Fantasmagorium

zdroj
Autor: Ferry
Překlad: anonymní
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Kdo seje vítr, sklízí bouři. Musí to tak být vždy?

Nejkrásnější vzpomínka

Každoroční prohlídka u Sv.Munga nepatří zrovna mezi nejpříjemnější povinnosti vlkodlaků. Proto se nelze divit, že jsem se ještě před prohlídkou chvíli procházel po chodbách, abych co možná oddálil tu nepříjemnou chvíli před komisí. Minul jsem další schodiště a zamířil do oddělení, které jsem ještě nikdy nenavštívil. Chodba byla nezvykle prázdná, k mému velkému překvapení nekončila dalším schodištěm, ale velkým zamřížovaným oknem. Když jsem došel až k němu a zjistil, že dál to vážně nejde, obrátil jsem se a podle nápisů na dveřích se snažil zjistit, kam jsem se to vlastně dostal. Brzy jsem zjistil, že jsem v oddělení pro nevyléčitelně nemocné. Mudlové by řekli, že v hospicu. Nepříjemné místo v nemocnici, která sama o sobě není příliš veselou. Když jsem tedy zjistil, kde jsem, rychle jsem se otočil, abych toto nehostinné místo opustil. Hned půjdu ke komisi, nechtěl jsem se tu zdržet déle, než je bezpodmínečně nutné.

Lépe řečeno, hned bych šel ke komisi a hned bych odešel, kdybych náhle nezaslechl známé jméno.

„Už jsi nakrmila Snapea?“ zeptala se sestry starší léčitelka a v jejím hlase znělo pro toto místo naprosto nezvyklé a nepřijatelné opovržení a znechucení.
„Oh, paní Rotvelová, připravovala jsem léky, nestihla jsem to...“
„Jistě, cokoli, jen aby tu nechutnou práci za vás udělal někdo jiný,“ odpověděla podrážděně a zamířila někam do hlubin oddělení. Sestra šla za ní a já zůstal překvapeně stát.

Snape? Tady? Pořád?

Ne, jistěže jsem věděl, že byl souzen, aby bylo zjištěno, jak moc byl zapleten do Voldemortových plánů. Také jsem věděl, že byl očištěn ze všech nařčení, především zásluhou Harryho svědectví. Ale to bylo před třemi lety!

Proč ho dosud nepustili? A proč ho strčili do oddělení mezi umírající? A to nejdůležitější, proč se k němu personál chová tak, jak jsem právě viděl?

Já vím, moc dobře vím, kdo je Severus Snape. Vím, jak je nepříjemný, když s ním člověk musí být. Ale tohle je přece nemocnice! Tady se i ke mě chovají slušně, přestože v současné době je přístup k vlkodlakům ještě horší, než dřív. Nebo jsou snad na ředitelství svatého Munga přesvědčeni, že na tomto oddělení mohou pracovat ti, kteří se nedokáží k pacientům slušně chovat?

Je snadné mě naštvat, to klidně přiznávám. Ale teď jsem byl vzteky bez sebe. Doběhl jsem ke komisi, abych to měl co nejrychleji za sebou. Strašně jsem si přál si to tu s nimi vyřídit a potom jít vynadat vedoucímu oddělení, kde ležel Snape. Jak jsem mohl očekávat, komise mě zdržela až do večera.

*****

K vedoucímu oddělení pro nevyléčitelně nemocné jsem se dostal až příští den, když už mě vztek trochu přešel. Možná proto na mě nepůsobil zrovna nejhorším dojmem. Starší, unavený dědula, klidný a vnímavý.

Vyslechl mé vyprávění o tom, co jsem viděl. Trochu jsem si při tom připadal jako práskač, přestože jsem věděl, že dělám správnou věc. Pokýval hlavou, přitom se stále díval na své ruce složené na hromadě pergamenů.
„Jak vidím, dobře znáte pana Snapea?“
„Jsme spolužáci,“ odpověděl jsem opatrně a najednou se mi mluvilo o něco hůř. Jestli mi teď začne vyprávět něco v tom smyslu, že si za to může Snape sám zásluhou svého složitého charakteru...
Ale on jen vydechl a začal z jiné strany. „Víte, pane Lupine, téměř celý náš personál se učil v Bradavicích. Všichni jsme milovali a vážili si ředitele Brumbála. Samozřejmě akceptujeme rozhodnutí soudního tribunálu ohledně viny pana Snapea.... ale lidi ho stejně považují za vraha. Nemohu s tím nic dělat. Zvlášť, když vezmete v úvahu, že mezi mými lidmi není jediný, kdo by neztratil někoho drahého ve válce se smrtijedy. Věřte, snažím se to změnit a ne první rok, ale... musíte pochopit, že u něj nemohu být věčně a kontrolovat každého, kdo s ním přijde do styku. Na mém oddělení je padesát pacientů, většina z nich potřebuje skutečnou léčbu...“
„Snape snad nepotřebuje?“ zeptal jsem se a můj vztek se znovu začal ozývat.
„Samozřejmě že ne,“ řekl s údivem lékař. „Je stabilizován. Udělali jsme pro něj vše, co se dalo, hned v prvních měsících hospitalizace. Ostatní musí vyjít od něj. Většinou se pacienti dokázali se svou nemocí srovnat a jejich stav se pomalu zlepšil, ale v tomto případě je to jiné. Každý jsme jiný...“
„Jak špatně na tom je?“
Léčitel si znovu povzdechl. „Je paralyzovaný od pasu dolů. Silný třas rukou mu znemožňuje používat hůlku, aby se mohl o sebe postarat. Jeho vědomí je však v pořádku, řeč také,“ dodal rychle, když zahlédl nehezký záblesk v mých očích.

*****

Zastavil jsem se u dveří do pokoje a zjistil, jak špatně se cítím. I když jsem si v tu chvíli nebyl jist, co mě děsilo víc. Setkání s nevyléčitelně nemocným, s maximálně nepříjemným tvorem, jakého jsem kdy potkal, nebo posledním známým z dětství. Každopádně obojí bylo vůči Snapeovi nefér.

Z hluboka jsem se nadechl a opatrně zaklepal na dveře. Otevřel jsem a vstoupil... a setkal se s vyděšeným pohledem černých očích. To bylo tak nečekané. Prostě rána pod pás. Zůstal jsem zaraženě stát a snažil se trochu sebrat. Čekal jsem cokoli. Nemoc, zlobu, vztek... ale ne tohle. Ne strhanou tvář a chraptivý hlas:
„Lupine?“
„Zdravím, Severusi. Přišel jsem tě navštívit. Mohu?“ zeptal jsem se velmi přátelsky, snad až příliš bodře. Přitom jsem se snažil pochopit, o co tu vlastně jde.

Co museli Severusi Snapeovi udělat, aby se v jeho tmavých očích usídlil strach?

Rozhlédl jsem se. Místnost byla světlá a prostorná. Postel tak akorát. Noční košile byla pro něj příliš velká a sem tam odkrývala jeho vyhublé tělo. On sám vypadal zoufale. Jeho vlasy byly ještě mastnější, než v Bradavicích, nehty neměl ostříhané, na to ve škole vždy dbal.

Něco zamumlal. Nerozuměl jsem mu, proto jsem se naklonil k němu blíž, abych lépe slyšel. Stáhl se, hlavu schoval mezi ramena. Bože! snad ho tu nebijí!!!?
„Co jsi říkal, Severusi? Promiň, nerozuměl jsem ti...“
„Mohl bys mi,“ sotva slyšitelně, „dát napít?“
Několik okamžiků jsem pouze tupě zíral na slepené prameny vlasů, které mu spadaly do očí a snažil se pochopit, co mi to vlastně říká. Potom jsem sledoval jeho pohled - sklenice a džbán s vodou nestály u něj na stolku, kde by si mohl sám nalít, ale na velkém stole v rohu místnosti.

Nalil jsem vodu do sklenice a podal mu ji. Severus vzal mou ruku i se sklenicí do dlaní, přitáhl sklenici k ústům a já konečně pochopil, co měl léčitel na mysli, když mluvil o třasu rukou a proč džbán s vodou nestojí na nočním stolku ve Snapeově dosahu. Ne, jeho ruce se netřásly. Žily svým vlastním životem. Držel jsem sklenici v jedné ruce, druhou jsem podsunul pod polštář, na kterém ležel a pomohl mu trochu se zvednout. Jak pil... Toužebně, rychle, nenasytně, občas se polil... ale ani na okamžik nepustil sklenici, dokud nevypil všechno.
„Chceš ještě?“
Za třicet let, co jsem Snapea znal, jsem poznal různé stránky jeho osobnosti. Také jsem ho párkrát viděl vyděšeného, to v prvních letech ve škole. Ale ten výraz němých díků a vděčnosti, ten jsem u něj nikdy neviděl. Nalil jsem mu druhou sklenku. Když vypil i tu, řekl jsem. „Ještě se vrátím,“ a téměř utekl z místnosti.

Sláva Merlinovi, že jsem na chodbě nikoho nepotkal. Nevím, co bych udělal, kdyby mi na oči přišel kdokoli z personálu... Na válku mi zůstalo mnoho vzpomínek. Třeba to, jak používat zakázané kletby. Nikdy jsem se v tom nijak zvlášť nevyžíval, ale nedat mu napít… to bylo prostě příliš!

Chodba však byla prázdná a především dost dlouhá, abych trochu vychladl, než jsem došel k vedoucímu oddělení. Co teď? Nějakou scénu? I kdybych pominul to, že jako vlkodlak toho mnoho nezmohu, co by mohl zmoci na mém místě kdokoli jiný? Maximálně bych je ještě víc proti Snapeovi popudil.

Stál jsem a četl cedulku na dveřích. „Timothy Wood, léčitel vyšší kategorie“. Cítil jsem, jak znovu ztrácím sebeovládání. Musím něco udělat. Za každou cenu. I když toho budu nakonec litovat... ale jediné, co mě v té situaci napadlo... Musím to udělat, pokud se chci ještě někdy v životě podívat do zrcadla.

*****

„Říkáte, pane Woode, že Snape nepotřebuje další léčbu? Tedy ho můžete propustit?“
Léčitel byl poněkud na rozpacích. „Teoreticky ho propustit můžeme... Ano, vlastně jsme to měli udělat už přede dvěma lety. Ale co s ním? Nemá žádné příbuzné, ani domácí skřítky a sám se o sebe postarat nedokáže...“
„Já se o něj postarat mohu.“
„Vy?“ nechápavý pohled, který na mě vrhl, resp. na můj obnošený hábit a sešlapané boty, mluvil za své.
„Jsem jeho přítel z dětství. Nepracuji, takže mu mohu věnovat celý svůj čas. Co se týče materiálního zabezpečení... dostávám penzi od ministerstva jako válečný veterán.
„Pan Snape má peníze,“ neočekávaně podotkl Wood. „Platby za to, že tu může zůstat, chodí pravidelně na náš účet. K převodu dochází na základě jeho souhlasu, samozřejmě.“

A vaši zaměstnanci ho ponižují za jeho vlastní peníze...

Wood sebou trhl, zřejmě uslyšel, jak skřípu zubama. Rychle připravil potřebné dokumenty na Snapeovo propuštění. Mezitím jsem se pokusil o uklidňující dýchání... cítil jsem, jak si pomalu lehají chloupky, které se mi při příchodu do tohoto ústavu naježily. Zvláštní. Ví tenhleten Wood, že jsem vlkodlak?
„A je to,“ přerušil mé úvahy léčitel. „Ještě musíme získat souhlas pana Snapea s tím, že se stanete jeho opatrovníkem.
Na chvíli jsem měl pocit, že to nevyjde. Severus s tím nikdy nebude souhlasit. Pak jsem si ale vzpomněl, jak se na mě díval. Tam, v té nemožné místnosti...
„Promluvím s ním.“
„Samozřejmě,“ zamumlal léčitel, nechal mě vyjít z pracovny, vyšel za mnou a zavřel za námi dveře. Dokumenty budou u vrchní sestry. A jeho věci...

*****

Blížil jsem se ke Snapeovi a přemýšlel, jak mu to řeknu. Jak ho přesvědčit, aby s tímhle šíleným nápadem souhlasil. Nelze přece říci bezmocnému člověku něco ve smyslu: Vážně si myslíš, že ti u mě bude hůř, než tady? Ale všechna připravená slova zmizela z mé hlavy v okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti a setkal se s jeho překvapeným, nechápavým pohledem. Ani ho nenapadlo, že bych se skutečně vrátil, jak jsem slíbil...
„Poslechni, Severusi... Vezmu tě odsud domů, jestli chceš...“ Černé Snapeovy oči, i tak nezvykle velké v jeho hubené tváři, se ještě zvětšily. Proto jsem pokračoval: „Léčitel říká, že nepotřebuješ být v nemocnici. Pouze potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral. Stejně nemám co na práci, mohl bys žít u mě... Jestli chceš, samozřejmě...“
V jeho očích se náhle objevil starý známý oheň. Téměř snapeovský. Pátravý, nedůvěřivý pohled.
„Řekl ti také, že jsem paralyzován?“ zeptal se téměř jako dřív. Tedy naprosto nemožně. A se sebevražednou upřímností pokračoval, když naprosto ignoroval mé přikývnutí. „Že nejsem schopen,“ na okamžik se zarazil, přivřel oči, ale pokračoval, „kontrolovat svěrač, že neudržím moč? Že neudržím v ruce lžíci?“
„Řekl,“ odpověděl jsem tiše. „Ale... zvládneme to. Uvidíš.“
Několik vteřin mlčel, jeho pohled mě téměř propaloval. Jeho pokus o křivý úsměv dopadl žalostně. I tak se nakonec zeptal: „Není ti to... odporné?
Nejenže je to odporné, ale také zoufalé a nikdy k tomu nemělo dojít. Ale to bych nevysvětlil. Tak co tedy?
„Ne. Jsem vlkodlak, Severusi,“ řekl jsem, ačkoli jsem si nebyl až tak úplně jist správností toho, že mu zrovna tohle připomínám. „Viděl jsi moji přeměnu, to je odporné... Zdálo se mi to, nebo se v jeho očích znovu usídlil strach?
Znovu dlouhá pauza, potom rychle sklopil pohled. „Zavolej sestru.“
„Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Zavolej ji,“ odpověděl podrážděně. „Potřebuji...“
Najednou jsem ucítil zápach. Ach tak... buď skutečně potřeboval, nebo strach, který tenkrát zažil v Chroptící chýši, byl natolik silný, že přetrval až dosud...

Nedomyslel jsem to do konce a vyšel na chodbu, abych zavolal sestru. Objevila se s připravenými dokumenty a já jí přitom vysvětlil, co se stalo. Pevně sevřela rty, vrazila mi pergameny do rukou a přikázala mi počkat na chodbě.

Nemám rád asonická kouzla na dveřích. Ucítil jsem, jak se mi znovu ježí chloupky na těle, opatrně jsem otevřel dveře.
Merline! Zabiju ji!
Naštěstí to, že jsem se objevil, ji přinutilo zmlknout. Rád jsem přerušil ten nenávistný a znechucený monolog. Jen to ji zachránilo od bližšího seznámení s mými bojovými návyky. Sebral jsem jí čistou plenu a vyhodil ji z místnosti. Naštěstí měla tolik rozumu, že byla zticha.
„Udělám to sám, Severusi,“ zamumlal jsem jako idiot, zatímco jsem ho převlékal.

Sestra nepřinesla nic na mytí, takže jsem musel použít čistící kouzlo. Podle toho, jak vypadala jeho kůže, jsem usoudil, že ho používali často. Na mnoha místech byla kůže pokryta červenými skvrnami. Uklidil jsem, co bylo třeba, přikryl hubené tělo přikrývkou a teprve potom se podíval do jeho tváře.

Plakal.

*****

Zmenšil jsem jeho věci a nastrkal je do kapes. Samotného Snapea jsem vzal do náruče, zabaleného do přikrývky. Takhle jsem ho odnesl do Woodova kabinetu, ve kterém byl krb. Nenapadlo mě v tu chvíli použít Mobilicorpus. Vlastně bych to ani nedokázal. Léčitel mi pomohl vhodit do krbu letax. S třesoucím se Sapem v náručí jsem vstoupil do zelených plamenů a pronesl: Dům Remuse Lupina.

Ve skutečnosti to nebyl můj dům. Byl jsem v nájmu jedné staré čarodějky, která se rozhodla žít u své dcery. Nebyl příliš vhodný pro život vlkodlaka: slabé zdi, jen jedna ložnice (dětský pokoj byl zavřený, v něm měla majitelka domu své věci), žádný sklep. Avšak dům sám stál přímo v lese, dostatečně daleko od vesnice, abych se nemusel stýkat s jejími obyvateli, pokud jsem si to přímo nepřál. Ze stejného důvodu jsem jim pak nemusel obtížně vysvětlovat svou každoměsíční nepřítomnost. Navíc, dům měl nádherný obývák s francouzským oknem vedoucím do příšerně vedeného sadu. Zde byl i kuchyňský kout, který mi pohodě stačil na to, abych si uvařil, co jsem potřeboval. A to nejdůležitější, nájem byl víceméně symbolický. Zřejmě nemohla najít nikoho normálního, kdo by tu chtěl bydlet.

Ať tak či onak, dům nebyl připraven na život dvou lidí. Než jsem došel od Wooda ke Snapeovi, přemýšlel jsem, co všechno budu muset udělat, než ho vezmu k sobě. Z něčeho přeměnit druhou postel, nějak se vypořádat s chybějícím povlečením, umýt koupelnu. Ale když jsem viděl, jak se tam k němu chovají, dospěl jsem k závěru, že to všechno mohu udělat za pochodu...

Položil jsem ho do své postele a doufal jsem, že si nevšimne, že povlečení je už poněkud jeté. Pak jsem se začal věnovat ostatnímu. Musel jsem byt přizpůsobit tomu, že v něm bude bydlet nepohyblivý nemocný. Cítil jsem se přitom strašně. Pořád jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že Snapeovi může být ukradený, že je nábytek starý a ošuntělý, ložní prádlo častým používáním sem tam roztržené, ručníky pozašívané a nádobí nepochází z jednoho servisu...

Jsem idiot.

„Máš hlad, Severusi?“ zeptal jsem se a snažil jsem se vybavit si, kolik času uplynulo od chvíle, kdy ho nakrmili v nemocnici. V duchu jsem horečnatě přemýšlel, co mi zůstalo za potraviny. „Kuskus?“
„Ano, děkuji,“ odpověděl tiše a mě se znovu bolestně sevřelo srdce.

Od okamžiku, kdy přiložil palec na dokumenty, které mě ustanovovaly jeho opatrovníkem, jsem už v jeho očích nezahlédl jediný záblesk jeho dřívější jízlivosti. Byl tak tichý a zdvořilý, že jsem bezděčně začal pochybovat o tom, že jeho úsudek zůstal nepoškozen. Merline! to je hrozné...

Když jsem přišel do ložnice s talířem a ručníkem přehozeným přes paži, opřel se dlaněmi o postel a posadil se. Zůstal jsem překvapeně stát a když se na mě tázavě podíval, položil jsem jednu ze svých hloupých otázek: „Můžeš sedět?“
„Jistě. Myslel sis, že jsem celý ochrnutý?“ reagoval hořce.
Postavil jsem talíř na noční stolek, uchopil ho v podpaží a trochu ho povytáhl, aby se mohl opřít zády o polštář. Na přikrývku jsem rozložil ručník a přisedl k němu s talířem v ruce. Mlčky hleděl na své třesoucí se ruce. Zcela nesmyslně mi začalo trochu vadit, že sedí. Jedna věc je krmit ležícího, druhá věc...
„Zkusíš to sám?“ zeptal jsem se, opět příliš bodře. „Pomohu ti, když budeš chtít podržet ruku, aby se netřásla.
Snape se na mě nedůvěřivě podíval, ale přikývl. Postavil jsem mu talíř na klín, dal lžíci mezi třesoucí se prsty... I on se musel cítit nepohodlně.
„Tak... Jestli něco nadrobíš kolem, nic se neděje. Očišťující kouzla umím skutečně dobře.“
Nemohu říci, že se to podařilo hned napoprvé, ale nakonec ano. Podařilo se. Ke konci jídla se trochu uklidnil a měl jsem pocit, že už se mu ruka tolik netřásla.

Uklidil jsem nádobí, ale jeho noční košili a postel jsem nečistil. Jednak jsme toho měli oba akorát tak dost a jednak jsem ho stejně chtěl vykoupat a vyměnit povlečení. To jsem mu hned také řekl a šel jsem umýt koupelnu a naplnit vanu vodou.
„Prosím, pomoz mi lehnout si,“ řekl pořád tak tiše, „jsem unaven...“
Bylo to stále horší, to, jak se ke mě se sebemenší prosbou obracel tak, jako by čekal, že ho pošlu někam... Chce to prostě čas.

*****

Když jsem připravil koupel, využil jsem toho, že mohl nějakou dobu sám sedět. Pohodlně jsem ho usadil do křesla u okna a rychle přestlal postel. Nové povlečení jsem zároveň opatřil samočistícím kouzlem. Bylo to nutné hned ze dvou důvodů. Jednak jeho kůže byla v takovém stavu, že nebylo možné použít pleny a potom také... no, prostě jsem na ně neměl. Vlastně jsem neměl vůbec žádné peníze. Potřásl jsem hlavou, abych odehnal úvahy o problémech, které teď stejně nevyřeším. Je třeba to řešit postupně. Teď bylo zapotřebí udělat všechno proto, aby se tu Severus cítil dobře.
„Tak pojď, jdem se vykoupat,“ řekl jsem a snažil se, aby to neznělo tak, jako že mluvím s dítětem. Podezřívám se, že to nebylo příliš úspěšné. Ale Severus na samotnou intonaci nijak nereagoval, jen trochu ztuhl, když jsem ho chtěl svléknout z nemocniční košile.

Je tak hubený! Kost a kůže... to mu nedali ani najíst?

Odnesl jsem ho do koupelny v náručí. Při tom, jak byl hubený, to nebyl žádný problém. Opatrně jsem ho posadil do teplé vody. Se zasyčením se nadechl a pevně sevřel má ramena. Překvapeně jsem se mu podíval do tváře. V černých očích se znovu objevil strach.
„Ššš... no tak, Severusi. Přece tě držím. Neměj strach, držím tě...“
Postupně se jeho dýchání uklidnilo a už mě tolik nesvíral. V teplé vodě se uvolnil. Ale když jsem se snažil vytáhnout ruku z pod jeho zad, znovu reagoval tak prudce, že jsem to vzdal. Jednou rukou jsem ho tedy podpíral pod zády, druhou rukou jsem ho myl.

Nakonec jsme to zvládli. Zabalil jsem ho do starého froté ručníku a položil ho do čerstvě povlečené postele. Bohužel, noční košili jsem neměl a oblékat ho do kalhot od pyžama se mi nechtělo. Tak jsem mu dal jen vršek od svého oblíbeného pyžama. Z měkkého příjemného flanelu. Neprotestoval. Merline! Bylo by lepší, kdyby se hádal, kdyby něco kritizoval.

Když jsem ho nakonec uložil do postele, přeměnil jsem židle v obýváku na postel pro sebe, provedl jsem pečlivou inventuru svých zásob potravin. Teprve tehdy mi došlo, k čemu jsem se zavázal! Nešlo o to, že musím pečovat o nepohyblivého člověka. To my nevadilo. Navíc, abych byl upřímný, byl jsem moc rád, že se objevil někdo, o koho se mohu starat. Příliš často se něco takového vlkodlakovi nepřihodí. Potíž byla v tom, že si to nemohu dovolit. Penze, kterou jsem dostával od ministerstva, sotva stačila na to, abych z ní vyšel sám. Živit z ní dva lidi, to prostě nešlo. Ano, Snape peníze má, ale... Jistě, tak by to bylo nejlepší a hlavně spravedlivé. Věci, které potřebuje, bych mohl kupovat z jeho peněz. Ale představil jsem si, jak přijdu k nemocnému člověku, který je zcela odkázán na mou pomoc a řeknu mu, že potřebuju jeho peníze, protože ho jinak nemám čím nakrmit...

Nemusel jsem se měnit, abych měl chuť výt!

A úplněk... Budu ho muset nechat samotného celý den. Co když se mu něco stane?

Lupine, ty nemožný vlkodlaku, co jsi to provedl...

Ještě chvíli jsem seděl se sklenkou vína a přemýšlel o bezbřehosti mé hlouposti a zoufale nedostačující odpovědnosti. Potom jsem si šel lehnout do své nové postele.

*****

Křičel ze spaní.

Zoufale, brzy ochraptěl. Svíjel se jako pod cruciatem. Vběhl jsem do ložnice, zakopl o práh, uchopil ho za ramena a snažil se ho udržet na místě:
„Severusi! Severusi, probuď se!“
Otevřel oči a snažil se posadit. Chtěl jsem ho udržet, ale tak moc se snažil, že jsem ho nakonec zvedl do sedu.
„Byl to jen sen, Severusi. Jen sen. Jsi doma, v bezpečí. Prostě jen ošklivý sen...“
Seděl, rukama svíral prostěradlo, lapal po dechu a nevidícíma očima plnýma hrůzy hleděl někam jindy a jinde. Nevím, co viděl, ale nejsem si jist, chci-li to vědět...
„Severusi,“ ozval jsem se znovu a opatrně se dotkl dlaní jeho zad, „všechno je v pořádku, jsi doma...“ Měl jsem dojem, že reagoval spíš na hlas, než na slova, když se opřel čelem o mé rameno. Chvíli jsme tak seděli a už už jsem se ho chystal obejmout, když se narovnal a znovu se opatrně položil na polštář.
„Asonická kouzla.“
„Co?“
„Zapomněl jsi opatřit dveře těmito kouzly.“
„Nezapomněl. Nehodlám to dělat. Nevadí mi tě probudit, když se ti zdá nějaký hloupý sen...“
Křivě se usmál. „Nevěděl jsem, že vlkodlaci nepotřebují spát.“ To bylo nečekané. Skoro jako by to řekl Snape. Mlčky jsem sledoval, jak si ukládá hlavu pohodlněji na polštář a zavírá oči. Teprve po chvíli mi to došlo... On má vážně trvale noční můry?

Počkal jsem, až mi jeho dech prozradil, že usnul. Tiše jsem odešel z ložnice a dveře nechal pootevřené. Vlezl jsem na své improvizované, nepříliš pohodlné, lůžko a sledoval prosklené dveře obýváku. V pokoji byla tma a měsíc svým mrtvolným světlem ozařoval krajinu. Bylo vidět, jak si vítr pohrává s listy, které pomalu opouštěly větve stromů a keřů. Nemohl jsem usnout, bylo mi čím dál hůř. Kdo na něj dohlédne během úplňku?

Netrvalo dlouho a Severus znovu začal křičet. Tentokrát tišeji, než poprvé, a ne tak zoufale. Bylo to ještě horší. Probudil jsem ho tím, že jsem mu zatřásl za rameno. Několik vteřin lapal po dechu, potom se uvolnil a znovu začal mluvit o nutnosti asonického kouzla. Zeptal jsem se, jestli v nemocnici nepoužíval bezesné tonikum.

Snape se na mě díval jako na idiota a mě napadlo, že léčitel měl pravdu, když říkal, že si Severus zachoval své vlastní já. Polopaticky mi vysvětlil, co se stane s nervovou soustavou při dlouhodobém užívání bezesného tonika. Když s touto lekcí skončil, dodal unaveně: „I když, stejně nemám co ztratit. Jestli chceš, mohu ho používat, přestože bych dal raději přednost asonickému kouzlu.“
„Uvidíme,“ odpověděl jsem smířlivě a podal mu přikrývku, která při jeho noční můře spadla na zem. „Teď se pokus ještě trochu spát, dobře?“

Tentokrát jsem od něj neodešel. Seděl jsem na kraji postele, dokud znovu nezačal sténat a vrčet. Opatrně jsem odhrnul vlasy z jeho tváře a lehce ho pohladil po rameni. Zmlknul a já na chvíli pečlivě sledoval, jestli jsem ho neprobudil. Ne, spí.

Povzdechl jsem si a přinesl si druhý polštář a deku. Naštěstí byla postel dost velká pro nás pro oba. Nemyslím, že by to bylo tím nejlepším řešením, ale co jsem mohl dělat? Lektvar je ještě horší, navíc ho nemám po ruce a nechat ho svíjet se a křičet v nočních můrách za asonickým kozlem jako u svatého Munga...

Překvapivě jsem se i vyspal. Ukázalo se, že když jsem se k němu občas přitiskl nebo něco zamumlal, noční můry zmizeli a Severus znovu usnul spánkem spravedlivých. Vždy jsem spal velmi lehce, takže mi to nedělalo žádné potíže.

*****

První, co jsem ráno uviděl, byl pár velmi zvědavých černých očí na hubené, nosaté tváři, které mě sledovaly s nechápavým výrazem. Okamžik jsem uvažoval, co mě, k sakru, přimělo strávit noc v jedné posteli se Snapem, ale došlo mi to hned vzápětí. Veliký Merline! Do čeho jsem se to dostal!

Ale, jak už to bývá, když je člověk zoufalý, o to víc něco dělá. Za pár dní se nám podařilo vytvořit určitou rutinu našeho společného života. Ráno jsem ho v náručí odnesl do koupelny a posadil ho na záchod. Nechtěl jsem ho tam nechat úplně samotného, ale na druhou stranu jsem chtěl zachovávat alespoň zdání jeho soukromí. Takže jsem vlezl hned vedle do sprchového koutu, rychle se vysprchoval, oholil a vyčistil zuby. Přišlo mi férové tam být s ním. Když ho běžně vídám nahého, tak ať se také podívá. Potom jsem mu pomohl s mytím, s čištěním zubů, držel jsem ho tak, aby se mohl lokty opřít o umyvadlo. Pak jsem ho znovu uložil do postele a šel připravit snídani.

Brzy jsem si všiml, že stačilo pár dní takového pravidelného způsobu života a zmizely problémy se svěračem. Severus si došel na záchod ráno a pak večer, a to mu stačilo.

Po snídani jsem ho oblékl do pyžama, které jsem opatřil samočistícím kouzlem. Jedno takové kouzlo na den bohatě stačilo. Pak jsem ho usadil do křesla v obýváku. Četl. Jestli bylo v mém domě něco vážně na úrovni, byla to knihovna. Já jsem se zatím staral o dům. Uklízel a připravoval něco k obědu. To nebylo složité. Protože jsem neměl dost zásob, měli jsme vlastně pořád totéž. Omáčku a kuskus nebo rýži, do které jsem přidával buď cibuli, květák, celer nebo mrkev. Ale i to začalo pomalu docházet. Nehledě k tomu, že aby se Severus trochu spravil, musel mít maso. To jsem si mohl dovolit jen prvních pár dní po výplatě penze a do té zbývaly ještě dva týdny...

V poledne jsem ho znovu uložil do postele. Byl od dlouhého sezení v křesle unaven. I tady se však objevily pokroky. Každý den vydržel sedět o něco déle. V posteli jsem mu pomohl sníst oběd. Já sám jsem jedl v obýváku, abych nemusel vysvětlovat, proč toho sám jím tak málo. Ale to bylo jen dočasné řešení. Bylo třeba něco dělat. Byl jsem zvyklý občas hladovět, ale tady šlo především o něj. Merline! Co mě to napadlo kupovat si dvojdílného Bellse z poslední penze? A tak, přišel večer, den osmý. Umyl jsem nádobí po večeři a zamířil do ložnice, abych Severuse požádal o peníze.

Snape pololežel, poloseděl v posteli s knihou, ale nevypadalo to, že čte. Spíš mi přišlo, že se prostě jen dívá na stránky a přemýšlí o něčem jiném. Tiše jsem zakašlal, abych ho upozornil na svou přítomnost. Zvedl hlavu a upřel na mě svůj pořád ještě nedůvěřivý zrak. Ten výraz očí byl v ostrém kontrastu s nic neříkajícím výrazem tváře.
„Lupine?“
„Severusi... potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit...“
Merline! proč je to tak těžké.
„Vzpomínáš, jak jsem říkal, že žiji z penze, kterou dostávám jako válečný veterán od ministerstva?“
Opatrné přikývnutí místo odpovědi.
„Za normálních okolností je ta penze více než dostatečná pro dva lidi. Ale, víš, jsem prostě nemožný, co se týče knih. Tento měsíc jsem jich pár koupil a... Třeba toho Bellse, kterého jsi včera četl.“
Severus znovu přikývl, a já měl na chvíli pocit, že se v jeho pohledu objevilo něco jako strach. Pochopil jsem, že dál už uhýbat nelze a tak jsem se po hlavě vrhl do samotného problému. „Potíš je v tom, že už nemám peníze. Další budou až za týden a do té doby nemohu nakoupit další potraviny. Chtěl bych ti uvařit něco lepšího, aby ses dal brzy do pořádku, takže... no... jestli bys mě nemohl trochu založit...Maso, ovoce, nějaké oblečení...“ dořekl jsem a cítil se jako hlupák.

Proč je to všechno tak těžké? Objektivně vzato, nic špatného jsem neudělal. Nechci ho okrádat a ani na okamžik mě něco takového nenapadlo, když jsem ho bral z nemocnice. Prostě jsem neuvažoval. Když jsem kupoval toho zatraceného Bellse, nevěděl jsem, jak se to všechno vyvine. Ovšem teď jsem si připadal jako zloděj přistižený při činu. Bál jsem se mu podívat do očí, cítil jsem na sobě jeho pohled, který ve mě nepřestával probouzet výčitky.

Klidný Snapeův hlas mě vytrhl z těchto chmurných myšlenek. „Dali ti u svatého Munga mé věci?“
Přikývl jsem.
„Byla tam peněženka?“
„Nevím,“ odpověděl jsem a vzápětí bych si byl raději jazyk ukousl. Vždyť to vím. Samozřejmě že to vím. Když jsem tu peněženku bral, říkal jsem si, že je to alespoň nějaká záruka toho, že neumořím hlady člověka, kterého mi v nemocnici svěřili. Ale říci to nahlas jsem prostě nedokázal. Bylo by to netaktní, příliš vypočítavé. Teď jsem se styděl a nevěděl, kam s očima.
„Podívej se, musí tam být,“ řekl klidně Snape a já byl šťasten, že se k němu mohu otočit zády. Otevřel jsem skříň, vzal peněženku a ještě chvíli se zdržel. Ani ne tak proto, abych předstíral, že hledám, jako spíš proto, abych se přestal červenat. Když jsem si byl jist, že zase vypadám normálně, otočil jsem se k Severusovi.
„Tady,“ ukázal jsem mu peněženku.
„Skvělé,“ odpověděl a znovu zapíchl nos do knihy, „můžeš koupit vše, co potřebuješ.“
S úlevou jsem opustil místnost, přičemž jsem ledva slyšitelně zamumlal něco jako děkuji. Už jsem byl v obýváku, když mě zavolal zpět.
„Lupine!“
Takže zase zpátky.
„Pozvi notáře,“ řekl Snape, pohled upřený do mých očí.
Cítil jsem, jako by se uvnitř mě něco obracelo na ruby. On mi nevěří. Myslí si, že z něj budu mámit peníze. Hm... ale čemu by měl ještě věřit? V mou dobrotu srdce? „Třikrát cha-cha“, řekl by Sirius.
„Dobře,“ odpověděl jsem, přičemž jsem se snažil tvářit, jako že o nic nejde. „Co mu mám říci? Vždyť víš, že si chtějí připravovat potřebné dokumenty dopředu...“
„Řekni mu, že chci sepsat pro tebe plnou moc, abys mohl disponovat mým účtem u Gringotových. Na tvé jméno,“ dodal klidně.
Zalapal jsem po dechu, jako bych dostal ránu pod pás. Zřejmě to bylo na mě vidět, protože Snape podrážděně zavřel knihu a zasyčel v nejlepších tradicích bradavického profesora lektvarů:
„Bože, Lupine! Jsem mrzák, ne blázen! Nebo si snad myslíš, že bych mohl být špionem, kdybych se nevyznal v lidech? Vím, že jsi mě vzal z nemocnice ze soucitu, ne proto, abys mě mohl okrádat!“
Chvíli jsem na něj tupě zíral a potom tiše poděkoval. Opustil jsem místnost.

*****

Druhý den jsem se přemístil k nejbližšímu obchodu s potravinami. K snídani jsem koupil sendviče s čedarem a mléko. Potom jsem chtěl Severuse uložit zpět do postele, abych mohl jít do města a projít pár obchodů a nakoupil víc věcí. S tím nesouhlasil, chtěl zůstat v křesle v obýváku.

Na jednu stranu jsem byl rád, že mu zůstalo určité sebevědomí a důvěra v sebe samého, na druhou stranu jsem se bál nechat ho samotného jen tak v křesle. Ale protože v posledních dnech zvládl Severus sedět stále déle, rozhodl jsem se to risknout a vyhovět jeho přání. Ve skutečnosti jsem si říkal, že po takové době, kdy jím prostě manipulovali ti, na kterých byl fyzicky závislý, je zázrak, že se vůbec dokáže nějak samostatně rozhodnout. Nerad bych se stal tím, kdo ho o tuto schopnost připraví, takže jsem ho raději nepřemlouval.

Takže to nakonec dopadlo tak, že Severus zůstal v křesle a četl Bellse - ukázalo se, že se nám líbí stejné knihy. Neomylně si vybral vždy tu knihu, která se líbila i mě. Já vyrazil nakoupit. Ještě než jsem vlezl do krbu, znovu jsem se Severuse zeptal, co by chtěl přinést, kromě nutného nákupu. Když jsem se ho ptal při snídani, neodpověděl.
„Čokoládu,“ brouknul, aniž by zvedl hlavu od knihy.

Jakmile jsem se ocitl v Londýně, zašel jsem do notářské kanceláře, o které mi vyprávěl Snape. Naštěstí jméno Snape nevzbudilo v asistentce žádné emoce. Buď se neučila v Bradavicích, nebo byla profesionálka. Soudě dle drahého, avšak vkusného nábytku, je to druhé pravděpodobnější. Návštěvu potvrdili na příští den a tak jsem se mohl klidně vydat utrácet obsah Snapeovy peněženky.

Potraviny jsem hodlal nakoupit až jako poslední. Nechtěl jsem se s nimi tahat, až budu procházet další obchody. Nejdřív jsem vyrazil do obchodu s oblečením. Na chvíli jsem váhal, mám-li utratit peníze za profesionálně aplikovaná samočistící kouzla, ale pak jsem se rozhodl neskrblit. Když ta kouzla používám já, vydrží jen jeden den. Navíc se prádlo rychleji poškodí. Takže jsem mu koupil dva domácí úbory z teplého trikotýnu, bačkory a tři flanelové noční košile. Přesněji, nejdřív jsem koupil jen dvě, ale potom jsem našel ještě jednu - tmavě zelenou se stříbrnými hady a neudržel jsem se. Není zrovna košér kupovat dárek za cizí peníze, ale vlastní jsem neměl a říkal jsem si, že by mohl mít radost. Doufejme. Pak jsem koupil ponožky a prádlo. Přitom jsem si uvědomil, že mé vlastní věci vypadají příšerně. Váhal jsem, nepřišlo mi správné koupit si věci pro sebe za jeho peníze, ale nakonec jsem si koupil, co jsem potřeboval s tím, že až přijde penze, vrátím mu to.

Už jsem měl všechno nakoupené. Ještě jsem vzal teplý zimní hábit a zimní boty, které se přizpůsobily velikosti toho, kdo je nosil. Byly dražší, ale zapomněl jsem se Snapea zeptat, jaké má číslo bot. Protože jsem byl z domu už dost dlouho, strčil jsem do kapsy leták s potřebami pro invalidy. Pak už jsem běžel na trh s potravinami. Jak jsem tam tak chodil, uvědomil jsem si, že se blíží vánoce. Zpravidla se mi vždy podařilo ušetřit nějaké peníze, abych si mohl o vánocích dovolit to, co jsem normálně nemohl. Teď jsem si to mohl dovolit také. Takže jsem koupil telecí maso, broskve a nektarinky. Koneckonců, Severus se prostě potřebuje pořádně najíst.

Když jsem se krbem vrátil zpět do obýváku, bylo to, jak jsem se obával. Snape vypadal velmi unaveně. Jen co jsem vylezl z krbu, upustil jsem balíčky na zem a odnesl ho do postele. Pak jsem šel vařit polévku a rybu k obědu. Hotový oběd jsem přinesl do ložnice, abych Severuse jako obvykle nakrmil, ale on mě požádal, jestli by to mohl zkusit sám. Ruce se mu už tolik netřásly, dokonce mě občas napadlo, že třeba jednou dokáže znovu používat nejen příbor, ale i hůlku, ale tak rychle? A co když se mu to nepodaří a on propadne zoufalství?

Zřejmě si všiml mého zaváhání, protože stiskl rty a odvrátil pohled. Rozhodl jsem se tedy to vyzkoušet. Přinesl jsem do ložnice i své jídlo a dal Severusovi jeho lžíci. Když se pobryndá polévkou, vždyť se nic nestane. Sám jsem se posadil v nohách postele.

Všechno se podařilo nad očekávání. Trochu polévky vylil, to ano, ale tak málo, že ručník, který jsem mu dal místo ubrousku, nebyl ani trochu mokrý. Rybu jsem mu nakrájel, lžíci vyměnil za vidličku a zabodl pohled do svého talíře, abych ho neznervózňoval. Nejobtížnější pak bylo nesníst svoji porci rychleji, než on.

Po obědě jsem uvařil kafe. Podle výrazu v Severusově tváři soudím, že mu moc nechutnalo, ale to mi náladu nezkazilo. Takže když jsem vypil svůj hrnek, přinesl jsem věci, které jsem koupil. Byl to zvláštní zážitek. Jako bych měl najednou rodinu...

Zelená košile s hady měla přesně ten účinek, v jaký jsem doufal. Severus se začervenal. Skutečně. Bylo to tak nečekané, že jsem ho chvíli upřeně sledoval, jako naivní studentka na první hodině lektvarů, když ještě neví, co ji čeká následujících sedm let. Do reality mě, stejně jako jeho bývalé studenty, přivedl neočekávaný dotaz zadaný jeho obvyklým chladným tónem.
„A co jsi koupil pro sebe?“
Merline! proč se musím zrovna já tak snadno červenat?
Zmateně jsem blekotal cosi o prádle a o tom, že mu to vrátím z příští penze, když mě přerušil: „Lupine...“
Zmlknul jsem a nakonec našel odvahu podívat se mu do očí.
„Pověz, Lupine, kolik stojí služby kvalifikované pečovatelky?“
To mě překvapilo. „Nevím, nezjišťoval jsem to.“
Měl jsem to zjistit. Příští týden je úplněk.
„Proč? Dělám něco špatně? Proč jsi mi nic neřekl?“
Podrážděně zavrtěl hlavou. „Tak to zjisti. Nechám převádět pravidelně ze svého účtu na tvůj platbu za tvou péči, pokud ti tvá idiotská čest nedovoluje vykašlat se na takové formality. Podle mého názoru by bylo vhodnější, kdybys prostě použil mé peníze na základě plné moci ke všemu, co je nutné. Silně pochybuji, že utratíš zbytečně moc,“ vysvětlil rozzlobeně.

Ten večer jsme poprvé pili čaj na terase. V domě je několik skládacích křesel, která jsem vynesl před dům do sadu. Venku bylo sice už tak trochu zima, ale nepršelo a zeď domu nás chránila před větrem. Měl jsem na sobě zimní hábit, Severuse jsem zabalil do nejteplejšího plédu, který jsem našel a nemrzli jsme. Z čaje stoupala horká pára, voněla čokoláda a tlumené světlo z domu, které nás sotva osvětlovalo, z nás dělalo na pohled osoby z vánoční pohlednice. Když jsem se nenápadně podíval na Severuse a spatřil ledva znatelný úsměv na tváři, pochopil jsem, že je poprvé za bůhví jak dlouho skutečně šťastný.

*****

Severus skutečně v přítomnosti notáře sepsal plnou moc na mé jméno za účelem využívání jeho účtu. Formuloval to tak, že jsem mohl brát peníze nejen na jeho potřeby a potřeby domu, ale i pro sebe. Když jsem to slyšel, projevil jsem nesouhlas. Dost rázně, mám ten pocit. Ta zmijozelská svoloč se zeptala notáře, jestli na něj smí být vyvíjen nátlak, když připravuje takovou plnou moc. Notář samozřejmě potvrdil, že nikoli. Rozloučil se a odešel. Když stál v krbu, porušil svou profesionalitu a díval se na nás jako na páreček idiotů. No, zřejmě nebyl daleko od pravdy.

Tak či onak, prvně v životě jsem byl v situaci, kdy jsem nemusel strádat. Byl jsem Snapeovi vděčný, ale zároveň jsem se styděl. Vždyť jsem byl závislý na jeho penězích! I tak jsem se ale jako dítě radoval z čokolády a ovoce.

Po pár dnech jsem znovu vyrazil do Londýna. Domluvil jsem se se svou známou léčitelkou od svatého Munga, o které jsem věděl, že se neučila v Bradavicích. Do Anglie přijela se svým mužem. Slíbila, že se o Snapea postará, až bude úplněk. Věděla, že jsem vlkodlak, proto navrhla, že může chodit každý měsíc. Byla velmi dobrou a uznávanou léčitelkou, takže by jí na oddělení vyšli vstříc při plánování směn. To jsem zatím odmítl, protože to nejdřív musím probrat se Snapem. Na nemocnici měl ty nejhorší možné vzpomínky, takže jsem chtěl, aby se nejdřív pokusili přežít spolu jeden úplněk. Pak se uvidí.

Když jsme se takhle dohodli, zamířil jsem do obchodu s potřebami pro invalidy. Leták z tohoto obchodu jsem s sebou nosil už od poslední návštěvy Londýna. Severus potřeboval invalidní vozík. Nemluvil o tom, pokaždé poslušně omotal ruce kolem mého krku, když jsem ho přenášel z místnosti do místnosti, ale nepochyboval jsem, že bude rád, když se bude moci sám rozhodnout, kde zrovna chce být. Alespoň trochu. Navíc budeme moci chodit na procházku. Nemůže přece pořád sedět doma! Vysvětlil jsem prodavači, že člověku, který bude na tomto vozíku jezdit, se dost třesou ruce. Slíbil mi, že ovladač křesla bude reagovat pouze na silnější dotek. I tak jsem ale vybral dražší typ, který bylo možné ovládat kouzly. Pořád jsem doufal, že Severus nakonec dokáže použít hůlku. Vždyť jeho ruce se den ode dne třásly méně. Když jsem zaplatil, spolu s křeslem mi dali instrukce s podrobným popisem všech kouzel, která se používají při jeho ovládání. K tomu mi přibalili nějaký určitě zázračný krém, který byl teď u nich v akci. Po půl hodině jsem opustil obchod vyzbrojen informacemi o léčebné masáži a vírou, že taková masáž je pro ochrnuté bezpodmínečně nutná.

Doma jsem připravoval večeři na pánvi a Severus si zatím zkoušel ruční ovládání křesla. Nevím, jak se mu to podařilo. Možná se rozjel příliš rychle, nebo ještě něco k tomu, zkrátka a dobře jsem najednou uslyšel ránu, výkřik a rámus způsobený padajícím křeslem. Pánev letěla na zem a já pospíchal k Severusovi, abych ho zvedl. Nechtěl, odstrkával mé ruce a hystericky křičel, že by měl někde ležet a hnít a nepřekážet normálním lidem. Nakonec jsem ho prostě vzal do náruče, přitiskl k sobě a držel ho, dokud se neuklidnil a trochu neuvolnil. Opatrně jsem ho zvedl, přesvědčil se, že si nic nezlomil, pečlivě ignoroval vlhké řasy a odnesl ho do postele.

K večeři byli sendviče. Téměř nejedl. Nálada nás obou byla podobná počasí. Vyčítal jsem si, že jsem ho nechal bez dozoru a Severus, soudě dle výrazu v jeho tváři, se zabýval sebelítostí a vyžíval se ve svém ponížení. Nejsem příliš velký znalec psychologie, ale bylo mi jasné, že je prostě nutné něco udělat. Nebo se uzavře do sebe a ztratí poslední naději na lepší příští. Rozhodl jsem se, že je na čase vyrazit na procházku.

Už několikrát jsme trávili večer na čerstvém vzduchu, v sadě, takže se Severus nedivil, když jsem přinesl jeho teplé oblečení na ven. Ale když jsem přivezl i křeslo, téměř jsem očekával jeho vztek, protesty a nadávky. Ale on jen vtáhl hlavu mezi ramena a podíval se na mě ublíženě, jako tenkrát v nemocnici.

Hm... možná to nebyl ten nejlepší nápad.

Ale jsou situace, kdy už prostě nelze couvnout. Nebo to alespoň já neumím. Prostě jsem ho posadil do křesla a vyvezl ven. Vezl jsem ho po cestě, kolem zplanělých keřů, objel dům, hůlkou otevřel branku a vyvezl ho na cestu vedoucí k lipové aleji. Ještě minulý týden byla zlato-žlutá, nádherná, ale teď už listí opadalo. Holé, černé větve se chytaly nízko plynoucích mračen jako pavoučí nohy. Zastavil jsem se, proklel svou upřímnost, časný šetlendský podzim a celý tento svět.
„Co je za tou alejí?“ zeptal se Snape tiše.
„Vesnice. Kouzelnická,“ odpověděl jsem opatrně. „A pak záliv Tei.
„Myslel jsem, že jsme severněji.“
„Ne, jen podzim přišel letos dřív. Vidíš, lípy jsou už holé...“
„Co jsi měl z bylinkářství, Lupine?“ zavrčel Snape. „Lípy jsou vždy brzy holé.“
„Pět bodů Zmijozelu,“ zasmál jsem se s úlevou. „Dáme si čaj?“
„Dobrá,“ brouknul Snape, a mě se zdálo, že se při tom trochu usmál.

*****

Jsem zvrácený.

Ta myšlenka mě pronásledovala celou noc, kdy jsem ležel vedle neklidně spícího Severuse, aniž bych zamhouřil oči. Protože jen totální úchylák se může vzrušit, když masíruje ochrnutého člověka.

Nevím, proč to na mě tak zapůsobilo. Každý den ho přece vidím nahého, když ho koupu, převlékám... Nikdy jsem nic takového necítil. Až teď... najednou jsem uviděl jeho dlouhé nohy, ušlechtilé klenutí chodidel, dlouhé štíhlé prsty, v jiném světle. Najednou mi to připadalo velmi vzrušující. Když jsem ho obrátil na břicho a začal masírovat zadní stranu stehen, zjistil jsem, že se mi nechce ho masírovat, ale laskat. Přejet otevřenými dlaněmi po bledé kůži nahoru, sevřít půlky, mastnými prsty vklouznout mezi...

Merline! Co je to se mnou???

První myšlenka, která mě v souvislosti s tak nečekaně objevivší se erekcí napadla, bylo všechno zahodit a utéct do koupelny, pod studenou sprchu. Ovšem vzápětí jsem se trochu vzpamatoval a zkousl tvář, abych se trochu zbavil napětí a přiblížil jsem se víc k posteli, masírovat Severusova záda a ramena. Byl pořád tak hubený, lopatky trčely jako u kluka v pubertě. V panice jsem se začal snažit myslet jen na masáž a na popis jednotlivých pohybů, který byl uveden v sešítku, který mi v obchodě přibalili. Pouze tam popsaná technika pohybů. Za chvíli to už bylo lepší... Dokud jsem se nedostal k zadku. Nejraději bych se tomu vyhnul, ale v instrukcích bylo jasně řečeno, že právě gluteus maximus potřebuje největší stimulaci, aby v souvislosti s dlouhým ležením a atrofii nedocházelo k proleženinám. Takže jsem masíroval i tady. Kolik úsilí mě to stálo... Nešlo se toho zbavit, medicínský aspekt celé záležitosti mě v tu chvíli absolutně nezajímal. Chtěl jsem ho. Bože, jak moc jsem ho chtěl!

Ke konci masáže byly mé rty rozkousané do krve a ruce se mi třásly. Ani ne tak od nezvyklých pohybů, jako od vzrušení. Mnout, když chci pohladit, rozetřít, když se prsty chvějí touhou stisknout...

Přikryl jsem ho, aby po masáži nenastydl a utekl jsem do koupelny s tím, že on si má odpočinut. Merline! Ani jsem si ho nemusel vyhonit. Udělal jsem se v okamžiku, kdy jsem ho vytáhl z kalhot a sevřel v dlaní. Umyl jsem si ruce, opláchl obličej studenou vodou a podíval se do zrcadla. Hlupák. Sexuálně nevyžitý, nezodpovědný, úchylný hlupák.

Co teď? Nosit doma hábit a tvářit se, že je mi špatně po každé masáži?

Naděje, že se to nezopakuje, se ani neobjevila. Můj puls byl dosud rychlý po dosažení orgasmu a když jsem si vzpomněl na to poddajné těle pod mými dlaněmi, znovu jsem se začal vzrušovat. Zvrácený úchylák...

*****

Poprvé v životě jsem netrpělivě očekával úplněk. Ani ne tak proto, abych utekl od Severuse, spíš proto, že jsem považoval svůj pobyt ve vymrzlé zemljance vyjímečně za zasloužený. Zvlášť s ohledem na to, co se děje v mé duši. Nebo duši nemám? Mají ministerští úředníci pravdu? „Člověk se od zvířat odlišuje mimo jiné tím, že má duši. Vlkodlak není člověk, tedy nemůže mít duši...“

Severus zřejmě vycítil, že se něco děje. Přestal se mnou mluvit, jen odpovídal na otázky a to ještě pokud možno jednoslovně. Avšak jeho černé oči mě neustále sledovaly z pod hustých řas, když si myslel, že ho nevidím. Ježily se mi z toho chloupky na těle.

Cítil jsem se strašně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem se se svým problémem vypořádat. Kdyby k tomu docházelo alespoň jen během masáže! Ne. Zdálo se, že ten prokletý večer uvolnil mou hluboce ukrytou nadrženost a ona se vydrala na povrch. Hrozila smést všechno mé sebeovládání a zdravý rozum. Vzrušovaly mě obyčejné doteky a to už vůbec nemluvím o nutnosti pomáhat Severusovi v koupelně. A jeho hlas! Jak je možné, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Hluboký, sametový... nejsem normální.

Naštěstí Severus strávil hodně času tím, že se učil ovládat své křeslo. To mu bránilo sledovat mě pořád. Ukázalo se, že pořídit křeslo byl skutečně dobrý nápad. Dávalo mu nezávislost v pohybu po celém domě. Jediné, co nedokázal, bylo přemístit se z postele na křeslo a zpět. V tom jsem mu pomáhal. Pokaždé mě objal kolem krku a v tu chvíli mé srdce začalo tlouci tak, že se mi zdálo, že je to slyšet i v druhé místnosti.

Netuším, jak bych se dožil úplňku, kdyby Severus neodhadl, co se se mnou vlastně děje. Asi bych se zbláznil. Ale on to zjistil. Neudržel by tak dlouho své postavení špiona, kdyby nedokázal odhadnout lidi a jejich motivy. Třetí den mého utrpení, než jsem začal s masáží, začal mluvit o tom, že na tom není tak špatně, abych ho nemohl nechat pár hodit o samotě. Samozřejmě jsem nepochopil, o čem vlastně mluví. Proto řekl na rovinu, že bych mohl občas vyrazit do Londýna abych se uvolnil.

Snadno se červenám, ale tentokrát mi hořely i uši. Skoro jak v dětství, když mi máma vyčítala, že jím bonbony bez dovolení. Nepamatuji si, co jsem mu na to řekl. Určitě něco v tom smyslu, že sám vím, co je pro mě dobře a co potřebuju. A tohle že nepotřebuju.

Ale Snape se vždy vyznačoval mnohdy nepříjemnou upřímností. Trval na tom, pravda, do očí se mi přitom nedíval, že jeho přítomnost v mém domě mi brání mít normální život. Naštěstí neřekl sexuální život, to už bych se asi hanbou do země propadl. Takže jsem od něj prostě utekl.

Trčel jsem v sadu hodně dlouho. Až pak mi došlo, že bych se měl vrátit a pomoci Severusovi do postele. Určitě už bude unavený. Vrátil jsem se a našel ho na podlaze u postele. Chtěl si lehnout sám a samozřejmě upadl. Když jsem to uviděl, bylo mi, jako by na mě vychrstli vědro ledové vody. Závisel na mě a já ho opustil a vystavil ho tak nebezpečí zranění. A to všechno kvůli své nezvladatelné touze.... a ještě hůř, žiji za jeho peníze.

Brzy jsem zjistil, že opovržení k sobě samému je nejlepší lék na všechny nepřijatelné emoce a touhy. Zvedl jsem ho na postel, svlékl ho a ošetřil poranění. Nic nemístného jsem přitom necítil. Jen stud. Během toho Severus mlčel, nijak na můj provinilý pohled nereagoval. Až když jsem ho chtěl odnést do koupelny, zavrčel: „Jdi první...“

Jsem svoloč. Poslechl jsem jeho radu a utekl do koupelny. Ležel jsem ve vodě, dokud nevychladla. Když jsem se vrátil do ložnice, Severus spal.

*****

Když jsem se po úplňku vrátil do domu, byl jsem nemocný. Nastydlý. Nešlo o klasickou slabost po přeměně. Potíž byla v tom, že osmačtyřicet hodin bez přestávky pršelo a moje zemljanka se tak ocitla téměř pod vodou. Ani fantastická regenerační schopnost, kterou s sebou lykantropie přináší, mě nezachránila od nemoci. Navíc, domů jsem se vracel pěšky, po přeměně jsem se bál přemísťovat, a znovu jsem zmokl. Studený listopadový déšť...

Doma jsem zastihl Hadas, která se v době mé nepřítomnosti o Snapea starala. Když mě uviděla, lomila rukama a okamžitě krbem zmizela do práce. Vzápětí se vrátila a nesla s sebou několik lektvarů. Dva do mě nalila hned, ostatní postavila k posteli. Byl to Snape, komu vysvětlila, kdy a jak se mají používat. Ten vyslechl instrukce leže v posteli, nos jako obvykle zaražený do knihy. Nakonec na mě použila kouzlo proti rýmě a pak konečně odešla. Ani jsem se nestihl zeptat, jak si poradila se Snapem.

Rozhodl jsem se zkusit v kuchyni něco uvařit, ale zjistil jsem, že Hadas mě předešla a navařila zásoby asi tak na dva dny. Jediné, co jsem tedy musel udělat, bylo ohřát jídlo. Ale já sám jsem hlad neměl a Snape už jedl než jsem se vrátil. Ze všeho nejvíc se mi chtělo lehnout, pořádně se přikrýt - začala mi být zima - a o ničem nepřemýšlet. V tomhle stavu jsem raději ani nelezl Severusovi na oči. Opuchlý nos, slzící oči. Proto jsem zalezl do své improvizované postele v obýváku a zabalil se do deky.

Zřejmě jsem usnul, protože když jsem znovu otevřel oči - deku jsem ze sebe shodil, když mi začalo být horko - za skleněnými dveřmi obýváku byla tma. Vstal jsem s tím, že vykoupu Snapea. Také podřimoval, co jiného také mohl dělat, že... Po tmě číst nemohl a já mu zapomněl rozsvítit. Jsem idiot!

Když jsem vstoupil do ložnice, Severus se posadil v posteli a zavolal mě k sobě blíž. Naklonil jsem se k němu a on nečekaně položil úzkou, chladnou dlaň na mé čelo.
„Máš teplotu. Rozsviť, najdu ti potřebný lektvar.“
„Lumos,“ zamumlal jsem a s úlevou upadl na kraj postele. Žmoural jsem proti světlu, dokud si mé bolavé oči alespoň trochu nezvykly. „Půjdeme se vykoupat...“
„Nesmysl, Lupine. Teď vypiješ lektvar a budeš spát.“

Lektvar jsem s největší pravděpodobností vypil. Pak jsem najednou pod hlavou cítil polštář a poslední, co si pamatuji, byl Snapeův nespokojený hlas, když zavrčel: „Nox,“ a já se propadl do milosrdného bezvědomí.

Probudila mě knížka, která mi spadla na hlavu. Za ní jsem objevil nadloubaného Snapea s mou hůlkou v ruce. Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že tohle mi zvedne náladu na celý den, vysmál bych se mu. Cítil jsem se jako totální idiot, ale nemohl jsem svou zvědavost ovládnout. Takže jsem se prostě šťastně zeptal: „Podařilo se?“

Ano. Dostalo se mi odpovědi plné stoprocentního sarkasmu. Pojednání o individuálních vlastnostech jednotlivých kouzelných hůlek a nemožnosti dosáhnout přijatelných výsledků při použití nevyhovující hůlky. Vážně. Ani tenkrát, když mi toto vysvětloval Olivander, jsem si nepřipadal tak hloupě.

Takže jsem mu našel jeho hůlku. Pak jsem našel kotlík - ukázalo se, že v kredenci v kuchyni je nejen kotlík, ale i hromada nejrůznějších ingrediencí do lektvarů. Severus mě přinutil uvařit lektvar proti nastuzení. Sice jsem poukazoval na fakt, že jsem u Slughorna nedosáhl příliš velkých úspěchů, avšak Snape se na mě jen zvysoka podíval (nevím, jak se mu to podařilo, když seděl v křesle a já stál ) a řekl, že tento lektvar dokázal přijatelně připravit i Longbottom. A tak jsem se musel pustit do lektvaru.

Merline! Vždy jsem soucítil s jeho studenty, ale ještě nikdy jsem ten soucit nepociťoval tak ostře. Naštěstí nám Hadas připravila dost jídla do zásoby, protože jsem až do oběda pobíhal kolem kotlíku. Nestihl bych nic uvařit. Jestli se Snape nesebere, stanu se lektvaristou!

Zato když jsme se potom usadili k obědu k ohřáté pečené rybě, uvědomil jsem si, že jsem téměř zdráv. Když jsem to Severusovi řekl, jen přezíravě odfrknul. Jasně. Nelze srovnávat účinek lektvaru od svatého Munga a toho, který byl vyroben podle jeho pokynů.

Ale když jsem se při mytí nádobí po obědě na okamžik ohlédl, viděl jsem, že se spokojeně usmívá.

*****

„Lupine...“
Zvedl jsem oči od knihy, kterou jsem četl, sedě v nohách postele. Snape ležel, sledoval strop a odpočíval. Byl unaven od zkoušení levitačního kouzla. Snažil jsem se přijít na to, proč začal zrovna u tohoto kouzla, vždyť vingardium leviosa vyžaduje maximální přesnost pohybů. Odpověděl mi, že pokud mám zájem, může se trénovat v používání zakázaných kleteb, které mu jdou mnohem lépe. Ehm... nejsem si zcela jist, že to byl vtip.
Teď jeho černé oči sledovaly mou tvář způsobem, že jsem cítil potřebu ujistit se, že mi na puse nezůstal zbytek oběda.
„Jestli jsem to správně pochopil, tento dům není tvůj...“ zeptal se Severus.
„Ne,“ odpověděl jsem opatrně a přitom přemýšlel, o co tu sakra jde.
„Máš nějaký důvod bydlet zrovna tady, kromě nízkého nájmu?“
„Jen neexistence živlů toužících zabít vlkodlaka.“
„Aha. Tvá nebelvírská čest ti velí svěřovat se svým potenciálním domácím se svými osobními záležitostmi?“ zeptal se Snape.
Stiskl jsem zuby. Nemusí vědět, jak mi tím ublížil. Zmohl jsem se na poměrně milou odpověď: „Ne. Ale ministerská vyhláška ano.“
Znejistěl. Sice jen na okamžik, ale i to stačilo, abych se přestal cítit ublížený. Samozřejmě, jak to mohl vědět? Nepředpokládám, že by po válce mohl číst noviny...
Chvíli mlčel a pak neochotně zamumlal: „Promiň. Nevěděl jsem to.“
„To nic. A proč jsi o tom vůbec začal?“
„Mám dům v Halifaxu. Starý, malý a nepohodlný. V mudlovské čtvrti, navíc pochybné pověsti. Ale je tam sklep a skvělá knihovna.“
První mou reakcí byla snaha bránit svou knihovnu. Myslím, že je skvělá víc než dost. Teprve po chvíli mi to došlo.
„Navrhuješ, abychom se přestěhovali?“
Nervózní pokrčení ramen.
„Dům bude potřebovat opravit, uklidit. Nemám skřítky a nebyl jsem tam od konce války. Navíc není tak...“ na okamžik se odmlčel, „... útulný. Ale blíží se zima...“
Sledoval mě z pod brv, chtěl se přesvědčit, jestli jsem ho pochopil. Pak se podíval stranou a znovu se začal věnovat své hůlce.

Byl jsem mu vděčný za jeho takt. Skutečně, trávit zimní noci v zemljance, to skutečně nejde. Ale... Ano, byl jsem mu skutečně vděčný za jeho návrh a za to, že se na nic neptal.

Teprve v noci, když jsem vedle něj ležel a poslouchal jeho klidný, pravidelný dech, jsem začal přemýšlet o tom, do jakého postavení mě tím dostává. Žít za jeho peníze, v jeho domě, obětovat veškerý svůj čas jeho potřebám... Navíc bojovat s touhou, která sice nezmizela, ale alespoň získala přijatelnou a hlavně zvládnutelnou podobu.

Bude z tebe dobrá žena v domácnosti, Moony.

*****

Dům ve Spinners Endu byl skutečně v zoufalém stavu. Naštěstí, jako starý mládenec, zvládám magii používanou v domácnosti dokonale. Proto se mi ho podařilo uklidit a upravit za několik dní. Snape tyto dny trávil na pohovce v obýváku, který byl zároveň knihovnou. Nepodařilo se nám skrz krb protáhnout jeho vozík. Ale i tak jsme museli využít služeb Kouzelnické přepravy, aby nám přivezli mé knihy.

Zatímco jsem bojoval s pavouky, prachem a vlhkostí, Severus četl své svazky o lektvarech (no dobře, ty jsem ve své skvělé knihovně skutečně neměl), v krbu hořel oheň, za okny padal sníh a já měl takový zvláštní pocit... jako bych měl konečně skutečnou rodinu.

Ve skutečnosti jsem nevěděl, je-li Severus gay či nikoli. Hodně se o tom mluvilo ve škole, ale nejsem si jist, jestli to nebyly spíš pomluvy - snaha říci o Srabusovi něco zvlášť nechutného. Sirius byl přesvědčen o tom, že je to pravda. Ale on byl natolik homofobní, že to bylo spíš přání, než jistota. Také proto jsem se Siriusovi nepřiznal. Zřejmě jsem udělal dobře. Asi by mě nikdy nedokázal přijmout.

Povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl na poslední rozhovor s Tonksovou. Bylo to krátce po válce, skončily pohřby padlých a tak všichni čekali, že se konečně zasnoubíme. Merlin je mi svědkem, jak moc jsem se snažil vyhnout se přímé odpovědi. Mluvil jsem o věkovém rozdílu, o lykantropii, o chudobě... Nic nezabralo. Takže jsem se nakonec musel přiznat. Přijala to důstojně. Žádný odpor, žádné scény... A to, že se se svým smutkem podělila s přáteli... i oni jsou důstojní, rozumní lidé. Jejich vztah ke mě se nezměnil. Stále mě zvali do Doupěte na vánoce, na Harryho narozeniny... no jo, vánoce jsou za dveřmi a tentokrát se jim úplněk vyhne. Musím Harrymu poslat sovu, že jsem se přestěhoval.

O tom všem jsem přemýšlel, když jsem uklízel ložnice ve druhém patře. Dům byl skutečně malý, jen trochu větší, než ten, ve kterém jsme dosud žili. Dvě ložnice, jedna úplně malá, druhá o trochu větší a koupelna v patře. Obývák-knihovna a kuchyně v přízemí. Nebyla tu žádná chodba, z venku se přišlo rovnou do obýváku. V kuchyni byly dveře vedoucí na malý zadní dvůr. Ale pod schodištěm do patra byl vstup do sklepa. Tmavý, studený, ale... skvělý. Na Severusovu prosbu jsem najal mudlovskou firmu, která slíbila, že sklep učiní obyvatelným do dvou týdnů. Snape rozhodl zavést do sklepa elektřinu, topení, zateplit podlahu, na beton položit dřevo, nahodit strop i zdi...

Chtěl jsem protestovat. Sice se nevyznám v mudlovských technologiích a rozpočtech, ale suma, kterou hodlal vyměnit za mudlovské peníze, byla příliš velká na zajištění komfortu pro vlkodlaka. Severus se jen zeptal, jestli hodlám jeho výdaje i nadále kontrolovat. Bez ohledu na jedovatý tón jsem se prostě styděl. Třeba je to jen kvůli tomu, že není zvědavý na mé nastuzení, ale i tak se o mě staral. Nemůže za to, že to neumím přijmout.

*****

Když byly ložnice uklizené, objevil se další problém. Doteď jsme spali v jedné posteli. Ale v posledních týdnech se už Severusovi nic špatného nezdálo. Možná mě už nepotřebuje! Na druhou stranu si nestěžoval a já ho prostě nechtěl nechat samotného... I když, běhat každý večer před spaním masturbovat do sprchy, to také nebylo zrovna nejlepší.

Možná bych se měl zeptat přímo jeho, ale toho jsem se neodvážil. Styděl jsem se. Mohlo by se zdát, že společné bydlení, zvyk a nutnost pomáhat mu i v těch nejintimnějších situacích mě mohla studu zbavit, ale vypadalo to spíš opačně. Asi to bylo tím, že když jsem ho vzal ze svatého Munga, nebyl vůbec podobný Severusi Snapeovi, jak jsem si ho pamatoval. Byl ubohý, zmučený, bezmocný a jediné, co jsem mohl dělat, bylo pomáhat mu. Ale když jsme se přestěhovali do Halifaxu, dokázal se už o sebe dost dobře postarat. Hůlku ovládal docela slušně a už se vracel ke své dřívější podobě. Prostě... už jsem si připadal zbytečným.

Nakonec jsem připravil obě ložnice a Severuse uložil do té větší. Nijak to nekomentoval. A první noc na novém místě použil asonická kouzla na dveře. Zjistil jsem to, když jsem k němu nahlédl po sprše, abych zjistil, jestli je v pořádku, jestli něco nepotřebuje a tak.

Nevím, proč jsem se tak rozčílil, když jsem to zjistil. Možná proto, že jsem měl pocit, že si za tu dobu, co spolu žijeme, zasloužím trochu důvěry. Prostě jsem vtrhl do jeho ložnice a řekl, že buď zruší kouzla a už je nebude používat, nebo budu spát u něj.
„Spi,“ řekl.

*****

Jedna věc je, ovládat své vzrušení a touhu, když vás objekt vašich emocí nepotřebuje. Něco jiného je to však když... Prostě se mu postavil. Když jsem masíroval jeho stehna. Bylo to krásné. Severus má nádherný penis. Rovný, silný, s jasně zřetelnou žílou na spodní straně, usazený v tmavých chloupcích... Chvíli jsem se díval na to nadělení a slyšel, jak zadržuje dech a snaží se ovládnout... Pak jsem se k němu sklonil a vykouřil mu ho. Vášnivě. Netrpělivě. Snažil jsem se, aby se mu to skutečně líbilo, i když moje vlastní kulky se chystaly co nevidět prasknout. Když zajel oběma rukama do mých vlasů, bylo to... správné.

Snažil se mě na poslední chvíli odstrčit, ale já jen pevněji sevřel dlaně na jeho bocích a začal polykat. Vysál jsem ho do poslední kapky, cítil jsem, jak se uklidňuje. Přejel jsem pohledem po hubeném břiše a těžce se zvedajících žebrech. Pochopil jsem, že pokud se budu dívat dál, budu se mu muset podívat do obličeje. Bál jsem se.

Bál jsem se, protože jsem takový staromódní idiot, který si myslí, že nemůže být sex bez citů. Prostě se nedokážu s někým milovat, aniž bych k němu něco cítil. Ale co tak mohl cítit on ke mě? Nenáviděl mě i to, co jsem, celý svůj život. Jistě, teď mi byl vděčný, ale stačí jeden orgasmus k tomu, aby...

Nedomyslel jsem do konce. Severus se opřel dlaněmi o postel a posadil se. Teď už jsem se musel narovnat a podívat se na něj. Jeho oči vypadaly jako broušený diamant. Vlhké, šílené, zoufalé. Kapky potu na čele, červené tváře. Vlasy rozhozené na ramenou - když jsem mu je myl každý den, nebyly mastné. Jamka pod ohryzkem... Merline! Tak moc ho chci!

Severus vydechl, otočil se a opřel se o loket. Jednou rukou zamířil do mého klína, aby rozepnul mé kalhoty. Přitom přejížděl prsty po mém břiše.
„Severusi, ne... co to děláš... nemu....síííš...“

Miluji ho.

*****

„Teď chápu, proč máš problémy s intimním životem, Lupine,“ protáhl líně Severus, když si založil ruce pod hlavu.
Normálně by to znělo zle, možná by mi to i ublížilo, ale to by to nesměly vyslovit nestydatě vlhké, lehce pootevřené rty.
„Proč?“ zeptal jsem se unaveně, lehl si vedle něj a spokojně vdechoval vůni jeho potu.
„Protože je obtížné ukojit tvé zvrácené choutky, s ohledem na to, že většina ochrnutých se vyléčí během týdne.“
„Aha...“ usmál jsem se a pohrával si s chloupky na jeho hrudi, „v tom případě jsem našel vysvětlení tvé osamělosti. Homosexuální vlkodlaci také na stromech nerostou.“

Třicet sekund se snažil tvářit znechuceně. Potom se rozesmál. Bylo to tak nezvyklé, tak zvláštní. Severus, smějící se mému vtipu, místo aby se urazil. Nevydržel jsem to, přilezl jsem k němu blíž a políbil ho. Poprvé.

Líbal hůř než kouřil a mám pocit, že já na tom byl stejně.

*****

Probudil mě Harryho znepokojený hlas, ozývající se z přízemí: „Profesore Lupine! Remusi! Kde jste?“
No jo, vždyť jsem mu poslal sovu.
„Hned, počkej chvíli!“
„Tys uvolnil krb?“ hlas chladný jako lednové ráno.
„Ne. Jen jsem nezaklel dveře.“
Zabij mě za to...
„Jasně. Avšak nedomnívám se, že by složitá kouzla změnily situaci. Určitě by nepřesvědčily pana Pottera, že jde nevhod. Spíš by ho povzbudily k ještě větší drzosti.“

Ušklíbl jsem se. Nikdy se mi nelíbilo, jak se vyvinuly vztahy Severuse a Harryho, ale Severusova charakteristika situace byla natolik přesná...
Snape se také trochu usmál. Rychle se to ovšem změnilo a za okamžik se začal mračit. Posadil se v posteli a napruženě poprosil: „Pomoz mi, prosím.“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem vážně. „Bez obav. Půjdeme do koupelny, jako vždy. Harry počká...“ Odnesl jsem ho na záchod, potom jsem na sebe natáhl pyžamo a vyšel na schody. „Harry, přijdu za chvíli, jen se osprchuji a obléknu.“ Vyhlédl z obýváku a podíval se na mě překvapeně, ale přikývl.

Ve skutečnosti jsem měl jisté obavy. Severus na tom stále není nijak dobře a Harry... nezdálo se pravděpodobné, že se ti dva spolu smíří. Možná jsem idealista, ale ne až takový. Navrhl jsem Severusovi, aby počkal v ložnici, dokud s Harrym nepromluvím a nevyhodím ho. Podíval se na mě tak, že jsem znovu ucítil obrovský, všepohlcující soucit s bradavickými studenty. To nemluvím o tom, jak se tvářil, když jsem přinesl jeho domácí oblečení. Nakonec jsem ho musel obléci do hábitu a posadit do křesla. Potom jedním mávnutím hůlky levitoval křeslo do přízemí. Já seběhl po schodech za ním a slyšel, jak se svým učitelským tónem obrací k Harrymu.
„Čím jsem si zasloužil té cti vidět vás ve svém domě, pane Pottere? Nechte mě hádat. Sláva zachránce a spasitele celého kouzelnického světa vám nestačí a tak jste se rozhodl zachránit konkrétního člena tohoto světa. Který se o sebe samozřejmě nedokáže postarat sám, protože je jen dvakrát tak starý, jako vy a má zkušenosti pouze ze dvou občanských válek.“

Harry mlčel. Díval se na Severuse a bolestně se zamračil. V tu chvíli mi došlo, že jsem mu napsal jen že mi Snape navrhl, abych bydlel u něj na této adrese. Neřekl jsem mu, že je ochrnutý. Harry to evidentně nevěděl, stejně jako já při své podzimní návštěvě svatého Munga.

Severus to také pochopil. Opřel se pohodlně v křesle, prohlédl si Harryho od hlavy k patě a chladně zopakoval: „Tak co tu děláte, pane Pottere?“
„Já...“ Harry byl zmaten, „...chtěl jsem se přesvědčit...“
„O čem? Že nedržím Lupina pod impériem?“
„Ano!“ odsekl naštvaně Harry, očividně ztráceje trpělivost.
„Tak přesvědčujte,“ navrhl Snape a odjel s křeslem ke knihovně u vzdálené zdi. Demonstrativně si vybral knihu a strčil do ní nos.
Harry stiskl zuby a s náznakem vážnosti přišel ke mě. Finite Incantatem.
„Poslyš, Harry... Ještě jsme nesnídali, vlastně jsme teprve teď vstávali. Uvařím kafe, osmažím slaninu a v klidu...“
„To, co ty uvaříš, nelze pít v klidu,“ vmísil se do hovoru Severus, když zvedl hlavu od knihy. „To se nedá pít vůbec. Zřejmě navrhnu, aby to bylo zapsáno do seznamu zakázaných lektvarů. Jen nedokážu pochopit, jak se ti podaří vytvořit něco takového z naprosto nezávadných ingrediencí...“

Harry mlčel. To bylo zvláštní, proto jsem odvrátil pohled od Snapea na chlapce. Syn mých přátel se na mě díval s otevřenými ústy. Za okamžik jsem pochopil, proč. Pořád jsem měl totiž ve tváři úsměv šťastného idiota a vychutnával jsem si Severusovu jízlivost. Nevím, co Harry čekal, když přišel k nám na Spinners End. Zřejmě něco jiného. Velmi rychle však pochopil, o co jde. Stačil mu k tomu jediný pohled na můj idiotsky šťastný obličej.

Když po pár dnech sova přinesla pozvání na vánoce do Doupěte, byla pro nás pro oba.

*****

Provozovat sex, když je jeden z partnerů ochrnutý, je obtížné. Ale přizpůsobili jsme se.

Nevšímat si soucitných a chápavých pohledů ostatních lidí, je těžké. Ale nám se to podařilo.

Snášet skrývanou zášť a vynucenou dobrosrdečnost přátel milence není snadné. Ale Severus to zvládl.

Trpět úporné snahy milence vytáhnout z Azkabanu nejhorší svoloč, jakou svět nosil, je nesnesitelné. Ale já to vydržel. Dokonce, když se to Snapeovi skutečně podařilo, pil jsem společně s nimi whisky z Malfoyovských sklepů.

A pak jednou, bylo letní sluneční ráno, jsem se probudil bolestí. Bolel mě levý bok, něco ostrého mě do něj dloubalo. To něco se při bližším ohledání ukázalo Severusovým ohnutým kolenem. Ohnutým. Kolenem.

Popadl jsem ho za ramena a zatřásl jím. Jakmile se na mě zahleděl ospalýma, unavenýma očima, posadil jsem se a přitáhl ho k sobě.
„Remusi, co to...“ začal chraptivým hlasem, zatímco se snažil usadit pohodlněji. Nedořekl, když uviděl svá ohnutá kolena. Pomalu narovnal nohy. Opět ohnul... Se šťastným pláčem se opřel o mé rameno.

A tak, v páté dekádě svého života, jsem získal nového Patrona. Protože mou nejšťastnější vzpomínkou byla modřina na levém boku, kterou tam zanechalo ostré koleno.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský