Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape/ Igor Karkarov
Shrnutí: Igor Karkarov byl vždycky tak trochu slaboch…a doplatil na to. Než si však osud vybral svou daň, poslal mu Severuse Snapea…

Malá zvířátka

Vlastně byl vždycky takový. Tak trochu slaboch. Už kdysi, ve škole.
Když „hrdina“, pak po boku silnějších přátel. Když sympatizant, pak tichý.
Občas v noci přišel ke mně, pomáhal mi ošetřovat rány a obdařoval mě chápavými pohledy. Přitom nerozuměl ničemu. Ničemu…
Přes den, kdykoli jsem padl do spárů tomu zmetkovi Potterovi a jeho partě, nikdy se mě nezastal. Když si na mě naopak počíhal Rosier se svými kumpány, stál po jeho boku. Netýral mě, nevysmíval se, nekopl do mě, když jsem ležel na zemi. Ale nepomohl mi. Veřejně ne.
Slaboch.
Přesto jsem k němu necítil nenávist. Svým způsobem byl jiný než ti ostatní. Jako chlapec měl nevýhodu drobné tělesné konzistence, stejně jako já. Malá zvířátka… Nemají příliš na vybranou. Buď se přidají k těm velkým a budou jimi chráněna…nebo budou lovena.
Igor Karkarov příliš podléhal vlastnímu strachu. Když mu Pán Zla vpaloval Znamení do kůže, div mu nevyhrkly slzy. Nenáviděl bolest. Nechtěl být loveným zvířátkem. Raději si sám na lovce alespoň hrál.
Ten den ne. Veškerá přetvářka šla stranou. Pryč byly časy, kdy coby elegantní mladý muž se suverénním výrazem ve tváři a Znamením Zla v nadloktí plnil (byť vesměs nepříliš významné) rozkazy Lorda Voldemorta. Pryč byly časy, kdy věhlasný velmistr Kruvalské akademie pochodoval po Bradavicích s hlavou hrdě vztyčenou a povýšeně shlížel na všechny kolem.
Ačkoli… už tehdy, v době konání Turnaje Tří Kouzelníků, měl zlé tušení. Tušení, jež sílilo den ode dne, jak Znamení na jeho levé ruce černalo víc a víc, stejně jako moje.
Nechtěl to zažívat znova. Nechtěl být malým zvířátkem…zahnaným do pasti…se smrtí v očích…se smrtí v patách…ve stínu hněvu Pána Zla…nebo v chladné cele Azkabanského vězení…
Nicméně mi bylo dávno jasné, že jeho tušení je zcela správné. A stalo se. Lord Voldemort znovu povstal a malá zvířátka měla na vybranou – zase se poddat a čelit jeho hněvu…nebo utéci.
Zvolil druhou možnost. Bláhový. Bláhový Igor Karkarov!
Pravda, zabralo mi téměř dva měsíce, než jsem vypátral jeho skrýš…tu ubohou, polorozpadlou chatrč, osamocenou uprostřed jedné z nehostinných pustin dalekého severu.
Bohužel pro něj, zanechal po sobě slušnou řádku stop, takže když si člověk dal tu práci…
Ten den jsem stanul před tím, co se jen s bídou dalo označit jako dveře oné chatrče. Namísto klepání, obtěžoval jsem se s překonáním několika až směšně jednoduchých obranných kouzel, a vnikl dovnitř.
„NE!“ ozval se vyděšený výkřik.
Přelétl jsem malou místnost očima…a spatřil ho. Skrčeného v koutě, vyhublého, vystrašeného. Jinými slovy, spatřil jsem jeho pravé já.
„Sevérrusi!“ vydechl s úlevou. Snad čekal, že si pro něj Pán Zla přijde osobně…
„Jak...jak jsi…“
„Neopatrnost a povrchní práce…drahý Igore, už ve škole jsem tě varoval, že se ti to jednou vymstí“, pronesl jsem bez emocí. Hysterický podtón jeho hlasu se tak dostával do kontrastu s mým a on se stával ještě slabším, ještě bezbrannějším…
„Ále ty jsi népřišel, abýs mě…abýs…“
„Jistěže ne.“ Přistoupil jsem k němu a pomohl mu vstát ze země. Nedokázal udržet můj pohled. Tak zahanbený…tak zlomený…
Výměna rolí, příteli. Hlavou mi bleskla vzpomínka. Bradavice, pátý ročník. Noc. Mé tělo pokryté krvavými šrámy. Příliš drobné, příliš hubené, než aby dokázalo bez následků vzdorovat oblíbené zábavě mých spolužáků. Malé zvířátko. Tak zahanbené…poražené. A ještě jedno, s nádobkou hojivé masti, uloupené z ošetřovny. Tumáš, Sevérrusi…
„Jsi zraněný. Potřebuješ ošetřit“, konstatoval jsem při pohledu na bezpočet ranek a šrámů na jeho těle.
„Děékuji ti“, zasípal a pomalu se položil na jakýsi slamník, jež byl, spolu s polorozpadlým dřevěným stolem a rozviklanou židlí, jediným vybavením chatrče, osvětlené jen ponurým světlem několika svící.
Vyhrnul jsem ten potrhaný cár látky, jež býval košilí, a vytáhl zpod hábitu malou dózku s hojivou mastí a flakónek posilňujícího lektvaru. Musel jsem mu přidržovat hlavu, když pil. Byl vyčerpaný a zesláblý.
Lektvar mu vrátil alespoň trochu barvy do pobledlé tváře, kruhy pod očima ustoupily. Nabral jsem mast na prsty a pomalu jimi přejížděl po škrábancích na jeho hrudi a břiše. Cítil jsem na sobě jeho pohled, soustředil jsem se však na rány. Hruď pod mými prsty stoupala a klesala. Zprvu pomalu, poté, všiml jsem si, o něco rychleji.
„Dóba je zlá, Sevérrusi“, zašeptal. „Co sé mnou bude?“ dodal o něco naléhavěji.
„Teď na to nemysli, Igore…“
Nedokázal jsem mu v tu chvíli vmést do tváře, že naplnění jeho dávno zpečetěného osudu je jen otázkou času. Pomalu, téměř konejšivě jsem vtíral mast do ran, a nemohl se přitom ubránit představě matky hladící a utěšující své dítě…své mládě…malé zvířátko…
Přejel jsem prsty přes šrám táhnoucí se přes jeho hruď a zavadil pohledem o ztuhlé bradavky. Vida… Zadíval jsem se mu do tváře. Oči měl zavřené a hlavu mírně zvrácenou dozadu. Pravidelně oddechoval.
Poslechl mě. Přestal myslet na krutý svět, na obávané lovce. Zdálo se, že cokoli kromě mých dotyků pro něj přestalo existovat.
Jeho tělo bylo poněkud pohublé, pořád ale pěkné, jak jsem si zcela mimoděk uvědomil. Zatřásl jsem hlavou a stáhl své ruce zpět. Pro jeho uzdravení jsem více udělat nemohl.
Zvedl hlavu a pohlédl na mě.
„Nepřéstávej, Sevérrusi…“
Chvíli jsme si hleděli do očí. Napadlo mě, že to potěšení, dopřeji-li mu ho, bude nejspíš pro něj jedním z posledních. Vzápětí mi došla trpkost té skutečnosti…a mé ruce se znovu rozběhly po jeho hrudi v jakémsi podvědomě omluvném gestu.
Tiše vzdychl.
Hladil jsem ho pomalu…s téměř mateřskou opatrností. Bůh ví proč. Snad by mi ho bylo líto, kdybych něčeho takového byl ještě schopen.
Položil jednu svou dlaň na moji a přidržel ji tak na své hrudi. Mohl jsem cítit tlukot jeho srdce, vnímat jeho zrychlený dech. Druhou rukou spočinul na mé šíji a jemně si mě k sobě přitáhl. Zachytil jsem skelný pohled těch očí, svou uhlovou černí podobných mým vlastním, než se mé rty dotkly jeho, horkých a jemných.
Jeho polibky byly intenzivní a vděčné, jeho ruce dětsky zvídavé, dotyky něžné a tělo přítulné, toužící po bezpečí…jako těla malých zvířátek. Zbavoval mě šatů, prahnoucí po teple lidského těla, vychutnávaje si každičký milimetr mé kůže. Tiskl se ke mně v pevném objetí, zcela oddaný prohlubujícímu se polibku. Naše vzrušení se o sebe dráždivě třela.
Zatoužil jsem vzít si ho, zmocnit se ho. Cítil jsem nepotlačitelné pudy lovce, probouzející se kdesi v mém nitru. Trochu mě zarazilo to uvědomění… V jádru jsme všichni takoví. Podvědomě toužíme lovit, ovládat, zmocňovat se…jako šelmy reagujeme na sebemenší náznak slabosti, ovšem jakmile se objeví někdo silnější, stáváme se ubohými, ovládanými, pronásledovanými…malými zvířátky. Oč jsem byl lepší než šelmy, roky ničící můj život?
Jaký smysl ale má bojovat proti lidské přirozenosti? Jaký, Igore?
Lidé se nezmění. Svět je džungle…a platí pravidlo silnějšího. Malá zvířátka budou navždy lovena, naháněna, cupována na kusy…
Nemusel jsem nic naznačovat, nabídl se mi sám. Tušil vůbec, že ta chvíle je podivnou, bizarní alegorií celého jeho života?
Vyšel jsem mu vstříc s veškerou ohleduplností, jaké jsem byl v ten okamžik schopen. Vnikal jsem do něj pomalu, s rukama obtočenýma kolem jeho pasu. Tiskl své tělo proti mému, jednu ruku stočenou dozadu kolem mého krku, zatímco druhá hladila mé paže. Šeptal mé jméno, když jsem se v něm začal pomalu pohybovat.
Jeho tlumené vzdychy byly překvapivě vzrušující. V celé té chvíli bylo jakýmsi způsobem víc, než bych býval čekal. Jeho ústa znovu vyhledala má a vyžádala si další, tentokrát o něco drsnější polibek. Začal mi intenzivně vycházet boky vstříc, vedoucí přitom moji ruku směrem dolů, ke své naléhavé erekci. Vyhověl jsem mu. Stačilo pár pohybů a jeho tělo se prohlo blahem, jež ho zaplavilo. Zvrátil jsem hlavu dozadu a plně se oddal vlastní rozkoši. Když přišla kýžená úleva, vyčerpaně jsem se na něho zhroutil.
Dlouhou chvíli jsme leželi bez hnutí. Naslouchal jsem jeho hlubokým oddechům a snažil se přitom zmírnit zběsilý tlukot ve vlastní hrudi.
Pak se ke mně otočil…bez jediného slova…jen se na mě díval a roztřesenou rukou se zlehka dotýkal mé tváře.
Mlčeli jsme…protože jsme nechtěli lhát. Mlčeli jsme, a já se díval do očí malého zvířátka, jejichž pohled byl najednou jiný…už beze strachu…vyrovnaný…smířený…
Z nějakého důvodu však co on získal, já jakobych tím zážitkem ztrácel. Cítil jsem, že musím odejít.
Odešel jsem. Nechal jsem ho samotného.
Zabili ho o necelé dva týdny později.
Nemělo smysl ho krýt, když se mě Pán Zla vyptával. Nemělo smysl nastavovat vlasní kůži pro ochranu malých zvířátek…před lety v Bradavicích…teď…nikdy…
Denní Věštec věnoval „uctění jeho památky“ dva řádky…drobným písmem, dole v koutě na předposlední straně. Skrčil jsem ho a vhodil do krbu.
Sledoval jsem, jak se papír pod nemilosrdnými jazyky plamenů mění v popel a přál si spolu s ním spálit i poslední zbytky trýznivého soucitu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský