, co je dobré a co je špatné. Nikomu by netvrdil, že jeho děd je svatý a nikdy nikomu neublížil. Ovšem rval by se s celým světem o to, že nebýt vy-víte-koho, jeho děda by takový nebyl. Byl přesvědčen, že okamžik, kdy se vy-víte-kdo (Scorpius sám dlouho nevěděl, kdo) vrátil v době, kdy jeho otec chodil do prvního ročníku bradavické školy, byl nejhorším okamžikem v životě Lucia Malfoye. Ale to ostatní. To, jak se choval. Vychování. Ctižádost. Schopnost analyzovat, logicky uvažovat...to všechno na něm Scorpius obdivoval a tomu všemu se toužil alespoň přiblížit. Když babička vzala do svých rukou vedení Malfoyova domu a matka se na Scorpia definitivně vykašlala (i na otce, ale ten to odmítal vidět), měl Scorpius větší volnost v rozhodování, kdy a jak často svého dědu navštíví. A toho maximálně využíval. Zvlášť, když měl pocit, že jeho návštěvy dědu těší.
„...dobře, dost bylo zlých zpráv,“ přerušil Lucius svého vnuka, když mu popisoval vývoj na domácí frontě. „Teď něco veselejšího. Jak je ve škole?“
Tak přesně na tohle nechtěl Scorpius odpovídat. Nechtěl na to ani myslet. Nechápal to. On přece nemůže za to, co se dělo před dvaceti lety! „Zatím to vypadá dobře. Nemám problémy s učením,“ odpověděl nicneříkajícím způsobem.
„Nějaké přátele sis už našel?“
Ó ano. Jednoho, pomyslel si a v duchu si představil malého Severa skloněného nad kotlíkem, nebo soustředěně provádějícího správný tah hůlkou. Nebo padajícího z koštěte, chtěl by se usmát, ale neudělal to. Stačí, že se Severovi smáli všichni ostatní. „Ano. Dva studenty z Havraspáru. Jsme v týmu, který chce profesor Křiklan poslat ve druhém ročníku do soutěže o Zlatý kotlíček.“
„Tak? Povídej. Vyprávěj mi o nich,“ povzbuzoval ho Lucius a v duchu se zamračil. Jeho vnuk by měl mít hromadu přátel. Ne jen dva, navíc z Havraspáru, o kterých zřejmě nechce příliš mluvit. Co to tam ten Draco sakra dělá, že se ke Scorpiovi chovají jako k nějakému motákovi... Ale informace o tom, že bude zastupovat školu v soutěži, i když jako člen týmu, po potěšila.
„Otec není rád, že se s nimi přátelím.“
Tázavý pohled šedých očí.
„Je to Potter,“ řekl a tentokrát se vědomě snažil o co největší klid. Hrozně by ho mrzelo, kdyby se proti tomuto přátelství postavil i děda, ale hodlal za něj bojovat. Věděl, že kdyby se vzdal Severa, neměl by už vůbec nikoho. S ním by totiž, o tom byl přesvědčen, odešla i Tina. Jistě, je to jen holka, ale... Když si uvědomil, že děda čeká na vysvětlení, honem pokračoval. „Je ve stejném ročníku. On je... je trochu jiný, než jeho starší bratr. Už tím, že je v Havraspáru a...“
„Klid, Scorpie,“ napomenul ho tiše Lucius. „Zhluboka se nadechni, vydechni, tak... a mluv klidně. Neboj, nebudu se rozčilovat,“ odhadl naprosto přesně situaci v okamžiku, kdy ze sebe začal chlapec chrlit informace naprosto zbrkle, až lehce hystericky. „Otec řekl, že když nepřeruším kontakt s Potterem, že mě potrestá. Ale já si nepřeji, aby rozhodoval, s kým se mohu přátelit a s kým ne. Zvlášť, když Potter je jediný, kdo...“ tady se zarazil. Tak přesně tohle říci nechtěl.
„...kdo...“ pobídl ho dál Lucius.
„...kdo mi nepředhazuje, kdo jsem,“ řekl tiše Scorpius. Jako by se styděl. „Pomohl mi proti vlastnímu bratrovi...“
Chvíli bylo ticho. Scorpius měl strach, že dědu zklamal, ale prostě tohle si musel prosadit, i kdyby...
„Važ si přátel, kteří přichází v době, kdy nemáš co nabídnout.“
Hrdě se narovnal. „Ale já mám co nabídnout. Své přátelství.“
Ukryl shovívavý úsměv. Věděl, jak se věci mají a nechtěl brát vnukovi iluze v tak útlém věku. Jistě, překvapilo ho, že nějaký Potter se choval ke Scorpiovi dobře. Ale když může být nějaký Potter v Havraspáru, tak už je možné cokoli. „Dobře. A jak se jmenuje ten úplně jiný Potter?“ pokračoval po chvíli Lucius. Byl vážně zvědavý. Scorpius vypadal tak odhodlaně, jak to ještě nikdy neviděl. Což samozřejmě nemuselo nic znamenat, protože ho nevídal příliš často.
„Albus Severus. Všichni mu říkají Al nebo Albí, ale já vím, že to jméno nemá rád. Proto mu říkám Severus. Tina mu říká Sev.“
„Tina?“ zajímal se Malfoy starší dál. Tak tedy Severus...
„Tina Harschmanová, Severova spolužačka a kamarádka. Je s námi v tom lektvarovém týmu.“
Na kratičký okamžik se zamyslel. „Vnučka Gerdharda Harschmana?“ zeptal se potom překvapeně.
„Myslím, že to jméno tam padlo,“ přikývl zamyšleně Scorpius.
Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Je to starý kouzelnický rod. A čestný. Drž se jí, Scorpie. A Severa také. Kluk má jméno po dvou ředitelích Bradavic, a co tak slyším, bude jednou velmi schopný. Kdyby v životě dokázal byť jen polovinu toho, co jeho jmenovci, je dobré být na jeho straně.“
„Je to můj přítel,“ řekl se vzdorem Scorpius.
„Ano, ano, já vím. Ale nezapomeň na to.“
Pohodlněji se usadil na pohovce vedle svého dědy. „Vyprávěl jsem mu o tobě. Myslím, že mi záviděl...“
Malfoy starší si téměř povzdechl. „Jsem rád, že se snažíš vidět mě v lepším světle, Scorpie, ale nemyslím si, že by mě tak viděli i ostatní...“
Zavrtěl hlavou, teď už vůbec ne jako Malfoy, ale jako malé dítě, kterým ostatně stále byl. „Víš, dědo, on nemá nikoho, jako jsi ty. Myslím, že právě proto mi tě závidí.“
„A co chlapec, který se stal hrdinou?“ nedůvěřivě se zeptal Lucius. Také trochu slevil ze svého malfoyovství. Tohle ho skutečně překvapilo.
Scorpius se usmál. „Tak myslím, že přesně tohle mu vadí. Všichni mu předhazují, čí je syn a že se nepovedl. Nevidí ho kvůli stínu, který vrhá jeho otec. Jsme na tom stejně, zdá se,“ dodal nakonec. „Dědo, proč jsi pořád tady,“ důvěřivě se na něj podíval. „Jsi přece Malfoy, nemohou tě tu držet, když by ses rozhodl, že tu nechceš být...“
Díval se do šedých očí, stejně šedých, jako byly ty jeho. A také jeho syna. Poslední dobou, kdykoli si na Draca vzpomněl, se mu udělalo téměř fyzicky nevolno. Jak je možné, že zrovna jeho syn se tak strašně nepovedl? Teď to však vypadalo, že Scorpius mu to zklamání vynahradí. Jak rozkošně se snaží chovat se dospěle... Ale je něco špatného v tom, když se o to snaží proto, že je to jediný způsob, jak přežít. Ne, tohle se Luciovi nelíbilo. „Měl bych tedy být na Malfoy Manor?“
Několikrát přikývl hlavou. „Moc nám s babičkou chybíš.“
Pohladil ho po hlavě. Viděl, že ho tím moc překvapil. Chudák kluk toho citu asi moc nemá. Jistě, je to Malfoy. Ale on, Lucius, měl alespoň milující matku, která ho, sice zřídka, ale přesto, objala, pohladila, pofoukala bebí... tak, jak to matky dělávají. Jenže Scorpiova matka je pouze nechutná karikatura rodiče, ostatně stejně, jako Draco. Proto je teď Scorpius vděčný za přátelství i někoho takového, jako je Potter. „Popřemýšlím o tom,“ řekl nakonec. Možná je na čase opustit relativní přepych, pohodu a klid velmi pečlivě upravených komnat zde, v Azkabanu a vrátit se do kruté reality všedního dne, ke stále milující Narcisse, slabošskému synovi a zhýralé snaše. Konečně začít dohlížet na Scorpiovu výchovu. Sice to ještě tolik nespěchá, ale možná by bylo vhodné alespoň popřemýšlet o lidech, kteří mu něco dluží.

Kapitola čtvrtá

Dvouhodinovka bylinkářství skončila a studenti se pomalu sbírali k odchodu. Profesor Longbottom zvedl hlavu od stolu a zvolal za hloučkem dětí:
„Albe, zastav se u mě po vyučování, ano?“
Albus Severus se otočil.
„Jistě strýčku Neville.“
Všichni se jako na povel začali smát. Dokonce i Albus Severus se usmál.
„Promiňte, pane profesore.“
Neville měl úsměv přes celá ústa.
„To nic chlapče, však si zvykneš. Budu na tebe čekat ve skleníku číslo osm.“

Podle rozvrhu byly teď na řadě dvě hodiny s madam Hoochovou. Albus Severus se netěšil, zato jeho kamarádka celou cestu švitořila, že hurá, budeme létat a že musí konečně zvládnout to zatáčení vpravo a tak podobně.
„Seve, proč už se zase mračíš? Vždyť létání není nic strašného,“ promluvila na chlapce.
„Já vím, Tino, ale mě to prostě nebaví. A vsadím se, že můj geniální bratříček zase bude na ochoze a bude mě zesměšňovat,“ zamručel Sev.
„Nebude,“ zakroutila Tina hlavou, „Pokud vím, mají teď být u Hagrida. Půjdou prý odnést nějaké dýně do Zakázaného lesa pro nějaké zvláštní tvory, zapomněla jsem jak se jmenují,“ přesvědčivě vysvětlovala.
„Krytoplošci,“ odtušil Albus Severus. „To bych nesměl znát svého bratra. Jistě si vymyslel nějakou banální výmluvu, proč tam s nimi nemůže.“
K tomu už Tina nemohla nic říct. Albus Severus měl v tomhle pravdu. Také si všimla a nejen ona, že James, starší bratr Seva je opravdu vynalézavý, hlavně v tom, jak vyvádět nedobroty.
Před létáním bylo potřeba se vybavit chrániči a přílbou. Toto nové opatření zavedla sama madam Hoochová. Nějaký čas po válce žila u mudlů a používání přílby při jízdě na kole shledávala vhodné i při létání. Však se jí toto mudlovské opatření osvědčilo. Bylo mnohem méně rozbitých hlav po prvních létacích hodinách. A chrániče také zabránili nejedné ošklivé odřenině nebo zlomenině. Ovšem pokud se nespadlo z trochu větší výšky. To pak byla tyto opatření tak nějak neúčinná.
Všichni už stáli připravení na nádvoří a čekali na madam Hoochovou.
Albus Severus se rozhlížel po ochoze a už skoro doufal, že se James neukáže. Jaké bylo ale jeho překvapené téměř zděšení, když s madam Hoochovou uviděl přicházet právě Jamese, připraveného na létání.
„Dobrý den studenti,“ zvučným hlasem pozdravila.
„Dobrý den, madam Hoochová,“ zazněla odpověď.
„Dnes jsem s sebou přivedla pana Jamese Pottera. Bude létat s chlapci, já si vezmu dívky. Rozdělte se!“ zatleskala Hoochová.
Albus Severus nevěděl, jestli se tomu má smát a nebo raději ochořet, ulehnout a umřít. Jedním si ale byl jist. Na tuhle dvouhodinovku létání zcela jistě nikdy nezapomene.
Zatímco Hoochová trénovala s dívkami zatáčení vpravo a vlevo, přičemž byl vždy největší problém neplést si levou a pravou stranu, James se chlapcům předváděl. Ukazoval různé výhybky, otáčky, zastavení skoro na místě z prudké rychlosti a užíval si nadšených výkřiků obdivu.
Albus Severus byl napjatý jako struna. Tohle se mu hrubě nelíbilo, protože si nebyl jist, co má od bratra čekat.
Když se James dostatečně předvedl, důležitě oznámil:
„Ukážu vám, jak zvládnout rychlou změnu z letu ve výšce do nízkého průletu, kdy skoro škrtáte o zem palcema u nohou.“
Sám se tomu zasmál, jako dobrému vtipu. Ostatní se také zasmáli, jen Albus Severus ne. Nějak mu to nepřišlo vtipné.
V duchu se ujišťoval, že to zvládne a pozorně sledoval bratrův manévr.
James nejprve vylétl vysoko. Opravdu vysoko a pak jako kámen padal k zemi. Těsně nad zemí srovnal výšku a pár metrů proletěl tak těsně nad zemí, jak to jen šlo.
Přistál, přistoupil ke skupince chlapců a řekl:
„První poletí Albí. Tak, Ale, předveď se!“ vyzval bratra.
Albus Severus se zhluboka nadýchl. Jasně, něco podobného čekal. Nezbude nic jiného, než se pokusit nezavdat Jamesovi příčinu k posměchu.
Vystoupil z řady, natáhl ruku ke koštěti a nahlas a zřetelně vyslovil:
„Hop!“
Koště mu poslušně vlétlo do ruky. Uf, to by bylo. Teď nasednout a vzletět. I to se povedlo bez chybičky.
Albus Severus vylétl do výšky. Podíval se pod sebe. Všichni spolužáci se na něj dívali a James? I z té výšky si všiml, že se James šklebí.
Na skupinku dívek, létajících opodál se Albus Severus ani nepodíval, ale cítil, že se Tina jistě dívá.
Znovu se zhluboka nadechl a stočil koště dolů. Neletěl tak rychle jako James, přesto jeho rychlost byla dost vysoká. Dva metry nad zemí lehce přibrzdil a pak srovnal výšku letu na nejnižší, co mu připadalo bezpečné. Už chtěl mít radost, že to zvládl, když přesně v okamžiku, kdy chtěl přistát u skupinky chlapců, nastavil mu James násadu svého koštěte do cesty, samozřejmě tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml. Zato kotrmelec, který následně Albus Severus absolvoval, vyvolal vlnu veselí a smíchu.
„Takže tohle byla názorná ukázka, jak ne,“ posmíval se James.
Albus Severus se pomalu zvedal ze země. K ksakru, odřel si koleno, záda a na čele bude mít jistě pořádnou bouli.
„Tys mě srazil!“ obvinil Jamese.
„Nesmysl,“ ohradil se s drzou jistotou James, „jsi prostě kopyto, drahý Albíííí, jdi radši na ošetřovnu, abys nám na to bebí neumřel.“
To opět vyvolalo bouřlivý smích ostatních.
Albus Severus se naštvaně odebral k Poppy. Ostatní létali už bez nehody.
„Copak se vám stalo, pane Pottere?“ zeptala se madam Pommfreyová, když Albus Severus vešel na ošetřovnu.
„Celkem nic, jen jsem spadl z koštěte,“ povzdychl Albus Severus.
Madam Pommfreyová si chlapce zkoumavě prohlédla, očistila odřeniny antiseptickým kouzlem a povzbudivě řekla:
„To bude v pořádku, tu máte mast a než půjdete spát, ještě si natřete ta odřená místa. Ovšem z té boule na čele budete mít do rána slušný monokl. Teď s tím nic neudělám, ale přijďte ještě zítra.
Teď si běžte odpočinout hochu.“
Albus Severus poděkoval a odešel.
Původně si chtěl jít odpočinout, jak mu Poppy doporučila, ale pak si vzpomněl, že strýček Neville chtěl, aby se za ním zastavil. Otočil se tedy a šel do skleníku číslo osm.

„Strýčku Neville?!“ Albus Severus opatrně zavolal do otevřených dveří skleníku.
„Tady jsem, jen pojď dál Albe,“ ozvalo se zezadu.
Albus Severus tedy vešel. Objevil profesora Longbottoma až vzadu, sedícího u stolu nad nějakým stohem pergamenů.
„Myslel jsem, že přijdeš později, stalo se něco?“ všiml si Neville pochroumaného chlapcova vzhledu.
„Spadl jsem z koštěte, ale nic se mi nestalo,“ neochotně přiznal Albus Severus
Profesor Longbottom jen pokýval hlavou, však on sám taky nerad létal a jeho vůbec první létání dopadlo...no raději nevzpomínat.
„Četl jsem tvou esej o mandragorách, Albe,“ začal Neville.
„Mám to špatně?“ zeptal se Albus Severus.
„Ne, ale ještě nikdy jsem nedostal esej, kde by někdo přemýšlel nad tím, jak by se dalo přesazování mandragor dělat ohleduplněji vůči nim,“ Neville se zadíval na Alba Severa a čekal, co mu k tomu chlapec poví.
„No, víš, strýčku, já myslím, že je zbytečné vystavovat jakékoliv rostliny, nejenom mandragory takovému zážitku, jako násilné vytržení z teplé hlíny. Copak by se nedalo přesazovat rostliny nějak klidně? Aby nekřičely? Aby byly spokojené? Aby se přesazování nebály a nebránily?“
Vychrlil Albus Severus ze sebe svůj názor.
Neville se spokojeně usmál.
„Albe, jestli přijdeš na to, jak tohle dokázat, bude to pořádně velký přínos pro školu. Pokusil bych se o to sám, ale byl to tvůj nápad, nechci ti ho vzít. Co ty na to?“
Albus Severus byl chvilku neschopen slova, ale pak se vzpamatoval.
„Strýčku Neville, vzal bych si to jako téma ročníkové práce.“
V chlapcově tváři se usadil velmi spokojený výraz. Ano, když tohle dokáže, bude to jen další krůček k tomu, být lepší než bratr.

Rychle kráčel po chodbě směrem k havraspárské společenské místnosti a ložnicím. Přitom přemýšlel, jak se kolem něj v poslední době nakupila hromada práce. A to i při jeho pečlivosti a výkonnosti, dost vysoké na jeho nízký věk. Nejenže na něj profesor Křiklan a madam Pommefreyová navalili povinnost připravovat lektvary pro ošetřovnu...jejichž názvy si doteď nepamatuje, natož aby je dokázal připravit, ale teď se ještě dobrovolně zavázal k tomu, že vyzkoumá, jak je to s těmi zatracenými mandragorami. Bude se muset pohnout. Možná by mu s lektvary mohli pomoci Tina a Scorpius. Profesor Křiklan je sice hodlá přihlásit do soutěže o Zlatý kotlíček (Albus Severus to nehodlal brát na lehkou váhu), ale pozapomněl, že jsou teprve na začátku prvního ročníku. To, že byl z celé trojky v lektvarech nejschopnější, tudíž vůbec nic neznamená. Takže bude třeba se učit. A to hodně. Možná by je mohl nechat připravovat přísady do jednotlivých léčitelských lektvarů. Šlo by mu to pak rychleji a zároveň by se všichni tři učili. Skvělý plán, usoudil, když to probral ze všech stran. Jen tu byl ještě jeden háček. Všechny ty lektvary se musí nejdřív sám naučit.
„Proč má pes ocas?“
Ušklíbl se. „Protože by se převážil, když vyplázne jazyk.“
„Zajímavý přístup,“ ozvalo se po chvíli poněkud zmateně, ale mohl volně projít.

Seděl u stolku vedle postele a sepisoval si seznam lektvarů, které po něm chtěla madam Pommefreyová. Jistě, dobře věděl, že je po něm nechce hned, ale zkrátka časem, až bude v lektvarech pokročilejší. Jenže cítil dosud nepoznanou ctižádost, že se hodlal srovnat s tímto úkolem v co nejkratší době. I tak mu bylo jasné, že to nebude ze dne na den. Kostirost a lektvar proti chřipce už uměl. Pak tu byl lektvar uzdravení, lektvar na spaní (bezesné tonikum), lektvar na zvýšení pozornosti (Albus Severus měl za to, že je to obdoba mudlovských vitaminových bomb, ostatně samo složení tomu napovídalo...), základní lektvar na léčení vředů (ten by měl být relativně snadný), pak šest druhů lektvarů proti nachlazení, proti horečce, kašli, osypkám a kouzelným neštovicím (které se projevují tak, že neustále mění místo, kde se na těle nachází), desinfekční lektvar a žaludeční utrejch. Brrr, už ten název zní hrozně. Když si tak ten seznam pročítal, cítil se najednou tak trochu bezradně. Ten pocit neměl rád. Ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadlo ho, kde by se mohl tyto lektvary učit. Jistě, Křiklan by mu bez diskuse zapůjčil svou laboratoř, jenže by tam zůstal, strkal by nos do kotlíku a pořád by se na něco ptal. Albus Severus si sice rád o lektvarech povídal, ale když na nich pracoval, chtěl mít klid. Navíc, pořád si nedokázal představit, že by Křiklan jen tak sledoval, jak jeho student prvního ročníku dělá lektvary pro ošetřovnu. Mohl by se cítit dotčen. A potom... v tu chvíli se Albus Severus zarazil. Nu ovšem, vždyť má svou novou skrýš! Jak mohl zapomenout! Podle toho, co viděl, měla tajná místnost něco společného s lektvary. Minimálně v ní byly skladovány. Proč by si tam nemohl zřídit svou vlastní laboratoř?

Jsou slyšet až sem. Merline! Jak já je nenávidím!

Opět ho pohltila tma. Jediná tma hodná toho jména. Neviděl ani obrys vlastní ruky, i když se téměř dotýkal obličeje. Tentokrát se však připravil. Sluneční lektvar. Jistě, svítí jen týden, ale jeho příprava je snadná. Pravda, dračí sliny se shánějí trochu obtížněji, ale věřil, že jeho prefektka mu určitě přes svého otce určitě nějaké opatří. I v Křiklanově pracovně je celkem tma, bude tedy mít oficiální důvod, proč ty dračí sliny potřebuje. Postavil lampu na stůl a v jejím světle se rozhlédl. Bylo zřejmé, že tu stráví hodně času, než tu bude natolik čisto, aby zde mohl připravovat lektvary. Magii při uklízení nehodlal používat. Napadlo ho, že by se jeho magie mohla nedobře zkřížit s magií, která tu snad zbyla po jeho předchůdci. Dokud si nebyl jist, nechtěl nic riskovat.
Připadal si jako skřítek, byl udřen tak, že každý večer, hned po večeři, upadl do postele a spal jako zabitý. Celé tělo ho bolelo a vyjímečně to nesouviselo s Jamesovými vtípky. Tím, že všechen svůj volný čas trávil v podzemí, nedal Jamesovi šanci ho nějak zlobit. Věděl, že James je podezřívavý. Proto dával dobrý pozor, když šel do své skrýše, aby ho někdo neviděl. Již několikrát musel vstup do skrýše odložit, když si všiml, že ho James sleduje. Nakonec sebral veškerou svou odvahu a požádal strýce Nevilla, zda by pro něj nezakoupil listopadové číslo časopisu Není hůlka jako hůlka. Celý zrudl, když o to žádal a měl pocit, že zrudl i profesor Longbottom. Albus Severus však ten časopis potřeboval. Kromě žen v různém stádiu obnažení a zaručených receptů na sváděcí lektvary tam bylo uvedeno rovněž skrývací kouzlo pro záletné milence. Nebo pro mladší bratry idiotských Jamesů. Nechal strýce Nevilla při tom, že je zvědavý na ty ženštiny, rychle sbalil časopis a utekl do své postele. Tam zatáhl závěsy a věnoval se studiu. Zběžně prohlédl nemravné fotky, pak vytrhl stránku s kouzlem, s lektvary a mávnutím hůlky zbytek časopisu spálil.
Když se konečně vrátil do své skrýše s vědomím, že teď už ho James neuvidí, uvědomil si, že do odjezdu na vánoce zbývá necelých čtrnáct dní. Mrzelo by ho, kdyby se mu nepodařilo uvést místnost do použitelného stavu do vánoc.
A pak tu byly staré knihy a rukopisy, které ležely všude kolem. Vypadalo to, jako by je někdo ve spěchu rozházel a už neuklidil. Záhy nalezl kouzla nutná pro restaurátorskou činnost, objevil i několik lektvarů, ale zatím si v tomto směru nevěřil tolik, aby riskoval zničení, nebo alespoň poškození jistě vzácných svazků. Nehodlal nic uspěchat, proto všechno pouze opatrně uložil v čerstvě uklizeném rohu místnosti. Jistě to byly vzácné věci. Dobře poznal starodávný způsob opisování knih, kdysi něco podobného viděl v muzeu. Trochu ho zarazilo, že po stranách jsou mnohde vepsány poznámky, které evidentně psal někdo jiný, než tu knihu. Ale to všechno mohlo počkat. Rozhodl se, že o prázdninách na doma na půdě najde nějakou obyčejnou starou knihu a na ní se bude učit kouzlit. Také ho napadlo, že by mu v tom mohla poradit teta Miona. Ta se v takových věcech vyzná.
Velký, poctivý psací stůl si hodlal ponechat. Stejně tak křeslo stojící v protějším rohu. Stačí ho proklepat antibručným kouzlem a vyčistit čalounění. Od pohledu vypadalo velmi pohodlně a přímo svádělo k použití. Ostatní hodlal postupně vyhodit a postupně pořídit nové. Například police plné nejrůznějších lektvarů držely už jen silou vůle, případně nějaké podpůrné magie. Faktem je, že kdykoli Albus Severus přistoupil k polici, cítil závan magie. Nebylo to nic výhrůžného ani nepříjemného, ale bylo to tam. Zatím si lektvary pouze prohlížel. Flakonky sice byly pokryty vrstvou prachu, ale po jemném sfouknutí hýřily barvami. Celá duha se tu dala poskládat. A vzadu, úplně nahoře v rohu, bylo několik flakonů naprosto průsvitných, bezbarvých. Ty ho lákaly nejvíc. Z toho mála, co se zatím v lektvarech naučil, věděl, že málokterý lektvar je úplně bezbarvý. No, byly tu Merlin ví, jak dlouho, ještě tu vydrží. A pak přišel ten objev. Naprosto úžasný! Nejdřív jen tiše zíral. Při vyklízení posledního rohu totiž objevil obrovskou krabici, ne, bednu. Byla plná prázdných, ještě zabalených flakonů. Ale jakých! Nikdy v životě něco takového neviděl. Křiklan rozhodně nic podobného nepoužíval.

„Pane Pottere!“ vykřikla Minerva McGonagallová, když se James Potter téměř násilím probojoval do ředitelny. „Neměl byste už dávno spát?“
„Albí není ve škole,“ prásknul spolehlivě. I když, tentokrát měl i tak trochu strach. Ve chvíli, kdy se mu Albí ztratil z mapy, měl pocit, že se jen přehlédl. Jenže ať se díval jakkoli, jeho bratr prostě zmizel.
Ředitelka školy se zvedla ze svého místa. „Jak to myslíte, pane Pottere?“ ptala se, s notnými obavami.
„Přesně tak, jak to říkám. Můj bratr prostě zmizel ze školy...“ Jeho naléhavý hlas probudil několik ředitelů školy. Slyšel jste to, profesore? No toto, copa to? Japato? Fo fo flafně fíká? Tiše, ať slyšíme... ozývalo se ze zdí kolem dokola. Minerva se rozzlobeně podívala kolem a šum utichl. „Já...“ zaváhal. Nechtělo se mu vysvětlovat, co všechno chtěl na svém podařeném bratříčkovi vyzkoušet. Ostatně, dlužil mu to. To, jak ho dnes madam Hoochová přede všemi ztrapnila, bylo stejně kvůli němu. Nechala Albího zkusit Vronského fintu a jeho, Jamese, spoutala kouzlem. Kdyby byl James hoooodně upřímný, musel by připustit, že ho Albí překvapil. Sice to nebylo ani zdaleka dokonalé. Vlastně to bylo s bídou průměrné. Ale byl to Albí, koště, létání a neskončilo to katastrofou. Ovšem tím, jak to madam Hoochová pojala, dala jasně najevo, že jeho, Jamese, snad z něčeho podezřívá. Albí se tvářil tak, že James dospěl k závěru, že je nutné si s ním opět promluvit a připomenout mu, kdo v rodině hraje prim. „...hledal jsem ho. Chtěl jsem mu...umm...něco říci. Pořád tam byl a najednou zmizel.“
„Kde pořád byl?“ zazněla zcela logická otázka.
Sakra! „...totiž...“
„Pokud se nemýlím,“ vložil se do špatně vedeného rozhovoru Albus Brumbál, „pan Potter mluví o jakémsi plánku,“ blýskl očima po zaraženém Jamesovi.
Minerva vypadala překvapeně. „Plánku? O jakém plánku?“ Když James zarputile neodpovídal, pokračovala: „Můžete mi ho ukázat, pane Pottere? Prosím...“
Konstatování, že James uposlechl jen velmi, velmi neochotně, lze považovat za eufemismus století. Nakonec vytáhl poskládaný pergamen a podal ho ředitelce. Ta zhodnotila jeho výraz a raději se ho na použití neptala. Natáhla se ke stolu pro hůlku a na kratičký okamžik se nechápavě zadívala na takřka šibalský úšklebek Alba Brumbála. Pak už položila hůlku na pergamen. „Vyjev mi své tajemství...“
Překvapeně vykulila oči. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, protože Minerva McGonagallová nemůže překvapeně vykulit oči. Na dosud prázdném pergamenu se začala objevovat slova napsaná úhledným rukopisem. Četla pomalu, jak se jednotlivá slova objevovala.
„Pánové Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník a Červíček uctivě zdraví profesorku McGonagallovou, žádají o shovívavost k majiteli pergamenu a o jeho laskavé vrácení.“
„Vysvětlíte mi to, pane Pottere?“ uhodila na Jamese, který se však zdál být stejně překvapený, jako ona. Tohle tedy nečekal. Proto jen bezmocně zavrtěl hlavou.
„Vám ta jména nic nepřipomínají, Minervo?“ zeptal se Brumbál ze svého obrazu a zakousl se do dalšího bonbonu.
Vrtěla hlavou. „Dvanácterák, Tichošlápek, Námě... bože, Albe...“ tvář se jí na okamžik zkřivila bolestí, ale přešlo to tak rychle, že si tím James nemohl být jist.
„Pane Pottere,“ obrátil se ředitel ze svého obrazu přímo na něj. James si vůbec nebyl jist, jestli se něco změnilo tím, že Albus Brumbál zemřel. Měl najednou strach z obrazu stejně, jako by, tím si byl jist, měl ze živého kouzelníka. „Vezmete si ten plánek, uložíte ho do svých věcí a až do vánoc jej nepoužijete. Pak jej odvezete domů a již nikdy jej do školy nepřinesete. Mohu se na vás spolehnout?“
„Ale...“ snažil se smlouvat, ale přísný pohled vržený přes obroučky brýlí ho vzpamatoval. „Ano, profesore Brumbále.“
„A teď jděte,“ zněl další příkaz.
Vzal si od ředitelky pergamen, otočil se, u dveří do ředitelny zamumlal něco, co znělo jako „brou“ a odešel. Vlastně spíš utekl.

Když osaměli, přesunula McGonagallová křeslo blíž k Brumbálovu obrazu a posadila se v napjatém očekávání.
„Ten plánek se zjevně u Potterů dědí,“ začal starý ředitel s výkladem. „Je to podrobná mapa Bradavic a ukazuje, kde se kdo zrovna nachází.“
Minerva se prudce nadechla a v křesle se opřela. „To vyžaduje...“
„Ekvilibristika,“ zahučel nesouhlasně dřív, než svou myšlenku dořekla. „Kdysi mi o tomto plánku řekl pan Filch, ale když jsem ho po něm chtěl, zjistil, že jej ztratil. Nepodezřívám Harryho, že už tenkrát by byl schopen si ho odnést z Filchova skladiště, zvlášť, když o jeho existenci nevěděl. Každopádně nějak se dostal Harrymu do rukou. Svým způsobem je to tak správné, ale plánek v kombinaci s neviditelným pláštěm z něj dělal téměř pána Bradavic.“
„To chápu. Nikdo o něm nevěděl, nikdo ho neviděl a on věděl o každém našem kroku. Co se tak usmíváte, Albe? Dobrá, vy jste o něm věděl, ale my obyčejní kouzelníci...“ Měla pocit, že řekla něco, co by Brumbála jindy třeba i pobavilo, ale teď mu bylo spíš smutno. „Dobrá, nechme toho,“ změnila téma. „Historie plánku nám nepomůže najít pana Pottera mladšího.“
Brumbál se trochu ošil, jako by se chtěl zbavit nějakých myšlenek. Když to nepomohlo, sáhl do misky s bonbony. „Nemyslím si, že bychom ho museli hledat, Minervo. Je tady a brzy se objeví.“
„Jak...“
„Žil jsem v Bradavicích celá desetiletí a nikdy jsem je nepoznal úplně. Jsou tu místnosti, které se objevují, kdy samy chtějí, nebo když jsou třeba. Už jsem vám vyprávěl, jak...“
„...několikrát,“ zamračila se. „Chcete říci, že mladý Potter teď sedí někde na hradě v místnosti, která se třeba už nikdy nemusí objevit?“
„Myslím si, že sedí tam, kde se cítí v bezpečí před svým bratrem. Domnívám se, že sám ani neví, jakou starost nám působí. Netuší nic o existenci toho plánku. Pochybuji, že by se mu s tím James nebo Harry svěřili.“
Zavrtěla hlavou. „On je tak... jiný, Albe. Jako by to vůbec nebyl Potter...“
„Chi...“ vypadlo z něj spontánně, až si v omluvném gestu zakryl dlaní ústa. Nebo do nich možná chtěl vpravit další pamlsek.
Minerva se moudře tvářila, že to přeslechla. „Takže si myslíte, že nemám mít obavy?“
„Vsadím se s vámi o další misku bonbonů, že na zítřejší snídani bude opět sedět u havraspárského stolu a napodobovat pana Malfoye. Bylo by však dobré dát mu najevo, že o jeho toulání víme...“
Chvíli si to všechno srovnávala. „Dobře. Snad víte, co říkáte. Půjdu si lehnout, dnešek byl vážně dlouhý. Dobrou noc, Albe.“
„Dobrou noc, Minervo,“ rozloučil se se svou kdysi nejoblíbenější studentkou.
Minerva si posbírala pár věcí, které si chtěla vzít do svých komnat a pak se zdvořilým kývnutím hlavy rozloučila s ostatními obrazy. Brzy se za ní zavřely dveře a o chvilku později umlkl i klapot jejích bot.
„Neplecha ukončena,“ zašeptal do ticha Albus Brumbál.

Kapitola pátá

Ano. Neplecha ukončena. Protože v té chvíli se již Albus Severus jako myška plížil zpět do své koleje. Vůbec netušil, že existuje plánek, který prozradí každého, kdo je ve škole, netušil ani, že ten plánek má jeho vlastní bratr a už vůbec netušil, že jeho úžasná skrýš je tak dokonale zabezpečená, že ani geniální plánek nemůže prozradit, kde se nachází., když je uvnitř.

„Co myslíš, že Hagrid myslel tím překvapením?“ zvědavě se ptala Tina, když šli po snídani pořádně obléct, protože venku už bylo znát, že se blíží zima. Měli hned první dvouhodinovku péči o kouzelné tvory a posledně jim bylo slíbeno „vohromný překvapení“.
„Kdo ví?“ odtušil Albus Severus. „Hagrid je pořád samé překvapení. Jen doufám, že to překvapení nikoho neposnídá.“
U své skříně pak Albus Severus přemýšlel, jestli si vezme pod teplý plášť ještě svetr a nebo ne.
Po chvilce usoudil, že raději ne, protože když bude příliš navlečený, nebude moc pohyblivý a protože měl od rána už takové nedobré tušení, svetr si raději nevzal, ale hůlku měl v pohotovosti.
Ne, že by se snad už uměl ubránit všemu, ale s hůlkou v ruce se už dá leccos zvládnout. Však se před dvěma týdny už naučil štítové kouzlo a to má celkem univerzální využití. Když se studenti sešli před Hagridovou chýší, nebylo poloobra nikde vidět, jen z kůlny za chýší se ozýval rachot a chatrná dřevěná stavba se co chvíli celá zatřásla.
To už se ven hrabal Hagrid a nadšeně na studenty povykoval:
„Poďte sem, všichni, tak honem...esipak víte, co je todle za tvora?“
Studenti více či méně opatrně nahlíželi do kůlny, kde na slámě byl ...byl...kydanec čehosi hnědozeleného, co se hýbalo, vlnilo, šumělo a syčelo, jako podrážděná sopka, jen vybuchnout.
„Tak todle je milí študenti takzvanej Žabeřník slojšovitý. Pochází z močálu co je uprostřed ruský tajgy...“ brebentil Hagrid nadšeně, zatímco studenti střídavě zelenali, bledli, odstupovali se vydýchat a tak podobně.
Hagrid se dál rozplýval nad Žabeřníkem, když se onen tvor začal třást, nadouvat a zase propadat.
"Děte na stranu! A sakra, vona je to samice, to se totiž nepozná...." Hagridovo varování přišlo poněkud pozdě. Žabeřník, tedy vlastně spíš Žabeřnice se najednou rozplácla a od jejího slizovitého těla se odpojil výběžek. Pár přítomných dívek zaječelo, bledá studentka z Mrzimoru si pozvracela nohy a nebyla sama, ozvalo se i pár žuchnutí, jak několik studentů omdlelo. Albus Severus postrčil nezdravě zelenou Tinu za sebe a bylo to právě včas.
Od Žabeřnice se rozprskla sprška zapáchajícího slizu a novopečená maminka prapodivně zařvala. Z hroudy, co byla jejím tělem se vztyčilo cosi, podobné šnečímu oku. Oko pohlédlo na kničící výběžek, na Hagrida, který v tu chvíli nebyl schopen slova a dojatě slzel a pak na zoufalé studenty.
Pak se to všechno seběhlo strašně rychle. Mateřský instinkt zavelel bránit mládě a Žabeřnice se vrhla do otevřených vrat na studenty. Hagrid se naštěstí vzpamatoval a zastoupil tvorovi cestu, takže chytil první nápor slizové střely.
Albus Severus na nic nečekal a už v okamžiku, kdy se na ně Žabeřnice podívala, odvedl Tinu stranou a s ní i několik jiných spolužáků. Moc jich odvést ale nestihl. A tak zatímco Hagrid svým tělem bránil Žabernici dostat se ven z kůlny, Alba Severa napadlo, že když je ten tvor z bažin, třeba by ho voda uklidnila.
Vytáhl hůlku a zakouzlil: "Per fundo!"
Žabeřnici skropila voda.
Zarazila se v pohybu. Toho využil Hagrid a vyhrabal se z kydance slizu.
"Eště Albe! Vona potřebuje vodu!" Zařval poloutopený oslizlý Hagrid.
Albus Severus tedy na tvora z bažin hodil ještě dvě sprchy. Žabeřnice se stáhla do vnitřku kůlny a jala se láskyplně obtékat svůj výběžek.
Hagrid rychle zavřel vrata, opřel se o ně a oddechl si.
"To bylo vo chlup," usmíval se na zbědované a vyděšené studenstvo, jako by se vůbec nic nestalo.
"Uděluju Havraspáru dvacet bodů za...za...no za to, co si udělal, Albe. A teď pudeme na vošetřovnu, esi ste všici v pořádku. Já...asi sem vám to neměl ukazovat. Ale teď aspoň víte, jak na Žabeřníky."
Pokud to měl být vtip, nebyl zrovna k smíchu. Alespoň se tomu nikdo nesmál.
Když ale odcházeli do hradu, z kůlny se ozýval něžný bublavý zpěv.

V těch místech se Země už delší dobu necítila dobře. Kdyby to šlo, nejspíš by měla i pořádnou horečku, ale to Země mít nemůže. A může se vůbec Země nějak cítit?
Neptali se jí, zda to chce ukrývat, nedali jí šanci se tomu bránit.
Skryto pod povrchem, čekalo to, až nadejde čas. Místo na ose událostí, bod, odkud už není návratu. Časová smyčka by nepomohla, neboť co v lůno jest vloženo, musí se narodit. Ať tak, či onak, dříve, či později, za rok, či za století.


Ginny ten den otevřela oči jako první z celé rodiny. Nadýchla se, na kratičký okamžik zadržela dech a pak se šťastně usmála. Vzduch byl cítit vanilkou, skořicí, kardamonem a těstohnacím lektvarem. Po příjezdu z Bradavic jí ho Albí připravil dvě pinty. Bylo to takové jejich tajemství. Při správném používání těstohnacího lektvaru bylo těsto jemnější, nadýchanější a snadněji zpracovatelné, než při použití obyčejných kvasnic. Také neutíkalo tak rádo z forem a plechů, ale jako správně vychované těsto se nechalo klidně upéct. Otočila hlavu tam, odkud funěl Harry. Všudypřítomná vůně cukroví a dosud vyspávající Harry mohly znamenat pouze jedno. Vánoce jsou tady. Teprve poté se nechala zahltit myšlenkami na to, co všechno ještě musí udělat a co zcela jistě nestihne a na čí návštěvu se musí připravit.
Především přijdou její rodiče, její sourozenci s rodinami, Harryho bratranec Dudley s rodinou. Pak také Neville.Teddy s přítelkyní a tetička Muriel. Povzdechla si. Co naplat, vstávat se musí. Ještě zmáčkla přikrývku v dlaních, aby alespoň naznačila pokračování v spánku, pak už ale opatrně vyklouzla z peřiny, dbala, aby neprobudila Harryho, který šel včera spát dost pozdě, popadla župan z křesla nedaleko postele a už sestupovala po schodech dolů, do kuchyně. O snídani neměla strach. Hermiona už s předstihem poslala několik eee... nováček?... ne, tak to nebylo. Sakra, jak se to jmenuje? Vánoček, to je to správné slovo. Takže k snídani budou tyhlety vánočky. A tradiční čokoláda. Usmála se, když si představila, jak potěší Albího. Horkou čokoládu měl vážně rád. Byla to vlastně jediná sladkost, pro kterou měl slabost.
Její Albí se vrátil ze školy. Jistě, vrátil se i James. Jenže James ji letmo pozdravil a už běželi s Harrym vyzkoušet nové vylomeniny na koštěti. Ona s Albím pak zdobila vánoční stromeček. Byla to taková tradice, už od chvíle, kdy se Albí naučil chodit a pochopil, že ozdobičky a cukroví je třeba věšet na stromeček a ne rozbíjet dobře mířenými údery. Zamračila se na nůž, který krájel vánočku na, dle jejího názoru, příliš úzké plátky. Ano, tak je to správně, přikývla, když nově nařezané plátky byly o dobrý centimetr širší. Podívala se na hodiny a usoudila, že je na čase vzbudit zbytek rodiny. Přece neprospí celý den! Nehledě k tomu, že za chvíli se začnou sjíždět hosté a vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby teta Muriel byla již za dveřmi. A.... Prudké bušení na dveře přerušilo tok jejích myšlenek. Pokrčila rameny a šla otevřít.
"To je dost, už tu stojím celou věčnost. To mě nikdo neslyší? Snad ještě nespíte? Já ve vašem věku vystačila s málem. A co ty, ještě nejsi převléknutá do svátečního?" hudrovala, když jí Ginny přišla otevřít.
"Tetičko Muriel, tak ráda tě vidím. Pojď honem dál, ať nenastydneš. Právě jsem připravila snídani," pobízela ji Ginny dovnitř do domu a doufala, že zvýšený hlas, který přitom použila, probudil ostatní spáče.
Albus Severus, oblečený, umytý, učesaný, právě scházel se schodů. Když uviděl návštěvu, zdvořile se usmál a pozdravil.
"Ty jsi takový hubený. Proč tě pořádně nekrmí? Vždyť jsi kost a kůže. Ginny, děvenko, proč se o něj pořádně nestaráš. Copak tě u srdce nebolí, když se na něj podíváš? A dej ho ostříhat," říkala za pochodu stará paní, když se hnala ke stolu s připravenou snídaní.
"Albí, James už je vzhůru?" zeptala se Ginny.
Pokrčil rameny. Ve skutečnosti ho to nezajímalo. Vlastně byl rád, když James spal. Mohl se tak alespoň věnovat svým zálibám, aniž by musel dávat pozor, co na něj James zase nastražil. Ginny ho chtěla poslat, aby se podíval, ale hlasité zívání z patra ji přesvědčilo, že James už skutečně vstal.
"Přivedu Lily," řekl Albus Severus a zamířil zpět do patra, kde byly ložnice dětí i rodičů. Běžícímu Jamesovi se rozumně vyhnul.
"A jéje, tetička Muriel," zašklebil se James, ale nedočkal se odpovědi. Alespoň ne od svého bratra.
"Ano, tetička Muriel," ozvala se jmenovaná od stolu, kde se ládovala vánočkou a zapíjela čokoládou ještě tak horkou, že si málem popálila ústa. "Půjdeš mě snad pozdravit," řekla přísně.
Neochotně sešel až k ní. "Dobrý den, tetičko," pozdravil a vrhl se na svou snídani. Po očku přitom pokukoval na šálek čokolády stojící u talířku jeho bratra.
V krbu se zaprášilo a začaly z něj padat jedna návštěva za druhou.
"Neville! Teddy! Hermiono a vůbec vy všichni," vítala je nadšeně Ginny. Tetičce Muriel neuniklo, že nadšeněji, než ji. Ale neměla jí to za zlé. Věděla, že Ginny se k ní chová nejslušněji z celého příbuzenstva a nemyslí jen na její majetek. Na druhou stranu, její přátelé jsou jí logicky bližší, než ona.
"Lily, vstávej," budil Albus Severus svou mladší sestru. Nemusel dlouho. Holčička měla lehký spánek.
Otevřela oči a usmála se na něj. "Dobré ráno Albí," pozdravila a chytla ho kolem krku.
"No tak, vždyť mě udusíš," bránil se se smíchem. Narovnal se a tím ji vytáhl z postele. Chvíli spolu laškovali, nakonec ji pořádně zlechtal. "Honem se oblékni, je tu tetička Muriel," řekl nakonec, když ji přestal trápit.
Když sešli dolů do kuchyně, byla plná k prasknutí. Nicméně každý si našel místo, kde se mohl posadit, s chutí se zakousnout do vánočky a popíjet čokoládu. Albu Severovi se sliny sbíhaly, když si představil, že už za chvíli, bude-li mít štěstí, se jí napije. Ach ano, Albus Severus miloval horkou čokoládu. Na schodech ho však zarazilo neobvyklé veselí. Nemusel přemýšlet dlouho, protože vzápětí po dalším výbuchu smíchu zaslechl Jamesův hlas: "... no a potom se zase rozplácl jak dlouhý, tak široký. A koště spadlo na něj a praštilo ho do hlavy tak, že omdlel a musela ho křísit madam Pommefreyová..." Úsměv, který se objevil na tváři Alba Severa vůbec nebyl příjemný. Nicméně se přiměl tvářit se jako obvykle a bez povšimnutí se posadil na své místo. Ano, čokoláda tu pořád ještě byla. Ale nějak ho přešla chuť. Jak tak seděl a poslouchal podrobný popis svých dalších neúspěchů, skutečných či vybájených mistrem lhavosti Jamesem Potterem, nahmatal v kapse malou lahvičku. Vzpomněl si, že si ji tam dal včera, když se chtěl doma pochlubit se svým malým úspěchem. Nějak z toho sešlo a on ji v kapse zapomněl. Tak teď měl pro ni využití mnohem, mnohem lákavější. Dobře si všiml pohledů, které James vrhal na jeho šálek čokolády. Přesvědčil se, že jej nikdo nesleduje a v nestřeženém okamžiku vylil obsah lahvičky do čokolády.

"Nemyslím si, že jenom létání na koštěti je důležité pro absolvování školy," říkal zrovna Neville. "Buďme upřímní, Jamesi, kdybych měl vyprávět o tvých úspěších v bylinkách, smáli bychom se tu ještě pozítří. A to už vůbec nemluvím o tom, co jsi onehdá předvedl na hodině obrany proti černé magii."
Albus Severus se otočil k Nevillovi. "Povídej, strýčku Neville, ať se bavíme i na jeho účet."
"Nechte toho, kluci," mírnila je Hermiona. Jenže to neznělo příliš přesvědčivě.
Ginny se nadechla, aby také sdělila svému potomstvu svůj názor na věc, ale nedostala se k tomu. "Co je to s tebou, Jamesi?" Otázka byla na místě. James se totiž začal ošívat. Z počátku se občas podrbal tu i onde, ale za chvíli se už drbal po celém těle stále zuřivěji.
Všichni se na něj dívali, Hermiona přiskočila chlapci na pomoc. To už ležel James na zemi a mlátil sebou.
"Cos mu to udělal?" neomylně se Harry pustil do Alba Severa.
"Já?" jeho tvář byla nevinnost sama. "Ani jsem se ho nedotkl," hájil se. "Právě jsem mluvil se strýčkem Nevillem." Ten kývl, jako že je to pravda. Harry přiskočil k Albovi. "Nedělej si ze mě legraci. Nikdo jiný by to být nemohl. Všiml bych si, kdyby tu někdo kouzlil!"
Albus Severus se vytrhl z nepříjemného sevření svého otce. Jistě, tohle mohl předpokládat. Vše pro Jamesovo dobro. "Možná to nějak souvisí s tím, že Opět.Vypil.Mou.Čokoládu," řekl tedy podrážděně.
"Cože?" nechytal se Harry. Hermiona se zvedla od Jamese, který už byl téměř zoufalý a, spolu s Nevillem, se začala pochechtávat. Ovšem oba se snažili, aby to nebylo vidět. "Jak to souvisí s tvou čokoládou?" To Ginny se zamračila. Už párkrát měla jisté podezření, že James Albímu čokoládu vždy vypije, ale Albí si nestěžoval a když se ho zeptala, jen nad tím mávl rukou. Ale teď to vypadá, že je to skutečně pravidlem.
Albus Severus byl na odchodu. Zastavil se až u schodů. Otočil se zpět a uvolil se k vysvětlení. "Věděl jsem, že mi James vypije mou čokoládu. Ostatně, jako vždy. Tak jsem do ní nalil svrbivý lektvar. Přišlo mi spravedlivé, když on zesměšňuje mě, protože neumím létat na koštěti, když zesměšním já jeho, když se klidně otráví ukradenou čokoládou."
Ticho, které se na okamžik po jeho přiznání rozhostilo, přerušil náhle příšerný zvuk. Všichni se vyděsili. Teprve po chvíli jim došlo, že to je bouřlivý smích tetičky Muriel. Skončil stejně neočekávaně, jako začal. To když Molly Weasleyová milou tetičku Muriel řádně dloubla do žeber. "No co. Je to první událost dnešního dne, která mě opravdu pobavila."
"Zbav ho toho. Okamžitě. Slyšíš!" hystericky křičel Harry na svého mladšího syna. Na kratičký okamžik v jeho tváři zahlédl něco, co se nebezpečně podobalo pohrdání. Albus Severus sáhl do přední kapsy své košile a něco hodil směrem k Jamesovi. Harrymu nedělalo problém to zachytit. "Co je to?"
"Bezoár," procedil skrz zuby pohrdavě Albus Severus a otočil se k ostentativnímu odchodu. Všichni, až na Harryho, který se snažil nacpat zpropadený kámen Jamesovi do úst, Ginny, která nevěděla, jestli má Albímu vynadat nebo mu poklepat na rameno a zakřiknuté tetičky Muriel, se skrytě pochechtávali. Ostatně, co na to říci. Jenže do toho všeho se zapojil ještě jeden zvuk. Znělo to jako nálet, a vzápětí cosi zaklepalo na okno. Někdo z příbuzných (vyznejte se v nich) okno otevřel a do místnosti majestátně vlétl... no, s ohledem na velikost okna a rozpětí křídel spíš přihopkal, orel skalní. Neomylně si to zamířil skrz šokované příbuzenstvo přímo k Albu Severovi. Ten jediný si všiml, že pták něco nese. Zvažoval, že mu nastaví předloktí, aby se posadil, ale moudře usoudil, že by o tu ruku také mohl přijít. Pták se však nesnažil usednout na něj a snesl se na zábradlí. Vyčkávavě na něj hleděl. Albus Severus už nevěnoval svým příbuzným ani jediný pohled a zamířil do patra, do svého pokoje. "Pojď se mnou," řekl orlovi a ten jej poslušně následoval.
Už tak neviděl ohňostroj barevných veselých jiskřiček, který zasypal všechny přítomné.
Ale ti si všimli. "Kdo to byl?" ozývalo se ze všech stran.
"Lily! Lily čarovala!" vykřikla Ginny a hnala se ke své nejmladší ratolesti.
Ta, snad že se lekla, že provedla něco špatného, se rozplakala. "Já jsem jenom nechtěla, abyste se zlobili na brášku," plakala.
"Neplač," konejšil ji Harry. "Kdo by se teď na něj zlobil, když ty ses projevila jako správná čarodějka..."
Ginny jen nešťastně zavrtěla hlavou.
"Já jsem vždycky věděl, že jsi kus idiota," pronesl do nastalého ticha Dudley.

Albus Severus odvázal balíček z pařátu nádherného exempláře orla skalního, který momentálně hřadoval na jeho posteli. "Ukaž, co to máš?" povídal si s ním přitom. Přisunul mu zbytek vánočky, který mu maminka ukrojila včera večer. Po krátkém zaváhání orel zdvořile uždíbl.
Balíček byl zabalen do evidentně drahého a vkusného papíru a skvěl se na něm rukou psaný nápis: Hezké Vánoce.
Albus Severus poznal ten rukopis. Takhle úhledné písmo má totiž jen jeden člověk, který by přicházel v úvahu jako možný dárce. Scorpius Malfoy.
Roztrhl papír a vybalil...co že to vlastně je? Kniha! Zřejmě vzácná, protože nejen její desky, ale i listy nesly značné známky opotřebení. Kniha byla psaná ručně, opatřená glosami po stranách textu. Poznámky byly psány různým rukopisem, bylo zřejmé, že pisatele od sebe dělila nejedna generace. Listy byly lehce zažloutlé, zlatá ořízka byla místy porušená. Albus Severus otočil knihu hřbetem k sobě a udiveně četl: Co je to vlastně Svatý Grál?
Fí ha, Tak tomu se říká dar.
Podíval se na svůj noční stolek, kde měl připravený dárek pro Scorpia. Dlouho mu trvalo než přišel na to, jak hádka, co tvořil svým tělem sponu na kravatu rozpohybovat, ale ve světle toho, co od Scorpia dostal on, to působilo poměrně směšně.
Pokrčil rameny. Teď už bylo pozdě cokoliv vymýšlet. Zabalil tedy sponu do úhledného balíčku, připsal přání šťastných Vánoc a podal orlu do zobáku.
"Dárek pro Scorpia," řekl prostě.
Ovšem nebylo jiné cesty ven, než přes hromadu příbuzných dole v kuchyni a tak si Albus Severus povzdechl a vyzval orla, aby jej následoval.
Dole se všichni motali kolem Lily, která za odměnu dostala lízátko a hubičku od tetičky Muriel, která dokonce dojatě zaslzela.
Albus Severus doufal, že projde nepovšimnut. Strýc Dudley, sedící na pohovce se všeobecného jásání neúčastnil. Jako mudlovi mu to bylo srdečně jedno. Věnoval se svému kusu vánočky a statečně drobil na drahý perský koberec. Samozřejmě Alba Severa s orlem nepřehlédl. Albus Severus udělal prosebné gesto, jako aby ho strýc neprozradil a ten se tedy jakoby náhodou otočil jinam. Ale jeho pohyb zachytil Harry. Zvedl hlavu od své dcerky a syna uviděl.
"Kam jdeš?! A čí je to pták?!"
Orel spatřil otevřené okno, vznešeně kývl Albovi na rozloučenou a prodral se spěšně příbuznými. Za okamžik byl už pryč.
V tu ránu, jako by se domluvili, se všichni sesypali na ubohého Alba Severa.
Chrlili na něj otázky ze všech stran, smysluplné i nesmyslné, které však měly jedno společné. Všichni byli hrozně zvědaví, odkud orel přiletěl a co přinesl.
"Ticho!!!" překřičela je Fleur.
Všichni ztichli a otočili se směrem k ní. "Nechte ho aspoň nadechnout!"
Ginny se sklonila k Albímu: "Zlato, řekneš nám prosím co to mělo znamenat?" a chytla syna za obě ruce.
Zvažoval jen chvíli, stejně to byla jen otázka času, než by to musel říct. " Scorpius Malfoy mi poslal dárek k vánocům."
"Proč by ti Scorpius Malfoy posílal dárek k vánocům?" zeptal se Harry nechápavě.
"Jsme přátelé," odpověděl téměř nezúčastněně Albus Severus.

Kapitola šestá

„Vítám vás na první hodině obrany proti černé magii po vánocích,“ začala profesorka Cassi Crocco, sotva se za ní zavřely dveře učebny.
„Dobrý den, profesorko Crocco,“ pozdravili studenti. Pokud snad ještě někomu přišlo směšné spojení „profesorko Crocco“ evokující představu koktání, nechal si úsměv, natož potom smích, pro sebe. Profesorka Crocco byla občas poněkud vztahovačná a kdo se jí znelíbil, mohl mluvit o velkém štěstí, když po hodině obrany černé magie skončil na ošetřovně pouze na týden.
„Pokud mi paměť dobře slouží, měli jste si na dnešek nastudovat teorii k základním štítovým kouzlům,“ pokračovala ve výkladu, když se u tabule prudce otočila ke studentům a opřela se o katedru.
Pokud sloužila paměť Albu Severovi a ostatním, nic takového před vánoci neříkala. Ne že by mu to vadilo, ale chápal, že ostatní, snad s výjimkou Tiny a možná tak Echise Mitrodata, to tak nevidí. Ovšem ani teď se nikdo neodvážil projevit opačný názor, než profesorka Crocco. Jakýkoli názor.
„Pane Sandersi, pojďte mi něco říci o základních štítových kouzlech,“ začala se svým oblíbeným zkoušením.
O deset minut později nebyla příliš spokojena. Rozhlížela se po třídě a přemýšlela, kdo by jí tak mohl zlepšit náladu. „Pane Pottere, pojďte,“ zaklepala hůlkou ke katedře.
„V učebnici jsou štítová kouzla rozdělena do několika kategorií. Samostatně pak stojí kouzlo protego...“
„Víte proč?“
Skoro se na profesorku Crocco rozzlobil. Přerušila ho uprostřed myšlenky a přitom se zeptala přesně na to, co chtěl sám říci. „Protože jej používají studenti i mistři obrany proti černé magii. Kouzlo je pořád stejné, jen se mění síla, s jakou je použito.“
„Pět bodů Havraspáru. Posaďte se.“
Vždyť ještě nic neřekl... Nicméně se bez diskuse posadil a soustředěně poslouchal výklad. „Tak tedy kouzlo protego. Jde o štítové kouzlo, které se používá proti méně škodlivým kouzlům, uřknutím a kletbám. Způsobí, že se kletba neškodně odrazí. Od tohoto kouzla lze vytvářet různé variace, například protego totalum k ochraně nějakého místa, nebo protego horribilis. Doufejte, že poslední dvě varianty nikdy nepoužijete. Potíž je v tom, že nestačí jen říci protgego horribilis. Musíte se sami cítit příšerně a pak bude i vaše kouzlo příšerné. Tak, teď se rozdělte do dvojic, budete ho zkoušet. Správný pohyb hůlky je takto...“ ukončila svůj výklad bezchybným provedením kouzla.
Když už byli všichni odření, otlučení a znechucení od toho, jak více či méně úspěšně zkoušeli vykouzlit jednoduché štítové kouzlo, profesorka Crocco je zastavila. Udýcháni usedli zpět do lavic.
„Nemůžete se stále jen bránit. Ano, vidím ve vašich tvářích, že mnozí se mnou nesouhlasí. Proč útočit, když se člověk může bránit. Není to špatné být útočníkem? Jistě máte v lecčems pravdu. Ale existuje, mudlové by řekli, zlatá střední cesta. A těmi jsou aktivní obranná kouzla. Typickým příkladem, je kouzlo expelliarmus. Čím lépe se toto kouzlo naučíte, tím lépe. Když ho provedete správně, protivníka odzbrojí. Když ho uděláte naštvaně, praštíte protivníkem o zeď. Samozřejmě příliš nefunguje, jestliže je váš protivník mistrem v bezhůlkovém kouzlení. Ale to je látka vyšších ročníků,“ dodala, sotva si všimla zvídavého pohledu Alba Severa. „Teď si tedy vyzkoušíme odzbrojit svého protivníka. Opět do dvojic...
„Už dost,“ prosila Tina o půl hodiny později. Ať se snažila, jak se snažila, Sev byl prostě lepší. Teď se k ní naklonil a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Jsi tak dobrý,“ neudržela se obdivného projevu.
Potěšeně se na ni usmál. „Jen jsem si to pečlivě pročítal o vánocích. Neměl jsem co na práci. Proto jsem o trochu dopředu,“ vysvětloval. Rozhlédl se, jestli je někdo nesleduje a mávnutím hůlky vykouzlil krásného barevného motýla, který se usadil Tině ve vlasech. Na toto kouzlo byl náležitě pyšný. Našel ho v Týdenníku čarodějek a učil se ho pro Lily. Vida, jak se teď hodilo. Dobře si všiml, že Tině udělal radost.

To je horší, než smrt...

V nemocnici u svatého Munga na uzavřeném oddělení, kde byli umístěni pacienti s nemocnou duší, na pokoji s označením 39 ležela pacientka. Ležela tiše, ale nespala. Upřený skelný pohled ukazoval, že ta drobná žena nevnímá.
„Sybillo, máte návštěvu,“ vešla do pokoje lékouzelnice a za ní vysoká mladá žena s hodně dlouhými světlými vlasy.
Oslovená nereagovala.
„Jste hodná, slečno Láskorádová, že chodíte za svou bývalou profesorkou,“ řekla lékouzelnice tiše, „víte, nikdo jiný za ní nechodí.“
Lenka Láskorádová se na lékouzelnici usmála. „To já ráda. Mám paní profesorce vždycky tolik co vyprávět. Představte si, že jsem zrovna nedávno objevila v tátových věcech protokosonový ořech. A pak prý, že nic takového neexistuje...“pokračovala by Lenka, ale lékouzelnice ji přerušila: „To je jistě velmi zajímavé, slečno, ale já už musím jít. Až budete chtít odejít, zazvoňte na mě, prosím“ a odešla.
Lenka Láskorádová se posadila na postel.
„Jak se dnes máte, paní profesorko Trelawneyová?“ pohladila nemocnou ženu. Ta se jako vždycky ani nehnula.
„Jistě zase o kousek lépe, že?“ povídala Lenka dál.
„Představte si, paní profesorko, byla jsem o vánocích u Harryho a Ginny. Měli tam celou Weasleyovic rodinu, Hermiona přijela s Ronem a dětmi, dokonce i jejich tetička Muriel, kdoví, kolik už jí je let, pořád je to velmi čiperná dáma. A Lily poprvé kouzlila. A úplně jsem zapomněla! Letos do Bradavic nastoupil i Albus Severus....“
Lenčino chaotické vyprávění umlčel nevídaný čin. Po letech letargie oči Sybilly Trelawneyové projevily známku života. A nejen to. Věštkyně se najednou prudce posadila, chytila se za krk a sípavým přízračným hlasem promluvila: „Plíživé cosi. Neočekávané, nezvané, zmocní se lidského srdce. Opanuje mysl a dá pocit falešné moci...Varuji! Varuji! VA-RU-JI!!!“
A opět se bez dalších známek vědomí zhroutila do polohy, v jaké strávila posledních devatenáct let.
Lenka na ni chvíli vyděšeně hleděla. To je divné. Co má dělat? Zazvonila na lékouzelnici a ta jí přišla otevřít.
„Slečno, stalo se něco? Jste hrozně bledá...“ měla lékouzelnice starost.
„To nic, jen byste jí měli častěji větrat, má v pokoji hrozně vydýchaný vzduch a v takovém by se vám tu mohli přemnožit škrkny, na ně pozor jsou...to je jedno, naschledanou.“
Skoro to vypadalo, že Lenka od sv. Munga utekla.
Lékouzelnice chvíli vypadala, jakože přemýšlí, co se asi stalo, ale pak mávla rukou a šla si po své práci. Vždyť ona vlastně tahle Lenka Láskorádová byla stejně nějaká divná. Nejspíš je to další adeptka na pokoj na jejich oddělení.

Tu noc spal Harry Potter dost neklidně. Převaloval se v posteli, až probudil Ginny.
"Harry," šeptem se ho snažila probudit, ale on sebou cukal a obličej se mu stahoval v různých grimasách.
"Harry! Tak Harry! Probuď se!" tentokrát s manželem Ginny zatřásla.
"Co je? Kde je? Ne! Ne!" Posadil se zmateně a ruka mu automaticky zamířila k jizvě, která už devatenáct let byla v klidu. Ani dnes, teď, v této chvíli, nemohl říct, zda ji cítí, ten pohyb byl čistě spontánní.
"Harry, co se děje?" Ginny jeho chování vyděsilo. "Jizva?"
Harry si promnu čelo a oči.
"Ne, jizva...to nic, jen se mi asi něco zdálo...já nevím..." byl stále dost mimo.
Ginny se k němu vrhla, objala ho a Harry ji k sobě přitiskl.
"To nic, Ginny, asi jen zlý sen, opravdu se nic neděje."
Seděli ještě dlouho v této pozici. Ginny se snažila sama sebe v duchu přesvědčit, že se vylekala úplně zbytečně a Harry zase, že jizva je stále v klidu, že nezabolela, že se nic neděje, že...že...že...jen drobátko zasvědila...


„Stejně je to zvláštní, ten název,“ přemýšlela Tina tak trochu nahlas. Albus Severus zvedl hlavu od pergamenu popsaného rozpisem na první lektvar a také jeho vlastními poznámkami. Podíval se na Tinu, která zuřivě snášela věci na přípravu lektvarů. Ano, v laboratoři profesora Křiklana bylo třeba vše snášet. Profesor Křiklan nebyl z nejpořádnějších a tak bylo možné podložku na kuchání ropušáků nalézt mezi třezalkou a chlipníkem, případně zahrabanou pod hromadami písemných prací. Scorpius se opíral o stůl, ruce složené na hrudi. Tento postoj se Albu Severovi příliš nelíbil. Působil poněkud defenzivně, mohl-li to tak říci. Scorpius se sice tak netvářil, ale působil dojmem, jako by se chtěl před něčím či někým bránit. No, o tom by mohl Albus Severus vyprávět. On a jeho bratr.
„Proč?“
Pokrčila rameny. „Tak si říkám... zlatý kotlíček. Chápu, že kotlíček. Je to předstupeň normální soutěže. Dětská varianta,“ ušklíbla se. „Ale proč zrovna zlatý? Zlato je sice hezké,“ blýskla pohledem po Scorpiovi, „ale tak měkké, že se za chvíli rozvaří. Co s tím chceš dělat?“
Pokýval hlavou. Na tohle znal jasnou odpověď a, výjimečně, by ji znal i jeho povedený bratr. „A přesto se používá k přípravě jednoho z nejmocnějších lektvarů...“
„Skutečně?“ zajímal se Scorpius.
„Ano. Připravuje se v něm vlkodlačí lektvar.“
Scorpius zbledl. A to tak, že i na jeho bledé tváři to bylo víc než patrné. „Aha,“ řekl jen přiškrceně.
„Něco se děje?“ zeptal se Albus Severus, když to nevypadalo, že bude Scorpius pokračovat.
Tina si bystře prohlédla oba chlapce. „Jsem hloupá, zapomněla jsem třísky z hyliasu. Hned jsem zpátky.“ Vyběhla z Křiklanovy laboratoře a nechala chlapce o samotě.
Scorpius se trochu sebral. Sakra! Je přece Malfoy. „Jednou jsem viděl vlkodlaka,“ začal vyprávět tak klidně, jak jen to dokázal. „Zrovna něco zabil a požíral to.“
Albus Severus se pro tuto chvíli vykašlal na lektvar proti kouzelnické chřipce. To mohlo počkat. „Viděl jsi divokého vlkodlaka?“
„Nerozumím...“
„Před třiceti lety jeden mistr lektvarů vymyslel lektvar, který způsobí, že vlkodlak se sice promění, ale zachová si své lidské já.“
Scorpius se otřásl téměř viditelně. „Tak tenhle rozhodně s člověkem neměl mnoho společného. Babička mě zachránila na poslední chvíli.“
Albus Severus na svého kamaráda zíral pln obdivu. „Já bych se s takovým zážitkem asi nedokázal vyrovnat. Otec mi jednou vyprávěl, jak se setkal s divokým vlkodlakem a nechtěl bych to zažít.“
Scorpius pokrčil rameny a snažil se, aby to vypadalo naprosto lhostejně. „Občas se mi o tom zdá,“ řekl a pak už na toto téma nepromluvil.
Ostatně, chvíli po jeho naprosto nemalfoyovském (jak on si myslel) přiznání se do laboratoře vrátila Tina s přísadami. Vlastně to uvítal. Nechtěl vyprávět dál. Nechtěl vzpomínat dál, na ty šílené noční můry, které nepřestaly ani po pěti letech. Otec prohlásil, že musí nést následky svého rozhodnutí, když neuposlechl zákaz rodičů a v noci vylezl z domu a pak i ze zahrady. Proto mu nenechal vymazat paměť. Scorpiovi trochu vadilo, že byl až tak moc upřímný, ale na druhou stranu se mu trochu ulevilo. Tomu nerozuměl. Věděl ale, že Albus Severus si to nechá pro sebe.

Albus Severus sledoval Tinu a Scorpia, jak se potýkají s úkoly, které jim uložil. Vysvětlil jim, že nejprve on sám si lektvar vyzkoušel, pod zdráhavým vedením profesora Křiklana, který pochopil, že po půl roce výuky lektvarů, byť doplněné samostudiem, prostě chlapec není schopen dělat bez dalšího lektvary použitelné pro ošetřovnu. Takže tedy dohlížel na to, co se Albus Severus nejprve naučil a když to schválil, začal to učit svůj „tým“ na soutěž o Zlatý kotlíček, jejíž začátek už se blížil. Vlastně už v září se měly týmy osobně dostavit do Velké auly fakulty lektvarové a experimentální magie při Merlinově universitě v Caustonu, kde se budou zadávat jednotlivé úkoly.
Tina dokázala rychleji krájet, drtit, řezat a štípat potřebné ingredience, jenže se ještě nedokázala tolik soustředit, takže si nepamatovala, kolik toho už má připraveného. Scorpius se zdál být nadán vynikajícím rozpoznáváním barev. Ano, pomyslel si uznale Albus Severus. Jejich tým bude skvělý. Ještě teď se bavil reakcí rodičů a příbuzných, když se zjistilo, že sestřenice Rose v lektvarech příliš neexceluje. On, Albus Severus, měl pocit, že je to spíš přehnanou zálibou ve čtení Týdenníku mladých čarodějek, obzvlášť poté, co se do povědomí mladých dívek nesmazatelně zapsal Krasomil Přemilý, kouzelník a iluzionista, než že by se skutečně nemohla lektvary naučit. Jenže koho zajímá, co si myslí Albus Severus. Ale to se jednoho dne změní...

Složil dopis, který dostal od rodičů a uklidil ho do zásuvky nočního stolku. Pečlivě uzamkl kouzlem. Tentokrát otec dostál svým slibům. Přestal Scorpiovi vyplácet pravidelnou měsíční apanáž a znemožnil mu přístup rodinným účtům. To všechno kvůli tomu, že se odmítl vzdát svého přátelství se Severem. Rozhlédl se po vybavení svého pokoje. Brzy ho bude muset opustit, neboť otec odmítl platit cokoli. Jistě, školné platit bude, to prosadila babička. Ale bude se muset nastěhovat k ostatním. Sakra! Proč mu tohle dělá? Ale Scorpius mu tu radost neudělá. Nebude se ponižovat a prosit o kapesné, ani nezradí svého kamaráda. To raději... uh... bude pracovat. K tomuto rozhodnutí se mu nešlo dobře ani snadno. Věděl, že pro Malfoye je práce něco nepředstavitelně ponižujícího. Jenže situace, do jaké ho staví jeho vlastní otec, je ještě ponižující.
Na okno stále ještě jeho soukromého pokoje, zaťukala sova. Poznal v ní běžnou sovu školní. Nesla nějaký balíček. Tázavě pozvedl obočí, jako by mu sova mohla odpovědět. Odebral jí tedy, co nesla a nepřekvapilo ho, když odletěla, aniž by něco řekla. Tyhle školní sovy jsou hrozně nafoukané. Opatrně rozbalil balíček a pak už jen překvapeně zíral na... malého plyšového medvídka v pleteném svetru s písmenem T na hrudníku. Nemohl se vzpamatovat, držel medvídka a pod prsty cítil příjemnou „srst“. Po chvíli si všiml, že k medvídkovi byl přibalen vzkaz, který mu omylem upadl na postel. Zvedl ho. „Jmenuje se Teddy. Myslím, že ty ho potřebuješ víc, než já. Buď na něj hodný.“ Podpis chyběl. Ale to nic neznamenalo. Nejenže bezpečně poznal Severovo písmo, ale nikdo v Bradavicích u sebe neměl plyšového medvídka a pokud ano, jistě by se s ním o něj nepodělil. Podezřívavě se rozhlédl, jako by se bál, že i tady, v jeho soukromém pokoji, jej někdo sleduje a mohl by ho přistihnout při něčem nemalfoyovském. Pak k sobě medvídka pevně přitiskl.

Rose se nedívala nalevo ani napravo a nesla svůj objev do nebelvírské věže. Ráda by se rozběhla, aby se v ložnici mohla co nejdřív pochlubit. Jenže kdyby se rozběhla, určitě by si jí někdo všiml, zajímal by se, kam jde, co nese, v neposlední řadě by mohla svůj objev upustit. Na první pohled se nejednalo o nic důležitého. Skleněná věštecká koule. No dobře, nebyla z obyčejného skla, ale z křišťálu. A vlastně to nebyla obyčejná věštecká koule, ale... prostě něco úžasného. Rose na to vlastně přišla úplně omylem.
Komnaty na astronomické věži byly už léta zavřené. Ne, vstup do nich nebyl zakázán, jen tam prostě nikdy nikdo nechodil. Možná to nějak souviselo s tím, že aby se k nim člověk dostal, musel překonat nedozírné množství schodů. Na to schodiště se také Rose dostala díky náhodě. Náhodou totiž otevřela přenosnou bedýnku se svou krysou a ta, ucítivši závan svobody, jala se prchat právě směrem k zapomenutým komnatám na vrchu Astronomické věže.
Rose se snažila dohonit to neposedné zvíře, ale poslední, co zahlédla, byla špička ocásku, mizící ve škvíře pod dveřmi. Dveřmi? No ano, byly tu dveře a notně zaprášené a vůbec jevící známky toho, že tu nikdo dlouho nebyl. Rose zkusila vzít za kliku. Šlo to ztěžka, zrezivělý kov skřípal a všelijak vzdoroval, ale zámkem ani kouzlem zajištěný nebyl. Rose se podařilo dveře pootevřít natolik, aby se protáhla dovnitř. Tak kam se mohla ta hloupá krysa schovat? Rose se rozhlížela po prostoru a její oči se soustředily jen na to, jestli uvidí krysu. Kdyby se to zvíře ztratilo, to by byl táta asi zklamaný. Totiž u Weasleyů měli vždycky krysu, i přes už téměř zapomenuté potíže s Prašivkou, která vlastně nebyla Prašivka, ale Petigrew...to je fuk, Rose prostě musí tu zatracenou potvoru najít. Nejenže na ní tátovi záleží, hlavně ji Rosie koupil on sám jako dárek k přijetí do Bradavické školy čar a kouzel. Proč vlastně té malé šelmě nedala jméno? Jak na ni teď má asi zavolat?
„Kryso, kde seš!?“ zkoušela to nejdřív.
Odpovědí jí bylo ticho.
„Šedivko, já tě musím najít! Nedělej hlouposti a vylez, nebo tě paní Norrisová najde a sežere.“
Rose už zněla docela zoufale. Za chvíli totiž měla začít dvouhodinovka přeměňování a kvůli tomu vlastně i Šedivku potřebovala...A vida, už jí to jméno i dala.
Najednou se z hromady jakési huňaté hmoty ozvalo vypísknutí. Rose přiskočila a hmátla do míst, odkud ten zvuk vyšel. V tom okamžiku zařvala vzteky a bolestí, protože si málem zlomila prsty o něco tvrdého a hladkého, zatímco Šedivka vyběhla a zmizela v pomačkaném čemsi, co vzdáleně připomínalo staré pouzdro na diplom, nebo vysvědčení, nebo tak něco. Rose pouzdro hbitě popadla aby Šedivka neutekla jinam, přiklopila víčko, co od pouzdra viselo na kousku papíru a jala se kutat v té huňaté hromádce, o co si to málem nepříjemně ublížila. Tentokrát tam ale strčila ruce opatrně. Nahmatala kulatou věc a vydolovala ji ze zajetí hromady. Na denní světlo se vyloupla věštecká koule. Rose ji otáčela v rukách a zálibně pozorovala, jak láme světlo a jak se vlastně krásně třpytí. Povzdychla si: „Být věštkyně, přála bych si vidět, co dělá Krasomil.“
V kouli blesklo, Rose se lekla a upustila ji. Naštěstí koule dopadla do měkka bývalého huňatého úkrytu. Dívka nejdřív chtěla popadnout pouzdro se Šedivkou, ale všimla si, že se v kouli něco hýbe. Sehnula se, znovu ji zvedla a nevěřila svým očím. Krasomil a češe si vlasy. Ách...
Rose úplně zapomněla na vyučování, na které by stejně už přišla pozdě a zajata pohledem na svého idola jen koukala a vzdychala.
Krasomil nezůstal jen u úprav svého zevnějšku. Dělal to, co dělal každý den odpoledne. Před zrcadlem si zkoušel nová image a podoby pro víkendová vystoupení. Jako metamorfomág měl vystaráno. Jeho schopnost se přeměňovat byla opravdu na vysoké úrovni.
Rose se vzpamatovala v okamžiku, kdy Krasomil zhasl a odešel ze svého bytu. Popadla kouli, zabalila do nějakého kusu látky, co se tam válel, vzala pouzdro s Šedivkou a uháněla na svou kolej.

Už se šeřilo, ačkoliv bylo teprve půl čtvrté odpoledne. Tina Harschmanová čekala na svého kamaráda Alba Severa v havraspárské společenské místnosti. Domluvili se, že půjdou společně do knihovny, studovat lektvary, které se vyskytují v soutěži Zlatý kotlíček. V knihovně na ně jistě už čekal Scorpius Malfoy a jistě už vyhledal příslušnou literaturu.
„Kde jsi tak dlouho,“ vyšla Tina vstříc přicházejícímu Albu Severovi.
„Vždyť máme ještě deset minut, to stihneme,“ mávl rukou Albus Severus.
Vyšli ze dveří Havraspárské koleje a zamířili směrem ke knihovně. Jak se chodba stáčela, zahlédl Albus Severus záblesky kouzel, ale o při se evidentně nejednalo, protože zněl i smích. Jenže Tina si nejspíš nesla hlavu v oblacích, protože kdyby po ní Albus Severus nesáhl a nestáhl ji k sobě, zcela jistě by ji nějaká ta zbloudilá kletba zasáhla.
Spravedlivě rozčilený odsunul Tinu za sebe a přitisknutý ke zdi opatrně nahlédl za roh. Uviděl dva starší chlapce z Mrzimoru. Jeden měl oslí uši a druhý pařáty, že by mu je záviděla kdejaká pohádková ježibaba. Oba se smáli až slzeli.
„To se povedlo,“ zahýkal smíchy jeden.
„pro...pro..profesor Trelawney...“zajíkal se druhý.
Albus Severus zbystřil sluch.
„Ten soubojový klub je vážně super, že jo?“ ještě se uculil jeden na druhého, druhý odkýval souhlas, vzájemně si odčarovali uřknutí a se smíchem odcházeli.
Albus Severus se otočil k Tině: „Tino, co je to soubojový klub?“
Tina řekla udiveně: „Tys o něm nikdy neslyšel? To je přece klub, kde učí profesor Trelawney kouzelnické souboje. Různé uřknutí a kletby a někdy je tam prý i legrace, no to jsme ostatně viděli. Ale smí se tam chodit až od třetího ročníku.“
Albus Severus se zamyslel.
„Od třetího?“ Nečekal na odpověď, otázka byla pouze řečnická a jak byl zamyšlený, nechal se Tinou vzít za ruku a odvést do knihovny. Ani neprotestoval. Určitě si ani neuvědomoval, že jdou ruku v ruce. Ačkoliv přátelé přece takhle někdy chodí, že.
Úplně zapomněl, kam a proč jdou a v duchu si umanul, že udělá všechno pro to, aby se do toho soubojového klubu dostal co nejdříve.
V knihovně už netrpělivě čekal Scorpius. Tedy ne, že by se ta netrpělivost nějak projevovala, ale drobná vráska na dětském čele prozrazovala, že nese docela nelibě zpoždění svých spolužáků.
Albus Severus se stihl vzpamatovat už před knihovnou. Uvědomoval si, že jdou pozdě a tak vymanil svou ruku z Tininy a vykročil k Scorpiovi.
„Omlouváme se, Scorpie, za zpoždění. Nějací mrzimorští vyváděli na chodbě a zdrželi nás.“
„Jistě, to se může stát,“ přijal Scorpius kývnutím omluvu a bez dalšího se všichni tři sklonili nad otevřenou knihou s názvem „První primitivní lektvary a jejich vedlejší účinky“.
Když už byla skutečně tma, zvedli se od učení. „Měl bych na vás prosbu,“ začal Albus Severus. Když si byl jist jejich pozorností, pokračoval. „Pracuji na ročníkové práci z bylinkářství. Zjistil jsem, že dokážu přesazovat mandragory, aniž by přitom křičely. Potíž je jen v tom, že když jsem požádal Rose, aby to zkusila podle mého návodu, začaly křičet. Netuším, proč.“
Tina a Scorpius se na sebe překvapeně podívali. „Ty umíš přesazovat mandragory, aniž by křičely?“
Pokrčil rameny. „Daří se mi to. Jenže je to na nic, když nevím, proč tomu tak je.“
Oba přikývli.
„Mohli byste teda přijít zítra v pět do skleníku číslo šest?“
Dostalo se mu dvojího souhlasu. Krátce na to dnešní sešlost rozpustili. Albus Severus odcházel s úsměvem na rtech. Dobře si všiml spony do kravaty, kterou měl Scorpius na sobě. Jeho dárek. Po vánocích si sice za své dárky neděkovali, ale Alba Severa nesmírně potěšilo, když si všiml, že Scorpius jeho dárek používá. To bylo nade vše slova. A stálo mu to i za nepříjemnosti, co doma měl.

Kapitola sedmá

Druhý den se opravdu u skleníku sešli. Albus Severus je pustil jako první a pečlivě skleník zavřel. „Dobré odpoledne, děvčata,“ spustil, sotva se přiblížil k mandragorám.
„Povídáš si s kytkama?“ zeptal se Scorpius.
Ušklíbl se. „Povídám si i s lektvary.“ No dobře, není to normální, to věděl. Na druhou stranu, co je komu do toho.
„Tohle jsou Scorpius a Tina, kamarádi. Chtěli by se podívat, jak vás přesazuji, pokud vám to samozřejmě nebude vadit.“
Tina si pomyslela, že by by bylo zajímavé, kdyby začaly protestovat. Ale protože se kytky chovaly pořád stejně, zřejmě jim jejich přítomnost nevadila.
„Začnu s tebou,“ přišel k jedné. Vzal ji do rukou i s květináčem. „Ten květináč už je ti malý, určitě máš už otlačené kořínky, co?“ povídal si s ní, zatímco připravoval novou hlínu. „Víš, co uděláme? Nejdřív tě vyndám z květináče i s hlínou. Je tu docela chladno, komu by se chtělo ven, viď. Nejdřív si zvykneš na tu změnu a teprve potom budeme pokračovat.“ Jak řekl, tak také udělal. Nejprve opatrně poklepával na stěny květináče, pak uchopil mandragoru těsně u hlíny a opatrně ji začal vyviklávat. Po chvíli trpělivé práce se mu podařilo vytáhnout rostlinku s celým kořenovým balem. Tina a Scorpius zvědavě přihlíželi. Albus Severus položil rostlinku na pracovní stůl, obložil ji hlínou, aby ležela rovně, pohodlně a nekutálela se ze strany na stranu. Zatímco čekal, až se aklimatizuje, rozhlížel se po srovnaných prázdných květináčích. „Myslím, že by se ti mohl líbit tento, co říkáš?“ zeptal se a ukázal vybraný květináč mandragoře. „Nebo tento,“ ukázal jí druhý. „Ne, raději tenhle,“ vrátil se k prvnímu. „Už mohu?“ zeptal se po chvíli a začal čistit rostlinku od hlíny. „A jéjej, co to tady je?“ zeptal se a dotkl se jednoho místa na těle mandragory. Vydala divný zvuk. Tina a Scorpius nervózně pohlédli k polici se sluchátky na uši. „Já vím, že tě to bolí. Máš ten kořínek poškozený. Budu ho muset uříznout, víš. Ale bude to jen kratičkou chvíli a hned ti to namočím do lektvaru. Ano?“ pokračoval v divném monologu. Okamžik a poškozený kořínek byl uříznut. Mandragora znovu zakníkala, ale brzy zmlkla, to jak byla rána ponořena do misky s nějakým lektvarem. Scorpius by byl přísahal, že slyší, jak si mandragora pomlaskává. „Dobrý?“ zeptal se po chvíli Albus Severus. „Tak a teď tě zase zahrabu. Neboj, už to bude. Já vím, tobě se nelíbí být dlouho venku, viď. Podívej, jakou jsem ti připravil hlínu. Líbí? Tak, hezky, neboj, nebudu moc přitlačovat, ať tě to nebolí. Ještě nějaký mls,“ tady zalil rostlinku výživným lektvarem, „a je to.“
Oprášil si ruce a otočil se k přátelům. „Vidíte? Nekřičela.“
„A není možné, že to je tím, že si s ní povídáš?“ navrhla Tina, když si to všechno srovnala.
Albus Severus se zamyslel. „Myslíš?“
„Chováš se k ní velmi zdvořile, řekl bych,“ rozvíjel Scorpius Tininu myšlenku. „To, jak se k ní chováš, jak na ni mluvíš. Nevím, jestli ti rozumí, ale určitě cítí, že ti na ní záleží. Možná nekřičí kvůli tobě, ne kvůli nějaké hlíně nebo teplotě.“
Chvíli bylo ticho, jak všichni přemýšleli, Albus Severus obzvlášť usilovně. „Mohli byste to tedy zkusit?“ zeptal se nakonec.
S povzdechem souhlasili.

Albus Severus nahlížel otevřenými dveřmi do učebny, kde to rozhodně nevypadalo, jako při běžném vyučování. Dokonce ani při obraně proti černé magii to takhle nevypadalo. Studenti, poznal, že z různých kolejí a různých ročníků, byli rozděleni do dvojic, trojic a bojovali spolu. Tím vším procházel nějaký muž, zřejmě vyučující. Albus Severus si nevzpomínal, že by ho ve škole kdy dřív viděl. Občas se zastavil u nějaké bojující skupinky a řekl pár slov, nebo předvedl správně kouzlo, o které se bojující snažili. Albus Severus byl nadšen z toho, co viděl. Přesně po tom toužil. Skutečně se naučit kouzla, o kterých se učil víceméně teoreticky.
„Co tu pohledáváš?“ vytáhl ho najednou dospělák z jeho skrýše za přivřenými dveřmi. Albus Severus si ani nevšiml, že došel až k němu.
„Zase šmíruješ, Albí?“ ozval se James, když si studenti všimli, co se děje.
„Albí?“ zeptal se muž.
Albus Severus se vymanil z jeho sevření a hrdě zvedl hlavu. „Albus Severus Potter.“
„Severus?“ zeptal se překvapeně.
Chlapec přikývl. Čekal, co bude. Ale nedělo se nic, alespoň ne hned. Starší muž na něj hleděl a kdyby si Albus Severus myslel, že by v jeho očích mohl zahlédnout … ne, to určitě nemohl. Profesor se jenom zamyslel.

Procházel chodbami, využívaje své letité nespavosti. Děsil sexuchtivé, hormony zmítané, studenty ukryté ve všech možných i nemožných zákoutích hradu. Vlastně už ho to ani nebavilo. Dopředu věděl, kde je najde, jak se budou tvářit, jak budou koktat a jak ho budou nenávidět. V posledních letech se k těmto pochůzkám uchyloval spíš ze setrvačnosti, noc co noc křižoval chodby hradu a rozséval zášť.
Minul sousoší Nešťastných milenců, když tu jeho pozornost přilákaly podivné zvuky přicházející ze zazděného výklenku. Podle legendy, často vyprávěné současným ředitelem školy, tu Voldřich Malovec z Chejnova a Winterberka a na Ždíkově, jeden z mála cizinců stojících v čele školy, právě zde nechal v roce 1163 zazdít nešťastné milence, jejichž sousoší právě minul.
Prudce odhrnul závěsy a spatřil jednoho ze svých studentů. „Mohu vědět, proč potkávám jednoho z nejlepších studentů na tomto místě a...“ zvedl chlapcovu hlavu a hůlku přiblížil, aby lépe viděl. Pečlivě si prohlédl jeho tvář, jakkoli se tomu chlapec snažil bránit, „...plačícího?“ Chlapec se pokusil trucovitě vytrhnout ze sevření překvapivě pevných prstů. Když se přesvědčil, že je to marné, zmučeně zavřel oči a nechal ředitele své koleje, aby si ho dál prohlížel. Bylo to ponižující, ale momentálně s tím nešlo nic dělat. Trvalo to celou věčnost a najednou byl volný. Chladný vzduch nepříjemně studil v místech zahřátých zkoumavým dotykem. Ani si nestačil oddechnout. „Následujte mne.“ To ho překvapilo. Nepředpokládal, že dostane školní trest.
Rozhlížel se po místnosti. Byla překvapivě útulná, studenou kamennou podlahu pokrýval vysoký hustý koberec. Oproti všeobecnému mínění tu nepanovala zeleno-stříbrno-černá sychravost. Barvy koberců i nábytku byly vybrány s patrným vkusem a jemnocitem, z pastelové škály odstínů. Překvapeně zamrkal, když mu ředitel koleje vtiskl do ruky sklenku s pitím. „Opatrně,“ zaznělo poněkud opožděné varování, když se pod náporem ostrého alkoholu rozkašlal.
Seděl, cítil teplo, které se s každým douškem rozlévalo po jeho žilách. Ve velkém pohodlném křesle se cítil tak dobře, jako snad ještě nikdy v životě. Jeho zasněním pronikl hlas připomínající krutou realitu všedního dne.
„Týká se to zítřejší oslavy vašich narozenin a toho, co je s tím spojené.“ Neptal se. Konstatoval.
„Nic jsem neřekl,“ začal se bránit chlapec.
Chápavě přikývl. „Váš otec ve vás vkládá mnoho nadějí. Jistě by ho překvapilo, že v předvečer nejvýznamnějšího dne ve vašem životě, sedíte u Nešťastných milenců a brečíte, jak malá holka.“
„Proč to říkáte? Myslíte, že to nevím? Proto lidé sedávají u Nešťastných milenců, aby je nikdo neviděl.“ Jeho hrdost se snažila ozvat, ale příliš se to nedařilo. Byl zoufalý.
„Protože tomu tak je. Nebo se mýlím?“
„Chcete mě zabít?“ zeptal se vyděšeně chlapec. Podle toho, co mu otec říkal, byl jeho profesor tím posledním, komu by se měl se svými pochybnostmi svěřovat. Nejvěrnější z věrných, poslední svého druhu, tak o něm otec mluvil.
Chvíli neodpovídal. Zvedl se ze svého křesla, v ruce sklenku s vlastním pitím, přešel po místnosti a zastavil se u knihovny. Vypadal, jako by si chtěl vybrat knihu, ale náhle zapomněl, jakou. „Je to závažné rozhodnutí, které vás zítra čeká. Změní celý váš život. Váš život, tedy by to mělo být vaše rozhodnutí.“
Chlapec opatrně odložil skleničku na stůl. Tohle tedy řádně smrdělo. „To má být nějaká zkouška? Jestli je na mě spoleh? Jestli jsem dostatečně...“
„Nesmysl,“ odbyl ho, lehce povýšeně, lehce melancholicky.
„Já vám nerozumím, pane,“ řekl tedy opatrně.
„Za svá rozhodnutí musíte nést odpovědnost. Neponese ji váš otec, příbuzní, spolužáci. Toto není rozhodnutí, které si můžete pozítří rozmyslet. Je to na doživotí a to neříkám s nadsázkou. Přičemž je možné, že to nemusí být příliš dlouho, pokud jen jedinkrát zaváháte. Musíte si tedy být stoprocentně jist. Ne, víc! Nesmí vás k tomu přivést přání okolí, touha po pomstě... nebo zoufalství.“ Jeho hlas se pomalu ztrácel v tichu narušovaném pouze praskotem ohně v krbu. I ten se však ztišil, jako by vycítil vážnost situace.
Hleděl na svého profesora. Skutečně říkal to, co si myslí? Tak to přece nemohlo být. To... Nevšiml si, že mu opět tečou slzy a třese se mu hlas. „Co mám dělat?“ takřka zašeptal proti své vůli.
Otočil se a přišel až k chlapci. Překvapil oba, když se k němu shýbl a uchopil jeho tvář do svých dlaní. „Jděte k řediteli,“ zazněla šílená rada.
„Jste se zbláznil. Zavřou mě!“
Zavrtěl hlavou. „Ještě nejste plnoletý. Ať jste udělal cokoli, a já vím, že to nebylo nic závažného – ZATÍM – nejste za to plně odpovědný. To budete až zítra. Teď ještě máte šanci změnit svůj osud. Vezměte ho do vlastních rukou. Nekažte si život kvůli přání ostatních...“
Uchopil svého profesora za obě zápěstí. „Děkuji, pane. Já... já vám moc děkuji. Já...“ zajíkal se.
„Rozumím, co chcete říci. Jednou si třeba na dnešní večer vzpomenete.“
„Nikdy nezapomenu,“ opravil.

„Tak tedy Severus,“ řekl po chvíli dospělák. „A co tu pohledáváš?“
„Šel jsem kolem a slyšel hluk souboje. Zajímá mě to,“ vysvětloval Albus Severus. „Chtěl bych sem také chodit.“
James protočil panenky. Jeho brácha je fakt kus idiota.
„Bohužel, do klubu beru jen studenty od třetího ročníku. Tady se bojuje. Předpokladem je už mít nějaký základ.“
„Jsem sice teprve v prvním ročníku, ale jsem dobrý,“ nenechal se jen tak odbýt.
Tak zvláštně se usmál. „Jednou budeš velmi schopným kouzelníkem, Severe. Ale dnes jsi ještě dítě.“
Zamračil se. Tak přesně tohle nesnášel.
„Dobře, braň se,“ ustoupil vyučující.
Albus Severus zaujal postoj. Profesor lehce zkameněl. Ten maličký smělý kouzelníček nesl barvy Havraspáru, ale jeho postoj byl typicky zmijozelský.
Profesor se vzpamatoval a zaútočil.
Jistě, Albus Severus nebyl na svou kouzelnickou úroveň špatný. Dokázal však odrazit jen několik málo prvních kleteb a sám vyučujícímu pouze zapálil hábit. Když ho jedno z kouzel srazilo na zem a zarylo se do jeho ramene, stiskl zuby, aby nekřičel. Tak moc to bolelo. Naštěstí vyučující přestal. „Jsi dobrý,“ řekl chladně nad chlapcem, který se snažil zvednout. „Ale ne dost. Vrať se, až budeš lepší.“
„Pane Trelawney,“ oslovil ho James. „Dovedu ho na ošetřovnu.“ Nemohl se dočkat, až zůstane se svým podařeným bráškou o samotě, aby mu vysvětlil, co si o jeho dnešním vystoupení myslí.
„Dojde sám,“ zakázal vyučující.
Albus Severus se vypravil k ošetřovně. Ale po pár metrech cesty se zastavil. Co řekne madam Pommfreyové až se bude ptát? A že se bude ptát. Nic, nikam nepůjde, však ono to přejde.
Zalezl do nejbližší umývárny. Věci si opatrně položil na zem, svlékl hábit a košili a zkoumal zranění.
Nebylo to tak strašné, jak se to zdálo. Modřina přes celé rameno sice nevypadala dobře, ale bolest už polevovala.
Alba Severa napadlo, že by se mohl pokusit vyrobit mast na modřiny. Ostatně recept na ni byl v seznamu lektvarů a léčiv, co dostal od madam Pommfreyové.

Hned běžel do knihovny. Touhle dobou tam nikdo nebyl, jen knihovnice paní Pinceová, ale ta si už stačila zvyknout, že Albus Severus trávil většinu času zde. A protože jejímu bedlivému zraku neuniklo, jak zachází s knihami, ani si ho nevšímala.
Albus Severus si to zamířil k regálu s knihami o léčivých lektvarech, téměř ihned našel tu správnou knihu, nalistoval recept na hojící mast a opsal si seznam přísad a postup práce.
„Severusi, jsi tu?“ přerušilo ho tiché volání.
„Kde bych byl?“ zatím sám se sebou spokojen se usmál na Tinu. „Něco se děje?“ zeptal se přicházející kamarádky.
„Hledám tě, chtěl jsi přece jít se mnou na večeři a už je nejvyšší čas...Co to máš?“ všimla si Tina knihy a napsaného textu na pergamenu.
„Nic, zkusím jen pro madam Pommfreyovou udělat hojivou mast. Hele, není to tak složité,“ přistrčil pergamen před Tinu.
Ta si text přečetla.
„Ano, nebude to složité. A to chceš dělat ještě dnes?“
„Po večeři. Budu ho dělat v Křiklanově laboratoři. Chceš tam jít se mnou?“ zeptal se Albus Severus Tiny.
„Ano, ale teď pojď na tu večeři,“ kývla Tina.
„Ano mami,“ uculil se Albus Severus.
Paní Pinceová celý jejich rozhovor slyšela, i když se tvářila, že tam vlastně vůbec není. Dívala se za odcházejícími dětmi s úsměvem.
Měla ráda tyhle typy studentů a možná, kdyby Albus Severus chtěl, klidně by ho pustila i do oddělení s omezeným přístupem.

Úplně na konci zakázaného lesa se mudlové rozhodli stavět. Nevěděli, že les je zakázaný, netušili, že v sobě ukrývá mnohá tajemství, ani v nejdivočejších snech by nikoho z nich nenapadlo, že právě zakázaný les byl před devatenácti lety bitevním polem, že ty vysoké a ztepilé stromy byly němými svědky souboje dvou protikladných sil. Kdo by jen mohl tušit, že kousek dál je podivná křovina. No, na první pohled to byl jen zakrslý tis. Na ten druhý už bylo vidět, že je jakýsi celý omrzlý, jako postříbřený a že u jeho kořenů leží nějaký cár hadru.
Nejen tis, ale i tráva v okolí vypadala jako spálená mrazem. Ovšem s vytrvalostí sobě vlastní, se snažila stále růst a nebylo nic, co by jí v tom mohlo zabránit. Snad jen trochu přibrzdit, zohyzdit tvary jejích stélek a lístků, nedovolit jí rozkvést a vysemenit. Traviny tedy našly jinou cestu. Promrzlou hlínou skrze kořínky se draly na světlo další a další nemocně zelené výhonky, které navzdory nevhodným podmínkám tvrdohlavě rostly pomalu dál.

Hned jak Albus Severus dojedl, upřel zrak na Scorpia. Kývli na sebe. Bylo to znamení, že je cosi k řešení a tak když po jídle odcházel Albus Severus s Tinou, Scorpius už na ně čekal na obvyklém místě – u brnění hned vedle vchodu do Velké síně.
„Máme něco v plánu?“ zeptal se Scorpius.
„Půjdeš s námi do Křikovy laboratoře zkusit udělat hojivou mast?“ předběhla Tina Alba Severa s odpovědí.
„Jistě. Rád,“ krátce odpověděl Scorpius a všichni tři šli rovnou do Křiklanovy laboratoře.
„A hele, kam se jde? Kam se jde?“ zastoupil jim náhle cestu James se svými kamarády.
„Albus Severus se zamračil. Tak ten jim tam akorát chyběl. Kam čert nemůže, fakt nastrčí jeho bratříčka.
„Nic ti po tom není Jamesi,“ odsekl Albus Severus v odpověď.
To už James držel v ruce hůlku.
„Okamžitě mi to řekni, nebo tě uřknu, že ti naroste prasečí rypák!“ uhodil James na svého mladšího bratra.
„Pak ale budeš mít ty sloní chobot!“ postavila se Tina před Alba Severa.
James se začal smát.
„On se schovává za holku!“
„Jdeme,“ uzavřel „debatu“ Scorpius a vykročil.
„Hele, Malfoyi, moc se tu neroztahuj. Vaši rodinu by měli celou zavřít do Azkabanu...“ pustil se James do nadávek, zatímco jeho kamarádi tam celou dobu jen mlčky stáli. Nanejvýš se pochechtávali a čekali s hůlkami v rukách.
Scorpius se na Jamese podíval, podíval se i na ostatní nebelvírské, vrátil se pohledem na Jamese, lehce se ušklíbl a pronesl:
„Někdo jako ty, mě nemůže urazit.“
Už už chtěl James nějak ošklivě proklít nejen svého bratra, ale i jeho kamarády.
„Co se tu děje? Pane Pottere, tedy vy, Albe Severe, jdete za mnou?“ Profesor Křiklan se objevil jako na zavolanou.
„Ano, jdeme za vámi, pane profesore,“ kývl Albus Severus.
James se svou partou zmizeli jako pára nad kotlíkem.
Trojice odcházela s profesorem Křiklanem do laboratoře. Cestou Albus Severus sdělil profesoru, co mají v úmyslu a ten, nadšen zájmem studentů o lektvary, je okamžitě ujišťoval, že vše potřebné zcela náhodou zrovna má a že tedy můžou pracovat podle chuti, ovšem pouze do deseti hodin, protože se po večerce nesmí potulovat po škole.
Křiklanovo brebentění všichni tři jen odkývali a když odešel, oddechli si.
Sotva je profesor zanechal samotné ve své laboratoři s hromadou přísad do lektvarů, otočil se Albus Severus ke Scorpiovi. „Původně jsem uvažoval o tom, že bych se ti omluvil za chování svého bratra. Pak mi došlo, že výhodnější bude pořídit si obrovský transparent s takovou omluvou a nosit ho soustavně s sebou. Kdybych se měl omlouvat pokaždé, když se můj bratr zachová jako idiot, za chvíli bych přišel o hlas.“
„Považujme to za vyřízené, ano?“ přijal Scorpius omluvu.
„Tobě děkuji, Tino,“ otočil se k dívce. „Ale nemusíš mě chránit před mým bratrem. Nepřeji si, aby ti ublížil. Je to pouze spor nás dvou. Asi jsem ti to měl říci, vám oběma, dřív, než jsme se začali scházet.“ Na chvíli zrozpačitěl.
Tina přišla až k němu. „Zapomeň na to. Jsme přece přátelé. Nemůžeš se hádat se svým bratrem. Od toho máš přátele, aby se tě zastávali.“
Zavřel na kratičký okamžik oči a z zhluboka se nadechl. „Já to ale nechci, Tino. Rozumíš?“
Pustila jeho paži. „Tak promiň,“ řekla a zamířila ke svému kotlíku. V tu chvíli si Albus Severus připadal jako hlupák. Když se podíval na Scorpia, jeho pohled mu potvrdil nejčernější obavy. Je hlupák. A ještě jaký! Rozhlédl se kolem, popadl list pergamenu a v mžiku z něj složil vlaštovku. Hodil ji za Tinou, stále byla zády k němu. Když ji vlaštovka míjela, poslušna kouzla změnila se ve skutečnou vlaštovku. Oblétla několikrát Tinu a pak se jí posadila na rameno. Zašvitořila jí něco do ucha a pak se o ni otřela. Tina se nadšeně otočila a na Sevův kajícný pohled odpověděla úsměvem. Prstem pohladila vlaštovku po hlavičce a pak už se sklonila k přísadám. Scorpius se hrozně dospěle ušklíbl a následoval jejího příkladu.

Nějakou dobu bylo slyšet jen cinkání nádob, křupání lámaných, řezaných přísad, syčení unikající páry. Ve třech kotlících se připravovala hojivá mast. Pokud se všem podaří, madam Pommefreyová bude mít radost.
Tina se podívala směrem ke Sevovu kotlíku a vypískla nadšením. „To je skvělé, Seve!“ ukazovala na kotlík, v němž se pohybovala měchačka... naprosto sama. A pohybovala se naprosto precizně.
Albus Severus nemohl skrýt potěšený, lehce spokojený, úsměv. „Naučila mě to madam Pommefreyová.“
„Myslím, že to mám,“ řekl Scorpius, který se kouzelnickými kousky svého kamaráda dost bavil. Stejně tak jistou naivitou, kterou projevovala Tina. Trochu ho mrzelo, že ji neprojevuje i ve vztahu k němu, ale člověk nemůže chtít všechno.
Tina se trochu zamračila. Jednou by chtěla být ona tou, kdo má lektvar nejdřív ze všech. Pokud možno navíc i správně. Na druhou stranu to Scorpiovi přála. Od svého dědy se dozvěděla, že to vlastně má Scorpius dost těžké. Přála mu tedy, aby se mu dařilo.
Brzy i ona a Albus Severus dokončily svou mast a za chvíli stály na stolku tři kalíšky masti, s úhledně nadepsaným označením.
„Hotovo,“ usmáli se ti tři na sebe.
„Už běžte, já ty masti odnesu madam Pommfeyové,“ řekl Albus Severus Tině a Scorpiovi.
„Dnešní večer považuji za velmi úspěšný, tak dobrou noc Severe. Tino, doprovodím tě,“ rozloučil se Scorpius a nabídl dospělým gestem Tině rámě.
Tina se zachichotala, ale přijala Scorpiovo rámě, že se nechá doprovodit.
Popřáli si dobrou noc a Albus Severus v laboratoři osaměl. Ještě se rozhlédl, zda nenechali někde nějaký nepořádek, sebral tři kelímky s mastí a pečlivě za sebou zavřel dveře laboratoře.
Na patře, kde byla ošetřovna, ale nešel přímo za madam Poppy, ale vešel do umývárny. Položil na umyvadlo kelímky s mastmi a dnes již podruhé si sundal košili. Modřina pořádně potemněla a vypadala docela příšerně. Dokonce i stejně příšerně bolela.
Podíval se na kelímky a rozhodoval se, kterou mastí se namaže. Ne, že by nevěřil svým přátelům, ale nakonec sáhl po svém výrobku. Odšrouboval víčko, nabral na dva prsty mast a...
Kroutil se u zrcadla na všechny strany, ale na modřinu si nemohl nějak dosáhnout. V té chvíli vstoupil do umývárny Scorpius.
„Severe? Co tu...,“ všiml si nepěkného zbarvení ramene svého přítele.
Albus Severus se lekl, ale ihned se vzpamatoval. Naštěstí to nebyl James, nebo někdo jemu podobný.
„Testuju tu mast,“ snažil se o klidný tón řeči, ačkoliv mu úlek trochu rozklepal kolena i hlas.
„Namažu ti to, chceš?“ otázal se Scorpius. Neptal se, kde k té modřině Albus Severus přišel, čekal, že mu to poví sám.
Albus Severus podal kelímek s mastí Scorpiovi. „Slyšel jsi něco o soubojnickém klubu?“ začal otázkou.
„Jistě. Smí se tam od třetího ročníku. Proč?“ mezi slovy Scorpius opatrně natíral kamarádovi modřinu.
„Chtěl jsem tam hned. Profesor Trelawney mě zkoušel, ale nevzal mě. Zatím.“ Přiznával Albus Severus.
„Aha. Ovšem. Jsi blázen,“ usmál se Scorpius a plácl Alba Severa kamarádsky přes záda.
„Hotovo.“

Kapitola osmá

Náměstí Ethewulfa I. v Prasinkách mělo sice do skutečného náměstí velmi daleko, jak významem, tak velikostí, avšak dnes se na něm sešlo tolik lidí, že by to vydalo za mnoho náměstí i v takovém Manchasteru. Rose nadšeně vyhlížela Bínu a její sestry. Původně se dohodly, že se sejdou už u školy, ale Rose to nestihla, takže šla rovnou. Nakonec to vzdala a šla vyhledat své místo. Byl nejvyšší čas, lidí se tu sešlo tolik, že Rose měla chvílemi pocit, že ji dav udusí. Ale vůbec se nedivila. Po půl roce tu měl vystoupit Krasomil Přemilý se svým novým programem. Srdce jí bušilo až v krku, ruce se jí potily, oči přišpendlené k vyvýšenému pódiu. Snad si ani nevšimla, když se Bína dostala až k ní a posadila se, spolu se svými sestrami, na volná místa.
Šum davu se záhy změnil ve výskot. To, jak nadšení příznivci vítali přišedšího Krasomila. Byl nádherný. Zjevil se v efektním oblaku voňavého dýmu, oblečen ve stylu španělských toreadorů. Bína vykřikla a už se kácela pod nohy svých kamarádek. Až na Rose si toho ale vůbec nikdo nevšiml. Rose pohotově vyzvedla Bínu zpět na židli, vytáhla z kapsy malou lahvičku, otevřela její uzávěr a strčila ji Bíně pod nos.
„Fůůůj, dej to pryč,“ vylítla Bína, „Krasomiléééé!!!...“
Rose zakroutila hlavou na tím strašným nevděkem, uklidila flakonek zpět do kapsy a až na další, věnovala svou pozornost dění na podiu. Dav pomalu utichl. Několik kouzlem vytvořených měsíců zašlo za svá oblaka a podium potemnělo.
Rose si užívala Krasomilovo vystoupení zcela po svém. Necítila potřebu vykřikovat, exalticky se svíjet, případně omdlívat. Seděla tiše, klidně, ve svém křesle a pečlivě sledovala každý jeho pohyb. Nevyčnívala z davu, proto ji velmi překvapilo, když se Krasomil zastavil přímo proti ní. Bína opět zkolabovala.
„Slečno...“ oslovil ji, když si byl jist její pozorností.
„Rose,“ špitla.
„Slečno Rose, mohla byste mi, prosím, pomoci s následujícím číslem?“
Rose se nepatrně roztřásla kolena. Vlastně hodně. Netušila, jak se jí podařilo zvednout se z křesla, ale doufala, že si zachovává alespoň zdání důstojnosti. Než však přijala jeho ruku, aby jí pomohl na podium, otočila se k jedné sestře Bíny a hodila jí lahvičku s čichací solí. Pak podala ruku Krasomilovi a dovolila mu, aby jí vyvedl přibližně doprostřed podia. Pak se otočil k davu. „Ještě bych požádal nějakého dospělého kouzelníka, aby zamezil kouzlení na podiu. To, co teď, s pomocí slečny Rose, předvedu, bude naprosto bez kouzel. Nejlépe někdo z ministerstva, ano, vy, pane? Pojďte sem k nám. Můžete se nám představit?“
Malý, obtloustlý muž vypadal, že by byl nejraději někde úplně jinde. Nakonec se, s pomocí Krasomila, představil.
„Dobře. Teď vaše kouzlo, prosím,“ vyzval ho Krasomil. „A teď si tu někdo zkuste zakouzlit,“ vyzval další dobrovolníky. Mužík z ministerstva se usmál. Jeho kouzlo jen tak někdo neprorazí. Teď se ukáže, jaký je Krasomil podvodník.
Za okamžik už Rose ležela na stolku, který byl pro ten účel připraven. Stál na dvou bednách. Krasomil vyprávěl publiku, co přesně bude dělat. Rose ho příliš nevnímala. Vnímala pouze zvuk toho hlasu. Najednou si uvědomila, že obě bedny, které dosud stolek podpíraly, byly odstraněny. Na chvilku měla strach, že spadne, ale překvapeně si uvědomila, že zůstala na místě. Kdyby se nebála, že Krasomilovi pokazí produkci, sáhla by pod sebe, aby zjistila, co jí to vlastně drží ve vzduchu. Na druhou stranu byla blahem skoro bez sebe, že se ani nehla a jako poslušná asistentka byla připravena dělat jen to, co po ní Krasomil bude chtít.
Celé vystoupení provázela mysticky podmanivá hudba, do níž občas neméně podmanivě promluvil sám Krasomil. V podstatě Rose nemusela dělat vůbec nic, jen ležet. Skoro ani nepostřehla, že to cosi, na čem leží se dává do pohybu a ona stoupá. Překvapený vzdech publika přinutil Rose otevřít oči, které měla samým soustředěním pevně zavřené. Zjistila, že zatímco Krasomil nad jejím ležícím tělem pohyboval nataženýma rukama, ona sama pomalu a lehounce stoupá. Trošku se jí zhoupl žaludek a tak raději zase oči zavřela.
A když pak pomocí kovové obruče ujistil Krasomil obecenstvo, že Rose skutečně visí ve vzduchu, publikum doslova šílelo. Obtloustlý pán z ministerstva také, jenže vzteky. Takhle se mu nikdy nepodaří tohoto floutka vyhnat své dceři z hlavy. Jak jen to ten neřád dělá?
Krasomil nechal Rose zase klesnout, pomohl jí na nohy, vytáhl odnikud růžové poupě na dlouhém stonku a podal jí ho se slovy: „Krásný květ pro mou krásnou asistentku, děkuji slečno Rose za pomoc a doufám, že naše malé tajemství nikdy nikomu neprozradíte.“
Odvedl ji na její místo, spiklenecky na Rose ještě mrkl a vrátil se ke své další produkci.
Rose se šťastně podívala na Bínu. Bína udělala na Rose kyselý obličej a ostentativně se otočila.

Druhý den byla v novinách tomuto představení věnována celá stránka s fotografií levitující Rose Weasleyovou.

„Scorpie, můžeš na chvíli?“ oslovil Malfoye nejmladšího, když se potkali na chodbě před učebnou obrany proti černé magii.
„Jistě,“ přikývl plavovlasý chlapec a poodstoupil s Albem Severem stranou, aby nestáli v cestě ostatním studentům, kteří proudili tam a zase zpátky.
„Ty máš povoleno o víkendech opouštět školu, že...“ konstatoval.
Scorpius přikývl.
„Potřeboval bych, jestli bys mi nemohl koupit v Krucánkách a Kaňourech Průvodce nepříliš úspěšného bojovníka aneb jak vyzrát na svou kouzelnickou úroveň od Sighfrieda Velikého? Mají tam nejnovější vydání za šest galeonů a třicet svrčků. Tady...“ zvedl ruku s penězi, které měl připravené přesně. „Mohl bych si ji objednat, aby mi ji poslali do školy, ale vždyť víš, jak je to s dodejem knih pro studenty...“
„Rozumím,“ přikývl Scorpius a vzal si připravené peníze. „V pondělí ji přinesu.“
„Děkuji,“ snažil se Albus Severus nedat příliš najevo svou vděčnost.
„Ale s tím klubem by sis to měl rozmyslet, Severe,“ pokračoval Scorpius. „Mohli by tě vážně zranit a Tina by si dělala starosti.“
Chtěl odpovědět, že je to jenom holka, a ta tomu samozřejmě nemůže rozumět. Ale pochopil, že Scorpius nemluví jen o Tině. „Budu opatrný,“ odpověděl tedy.

Scorpius Malfoy se zhluboka nadechl, přiměl se uklidnit a zazvonil na zvonek u vstupních dveří. Slyšel, jak se zvonek rozezpíval v nějaké mudlovské melodii. Brzy zaslechl zvuk dvojích kroků. Jedny rozvážné, druhé ztřeštěné. Dveře se otevřely. Na prahu stála mladá žena a za ní vykukoval chlapec o něco málo mladší, než byl Scorpius. Nadechl se k pozdravu, ale ona ho předběhla. „Ahoj, ty jsi Scorpius, viď. Thomas mi vyprávěl, že jsi dobrý v matematice. To je přesně to, co Alexandr potřebuje.“ Chlapec za ní, zřejmě zmiňovaný Alexandr, se zamračil. „Pojď dál,“ pokračovala v monologu a ustoupila, aby mohl Scorpius projít. Došli až do kuchyně, která byla propojená s obývacím pokojem. „Thomas říkal, že to máš jako brigádu, že...“ podívala se na Scorpia a postavila před něj pořádný hrnek čaje a kus koláče.
„Ano,“ připustil a doufal, že na něm není jeho ponížení příliš patrné. K čertu s ponížením, zavrčel si pro sebe. Za tohle může jeho otec, ne on.
„Mluvilo se o dvaceti librách za hodinu...“
Přikývl. „Můžeme se do toho pustit hned. Zatím bych zjistil, jak na tom Alexandr je, abych dokázal rozvrhnout doučování do nejbližšího vysvědčení,“ počkal na souhlasné přikývnutí. „Potom uvidíme,“ ukončil svůj plán.
„Tak do toho. Alexandře...“ pobídla svého nezdárného synka, který nevypadal příliš nadšeně.


Usadil se do křesla, které jen potvrdilo jeho původní dojem a bylo nesmírně pohodlné. Snad ještě víc, než si původně představoval. Protože na hradě, zvlášť ve sklepení, byla stále zima, přinesl si s sebou teplou deku, do které se teď zabalil. Hodlal se začíst do nové knihy, kterou mu přinesl Scorpius začátkem minulého týdne. Ať se Albus Severus snažil sebevíc, dříve se k ní nedostal. Blížil se konec školního roku, přestože se průběžně na hodiny připravoval, i on se musel učit na zkoušky, které je na konci školního roku čekaly. Do toho mu lektvary pro Křiklana, resp. pro madam Pommefreyovou padaly na hlavu, prostě toho měl spoustu. Navíc neustále narážel na všudypřítomného Jamese, který neváhal a zašel i do knihovny, aby ho tam mohl odchytit. Zrovna předevčírem jen tak tak, že se mu podařilo i se Scorpiem uprchnout před rozjásanou nebelvírskou bandou. Jenže tam zůstala i jeho práce na přeměňování. Rozhodl se tedy definitivně ukrýt se v této skrýši. Dokonce i kdyby se James o její existenci dozvěděl, netuší, jak se do ní dostat. Jistě, mohlo by ho napadnout, že vstup je uzavřen nějakým heslem, ale s ohledem na Jamesův přístup k lektvarům a bylinkářství, tedy dvěma oblastem, ze které se rekrutovala případná hesla, si byl Albus Severus naprosto jist, že James heslo neodhalí. Tedy, kdyby tušil, že nějaké heslo odhalovat má. Jediné, co Alba Severa trochu trápilo, byla ta věčná zima. Přemýšlel, že by se měl naučit nějaké ohřívací kouzlo, pokud tu chce trávit víc času. Nehodlal zemřít ve třiceti, zničen revmatismem a nefungujícími ledvinami.
Už už chtěl sklonit hlavu ke knize, když tu si všiml... nu ovšem, zaradoval se a vyskočil z křesla, div že se nepřizabil o deku, do které byl zamotán. Vždyť je tam krb... došlo mu. Tedy, ne že by dosud vždy krb prostě přehlédl, ale poprvé se na něj díval z tohoto úhlu. Když u té stěny uklízel, měl pocit, že je to pouze nějaký výklenek. Avšak teď viděl saze v jeho okolí. Najednou měl úsměv od ucha k uchu. Jistě, nehodlal oheň rozdělat hned, když nevěděl, jestli je komín v pořádku, ale rozhodně se blýskalo na lepší, rozuměj teplejší, časy. Natáhl se po hrníčku s čajem, zkontroloval, jestli pod konvicí hoří čajová svíčka a udržuje tak vodu neustále teplou, upil a začetl se do úvodu Průvodce nepříliš úspěšného bojovníka aneb jak vyzrát na svou kouzelnickou úroveň.
Zvedl se, když dočetl první kapitolu. Ta, pochopitelně, pojednávala o štítových kouzlech. Základy už probírali na hodině obrany proti černé magii s profesorkou Crocco. Ale když je měl použít proti profesoru Trelawney, nějak to nefungovalo. Nebo spíš fungovalo, ale jen chvíli. Možná je to tím, že prostě nemá výdrž, uvažoval Albus Severus. Vytáhl hůlku. „Protego!“ švihl hůlkou a hmatatelně cítil, jak se kolem něj vytvořil štít. Zrušil ho. „Protego!“ a ještě, ještě jednou. Ještě...

Zvláštní. Já snad špatně vidím...

S hlasitým „uff!“ upadl zpět do křesla. Za poslední půl hodiny vykouzlil základní štítové kouzlo snad stokrát. Po nějaké době se cítil tak strašně unavený, že si uždíbl kousek čokolády, který si s sebou prozřetelně přinesl. Nicméně, bude muset cvičit. Samozřejmě chápal, že samotné vykouzlení štítu není zárukou jeho udržení, ale to může přijít až časem. To, že po půl hodině už není schopen ani kouzlit, znamená, že prostě nemá dostatečnou výdrž. Až to vytáhne na hodinu, požádá Tinu a Scorpia, aby mu pomohli. Znovu zalistoval v knize, která mu přišla naprosto dokonalou. Nejenže v ní byla popsána nejrůznější kouzla, obranná i útočná, ba i matoucí v poslední kapitole, ale hlavně tam bylo velmi podrobně napsáno, jak se je naučit.

„Pansy, Pansy!“ rozléhalo se celým domem, jak Draco probíhal jednotlivými pokoji na Malfoy Manor. „Pansy!“ vběhl do ložnice. Zahlédl otevřené dveře do šatny své ženy a v mžiku byl uvnitř. Přivítaly ho kufry a lhostejný výraz té, která byla již dvacet let jeho ženou. „Ty máš milence!“ obvinil ji.
„Ještě žije?“ zeptala se věcně.
Nevěřícně na ni zíral. Čekal, že bude zapírat, že se bude snažit všechno svést na lidské drby a závist. Čekal, že... vlastně ani přesně netušil, co. Rozhodně však nečekal, tím si byl jist, že se tak otevřeně přizná. Co, přizná. Že prostě takhle lhostejně zareaguje.
„Jsi ubožák, Draco, víš to?“ pokračovala, pořád tak lhostejně. Přitom si balila své věci do kufrů, počínala si velmi pečlivě, aby šaty zbytečně nepomačkala.
Vytrhl hůlku z kapsy, zvuk páraného švu ignoroval. Namířil ji na svou ženu, ale nějak netušil, co říci. Vztek mu tryskal z celého obličeje a kdyby pohledy zabíjely, Pansy by odtud živá neodešla. Ruka s napřaženou hůlkou se mu klepala a chtělo se mu řvát.
Pansy se pomalu narovnala od kufru, přeměřila si pohledem svého manžela a pronesla:
„Kdybych byla Narcissa, dostala bych od manžela kytici růží, jako projev soucitu k příležitosti nenadálého, velmi nepříjemného úmrtí mého milence. A ty? Podívej se na sebe, Draco. Opravdu pochybuji, že jsi Malfoy. Kdo ví, odkud ses tu vzal, třeba tě někde adoptovali. Pohrdám tebou.“
Pansy si odfrkla, vyzvala svá zavazadla k levitaci, odstrčila totálně konsternovaného Draca z cesty a následována svým majetkem odešla z domu.
Draco se ještě zmohl na zoufalý výkřik: „ A co tvůj syn?“
Pansy se ani neotočila. „Opatruj ho Merlin,“

Do ložnice vešla skřítka. „Mladý pan Draco a jeho paní by měli jít na večeři. Paní Narcissa poroučí,“ a zmizela.
Draco se dosud nestačil vzpamatovat z toho, co se stalo a tak se otočil a vyšel z ložnice směrem k jídelně.
„Dobrý večer, matko,“ automaticky pozdravil a usedl na své místo.
„Dobrý večer, synu. Nevidím tvou ženu. Proč?“ zeptala se poněkud znepokojeně Narcissa.
Draco neodpověděl. Zarputile hleděl do polévky, kterou míchal tak zuřivě, že až písmenka vyskakovala.
„No nic,“ řekla nakonec Narcissa a její pohled na okamžik zjihnul. „Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš.“
Zbytek večeře proběhl v naprostém tichu.


„Počkej, Scorpie,“ zarazil ho Albus Severus před dalším Scorpiovým pokusem. „Mě se zdá, že používáš jiný způsob míchání. Scorpius zvedl tázavě pohled, Albus Severus k němu hned přišel. „Podívej, ty to mícháš jako krupičnou kaši.“ Oba chlapci se rozpustile zasmáli. Scorpius ani nepamatoval, kdy se naposledy cítil tak skvěle. Skoro vůbec mu nevadilo, že tu byla i Tina, i tak slevil ze svého malfoyovského chování. Nedotklo se ho, že jej Albus Severus opravoval a napomínal. Tak nějak si pomáhali navzájem, on si to ještě Scorpius vybere dnes navečer, až se spolu půjdou proletět na košťatech. „Opři se do toho. Tedy, ne abys to vylil, ale ten rozmach tam musí být, aby ti uprostřed lektvaru vznikl takový vír. Takhle, no... Tino, co to děláš!“ vykřikl a na poslední chvíli odtáhl kamarádku od bublajícího kotlíku. „Evanesco!“ Prázdný kotlík těžko vybouchne.
„Díky,“ usmála se na něj trochu roztřeseně.
„Můžeš mi, prosím, vysvětlit, jak se ti podařilo přivést kostirost k výbuchu?“ ptal se, téměř podrážděně Albus Severus. „Nepatří tam nic, co by mohlo vybuchovat.“
Pokrčila nešťastně rameny. Vůbec netušila, kde se stala chyba. V jednu chvíli poslouchala, jak se kluci hezky smějí a v druhou chvíli už lezl lektvar z kotle ven. Albus Severus si pečlivě prohlížel kotlík, nehtem zkoumavě přejel po tmavé skvrně téměř u dna. „Příště si dej pozor, aby sis vzala opravdu čistý kotlík. Je dost dobře možné, že tady něco zůstalo a reagovalo to s tvým lektvarem.“ Podíval se jí do očí. „Mohli jsme se všichni zabít.“ Několikrát přikývla. „Takže vyčisti kotlík a znovu,“ přikázal a zamířil zpět ke Scorpiovi. Jeho lektvar byl teď téměř bezchybný. „Ještě ho trošku přihřej, ale nevařit, ano?“ poradil a vrátil se ke svým pergamenům.
Tina si povzdechla. „Pulírexo!“ ukázala na svůj kotlík a po chvíli začala s přípravou nového lektvaru. Někdy byl Sev skutečně nemožný.

„Studenti!“ zavolala profesorka McGonagallová a zatleskala, aby si získala pozornost všech, kteří dorazili na dnešní večeři. Té se jí okamžitě dostalo. „Předchozí ředitel...“ na kratičký okamžik se zarazila, zaváhala, „...zkrátka, profesor Brumbál mě požádal...“
„...Brumbál přece nebyl předchozím ředitelem,“ zašeptal Albus Severus Tině. Tak tiše, že ho slyšela pouze ona. Přesto měl pocit, že se na něj ředitelka školy divně podívala.
„...abych vám nezapomněla říci, že za každou složenou zkoušku dostanou vaše koleje nějaké body navíc. Máte tedy možnost výrazně zasáhnout do bojů o pohár školy. Jak jistě víte, zkoušky začínají již zítra. Během následujících tří týdnů musíte složit všechny předepsané zkoušky. Pokud tak již neučinili, vaši vyučující vám během zítřka sdělí své požadavky. Nebojte se zeptat svých prefektů, když něčemu nebudete rozumět, je to lepší, než kdybyste měli špatné známky. A teď jezte, od zítřka vás čekají obtížné dny.“
„Jak jsi to myslel, že Brumbál nebyl předchozím ředitelem?“ zeptala se Tina, když opustili jídelnu.
„Předchozím ředitelem byl Severus Snape. Ten, co mám po něm jméno.“
Tina se na chvíli zarazila. Jak mohla být tak hloupá? Jak je možné, že ji to nenapadlo? Kolik tak Severů pobíhá po světě...
Albus Severus si všiml změny v její tváři. „Ty ho znáš?“ zeptal se a nepodařilo se mu potlačit naději, která z jeho slov přímo čišela.
Pokrčila rameny. „Nic o něm nevím. Ale to jméno jsem kdysi slyšela od svého dědy. Když zjistil, že poslouchám, přestal mluvit a mě pak poslali hrát si do pokoje.“
„Tvůj děda...“ uvažoval polohlasně Albus Severus. Ano. S dědou Tiny by bylo možné se setkat snáz, než s dědou Scorpia. „Vím jen, že tady studoval, vyučoval a pak vedl školu. Ale většina informací, stejně jako podrobný životopis, v knihovně chybí.“
„A zkoušel ses podívat do oddělení s omezeným přístupem?“ zeptala se s ohníčkama v očích.
Nadechl se, aby se zeptal, kdo z učitelů by byl tak nezodpovědný, aby mu udělil svolení k návštěvě toho oddělení. Nezeptal se. Jeden ho okamžitě napadl.
„Běž sama,“ řekl, když Tinu dovedl až k havraspárské koleji. „Ještě skočím za Křiklanem.“
„Je to profesor Křiklan,“ opravila Tina kamaráda, ale ten už utíkal do sklepení. Povzdechla si a otočila se ke vstupu.
„Co je těžší?“ zazněla otázka.
Tina chvíli čekala, jestli otázka nebude doplněna. Když se nedočkala, znovu pokrčila rameny. „Co je lehčí?“ odpověděla otázkou.
Byla by přísahala, že to, co zaslechla, bylo potlačené chichotání. Brzy o tom však přestala přemýšlet, byla vpuštěna do kolejních prostor a zamířila rovnou do svého pokoje.

Pokračování příště

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský