Fantasmagorium

Autor: Vrána
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Severus Snape už nemá nic, co by stálo za řeč, ale Smrť, který si zas jednou potřebuje vzít dovolenou, si to možná nemyslí.
Poznámka: Lehký crossover, který si asi nejvíc vychutnají ti, kteří se cítí stejně doma v zákoutích bradavických chodeb i na plácku za Neviditelnou univerzitou v Ankh-Morporku.
Jo, a omlouvám se, jestli Vás (už asi přivyklé) to bude tahat trochu za uši, ale odmítám sdílet Medkovic bezprecedentně příšerné skloňování latinských jmen a budu se držet pravidel českého pravopisu a neochvějně skloňovat Severus bez Severa.
Vřelé díky Alii za betu a Šablonkovi navíc i za korekturu mezer, čárek a podobných důležitostí - slibuji, že příště budu dávat větší pozor.

Na půl cesty

Prudký poryv větru s prásknutím rozrazil špinavé okno polorozpadlého předměstského domku,
až se po podlaze plné poházených krámů rozsypaly střepy. V namodralé záři následného zablesknutí se krátce objevila nehybná postava vysokého muže sedícího v křesle u protilehlé stěny a zas se ponořila do šera listopadového soumraku.

Nekonečné měsíce schovávání v podobných zavšivených mudlovských dírách jako byla tahle jako by mu ze strhané tváře vymazaly poslední zbytky lidskosti. Jediné, co si na něm ještě uchovalo známky života, byly jeho oči. Zrcadlily směs zvířecího pudu sebezáchovy, který ho trochu proti jeho vůli nutil znovu a znovu vyburcovat zbytky sil k dalšímu útěku, a slabého odlesku ironie, kterou kdysi s takovou oblibou častoval své studenty.

Své studenty… nenašel v sobě energii na ušklíbnutí.

Už od toho nešťastného večera na Astronomické věži se cítil pod psa a od okamžiku, kdy Kingsley Pastorek po půldni nesnesitelného mučení prozradil Voldemortovi pravou povahu jeho loajality, by už na svůj vlastní život nevsadil ani jediný mizerný svrček. Zdaleka neočekával, že přežije tak dlouho. Zranění způsobená tím zatraceným hipogryfem se špatně hojila a vzhledem k nepříjemné skutečnosti, že Voldemort nějak objevil způsob, jak lokalizovat kouzla provedená pomocí jakékoli hůlky, si netroufal použít obvyklá léčebná zaklínadla.

Zatracená bolest. Zakousla se mu do stehna s takovou intenzitou, že měl co dělat, aby zadržel zaúpění. Rána od hipogryfova spáru se odmítala zavřít a stále znovu úporně hnisala.
Bezhlesně zaklel a strnule čekal, až bolest poleví. Nenáviděl to všechno. Tu bolest, bezmoc, věčné napětí… Stále častěji musel přemáhat překvapivě neodbytnou touhu připravit si pořádně silný Doušek živé smrti a hodit aspoň na chvíli všechnu opatrnost za hlavu…

Sevřel opěrky moly prožraného křesla, zaťal zuby a prudce vstal. Je na čase změnit lokál dřív, než se v té sebelítosti dočista utopí.
Prosmykl se úzkými dveřmi, právě když začaly do prachu udusané cesty ztěžka dopadat první dešťové kapky.

*****

Bylo to tak jednoduché. S pohledem upřeným na skalnatý vrcholek kopce zarputile stoupal po v nastupující tmě téměř neznatelné stezce a jeho unavené oči při každém záblesku těkaly po všem, co se přes husté provazce deště dalo zahlédnout.
Bylo to tak lákavé… proč to nevyřešit jednou provždy. Přirozená smrt… nehoda při bouřce…
to by byla přijatelná výmluva pro… pro něj. Nebyl už na světě nikdo jiný, pro koho by potřeboval hledat nějaké záminky.
Severus Snape, bývalý dvojitý agent, teď dvojitý štvanec, kterého s chutí sprovodí ze světa kdokoli z obou táborů kouzelnického společenství, sotva ho jen zahlédne. Jen záblesk vědomí,že Brumbál chtěl, aby zůstal naživu - jenže to on ho do toho namočil, kvůli němu to všechno podstupoval, to on ho donutil udělat to nejhorší, co ve svém zatraceném mizerném životě udělal… bolest téměř fyzická ho ohnula v pase a donutila ho na chvíli se zastavit. Lapal po dechu a sluchem se snažil proniknout hřmění a šumění deště i krve ve vlastních uších.
Na vrchol mu zbývalo pár kluzkých kamenných stupňů. Blesky křižovaly setmělou oblohu, déšť zesílil a hřmění už téměř neustávalo - bouře hladově kroužila kolem a vzduch se chvěl napětím. Severus několika dlouhými kroky stanul na skalnatém výběžku.


Měl by se cítit vyčerpaný - pravá noha ho nepřestávala bolet a dlouhý výstup byl pro jeho vychrtlé tělo, hnané jen téměř hmatatelnou vůlí, příliš velkým soustem... Cítil ale podivnou spřízněnost s tím přírodním běsněním, cítil, jak postupně prostupuje jeho ubohou skořápku a plní ji dávno zapomenutou energií.

Pomalu narovnal ztuhlá ramena a rozpřáhl ruce. A do zvuků zuřící bouře se vmísil ještě jeden zvuk, zpočátku trochu přerývavý.
Severus Snape se smál. Všechna hořkost toho pokaženého života, všechno ponížení a všechen vztek odcházely s tím chraplavým smíchem a déšť je odplavoval. A on náhle věděl, že to dokáže.
Že dokáže tu bouři přimět, aby ho zabila a že to udělá s potěšením, protože odejde jako vítěz. Nebo aspoň jako neporažený- ať už k jeho spálenému tělu dorazí dřív Voldemort nebo Potter a spol., on už bude navždy osvobozen od povinnosti s kýmkoli z nich bojovat. A pokud se na dně jeho mysli přece jen ozvaly zbytky zodpovědnosti za to, jak Potter skončí v té hloupé hře o osud světa, extáze té chvíle je stačila pohřbít dřív, než si je vůbec stihl uvědomit.

Náhle byl tak klidný jako ještě nikdy v životě. Pečlivě vytáhl z kapsy hůlku a chvíli se zamyšleně díval, jak se o ni tříští provazce deště. Pak s precizností, která ho kdysi charakterizovala, vytěsnil z mysli všechny myšlenky kromě jediné - Zabij mě.
Pomalu zvedl ruku s hůlkou a namířil ji přímo proti mrakům nad svou hlavou.

AŤ TĚ TO ANI NENAPADNE.

Severus sebou trhnul až mu nohy podklouzly na mokrém kameni a málem ztratil rovnováhu. Škubnul hlavou, aby odhodil z očí promáčené vlasy přilepené k obličeji a s hůlkou v pohotovosti se točil na místě a očima těkal po okolí ve snaze zahlédnout původce toho hlasu. I když… jako by ta slova zazněla přímo v jeho hlavě, byl to podobný pocit jako při nitrozpytu, ale on se přece nesnažil…
Náhle jeho oči zachytily nejasný obrys vysoké postavy v dlouhém šedém plášti s kápí přes hlavu, snažil se v doznívajícím dešti zaostřit na její obličej, ale nějak se mu to nedařilo. Jako by nemohl najít žádné oči…. Zalil ho studený pot. Ruka s hůlkou se proti jeho vůli roztřásla a klesla k boku. Co jsi sakra zač - pomyslel si v nepopiratelném záchvatu paniky.

JÁ ? SMRŤ. OSOBNĚ.

Uvědomil si, že svou otázku nevyslovil nahlas a ani odpověď se mu nedostala do hlavy obvyklou cestou skrz ušní bubínky. Byl to po čertech divný pocit - někdo vygumoval všechny jeho vnitřní překážky a procházel mu v hlavě, jak se mu zlíbilo. Rozhodl se, že co se jeho týče, bude udržovat zdání normálního rozhovoru stůj co stůj.

„O nikom takovém jsem v životě neslyšel!“ vypravil ze sebe.

NEPOCHÁZÍM Z VAŠEHO ČASU A PROSTORU. ŘEKNĚME, ŽE JSEM TU... NA NÁVŠTĚVĚ.

Na dně paměti Severa Snapea zablikalo nesmělé světélko - usilovně se snažil vzpomenout si…procházel se tenkrát - ne zcela dobrovolně - s Brumbálem po okraji Zapovězeného lesa a hovořili o smrti.

„Voldemort nikdy nepochopil, že jsou mnohem horší věci než smrt, a to je jedna z jeho největších slabin.“ Brumbálův klidný hlas se nesl letním podvečerem a Snapeova obočí se mírně stáhla k sobě.
„Nerad to přiznávám, pane řediteli, ale ani mně to není příliš jasné. Jistě, určité druhy jedů způsobující trvalou nesnesitelnou bolest by se mohly jevit…“
Ředitel mírně potřásl hlavou a Snape svůj monolog nedokončil.
„To jsem přímo na mysli neměl, i když i tak by se to jistě dalo chápat. Myslel jsem spíš… jedna z variant by nepochybně byla nezemřít.
Učitel lektvarů se v polovině kroku zastavil.
„Nechápu, co…“ začal zamračeně, ale Brumbál ho přerušil.
„Rád bych, aby to, co ti teď sdělím, Severe, zůstalo jen mezi námi. Obávám se, že by způsobilo jistou… paniku, kdyby se o těch záležitostech začalo mluvit.
Všichni vyspělejší kouzelníci - s výjimkou Voldemorta ovšem - tuší, že smrt není - takříkajíc - konečná, že po ní následuje další existence, ale její přesnou povahu nikdo nezná.
Pokud duše najde odvahu jít dál a nezůstane připoutána k tomuto světu v podobě ducha, je převedena do jiného světa, v kterém dostává další šanci k duchovnímu růstu skrze další zkušenosti.
To převedení má na starosti jistá osoba - má mnoho jmen, já nejraději používám to nejvýstižnější - Smrť.

( Tomu Snapeovi, který stále ještě strnule stál na mokré skále s hůlkou v křečovitě sevřené ruce unikl slabý povzdech pochopení, ale vzpomínku nepřerušil. )

„Je to osoba spravedlivá a naprosto neúplatná a po mnoho tisíc let se nestalo, že by své povinnosti zanedbal. Nicméně se zdá, že i on má jisté - řekněme - lidské stránky a tak se jednou stalo, že se rozhodl na nějaký čas nevykonávat své povolání a věnovat se… příjemnějším věcem. Od toho okamžiku ovšem vlastně přestala smrt jako instituce existovat a to s platností pro všechno živé na Zemi… (Která, jak pamětníci jistě neopomenou zdůraznit, byla tenkrát mnohem plošší, než je dnes - pozn. aut.)

Skrz Snapeův soustředěný výraz bylo téměř možné pozorovat, jak se kolečka v jeho mozku horečnatě otáčejí, když se snažil domyslet všechny souvislosti.
„…ano, to by nepochybně bylo… nanejvýš nežádoucí,“ pronesl zamyšleně.
„Vždy jsem obdivoval rychlost tvého úsudku,“ pousmál se vlídně Brumbál.

Náhle Severus ucítil, jak ho neviditelná ruka vytahuje z letního večera zpět do studené, vlhké reality. Pořád ještě postával na tom nevlídném kopci a přemáhal třesavku z promočeného oblečení.

OMLOUVÁM SE, ALE ČAS BĚŽÍ.

„Přišel jsi pro mě? Jsem mrtvý?“ optal se Severus, přestože tušil, že to nebude tenhle případ - stále se cítil velmi živý, popravdě o mnoho živější, než v uplynulých týdnech.

NEJSI MRTVÝ. TVUJ ČAS JEŠTĚ NEPŘIŠEL.

„Tak co tu, u všech čertů, děláš??“

PŘIŠEL JSEM TI UČINIT NABÍDKU.

„Nabídku? Jakou nabídku? Co ty bys mi mohl…“

POTŘEBUJI SI VZÍT NA NĚJAKÝ ČAS VOLNO… A JELIKOŽ MINULE TO ZPUSOBILO JISTÉ… DROBNÉ… PROBLÉMY, JSEM NUCEN NAJÍT NĚKOHO, KDO MĚ NA TU DOBU… ZASTOUPÍ.

„Proč já?“

ZDÁ SE, ŽE MÁŠ ZE VŠECH KANDIDÁTU NEJLEPŠÍ PŘEDPOKLADY. JSI SPOLEHLIVÝ, SCHOPNÝ DODRŽOVAT PRAVIDLA, NEDÁŠ SE OVLIVNIT CITY,
NIKDO TĚ NEBUDE POSTRÁDAT A JSI ZE VŠECH NEJMÍŇ… NO… LIDSKÝ.

S tou charakteristikou musel v duchu souhlasit, přestože takhle vyslovená mu najednou připadala poněkud… neuspokojivá. Zamračil se.
„A na co vlastně někdo jako ty potřebuje dovolenou?“
Už ve chvíli, kdy to vyslovil, mu došlo, že kapánek přestřelil. Pod šedou kápí jako by se mihly dva neurčité záblesky.

NE ŽE BY TI DO TOHO NĚCO BYLO - POTŘEBUJI SI VYŘÍDIT NĚJAKÉ… EHM… POCHUZKY.

Severus Snape chvíli mlčky studoval rukojeť svojí hůlky.

„Jak dlouho?“

DVACET ČTYŘI HODIN.

Bývalý učitel lektvarů se přistihl, že o tom začíná uvažovat.
„Za předpokladu, že mi budou objasněna všechna pravidla,“ začal váhavě, „…chci znát všechna možná rizika… a chci lhůtu na rozmyšlenou.“

ŽÁDNÁ LHUTA. JSI HRÁČ, TAK VÍŠ, ŽE TAKHLE TO NECHODÍ. BER NEBO NECH LEŽET.

„Já… beru to,“ prohlásil Severus v náhlém návalu rozhodnosti. „Co ještě můžu ztratit,“ zamumlal a raději se nad tím nezkoušel doopravdy zamyslet.

VELMI DOBŘE.
PRAVIDLA JSOU NÁSLEDUJÍCÍ:
KDY - TO POZNÁŠ PODLE HODIN. KAŽDÝ MÁ SVÉ, JAK UVIDÍŠ ZA CHVÍLI.
KDO - JEN MÁGOVÉ MAJÍ NÁROK NA OSOBNÍ DOPROVOD, OSTATNÍ NEJSOU TVOJE STAROST.

Zpod kápě vystřelil varovný pohled, ačkoli Severus ještě ani neotevřel ústa.

„PROČ„ MEZI NAŠE OTÁZKY NEPATŘÍ. I KDYŽ POKUD SE NAD TÍM ZAMYSLÍM,
„PROTOŽE JE TO TAK ODNEPAMĚTI „ BY ASI BYLA TROCHU KÝČOVITÁ ODPOVĚĎ, ŽE?
NICMÉNĚ - VRAŤME SE K TÉMATU.
PRÁCI S KOSOU TI UKÁŽU POZDĚJI, OPROTI HULCE JE TROCHU NAMÁHAVĚJŠÍ, UZNÁVÁM, ALE MÁ SVÉ OSOBITÉ KOUZLO.

Skoro slyšel slabé zarachocení, jak článkovité prsty zálibně stiskly kosiště.

A TEĎ CO SE TÝČE TEBE OSOBNĚ.
ZA PRVÉ - NIKDO KROMĚ TĚCH, JEJICHŽ ČAS VYPRŠEL, TĚ NEUVIDÍ, COŽ JE HÁDÁM PŘÍJEMNÁ ZMĚNA.
ZA DRUHÉ - PRO TVUJ HLAS PLATÍ TOTÉŽ.
A ZA TŘETÍ - OČEKÁVÁM, ŽE SE BUDEŠ CHOVAT ÚMĚRNĚ DUSTOJNOSTI SVÉHO - TEDY MÉHO - POSTAVENÍ.

Severovi unikl zvuk, který by při dobré vůli mohl být vykládán jako pokus o uchechtnutí.

A TEĎ TO NEJZAJÍMAVĚJŠÍ: MYSLÍM, ŽE SHLEDÁŠ CESTOVÁNÍ PROSTOREM I LIDSKÝMI MYŠLENKAMI MNOHEM SNAZŠÍM, NEŽ SIS KDY DOKÁZAL PŘEDSTAVIT. A I KDYŽ NEBUDEŠ MÍT MOŽNOST OVLIVNIT NIC Z TOHO, CO UVIDÍŠ, POČÍTÁM, ŽE I TAK TO BUDE NAVÝSOST POUČNÁ ZKUŠENOST.

Chvíli bylo ticho a pak se zpod kápě ozvalo odfrknutí.

A NEŽ SE ZEPTÁŠ - UZNÁVÁM, ŽE ZA VYKONANOU PRÁCI SI ZASLOUŽÍŠ ODMĚNU. ZA ČTYŘIADVACET HODIN SE ZNOVU UVIDÍME, A POKUD BUDEŠ STÁLE JEŠTĚ TRVAT NA TOM, ŽE CHCEŠ NAVZDORY OSUDU UKONČIT SVÉ
POZEMSKÉ PUTOVÁNÍ PŘEDČASNĚ - PŘIMHOUŘÍM PROTENTOKRÁT OČI A VEZMU TĚ S SEBOU.

*****

Ještě počkal, dokud neuslyšel vzdálené lupnutí doprovázející Smrťovo přemístění a pak se vyčerpaně sesul na studenou kamennou podlahu. Seděl uprostřed dlouhatánské místnosti a zíral na police lemující obě boční stěny, kam až dohlédl. Zlatavý písek v nepředstavitelném množství ojmenovkovaných přesýpacích hodin tiše šustil.
Severus měl zpočátku co dělat, aby ho ten zvuk neohlušil, ale po nějaké době si jeho uši zvykly a on si začal pozvolna uvědomovat, že kromě hodin tu chybí jakýkoli jiný zvuk, jakákoli známka života - ptáci, šumění stromů, vítr, vzdálený hluk života - jen všudypřítomné všepohlcující ticho. Nebylo to zrovna pohostinné místo, ale on nebyl ten, kdo by si mohl v životě příliš vybírat.

Kosa opřená vedle vzdálených dveří tiše světélkovala a Severus se nemohl zbavit utkvělého dojmu, že si ho s neskrývaným zájmem prohlíží.

Vlastně by nemusel čekat na své povinnosti tady - uvědomil si po chvíli, když už mu nohy začínaly dřevěnět. Jak mu bylo sděleno, „práce si ho sama včas najde„, takže může zbylý čas využít, jak je mu libo. Už se necítil tak unavený a představa noci strávené nerušeným pozorováním událostí, které ho ještě před pár hodinami přímo ohrožovaly na životě, mu najednou připadala nesmírně lákavá. Konec války se neodvratně blížil a on ani náhodou nechtěl přijít o pointu, zvlášť když - alibisticky se ušklíbl - nemůže zasahovat do děje.

S potěšením zjistil, že mu ani bradavická ochranná kouzla nekladou sebemenší odpor. Kdo ví proč mu zrovna tohle místo přišlo na mysl jako první… možná to byl právě klid a ticho bradavických sklepení, co nejvíc postrádal v době svého vyhnanství.
Hrad byl teď tichý a opuštěný, po červnových událostech už bylo jasné, že ani tam není před Smrtijedy bezpečno, navíc po smrti ředitele - Severus zavřel oči a snažil se zvládnout náhlou nevolnost, která hrozila, že obrátí jeho žaludek naruby. Tohle nikdy nepřekoná, uvědomil si najednou, z toho neexistuje jiné vykoupení než smrt. Nikdy nedokáže žít s tím, co udělal, jakkoli se to mohlo zdát neuvěřitelné v porovnání s tím, čím už musel v životě projít.

Chladný vzduch sklepení mu trochu ulevil. Už dávno zapomněl, jak příjemné může být dotýkat se všech těch známých věcí… Vztáhl ruku k hřbetům pečlivě vyrovnaných knih ve své bývalé studovně - a rty mu zkřivilo zklamání. Ruka jen prošla skrz. Nepříjemná komplikace, pomyslel si, ale neměl příležitost svoje pocity rozebírat, protože náhle vzduch kolem něj zčernal, a když se zase rozjasnilo - aspoň tak, jak to bezmračná noc dovolovala - byl už na míle daleko a v ruce ho studilo slabě světélkující kosiště.

Před ním na rozblácené zemi ležela na zádech nehybná postava. Ani nemusel číst štítek na hodinách, které se mu objevily v kapse. Dlouhé světlé vlasy rozhozené kolem hlavy i pár vteřin před smrtí budily dojem dokonalosti a krutá aristokratická tvář s bezchybnýma šedýma očima se natočila jeho směrem.

„Ještě nechci ...“ zasípal z posledních sil Lucius Malfoy, ale oči už se mu zavíraly.

„Povýšený bastard až do konce, co, Malfoyi?“ zamumlal Severus a přistoupil o krok blíž.

Nehnutě sledoval mlžnou postavu, jak se pomalu zvedá z mrtvého těla, spojená s ním jen stříbřitou šňůrkou, která se tiše vlnila, jako by foukal lehký vítr.

Severus sevřel kosiště pevněji a rozmáchl se.

*****

O pár hodin - a pár bezvýznamných smrtí - později se potuloval po ulicích mudlovského Londýna. Přivedla ho sem práce a on se teď znechuceně rozhlížel po páchnoucích zákoutích té nehorší čtvrti a marně přemýšlel, co tady vlastně proboha dělá.
Před chvíli převedl jednoho mága, který se schovával v kanále nedaleko odtud - jako by se před smrtí dalo někde schovat, pomyslel si Severus s jistým uspokojením.
Náhle se zastavil a zamračeně se snažil přehrát si ještě jednou chvíli, která smrti toho pošetilce předcházela. Jako předtím ho něco přeneslo na tohle hnusné místo a v tom kratičkém okamžiku, než si přečetl štítek se jménem na hodinách, pocítil něco... něco nečekaného... náhlý záchvěv hrůzy, že uvidí jiné jméno, jméno někoho, kdo tady taky kdysi bydlel… ach ano - Remus Lupin, Potterův vlkodlačí přítelíček, další vyděděnec, co svůj život trávil schováváním a čenicháním. Měli hodně společného, on a Lupin, že? Potřásl hlavou ve snaze zbavit se té hloupé myšlenky a vešel do nejbližšího otevřeného průchodu.

*****

Nadechl se vlhkého vzduchu a podezřívavě se rozhlédl. Marně vzpomínal, jak se tu ocitl - žádná kosa v ruce, žádné hodiny s několika zbývajícími zrnky písku v horní baňce… poslední myšlenka, kterou si vybavoval, byla snaha zahnat absurdní chuť přesvědčit se, jestli je Lupin skutečně v pořádku ve své smradlavé díře.
Oči, jež si tuto noc výjimečně nemusely zvykat na tmu, brzy objevily zřetelné obrysy jednoduchého stolku, zchátralé šatní skříně a masivní postele, na níž se neklidně převracel rozcuchaný, bledý Remus Lupin, a zjevně se pokoušel usnout.
Skvělé. Funguje to opravdu na jedničku. Stačí pomyslet… ještěže k tomu přibalili tu neviditelnost, blesklo Severovi hlavou, ale očima stále nechtěně bloudil po postavě na posteli.
Vypadá starší, než ho pamatuju, víc vrásek, vlasy za chvíli budou víc šedivé než hnědé a ta jizva přes čelo je zřejmě jen pár týdnů stará… Došla mu nesmyslnost celé situace a skoro ho přemohla chuť se nahlas zasmát. Stojí tu v koutě ubohého pokojíku a neviděn pozoruje usínajícího vlkodlaka, který má možná ještě víc důvodů neusnout než on sám. Vskutku patetické. Nejvyšší čas se vypařit.

Už byl jednou nohou na odchodu, když Lupin s nespokojeným odfrknutím odkopl opranou přikrývku, vztáhl ruku a s očima stále ještě zavřenýma zlehka přejel špičkami prstů přes napnutou látku noční košile ve svém klíně.
Slabé zašustění - jak vtiskl hlavu hlouběji do polštáře - a zvuk trhaného táhlého nadechnutí jako by na okamžik zůstaly viset v zatuchlém vzduchu sklepní místnosti.

Severus nevěřícně zamrkal.

Ale ne. Tohle ne. Samozřejmě, že technicky vzato je vlkodlak v polovině měsíčního cyklu muž jako každý jiný, se všemi schopnostmi a - potřebami, ale Lupin… Úzké rty se mu zkřivily odporem.
Přesto hnán jakousi zvrácenou zvědavostí obrátil pozornost na Lupinův napjatý obličej a bez sebemenší námahy (a výčitek) vstoupil do jeho myšlenek.
Díval se na štíhlé dlouhé prsty, kopírující pohyb těch Lupinových a na bledou, soustředěnou tvář, napůl skrytou ve stínu závoje černých vlasů, tvář s černýma nevyzpytatelnýma očima, a když muž na chvíli zvedl hlavu a podíval se jeho směrem - setkal se se svým vlastním pohledem.

Ucukl, jako by se spálil.

Kristepane. Byl předmětem sexuálních představ vlkodlaka. Báječné. V posměšném úšklebku však bylo mnohem méně ironie a mnohem více napětí, než by kdy byl ochoten přiznat.

Když Lupin nahmatal lem košile, trochu se nadzvedl a jedním plynulým pohybem si ji vyhrnul nad pas, Severus se prudce odvrátil a ze všech sil se snažil nevnímat tíhu, která se začala pozvolna usazovat v jeho vnitřnostech.
Otočil se, ale nedokázal přestat poslouchat. Každý Lupinův nádech se mu propaloval do mozku s neodbytností rozžhaveného drátu.

Ovšemže vždycky věděl, že je i v tomhle ohledu jiný než ostatní. Přišel na to už v pubertě. Pro něj prostě neexistovala jednoduchá řešení, pomyslel si se vzrůstající hořkostí.
A když se s tím někdy kolem šestnácti smířil, bylo - jakkoli by třeba i chtěl - čím dál tím těžší vystoupit z role nevrlého samotáře, která ho tak dlouho chránila před těmi, co měli v životě větší štěstí.

Jen jediný člověk se tenkrát nedal odradit a projevil zájem nejen o jeho magické schopnosti, ale i o něj samotného - Lord Voldemort.
A Severus ho fascinovaně následoval do nejtemnějších zákoutí černé magie, zaslepený a omámený vášní, o které ani netušil, že může existovat jinde než v jeho představách. Všechna oddanost, všechna prudkost jeho sedmnácti let se zrcadlily ve všem, co pro svého mistra tehdy vykonal.

Síla toho citu byla přímo úměrná nenávisti, kterou pocítil záhy poté, co nepozorován vyslechl část rozhovoru mezi Voldemortem a Malfoyem - už jen ten tón stačil, aby se mu obrátil žaludek - výsměšný, náhle tak chladný Voldemortův hlas plný pohrdání nabízel Malfoyovi svého „ochočeného chlapečka„, svou „postelovou hračku„ jako něco, o co nestojí za to ani si otřít boty.

To ponížení tehdy málem neunesl.

Té noci získal Brumbál svého nejvěrnějšího spojence. Spalující nenávist spolu s jeho inteligencí, magickými schopnostmi a sebeovládáním, vybroušeným na nejvyšší možnou míru, z něj udělaly ideálního zvěda a pocit, že už vlastně nemá co ztratit, mu propůjčoval odvahu jdoucí občas až daleko za hranice normálního chápání.

A Albus Brumbál byl také jediný na celém světě, kdo ho svou neústupnou vlídností a laskavostí přiměl cítit něco víc než pohrdavou lhostejnost, kterou dával okázale najevo všem, kdo s ním měli co do činění.

Až do této chvíle.

*****

Jako by to napětí vzrůstající se zrychlujícím se Lupinovým dechem vstřebával celým povrchem těla... Nevidoucí oči upíral někam daleko za špinavou zeď, rozum už dávno v jeho hlavě neměl hlavní slovo a ani ostrá bolest z nehtů křečovitě zaťatých do dlaní nedokázala přehlušit zoufalou touhu vyplnit něčím tu děsivou, studenou prázdnotu jeho zbytečného života.

Pak Lupin táhle zasténal a ten potlačovaný hrdelní zvuk projel Severovým tělem jako elektrický šok. V nastalém tichu jasně slyšel údery vlastního srdce; prudce se v něm zvedla vlna oslepujícího vzteku - vší silou pěstí udeřil do stěny před sebou ve snaze zbavit se své frustrace - ruka prošla skrz bez semenšího odporu a prudký pohyb ho vyvedl z rovnováhy. Zavrávoral, ale než jeho kolena mohla dopadnout na prošlapaný, zašedlý koberec, všechno kolem zčernalo a
v ruce ucítil povědomý tlak hladkého kosiště.

*****

Během těch několika hodin, co zbývaly do úsvitu, se ještě několikrát přistihl, jak zevluje kolem zchátralého činžáku, za jehož sklepním okénkem se Lupin zjevně rozhodl přestat se pokoušet o spánek; potrhaným závěsem prosvítalo matné světlo a Severus by přísahal, že rozeznává jeho siluetu - ruce ztěžka opřené o hrany stolku, hlavu unaveně svěšenou , sepranou noční košili volně splývající z vyhublých ramen až ke kotníkům.

Jednou se dokonce nestihl včas zarazit a objevil se přímo za Lupinovými zády právě v okamžiku, kdy - už oblečený do kalhot neurčité barvy, bosé nohy v ošlapaných pantoflích - mířil do kouta v tmavé předsíňce, kde na starém kovovém stojanu stálo popraskané smaltové umyvadlo. Zastavil se před ním, natáhl ruku, otočil vypínačem vedle dveří a předsíňku zaplavilo měkké světlo holé žárovky visící ze stropu.
Vzrcadle nad umyvadlem se objevila Lupinova tvář. Díval se na svůj vlastní odraz s takovým odporem, až se v Severovi zadrhl dech.

Vždycky se domníval, že v nesnášení sebe sama nemá konkurenci, ale Lupin překonával všechny jeho představy. Přitom co mu vlastně tolik vadí, pomyslel si Severus nechápavě. Vleklá válka možná nikomu z nich nepřidala na kráse, ale jizvy a vrásky dodávaly Lupinově jinak trochu bezvýrazné tváři zajímavost a vnitřní hloubku, které si dřív nějak nevšiml.
Sklouzl pohledem na nahá záda. Stál tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se dotknout zjizvené kůže na bocích, přejet po vystupujících obratlech… a Lupin by nic necítil.
Ani jeden z nás by nic necítil, opravil se popuzeně, ale myšlenka už byla na světě a on ji nedokázal vyhnat z mysli.

Musel jsem se zbláznit, blesklo mu hlavou, ale to už se téměř dotýkal lopatky muže před sebou a pod rukou cítil teplo a lehounké chvění, jak se svaly na Lupinových zádech napínaly a povolovaly, když si nanášel na tvář pěnu na holení a pak ji stíral starým holicím strojkem s kovovou rukojetí.
Dokončil holení, uložil strojek do krabičky a omyl si tvář vodou z naprasklého džbánu stojícího na podlaze u zdi.
Když se natáhl pro ručník, který visel na háčku vedle umyvadla, Severovy prsty překonaly ten poslední centimetr, co jim ještě zbýval.
Podivné chvění se mu teď šířilo do celé paže, když zlehka přejížděl po dlouhé hrbolaté jizvě po špatně zhojeném zranění, po malých kulatých jizvičkách, co vypadaly jako od zaseknutých vlčích drápů, po širokých lesklých pruzích kůže, které tam zbyly po spáleninách od kleteb, co jen těsně minuly cíl.
Je to jako číst Lupinův životopis, napadlo ho a ta myšlenka ho katapultovala zpátky do reality.

Zvedl oči a ztuhnul. Lupin stál zaražený v polovině pohybu, ručník sevřený v dlaních, v obličeji zvláštní, napjatý výraz.

Severus prudce ucukl.

On to cítí… došlo mu v jediném okamžiku. Celou dobu to cítil. Ztěžka polkl ve snaze zahnat paniku, která se v něm zvedala. Než se stačil vzpamatovat, Lupin dlouze nabral nosem vzduch a obočí se mu nevěřícně nakrčilo.
„Severe?“ vydechl a otočil se, ale to už se Severus probral a v příští vteřině už byl někde daleko odtud.

*****

Slabé narůžovělé světlo zvolna začínalo z koutů starého neudržovaného parku vytlačovat noční stíny. Severus Snape stál pořád ještě tam, kde se před chvílí objevil a snažil se popadnout dech.
Co to proboha udělal? Jak mohl natolik ztratit sebekontrolu, že podlehl tak nesmyslnému nutkání a udělal něco takového? Mělo mu dojít, že vlkodlaci mají mnohem ostřejší smysly než ostatní lidé.
Poprvé od chvíle, kdy převzal Smrťovy povinnosti, si přál, aby už to všechno skončilo.

*****

V následujících hodinách naštěstí neměl tolik času věnovat se svým problémům.
Po celé zemi se množily teď už otevřené šarvátky mezi Smrtijedy a kouzelníky, ministerští měli plné ruce práce se zahlazováním stop, aby ušetřili mudlovské obyvatelsvo pohledu na zkrvavená těla obětí a mezi vším tím zmatkem se objevoval a zase mizel Severus Snape s kosou v ruce.

Čas od času zaslechl úryvky rozhovorů šeptaných v koutech zanedbaných dvorků, v opuštěných ratejnách na předměstí, za staženými roletami kouzelnických obydlí.
Dozvídal se z nich, že se Harrymu Potterovi podařilo - s pomocí lidí z Řádu - najít a zničit poslední viteál, že Smrtijedi srovnali se zemí Gringottovic banku, Olivanderův obchod s hůlkami a polovinu dalších krámů ve východní části Příčné ulice, slyšel i zaručené zprávy o osobních návštěvách Pána Zla v domech předních mudlovských rodin, po nichž zůstávaly jen doutnající trosky…
Kdo ví, co z toho je pravda, říkal si, když cestoval za svými pochmurnými povinnostmi.

V pozdním odpoledni nahradilo rozrušené šeptání napjaté ticho, přerušované jen občasným mumláním sotva zřetelných modliteb. Ulice se vylidnily, krajina se zahalila do lehké mlhy, která jako by polykala nejen obrysy domů, ale i zvuky, takže Londýn teď vypadal tak trochu jako nehybná, mlčící, číhající šelma.

Severus znervózněl.

Najednou si nebyl tak úplně jistý, jestli to chce opravdu vidět na vlastní oči. Ne že by měl na vybranou, uvědomil si znechuceně, mrtvých mágů bude tak jako tak na obou stranách víc než dost.
S povzdechem se v myšlenkách soustředil na dějiště závěrečné bitvy.

*****

Louka pod bradavickým hradem z dálky trochu připomínala rozbořené mraveniště. Země místy rozrytá špatně mířenými kletbami, desítky postav míhajících se sem a tam, osvětlených záblesky z hůlek, všude zmatek. Vzduch se plnil výkřiky hněvu i bolesti, splývajícími v jeden neutuchající nervydrásající křik.
Severus se snažil zorientovat. Viděl kápě Smrtijedů, bylo jich tak dvacet, možná víc, a rozeznával i některé členy Řádu… na dolním konci louky se rozháněla hůlkou Tonksová a jeden z Weasleyových, rudé vlasy mu poletovaly kolem hlavy, jak se točil na místě ve snaze útočit na všechny strany; další známé postavy bojovaly rozmístěné po celém bojišti - ale něco tady nehrálo.
Viděl i vysokou postavu Pána Zla, jenže jeho znamení nijak nereagovalo, přestože byl sotva deset metrů od něj, navíc byly Voldemortovy obrysy podivně rozmazané a záblesky doprovázející jím vyslané kletby slábly čím dál víc…
Severus zkusil mezi bojujícími najít Potterovu černovlasou hlavu, ale neuspěl.

Něco není v pořádku… všechny instinkty se v něm bouřily.

Rychle ještě jednou přelétl očima celou scénu před sebou.

Je to past, uvědomil si ohromeně. Je to past a ten mladý hlupák teď někde bojuje o holý život a není nikdo, kdo by mu přišel na pomoc. A Lupin - kde je vlastně Lupin? Divoce se rozhlížel, ale nikde ho neviděl. Navíc bylo těsně před soumrakem a bojující obou stran začínal halit hustý dým, takže už sotva rozeznával tváře těch, co byli pár metrů od něj.
Takhle to nepůjde. Zavřel oči a ze všech sil se snažil soustředit. Tak kde jsi, ty nebelvírský mizero.
Náhle hluk bitvy zmizel a nahradilo ho zlověstné ticho.

Otevřel oči. Stál mezi stromy na kraji rozlehlé mýtiny a z výjevu, co uviděl před sebou, se mu málem udělalo zle.
Kousek před ním ležela na zemi zhroucená nevelká postava s rozcuchanými černými vlasy. Nehýbala se, ale on věděl, že Potter ještě žije. Taky Lupin byl zatím naživu. Stál před Potterem a snažil se udržet rovnováhu na nejistých nohou; nohavice měl tmavě prosáklé, mezi prsty ruky, kterou si tiskl na břicho, mu odkapávala krev a tvořila lesklou kalužinku v udupané trávě mezi špičkami jeho bot. Druhou ruku měl bezvládně svěšenou u boku a hůlka v ní rozhodně nebyla. Nebylo v ní nic, čím by mohl zabránit dalšímu útoku.
Vlasy měl slepené a opuchlé oči strnule upíral před sebe.


„Výborně, Lupine. Původně jsem to chtěl odbýt rychle, ale máš pravdu, takhle je to mnohem zábavnější,“ zasyčel skřípavý vysoký hlas a Severovi naskočila husí kůže po celém těle.
Ten hlas by poznal mezi milionem jiných. Studený hlas Pána Zla se rozléhal mýtinou a ruka s dlouhými bílými prsty svírajícími hůlku se znovu zvedla Lupinovým směrem.

Severus zděšeně napřáhl ruku před sebe.

„Crucio!“
Lupin se zhroutil na kolena a jeho nelidský křik proťal lesní ticho na příštích několik vteřin. Pak Voldemort zvedl ruku.
Lupin zůstal na kolenou, jednou rukou se podepíral o zem před sebou, druhou stále svíral břicho a lapal po dechu.

DOUFAL JSEM, ŽE STIHNU ASPOŇ KONEC.

Severus sebou trhl a prudce se otočil.
Smrť stál pár kroků od něj a takhle zblízka se jeho zuby zdály roztažené v širokém úsměvu.

VY LIDÉ MÁTE VE VESMÍRU ZCELA OJEDINĚLÝ SMYSL PRO POINTU.

Smrť s grácií mávl kostnatou rukou směrem ke scéně před nimi.

„Ta příkladná nebelvírská odvaha,“ zapředl Voldemort hlasem, který zvonil jako nabroušené ostří.
„Stačí kousek uhnout, můj milý, a zabiju tě rychle. Tvůj malý kamarád už stejně nebude mít čas ocenit, co jsi pro něj udělal, nemyslíš?“

Lupin se ani nepohnul.

„Výborně… Crucio!“

V příštím okamžiku se stalo několik věcí takřka současně.
Severus se vyřítil na mýtinu, s rozpřaženýma rukama se vrhl před Lupina a zasažen kletbou se zkroutil v bolestech…
Voldemort šokovaný jeho náhlým vpádem škubl rukou a hůlka na ně přestala na chvíli mířit…
Harry, který už byl chvíli při vědomí a zoufale se snažil dosáhnout na svou hůlku, ležící opodál, konečně dohmátl, sykl naléhavě „Uhněte!“, Severus sebou hodil do strany a strhl s sebou i Lupinovo bezvládné tělo…

Kletba, která se nepromíjí, zasáhla Voldemorta do prsou a ten se s udiveným výrazem na bílé
hadí tváři sesul do trávy.

SKVOSTNÉ.

Smrťův hlas zněl trochu přiškrceně, ale Severus ho nevnímal.

Klečel na zemi vedle nehybného Lupina, jednu ruku položenou na jeho zkrvaveném břiše, druhou sevřenou v pěst si tiskl k ústům; Potterovu nabídku pomoci odmítl bezhlesým zavrtěním hlavy a stěží slyšel prásknutí, s nímž se Potter přemístil, spěchaje na pomoc svým přátelům, bojujícím u bradavického hradu.
Pohnul se až ve chvíli, kdy vedle něj do trávy přistála jeho ebenová hůlka.

MYSLEL JSEM, ŽE TOHLE BY SE TI MOHLO HODIT.

Severus hmátl po hůlce, cosi zamumlal, rychlými pohyby zastavil krvácení a namířil Lupinovi na prsa.

„Enervate!“ vyrazil se zoufalou naléhavostí, ale žádné reakce se nedočkal.

Něco bylo strašně špatně.

Smrť zatím přeťal poslední vlákno, co spojovalo Lorda Voldemorta s pozemským životem.

TOHLE JSEM SI VÁŽNĚ NEMOHL NECHAT UJÍT. JEDEN Z VRCHOLU MÉ KARIÉRY.

Spokojeně se obrátil.

DLUŽÍM TI ODMĚNU ZA TVOU PRÁCI. JEŠTĚ SIS TO NEROZMYSLEL?

Severus zvedl hlavu.

„Vyměň moje za jeho,“ zachrčel.

PROSÍM?

„Vyměň moje hodiny za jeho! Určitě máš tu moc, já…“

Smrť se pomalu narovnal a náhle se zdálo, že ani ty nejvyšší stromy v Zapovězeném lese nějak nedosahují jeho velikosti.

VYPADÁM SNAD JAKO KOŇSKÝ HANDLÍŘ?
POŠETILÝ HLUPÁKU! PODÁM TI PRST A TY CHCEŠ HNED CELOU RUKU? CHCEŠ ZASAHOVAT DO VĚČNÉHO ŘÁDU VĚCÍ? MYSLÍŠ, ŽE TO, CO K NĚMU CÍTÍŠ - AŤ UŽ JE TO COKOLI - TI DÁVÁ PRÁVO TOHLE ŽÁDAT?

Kostnatou rukou zalovil v záhybech pláště a vytáhl hodiny, v jejichž horní baňce se zlatavě lesklo pár posledních zrníček.
Na podstavci měly malou cedulku a na ní ozdobným písmem stálo napsáno:

REMUS LUPIN

Severus se zvedl a upřeně se zahleděl do kulatých otvorů, v nichž někde v dálce poblikávala dvě modrá světélka.
„Jestli existuje cokoli, co bych ti za to mohl nabídnout, máš to mít. Mou duši, mé tělo, věčnou službu v tvém obydlí…“

NA SLUŽBU MÁM ALBERTA, A CO SE TÝČE TOHO OSTATNÍHO, NĚJAK NEVÍM, CO BYCH S TÍM DĚLAL. ALE RÁD SE PODÍVÁM, JAK SE SVÝM TĚLEM A DUŠÍ NALOŽÍŠ TY.

Smrť mávl rukou k Voldemortovu bezduchému tělu.

LECCOS SE TEĎ PRO TEBE ZMĚNÍ, NE? UŽ SE NEBUDEŠ MUSET SCHOVÁVAT…

Severus dál zíral a modrá světélka jako by slabě zajiskřila.

TO SI OPRAVDU MYSLÍŠ, ŽE BY BYL ŠŤASTNÝ, KDYBYCH TO UDĚLAL? ČEKAL BYCH OD TEBE VÍC PŘEDVÍDAVOSTI.

Severus se ani nepohnul.

Po chvíli si Smrť znechuceně odfrkl.

NIKDY JSEM NECHÁPAL, PROČ SE LIDSTVO UDRŽELO NA ZEMI TAK ZATRACENĚ DLOUHO. TEĎ UŽ TO CHÁPU.
NICMÉNĚ ZA SVOU PRÁCI SI ODMĚNU ZASLOUŽÍŠ A PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TOHLE BUDE STAČIT.

Natáhl ruku s hodinami před sebe, kostnatými prsty sevřel podstavec a obrátil ruku hřbetem nahoru. Jemný písek se dal do pohybu s tichým zašustěním.

Za Severem se ozvalo zakuckání, a když se otočil, uviděl, jak Lupin opatrně zvedá hlavu ze země.

Cosi hluboko v jeho vnitřnostech se roztřáslo úlevou.

Lupin se snažil zaostřit na obrys ležícího těla.

„Voldemort…“ zachraptěl.

Severus si odkašlal. Nějak se mu podařilo najít kdysi obvyklý nakvašený výraz.
„Potter ho zabil. Teď už ho nejspíš polovina kouzelnického světa nosí na ramenou,“ ušklíbl se a
odvrátil pohled zpátky, ale Smrtě už nikde neviděl.
„Počítám, že se k nim budeš chtít připojit.“

Lupin se pomalu posadil a oči přitom nespouštěl ze Severových zad.
„Možná bych dal přednost tvojí společnosti,“ řekl opatrně.

Severus se křivě pousmál.
„Ó ano, málem bych zapomněl. Vlkodlak Remus Lupin, ochránce vyděděnců,“ vyplivl a posměšně rozhodil ruce.
„Neztrácej čas se zrádcem, Lupine. Nestojím o tvou péči. Co by tomu řekl tvůj kamarád Potter, kdyby tě tu přistihl v družném rozhovoru s bezcenným smrtijedským vrahem a - jak mě to nazval? Zbabělcem…“ procedil tiše mezi zaťatými zuby a znovu pocítil vlnu vzteku a beznaděje, jak mu stoupá hrdlem. Nikdy se s tím nevyrovná. Nikdy.

„Severe, podívej se na mě.“Lupinův měkký hlas zněl naléhavě.
Severus neochotně otočil hlavu. Lupinovy oči byly plné nesnesitelného pochopení.

„Nebyla to tvoje vina. Albův portrét nakonec promluvil, víme, co se tenkrát na věži stalo. Nikdo z Řádu tě neobviňuje.“

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ vybuchl Severus náhle a jeho hlas neměl daleko k hysterii. Zprudka nakopl nejbližší trs trávy, až se hlína rozprskla všude kolem.
„Kašlu na Řád i na tvůj zatracený soucit! JÁ vím, co jsem udělal! Nikdo z vás by nikdy neměl odvahu to udělat, proto vybral mě! Bylo mu jedno, že mě tím připraví o poslední…“ hlas se mu zlomil a on švihl rukou do vzduchu v zoufalém gestu. Hrdlo měl sevřené a oči ho začínaly pálit.

„Albus tě miloval, Severe,“ řekl Lupin jemně. „Víc než kohokoli jiného, myslím, že i víc než Harryho. Muselo pro něj být nesmírně těžké chtít po tobě něco takového. Jenže to bylo nevyhnutelné a ty to víš - kdybys to býval neudělal, Voldemort by nakonec vyhrál a to nemohl Albus dopustit…“

Severus se na něj nedokázal podívat.

Chtěl křičet, ale nešlo to; chtěl umlčet ten soucitný tichý hlas, mrsknout po Lupinovi nějakou ošklivou kletbu nebo se aspoň otočit a zmizet, ale nesvedl se pohnout.
Cítil, jak mu plavou oči.

Zaťal pěsti, zaklonil hlavu a vztekle zamrkal, ale slzy to nezastavilo. Koulely se přes hubené tváře a hranu čelistí do vysokého límce, řinuly se jako voda z přetékající přehrady, a když k němu Lupin vztáhl ruce, už to nedokázal zadržet. Zhroutil se dolů, zabořil tvář do Lupinova nadloktí a brečel jako dítě. Poprvé za svůj dospělý život, tiše a usedavě, dokud všechna bolest neodezněla.

Pak se zahanbeně odtáhl.

„Já… omlouvám se,“ zamumlal a rychlým pohybem si přejel dlaní přes napuchlý obličej.

Otočil se k Lupinovi zády, pažemi objal kolena a zíral do temnoty Zapovězeného lesa.

V koutě jeho zorného pole leželo už skoro nezřetelné tělo Pána Zla, jeho bývalého mistra, bývalého milence, bývalého prokletí.

Bylo dobojováno. Snad by měl cítit úlevu, ale jediné, co si uvědomoval, byla studená, rozpínající se prázdnota. Nenávist zmizela a on neměl nic, čím by ji nahradil.

Přesto se mu z nějakého důvodu ještě nechtělo odejít, snad proto, že byl tak unavený. A tak jen seděl a nepohnul se, ani když po chvíli ucítil na zádech teplo, jak se Lupin pootočil a opřel se svými zády o jeho.
Slyšel Lupinův tichý dech, cítil, jak se mu s každým nádechem zvedá hrudník, bylo to… zvláštní.

Na chvíli si zkusil představit, jaké by to bylo, nebýt sám. Dovolit někomu, aby o něm věděl víc než ostatní.
Aby byl někde poblíž, až ho zase dostihnou jeho výčitky.
Aby s ním sdílel jeho pochyby.
Aby se ho dotýkal.
Možná, že to není zas tak špatný nápad.

Zkusmo opřel jednu ruku vedle těla, a když ji Lupin zlehka přikryl svojí, roztřeseně vydechl.

„Možná že… možná bychom mohli… zkusit…“ začal nejistě a v duchu si přál, aby jeho hlas zněl aspoň o trochu pevněji.

Přísahal by, že slyšel, jak se Lupin ve tmě usmál.

„To určitě taky. Když na to přijde, mám spoustu nápadů…“ poznamenal Lupin lehce.

Vtípky? Severus ucítil, jak si jeho tváří razí cestu šťastný, idiotský úsměv. Chvíli s ním bojoval a pak to vzdal. Zavřel oči, opřel hlavu dozadu o Lupinovo rameno a přestal myslet.

AMEN, pronesl pobavený dunivý hlas někde opodál, ale nikdo ho neslyšel.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský