Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: Corny
Hlavní postavy: Severus Snape/ originální mužská postava
Vedlejší Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy
Shrnutí: Chcete-li někoho poznat, odpovězte si na to, zda ho opravdu chcete znát.
Chcete-li někoho soudit, uvědomte si, že to může udělat jedině on sám.
Chcete-li někoho litovat, uvědomte si, že on o to možná nestojí…
Vy nemáte právo soudit ani odpouštět.
Poznámka: S přáním všeho nejlepšího věnováno mému kamarádovi D.J. Orlovskému.

Můj očistec

Část první

Televizní hlasatelka oznámila, že noc bude jasná a po celé Anglii bude k vidění déšť meteoritů. John vypnul televizi.
Ztěžka se zvedl a doklopýtal do koupelny. Láhev vína byla znát.
Johnovi nevadila zrcadla. Podívat se do nich ve dne znamenalo prostě vidět pohledného muže v nejlepších letech, úspěšného a upraveného architekta. Toho večera však hledal sám sebe v zrcadle marně.
Místo vyrovnaného čtyřicátníka nacházel unaveného a vyčerpaného muže. Jindy se o svých očích nerozpakoval prohlásit, že jsou jiskrné a smaragdové. Toho večera jim cosi chybělo. Jiskra. Život. Upravené mužné strniště už dávno přerostlo v zanedbaný porost a jak vousy, tak i kaštanové lokny po ramena zdobily stříbřité paprsky. Hrdé držení těla hledal marně, téměř se ztrácelo mezi nahrbenými rameny. Na ta ramena dopadlo v posledních dvou letech víc tíhy, než mohla unést.
John sevřel dlaně v misku a skrz ni nechal protékat studenou vodu. Jak dlouho stál v malé, stísněné koupelně starého, ale stále pohodlného a prostorného bytu, nevěděl.
Pouhá představa byť sebemenšího pohybu mu přišla směšná. Když překonal malátnost a otupělost, ponořil obličej do vlažné vody v dlaních. Kapky stékaly po vlasech a dopadaly na bílé dlaždice. Nezajímal se o to.
Ospale se dopotácel na terasu a svezl se do plastové židle. Malé město na jihu Anglie nevrhalo na oblohu tolik světel, aby přes ně neprobleskovaly hvězdy. Některé z nich se pohybovaly a strmě padaly dolů. John si vzpomněl na cosi o meteoritech.
Skoro jakoby padaly hvězdy. Otupělé povědomí jen v duchu zašeptalo přání, které se v Johnově hlavě trvale usadilo již před třemi lety.
Alkohol uspí všechny a všechno. Johnovi klesla hlava a najednou vypadal pozoruhodně klidně. Ve spánku se pousmál. Sen se dostavil záhy.
Sen měl tvář. Sen měl jméno. Hlas zněl spokojeně a chraplavě „Severusi,“ vzdychl John slastně.

*****

John zaslechl klíč ve dveřích od bytu. Zvedl se a lehce si protřepal vlasy. Pak se usadil zpět do křesla a teatrálně upřel pohled k televizi. Ne, nehodlá Severuse utvrzovat v jeho životní teorii, která spočívala v heslu „Já jsem středobod vesmíru!“. On neuznával heliocentrickou ani geocentrickou soustavu. Jeho soustava byla přísně egocentrická.
Pes se rozštěkal. „Salazare!“ okřikl ho John. Černý lovecký pes se však odmítal utišit. Konečně se otevřely dveře do obývacího pokoje. „Dobrý večer vespolek,“ pronesl hlasitě příchozí. John se usmál. „Ahoj, Severusi.“
Objali se a letmo se políbili na rty. „Jsem rád, že jsi zase doma,“ vydechl šťastně John. „Salazare!“ okřikl vzápětí psa, který se dožadoval Severusovy vzácné pozornosti. „Nekřič na něj,“ hájil ho tiše Severus. Pes šťastně sklopil uši z radosti, že má pána opět doma.
John odešel do kuchyně. „Dáš si kafe?“ zakřičel.
„Když si ho budeš dělat,“ přisvědčil Severus a s povzdechem se svalil na pohovku. Vyhoupl nohy na stůl a zamyšleně popleskával psa po plecích.
John se vrátil a postavil na dřevěný konferenční stolek dva porcelánové hrnky i s podšálky a cukřenkou. „Sváteční servis?“ povytáhl levé obočí Severus.
„Nediv se, když přijedeš domu, mám chuť vyvěsit prapory. Měli by vyhlásit státní svátek.“
Severus mezi zuby rozdrtil slova, která by mohla vést k hádce. Dnes se nechtěl hádat. Mlčel.
„Cukr?“ pokynul John k cukřence. „Nesladím,“ zavrčel Severus. „To víš.“
„Dlouho jsme se neviděli. Třeba se za tu dobu něco změnilo,“ prohlásil jeho milenec nevinně.
„Nech už toho. Já za to nemůžu. A už se o tom nechci bavit,“ vyštěkl Severus. „Víš, že se nic nezměnilo,“ dodal.
John s vědomím, že překročil neviditelnou hranici, natáhl ruku a položil ji Severusovi na koleno. „Jo, vim. Ale pochop mě. Jsem tady sám. Chybíš mi. A vidět tě jednou za půl roku, když tě ředitel pustí? To je dost ubohá náhrada.“
„O prázdninách budeme spolu.“ Ze Severusova tónu bylo jasné, že debata skončila. Natáhl se pro ovladač a přidal zvuk v televizi. „Co je nového?“
„Znáš to. Šibeniční termíny, zákazníci, co neplatí… Dostal jsem novou zakázku. Jedna londýnská firma hledala architekta, kterej by vyprojektoval síť obchodních řetězců. Nabízej slušný peníze.“ Z jeho tónu bylo znát, že se nemohl dočkat, až Severusovi tu novinu sdělí. „Jsem rád.“ To bylo jediné, co řekl. Žádné nadšení, ale jeho milenec oceňoval i ten nepatrný náznak. Znal ho. Opravdu byl rád.
„Jo, chtěl jsem koupit novej gauč do pracovny, ale nevěděl jsem, jestli by ti to nevadilo. Co na to říkáš? Ukážu ti ho. Mám ten časopis někde tady. Kam jsem ho dal?“
Komukoli by se mohly ony starosti zdát přízemní. Směšné. Ale Severus byl za ně vděčný. Byl rád, že existuje mudlovský svět. Bez cejchu přeběhlého Smrtijeda, bez Brumbála, bez nedůvěry, bez zbytečných otázek, bez ochranné ledové masky, bez přetvářky. S Johnem. Někým, kdo Severuse přijímal beze zbytku takového, jaký je. Nesnažil se měnit. Nesnažil se ovládat. Jako jediný z těch, které Severus znal.
„Aha, tady je,“ zamával triumfálně časopisem a přisedl si vedle Severuse na pohovku. Horečnatě listoval katalogem, když zabodl prst do fotografie s tmavě zelenou pohovkou.
„Že je hezká?! Zelená je barva tvojí koleje, viď?“ zeptal se mimochodem.
„Hm. Ale v pracovně by vypadala lépe modrá, nemyslíš? Hodila by se ke koberci.“
„To asi jo, ale já myslel, že zelenou máš rád-„ „Mám jí plné zuby,“ ujistil ho Severus.
John se usmál. „Příští tejden jí koupim. Jo, abych nezapomněl, něco pro tebe mám!“
Severus vyčkávavě pozvedl obočí. Když se John vrátil do pokoje, držel něco za zády. „Nenapínej mě.“
John na stůl položil tmavě modrou knihu v lesklém obalu. „Remarque?“ zeptal se Severus překvapeně.
„Četls od něj něco?“ otázal se se zájmem jeho milenec. Severus zavrtěl hlavou.
„Je to klasika. Válečná. Bude se ti to líbit. To máš do školy, ať si na mě taky vzpomeneš,“ zasmál se nuceně John. Usmál se i Severus. Byl to jeden z mála úsměvů, které však právě svou nevšedností získaly na síle a významu. „Děkuji.“ Vstal a políbil Johna na tvář. Přitiskli se k sobě. Vzápětí ucítil Severus Johnovy rty na krku. Přimhouřil oči a obtočil mu ruce kolem pasu. Odpovědí mu byl hlasitý výdech. „Pojď do ložnice, Severusi.“
„Jsem unavený,“ namítl Severus.
„To tě mám přemlouvat? Dlužíš mi to,“ objasnil jeho milenec.
Severus by na sex byl přistoupil. Nebyl unavený. Chtěl být přesvědčován. Ale nenáviděl nátlak, stejně jako nenáviděl vydírání a ultimáta. A on byl pro svého partnera ochoten dělat ústupky, ale potlačovat svou osobnost? To nehodlá dovolit.
„Nedlužím ti nic. Jsem unavený. Zítra.“
Severus se otočil a odešel do koupelny. Když ten večer uléhal, z vedlejšího pokoje byla slyšet televize. Pomyslel si, že to je dokonalý vynález. V mudlovských novinách často četl tragické zprávy o tom, že každé třetí manželství v Londýně se rozvádí. Kolikrát by vzrostl počet rozvedených, kdyby neexistovala televize? Prostoje mezi hádkami, uražené přidávání hlasitosti… Televize je moc užitečná věc.

„Dobré ráno,“ pozdravil Severus rozespale, když vešel do obýváku. „Dobrý,“ usmál se John. Včerejší hádka zapomenuta. Ne, hádky se nezapomínají. Nesmazatelně se vrývají do kůže vztahů a zůstávají po nich malé jizvy. Severus se opravil: Hádka překonána.
„Dáš si kafe?“ zeptal se John, když Severus usedl ke stolu na vysokou, téměř barovou židli.
„Raději čaj, děkuji. Uvařím ho.“
„To je dobrý, já ho udělám,“ usmál se John. V to Severus doufal. Natáhl se pro noviny před sebou a začetl se. „Budeš číst?“ zeptal se jeho partner ve chvíli, kdy do obou hrnků nalil čaj, postavil před Severuse topinky a marmeládu a sám usedl ke stolu. „Myslím, že ne. Nic zajímavého,“ okomentoval Severus.
„Ten hnus se nedá číst,“ přisvědčil John. „Dostal ses až k politice?“ zeptal se lítostivě.
„Naštěstí ne. Povídej,“ vybídl ho Severus.
„Prosadili zvýšení daní pro podnikatele, vyšťourali další korupční skandál ohledně stavby toho olympijskýho stadionu a ministr zahraničí šuká svojí sekretářku.“
„Když ho to baví,“ ušklíbl se Severus.
„Ale kdyby byla aspoň pěkná… Otiskli její fotku v novinách. Řeknu ti, o tu bych si neopřel kolo.“
„Dobře mu tak,“ pokrčil rameny Severus. „Co budeme dělat?“
„Myslel jsem, že ještě dokreslim jeden plánek a pak bysme mohli-„
„Pak? Když zbude čas? Kreslení odlož. Chci tě teď,“ zašeptal Severus.
„Najednou,“ usmál se John. „Dojdu se psem a pak uvid-„
„Opovaž se,“ zablesklo Severusovi v očích. Vstali a John se opřel o stůl. Severus ho drsně políbil. Přeskočili laskání rty a jejich jazyky se začaly zmítat v divokém souboji o nadvládu.
John se po chvíli odtáhl. „Dobře, pes počká,“ usmál se. Rukou zajel Severusovi mezi nohy a ucítil mírně ztvrdlý úd. Severus sevřel jeho ruku a přitlačil. „Ale tohle nepočká.“
John se otočil čelem ke stolu a když si rozepínal pásek, odstrčil ho Severus. Sám si nechal kalhoty spadnout ke kotníkům a sám opřen o stůl, zády ke svému milenci, představoval si jeho úžas. Byly to výjimečné chvíle, kdy se mu nabízel.
Johnovi se lehce třásla ruka, když se pokoušel připravit Severuse na akt. Severus se od jeho ruky odtáhl. Nebyl rád, když se při sexu věnovalo moc pozornosti předehře. John se lehce nervózně přitiskl k polonahému Severusovi a postupně do něj pronikal. Vždy se na chvíli zastavil, než se Severus sám rozhodne pokračovat. Bylo zvláštní mít náhle v moci Severuse Snapea.
Severus prudce přirazil pánví proti bokům svého milence. Sykl a pak zatnul zuby. John se stenům nebránil. Severus by jen tak nepřiznal, že ho projevy rozkoše vzrušují skoro stejně jako sám akt. John měl jiný hlas než Severus. Byl jasný, čistý a bez jediného kazu.
Oba milenci bilancovali mezi bolestí a rozkoší, šílenstvím a úsudkem, vyvrcholením a pádem.
Severus se pokusil vsunout si ruku do rozkroku. John to udělal za něj. V drsných přírazech masíroval Severusův penis. Vyvrcholili současně. Úpadek přišel záhy.
Co jsem dovolil? Proč? Vzrušení, zastírající Severusovy smysly, se rozplynulo. Náhle stál opřený o stůl s džínovými kalhotami u kotníků. A nemohl uvěřit, že ten samý muž, který před jiným mužem roztahuje nohy, je vážený, obávaný profesor bez osobního života, bez emocí, bez minulosti, bez budoucnosti… Severus se zhrozil svých myšlenek. Mlčky se oblékal.
John přemýšlel nad tím, co se stalo. Bylo krásné mít Severuse. Držet ho. Sevřít mu boky. Líbat ho na krk. Na pár prchavých okamžiků ho mít díky fyzickému vzrušení. Ale po tom všem vlastnění Severusova těla cítil, že Severuse mít nemůže. Je nemožné mít někoho, kdo je z jiného světa. A přestože bílou kůži mohl laskat výhradně on, cítil, jak pravý Severus Snape, kterého neznal, uniká kamsi, kam za ním nemohl.
Byl tam jakýsi Albus Brumbál, jakýsi Temný pán, o kterém Severus nechtěl mluvit a nějaká Minerva. Ale tam ho Severus nepustil. Nenechal ho ani nahlédnout tam, kde byl víc doma než u něj. On do jeho světa nepatřil.
Severus cítil, že by měl něco udělat. Políbil Johna na ústa, ale jeho jazyk laskat nezačal. „Dojdu se psem,“ řekl a zachránil tím oba před trapným tichem.
„Umyju nádobí,“ řekl John a dál o Severusovi nechtěl pochybovat.
„Salazare!“ ozvalo se z předsíně. Pak byt naplnilo pleskání tlapek o plovoucí podlahy.
Johna napadlo, že Salazar je velmi zvláštní jméno pro psa…

„Co kdybys nejdřív udělal to, co jsi chtěl udělat, já bych se zatím šel projít a pak bychom mohli vyrazit na nákup? Chtěl bych novou košili. A pak si někam můžeme zajít na večeři, co myslíš?“ zeptal se Severus Johna.
„Slyšel jsem, že na rohu Park Road otevřeli novou čínskou jídelnu,“ nadhodil John.
„To je skvělý nápad. Skoro jako bych ho vymyslel já,“ ušklíbl se Severus a přes hlavu si přetáhl triko vestu.
„Vezmeš psa?“ zeptal se John.
„Ne, asi ne, půjdu se podívat do města.“
„Bereš si auto?“ křikl John z pracovny.
„Asi,“ přisvědčil Severus.
„Můžeš, nepotřebuju ho. Techničák je v přihrádce u spolujezdce.“
Bouchly dveře. A přesto John nebyl tak sám jako jindy. Věděl, že Severus je v jeho světě. Těšil se, až přijde. Byl rád, když byl doma. Měl rád společné večeře. Měl rád Severuse. Víc, než cokoli jiného.

Černý Rover jel tiše. Severuse napadlo, že by mohl jet do Tkalcovské, zkontrolovat dům. Tu myšlenku ihned zavrhl. Rozhodl se, že pojede do města, které nezná a tam si zajde na kávu. Měl rád volnost.
A tu mu mudlové mohli poskytnout. Rád řídil auto. Rád vymýšlel nové a nové masky Severuse Snapea.

„Severusi?“
„Hm?“
„Jsi tu brzo.“
„Těším se na tu Čínu,“ ozvalo se z předsíně.
„Vyrazíme?“ zeptal se John.
„To jsem se nemusel zouvat,“ zavrčel Severus.

„Byl to úžasnej večer, Severusi,“ usmál se John, když vystupoval z auta.
„Pořád si nemůžu zvyknout.“
„Na co?“
„Že nemusím skrývat, že spolu rozhodně nehrajeme šachy,“ usmál se Severus.
„Ve vašem… Chtěl jsem říct, když jsi v práci, nesmíš to dávat najevo?“ zarazil se John.
„Dokážeš si to představit? Vážení studenti, váš obávaný profesor se nedívá na výstřih, ale na poklopec? Ano, dámy a pánové, Severus Snape je buzerant?“ zeptal se cynicky Severus.
„Neříkej tomu tak,“ řekl tiše John. „Vy… no dobrá, kouzelníci… nesmíte projevovat orientaci?“ zeptal se pohoršeně.
„Ne. Navenek ne. Kdysi to byl projev provozování černé magie. Já vím, je to diskriminace, ale tam se to bere jinak. Je to moc hluboko zakořeněné.“
„Ale…já nejsem tvůj první, viď? A ty ostatní byli taky… oni byli od vás?“
Severus svraštil obočí. Bylo vidět, že o tom nerad mluví. Rozhodoval se mezi hádkou a lítostí.
„Byli od nás. Ale nechci o tom mluvit.“ Rozhodl se pro kompromis.
John mlčel. Respektoval, že Severus se nerad baví o své minulosti.
„Bylo to u toho… u toho Temnýho pána?“ zeptal se přeci jen nakonec a připadalo mu to nereálné. Temný pán… uhozené. Praštěné. Nenormální. A přitom Severus nebyl takový. Byl normální. Zdál se být…
„Ano, bylo to u Voldemorta. Co přesně chceš vědět? Chceš vědět s kolika chlapama jsem spal? Nebo kolik z nich jsem miloval?“ Slovo miloval Severus vyslovil se zvláštním despektem. „Chceš vědět, jestli byli lepší než ty? Tak se zeptej na rovinu!“ vyštěkl. Nesnášel, když se ho kdokoli pokoušel kamkoli dotlačit nebo ho tam vmanipulovat.
„Jo, chci to vědět.“
„Řekl sis o to. S kolika z nich jsem spal - to už nevím. K nikomu z nich jsem nic necítil. Jestli byli lepší než ty? Chceš to opravdu vědět? Jeden z nich byl Lucius Malfoy! Bože, tobě to nic neřekne, ale kdybys ho znal…Ano, Lucius má víc zkušeností. A pokud máš v plánu se urazit nebo vyvolat scénu či hádku, nepokoušej se o to. Chtěls to sám, já ti řekl pravdu,“
vyprskl Severus.
John chvíli přikyvoval. „Víš co? Co kdybych zkusil tomu tvému… Luciusovi… konkurovat?“
Severus se na něj překvapeně podíval. „Severusi, půjdeš se mnou do ložnice?“

Severus se vyčerpaně svezl na barevné povlečení.
„Byl jsem lepší než ten Lucius?“ zeptal se John a odhrnul si pramen vlnitých kaštanových vlasů z čela.
„Ušel jsi.“
Severus neměl odvahu sdělit nic netušícímu milenci, že Lucius Malfoy je polobůh, který vás bude dohánět k šílenství, udělá z vás svou sexuální hračku, podrobí si vás pomocí vašich vlastních tužeb, bude vás týrat dost dlouho na to, aby vám otupěly všechny smysly, donutí vás prosit a děkovat a nakonec vás nechá na podlaze ležet samotného s erekcí s majestátními rozměry, avšak vy budete tak vysílení, že nebudete mít sílu s tím cokoli udělat.
Při té vzpomínce Severus ucítil, že není tak vysílený, jak se mu prve zdálo.
Raději se přikryl dekou a zavřel oči. Byl unavený a zítra se musel vrátit do Bradavic.
John s vypětím sil zapnul rádio. Hrálo něco strašného, hlasitého a prostoduchého.
Severus pocítil, že je z něj opět profesor Snape. John měl snahu se přivinout.
„Severusi?“ otázal se, když mu spočinul na bledém rameni.
„Hm?“
„Říkal jsi, že k těm přede mnou jsi nic necítil. Co cítíš ke mně?“
Severus nebyl loutkou.
„Nebuď směšný, Johne.“

„Máš tu knihu?“ zeptal se John. Severus přikývl. „Uvidíme se o prázdninách,“ kývl stroze.
„Budeš mi psát?“ Severus se otočil a věnoval milenci jeden ze svých prvotřídně ponižujících pohledů. Takové pohledy patřily výhradně studentům. Ano, znovu byl profesorem Snapem.
„Ve škole není pošta.“
„A co mo-„
„Jestli se chceš zeptat na mobil, říkám rovnou Ne!“
„Myslel jsem, že budeme spolu na moje narozeniny,“ dodal s nevyřčenou výčitkou John.
„Oslavíme je o prázdninách.“ Severus na ulici před domem políbil Johna.
„Jsem rád doma,“ dodal a ač to znělo prakticky lhostejně, věnoval tak Johnovi světlo na celé tři měsíce, po které se neuvidí.
„Tak…co říct…snad, měj se tam hezky, Severusi.“
„Ujišťuji tě, že to nehrozí,“ ušklíbl se Severus a vykročil pryč. Než došel na konec bloku, ani jednou se neohlédl. Potom se ozvalo jen tiché PRÁSK a Severus si na nádraží v Prasinkách promítal uplynulé tři dny. Měl z nich smíšené pocity. A pak se rozhodl, že bude lepší city neřešit. Žít přítomností. Každopádně teď musí přečíst novou publikaci o moderních lektvarech a pak… pak se uvidí.

Část druhá

Bylo neuvěřitelné, že tři měsíce tak rychle uplynuly. Když Severus stiskl domovní zvonek, uvědomil si, že John mu vlastně po celou dobu chyběl. Dva měsíce mohou být spolu bez vidiny profesora bez osobního života. Dva měsíce bez odcházení.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl Severus do domovního telefonu.
„Severusi,“ ozvalo se vydechnutí. Pak nepříjemný zvuk, který signalizoval, že dveře jsou otevřeny. Všechny, kam si bude přát. Na celé dva měsíce.
Vyjel výtahem. Neměl rád stísněné prostory. Nevadila mu tma. Měl rád ponurost. Ale čtyři stěny příliš blízko u sebe v něm vyvolávaly vzpomínky. Nepěkné vzpomínky.
Nepříjemná součást mudlovského života. Ano, bylo krásné mít budoucnost, ale mít minulost bylo těžké.
John čekal v otevřených dveřích. Severus ho neobjímal. Objímání by mohlo říct sousedům, že jsou bratři. Aby všechny utvrdil ve zvrácených domněnkách, políbil Johna hned ve dveřích. Sevřel kaštanové kadeře mezi prsty a sám určoval tempo polibku. Když Severus došel k závěru, že sousedi se za svými kukátky naladili dostatečně perverzně a byli dostatečně pobouřeni, zavřel za sebou dveře.
„Nechceš mě svlíkat rovnou venku?“ zeptal se smějící se John. Byl krásný, když se smál. Byl zhruba stejně vysoký jako Severus, byl trochu svalnatější, zapůsobil svou nedbalou elegancí, jasně zelenýma očima i ostře řezanými rysy, skrytými v ukázkovém třídenním strništi.
„Začínáš nám šedivět,“ usmál se Severus, který si nemohl nevšimnout několika stříbrných vlasů. Ne, nebylo to ošklivé. Naopak.
„Nám?“ zopakoval pobaveně John.
„Já jsem nikdy nebyl majetnický,“ sdělil Severus. Když pohlédl na Johnovu tvář zblízka, zjistil, že věkový rozdíl mezi nimi se začíná projevovat. Bohužel, jen na zevnějšku.
Ozvalo se hromové štěkání. „SALAZARE!“ zakřičel Severus a znělo to téměř bezstarostně.
Když se přiřítil lovecký pes a pokoušel se vyskočit Severusovi ke tváři, aby ho mohl olíznout, vypadalo to malebně. „Měl jsem za to, že jsme si kupovali psa a ne koně, Johne,“ zamračil se Severus při pohledu na povyrostlé štěně.
John si pomyslel, že dva měsíce bude mít dokonalý život. Téměř…rodinu.
„Kafe?“ usmál se John. Severus přikývl.
„Zatim se posaď, mám pro tebe novinu. Hodně novin. Moc se toho změnilo. A já se nemohl dočkat, až ti to všechno povim. Jo, máme novej gauč, ale nečekam, že by ses věnoval takovejm přízemnostem. Mimochodem, je hezkej, viď?“ John nezněl dotčeně.
Postavil na stůl dva šálky kávy.
„Povídej,“ vyzval ho Severus.
„Vyšla zakázka pro řetězec obchoďáků. Dostal jsem za to pořádnej ranec. A pak se mnou udělal rozhovor časopis Design a najednou mám spoustu velkejch nabídek! Nevim, co dělat dřív, kam dřív skočit, ale Severusi, udělal jsem si dvouměsíční prázdniny. A k čemu jsou nám prachy, když nemáme čas je utratit? Severusi, víš, co to znamená? Peníze jsou úžasná věc a já teď můžu koupit dům! Koupim, jakej dům budeš chtít. Vyber si. A pak můžeme jet třeba na jachtu! A můžeme spolu vyrazit někam pryč. Bydlet v luxusním hotelu. MY DVA!“ John o překot chrlil vize společných prázdnin. Severus se zamyšleně napil kávy.
„A co chceš po mně?“ zeptal se nakonec pomalu a tiše.
„Co po tobě chci? Severusi, chci po tobě, abys řek, co chceš a budeš to mít! Řekni jediný místo, kde bys chtěl bydlet! Kdekoli na světě!“
„Co takhle předměstí Londýna, Velká Británie, nejlépe nenápadný obyčejný cihlový dům s menším počtem bytových jednotek?“ odpověděl Severus po chvíli.
„Neříkej, že jsi v týhle díře rád?!“ vyhrkl udiveně John.
„Mám to tady rád. Mám rád to, že jsem normální. Jeden z mnoha. Nechápeš to, Johne? Když nejsem v práci, nechci luxus. Chci být normální. Úplně všechno chci průměrné,“ začal tiše vysvětlovat Severus.
„Úplně všechno průměrné?“ opakoval nevěřícně, zhnuseně John a Severus si cynicky uvědomil, že se naučil pozdvihnout levou část horního rtu. Poznal se v tom gestu. „A já jsem součástí nějaký tvojí normalizace? To, že žiješ praštěnej život, neni moje věc. Moje věc ale je, že na mně si chceš léčit svoje mindráky z nenormálnosti! Já jsem podle tebe průměrnej? Severusi, jsi se mnou proto, že nejsem … luxus?“ nevěřícně opakoval Severusova slova John.
„To jsem nechtěl říct,“ odpověděl tiše Severus. To bylo to jediné, co řekl na svou obhajobu.
„Stalo se.“
Severus se rozhlédl po pokoji. Kdyby ho John neznal tak dlouho, řekl by, že byl rozpačitý. „Salazare,“ zamumlal Severus potichu. Pes přiběhl okamžitě. „Půjdeme ven,“ vyslovil Severus kouzelnou formulku a pes rázem ožil. Zatímco Severus odcházel jaksi…poraženě.

Procházel se dlouho. Téměř do setmění. Hledal pomoc profesora Snapea, ale ten ho nechal na holičkách. A Severus zůstal kdesi mezi všemi maskami, které za ta léta použil. Přemítal o tom, jakou roli mu John přisoudil. Co od něj očekává. Až do téhle chvíle to byl nekomplikovaný vztah. Občasné soužití, občasný sex, dáš, dostaneš. Ale jeho milenec si, bůh ví proč, vzal do hlavy nesmyslnou vizi o tom, že budou žít společně, budou k sobě přivázáni. A snad nejvíc Severuse děsilo, že někdo nechtěl brát, jen dávat. A aniž by si to připouštěl, hledal za tím postranní úmysly. To, co John řekl, si vyložil jako další z jeho oblíbených manipulátorských počinů. Ne, Severus Snape se nenechá vydržovat. Severus Snape není závislý na někom. Severus Snape není prodejná děvka. Je to samotář, který se vrací kdy chce, který kdy chce odchází a který spí s kým se mu zachce. Severus Snape se nedá koupit.

John se procházel po bytě ve staré zástavbě a dotýkal se míst, která se dotýkala Severuse. Nechápal toho muže. Zvláštní. Prohlásit o Severusovi „toho muže“, znělo to tak cize a vzdáleně. Je o sedm let mladší a přeci mu nedokázal rozumět. John mu nabídl to, co pro něj bylo všechno. Očekával to samé od Severuse. A on? Místo, aby byl nadšený tak, jak očekával… odešel. Bylo strašné uvědomit si, že Severus tam není. Byl blízko. Fyzicky tak blízko, jako za poslední tři měsíce ne. A přitom se Johnovi stále vzdaloval.
Ale oni se neměli vzdalovat. Měli se doplňovat. John byl bezstarostný, Severus byl filozof. John miloval humor, Severus knihy. John byl ten oddaný, Severus spíš nezávislý. John chtěl zbožňovat, Severus potřeboval být zbožňován. John byl z normálního světa, Severus byl jiný.
John se modlil, aby se Severus vrátil. Byla to tichá motlitba beze slov, bez víry, bez naděje.

Ozvalo se zaklepání. „Severusi?“
„Zapomněl jsem si klíče.“
„Severusi, měl jsi pravdu. Nebudem se nikam stěhovat. Uděláme si krásný prázdniny. Budeme jenom spolu. Budeme chodit na procházky, na výstavy, užijem si to. Měl jsi pravdu, nebudem se stěhovat.“
„Já vím, já mám vždycky pravdu,“ ušklíbl se kousavě Severus. Měl v úmyslu se omluvit. Teď o onom úmyslu pomlčel.
„Severusi, chci se s tebou milovat,“ řekl opatrně John. Severus pomalu přikývl. Sehnul se pro ovladač na stole a zapnul rádio. Vzápětí v přehrávači vyměnil CD. Spustila pomalá, tichá, francouzská hudba.
John natáhl ruku a dotkl se Severusovy tváře. Severus uchopil jeho dlaň a přejel si s ní po líci. Najednou byli oba nepředstavitelně skuteční. John se přitočil k Severusovi a jemně ho políbil na rty. Do jeho rtů tolikrát tiše opakoval jeho jméno, až pocítil touhu to jméno mít. Severus Snape. Strohý. Sexy. Smyslný. A přesto všechno nepolapitelný. Je strašné pozorovat krásu, když ji nemůžeme vlastnit. Je strašné znát dokonalost a nemoci ji ovládnout.
„Severusi,“ zašeptal John potichu a byl neskonale vděčný za to, že ho může vyslovovat. On jako jediný. Nikdo neměl Severuse Snapea. Ale z nich všech ho John měl nejvíc.
Severus líbal Johna na krk. Nikdy to nedělal. Změnil se.
„Ty taky,“ řekl Severus.
„Cože? Jak to-“ Severus věděl, na co John myslí. Severus byl dokonalost.
Pak vnímal jen Severusovy úzké, jemné rty na svém krku. Pokoušel se tu rozkošnou pozornost oplácet. Severus nechtěl.
„Bojíš se,“ zašeptal Severus do Johnovy šíje. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování, ze kterého běhal mráz po zádech.
„Čeho bych se měl bát?“ zeptal se roztřeseným hlasem John a skloněnému Severusovi čechral prameny uhlově černých vlasů.
„Že o mě přijdeš.“ Opět ten mrazivý, hrůzu nahánějící tón. Ten sebejistý tón.
Severus byl relativně mladý. Přesto působil, jakoby nikdy nezažil bezstarostnost.
„Ne, nezažil,“ zašeptal Severus mezi polibky, které tiskl Johnově šíji.
„Nemluv tak, mrazí mě z toho. Ty mi čteš-“
„Ano,“ odpověděl Severus tiše, ještě než John dořekl větu.
John si pomyslel, že Severusovi musel v minulosti někdo opravdu ublížit.
„Na tom nesejde. Už na mě nemysli,“ zašeptal znovu. Bylo to definitivum.
Severus téměř něžně, jakoby to někdy uměl, skousl jemnou kůži na šíji. Tím vytěsnil z Johnovy hlavy veškeré myšlenky.
John se svlékl sám. Severus zůstal oblečený, když si před něj klekl. Když vzal do úst jeho penis, nebylo v tom pranic něžného. Přesto všechno Johna pohled na klečícího Severuse stavěl do dominantní pozice. Byl to zvláštní pocit, stát nad dokonalostí.
Po chvíli Severusovy pozornosti John zatínal zuby. Ne. Nebyl to on, kdo byl dominantní. Kdo ovládal. Ale být ovládán dokonalostí znamená pocit bezmoci. Být ovládán dokonalostí znamená vědět, že my ji nikdy nebudeme mít.
John zabořil prsty do Severusových vlasů. Hrál si s praménky a pokoušel se soustředit se na cokoli jiného než na šílenství, které ho zaplavovalo. A to šílenství mělo jméno Severus.
Jeho milenec se odtáhl. „Přestaň.“ Neznělo to nevrle. Bylo to téměř zdvořilé.
„S čím?“ otázal se nechápavě John.
„Když mi čechráš vlasy, mám pocit, že jsem tvůj mazlíček. Tvůj mladší milenec, kterého si vydržuješ. Ne, není to pravda. Je to naopak, Johne.“ Přikývl. Sám nevěděl proč.
Dokonalost se nesvlékla. Jediné co udělala bylo, že si rozepnula zip kalhot.
Severus se přitiskl k Johnovi zezadu. Ten mu položil ruku za krk. Severus nechtěl ztratit kontrolu. Měl mimořádně citlivý krk. Vyvlékl se zpoza Johnovy ruky a donutil svého milence opřít se o skříň. John cítil stoupající tlak. Byl na bolest zvyklý. Vždyť se Severusem spával třetím rokem. Ale takhle bolest ještě nevnímal. Severus chtěl, aby cítil bolest. Po tom, co John nahlas zasténal, Severus se zastavil. Pak se začal pohybovat. Tak pomalu a tak něžně, jako nikdy. Přitom se Severus naklonil k jeho uchu. Nesténal. Nahlas vydechoval a snad ten roztřesený dech způsobil, že po několika Severusových pohybech a polibcích na krk dopadlo na dřevěnou skříň sperma.
Severus se nesnažil své vyvrcholení uspíšit. Johnův penis ochabl. Severus pokračoval. Johna opět zaplavila nesnesitelná bolest. „Překonej to. Překonáš všechno, když budeš chtít. A ty chceš, abych já byl šťastný.“
Trvalo nesnesitelně dlouho, než bolest ustoupila. Pak Johnův penis začal znovu tvrdnout. Severus ho pevně stiskl. Rukou nepohyboval. „Já ti to říkal,“ zašeptal Severus. John se nezmohl na odpověď. Přál si, aby to skončilo. Před očima se mu začaly zjevovat černé skvrny. Začal slyšet Severusův hlas, ačkoli Severus mlčel. Konečně tiše sykl a téměř neznatelně se zachvěl. Ustal v pohybech a chvíli zůstal v Johnovi. Pak od něj pomalu odstoupil. Johnovi se podlomila kolena. Jeho penis byl stále ještě tvrdý.
Severus si odešel nalít červené víno. Naučil se to. Naučil se ovládat lidi téměř stejně jako Lucius Malfoy.
John klečel na plovoucí podlaze a smysly mu zatemňovalo cosi, co mělo jméno Severus, ale nebyla to sama jeho bytost. Měl pocit, že dnes, teprve dnes, po letech, byl poprvé se Severusem. Ne, on Severuse mít nebude. Ale Severus měl jeho a ač ho ta představa děsila, bylo to nesnesitelně přitažlivé – být v jeho moci.
„Severusi?“ přinutil svůj hlas k relativní poslušnosti.
„Hm?“ otázal se nevzrušeně.
John se roztřeseně postavil na nohy. Byl vzrušený. Byl nehorázně vzrušený. Severus se ušklíbl. „Já jsem spokojený. A není má spokojenost na prvním místě?“
John usedl do křesla proti pohovce, ve které pololežel Severus. Ten jen vyčkávavě pozoroval Johna. Johnovi došlo, co po něm Severus chce. Ne, nechtěl se nechat ovládat. Být ovládán Severusem…
John se pohodlně rozvalil v křesle a roztáhl nohy. Jeho ruka s předstíranou samozřejmostí a velmi vratkou jistotou zamířila ke ztopořenému penisu. Pohladila sametový žalud. Severus si přilil víno a s mírným zaujetím pozoroval nanejvýš dráždivou scenérii.
John zaklonil hlavu a přivřel oči. Nedokázal se přitom Severusovi koukat do očí. Přejel přes celou délku svého penisu. Pak kolem údu obemknul palec a tři prsty a přešel k naprosto mechanickým pohybům, ovšem okořeněným Severusovým nevzrušeným, netečným a naprosto chladným pohledem. Severus si ještě dvakrát přilil vína než se Johnovo tělo roztřáslo. Když John zasténal, Severusovi se rozšířily zorničky. John se posadil. Se Severusem to neudělalo nic. Naprosto nic.
John netušil, jaké má Severus sebeovládání.
„Jsi svině,“ zachraptěl.
„A proto mě miluješ,“ sdělil mu se samozřejmostí Severus.
„Asi ano,“ připustil zamyšleně John. „Máš pravdu.“
„Já vím,“ ušklíbl se Severus samolibě.
Jeho temné černé oči se setkaly s Johnovými jasně zelenými. John uhnul pohledem. Severus se znovu samolibě usmál.
„Udělám večeři,“ řekl tiše Severus a najednou to byl ten Severus, kterého John znal. Už to nebyl manipulátor, najednou to byl pozorný partner. A ten kontrast byl dokonalý.
„Nemusíš, máme tam kuře ze včerejška,“ oponoval John.
„Ne, chci udělat něco slavnostního,“ usmál se Severus. John se došel obléct.
„Na ledničce jsou nezaplacené účty,“ informoval Severus nahlas.
„Jo, já vim, zejtra to zařídim. A taky nemáme odečtenou vodu. O službě na schody nemluvim,“ začal brblat John z vedlejšího pokoje.
„Schody nevytírám,“ sdělil Severus.
O dvě hodiny později oba milenci usedali ke stolu. „Severusi,“ vydechl John obdivně, když Severus přinesl na stůl lososové plátky. „Je to dost slané?“ strachoval se Severus.
„Je to skvělý,“ ujišťoval John s plnou pusou.
„To jsem rád. Taky jsi skvělý,“ dodal Severus měkce. Přemáhal se, ale věděl, že v mudlovském světě se nemusí bát to říkat. Naopak. V mudlovském světě to musí opakovat velmi často, aby se tam mohl znovu a znovu vracet a unikat před šedí celého kouzelnického světa.
„Umyju nádobí,“ řekl se samozřejmostí John. „Nech to,“ odstrčil ho Severus. „Jdi se natáhnout.“
John se svezl bez protestů na novou pohovku. Přišel Severus a natáhl se po knize na stole.
„Čti nahlas,“ usmál se John. Severus se nadechl a začal číst.
Sametový baryton byla dokonalá zbraň.
Když Severus zaklapl knihu, rozvalil se v křesle. „Jsem rád, že jsi doma,“ usmál se nanejvýš šťastně John.
„Jo, to já taky.“

„Takže když tam budeš, pošli mi, prosim, ten balík. A zaplať složenky. A napsal jsem ti, co máš koupit.“
„Já nejsem sklerotický,“ utnul Severus monolog.
„Jo, promiň, ale já jo,“ usmál se John.
„Kam jsi dal klíče od auta?“
„Jsou v předsíni na věšáku, asi pod mikinama.“
„Sakra, myslíš, že bys to občas mohl uklidit?“ zavrčel Severus.
„Bydlíš tady stejně jako já,“ informoval ho bezstarostně John.
„Ale nejsou to moje věci, co jsou naházené na věšáku.“
„Uklízim, platim účty, peru a žehlim, vytíram, vysávám, meju nádobí, utíram prach…Mám pokračovat? Nebude jednodušší říct, co děláš ty? Venčíš psa a občas uvaříš. Severusi, já po tobě nic nechci, ale nevyčítej mi, že toho dělám málo. Mimoto mám práce nad hlavu a myslíš, že mě to všechno baví?“
Severus chvíli hledal vhodnou odpověď. „Jestli se na to díváš takhle-“ řekl nakonec a dal si do kapsy klíče.
„Severusi, počk-“ Severus za sebou důkladně prásknul dveřmi. Zvláštní, že člověk se dokáže cítit provinile zpravidla jen tehdy, když nic neudělal.

Na poště byla fronta. Stáli v ní tři důchodci a jedna žena s malým dítětem.
Severus nerad čekal. Když se místo u okénka uvolnilo, předešel celou řadu.
„Podívejte se na něj, halo, pane, tady je nějaká fron-“
Když se Severus otočil a usmál se, tváře důchodců znatelně pobledly. Severus se spokojeně otočil zpět. „Děláte si legraci? Já mám dítě a musím ještě do práce,“ spustila vysokým, pištivým hlasem žena s batoletem v náručí. Dítě se dalo do breku. Severus by to byl přirovnal ke zpěvu bradavického školního sboru. „Tomu říkáte dítě?“ kývnul k malému řvounovi. „No jistě! Co si to dov-“
„Pak vás upřímně lituji,“ dodal soustrastně Severus. Sklonil se k otvoru v plexiskle a podal ženě za pultem tři složenky. „Ale ty nejsou vyplněné,“ spustila postarší žena.
„Nejsou? Nepovídejte, že jsem si nevšiml. No jistě, že nejsou vyplněné! Co tam asi tak mám vepsat, nevíte? Nejste tady od toho, abyste mi poradila, madam?“
„Promiňte, pane, ale vyplňování složenek není moje starost,“ vyštěkla žena za pultem.
„Moje taky ne. Tak na koho to hodíme?“ pozvedl Severus obočí.
O několik minut později vycházel z pošty. Ne, složenky nejsou jeho silná parketa. Začal k mudlům cítit téměř úctu. Když nasedal do černého Rovera, vzpomněl si, že mu zbývá ještě nákup. Nejbližší obchod byl plný lidí a lidí s dětmi, ti byli nejhorší. Severus vzal navíc červené víno.

„Severusi?“ zakřičel John, když uslyšel zaskřípání dveří.
„Jo,“ zabručel Severus.
„Všechno v pořádku?“
„Ne,“ zavrčel Severus a jeho hlas zněl nebezpečně.
„Co se stalo?“ strachoval se John.
„Na poště mi nadávali důchodci a žena s malou sirénou v náručí. Pak ze mě ta ženská za pultem dělala idiota, protože neumím vyplnit složenku. Takže jsem ti to přinesl zpátky. Jo, abych nezapomněl, dostal jsem pokutu za nedovolené parkování.“
John se rozesmál. „Dej sem ty složenky.“
Severus se svlékal jaksi vztekle.
„Půjčil jsem film,“ informoval už klidněji Johna.
„Jsi úžasnej,“ pronesl obdivně John a políbil Severuse. Nemohl uvěřit tomu, že po tříletém vztahu ho neustále mrazilo v podbřišku, kdykoli směl Severuse políbit.
Náhle ho přemohla touha vyjádřit, co cítí. „Severusi, miluju tě.“
Zahleděl se mu přitom do očí a jeho tvář se přestala usmívat. Smaragdové oči se jen odhodlaně vpíjely do Severusových.
Severus si povzdechl. „Já tebe taky.“ Tahle Severusova vyznání za celé tři roky by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A snad proto John šťastně zavřel oči a Severuse objal.
„Podíváme se na ten film?“

„Severusi, no tak, pojď se s náma projít,“ vrhl John prosebný pohled na Severuse.
„Nechci. Venku je vedro, svítí slunce a vůbec. Salazar nechce, abych s vámi šel. Má tě radši,“ sdělil lhostejně Severus. „Nemá. To víš, že nemá. Pojď se projít, no tak, Severusi! Můžeme se jít vykoupat. Nebo si můžeme udělat piknik,“ zaškemral John.
„Přesvědč mě,“ podíval se Severus vyzývavě na Johna. Ten si teatrálně povzdechl. „Když to musí bejt,“ usmál se a políbil Severuse. „Pudeš?“
„Jen když mi slíbíš pokračování,“ usmál se Severus a John měl pocit, že slunce venku najednou svítí jasněji. „Až se vrátíme,“ usmál se John.
„Salazare! Kde má ten pes vodítko?“ zeptal se Severus.

Když dosedli na lavičku, John se musel usmát, jak se Severus rozhlédl a teprve potom mu položil ruku na koleno. Přes to všechno, co nasvědčovalo tomu, že jeho milenec je dravec a šelma, v něm bylo i plaché zvíře. A John miloval každou Severusovu část, každou část temné duše, ze které znal jen střípky a nepatrné úlomky.
Svítilo slunce a odráželo se v hladině rybníka. Pes odběhl od svých pánů a Severus s Johnem zůstali sami. Vzduch voněl létem. John nechtěl mluvit. Sesunul se níž na lavičku a položil Severusovi hlavu do klína.
Severus mluvit chtěl. Byl to neobyčejný okamžik. „Já vím, že nejsem prototyp ideálního přítele,“ nadechl se a bylo slyšet, že to říkal nerad, ta slova mu nešla přes rty a John to chápal, Severus byl ztělesněná hrdost a sebereflexe byla něčím, co mu bylo naprosto cizí.
„Nemluv tak.“ John nechtěl, aby se Severus omlouval. To neměl v povaze.
„Já se neomlouvám, říkám jen, že to vím. Je těžké žít dva tak rozdílné životy. Jeden život nedostupného, nelidského a chladného profesora lektvarů a pak se tak najednou změnit v ideálního muže, který půjčí film ve videopůjčovně. Pro mě není lehké vést tenhle dokonalý život. Ale já se snažím. Já chci, Johne,“ pokračoval Severus tiše.
„Severusi, zbytečně si to komplikuješ. Přijímej věci takový, jaký jsou.“ John byl najednou překvapivě vážný, uchopil Severusovu ruku a začal si s ní přejíždět po vlasech.
„Mám rád, když se věci komplikují. Jsem na to zvyklý.“
„Severusi, ty pro mě jsi ideální přítel. Mám ti vypočítávat všechny důvody?“ povzdechl si John.
„Ne,“ zašeptal Severus a znělo to téměř šťastně. John ale tušil, že Severus nedokáže být šťastný. Dlouhodobě.
„Víš, zajímalo by mě, jakej jsi, když nejsi se mnou,“ usmál se John a zavřel oči.
„Rozhodně bys se mnou nevydržel,“ ušklíbl se Severus.
„Severusi, před čím utíkáš?“ zeptal se John po chvíli ticha.
„Prosím?“
„Ten tvůj svět mi přijde praštěnej, ale krásnej. Proč se někdo jako ty zahazuje se mnou? Proč se vůbec zahazuje se světem, jako je tenhle? Je to hnusnej svět, Severusi, hnusnej. Udělal bych cokoli, abych žil ve světě, jako je ten tvůj.“ To bylo poprvé, co John mluvil o světě kouzelníků. Nikdy jindy to nedělal, Severus to nedovolil. Nerad mluvil o sobě.
„Já neutíkám,“ zasyčel Severus a odtáhl ruku od Johnových vlasů. John věděl, že mu o tom nebude dovoleno mluvit. Už nikdy. Severus věděl, že John má pravdu. Jen nevěděl, který ze světů pro něj je útěk a ve kterém z nich žije. Teď na to nehodlal myslet.
Nastavil tvář slunci a vnímal, jak se hřejivé paprsky opírají do bledé kůže. John se posadil.
„Severusi?“ zeptal se po chvíli John. „Co je to za jméno, Salazar?“
„Zakladatel mé koleje,“ odpověděl prostě Severus. John začal nenávidět všechny připomínky světa, který mu kradl jeho Severuse.
Vzápětí si vzpomněl na jejich milování. Opravil se. Severus nikdy nebyl a nebude jeho. A to na něm miluje. Posedlost dokonalostí. Posedlost neznámem, které nemůžeme zkrotit. Nebezpečné neznámo, které nás paralyzuje a my se od něj přes všechno nebezpečí, nebo právě pro něj, nedokážeme odtrhnout. Jen se do toho děsivého neznáma vpíjíme pohledem, nedokážeme se pohnout a čekáme, kdy nás ono neznámo pohltí.
Severus pro Johna zůstával dokonalostí. Zůstával neznámem.

Byl teplý večer, který voněl po kvapem se blížícím srpnu. Severus s Johnem seděli na malém a neprostorném balkóně bytu. Na popraskané balkónové dlaždice dopadalo světlo olejové lampy. Severus pil červené víno a četl si, John pil whisky, kouřil a pozoroval Severuse.
Světlo z lampy na čtení nestačilo, proto Severus po chvíli zaklapl knihu a zhluboka si zavdal ze sklenice.
„Dáš si?“ zeptal se John a nabídl Severusovi cigaretu Dunhill. Ten ji přijal. Připálil si ji o Johnovu. Pomalu si ji přeložil ke rtům a požitkářsky potáhl.
„Co to čteš?“ zeptal se John.
Severus vyfoukl kouř a působil podivně mysticky. „To by tě nezajímalo, je to do školy.“ John chápavě přikývl. „A já si myslel, bůhví co nečteš za červenou knihovnu,“ usmál se. Severus se koukal na zeď za ním. Opět si ke rtům přiložil cigaretu.
„Severusi, jak bys definoval lásku?“ zeptal se John zamyšleně.
„Je to naprosto nepotřebná věc, která zabírá dvě třetiny kapacity mozku, proto je radno se jí vyhnout,“ vydechl Severus kouř.
„Ne, vážně.“
„Ale já to myslel vážně, Johne,“ pronesl chladně Severus.
„A jak bys definoval ten cit?“ nedal se John odbýt.
„Je to stav mysli, při kterém jsi ochotný vzdát se některých zvyků kvůli někomu jinému,“ Severus si znovu potáhl z cigarety a pokračoval. „Spočívá to v tom, že si toho druhého nepotřebuješ idealizovat. Víš o něm všechno a přesto, co víš, ho beze zbytku dokážeš přijmout. Nesnažíš se ho měnit.“
„Miluju tě, Severusi,“ vydechl kouř John a zadusil zbytek cigarety.
„Ne, nemiluješ.“ Bylo to téměř zašeptání.
John se v Severusovi nevyznal. A tolik ho chtěl pochopit.
„Jak bys definoval lásku ty?“ zeptal se Severus a napil se z jeho sklenice whisky.
„Je to mimořádně bolestná záležitost. Balancuješ neustále na hraně mezi láskou a nenávistí, mezi smíchem a pláčem, oči ti slzí a ty nevíš, jestli smutkem nebo štěstím. Chvěje se ti srdce. Chtěl bys svého partnera pořád objímat. Víš, už dlouho o tom přemýšlím takhle: je to jako když koukáš na něco krásného, třeba na motýla, tak rád bys ho měl doma, ale víš, že tím bys ho zabil. Je to krása, které se nesmíš dotknout, aby mohla dál existovat. Láska znamená vzdát se svých přání. Láska znamená zapírat sám sebe.“
Severus se usmál. Nemluvili. Společně dokouřili poloprázdnou krabičku a dopili víno.
Když ulehli bok po boku, Severus se k Johnovi naklonil a začal ho líbat. Pomalu se přesunul nad něj. Tu noc se nemilovali. Vyměňovali si objetí a polibky. Severus se té noci poprvé opřel o Johnovu hruď a zavřel oči. Po dlouhé době bylo všechno ideální. John hladil Severuse po šíji. Když mu přejel po nahých zádech, bezděčně počítal obratle. Sklonil se k Severusovým vlasům a vdechoval jejich opojnou vůni.
Když Severus zavřel oči, vypadal tak zranitelně. A John si najednou dokázal představit, že Severus je o celých sedm let mladší.
Severus na prahu spánku objal Johnovo tělo. John se spokojeně pousmál a oči mu zvlhly dojetím.

Srpen utekl velice rychle. John věděl, že to jednou přijde. Ale nečekal, že to bude tak rychle.
„Zítra se vracím do Bradavic.“ I Severusův hlas byl podivně prázdný a chladný.
„Už zejtra?“ John nebyl překvapený.
„Musíme tam být týden před příjezdem studentů,“ odpověděl Severus stroze.
„Myslel jsem, že ještě stihneme zajít do divadla,“ řekl John lítostivě. „Je toho tolik, co jsem s tebou chtěl podniknout,“ dodal.
„Příště,“ odpověděl Severus. „Ale dnes můžeme jít do kina, jestli chceš,“ dodal s nadějí.
„To by bylo krásný, Severusi. Co dávaj, nevíš? Ne, počkej, hned se podívám.“
John otevřel laptop a přes jeho okraj pozoroval Severuse, který nezaujatě listoval denním tiskem. „Stihneme buď romantickou komedii nebo nově zfilmovaný drama. Nějaká variace na Lolitu.“ Severus zvedl oči od novin. „Jsem pro drama,“ objasnil. John přikývl. Severuse fascinoval zvuk klávesnice.
„A mezitím?“ zeptal se John, když zaklapl laptop.
„Měl bych jeden nápad,“ usmál se Severus. John ten úsměv znal. Bylo to poprvé, co se odhodlal k tomu, aby se Severusovi posadil obkročmo na klín. Severus se pohodlně opřel v křesle a John mu položil ruce na hrudník. John nechtěl být vášnivý. Snažil se být něžný. A Severus na to zcela ojediněle přistoupil. Tolikrát rty spojovali a opět oddělovali v tisících malých polibků. Pak Severus vedl svou téměř kostnatou ruku mezi Johnovy roztažené nohy. Přes džínové kalhoty sevřel Johnův penis, John mu dychtivě vyšel vstříc a tiskl svůj klín proti Severusově ruce. Severus zvrátil hlavu a dal tak Johnovi jedinečnou možnost laskat citlivou kůži na krku. Když se jeho hebké rty dotkly Severusovy kůže, Severus se neubránil tichému zakňučení, které přešlo v povzdech. „Chci tě, Severusi,“ zašeptal mu do ucha John. Zvedl se, aby si svlékl kalhoty. Severus si rozepnul poklopec a pohodlně se usadil s erekcí tyčící se v mohutných rozměrech.
John se usmál a otočil se k Severusovi zády. Jak pomalu dosedal, zatínali oba zuby, aby nevykřikli. Když John dosedl na Severuse, začal se pohybovat v jemných, krouživých, pánevních pohybech. Severus přivřel oči a unikl mu tichý sten. Začal se nepatrně pohybovat, aby zvýšil svou rozkoš. Jednu ruku položil na Johnův hrudník, zatímco druhou začal zpracovávat jeho penis. Intenzita a rychlost pohybů se zvyšovaly. První dosáhl orgasmu John. Okamžik poté vyvrcholil Severus.
John nadzvedl boky a Severus si zapnul poklopec. John si znovu navlékl kalhoty a posadil se na bytelnou opěrku křesla. Smaragdové oči se opět setkaly s černočernými opály. Severus měl zvlhlé oči vzrušením. „Půjdeme?“ zeptal se Severus, jakoby chtěl přerušit nastalé ticho. John přikývl a vášnivě Severuse políbil. Pak se odebral do koupelny a Severus slyšel proud vody dopadající na obličej.

Ze sálu vycházeli lidé a mezi nimi i dva muži. Když míjeli odpadkový koš, Severus vyhodil krabici od popcornu a kelímek od Coca-Coly. Vrátil se k vysokému muži s hnědými kučeravými vlasy, které mu přepadávaly přes ramena. Oba byli oblečeni nanejvýš vkusně a vystupovali kultivovaně. Nikdo si nevšiml, že Severus položil Johnovi ruku na zadek. Pohlédli si do očí a Severus se nepatrně, pobaveně usmál. Johnovy slzami zalité, skleněné oči zamžikaly. „Bylo to fakt pěkný,“ usmál se. „Dojemný.“
„Bylo to průměrné,“ opravil ho Severus.
„Jsi snad jedinej člověk, kterej mě dokáže ochmatávat i při takový klasice jako Lolita,“ řekl naoko rozhořčeně John.
„Ne, že by ses zrovna bránil,“ ušklíbl se samolibě Severus.
„Odmítat tebe?“ mrkl John a vzal Severuse kolem pasu. Vydali se ztemnělým parkem domů. Lampy prozařovaly hřejivou tmu a John v té tmě tušil tisíce očí. Měl zvláštní strach. Sevřel Severusův pas, jakoby se vší silou snažil udržet ho u sebe. A víc než kdy předtím cítil, jak mu Severusova duše protéká mezi prsty a snažit se zkrotit či svázat Severuse Snapea bylo jako chytat kouř holýma rukama. „Bojíš se,“ pronesl Severus opět tím mrazivým tónem, jakého byl schopen. „Jo, bojim se,“ přisvědčil John. „A chceš vědět čeho? Nebojim se, že tě ztratim. Bojim se toho, že tě neztratim a bude to pořád takový.“ Severus povytáhl obočí.
„Povídej, to mě zajímá,“ vybídl ho.
„Je to… je to třeba jako když víš, že tě někdo zastřelí. A on ti jen dál míří na prsa a ty čekáš. Strašně se bojíš, ale říkáš si Proboha, ať už to udělá. Čim je čekání delší, tim víc se bojíš. A tak je to i s tebou. Severusi, já vim, že něco neni tak, jak má bejt. Vim, že je něco mezi náma. Vim, že je něco, o čem se mnou nechceš mluvit. Vim, že se něco musí stát, takhle to dál nejde. Jo, Severusi, bojim se. Čim dál tim víc.“
Severus neodpovídal. Když došli k další lampě, dlouze Johna políbil. „Ty mi nevěříš?“ John se na chvíli zamyslel. „Severusi, slyšel jsi někdy přísloví Nevěř nikomu, kdo má při líbání otevřené oči?“ Severus přikývl. „Když se líbáme, oči nezavíráš.“ Severus se drsně, štěkavě zasmál. To bylo poprvé, co ho John slyšel se smát nahlas a musel si přiznat, že v tom bylo něco ošklivého, něco, co zavánělo hořkostí. „A jak ty to víš?“ zeptal se Severus. Bylo v tom tolik trpkosti, že John neodpovídal. Neměl už, co říct.
„Zítra odejdu brzy ráno,“ informoval ho Severus.
„Koupíme si víno?“ zeptal se John.
„Ne, půjdu brzy spát. Jsem unavený.“ John přikývl a vzal Severuse za ruku. Domů došli mlčky.
„Dáš si?“ vytáhl John krabičku cigaret. Severus zavrtěl hlavou.
„Půjdu spát,“ sdělil úsečně. John přikývl. „Takže jak dlouho se neuvidíme?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Přijeď na Vánoce, Severusi,“ vzhlédl k němu prosebně John.
„Vánoce neslavím. A ředitel mě nepustí.“
„Oslavíme tvoje narozeniny. Prosím,“ zkusil to ještě jednou John.
„Nevím. Dám ti vědět.“
„A jak? Mobil ve škole nemáš, poštu nepoužíváš…“
„Mám klíče.“
Severus se vedl z křesla a došel k Johnovi. Objali se. Severus zůstal podivně odevzdaný.
„Dobrou noc, Johne.“
„Ahoj, Severusi.“

Část třetí

Severus seděl ve své učebně, zrak upíral do kamenné zdi kdesi za těmi tupými ignoranty, kteří si namyšleně říkali studenti. Tak příští rok nastoupí k němu do koleje mladý Malfoy. Byl na něj zvědavý.
Pocítil nehoráznou chuť na cigaretu. Nebyl závislý na nikotinu. Měl rád ten rituál.
Ve sklepní učebně nebyla okna, ale Severus si docela dobře dokázal představit ten depresivní obrázek. Sníh všude, kam oko dohlédne. Stačilo vyjít na chodbu, kde visely cesmínové větvičky a jmelí. Severus Vánoce nenáviděl. Nenáviděl tu přetvářku. To, jak všichni ostatní byli šťastní. Proč to on nedokázal? Tolik chtěl. Tolik si přál.
Dokázal by to. Věděl to. Jenže … on nechtěl. Štěstí je totiž pomíjivé a velmi návykové. Bylo lehčí být trvale lhostejný. Ke všemu, ke všem.
Severus cítil, že on by létat uměl. Ale on, na rozdíl od většiny pošetilých Ikarů, neviděl jen krásné slunce. On mnohem víc poslouchal Daidalův hlas, který připomínal gravitační zákon. Jakmile těleso dosáhne nejvyššího možného bodu, začne padat. Ne, štěstí není to pravé pro Severuse Snapea. On dokázal být jen lhostejný a… ještě víc lhostejný. On neměl rád strmé pády. Neměl rád změny. Neměl rád nic. A nikoho.

*****

John rozespale otevřel oči, když ho vzbudilo zvonění mobilního telefonu.
„Nemůžeš si to na noc vypnout?“ ozvalo se vedle něj.
„Promiň, Severusi,“ zamumlal John a mobil vypnul. Znovu složil hlavu na polštář. Severus se pousmál, když sledoval, jak sebou jeho milenec znenáhla trhl. „Severusi…!?!“
„Hm?“ zamručel v odpověď.
„Ty… jak dlouho jsi tady?
„Dvě hodiny a osm minut,“ zaostřil Severus na hodinovou ručičku budíku na nočním stolku.
John zprudka položil dlaň na Severusovu nahou hruď pokrytou řídkými černými chloupky, jako by si chtěl ověřit, že to není sen.
Když pod prsty ucítil jemnou kůži, přitiskl se k Severusovi. Políbil ho na krk a ke svému překvapení zjistil, že Severus jen netečně leží. Nesnažil se mu vysmeknout, nesnažil se převzít iniciativu. Jen odevzdaně ležel s přivřenýma očima.
Když John přestal laskat krk svého druha, položil mu hlavu na rameno.
Oba usnuli. Když se o dvě hodiny později probudili, začal se John vyptávat.
„Vždyť ještě nejsou prázdniny… Co tady děláš?“
„Přišel jsem ti popřát všechno nejlepší k narozeninám,“ odpověděl prostě Severus.
„Děkuju, Severusi. Kdy…-„ John se chtěl zeptat, kdy se Severus musí vrátit do práce.
„Na tom nezáleží. Změní něco to, že budeš vědět, kdy odejdu?“John přikývl. Jednou stranou nenáviděl tuhle přemoudřelost, na druhou stranu byl hrdý, že tak inteligentní, vlastně geniální muž je s ním.
„Máš pravdu,“ usmál se John.
„Já vím,“ odpověděl lhostejně Severus.
K snídani pili kávu a John došel do blízkého obchodu pro koblihy. Dopoledne se milovali. K obědu Severus objednal jídlo. Odpoledne se byli projít v historické části města. Nakonec usedli v parku s výhledem na most plný soch.
„Nad čím přemejšlíš?“ zeptal se John.
„Nad smyslem života. To by tě nezajímalo,“ ušklíbl se přezíravě Severus.
John se na víc neptal. Byl zvyklý na Severusovu povahu.
Sebereflexe mu nedovolovala chápat, proč se Severusem zůstává.
Severus byl sebestředný, egocentrický, arogantní, namyšlený, přezíravý, lhostejný, cynický, přemoudřelý a ani v nejmenším se nesnažil to skrývat či popírat. Využíval lidi okolo sebe s takovou samozřejmostí, že mu za to byli vděční, protože velmi brzy nabyli dojmu, že bez něj by byli ztraceni. Že bez něj by byli nic. A přitom Severus byl pomyslnou koulí, která je stahovala dolů. A když se ho na to kdokoli otázal, přikývl. Dodal, že někteří byli předurčeni k tomu, aby život prožili dole, jelikož nejsou dost silní na to, aby se sami udrželi na vrcholu.
John se zamyslel. Kdo je nahoře, musí se o něco opírat. Někdo se nahoře držel díky tomu, že ho podpírala minulost. O minulosti Severus nemluvil, minulost pro něj nemohla být pilířem.
Ostatní se nahoře drželi díky tomu, že stáli na zádech ostatních. Ne, ani to nebyl Severus. Kdyby ho celý svět ponižoval, on by dál zůstal takový, jaký je, a zůstal by tam, kde je.
Severus Snape byl děsivý příklad téměř neexistujícího druhu lidí, kteří se nahoře drželi sami. Sami se nahoru vydrápali a sami stavěli na svých schopnostech. Nedovolili ničemu a nikomu, aby jim pomohli, aby je podepřeli, a tím získávali svaly, pomocí kterých se mohli držet ještě pevněji.
John si tolikrát přál, aby mu Severus poděkoval za to, čím je. Ale sám věděl, že Snape nikdy nikomu nedovolí, aby ho formoval a aby mu pomáhal, aby ho měnil.
Tušil, že Severuse v minulosti někdo donutil vydrápat se na vrchol, že Severus je nahoře proto, že utíkal před něčím nebo někým dole.
Severusovi musel někdo velmi ublížit. Musel ho moc změnit.
John si položil hrozivou otázku. Kdo je vlastně Severus Snape?
Po zádech mu přeběhl mráz. Bylo strašné milovat někoho, o kom nevěděl, jaký je. Někoho, koho John neznal. Dostal strach a položil Severusovi ruku kolem ramen.
Severus ji odstrčil.
Všem kolem mohlo připadat absurdní, že v tom krásném, pozdně jarním dni, prosvíceném sluncem, provoněném květy stromů, prosáklém zurčením řeky, může být někomu tolik chladno…
John si položil druhou znepokojivou otázku, nad kterou vlastně hloubal již dlouho. Má někdo právo ubližovat jen proto, že sám byl ublížený?
„Severusi, má oběť právo stát se pro nevinnýho tyranem?“ zeptal se John zamyšleně.
Nad nimi zpívali ptáci.
„Prosím?“ pozvedl levé obočí Severus. Z jeho pohledu bylo patrné opovržení.
„Ale nic… Zapomeň na to…“
Severus se znovu otočil k malebnému mostu.
„Co na tom idiotským mostě vidíš?“ vybuchl John. Severus nesouhlasně svraštil rty. Nesnášel Johnovu impulsivnost.
„Sochy,“ odpověděl prostě.
„Nepovídej, to bych nepoznal,“ odsekl uštěpačně John.
„Chceš vědět, co na těch gotických příšerách je?“ zeptal se Severus překvapivě klidně. Jeho milence jeho klid vyváděl z míry. Nesnášel, když se chtěl pohádat, a Severus zůstával chladný.
„Jo, chci,“ ušklíbl se John.
„Připomíná mi to můj život,“ řekl potichu Severus.
„Co?“ otázal se nechápavě jeho podrážděný druh.
Severus neodpovídal.
„Severusi?“ Severus nepatrně pokýval hlavou.
„Kde ses naučil tak působivě… Kde… Odkdy jsi… takový?“ hledal John ta správná slova.
„Jaký?“ povytáhl Severus obočí.
„Působíš skoro až mysticky. Chováš se, jako kdybys nikdy nebyl…bezstarostný. Mladý,“ zachmuřil se a svraštil obočí.
„Asi to mám v sobě. Mám to odjakživa v … krvi,“ odmlčel se Severus.

Vyzáblému mladíkovi stékají po zádech karmínové pramínky krve. Sedí v koutě, je obrácený obličejem ke zdi. Tělo se mu chvěje. Mastné, černé vlasy jsou plné šedavého prachu. Chlapec nevzlyká. Jen sedí a občas sykne, když rány znovu dopadnou na rudá, zkrvavená záda.
Na stěně je stará, kulatá lampa. Chlapec si rukama zakrývá oči, nechce se na sebe dívat. Nenávidí světlo. Miluje tmu, která mu neubližuje. Je konejšivá.
Žárovka ne a ne prasknout. Na chlapcova bílá záda dopadají další rány. Při poslední chlapec hlasitě vykřikne. Z červené brázdy ihned vytryskne krev. Je slyšet strašný, skřípavý smích.
Chlapec se choulí do rohu. Pak rány konečně ustanou. Jsou slyšet jen vzdalující se kroky. Chlapec se otočí. Páteř, která přes bledou kůži prosvítá, se obrátí ke zdi. Nehezký obličej s mohutným nosem a hustým obočím je zkřiven čistou záští, nenávistí, hrůzou, děsem a děsivou odhodlaností. Dveře bouchly. Žárovka odmítla prasknout. A malý Severus se znovu stočil do rohu.

V Severusově tváři se nezračilo nic. John nemohl mluvit. Jak to mohl vidět? To, co viděl, bylo… děsivé. Strašné. Příšerné. Hrozivé. Neskutečné…
A přeci tak reálné. Jak to do sebe zapadalo. Severus nesnáší uzavřené prostory. Severusovi nevadí násilí. On se nenechá dojmout. Nemluví o rodičích. Nenávidí světlo. Proboha…
John stále překvapeně zíral na Severuse.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se po chvíli mlčení Severus tiše. Znělo to nebezpečně a John měl náhle … strach. Strach z toho, čeho všeho je jeho milenec schopen.
„Já … nevím.“
Severus mlčel. John by ho k sobě rád přivinul, ale věděl, že Severus by to bral jako pokus o konejšení. A lidé jako Severus, ti, co jsou nahoře a drží se vlastní silou, nenávidí lítost.
Možná proto, že oni jí schopni nejsou…
„Johne, chceš být silný?“ zeptal se Severus.
„Ty si chceš hrát na učitele?“ otázal se John a pokusil se předstírat pobavený tón.
„Já si nechci hrát,“ zasyčel Severus.
John přikývl. „Co chceš, abych udělal?“
„Já ne. To ty to chceš,“ sdělil mu Severus.
„Dobrá,“ zavrčel John. „Co chci udělat?“
„Chceš mě nechat,“ sdělil mu Severus.
„Nebuď směšný,“ vykřikl John.
Severus se zasmál. Hlasitě. Podruhé za tu dobu, co ho John znal, se smál. Bylo v tom něco ošklivého. Něco…zneklidňujícího. A John si vybavil ten smích, který se rozléhal v obraze, který oba společně viděli.
Najednou věděl, že Severus má pravdu. Byl na něm opravdu hrozivě závislý. Severus ho řídil. Severus ho měl. A přitom on Severuse ztrácel.
Svoboda je něco krásného a zároveň děsivého. Strašlivá představa toho, že pro to, aby byl svobodný, musí se se Severusem rozloučit. Strašlivá představa … odpoutání. Svoboda je … samota.
„Půjdu.“
„Proč?“ zeptal se prosebně John. Teď ho Severus nemohl nechat samotného. Teď ne. Teď, když se cítí tak … rozervaný.
„Protože potřebuješ přemýšlet.“
John se pokusil chytit Severuse za rukáv.
„Já nechci být zase sám, Severusi.“ Severus se v duchu samolibě ušklíbl. Proměna v Luciuse Malfoye téměř dokonána. Teď už jen zbývalo, aby si jeho milenec uvědomil, že bez něj nemůže žít a bude mít na seznamu první dokonalou loutku.
„Johne, já chci odejít, abys měl možnost ujasnit si, co ke mně cítíš. Projde tím každý, kdo něčemu věří. Věřící musí ve své víře zakolísat, aby zjistil, jak je pro něj důležité mít se čemu odevzdávat. Přemýšlej.“
John ještě dlouho koukal do míst, kde se Severusova postava rozplynula v mlze. Ano. Gotické sochy jsou opravdu krásné…

*****

„Severusi,“ políbil John svého milence hned ve dveřích. Bylo to však pouhé letmé a formální otření rtů o jiné.
Severus mlčel. Přešel do obývacího pokoje a usadil se do křesla. Ve vzduchu stále viselo nevyřčené rozhodnutí. Atmosféra byla nadmíru tíživá.
„Jak ses měl?“ zeptal se John, když vešel do pokoje.
„Jako obvykle,“ odpověděl úsečně Severus. „Dal bych si cigaretu.“
John mu beze slova podal bílou krabičku plnou instantního mystického kouře, instantního rituálu a polotovarového konejšení. Severus si sebejistě cigaretu zapálil přímo v křesle.
„Děláš si srandu?“ povytáhl obočí jeho partner. Jaká to kdysi bývala originální a osobitá grimasa…
„Zcela výjimečně ne. Bydlím tady stejně jako ty,“ informoval Johna Severus s ledovým klidem.
Teď, když se stal definitivní posedlostí, mohl si dělat cokoli. Cigaretový dým v místnosti byla vlastně jen malicherná hloupost, která se ovšem měla stát symbolem Severusovy nové tváře.
„Už ne.“
Severusovy zornice se překvapeně rozšířily. Nic jiného nedalo překvapení znát.
„Prosím?“ opakoval potichu a zřetelně.
„Měl jsi pravdu, Severusi. Já chci bejt svobodnej. Já… ničíš mě. Stahuješ mě dolu a já nevim, jak moc hluboko se ještě můžem potopit. Vždycky mám pocit, že hloubějc už to nepude a … vidíš, jde to. Pokaždý. Severusi, je někde pod náma dno?“
„Každý má dno jinde. Víš, já tě netopím. Já ne. To ty sám. Já jsem ti dal příležitost vyletět nad hladinu. Ale ty neumíš plavat.“
„Já jsem doufal, že tohle budeš chápat. Já tě miluju, ale až moc. Vim, že takhle to nebude napořád. Jednoho dne bys mě stejně nechal. A takhle to bude bolet míň. Severusi, nech mě jít. Já budu svobodnej. Prosim. Dovol mi to.“
Smaragdově zelené oči se zalily slzami.
Severus tohle nechtěl. On chtěl být zbožňovaný, on nechtěl, aby ho odmítali. Chtěl ničit ostatní, ale při pohledu na skousnutý ret svého druha cítil lehce svíravý pocit. Byla to lítost?
„Tohle není to, co chceš,“ zašeptal Severus.
„Je. Já na to myslel dlouho. Jdi. Prosim.“
„Já to takhle nechtěl. Já jsem myslel, že…“ Severus poprvé ztišil hlas. John však pochyboval o tom, že to bylo kvůli tomu, že neovládl hlas.
„Ne, tyhle tvoje masky jsou něco, čim sis mě obtočil kolem prstu. Ale já už nevěřim ani jedný z nich. A ty jim taky nevěříš, viď, že ne? Jednou stranou … je mi tě strašně líto.“
„Věř mi, že za to nestojím. Nelituj mě. Podívej se na mě.“ Zelené oči se oddaně upřely na rozostřenou siluetu, ve kterou se vlivem slz Severus změnil. „Lituji já někoho?“
John téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Pak sebou trhl, jako by právě procitl. Hlas se mu začal hystericky lámat.
„JSI HAJZL! ROZUMÍŠ? BEZCITNEJ HAJZL! BESTIÁLNÍ PARCHANT! JSI ŠMEJD, SEVERUSI SNAPE, BEZPÁTEŘNÍ SVINĚ!!!“
Severus sklopil hlavu. Chvíli neříkal nic. Pak opět zvedl oči. Ty onyxově černé oči najednou zely děsivou prázdnotou. Pootevřel chvějící se rty. Na okamžik to vypadalo, že to naprosté ticho zůstane v místnosti napořád.
Ticho před bouří umlklo. Stěny naplnilo buráceni hromů, hromobití, které kdysi mohlo být sametem. Slova se slévala v ohlušující decibely.
„NIKDY - UŽ NIKDY - TOHLE NEVYSLOVUJ! NEVÍŠ NIC! NIC NECHÁPEŠ! NEZNÁŠ MĚ! NETUŠÍŠ, CO VŠECHNO JSEM TI DAL! POŘÁD JSI CHTĚL NĚCO, CO JSEM TI NEMOHL A NECHTĚL DÁT. ALE JÁ TI VYHOVĚL… JÁ TI DAL, CO JSI CHTĚL! A KDYŽ BYLA ŘADA NA TOBĚ, UMÉL JSI JEN VYČÍTAT! JSI NIC A BEZE MĚ BUDEŠ NIC DÁL! BEZE MĚ JSI … MRTVÝ!“
John pomalu přikývl. „Asi to tak mělo skončit. Ale přes to všechno jsem ti chtěl říct, že-„
Než to stačil dopovědět, bouchly za Severusem dveře. John se rozběhl za ním. Nechtěl, aby to takhle skončilo. Vlastně to nechtěl ani jeden z nich.
Špinavé schody starého činžovního domu bral po dvou. Když sbíhal z posledních schodů, zahlédl černý vlající plášť. „Severusi!“ křikl zadýchaně John. Neobtěžoval se ohlédnout. Přidal do kroku. John si slíbil, že přestane kouřit a rozběhl se za mizící černou siluetou.
Upíral pohled na Severusova vzdalující se záda na protějším chodníku.
Možná, že bílý Ford ulicí projížděl náhodou.

Jako ve zpomaleném filmu neznámý řidič vystoupil z auta. Vyděšeně křikl za mužem mizícím na rohu jinak poklidné ulice. „Pane!“
Severus se vyčkávavě otočil.
„Ten muž… běžel za vámi?!?“
„Ne. Neznám ho. Nejspíš byste měl zavolat pohotovost.“ Když se chystal odejít, ještě se otočil, vytáhl z hábitu hůlku a namířil ji na mudlu.
Obliviate,“ pronesl klidně. Mudla se na okamžik zatvářil zmateně. Když svůj pohled stočil k zakrvavenému muži na vozovce, lekl se. Vzápětí v ruce držel mobilní telefon.
Severus se lhostejně otočil a pomalým, rozvážným krokem se vydal pryč.
BEZE MĚ JSI … MRTVÝ!
Tak doslovně to snad ani nemyslel…

I am a crooked man
And I've walked a crooked mile
Night, the shameless widow
Doffed her weeds, in a pile
The stars all winked at me
They shamed a child
Your funeral, my trial

A thousand Marys lured me
To feathered beds and fields of glover
Bird with crooked wing cast
It's wicked shadow over
A bauble moon did mock
And trinket stars did smile
Your funeral, my trial

Here I am, little lamb...
Let all the bells in whoredom ring
All the crooked bitches that he was
(Mongers of pain)
Saw the moon
Become a fang
Your funeral, my trial

- Nick Cave: Your funeral… My trial (Tvůj Pohřeb… Můj očistec), poupraveno -

*****

„Jak to víš?“ zeptal se úsečně Snape.
„Ale no tak, Severusi, že bych trefil Achillovu patu našeho cynického, nelidského profesora?“ ušklíbl se pohrdavě Lucius Malfoy.
„Jak že se má ten tvůj … přítel? To víš, Seve, pohybuji se ve vysokých kruzích. Ne, že bych věřil fámám, ale proslýchá se, že tvůj, řekněme, přítel je mudla,“ zdůraznil poslední slovo Malfoy pobaveně.
„Mám to brát jako vydírání, Luciusi?“ pozvedl obočí Severus.
Lucius se usmál.
Severus zatnul zuby. Člověk před ním byl zrůda, lidská bestie, parazit, veš, která přežívala jen díky společnosti, která ji uznávala a přesto ji podporovala v jejím parazitování. Lucius Malfoy byl z těch, kteří se nahoře drželi tím, že stáli na zádech ostatních.
Malfoy položil ruku na Severusovo stehno. Bylo to neskutečné, ale sálalo z něj živočišné teplo. Bylo prakticky neuvěřitelné zjistit, že studený čumák Snape je vlastně také teplokrevný živočich.
Snape si velice rychle spočítal cenu za Luciusovo mlčení. A nebyla kdovíjak drastická.
„Takže co ten tvůj … přítelíček?“ pokračoval ve výslechu Lucius.
„Je mrtvý,“ sdělil lhostejně Severus.
„Copak? Takže teď držíš smutek?“ Taktu se ve smrtijedských kruzích nikdy nepřikládala přílišná důležitost. I přesto se Luciusovi podařilo úspěšně zparodovat lítost.
„Mohl si za to sám. Měl bych cítit nějakou vinu za to, že to byl nekomplikovaný idiot, který při zjištění, že ho opouštím, skočí pod nejbližší pohybující se předmět? Součást psychického vydírání, nic víc. Od něj se nedá čekat nic jiného. Pokouší se vyvolávat výčitky svědomí, znám ho. Znal jsem ho…“
Malfoy se začal se zakloněnou hlavou smát. Přitom Severusovi stiskl koleno. Neucukl.
Lucius se ještě jednou uchechtl. „A já že jsem necitelná svině.“
Vzápětí se políbili. Vítej na scestí, pomyslel si Lucius.

*****

Severus potáhl z cigarety. Byl začátek prázdnin a on se najednou neměl kam vrátit. Tkalcovská nebyla domov. Domov byl starý byt na jihu. Nevrátil se ani pro psa. Sousedce napsal, že je nemocný a tudíž si má Salazara dočasně vzít k sobě. Bude mu dobře. Byt se třeba jednou využije. Ale předně by se k jeho prodeji musela podepisovat hora lejster.
Šedomodrý dým zahalil všechno. Jakoby se dalo vrátit v čase.
Severus zadusil cigaretu a neubránil se myšlence na zadušené naděje a ambice.
Složil hlavu do dlaní, vdechujíc přitom jemný odér tabáku, který zůstal na prstech.
Co to je milovat? Severus se vrátil k otázce jednoho prázdninového večera. Miloval sám sebe. Severus se miloval tak, že by pro sebe zemřel. To byla ta skutečná, vše pohlcující láska?
Nenáviděl Johna za to, co mu udělal. Za to, že se od něj odvrátil, když potřeboval ujištění. Chtěl být ujištěn o tom, že je potřebný, nenahraditelný, že je modla, že je Malfoy. A on? Místo toho odkázal Severusovo narůstající sebevědomí a hrdost do příslušných mezí. Potopil ho. Chtěl ho zničit.
Ale nepodařilo se mu to. Ačkoli odchod ze Severusova života si připravil vskutku efektní.
A kam směřovat dál?
Možná už jen strmě dolů. Do známých končin. Do rodného kraje.
V září měl do Bradavic nastoupit mladý Malfoy. Severus si pomyslel, že alespoň bude čemu se učit.
Příští stanice? Výrobna Bestií, s.r.o.
Je krásné mít cíl, za kterým jdeme, stůj co stůj. Je krásné směřovat. Je krásné mít cílovou stanici.
Destination Darkness.

*****

Vpíjel se očima do minulosti. Do té, o které už nechtěl nikdy ani slyšet. A ten spratek měl tu drzost mu ji neustále připomínat. Vším, co udělal. Chováním, vzpurností, jistou dávkou hrdinské rebelie.
Ty oči… Ty smaragdové oči, které na něj shlížely snad ze všech koutů jeho mysli. Nenáviděl tu barvu. Nenáviděl všechny. Dokonce i sebe.
„Pottere, jste stejný nevychovaný, arogantní, sebejistý, namyšlený a naprosto neschopný sobec, jako-„ Jen to řekni, Severusi. „Jako byl váš otec.“

You know he had the cure…but then he went astray,
He used to stay awake
To drive the dreams he had away
He wanted to believe
In the hands of love…

His head is felt heavy
As he cut across the land
A dog started crying
Like a broken hearted man
At the howling wind…
The howling wind.

He went deeper into black
Deeper into white… he could see
The stars shine
Like nails in the night
He felt the healing
Healing, healing, healing
Hands of love
Like the stars shiny, shiny…
From above.

- U2: Exit (Únik) -

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský