Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní postavy: Tony Dolohov
Shrnutí: Kritické situace můžou člověka v afektu dohnat k činům, kterých pak až do smrti lituje
Poznámka: další povídka z cyklu „Sedm smrtelných hříchů“
Sedm smrtelných hříchů: Pýcha, Smilstvo

Hněv (lat. Iria) se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě. Fyziologickými projevy hněvu jsou některé změny v tělesné činnosti, směřující ke zvýšení fyzické síly organismu, zvyšuje se srdeční tep, stoupá krevní tlak, člověk zčervená. Opak – mírumilovnost.

Láska je zrádná děvka

Jsem smrtijed. Celý život jsem zasvětil uspokojování své touhy po vítězství, krvi a bolesti a tato práce mě dokonale naplňuje. Dal bych za to krk, že už při mém narození bylo vepsáno do Knihy osudu, že moje duše bude černá jako krkavčí brko. Takže když můj Pán po návratu z cest začal dávat dohromady svoji armádu, neváhal jsem ani minutu. Byla to moje životní příležitost. A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval, přestože jsem si ve službě zlu tisíckrát sáhl až na samé dno svých sil, snad stokrát utekl hrobníkovi z lopaty a zranění a jizvy, které jsem v bitvách utržil, ty už bych ani nespočítal.

Válka je moje holka. A silně mě vzrušuje.

Tato poslední mise nám ale dává docela zabrat. Pořád se nám nedaří prolomit tu zatracenou obranu. Podcenili jsme ty parchanty z Řádu. Nikdy nás ani nenapadlo, že by se mohli spojit s mudlovskou chátrou, tak primitivní, ve zbrojení však vynalézavou jak prodejná děvka.

Našim úkolem je získat od nepřátelské strany jejich zbraň. Jedná se o něco hodně významného, co by pomohlo Řádu vyhrát tuto válku. Něco, co nepřítel získal spojením kouzel a vyspělé mudlovské techniky. Něco, čeho se musíme za každou cenu zmocnit a nedat těm parchantům šanci zvítězit. Nebude to vůbec jednoduché, když vojenská oblast kdesi uprostřed džungle, kde tu věc bystrozorové ukrývají, je přísně střežena a neproklouzne ani myš, aby ji nezaregistrovaly bezpečnostní kamery a okamžitě nespustily alarm.

V těsné blízkosti jejich zóny jsme si založili tábor, skrytý chránícími kouzly před zraky nepovolaných a několik dní pozorujeme jejich zvyky. Ze všech stran probíráme válečnou strategii, jak přelstít jejich důmyslnou obranu. Nakonec se za pomoci mnoholičného lektvaru jeden z nás infiltroval do nepřátelského tábora, zjistil potřebné informace a připravil nám půdu k útoku.

Nemůžeme už ale déle čekat, Pán zla začíná být netrpělivý a tak Lestrange, nejvyšší velitel našeho oddílu, čítajícího kolem sta mužů, dnes ráno vydal rozkaz k vojenské akci.

Za svítání jsme zaútočili.

Zabít člena Řádu není pro smrtijeda velký problém. Zabít mudlu je dokonce hračkou pro pětileté dítě. Zabít ale tři sta mudlů, až po zuby ozbrojených arzenálem nejmodernějších zbraní je už trochu problém. Ty krysy nedají svou kůži zadarmo. Naše kletby tiše zabíjejí jednoho po druhém, bez jediné stopy. Jejich samopaly, granáty a pancéřové pěsti s ohlušujícím rámusem kosí pět kouzelníků najednou a zanechávají po sobě pěknou spoušť.

Nemohli jsme si dovolit vyhodit do povětří celý jejich tábor s rizikem, že bychom přitom zničili i zbraň, o kterou jsme bojovali. Lidské ztráty na naší straně čítaly kolem dvou desítek mužů. Válečnou kořist jsme sice zatím nezískali, ale povedlo se nám vyhladit minimálně polovinu vojáků na nepřátelské straně a přibližně stejné množství členů Řádu a oslabit tak jejich obranu.

Je nezvyklý klid, jako před bouřkou. Jsme unaveni. Lížeme si rány a do němoty chlastáme, abychom utlumili bolest ze zranění. Z kteréhosi stanu se ozývá nepřetržité nervy drásající naříkání jednoho ze smrtijedů. Nejspíš to bude Wilkes. Viděl jsem to jeho břicho, rozpárané jak jutový pytel a myslím, že vnitřnosti už nikdy neposkládá do původního stavu. Měl by možná radši dobrovolně zvolit smrt.

Zasraná džungle. Potím se jako svině a ani se nemám pořádně kde umýt. Smrdím potem, špínou a krví jak rasův pytel. Nesnesitelné horko nás do úmoru mučí, nestačíme odhánět dotěrný hmyz, roznášející tropickou horečku a další nemoci. Je zcela imunní proti všem mastem, které máme momentálně k dispozici. Snape by se měl konečně v teplíčku své laboratoře přestat flákat a začít taky makat, když už se pokaždé dokáže vyvléknout ze špinavé práce v terénu.

To napětí je k nevydržení. Tlacháme mezi sebou o děvkách a šukání, snažíme se tím trochu utlumit to napětí a nervozitu. Každý se jí zbavujeme po svém. Macnair s Nottem, zatínajíc pěsti si se stisklými zuby navzájem obkreslují ostrými špičkami nožů znamení zla. Ze stanu kousek ode mne je slyšet tlumené slastné sténání. Merlin ví, jestli tam dva šukají, nebo si jeden zoufalec honí své péro. Kašlu na ně.

Zalezl jsem si do svého stanu, kde je ještě asi o deset stupňů víc, než venku. Holýma rukama, abych si dokázal, že nejsem žádný srab, jsem si vyrval střep, zapíchnutý hluboko ve stehenním svalu. Naštěstí nezasáhl tepnu. Nenamáhal jsem se dojít si za léčitelem, vždycky jsem si poradil sám. Ošetřil jsem si tržnou ránu a čerstvou jizvu jsem vydezinfikoval tím, co bylo zrovna po ruce. Mou jedinou společnicí v tomto pekle, skotskou. Zasyčel jsem bolestí, pálilo to jako sůl v oku. Musel jsem si loknout pořádnou dávku z láhve na vzpružení. Zregeneroval jsem si zranění kouzlem a znaveně padl na zem.

Už nemohu dál poslouchat to Wilkesovo kvílení. Popadl jsem láhev whisky a vyrazil jsem ven, hlouběji do džungle, stranou od všech. Potřeboval jsem být sám. Opřel jsem se zády o široký kmen stromu, hleděl jsem nahoru do jeho koruny a opíjel se. Paprsky slunce probleskovaly mezi hustými větvemi a bodaly mě do sítnice. To ostré světlo mi najednou připomnělo ji.

Zavřel jsem oči a snil.

O věčném světle v temnotě mého života, světlušce, která mi ukazuje cestu černočernou tmou. Nikdy jsem ani nepomyslel, že bych byl vůbec schopen milovat. Ona však s lehkostí rozbila kamenný krunýř kolem mého srdce, vklouzla hluboko do něj a usídlila se tam. Na věčnost.

Obětoval bych pro ni vše, svůj život, svoji práci, jen abych byl s ní. Bez ní jsem jen loutka, jen prázdná schránka bez duše.

Změkl jsem. Vím to. Jenomže lze se tomu divit? Láska prý rozdrolí kámen na padrť, přinutí plout proti silnému proudu, dokonce dokáže i hory přenášet. Když má tak obrovskou sílu, proč by nepřemohla mizeru, jako jsem já? I ten největší parchant pod sluncem má právo na to, aby miloval. Jsem jen člověk, ne zvíře.

Chtěl bych být s ní. Svírat ji pevně v náručí a vědět, že mi patří. Hladit ji rukou, která umí bezcitně zabíjet, stejně jako něžně laskat. Šeptat jí to, co jsem si myslel, že bych nikdy nikomu nedokázal říct. Vložit jí do dlaní své srdce, překypující krutostí, ale ve kterém je spousta místa i pro lásku.

Bolestně mě píchlo v prsou a ruka mi vystřelila k hrudi. Ten stesk, ta touha, tísnící se mi v srdci a zoufale se valící ven jako rozžhavená láva z jícnu činné sopky, jakoby mi na drobné úlomky rozervávala hrudní koš.

Jsem unavený. Už mám po krk toho zabíjení, chci domů. Za ní. Stýská se mi, strašně moc...

Z hlubokých myšlenek mě prudce vytrhla střelba. Muselo to být hodně blízko, nejspíš z našeho tábora.

Tábora? Smrtijedi přece nepoužívají střelné zbraně...

Rozeběhl jsem se tím směrem. Když jsem vběhl dovnitř, naskytl se mi otřesný pohled. Za svůj život jsem viděl toho už hodně, ale taková jatka jsem nezažil ani v Bejrútu. Všude kolem se válela zakrvácená těla, jako by je rozsápaly divoké šelmy. Jak nás mohli, kurva, objevit? Vyspělou a dokonalou technikou, která odhalila náš tábor? Pochybuji, že nějakými kouzly.

Nebyl čas na úvahy. Ze všech stran se na nás sypali rozzuření mudlové jako roj agresivních včel, přinášejících smrt, v patách s bojechtivými bystrozory a členy Řádu. Prostorem svištěly smrtonosné kletby a křižovaly se s rozžhavenými střelami. Smrtijedské hůlky kosily na obou stranách jednoho nepřítele po druhém jako žito. Vzduch byl plný boje, válečné vřavy a bolesti. Všude bylo cítit pronikavý pach krve a smrti.

Náhle se země otřásla v ohlušujícím výbuchu. Otevřela se a k nebi stoupal černý mrak. Nebe si kleklo na zkrvavenou zem a i ta blankytná obloha se zbarvila krví. Slunce pohaslo a rozpoutalo se peklo. Zjevila se nám smrt.

I bůh si radši zakryl tvář.

V táboře vypukla panika a všichni zmateně pobíhali kolem jako mravenci v rozdupaném mraveništi, zcela dezorientovaní, zakopávaje o mrtvá těla. Brodil jsem se v krvi a bojoval o holý život. Vyhýbal jsem se střelám, které mi hvízdaly těsně u ucha. Dvě nebo tři z těch zbloudilých kulek zasáhly cíl do životně nedůležitých míst a zavrtaly se mi hluboko do masa. Sotva jsem si stačil uvědomit, jak se ta jinak chladná střela během pár vteřin svého letu rozpálí do žhava. Plně soustředěn na tu řež necítil jsem bolest. Necítil jsem vůbec nic. Jen silný pud sebezáchovy dostat se z těchto sraček.

Chcípneme tady. Vím to. Zkurvená válka!

"Ústup!" zařval Rodolphus a jeho hlas zanikl v zoufalém křiku raněných a umírajících. Začal jsem se stahovat z bojiště. Couvaje, nikdy neukazujíc svému nepříteli záda, padajíc přitom každou chvilku přes čísi mrtvolu, chladnokrevně jsem posílal smrtelné paprsky do nepřátelských těl. Síly mě opouštěly a já odhadoval, jak dlouho ještě vydržím. Smrt stála celou dobu vedle mne a číhala na mou chybu.

Zabíjel jsem se vztekem, krutostí a nelítostí a myslel přitom na svou lásku. Musím žít. Musím přežít tenhle masakr. Ne kvůli sobě. Kvůli ní.

Ta víra mě držela při životě.

Povedlo se mi stáhnout se hlouběji do džungle. Bořil jsem se po kotníky v zapáchajícím bahně, kůži rozpíchanou od tropického hmyzu, který ke mně přilákal pach potu a krve. Soužilo mne všudypřítomné nesnesitelné vedro, tak dusné, že se nedalo ani dýchat. Zalezl jsem mezi staleté stromy, zběžně jsem prohlédl rozsah svých zranění a usoudil, že z tohoto srabu bych se mohl vyhrabat. Už jsem na tom býval i hůř.

Pozorně jsem se zaposlouchal a napjal všechny své smysly. Uvědomil jsem si, že bitevní vřava utichla a všude kolem se rozhostilo hrobové ticho. Dokonce i ptáci v korunách stromů utichli, jakoby chtěli vzdát hold mrtvým. Vyplivl jsem krvavou slinu z rozbitých úst a vytáhl doutník. Ukousl jsem špičku, připálil si a s požitkem jsem potáhl do plic povzbuzující drogu. Klesl jsem na kolena na poraženou zem a zavřel oči.

Nechci teď myslet na nic jiného. Pod víčky se mi roztančil její obraz. Píchlo mě v srdci, jako kdyby mi někdo do něj zabodl rozžhavenou jehlici. Nechci, aby můj život visel na vlásku, věčně se houpat na té neviditelné oprátce. Nechci... už nikdy spát sám.

Okamžitě jsem se rozhodl. Musím jít za ní. Jinak tady doopravdy chcípnu.

Odhodil jsem doutník a zvedl jsem se. V malém jezírku jsem smyl ze sebe krev a opláchl si zakrvácený obličej. Křišťálová voda se zbarvila do ruda a zrcadlová hladina odrazila cizí, umučenou tvář. Rychle jsem rozčeřil vodu. Opustil jsem peklo a přemístil se tam, kam skutečně patřím.

Domů.

*****

Konečně ji svírám v náručí. Tisknu si ji k hrudi jako opičí matka své mládě. Položím si její hlavu na hruď a vdechuji jasmín z jejich vlasů. Ta její exotická vůně ylang-ylang mě vždy zbavovala rozumu. A taky zábran. Jsem šťastný. Tak šťastný, jak jen mohu v této situaci být. Probírám se jejími zlatými vlasy a sleduji, jak mi proklouzávají mezi prsty a vlní se jako lány přezrálé pšenice v poryvu větru.

Vezmu její obličej do dlaní a pohlédnu jí do tváře. Je pobledlá jako světlo svící v prvních ranních paprscích slunce. Kočičí oči má dokořán otevřené a hledí do těch mých. Ústa pootevřená, jako když perlorodka rozevře svoji ulitu, aby vlákala oběť.

Nikdy nezjistím, jaká ve skutečnosti je. Něžná i krutá. Zrádná i nevinná. Plamen i jemný vánek. Poušť i déšť. Ďábel i andílek. Tisíce metafor bych mohl použít a nikdy bych nevystihl tu pravou. Ale jedno vím jistě. Je moje. Jenom moje. A nikdy to nebude jinak.

Objímám její nahé tělo a cítím, jak je zkřehlá a studená. Položím ji do postele. Jemnou kůži na prsou má potřísněnou krví. Mojí krví. Rudé kapičky se třpytí na její bělostné kůži jako okvětní lístky červené růže, rozsypané po náhrobku z bílého alabastru.

Zakryji ji přikrývkou a lehnu si vedle ní. Namáhavě vydechnu vyčerpáním. Síly mě opouštějí. Není divu. S tou ošklivou ránou uprostřed mého břicha odhaduji svůj pobyt na tomto zkurveném světě ještě tak na hodinu a když bude bůh milostiv, snad i dvě.

Zasténám. Bolí, bolí to tak, jako by mi břišní dutinu rozežírala kyselina. Cítím, že pomalu prohrávám svůj odvěký boj se Smrtí. Vnímám její přítomnost, ještě neodešla, mrcha. Čeká.

Opovrženě pohlédnu na vyhublé mužské tělo, ležící na zemi u postele, v místě, kde ho zasáhla má smrtící kletba. Musel jsem ho zabít. Neměl co pohledávat v její posteli. Neměl vůbec co dělat v jejím životě. Zabil jsem ho s potěšením, s rozkoší. Vem ho ďas.

Udělal jsem ale osudnou chybu. Neměl jsem tomu umaštěnému mizerovi dát šanci sáhnout po hůlce. Přestože přistižen inflagranti, stihl se bránit. Sectum... co? Další z jeho zasraných vlastních kleteb. Nezabíjí hned, ale pomalu si člověka vychutnává, dokud v ukrutných bolestech nezdechne. Smůla, že protikouzlo už z něj nevymlátím.

Ušklíbnu se. Jaký paradox. Přežil jsem tolik bitev, tisíckrát mi smrt sahala pařáty po krku a vždy jsem nad ní zvítězil a vysmíval se jí do rozšklebené tváře. Vždy jsem si myslel, že umřu hrdinskou smrtí v boji. Nakonec mě dostane můj největší nepřítel za poněkud trapné situace v mé vlastní ložnici.

Jak pošetilé.

Láska je zrádná děvka a má podíl na mé smrti. Na smrti nás tří. Nebýt jí, žili bychom.

Vezmu drobnou milovanou ruku do svých dlaní a propletu její štíhlé prsty se svými. Jde to už trochu ztuha, začíná nastupovat rigor mores1. Chci, abychom v této chvíli byli spojeni. Aby se ani té Zubaté nepovedlo rozdělit nás.

"Absourde a moi, mon chérie2..." šeptám naléhavě její rodnou řečí. "V té chvíli jsem nedokázal kontrolovat svůj vztek... nedokázal jsem ovládnout svůj hněv. Zradila jsi mě, přestože jsme spolu navěky spjati. Nechtěl jsem tě zabít... přísahám... bůh mi je svědkem, že ne. V afektu člověk udělá věci, které pak až do smrti lituje. Jsem nelítostný soudce... ale neměl jsem právo brát ti život. Smrt je až moc přísným trestem za tvůj hřích. Žádný trest nikdy nebude pro mne dost krutý, abych se vykoupil za to, co jsem ti udělal..."

Hledí na mne, jako by mne doopravdy slyšela.

Propadám se do jejích široce rozevřených zorniček, ve kterých se zračí překvapení, prosba, ale i strach. Jsou vyhaslé jako krb v opuštěném doupěti. Ďábelský lesk, andělsky nevinný pohled, šelmovské plamínky, život... všechno, co jsem v nich miloval... se vytratilo do nenávratna. Zůstala v nich jen nevyřčená otázka.

Proč...?

Ta výčitka mě tíží jak olověná koule na noze a ubírá mi sil. Dotknu se prsty jejích víček a navždy zavřu její oči, ta zrcadla do mé vlastní duše. Hledím jí do tváře. Je nádherná. Bledá jako nebe před rozbřeskem, jakoby jen spala hlubokým spánkem, ze kterého se už nikdy neprobudí. Zlaté vlasy jako paprsky slunce rozhozené na polštáři, ústa pootevřená, jen promluvit. Nemohu se pořád nasytit toho pohledu. Chci, aby její andělská tvář byla to poslední, co ve svém mizerném životě uvidím.

Vlastně, co bych chtěl víc? Mé jediné přání se vyplnilo. Být s ní až do smrti...

"Odpusť mi, lásko... já tobě už odpustil." Mé vyprahlé rty se pokusí namáhavě zašeptat jméno, které jsem jí dal.

"Mea... Aeterna..3"

Vtisknu polibek na její ztuhlé rty a z posledních sil ji sevřu v náručí. Vnímám ten chlad, sálající z jejího jindy tak rozpáleného těla a mám pocit, že mé vlastní teplo pomalu vychládá, jako by jej ze mne vysávala.

Nádherný obraz mé madony se mi najednou začíná rozmazávat. Ač se snažím sebevíc, nedokážu již oči udržet otevřené. Její spanilá tvář mi navěky mizí za pomalu se zavírajícími víčky.

Je mi zima. Malátně cítím, jak mě Smrt něžně bere do svého objetí a ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít, jsem s ní smířen...

Epitaf

Omnes amores vulnerant, ultima necat.

(Každá láska zraňuje, poslední zabíjí)

Konec

Poznámky:
1) rigor mortis (lat.) - posmrtná ztuhlost
2) Absourde a moi, mon chérie (franc.) - Odpusť mi, má milovaná
3) Mea Aeterna (lat.) - moje Věčná

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský