Fantasmagorium

Autor: Golux
Hlavní postavy: Narcissa Malfoy, Golux
Shrnutí: co se může stát, když člověk k stáru zmoudří
Poznámka: lehká variace na Harryho Pottera
směle do toho

Minuty mezi psem a vlkem

Chladný vítr profukoval větvemi stromů. Slunce sice ještě trochu hřálo, ale ve vzduchu již visel chlad blížící se zimy. Odpolední slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Dny už byly krátké a brzy se začne stmívat. Nebe bylo sice stále modré, ale kupící se mraky na obzoru dávaly tušit, že večer bude pěkně provlhlý.

Na terase kamenného domu seděla v pohodlném zahradním křesle žena neurčitého věku. Velký dřevěný vyřezávaný paraván ji chránil před občasným zafoukáním větru, stejně tak jako malý stolek a další křeslo, které bylo prázdné. Před sebou měla opřený velký rám s napnutým plátnem a třesoucíma se rukama se pokoušela vyšívat. Občas se musela naklonit a přiblížit oči ke stehům, protože jí slabý zrak už tolik nedovoloval sledovat přesnost vyšívaného vzorku.

„Měla by sis pořídit pořádné brýle,“ ozvalo se ode dveří. Na terasu vyšla další žena. Na rozdíl od té první, která měla na sobě dlouhé, bohatě vyšívané šaty a kožešinový přehoz, byla tahle oblečená do volných kalhot a přiléhavého roláku; přes ramena měla přehozený teplý pléd a byla stejně těžko zařaditelná do nějaké věkové kategorie. V ruce nesla plochou krabici, kterou položila na stůl a odklopila víko.

Narcissa se znechuceně podívala na notebook. „Tyhle mudlovské krámy...“ řekla pohrdavě a vzápětí zasykla, protože se píchla. Stiskla poraněný prst a vymáčkla kapku krve. Golux se usmála.
„Měla by ses s tím už naučit zacházet. Je to mnohem lepší zábava, než si rozpíchávat prsty a kazit si oči nad těmi titěrnými stehy. Dáš si kafe?“
Luskla prsty a na stole se objevily dva šálky horké černé kávy. Narcissa se omluvně usmála.
„Promiň, není mi dneska dobře. Dám si radši čaj,“ Přejela rukou nad jedním z šálků a terasou se rozvoněly bylinky.
„Copak?“ zvedla Golux zkoumavě obočí. „Snad nejsi těhotná?“
„To určitě.“ Narcissina se ušklíbla. „V mém věku?“
Golux se zaklonila v křesle a přehodila nohu přes nohu. „Prosím tě... na čarodějky jsme ještě mladé. I když jsme už babičky...“
„To mi povídej,“ povzdechla si Narcissa. „Někdy si připadám, jako by mi bylo dvě stě...“
„Hm... hlavně po ránu,“ pokývala hlavou Golux.

Narcissa se opět sklonila k vyšívání a Golux začala cosi psát do notebooku. Po chvíli zvedla oči a jen tak mimochodem se zeptala: „Přijede letos Scorpio na prázdniny?“
Narcissa si povzdechla. „Myslím, že ne. A když, tak jen na pár dní. Je už velký, má svoje starosti. Proč by se tu měl otravovat s dvěma starými ženskými...“
Golux obrátila oči v sloup. „Nech už toho. Nejsme staré, i když se tak někdy cítíme. Ale s tím nic neuděláš.“

Dlouhou chvíli bylo ticho, slyšet bylo jen šustění nitě protahované přes plátno a ťukání do klávesnice. Po chvíli Golux přestala, vzala do rukou hrneček s kávou, aby si o něj ohřála ruce, a trochu se napila. Káva byla ještě teplá, hořká a silná, přesně tak, jak to měla ráda. Rozhlédla se po zahradě.
„Letos je krásný podzim. Říjen, a ještě tolik slunce...“ otočila se k Narcisse, která přestala vyšívat a zahleděla se na téměř opadané větve stromů se zbytky barevného listí. „Podzim...“ povzdechla Golux. „Připadá mi to někdy jako konec života. Všechno umírá...“
Narcissa uchopila svůj hrnek. „Teď zas mluvíš ty jako stará bába. Hlavně takhle nemluv před Luciusem, nebo se na tebe začne jako na starou bábu koukat.“ Začala si prohlížet svoje ruce. „Dneska jsem si zkoušela vypínacím kouzlem trochu odstranit ty vrásky na rukou, ale moc to nepomohlo. Měla jsem ruce jako žába,“ nespokojeně zavrtěla hlavou.
Golux se na ni zadívala: „Hele, a nezkoušela sis tuhle odstranit vrásky v obličeji? Já jenom, že jsi asi čtrnáct dní nevyšla ze svých pokojů a Lucius se pořád tak blbě usmíval...“
Narcissa trochu zčervenala. „No ano, zkoušela jsem to, ale celá jsem opuchla. Měla jsem obličej jako masku,“ přiznala. „Kouzla asi na stáří moc nepomáhají...“ na vteřinu zaváhala, než pokračovala. „Prostě jsem chtěla, aby za mnou Lucius chodil zase tak jako dřív...“ hlas se jí ztišil do šepotu. Tázavě pohlédla na Golux, ale ta mlčela. Chvíli bylo ticho, než se Narcissa nesměle zeptala: „Chodí za tebou často?“
Golux chvíli trvalo, než odpověděla. „No... chodí. Ale už to není, co bývalo. Přece jen, má taky svůj věk... ale vypadá pořád moc dobře...“
„To tedy ano. Myslím, že ani teď nemá problém dostat kohokoliv do postele,“ povzdychla si Narcissa. Golux se na ni zahleděla přes okraj šálku.
„Žárlila jsi hodně, když si mě sem přivedl, viď?“
„Tss...“ ozvalo se z Narcissiných úst. „Nenáviděla jsem tě k smrti. A nenáviděla jsem Luciuse, že tě sem nastěhoval. Věděla jsem, že je to něco jiného, něco víc, než ty jeho obvyklé nevěry. Měla jsem z tebe strach.“ Narcisssa zapíchla jehlu do plátna, aby ji neztratila, a usmála se na Golux. „Nemáš představu, kolikrát jsem se plížila kolem dveří tvé komnaty s hůlkou v ruce... kdyby mi to Lucius nezakázal, zabila bych tě hned první večer.“

Golux se také usmála, položila hrnek s kávou na stůl a podívala se Narcisse přímo do očí.
„Věděla jsem to. Tušila jsem tě za těmi dveřmi. Snažila jsem se ti nechodit moc na oči. Prostě jsem si nechtěla připustit, jak se asi cítíš a že jsem ti ublížila. Že on ti ublížil. Ale tolik jsem ho milovala, že jsem nemohla odejít.“ Povzdechla si. „V lásce jsou všichni sobci…“
„To máš pravdu,“ pokývala Narcissa hlavou. „Pak jsem vídala tebe, jak jsi nešťastná, když odcházel za jinými. Měla jsem cítit škodolibost, radost, zadostiučinění. Ale bylo mi tě líto…“ pousmála se. Golux se natáhla přes stůl a chytila Cissu za ruku.
„Podváděl nás obě, a dělá to pořád. Já se s tím naučila žít. A ty?“ stiskla Cisse dlaň. Narcissa si lehce odfkla. „Co mi zbývalo jiného?“
Golux si povzdechla. „Občas mě napadlo, jestli k nám ještě nějaká přibude…“ pustila Narcissinu ruku a usrkla kávu.
„Taky jsem si říkala,“ poznamenala Narcissa, dlaně obtočené kolem hrnku s čajem. „Ale měly jsme štěstí…“ hořce se usmála. „Žádná jiná už na Manor nepřišla…“
„Třeba tušil, že bychom se spojily... a třeba tušil, že by obětí byl on…“ ušklíbla se Golux.

Chvíli panovalo ticho, rušené jen občasným poryvem větru, který začínal sílit. Mraky se pomalu sunuly přes celou oblohu.
Narcissa vstala z křesla. „Půjdeme dovnitř. Už je zima.“ Luskla prsty, prázdné šálky ze stolku zmizely a paraván se složil ke stěně. Golux vstala také. „Uklidím to sama“, řekla, mávla hůlkou, zdvihla vyšívací rám a přesunula ho otevřenými dveřmi do domu. Pak sklapla notebook a přistoupila k Narcisse, která se choulila do kožešinového přehozu.
Stály ještě chvíli na terase a hleděly do zahrady. Golux se zasnila.

„Tuhle chvíli miluju z celého dne nejvíc. Když den přechází v noc. Už není světlo, ale ještě není tma. Všechno je takové... ostřejší... vůně jsou pronikavější...“ nadechla se. „Trvá to jen pár minut, ale když ten okamžik chytíš, nikdy na něj nezapomeneš.“ Trochu se otřásla.

Po chvilce ticha zašeptala Narcissa: „Taky to tak cítím. Je to stejné jako s Luciusem. Jakmile ho poznáš a zamiluješ se do něj, nemůžeš na něj zapomenout. Nemůžeš ho opustit.“

Podívaly se na sebe. Obě se usmály. Otočily se ke dveřím a vešly společně do domu. Dveře se zavřely a studený závan větru se do nich opřel. Začalo pršet.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský