Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape, Hermiona Grangerová
Shrnutí: Život je otázkou priorit…
Poznámka: Hermiona v závěru OOC, chybí děj
Děkuji Corny a Swa, že mě berou takovou, jaká jsem ;-)

Modláři

Ó Merline, čím jen si tohle zasluhuji? Pokaždé, když Tě vidím…s každým Tvým pohledem či pohybem, s každým závanem Tvé vůně, s každou uštěpačnou poznámkou probouzí se ve mně pocit viny. Protože jsem blázen. Protože jsem posedlá.

„Povězte mi…co získám, přidám-li rozdrcený kořen Asfodelu k výluhu z pelyňku?“
„Nevím, pane…ale Hermiona to zjevně ví…tak proč se nezeptáte jí?“
„Strhávám Nebelvíru deset bodů. A vy, Grangerová…dejte tu svoji zatracenou pracku dolů!“

Jakou má ale cenu snažit se popírat vlastní identitu? Ty to neděláš…nikdys to nedělal…a co je plodem Tvé odvahy? Nenávist a opovržení. Jejich. A obdiv a bezbřehá oddanost. Má.
Kéž bych měla tu sílu…třeba by se pak mezi všemi těmi opovržlivými monology našla dvě, tři přívětivá slova pro mne. Tvá. Byť by to znamenalo smršť jiných opovržlivých monologů. Jejich.

„Jsi vůbec normální, Hermiono?“
„Já jen říkám, že Snape opravdu dokonale rozumí lektvarům. Je to člověk na svém místě.“
„Je to zatracený podlý bastard!“
„Že se vůbec snažím něco Ti vysvětlovat…“

Snažím se sebrat tu sílu alespoň sama před sebou. Shodit všechny své masky spolu se šaty, když se jdu večer koupat. Stojím nahá před zrcadlem a snažím se nedívat na sebe, ale do sebe. A co vidím…jsi Ty.
Jsi všude, v každičkém kousku mé duše, v každém záhybu mého srdce. Prostupuješ moji bytost, jsem Tě plná. Plná až po okraj, a mám pocit, že musím každou chvíli vyzkypět, vykřičet to do okolí, jinak zešílím!
Ale copak můžu? Copak můžu, když jdeme na hodinu, a oni mluví o Tvé předpojatosti, zaujatosti vůči nám všem, o zlobě, zášti a…zatraceně…o mastných vlasech? Copak můžu křičet: Mlčte, vy tupci? Copak by to pochopili? Oni všichni, Ti, kdo mluví o Tvé nespravedlivosti, a sami odsuzují, o čem nemají ani ponětí?

„Kdes byla?“
„V knihovně. Hledala jsem knihy pro ten úkol z lektvarů.“
„Ten parchant už neví, co by si vymyslel. A našlas?“
„Samozřejmě.“
„Ty jsi poklad, Hermiono!“

Jsou mými nejbližšími. Ale k čertu s nimi ve chvílích, jako je tahle. Můžu lhát všem kolem sebe, můžu lhát do očí i Tobě…ale nesmím lhát sobě, nejdražší.
Ačkoli, lžeme si všichni. Obelháváme se víceméně soustavně. Nejvíce před spaním, všiml sis? Protože doufáme, že až se ráno probudíme, bude všechno jinak. I já denně usínám ve sladké lži, v noci se v ní topím…topím se v Tobě a Ty ve mně…a nenávidím rána…
S tím se nic udělat nedá…protože kdyby ano, čarokrásná fantazie by přestala být fantazií. Přemýšlel jsi někdy o její bestiálnosti? Nepochybně ano. Jako já…toužíš se jí vzdát, protože nenávidíš to, jak ji miluješ. Ji jedinou, jsem si tím jistá. Ale kdybys to udělal a opravdu zůstal jen sám sebou? Co pak? Zjistil bys, že sebe nenávidíš víc…zůstal bys jen tím umaštěným, nenáviděným učitelem. Fantazie by přestala existovat, zemřela by…a ona má silný pud sebezáchovy - miluje nás, ano, ale pořád raději my než ona…takový je nepsaný zákon. A my ji za to nikdy neproklejeme - naopak, budeme jí na kolenou děkovat!

„Posloucháš mě vůbec?“
„Jistě. Vranského flinta.“
„Je to Vronského Finta, Hermiono. Fin - ta!“
„Není ti nic, Hermiono? Vypadáš, že jsi myšlenkami jinde.“
„To nic, Harry, jen…vždyť víš, Famfrpál není zrovna mojí silnou stránkou…“

Ano, děkuju jí pokaždé, když Tě vidím. A odměnou za mé díky je opovržlivý úšklebek. Přesto k Tobě nepřestanu vzhlížet. Tvá tvář je pod mými víčky a Tvé jméno na mých rtech - jsi se mnou, když se ráno probouzím, jsi se mnou, když jdu večer spát, jsi začátkem a koncem mých dnů, minut, vteřin…jsi začátkem a koncem všeho…jsi mou slepou posedlostí. Jsi jako modla.
Mí nejbližší by si klepali na čelo. Ano, je hezké vědět, nebo si alespoň myslet, že někomu na Tobě záleží… ovšem nakonec to budeš vždycky jen a pouze Ty sám, kdo se bude muset zachránit, bude-li to zapotřebí, nemám pravdu? Nikdo jiný to za Tebe neudělá. Mohou Ti pomoci, někteří…ale nejlepší pomocnou ruku nakonec najdeš na konci svého ramene.
Zachraňuji se tedy. Skrze Tebe…takže to vyznívá jako směšný paradox…
Lidi můžeš rozdělit podle tisíců kritérií - mluví se o dobrých a zlých kouzelnících, schopných a neschopných, čistokrevných a „šmejdech„…mám pro nás jiné kritérium. Existují-li modly, jako jsi Ty…pak existují také modláři…jako jsem já.
Modláři, schopni obětovat třeba celý život pro pár zatracených vteřin…vteřin tak čarokrásných, že mi z toho naskakuje husí kůže a podbřiškem jakoby se mi proháněl houf motýlů. Co by mi zbylo bez těch vteřin? Těch, kdy se můžu ztrácet v uhrančivém pohledu očí, v nichž za bariérou z ryzího ledu vězí něco…něco neuvěřitelně melancholického, co mi dává, byť možná falešný, pocit zvláštní harmonie mezi námi…co by mi zbylo bez těch posvátných dvou hodin v pátek odpoledne?

„Nepleť se do toho, ty malá Mudlovská šmejdko!“
„Tak tohles přehnal! Žer slimáky, Malfoyi!!!“

Mí nejbližší.
Ti, kteří svými slovy pohřbívají mé sny, mé démony, které Ty jakobys vzýval. A víš co? Miluji své démony. Oni dovolují mým snům splývat z realitou, nechávají mizet tu striktní hranici mezi nimi, až někdy nedokážu rozlišit, kde se zrovna nacházím…a zraňuje mě, když mě někdo tak krutě, přepříliš krutě a bezohledně srazí na zem pouhou větou o stržených bodech nebo mastných vlasech…všechny tyhle věty pak jakoby splývaly v jedinou: TOHLE je skutečné!
Není! Nemůže být, nedovolím to, protože kdyby bylo, musela bych zemřít! Musím burcovat své démony, protože oni jsou ti, kdo mě nutí dýchat! Musím mít svoji modlu, dokonalou a nedosažitelnou, kvůli motivaci…podobné té, která mě nutí trávit hodiny mezi knihami, s tím rozdílem, že Ty…Ty jsi motivací pro celý můj život. Nemůžu Tě nemilovat. Nemůžu Tě ztratit…protože bych ztratila sama sebe.
Co je láska? Nezdravá posedlost? Bludný kruh…jak zoufale bych si přála zemřít mimo něj! Nepochybně jsou věci, které v sobě musím potlačit, čistě pro své dobro, ale ne, nejde to dělat věčně, má šílená posedlosti, a to je Tvá živná půda, úrodná černozem…a Ty máš zatraceně pevné kořeny!

„Byl to Snape, Hermiono!“
„Cože?!“
„To on…to Snape zabil Brumbála!“

Měls někdy pocit, že nevydržíš ve vlastním těle? Že tě Tvá prostá existence požírá zaživa a ty se musíš bránit? Možná že vrhnout se po hlavě do propasti je v takové chvíli jistým druhem pudu sebezáchovy…kam jsi šel? Do jaké propasti ses rozhodl vrhnout?

„Nemůže se skrývat věčně. Doufám, že ho najdu já…a až ho najdu…zabiju ho…“

Jak báječné životy mají ti ubožáci, co se sklopenou hlavou, byť hluší, naslouchají něčím…Brumbálovým, anebo Voldemortovým slovům…vlastně v tom není rozdíl. Co bych dala za to, mít taky svůj směrník, svůj ukazatel cesty…ne, jsou jen samá rozcestí a nejistota, věčná nejistota.

„Voldemort se vždycky snažil získat všechny schopné kouzelníky na svoji stranu. Teď, když je Brumbál pryč, bude to pro něj o dost jednosušší…“

Ano, jsem unavená. Nerada ztrácím kontrolu…a když mi mé sny přerůstají přes hlavu, byť právě ony, není to ani tak fantazijní euforie, jako spíš smrtelná agonie. Mám svého hypnagogického světa plné zuby, pokud skrze něj ztrácím sebe samu! Bolí to! Slyšíš?! Bolí to!!! A Ty mě připoutáváš k sobě a budíš ve mně nepříjemné pocity potrhané šňůrky, kterou si člověk z nudy omotává kolem prstu…
Ale modláři potřebují své modly. Hýčkatele svých démonů. Ne něčí „ochranu„…rádoby ochranu, kterou jim soustavně nabízejí jejich „nejbližší„ - každou „dobře míněnou radou„, „pomocnou rukou„, o níž nestojí, prázdnými slovy nebo pseudozachráncovskými činy…pro jejich vlastní dobrý pocit, nikoli modlářů. Ne tahle slova, ani činy - byť míněné sebelépe. To modly jsou pro modláře důležité. Jsou zcela zásadní. Jsou jejich nejslabším místem. Jsou tím, co je ničí, ale zároveň v určitých okamžicích tím posledním, co je drží při životě.

„Doufám, že Tvé vědomosti pro nás budou přínosné. V opačném případě víš, co tě čeká. A teď, maličká…podej mi levou ruku…“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský