Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/Lily Potterová
Shrnutí: Snape Pána zla požádal o život Lily Potterové a Pán zla mu vyhověl… ke smůle všech…
Poznámka: Děkuji bedrníce za beta read

Nebezpečné sliby

Sál byl spoře osvětlený. Magické světlo vycházející odkudsi seshora ozařovalo jen úzký pruh vedoucí k trůnu zahalenému do stínů. Zbytek místnosti tonul v inkoustové tmě a v hrobovém tichu se zdály být jeho kroky nepatřičně hlasité. Vypadal úplně jinak, než jak ho při těch řídkých příležitostech viděl za plného světla, skvící se klenoty a starožitnostmi, zrcadly a stoly prohýbajícími se pod množstvím lahůdek.
Když ale Pán zla sídlil na Malfoyském panství nepořádaly se žádné večírky a sál potemněl a Lucius Malfoy znervózněl jako by mu ta čest hostit svého Mistra nebyla po chuti.
Snape se zastavil před trůnem, padl na kolena a sklonil hlavu. Dokázal by spočítat na prstech jedné ruky kolikrát směl stanout v blízkosti nejmocnějšího kouzelníka od dob Salazara Zmijozela. Pán zla neplýtval svým drahocenným časem na bezvýznamné služebníky jako byl on. Ale dnes, dnes se to změní. Protože on a jen on má pro Pána zla informaci nad jiné. Stále nemohl uvěřit svému štěstí. Snad poprvé v životě mu něco vyšlo. Byla to taková úžasná, neuvěřitelná náhoda.
Nebyl zrovna nadšený, když mu Rodolphus přinesl rozkaz od Pána zla, aby získal místo na Bradavické škole čar a kouzel. Dokonce to ani nebylo psáno rukou Pána zla. Písmo vypadalo spíš na Malfoye nebo nějakého z těch namyšlených čistokrevných patolízalů, kteří se kolem Pána zla rojili jako můry kolem lampy. Jako by někdo z nich dokázal plně docenit magii, kterou jejich Mistr ovládal. Vždyť byli všechno průměrní kouzelníci. Nechápali souvislosti, báli se moci, kterou Pán zla ovládal, stejnou měrou jakou mu ji záviděli a lačnili po ní.
Ano, všechno to začalo tím podřadným úkolem. Učit v Bradavicích a podávat nudná hlášení o Brumbálovi, která se nikdy ani nedostanou k uším Pána zla. Nebyl to o moc lepší úkol než připravovat jedy, omamné lektvary či hojivé masti pro každého Smrtijeda, který si řekl. Někdy měl pocit, že je ten poslední z posledních. Kdejaký pitomec mohl přijít a rozkazovat mu, jako by byl jeho sluha. Ale s tím byl konec. Nyní získá Mistrův nehynoucí vděk a přízeň.
Trpělivě vyčkával a snažil se ignorovat smyčky pohybující se v temnotě. Jako všichni, i on měl husí kůži z obrovského hada, který všude Pána zla následoval jako věrný pes.
„Severusi.“
Snape nedokázal potlačit zachvění. Možná to byla jen jeho představivost, ale kdykoli Pán zla vyslovoval jeho jméno, cítil se, jako by ho ovíjeli hadi. Sklonil hlavu ještě o něco níže, div že se čelem nedotýkal podlahy.
„Doufám, že je to důležité.“
Paprsek světla se zaleskl na hladké hadí kůži, po níž pomalu, zamyšleně přejížděla ruka s dlouhými štíhlími prsty.
„Jinak bych si vás nikdy nedovolil obtěžovat, můj pane,“ vydechl Snape. Zlo bylo podle něj relativní. Přesto ho v přítomnosti Pána zla vždycky mrazilo.
„Poslouchám.“
Snape se odvážil zvednout hlavu a pokusil se v temnotě zachytit siluetu svého Mistra. Pak si olízl rty a chvatně, jako by se bál, že ho někdo předběhne, spustil: „Dnes jsem byl v Prasinkách, abych našel Brumbála a vetřel se do školy, jak jste přikázal, můj pane. Odmítl mne přijmout, a tak jsem ho celý den sledoval…“
„K věci.“
Snape se zarazil. Hlas Pána zla mu připomínal rozdrážděného chřestýše.
„Věštba!“ vyhrkl Snape. „Byla vyslovena věštba… o vás, můj pane.“
Tentokrát se nemýlil. Pán zla zasyčel jako had a smyčky plazího těla sklouzly na zem. Snape upíral pohled do místa, kde tušil obrovského hada, a po zádech mu pod hábitem tekl pot. Přikázal snad Pán zla svému mazlíčkovi, aby ho zabil?
Snape sebou nervózně trhl, když Pán zla vstal a vešel do světla.
„Vstaň,“ řekl mu chladně.
Snape se postavil. Připadalo mu, jako by měl kolena z rosolu. Pohled upíral na podlahu, a když se mu kolem kotníků ovinulo hadí tělo, zadržel dech.
„Podívej se na mne!“
Rozkaz práskl vzduchem a Snape poslech ještě dřív, než o tom vůbec mohl začít uvažovat.
„Pokračuj,“ vybídl ho Pán zla tónem kluzkým a studeným jako úhoř.
Trošku zadrhával, jak spěchal, aby mu pověděl všechno o tom, jak se Brumbál sešel s tou ženou, a jak ona zničeho nic začala věštit. Ne takové ty podvodné triky. Snape nebyl hlupák. Poznal, když médium upadne do skutečného transu. A Pán zla to věděl.

*****

Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…

*****

„Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady –“

Byli až směšní ve svém marném boji, ve svém horečnatém snažení – jako plavec, jehož svými ocelovými čelistmi sevřel žralok, který stále křičí a zmítá se, ačkoli jeho osud byl již zpečetěn.
On byl žralok.
A oni byli plavci.
„Avada kedavra!“
Stejně jako nelze uniknout z čelistí, nelze uniknout lordu Voldemortovi.
James Potter dopadl na zem jako loutka, jíž někdo přestřihl drátky. Nevidomé prázdné oči třeštil před sebe a ruce a nohy měl tak legračně rozhozené. Hůlka mu vypadla z ruky a teď vydávala tiché zvuky dřeva narážejícího na dřevo, jak padala ze schodů – jeden, dva, tři – zastavila se na odpočívadle a ještě chvilku se kývala, než znehybněla docela.
Překročil ji a mávnutím hůlky odsunul z cesty mrtvolu, aby mohl otevřít dveře.
Blázni. Hlupáci! Skrýt se pod Fideliovým zaklínadlem a myslet si, že je ochrání.
Něco mu křuplo pod podrážkou boty. Uhnul a zjistil, že mezi střepy leží zkroucené brýle. Ušklíbl se a rozrazil dveře – poslední překážku mezi ním a jeho osudem.
Ta malá mudlovská šmejdka zaječela, přitiskla si na prsa děcko a překotně se snažila skrýt v nejzazším rohu místnosti, jako by ji stůl mezi ní a Smrtí mohl zachránit.
Vykročil k ní. Bylo načase tuhle hloupou frašku ukončit.
„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“ kvílela až to tahalo za uši.
„Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…!“ namířil na ni hůlku.
„Harryho ne, prosím, ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj – “ vzlykala.
„Ano, možná to udělám,“ ušklíbl se a chytil ji za paži.
Zavřískla a snažila se schoulit kolem uzlíčku ve svém náručí, který se vzápětí rozbrečel.
„Ale ne dnes,“ zkroutil jí ruku, až vykřikla bolestí a pokusil se jí vytrhnout uzlíček z rukou.
„Néééé!“ zaječela a začala se zmítat tak, že ji téměř nemohl udržet. „Harryho ne! Harryho ne! Prosím… udělám cokoli…“
„Ustup, ustup, ty hloupá holko!“ odmrštil ji stranou.
„Harryho ne! Prosím… slitování… slitování!“
„Slitování?“ řekl pomalu, jako by zkoušel, jak to slovo zní, jak chutná.
„Slitování,“ šeptla a upřela k němu ubrečené oči.
„Nu proč, ne,“ usmál se studeně. „Pán zla umí být velkodušný… a Snape si svou odměnu konec konců zasloužil… Avada kedavra!“
Ječela skutečně vysokým, nepříjemným hlasem.

*****

Lucius si přitiskl pod nos a přes ústa hedvábný kapesník vonící drahým parfémem. Jeho alabastrově světlá pleť dostala nazelenalý nádech a mezi vypasenými krysami, které se jim tu a tam podrážděně ohnaly po kotnících a uhýbaly krajně neochotně, našlapoval po špičkách jako baletka.
Snapeovi vzduch v kobách, lepkavý zápachem moči a výkalů, potu, špíny, strachu, zapařené krve a tlejících mrtvol, na nichž hodovaly krysy, vadil mnohem méně. Částečně proto, že řeka v místě, kde se narodil a vyrostl, znečištěná továrnami a splašky v létě páchla skoro stejně nesnesitelně. Z části proto, že mu čich otupěl pod vlivem výparů z lektvarů.
Lucius s ním vůbec chodit nemusel, ale Snape dokázal odhadnout docela dobře, proč trval na tom, že ho doprovodí do kobek, jimž se jindy tolik vyhýbal. V první řadě to měla být ukázka síly. Chtěl mu připomenout, kde je jeho místo. Nikdo neuměl počítat kolik je dvě a dvě tak jako Malfoyové. A pak to byla zvědavost, neutuchající touha vědět, jakou odměnu mu to Pán zla věnoval za jeho služby. Snapea to těšilo, že se Lucius tak snaží. Znamenalo to totiž, že se ho začíná obávat, a to mu dělalo dobře. On samozřejmě věděl, o co požádal, ale stejně dobře věděl, proč nabídl služby i Brumbálovi. Potřeboval pojistku. Pán zla často plnil úmluvy velice nepředvídatelným a zrádným způsobem. Děsil se toho, co by mohl v cele najít tak, že ho dusilo vlastní srdce, které mu zběsile tlouklo až v krku. S každým dalším metrem zpomaloval, až zůstal stát před nízkými dřevěnými, léty zašlými dveřmi.
Trhl sebou, když se ozvalo zapištění, jak Lucius nejprve na nějakou krysu šlápl, poté ji nabral na špičku boty a štítivě odkopl. Krysa sebou mrskla a zmizela v otvoru ve zdi.
„Dělej!“ sykl Lucius a jeho hlas zněl zpoza kapesníku tlumeně.
Snape měl pocit, jako by mu nohy vrostly do země. Nemohl se pohnout, nedokázal se přimět otevřít. Lucius do něj podrážděně strčil, takže udělal dva potácivé kroky vpřed.
„Tak ty dveře sakra otevři!“ štěkl Lucius.
Snape sevřel kliku a po několika nekonečných minutách, kdy už Lucius začínal ztrácet trpělivost, prudce otevřel.
Seděla u stěny okrouhlé kobky, jejíhož předchozího obyvatele už dávno krysy obraly na kost. Kolem kotníků měla těžké rezavé okovy, od nichž vedl silný řetěz ke kruhu zapuštěnému do podlahy zhruba uprostřed cely. Hlavu měla položenou na skrčených kolenou, která si objímala rukama. Byla docela potichu. A byla živá.
Snapeovi se zadrhl vzduch v hrdle a najednou nevěděl, co dělat.
„Lily,“ hlesl, jako by se bál její jméno vyslovit.
Pomalu zvedla hlavu. Měla rozbité rty a ve tváři několik modřín a šrámů. Zjevně její transport sem neproběhl bez potíží.
„Jsi…,“ olízl si rty. „Jsi v pořádku?“ vypravil ze sebe.
„Severusi?“ zašeptala.
Rozpačitě se usmál a nebyl si jist, co ho na tom, že ho poznala, tak znervózňuje.
„Co tu děláš?“ zeptala se slabě. Vypadala vyčerpaně.
„Není to ta mudlovská šmejdka, co jsi za ní běhal ve škole?“ vybral si Lucius právě tuhle chvíli k tomu, aby připomněl svoji přítomnost.
Snape stiskl čelisti nevolí. Proč se do toho Malfoy míchal. Otočil se na něj a zahlédl v těch ocelově šedých očích nepokrytou lačnou žádostivost. Ona byla jeho! Pán zla ji dal jemu, jen jemu!
„Neříkej jí tak!“ prskl vztekle.
„No no no,“ ušklíbl se Lucius. „Dávej si pozor na pusu.“
„Ona je moje! Slyšíš, Malfoyi, moje!“ ucedil Snape.
„Tvoje?“ opakovala Lily a pak zvýšeným hlasem dodala: „Co jsi udělal? Cos to udělal?!“
Snape se obrátil k Lily, takže ji stačil chytit za zápěstí, když se na něj vrhla, zřejmě ve snaze vyškrábat mu oči. Ačkoli ještě před chvílí vypadala k smrti vyčerpaná, bojovala zuřivě.
„Zabil jsi je! Zabil jsi je!“ ječela. „To tys ho tam poslal! Zabil jsi je!“
Snape propadl panice. Neměl tušení, co si s ní počít, a tak jednal dřív, než si uvědomil, co dělá. Vlepil jí facku, až se zapotácela a klesla na zem, kde se rozvlykala a mezi polykáním slz neustále opakovala, že to on je zabil.
Lucius Malfoy se rozesmál.
„Přeju hezkou zábavu, Snape,“ vysekl mu posměšnou poklonu, otočil se na podpatku a odkráčel.
„Zabil jsi je. Zabil,“ vzlykala Lily schoulená na podlaze.
Snape nad ní bezradně stál. Nakonec kouzlem odemkl okovy a vytáhl ji na nohy. Téměř ihned ho kousla, až vykřikl bolestí. Byl div, že mu netekla krev. Neutekla ale daleko. Hodiny strávené v řetězech ji vyčerpaly a rozbolavělé nohy se pod ní podlomily dřív, než se dostala ke dveřím. Chytil ji za ruku a ona začala ječet. Když ji znovu zvedl, začala kousat a škrábat jako divoká kočka. Sykal bolestí a vlekl ji kobkami k východu, aby ji odtud mohl odvést. Několikrát se ho pokusila kopnout mezi nohy a jednou se jí to téměř povedlo. Věděl, že by ji měl omráčit, spoutat nebo něco takového, ale nějak se k tomu nedokázal přimět. Každopádně si takhle jejich setkání nepředstavoval. Vždyť jí zachránil život.
Cesta ven se zdála dvakrát tak dlouhá jako cesta dovnitř. Když procházeli mučírnou v horním patře, Smrtijedi se mu smáli.
„Nepotřebuješ pomoct, Snape?“ zeptal se rozchechtaně Macnair. „Mohli bychom tuhle kobylku pro tebe zkrotit.“
„A okovat,“ pozvedl jeden ze Smrtijedů do běla rozpálený pohrabáč a všichni se rozesmáli.
„Možná bys jí mohl namíchat nějaký ten svůj lektvar, aby byla povolnější,“ poradil mu posměšně někdo.
„Nebo namíchat něco sobě, abys byl krásnější,“ přidal se poťouchle jiný a zase se rozchechtali.
„Nepotřebuju ani vaši pomoc, ani vaše rady!“ odsekl Snape. Bohužel Lily si vybrala právě tuhle chvíli k tomu, aby využila jeho drobné nepozornosti a plivla mu do obličeje, což vyvolalo kolem další salvu hýkavého smíchu.
Vyvlekl ji kolem stráží ven a přemístil se s ní do svého domu, který mu zůstal po rodičích. Byl to nevelký řadový domek v špinavé ulici poblíž rozpadající se továrny, v níž kdysi jeho otec pracoval, než ji zavřeli. Nábytek byl opotřebovaný, tapety se tu a tam odchlipovaly, všechno tu působilo poněkud zanedbaným dojmem, jako by dům nebyl dlouho obývaný.
V tom krátkém okamžiku mírné dezorientace těsně po přemístění se mu Lily dokázala vytrhnout a kopla ho mezi nohy. Se zaúpěním si sevřel bolestí pulzující genitálie a schoulil se do hlubokého předklonu.
Lily vyrazila ke dveřím, ale bylo zamčeno. Zoufale rumplovala klikou a tloukla pěstí do nepoddajného dřeva. Hůlku neměla, tu jí sebrali a Pán zla ji před jejíma očima zlomil. Aspoň tak mu to bylo řečeno.
„Lily!“ zasípal a třel si bolavé koule. „Zachránil jsem ti život!“
Lily strnula a pomalu se otočila. V jejích očích se mísil vztek s pohrdáním.
„Zachránil?“ vyplivla vztekle. „Takové ubohé, směšné lži přece nemůžeš sám věřit. To ty jsi na nás poštval Voldemorta!“
Snape sebou při zvuku jména svého Mistra škubl.
„Copak, máš z něj strach?“ zeptala se posměšně. „Plazíš se před ním jako pes! Za co ti slíbil, že je zabije?!“ rozkřikla se.
„Koho?“ vyhrkl Snape zmateně.
„Nenáviděl jsi Jamese,“ obvinila ho. „Nenáviděl jsi ho! To nemůžeš popřít!“
Snape netušil, proč by to měl popírat. Věděla to stejně dobře jako on, že Pottera nenáviděl víc, něž cokoli jiného. Snad jen jeho pocity k Blackovi se tomu mohly vyrovnat.
„Nechal jsi je zabít!“ rozkřikla se. „Mého muže a mého syna! Vrahu!“ popadla nejbližší věc, na kterou dosáhla a mrštila ji po něm.
Snape uskočil jako blecha na rozpálené plotně, zcela zaskočený jejím chováním. Neměla mu děkovat za záchranu? Neměla mu snad padnout kolem krku a nechat se utěšovat?
„Lily,“ uhnul před dalším letícím předmětem. „Lily, já jsem přece nikoho…“
„Lháři!“ zaječela a Snape se musel rychle sklonit před letícím hrnkem, který se roztřístil o dveře do kuchyně. „Kde je Sirius?! Kde je Petr?! Co jsi s nimi udělal?!“
Snape absolutně nechápal, o čem to mluví, a bylo jasné, že s ní rozumná řeč asi nebude.
„Petrificus totalus!“ švihnul hůlkou a Lily vzápětí zmlkla a skácela se k zemi.
Snape se bezradně rozhlédl po místnosti. Co teď s ní? Kam teď s ní? Původně si myslel, že jí z něčeho přemění postel ve svém pokoji. Budou si povídat. Nebo možná číst. Byl připravený i na to, že bude brečet. Dokonce si připravil předem několik vět, který by jí řekl, kdyby na slzy došlo. Nic z toho teď nepřicházelo v úvahu. Ložnice rodičů byla plná starých věcí, které vystěhoval ze sklepa tak, že se tam nedalo hnout, ale hlavně se obával, aby neutekla oknem. Nemohl ji ale nechat zakletou pořád.
Sklep, svitlo mu. Vyklidil ho, aby si v něm mohl udělat laboratoř, ale jedna jeho část byla stále plná harampání po jeho otci. Nikdy se neobtěžoval se těmi věcmi probrat a povyházet je. Takže teď nechal všechno jedním mávnutím hůlky zmizet, zbavil ji zakletí, a než se vzpamatovala strčil jí dovnitř a zamkl. Začala ječet a bušit do dveří.
„Lily! Lily, prosím tě…“
„Vrahu! Zrádče! Mizero! Ubožáku! Nenávidím tě! Nenávidím!“ vřískala. Domluvy nepomáhaly, tak ji tam nechal vztekat se.
Nebylo však snadné se v obýváku na něco soustředit, když se ze sklepa ozývalo tlumné bouchání a křik. Seděl v obstarožním křesle a pokoušel se číst. Písmenka mu však poskakovala před očima a tu samou řádku četl znovu a znovu už snad po sté. Když zavládlo ticho, dostal strach, že se poranila, a prudce vstal z křesla. Ale jen zjevně nabírala dech, protože se křik a rány ozvaly znovu. Posadil se, kniha mu vypadla z ruky a složil hlavu do dlaní.
Náhle ho napadla spásná věc – byla v té kobce nejméně tři dny. Určitě jí nedali najíst, napít jen trochu zvětralé vody. Bez váhání vykročil do kuchyně. Nedalo se říct, že ho překvapilo, že je ve skříni pytlík soli, načatý rozsypaný kostkový cukr, patka okoralého chleba a v lednici zkyslé mléko, zcvrklý seschlý kus nějaké klobásy, jahodová zavařenina a sklenice kyselých okurek.
Roztrpčeně zavřel lednici a přemístil se.

Znuděná obtloustlá pokladní napresovaná za otlučenou kasou mu při příchodu věnovala jen otrávený pohled a dál si listovala nějaký časopisem. Vzal si drátěný košík a dal do něj chleba, nějaké uzeniny, chlazené kuře, bagety, máslo a po zaváhání i láhev červeného vína, které se dalo v případě kouzelnických návštěv z vyšších kruhů po přelití do správné láhve vydávat za skřítkovské víno.
U poklady mávl hůlkou a zamumlal zaklínadlo. Ženin pohled se trochu zamlžil, nepřítomně si od něj vzala několik nastříhaných papírků a se slovy ‚přijďte zas‘ se s ním rozloučila.
„Samozřejmě že přijdu,“ zamumlal Snape na odchodu.
Dělal to takhle vždycky už od doby, kdy skončil školu. Akorát poté, co krám, který začal takhle využívat jako první, zavřeli, naučil se navštěvovat tři až čtyři, aby předešl tomu, že zkrachují, nebo hůř, začnou mít podezření. Díky tomu si žil lépe, než mnozí Smrtijedi, kteří se mu posmívali a ohrnovali nad ním nos jen proto, že všechno, co potřeboval, si opatřoval u mudlů. Pokoutní prodej lektvarů zdaleka nevynášel tolik, aby se za to dalo slušně žít. Smrtijedi nepobírali žádný plat, spíš naopak. Pán zla často pouštěl žilou účtům bohatých čistokrevných rodin.
Mnohem víc vynášelo připravovat pro bohaté mudlovské páry lektvary na početí či potenci. Ti ubožáci byli ochotní dát za něco takového celé jmění, a i když byl kurz na galeony posledních pár let dost mizerný, pořád ještě to bylo dost na to, aby si mohl koupit knihy, které ho zajímaly, či nový hábit, když se ten starý už nedal nosit.
Samozřejmě to bylo před tím, než ho Pán zla poslal špehovat do Bradavic. Předtím než byla vyřčena věštba, předtím než se Pán zla začal zajímat o Potterovy a předtím než šel za Brumbálem, navykládal mu hory doly a nechal starého pána uvěřit, že je jeho špehem, a než tedy dostal místo učitele v Bradavicích. Brumbál mu zjevně příliš nevěřil, a nejspíš i proto ho platil tak mizerně, a po smrti Potterových to bylo ještě zjevnější.
Snape si byl jist, že nikdy nezapomene na to, jak zdrceně Brumbál vypadal, když se dozvěděl, že James Potter a jeho syn jsou mrtví a Lily je nezvěstná, pravděpodobně mrtvá jako oni. Samozřejmě že se vyptával – dlouho a neúnavně, nedozvěděl se však nic. Když se člověk jednou naučil mást a skrývat pravé myšlenky před samotným Pánem zla, nebylo těžké oklamat Brumbála. Možná mu nevěřil, ale zatím si ho ponechával nablízku. Spolu s varováním Pána zla to rapidně zlepšilo jeho postavení mezi Smrtijedy. Pořád nad ním ohrnovali nos, ale teď se aspoň nejdřív rozhlédli, jestli to nevidí nebo neslyší.
Pán zla byl potěšen, když mu řekl, že přesvědčil Brumbála, že mu bude dělat špeha. Nejspíš i proto dostal Lily v jednom kuse a nepoškozenou. Pán zla měl občas nečekané a o to nebezpečnější záchvaty velkodušnosti.
S nákupem se vrátil domů. Ve sklepě bylo ticho. Nejspíš se konečně unavila a pochopila, že to k ničemu nevede. V kredenci našel starou umaštěnou kuchařku a začal hledat, jak se peče kuře. Naneštěstí našel jen samé kuře na anasech, kuře kung pao, kuře po čínsku, takže nezbylo než trochu improvizovat. Nakonec to ale nebylo tak těžké. Sice ho trochu připálil, protože se mu neustále nezdálo, že by mělo zlatavou barvu, jak se psalo v kuchařce, ale jinak vonělo dobře, a když se zčernalá místa oškrábala nožem, tak i vypadalo celkem k světu. Nalil víno a vydal se s tím do sklepa, aby vyjednal podmínky příměří.
Když otevřel dveře, našel ji prokřehlou chladem, jak se choulí v nejzazším rohu místnosti. Uvědomil si, že by jí měl sehnat nějakou postel, jestli ji tu hodlá nějaký čas nechat zavřenou, než se uklidní a začne být rozumná. Ta po rodičích bude muset stačit. A bude to chtít nějaký stůl, došlo mu, když zjistil, že nemá jídlo kam položit. A taky zdroj tepla. Skutečně tu byla zima. A světlo.
Mávnutím hůlky nechal vše viset ve vzduchu a v duchu nadával, že veškeré harampádí prostě jen odčaroval. Mohl z toho udělat celkem uspokojivý stůl a židle, možná i tu postel. Vyčarovat něco jen tak ze vzduchu bylo dost náročné a ne vždycky proveditelné. Omluvil se a přemístil do místnosti dvě otlučené židle a trochu se viklající stolek z kuchyně. Pečlivě na něj všechno rozprostřel.
„Musíš mít hlad,“ prolomil ticho, které mezi nimi panovalo. Čekal by, že se ke kuřeti pohrne, ale ona jen rozlámaně vstala, došla ke stolu, pohlédla na jídlo, pak na něj, a posléze celé horké kuře popadla a mrštila ho po něm. Bylo to tak nečekané, že nestihl uhnout a mrtvý pták ho zasáhl do obličeje až se zapotácel. Popadla láhev a prašila ho s ní po hlavě. Úplně se mu zatmělo před očima, ale zvládl ji chytit za ruce, když se začala sápat po jeho hůlce, a tvrdě ji udeřit. Porazila jednu židli, shodila skleničky a zachytila se stolu, aby neupadla. Na tváři měla jasně patrný rudý otisk jeho dlaně.
„Zachránil jsem ti život!“ prskl dotčeně. „Nikoho jsem na tebe nepoštval! Jak bych mohl?! Po té věštbě jste se chránili…“
„Jak víš o té věštbě?“ vyhrkla Lily a zelené oči se jí rozšířily zmatkem a možná taky hrůzou.
Snape zaváhal. Tušil, že říct, že ji slyšel, nebude ta správná odpověď, a tak zvolil vyhýbavé: „Pán zla má svoje informace.“
„Špehy,“ vyplivla to slovo, jako by jí po něm zůstala v puse odporná pachuť.
„Jako by vy jste neměli své,“ odsekl Snape podrážděně.
„To je něco jiného! My bojujeme za správnou věc!“
„Jistě,“ ušklíbl se, a pak dostal skvělý nápad. Všichni mluvili o tom, že strážcem tajemství Potterových je určitě Black. Svědčilo pro to i to, že tak náhle zmizel, dokud se neobjevilo v novinách, že byl přívržence Pána zla, a že ho odsoudili za vraždu nějakých třinácti mudlů přímo na veřejnosti. Black a přívrženec Pána zla – ti lidé taky uvěří kde čemu. Snape byl přesvědčen, že Black, když si uvědomil, co prozradil, buď zmagořil, a nebo to celé byl Voldemortův plán, jak ho uklidit bez prolévání čisté kouzelnické krve. Ať tak či tak, Snapeovi ho nebylo líto. Podle toho, jak se Black vždycky chvástal, měl na mučidlech umřít, a nikdy neprozradit, kde se skrývají Potterovi. Za to, že ohrozil Lily, mu Snape přál dlouhý pobyt v Azkabanu a velice pomalou smrt.
„Byl to Black,“ řekl pomalu a sledoval její reakci. „To Black řekl Voldemortovi, kde vás najde.“
„Lžeš!“ obvinila ho zuřivě. „Lži, samé lži, Snape!“
„Kdysi jsi mi říkala Seve,“ připomněl tiše.
„Kdysi jsem si myslela, že tě znám,“ opáčila hořce. „Chceš mi udělat laskavost? Zabij mne. Protože jinak si nedám pokoj, dokud nezabiju tebe, Voldemorta a každého Smrtijeda, který se mi připlete do cesty!“
Usoudil, že bude lepší nechat ji, ať se vyvzteká. Možná, že hlad, žízeň a noc na holé zemi ve studeném sklepě by ji mohly pomoct získat tu správnou perspektivu. Mávnutím hůlky nechal vše zmizet a připadal si hloupě. Mělo ho hned napadnout, že chtít se jí zavděčit, je zbytečné.
„Nebýt mne, byla bys mrtvá,“ ucedil rozhořčeně. Riskoval všechno, když o ni žádal Pána zla, a ještě víc když si vše pojistil Brumbálem. Trocha vděku by nebyla od věci. „Přemýšlej o tom,“ doporučil jí, než se obrátil k odchodu.
Počkala přesně do chvíle, kdy se natahoval po klice dveří, než vynesla svůj trumf.
„Jsi přesně takový, jak říkal James.“
Snape sevřel kliku tak silně, že byl div, že v kovu nezůstaly otisky jeho prstů. Moc dobře věděla, kde je jeho slabé místo. Jenže jemu už nebylo jedenáct, a nebyl žádný hlupák. Chtěla ho jen vykolejit; to potěšení jí nedopřeje. Jestli se naučila od Pottera hrát špinavě, prosím, beze všeho. Zjevně dovolil, aby na ni Potter měl vliv příliš dlouho. Jenže teď byl Potter mrtvý, Black v Azkabanu a on se směje naposled.
„Uvidíme,“ opáčil odměřeně a nechal ji tam po tmě samotnou.
Jestli se ovšem domníval, že se navečeří a půjde spát, nemohl se mýlit víc. Jeji mlčení bylo skoro stejně iritující jako její křik.
Pyšná byla – v tom vězel problém. Potter ji obrátil proti němu, naočkoval ji. Jako když růže zplaní v rukou diletanta. Nebyla to její vina. To on příliš dlouho otálel. Ale teď jsou spolu a už spolu zůstanou. Nakonec pochopí, jakou chybou bylo provdat se za Pottera.
Zamračil se. Vůbec si neuvědomil, že už není Evansová ale Potterová. V tomhle směru bude muset něco podniknout.
Ticho se táhlo a začínalo mu jít na nervy. Nakonec našel ve skříni starou vybledlou deku smrdící po naftalínu a přinesl jí ji. Zahleděla se na něj s výrazem plným odporu a pohrdání. Tak hodil deku na zem a prásknul za sebou dveřmi. Ať si trucuje, jestli chce. Nemůže ale být uražená věčně.

*****

Druhý den ráno zabezpečil dům všemi možnými zaklínadly pro případ, že by se chtěla pokusit o útěk, ačkoli zatím neplánoval, že by jí umožnil volný pohyb po domě. K snídani jí přinesl na pánvičce míchaná vajíčka s připálenou cibulkou, krajíc chleba a vodu. Sice se snažila tvářit povzneseně, ale dlouho jí to nevydrželo. Prochladlá, se rty popraskanými žízní a kruhy pod očima se chovala už mnohem rozuměji. Sklenici s vodou mu vytrhla z ruky, div ji nevylila, a hltavě začala pít.
S uspokojením a pocitem vítězství sledoval, jak pečlivě vyškrabává pánvičku.
„Možná bychom si dnes mohli konečně promluvit rozumně. Co říkáš, Lily?“ prolomil ticho, když dojedla.
„Dobrá,“ otřela si ústa hřbetem ruky. „Promluvme si o koupelně. Máš tu, doufám, něco jako tekoucí vodu, mýdlo, záchod a takový ty věci. Co, Snape?“
„Eh, jistě,“ hlesl rozpačitě. Na tohle vůbec nepomyslel. Cítil se trochu jako hlupák, když ji odváděl ke dveřím koupelny.
„Já… eee… počkám –“ Přibouchla mu dveře před nosem. „Venku.“
Když vyšla z koupelny, oblečená v šatech, v nichž strávila poslední čtyři dny, uvědomil si, že by bylo asi vhodné jí opatřit nějaké jiné.
„Ehm,“ odkašlal si. „Jakou máš velikost oblečení a no… víš…,“ rozpačitě zagestikuloval k jejímu poprsí a na bledé tváři mu naskákaly nehezké rudé skrvny.
Lily si založila ruce na prsou a probodla ho pohledem, pod nímž rozpačitě přešlápl.
„Takže co se mnu hodláš dělat?“ otázala se kousavě.
„Eee…,“ konsternovaně si uvědomil, že neví, co odpovědět.
„Povalíš mě na postel a znásilníš?“ zeptala se příkře.
„CO?! Ne!“ vyjekl. „Totiž… co si o mě myslíš. Já… zachránil jsem ti život,“ vyhrkl.
„Jo, to jsem už slyšela,“ ušklíbla se.
„Ale je to tak!“ ohradil se podrážděně.
„A co čekáš, že ti snad za to budu vděčná?!“ prskla. „Za to, že jsi zabil mého manžela?! A moje dítě?!“
„Nikoho jsem nezabil,“ namítl Snape trucovitě.
„Nenáviděl jsi ho. Kdo ví, jesli to nebyl celé tvůj nápad,“ obvinila ho.
„M – můj nápad?“ zakoktal se. Nemohla to vědět, nemohla vědět, že to byl on, kdo řekl Voldemortovi tu věštbu. Nebo ano? Co když jí to Brumbál prozradil?
„Nesnaž se popřít, že se ti to hodilo do krámu. Ta věštba mohla mluvit o komkoli, no ne? Třeba Longbottomovi – oni… mají syna… syna stejně starého…,“ v očích se jí zaleskly slzy. „Proč bych ti měla věřit, že jsi ho nepoštval proti mně a Jamesovi ty? Že jsi v tom neviděl prostě příležitost, jak se zbavit…“
Částečně se mu ulevilo, když propukla v pláč. Zároveň však zjistil, že ani jedna z těch odpovědí, které měl připravené pro tuhle příležitost, se jaksi nehodí. A tak tam jen rozpačitě stál a díval se, jak si Lily rozhodnými pohyby utírá oči.
„Ne, nebudu brečet,“ polykala vzlyky.
„Já… já tě mám rád,“ vypadlo ze Snapea jakoby mimo kontext.
„Severusi,“ zavrtěla hlavou. „Vždyť ty ani nevíš, co to znamená.“

*****

První den v práci po tom, co ji přivedl do svého domu, se nedokázal absolutně na nic soustředit. Zadání kontrolního testu pro sedmé ročníky zapomněl v kabinetě. Na schodišti zapadl až po koleno do díry po mizejícím schodu, ačkoli o něm věděl, a vždycky si na něj dával pozor. A Brumbál se ho musel dvakrát ptát, jestli hodlá zůstat na večeři, než ho vzal na vědomí a nesouvisle vyblekotal něco, co snad bylo jednoznačné odmítnutí.
Připadalo mu, že se toho, že tam stále bude, až se vrátí, děsí stejně jako že tam nebude. Pán zla by rozhodně nebyl potěšený, že nechal jeho dar utéct. Vracel se tedy se značně smíšenými pocity. A hned od první chvíle, kdy se zhmotnil ve svém obývacím pokoji, věděl, že něco není v pořádku. Staré Denní věštce, které ležely na konferenčním stolku, někdo uklidil. Knihy, ještě včera naházené bez ladu a skladu v knihovně, byly srovnané. Prach někdo utřel. Pavučiny vysmýčil.
Nejistě o krok couvl a téměř leknutím nadskočil, když vrazil do křesla.
„Ahoj.“
Otočil se za zvukem Lilyina hlasu a ohryzek mu směšně poskočil nahoru a dolů, jak polknul. Měla na sobě hnědé šaty prostého střihu. Bylo to už velice dávno, co je viděl, co je jeho matka nosila.
„Máš hlad?“ zeptala se a usmála se. „Udělala jsem rizito. Máš ho rád?“
Snape na ni vyjeveně zíral.
„A – promiň,“ povzdechla si. „Jen jsem chtěla… chtěla jsem se ti omluvit.“
„Omluvit?“ opakoval přiškrceně.
„No, víš, Severusi,“ posadila se na pohovku a urovnala si sukni. „Měla jsem celý den na to, abych přemýšlela. A napadlo mne, že jsem k tobě možná byla přece jen trochu nespravedlivá,“ zvedla k němu svoje jasné zelené oči.
Snape si olízl rty a po lehkém zaváhání se posadil do křesla naproti ní.
„Tedy… já… Je to…,“ jaksi nenacházel slova. „Nečekané,“ vymáčkl se konečně.
„Já vím,“ přikývla zasmušile. „Ale chápej, byl to šok a… stále je. Je pro mne těžké vyrovnat se s tím, ale nebylo ode mne spravedlivé tě obviňovat. Jsem ráda, že jsi mne zachránil,“ natáhla se, aby mu položila dlaň na koleno, ale on ucukl. „Takže máš hlad?“ Vstala.
„Vzala sis šaty…,“ zagestikuloval rukou jejím směrem.
„Našla jsem je nahoře ve skříni. Nevadí?“ pousmála se.
Snape zavrtěl hlavou.
„Byly tvojí maminky?“ zajímala se.
Snape přikývl.
„Tak pojď jíst, než to vystydne,“ usmála se a zmizela ve dveřích do kuchyně.
Následoval ji a nedokázal potlačit jistou podezřívavost. Když ji sledoval zpoza stolu, jak nandavá do dvou talířů, přemýšlel, jestli tu nemohla někde najít něco, co by přimíchala do jídla a otrávila ho. Svoji laboratoř měl dobře zamčenou. I kdyby měla hůlku, sotva by se do ní dostala. Možná tu byl ale někde jed na krysy – primitivní leč účinné. Upřeně ji sledoval, jak se dala do jídla, a hlavou mu běželo, že nabírala z jednoho hrnce. Celou dobu ji sledoval, nemohla do jeho porce nic nepozorovaně přidat.
„Kdyby se mi něco stalo,“ začal pomalu a vidličkou přehraboval rýži z jedné strany na druhou, „nikdy by ses odtud nedostala.“
Zvedla oči od jídla a on v její tváři hledal stopy něčeho – čehokoli.
„Nechutná ti to?“ zeptala se tak starostlivě.
„Ne. Ne!“ vyhrkl a zastyděl se, jak o ní vůbec mohl pochybovat. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by byla něčeho takového schopná. Nabral rizoto na vidličku a rychle sousto spolknul. „Hmm, vynikající,“ ujistil ji a honem si cpal do pusy další. „Skvělé, fakt skvělé.“
Usmívala se. Opravdu se na něj usmívala.
„Možná bychom si večer mohli otevřít víno a mohl bys mi číst,“ navrhla tiše.
„Číst?“ spolknul, co měl v puse. „A co?“
„Viděla jsem v knihovně Shakespearovy sonety. Nikdy bych si nepomyslela, že ty budeš mít milostné básně,“ usmála se.
„No,“ zrozpačitěl. „Ty nejsou moje,“ ošil se. Nepovažoval za nezbytné vysvětlovat, že je tu zapomněl Regulus Black. A ten je rozhodně už potřebovat nebude.
„Nevadí,“ pokrčila rameny. „I tak bychom si mohli nějaké přečíst, ne?“
Přikývl. Jestli chtěla číst nějakou milostnou poezii, no prosím. Pořád lepší než kdyby po něm házela kuřata. Regulus byl těmi směšnými básničkami taky posedlý. Ale po láhvi červeného vína z toho byl nakonec velice příjemně strávený večer. Už mu ty sonety nepřišly tak hloupé. Ani si pořádně neuvědomil, kdy se mu posadila na klín. Knížka spadla zapomenutá na zem a Lilyiny paže se mu ovinuly kolem krku.
„Severusi,“ zapředla mu do ucha měkkým hlasem, z kterého mu přejelo po páteři mrazení.
Odtáhl její ruce, ale obtočily se kolem něj znovu jako ovíjivé úponky ďáblova osidla.
„Pověz mi,“ zašeptala a otřela se mu rty o tvář „říkal jsi, že mě máš rád. Jak dlouho?“
„Co… co jak dlouho?“ odtáhl se, jak nejdál jen mohl.
„Už na škole?“ vyzvídala. „Už tehdy jsi ke mně něco cítil, nemám pravdu?“
„Já… já… ne… to…,“ její blízkost ho rozčilovala a zneklidňovala. Cítil se v pasti.
Posadila se mu obkročmo na klín a položila mu ukazováček na rty.
„Šššš, to je v pořádku, Seve,“ usmála se. „Všechno je už v pořádku.“
Naopak, nic nebylo v pořádku. Shodil ji ze sebe a vstal. Tváře mu hořely a nevěděl, co s rukama. Ona se zvedla s takovým potutelným úsměvem a její ruce se ho znovu zmocnily.
„Severusi.“ Stoupla si na špičky a přitiskla rty na jeho.
Stál zkoprněle s doširoka rozevřenýma očima a urputně se bránil jejímu jazyku, který se mu snažil dostat do pusy.
„Nebuď tak křečovitý,“ usmála se a vzala ho za ruku.
Nechal se odvést do své ložnice jako jehně na porážku. Když mu ale začala vyhrnovat hábit, něco se v něm vzepřelo.
„Ne,“ sevřel jí ruce.
„Ale Severusi,“ usmála se. „Ty to přece chceš.“
To nestydaté prohlášení ho šokovalo a vehnalo mu červeň do tváří.
„Toužíš po mě už tak dlouho, nemám pravdu?“ zašeptala a natáhla ruku směrem k jeho slabinám. Ucukl ještě dřív, než se ho dotkla.
„Ne, ne já… nechci,“ couvl a hábit mu sklouzl zpátky. „Nechci,“ jeho hlas byl slabý.
„Nechceš mě?“ otázala se dotčeně a rázně si přetáhla šaty přes hlavu.
Stála před ním úplně nahá. Snape zavřel oči a rozechvěle se odvrátil.
„Lily… ne…,“ vydechl roztřeseným hlasem.
„Chceš říct, že o mě nestojíš, Severusi Snape?“ zeptala se trpce. „Po tom všem, co jsem pro tebe vytrpěla?“
„Lily, prosím,“ zakvílel a couvl.
„Ne!“ řekla tvrdě a přistoupila k němu. Vzala ho za ruku a položila si ji na prso.
Snape pootevřel oči a doslova je vyvalil na její bělostné ňadro, které dokonale zapadalo do jeho dlaně. Lehce ho sevřel, přejel palcem po hladké kůži, a pak ucukl, jako by se spálil.
„Ty chudáku!“ vyplivla vztekle. „Kdy v životě se ti poštěstilo, aby se ti nějaká ženská takhle nabízela, co?!“
Snape se nadechl, aby přiznal, že nikdy, ale Lily mu nedala prostor.
„Ty neschopnej impotentní chudáku! Jdi mi z očí!“ rozkřikla se a strčila do něj.
Bez odporu se nechal vyhodit z vlastní ložnice, a když za ním práskla dveřmi, až okenní tabule zadrnčely, vlastně se mu docela ulevilo.

*****

Kdyby byli manželé, dalo by se říct, že mají tichou domácnost. Vzhledem k tomu, že manželé nebyli, nenapadalo Snapea nic lepšího, než říct, že ho Lily toleruje. Zabydlela se v ložnici po jeho rodičích a přisvojila si šatník jeho matky. Neměl námitek. Nicméně ho poněkud rozčilovalo, jak kolem něj procházela, jako by byl vzduch. Nemluvila s ním, dokonce ani když se jí na něco zeptal. Vařila jen pro sebe a uklízela jen po sobě, jako by se odmítala dotknout čehokoli, co měl v ruce on. A kdykoli se jejich pohledy setkaly, nejdřív se zamračila a pak se začala tvářit jako by byl vzduch.
V životě by ho nenapadlo, že ji může jeho odmítnutí takhle strašně urazit. Ale vždyť ona se nechovala racionálně, takhle po něm… vyjet. Už jen ta myšlenka, že by se chovala tak vyzývavě, byla nepředstavitelná. A přece se to stalo. Nejspíš za to mohlo to víno a její současná citová nestabilita. Chápal, že uniknout o vlásek smrti může být poněkud zneklidňující. Jako nejrozumnější mu připadalo počkat, až se uklidní. Ostatně práce v Bradavicích a špehování Brumbála samo o sobě zabralo dost času, takže pokud jí chtěl poskytnout prostor, nebylo to tak těžké. A pokud byl doma, trávil většinu času ve své laboratoři ve sklepě.
Za daných okolností ho překvapilo, když za ním dolů přišla. Odložil stranou na pohled těžký zlatý medailon velký jako slepičí vejce se stylizovaným S z drobných zelených drahokamů na masivním zlatém řetězu.
„Neruším?“ zeptala se a došla až ke stolu.
„Rušíš,“ odvětil. Zavřel knihu, kterou studoval, a medailon schoval do šuplíku.
„Aha,“ usmála se kysele. „Tak to se omlouvám a zase půjdu,“ otočila se k odchodu.
„Ale… ale to nevadí,“ vyhrkl a vstal tak rychle, že div nepřevrátil židli.
Podívala se na něj přes rameno.
„Máš ještě toho Řachavého Petra, co jsem ti kdysi dala?“ pousmála se.

*****

V těch několika prvních okamžicích po přemístění, kdy mozek ještě vstřebává fakt, že se člověk již nenechází tam, kde před chvílí, mu vlastně nedocházelo, co vidí. Karkarov od Lily sice bleskově odskočil, jako by sáhl na rozpálenou plotnu, ale ten obraz jeho špinavých pracek mačkajících její prsa a její ruky svírající přes hábit jeho tuhého čůráka se mu doslova vypálil do sítnice.
„Se – Se – Severusi,“ vykoktal Karkarov a začal ustupovat. „Neměl by ses ukvapovat… můžu to všechno vysvětlit.“
„Neboj, nebudu,“ ucedil Snape a hůlka jako by mu sama vklouzla do ruky.
Karkarov zaječel jako podřezávané prase a uskočil před prudce mrštěnou kletbou. Minula ho doslova o fous a roztříštila knihovnu za ním. Vzduch byl rázem plný rachotu padajících knih, prachu, třísek, odervaných desek a vytržených stránek. Snape na zlomek vteřiny zaváhal a to Karkarovovi stačilo, aby se přemístil pryč. Ještě než se trosky zcela usadily, obrátil se k ní. Stála tam s rukama založenýma na prsou a mlčky se na něj dívala. Její pohled však hovořil za ni – vysmívala se mu.
Ale však on ji ten smích přejde!
Došel k ní a uhodil ji do tváře. Facka s ostrým zvukem dopadla a prudkost rány ji srazila na kolena. Nevydala ani hlásku, ačkoli jí na tváři zůstal rudý otisk jeho dlaně. To ho rozzuřilo ještě víc.
Chtěl, aby brečela, aby mu padla k nohám a prosila za odpuštění. Zasloužil si to přece! Zachránil ji! Obětoval pro ni všechno! Riskoval pro ni všechno! A tohle má být její vděk? Byla jen jeho, ničí jiná! Jen jeho! Navždy!
Popadl ji za vlasy a smýkl s ní k pohovce. Tehdy jí vyhrkly slzy, když mu v hrsti zůstalo několik dlouhých zrzavých vlasů.
„Líbilo se ti to?!“ zasyčel na ni.
Neodpověděla, jen se pokusila odtáhnout. Chytil ji za paži a trhl s ní, až vyjekla bolestí.
„Líbilo se ti, když ti dlachnil kozy?!“ zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou a znovu ji uhodil. „Líbilo se ti sahat mu na ptáka?! Mluv!“
Z rozraženého rtu jí stékala krev po bradě a oči měla vytřeštěné a plné strachu.
„Děvko!“ vyplivl vztekle.
Plazila od něj pozpátku, ale neměla kam utéct. Zahnal ji do kouta. Brečela a snažila se ho odstrčit. Rukama svírala jeho paži, jíž ji chytil za vlasy.
„Dostaneš, co jsi chtěla! Co zasloužíš!“ vyrážel ze sebe rozlíceně a vyhrnul si hábit. Nebylo zrovna snadné udržet ji jednou rukou a druhou vyndat ze spodků svého povadlého ptáka.
Chytil ji pod krkem a tak ji přiměl otevřít pusu, aby jí ho tam mohl nacpat tak hluboko, až se začala dusit. Trochu se stáhl, aby mohla dýchat.
„Tak, jak se ti to líbí?!“ zasyčel vztekle.
Chvíli trvalo, než se mu postavil. Pak ji odtáhl k pohovce, povalil ji na ni, vyhrnul jí sukni a serval jí kalhotky. Vyrazila ze sebe takové přidušení zakvílení, když jí násilím roztáhl nohy.
„Jenom moje!“ ucedil a nalehl na ni.
Dokud ho ovládal vztek, zášť a žárlivost, bylo téměř opojné brát si, co chtěl, dělat si, co se mu zlíbilo. Vzrušení a rozkoš mu zatemnily mozek. Bylo to, jako by prošel bránou do jiného rozměru. Všechny jeho smysly se koncentrovaly jen na ten svíravý pocit ve slabinách, který ho nutil přirážet víc a rychleji. Tak směšně vlhce to mlaskalo a pohovka vrzala.
Najednou bylo po všem, stejně náhle a nečekaně, jako když praskne žárovka, a on se cítil jaksi prázdný. A tu prázdnotu vyplnilo poznání, co udělal.
„Lily!“ zajíkl se, a jak se chtěl v něčem blízkém panice co nejrychleji zvednout, ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Zamotal se do vlastního hábitu, jak se horečně snažil zakrýt svoje obnažené přirození. Cítil, jak se mu guma spodků zařezává pod koulemi a byl rudý zahanbením.
„Lily!“ vyhrkl, když se mu podařilo dostat na kolena a pod hábitem zastrčit svého povadlého mokrého ptáka do spodního prádla. „Lily! Lily!“ opakoval stále dokola její jméno a třesoucíma se rukama se jí snažil nemotorně urovnat šaty a otřít slzy.
Nedívala se na něj. Víčka měla pevně zavřená.
„Lily! Lily, tohle jsem nechtěl… nechtěl… nechtěl. To přece víš. Víš to. Víš, že já bych… já bych ti nikdy neublížil… já, myslel jsem… ty jsi… já nechtěl,“ blábolil.
„Odpusť mi!“ vydechl nakonec a položil si hlavu na její napjaté břicho. „Odpusť! Panebože odpusť mi!“
Netušil, jak dlouho tam takhle bez hnutí leželi, než mu pomalu, s povzdechem a jako by váhavě, položila ruku do vlasů. Ta úleva se dala srovnávat jen s pocitem, když se tonoucí konečně vynoří nad hladinu. Ramena se mu roztřásla tichými vzlyky.

V denním světle vypadalo všechno ještě hůř. Kdykoli mu zrak padl na její potlučenou modrofialovou tvář, trhl sebou. Když ji zahlédl, jak se konečky prstů zlehka dotýká modřin a přitom sotva znatelně syká bolestí, cítil se, jako by se mu zauzlovaly vnitřnosti. Raději se pohledu na ni vyhýbal a většinou zíral do země nebo na svoje ruce, jejichž hubené prsty si musely neustále s něčím pohrávat, jak byl nervózní. Do práce nešel. Když ze školy přišla sova s dopisem, co s ním je, stroze odpověděl, že onemocněl. Bál se odejít, ale bál se i zůstat. V její přítomnosti mu však nebylo dobře, a přitom měl paranoidní pocit, jako by ho pronásledovala. Kamkoli šel, tam dříve nebo později přišla i ona.
Pohovku vyhodil a místo ní přitáhl z mudlovského obchodu jinou. Nechtěl, aby tu zůstalo cokoli, co by připomínalo k čemu došlo. Připravil jí hojivou mast, ale zbaběle ji nechal v koupelně na umyvadle. Že ji použila, poznal, když si nedal pozor, zvedl oči a spatřil její obličej. Modřiny bledly skoro před očima, ale pro něj byly stále příliš zřetelné na to, aby si dokázal vsugerovat, že se nic nestalo, že je všechno v pořádku.
Místo do malého krámku se smíšeným zbožím se obvážil do supermarketu. Bylo to sice riskantní, ale měl neutuchající nutkání přinášet jí nejrůznější laskominy, cokoli, o čem si myslel, že by jí to mohlo chutnat. Někde v hloubi duše věděl, že je to dost ubohý způsob, jak ji uplatit. Možná i proto se stavil v knihkupectví a odnesl odtamtud dvě knihy. Nebyl si jist, co ráda čte, a nechtěl se tam příliš ochomýtat. Vybral tedy ty, jejichž název a obálka mu přišly zajímavé.
Neřekla na to všechno nic, ale neodmítala jeho dárky, které nechával na příhodných místech. Byla to pro něj úleva a ujištění, že mu nic nevyčítá. Když ji z povzdálí pozoroval, jak jí jahody a čte knížku zachumlaná do deky v jeho křesle, byl přesvědčený, že se vlastně nic zlého nestalo. Konec konců nebyla to jeho chyba. Měla být rozumnější a nedovolit tomu hnusákovi Karkarovovi, aby se k ní byť jen přiblížil. Nejspíš si to uvědomovala.

*****

Snape přejel palcem po smaragdovém S. Někdy se to zdálo celé až neskutečné – ta deštivá noc, jako vystřižená z nějakého hororového románu, kdy se u něj zničeho nic objevil starý domácí skřítek, celý mokrý a pološílený, jehož blekotání o ubohém pánu Regulusovi, strašlivém tajemství, důležité povinnosti a příšerném neštěstí, bylo sotva rozumět.
Živí mrtví ale nemohli být nic jiného než Voldemortova hrůzná armáda zombií a skřítek zjevně nepochyboval o tom, že je Regulus mrtvý. Nebylo se ostatně co divit. Viděl, co ty stvůry dovedou, a když jich bylo hodně, nezastavilo je skoro nic. Regulus se musel namočit do něčeho nebezpečného, do něčeho, co se týkalo Pána zla, a tenhle medailon, který skřítek přinesl a vnutil mu s naléháním, že ho musí zničit, s tím nějak souvisel.
Občas měl mrazení už jen z myšlenky, že má něco takového u sebe, tak blízko Pána zla. Ale postupem času, kdy se nic nedělo, přestal být nervózní a začal tajemný medailon zkoumat. Doslova čpěla černou magií, ale tvrdošíjně odmítalal vydat mu své tajemství. Regulus beze stopy zmizel a zanechal po sobě jen spoustu otázek.
„Čert aby tě vzal, Blacku!“ ulevil si podrážděně a mrskl medailonem na stůl mezi knihy a pergameny popsané poznámkami, které nikam nevedly, jen dokumentovaly jeho dosavadní neúspěch.
„Co sis myslel, že udělám, když jsi ke mně toho prašivého skřítka posílal!“ vztekal se Snape.
Vyrušilo ho nesmělé zaklepání. Přikryl medailon pergameny a knihy s magií příliš černou pro její oči raději schoval.
„Co je?!“ otázal se poněkud nevrle.
„Omlouvám se, jestli tě ruším,“ špitla, když pootevřela dveře.
Před její pokorností zjihl a pokusil se vyloudit na své tváři něco jako přívětivý úsměv.
„Co bys ráda?“ zeptal se a pokynul jí, aby šla dál.
Vklouzla do místnosti a rozpačitost v její tváři byla sladká.
„Víš…,“ popošla blíž a s plachým úsměvem, který jí velmi slušel, odsunula několik knih, aby se mohla posadit na kraj stolu. „Jsem tu… s tebou už docela dlouho, viď,“ zase ten váhavý, nesmělý úsměv. Klopila své velké zelené oči jako plachá laňka a rukama žmoulala cíp sukně.
„Co pro tebe můžu udělat?“ naklonil se v křesle jejím směrem v náhlém a hloupém záchvatu velkodušnosti.
„Pojďme na procházku!“ vyhrkla.
Celý zkoprněl, jako by ho ta tři slova proměnila v solný sloup. Vteřiny se nepříjemně táhly a ona na něj upírala rozzářené oči plné nadějného očekávání. Copak měl na výběr?
Trochu prkeně přikývl a se směsí úžasu, nelibosti a jakéhosi uspokojení byl nucen snést, jak se mu vrhla kolem krku a vlepila mu na tvář pusu. Uvedlo ho to do rozpaků a, aby se zbavil toho nepohodlí, jemně ji od sebe odstrčil.
Vycházka byla, navzdory jeho obavám, nečekaně příjemná. Neměla žádný z těch nápadů, kterých se hrozil, jako vést se za ruce, a ani nevedla žádné hloupé řeči typu ‚slyšíš toho ptáčka‘. Nelezla po něm a netlachala o ničem. Nechala mu prostor a on jí. Kráčel několik metrů za ní a se shovívavým pobavením, které ovšem obratně skrýval, sledoval, jak pobíhá sem a tam mezi stromy, čichá ke květinám a zaplétá si je do vlasů. Byla jako zřeštěné kůzle.
Když se konečně uklidnila, srovnala s ním krok, ale místo očekávaného tíživého ticha, po chvíli s překvapením zjistil, že jsou uprostřed zanícené debaty o zákazu lovu jednorožců.
„Což jen dává za pravdu mému tvrzení, že jde jen o hloupou pověru.“
„No dobře, řekněme, že to o tom prokletí je pověra, ale copak ty nejsi přesvědčený, že něco tak krásného a čistého by se nemělo zabíjet?!“ obořila se na něj prudce.
Zuřivost, s jakou hájila své stanovisko a s níž napadala jeho postoje, byla obdivuhodná. Jejich malá hádka mu přinášela téměř fyzickou rozkoš. Vždycky věděl, že ho miluje, jen se to stydí přiznat.
„Co je krásné a čisté je dost subjektivní. Kupříkladu některé kultury považují jednorožce za škodnou a naopak uctívají draky. Je snad tvůj názor lepší než jejich?“ ušklíbl se, protože věděl, že tímhle ji zažene do kouta.
„To neříkám,“ utrousila nabručeně. „Jen si myslím, že zabíjet něco jen kvůli přísadám do lektvarů… Prostě mi to nepřijde správné! Copak tobě je to jedno?!“
Po pravdě mu to jedno bylo. Co by se staral o nějaké přerostlé koně. Nebyl by to první druh, který kouzelníci vyhubí. Ale ta možnost dohadovat se s ní, diskutovat, vídat ji každé ráno a vědět, že spí ve vedlejší místnosti každou noc – to bylo to, co ho zajímalo. Vždyť všechno ve svém životě dělal jen proto, aby ji získal. Vše, v co doufal, a oč usiloval, se i přes počáteční nesnáze, zjevně začalo stávat skutečností. Potter dostal jen to, co si zasloužil, když měl tu drzost plést se mezi něj a jeho Lily.

*****

„Kolik myslíš, že je Voldemortovi let? Musí být už docela dost starý, nemyslíš?“ zeptala se Lily zcela nečekaně u večeře tónem, jako by mluvila o nějakém zajímavém vědeckém úkazu.
Snapeovi zaskočila polévka. Rozkašlal se, až mu tváře zrudly. Když znovu popadl dech, probodl ji pohledem. Tvářila se, jako by vůbec nechápala, co řekla, čeho se opovážila. Už několikrát jí tu lehkomyslnost, s jakou vyslovovala jméno Pána zla a kladla nevhodné otázky, vyčetl. Posledně to dohnala až do takové krajnosti, že byl nucen ji uhodit. Přinutila ho k tomu! On nechtěl, ale ona – nemohl připustit, aby se takhle vyjadřovala o jeho Mistrovi. Co kdyby to někdo slyšel! Ale ona se vůbec nepoučila!
„Jasně jsem ti řekl, že nemáš to jméno vyslovovat!“ namířil na ni celý brunátný lžíci.
„Ach, já zapomněla,“ ušklíbla se teatrálně. „Smrtijedi jsou takoví zbabělci, že se třesou jen z jednoho slova,“ řekla posměšně a po chvilce ticha si neodpustila poťouchlé: „Voldemort.“
Snape sebou trhl a lžíce hlasitě zazvonila o talíř. Lily se ušklíbla. Snape nečekaně vyletěl ze židle a popadl ji za ruce.
„Au, pusť!“ ohradila se, když ji hrubě vytáhl na nohy.
„O co ti jde?!“ zatřásl s ní.
„To bolí!“ vyjela na něj a marně se zkoušela vykroutit z jeho sevření.
„Bude ještě víc, když tě někdo uslyší!“ zasyčel na ni. „O co ti jde? Chceš na nás přivolat hněv Pána zla?!“
„Nebuď směšný!“ odsekla. „Myslíš, že má špehy u nás ve špajzu, nebo se ho tak bojí… auu!“
„Přestaň!“ sevřel ji ještě pevněji a chvíli ji s přimhouřenýma očima pozoroval. „Je to ten nový, že jo!“ řekl po chvíli a opět s ní zatřásl. „Mluv! Je to ten cucák, že jo?! Viděl jsem, jak ses ním u Malfoyů bavila!“
„Jsi blázen!“ obvinila ho.
„Chceš mě přinutit, abych mluvil proti Pánovi zla, a pak mě u něj očernit, abys mohla být s ním, je to tak?! Přiznej se!“ rozkřikl se na ni.
„Jsi směšný žárlivý chudák, který se plazí u nohou svého pána jako pes!“ vmetla mu do tváře.
Facka se zdála být nepatřičně hlasitá, když dopadla na její tvář. Lily upadla na zem a Snape se k ní vzápětí vrhl div ne v slzách.
„Omlouvám se! Nechtěl jsem,“ vydechl. Přitáhl si ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů. „Musel jsem. Proč mi to děláš? Proč mě k tomu nutíš?“
„Protože musím,“ vydechla trpce. „Copak to nevidíš, Severusi?“ pohladila ho po ruce, kterou ji objímal. „Dokud se neosvobodím od Pána zla, nebudu nikdy opravdu šťastná.“
„To neříkej!“ zajíkl se. „Tohle neříkej.“
„Proč ne? Vždyť je to pravda. Víš to stejně dobře jako já. Chceš to stejně jako já. Musíme utéct, Severusi!“ naléhala.
Snape se nevesele zasmál.
„Pánovi zla nelze utéct. Najde si nás, ať odejeme kamkoli. Žádná díra není dost hluboká na to, abychom se v ní před ním ukryli,“ zavrtěl hlavou. „Takovéhle myšlenky jen…“
„Tak ho musíme zabít.“
Snape se zachvěl. Její chladné, tvrdé prohlášení jím otřáslo. Vůbec netušil, že Pána zla nenávidí až tolik. Na kratičký okamžik si zkusil předtavit sebe sama jako hrdinu, který zbavil svět Pána zla, ale ta oslnivá vidina záhy praskla jako mýdlová bublina. On nebyl princ na bílém koni a Pán zla nebyl nějaký tupý drak, který se dal v nouzi umlátit čímkoli dostatečně těžkým.
„Lily,“ povzdechl si.
„Co je? Bojíš se?“ otočila se na něj bojovně.
„Jo!“ odsekl. „Bojím a ty by ses měla bát taky!“
Našpulila vzdorovitě pusu.
„Mluvíš o zavraždění nejmocnějšího kouzelníka od dob Salazara Zmijozela jako by šlo o zaříznutí kuřete na polívku!“ prskl podrážděně.
„Brumbál…!“ chtěla se začít hádat.
„…se schovává za ten svůj Fénixův řád, protože ví, že nemá šanci!“ nenechal jí domluvit. „U Merlina, Lily, říká se, že Pán zla je nesmrtel…“
„Smrtijedské tlachy!“ skočila mu do řeči zuřivě. „Výmluvy pro slabochy. Každý má nějakou slabinu!“
Snape ji odstrčil a vstal.
„Už se o tom nehodlám bavit,“ řekl chladně.
Neuniklo mu, jak semknula rty nevolí, ale nekomentoval to. Tušil, že tohle ještě není konec.
Zavraždit Pána zla – jak absurdní myšlenka. Jak si jen mohla myslet, že by to dokázali? Jistě, každý měl slabinu, ale Pán zla nebyl každý. Už jen uvažovat o něčem takovém bylo prostě… prostě směšné.

*****

Zabít Pána zla – musela se zbláznit.
Snape ležel v posteli s rukou za hlavou a civěl před sebe do tmy.
Zabít Pána zla – jak ji vůbec něco tak šíleného mohlo napadnout?
Převrátil se na břicho a rukama objal polštář.
Zabít Pána zla – nemožné, prostě nemožné.
Zabořil tvář do polštáře a snažil se tyhle kacířské myšlenky vypudit z hlavy.
Zabít Pána zla.
Myslel si, že o tom bude chtít neustále mluvit, že se to bude snažit připomínat, ale její mlčení bylo mnohem nesnesitelnější. Nezmínila se o tom ani slůvkem, ale v jejich očích se zrcadlila výčitka, opovržení. Četl tam, že je zbabělec.
Srovnávala ho s Potterem?
Vstal z postele a začal přecházet po místnosti sem a tam.
Občas se našel nějaký blázen, který Pána zla vyzval. Jejich ohořelé polámané mrtvoly vždycky visely pro výstrahu všem dalším bláznům tak dlouho, dokud jejich zápach nepřesáhl meze snesitelnosti. Tudy cesta rozhodně nevedla…
Snape se náhle zastavil a téměř na pokraji paniky se divoce rozhlédl, jako by čekal, že ze skříně vyskočí sám Pán zla a označí ho za zrádce. On o tom přemýšlel! Skutečně přemýšlel o tom, jak zabít svého Mistra!
Najednou se cítil slabý v kolenou a musel se posadit ke stolu. V rozrušení začal přerovnávat pergameny a knihy. Přitom padl pohledem na knihu z nejvzácnějších. Poprvé ji spatřil v knihovně Blacků když se poprvé a taky naposledy nechal hloupě od Reguluse přemluvit, aby ho navštívil. Okamžitě po ní zatoužil. Pro tu namyšlenou čistokrevnou verbež, jakou Blackovi , jí bylo škoda. Jen skutečně schopný, nadaný a inteligentní kouzelník mohl rozpoznat a využít potenciál skrytý na stránkách této knihy. Nebylo snadné přesvědčit Reguluse, aby ji pro něj ukradl.
Díval se na ohmatané desky vázané v černé kůži. Byla v ní ta nejčernější magie, jakou si jen člověk dokázal představit. Tak děsivá a tak mocná. Některá zaklínadla se ani neodvážil vyzkoušet, jak byla strašlivá. Určitě existovala spousta knih jako byla tahle. Co když v některé z nich byla odpověď. Mohl skutečně být způsob, jak Pána zla zabít? Ani rouhačkost té myšlenky už nebyla tak děsivá. Přejel prsty po ohlazených deskách a skoro cítil lehké mravenčení, jak magie z knihy přímo sálala.
„Zabít Pána zla,“ řekl velice tiše, jako by zkoušel, jak ta slova chutnají. A kdesi v jeho mysli se objevilo to slovo – viteál.

*****

Vešla do jeho pracovny a posadila se na opěrku křesla, v němž seděl. V ruce převracel v zamyšlení těžký medailon.
„Tys na něco přišel, že,“ řekla tiše. Neptala se, konstatovala a oči jí dychtivě plály.
„Možná,“ připustil vyhýbavě a sevřel medailon v dlani.
Nenaléhala, jen na něj upírala chtivý pohled svých zelených očí. Nedokázal to snést, a tak vstal. Aby měl záminku otočit se k ní zády, začal srovnávat do zákrytu knihy v knihovně.
„Severusi?“ prolomila nakonec ticho.
„Slyšela jsi někdy o viteálech?“ zeptal se pomalu. Nemusel se dívat, aby věděl, že vrtí hlavou. „Je to hodně málo známé odvětví černé magie. Většinou se texty omezují na nic neříkající varování o nebezpečnosti tohoto umění.“
„A to je Voldemortoo tajemství?“ vydechla. „Našel jsi jeho slabinu!“
„Nenašel jsem nic,“ utrhl se na ni podrážděně a přešel přes pokoj. „Je to jen… teorie.“ Odložil medailon opatrně na stůl. I tak kov tiše klapnul o lakované dřevo.
„Lepší teorie než nic,“ prohlásila. Zjevně jí začínala docházet trpělivost. Vstala a vzala medailon do ruky. „Takže na co jsi přišel?“
„Řekněme, že bys chtěla být nesmrtelná,“ začal Snape pomalu. „Teď nemyslím dlouhověkost, ale opravdu nesmrtelnost.“ Vzal jí medailon z ruky.
„To je něco, co kouzelníci hledají už celá tisíciletí. Nápoj nesmrtelnosti, elixír mládí,“ ušklíbla se.
„Co když tajemství nesmrtelnosti už dávno známe, jen je tak strašné, že nikdo nemá odvahu to udělat?“ opáčil Snape.
„Mohl bys přestat mluvit v hádankách?“ odfrkla si. „Pro jednou si odpusť teatrální výstup a mluv k věci.“
Snape se zamračil.
„Duchové jsou, jak předpokládáme, otisk duše,“ nenechal si zkazit poučný výklad. „Ale co se děje s duší, hm? Prý odchází dál. Co je to dál, nikdo neví.“
„Seve,“ obrátila oči v sloup. „Ty se tak strašně rád posloucháš, až je to únavné.“
„Fajn, chceš to zjednodušit? Co když existuje způsob, jak duši rozdělit. Jednu část někde uschovat v bezpečí a druhou si ponechat. Když o jednu přijdeš, pořád máš druhou, která tě přece musí udržet naživu.“
Vytřeštila na něj oči.
„To je… to je… obludnost,“ vydechla. „To přece nej… de.“
Snape na ni hleděl s výrazem převahy a triumfu.
„Jak by mohl…? Jak rozdělit duši?“ zavrtěla hlavou. Nechtěla tomu uvěřit.
„Tím nejhorším skutkem, jaký lze spáchat,“ řekl Snape temně. „Chladnokrevnou vraždou.“
Lily zbledla.
„Aspoň taková je teorie,“ pokrčil Snape rameny. „Jak to doopravdy funguje, netuším. Nevím ani jestli to vůbec funguje.“
„Ó tak to ne,“ našpulila rty. „Na to ti neskočím. Nevykládal bys mi tu tohle všechno, kdybys neměl důvod věřit, že to tak je. A ten medailon… Ukryl do něj Voldemort polovinu své duše?“
Snape sebou při jménu Pána zla trhl, ale jinak nic neřekl. Medailon strčil do kapsy hábitu.
„Musíš ho přece zničit!“ naléhala ostře. „Dlužíš mi to!“
„Dlužím ti to?!“ přimhouřil Snape oči.
„Tak to dlužíš aspoň sobě,“ odsekla. „Nebo se chceš celý život plazit u jeho nohou jako pes? Jak to zničíme?“
Snape se ušklíbl a medailon jí hodil s posměšným: „No, tak to zkus.“
Lily ho chytila a zadívala se na něj. Pak zvedla oči a zašeptala: „Může jich být víc?“
„Co?“ zamračil se Snape.
„Jestli jich může být víc,“ opakovala. „Když můžeš rozštěpit duši jednou, proč ne dvakrát, třikrát. Jeden je přece velké riziko.“
Snape mlčel a jeho tvář byla zachmuřená. Viditelně nad tímhle přemýšlel.
„S,“ přejela Lily palcem po medailonu. „Mohl by to být Salazar Zmijozel. To by bylo Voldemortovi podobné pošpinit památky po zakladatelích Bradavic, aby se mohl Brumbálovi vysmívat.“
„Možná,“ připustil pomalu, vzal jí medailon z ruky a uložil ho do zásuvky stolu. „Ale jak říkám, zatím je to jen teorie.“
„To jsme ale o pořádný kus blíž než včera,“ řekla Lily.

*****

Snape vešel do komnaty, v níž Pán zla během svého pobytu na Malfoyském panství sídlil. Neměl totiž žádné temné strašlivé sídlo. Nechával se hostit nejbohatšími Smrtijedy. Samozřejmě k jejich velké nelibosti. Byl to jeden z mnoha způsobů, jimiž dával ostatním najevo, kde je jejich místo.
Snape měl žaludek stažen obavami a nenávistně proklínal Lily za to, že ho zatáhla do takového nezáviděníhodného postavení. Vždyť intrikoval proti Pánovi zla!
Ta myšlenka ho vyděsila a na několik okamžiků zatajil dech. Pán zla byl ale zaujat něčím na svém stole a tak Snape pomaličku úlevně vydechl. Mnohem ostražitěji teď hlídal svoje myšlenky pro případ, že by si Pán zla usmyslil použít nitrozpyt. Naštěstí se tolik lidí třáslo před Pánem zla strachy, že Snapeově nervozitě nepřikládal valný význam.
„Víno!“ poručil si ostře.
Rád se nechával obsluhovat. Bylo to součástí jeho nadvlády. Snape si dobře pamatoval, jak nařídil Malfoyovi, aby mu podal sklenici, kterou měl Pán zla sám na dosah ruky. Tehdy se Malfoyovým ponížením rolí obyčejného sluhy dobře bavil. Nyní už mu to nepřišlo tak zábavné, když naléval z křišťálové karafy temně rudou tekutinu a jeho myšlenky se točily kolem toho, že připomíná krev.
Podal sklenici svému Mistrovi, ale dával si dobrý pozor, aby se jejich ruce nedotkly.
„Mám pro tebe úkol,“ sdělil mu Pán zla úsečně, když se napil. Podal mu přitom starý odřený sešit s černými koženými deskami.
„Je na čase, aby si Brumbál uvědomil, že si se mnou nemá zahrávat,“ ušklíbl se Pán zla a usrkl vína. „Zařídíš, aby se tohle dostalo do rukou syna náměstka ministra. Už mě začíná obtěžovat. Uvidíme, jak se vypořádá s tímhle,“ uchechtl se Pán zla.
Snape převrátil sešit v ruce. I takhle cítil, jak z něj sálá černá magie. Byl jí nabitý, až z toho lehce brněly prsty.
„Na co čekáš?“ vyštěkl náhle Pán zla. „Běž a dej si dobrý pozor, aby tě s tím nic nespojovalo. Ještě pro tebe mám práci.“
Snape se hluboce uklonil a v předklonu vycouval ze dveří.

*****

Snape kráčel tiše chodbou a snažil se nepřipadat si, že se tu plíží jako zločinec. Nemusel se ale ničeho obávat, až sem doléhal řev z famfrpálových tribun.
Zatracený sešit!
Dostat ho mezi školní věci toho nebelvírského studenta nebylo těžké. Stačilo přivolat domácího skřítka. Jako zaměstnance školy ho musel poslechnout, a pak už jen stačilo nařídit mu, že o tom nikdy nikomu nesmí nic vyjevit. Takový rozkaz byl u domácího skřítka spolehlivější než paměťové kouzlo.
To bylo ale před tím, než zabili tu holku ze sedmého ročníku Zmijozelu. Jeho nejlepší studentka lektvarů, a to měla jít jako horký favorit do mezinárodní soutěže škol v lektvarech! Proč zrovna ji ten netvor, o kterém se už šuškalo po célé škole, musel zabít, zatímco ty předtím jen proměnil v kámen.
A to ani nebyla z mudlovské rodiny. Pokud skutečně někdo otevřel Tajemnou komnatu postavenou Zmijozelem, jak tvrdil ředitel, proč museli zaútočit na jeho nejlepší studentku a zkazit mu průměr letošních OVCE.
Musel to zastavit, než ten kluk napáchá s tím sešitem ještě víc škody. Pánovi zla může vždycky tvrdit, že mu plány překazil Brumbál. Navíc ho ten deník zajímal ještě z jiného důvodu. Musel to být pozoruhodně mocný předmět černé magie, když umožnil průměrnému studentíčkovi vypustit netvora Salazara Zmijozela, ať už to bylo cokoli.
Snape cítil, jak ho sešit v hábitu tíží.
Bylo štěstí, že nezabil toho skřítka, co mu posloužil prve. Nyní se mu hodil. Použít stejný způsob, aby sešit získal zpátky, ale spolehlivost této metody rapidně snižovalo. I když to pořád byl nejlepší způsob, jak tu věc dostat z Nebelvírské věže, aniž by zanechal stopy.
Toho skřítka zabil – pro jistotu. Jeho tělo přeměnil v myš. Ta odporná školníkova kočka měla hlad skoro neustále. Jediný svědek zmizel na tři její polknutí.

*****

Brumbál se na Snapea zadíval přes horní hranu svých půlměsícových brýlí zkoumavým pohledem.
Snape zachovával netečný výraz učitele, který pouze v nejlepší víře koná svoji povinnost. Černý sešit ležel na ředitelově stole. Strávil nad ním celý víkend a zcela bez výsledku. Magii, která byla zapotřebí k vytvoření něčeho takového, nikdy v životě neviděl. Navíc v tom sešitu bylo něco, co mu nahánělo hrůzu. Chvílemi měl dole ve svém kabinetu pocit, jako by ho něco sledovalo, jako by cítil něčí přítomnost, třebaže si byl jist, že je sám.
Netvor po celé dva dny nezaútočil, což jen potvrzovalo jeho domněnku, že sešit je k ovládání té příšery zapotřebí. Mohl by si sešit nechat a zkoumat ho celá léta, ale náhlé pominutí hrozby bylo třeba uspokojivě vysvětlit. A proč si taky jednou nezahrát, když už ne na hrdinu, tak na „správného hocha“. Ačkoli se zdálo, že ředitel jeho historce o tom, jak tento předmět evidentně plný černé magie nalezl ve vlastnictví toho a toho studenta, docela neuvěřil.
Byl si jist, že podrobnosti se ven nedostanou. Pán zla se nikdy nedozví, jakou úlohu v tomhle sehrál, a svalit veškerou vinu na Brumbála nebude těžké.
„Dobrá, Severusi,“ řekl ředitel pomalu.
Snape nesnášel, když se k němu Brumbál choval s touhle otcovsky povýšenou důvěrností. Vždycky když ho takhle oslovoval, cítil se Snape jako dítě pod přísným pohledem rodiče – ten pocit nesnášel už od dětství.
„Škola je vám samozřejmě velice zavázaná,“ pokračoval, Brumbál a přitom převrátil sešit v ruce. Otevřel ho a stejně jako Snape před dvěma dny si přečetl jméno na první stránce, což bylo to jediné, co v sešitu bylo napsáno.
Snapeovi neuniklo, že se Brumbál na jméno dívá o poznání déle, než by bylo zapotřebí. Znal ho snad?
„Můžeme jen doufat, že se žádné další školní potřeby lorda Voldemorta nedostanou do nevinných rukou, že Severusi?“
Snape nedokázal tak zcela zakrýt, jak jím ta slova otřásla. Tak jen zamumlal: „Samozřejmě, pane řediteli,“ a s lehkou úklonou opustil ředitelnu.

*****

Snapea překvapilo, když našel Lily začtenou do nějaké staré zaprášené knihy. Ani nevzhlédla, když přišel.
„Předpokládám, žes stále nepokročil ve zničení toho medailonu,“ prohodila, když procházel kolem ní.
„Mám na práci i jiné věci,“ odsekl.
„Všimla jsem si,“ utrousila chladně a položila rozevřenou knihu na stolek. „Takže jsi určitě ani nepřemýšlel o viteálech.“
„Jestli sis nevšimla, tak jsme měli v Bradavicích trochu potíže,“ ucedil. Po pravdě představa, že se po hradě potuluje nějaké monstrum ho nikterak netěšila. Kdo ví, zda by pro Zmijozelovu příšeru byl dostatečně čistokrevný na to, aby si nechala zajít chuť. Smrt jeho studentky s rodokmenem sahajícím až kdo ví kam jen zesílil jeho pochyby. Překvapivě Pán zla vzal neúspěch celkem klidně, jako by mu na tom zase až tak nezáleželo.
„Četla jsem o tom v novinách, protože ty mi nechceš nic říct,“ řekla vyčítavě. „Ale k věci. Myslím, že ten madilon nám jasně říká, co by Voldemort použil jako viteály.“
„Může to být cokoli,“ namítl Snape znuděně. Nevadilo mu bavit se o tom. Vlastně jejich teoretizování a diskuse byly celkem příjemné. Potíž byl v tom, že ona vyžadovala nějaké činy, postup. Prakticky každý den se ho vyptávala, jestli zkoušel ten medailon zničit, a navrhovala stále šílenější a šílenější způsoby.
Snape si proti své vůli stále častěji přehrával jeden z jeho a Regulusových postelových rozhovorů. Regulus si často po sexu chtěl povídat a většinou plácal nesmysly a kladl hloupé dotazy. Některé se mu teď ale vracely a děsilo ho, jaký nový smysl v nich nalézal. Při jedné takové příležitosti se Regulus vyptával na Zložár – prokletý oheň – sílu tak strašnou, nezvladatelnou a děsivou, že bylo hotové bláznovství si s ním zahrávat.
Regulus se vyptával, co všechno dokáže zložár zničit. Hlavně ho zajímalo, jestli by spálil i předmět obsahující mocnou magii. Tehdy ho odbyl, že i zkušenému kouzelníkovi se snadno může tohle vymknout z ruky, a ať ho ani nenapadá něco takového zkoušet. Co když to byl ale další ze střípků celé té hádanky kolem viteálů. Snape ale zatím nebyl ochotný zkoušet něco tak zoufalého.
„Cokoli?“ ušklíbla se Lily a vrátila Snapea zpátky do reality. „Opravdu si myslíš, že by Voldemort uzavřel část své duše do plechovky nebo ponožek?“
„Ne,“ připustil Snape po chvilkovém zamyšlení. Medailon Salazara Zmijozela vypadal autenticky. Rozhodně by Voldemort jako viteál použil něco takového. „Ale relikvií po Zmijozelovi zbylo méně než málo. Dost možná je ten medailon jediný.“
„Jistě, po Zmijozelovi možná, ale co další Zakladatelé?“ nadhodila Lily a přisunula jeho směrem knihu otevřenou u fotografie malého zlatého pohárku se dvěma oušky a rytinou jezevce.
„Pohár Helgy z Mrzimoru,“ odtušil Snape, když se zběžně na obrázek podíval.
„Vzpomínám si, že jsem kdysi četla, že zmizel z vlastnictví rodiny potomků Helgy z Mrzimoru za velice záhadných okolností,“ zamyslela se Lily.
„Denního věštce jsem nikdy nečetl, ale vím, že o poháru se už hezkých pár desítek let nic neví. A abychom to uzavřeli diadém Roweny z Havraspáru je považován za ztracený už dobře tisíc let. Jediné, o čem se s jitotou ví, je meč Godrika Nebelvíra a ten je ve vitríně v Brumbálově kanceláři. Ergo tvoje teorie má několik dost chabých míst,“ uzavřel Snape věcně.
„Ale dává to smysl ne?“ odmítala se Lily vzdát. „Brumbál se jednou zmínil, že Voldemort chtěl v Bradavicích učit. Proto je místo učitele obrany proti černé magii prokleté, protože ho odmítl. Jistě by mu připadalo velkolepé vytvořit viteály z relikvií Zakladatelů.“
„Jako pohádka na dobrou noc by to ušlo,“ ušklíbl se Snape. „Ale znovu ti říkám, že to není reálné.“
„Co když tehdy ten pohár ukradl on?“ zeptala se Lily a upřela na Snapea oči.
Snape otevřel pusu, aby prostestoval, ale pak ji zase zavřel.
„No, co když ho ukradl. Pak našel medailon a učit v Bradavicích chtěl jen proto, aby získal meč.“
„A diadém našel taky?“ otázal se Snape kousavě.
„A proč ne?“ odsekla Lily.
„Protože je to nesmysl,“ opáčil a knihu s klapnutím zavřel. „Mluvíme tu o věcech, o jejichž existence lze přinejmenším s úspěchem pochybovat.“
„Ale máme ten medailon, ne?“ namítla. „O jeho existenci pochybovat nemůžeš a sám jsi připustil, že bude s největší pravděpodobností pravý.“
„To je jeden ze čtyř. I kdyby Pán zla skutečně našel pohár i diadém, mohou být kdekoli. Je to jako hledat jehlu v kupě… ne ve stodole plné sena,“ zamračil se Snape.
„No, tak to abychom už začali, nemyslíš?“ utrousila mrazivě. „Nebo umíš, Snape, jen tlachat a a skutek utek?“
Snapeovi na bledé tváři naskákaly růžové skvrny, jak zrudl.

*****

„Pán Malfoy za chvíli přijde, zatím si udělejte pohodlí,“ zamumlal domácí skřítek. Uklonil se až uši coural po zemi a s prásknutím zmizel.
Snape si odfrkl a usadil se do křesla. Moc dobře věděl, že Malfoy nechává rád svoje návštěvy čekat. Zřejmě aby na ně dostatečně zapůsobil nevkusný přepych všude kolem. Nechodil sem rád. Už na škole Luciuse neměl rád, ale bylo výhodné být s ním za dobře. Rozhodně si tehdy s Potterovou bandou za zády nemohl dovolit Luciuse znepřátelit. Říct, že se z nich stali přátelé, by bylo příliš silné slovo. Vždycky měl pocit, že ho Lucius spíš toleruje, protože je to pro něj zatím užitečné.
Klouzal znuděně očima po všech těch starožitných krámech ve vitrínách. Lucius často zaměňoval kvalitu s kvantitou. Sbíral všechno, co se mu zdálo dostatečně nóbl. Ale to že má někdo ve vitríně šestnáct zlatých pohárů a na krbové římse sedmnáctý ještě neznamená…
Snape vyskočil z křesla a několika dlouhými kroky došel ke krbu, aby si pohár lépe prohlédl. Rytina byla v jednom místě lehce poškozená, ale nemohlo být pochyb, že jde o znak Helgy z Mrzimoru. Vypadal témař jako na obrázku v knize, který mu Lily před časem ukázala. Vzal ho do ruky a téměř ihned pocítil mravenčení. Rychle ho vrátil na poličku. Ta věc byla plná stejné nebo dosti podobné magie jako medailon. Srdce se mu zběsile rozbušilo. Mohl by to být… Lucius možná ani netušil, co má v domě.
Snape se nejistě rozhlédl. Pán zla sice tenhle měsíc pobýval jinde, ovšem i tak měl žaludek stažený strachem. Krást něco pánovi domu přímo pod nosem.
No, tak to abychom už začali, nemyslíš? Nebo umíš, Snape, jen tlachat a a skutek utek?
Ta její slova, to její přezíravé, neuctivé chování – teď se uvidí, jestli jen tlachá nebo něco dokáže. Vytře jí zrak!
S vědomím, že každou chvíli může někdo přijít, popadl z mísy jablko a přeměnil ho ve v celku ucházející napodobeninu poháru, který zmenšil a schoval do hábitu. Právě včas, protože do salónku vešel Lucius Malfoy. Nesel se jako páv a jeho blahosklonný úsměv Snapea jako vždy dráždil.
„Ach, vidím, že obdivuješ tento skvělý kousek,“ zaubil se Malfoy. „Je to pohár samotné Helgy z Mrzimoru.“
„Vypadá jako pravý,“ utrousil Snape a postavil falešný pohár na krbovou římsu.
„Je pravý,“ ušklíbl se Malfoy dotčeně. „Ale proč jsi přišel, příteli.“
Snape se kysele usmál. Od chvíle kdy přinesl Pánu zla zprávu o věštbě a dostal se tak do jeho přízně, neopomínal ho Lucius oslovovat příteli při každé vhodné příležitosti. Beze slova mu podal obyčejný hnědý balíček.
„Co je to?“ otázal se Malfoy, ale podle toho, jak jeho tvář zpopelavěla, moc dobře věděl, co je uvnitř.
„Pán zla posílá pozdravy,“ neodpustil si Snape.
Malfoy vzal balíček do ruky, jako by to byl jedovatý had.
„Nezapomeň, tři kapky do pití. A buď opatrný, je to velice účinné,“ poučil ho.
„Kdy?“ vysoukal ze sebe Malfoy.
„Neboj, nestane se to tady,“ ujistil ho Snape.
„Budou mne podezírat,“ šeptl Malfoy.
Snape dlouho mlčel a jen se pásl na jeho strachu. Lucius byl pletichář, politik, ale na vraždu žaludek neměl.
„Oddálil jsem účinek,“ řekl Snape. „Nemáš se čeho bát.“
Rád by už odešel. Měl pocit, že mu zmenšený pohár boulí hábit, až si toho bude muset Lucius všimnout. Studený lepkavý pot mu stékal po zádech svědil.
„Pokud nemáš žádné další otázky,“ kývl na Luciuse a vykročil ke dveřím.
„Severusi.“
Snape se zastavil mezi dveřmi a žaludek se mu stáhl úzkostí. Lucius porovnal falešný pohár na krbové římse. Snapeovi se zdálo, že si ho prohlíží nějak dlouho, než se obrátil tváří k němu.
„Co mám dělat s tím zbytkem?“ otázal se.
Snape téměř úlevně vydechl.
„Dej to z dosahu dětí,“ doporučil mu Snape a s ulehčením za sebou zavřel dveře.
Lucius ho nebude z krádeže podezírat. Skoro každý den přijímal dvě až tři návštěvy a kouzlo nevyprchá dřív než za týden. A i kdyby, nemá nejmenší důkaz. Navíc, pokud ten pohár je skutečně viteál a dal mu ho do úschovy sám Pán zla, bude mít Lucius jinačí starosti, až zjistí, že zmizel. Možná by bylo výhodnější vytvořit nějakou trvalejší repliku a při nejbližší příležitosti ji podstrčit.
Tohle řešení ho trochu uklidnilo. Najít záminku k návštěvě Malfoyů nebude snadné, ale určitě bude lepší být podezírán, že pálí za Narcissou, než že má něco společného s pohárem.

„To je sice hezké, ale k čemu nám to je, když stále nevíme, jak ty věci zničit,“ pokrčila Lily rameny bez valného zájmu.
Snape stáhl rty do tenké čárky a sevřel ruku v pěst.
„Proč já se vlastně snažím,“ ucedil a mrštil pohárem do rohu místnosti.
„Myslela jsem, že nesnášíš ponižovat se,“ rýpla si. „A přitom to děláš pokaždé, když slyšíš Voldemortovo jméno.“
Snape sebou už ani necukl. Začínal si zvykat na to, že vyslovuje jméno Pána zla. Když se za celou tu dobu nic nestalo, bylo dost pravděpodobné, že už se ani nestane.
„Já náhodou vím, jak to zničit, ale čekám, až je budeme mít všechny,“ prskl vztekle.
„Ale,“ zadívala se na něj úkosem. „To jsou mi novinky.“
„A ty bys místo toho věčného remcání taky mohla něčím přispět,“ sykl podrážděně.
„Oprav mě pokud se mýlím, ale to já jsem přišla na to, že to jsou relikvie po Zakladatelích!“ odsekla. „Chceš, abych našla tisíc let ztracený diadém? No fajn, tak mi aspoň sežeň jeho obrázek, jako jsem sehnala já tobě vyobrazení, jak vypadá pohár!“
Snape odešel do kuchyně a důkladně za sebou prásknul dveřmi.

*****

Kniha s temným žuchnutím dopadla na stolek před Lily, což ji přimělo vzhlédnout od Týdeníku čarodějek. Tázavě povytáhla obočí.
„Chtěla jsi vědět, jak vypadá diadém, abys ho mohla najít, ne?“ řekl Snape kousavě.
Kniha byla v jednom místě založená. Lily ji otevřela a zahleděla se na portrét velice krásné čarodějky. Malíř zachytil na jejích rtech náznak jistého záhadného úsměvu. Na hlavě jí seděla jemná ozdobná čelenka.
„To je Rowena?“ zeptala se Lily a rty jí zacukaly ve špatně potlačovaném úsměvu.
„Je to tam snad napsáno, ne?“ utrousil Snape mrzutě.
„Takže tohle je její tisíc let ztracený diadém?“ ujišťovala se Lily pobaveně.
„Co myslíš?“ zasyčel Snape. „Nechápu, co je na tom tak zábavného.“
„No, víš,“ uculila se Lily. „Já vím, kde ten diadém je.“
Kdyby do Snapea uhodil blesk, nemohl by vypadat víc zkoprněle a ohromeně.
„Co jako myslíš tím, že víš, kde je?“ mračil se na ni.
„No jako že vím, kde se nalézá,“ odvětila sladce.
„Nedělej ze mě idiota!“ vyštěkl.
Lily ho probodla pohledem a složila si ruce na prsou.
„Dobře,“ zabručel Snape. „Kde teda je?“
„Víš, jak je v sedmém patře v Bradavicích…,“
„Chceš říct, že je v Bradavicích?“ skočil jí do řeči.
„Necháš mě ti to vysvětlit nebo mně budeš pořád přerušovat?“ otázala se nakvašeně.
„No jo, pořád,“ utrousil a posadil se do křesla naproti ní. „Budu mlčet jako hrob,“ ujistil ji, když se neměla k tomu, aby pokračovala.
„V sedmém patře jak je ten velký gobelín, na němž Barnabáš Blouznivý zkouší naučit…“
„Troly balet,“ dořekl Snape za ni. „Ano, vím.“
Nic neřekla, ale zpražila ho pohledem, než pokračovala: „Naproti gobelínu je dlouhá prázdná stěna. V šestém ročníku jsme tam s holkama hledaly místo, kde bychom něco schovaly.“
„Co?“ zajímal se Snape.
„To tě nemusí zajímat!“ odsekla. „Neříkal jsi náhodou, že budeš mlčet?!“
„No jo,“ ušklíbl se Snape.
„Prostě se najednou ve stěně objevily dveře, a když jsme vešly dovnitř, stály jsme v obrovské místnosti rozléhlé jako katedrála. Vysokými okny tam vnikalo světlo a…,“ zmlkla, když si všimla, jak se Snape tváří. „Byla tam neuvěřitelná spousta věcí. Jako by si tam celé generace studentů schovávaly všechno možné. Bylo toho tam nepředstavitelné množství. Strávily jsme několik dní tím, že jsme to tam prozkoumávaly a našly jsme tam skříň plnou nádherných šatů.“
Snape lehce poklepával prsty na opěradlo křesla.
„Vyzkoušely jsme si je a Marion našla někde několik šperků a zašlou čelenku – tuhle,“ ukázala Lily na portrét. „Vím zcela jistě, že to je ona.“
„Hm, pokud ale byla celou dobu v Bradavicích, jak by se k ní Pán zla mohl dostat?“ namítl Snape zachmuřeně.
„Na tom snad nezáleží, ne?“ opáčila Lily. „Poblíž byla taková velká kredenc, vypadala jako by ji někdo polil kyselinou. Neměl bys mít potíž to najít,“ obdařila ho úsměvem.

„Neměl bys mít potíž to najít!“ pitvořil se Snape, když se o několik dní později probíral nepopsatelným množstvím krámů, které ta studentská pakáž za tisíc let existence školy stihla nashromáždit. Některé byly i po tak dlouhé době stále nebezpečné – jedna truhla mu přibouchla s chechotem prsty svým těžkým víkem a cosi neidentifikovatelného, co odkopl rychle stranou, ho stihlo připravit o podrážku levé boty.
Nebylo to však tak úplně marné, protože během svého pátrání našel dvě zakázané knihy o černé magii, nejspíš poslední exempláře na světě, které zde unikly zkáze. Dále objevil svazek žíní jednorožce, mezi množsví rozbitých lahviček s dračí krví i tři plné, nerozbité, a starodávnou destilační aparaturu z čistého magicky tvrzeného křišťálu.

*****

„Musí to být meč,“ potřásla Lily hlavou. „Je to jediná věc Godrika Nebelvíra, o které se ví, že se dochovala.“
„Nemůže to být!“ oponoval jí Snape už po několikáté. „Není způsob, jak se dostat nepozorovaně do ředitelny.“
„Jenom proto, že ty ho neznáš…!“ odsekla.
„Není žádný!“ vyjel na ni podrážděně. „A kdo říká, že to musí být meč. Mohl použít něco jiného. Cokoli!“
„Já to říkám! A zatím jsem měla vždycky pravdu!“ prskla podrážděně. „Ale ty se neustále zdráháš. Tvrdíš, že víš, jak je zničit a ještě jsi to neudělal! Možná ti to tak vyhovuje. Ohýbat hřbet!“
„Jsou to části jeho duše! To tě ani na okamžik nenapadlo, že by to třeba mohl cítit?!“ ucedil.
Lily překvapeně zamrkala.
„Ne, jak vidím, nenapadlo,“ ušklíbl se.
Napětí ale trochu opadlo. Přinejmenším na sebe přestali hulákat na celou místnost.
„Dobrá,“ řekla Lily pomalu. „Když ne meč, tak co?“
Snape chtěl pokrčit rameny, ale místo toho se náhle chytil za levé předloktí. Vyměnili si s Lily poplašené pohledy. Čím hlouběji se dostávali, tím snadněji je jakýkoli zájem ze strany Pána zla polekal.
„Nemůžeme dělat neuvážené kroky,“ řekl Snape tichým naléhavým hlasem.
Lily přikývla a Snape se vydal za svým Mistrem.

V místnosti byla prakticky tma a Snape si nebyl jist, jak může Pán zla vůbec něco vidět.
„Blíž!“ zasyčel Pán zla. Vztek z něj sálal jako žár z pece.
Snape udělal váhavě dva kroky do pokoje a zakopl o něco na zemi. To něco tiše zasténalo.
„Crucio!“
Snapeovi naskočila husí kůže, když se Lucius Malfoy již ochraptělým hlasem rozkřičel bolestí. Pán zla nejspíš již zjistil ztrátu poháru, který zřejmě svěřil Luciusovi do úschovy. Ve Snapeovi byla malá dušička. Jesti Pán zla ví, že ho sebral on… strachem ani nedýchal.
„Řekl jsem blíž!“
Snape roztřeseně překročil Luciuse a po několika nejistých krocích pro jistotu padl před Pánem zla na kolena. Dokázal myslet jen na to, že teď umře, a neovladatelně se třásl.
„Ne,“ šeptl Pán zla měkce. „Dnes ještě ne.“
Dva dlouhé bledé prsty ho vzaly za bradu a přiměly vzhlédnout.
„Lucius mne velice, velice zklamal. A bude podle toho potrestán. Ale ty,“ usmál se Pán zla a jeho ruka pohladila Snapeovu tvář, „zjsem s tebou spokojen. Doufám, že tomu tak bude i nadále. Mám pro tebe úkol. Přišel čas, abys udělal to, kvůli čemu jsem tě do Bradavic doopravdy poslal.“
Snape se trochu uklidnil, takže zvládl zašeptat: „Udělám víc, než je v mých silách, abyste byl s mými službami i nadále spokojen.“
„Hm, možná bych ti měl dát vyrvat ten tvůj jedovatý jazyk,“ zapředl Pán zla. „Víš, co říkat, a kdy to říkat. A co víc,víš kdy mlčet. To je něco, co tady náš milý Lucius neumí. Crucio!“
Snape měl chuť zacpat si uši, aby neslyšel ten křik. Jenže to právě nemohl. V polovině se Luciusův hlas zlomil a přešel do namáhavého chropotu, protože měl už hlasivky nadranc.
„Přines mi Nebelvírův meč, Severusi,“ rozkázal Pán zla. „Za každou cenu, rozumíš? Musím ho mít, ať to stojí cokoli. Když uspěješ, zahrnu tě svou přízní. Když ne…“
Snape rychle přikývl. Bylo mu jasné, že když selže, čeká ho stejný osud jako Luciuse. Nebo možná i horší.

„Takže to znamená…“
„To znamená, že chce čtvrtý vieteál teprve vytvořit,“ dořekl za ni Snape.
„To je chvíle, na kterou jsme čekali!“ vyhrkla. „Musíme jednat. Musíš ty viteály zničit! A pak zabít Voldemorta.“
Snape mlčel. Stále ještě měl v živé paměti ubohého Luciuse. Kdo ví, co s ním Pán zla teď dělá. Nejspíš nechá Malfoye nakonec naživu, přece jen je pro něj stále užitečný. Na druhou stranu bez ruky nebo nohy mu stále ještě může posloužit. Ta představa byla děsivá. Pán zla uměl být v mučení velice vynalézavý.
„Nechceš to snad na poslední chvíli vzdát?“ otázala se kousavě. „Nemáš na to koule, Snape?“
Snape se začervenal.
„Nikdo neříká, že to chci vzdát!“ odsekl, ačkoli pravda byla, že si s tou myšlenkou pohrával. Ona nevěděla, co Pán zla dělá těm, kteří ho zradili. Pokud neuspějí, budou rádi, když je jenom zabije.
„Takže jak ty věci zničíme?“ našpulila pusu.

*****

Snape odstoupil a připravil si hůlku. Ponuré prostory chátrající továrny, kterou měl v podstatě za domem byly pro tohle mnohem vhodnější. Viteály položil na zem a obložil je starými krabicemi. Dokonce i Zložár potřeboval něco, čím se mohl živit, aby vůbec vznikl.
Snape se pomalu nadechl a vydechl. Pečlivě odstranil všechno, co by mohlo posloužit k šíření požáru, a kolem dokola zůstal jen prostor udusané hlíny. Ještě chvíli váhal, až nakonec vyřkl zaklínadlo a prudce švihl hůlkou.
Nejdřív se zdálo, že se nic neděje. Pak však z plesnivých krabic vyšlehl do vzduchu mohutný plamen. Během chvíle je strávil. Kroutil se a otáčel, jak hledal další potravu. A Snape by přísahal, že slyšel jakýsi vzdálený trojhlasný výkřik plný bolesti. Jen na okamžik polevil pozornost, když se snažil zahlédnout v pekelné výhni ohně rozžhavené předměty. Vypadalo to, že z nich vytéká hustá vazká černá tekutina. Takže Regulus měl nakonec pravdu.
Horký vzduch udeřil Snapea do tváře, když kolem něj prosvištěl drak stvořený z plamenů.
„Do prdele!“ zaklel Snape a pokusil se Zložár zastavit protikletbou. Ohnivý drak byl ale příliš rychlý. Vylétl až nahoru ke stropu, kde se svými plamennými čelistmi zakousl do jednoho z trámů. Kov zasyčel a vypařil se. Vzápětí tu byli ohniví draci dva. Polykali kusy tovární haly, rostli a pak se vždycky rozdělili jako nějaké obludné améby. V tom, jak se lehce vyhýbali protikletbě, bylo cosi výsměšného. Vzduch se plnil kouřem a okolní žár rychle narůstal.
Snapeovi se vlasy lepily k zpocenému čelu. Uvědomil si, že se stalo přesně to, čeho se obával – Zložár se mu vymkl z ruky.

„AU!“ vykřikl Snape a ucukl před její nataženou paží.
Lily nic neřekla, jen se s povzdechem přisunula blíž, by mohla pokračovat v ošetření popálenin, které Snape utrpěl, když se pokoušel zložár zastavit. Továrna lehla popelem a s ní několik přilehlých domů. Naštěstí byly již dávno opuštěné. Teď se všude kolem rojili hasiči a novináři. Ještěže nikdo věc nepovažoval za nijak mimořádnou. Nejspíš to přisoudí stáří budovy, bezdomovcům, co se chtěli ohřát, nebo dětem hrajícím si se sirkami. Snad se jen někdo bude podivovat nad obrovskou ničivou silou, jakou požár měl.
Snape byl tak vyčerpaný, že ani nemluvil. Bez protestů se podvoloval její péči, jako by mu nezbývaly síly vzepřít se. Lily nanášela na jeho rány hustý modrý krém.
„Mohlo to dopadnout hůř,“ řekla měkce. „Jsme téměř u cíle. Teď nesmíme pochybovat.“
Snape jen pokýval svěšenou hlavou.
Lily si povzdechla a chtěla vstát, aby uklidila mast a obvazy, jimiž mu převázala rány. Polekalo ji, když jináhled chytil za paži. V jeho očích byla zoufalá naléhavost.
„Lily,“ zašeptal a upíral na ni pohled.
„Musíš si odpočinout,“ řekla a odsunula jeho ruku.

*****

„Dokonalé, dokonalé,“ kochal se Pán zla zálibně pohledem na meč Godrika Nebelvíra. „Konečně je můj,“ přejel po něm dlouhými prsty.
Snape mlčky klečel a vyčkával. Očekával, že bude nervózní. Místo toho zjišťoval, že ho naplňuje chladné odhodlání.
„Vstaň,“ pokynul mu Pán zla. „Jsem s tebou velice spokojený, Severusi, velice. Lord Voldemort umí být štědrý k těm, kteří mu dobře slouží.“
Na druhou stranu to odhodlání možná nebylo až tak velké, protože stále otálel. Času však nebylo mnoho. Nepředpokládal, že by Pán zla odhalil podvrh. Dal si při výrobě meče záležet. Nicméně každou chvíli ho může poslat pryč a tím promarní jedinečnou příležitost.
„Mohu vám nalít víno?“ otázal se co nejpodlézavěji. Karafa s vínem stála jako vždy na stolku u dveří.
„Nalej,“ přikývl Pán zla blahosklonně. „Sobě i mně,“ usadil se v křesle.
Snape nalil víno. Dával si na čas. Pán zla byl naštěstí příznivě naladěn.
„Brumbál si myslí, jak není chytrý,“ řekl Pán zla tiše. „Ale to se mýlí.“
Snape podal Pánovi zla pohár. Lily si asi představovala nějakou velkolepou bitvu. Že vystoupí z řady a vyzve ho přede všemi na souboj. Úplně nejlepší by bylo, kdyby svedli boj přímo na ministerstvu za přítomnosti ministra. Nebo se utkali pod okny Brumbálovy ředitelny. Nepochybně by se to v učebnicích historie dobře vyjímalo.
„Ještě pro mne dnes večer něco uděláš, Severusi,“ zadíval se na něj Pán zla úkosem a v očích se mu rudě zablesklo.
Snape se zatajeným dechem sledoval, jak pozvedá pohár ke svým rtům a několika doušky ho vyprazdňuje. Sám se vína nenapil.
Ano, rozhodně by souboj byl velkolepý. Jenže on nebyl hrdina v lesklé zbroji. Jen blázen by se utkal s Pánem zla. Obzvláště když byli jinačí způsoby.
Pán zla začínal být dýchavičný. Stále víc lapal po dechu. Přitiskl si ruku na hruď a s vytřeštěnýma očima se obrátil ke Snapeovi: „Ty… TY!“
Snape udělal krok zpátky, aby uvolnil padajícímu tělo místo.
„Jed,“ řekl věcně. „Naneštěstí na něj není protilátka. Zabírá rychle, bohužel ne tak rychle.“
Pán zla se svíjel na zemi, jako by ho stihl epileptický záchvat. Z pusy mu šla pěna, po kalhotách se mu rozlila mokrá skvrna. Poulil oči a tloukl kolem sebe. Trvalo to jen krátce.
Snape postavil svůj pohár na stůl a dlouho se díval na nehybné tělo.

„Pán zla…,“ odmlčel se, než řekl: „Voldemort… je mrtvý.“
Bylo to neuvěřitelné, po všech těch letech. Lily na něj jen zírala. Nebyl si jist, co čekal, ale tohle rozhodně nebylo ono.
„Opravdu?“ zašeptala.
Snape přikývl a posadil se do křesla. Cítil se unavený a měl strach, protože najednou netušil, co bude dál.
„Bude chvíli tvrat, než se na to přijde. A nejspíš se to pokusí zatajit,“ řekl tiše.
„A pak se mezi sebou porvou o moc,“ dodala.
Snape přikývl. Věděl, že žádný ze Smrtijedů není dost silný na to, aby se vyšvihl na místo Pána zlaprotože přesně takové Smrtijedy Pán zla nepotřeboval – takové, co by ho dokázali nahradit. Během následujících dní se požerou navzájem a celé se to rozpadne jako domeček z karet.
Pocítil pálení na levém předloktí a vyhrnul si rukáv. Znamení zla se rozpálilo, ale postupně bledlo a mizelo.
„Je mrtvý,“ vydechla Lily s očima upřenýma na jeho ruku.
„Půjdu si lehnout,“ utrousil Snape a zvedl se z křesla.
Ve svém pokoji ze sebe shodil šaty na hromadu vedle postele. Hůlku ze zvyku odložil pod polštář a jen ve spodním prádle vklouzl pod přikrývku. Ležel na zádech s jednou rukou položenou přes tvář a zavřenýma očima.
Vešla bez zaklepání.

*****

Byl mrtvý. Neměla jsem nejmenší důvod mu nevěřit. Jeho pohled byl nepřítomně prázdný a působil dojmem, jako by ho podvedli. Sálal z něj ten pocit, kdy se po dlouhé cestě dotrmácíte k cíli, jen abyste zjistili, že tu už někdo byl před vámi. I jeho hlas byl mdlý. Jako by z něj vyprchala všechna síla a energie. Byl ubohý.
Ale já jsem s ním ten pocit marnosti sdílela. Voldemort byl mrtvý. Můj syn a manžel byli pomstěni, ale nepřinášelo mi to žádnou úlevu. Nic se nezměnilo na tom, že je už nikdy neuvidím. I když to třeba bylo tím, že člověk skutečně zodpovědný za jejich smrt byl právě teď nahoře ve své ložnici. Voldemort by to neudělal, kdyby je na nás Snape nepoštval. Jak hluboká musela být jeho nenávist k Jamesovi.
Věděla jsem, co musím udělat. Tohle už nebylo o pomstě, tohle měla být spravedlnost. Snape si zasloužil trest za to, co udělal.
Vyšla jsem po schodech nahoru a bez zaklepání vstoupila do jeho pokoje. Jeho šaty se válely na zemi a on ležel v posteli s rukou přes oči, takže jsem mu neviděla do tváře. Ale tím lépe, o to jednodušší to bylo. Nebyla jsem hrdá na to, co jsem musela udělat, ale někdy nemá člověk prostě na vybranou.
Svlékla jsem se a stáhla z něj peřinu. Měl na sobě zašedlé vytahané spodky a ponožky. Jeho hubený bledý hrudník byl porostlý tmavými chlupy, měl propadlé boky a vpodstatě žádné břicho – vypadal komicky, jak tam tak na mne s otevřenou pusou třeštil oči.
Posadila jsem se na něj obkročmo, abych nad ním měla kontrolu. Vypadal, že by mohl utéct. Působil tak vyjeveně, až mi ho bylo skoro líto. Nejspíš byl schopný tak akorát v záchvatu vzteku ženskou znásilnit. Chudák.
Sex s ním bylo to poslední, o co jsem stála. Jenže bez hůlky se odtud nedostanu a tu si paranoidně schovával pod polštář.
Začala jsem si hníst prsa, třít si bradavky, jemně se do nich štípat. Oči mu úplně lezly z důlků. Nejspíš nikdy v životě něco takového neviděl. Musel být vyplašenější, než jsem si zpočátku myslela, protože i když jsem se mu otírala klínem o rozkrok, vůbec mu netvrdnul.
James by byl už dávno tvrdý jako kámen, laskal by mne a snažil by se mnou pomilovat. On na mne jen zíral, takže mi nezbylo, než opět převzít iniciativu. Slezla jsem z něj a stáhla mu spodky do půlky těch jeho hubených chlupatých nohou. Pták mu ležel mezi nohama schlíple na koulích. Když jsem mu ho vzala do ruky, trhl sebou a vydal ze sebe jakési přidušené zachroptění. Stáhla jsem předkožku, až se ukázal růžový žalud. Pomalu jsem se nadechla a sklonila se, abych ho mohla vzít do pusy. Jeho rozkrok páchl potem a močí. Cítila jsem, jak je napjatý, jak se chce odtáhnout, a jak syká, kdykoli přejedu jazykem po žaludu jeho ptáka. Jednou rukou jsem ho přidržovala a druhou mu třela koule. Nakonec nebylo tak těžké vzrušit ho. Během chvíle mu stál jako svíce. Pravda, trochu křivá svíce, ale docela velká a pěkně tvrdá.
Pojem o světě ztratil zřejmě někdy ve chvíli, kdy jsem mu začala olizovat a cucat varlata. Měl zavřené oči, hlavu zvrácenou na polštáři dozadu, dýchal mělce a přerývaně a co chvíli ke mně natahoval ruku, jako by mě chtěl zastavit, ale nedokázal se k tomu odhodlat. Měla jsem ho přesně tam, kde jsem ho potřebovala.
Nechala jsem s mlasknutím vyklouznout jeho ptáka z pusy a naklonila se nad jeho obličej. Před polibkem uhnul, tak jsem se nad ním rozkročila a přímo před nos mu přistrčila svoji vlhkou micinku. Sice mi šlo hlavně o tu hůlku, a byl to jen Snape, ale dlouho jsem nikoho neměla, a hrát si s jeho ptákem mne prostě vzrušilo.
Zaškubal sebou jako ryba na háčku, ale já mu nehodlala dovolit vyklouznout.
„Lízej!“ poručila jsem mu a jako by náhodou vklouzla rukou pod polštář. Sevřela jsem hladké teplé dřevo hůlky a teprve teď ucítila, jak mne polechtala špička jeho jazyka.
Velice váhavě a pomalu mne olízl, jako by zkoušel, jaké to vůbec je. Evidentně to nikdy předtím nedělal.
„Pořádně!“ přikázala jsem.
Jeho nemotornost a nezkušenost byla jistým způsobem vzrušující, a když jsem mu řekla, jak přesně to chci, a co přesně má dělat, ukázal se být i docela šikovný. Buď se opravdu snažil nebo měl delší jazyk než James. Možná obojí.
Měl takový nechápavý, ublížený výraz, když jsem na něj použila Petrificus totalus a poté ho svázala vyčarovanými provazy.
„Opravdu sis myslel, že bych ti někdy mohla odpustit, co jsi udělal?!“ vyštěkla jsem nenávistně. „Nenávidím tě! Nenávidím!“
Oblékla jsem se.
„Ale nemusíš se bát. Nenechám tě tu takhle,“ utrousila jsem. „Pošlu sem bystrozory, aby si tě vyzvedli. Určitě je to velice potěší,“ ušklíbla jsem se a šťouchla hůlkou do jeho stojícího ptáka.
V jeho očích jsem četla, že se cítí zrazený, podvedený, a že absolutně nechápe. To bylo to nejhorší, on nechápal, co udělal špatně. Bylo mi z něj zle. Celou dobu měl James ve všem ohledně něj pravdu. Celý problém byl v tom, že Snape vůbec existoval. Nebýt jeho, můj manžel a dítě mohli žít.
„Sbohem,“ řekla jsem chladně a ani nevím proč jsem dodala: „Srabusi.“
Nejspíš nedostane polibek. Konec konců nelze upřít, že zbavil svět Voldemorta. Nejspíš ho zavřou na doživotí. Zaslouží si to, vím to. Přesto všechno se necítím líp.

*****

Albus Brumbál si proti světlu prohlédl temně rudý obsah lahvičky a se spokojeným kývnutím ji spolu s dalšími dvěma uložil do police. Žíně jednorožce pečlivě smotal, aby se nepocuchaly. Prolistoval obě knihy a zařadil je do své soukromé knihovny. Později je důkladně prozkoumá. Nakonec ve své pracovně složil starodávnou destilační aparaturu z čistého magicky tvrzeného křišťálu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský