Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Lunkvil
Hlavní postava: Severus Snape
Shrnutí: Jak se asi cítí mozkomorova oběť?
Poznámka: Děkuji Lunkvil za beta read
Dopsáno v roce 2006

Mozkomorův polibek

Vlhký, lehce zatuchlý, studený vzduch byl cítit napětím. Z kamenných stěn podzemní místnosti čišel chlad. Mihotavé světlo pochodní v zrezlých, očouzených držácích rozehrávalo rej světla a stínu na tváři všech přítomných. Křesla tribunálu Starostolce se vypínala do výšky a od něj na obě strany zaplnily galerie davy bzučící jako roj rozdrážděných sršňů. Kruhový prostor uprostřed připomínající cirk byl ostře osvětlen. 
Dveře naproti křeslům Starostolce se beze jediného zvuku otevřely. Tíživé ticho přerušovaly jen kroky. Skupina bystrozorů přiváděla obviněné. Zachřestily řetězy. Tři bystrozoři postrčili trojici doprostřed kruhového prostoru. Dva se postavili po stranách, dva za obviněné a zbytek zůstal stát u dveří, jako by se dalo očekávat, že se trojice pokusí o útěk.
Ministr kouzel povstal a přejel znechuceným pohledem po obžalovaných. Předseda poroty mu podal pergamen s rozsudkem.
Severus Snape stál hrdě vzpřímený, byl zosobněním klidu. Na jeho arogantní, povýšené tváři byla jasně patrná neošetřená rána. Táhla se od pravého spánku, kolem oka až ke rtům – hluboká, pokrytá zaschlou krví jen podtrhovala démonický vzhled jeho bledé tváře. Působil dojmem někoho, kdo je vysoko nad věcí. Skoro jako by sem nebyl dovlečen, ale přišel jen tak z náhlého rozmaru. Pořád byl oblečen do šatů Smrtijedů. Černou košili měl nasáklou krví a černé kalhoty na koleni roztržené odhalovaly ošklivě rozseknuté koleno. Ruce měl zkroucené za zády a spoutané řetězy, jež mu rozdíraly zápěstí do krve, jejíž tenounké pramínky mu stékaly po prstech.
Bellatrix Lestrangeová si nepočínala o nic méně povzneseně. Fanatický lesk jejích černých očí nezmizel ani po krvavé porážce Smrtijedů po pádu Pána zla. Levou polovinu obličeje měla spálenou a znetvořenou k nepoznání. Polovina rtů jí strnula v děsivém úšklebku, když jí ochrnuly mimické svaly levé tváře. Vyzývavě a pohrdavě si měřila členy Starostolce. Byla jako obnažený nůž, i poražená stále nebezpečná. 
Rodolphus Lestrange na rozdíl od svých dvou společníků měl ramena pokleslá, hlavu skloněnou a třásl se.
Ministr rozbalil pergamen a začal číst: „Severusi Snape, ve věci obvinění z napomáhání Pánu zla, spolčování se se Smrtijedy, užívání kleteb, které se nepromíjejí, a vraždy Albuse Brumbála vás porota shledala vinným v celém rozsahu obžaloby bez možnosti odvolání.
Bellarix Lestrageaová, ve věci obvinění z napomáhání Pánu zla, členství v sektě Smrtijedů, užívání kleteb, které se nepromíjejí, použití kletby Cruciatus proti Harrymu Jamesovi Potterovi, vraždy Alastora Moodyho a útěku z Azkabanu vás porota shledala vinnou v celém rozsahu obžaloby bez možnosti odvolání.
Rodolphusi Lestrangeu, ve věci obvinění z napomáhání Pánu zla, členství v sektě Smrtijedů a užívání kleteb, které se nepromíjejí, a útěku z Azkabanu vás porota shledala vinným v celém rozsahu obžaloby bez možnosti odvolání.
Protože jste si počínali nanejvýš brutálně a vaše činy byly obzvláště zavrženíhodné, rozhodl tento soud o udělení výjimečného trestu, jímž je mozkomorův polibek.“
Lestrange tiše zakvílel. Bellatrix a Severus si vyměnili znechucený pohled.
„Vždycky byl slaboch,“ pokrčila rameny Bellatrix.
„Tak proč sis ho brala?“ zeptal se Severus věcně. 
Oba ignorovali celý soudní tribunál i galerii šumící nevolí. Okázale dávali najevo nezájem.
Opět pokrčila rameny.
„Ty jsi se ženit nechtěl.“
„Aha,“ ušklíbl se. Zaschlá krev na jeho tváři praskla a z rány vytryskl tenounký pramínek krve, který se zastavil dřív, než se dostal k čelisti.
„Rozsudek bude vykonán zítra za úsvitu,“ řekl ministr ostře. „Odveďte je!“

*****

kap – kap – kap
Severus Snape seděl na zemi v rohu cely zády opřený o studenou zeď a sledoval kapky vody dopadající doprostřed místnosti.
kap – kap – kap
Monotónní jednotvárný zvuk jako by odměřoval čas do svítání.
kap – kap – kap
Bellatrix byla v cele hned vedle něj. Lestrangea odvedli někam dál. Po vynesení rozsudku se zlomil. Bellatrix ho celou cestu zpátky do Azkabanu častovala nelichotivými výrazy. Přesto Severus věděl, že ač se oba tvářili, jako že jim je to vlastně jedno, uvnitř jeho i ji svíral strach. Těžko se divit Lestrangeovi, že se při představě, jak skončí, složil.
kap – kap – kap
Tiše si povzdechnul. Zdálo se, že se čas příšerně vleče. To čekání bylo nejhorší. Kdyby to měl hned za sebou, neměl čas o tom přemýšlet, bylo by to lepší. Ale to by nebyl ten správný trest. Ano, domníval se, že skutečným trestem je vlastní čekání. Smrt bude pak vysvobození. Smrt? Ale oni nebudou mrtví. Nebo ano? Mozkomorův polibek. Strach zaťal spáry do jeho vnitřností. Zhluboka se nadechnul.
kap – kap – kap
Mozkomorův polibek. Ani živý ani mrtvý. Co pak bude? Co z něj zbude? Bude si ještě uvědomovat vlastní existenci? Co je to duše? Copak se o ni dá prostě jen tak přijít? Vždyť její existenci nikdy nikdo nepotvrdil. Jak by mu ji někdo mohl vzít? A má vůbec duši? Je to horší než smrt? V čem? Copak je něco horšího než smrt? Ale ano, přežívání. Nebude žít, bude přežívat jako prázdná skořápka, jako kus masa. Jak dlouho? Týdny? Měsíce? Roky? A jeho duše? Co bude s ní? Co se stane s duší, kterou vysaje mozkomor? Může jít dál, jak se domníval Brumbál? Nebo…nebo…
kap – kap – kap
Severus pevně zavřel oči, a když je otevřel a podíval se na své ruce, zjistil, že se mu třesou. Sevřel ruce v pěsti. V krku mu vyschlo. Jenom blázen by se nebál. Kdyby měl být popraven, věděl by, co ho čeká. Byl by klidný. Ale takhle. Měl pocit, že něco víří v jeho útrobách jako lapené zvíře.
kap – kap – kap
Skrčil nohy, objal je rukama a přitáhl si je k tělu. Křečovitě se nadechl. Kdyby tu aspoň bylo okno, aby se mohl podívat ven. Vidět nebe a hvězdy a vědět, kolik času mu zbývá. Tohle čekání uprostřed temnoty…
kap – kap – kap
Zavřel oči a opřel se hlavou o zeď. Kdyby Albus nebyl mrtvý, zabil by ho! Od začátku věděl, že to odskáče, že se do toho neměl už plést. Jenže on se do toho zapletl v den, kdy si nechal s velkou slávou vypálit Znamení zla. Kdyby se nikdy k tomu nerozhodl a nebo když už, kdyby nikdy od Voldemorta neodešel. Kdyby bylo velké slovo. 
Otřásl se. Byla mu zima. Chlad z podlahy a stěny prostupoval jeho tělo. Povzdechl si. Nebyl nikdo, kdo by jim řekl pravdu. Neměl naději, že by se odtud dostal ven. Ale přece pořád napínal uši a doufal, že uslyší kroky, dveře se otevřou a oni mu řeknou, že je volný. Naděje prý umírá poslední.
kap – kap – kap
Něco zarachotilo. Trhl sebou. Copak už byl čas? Zaposlouchal se. Falešný poplach. Jeho vlastní smysly ho klamaly. Kdyby tak měl aspoň ponětí, kolik času. Kolik času!
kap – kap – kap
Znovu něco zašramotilo. Tentokrát se mu to nezdálo.
„Severusi?“
Hlas Bellatrix byl slabý. Po čtyřech se přisunul k mříži.
„Jsem tady,“ zašeptal chraplavě.
„Máme duši? Mají lidé jako ty nebo já vůbec duši?“ zajíkla se.
„To poznáme,“ odvětil ponuře.
„Bojíš se?“ zašeptala.
„A ty?“ vyhnul se odpovědi otázkou.
„Jaké to bude? Severusi, jak…,“ hlas se jí zlomil.
„Já nevím, Bello,“ hlesl.
„Podej mi ruku,“ poprosila.
Uslyšel jak se natahuje. Přitiskl se k mříži a prostrčil ruku jak nejdál dokázal, až mu zapraštělo v rameni. Přejížděl dlaní po drsné stěně a snažil se k ní dosáhnout. Uslyšel, jak zasykla bolestí. Konečně se letmo dotkli konečky prstů. Víc nemohli. Zeď byla příliš silná. Bellatrix zasténala a stáhla se.
„Nedosáhnu,“ zabědovala. 
Stáhnul se a opřel se o zeď.
„Co jsme udělali špatně?“ vzdychla. „Kde jsme udělali chybu?“
„A udělali jsme chybu?“ zapochyboval. „Třeba to takhle prostě muselo skončit.“
„Severusi, proč…to neskočit…proč čekat?“
Zamyslel se. Sebevražda? Vzít mozkomorovi to potěšení? Bylo to až děsivě lákavé. Vyfouknout jim jejich triumf. Rozhodnout o své smrti sám. Jenže nebylo jak. Počítali s tím, důkladně je prošacovali, aby neměli ani střep. Nebylo úniku. Navíc on sebevraždy odsuzoval. Jen slaboch by to řešil takhle. Ne, on se podívá svému rozsudku do té jeho hnusné tváře. A pak pořád tak nějak doufal, i když věděl, že je to hloupé, naivní a zbytečné. Ano, naděje skutečně umírá poslední.
Najednou se ho zmocnil pocit, jako by mu někdo do žaludku nakapal tekutý dusík. Vnitřnosti mu stáhl nepřirozený děsivý chlad. Tak poznal, že už začalo svítat. Bellatrix zakvílela. Přesunul se do nejvzdálenějšího kouta cely a instinktivně mobilizoval svou mentální obranu. 
Kdysi když ho jí Voldemort učil, představoval si ji jako zeď, která ho chrání před vším, co je za ní. Pro snadnější vnímání si ji zobrazoval jako ty kostky, co s nimi hrával jako malé dítě. Byly barevné, se zvířátky, věčně poházené po pokoji. Jednou když po nich otec upadl, zmlátil ho tak, že mu přerazil nos.
Severus se zachvěl. Už to začínalo. Snažil se soustředit. Před jeho vnitřním zrakem ležely kostky. Léty otlučené, obrázky se z nich setřely, ale teď zapadaly rychle a přesně jedna na druhou a vytvářely hráz, za kterou se mohl schovat. Zkřehly mu prsty, od úst mu vystupovaly obláčky páry. Těžko se mu dýchalo. Zavřel pevně oči a bojoval o udržení kontroly nad svou myslí. Někde blízko vykřikl Lestrange. Byl to ten nejděsivější zvuk, jaký Severus kdy slyšel – zvuk absolutní hrůzy. A pak ticho. Mohl slyšet vlastní zrychlený dech. Pohyb mozkomora nebyl slyšet, a přece měl Severus pocit, že vnímá šustění látky mozkomorovy kápě, že už slyší ten chroptivý dech. 
Na čele mu vyrazil ledový pot. Měl pocit, že ho drtí dva obrovské kusy ledovce. A pak ho uviděl. Vznášel se před mříží. Ze záhybů látky se vysunula odporná, slizká, strupovitá ruka. Mříž se odsunula stranou. Severus nebyl schopen pohybu. Mozkomor se blížil a jeho přítomnost pomalu bortila Severusovu mentální bariéru. Paralyzovalo ho to. 

Někdo vykřikl. Musel si pospíšit. Vyrazil dveře a vběhl do přijímacího sálu. Potter klečel na zemi, třásl se. Pán zla ležel na podlaze a nejevil známky života. Nebyl čas zjišťovat, co se stalo. Zatřásl klukem. Obrátil k němu skelné oči. Byl v šoku. Na to taky nebyl čas. Prohledal kapsy hábitu a vytáhl malou lahvičku. Odzátkoval ji a vlil její obsah do chlapcových úst. Zavřel mu je a zaklonil hlavu. Potter polknul a téměř zároveň ho praštil loktem do rozkroku. Zasyknul, vrazil Potterovi facku a vlekl ho k tajnému průchodu. Jak lektvar pomalu působil, začal se Potter zmítat. Kousnul ho do ruky. Nebyl čas! Dal mu druhou facku, otevřel tajné dveře a vstrčil ho dovnitř. Na jediný krátký okamžik ho pustil a ten hajzlík toho využil. Něco teplého se mu otřelo o tvář a obličejem mu projela ostrá bolest. Zavrávoral, přitiskl si na hlubokou ránu na tváři ruku. Tajný průchod se uzavřel. Lucius vběhl ho dveří a gestem ho vybídl, aby si pospíšil. Seběhli po schodech. Bystrozoři prorazili. Zakopl o tělo. Kdysi to byl Avery. Teď ho zbývala jen horní polovina dolní byla bůh ví kde. Skoro se mu udělalo špatně, ale ovládl se. Otočil se k Luciusi, když ho ohodila sprška krve. Lucius se zapotácel, zachytil se jeho ramen. Z proraženého hrudníku mu tryskala krev. Měl ji úplně všude, na tváři, na rukou na šatech. Lucius se sesunul k zemi. Couval a čekal, kdy i on bude zasažen, kdy mu nějaké kouzlo rozerve trup. Cítil kouř, někde hořelo. Slyšel výkřiky. Krev na jeho rukou se vlhce leskla.

Severus si neuvědomoval, že křičí. Hlas mu přeskočil o oktávu výš, a pak už nedokázal vydat jediný zvuk. Pokusil se zmobilizovat svojí obranu, snažil se vytěsnit ze své mysli obrazy zabíjení, krev tekoucí po schodech, hořící děti. Měl pocit, že se dusí.
Mozkomor přistoupil blíž a shodil si kápi. Severus zalapal po dechu. Lebka podobná lidské byla potažená tenkou vrstvou seschlého strupovitého masa. Prázdné oční důlky vypadaly jako by někdo oči vyloupnul. Beztvará ústa, v nichž nebyl jazyk ani zuby, se otevřela. Severusovi se podařilo přimět ztuhlé svaly k pohybu. O kousek se odtáhl, třásl se. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava, jak se jeden horší zážitek než druhý snažil protlačit do jeho vědomí, pohltit ho.
Pařátovité slizké ruce se natáhly k jeho hlavě. Srdce mu bilo jako splašené, ale dýchalo se mu stál hůř a hůř. Ucítil vlhký stisk na spáncích, pak kolem krku. Proti své vůli otevřel ústa, lapal po dechu jako ryba na suchu. Něco mu pomalu, ale neodvratitelně zaklánělo hlavu do nepřirozeného úhlu. Mozkomor se sklonil. Severus cítil jeho smrdutý dech, slyšel jeho chroptění, hukot vlastní krve v tepnách i zběsilý rytmus svého srdce. Zrak se mu kalil, vše se rozmazávalo. A pak ucítil jak se ústa mozkomora přitiskla na jeho. Nejodpornější francouzák jeho života.
Vykřikl, nebo si to jen představoval? Jako by mu něco drtilo lebku. Hukot tekoucí krve zesílil. Slyšel tep svého srdce tak jasně jako ještě nikdy v životě. Tělem mu projela křeč. Oči se mu obrátily v sloup a pak zavřely. Třesoucíma rukama sevřel mozkomorovy pařáty. Před očima se mu začal pozpátku odvíjet celý jeho života, jako by někdo převíjel pásku videokazety na začátek. 
Poslední bitva, Brumbálova smrt, hodiny nitrobrany s Potterem, návrat Pána zla, Sirius Black v Chroptící chýši, ten panák Lockhart, Potter při zařazování, znovu prožil milování se všemi těmi holkami na jednu noc, co prošly jeho ložnicí, učil v Bradavicích, opět byl na pohřbu Elisiany, druhé a poslední ženy, kterou kdy miloval, soud a jeho osvobození, Brumbál se za něj zaručil, jeho zrada, smrt jeho otce, jeho přijetí mezi Smrtijedy, Voldemortovy lži a falešná přátelství, Lily se dala dohromady s Potterem, Lily ho odmítla, opět zakusil všechny zlomyslnosti, ponížení a šikanu, kterou mu Potter a jeho banda připravili. Obrazy se míhaly stále rychleji. Zase byl malý kluk, otec o něm mluvil jako by měl nějakou nevyléčitelnou nemoc, jen proto že byl kouzelník, rodiče se hádali, ale křičeli pořád méně, učil se číst, psát, chodit, mluvit. Pozpátku prožil vlastní porod. Slyšel tep svého srdce. Jasný a pravidelný. Zpomaloval se. Až se zastavil.
„Pusťte mně!“ ozval se hlas. „Nesmíte! Nesmíte to udělat! On je…!“
Harry Potter se vytrhl strážnému z ruky v závěsu za ním utíkal zadýchaný poslíček z ministerstva. Harry zavrávoral, když ucítil přítomnost mozkomora.

*****

Všude kolem byla tma. Chtěl zamrkat, rozhlédnout se, ale nedokázal pohnout víčky, natož očima. Pomalu si uvědomoval, že necítí žádná víčka, oči, ruce ba dokonce ani nohy. V první chvíli ho zachvátila panika – iracionální, děsivá panika. Pak nastoupil chladný rozum.
V první řadě se uklidni. Klid. Jsi Severus Snape, narodil ses 9. ledna 1960. Tvoje matka byla čarodějka Eileen Princeová, otec mudla Tobias Snape. Studoval jsi v Bradavicích ve Zmijozelu, pak ses stal Smrtijedem a nakonec dostal mozkomorův polibek a skončil…tady. Nevíš, co jsi, kde jsi, ale aspoň víš, kdo jsi. To není zase tak zlé.
Několikrát se bezvýsledně pokusil uvědomit si svoje tělo, získat nějaký kontakt, vjem. Nic. Nakonec přijal fakt, že byl nějak od své fyzické schránky oddělen. Představa, že jeho tělo někde teď leží, tupě zírá před sebe, možná i slintá a kdo ví co ještě, se mu ani trochu nezamlouvala. 
Svým způsobem je fascinující, že mohu existovat dál bez těla. Zajímalo by mě, jak to ten mozkomor dělá. Jak dokáže udržet strukturu mých myšlenek v takhle kompaktním celku? A hlavně jak dlouho. Co se mnou teď bude? Strávím zbytek života v téhle tmě bez sebemenšího smyslového vjemu? Co mozkomor se mnou podnikne? A uvědomuje si mě? Krucinál, největší studie mého života, a já si to nemám všechno kam poznamenat.
Překvapilo ho, jak se mu zostřila paměť. Dokázal si naprosto přesně vybavit věci, které si myslel, že už zapomněl. Zážitky z dětství, které z části pohřbil v sobě, z části si nikdy nevybavil, protože byl moc malý. Zcela jasně si vzpomínal na ten park, kam chodil s mámou, když mu byly tak tři, čtyři. Dokonce si dokázal i vzpomenout, co mu zpívávala před spaním. Bylo to ohromující. Nebylo tu nic, co by rozptylovalo a rušilo. Mohl se těmi vzpomínkami nerušeně probírat, vychutnávat si je, znovu je prožívat. Ještě nikdy nezažil nic, co by se tomu byť přiblížilo.
Jesika, ta holka od vedle. Bože, nevzpomněl jsem si na ni celé roky. Měla takové dva směšné copy. V zimě po mně házela koule a já zpoza rohu přičaroval klouzačku jí rovnou pod nohy. Ta malá mudlovská potvora – co já se jí nadělal schválností. Úplně jsem zapomněl.
Probíral se vzpomínkami, vybíral si jen ty krásné. Znovu prožil svojí první a ne zrovna šťastnou lásku k Lily Evansové. Najednou byla hořkost pryč. Vlastně když se nad tím zamýšlel, bylo to přece krásné potají ji sledovat, jako by náhodou být na stejných místech jako ona. 
Věčná škoda, že jsem jí to nikdy neřekl. Kdo ví, třeba by se nedala pak dohromady s Potterem a všechno by bylo jinak.
Do detailu si dokázal vybavit celé stránky svých oblíbených knih slovo od slova. Bylo to úžasné. Taková svoboda myšlení.
Elisiana – ta nejkrásnější ženská ve službách Pána zla. Bože, jak já ji miloval. Těžko říct, proč to nevyšlo. Nikdy neuvěřím, že udělala chybu. Kdokoli jiný, ale ona ne. Ona by chybu neudělala, alespoň ne tak fatální, aby ji to stálo život. Bellatrix určitě lhala. Jenže co by její vraždou získala? Ale u Bellatrix si nikdy jeden nemohl být ničím jistý. Byla jako jedovatý had schovaný ve vysoké trávě.
Postupně se však jeho myšlenky začínaly rozutíkávat nežádoucím směrem. Už jim nedokázal vnutit svůj řád. Stále víc si podrobně vybavoval i zážitky, které nechtěl. Jeho mysl si už nevybírala. A nebylo tu nic, co by ho rozptýlilo, vyrušilo. Neměl ani ponětí, jak dlouho tu je, jak dlouho tu bude. Jeho počáteční nadšení se rychle měnilo v hrůzu. Copak tu bude už navždycky? Uvězněn v téhle neexistenci? Jak dlouho tu vůbec byl? Hodinu? Dvě? Měsíc? Rok? Neměl žádné ponětí o čase. Nebyl tu žádný referenční bod, od něhož by mohl čas určovat. Najednou by vítal i bolest, hlavně aby něco cítil, aby si uvědomoval, že existuje. Hrůza přerostla v paniku, a ta v hysterii.
Ne, tohle ne! tohle není žádný život. Tohle je horší než smrt. Lidská bytost nebyla k něčemu takovému stvořena! Já chci pryč! Chci umřít! Tohle je peklo! Já nechci, já nechci!
Ani plakat nemohl, protože neměl oči a slzy. Jen křičel a věděl, že ho nikdo neuslyší. Toužebně si přál lapat po dechu, prožívat bolestivá muka, tahle neexistence ho ničila. 
Jsem…jsem Severus Snape. Narodil jsem se 9. ledna 1960. Moje matka byla mudla Eileen Princeová, otec čaroděj Tobias Snape. Studoval jsem v Bradavicích ve Zmijozelu, pak jsem se stal Smrtijedem a nakonec dostal mozkomorův polibek a skončil…v tomhle pekle.
Snažil se uklidňovat tím, že si odříkával, kdo je, upnul se k té myšlence jako k záchrannému kruhu.
Byl jsem Severus… Snape. Narodil jsem se 9. ledna 1690. Moje matka byla Eileen Snapeová, otec Tobias Princ. Studoval jsem v Bradavicích ve Hadomilu, pak jsem se stal Smrtijedem a nakonec…jsem tady.
Co se mnou bude dál? Já tu nechci být. To raději ať doopravdy umřu. Takováhle polovičatá existence je horší než smrt. Tohle si přece nezasloužím! Já Servus…Snake…já…já jsem…co se to děje…co se…já…cítím…cítím, jak mi…uniká…uniká myšlení…umřu…díky bohu já umřu…nezůstanu tady…nezůstanu…

*****

„…nevinný,“ dořekl Harry šeptem větu. Kolena se pod ním podlamovala.
Mozkomor se narovnal a pustil svou oběť. Tělo Severuse Snapea se bezvládně sesunulo na zem. Mozkomor se chroptivě nadechl, přetáhl si přes hlavu kápi a neslyšně vyplul z cely. 
Harry se zajíkl, když jeho útroby sevřel chlad, ale mozkomor pospíchal. Ještě mu zbýval poslední chod. Harry na třesoucích se nohách vešel do cely.
Severus Snape ležel na podlaze. Tvář měl křídově bílou, bezvýraznou a strnulou jako posmrtnou masku. Harry vedle něj poklekl a vzal ho za ruku. Byla studená a poddajná. Váhavě se dotkl zápěstí. Tep byl pravidelný a klidný. Hrudník se mu zdvíhal a zase klesal.
„Pane?“ zašeptal Harry.
Naklonil se a pohlédl Snapeovi do očí. Ruka mu v hrůze vylétla k ústům. Ty oči byly prázdné jako oči mrtvoly, nebylo v nich vůbec nic – žádná inteligence, žádná hloubka, žádné vědomí sebe sama, prostě nic. Jako by se díval do dvou černých zrcadel, která mu jen lhostejně vracela obraz jeho vlastní hrůzy. Couvnul od těla.
„Co mu to udělali?“ zašeptal Harry. „Před pár minutami podepsal ministr příkaz k jeho propuštění. Otevřeli závěť profesora Brumbála a našli důkazy o jeho nevině. K čertu, vždyť on mi zachránil krk! Tohle nemůžou! Musí se dát něco dělat!“ křičel na celou místnost.
„Nedá se už dělat vůbec nic,“ konstatoval poslíček, obrátil se na patě a odešel.
Ve vedlejší cele zaječela Bellatrix tak, že se Harrymu zježily chlupy na těle. Ten zvuk jím projel jako ostrý nůž. A pak nastalo až nepřirozené ticho. Mozkomor si právě pochutnal na další duši.
Harry se zadíval na Snapea. Chytil ho za obě ramena a drsně s ním zatřásl.
„Slyšíš?! Tohle ne!“
Harry se chvěl napůl hrůzou napůl vztekem. Najednou se prudce napřáhl a vrazil Snapeovi facku a vzápětí druhou. Přál si mu to vrátit od chvíle, kdy se dostal z Voldemortova sídla. Jenže Snape nijak nezareagoval, akorát se mu po ráně hlava sklonila ke straně. Ani ji nevrátil zpátky do původní polohy. Neuvědomoval si, že tu Harry je, neuvědomoval si ani sám sebe. Jen upíral před sebe ty prázdné oči. Harry si vzpomněl, jak ve třetím ročníku přál Siriusi, když ještě neznal pravdu, aby ho tohle potkalo. 
„A právě to čeká Siriuse Blacka. Bylo to dnes ráno v Denním věštci. Ministerstvo udělilo mozkomorům povolení to udělat, pokud ho vypátrají.“
„Zaslouží si to.“
„Myslíš? Opravdu myslíš, že si někdo něco takového zaslouží?“
„Zaslouží…za…za některé věci…

Zadíval se na Snapea a věděl, že Lupin měl pravdu. Ne, tohle si nezasloužil opravdu nikdo. Harry Snapea pustil a díval se na něj. Rád by věděl, jestli Snape něco cítil. Doufal, že ne.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský