Fantasmagorium

Autor: Corny
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy
Shrnutí: Má cesta od oběti k tyranovi.
Poznámka: V povídce byl použit duet Krysař a Osud z muzikálu Krysař, jehož autorem je Daniel Landa.
Za beta-read, stejně jako za všechno ostatní, děkuji skvělé osobě - Lady S.

Krysař

„Ne,“ řekl jsem a sám jsem slyšel, že to neznělo příliš přesvědčivě.
„Ne?“ protáhl s úsměškem. Tahle situace mu musela vyhovovat. Věděl, že má navrch. Věděl, jak nakonec odpovím.
„Luciusi, myslím, že…“ přemýšlel jsem, proč bych to vlastně neměl přijmout. V hlavě mi šeptal Luciusův hlas „Sláva, uznání, moc, POMSTA!“.
„Dobře, jak chceš. Dávám ti poslední příležitost. Přidáš se k Němu? K nám?“ najednou to nebyl ten úlisný hlas aristokrata. Šedé oči se zúžily ve dvě štěrbiny a čišelo z nich pohrdání. Lucius neměl právo mnou opovrhovat. On sám se k nim přidal ze strachu a touhy po moci. On neměl právo… neměl… Nikdo neměl… „…Moc, uznání, POMSTA!“
„Přidám se k vám!“ Můj hlas zněl náhle zvučně a rozhodně, ačkoli uvnitř jsem to tak necítil.

Kam se řítí tahle situace?
Kdo ji chytí? Legrace bez legrace.
Kvůli mně se země třese
Já si neurčil vlastně cíl.

„Já jsem to nedokázal. Nedokážu to nikdy,“ zašeptal. Dnes jsem na něj neměl náladu. To hloupé štěně snad čekalo, že mu budu oporou…
„Luciusi, pomoz mi! Udělej to ty. Ty můžeš!“ Jeho prosebný pohled mne pobavil. Já a pomoci?
„Můžu… Máš pravdu, Severusi, můžu.“ V onyxových očích mu zahořela jiskřička naděje. „Problém je v tom, že nechci,“ dodal jsem s úsměvem.
Roztřásl se mu spodní ret. „Já jsem si myslel, že jsme… že jsme…“
Lhostejně jsem si ho změřil. „Příště raději nemysli, Severusi. Nejde ti to. Nejsme! Nikdy nebudeme!“
Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Pak promluvil zvláštním, strohým hlasem.
„Proč ti tolik jde o to, abych zabil svého otce?“

On se diví, snad měl lidi rád…
Zešediví, jestli se tak bude ptát.
Kvůli MNĚ! Se země třese.
Já jsem jeho cíl předurčil!

Přál jsem si, abych Luciuse nikdy nepotkal. Přál jsem si, abych dokázal zabít. Raději bych zabil Luciuse, nežli svého otce. Kdo mě zradil víc? Ten, kterému jsem nikdy nevěřil a kterého jsem nenáviděl? Nebo snad ten, který se tvářil jako můj přítel a já ho měl… ano… já ho měl rád a nakonec mě zradil?
Smrt si zaslouží. Oba.
Brumbál vždycky hlásal, že nikomu nemáme přát smrt. A co mi udělá on? Co mi může udělat kdokoli jiný? K sakru, jakým právem mě odsuzují? Jakým právem mě nenávidí?
Kdesi vzadu v hlavě mi ale našeptával jiný hlas cosi, co jsem slyšel nerad.
A jakým právem mě miluje?
Copak nechápe, jak moc mi komplikuje život? Dělá věci jen složitějšími. Copak mi i ona musí ztěžovat už tak dost tíživá rozhodnutí? I ona mi musí připomínat, že jsem sešel z cesty, kam není návratu? K čertu s tebou, Lily Evansová! Nenávidím tě! Stejně, jako všechny ostatní! Nenávidím tě… nenávidím… Já nenávidím?!

Do propasti stáhnu všechny s sebou!

Severus Snape mě začal nenávidět. Tenhle fakt mě trochu zklamal. Měl jsem s ním v plánu něco víc. Jeho tělo bylo možná trochu moc hubené a jeho obličej zajisté nebyl dokonale souměrný, ale to nebylo důležité.
Byl krásný. Snad tím svým chladným vystupováním, snad tím, co v sobě ukrýval. Ne, že bych mu chtěl lízat rány. Naopak.
Severuse Snapea jsem si právě zařadil do kategorie se třemi P „'pomoci', pohrát si, potopit„. Zajisté, mladý Snape byl atraktivní. Zajímavý. Proto jsem ho chtěl. A protože jsem ho chtěl, jsem ho následně musel zničit. Jinak by mohl zničit on mě.
Největší nepřátelé smrtijeda nejsou bojovníci Fénixova řádu. Omyl. Největším nepřítelem každého služebníka Temného pána jsou ostatní smrtijedi.
Otevřely se dveře. Vešel on. „Bez zaklepání?“ zeptal jsem se chladně.
Hlas měl pevný a odhodlaný. V očích nebyla ani špetka lítosti, jen nenávist. Zadostiučinění.
„Zabil jsem ho,“ oznámil mi klidně.
„Konečně.“

Kostí chrastí. Pak ho ruce zazebou!

Stál jsem proti Malfoyovi. Sám jsem nechápal, proč to měl být on, komu jsem to řekl jako prvnímu. Trochu mě znepokojovala skutečnost, že jsem necítil výčitky svědomí. Zalekl jsem se toho, jak snadné je zabít.
„Jaké to bylo?“ zeptal se nevzrušeně Lucius. „Tvé poprvé,“
„Triviální.“ Opravdu, tak jsem to cítil. Jen dvě slova a bylo po všem. Dalo by se říci, že mě to zklamalo. Čekal jsem zadostiučinění, radost, lítost…
Ne. Byla tady jen nová a neznámá prázdnota. Po těch letech jsem to konečně udělal. Tak to by bylo… a co dál?
Plavovlasý muž v křesle proti mně přerušil mé myšlenky. „Dáš si whisky?“
Přikývl jsem. Nalil mi podstatně méně než sobě. Pokynul mi na zdraví a i já pozvedl ruku. Zavdal jsem si jantarové tekutiny a posadil se proti Luciusovi.
„Co říkáš té šťastné novince?“ zeptal se se zájmem.V odpověď jsem nechápavě pozvedl obočí. „Aha. Tak ty to ještě nevíš…“ usmál se Lucius spokojeně. V to evidentně doufal.
„Co nevím, Malfoyi?“ tyhle jeho vševědoucí úsměvy jsem nenáviděl odjakživa.
„Že Evansová už není Evansová, ale čerstvá Potterová,“ zasyčel temně.
„Cože?“ pokusil jsem se o klidný tón.
„Tušil jsem, že to tak dopadne. Ti dva Brumbálovi poskoci… Je mi z nich špatně… Ona byla docela pěkná, viď?“ Lucius se znovu triumfálně usmál. Věděl to. Ten parchant to věděl!

Lítost žádná, pomsta chladná.
Žádá si svou zteč!

Vyšlo to. Mé domněnky se potvrdily… Jako vždy. Neomylný. Svatba té naivní husy mi pomůže k vítězství. Zničím tě, Snape! Tušil jsem, že by ho to mohlo zasáhnout. Byla jediná, kdo ho kdy miloval… Ale že to bylo oboustranné? S tím se nesvěřil.
„Severusi, vím, že to je pro tebe těžké,“ nadhodil jsem zkusmo.
„Cože? Malfoyi, buď tak laskav a starej se o sebe. Nevím, o čem mluvíš,“ zasyčel Severus.
Dobře, pro jednou přistoupím na tu jeho hloupou hru.
„Promiň. Myslel jsem si,“ nedokončil jsem větu.
„Raději nemysli. Nejde ti to.“
Tak tohle jsem nečekal. Učí se rychle, přiznávám.
„Bravo, Severusi. Dostal jsi mě, vzdávám se,“ prohodil jsem.
„Tak tohle je to, po čem jsem celé ty roky toužil. Dostat Luciuse Malfoye.“ Ta ironie v jeho hlase mi přeci jen trochu vadila.
„Dostat mě?“ pokusil jsem se o dvojsmysl.
„Na kolena. A ještě hlouběji.“ Kde se v tom téměř dětském těle bralo tolik nenávisti?
„Má smysl tě přesvědčovat, že jsem to dělal pro tvé dobro?“ Odpověď mě opravdu zajímala.
„Dobro? Nebuď směšný. Kdo mě do toho všeho zatáhl? Kdo se ke mně otočil zády? Jsi parchant, Malfoyi, ale mně už je to jedno.“
Urážet se? To není můj styl. Ale v mnohém měl asi pravdu. Někdy později ho ale budu muset naučit slušnému chování… Tohle se neříká… ne mně!
„Jsi na dobré cestě stát se skvělým smrtijedem. Už je jen málo věcí, které by tě dokázaly zlomit. Ale pořád máš jisté… slabiny. Zapomeň na ni!“
„Dobrým smrtijedem? Kdo říká, že o něco podobného stojím?“
Udělal jsem pár kroků k němu. Pokud se mladý pán rozhodl litovat, pláče na špatném hrobě.
A vůbec by si měl dávat pozor, jinak za chvíli nebude nikdo plakat na jeho hrobě.
Zvedl se z křesla a zatvářil se bojovně. „Už v tom nechci pokračovat!“
Chytil jsem ho za vyzáblé zápěstí. „To je škoda… Z tohohle vlaku nevystoupíš… Ne živý…“
Pokusil se vytrhnout se mi. Sevřel jsem ruku pevněji. Do dlaně se mi vrývaly vystouplé klouby. Černý rukáv se mu vyhrnul k lokti. „Vida…“
Dotkl jsem se jeho znamení zla. Jakoby k němu patřilo. Hezky jsem si ho nechal ocejchovat, jen co je pravda. „Co si sakra myslíš, že děláš?“ hlas se mu třásl. Bůh ví proč nesnášel fyzické kontakty, to jsem zjistil už dřív.
„O tom, co dělám, nepřemýšlím, ale napadá mě, co bych mohl udělat…“
Přitiskl jsem ho k sobě a naklonil se k jeho šíji.
„To ani nezkoušej, Malfoyi!“ Znělo to nebezpečně… Skoro jako výhružka… Snad si nemyslel, že bych se ho mohl bát…
„A co když to udělám?“ dotkl jsem se rty jeho krku. Nikdy bych si nepomyslel, že i z té bílé kůže a chladné osobnosti může čišet teplo. Bylo zvláštní cítit, jak se jeho svaly po celém těle napnuly. Naskočila mi husí kůže, když jsem zaslechl zasyčení „Zabiju tě!“
Musel jsem se usmát. Možná i on si uvědomil, jak dětinsky to znělo.
Naposled se mi pokusil vytrhnout. Pak jen rezignovaně ucouvl ke křeslu a svezl se do něj.
Nikdy jsem neměl rád zbytečné průtahy. Vynutil jsem si přístup do jeho úst. Zklamalo mne, že on byl poněkud netečný… Párkrát jsem se pokusil ho donutit, aby spolupracoval, ale ztratil jsem trpělivost. Pokud to chce takhle, má to mít.
Sevřel jsem jeho paži a strhl ho dolů z křesla. Zavrávoral a s výkřikem dopadl koleny na kamennou podlahu. Místo něj jsem se do křesla posadil já.
„Kdo je tu teď na kolenou?“ ušklíbl jsem se jízlivě. Dráždit Luciuse Malfoye se nevyplácí.
„Ne, to nemůžeš…“ Mohl jsem. A on to věděl. Dokonce bych si troufl tvrdit, že jsem musel. Pocit převahy u mě vyvolal mravenčení v podbřišku.
Zabořil jsem prsty do jeho vlasů a přitáhl ho k sobě. Nasměroval jsem ho tam, kde jsem ho chtěl. Kde jsem ho potřeboval. Nechápal. Nebo nechtěl pochopit.
Rozepnul jsem si poklopec u černých kalhot a znovu ho zatáhl za vlasy. Jeho téměř sněhobílá kůže se zbarvila do ruda. „Dělej!“
Po několika letech jsem znovu zpozoroval ten pohled. Vyděšené zvířátko… Takhle se na mě koukal, když jsem se pokusil stát jeho přítelem. Škoda, že jsem ho musel po roce opustit… Ale teď si vezmu to, co jsem chtěl. To, co jsem potřeboval. To, co musím mít.
Téměř jemně jsem mu udeřil kolenem do hrudníku. Když jsem znovu zabořil prsty do těch hedvábných vlasů a zatáhl, konečně se odhodlal. Jeho rty se pomalu dotýkaly mé erekce a já zasyčel to jediné, na co jsem se zmohl. „Víc!“
Začal jsem udávat stále rychlejší tempo, nevšímaje si, že on zůstává chladný. Konečně jsem ucítil sílící tepání v podbřišku. Ustal jsem a přidržel si jeho hlavu v klíně.
Když jsem vyvrcholil, snažil se uhnout. Zjevně se mu udělalo nevolno. Netušil, že tohle byl jen začátek.
„Mám pocit, že budeme muset trénovat,“ ušklíbl jsem se. Už se mi nedíval do očí. Pohled měl sklopený kamsi ke kamenným dlaždicím.
Vstal jsem a přiměl ho, aby se postavil. Semknul jsem ruce kolem jeho pasu. Nebránil se, nekřičel. Jen couval ke zdi. Pokusil jsem se ho políbit. Odvrátil hlavu. Dobře. Alespoň jsem se pokusil…
Rozepnul jsem zip jeho kalhot. Žádná odezva. Jakoby v tu chvíli v místnosti ani nebyl. V žádném případě ne duchem. Ačkoli Snape možná vypadal tak nějak nezdravě, příroda ho obdařila celkem slušně. Jenže Snapeova chlouba mě teď nezajímala. On sám si vybral jinou cestu.
Hrubě jsem ho strčil do zad. Spadl na zem a já si mohl vzít, co jsem chtěl. Klekl jsem si za něj a nadzvedl mu pánev. Jakoby se až teď vrátil do komnaty Terrabilu. Ztuhl a trhl sebou.
Jen pár chvil mě dělilo od jeho těla. Od jeho zničení. „Ne, Luciusi!“ Byl to skoro výkřik. Když jsem zaslechl tiché „Prosím,“ začal jsem se smát. Tak on prosí! Severus Snape prosil! Přirazil jsem a zaplavilo mě teplo jeho těla. Nenechával jsem žádný prostor myšlenkám. V tu chvíli jsem byl jen tělem. A jediné, co jsem cítil, byla rozkoš. Jeho sílící vzlyky, které se mě nijak nemohly dotknout, ustaly. Podlomily se mu ruce. Zhroutil se na zem. Zavřel jsem oči a po dvou přírazech konečně ucítil kýžené uvolnění.. Vstal jsem a upravil se. Kopl jsem do ležícího Snapea. Nezvedal se. Nereagoval.
Chvíle ticha mě pohltila. Rozhodoval jsem se, zda mám cítit vinu, nebo odejít. Z přemýšlení mě vytrhl chroptivý nádech. Dýchal. Pohlédl jsem na něj. Pomalu se zvedal. Po zápěstí mu stékal rudý proužek krve a tvář měl staženou v bolestnou grimasu. Třásl se.
„Tak se z tebe stal konečně chlap, Severusi,“ oznámil jsem mu téměř vesele. Ať si laskavě přestane hrát na chudáka. Vždyť se nic nestalo. Možná trochu bolesti, ale musí kvůli tomu tak vyvádět? Ve smrtijedských kruzích se tyhle věci děly běžně. Na co si hraje? Snad si nemyslel, že mu nezištně pomáhám… Kruci, Snape, netušil jsem, že jsi takový slaboch!
Zvedl hlavu. Oči měl zavřené, snad aby se na mě nemusel dívat. Spod hustých černých řas mu stékaly slzy. Bylo to poprvé, kdy jsem poznal, že i Severus Snape dokáže uronit slzu. Zasyčel něco, co mu neodpustím. Něco, co se neříká. Ne Luciusi Malfoyovi.
„Vypadni a chcípni!“

Moje řeč!

Odešel.
Pokud bych měl vzpomínat na následující hodiny a dny, mohl bych s jistotou říci snad jen to, že jsem nebyl člověkem. Snad zafungoval onen obranný mechanismus, kdy lidská část mozku přestane fungovat, aby se člověk definitivně nezbláznil. Snad jsem omdlel. Snad se mi to jen zdálo.
Když jsem znovu otevřel oči, ležel jsem stále u kamenné stěny a cítil jsem řezavou bolest po celém těle. Na zápěstí jsem měl jizvy. Tak to tedy nebyl sen.
Nenáviděl jsem se víc než kdykoli předtím. Nenáviděl jsem se snad víc než jeho. Mohl jsem ho zabít. Měl jsem to udělat.
Za tu dobu, kterou jsem strávil v Malfoyově komnatě, mi vyschlo v ústech. S obtížemi jsem vstal a ačkoli mi každý krok připomínal, že jsem něco, co si nezaslouží žít, vydal jsem se do koupelny. Do své koupelny. V téhle komnatě už jsem nechtěl strávit ani minutu navíc. Viděl jsem ho všude. I má vlastní hlava se proti mně spikla. Neustále jsem slyšel jeho smích. Jeho vzdechy. A pak to své ubohé „Prosím„. Byl jsem tak naivní! Copak stvůru jako on může přinutit chovat se lépe jediné slovo?
On byl moje jistota. Jak jsem mohl být takový idiot? Jsi neschopný! Jsi troska! Nezasloužíš si žít! Slyšíš? Tak už to konečně udělej! Chcípni, Severusi Snape!
Ano. Mé podvědomí mělo pravdu. Otevřel jsem dveře vlastní komnaty.
„Co… co tady děláš?“ Hruď se mi vzdouvala v nepravidelných intervalech. Srdce bilo jako o závod. Jako bych měl zemřít… konečně.
„Zdravím, Severusi. Jelikož ses celé tři dny povaloval v mých komnatách, zabral jsem si ty tvoje. Bylo mi z tebe zle. Jsem na odchodu. Jak ses vyspal?“ usmál se.
Mohl dělat cokoli. Ponižovat mě. Omlouvat se. Nenávidět mě. Ignorovat mě! Ale nikdy, nikdy neměl předstírat, že se nic nestalo. Přikývl jsem a cítil jsem, jak mi mizí poslední zbytky barvy z tváře.
Odešel. Přesto jakoby jeho přízrak v místnosti zůstal. Stejně jako jeho hlas.
Bylo mi z tebe na nic… Bylo mi z tebe na nic… Trosko!

Přiložil jsem rty ke kohoutku. Tryskala z něj teplá voda, ale krutá žízeň mi nedovolovala nechat ji odtéct. Konečně ustoupil pálivý pocit v krku.
Svlékl jsem si špinavé šaty a stoupl si pod sprchu. Voda byla ledová a naskočila mi husí kůže. Kromě toho jsem necítil nic. Jen absolutní prázdnotu. Automatické pohyby doprovázené nenávistí. Nenáviděl jsem své tělo. Na bocích jizvy od ran mého otce. Mrtvého otce. Jizvy na duši od Luciuse Malfoye. Žijícího parchanta.
Na duši? Něco takového jako ty nemá duši! Je mi z tebe na nic… Chcípni! Špíno… Kryso!
Nevěděl jsem, jestli mluvím k sobě nebo k němu. Ledová voda pomalu začala probouzet cit v kůži. Otřásl jsem se. Pohlédl jsem pod sebe. Krev… prach… špína.
A přeci se nikdy nesmyje to, co mi udělal. KRYSA! To, co jsem mu dovolil udělat…
Když jsem nabyl dojmu, že pod vodou déle nevydržím, zavřel jsem kohoutek. Zatmělo se mi před očima a musel jsem se zachytit umyvadla. Zabalen do osušky, zanechávající za sebou kaluže vody, jsem se dopotácel sednout na koženou pohovku.
Roztřásl jsem se. Potřeboval jsem se uklidnit. Bezvědomí se nedostavovalo a tak jsem se naklonil pro skotskou whisky. Zavdal jsem si přímo z lahve a mým hrdlem se pomalu rozlézalo konejšivé hřejivé uklidnění. Žel bohu, jen hrdlem.
Pil jsem dlouho. Pokoušel jsem se přijít na to, proč se to stalo. Kde jsem udělal chybu. Co tím sledoval. Proč zrovna já… A proč jsem nic nedokázal udělat.
Když byla láhev prázdná, pochopil jsem to. Lucius Malfoy nepřemýšlel. Neuvědomoval si. Jen chtěl… a tak bral. Jako vždy.
„KRYSO!“ zakřičel jsem a kamenné stěny můj křik dychtivě spolykaly. Začalo mě pálit patro a tlak stoupal až k slzným kanálkům.
Jsi špína! Chcípni! Ne! Opravdoví muži nebrečí! Uklidni se, sakra, přemýšlej!
Zatmělo se mi před očima.
Vzal jsem prázdnou láhev ze stolu a hodil ji na zem. Rozbila se a zbyly z ní jen ostré střepy. Stejně jako z mých „nerozbitných„ jistot a mé „nerozbitné a vyrovnané„ osobnosti.
Tělem i myslí se rozlívala prázdnota. Uchopil jsem jeden ze střepů a zkusmo jím přejel po hřbetu ruky. Zanechal krvavou stopu. Palčivou bolest. A zvláštní radost z toho, že jsem schopen pocitů. Následovalo několik dalších krvavých šrámů. Avšak ani kdybych rozřezal celou svou duši, nesmylo by to bolest, kterou mi způsobil on. KRYSO!
Mohl jsem to skončit. Chcípni! Ne. Dnes ještě ne. Ještě něco má smysl… To, co jsem hledal celý život… Smysl… Pomsta.

Pro jejich pýchu svrbí mně ruce!
Tak jako kámen já teď mám srdce.
Lidi jsou zlí a život je v sázce
Pro ty, co nepřejou nepřejou lásce!
Možná že neví že jsem lidská bytost.
Škoda. Je pozdě. Už neznám lítost.
Pohnou se skály, bude to brzy…
Budu se smát až potečou slzy!!!

Překvapil mě. Byl silný. Nezlomil jsem ho. Třeba v něm přeci jen něco je. Co mě překvapilo nejvíc bylo to, že po půl roce jsme se znovu viděli a on… se choval normálně. Tak, jako by se nic nestalo. Začínal jsem k němu cítit jisté sympatie. On byl zcela chladný. Jeho sarkasmy bodaly, ale co bylo velice zvláštní… jakoby se nechtěl mstít. Došel jsem k závěru, že Severus Snape je silný. Nebo se s ním stalo něco, co ho oné síle naučilo.

*****

Od oné události to byly necelé tři roky. Seděl jsem ve své komnatě, v klíně hlavu jedné z novicek. Ušklíbl jsem se při představě, že kvůli své manželce a svému ročnímu synovi bych se toho měl vzdávat, když jde tak příjemně skloubit obojí. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Možná, že Narcissiny oči viděly dost, jen si to nechtěly přiznat. Možná i srdce trochu bolelo, ale nebyla dost silná, aby mi to vytkla. Na to byla až moc chytrá. Nebo zbabělá.
Zaklepání. Marie-Claire, Lucianne, Adelah či jak se ona slečna jmenovala, ztuhla. Vjel jsem jí prsty do vlasů a donutil ji pokračovat. Koneckonců, tady to bylo na běžném pořádku.
„Dále,“ pronesl jsem tak klidně, jak jen mi to vzrušení dovolovalo.
Dovnitř vešla osobnost. Vešel Někdo. V poslední době se z toho ustrašeného Snapea stal sebevědomý přízrak, téměř nedotknutelný, démonický. Schopný oplácet rány. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to byl on, kdo přede mnou klečel na zemi, kdo šeptal ubohé „prosím„ a kdo pak bezvládné klesl na podlahu.
Ta holka přede mnou evidentně patřila k jeho „tajným„ obdivovatelkám. Okamžitě se odtáhla a zrudla. Zřejmě neslyšela, že Snape se o ženy nezajímá. Zatím ho nikdy nikdo neviděl byť jen s novickou. „Dobrý den, pane.“ Ani ji nezaregistroval.
„Nalij mi, buď tak hodný,“ ohrnul ret nad posledním slovem
„Whisky, víno…“ pokynul jsem k plnému baru.
„Cokoli,“ vydechl a bez vyzvání se usadil do křesla. Dobrá, na to suverénní vystupování jsem už jsem přistoupil, ale… sakra, takhle se chová člověk, který by měl být na dně?
Sáhnul jsem po archívním bílém vínu a nalil nám oběma.
Usadil jsem se proti němu a vyčkával.
„Jde o… budoucnost nás všech. Pána zla, mou, tvoji…“ začal potichu, avšak pomalu a důrazně.
„Pokračuj, to mě zajímá.“
„Jedná se o…“ Nadechl se. Chvíli mluvil velice neurčitě a pak mi položil zvláštní a nepochopitelnou otázku. „Stoupnul bys v očích Pána zla za jakoukoli cenu?“ Oba jsme se napili. Pomalu jsem přikývl. Upřeně mi hleděl do očí, ale po chvíli přeci jen uhnul pohledem.
Vida, ještě v něm zůstává trochu… respektu.
„I za cenu smrti Narcissy?“ Přemýšlel jsem, proč šel Severus Snape zrovna za mnou. Proč se zrovna mě chtěl zeptat na tak bezvýznamné otázky. Pak jsem si uvědomil že přes to všechno, přes všechno, co se stalo, zůstávám jediným, koho sice nenávidí, ale s kým je ochoten se bavit. Kdo je na jeho úrovni.
Znovu jsem pomalu přikývl. Začínalo mi docházet, oč jde. „Co ses o Potterové dozvěděl?“ Dal jsem si záležet na tom, abych nebyl moc dychtivý.
Začal vyprávět. Měl vskutku fascinující sametový hlas. Ale to, co mi řekl, bylo tak… nepravděpodobné. Nikdy jsem na věštby nevěřil. Zdálo se to jako taková pitomost. A zároveň mi to mohlo pomoci v dokončení toho, co jsem začal. Můj postup se třemi P byl téměř u konce. Zbývalo jen potopit. A tohle mi mohlo pomoci.
„Udělej to! Musíš mu to říct,“ zasyčel jsem.
Tentokrát krátce a bezvýrazně přikývnul on. V jeho sklenici zbývalo ještě po dně zlatavé tekutiny, ale on se zvedl a bez jediného slova odešel.

Odešel, aby se druhý den večer opět vrátil. Nemluvil. Usadil se do křesla a když jsem sahal po lahvi portského, zakroutil hlavou. Možná už měl něco v sobě.
„Udělal jsem to.“ Ta věta mi připomněla večer, kdy mi přišel oznámit, že zabil starého Snapea.
„Vážně?“ byla to vlastně řečnická otázka. Skutečně jsem neočekával, že by Snape žertoval.
„Navštívil jsem jí.“ Počkal, až si se svou whisky sednu proti němu. Pak pokračoval. „Neviděla mě ráda. Řekla, že jsem se změnil.“
Dnes to bylo poprvé, kdy se Snape choval jako dřív. Jednal beze všeho sarkasmu a urážek.
„Má pravdu. Ale o tom nechci mluvit. Řekla, že by bylo lepší, kdybych odešel. Odešel a už se nevracel. Prý je šťastná. Nebo se jí aspoň daří tomu věřit.“
Tak to měla být ta zpráva, kvůli které přišel v tak pozdní hodinu?
„A tak jsem odešel. Za ním. Řekl jsem mu to.“
Tázavě jsem pozvedl obočí. Konečně nějaká zajímavá novinka. Pán zla už ví že má „konkurenta„.
„A ona? Ví, že jsi mu to řekl?“ zeptal jsem se čistě ze zdvořilosti.
„Pravděpodobně ano. Je… je totiž mrtvá.“
Poslední slova zněla tak dutě a prázdně, jako by si dával záležet, aby do toho nedal citu ani kolik by se za nehet vešlo. Měl jsem ale pocit, že ty černočerné oči trochu zvlhly. Možná alkohol, který v sobě nepochybně měl…
Vzápětí po tvrdé tváři stekla slza. Za chvíli po ní nebylo ani památky, jako by neexistovala. Nikdo mi však nevymluví, že Severus Snape ten večer opravdu oplakával tu mudlovskou šmejdku.

On si brečí, je to egoista.
Vždyť mi vděčí za to, co jsem mu přichystal.
Díky žádné… srdce zrádné…
Vždyť až bude klid, můžeš jít.

Lidské slabosti jsem vždycky ignoroval. I tentokrát jsem se rozhodl, že budu předstírat, že jsem nic neviděl.
„U Temného pána jsi jistě stoupnul na ceně,“ vyprskl jsem. Takže Lord Voldemort má nového oblíbence.
„Neřekl bych. On je totiž pryč.“ Tentokrát to znělo opravdu lhostejně. Jen to nedávalo smysl.
„Pryč?“ Povzdechl si a dal se do vyprávění. Nemohl jsem tomu uvěřit. Když domluvil, nevěřícně jsem na něj zůstal hledět.
„On… Pán zla…Potter…NEEE!“ Měl jsem pocit, že můj křik musel slyšet celý hrad. Tolik vzteku, co jsem cítil, jsem potřeboval vybít. Věnoval jsem mu tolik času! Svou pověst! A on si jen tak zmizí! I s mým úsilím! S mou pověstí! Je fuč!
Byla to jedna z mála chvílí, kdy jsem nemyslel na vychování. Ne sebeovládání. Hrůza. Děs. Panika. Snažil jsem se všemožně uklidnit. Musel jsem ale myslet na soudy. Na Narcissu a na Draca, kteří za nic nemůžou. Na svou kůži, která byla moc hezká na to, aby hnila v Azkabanu.
Začal jsem přecházet po komnatě. „Nevěřím ti,“ obvinil jsem ho ze zoufalství.
Došel ke mně a vyhrnul si rukáv. Zmizelo. I mé nadloktí bylo najednou téměř sněhobílé, jen nepatrně se rýsovaly poslední zbytky mého „prokletého cejchu„.
Zatmělo se mi před očima a přišel zkrat. Sevřel jsem mu zápěstí a podíval se do těch netečných očí. „Severusi, co s námi bude?“
„S námi? Žádné my není. Nikdy nebude.“
Otočil se a odešel. Jak mě mohl v nejhorší chvíli mého života nechat samotného?

Pro jejich pýchu svrbí ho ruce!
Tak jako kámen ztvrdlo mu srdce.
Lidé jsou lidé a život je v sázce
Nepřeje štěstí, nepřeje lásce!
A už se neví, kdo je lidská bytost.
Z určitých důvodů trápí nás lítost…

Zaklonil jsem hlavu. Musel jsem na něj myslet. Nechtěl jsem ho vidět. Nenáviděl jsem ho. A zároveň jsem k němu měl tak blízko…
Tušil jsem, že to, co mi chce říct, bude naléhavé. Po tom fiasku na ministerstvu jsem ho ještě neviděl. Netušil jsem, jak se k němu mám chovat. Ani po těch letech jsem nevěděl, jestli ho mám ignorovat, nebo raději předstírat, že se nic nestalo, dávat mu to najevo, nesnášet ho…
Jen jedno jsem věděl jistě. Neodpustil jsem mu. A nikdy mu neodpustím.
Děsilo mě, jakou motivací pro mne byla pomsta.
Konečně vešel do jedné z mých komnat v Terrabilu. „Severusi!“
Bylo mi podezřelé, že mě oslovil jménem. „Malfoyi,“ kývl jsem.
Dvě sklenice již stály na stole. Jako pokaždé.
Usedl a natáhl se pro svou whisky.
„Co vede toho slavného aristokrata, aby navštívil ubohého profesora a špeha, jakým jsem já?“ Doufal jsem, že Malfoy pochopil narážku na jeho exhibici na ministerstvu.
„Něco od tebe potřebuji.“
Ušklíbl jsem se. Tohle byl on. Krysa. Po všech těch urážkách, po té nenávisti, po té bolesti… přijde a potřebuje. A když Lucius Malfoy něco potřebuje, tak to má.
„Chtějí mne odvést do Azkabanu, Severusi!“ Naléhavý šepot, jakoby se snad bál, že i stěny mají uši. Možná měly. Vyslechly tolik zoufalých skřeků, tolik bolestných stenů. A snad to propůjčovalo Terrabilu všechnu jeho hrůzu.
„Vážně? A slyšel jsi už, že zřejmě prohraješ sázku, kterou jsme uzavřeli minulý rok? Zmijozel vyhrál ve famfrpálu nad Havraspárem. Kolik že mi to dlužíš?“ znuděně jsem povytáhl obočí.
„Potřebuji tvoje svědectví!“ Žádné slůvko prosím? Žádná zoufalost? Ale no tak. Tohle není ta satisfakce, kterou hledám.
„Ach tak,“ přikývl jsem nevzrušeně.
„Severusi, Azkaban! Dokážeš si to představit? Představit si tam mě.“ Dal bych cokoli za to, abych si to představit dokázal. „Všechna ta hrůza! Mozkomorové…“ Poslední slovo vyslovil s podivným strachem.
„Já vím co je to Azkaban, Malfoyi,“ přerušil jsem ho.
„Prosím, Snape! Jenom ty mi můžeš pomoct. Stačí jediné svědectví… Můžeš mi pomoct.“
Zavřel jsem oči. Konečně to přišlo. Po tolika letech. Prosil. S vidinou stejné bolesti jako kdysi já. Se stejným zoufalstvím.
Poprvé za mnoho let jsem se smál nahlas. Krutě a neupřímně.
„Můžu, Luciusi. Problém je v tom, že nechci!“

Pohnou se skály, bude to brzy…
Bude to k smíchu až potečou slzy?
Bude to k smíchu až potečou slzy?

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský