Fantasmagorium

Autor: Nemini
Hlavní postavy: Severus Snape/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly…
Poznámka: Všichni zúčastnění jsou plnoletí, byli i ve svých vzpomínkách.

Myslela to dobře

První rázné zaklepání na vstupní dveře svého útulného tři plus jedna v jedné z výstavních čtvrtí Edinburgu ignorovala. Ostatně, kdo by mu věnoval pozornost v nové čtvrti, kde se takových klepání a nejrůznějších vrtání a skřípání stále ještě rozléhá plno. Nehledě k tomu, že kdo by bušil na dveře, když může zazvonit. Zvonek hrající Beethovenovu 5. symfonii byl jednou ze zbytečností, které si dovolila prostě proto, že se jí to líbilo. Teprve když klepání nepřestávalo, zvedla hlavu od rozečtené knihy a podrážděně se zamračila směrem do chodby. Když už hrozilo, že neznámý vyrazí dveře, odložila knihu a šla otevřít.
„Profesor Brumbál…“ přivítala starého ředitele na prahu a na okamžik zaváhala, než ho pustila dál.
„Máte to tu pěkné, slečno Grangerová,“ komentoval o chvíli později, když, usazen do pohodlného ušáku, ochutnal první doušek čaje.
„Nechci být nezdvořilá, ale nestává se běžně, aby ředitel školy navštěvoval bývalé studentky…“ řekla významně.
Brumbál se neurazil, ale přesto raději přešel k věci. „Máte pravdu. Přestože vás rád vidím, přišel jsem z jiného důvodu. Chtěl bych vám nabídnout místo profesorky lektvarů a ředitelky zmijozelské koleje.“
V její tváři se nepohl ani sval, avšak jeho starým očím neuniklo, že zbledla. „Děláte si legraci?“ zeptala se pak naprosto klidně.
„Byl bych rád, kdybych mohl, slečno Grangerová. Bohužel, situace je taková, že to musím myslet naprosto vážně. Posledních pět let jsem tyto záležitosti obstarával sám, ale dlouhodobě je to neudržitelné.“
„Ne.“
„Slečno Grangerová, chápu, že…“
„V tom je totiž ten zásadní problém, profesore Brumbále,“ přerušila ho stroze. „Vy nic nechápete. Já nikdy nechtěla vyučovat. Mám svůj výzkum, zrovna teď se nachází v kritické fázi. Nechce se mi opouštět svou práci kvůli vaší škole…“
„Prosím…“
„Ne, vy neprosíte. Snažíte se mnou manipulovat. Myslíte si, že řeknete jedno hezké slůvko a já se přetrhnu, jen abych vám mohla vyhovět. Jenže na něco zapomínáte. Já také prosila. Nikoho.To.Nezajímalo.“
Teď byl s blednutím na řadě on. Tak nějak předpokládal, že jim slečna Grangerová neodpustila, ale teprve tón, jakým teď mluvila a pohled, jakým svá slova doprovodila, mu řekl, jak zlé to ve skutečnosti je. „Minerva jednala za mými zády. Nevěděl jsem to…“
„Váš problém. Ať lektvary přednáší ona…“ Tento příšerný návrh doprovodila ironickým úšklebkem. „Teď, když dovolíte…“
„Slyšel jsem, že se vám v Kruvalu dařilo velmi dobře…“ vytáhl svůj trumf. Poslední trumf, za který se styděl.
Hermiona se zarazila. Zabolel ho výraz v její tváři, ale jinak nemohl. „Dám vám vědět.“

*****

„Albusi,“ vzala si slovo profesorka McGonagallová, když se chýlila ke konci každoroční porada pedagogického sboru před začátkem nového školního roku. „Podařilo se ti někoho najít, nebo se zase budeš dřít sám?“
Brumbál dlouho neodpovídal. Teprve když všichni přestali v odpověď doufat, ozval se. Zpočátku však nikdo nepoznal, že je to hlas starého ředitele. Tak byl slabý, smutný, s nádechem hořkosti. „Něco jsem zkusil, Minervo. Obávám se však, že některé šrámy na duši se nedají zhojit…“
Přerušilo ho klepání na dveře sborovny. Pokynul sochám Rolanda a Agnes, které střežily vstup do sborovny, aby vpustily neznámého návštěvníka…
„Hermiono!“ vykřikl nadšeně profesor Lupin a ostatní jej následovali. Hermiona jim odměřeně přikývla a obrátila se k Brumbálovi. „Nikdo nemůže říci, že neplním svůj dluh…“
V pomněnkově modrých očích se objevil smutek. „Vítám vás v našich řadách, slečno Grangerová,“ uvítal ji vřele. Její strohost to však nezměnilo. Sedla si na jediné volné místo ve sborovně. Do křesla u krbu. Čekala, co bude dál. Přitom si nevšimla souboje pohledů a vůlí, který proběhl mezi nebelvírskou ředitelkou a ředitelem školy.

„Slečno Grangerová, zůstaňte na okamžik, ať můžeme domluvit podmínky naší spolupráce,“ zastavil ji po skončení porady Brumbál. Jen přikývla. Všichni urychleně odešli. Pochopili, že se věci nemají tak, jak by se mít měli. „Chtěl jsem vám poděkovat…“
„Jak už jsem řekla, jen plním svůj pochybný dluh, který jste mi posledně připomněl…“
„I tak,“ nedal najevo, jak se mu její přístup nelíbí. „Určitě máte nějakou představu o vašem působení v Bradavicích.“
„Jistě,“ přikývla na souhlas a posadila se pohodlněji. „Tak předně je dočasné. Neříkám, že odejdu za čtrnáct dní, ale vy nepřestanete hledat vhodného kandidáta na toto místo.“
„Samozřejmě. Sama sice víte, jak obtížně se někdo takový shání, ale slibuji, že to nevzdám. Tak dál…“
„Dál… je tu můj výzkum…“
„Školní laboratoře a knihovny jsou vám k dispozici…“
„Knihovny?“ zaváhala.
„Severusova knihovna zůstala nedotčena. Celé jeho pokoje…“
Znovu přikývla. „Jsou blízko učebny, laboratoře i skladů přísad…“
„Teď jsou vaše. Další podmínky?“
„Snad už jen jedna. Nejdůležitější. Totiž… ale, to brzy zjistíte,“ řekla nakonec. „Mohu se jít ubytovat?“
Němě přikývl.

Hermiona se rozhlížela po překvapivě uklizených pokojích nyní patřících nové profesorce lektvarů. Nečekala, že tu bude tak uklizeno.
„Paní Hermiona,“ ozvalo se za ní pisklavě. Otočila se.
„Tinko!“ vykřikla překvapeně.
Skřítka přiběhla až k ní a na okamžik ji objala. „Tinka je šťastná, že se paní Hermiona vrátila. Tinka doufala, že paní Hermionu ještě uvidí. Tinka slyšela, že tu teď bude paní Hermiona pracovat. Uklidila pokoje, aby se tu paní Hermiona cítila dobře. Tinka…“
„Počkej, Tinko,“ zarazila ji, když toho na ni bylo moc. „Jsem moc ráda, že tu jsi. Ale vždyť víš, že příliš nevyužívám práci domácích skřítků…“
„Tinka to ví, Tinka si to pamatuje. Ví, že paní Hermiona je hodná paní. Tinka jen chtěla, aby tu paní Hermioně nebylo smutno a…“ zarazila se a přikryla si dlaní ústa. Oči se jí vyvalily z důlků ještě víc, než normálně. „Tinka nechtěla paní Hermioně připomínat…“
„Není co připomínat, Tinko. Nikdy jsem nezapomněla…“
„Paní Hermiona je hodná paní. Potřebuje teď něco od Tinky, nebo může jít Tinka pro zavazadla paní Hermiony…“
„Víš, kde bydlím?“ zeptala se Hermiona překvapeně. Pak si uvědomovala, že něco takového by ji překvapovat nemělo. Asi zapomněla, jak jsou domácí skřítci agilní.
„Tinka to ví. Má paní Hermiona sbaleno, nebo má Tinka paní Hermioně sbalit věci?“
„Všechno mám sbaleno, kufry leží v obýváku na pohovce.“
Skřítka zakývala hlavou, až ušima zvířila vzduch. „Tinka všechno přinese. Zatím připravila paní Hermioně horkou koupel. Brzy bude zpátky…“

Bylo to horší, než se Hermiona původně obávala. Každičký kout tohoto sklepního bytu jí připomínal předchozího majitele. Na každém kroku cítila jeho vůni. V koupelně, v pracovně, u krbu. Nejhorší to bylo v ložnici. Tinka se evidentně postarala, aby i tady bylo uklizeno, ale… Hermiona se zhluboka nadýchla a přikázala si uklidnit se. Pak opatrně vlezla do postele. Položila se. Najednou ucítila, jak jí něco tlačí na krku v místech, kde polštář končil a začínalo prostěradlo. Zvedla se na lokti a nadzvedla polštář… Polkla a cítila slzy, které se jí pomalu hrnuly do očí. Ležel tam dopis, na složeném pergamenu bylo jistými tahy pera napsáno její jméno. Posadila se a chvíli si složený dopis prohlížela. Měla strach jej otevřít. Trvalo dlouho, než se k tomu odhodlala.

Hvězdičko,
před chvílí mi dal Albus krbem vědět, že jsou tu bystrozoři a jdou pro mě, aby mě odvedli do… no, ty víš, kam. Tvoji rodiče si Tě už odvezli ze školy, ale já vím, že to není definitivní. Albus mi slíbil, že tě v září přijmou do posledního ročníku Kruvalu.

Chtěl bych Ti toho tolik říci, přitom mám tak málo času. Vím, že jsme tohle neplánovali, že to byl výsledek zoufalství a strachu ze smrti. Alespoň jsem to tak celou dobu chápal. Nevěřil jsem, že by mohl být jiný důvod, abys ke mně tehdy na Grimmauldově náměstí přišla. Tak nějak jsem myslel, že po smrti Temného pána náš vztah skončí. Překvapila jsi mě. Příjemně. Nevím, jak bych se cítil, kdybys to skutečně udělala. Potom, když se znovu otevřela škola a Ty jsi nastoupila do posledního ročníku, věděl jsem, že bych měl počkat. Byla jsi plnoletá, vlastně už tehdy na oslavě narozenin Tonksové jsi byla, ale pořád jsem byl Tvůj profesor. Věděl jsem, že takové vztahy jsou na škole zakázány, ale připouštím, že jsem podcenil nebezpečí, které nám oběma hrozí. Nebo spíš rychlost, s jakou Minerva zareagovala, když se všechno provalilo. Ale chci, abys věděla, že toho nelituji. Nelituji ani jediné vteřiny, kterou jsem směl s Tebou prožít. Bylo to jen pár měsíců, ale ty měsíce byly jediným obdobím v mém životě, kdy jsem byl skutečně šťastný. A za to Ti děkuji.

Vím, že tenhle dopis určitě budeš číst. Jsi nejlepší studentka, jakou jsem kdy měl. Albus bude dříve či později hledat nového profesora lektvarů, určitě se obrátí na Tebe. Znám Tě a znám i jeho. Teď sedíš na posteli, ve které jsme prožili mnoho krásných chvil a čteš můj dopis. Jsi tu proti své vůli, ale jsi tu. A to je pro mě důležité.

Je jedna věc, kterou jsem Ti nikdy neřekl a ani Ti ji nenapíšu. To proto, že nechci, aby ses na mě vázala. Doufám, že jednou budeš šťastná. Já už byl.

S.

Hermiona netušila, jak dlouho tam seděla a brečela. Pak už neměla slzy, ale brečela dál. Teprve jemný dotek ji trochu probral.
„Paní Hermiona nesmí plakat,“ řekla Tinka, ale sama brečela. „Tím se nic nezmění…“
„Tinko…“ znovu našla slzy a ty se teď v proudech řinuly po její bledé tváři. Ještě chvíli tak brečela, pak skřítka tiše luskla prsty a Hermiona se propadla do milosrdného bezvědomí.

*****

Podrážděně zvedla hlavu, aby dala pohledem najevo, co si o mladém profesoru kouzelných formulí myslí.
„Potřebujete vyřešit problém s hormony, pane kolego?“ zeptala se ironicky. „Stačí říci. Mohu vám připravit spolehlivý lektvar…“
Prudce od ní uskočil, jako by snad držela skleničku se slibovaným lektvarem v ruce. „Jste blázen, Grangerová, jestli si myslíte, že tohle je normální způsob komunikace…“
„Normální způsob komunikace jste odmítl, když jste navzdory mému důraznému varování pokračoval v obtěžování…“
„S takovouhle zůstanete celý život sama!“
„Vaše společnost je alternativou k doživotní samotě? Samota není tak zlá, zdá se…“ pokračovala stejným tónem.
„Přátelé…“ zasáhl Brumbál, když usoudil, že se spor začíná hrotit. Nelíbil se mu přístup Hermiony k životu, ale musel připustit, že on by byl raději také sám, než s kolegou Bratičevem. „Začneme.“
Jako první se ozvala Hermiona. „Potřebovala bych tři dny volna. Jedu do Limericku…“
Brumbál zřejmě věděl víc, než ostatní, protože na okamžik zazářil. „Souhlasím. Převezmu za vás vaše povinnosti.
„Proč tam jedete?“ zeptala se Minerva, která to nechápala. Vlastně nechápala celou Hermionu.
Teď se stalo něco zvláštního. Něco nebývalého. Hermiona totiž nijak nereagovala. Naprosto ignorovala profesorku McGonagallovou a pokračovala v hovoru s Brumbálem. „Budu vám vděčná. Odjedu už v pátek po obědě, až mi skončí páteční vyučování. Hodiny pro kolej jsem přesunula na čtvrtek, takže mě nic nezdrží.“
Porada brzy skončila. Hermiona se zvedla a opouštěla místnost. „Slečno Grangerová,“ oslovila ji profesorka McGonagallová a postavila se před ni. Hermiona opět nezareagovala, ani pohledem nedala najevo, že ji vidí. Prostě kolem ní přešla, jako by tam nebelvírská ředitelka vůbec nebyla.
„Albusi?“ zeptala se rozhořčená čarodějka starého ředitele, když všichni odešli.
„Nikdy ti neodpustila, Minervo,“ vysvětlil Brumbál. „Upřímně, já také ne…“
„Ale…“ vydechla překvapeně, „já… myslela jsem to dobře. Chránila jsem svou studentku…“
„Tak, že jsi ji ani nevyslechla? Minervo, kdybych byl u toho, nikdy se nic takového nestalo. Jejich vztah nezačal ve škole. Už během války. Oba bojovali, oba zabíjeli, oba mohli zemřít… tehdy to bylo v pořádku. Co se změnilo, když se vrátili do školy? Měli se přestat milovat jen proto, že to nějaká pravidla zakazují? Pravidla, Minervo? To je směšné v tehdejší situaci! Jak tě mohlo napadnout něco takového udělat? Zničila jsi dva životy. Naprosto jsi je rozvrátila! A teď se divíš, že tě vymazala ze svého života? A co hůř! Severus kvůli tobě sedí už pět let v Azkabanu! Ještě potřebuješ něco vysvětlit?“
Dnešní den se Minervě příliš nevyvedl.

*****

Hermiona se probudila. Od jednání cechu lektvaristů a příslušného oddělení na Ministerstvu měla neklidné spaní. Pořád se budila s tím, že se jí to vlastně všechno zdálo. Budila se a dlouho přemýšlela, jestli byl její nový lektvar zaregistrován nebo ne. Ovšem tentokrát se probudila z jiného důvodu. Jen netušila, z jakého. Vytáhla hůlku. „Lumos!“ zašeptala a tiše vylezla z postele.

Opatrně procházela místnostmi, jen nepatrně osvětlenými září vycházející z její hůlky. V obýváku byl ten pocit nejsilnější. Prohlédla už celý pokoj, když tu náhle ucítila cizí ruce, jak se kolem ní zezadu omotávají. Jedna ji uchopila kolem pasu a přitiskla tak její ruku držící hůlku k tělu. Druhá se přitiskla na ústa a potlačila tak výkřik, který se Hermioně dral ze rtů.

*****

Profesorka Grangerová přišla na snídani ve svou oblíbenou hodinu. Což znamenalo, že s výjimkou několika zaspavších hříšníků a pár kolegů ve Velké síni nikdo nebyl. Přišla se svým oblíbeným výrazem ve tváři, což znamenalo, že kromě několika pozdravů s ní nikdo nemluvil a ona si mohla nerušeně číst Denního věštce. Trochu jí v tom překážel profesor Lupin, který dnes zřejmě také vstával později a tak teď zabíral místo vedle ní a tím jí znemožňoval noviny pořádně rozložit. I když, svým způsobem jeho přítomnost vítala. Aniž zvedla pohled od článku pojednávajícího o skandálním výsledku volby cechmistra cechu bylinkářů, když zvítězil naprostý outsider Smith před obecně favorizovaným Keanem, se zeptala: „Remusi, nemohl bys za mě vzít dozor na chodbách v pátek a sobotu večer?“
„Samozřejmě.“
„Děkuji,“ přikývla už zase rezervovaně.

Sledoval mužskou postavu stojící v parku nějakých dvě stě metrů od něj uprostřed parku. Normálně by si muže nevšiml, ale tenhle ho zaujal na první pohled. Vysoký, štíhlý muž s dlouhými černými vlasy, které se ve větru motaly kolem mužova obličeje. Vypadal, jako že na někoho čeká. Najednou se s tichým „lup“ nedaleko něj objevila mladá žena. Rozhlédla se a pak ho uviděla. Měl pocit, že si něco říkají, ale na tu dálku neslyšel. Viděl, jak muž rozpřáhl náruč a žena se k němu rozběhla. Dlouhé vlasy se jí vymotaly z účesu a vlály za ní jako kaštanově hnědý plášť. Vběhla mu do náruče a on se s ní zatočil kolem dokola. Zastavil se a postavil ji na nohy. Sklonil se k ní a začal ji nenasytně líbat. Aureola štěstí, která se kolem nich vytvořila, byla téměř viditelná. Uprostřed polibku se přemístili někam pryč.
„Pane…“
„Promiňte,“ uvědomil si, že člověk stojící vedle něj na něj už chvíli mluví, „říkal jste něco?“
„Ptal jsem se, jestli si něco dáte…“
„Ach ano. Citrónovou zmrzlinu. A prosím hodně velkou, ano?“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský