Fantasmagorium

Autor: Corny
Hlavní postavy: Severus Snape/ Draco Malfoy
Shrnutí: Neb láska druhou stranou nenávistí jest…
Poznámka: Děkuji Lady S za beta-read. Děkuji jí za to, kým mi je.

Lepší pozdě nežli později

Vyčkávala na jeho odpověď.
Obočí měl stažené v jedinou linku, nad křivým nosem se mu objevila zamyšlená vráska a na první pohled byla vidět nemilosrdnost času, jež jeho tvář za poslední dva roky poznamenal víc než kohokoli jiného. A nebylo se čemu divit.
To on nesl na svých bedrech odpovědnost za získávání informací od Lorda Voldemorta, který téměř před dvěma roky znovu povstal. To jeho ramena byla tlačena dolů pod tíhou Brumbálovy bezmezné důvěry. To on byl poznamenán šlápnutím vedle, pro které mu nikdo z Řádu nedůvěřoval
Zatímco Minerva McGonagallová přemýšlela o zvláštní osobnosti, která stála před ní, Severus Snape přemohl vztek a úsečně a kousavě odpověděl pouhé a nic neříkající „Pokusím se.“. Než se mohla zástupkyně ředitele nadechnout, aby pokračovala v lobování za „Důležitost přibývajících a zneklidňujících útoků na studenty„, obrátil se k ní profesor zády a odešel dlouhými kroky směrem ke sklepení.
Minerva nesouhlasně našpulila rty. Snape měl pravdu - dělal pro odhalení pachatele oněch zločinů, co bylo v jeho silách, ale přesto… Profesorce se zdálo, že se Snape chová zvláštně. Obvykle se nepletla do cizích záležitostí, ale Severus Snape jí dělal starosti. Ne snad kvůli němu. Nedokázala si představit, co by Řád dělal bez něj. Ale jelikož Snape opravdu nijak nepochybil, Minerva se rozhodla, že ho přestane pozorovat. Má svých starostí víc než dost.

Snape nešel do sklepení, jak McGonagallová předpokládala. Zahlédl, jak během nepříjemného a zbytečného rozhovoru prošel Draco Malfoy do chodby, která vedla k umývárně Ufňukané Uršuly. Profesor netušil, co má Malfoy v úmyslu, ale už dlouho si s ním chtěl promluvit. Vydal se tím směrem a doufal, že tam Malfoye ještě zastihne.
Když Snape uviděl černý hábit a zlatavé vlasy, nebyl Draco ještě v umývárně. Zaslechl za sebou rychle se blížící kroky. Otočil se a když spatřil svého pronásledovatele, svraštil obočí a zkřivil koutek rtu. Přidrzlým tónem promluvil na svého profesora: „Tak jsem zvědav, jakou výmluvu máte tentokrát. Proč mě zase špehujete?!“ vykřikl a Snape postřehl nebezpečný pohyb, když Draco hmatal v hábitu hledaje svou hůlku.
„Nemusím si připravovat žádné výmluvy pro studenty mé koleje. Obzvláště ne pro tebe,“ oplatil Dracovi nepěknou grimasu Snape. Zatvrzelost Luciusova rozmazleného synka mu začínala jít na nervy. Zvlášť, když šlo o jeho vlastní život. V takovém případě by Severus oceňoval spolupráci.
„Nepřipomínejte mi žádné pošahané sliby, které jste dal mé matce. Mě váš slib, pomoc ani nic jiného nezajímá. Záleží mi jen na úkolu… Vy to víte… Dal ho mně! Rozumíte? Mně! Jestli čekáte, že tentokrát ze mě něco dostanete, tak odpověď je pořád stejná! Nepleťte se mi do toho!“ zaječel Draco. Ze Snapea měl vždy respekt. Ne respekt, strach. Ale teď? Nemohl mu nic udělat. Jeho nadávky mu nikdy nebyly příjemné, ale to bylo tak všechno, co mohl obávaný profesor dělat.
„Myslíš si, že jsi dospělý, když jsi dostal úkol. Chováš se jako dítě. Jsi dítě. Ten úkol nezvládneš,“ ťal Snape do živého a vychutnával si své tiché vítězství.
„Tohle nemusím poslouchat,“ prskl Draco, otočil se a rozběhl se ke schodišti. Poslední věta, kterou Snapeovi řekl, byla bolestně pravdivá. Nemusel to poslouchat. Draco to věděl sám.

Snape si složil ruce na prsa a zamračeně pozoroval prchajícího Malfoye. Když se mu octl z dohledu, vydal se do sklepení.

*****

Profesor Snape se vydal na obvyklou večerní pochůzku. Krom vítané možnosti strhnout co nejvíce bodů se mu nabízela možnost vyčistit si hlavu od nežádoucích vzpomínek a pocitů.
Bezmyšlenkovitě došel ke vchodu do dívčí umývárny.
„Já to nedokážu! A on… on ji zabije!“ zavzlykal Draco. Co na to odpověděla Ufňukaná Uršula, to již Snape nzaslechl. Slyšel dost. Tichými dlouhými kroky se vzdálil od dveří vedoucích k umývárně.

*****

Blížil se konec hodiny. Nedalo se říci, že by někdo neverbální kouzla skutečně ovládal a snad proto Snapeova tvář zářila zvrhlým zadostiučiněním. Nastal obvyklý chaos, když si všichni zandávali pomůcky do školních brašen. „Můžete odejít,“ vyprovodil je konečně hlas profesora Snapea. Draco s ulehčením nakročil na chodbu. „Všichni kromě…“
Bylo mu to jasné. Otočil se a se znuděným výrazem došel ke katedře. „Co je?“ zdánlivě arogantní tón Draca zradil a v té otázce zazněl strach.
„Na to bych se měl ptát já tebe… úkol stále nesplněn… přibývající útoky… psychická labilita…“ Na Snapeově tváři hrál triumfální výraz podtržený nehezkým úšklebkem.
„Cože? Úkol je můj, jen můj a dovolujete si mi tvrdit něco o lab…“ nestačil Draco dokončit větu.
„O labilitě? O tom bys měl vědět ty. Povídat si s duchem… myslel jsem, že Malfoyové mají ještě alespoň zbytek opravdové hrdosti.“ Ne, tohle Snape říct nechtěl. Mladý Malfoy nemohl za chování svého otce.
„S duchem?“ v ocelově šedých očích se odrážela nepředstavitelná panika.
„Jistě. Já to nedokážu, on ji zabije,“ parodoval zhnuseně Snape. Měl o Malfoyovi jiné mínění. Pokud by byl alespoň z poloviny takový jako Lucius, nikdy by tohle nevyslovil. Neshazoval by se… Proč mu to, do háje, ten spratek chce dělat horší? Proč do toho tahá emoce? Zabij, nebo buď zabit. Jak snadné… Proč se snaží hrát na bůh ví čí city?
„Pokud ke svému údělu budeš přistupovat tak zodpovědně jako dosud, tak ji opravdu zabije. Je to na tobě. Pořád myslíš, že to zvládneš sám?“
„Nestačilo vám to jednou? Nechte mě být. Jednou pro vždy se o mě přestaňte starat!“
Dracův hlas byl nepřirozeně vysoký, než se definitivně zlomil.
Když rázoval dlouhými kroky ke dveřím, ucítil další bodnutí u srdce. „Dítě!“
To slovo se mu vrylo do paměti. Prásknul dveřmi a nechal Snapea samotného. Ani jeden z nich si nebyl ochoten připustit, jak moc…

*****

Všichni studenti se skláněli nad pergameny. Zadané pojednání mělo ukázat, kolik teoretických znalostí si osvojili při používání neverbálních kouzel.
Dracovi se chvěla ruka. Konečně mu to mohl dokázat. Konečně mu mohl oplatit ten výsměch, ponižování, urážky… Tu bolest, kterou cítil, když zjistil, že ani z jeho strany se mu nedostane podpory. Jen dalšího nátlaku. Na druhou stranu se bál zůstat s ním sám. Nebál se jeho slov… bál se toho, že by se prozradil. Zradilo by ho tělo, gesto, hlas… cokoli. Poznal by, že ho Draco… má rád. Je jím fascinován. Přitahuje ho. Jako dosud nikdo.
Musel mu to říct teď, přede všemi.

„Profesore, jsem hotov!“ Když na něm spočinul Snapeův pohled, odhodlaně mu ho opětoval a hrdě vysunul bradu.
„Se vším?“ ohrnul Snape horní ret.
Úplně se vším,“ zasyčel Draco. Nikdo jiný jako by jejich rozhovor neregistroval.
„Gratuluji,“ znělo trochu škrobeně. „Kdybyste potřeboval pomoci s čímkoli, pokud jste něčemu správně neporozuměl,“ dodal tiše.
„Děkuji. Mám pocit, že jsem vše pochopil. Ostatně - byl to přeci můj úkol.“

*****

Ozvalo se zaklepání. „Dále,“ vybídl hlas profesora Snapea neznámého příchozího ke vstupu.
„Profesore…“ nadechl se vstoupivší Draco.
„Pane Malfoyi, jaké překvapení. Tak sis to rozmyslel? Nakonec ti jsem dobrý?“
„Potřeboval bych…“ nadechl se, ale byl přerušen.
„Typický Malfoy. Ujasněme si to. Neříká se potřeboval bych. Pokud mluvíš se mnou, budeš užívat Byl byste tak laskav, pane?“ Ke Snapeovu neskrývanému pobavení se v Dracově tváři objevil zmatek.
„Já ale… Je to směšné! Jste můj kmotr!“
„A ty jsi student mé koleje.“
Draco se rozhodl, že zatne zuby. Jen pro dnešek. Vlastně už nebude žádné příště.
„Pane, byl byste tak laskav a poradil byste mi?“ ucedil.
„Jistě. Proč tak formálně…“ ušklíbl se Snape. „Hádám, že si potřebujete zopakovat zítřejší plán. Dobrá zopakuji ho. Brumbál odejde. Řekl mi to. V tu chvíli jdete do komnaty Nejvyšší potřeby. Já vyčkávám ve sklepení. Otevíráte opravenou skříň,“ přednášel monotónně Snape.
Kdyby Draco tušil, co se odehrává za nepřístupnýma očima. Kolik sebeovládání stojí jeho profesora onen arogantní tón. A kolik obav ze zítřejšího dne se skrývá za typickým úsměškem.
„Já plán znám,“ přerušil ho Draco. Stahovalo se mu hrdlo jen když to poslouchal. „Já jsem vám chtěl…“ Nastalo tíživé ticho. „Chtěl jsem vám říct, že se bojím.“
Severuse Snapea ta slova zastihla nepřipraveného. Semknul víčka o chvíli déle, než se sluší při mrknutí. Ten kluk má taky city. Co si, sakra, nalhával? Že je jako Lucius? Ne, Draco takový není, věděl to vždycky. Snažil se sám sobě nalhávat, že netuší nic o tom, jak se Lucius chová k Dracovi? Jak jeho „otcovská náklonnost„ vypadá v praxi? Proč nikdy nedal Dracovi ani náznakem najevo, že mu věří? Proč se snažil chovat se stejně jako jeho otec?
Vždyť on to tak necítil. On ho chtěl… chránit. Připravit…
„A ode mě čekáš co? Že tě vezmu do náruče a řeknu ti, že všechno bude v pořádku, že všechno dopadne dobře? Nedopadne! Říkáš mi, že máš strach! To bys taky měl!“
Ani nevěděl, proč tolik vybuchl. Snad to, že mu ten chlapec i přes všechny urážky a hozené rukavice věří. Snad to, že ho má někdo rád. Snad to, že by někoho mohl zklamat. Snad to že by mohl někdo zklamat jeho.
„Omlouvám se. Měl jsem tušit, že VY mně asi do náruče nevezmete.“ Jak dokonale bezelstně to znělo.
„Malfoyi, uvědom si, že mluvíš s dospělým mužem! Každý fyzický kontakt by se mohl vykládat porůznu!“
Z toho nepřístupného zavrčení se Dracovi sevřelo hrdlo.
„Já bych byl za ty různé výklady vděčný, pane.“ Tak tichounce. A tak stydlivě.
Oproti tomu Snapeův hlas byl silný, zvučný a pevný.
„Domnívám se že máme odlišné představy o ideálně stráveném večeru a o ideálních projevech přízně a podpory. Bude lepší, když odejdete, pane Malfoyi. Manýry vaší rodiny mi sem netahejte!“
Kudla do srdce, dýka do zad, rána na nastavenou tvář. Každý by si jinak vyložil slzu, která stékala plavovlasému chlapci, když se stočil pod svou smaragdovou přikrývkou. Snad vztek.
Věděl, že tuhle noc neusne.

*****

Kamenná chodba nebyla nikterak osvětlena. Denní světlo nemělo šanci dopadnout na špinavou podlahu. Nebyla tam žádná okna. Denní světlo… nebo už byla noc?
V rohu chodby se na zemi choulila vychrtlá bytost v zeleném hábitu, jenž byl pokryt vrstvou prachu. Její platinové vlasy se slepily potem, zatímco tělo se neovladatelně třáslo.
Tak tohle byl Draco Malfoy. Vlastně to, co z něj zbylo. Pozůstatek včerejší noci, kdy nesplnil úkol. Včerejší? Dělila ho od oné prohry hodina nebo celé dny?
Nevěděl. Nevěděl ani, jestli to byla prohra. Hned po tom, co mu Snape „pomohl„, utekli. Jediné, co měl před očima byl vlající černý hábit a ruce, které ho strkají před sebou do neznáma. Nechtěl odejít, nechtěl opustit školu ani svůj dosavadní „bezstarostný„ život.
Byl si vědom, že ho sleduje.
Draco si byl jist, že někde v temnotě stojí Snape a pozoruje ho.
„Nenávidím vás,“ zasyčel do tmy.
„Chyba,“ bylo mu mrazivou odpovědí.
Slyšel v tom hlasu nejen Snapea. Věděl, že totéž si myslel i Brumbál. Jeho otec, matka, Voldemort…
„Zklamal jsem,“ zašeptal nepřirozeně vysokým hlasem, jelikož přemáhal vzlyky. Řekl to spíš sobě než komukoli jinému. Snapea nebral na vědomí.
„Ano. Velmi,“ potvrdil mu ledový hlas ze tmy.
Draco zatínal zuby, aby nevybuchl. Co on ví o tom, jak se cítí? A co je mu vůbec do toho? Jakým právem mu ničí život? Ať jednou, k sakru, aspoň jednou, nestrká nos do cizích věcí!
„Držte hubu,“ řekl Draco rozechvěle. Bál se. Věděl, že překročil nikým neurčené a přece existující hranice. Očekával se strachem, co přijde. V neprostupné tmě se překvapením rozšířily černé zorničky. Ticho, které následovalo, bylo tíživé a nekonečné.
„Měl bys mi být vděčný,“ zachraplal Snape.
Tohle neříkal často. Vlastně to neřekl nikdy. Nestál o uznání, o ocenění, o vděčnost, o ostatní.
„Pozdě,“ zasyčel Draco a jen oni dva mohli vědět, o čem je řeč.
„Rozhodl ses rýpat se v minulosti? Pokud ano, příjemnou zábavu. Já budu raději přemýšlet nad budoucností, protože díky tvé neschopnosti jsem se stal jedním z nejhledanějších zločinců. Také nás za chvíli čeká audience u Pána zla a tak si myslím, že i vznešený pan Malfoy by se měl obtěžovat přemýšlet nad tím, pro jakou výmluvu se rozhodne. Ne, že bych od tebe čekal něco jiného. Něco víc. Ale Pán zla radost mít nebude. Inu jaký otec…“ ušklíbl se Snape sarkasticky. Draco to přes neprostupnou tmu nemohl zaregistrovat.
Vzteky se mu roztřásl spodní ret.
„Říkal jsem, abyste držel hubu!“ vykřikl Draco a vzápětí spatřil vysokou majestátnou postavu, která vystoupila ze stínu, jakoby odnikud. Snape měl v očích vztek. Obyčejně byly ledově chladné. Teď však přes veškerou jeho snahu se ovládnout téměř hořely. Snape vykročil k Dracovi a jeho štíhlá bílá ruka mu sevřela hrdlo. Draco couvnul ke kamenné zdi a ucítil, jak se kolem jeho zápěstí ovíjejí dlouhé prsty. Snapem projelo mravenčení, když na chlapcově předloktí spatřil žhnoucí Znamení zla.
Draco se snažil vyprostit. Nedostávalo se mu dechu A právě v tu chvíli, mezi chraptivými zvuky, zaslechl Snape větu, kterou by od toho drzého fracka nikdy nečekal.
„Měl jste mě milovat.“

*****

Draco prošel kolem jedné z cel. V podzemních kobkách Pána zla bylo pramálo světla, ale Severus Snape zaregistroval stín před svou celou.
„Draco,“ oslovil ho. Snažil se, aby to znělo stejně autoritativně, jako když byl jeho profesorem.
Zastavil se. „Co chcete?“ Severuse překvapilo, jak chladně dokázal reagovat po tom, co mu řekl, když čekali na audienci u Voldemorta.
„Chci trochu tvého času.“
Na chodbě bylo ticho. Nakonec se ozvalo několik pomalých a rozvážných kroků směrem k Severusovi. Nyní se mladý Malfoy pohyboval v jeho zorném poli.
„Jak to dopadne?“ zeptal se bývalý profesor rádoby odlehčeně.
„S kým? Se mnou, s vámi, s Řádem…?“ udělal Draco netrpělivou grimasu, kterou jakoby připomínal, že zatímco Snape si díky své prokázané zradě smrtijedů trčí tady, Draco teď musí zastat jeho pozici. Pozici dvojitého agenta.
„S námi.“
„Zatím to vypadá, že vyhrajeme. Smrtijedi jsou silnější. Navíc po ztrátě Brumbála…“ rozhovořil se Draco, než ho Severus přerušil.
„Ale já myslel s námi.“
„Nevím, co tím myslíte. Vás zítra popraví a já s trochou štěstí stanu na vašem postu.“
„A do té doby?“
„Můžu vám přinést ještě trochu vody.“
Severusi Snapeovi se sevřelo hrdlo zvláštním pocitem úzkosti. Najednou si vyčítal, že toho chlapce neposlouchal. Že ho nebral vážně. Že se bál mít ho trochu rád.
„Draco, pojď blíž.“ Šedé oči v temnotě se o trochu vzdálily. „Prosím!“
Mladý muž udělal několik kroků směrem k němu. Přistupoval k němu s takovou opatrností,s jakou se prochází kolem spící šelmy. „Ještě trochu,“ zachraplal profesorův hlas.
Protáhl mřížemi ruce a přesto, jak nepohodlné to bylo, k sobě mladého Malfoye přitáhl. Kdyby jim nestálo v cestě železo, možná by se to dalo nazvat objetím.
„Tohle ti dlužím. Už hodně dlouho.“
„Nehrajte si na samaritána. A pusťte mě. Neděláte to pro nějaký dluh. Prostě nechcete být sám. Bojíte se. Jste jako všichni ostatní,“ ušklíbl se Draco.
Možná na tom opravdu něco bylo. Severus se nebál smrti, bolesti ani Voldemorta. Bál se o to, co bude s Dracem. Měl možnost vybrat si. Vybral si stejně, jako kdysi on, jako Lucius, jako všichni ostatní. Severusův pohled sjel ke znamení zla na bílém předloktí.
„Přestaň s tím! Jestli mi něco chceš říct, jestli něco chceš udělat, máš poslední možnost. Nebude žádné zítra.“
Draco semknul rty v úzkou linii. Snape věděl, na co myslí. Znal ho. To, co starší kouzelník řekl, mu znělo v uších pořád dokola. Poslední mantra.
Nebude žádné zítra.
Včera je historie. Zítra je náhoda. Dnešek je dárek.
Draco přistoupil blíž ke Snapeovi. Zavřel oči a dotkl se jeho rtů. Do spánkové kosti se mu opírala mříž. Polibek plný bolesti. Čert vem kov! Bolesti, kterou cítili oba.
Když Draco poodstoupil, pohlédl do černých očí.
„To je všechno.“
„Teď si můžu klidně umřít?“ ušklíbl se způsobem, pro něj tak typickým, Snape.
Draca bodlo v hrdle. Proč mu to pořád předhazoval?
„Přestaňte! Jestli jste se s tím ještě nesmířil, vaše chyba. Nejste sám! Myslíte si, že jste mi ukradený? To já bych měl mít pocit, že jsem vám volný! Že pro vás nic neznamenám! Celou tu dobu jsem nebyl nikdo jiný než mladý Malfoy! Proč tak najednou? Chcete se dostat ven a tak mě chcete dostat na kolena? Neodemknu! Pekelně to bolí! Mám vztek. Na vás! Proč jste se sem, do hajzlu, nechal zavřít?! A proč mi děláte tohle?“
Dracův hlas se zlomil. Severus pochopil, že to, co Draco řekl, v sobě dusil. Moc dlouho.
„Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu! Jste parchant! Stejně, jako on! Jistě, pan aristokrat… A víte co? Miluji vás! A teď jsem zvědav co mi odpovíte!“ Křik musel být jistě slyšet po celém hradu.
„Já tebe taky, Draco.“
Sametový baryton se zaryl tak hluboko, jak jen mohl.
„Pozdě!“
To vyprsknutí se neslo celým sklepením.
Pak bylo dlouhé ticho. Draco poodešel kus od cely, snad aby na něj Snape neviděl.
Severus slyšel jen tlumené vzlyky přemáhané typickou pýchou rodu Malfoyů.
„Co s námi bude?“
„Umřete. A to si zasloužíte!“ ozvalo se ledové zasyčení.
„A do té doby?“
Draco se zvedl a odcházel pryč. Rozhodné kroky, v jejichž rytmu nebylo místo pro lítost či výčitky.
Než vyšel ze sklepení, otočil se. Věděl, že Snape čeká odpověď.
„Jestli chcete, mohu vám donést ještě trochu vody.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský