Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Alexandra Kowalská
Shrnutí: Láska prý dovede hory přenášet. Dokáže však změnit člověka?
Poznámka: Dopsáno v roce 2004

Nejmocnější kouzlo je láska

Kapitola první: Jak mě Albus "naverboval" do učitelského sboru

Byla jsem velice překvapená, když se v naší ulici objevil. A rozhodně jsem nebyla jediná. Už na první pohled tam prostě nezapadal. Kráčel po chodníku v tom svém hábitu jako by to bylo úplně normální. Lidé se otáčeli a ťukali si na čelo, někteří se soucitně usmívali. Já naopak rychle za tichého nadávání poklidila. Nestává se totiž často, aby vás navštívil ředitel té největší, nejslavnější a nejlepší školy čar a kouzel v Evropě a možná i na celém světě. Taky mohl sakra předtím zavolat, zanadávala jsem v duchu a smetala drobky z kanape. Hlas zvonku mi oznámil, že už je pozdě gruntovat. Co se dá dělat. Šla jsem tedy odevřít.
„ Albusi, to je překvapení. Tak ráda tě vidím,“ dala jsem mu „sesterský“ polibek na tvář.
„ Alex. Bože ty jsi vyrostla.“
„ Pojď dál,“ culila jsem se.
Dvě staré babičky na nás zvědavě pokukovaly. Zase budou mít pár týdnů o čem klábosit. Naposledy jsem tu způsobila malý rozruch, když jsem se zuřivě hádala s velkým bílým psem neurčité rasy. Jinak to ale nešlo. Byl to Fredy. Fredy je můj bratranec z n-tého kolene a je to jednoduše řečeno potížista. Tedy aby bylo jasno, ne že bychom měli v rodině psa. Fredy je zvěromág, ilegální zvěromág jako by nestačilo, že co chvíli dluží peníze té skřetí sebrance. Odmítla jsem mu jakkoli pomoc a vyhodila ho na ulici. Myslím, že takovéhle drobné problémky způsobují, že se mi sousedi vyhýbají. Jsou přísně katoličtí a nejspíš mě považují za posedlou ďáblem.
Uvedla jsem Albuse Brumbála do obýváku a modlila se, aby si nevšiml menších organizačních nedostatků. Jiní lidé tomu říkají bordel, ale mě to přijde vulgární a nepřesné. Nebyl tam bordel, jen to potřebovalo trochu poklidit. Copak můžu za to, že jsem měla perný víkend! Jen si to zkuste dva dny nahánět po lese rozdivočelé mládě maďarského trnoocasého draka, drobeček jeden. Měl deset metrů! Než jsme ho chytili a vrátili zpátky kam patří, zapálil jednu vesnici, sežral půlku početného stáda ovcí, roztavil jeden traktor, vysušil jeden rybník a zdupal jedno pole. Vidělo ho asi tak sto třicet mudlů a jednoho dokonce pokousal. Nezáviděla jsem těm, co museli pomocí paměťových kouzel zjednat pořádek, ale rozdováděné mládě draka, kdo neviděl nepochopí. A celou dobu na nás správce dračí rezervace volal, že je vzácný, ať mu neublížíme. Domů jsem se doplazila div ne po čtyřech s konečky vlasů lehce opálenými. Nikdo po mě tedy nemůže chtít, abych ještě uklízela.
„ Dáš si něco? Čaj? Kávu?“
„ Dal bych si čaj.“
„ Ovocný?“
„ Máš heřmánek?“
Přikývla jsem a postavila na čaj.
„ Tak povídej. Je to už let, co jsem tě neviděl. Chtěl jsem už mnohokrát zaskočit, ale nějak to nikdy nevyšlo,“ omluvně se usmál.
„ Povídej? Ono vlastně není co. Po škole jsem hodně cestovala a dál studovala. Teď dělám kdeco. Zrovna tenhle víkend jsme chytali to dračí mládě, co uteklo z rezervace.“
„ Četl jsem o tom. Dobrá práce.“
„ Ještě teď mi zvoní v uších jak ta potvora řvala. Hábit jsem musela vyhodit jak smrděl spáleninou a dračím pižmem.“
„ Myslel jsem, že máš stálé místo někde na ministerstvu.“
„ Bohužel, jsem ostuda rodiny a nejdu v otcových stopách. Dělám jednou to, podruhé ono. Vlastně nevím, kde bych chtěla do budoucna zakotvit. Ale vím, že s draky to nic společného mít nebude.“
Brumbál se rozesmál tím svým dobromyslným, nakažlivým smíchem.
„ Ale Frederick by na tebe byl pyšný.“
„ Máma to říká taky. Chybí mi. Někdy víc než si připouštím.“
„ Byl to skvělý muž. A co dělá Kateřina?“
„ Máma se vrhla na pěstování růží.“
„ Vždycky milovala květiny.“
„ To jo. A co ty? Jak ty se máš? A jak to vypadá v Bradavicích? Povídej roky jsem tam nebyla.“
„ A nic se v podstatě za tu dobu nezměnilo.“
„ Vzpomínám jak jsem tam jako malá s tátou jezdila. Milovala jsem to tam. Všechny ty tajné chodby, tajuplné místnosti, průchody, zákoutí a snad stovky zákazů, které se daly porušovat. Školník mě vždycky honil po chodbách a sliboval, že mě zavře do hladomorny ve sklepě a zahodí klíč. Pořád je pan Filch školníkem?“
„ Ano, pořád.“
„ A taky si vzpomínám jak mě profesorka Levennová učila létat na koštěti a hrát famfrpál.“
„ A pak jste vysklily okno od kabinetu profesora Snapea.“
„ No jo. Ježiši jak ten zuřil. Ale ona mě neprozradila.“
„ To byla dáma do nepohody.“
„ Naopak to byla dáma v pohodě. Statečně Snapeovi tvrdila, že o ničem neví, že to musí být nějaký omyl. Je smutné, že už odešla navždy.“
„ Byla to skutečně výjimečná žena. A jako jediná vydržela učit obranu proti černé magii dlouhých třicet let. Teď každý rok sháním někoho, kdo by to alespoň na rok vzal,“ v očích za obroučkami brýlí se šibalsky zablesklo.
„ No jo, lidi jsou divný,“ přitakala jsem bezmyšlenkovitě.
„ Ty bys to nechtěla?“
„ Co?“
„ Vzít to místo. Učit alespoň rok v Bradavicích.“
„ Já?“
„ No jistě, předpoklady pro to máš.“
„ Proto jsi přijel, že?“ uhodila jsem na něj, ale jen se culil. Pohrávala jsem si s tou myšlenkou. Nebylo to nezajímavé. Problém je v tom, že nesnáším ty uječené puberťáky a vtípky tytu připínáček na kantorově židli.
„ No, možná bych to mohla zkusit. Třeba profesor Snape dodatečně splní svůj slib, že mě roztrhne jak hada.“
„ Pochybuji, že by si na tebe někdo pamatoval.“
„ Je to už dlouho, ale myslím, že Snape má specielně na tohle paměť jako slon. Pořád je v Bradavicích?“
„ Pochopitelně. Lepšího profesora lektvarů bych sehnal jen těžko.“
„ To jo, v oboru je třída. To uznávám. Ale moc příjemný člověk to není.“
„ Ke svým kolegům chová respekt a profesionální přístup.“
„ To si pamatuji. Označil tehdy Levennovou za starou sůvu. Já ho slyšela!“
„ Přiznávám, že profesor Snape je občas k lidem poněkud příkrý.“
„ Poněkud? Je nesnesitelný, nebo alespoň co si pamatuji byl nesnesitelný a pochybuji, že to bude lepší. Nicméně myslím, že to místo vezmu,“ zakončila jsem s vítězoslavným úsměvem.
„ Opravdu? To mě těší.“
„ Ne, potěšení je na mé straně. Bude to rozhodně bezpečnější než odchytávat nějaké další dračí mládě,“ alespoň doufám pomyslela jsem si.

Sbalila jsem si dva kufry těch nejnutnějších věcí. Zbylé tři kufry za mnou dorazí později. A to jsem jela velice na lehko. Až mě z malého počtu zavazadel mrazilo v zádech. Dům jsem opatřila hlídacím kouzlem, uchopila do každé ruky jeden kufr, nadechla se a velice pečlivě vyslovila zaklínadlo. Ucítila jsem mravenčení po celém těle. Svět kolem se rozmazal. Přemisťování není žádná sranda, pokaždé mám strach, že až otevřu oči budu buď někde úplně jinde nebo nebudu celá. Mravenčení ustalo a já opatrně otevřela jedno oko. Stála jsem na okraji špinavé, ukřičené a studenty milované vesnice známé jako Prasinky. Prasinky se nacházely daleko od školy a tudíž nebyly chráněné kouzlem zabraňujícím přemisťování. Z Prasinek ovšem vedla velká tepaná brána, což byl portál do Bradavic. Přetěžce jsem se prodírala davem s dvěma kufry. Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli musí ruce vytrhnout z kloubů.
„ Hagrid,“ vydechla jsem úlevou, když jsem spatřila, jak si davem razí cestu obr s rozježenou hřívou vlasů.
„ Jo to sem já. A vy ste v tom případě profesorka Kowalská. Vokažte já vám s těma kuframa píchnu.“
Vděčně jsem jeho nabídku přijala. Hagrid zdvihl moje kufry jako by nebyly lehčí než soví pírko.
„ Nechci vypadat nezdvořile, ale taková pěkná ženská a učí vobranu proti černý magii. To je teda něco.“
Přísahám, že mi zčervenaly uši. Vždycky, když jsem v rozpacích červenají mi uši. Proto nosím vlasy učesané tak, aby nebyly vidět.
„ Přeháníte, Hagride, spousta žen se zajímá o černou magii,“ odbila jsem ho. Spousta lidí se ale opravdu diví, že jsem vystudovala černou magii.
„ Jo ale kolik se jich dokáže vypořádat s maďarským trnovocasým. Ty sou strašně zákeřný a taky vzácný.“
„ Jsou to hnusné šupinaté potvory,“ otřásla jsem se při vzpomínce na to mládě.
„ Ba ne jsou nádherný a ve stáří hrozně ušlechtilý, jenže maj v mládí bujnou krev.“
„ Až příliš, řekla bych.“
„ Sme tady. Tohle je portál do Bradavic.“
Před námi stála železná, jemně tepaná brána. 
„ Máte přednost.“
Opatrně jsem vstoupila do otevřené brány. Je to tak rychlé jako lusknutí prsty. Stála jsem jen kousek od hradu, lehce dezorientovaná. Ale to už se Hagrid hrnul k vchodu. Hrad je skutečně impozantní a pokud si pamatuji školní pozemky jsou velice rozlehlé. Vstupní hala byla sama o sobě skutečné umělecké dílo. Byla velká jako katedrála a vedlo z ní mohutné mramorové schodiště nahoru do dalších pater. Schodiště tu měla neblahou pověst. Ráda totiž měnila polohu z jakéhosi nepochopitelného rozmaru. Nadechla jsem se toho vzduchu tady a zase ze mě byla pětiletá holčička. Tohle místo se neměnilo, dokonce i čas jako by si na něm vylámal zuby.
„ Á tak už jste tady,“ po mramorovém schodišti scházel Brumbál a usmíval se.
„ Dobrej den, profesore Brumbále.“
„ Dobrý, Hagride. Jaká byla cesta?“
„ Báječná. Znovu začínám doceňovat pohodlnost přemisťování. Poslední dobou jsem často musela používala mudlovské dopravní prostředky. Mám ale hlad, že bych snědla koně.“
Brumbál se zasmál.
„ Nejdřív ti s Hagridem ukážeme, kde budeš bydlet.“
„ Výborně,“ pomyšlení na horkou sprchu mě nadchlo.
Šli jsme za Brumbálem a já si s každou chodbou lépe a lépe vybavovala plán Bradavic, který jsem jako malá uměla zpaměti. Doslova s každou vteřinou jsem se více a více rozpomínala. Brumbál mířil do křídla, které se někdy taky nazývalo profesorské. Většina profesorů totiž bydlela právě v této části hradu. Bylo to ideálně položené. Nebylo to odsud daleko ani do pater s učebnami ani do sborovny, tím méně do Velké síně. Jediní kdo tu neměli komnaty byl Brumbál, McGonagallová a pochopitelně Snape. Ten se z nějakého nepochopitelného důvodu uvrtal do podzemí. Brumbál se zastavil před velkým obrazem, na kterém seděla malá holčička na louce a vila věnec z kvítí.
„ Heslo,“ zašvitořila a upřela na nás své velké oči.
„ Per aspera ad astra,“ pronesl Brumbál, dívka udělala pukrle a obraz se odsunul. Za obrazem byla kratinká chodba zakončená vyřezávanými dveřmi. Vstoupili jsme do kruhové místnosti. Podél stěn bylo několik skříní, dvě knihovny a krb. Na zemi byl rudý koberec, jen u krbu ležela bílá kožešina. Kromě jídelního stolu s několika židlemi tu byl velký pracovní stůl. Hagrid se poněkud namáhavě protlačil dovnitř a postavil moje kufry na zem.
„ Je tu fakt pěkný.“
„ To je,“ souhlasila jsem s Hagridem.
„ Jsem rád, že se ti tu líbí. No my půjdeme, vybal si, zabydli se. V sedm se ve sborovně podává večeře. To je…“
„ Albusi, myslím, že trefím, díky.“
„ Takže v sedm.“
„ V sedm.“
Jen co odešli prozkoumala jsem svůj nový domov. Z místnosti vedli troje dveře. Za jedněmi byl kumbál. Druhé vedli do bíle vykachličkované koupelny. Třetí dveře ukrývaly ložnici s velkou postelí s nebesy. Nejprve jsem si dala horkou sprchu a pak se pustila do vybalování věcí. Pečlivě jsem vše srovnala do skříní. Přišlo mu to tu nějak poloprázdné. Ale jen co dorazí zbytek mých kufrů, bude to tu vypadat mnohem jinak. Do sedmi zbývalo spousta času. Rozhodla jsem ho zasvětit procházce po hradě.
Učebnu obrany jsem našla poměrně rychle. Byla to stará, stupňovitá učebna. Obrana proti černé magii se tu učila odnepaměti. Sedla jsem si za katedru a představovali si jak se žáci nahrnou do lavic. Přeběhl mě mráz po zádech.
„ Dobrý den.“
Zvedla jsem oči. Kousek ode mne se vznášel stříbrobílý duch rytíře Nicholase, což byl patron nebelvírské koleje.
„ Vy jste rytíř Nicholas, že? Těší mě.“
„ Potěšení je na mé straně. Profesor Brumbál se zmiňoval o tom, že přijedete.“
„ Vždy galantní, že.“
„ Vyrostla jste do krásy, slečno,“ uklonil se a přitom mu odpadla hlava a chvilku visela na kousku kůže. Podvědomě jsem sebou trhla. „ Promiňte,“ rychle si hlavu nasadil zpět.
„ V pořádku, nic se nestalo. Ale povězte, Nicholasi, vy si mě opravdu pamatujete?“
„ Jistěže pamatuji.“
„ Je to dávno.“
„ Pro mě čas už dávno nic neznamená.“
„ Proč tak hořce?“
„ Být duchem není lehké. Připraví vás to o všechny radosti.“
„ Ale bez vás by Nebelvír nebyl Nebelvírem. A, Nicholasi, nepřipomínejte nikomu, že jsem ten malý rarach, co tu před lety řádil.“
„ Spolehněte se, slečno.“
„ Ráda jsem vás viděla, Nicholasi.“
„ Já vás také, slečno,“ duch zmizel v protější stěně.
Vyšla jsem z učebny a nabrala směr ke kabinetu obrany proti černé magii. Byl úplně prázdný. Tedy kromě stolu a polic s kdejakou vycpanou potvorou. Věnovala jsem čas tomu, abych ten bestiář přesunula do zadní části kabinetu. Na uvolněné police přijdou moje učební pomůcky. Sedla jsem si na stůl a přemítala jaké nádherné a podivné místo Bradavice jsou. Mohla jsem směle tvrdit, že po těch několika málo návštěvách, jsem tu znala každý kámen. Nikdy jsem v Bradavicích nestudovala. Ne proto, že bych na to neměla. Svůj dopis jsem z Bradavic dostala, jenže dva týdny na to měl otec odjet na několik let služebně do ciziny. Jely jsme s matkou pochopitelně s ním. Studovala jsem tedy na francouzské škole čar a magie. Vždycky mě trošku mrzelo, že jsem nemohla chodit do Bradavic. Napadlo mě, že si to teď tak nějak vynahrazuji. Za dveřmi se ozval hlučný smích a do kabinetu vrazil Protiva. Uviděl mě a zašklebil se.
„ Copak to tu máme,“ oči se mu zaleskly.
„ Copak to tu máme,“ parafrázovala jsem ho a vytáhla hůlku. Protiva zbledl a než se stačil zdekovat dostal pořádnou ťafku. Zakvílel jako když zabíjíte prase a zmizel. Zaplavil mě obrovský pocit satisfakce. Tak má za to všechno, co mi jako malé holce natropil. Uložila jsem hůlku zpátky. Napadlo mě, že bych se už měla jít převléknout. Určitě bude už za chvíli sedm.

Dorazila jsem za pět minut sedm, oblečena do svého kovově modrého hábitu. Před dveřmi jsem pocítila nejistotu. Ale třesky plesky. Kdo má srdce v kalhotách, tomu štěstí nekvete. Nebo tak nějak je to mudlovské přísloví. Vešla jsem. Dva týdny před začátkem školního roku byla většina profesorů pochopitelně už v Bradavicích. Brumbál mě uvítal širokým úsměvem. A hbitě mě představil přítomným kolegům profesorům. Nezdálo se, že by jim moje jméno něco říkalo. Konec konců jsme sem přijeli jen párkrát za Brumbálem. A myslím, že kdybychom jezdili častěji, Snape by mě proměnil v rejžák, kbelík či něco podobně užitečného. My o vlku a vlk za humny.
„ Severusi,“ Brumbál pokynul kamsi ke dveřím. Koutkem zorného pole jsem zachytila mihnout se něco černého a druhé ucho mi málem umrzlo, když promluvil.
„ Ano, pane řediteli?“ zeptal se tiše a zcela bezvýrazně.
Otočila jsem se a spatřila vysokou postavu v černém hávu, zahalenou do pláště rovněž černé barvy. Zvedla jsem oči výš a střetla se s pohledem inteligentních nicméně ledových a necitelných černých očí. Probodávaly mě nevlídným pohledem a hlas srážel teplotu okolí o dobrých deset stupňů. Brumbál nevypadal, že by si toho povšiml. Pamatovala jsem si ho sice jen mlhavě, ale nemohl být nejmenší pochyb – Severus Snape osobně.
„ Rád bych vám někoho představil. Tohle je Alexandra Kowalská. Bude tu letos učit obranu,“ kdyby Brumbál profesora Snapea kopl, tvářil by se asi vlídněji než teď. Jeho oči ztvrdly a jeho tvář získala pohrdavý výraz.
„ Těší mě,“ zasyčel dostatečně na to, abych pochopila, že ho vůbec netěší. Ani jsem se nanamáhala s takovými věcmi jako podat mu ruku. Za prvé pochybuji, že by ji přijal. A za druhé potřesete si se Snapem rukou a budete pravděpodobně potřebovat nové prsty. Věnovala jsem mu pouze jeden ze svých společenských úsměvů. Oplatil mi jedovatým úšklebkem s úzkými rty pevně semknutými 
Brumbál se usmíval. Pochopila jsem z toho, že takové chování je pro profesora Snapea zřejmě zcela běžné. Doufám, že bude nadále trávit většinu času u sebe v podzemí. Rozhodně to není nejpříjemnější společník. Člověku z něj naskakuje husí kůže. Brumbál mě usadil mezi profesorku Hoochovou a profesora Kratiknota, téměř naproti profesoru Snapeovi. Zavedla jsem řeč s profesorkou Hoochovou a zjistila následující. Je to velice sdílná žena, hotová ke každé legraci, ovšem poněkud hlučná. Pokaždé, když se rozesmála tím svým hlasitým hýkavým smíchem, věnoval jí profesor Snape pohled, který jasně říkal, že stáje jsou jinde. Jestli jsem na této ženě něco obdivovala, byla to odvaha s jakou se snažila celou večeři zatáhnout profesora Snapea do hovoru. 
„ Ale no tak, Severusi, nebuď takový mrzout,“ jenom za posledních deset minut to řekla asi pětkrát. Profesor Snape ji ovšem zatvrzele ignoroval, takže to nakonec vzdala.
„ Kde jste studovala?“ zeptala se profesorka McGonagallová se zájmem.
„ Ve Francii na Pařížské škole čar a kouzel monsiňora L’Parta.“
„ To je vynikající škola,“ poznamenal profesor Kratiknot.
Profesor Snape utrousil cosi o břídilech. 
„ Nesouhlasím, mají velice dobrou pověst a z řad jejich studentů vzešlo už mnoho velkých mágů, Severusi,“ zastala se školy profesorka McGonagallová.
„ Netvrdím, že ne. Ale kolik jich pozná pelyněk od jetele?“ ušklíbl se jízlivě.
„ Někteří profesoři si prostě myslí, že ten jejich předmět je prostě absolutně nejdůležitější,“ poznamenala profesorka Hoochová.
„ Držte se raději svého koštěte,“ utrhl se na ni Snape.
„ Ale no tak, no tak,“ Brumbál lehce zkrabatil obočí.
„ Promiňte, pane řediteli,“ řekla profesorka Hoochová a vrátila se ke své pečeni.
Profesor Snape zavrčel cosi, co mohlo být něco mezi omluvou a nadávkou, zvedl se od nedojedené večeře a s jedovatým „ dobrou noc“ odešel.
„ Co ho zase žere?“ byla to řečnická otázka a profesorka McGonagallová to věděla.
„ Longbottom,“ utrousila profesorka Hoochová.
„ Kdo?“ zajímala jsem se.
„ Neville Longbottom, není zrovna šikovný,“ informovala mě křehká mladá profesorka jménem Lucy, která učila jeden z volitelných předmětů, myslím, že runy, moc se to k ní nehodilo.
„ Co to znamená, že není zrovna šikovný?“ chtěla jsem přesnější informace.
„ Ten kluk je prostě postrach,“ pousmál se profesor Malkony, učitel věštění z čísel, rovněž volitelný předmět, zapřísáhlý matematik a sportovec. Nějak mi ta kombinace pořád nešla dohromady s magií. 
„ Kde chybí talent, pomůže píle. Já si na pana Longbottoma nemohu stěžovat,“ vložila se do debaty profesorka Kennigenová, která se zabývala studiem mudlů a i to vyučovala jako volitelný předmět.
Já věděla starou bačkoru kdo je Neville Longbottom, a tak jsem mlčela. Spát jsem pak šla poměrně brzo. Čekalo mě zítra spoustu práce. Budu muset požádat Hagrida, aby mi pomohl se zbytkem mých kufrů. A taky si musím zařídit kabinet a­… ááááá… mohutně jsem zívla. Osprchovala jsem se, oblékla si noční košili a vklouzla do sametových přikrývek. Usnula jsem téměř okamžitě.

Ono se řekne dva týdny. Ale víte vy jak zoufale málo času to je? Než jsem se nadála bylo prvního září. Seděla jsem ve Velké síni, která byla nadpozemsky krásně vyzdobená. Stovky svíček vznášejících se ve vzduchu, bezpochyby práce Kratiknota. Stoly se zlatým nádobím a okolo nich usazení studenti. A strop byl skvost sám o sobě. Vsadili by jste své koště, že tam skutečně je noční obloha. Brumbál měl krátký proslov a pak vyzval McGonagallovou, aby přivedla prváky. Velké dveře se otevřely a jako hejno housátek se za profesorkou kolébaly studenti. Rozechvělé tváře obraceli na všechny strany. McGonagallová přinesla pověstný Moudrý klobouk a položila ho na stoličku. Každý rok prý zpíval jinou píseň a tím zahajoval obřad zařazování do kolejí. Bylo to tak úchvatné, že jsem úplně zapomněla na nevlídného Snape, který seděl vedle mě. Řekla jsem si, že pro jednou to přežiji. To jsem ještě šťastně netušila, že je běžné, aby profesor obrany sedával právě vedla profesora lektvarů. Z úcty k tradici jsem nikdy nepožádala o změnu zasedacího pořádku. Nakonec jsme se Snapem dosáhli jakéhosi dočasného příměří. Platilo třikrát denně sedm dní v týdnu – čili vždy u jídla. Teď jsem ale očima hltala každý detail. Byla jsem uchvácená skoro stejně jako ti prváci. To občasné napětí, kam že klobouk dotyčného zařadí.
Když zařazování skončilo, profesor Brumbál povstal přivítal prváky a zahájil hostinu. Hostiny ve Velké síni byly vždy velkolepé. Po každé jsem přibrala alespoň dvě kila a musela je pak pracně shazovat. Ale zkuste odolat, když jen na dosah ruky jsou od vás ty nejneuvěřitelnější lahůdky.

Hned druhý den, kdy se můj žaludek pořád ještě vypořádával s ničivými následky hostiny, jsem měla mít první hodinu. Lepší by to už být nemohlo. Pátý ročník Havraspáru, skončili vlkodlaky. Další kapitolou jsou vampýři, moje neoblíbená. Když jsme posledně vyháněli vampýra z dědečkovy krypty, byla tam pak spousta práce pro zedníky. Vampýři jsou úskočná chátra, šťasten kdo je nepotkal. Lehce zelenou barvu jsem rafinovaně skryla pod make-upem. Poučení pro příště – jídla kombinovat s uvážením. Do hodiny se mi podařilo přijít včas. Jeden z mých studentů tak úspěšný nebyl. S omluvou, že zaspal se tiše posadil na své místo.
„ Jak už jsem řekla statisticky největší počet mudlů se setkává právě s vampyrismem. Vampýr patří do skupiny nemrtvých. To ovšem neznamená, že není z masa a krve,“ studenti si mlčky zapisovali poznámky.
„ Nejnovější pohled na problematiku vampýrů uvádí, že jde o formu existence mysli. Tato teorie vychází ze známého faktu, že vampýr může zemřít pokud nedostane teplou, čerstvou krev. Ačkoli se uvádí, že umírá hladem, je to velice zjednodušeně řečeno,“ pokračovala jsem.
„ Paní profesorko, je pravda, že když vás upír kousne, stanete se taky upírem?“
„ Ne, tohle rozhodně pravda není. Na to, aby jste se stali vampýrem nestačí pouhé kousnutí. Na pokraji smrti musíte dostat napít vampýří krve. Ta způsobí, že vaše tělo zemře a dokonale se zakonzervuje. Vampýři nestárnou, ale také se nemění. Nemohou dokonce ani změnit byť jenom účes, jejich tělo zůstává takové jaké bylo ve chvíli smrti. Proto se mluví o existenci mysli. Mnoho vampyrologů popírá, že by vampýr měl duši. Tady ovšem narážíme na problém, co je to vlastně duše. To ale sem nepatří. Je důležité abyste si zapamatovali, že vampýr je velice nebezpečný a dá se jen těžko zabít. Ví někdo jak?“
„ Česnek.“
„ Stříbrná kulka.“
„ Kříž.“
„ Dubový kůl.“
„ Jistě, jistě o tom slyšel asi každý. Musím vás zklamat, jde o snůšku mudlovských pověr. Je prokázáno, že česnek vampýrům nijak nevadí. Dubový kůl jim nijak neublíží, jejich tělo se rychle zregeneruje. Stříbro ani svěcená voda a tím méně kříž nejsou zbraně, které by byly sebeméně účinné. Je dokonce znám případ vampýra, který chodil do kostela. Jediný způsob jak vampýra zabít je vystavit ho přímému slunečnímu světlu. Podotýkám, že přímému. Pohled na světlo vampýrovi nijak neublíží. Při styku se světelným paprskem se však jeho tělo začne rozpadat v prach. Také si zapamatujte, že rakev je místo, kde nabírá vampýr sílu. Pokud by se totiž vampýr napil z mrtvého těla, dojde k jeho paralyzaci a jen pobyt v rakvi mu vrátí sílu. To jsem ale odbočila. Ne vždy je sluneční světlo po ruce. Proto se dnes seznámíte s kouzlem Vampyreska amortis. Toto kouzlo je náročné na přesnost. Vykouzlí totiž na omezeném prostoru světlo sluneční intenzity. Je tedy nutné dobře mířit. Spousta kouzelníků a čarodějek doplatilo na to, že podcenili zákeřné schopnosti vampýrů. Jejich výčet máte na straně 214 a do příště si je vypíšete a naučíte. To je pro dnešek vše. Za chvíli bude zvonit, můžete si sbalit a pomalu odcházet.“
Když se třída vylidnila, konečně jsem se nadechla. Během hodiny jsem někdy až křečovitě zadržovala dech. Příště se musím snažit nepokoušet se vše vychrlit ze sebe na jednou.
Čas oběda jsem vítala jako vysvobození. Nikdy bych nevěřila jak je učení náročné. Od poslední hodiny se Zmijozelem jsem měla nervy na pochodu. Ta hadí sebranka. Celou hodinu se bavili a dokonce si dovolili posílat psaníčka. V mé hodině! Stálo mě mnoho sil neproměnit je v ropuchy. Asi si mysleli, že když jsem mladá a nová, že semnou budou orat. Velice rychle jsem z toho ošklivého omylu vyvedla. Pořád jsem ale zuřila, takže když jsem potkala na schodech Snapea, šel mi přímo do rány.
„ Profesore Snape.“
Otočil se a chladně do mě zabodával oči. V tom svém černém hábitu mi připomínal netopýra, velkého, zlověstného netopýra.
„ Ano?“ zeptal se tónem, který mě rozhodně nezahřál.
„ Pokud si dobře vzpomínám, jste ředitelem Zmijozelské koleje,že?“
Mlčky přikývl. 
„ Pak bych si chtěla stěžovat na chování vašich studentů.“
„ Skutečně?“ ušklíbl se a lehce povytáhl obočí.
„ Obzvláště jistý pan Malfoy by potřeboval lekci slušného chování.“
„ To že si neumíte udržet ve třídě kázeň, je váš problém,“ sdělil mi ledově.
„ Nemějte starost kázeň si udržím i bez vás. Ale teď mluvím o vychování. Pan Malfoy na chodbě před mojí učebnou urážel bezdůvodně dvě dívky z nižšího ročníku . Neměl byste s tím něco dělat?“
„ Jste tu nová, takže vám to řeknu polopaticky. Pan Malfoy nepřekročil nijak školní řád. A až to udělá budu to řešit já a ne vy. Pochopila jste to nebo vám to musím zopakovat?“ jeho hlas byl tichý a pohrdavý.
„ Co vám na mě vadí?“ zeptala jsem se ho. Mám ráda upřímost. Jestli mu vadím, ať řekne proč.
„ Mě? Vůbec nic,“ rty se mu stáhly do neupřímného, jízlivého úsměvu nebo spíš úšklebku. Proč musím sedět zrovna vedle něj. 

Kapitola druhá: Vánoční peripetie

Dnes bylo obzvláště hezky. Stála jsem ve sborovně u okna a vyhlížela do zasněžené zahrady. Bylo to jako v nějaké pohádce. Neuvěřitelné, že jsem tu už čtyři měsíce. Zítra začínají vánoční prázdniny. Letos většina studentů odjíždí a rovněž profesorský sbor nejspíš dosti prořídne.. Přitiskla jsem se k hrnku své ranní kávy. Sníh je sice fajn, ale na hradě byla zima… no jako na hradě. Na chodbách bychom mohli pěstovat tučňáky. Není divu, že se nikomu z profesorů z vyhřáté sborovny moc nechtělo.
„ Chtěla bych si zapsat kdo tu letos zůstane.“
„ Já tu letos zůstávám, Minervo.“
„ Skutečně, Dane, to je překvapení.“
„ Sjezd lyžařů byl bohužel letos zrušen.“
McGonagallové cukly koutky. Ale nic neřekla a zapsala si Malkonyho jméno.
„ Já tu taky zůstanu, nemám nic lepšího na práci,“ zívla Hoochová a protáhla se.
„ Ráda bych taky zůstala,“ McGonagallová přikývla a napsala si moje jméno.
„ Severusi?“ otočila se McGonagallová na Snapea sedícího v křesle v rohu místnosti.
„ Hm,“ zavrčel, aniž zvedl oči od novin.
„ To beru jako ano,“ poznamenala McGonagallová.
„ Mne taky, Minervo. Mne taky,“ volala z druhé strany sborovny Lucy.
„ Tak u toho nemusíte snad tak hulákat, ne!“ zavrčel Snape a obrátil list.
„ Já myslela, že jedeš za tím svým,“ culila se Hoochová.
„ On přijede sem.“
„ To jako na celé svátky?“ zeptala se Hoochová.
Lucy přikývla.
„ No my máme ale štěstí,“ utrousil Snape znechuceně.
„ Tobě vůbec nikdo nebrání, aby ses uvrtal do toho svého podzemí a klidně tam umrzl.“
Snape poznámku Hoochové přešel mlčky. Dával jí tak jako obvykle najevo, že mu nestojí za odpověď. A tak si Hoochová ještě přisadila: „ Severus vlastně v podzemí nemůže umrznout. Je totiž už stejně studenej jako psí čumák.“
Pohled, který jí Snape přes okraj novin věnoval, by klidně mohl zabíjet.
„ Kolik tu zůstává studentů?“ zajímala jsem se a nahlédla McGonagallové přes rameno.
„ Z Nebelvíru devět, z Mrzimoru šest, z Havraspáru se napsalo dokonce jedenáct a to je zvláštní z vaší koleje nikdo, Severusi.“
„ A co já s tím?“ zavrčel Snape, nebyl dnes rozhodně v nejlepší náladě. A Hoochová ho ještě dráždila, což nemuselo dobře skončit. V úterý ráno vlastně nikdy nebyl v dobré náladě, ačkoli jak se u něj pozná dobrá nálada nevím. Důvodem byla dvouhodinovka lektvarů s Nebelvírem a Zmijozelem. Po čtyřech měsících jsem velice dobře znala problém jménem Neville Longbottom. Po první hodině obrany proti černé magii potřebovala třída mírnou rekonstrukci. Od té doby jsem si dávala na Nevilla pozor a žádná další katastrofa se nekonala. Stačilo mu jen věnovat více pozornosti a nestát ve směru jeho namířené hůlky. Snapea ovšem Neville doháněl k nepříčetnosti. Nebyla hodina, na které by Neville něco nezpackal. A Snape nevynechal jedinou chvíli, aby na nešikovnost pane Longbottoma nevybíravě nepoukázal. Neville byl takový Snapeův fackovací panák, protože to byl kluk ne zrovna nejšikovnější a neprůbojný. Není se co divit, že měl Neville ze Snapea panickou hrůzu. A v tom nejspíš spočíval celý problém. Kdyby Snape zvolil trochu méně jízlivý a posměšný přístup, nemusela by učebna lektvarů každou hodinu hrozit explozí. Kdyby je ale poněkud velké slovo, ve Snapeově případě řekla bych přímo monstrózní.
„ Já jen říkám, že je to zvláštní,“ oplatila mu stejně kousavým tónem McGonagallová.
Snape zavrčel cosi jako, že mu studenti můžou vlézt na záda a dál četl noviny.
„ Kdo bude letos pomáhat s výzdobou?“ zeptal se Kratiknot.
„ Třeba já. Moc ráda bych se toho zúčastnila,“ nabídla jsem se.
„ Taky trošku pomůžu,“ pousmála se McGonagallová.
„ Já třeba taky,“ přidal se Malkony, viditelně zklamaný tím, že lyžařský sjezd byl zrušen.
„ Výborně. Začneme hned jak Hagrid nasadí stromy do stojanů,“ zatleskal malými ručkami nadšeně Kratiknot.
„ Severus by mohl taky přiložit ruku k dílu. Každý rok se fláká,“ rýpla si Hoochová.
„ Ani mě nehne. Já si to nevymyslel,“ odsekl Snape.
„ Snad by jste nechtěl připravit studenty o Vánoční svátky, Severusi,“ usmál se Brumbál.
Snape nasadil výraz, který jasně říkal, že mu studenti můžou být ukradení.

Hagrid do Velké síně dovlekl dvanáct nádherných, velkých borovic a zasadil je do stojanů. Společně s Kratiknotem, Malkonym a McGonagallovou jsme je ozdobili různobarevnými kouličkami, zlatými hvězdičkami, stříbrnými řetězy a pak lehkým ojíněním. Ten největší strom stál za stolem profesorů a nahoře měl velkou zlatou kometu. Vypadalo to úchvatně. Profesorka McGonagallová společně s Kratiknotem upevnili do vzduchu cesmínové větvičky a nad vchod do Velké síně dali jmelí. Malkony tam pak celý den postával a každou ženu či dívku, která prošla dveřmi políbil. Pak ještě profesor Brumbál vykouzlil sníh padající ze stropu a mizející asi dva metry nad zemí a bylo to dokonalé. Měla jsem pocit dobře odvedené práce, když studenti dělali to své jééé. Akorát Snape mě naštval, když udělal akorát to své otrávené hm.
„ Ale podívejme, podívejme. Nestojíme náhodou pod jmelím?,“ zašklebila se Hoochová.
Podívala jsem se nahoru. Skutečně jsme já a Snape stáli přímo pod tím zpropadeným jmelím. 
„ No co je? Na co čekáte?.“
Hoochové to možná přišlo legrační, ale já cítila jak mi rudnou uši. Nestála jsem o to, aby mě někdo líbal, tím méně aby tím někdo byl Snape, který se ostatně tvářil jako by chtěl Hoochovou uškrtit.
„ Co se děje?“
Napadlo mě, že nás Minerva z té trapné situace vysvobodí. Jenže k naší smůle měla vánoční náladu.
„ Tradice je tradice,“ trvala na svém, hlasitě podporovaná Hoochovou.
Snape se ke mně tedy toporně sklonil. Instinktivně jsem se pokusila odtáhnout, ale Hoochová mě postrčila dopředu. Na zlomek vteřiny, než se zase prudce narovnal, se naše rty dotkly a já ucítila jeho dech vonící po mentolu a lehkou vůni jeho kolínské. Bylo to… zvláštní. 
„ Co to jako bylo?“ ušklíbla se Hoochová. 
„ No, pořádně ne,“ přidala se McGonagallová.
Ty to snad dělají schválně. Snape po nich šlehl nenávistným pohledem. A než jsem se vzpamatovala vlepil mi rychlý, drsný, avšak neuvěřitelně smyslný polibek. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo takhle líbal. Kolena mi změkla a zaplavila mě iracionální touha, aby to trvalo věčně. Pak se jeho rty oddálily, vteřinu zůstaly na dosah než se narovnal a zabodl oči nejprve do McGonagallové a pak do Hoochové.
„ Spokojené?“ zasyčel na mě.
„ Vy s tím prosím vás naděláte, Severusi. Vždyť o nic nejde,“ poznamenala McGonagallová.
Snape se viditelně chystal něco kousavého říct.
„ – viděla jsem to ve své skleněné kouli, opravdu,“ to nemohl být nikdo jiný než Trelawneyová. 
Trelawneyová učila jasnovidectví. Většinu času trávila zalezlá ve svém kutlochu v jedné z mnoha hradních věží. Dolů slézala jen při zvláštních příležitostech. Byla to žena ve středním věku, hubená, vyschlá s velikýma očima za ještě většími brýlemi. Bylo veřejným tajemstvím, že se už pár let snažila uhnat Snapea, aby mu pomohla s jeho bolavou duší. Snape rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by o něco takového stál. Není se mu co divit. Ta ženská byla rozhodně trochu mešuge, ačkoli Snapea bych za normálního taky neoznačila. Teď když uslyšel hlas, který bezesporu patřil Sybille Trelawneyové, zarazil se. Ihned si spočítal, že je velká pravděpodobnost, že by se s tou ženskou mohl potkat ve dveřích. Poslední o co stál, bylo líbat tuhle ženštinu. Otočil se a raději šel Kratiknotovi pokrytecky pochválit výzdobu síně. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že cítím jeho kolínskou, jeho dech, jeho rty. Ještě nikdy se mnou něčí polibek takhle nezamával. Terry rozhodně neumí takhle líbat. Ta myšlenka zabolela. Terry, můj snoubenec Terry. On je hodný a laskavý a milý a já nevím, co ještě. A co je horší, má mě rád. A máma ho má ráda. A já…no já…já vlastně nevím. Už půl roku jsem s ním zasnoubená a představa, že bych s ním měla strávit zbytek života se mi neuvěřitelně příčí. Pochybuji, že ho ještě miluji, je tak strašně jednoduchý. Co řeknu to platí, co řeknu to udělá, copak takhle se dá žít? Zaplašila jsem myšlenku, že jsem mu lhala, abych nemusela přijet a udělala vše, aby on přijet nemohl. A odsunula tento problém stranou, abych ho nemusela řešit. Kdybych za ním totiž přijela, byla bych celé Vánoce otrávená, kdybych ho ale opustila, byla bych sama. Takové problémy nechci řešit. Však oni se nakonec vyřeší samy. Uvědomila jsem si, že Hoochová něco nadšeně mele, ale já jí vůbec neposlouchám, což jí nijak nevadí. Přestala jsem se zabývat chmurnými myšlenkami a šla pomoct s posledním dozdobováním. A Snapeův polibek i Terryho jsem pustila z hlavy.

Probudila jsem se do nádherného vánočního rána. Pod mým malým soukromým stromkem bylo několik balíčků. Vklouzla jsem do županu a zvedla první. Pohladila jsem lesklý papír. Miluji Vánoce. Rozbalila jsem ho. Byl od mámy. Koupila mi ten háv, co jsem mi tuhle líbil v obchodě. Oblékla jsem si ho přes noční košili. Byl kovově modrý, má oblíbená barva, a při pohybu jiskřil. Pochopitelně se na běžné nošení nehodil, byl slavnostní. A měl velice elegantní střih. Další balíček byl od Hoochové. Já jí dala sadu na udržování košťat, ona mě nádhernou vázu. V létě si budu moc dát na svůj stůl květiny. Rozbalila jsem lesklý papír a do ruky mi vklouzl parfém. Terry. Každý rok mi dává ten samý parfém, copak ten chlap nemá ani trochu fantazie? Mohla bych se v tom už pomalu koupat. Další dárek byl od Brumbála. kniha ručně vázaná v černé kůži se zlatým nápisem Romeo a Julie William Shakespeare. Miluji Shakespeara a zrovna tuhle knihu nemám. Pak tu byl svetr od tety Rosie. Přijde vhod.
Vyrazila jsem na snídani. Velká síň vypadala nezvykle. Všechny stoly byly u zdi a jen jeden stůl ve prostřed místnosti pokrytý ubrusem a prostřený. U něj seděla Hoochová, Lucy a několik studentů. Sedla jsem si vedle Hoochové.
„ Dobré ráno, co se tu proboha děje?“
„ Dobré, je nás tu tak málo, že nemá smysl sedat si za víc stolů. Všichni se bohatě vejdeme k jednomu,“ vysvětlila mi Hoochová.
„ A kde je Petr? Myslela jsem, že přijede dnes ráno?“
„ Přijel včera pozdě večer,“ zašklebila se Lucy, „ ještě spí.“
„ Dobrá ráno, dámy,“ pozdravil vesele Malkony sotva vstoupil. Doprovázel ho mladý, hubený,vysoký muž. 
„ Petře!“ Lucy vyskočila jako laňka a padla mu kolem krku.
Zatímco jsem spokojeně pojídala čerstvé housky, dorazili studenti a jako úplně poslední samozřejmě Snape. A protože jediné volné místo zůstalo vedle mě, měla jsem ho už zase na krku. Zavrčel cosi, co měl být asi pozdrav.
„ Jaký je program na dnešek?“ zeptal se Malkony.
„ Jak program?“ zamračila jsem se. 
„ Musíme přeci studenty nějak zabavit,“ opáčila Hoochová.
„ Však oni se zabaví samy.“
„ Můžeme vyhlásit koulovanou,“ navrhl nadšeně Fred Weasley. Proč proboha zrovna tihle raraši, ty dvojčata, museli zůstat. Jako by nestačil Neville. Jestli se Snape těšil, že se toho kluka zbaví, muselo to být ošklivé překvapení, že Longbottom zůstává. Jeho babička musela naléhavě odjet a z důvodů čistě bezpečnostních, které chápu, ho nemohla nechat doma samotného. Takže Neville letos zůstal v Bradavicích spolu s Weasleyovými, Potterem a několika prváky, kteří si Vánoce v poloprázdných Bradavicích nechtěli nechat ujít.
„ To je blbej nápad,“ okomentovala jsem Fredův návrh neprofesionálně.
„ Naopak vynikající. Studenti versus profesoři. Bude bitva!“ hýkala nadšeně Hoochová.
„ Ať tě to ani nenapadne!“ zasyčel Snape a studentům zmizel úsměv z tváře.
Bůh neexistuje. Tento fakt vyvozuji z kruté reality, že se kolouvaná skutečně uskutečnila. Ba co víc. Byla jsem přemluvena se jí zúčastnit. Hoochová prohlásila, že studentů je přesila a zúčastnit se musí každý. V rámci této vražedné ideologie dokonce donutila Snapea k účasti. Jak to je mi záhadou, ale rozhodně musela použít násilí, jinak by nikdy nešel. Ve vzdálenosti několika desítek metrů jsme postavili urychleně sněhové zákopy a zahájili palbu. Záhy jsme přišli o Lucy. Naše křehotinka dostala ledovkou od Freda nebo George, nevím který přesně, a šla k zemi. Nadále byla nepoužitelná a my ustupovali před náporem ledovek od studentů do defenzívy, ačkoli několik studentů už díky Snapeovi nepokračovalo. Jeho přesné a tvrdé zásahy dělaly v řadách nepřítele pěknou paseku. Po třech hodinách jsme boj odpískali. Byli jsme úplně promočení, zmrzlí a Lucy naříkala a držela se za své pohmožděné rameno. Myslím, že pár modřin budu mít taky. Studenti slavili vítězství. Ne dlouho Snape je zahnal do společenských místností. A protože byl už pořádně rozzuřený, tím, že byl donucen se té bitvy zúčastnit, nechtěli do studenti ještě dráždit. I tak si Weasleyovi vysloužili všichni tři plus bonus Potter školní trest. Vytřít chodby, protože poté, co jsme prošli, to tam vypadalo jako po potopě. Zbytek dne jsem strávila v posteli a zapřísáhla se, že už nikdy neskočím Hoochové na špek. Nikdy. A s tím jsem vyčerpaně usnula.

Ráno mi bylo jako by mě kopl kůň. Dobelhala jsem se na snídani. Naštěstí Hoochová dala tentokrát pokoj. Společně s Malkonym a několika studenty po snídani vyrazili na famfrpálové hřiště, aby si zahráli. Snape zalezl do svého sklepení a celé dopoledne se neukázal. Lucy a Petr naopak zmizeli u ní v komnatách a jídlo si až do konce prázdnin nechali posílat. Já se věnovala četbě a relaxovala. Po několika dnech mi to ovšem začalo lézt na nervy. Potřebovala jsem společnost, pokud jsem se neměla zbláznit. Hoochová a Malkony mě kolikrát přemlouvali, abych šla hrát s nimi a se studenty jakési podezřelé hry, ale to jsem s díky odmítala. Párkrát jsem se byla podívat a ujistila jsem se, že hrát opravdu nebudu. Nejsem sebevrah. Po Lucy a Petrovi nebylo ani vidu ani slechu celé prázdniny. Zbýval Snape. No né, že bych zrovna jeho společnost vítala, ale nikdo lepší nebyl po ruce. Madam Pomfreyová totiž věčně někde lítala. Jenže když Snape nebyl u sebe v podzemí, vysedával ve sborovně s knihou a neměl chuť se semnou bavit. To jsou tedy prázdniny. Mám na krku dvě hrdličky, dva sportovní cvoky, nákupy momentálně posedlou ošetřovatelku a jednoho protivného chlápka v černém hábitu. Filche a jeho kočku pochopitelně nepočítám. Ty už jsou stejně dávno součástí hradního inventáře. Dokonce mě napadlo, že pošlu Terrymu sovu, aby přijel, ale pak jsem si to rozmyslela. To raději budu se Snapem ve sborovně, neboť hádky s ním jsou asi tak stokrát zábavnější než trávit čas s Terrym.

Už jen dva dny napadlo mě při pohledu na kalendář. Už dva dny se vrátí studenti a bude to zase živo a ne nuda. A už deset minut čučím na stejnou stránku, uvědomila jsem si. I číst mě přestalo bavit. Snape seděl v koutě místnosti ve svém oblíbeném křesle a četl už čtyři hodiny nějakou knihu o lektvarech 17. století. Proboha co je to za magora? Číst čtyři hodiny o nějakých nálevech, odvarech, tinkturách a já nevím čem ještě. Notabene když je to už dneska určitě jinak. Kdyby četl beletrii, ale tohle. Upila jsem ze sklenky červené víno. A z nedostatku činnosti Snapea znuděně studovala. Zář z krbu dopadala na jeho tvář. Prohlížela jsem jí se zaujetím. Byla bledá s ostrými rysy a jako by věčně podmračená a nepřístupná, ale nedalo se říct, že ošklivá. Ne to ne, ošklivá tvář to rozhodně nebyla. Napadlo mě, že jeho profil by klidně mohli razit na mince. Černé, dlouhé vlasy mu splývaly podél tváře až na ramena. V denním světle vypadaly vždy poněkud neupraveně. Hoochová mi řekla, že mu jednou k Vánocům poslala z legrace šampón. Ale teď ve světle plamenů vypadaly jeho vlasy úplně jinak. Jiskřily, jak se v nich zachytávalo mihotavé světlo ohně a jako by ožily. Ta proměna mě fascinovala. Jeden černý pramen mu sklouzl do obličeje. Shrnul neposedný pramen stranou a obrátil stránku. Měl nádherné ruce s dlouhými, štíhlými prsty. Čím dále jsem ho pozorovala, tím víc jsem si uvědomovala, že je to svým způsobem přitažlivý muž. Jak tom že jsem si toho nikdy předtím nevšimla? Zvedl ty svoje temně černé oči. Napadlo mě, jestli ví, že už ho nějakou chvíli pozoruji. 
„ Potřebujete něco?“ zeptal se, jeho oči na mě upřeně hleděly. Vždycky se všem díval do očí. Někteří lidé jeho pohled nesnesli. Jako když had hypnotizuje svojí kořist, takže se nemůže ani pohnout. Tak jsem si teď připadala.
„ Co na mě civíte?“ ostrost v jeho hlase mě vrátila do reality.
„ Necivím. Co čtete?“ věděla jsem moc dobře, co čte, ale nic lepšího jsem nevymyslela.
„ Proč zrovna vás tohle zajímá?“ dal obzvláště důraz na to slovo vás, aby mi naznačil, že o tom stejně vím kulové, tak co se tak blbě ptám.
„ Ale jen tak,“ zahleděla jsem se do ohně a on znovu upřel oči zpátky do knihy.
Začala jsem srovnávat Snapea a Terryho. Snape byl nepochybně osobnost a měl nesporně šarm. Na druhou stranu byl nesnesitelný, arogantní, ješitný, sarkastický, jízlivý, netolerantní, tvrdohlavý. Mohla bych pokračovat do nekonečna. Dalo se s ním udržet příměří, ale jen když bylo vždy po jeho. Terry byl prostě Terry. Neměl nic z tajuplnosti Snapea. Byl obyčejný, jednoduchý a bez názoru, vycházel s každým. Myslím, že by dokázal vycházet i se Snapem. Na vše by mu totiž kývl. Terry a Snape byli jako bílá a černá. Dolila jsem si sklenku vína. 
„ Chcete taky?“ zeptala jsem se.
Zvedl otráveně oči z knihy a zahleděl se na láhev vína, mimochodem vynikajícího, v mé ruce. Na chvíli jsem zadoufala, že řekne ano. To bylo opravdu bláhové.
„ Ne,“ zasyčel tónem, který říkal, že otravuji.
„ No tak ne no,“ dolila jsem sklenku až po okraj. Zítra mě bude bolet hlava.

„ Tak jaké byly prázdniny?“
„ Úžasné, tedy pokud za úžasné považuješ, že jsem si zlomil nohu,“ zavrčel Malkony.
„ Já si nemohu stěžovat, Minervo,“ usmála se Lucy a oči se jí zaleskly.
„ Aby ne, když jsme vás skoro celou tu dobu nepotkali,“ ušklíbla jsem se.
Lucy zrudla.
„ Dobré ráno, jaké byli Vánoce?“
Podívala jsem se stejným směrem jako McGonagallová. Do sborovny právě dorazil Snape.
„ Proč se proboha každý rok ptáte jaké byli Vánoce?“
„ Asi proto, že mě to zajímá, nemyslíte.“
„ Studené a mokré, když vás to zajímá,“ zavrčel a zabodl pohled do Hoochové. Ta jen pokrčila rameny a usmála se. 
„ Slyšela jsem jak jste se tu bavili,“ usmála se McGonagallová. Asi už Hoochová vyprávěla o té koulovačce.
„ Bavili?“ Snape to slovo vyslovil jak by to bylo něco sprostého.
„ Ale no tak, Severusi,“ McGonagallová ho obdařila mírným úsměvem.
Do sborovny vstoupil Brumbál. Pokynul nám na pozdrav a posadil se. Chvíli studoval rozvrh a pak řekl: „ Profesorce Prýtové není nějak dobře. Takže dnes se za ní bude muset suplovat.“
Prýtová je malá, korpulentní dáma, velice příjemná. Vyučuje bylinkaření, o své skleníky a bradavickou zahradu pečuje s mateřskou láskou. Rovněž je to ale ženská od rány.
„ Je to vážné?“
„ Nejspíš jen obyčejná chřipka. Madam Pomfreyová tvrdí, že za dva dny bude jako rybička. Jen by chtěla poprosit, Severuse, aby jí připravil potřebný lektvar, prý jí už před časem došel.“
„ Proč si ta ženská vždycky vzpomene na poslední chvíli,“ zavrčel Snape.
Brumbál mu věnoval jeden ze svých pohledů, kterým nedokážete říct ne. Na Snapea to působilo zřejmě taky.
„ Dobrá, nechám ho studenty připravit. Stejně by jsme to dříve nebo později probírali.“
„ Výborně,“ usmál se Brumbál. „ A teď k tomu suplování. Protože jsou to dvouhodinovky, rozdělíme to po hodinách. Tady jsem udělal rozpis.“
Nahlédla jsem do papíru. Měla jsem suplovat třetí hodinu. Sakra chtěla jsem si připravit pololetní písemku. Co se dá dělat. Nemůže mít člověk všechno, že? Alespoň bude ve skleníku teplo.

Zrada, zrada, zrada a ještě třikrát zrada. Místo rýpání se v hlíně v teplém skleníku, jsme dostali lopaty a měli jít odhazovat sníh ze skleníků. A víte vy kolik jich v Bradavicích je a jak jsou velké!? Byla jsem zmrzlá, mokrá, bolely mě ruce a záda a byla jsem rozzuřená. A ten prevít Snape se na supl vůbec nedostavil. Pouze vzkázal studentům, že pokud na konci hodiny najde v okolí skleníku číslo tři jen jedinou vločku, budou mít opravdu velký problém. Do studentů jako když střelí. A Snape byl zatím někde zalezlí pěkně v teple. Tohle mu neprojde! Udělaly jsem si každá s Hoochovou bác sněhu a vyrazily na trestnou výpravu. 
Snape byl zalezlý ve sborovně a byl tam úplně sám. Klidně si hověl v křesle. Tiše jsme se vplížily dovnitř. A pak Hoochová mrskla svoje střelivo po Snapeovi. Trefila se. Snape vyletěl, sníh měl ve vlasech a za chvíli díky mě i na hávu. Zuřil. Hoochová rychle zmizela dveřmi na chodbu. Chtěla jsem jí následovat, když jsem ucítila na zápěstí ocelový stisk.
„ Myslíte si, že je to vtipné!?“ zasyčel vztekle.
Slova mi vázla v krku. Sníh v jeho vlasech se roztékal a třpytil.
„ Pusťte. To bolí,“ sykla jsem, ale sevření nepovolilo. 
„ Pořád je to stejné, že!?“
„ Co?“
„ Nedělejte, že si nevzpomínáte! Myslíte si, že nevím, kdo tenkrát vysklil to okno v mém kabinetu!?“ 
Hrklo ve mně. On si to pamatoval. Ba co víc on mě poznal.
„ Bylo mi pět, co to sem pletete!“
„ A zřejmě je vám pět pořád!“
Měla jsem pocit, že mi ruka za chvíli upadne.
„ Sakra tak mě pusťte!“
Škodolibě se usmál. Začínala jsem zuřit. Sevření nepovolilo. Tak jsem ho kopla. A pořádně. Nečekal to. Byla to doslova a do písmene rána pod pás. Sevření okamžitě povolilo. U dveří jsem se otočila. Cloumal mnou vztek. Snape seděl na opěradle křesla lehce předkloněný a řekla bych mírně v šoku.
„ Aby bylo jasno, nejsem malá holka!! A vy semnou tak jednat nebudete!! Vemte to laskavě na vědomí!!“ a práskla jsem dveřmi. Co si ten prevít o sobě sakra myslí, že může každého terorizovat!? Nejsem Neville Longbottom, já se nerozklepu, když na mě zasyčí. Jen ať to ještě jednou zkusí. Nestudovala jsem léta černou magii, abych se pak nechala šikanovat cvokem v černém hábitu! Jestli mi dá záminku, proměním ho v kbelík zeleného slizu!
Do oběda ze mě vztek vyprchal. Z něho, ale ne. Celý oběd na mě vrhal nenávistné pohledy. Rychle jsem zdlábla svou porci a opustila Velkou síň. Kráčela jsem po chodbě ke svému kabinetu. Najednou se odkudsi vynořil. Jako by se zhmotnil ze samotné tmy. Přitiskl mě ke stěně a ocelovým stiskem mi sevřel bradu.
„ Teď vezměte něco laskavě na vědomí vy!“ zasyčel. „ Než něco uděláte, dobře si to rozmyslete. Mohla byste na to totiž doplatit!“
Poprvé jsem z něj měla strach. Nebylo v něm ani stopy po jakémkoli citu. Jako by v něm nebylo nic lidského. Napadlo mě, jestli by byl schopen…někomu ublížit. A pak jsem ucítila tu lehkou vůni kolínské. Bezděčně se mi vybavil ten polibek. Strach byl ten tam. Z nějakého důvodu jsem najednou věděla, že mi neublíží. Jeho rty byly tak blízko, že jak jsem se pokusila vymanit z jeho sevření, dotkli jsme se. Ucukl.
„ Co si myslíte, že děláte?!“ zasyčel tím svým ledovým hlasem.
„ Já nic!“ vždyť to byla náhoda nic víc, sakra!
„ Tak přesně to nic dělejte!“ štěkl na mě. 
Dívala jsem se jak za ním vlaje jeho plášť, než zmizel za ohybem chodby. Snad si ten cvok nemyslí, že jsem se ho snažila políbit. Fuj. Celou cestu jsem se horlivě obhajovala. Nejspíš přicházím o rozum, pomyslela jsem si. Já se nemusím přeci hájit. Byla to náhoda. 
Na dalších několik měsíců naše profesionální vztahy klesly pod bod mrazu. Byla jsem raději, když jsem s ním nemusela jakkoli komunikovat. Dokonce mě napadlo, že požádám o změnu zasedacího pořádku. Už jen třikrát denně, pět dní v týdnu sedět vedle toho chlapa bylo nesnesitelné. Začala jsem být na profesora Snapea alergická. Podle všeho on na mě taky.

Kapitola třetí: Škola v přírodě - ředitel se zbláznil

Seděla jsem ve sborovně a tiskla se k hrnku kávy. Bylo mi pod psa. Máma dostala od kamarádky k svátku týdenní pobyt v lázních. Terry jel na čtrnáct dní na služební cestu. Báječné, prostě báječné. To znamená, že další volno strávím v Bradavicích. Se Snapem. To pomyšlení mě ještě víc otrávilo. Nebyla žádná naděje, že by Snape vypadl. Zůstával rok co rok každé prázdniny v Bradavicích. Nedivím se, kdo by ho chtěl mít týden na krku. Chudák jeho matka. Já být jí, žaluji spermii, která Snapea zrodila. 
„ Kdo se upíšete na letošní jarní prázdniny?“ zeptala se Hoochová nebezpečně vesele.
„ Já,“ odpověděla Kennigenová, aniž zvedla hlavu od knihy.
„ Dan,“ utrousila Lucy a dál se cpala těmi klíčky nebo co to bylo.
„ Už zase?“ podivila se McGonagallová.
„ No jo. Mám podezření, že ho z toho jejich sportovního klubu vyhodili. Ale ani muk,“ sdělila nám důvěrně Lucy.
„ A ty zůstáváš?“
„ Kdepak, Minervo. Pojedeme s Petrem do Karibiku.“
„ Skutečně? To je úžasné.“
„ Je,“ culila se Lucy
„ A ty, Minervo? Jedeš někam?“
„ Ano.“
Lucy nasadila výraz jako, že by se chtěla vědět víc. Minerva se však vrátila ke svým lejstrům a dál nevěnovala té koze pozornost. V poslední době mi Lucy leze na nervy. Ten její Petr je poměrně bohatý a tak se každou chvíli vytasí s tím, co jí koupil. Vzpomněla jsem si na Terryho. Nejspíš vůbec nejede na služební cestu. Spíš konečně pochopil, že si ho nemám v úmyslu vzít.
„ A to je všechno? Dva lidi? To snad ne?“ Hoochová si dala ruce v bok.
„ No a co Snape,“ ušklíbla se Lucy.
„ Ty by jsi si na něj měla dávat sakra pozor. Včera příšerně zuřil, protože prý z kotlíku ve svém kabinetě vytáhl tvojí fretku.“
„ Amáta?!“ vypískla Lucy, „ kde je?! Co s ní ten…“
„ Ten co?“
Lucy pod make-upem zbledla jako by na ní sáhla smrt. Snape stál ve dveřích, opíral se o futra, ruce založené na prsou a na rtech ten svůj jízlivý úšklebek.
„ Rád si poslechnu, co o mě míníte,“ zašeptal jedovatě.
„ Kde je moje fretka.“
„ Co já vím,“ odsekl.
„ Co jste s ní udělal!“
„ Zatím nic.“
„ Okamžitě mi ji vraťte.“
Místo odpovědi se Snape ušklíbl a posadil se vedle McGonagallové. Ta vzhlédla od svých lejster.
„ No tak, Severusi, vrať jí tu potvoru.“
„ Kdybych ji měl, možná. Když ji nemám tak co. To ji mám jít hledat!?“
„ Nevěřím vám, vraťte mi Amátu.“
„ Ta věc má jméno?“ ušklíbl se.
„ Vraťte mi ji!“
„ Já ji nemám, ty slepice!“ zasyčel. 
Lucy couvla.
„ Severusi, prosím tě kroť se. Urážky snad nejsou potřeba,“ zamračila se McGonagallová.
„ Když si stojí na vedení. Říkám, že tu bestii nemám.“
„ Má,“ pípla Lucy.
„ Když, Severus, říká, že jí nemá, tak jí nemá.“
„ Ty mu věříš, Minervo?“ zeptala jsem se lhostejně. Měla jsem chuť někomu zhnusit den. A bude-li to Snape o to lépe.
Snape po mě střelil pohledem, který si schovával většinou specielně pro Harryho Pottera. 
„ Samozřejmě, že mu věřím. Co je to za otázku?“
Pokrčila jsem rameny. Bylo tu najednou nějaké dusno. Měla jsem pocit, že jsem k němu jaksi přispěla. Otevřely se dveře. Doufala jsem, že to není Brumbál. Nebyl. Byl to Filch a za ním jeho věrný stín paní Norrisová. Filch držel v ruce klec a v ní pískala fretka.
„ Pane profesore, co mám s tou potvorou dělat? Otrávit?“
Filch je mi odporný. Je zahořklý, zlomyslný, jízlivý…není divu, že si rozumí se Snapem. 
„ Amáto,“ vyhrkla Lucy a hnala se ke kleci. Filch ustoupil a klec jí nedal. Nejspíš čekal, co řekne Snape.
„ Dejte jí tu krysu, Filchi,“ řekl Snape otráveně a přesunul se do svého oblíbeného křesla.
„ Je to fretka,“ pípla Lucy.
„ Vyjde to na stejno.“
„ Pane profesore?“ zdálo se, že Filch není rád.
„ Jen jí tu bestii dejte. Ale jestli jí nachytám ještě jednou někde volně pobíhat…!“
Filch se usmál podobně pokřiveným úsměvem jaký měl Snape.
„ To neuděláte,“ špitla Lucy a sevřela fretku v náručí.
„ To zvíře tu nemá, co dělat. Je to porušení školního řádu. Jestli se to bude opakovat, vyvodím z toho důsledky.“
„ Ale, Severusi, nebudeme se přeci přít kvůli jedné malé fretce.“ 
„ Pane řediteli…“
„ Vy i pan Filch berete školní řád občas příliš do slova. O tom, že na hradě nesmí být fretka tam není ani slovo.“
„ Ale je tam…“
„ Já školní řád znám velice dobře, Severusi. Jsem dokonce z části jeho autorem,“ tak tohle říkal Brumbál Snapeovi často. Snape nasadil kyselý výraz. A Lucy si urychleně odnášela fretku pryč.
„ Chtěl bych si promluvit s profesorkou Kennigenovou.“
„ Tady jsem, pane řediteli.“
„ Miriam, pojďte prosím semnou.“
„ Takže nás tu zůstaneme čtyři.“
„ Pět,“ opravila jsem Hoochovou hořce.
„ Myslela jsem, že jedeš domů?“
„ To já taky, Minervo, to já taky.“
„ Nevěš hlavu bude to príma, uvidíš,“ ten svit v očích Hoochové se mi ani trochu nelíbil.

Já to věděla. Já to věděla, že budu litovat. Brumbál na nás po vyučování vybalil tu svoji jobovku.
„ Jako ven…do lesa?“
„ Přesně tak. Pro studenty to bude poučné a zábavné zároveň,“ napadlo mě jestli se ředitel nezbláznil.
„ To je nějaký vtip?“ zamračil se Snape.
„ Ráda bych, aby byl,“ poznamenala jsem znechuceně.
„ Vy nevypadáte tedy nadšeně.“
„ Hoochová, proč bychom proboha měli být?“ nechápala jsem její myšlenkové pochody. Co může být tak úžasného na tom, že máte strávit týden mezi mravenci, jíst z ešusu a mýt se v potoce. To opravdu ani při nejlepší vůli nechápu.
„ Věc se má takhle. Letos tu zůstává velice málo studentů. Konkrétně jenom patnáct. To je nejmíň za poslední dobu. Hlavní schodiště už potřebuje trochu opravit. Minulý týden nám uprostřed schodiště zůstalo trčet pět studentů.“
„ Jak se nás týká oprava schodiště?“ zeptal se Malkony.
„ Studenti by se nedostali ze svých kolejí do Velké síně a zpět. No, a Miriam přišla s tímhle nápadem.“
„ Aha, takže vám vděčíme za to, že máme týden vegetit ve stanech jako somráci,“ naježila jsem se.
„ Čtrnáct dní.“
„ Prosím?“ asi začínám mít slyšiny.
„ Ne týden. Čtrnáct dní. Týden je moc málo. Půjde o rozsáhlé opravy.“
Nebyl pochyb, ředitel to myslel vážně. Na to ale nikdo normální přeci nemůže kývnout.
„ Kde to bude?“ zeptal se Malkony.
„ U Bludného kamenu.“
„ Kde že?“
„ Třicet kilometrů na severovýchod od školních pozemků,“ upřesnil Snape znechuceně. „ Semnou nepočítejte,“ dodal.
Brumbál se podíval na Snapea přes okraj svých brýlí. Jeho pomněnkově modré oči dostali šibalský výraz.
„ Ale, Severusi…“, Snape zabodl oči do ředitele. Viditelně už tušil zradu.
„ ­…zrovna vás potřebujeme nejvíce.“
Snape si měřil ředitele zkoumavým pohledem. Nebyl hloupý. Nenechal se opít rohlíkem
„ Proč?“
„ Madam Pomfreyová má nemocnou sestřenici. Pochopte nerad bych jí bránil v odjezdu.“
„ Tak to ne! To tedy ne! Nejsem žádná milosrdná sestra!“
„ Ale kdyby se něco stalo, máte jako učitel lektvarů tu nejlepší kvalifikaci.“ 
Snapeův výraz byl něco mezi absolutním šokem a naprostým odporem.
„ Co je mi do rodinných problémů madam Pomfreyové!“
„ Kdyby to šlo jinak, nežádal bych to po vás. Udělejte to kvůli mně, Severusi, prosím.“
Snape rezolutně zavrtěl hlavou.
„ Já to taky odmítám!“ přidala jsem se.
Brumbál se na nás usmál tím svým úsměvem.

Stála jsem před hlavní bránou a nechápavě civěla na hromadu batohů. Jak je možné, že tu jsem, když jsem řediteli jasně řekla ne. Ani si nevzpomínám, kdy jsem na tuhle šílenost kývla. Rozhodně toho budu litovat. Kennigenová a Malkony se probírali seznamem zásob. Hoochová se slunila a studenti vesměs pobíhali okolo a ječeli. Jediný kdo chyběl byl Snape – pochopitelně. Upřímně jsem pochybovala, že vůbec dorazí. Stejně jako já byl do téhle akce surově vmanévrován. 
„ Tak kde sakra je,“ mračila se Kennigenová. V těch džínech vypadala dost nezvykle. Malkony byl naopak ve svém živlu. Tričko a kraťasy mu plně vyhovovali. Hoochová vypadala v džínech a triku s těmi střapatými vlasy střeleně, což byl stav relativně normální. 
Bouchly hlavní dveře. Otočila jsem se. Na schodech stál Snape. V pravé ruce držel dva batohy a tvářil se mimořádně znechuceně a… a vypadal naprosto božsky. Hoochová spolkla stéblo, které už půl hodiny žvýkala. Malkony zezelenal závistí a všem studentkám podklesla brada. Měla jsem, co dělat, abych nedopadla stejně. Kennigenová se pousmála. Snape byl oblečený do černých džínů a černého poměrně přiléhavého trika. Teprve teď jsem si uvědomila jak je vysoký. V tom hábitu se to nějak ztrácelo. Byl rovněž štíhlý a ve velice dobré kondici. Nikdy jsme ho neviděli jinak než v hábitu, a tak jsme netušili jak dobře Snape vypadá. Dojem kazil jen ten výraz. Kdyby pohled zabíjel, byli bychom dávno mrtví. Snape sešel ze schodů, prošel houfem studentů, kteří se před ním rozprchli jako slepice, a hodil svoje věci na zem před Kennigenovou. 
„ Vypadáte dobře,“ poznamenala Kennigenová. Byla nejspíš jediná, kdo byl schopen slova.
„ Nechte si toho!“ utrhl se na ní Snape.
Malkony se zatvářil otráveně. Zakládal si na tom, že ho studentky vyšších ročníků zbožňují. Teď vypadal vedle Snapea jako plyšový králíček.
„ Tak půjdeme nebo tu na mě budete civět!“ štěkl na nás až jsme sebou trhli.
„ Jo, jasně. Vyrážíme,“ řekla Kennigenová.
Rozdělili jsme si batohy, bylo jich požehnaně, a vyrazili. Vepředu šla Hoochová, Malkony a Kennigenová. Já šla vzadu, Snape uprostřed. Sluníčko pěkně hřálo, nálada byla uvolněná. Nejvíc mě pobavilo, jak se všechny studentky shlukly do Snapeovi blízkosti, šuškaly si, hihňaly se a pořád po Snapeovi pokukovaly. Bavila jsem se tím celou cestu přes školní pozemky. Když jsme vešli do polí, popadla studenty ta pravá bujará nálada. I já se jí nakazila, ačkoli nejsem příznivec stanování, a cesta rychle ubíhala.

K poledni jsme urazili pořádný kus cesty. Necítila jsem nohy. Slunce pálilo jako ďas, sotva jsem se plazila a v duchu proklínala Hoochovou za to tempo a Brumbála za ten podraz. Ještě víc mě štvalo, že Hoochová a Snape nevypadali nijak unaveně. Studenti toho měli už taky dost a mlčky se ploužili v nespořádaném hloučku.
„ Zvesela!“ halekala Hoochová.
Přísahám, že jí zabiju!
„ Támhle na té mýtině si dáme oběd,“ rukou ukazovala kamsi mezi stromy.
Zhroutila jsem se pod první strom. Bylo mi zle. Hoochová a Malkony vybalili jídlo, které jsme si sebou nesli a začali je rozdělovat mezi studenty, kteří se kupodivu rychle oklepali a byli zase veselí. Já umírala.
„ Tady máš jídlo.“
„ Odnes to.“
Hoochová se na mě zadívala.
„ Musíš něco jíst.“
„ Když něco sním, pozvracím se.“
„ Mám něco, co ti určitě pomůže,“ řekla a hvízdla na prsty, „ Snape!!!“ zařvala a na druhé straně louky se zvedla vysoká postava, „ pojď sem!!!“
„ Co je?“ zeptal se otráveně, když se k nám přiloudal. 
„ Alex je špatně, nemáš něco na to?“ vykouzlila na své tváři úsměv. Snape na mě chvíli zíral, pak se otočil a mlčky odkráčel.
„ Radši umřu než si od něj něco vzít.“
„ Nemluv hlouposti.“
Snape se skutečně za chvilku vrátil a podal mi láhev s nějakou tekutinou. Odzátkovala jsem ji a přičichla. Nevonělo to špatně. 
„ To se pije,“ sdělil mi kousavě, když jsem se k ničemu neměla.
Podívala jsem se na Hoochovou a pak se napila. Tělem se mi okamžitě rozlilo příjemné teplo a bylo mi o poznání lépe.
„ Děkuji,“ vrátila jsem láhev.
„ Hm,“ zavrčel a odešel. Bože ten je milý.

Na místo jsme dorazili pozdě večer. Museli jsme se doslova prodrat křovinami. Sesunula jsem se na pařez. Měla jsem toho dost. Záda mě bolela, nohy mě bolely. Vlastně nevím, co mě nebolelo. Shodila jsem těžký batoh na zem a ne poprvé za dnešek si přála umřít.
„ Není tu krásně,“ rozplývala se Hoochová.
„ To tedy není,“ zasyčel Snape, který kolem ní procházel.
Hoochová se ho pokusila plácnout, ale uhnul a ona se málem natáhla na zem.
Kennigenová a Malkony, který se teď tvářil jako velký zálesák, připravili ohniště. Hoochová šla s několika studenty do lesa na dříví. Zula jsem si boty. Fuj, to je ale materiál. Dobelhala jsem se k vodě a ponořila do ní nohy. Voda byla studená, ale nebylo to nejhorší. Teď, když jsem se tu tak rozhlížela. Jsem byla ochotná připustit, že tu hezky je. Les šuměl, řeka zpívala, tráva voněla…
„ Do pr…“, Malkony vztekle hodil se sirkami, „ co je to za vynález!?“
„ Ukaž,“ vzala Kennigenová krabičku do ruky, ale nebyla úspěšnější.
Výborně, budeme spát pod širákem a bez ohně. Snape se zvedl, máchl rukou a něco zamumlal. Z ohniště vyšlehly plameny. Kennigenová odskočila.
„ Jsi normální?!“ zaječela.
Snape se jen ušklíbl a uložil hůlku. Díky němu mohla ale Kennigenová dát na oheň kotlík a začít vařit polévku. A v noci nám nebude taková zima. Bosky jsem přehopkala k ohništi a našla si dobré místo.
„ Zítra ráno začneme se stavbou stanů,“ oznámila Kennigenová zatímco se vařila polévka.
Snape nahlédl do kotlíku a zatvářil se zhnuseně.
„ To i Longbottomovi lektvary vypadají líp,“ utrousil.
„ Nech si těch poznámek,“ naježila se Kennigenová, „ je to pravé mudlovské jídlo.“
„ To se jí?“ pozvedl Snape obočí.
„ Náhodou je to dobré,“ hájila jsem gulášovou polévku a nalila si.
Večeři jsem zhltla a teď jsem byla příjemně ospalá. Vybalila jsem si spacák, položila si ho vedle ohně a zalezla do něj. Nijak mě nenadchlo zjištění, že batohy vedle mě patří Snapeovi, ale byla jsem tak utahaná, že mi to bylo nakonec jedno. Usnula jsem jako špalek.

Probudilo mě šimrání na tváři. Otevřela jsem oči a prudce se odtáhla. To šimrání pocházelo od vlasů, tedy konkrétně od vlasů profesora Snapea. V noci jsem se musela nějak odkutálet od ohně k němu. Rychle jsem se píďalkovitými pohyby přesunula zpět k již vychladlému ohništi. Zjistila jsem, že všichni ještě spí, tak jsem taky zavřela oči a usnula. 
Probudila jsem se celá rozlámaná. Z kotlíku vonělo kakao a na tácu byly chleby s marmeládou. Ze spacáku se mi moc nechtělo, ale Malkony byl tak hodný a vše mi podal. Okusovala jsem chleba, hřála se o kakao a sledovala ty černé vlasy jak neklidně povlávají kolem toho bledého obličeje. Jestlipak si uvědomuje, jak je v těch džínech sexy, pomyslela jsem si a nějak mě to rozesmálo. 
„ Takže k těm stanům. Čím dříve to bude hotové, tím lépe. Máme tu dvacet stanů, které musíme postavit. Studenti budou bydlet po dvou. Každý profesor bude mít stan pro sebe. Nejprve budeme potřebovat dostatek stromů. Čtyři kůly zatlučeme do rohů stanu, další dva kůly vytvoří rám pro dvířka. Na kůly pak přibijeme odspoda nahoru osekané lehké kůly. Tak vznikne tak zvaná podsada. Severus a Dan si vezmou několik studentů a půjdou do lesa pro vhodné stromy. Alex ty by jsi mohla s několika studenty nasbírat dřevo. Já a Hoochová uděláme oběd,“ rozdělila Kennigenová úkoly.
„ Longbottoma nechte v táboře, bude to tak bezpečnější…pro něj a hlavně pro ostatní.“
Od chvíle, kdy Snape zjistil, že s námi jde i Neville, nepřestával poukazovat na jeho nebezpečnost. Neville teď sklopil oči a svěsil ramena.
„ Všichni musí přiložit ruku k dílu. Ale když se tak obáváte o jeho bezpečnost, můžete si ho vzít sebou.“
Snape po slovech Kennigenové svraštil obočí a Neville zbledl. Pak nakonec kývl na Longbottoma a několik dalších studentů, vzal sekery a pilu a následován skupinou Malkonyho zmizel v lese. 
„ Tak jo, Liso, Hano a ty Jerry, půjdete se mnou na to dříví,“ zvedla jsem se a rovněž zamířila k lesu, ovšem na opačnou stranu než Snape.
V lese bylo nádherně a ani jsme nemuseli daleko. Nasbírali jsme hromadu dříví, jako by jsme měli v plánu, upéct minimálně celou krávu. Hoochová si dala tu práci a dotáhla k ohništi několik klád, aby bylo na čem sedět. Vydatně si přitom pomáhala levitačním kouzlem.
„ … měl byste mít na čele P – jako pitomec! Nikdy v životě jsem neučil takového ignoranta!“ 
Já i Hoochová jsme zvedli hlavu. Ten hlas jsme znali. Snape kráčel k nám a doslova za sebou vlekl Nevilla, který se držel za ruku a brečel. Těžko říct zda bolestí nebo strachy. Zbytek studentů kráčel zaraženě za nimi a vedle nich pluly metr nad zemí klády.
„ Jsi neužitečný idiot, ostuda své rodiny a prokletí všech, kdo mají tu smůlu a musí tě učit – jako třeba já!!“ s těmi slovy posadil Nevilla na jednu z klád okolo ohniště, z očí mu sršely blesky.
„ Co se stalo?“ zeptala se Hoochová.
„ Musíte tomu klukovi tak nadávat?!“ vyjela jsem na něj.
„ Nepleťte se do toho…ani jedna!“ okřikl nás. Prudce máchl rukou, v které svíral hůlku, a kmeny bez varování dopadly na zem. Studenti stačili jen tak, tak uskočit. Snape byl viditelně šeredně vytočený. Přešel k hromadě batohů a začal se v ní přehrabovat.
„ Co se stalo?“ zopakovala Hoochová svojí otázku studentům.
„ Neville se sekl sekyrou,“ odpověděl po chvíli Ron Weasley.
„ … ale mě tu nikdo neposlechne!“
„ Co jsi říkal?“
„ Říkal jsem, Hoochová,“ každé jeho slovo bodalo jako dýka, „ že je to marné stokrát vám říkat, že Longbottom je kazisvět prvního řádu. Stejně mě tu nikdo neposlechne. Já ale nestojím o to, vysvětlovat jeho příbuzným proč jsme ho přivezli bez prstů či dokonce celé končetiny.“
„ Přeháníte. Tak zlé to snad není.“
Snape si klekl vedle Nevilla, vymyl mu ránu, nanesl do ní jakousi mast a převázal jí. Postupoval dosti nešetrně, takže Neville brečel, fňukal a naříkal.
„ Neřvi,“ utrhl se na něj Snape.
Neville popotáhl.
„ Ještě jednou něco vyvedeš a přísahám, že tě proměním v kobylku, nacpu do krabičky a pošlu soví poštou do Bradavic! A teď mi zmiz z očí!“ Neville urychleně vyklidil pole. Weasleyovi a Potter vzali svého kamaráda mezi sebe a odešli, co nejdál.
„ Bylo to nutné!?!“
„ Co?“ jeho oči se do mě zabodly.
„ To vaše otřesné chování,“ měla jsem toho chlapa právě tak dost.
Snape se na mě podíval tím svým nenávistným pohledem, pak vstal a než odešel řekl: „ Jo a vyřiďte Kennigenové, že až si příště bude chtít hrát na dřevorubce, ať ty sekyry alespoň nabrousí.“
Byla jsem jeho chováním otřesená. Jak může někdo takhle surově zacházet se studenty a být tak nelidský. Potter, který se právě přiloudal, vrhl za Snapem pohled absolutního odporu.
„ Jak je Nevillovi, Harry?“ zeptala jsem se.
„ Není to vážné, paní profesorko.“
„ To jsem nemyslela.“
„ Je k smrti vyděšený.“
„ Snapea nesmíte brát zase tak moc vážně,“ mávla rukou Hoochová, ale po tom výstupu, co tu předvedl, jí nikdo moc vážně nebral.
Chvíli po Snapeovi se vrátil Malkony a začali společně s Hoochovou stavět stany. Kennigenová se vrátila z lesa s několika bylinami, které obědu dodali zvláštní chuť. Když vyslechla, co se stalo, jen pokrčila rameny. Vlastně nevím, co jsem čekala, že by měla udělat. Dala jsem tedy alespoň Nevillovi čokoládu, kterou jsem si vzala sebou, abych ho trochu rozveselila. A díky bohu se to povedlo.
Celé odpoledne zabralo dostavování stanů. S malou pomocí magie jsme byli pozdě večer hotoví. Nastěhovala jsem se do svého malého příbytku. Voněl krásně po jehličí a dřevu. Večeři jsme povětšinou zkonzumovali z polospánku a vděčně se zhroutili na dřevěná, senem vystlaná lůžka.

Tentokrát jsem se vyspala báječně. Možná že nakonec přijdu stanování na chuť. Dneska byl čaj a topinky, které nešly ukousnout. Snape byl jako obvykle příjemný jako podebraný zub.
„ Hoochová, ty snad s věkem blbneš. Copak tohle se dá jíst?“
„ Nech si ty poznámky!“ naježila se Hoochová, asi se jí dotkla to poznámka o věku. Ale Hoochová není stará.
„ Vy jste začali dneska brzy. Obvykle začínáte až po snídani,“ Kennigenová narážela na věčné rozepře Hoochové a Snapea.
„ Co je dnes na programu,“ protáhl se Malkony.
„ Doufám, že nic,“ zívla jsem.
„ Mám pro vás připravenou hru.“
„ Nás?“ musela jsem se přeslechnout.
„ Ano, rozdělíme studenty do pěti družstev a každému bude velet jeden z nás. Mudlové tomu říkají bojová hra. Které mužstvo získá za dobu našeho pobytu zde nejvíce bodů, dostane v Bradavicích odměnu,“ táborem otřáslo patnáctihlasé hurá. „ Patnáct studentů děleno pěti jsou tři. Každý tedy budeme mít v družstvu tři studenty. Pochopitelně se her budeme také účastnit. Dopoledne se rozdělíme do družstev, a odpoledne zahájíme hru,“ pokračovala Kennigenová ve vysvětlování.
„ Jak studenty rozdělíme?“ zajímal se Malkony.
„ Každý student dostane číslo od jedné do patnácti. Budeme říkat ta čísla a příslušný student se přidá k příslušnému profesorovi.“
„ Tak jdem do toho ne?“ zubila se Hoochová.
Měla jsem chuť jí vyrazit zuby. Snape zjevně taky, podle toho jak se tvářil. A to ještě netušil jak dopadne přidělování studentů. U mě ve družstvu se sešli George Weasley a dva prváci David Carter z Havraspáru a Lisa Johnesová z Mrzimoru. Hoochová si vybrala Jerryho Roenicka z šestého ročníku Nebelvíru, Hanu Travisovou z druháku Mrzimoru a Simona Willise ze třeťáku Zmijozelu. Malkony získal Freda Weasleyho, Daniel Lorry z prváku Havraspáru a k nemalé úlevě Snapea Pottera. Kennigenové družstvo tvořil Ron Weasley, z prváku Havraspáru Rebeca Dansnová a z druháku Mrzimoru Pavel Koust. Ke Snapeovi se měli hlásit Sára Hillová z šestého ročníku Zmijozelu, a ta to taky aktivně dělala, z Mrzimoru Robert Travis a … Neville Longbottom. Skoro to chvíli vypadalo, že to Nevilla radostí uškrtí. Právě se nejspíš splnila jeho noční můra. Bude mít dva týdny na krku Longbottoma. Snape zavrčel cosi jako, že tohle bude někoho stát hlavu a na zbytek dopoledne zmizel ve svém stanu. Hoochová ho vyšťourala ven až k obědu.

„ Mám tu pět mýdélek. Jedno vždy schovám v řece a družstvo ho musí najít dřív než se rozpustí,“ vysvětlovala nadšeně Kennigenová po obědě. 
Vzala jsem mýdlo do ruky a prohlížela jsem si ho.
„ Vypadá jako rybička,“ konstatovala jsem.
„ Ano, bude to lov na zlatou rybku. Až ji vylovíte přinese mi ji kapitán družstva. Svolejte své děti, vezměte si plavky a za půl hodiny začneme.“
„ Jaký svoje děti,“ vrčel znechuceně Snape, když odcházel.
Za půl hodiny jsme se ale skutečně shromáždili před stany připraveni téměř na cokoli. Jediný Snape měl na sobě džíny a tričko a vypadal, že následující kravina, jak to označil, se ho ani v nejmenším netýká.
„ Takže nastupovat budete podle pořadí, které si vylosujete.“
Jako první jsem zalovila v pytlíku a vytáhla jedničku.
„ Ty se budeš koupat oblečený?“ rýpla si Hoochová do Snapea a vytáhla z pytlíku číslo tři.
„ Ani ve snu by mě nenapadlo do té vody vlézt,“ odsekl Snape a znechuceně vytáhl z pytlíku pětku.
Malkony si vytáhl dvojku, a to znamenalo, že Kennigenové družstvo půjde předposlední.
„ Takže se připravte a půjdete až řeknu,“ Kennigenová mi zmizela ze zorného pole, „ úúúúúž,“ ozvalo se od řeky za chvíli.
„ Tak jdeme,“ zavelela jsem a rozběhli jsme se s dětmi k řece.
Tedy řeknu vám, to byla ale blbá hra. Voda byla pořádně studená a já, na rozdíl od George, jsme do toho odmítala skočit. Stála jsem na břehu po kolena a cvakaly mi zuby. Studenti zatím už rejdili u dna a hledali tu zpropadenou věc.
„ Mám!“ vykřikl George, ale vzápětí mu mýdlo vyklouzlo z ruky a hledání pokračovalo na novo.
„ Támhle!“ vykřikla jsem a ukazovala ke druhému břehu, kde se vznášel oblak rozpouštějícího se mýdla. Udělala jsem krok, na blátivém dně mi ujely nohy a já s jekotem spadla do ledové vody. Kolegové i studenti se rozesmáli. Jediný Snape vypadal jako by žvýkal šťovík. S prskáním jsem se vynořila. George mi přinesl rozmočenou rybičku. Opatrně jsem jí sevřela a chtěla se vydrápat na břeh. Jenže to nebylo tak snadné, což vyvolalo další salvu smíchu. Hodila jsem rybku po Kennigenové.
„ Tady tu volovinu máš,“ zasyčela jsem vztekle.
Snape měl ve tváři ten svůj výraz – já to říkal.
„ Jen se mi směj!“ utrhla jsem se na něj, ačkoli úsměv bylo to poslední, co by se kdy na jeho tváři objevilo. On se nesmál nikdy. Za to Hoochová hýkala smíchy. Už jsem se nemohla dočkat, až se tam bude plácat ona.
„ Čtyřicet pět minut. To bylo jen tak, tak. Za padesát se to mýdlo totiž rozpustí,“ oznámila Kennigenová a zapsala čas. 
Na řadě byl Malkony a jeho tým. Malkony se pokoušel o cosi, co nazýval strategie. Jediný rozdíl byl ale v tom, že do vody, na rozdíl ode mne, vlezl dobrovolně. Pravda rybku našli rychle, ale pak se Danielovi v ruce rozlomila na tři kusy. Kennigenová trvala na tom, že musí najít všechny tři. Našli dva. Nakonec jim tedy ten třetí kus odpustila, ale čas měli nejhorší 53 minut.
Na to, že tým Hoochové bude nejrychlejší bych si klidně vsadila. Opak se ukázal pravdou. Hoochová sice předvedla ukázkovou šipku a mocnými tempy plavala sem a tam, ale potápět se jí zase tak moc nechtělo. Byli jediné družstvo, které rybku nenašlo vůbec. Hoochová to sváděla na Malkonyho, že moc zvířil usazeniny. 
Pro družstvo Kennigenové rybku schoval Malkony. Kennigenová se sice do vody odvážila, ale velice opatrně. Jejich čas byl 30 minut. A pak to nejlepší na konec. Robert se vrhl do vody s masochistickým nadšením. Sára se víc než o mýdlo starala o to, aby Snapeovi důkladně předvedla své odvážné bikiny. Neville přešlapoval po kolena ve vodě a cvakaly mu zuby. Snape zůstal pochopitelně na břehu s rukama složenýma na prsou a neuvěřitelně otráveným výrazem civěl do vody. Hoochová využila jeho nepozornosti, tiše se přikladla a pak do něj strčila. Snape něco takového vůbec nečekal a sletěl po hlavě do řeky. Všichni jsme se řehtali jako blázni. Pak jsem si uvědomila, že Snape nevyplaval. Najednou mě přepadl strach, že se utopí.
„ Ale neutopí, to by jsme měli moc velké štěstí,“ řehtala se Hoochová.
Pak se vše událo ráz na ráz. Snape se vynořil a hodil něco po Hoochová. Hoochová ale stihla uhnout, takže jí Snape minul doslova o centimetry a trefil za ní stojící Kennigenovou. Ta zařvala a reflexivně zatnula prsty, čímž zastavila stopky. Už se chystala Snapeovi vynadat, když se rozzářila. Zvedla to čím, jí trefil. Byla to ta zpropadená mýdlová rybička.
„ Sedm minut!“ hlásila nadšeně, „ to je rekord!“
Snape se vydrápal na břeh, nevypadal nijak nadšeně.
„ Aspoň jsi se mohl svlíknout,“ usmála se škodolibě Hoochová a než se nadála letěla do řeky ona.
„ Ty jsi parchant, Snape!“ vyprskla, když se vynořila.
Snape seděl na břehu a snažil se už asi po sté shrnout si mokré vlasy z obličeje. Na Hoochové výkřiky vůbec nereagoval. 
Zbytek dne uběhl v poklidné atmosféře. Hoochová s Malkonym a několika studenty hráli vybíjenou přes šňůra na, které se sušily Snapeovi věci. Kennigenová si četla, já se opalovala a Snape byl zase zalezlý se svém stanu. Prostě idyla.
„ Co si večer udělat táborák?“ navrhl Malkony.
„ To je bezva nápad a opečeme si buřty,“ nadchla jsem se, nejspíš poprvé za poslední týden.
„ No, to by jsme mohli,“ souhlasila Kennigenová.
„ My dojdeme na dříví,“ nabídla Hoochová.
„ A já seženu klacky na opékání,“ přidala jsem se.
Noc byla teplá a sametová. Oheň, který Hoochová a Malkony zapálili, připomínal spíš vatru než táborák. Podle toho kolik dřeva přinesli, v lese nemůže být na zemi ani větvička. Tísnili jsme se u ohně a opékali šťavnaté klobásky. Studenti se smáli, pokřikovali a strkali se. Nálada byla veselá. Velkou měrou k tomu přispěl i fakt, že Snape se zatím neukázal. Nikomu nechyběl. Malkony pak odněkud vytáhl soudek branderského ležáku. Nevím, kde ho sebral, ale měl ho. Branderský ležák je velice dobrý, ale strašně silný. Proto se musí ředit, ale i tak se tím snadno můžete pěkně ztřískat. Malkony mám nalil. Opatrně jsem upila. Pro svojí hutnou kořeněnou chuť a vůni po skořici je tenhle ležák vyhlášený. Když jsem byla ještě ve škole, branderský ležák je francouzské výroby, dali mi spolužáci napít neředěný. Byla z toho potom pořádná kocovina a ostuda.
„ Severusi! No to je dost, že jsi se ukázal,“ zaječela Hoochová.
Snape nebyl vůbec nadšený, tím že ho Hoochová zmerčila. Podle všeho si jen chtěl dojít pro večeři a zase zmizet. Hoochová ho nekompromisně popadla za ruku a táhla k nám. Snape se vzepřel. Hoochová měla sílu jako býk, ale Snape nebyl taky žádný chudinka. možná by i vyhrál, ale zakopl o větev, kterou tam někdo nechal ležet. Hoochová využila toho, že ztratil rovnováhu a táhla ho k nám. Teď už Snape neměl šanci se vykroutit a viditelně to věděl.
Asi v deset večer začala nálada váznout, a tak Malkony vytáhl kytaru. Tedy on ty kytary měl dvě. Nechápu proč, ale to není tak důležité. Začal hrát nějakou neurčitou melodii.
„ Zahrajte bubáky, pane profesore,“ žadonila dvojčata Weasleyovic.
„ Neznám akordy.“
„ Severus je umí, že jo,“ dloubla Hoochová Snapea do žeber.
„ Kde jste sebrala takovou pitomost,“ odpověděl ledově a odtáhl se od ní.
„ Brumbál to říkal, že umíš hrát.“
„ Neumím,“ odsekl.
Hoochová se natáhla pro tu druhou kytaru a vrazila jí Snapeovi do ruky. Nechtělo se mi věřit, že by Snape uměl hrát na kytaru.
„ Už jsem řek, že ne,“ odložil jí.
„ Tak zahraj aspoň kousek, já se chytnu.“
„ Malkony, já neumím hrát.“
„ Takže Brumbál lže?“ zeptala se Hoochová nevinně. 
Snape s otráveným povzdechem kapituloval, vzal kytaru a přejel prsty po strunách. Z nějakého důvodu mi přeběhl mráz po zádech.
„ Tak začnem,“ šklebil se vesele Malkony.
Žasla jsem. Snape je jedna velká záhada. Nikdy bych si nepomyslela, že umí hrát na kytaru a k tomu velice dobře. Malkony a studenti se dali do zpěvu a nálada rázem stoupala.

„ Kdo se bojí rád, kdo má rád hou, pojď s námi na strašidelnou bady - “
„- je to príma zábava, když upír nasává a Bílá Bella hraje s Frankie karty - “
„ – pojďte všichni k nám dneska tu straší, každej u nás najde si to sví - “
„ - když příšerám se od pus práší, kdo zasměje se ten se nebojí - “
„ – hej, budeme vám hrát, začíná hou, na mejdan už strašidla se třesou - “
„- dnes žádní bubáci nezkazí legraci, tak pojďte k nám na bubušou - “

Studenti začali nadšeně tleskat. Snape se pokusil z toho hraní vyvlíknout, ale Hoochová a Malkony mu to nedovolili.

„ Na hradě Horůrkově, to už se dávno ví, je vždycky sranda náramná - “
„ - tam potkáš samý príma známý příšery, jenomže bacha na to, když přijde tma - “
„ – protože tihle tvoji strašidelní kámoši maj zvláštní smysl pro horor - “
„ - a vypaluj děsný kameňáky, že lezeš po zdi, jó to byl fór - “
„ - všecko je vzhůru nohama, nejhorší nastane až přijde tma - “
„ – když začne jejich strašidelná rotyka, před nima se nezachráníš - “
„ - utíkáš jak utíkáš, dohoní tě i malá myš - “
„ - a když se zkoušíš skrýt šanci nemáš, pokaždé tě objeví - “
„ - že stěny mají uši to se povídá, že daj ti pěstí, to se neví - “
„ – ve dne si můžeš s duchama hrát, však radši se zdekuj než přijde tma - “

Neunikla mi jedna důležitá věc. Hoochová Snapeovi neustále dolévala ležák, takže mi přišlo, že okolo půlnoci byl už poněkud společensky unaven. Nejspíš proto se povedlo Malkonymu přemluvit Snapea, aby se přidal zpěvem. Překvapením večera zjevně nebyl konec. Žasla jsem jak nádherný, melodický hlas Snape má. Poprvé v něm nezazníval nějaký nevlídný podtón. Bylo sice znát, že má už něco vypito, ale do hlasu se mu to promítlo minimálně. Bylo až neuvěřitelné, že ten hlas patřil té samé osobě, která jenom hlasem udržela dvě hodiny třídu v pozoru.
„ Už k nám kráčí průvod bubáků, duchů, strašidel a strašáků. Bok po boku jdou, v řadách za sebou, pojď i ty se přidat k divákům - “, unešeně jsem Snapea poslouchala a částečně si uvědomoval, že jsem taky nějak opilá.
„ Támhle je drak, kterej plivá oheň. Občas plivne párkaři pod rožeň - “, zpíval Malkony.
„ Náš alegorický vůz je na mou duši hrůza hrůz - “, Snapeův lehce zastřený hlas mi pronikal až do morku kostí.
„ Kráčí k nám, kráčí k nám, zamávejte našim obludám. Kráčí k nám, kráčí k nám, pojď i ty se přidat k příšerám,“ refrén jsme zpívali sborově a dost hlasitě. Pochybuji, že Kennigenová, která nás už opustila, spí.
„ Nebe brázdí čarodejnic letky, nikdo nechce zůstat doma sám. Připomeneme si slavné předky, dřív než se oni připomenou nám.“ 
„ Kráčí k nám, kráčí k nám, zamávejte našim obludám. Kráčí k nám, kráčí k nám, pojď i ty se přidat k příšerám,“ nejvíc byla slyšet Weasleyovic dvojčata.
„ Nechtěli byste to už ukončit,“ zařvala na nás od stanů Kennigenová.
„ Tak poslední,“ zahlaholila Hoochová a pak upadla do opileckého spánku.
„ Když doma jsi sám, nevíš co, nevíš kam, a vůbec nic tě nebaví, a máš málo chutě jít sám na kutě jen z nedostatku zábavy -“, Snape se prostě nezdá. 
„ Když tu znenadání doručí ti psaní, ty nechápeš, kdo může ti psát, kouk jsi pod obálku a našel pozvánku na svůj první abiturientský památečně společenský slavnostní umrlecký mejdan.“
„ Óóóuu máme mejdan, všichni máme rádi mejdan“ , vřeštěla Weasleyovic dvojčata, „ óóóuu máme mejdan.“
„ Doufám, že přijdeš též,“ Snape se na mě najednou podíval a oči mu tak zvláštně jiskřily, jak se v nich odrážely plameny ohně.
„ I když už jsi v pánu, tak dbáš na parádu, když do města se oháknout, když navlíkneš smoking už nejsi tak shocking a stačí lebku přičísnout,“ hulákal Malkony.
„ Tví vlasy se brání před učesáním, tak raděj na ně klobouk dej, to bude slávy až se dostavíš na svůj první abiturientský památečně společenský slavnostní umrlecký mejdan.“
„ Óóóuu máme mejdan, všichni máme rádi mejdan. Óóóuu máme mejdan,“ refrén si znovu střihli Fred a George.
„ Doufám, že přijdeš též,“ Snapeův pohled byl neuvěřitelně uhrančivý a svůdný a já se v něm utápěla.
„ Přivyklý tichu z té přemíry smíchu, seš chvíli na rozpacích, a pak u koštěte všim sis děvčete, které stálo by tě i za hřích, řekneš smím prosit a hned máš pocit, že znáte se už tisíc let, a pak s ní letíš vzhůru na koštěti a obletíte celej svět,“ pozorovala jsem ho, byl vážně neuvěřitelně sexy, i když byl opilý.
„ Všichni se loučí a večírek končí je mrzuté, že musíš už jít, doma pak zavzpomínáš si na svůj první abiturientský památečně společenský slavnostní umrlecký mejdan.“
Weasleyovi dozpívali refrén. Hoochová tvrdě spala, takže jí Malkony vymotal z deky a odvedl do stanu, ačkoli on sám moc rovně nekráčel. Všichni se pomalu trousili do stanů. Nakonec jsem u dohasínajícího ohně zůstali jen já a Snape. To napětí ve vzduchu by s dalo krájet. Zvedla jsem se. Nohy jsem nejjistější neměla.
„ No, já půjdu taky spát.“
Když jsem kolem něj procházela, zakopla jsem. Chytil mě a pomohl mi nabýt rovnováhu. Držel mě a já se cítila tak zvláštně. A ty oči, ty jeho oči jako by mi pronikaly až do duše. Najednou se v mém přiopilém mozku zrodila podivná touha po jeho polibku. Tak jako tehdy o Vánocích, jenže teď jsem to opravdu chtěla. Chtěla jsem zase cítit jeho dech, jeho kolínskou, jeho rty, a tak jsem se pomalu natáhla. Bála jsem se, že uhne, ale ne. Stál, držel mě za paže a díval se mi do očí tím zvláštním pohledem. Oplácela jsem mu ten pohled. Jeho oči už nebyly tak studené. Byly mnohem lidštější. Blížila jsem se pomalu k jeho tváři. A pak se naše rty setkali. Zachvěl se, ale pak pomalu začal můj polibek opětovat. Vznášela jsem se. Mozek jsem měla úplně prázdný. Jediné na co jsem byla sto se soustředit byl jeho dech vonící po skořici, jeho kolínská a jeho rty. Vše ostatní přestalo existovat. A pak se můj mozek začal zase kontrolovat. Co to dělám, jsem přeci zasnoubená a Snape je… Než jsem se odtáhla, sám mě odstrčil. Vypadal … překvapeně, zmateně… na chvíli jsme měla pocit, že je se můžu dotknout jakéhosi jeho lidštějšího já. Zamračil se a ta chvíle byla pryč. Jako by se stáhl do krunýře. Poodstoupil, tvář kamennou a oči znovu ledové. Upjatě mi popřál dobrou noc a zmizel ve tmě.

Kapitola čtvrtá: Snapeovo zranění a co z toho vzešlo

Bylo mi zle. Zle? Bylo mi příšerně zle! Zatracený Malkony a ten jeho ležák. Posadila jsem se na posteli a snažila se poskládat střípky ze včerejší noci do nějakého smysluplného celku. Vše se smrsklo na tři slova – táborák, ležák, Snape. A sakra. Ale co jeden polibek snad nikoho nezabije. Ještě štěstí, že to nedopadlo hůř. Probudit se vedle něj, tak nejdřív zabiju jeho a pak sebe. Vstala jsem a pomalu se oblékla. Doufám, že Miriam udělala hrnec kafe. Vylezla jsem ze stanu. Kennigenová a většina studentů seděli u ohniště a snídali. Malkony se tiskl k hrnku s kávou jako by to bylo jeho jediné pojítko se životem. Po Hoochové ani Snapeovi nebylo památky. Došourala jsem se k ohništi a zhroutila se na kládu vedle Malkonyho. Vypadal strašně.
„ Vy dva taky?“ zamračila se Kennigenová a sjela mě a někoho za mnou navýsost pohoršeným pohledem. Otočila jsem se. Za mnou stál Snape s viditelně pořádnou kocovinou a výrazem, že zabije každého, kdo se pokusí mu včerejší noc připomenout. Nehodlala jsem to ani zkoušet.
„ Že se Malkony ztřískal jako prase, není žádná novinka. Ale že vy dva. To je tedy vrchol.“
„ Kennigenová, držte hubu laskavě,“ zasyčel Snape ještě tišeji než obvykle a posadil se vedle mě na kládu. Pak si moji přítomnost uvědomil, podíval se na mě … a šel si sednout jinam.
Úplně nejhůř dopadla Hoochová. Vstala až v poledne a vypadala jako by se srazila s rozdivočelým buvolem. Kennigenová nás neustále kárala za to, jak špatný příklad dáváme studentům. Snape jí sdělil, ať si ona i studenti trhnou nohou. Hoochová zase prosila Snapea o nějaký lektvar na kocovinu. Ale řekl jí, že až nějaký vynaleznou bude to spása pro všechny opilce jako ona. Načež se pohádali, kdo že byl víc opilý. Hoochová mu škodolibě připomněla, že taky nevěděl, co dělá. A Snape odsekl, že ona si kulové pamatuje, tak jak to může tvrdit. Vydrželo jim to skoro hodinu. Já si šla raději zaplavat. Kocovina z branderského ležáku má tuhý kořínek. Studená voda, ale pomohla. Dodatečně jsem dokonce ucítila, že mám i hlavu. Hoochová můj nápad ocenila a přidala se i s Malkonym. Snape asi nemá rád vodu, protože se striktně odmítl přidat. 
Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nebyl v provozuschopném stavu, byly všechny dnešní aktivity zrušeny. Studenti dostali nařízeno se nějak zabavit. 
Teprve až v podvečer jsme byli ochotni jít ne procházku, kterou Kennigenová navrhovala už od oběda. Nějakých pět kilometrů od tábora mělo být v lese jezero, návrh jít se tam podívat, byl přijat. Dokonce si Snape odpustil komentář, který jinak měl absolutně na všechno.
Procházka to byla nádherná. Procházeli jsme kolem jakési rokle. Snape zakázal studentům chodit k okraji, aby se s nimi převis neutrhl. Samosebou, že Fred a George se museli jít podívat i přes zákaz. Snape je seřval na tři doby a slíbil jim školní trest až se vrátíme do Bradavic. Jezero bylo nádherné. Nikdy jsem neviděla takhle modrou vodu. Studenti se samosebou chtěli koupat. Hoochová a Malkony šli s nimi. Strčila jsem do vody nohu a zuby se mi rozcvakaly. Ta voda byla tak studená, že musela každou chvíli začít tuhnout. Normální člověk by tam nevlezl ani za zlaté prase. Strávili jsme u jezera příjemné tři hodiny. Do tábora jsme se vrátili skoro za šera. Krátce po našem návratu, vznikl mezi Nebelvírskými nebývalý rozruch. Nevěnovala jsem mu ale pozornost. Tedy dokud se nepřiloudal Potter a Ron Weasley. Chvíli postávali kousek stranou jako by nevěděli jak začít.
„ Co chcete, Pottere!“ štěkl na něj Snape, kterého to jejich pokašlávání a přešlapování začalo rozčilovat.
„ No…my…já…tedy…“
„ Ano?“ zasyčel Snape netrpělivě.
„ Víte…on…Neville…“
„ Co zase provedl ten malý, žalostný idiot?“ obrátil Snape oči k obloze.
„ Co se děje, Harry?“ ta věc začala vypadat špatně.
„ Neville není v táboře,“ vypadlo konečně z Pottera.
„ Jak není?!“ zasyčel Snape.
„ Nikde ho nemůžeme najít a nikdo ho neviděl.“
„ Kde jste ho viděli naposled a kdy?“ zeptala jsem se. Skutečně to nevypadalo dobře.
„ Asi před hodinou, hodinou a půl u jezera,“ odpověděl Weasley.
„ Výborně. Báječné. Ten malej pitomec se ztratil! Měli jsme ho uvázat u stanu jako psa u boudy!“
„ Tak snad by ho měl někdo jít hledat, ne?“
„ Hm. Asi jo,“ připustil Snape neochotně.
„ Harry, až se vrátí profesorka Kennigenová o všem jí informuješ. My půjdeme Nevilla hledat.“
„ My?“ otázal se Snape.
„ Ano, my!“
„ A co vás vede k přesvědčení, že půjdete se mnou?“
„ Už je pozdě. Nemůžete jít sám.“
„ Já se o sebe umím postarat.“
„ Snad si nemyslíte, že se bojím o vás? Mám strach o toho kluka.“
Snape se zatvářil kysele. Ovšem do deseti minut jsme vyrazili na cestu. Skutečně jsem se o Nevilla bála. Za chvíli bude tma, je někde v lese a sám. Snape se mnou nemluvil. Nijak mi to momentálně nevadilo. Jak se ale smrákalo a stíny se v lese prodlužovali, nebylo mi nejlíp. Ačkoli mi Snape nebyl nijak sympatický, držela jsem se raději blízko něj. Z nějakého důvodu jsem se s ním cítila bezpečněji. Bylo to nelogické. Byl učitel lektvarů a já obrany proti černé magii. Bát by se měl on.
„ Doufám, že ho najdeme rychle.“
„ Máte strach?“ ušklíbl se.
„ Ne! Ale co kdyby ho napadlo nějaké zvíře.“
„ A prosím vás jaké?“
„ Vlk nebo medvěd.“
„ Tady nic takového nežije.“
„ Jak to můžete vědět?!“
„ Protože se to všechno stahuje do Zapovězeného lesa. Není odtud tak daleko.“
„ A co když něco ze Zapovězeného lesa…“
„ To je naprostý nesmysl.“
„ Ale možné to je. To nepopřete.“
„ Já nic nepopírám. Říkám vám rovnou, že je to nesmysl. Támhle je to jezero,“ ukázal rukou mezi stromy. Skutečně mezi listy se třpytila hladina vody.
„ NEVILLE! NEVILLE!“ nikdo mi neodpovídal.
Snape máchl hůlkou a vykouzlil cosi, co připomínalo malý ohňostroj rudých jisker. Nebyl to špatný nápad. Bohužel po Longbottomovi ani vidu ani slechu. Začala jsem se obávat nejhoršího. A pak jsme ho našli. 
„ Díky bohu, Neville! Jsi v pořádku?“ seděl na pařezu a brečel.
Když mě uslyšel, otočil se a uplakaná tvář se mu roztáhla do vděčného úsměvu. Tedy jen do té doby než uviděl Snapea a jeho znechucený výraz. Neville zbledl a rozklepala se mu brada.
„ Já…já…já…“
„ Vy?“ opáčil Snape.
„ Já…já…ne…ne…“
„ Přestaňte s tím, Longbottome!“
„ Mohl byste být alespoň chvíli zticha!“ okřikla jsem ho. 
Snape se stáhl rty do úzké, neprostupné linie.
„ Co jste to řekla?“ zasyčel.
„ Ten kluk je k smrti vyděšený. Nechte ho alespoň jednou v klidu.“
Nevillova očka se v absolutní hrůze upírala na Snapea. Snape se tvářil jako že uvažuje o možnostech. 
„ Pro tentokrát vás v tu kobylku neproměním, Longbottome,“ pronesl Snape bezvýrazně.
„ Půjdeme. Je už pozdě. Čím dřív se do tábora dostaneme tím líp.“
Mlčky jsme se vraceli. Snape vykouzlil světlo, které nám ulehčilo cestu lesem. Byla tam tma jako v pytli. Neville se třásl a mě taky nebylo nejlíp. Snape vypadal klidně. Vše by dopadlo dobře nebýt toho, že Neville zakopl a strčil do Snapea.
„ Co to děláš , kluku pitomá!“ obořil se na něj Snape. Jak do něj Neville vrazil, nejenže hůlka pohasla a my byli potmě, ale ještě k tomu Snapeovi upadla.
„ Chcete pomoct jí najít?“
„ Ne!“ odsekl a pronesl mě neznámé zaklínadlo. Ve tmě se rozzářila Snapeova hůlka. Několika ráznými kroky k ní došel, zvedl jí a…pak se ozval děsiví zvuk. A Snape nám zmizel z očí. Roztřeseně jsem rozsvítila svojí hůlku a strnula. Stáli jsme u srázu. Snape si ve tmě prostě neměl šanci všimnout, že jsme u toho převisu, a když si pro hůlku došel, utrhlo se to s ním. Polilo mě horko. Nechala jsem Nevilla stát nahoře a začala hledat cestu dolů. Srdce mi bilo jako o závod. Profesor mohl být klidně mrtví. Konečně jsem našla cestu dolů. Bylo to pořádně vysoko.
„ Profesore, profesore, jak je vám?“
Otevřel oči. Po bledé tváři mu stékal pramínek rudé krve prýštící z rány na hlavě. Zdál se mi bledší než obvykle.
„ Ten idiot, ten malej…idiot,“ zašeptal hlasem nezvykle tichým a slabým.
Zdálo se, že nemá nic zlomeného. Rozbitá hlava, odřené ruce, ale levou nohu měl uvězněnou pod sutinami. 
„ Co noha?“
„ Jaká?“
„ Levá.“
„ Nevím.“
Vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Začala jsem ho vyprošťovat. Šlo to ztuha.
„ Neville!“ zařvala jsem. O chvíli později se objevil dole. Vystrašený a pobledlý.
„ Pojď mi pomoct.“
„ Longbottome, tohle si odskáčete,“ zasyčel Snape.
Zuřivě jsme s Neville hrabali. Prsty jsme měla rozdrásané, když jsme ho konečně uvolnili. To ovšem nebylo nic v porovnání s tím, jak dopadla Snapeova noha. Na stehně měl hlubokou ránu, koleno rozseklé skoro až na kost a lýtko sedřené do krve. Pomohla jsem mu vstát a odvedla ho stranou. Posadila jsem ho tak, aby se opíral o strom. I v nedostatečném světle jsem viděla, že je to zlé. Nejprve jsem rozřízla nohavici a vodou z polní láhve vymyla z ran špínu. Rány byly hluboké a silně krvácely. Začala se mě zmocňovat panika. Snapeovi oči byly skelné, Nevillovi bylo z pohledu na krev špatně.
„ V mém… batohu,“ zašeptal.
„ Co?“ sklonila jsem se k němu.
„ Je…mast…je…“, několikrát zalapal po dechu a zhroutil se. Zkontrolovala jsem mu puls a prohrábla ten batoh. Skutečně tam byla krabička a v ní bílá mast a obvazy. Snape počítal zjevně se vším. Když jsem jí nanášela ho ran, chtělo se mi z toho zvracet. Mast trochu zmírnila krvácení. Naše situace byla, ale pořád stejně zoufalá. Byli jsme asi v půlce cesty. Snape byl v bezvědomí a já na pokraji hysterie. Rozdělala jsem oheň. Neville z vyčerpání usnul neklidným spánkem. Položila jsem Snapea na zem a hlavu mu podložila batohem. Na čele se mu perlil studený pot. Bylo to s ním vážně zlé. 
Seděla jsem vedle něho. Jeho stav se nelepšil právě naopak. Pohladila jsem ho po vlasech. Byly tak zvláštně hebké a jemné. Třpytily se jako černé zlato. Snad nás už šli hledat. Bože jaké štěstí, že jsem šla s ním. Jinak by tu umřel. Jenže on umře možná stejně, jestli nepřijde pomoc. Zaplavil mě svazující strach, že…že ho ztratím. Jaký by to byl život…bez toho nepříjemného, vzteklého a odtažitého chlapa? Kupodivu ne báječný. Můj život by bez něj byl…prázdný. Ano, prázdný. To zjištění mě…překvapilo. Vzpomněla jsem si na včerejší noc. Políbili jsme se. Bylo to tak krásné. A na okamžik byl…jiný. Nesmí umřít! 
Vstala jsem a začala přecházet sem a tam jako tygr v kleci. Uvědomuješ si, co říkáš? Ptala jsem se sama sebe. Je to šílené. Nezapomeň, že ho nesnášíš. Všichni ho nesnáší. A mají proč. Ne, ne, včera večer… byl jiný. Možná, možná…možná co? Možná je to milý a roztomilý chlapík. Blbost. Je to Snape. Snape je synonymum pro problémy. Ale včera… přísahám, že v jeho očích bylo něco…lidského…bylo tam teplo. Byla jsem opilá. Asi jsem schizofrenik. Hádám se tu sama se sebou. Ale proč je vlastně takový. Třeba se jen bojí lidí, je plachý. Snape a plachý, blbost. Ale on možná umírá. Copak by mě těšil život bez…něj. Ne. Ne. Ne! tak už si to sakra přiznej…
Sklonila jsem se nad ním. Obvazy už nasákly krví. Potřeboval je vyměnit, jenže mi už žádné neměli. Obětovala jsem svoje tričko. Svetr mi bude stačit. Nanesla jsem do ran novou dávku masti. Přišlo mi, že mu to vůbec nepomáhá, a rány převázala. Setřela jsem mu z čela pot. Potřebuje mě. Vzala jsem ho za ruku. Není to přeci desetihlavá saň. Je to jen člověk. A někde tam pod tou maskou jsou city. Vím to. Včera…včera to bylo nad slunce jasné. Sklonila jsem se a políbila ho na rty. Smířená se vším. Možná má ta Trelawneyová v něčem pravdu. Možná se za tou maskou opravdu skrývá citlivá, nepochopená, bolavá duše.

Alex. Alex?
Ty jeho černé oči. Nesmí se navždy zavřít. Pane Bože, jestli existuješ, nedopusť to.
„ Alex!?“
Ten hlas byl skutečný. Otevřela jsem oči. Miriam se na mě skláněla s ustaraným výrazem.
„ Severus?“ zachraptěla jsem. Byla mi zima.
„ Není to s ním dobré. Čím dřív ho dostaneme do Bradavic, tím líp.“
No jistě! Že mě to nenapadlo hned. Jaká já jsem kráva!!! Prudce jsem vstala. Hoochová se skláněla nad Snapem.
„ Já jsem tak hloupá. Měla jsem se s ním přemístit už večer!“
„ Co se stalo?“
„ To je dlouhé povídání. Kde je vlastně Neville?“
„ Na cestě do tábora s Malkonym. Nemohla jsi se večer přemístit. Co Neville.“
„ To je pravda. Ale teď to okamžitě napravím.“
„ Musíš si odpočinout!“
„ Miriam, musím!“ skoro jsem křičela.
„ Klid. Hoochová s ním půjde.“
„ Ne! Já! Trvám na tom, Miriam! Je to moje zodpovědnost!“
„ Dobře, dobře. Jak myslíš. Zvládneš to?“
Přikývla jsem. Hoochová i Kennigenová měli pochybnosti o mém rozhodnutí. Ale já věděla, že ho nemůžu opustit. Ne teď, když jsem měla jasno. Pronesla jsem zaklínadlo a svět se rozmazal a zmizel v mlze. Cítila jsem známé mravenčené po těla a pak se vše ustálilo. Nad Prasinkami se vznášela ranní mlha. Nikde, nikdo. Vyčarovala jsem nosítka a vyrazila k portálu. Doufám, že se madam Pomfreyová už vrátila. Pomyslela jsem si s obavami, když jsem vstoupila do vstupní haly. Bylo tu nezvyklé ticho. Neváhala jsem a zamířila k ošetřovně. Spěchala jsem tak, že se mi podařilo šlápnout paní Norrisové, která přišla šmírovat, na nohu. Zařvala tak, že to muselo zburcovat celý hrad a sekla mě drápy. Za chvíli se objevil Filch a začal nadávat. Pak si všiml nosítek plujících metr nad zemí.
„ Co…co… co to má znamenat?!“ zaskřehotal.
„ Sežeňte, madam Pomfreyovou!“
„ Ještě tu není. Tak někoho jiného! Ale rychle!“
„ Co se tu děje…proboha!“
Plně oceňuji, že McGonagallová je ženou činu. Nijak se nevyptávala. Čas za jaký jsme dorazili na ošetřovnu by byl jistě rekordem v běhu na sto metrů. V polici jsem nahledala, co jsem potřebovala – lektvar z krevníku skvrnitého. Tahle hnusná oranžová břečka totiž podporuje krvetvorbu a to momentálně Severus rozhodně potřeboval. Minerva našla obvazy a silnou mast na hluboké rány. Nebylo to sice odborné ošetření, ale rozhodně to pomohlo.
„ Co se tu děje? Alex co vy tady? A…“
„ Pane řediteli, to je dlouhé vysvětlování. Prosím vás okamžitě pošlete sovu madam Pomfreyové.“
Brumbál přikývl a odešel.
„ Tak co se mu stalo?“ zeptala se Minerva.
„ Začalo to tím, že se Neville ztratil v lese. Šli jsme ho hledat. A na cestě zpátky se s ním utrhl svah. Je to zkrácená verze. Plnou vám řeknu někdy jindy.“
„ To samosebou chápu. Měla byste si jít odpočinout.“
„ Ne, zůstanu s ním.“
McGonagallová si mě změřila zkoumavým pohledem. Cítila jsem jak mi rudnou uši.
„ Chápu. Kdyby jste cokoli potřebovala.“
„ Děkuji.“
Když odešla, přisunula jsem si k jeho posteli křeslo, vzala ho za ruku a vyčerpaně usnula.

Probudila mě bolest v zádech. Křeslo nebylo na spaní zrovna nejvhodnější. Otevřela jsem oči. Díval se na mě. Usmála jsem se, ale zůstalo to bez odezvy. Pak si všiml, že ho držím za ruku a prudce se vysmekl.
„ Je vám líp?“
„ Co tu děláte?“ milý jako obvykle.
„ Nic.“
„ To je divná odpověď.“
„ Nechtěla jsem vás tu nechat…samotného.“
„ Já nepotřebuji chůvu,“ odsekl.
„ Nejsem vaše chůva. Prostě jsem… o vás měla starost.“
Zatvářil se na chvíli poněkud zaskočeně, ale pak znovu nasadil ten nepřístupný výraz.
„ Nemusíte tu být. Nikdo se vás neprosil.“
„ Jsem tu protože chci.“
Teď nebylo pochyb o tom, že ho to zaskočilo.
„ O co vám jde?“ naklonil se výhružně ke mně.
„ O vás,“ naklonila jsem se k němu.
„ Co je to za blbost?“ cuklo mu nakvašeně v tváři, ale neuhnul ani o kousek.
„ Žádná blbost.“
„ Vůbec nic o mě nevíte,“ přiblížil se ještě o kousek.
„ Vím o vás víc než si myslíte,“ naše rty se skoro dotýkaly.
Bouchly dveře a Severus se bleskurychle odtáhl a nasadil lhostejný výraz. Pomfreyová si pověsila u dveří plášť a pak se otočila k nám.
„ To je naposledy, co jsem odjela. Mohlo tu díky mé nepřítomnosti dojít k neštěstí.“
„ Nic se nestalo.“
„ To posoudím já, pane profesore,“ zpražila Pomfreyová Snapea pohledem. pak si dala ruce v bok a pohoršeně si ho prohlédla. Teprve teď jsem si uvědomila jak Snape vypadá. Na sobě měl roztrhané, špinavé džíny a uválené tričko.
„ To si snad ze mě děláte srandu?! Co to má znamenat?! Okamžitě svlíknout!“ Snape se ani nehádal, „ a co vy tu děláte? Tohle je ošetřovna a ne debatní kroužek. Ven!“ než jsem se vzpamatovala vypakovala mě ze dveří. Ještě jsem slyšela jak říká, že jen na pár dní odjede, všichni se tu zmrzačí.

Šla jsem k sobě, vykoupala se a převlékla. Pak jsem šla do sborovny. Brumbál i McGonagallová vypadali ustaraně. Od Miriam přišla sova, že zůstávají a zajímala se o Snapeův stav.
Čekali jsme ve sborovně skoro hodinu a půl až Pomfreyová uvolní informační embargo. Konečně dorazila. Nalila si kávu a vypadala unaveně.
„ Profesor Snape, není zrovna vděčný pacient,“ prohlásila a sedla si.
„ Jak mu je?“ zeptal se Brumbál.
„ Navzdory zvěrstvům, která jste mu s tím provedli, bude v pořádku.“
„ Jaká zvěrstva, vždyť by vykrvácel!“
„ To je docela dost možné, ale copak vy nemáte kurz první pomoci?“
Zrudla jsem. Co chce byla jsem na pokraji paniky. 
„ Do zítřka to s ním na ošetřovně budu muset vydržet. Pak ho pustím. Bude pár dní kulhat, ale bude v naprostém pořádku. Jen jsem chtěla, aby ho zítra někdo doprovodil. Nechci ho po těch schodech pouštět samotného, jinak ho mám na ošetřovně zpátky raz dva.“
„ Já s ním půjdu,“ nabídla jsem se.
„ No, po pravdě jsem myslela spíš na pana ředitele. Profesor Snape…jak to říct … není v nejlepší náladě.“
„ Snape štěká, ale nekouše,“ pousmála se McGonagallová.
„ Zatím, Minervo, zatím nekouše. Ale zítra možná začne.“
„ Já to risknu.“
„ Jak chcete,“ pokrčila rameny Pomfreyová.

Vyběhla jsem schody a zabočila do chodby vedoucí k ošetřovně. Hlas Pomfreyové byl slyšet až sem. Snape asi opravdu nebyl zrovna vzorný pacient. Ačkoli jsem slovům nerozuměla, nebylo těžké pochopit a domyslet obsah. Snape byl nepochybně pohoršen tím, že by ho měl někdo doprovodit. A to ještě není, že ten někdo budu já. Napadlo mě, že bych z toho možná měla vycouvat a požádat Brumbála… Ne! Rázně jsem vzala za kliku a vstoupila.
„ … nepotřebuji a přestaňte mě poučovat!“
„ Já mám plné právo vás poučovat! Studovala jsem to na rozdíl od vás!“
„ Vy si myslíte, že…“
„ Tak aby bylo jasno, klidně vás to můžu nechat až do konce prázdnin!“
„ To tedy nemůžete!“
„ Vsadíte se?!“
Snape vypadal, že přemýšlí jak nejlépe sprovodit Pomfreyovou ze světa. Využila jsem té malé odmlky a hlasitě pozdravila.
„ Á, slečna profesorka, můžete si ho klidně odvést. Já budu jenom ráda,“ rozhodila Pomfreyová rukama s výrazem, že má Snapea právě plné zuby.
„ Vy!?!!“ zasyčel a zabodl do mě pohled.
Pokrčila jsem rameny a pokusila se o smířliví úsměv.
„ No můžete si vybrat. Samotného vás nepustím, takže buď půjdete s profesorkou a nebo…“, významně pokývla směrem k nejbližšímu lůžku.
„ Ať je teda po vašem!“ zasyčel Snape vztekle a vyrazil ke dveřím. Pomfreyová měla pravdu, kulhal dost ošklivě. Omluvně jsem se na Pomfreyovou usmála a šla za ním.
„ Hagrid má prý obojek na rauroského šavlozubého tygra, kdyby jste ho potřebovala…“, rýpla si ještě Pomfreyová, když jsem byla ve dveřích. 
Snape jí slyšel velice dobře, ale já raději rychle zavřela dveře, abych zabránila další konfrontaci. Chvíli se na mne díval. Jeho oči studily. Pak se otočil a beze slova odcházel chodbou pryč. Srovnala jsem s ním krok. Šli jsme mlčky a po celou cestu mi dával najevo, že mě tedy bere na milost.
Když jsme došli ke schodišti, zjistil Snape ke své značné nelibosti, že zase jednou neměl pravdu. Poznání, že schody nesejde sám, aniž by riskoval velice ošklivý pád, ho viditelně znechutilo.
„ Jsem tu proto, abych vám pomohla,“ připomněla jsem mu.
Podíval se na mě jako bych právě navrhla něco nemravného a jeho znechucený výraz se ještě prohloubil. Mlčky přijal mojí pomoc. Dával mi však najevo, že od něj je to pouhé gesto. Tedy alespoň zpočátku. Nakonec se ještě rád opřel. Nechápala jsem ho. Nebylo na tom nic nedůstojného ani ponižujícího přijmout pomoc, kterou potřeboval. Nemluvě o tom, že já moc dobře věděla jaké zranění utrpěl. Přesto se pod schody z mého sevření prudce vymanil a odměřeně mi sdělil, že už můžu jít. A ten tón – jako by mě milostivě propouštěl.
„ Na cestě do sklepení jsou ještě jedny schody,“ nedala jsem se tak snadno odbýt.
Díval se na mě. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale oči měl plné potlačovaného vzteku.
„ Fajn,“ procedil mezi zuby.
Schody do sklepení jsou hrubě tesané a bez zábradlí. Určitě by je sám nesešel. Pod schody jsme zůstali stát. čekala jsem nějakou poznámku. Nepřišla. Mlčel a dával se na mě. Skoro jako když čeká, co udělám. Hleděla jsem do těch temně černých očí. Severus Snape byl muž nadmíru inteligentní a to se mu v těch černých očí odráželo. Ovšem jinak byly jeho oči studené a … a prázdné. Skutečně prázdné, postrádaly to obyčejné lidské teplo. Měly však hloubku, která naopak v očích mnoha lidí chyběla. Jako černé, hluboké vody. Neproniknutelné a tak snadno se v nich dalo utopit. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Vteřinu? Dvě? Minutu? Udělala dva kroky ke mně. Rozbušilo se mi srdce. Stáli jsme u sebe tak blízko, tak blízko…
„ A vy čekáte na co?“ zasyčel.
Iluze blížícího se polibku se sesypala jako domeček z karet. Zmobilizovala jsem všechny síly, abych se vymanila z jeho vlivu.
„ Na nic!“ odsekla jsem, otočila se a odkráčela.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a rozbrečela se. Není to fér. Na táboře ten večer byl tak jiný. V tom jednom jediném polibku byl příslib do budoucna. Vím to! Vím to. Vím to? Posadila jsem se. Nevím nic. Ten večer byl opilý, nejspíš to nemělo žádný význam. A pravděpodobně ani na té ošetřovně s ním mé přiznání, že mi na něm záleží, nehnulo. Všechno si jen namlouvám. Měl pravdu, když mi řekl, že o něm vůbec nic nevím. Vůbec nic, jen jméno a to jak umí líbat. To jsou trochu chabé informace. V hlavě se mi zrodil nápad. Začnu pátrat po tom, kdo vlastně je. Hm, ale kde začít? No jistě v archívu!
Když jsem od Filche žádala klíč od školního archívu, netvářil se moc důvěřivě. Tvrdila jsem, že hledám záznamy bratrů Rona Weasleyho. Jednoduchá lež je mnohdy lepší než nějaká komplikovaná lež. Odemkla jsem a přibouchla dveře, aby paní Norrisová nešmírovala. Rozhlédla jsem se. Záznamy všech studentů desítky let zpátky. Takže kolik asi tak Snapeovi může být?
Sekla jsem se o dva roky. Bylo mu šestatřicet. Vytáhla jsem složku s jeho jménem. Užasla jsem. Jeho studijní výsledky byly vynikající obzvláště v lektvarech a černé magii. Ovšem ani ostatní předměty mu nedělaly potíže. Jen to kolik měl NKÚ mi vyrazilo dech. Dokonce ho navrhli na primuse Zmijozelu. Tady mě zaujala poznámka, že kvůli kázeňským problémům to nedostal. Zasadila se o to tehdejší ředitelka Nebelvíru. Hm, ale podle všeho to byl prvotřídní kouzelník. Nic bližšího o něm jsem však nezjistila jen jména rodičů – Sára a Jehret Snapeovi. Ačkoli s touto informací by se dalo ještě něco podniknout.
Odsunula jsem knihu stranou. Nic. Nic a ještě jednou nic. Prolezla jsem celou knihovnu a nikde ani čárka. Jméno Snape není zrovna moc běžné, ale zatím se zdálo, že vůbec neexistuje. Ještě začnu věřit, že ho přinesl čáp. V jeho případě spíš desetihlavá saň. Pak mi svitlo. Mudlové mají matriku. Kouzelníci musí mít něco podobného. Na ministerstvu kouzel určitě něco bude. A kdo měl manžela na ministerstvu – máma. Vyběhla jsem z knihovny jako šílená a pospíchala do sovince.
„ Co děláte, ženská!“
Ustoupila jsem. To se mi povedlo. Snape si mě zlostně měřil pohledem.
„ Promiňte.“
„ Že musím studentům neustále připomínat, že po chodbách se neběhá, fajn, jsou to tupci. Ale vy?!“
„ Omlouvám se, neviděla jsem vás.“
„ Aha, a to vás má omluvit?“
Sehnula jsem se pro knihy, které mu upadly, když jsem do něj vrazila.
„ Nechte to!“ štěkl na mě.
„ Jen vám chci pomoct.“
„ Nikdo se vás neprosil,“ zpražil mě, „ Accio,“ knihy se zvedly a poslušně se naskládaly Snapeovi zpět do náruče, „ no, můžete si v klidu běžet za svým jistě důležitým cílem.“
Stojí ten chlap vůbec za to? napadlo mě. Ano. Jelikož a protože se držím hesla v lásce je lepší se rozhodnout špatně, než se nerozhodnout vůbec. 
V sovinci jsem nadrápala dopis, přidala krabici s dýňovým koláčem a poslala sovu matce. Pak už jsem jen rozechvěle čekala na odpověď.
Přišla poměrně rychle a trochu nešťastně. Sovy nosí poštu každé ráno. Dopis přistál bohužel v snídani profesora Kratiknota. Díky bohu, že se ta hloupá sova netrefila do snídaně vedle sedícího Snapea. To bych ten dopis nejspíš už neviděla. Kratiknot se tomu jen zasmál a dopis mi předal. Otevřela jsem ho po cestě do kabinetu.

Milá Alex,
děkuji ti za dýňový koláč. Bylo to od tebe hezké, že jsi si na mě vzpomněla. Je mi líto, že nemůžeš přijet. V lázních je nádherně. Chodím do lesa, večer na kolonádu. Cítím se mnohem lépe. Terry mi psal, že za pár dní skončí práci a přijede za tebou. Chce tě překvapit, ale já ti to důvěrně sděluji, abys byla připravená ho jak se patří uvítat. Kdy bude svatba? Alex, už by jsi o takových věcech měla začít uvažovat. Jste zasnoubeni dlouho, bylo by vhodné se za něj provdat. Chci se dožít vnoučat. Nelíbí se mi jedna věc. Je báječné, že ti Brumbál dal místo, ale píšeš, že tam učí Snape. Tvůj otec mockrát Brumbála varoval před tou naivní důvěřivostí a o Snapeovi to platí dvojnásob. Brumbál to s lidmi rád zkouší znovu a znovu, ale Snape je chyba, která se mu vymstí. Slib mi, že se od toho člověka budeš držet dál. Je nebezpečný. Brumbál si zahrává s ohněm. Kdyby se na tebe ten chlap jen křivě podíval, napiš. Zařídím vše potřebné, i kdybych měla jít proti Brumbálovi. Ten chlap beztak patří do Azkabanu. Buď opatrná holčičko.
tvoje milující 
máma

Přečetla jsem si ten dopis asi pětkrát a nemohla věřit. Jako obvykle mi připomínala, že bych si měla svého snoubence vzít. Ale to, co psala o Snapeovi. Jistě není to zrovna milý člověk, ale do Azkabanu zavírají ty nejhorší zločince. Máma trochu přehání. Brumbál je moudrý člověk. A pak nejen Brumbál Snapeovi důvěřuje. Přesto mi ten dopis nepřestával vrtat hlavou. Máma o Snapeovi rozhodně věděla něco, co mi nechtěla říct. Ale odkud ho může znát? Dopis, který měl zodpovědět pár otázek ohledně Snapea, jich vznesl dvakrát tolik. Ten člověk je jedna velká záhada a čím víc pátrám, tím záhadnější je. Rozhodla jsem se proto přestat v tom šťourat a řešit aktuálnější problém – přijede Terry.

Postávala jsem v Prasinkách u portálu do Bradavic. Terry se musel objevit každou chvíli. Nijak jsem se na to setkání netěšila. Naštěstí zůstane jen dva dny.
„ Alex, miláčku!“
Křečovitě jsem se usmála a nechala se políbit. Fuj. Nikdy jsem si neuvědomila, jak uslintané jeho polibky jsou. Celou cestu do Bradavic mlel o své práci. Vůbec mě to nezajímalo. Dal si věci ke mně.
„ Hrozně jsi mi chyběla,“ zašeptal mi do ucha.
„ No, půjdeme na oběd, ne?“ odstrčila jsem ho.
„ A po obědě?“ dorážel.
Ach jo.
„ Učím,“ odsekla jsem. Budu muset Nevilla přemluvit, abychom měli dnes a zítra doučování z obrany.
„ Tak večer,“ uculil se.
Bylo mi z té představy zle celou cestu do Velké síně. Brumbál nechal přidat ke stolu jednu židli. Terry bude příští dva dny sedět vedle mě a Snapea. No výborně. Zatímco Terryho odchytila a zpovídala Hoochová, já si sedla. Snape se podíval nejdřív na mě a pak si změřil pohrdavým pohledem Terryho. To bude zajímavé. Sotva Terry dosedl, už se chtěl se Snapem přátelit.
„ Já jsem Terry,“ nabídl Snapeovi ruku vesele.
Snape se podíval na jeho napřaženou ruku jako by nevěděl, co Terry čeká, že udělá. Terry jí rozpačitě stáhl zpět.
„ Severusi, podal by jste mi krokety, prosím.“
Snape se natáhl pro mísu a mlčky jí Kratiknotovi podal. Terry najednou zbledl. Začal koktat cosi, že mu není dobře. A chvatně opustil místnost. Byla jsem nepříjemně překvapená, ale nehodlala jsem jít za ním.
„ To je váš bratr?“
Překvapeně jsem vzhlédla. Snape se semnou u jídla bavil málokdy.
„ Ne…snoubenec.“
„ Snoubenec?“ zopakoval a zamračil se.
„ Máte s tím problém?“
„ Ne, vůbec,“ odvětil ledově, „ ale takový… vyplašený chudinka. Myslel jsem, že máte lepší vkus,“ dodal jízlivě.
To mě rozzuřilo. Terry sice nesahal Snapeovi ani po kotníky a jí to věděla, ale Snape si nebude otvírat hubu… zvrhla jsem mu víno do klína. Vstal tak prudce, že jeho židle spadla na zem. Všechny zraky v síni se teď upíraly na nás.
„ To jste přehnala,“ zasyčel tiše.
„ Vy taky.“
„ Co se stalo?“ Brumbálův pohled sklouzl na mě a pak na Snapea.
„ Nic. Vůbec nic, pane řediteli,“ zašeptal temně Snape a odešel.
„ Alex?“
„ No… já… prostě jsem mu vylila víno… do klína.“
„ Cože jsi udělala?“ zeptala se ohromeně Hoochová.
„ Měl urážlivé poznámky,“ hájila jsem se.
„ Vždyť znáte Severuse. Tohle nebylo snad nutné.“
„ Když dovolíte, pane řediteli, bylo. Nic mu nedává právo říkat o mém snoubenci, že… že…“
„ To je zvláštní,“ poznamenala McGonagallová.
„ Proč?“
„ Severus se obvykle neplete do osobních problémů svých kolegů. Jste si jistá, že…“
„ Minervo, jestli se chceš zeptat, zda jsme ho neprovokovali – NE!“
„ Myslím, že kolem toho děláme zbytečně moc rozruch. Severus je prostě takový jaký je,“ ukončil to Brumbál.
Mě však hlavou blesklo jedno slovo – žárlí. Jiné logické vysvětlení pro Snapeovo chování prostě neexistovalo. Rozechvělo mě to tak, že jsem se omluvila a odešla do svého kabinetu. McGonagallová měla pravdu. Snape se nestaral o osobní věci svých kolegů. Hoochová by si klidně mohla vzít horského trola a jemu by to bylo jedno. Možná by měl poznámku na Hoochovou ale nikdy by se nestaral o to koho si bere. Tak proč ten náhlý zájem o Terryho? Odpověď nemohla být prostě jiná. Musela to být žárlivost. V tom případě to ale znamená, že… bodlo mě někde za hrudní kostí.
„ Říkali, že budeš tady,“ Terry stál ve dveřích.
„ Mám ještě hodinu a pak doučování s Nevillem.“
„ Omlouvám se za to, co jsem udělal.“
„ Možná by jsi mi to mohl vysvětlit? Co tě tak vyděsilo?“
„ Ten Kratihrot nebo jak se jmenuje, mu řekl Severusi. Nechápeš?“
„ Jmenuje se Kratiknot a nechápu.“
„ No Severus, Severus Snape.“
„ No a?“
„ Copak ty nevíš, co se o něm říká?“
„ Že je špička ve svém oboru?“ zkusila jsem.
„ Já mluvím vážně.“
„ To já taky.“
„ Snape byl… obvinili ho, že… že byl …“, poslední slovo přešlo v neslyšitelný šepot.
„ Co že byl?“
„ No přeci s Ty-víš-kým.“
„ S Voldemortem.“
„ Neříkej to!“
„ Prosím tě nech toho. Je to jen jméno. A pak obvinili kde koho. Ve většině případů neměli ani jeden důkaz. Nesmíš věřit všemu, co slyšíš.“
„ No já nevím. Slyšel jsem, že…“
„ Babské tlachy mě nezajímají. Snad si nemyslíš, že by Brumbál zaměstnal někoho, kdo sympatizuje s Voldemortem. Chceš tvrdit, že by mu důvěřoval a věřil mu děti? Brumbál není blázen. A teď zmiz, mám práci.“
Tak že by tohle měla matka na mysli. Nevěřila jsem tomu ani trochu. Stála jsem si pevně za tím, co jsem řekla Terrymu. Jenom proto, že je Snape podivín a není zrovna přátelský, ještě nemusí být jedním z Voldemortových patolízalů. Nemluvě o tom, že se to neslučovalo s tím jak byl hrdý. Pochybuji, že by si nechal poroučet. Pustila jsem to z hlavy a schválně dlouho do noci pracovala, abych nemusela a Terrym… budu to muset začít řešit.
Ani mě nepřekvapilo, že jsem ho potkala na chodbě. Já šla spát. On nejspíš mířil do své pracovny. Vypadal na noční typ. Když mě uviděl zarazil se a ihned se zamračil.
„ Pane profesore,…“
„ Profesorko,…“
„ Omlouvám se,“ řekli jsme to oba zároveň a stejně tiše. Zůstala jsem překvapeně stát. slovo jako omlouvám se neměl Snape ve slovníku. Podívala jsem se mu do očí. V šeru chodby ztratily něco ze své tvrdosti. A čím déle jsem do nich hleděla, tím víc jsem si všímala, že nejsou prázdné. Muselo se jen hledat. A já tam teď nacházela zmatek, nejistotu a to prachobyčejné lidské teplo. Pak ustoupil do stínu a jeho oči znovu dostaly ten prázdný, studený a nepřátelský výraz.
„ Bylo to ode mne netaktní. Už se to nestane,“ sdělil mi ledově a lhostejně.
„ Taky jsem se nechovala nejlépe. Mrzí mě to. a vlastně jste měl pravdu. Dobrou noc,“ vychrlila jsem ze sebe a urychleně odešla. Měla jsem, co dělat, abych se nerozběhla. A celou tu dobu jsem cítila jeho pohled.

Terry už spal. Vklouzla jsem do postele. Ale spát jsem nemohla. Musela jsem přemýšlet nad událostmi posledních dnů. Nebyl pochyb o jedné věci. Terry byl skutečně chudinka. Severus to vystihl perfektně. A jediný muž, o kterého jsem stála se jmenoval Severus Snape. Problém byl v tom, jestli on stál o mě. Podle všeho Snape nestál ani o přátele, tím méně o milenku, o manželce nemluvě. Ale teď v té chodbě… bylo to jako chvilkové souznění. Převalovala jsem se ještě dlouho na lůžku, než jsem usnula.
Ráno se ke mně Terry přitulil, ale já ho odstrčila s tím, že musím do práce. Věděla jsem, že odpoledne odjíždí. A on nevěděl, že mám od desíti. Musím si najít nějakou veledůležitou práci. Po cestě do sborovny jsem potkala Longbottoma. Vláčel čtyři tlusté knihy, na kterých balancovaly dva flakónky plné modré tekutiny. Ani jsem se nemusela ptát, kam jde. Jen jeden profesor dokázal donutit studenty vstávat takhle časně. Rovněž barva Nevillova obličeje, která byla prakticky nulová, vypovídala o cílu jeho cesty.
„ Ukaž já to vezmu.“
„ Opravdu?“
„ Odnesu to profesorovi sama,“ ujistila jsem ho.
Nadšeně mi předal hromadu věcí a zmizel směrem k nebelvírské věži. Já vyrazila do podzemí. Jako obvykle tu byla zima, vlhko a lehký zápach zatuchliny. Ve Snapeově kabinetu jsem ještě nikdy nebyla. našla jsem ho ale poměrně snadno a rychle. Protože jsem měla plné ruce, zaklepala jsem loktem.
„ Dále,“ to nevlídné zavrčení mě nenechalo na pochybách, že jsem správně. Jenže já neměla volné ruce, abych si otevřela. Neville by už pravděpodobně něco rozbil. Já znovu zaklepala. Knihy se mi trochu rozsypaly. Pokusila jsem se je urovnat. Najednou se dveře prudce otevřely. Ještě jsem se loktem opírala o dveře, takže jsem ztratila rovnováhu a upadla. Modrá tekutina promáčela stránky knih a … au… sklo mi pořezalo ruku.
„ Co děláte!?“ štěkl na mě.
„ Co děláte vy!“
„ Kde je Longbottom!?“
Začali jsme opravdu hezky.
„ V nebelvírské věži. Vzala jsem to za něj.“
„ A jako proč?“
„ To je už jedno ne?“
Snape se sehnul a opatrně zvedl knihy. Střepy dopadly na zem.
„ Tak vám děkuji,“ zasyčel nad rozmočenými stránkami.
„ To uschne ne?“
„ Ale číst se to už nedá!“ zasyčel a strčil mi pod nos knihu. Půlka stránky byla bez textu, zbytek pomalu mizel.
„ Zmizík.“
„ Přesně tak,“ potvrdil kousavě. Pak vytáhl hůlku a ze střepů zase udělal flakónky.
„ Neexistuje protikouzlo?“
„ Na to je už pozdě. Čím si myslíte, že je to psané?!“ zavrčel.
„ Nemyslím, že by to bylo něco důležitého. Jinak byste s tím neposílal Longbottoma.“
Střelil po mě pohledem. Trefa!
„ Pojďte, něco vám na to dám,“ kývl hlavou směrem k mé ruce.
„ Já…“, něco v jeho pohledu mě zarazilo, „ tak dobře… to jste hodný,“ při těch slovech sebou trhl, ale nic neřekl.
Místnost byla tmavá a zdála se menší než ve skutečnosti byla. Na zdech byly police s množstvím flakónků, baněk, pytlíčků, krabiček, sáčků a lahviček. Obsahovaly snad všechny existující ingredience do lektvarů od rostlin a hub po odporné slizké tvory či jejich části. Vše tu mělo své místo, vládl tu striktní pořádek, kterému se vymykala jediná věc – velký, vyřezávaný, ebenový stůl. Na něm ležely zdánlivě bez ladu a skladu knihy ručně vázané na hřbetě se zlatými písmeny, různé pergameny a listiny. Vedle stolu stály v rohu místnosti nádherné, staré, stříbřité váhy. Už nějaký ten pátek pamatovali, ale viditelně je někdo udržoval s takřka pedantskou pečlivostí. Pochybovala jsem, že by něco takového svěřil nějakému studentovi.
Položil knihy na stůl, flakónky uložil do police a z jiné vzal flakónek smaragdově zelené tekutiny. Namočil kousek gázy.
„ Ruku,“ ostrost z jeho hlasu zmizela a nahradila jí lhostejnost.
Natáhla jsem paži. Na chvilku zaváhal než se mě dotkl. Naše ruce se dotkly. Na kratinký okamžik se v jeho očích objevilo něco… nedokázala jsem to odhadnout. Okamžitě se totiž stáhl do sebe. Těžko se mi věřilo, že ten samý muž, který Nevilla ošetřil tak nešetrně, mi teď opatrně vymývá na ruce pár směšných šrámů. Byla to trochu fraška. S takovými škrábanci bych si Pomfreyovou snad ani nedovolila obtěžovat. Pečlivě odměřil dávku lektvaru a podal mi jí. Sotva jsem tekutinu polkla, začaly mě šrámy pálit jako čert. Vzal mě za ruku. Podívala jsem se na, co se dívá. Bylo to neuvěřitelné. Šrámy se před mýma očima hojily. Trvalo to několik sekund a nikdo by nepoznal, že jsem ještě před chvílí byla pořezaná. Ještě chvilku mě držel. Zadívala jsem se mu do očí. Bylo v nich něco… já nevím, nedokázala jsem říct, co to je, ale v tu chvíli jsem věděla, že tam hluboko skutečně jsou city. Stejné city jako má každý normální člověk. Rozdíl byl v tom, že on s nimi bojoval. Jeho oči ztvrdly, pustil mě a otočil se k polici, aby do ní vrátil lektvar. Zoufale jsem hledala nějaký důvod, abych mohla zůstat, ale žádný jsem nedokázala vymyslet.
„ Děkuji,“ špitla jsem rozechvěle.
Mlčky přikývl, otočil se ke mně zády a začal se demonstrativně přehrabovat v hromadě spisů na stole.
„ Nashledanou, pane profesore,“ řekla jsem ještě na odchodu a zavřela za sebou dveře.
Terry odjel po obědě a byl dost rozladěný. Nejspíš už má dost toho jak svatbu stále odsouvám. Ale já teď už najisto věděla, že si ho nevezmu. Jenom jsem ještě nenašla sílu mu to sdělit.
Podvědomě jsem cítila, že se chovám pošetile, ale nedokázala jsem to ovlivnit. Cíleně jsem vyhledávala jeho pohled. A když se na mě podíval, což udělal skoro pokaždé, zlehka jsem se na něj usmála. Odpovědí mi byla vždy stejná hradba chladného nezájmu. Také jsem začala hledat záminky, abych byla v jeho blízkosti. Nezáleželo na tom, jak hloupé to bylo, stačil mi sebemenší důvod. On však zůstával chladný a odtažitý. Ale nebylo to už jako dřív, jeho oči už pro mě nebyly prázdné. Bylo ovšem těžké orientovat se v krátkých záblescích. Bylo to stejné jako by jste se učili číst, aniž by jste měli potuchu o slovech, písmenech či dokonce jazyku. Ale má trpělivost přinesla růže. Přišel den, kdy jsem se na něj usmála a ty černé oči mi ten úsměv vrátily. Byl to nejkrásnější den mého života. V tu chvíli jsem byla stoprocentně přesvědčená, že je to ta správná cesta, a že ke mně přeci jen něco cítí.

Kapitola pátá: Láska je skutečně mocná

Zase jsem se probudila tak strašně brzo. Venku byla ještě prakticky noc, a já přesto už nemohla spát. Tahle moje nespavost se datovala od chvíle, kdy se mi začal zcela úmyslně vyhýbat. Trápilo mě to. už jsem věřila, že jsme na té nejlepší cestě k sobě, a teď? Povzdechla jsem si. Jak to bylo krásné, chovat se jako zamilovaná puberťačka. Vyhledávat jeho pohled, vymýšlet si všechna ta proč, abych mohla být alespoň v jeho blízkosti. A ačkoli se vždy tvářil netečně, lhostejně, chladně a odtažitě, oči ho pokaždé prozradily. Vždycky, když si myslel, že se nedívám, výraz jeho očí se změnil. A když zjistil, že ho pozoruji, ztvrdly jeho oči v dva ledovce. Trvalo to několik týdnů, a teď najednou je vše pryč. Vyhýbá se mi. Nechodí do sborovny, na jídlo přichází poslední a odchází první, nemluví se mnou, ani se na mě nepodívá. A když náhodou musí ke mně obrátil zrak, studí jeho pohled, až mě z toho mrazí.
Oblékla jsem se. Stejně už jako obvykle neusnu. Poslední dobou jsem měla smutnou možnost pozorovat svítání. Dnes, stejně jako včera a stejně jako zítra, budu v knihovně. Nikdo tam není, je tam ticho a klid. A v řádkách knih se snažím každé ráno už dva týdny utápět svůj žal. Je to lepší než sedět po tmě v posteli a litovat se. Paní Norrisová si na chodbě hrála s myší. Když mě uviděla, přestala dovádět jako kotě, popadla myš a byla v trapu. Je to divná kočka.
„ Alex? Co tu prosím vás děláte?“ po schodišti scházel profesor Brumbál, měl na sobě župan a v ruce třímal knihu.
„ Pane řediteli? Já… nechce se mi spát.“
„ Já už nespím tak dobře jako kdysi. Mám na to ovšem věk,“ pousmál se a zkoumavě se na mě zadíval, „ vás něco ale trápí, že?“
„ Ne.“
„ Hm, zvláštní. V poslední době tu všichni trpí nespavostí.“
„ Proč všichni?“
„ Včera jsem ve sborovně našel v jednu ráno Severuse.“
Zatajila jsem dech.
„ Tvrdil mi to samé, co vy. Že se mu nechce spát, ale jinak je vše v pořádku.“
„ Profesor Snape nemůže spát?“
„ To by samo o sobě nebylo nic divného. Má občas problémy se spaním, ale ještě nikdy se kvůli tomu nechodil do sborovny dívat z okna.“
„ V poslední době se chová divně,“ nadhodila jsem lhostejně.
„ Skutečně? Ani jsem si nevšiml. Ale víte, nesmíte ho brát tak doslova, Severus je prostě zvláštní člověk.“
„ Znáte ho dlouho?“ doufala jsem, že bych mohla z brumbála něco vytáhnout.
„ Velice dlouho.“
„ Proč je takový?“
„ To by jste se snad měla zeptat jeho, ne?“
„ Proč asi nemůže spát?“
„ To já nevím, zeptejte se ho,“ Brumbálovi se oči co chvíli šibalsky leskly. Napadlo mě, že něco ví. „ Možná…že ho něco trápí…jako vás,“ pravil pomalu, pak mi popřál dobrou noc a nechal mě stát uprostřed chodby.
Dlouho jsem přemýšlela o tom, co mi Brumbál řekl. Ale ještě déle mi trvalo, než jsem našla odvahu jít za Severusem. Jako obvykle byl zalezlý v podzemí. Jako by se cítil tím lépe, čím víc zdí, schodišť a dveří je mezi ním a okolním světem. Zaklepala jsem.
„ Co je?!“ evidentně neměl náladu na návštěvy, přesto jsem vstoupila.
Zvedl hlavu od lejster. Jeho oči se do mě nevlídně zabodly. Nápad přijít sem, mi už tak dobrý nepřišel. Z jeho výrazu jsem jasně viděla, že nejsem vítána. A já vlastně ani nevěděla, co mu mám říct. Že ho miluji? Vysmál by se mi.
„ Co chcete?“ zeptal se netrpělivě.
„ Chtěla jsem s vámi mluvit.“
„ O čem?“ zavrčel, otráveně odložil brk, a protože viděl, že to bude na dlouho, pokynul mi, abych si sedla. Posadila jsem se na židli a hleděla do těch skoro nepřátelských očí.
„ Nemám na vás celý den.“
„ Proč se mi vyhýbáš?“
„ Prosím?!“ vypadal překvapeně, ale tón hlasu svědčil o tom, že je rozzuřený. „ Co že se vám? A od kdy si tykáme!?!“
„ Co je špatného na tykání?“ ztrácela jsem půdu pod nohama. Čekala jsem, že bude milejší, že dá průchod svým pocitům. Dostala jsem strach, že jsem si to vše špatně vyložila.
„ Nevidím důvod, abych si s každým tykal. A s vámi už vůbec ne.“
Tak tohle bolelo.
„ Copak tobě na nikom nezáleží?“
„ Co je vám do toho. A přestaňte mi tykat!“
Začaly mě v očích pálit slzy.
„ Mě na to… na vás záleží.“
„ Jestli vám tahle komedie přijde legrační, tak mě ne!“
„ To není žádná komedie. Copak ve vás není ani trocha citu?“
„ Co se staráte ženská!“ zasyčel.
„ Starám se, protože nevěřím, že chcete pořád být sám. Každý člověk chce být milován a… milovat. Já vím, že nejste takový…“, přestávala jsem se ovládat. Z hlouby duše se mi na povrch dralo zoufalství. Každé jeho slovo, každá jeho věta mě drásala. Zmocňovala se mě panika. Začala jsem pochybovat o sobě, o všem.
„ Vůbec nic o mě nevíte! A uděláte nejlépe, když se mi přestanete plést do života! Už mi leze na nervy, jak mě pořád otravujete!“
Všechno se mi zhroutilo jako domeček z karet. Nevěřila jsem tomu. Nechtěla jsem věřit. A přeci to byla pravda. Nebylo v něm ani trocha citu, ani trocha lidskosti. Byla v něm jen krutost, obrovská, bezmezná krutost. Byl přesně takový jak ho popisoval Ron, když si myslel, že ho nikdo neslyší – krutý, jízlivý, pomstychtivý, arogantní, namyšlený, bez citu, nenáviděl všechny a všechno. Máma měla pravdu, nebyl o nic lepší než ti v Azkabanu, zapadl by tam. Vyrval mi srdce. A já ho milovala!
„ Baví tě to, že!!! Baví tě vrazit do mě nůž a čekat, jestli zakřičím!!!“ slzy mi stékaly po tváři. „ Nenávidím tě! Slyšíš, nenávidím!!“ vykřikla jsem ačkoli mé srdce vědělo, že to není pravda. Udělala jsem jeden krok a dala mu facku. Pak jsem se otočila a doslova vyběhla z jeho kabinetu.
Kdyby to byla pohádka, zasáhla by ho síla mé lásky a nenechal by mě odejít. Zachytil by mě ve dveřích, možná si i klekl a prosil mne za odpuštění. A věřte, že já bych mu odpustila. Ano, odpustila bych mu. A pak by jsme se políbili. Jenomže tohle se děje pouze v pohádkách. A řekněte komu se kdy ze života stala pohádka? Komu to kdy vyšlo? Utíkala jsem po prázdných chodbách slepá od slz. V hrudi mě bodalo a pálilo a nebylo to od běhu. A pak jsem se rozhodla. Půjdu za Brumbálem a dám výpověď. Půjdu daleko, daleko od toho, kdo mi tak strašně ublížil. Jak je to heslo? To heslo! Jistě!
„ Ošatka ježků,“ socha gryfa se dala do pohybu a odkryla schodiště k Brumbálovi.
A ještě tento týden si vezmu Terryho. A budu šťastná. Já budu šťastná!! Ne, nebudeš. Smutně jsem si sedla na první schod. Samosebou, že nebudeš. To že si vezmeš Terryho, nezmění fakt, že miluješ Severuse. Složila jsem hlavu do dlaní. Proč se vždycky musím zamilovat do toho nesprávného? Nestojí o mě. Nestojí vůbec o nikoho. Jak jsem mohla být tak slepá, hloupá a naivní? A nejhorší na tom je, že ho miluji. Pořád ho miluji. Ani ho nedokážu doopravdy nenávidět. Odejdu z Bradavic i z Anglie. Pojedu do Francie, pojedu co nejdál od něj. Vstala jsem a postoupila na další schod a… a zůstala stát. Nešlo to. Nemůžu ho přeci jen tak opustit. Znamená pro mě tolik. A já… já pro něj neznamenám vůbec nic. Vůbec nic. Ani trochu to s ním nehnulo. Ani trochu…
„ Alex?“
Ten hlas… Ten hlas… Zoufale jsem se chtěla otočit a přitom jsem se bála, že když to udělám, nikdo za mnou nebude. Vzal mě nesměla kolem ramen. Jako by nevěděl jak. Jako by nevěděl jestli vůbec smí. Prudce jsem se obrátila a zabořila hlavu do měkké látky jeho hábitu. Moje slzy se vpíjely do černé látky. Objal mě.
„ Promiň mi to… tohle… tohle jsem nechtěl… tohle ne. Já… já…“, nedokázal najít slova.
Nemusel. Začínala jsem vše chápat. Nebyl bezcitný, jenom… jenom neuměl dát své city najevo a v jeho slovníku jako by pro to chyběla slova. Tiskla jsem se k němu a plakala. Nedokázala jsem příval slz zastavit. Trpělivě čekal. Komu se kdy ze života stala pohádka? Komu to kdy vyšlo? A co blbá popelka.

Ten večer jsme se dlouho do noci mazlili než jsme se poprvé milovali. Bylo to nadpozemsky krásné. Skoro se bojím to popsat, aby to nebylo rouhání. Byl tak neuvěřitelně něžný. Žasla jsem, kde se v něm bere tolik něhy. Jemně se dotýkal mé kůže jako bych byla z nejkřehčího skla a on se bál, že by mě mohl rozbít. Jeho polibky mi braly dech. Neříkal žádná bláznivá vyznání, ani lichotky. Neuměl to. A přesto jsem v každém jeho dotyku, v každém polibku s palčivou intenzitou cítila sílu toho prokletí, kterému říkáme láska. Nespěchali jsme, jako by nám patřil všechen čas vesmíru. Jeho milování zpočátku něžné, vláčné, pomalé přecházelo v dravě vášnivé. Objímal mě a neustále líbal na rty, na čelo, na krk. Čas ztratil význam. Prostor se roztáhl do nekonečna a zároveň se scvrkl na jediný bod – my. Vše přestalo existovat. Celý můj svět se stal jedinou myšlenkou – on. Dokázala jsem vnímat jen jeho polibky, jeho horký dech, zběsilý rytmus jeho srdce, jeho doteky. Moje ruce klouzaly po jeho zádech, jeho vlasy mě šimraly ve tváři. Na kratičký okamžik jsme se stali jednou bytostí. Přesně tak jak se o tom píše v knihách. Bylo to víc než jen fyzické uspokojení, jako by část mé duše zaplakala štěstím a zaplnilo se prázdné místo, o kterém jsem ani neměla ponětí.
Položil mi hlavu na břicho. Na těle se mu perlil pot a jeho srdce se jen pomalu vracelo zpět do poklidného rytmu. Pohrávala jsem si s pramenem jeho černých vlasů. Jiskřil jak se v něm shlížel oknem měsíc, ten šmírák milenců. V mých prstech ožily ty vlasy svým vlastním životem. Byly jako on. Zdály se jiné, než skutečně byly.
Lehnul si vedle mě a oči se mu leskly a bylo v nich tolik věcí, kterým jsem nedokázala porozumět. Ale jednou, jednou se naučím v těch tvých očích číst jako v otevřené knize, uvidíš, můj Severusi. Naučím. Přitulila jsem se k němu. Zavřela oči a vychutnávala si jeho blízkost. Naučím. Přísahám, že naučím…
„ Já… totiž… měla by jsi něco vědět,“ vytrhl mě z úvah, „ nechci, aby ses to dozvídala od někoho jiného,“ z jeho hlasu jsem pochopila, že se mi chystá sdělit něco závažného, a že to pro něj není lehké.
„ Já … byl jsem… byl jsem Smrtijed.“
V první chvíli mě zachvátila panika. Vybavilo se mi, co říkal Terry. A matka. Věděli to. Tak je to pravda. Byl… muž, kterého jsem milovala,… sloužil Voldemortovi.
„ Pochopím, když budeš chtít, abych odešel,“ zašeptal.
Co? Co to říká? Odejít? Teď? Po tom všem? Nevytrpěla jsem si pro naší lásku tolik, jenom proto, aby teď odešel kvůli své černé minulosti.
„ O čem to mluvíš? Nechci, abys někam chodil. Chci abys zůstal se mnou. Co záleží na tom, co bylo před léty. Už přeci nejsi tím, čím jsi byl… jinak bych tě nemilovala,“ políbila jsem ho na rty. Nikdy se ho nevzdám. A nikdy nás už nic nerozdělí.

Otevřela jsem oči. Nádherné sobotní ráno a já ležela v posteli… sama. Popelce po krásné noci její princ utekl. Chtělo se mi brečet, ale byla jsem ztuhlá až do duše, tak že neukápla ani slzička. Kolikátá jsem asi byla? Kolik žen se už díky němu probudilo ráno samo. Zavřela jsem oči.
Pohladil mě hřbetem ruky po tváři. Na noční stolek položil tác se snídaní. Dojalo mě to a zároveň jsem se zastyděla za svojí malověrnost. V duchu jsem si přísahala, že nikdy, už nikdy o něm nebudu pochybovat. Políbila jsem ho na rty.
Uždibovala jsem snídani. Brumbál měl pravdu. Je zvláštní a je tak těžké se v něm vyznat, ale vytrvat stojí za to.
„ Chtěla jsem se dnes jet podívat do Londýna. Nechceš jet semnou?“
„ Proč ne. stejně si musím něco zařídit u Gringottových. A díky Longbottomově do nebe volající neschopnosti nemám asfodel.“
Z nějakého důvodu mě to rozesmálo. Byl to zase ten starý, dobrý Snape. Ba ne jen navenek, v jeho očích byla vidět změna. Miloval mě.

Kapitola šestá: Jste-li šťastní, připravte se na nejhorší (Murphy)

Nebylo to fér. Se Severusem ten čas tak strašně letěl. Za měsíc bude konec školního roku. Ale pak dva měsíce nádherného volna. Těšila jsem se jak je strávíme spolu. Přiznám se, že problém jménem Terry jsem vůbec neřešila. Ani to, co by matka řekla na to, že muž před, kterým mě varovala, je můj milenec. Myslela jsem jen na to, že ho budu mít dva měsíce jen pro sebe. V Bradavicích jsme sice byli více méně pořád spolu, ale nebylo to ono. Ačkoli jsem už měla skoro půlku věcí u něj a konečně docenila kombinaci komnat v podzemí a zadního schodiště, občas mě mrzelo přetvařovat se před studenty a kolegy. Podezřívala jsem Brumbála, že o nás ví, ale nikdy nedal ani náznakem nic najevo. Takže to byly jen moje dohady. Severus striktně trval na utajení našeho vztahu. A nebyl ochoten o tom diskutovat. Přišlo mi poněkud absurdní, že se nám to skutečně dařilo utajit. Pokud deset měsíců z dvanácti žijete v uzavřeném kolektivu, je ututlání něčeho jako poměr s kolegou výkonem na Oskara. Běžně byly v Bradavicích přísně tajné informace veřejným tajemstvím. Když ne rovnou mezi žactvem, tak alespoň mezi profesory. Názorným příkladem může být tajná láska Trelawneyové k Severusi, která byla tak tajná, že o tom věděl celý profesorský sbor.
Do sborovny vrazil Severus jako špatně naložené tornádo. Hodil Lucy něco do klína a založil si ruce na prsou čekaje její reakci.
„ Co je to?“ zvedla překvapeně s notnou dávkou odporu rejžák. Všichni přítomní ustali v právě rozdělané činnosti a sledovali vývoj situace, která pro Lucy vypadala dost špatně, protože tu nebyla ani McGonagallová ani Brumbál, aby Severuse krotili. Občas to s ním bylo vážně těžké.
„ Amáta,“ informoval jí prostě.
„ Cože! Co jste s ní udělal!“ vyjekla.
„ Teď je užitečnější,“ sdělil jí.
Upřímně ta fretka se nejspíš v Severusi shlédla. Večer jsme jí totiž měli v posteli. Řekla bych, že žárlí. Není jediná. Severusův výr, mimochodem nemá jméno, podle Severuse to k úspěšnému transportu pošty nepotřebuje, mě taky trpí jen díky Severusově důrazné domluvě.
„ Okamžitě jí odčarujte!“ ječela hystericky.
Severus se docela dobře bavil. Už to na něm poznám. Vždycky mu v očích hoří takové dva potměšilé plamínky.
„ Vy to neumíte?“
„ Odčarujte jí!“ hlas jí přeskočil o oktávu výš, pak vytáhla hůlku a snažila se vrátit fretku do původního stavu. Byla ale tak rozrušené, že se jí to nevedlo.
„ Vy jste snad horší než Longbottom,“ zasyčel a obrátil oči v sloup. Pak si sedl do svého křesla a v klidu si rozložil noviny. Po chvíli jeho pohled sklouzl ke mně. Lucy tiše spílala a snažila se dál. Naznačila jsem Severusi, že by to už snad stačilo. V jeho očích i ve výrazu jeho tváře bylo rezolutní ne. Nesnášel to zvíře. A přitom ho ta fretka zcela zjevně zbožňovala. V Lucyně náručí něco zapískalo. Rejžák se proměnil zpět v Amátu. Severus se zklamaně zamračil. Sotva ho fretka zmerčila, vypískla skoro stejně jako před chvílí její panička a zmizela v Lucyně hábitu. Možná, že po dnešku ho zbožňovat přestane.
Do sborovny vešel Brumbál s ustaraným výrazem na tváři. Nejspíš už tehdy jsem měla mít podezření, že se něco děje, ale neměla. Mlčky kývl na Severuse a oba dva odešli. V následujících dnech se to stávalo stále častějším jevem. Nakonec trávil skoro víc času s Brumbálem než se mnou. Začaly ve mně hlodat pochybnosti, něco se rozhodně dělo. Severus vypadal ustaraně, ačkoli se mě ze všech sil snažil přesvědčit o opaku. Ale já už vím, jak poznat, že ho něco trápí. V noci skoro vůbec nespal. Vždycky měl tak trochu problémy se spaním. Nemluvil o tom, ale často nemohl usnout, a když tak spal velice neklidně a i ve spánku jako by mu ve tváří zůstával stín. Nemusel křičet ze spaní, abych poznala, že mívá noční můry. Klidně a bez špatných snů spal jen v jediném případě – po sexu. Jinak takřka nikdy. Ale od chvíle kdy za ním poprvé Brumbál přišel s tím ustaraným výrazem, přišlo mi, že se to zhoršilo. Páčit z něj, co se děje, by bylo k ničemu. To jsem věděla. Až mi to bude chtít říct, řekne mi to, ne dřív, ne později.

Týden před prázdninami jsem ho přemluvila k malé večerní procházce po Bradavické zahradě. Nebyl proti. Doufala jsem, že se mi svěří se svým trápením. Noc byla jako samet. Hvězdy zářily na nebi jako by tam někdo rozsypal drahokamy.
„ Přemýšlela jsem. Nikdy jsi nemluvil o sobě, ani o své rodině. Vždyť o tobě skoro nic nevím.“
„ Hm.“
„ Nechceš o tom mluvit?“
„ Někdy jindy.“
„ Vypadáš ustaraně. Co tě trápí?“
„ Brumbál potřebuje mojí pomoc,“ tón jeho hlasu se mi ani trochu nezamlouval.
„ S čím?“
„ To ti nemůžu říct. O prázdninách se neuvidíme.“
„ Cože?“
„ Zabere mi to veškerý čas.“
„ Ani na pár týdnů?“ zavrtěl hlavou. „ Dní?“ opět záporná odpověď. Dostala jsem iracionální strach, že má jinou, že mě chce opustit. Pak jsem se uklidnila.
„ No, nebudu tvrdit, že mě to nemrzí. Mrzí a moc. Těšila jsem se, že budeme spolu, že mi třeba ukážeš svojí rodinu.“
„ Žádnou nemám. Otec i matka jsou dávno mrtví.“
„ To je mi líto. A sourozenci?“
„ Byl jsem jedináček.“
„ Když se to tak vezme, dva měsíce nejsou tak dlouho, že?“
„ Nevím. Já totiž příští rok v Bradavicích učit nebudu.“
To mě zasáhlo.
„ Proč?“ zaplavilo mě zoufalství.
„ Nemůžu o tom mluvit, ale Brumbál mě potřebuje.“
„ Co je to za problém? To ho budeš řešit rok?“
„ Možná že i déle.“
„ Něco jsem ti udělala?“
„ S tebou to vůbec nesouvisí. Věř mi, že… že mě to… taky mě to… mrzí,“ s vyjádřením toho, co cítí, měl odjakživa obrovské problémy. Ani nevím proč.
„ Počkám,“ prohlásila jsem odhodlaně, „ i kdyby to bylo dvanáct let. Počkám stejně věrně jako počkala Penelopa na Odysea.“
„ Tak dlouho to snad nebude.“
„ Kdy odjíždíš?“
„ Za pět dní.“
„ To tu nebudeš ani na konec školního roku?“
„ Ne. Ta věc spěchá.“
„ Budeš mi psát?“
„ Budu,“ políbil mě.
Po tváři mi stékala jediná slza. Tak dlouho jsem o něj bojovala a teď ho mám zase ztratit.
„ Já se vrátím, neboj. Nikdo a nic mi v tom nezabrání,“ slíbil a setřel mi slzu z tváře.

Posledních pět dní bylo skoro pohřebních. Brumbál se loučil se Severusem jako by to byl jeho syn. Překvapilo mě, že mi Severus svěřil do opatrování svého výra. Myslela jsem, že si ho vezme sebou, ale tvrdil, že nemůže. Před Brumbálem se semnou loučil dost necitelně, ale to se dalo čekat. Ostatní profesoři byli Severusovým náhlým odjezdem překvapeni. A Brumbál kupodivu tvrdil, že neví kam a proč odjel. Chtěla jsem se zeptat jak to, že to neví, ale něco mi říkalo, ať to nedělám. A tak jsem přistoupila na tu hru, že nikdo nic neví a Severus je bůh ví kde, což taky byl. Studenti z toho měli radost. Skoro se mi z toho jejich nadšení zvedal žaludek. Vůbec ho neznali. Soudili ho jako spousta jiných podle toho, co viděli.

Návrat domů nebyl veselý. Dům byl přesně v takovém stavu jako v den mého odjezdu. Zrušila jsem hlídací kouzlo a vstoupila. Přišlo mi to tu cizí. Klec s výrem jsem postavila vedle psacího stolu. Zasyčel na mě skoro jako husa. Teď když tu nebyl jeho pán, propukla jeho nesnášenlivost na novo. Pohodila jsem kufry a zakouzlila na ně, aby se samy vybalily. Bylo mi pod psa. Dva měsíce, celé dva měsíce a následně rok, co se neuvidíme. Na okno zaťukal černý pták. Podívala jsem se pozorněji a uviděla, že je to havran a v zobáku obálku. Otevřela jsem okno. Výr se výhružně načepýřil. Pták mi předal dopis a zvědavě mě pozoroval. Dychtivě jsem ho otevřela. Stačil jeden pohled, abych poznala to úhledné písmo. Posadila jsem se do křesla a začala číst.


Alex,
teď už jsi pravděpodobně doma a vybaluješ. Kde jsem já ti říct nemůžu, ale ten havran mě najde, pokud mi budeš psát. Sovu neposílej za žádných okolností. Doufám, že se chová slušně. Vím, že to pro tebe není snadné. Kdyby to šlo jinak. Bohužel jiné řešení není. Bude to dlouhé, ale až se vrátím, slibuji, že už budu s tebou. Než jsem odjel, chtěla jsi vědět, něco o mé rodině. Nemluví se mi o tom snadno. Možná, že čas, který teď budu mít, mi pomůže si to vše v hlavě srovnat. A pak ti o sobě budu vyprávět vše, co budeš chtít vědět. Prosím tě slib mi, že nebudeš mluvit ani nikam chodit s cizími lidmi. Vím, že jsi velká holka, která se o sebe umí postarat, ale slib mi to. dokud budeš mimo Bradavice, buď opatrná. Nechci tě strašit, mám jen o tebe starost. A kdyby se tě kdokoli na mě ptal, nic neříkej. Budu ti psát, pokud to půjde, každý týden.

Severus

P.S. Přiznám se, že už teď mi chybíš.

Žádná vzletná slova, žádné fráze, žádná vyznání a přece mě těch prostých pár řádek a to přiznání, že mu chybím, zahřálo u srdce. Jen mi unikal smysl jeho obav. Kdyby neměl důvod k obavám, nepsal by mi to. neboj se má lásko, doku budeš pryč na nikoho cizího se ani nepodívám. Můj stereotypní život se teď měřil ne na dny, ale na to kolik dní zbývá do příchodu dalšího dopisu, kolik dní zbývá do konce prázdnin a kolik dní zbývá do dne, kdy mě zase sevře v náručí.
Dva dny po mém návratu se přijel podívat Terry. Je to takový ťulpas, že ho ani moje odmítání neodradilo. Dokonce mu to nedošlo ani poté, co si všiml, že nenosím prstýnek. Přesto všechno jsem mu zbaběle nedokázala říct, že ho nemiluji a nikdy si ho nevezmu, a že mám jiného. Snažím se, aby to byl on, kdo mě opustí. Bylo by to jednoduší a pro matku přijatelnější. Nechci pomyslet, co by dělala, kdyby zjistila, že miluji Severuse Snapea. Bývalého Smrtijeda by za svého zetě asi nepřijala. Ačkoli my o svatbě nikdy vlastně nemluvili. Ale jednou, jednou mě požádá o ruku. Vím to. jen to bude velice tiše a nenápadně a bude to trvat možná trochu déle. Ale jednou to udělá, protože mě miluje. Taky jsem musela jet navštívit mámu. Od jistého incidentu před léty si už tak nerozumíme. Možná proto bydlím v Birminghamu a ona v Salisbury.

Kapitola sedmá: Před Voldemortem není úniku

Přísahal, že se sem nikdy nevrátí. Jak je vidět, nikdy neříkej nikdy. Čím víc se k té ruině blížil, tím v něm ožívaly staré vzpomínky. Zmocňoval se ho odpor, nenávist, zhnusení a v neposlední řadě strach. Nadechl se a jednu emoci po druhé racionálně rozebral a uložil zpět do hrobu, z kterého byly vzkříšeny. Navenek by nikdo nepoznal jaký malý boj se v něm odehrává. Pevným, sebevědomým krokem se blížil k tomu, co zbylo z někdejšího sídla slávy. Ve tváři se mu nepohnul ani sval. Přesto byl ve střehu. Ačkoli žil už několik let vcelku klidný, relativně normální život, staré instinkty zase ožívaly. Vidět, slyšet a cítit, co se děje kolem vás, je základ, pokud chcete přežít. Sevřel hůlku pevněji. Když útok přišel, byl připraven. Neobtěžoval se s odrážením kouzla. Prostě jen uhnul a zakouzlil Expelliarmus tak silné, že to útočníkovi přerazilo ruku. Když jste perfektně ovládali černou magii, dal se i z obyčejného odzbrojovacího kouzla udělat smrtící nástroj. Útok z leva přišel téměř okamžitě. V poslední chvíli uskočil a bílý blesk ho minul doslova o centimetry. Kdyby se pohnul o vteřinu později, chyběla by mu půlka hlavy. Krčil se za kamenem a pátral po útočníkovi. Pak ho uviděl. V černé kápi se plížil na druhé straně toho, co kdysi bývala zahrada. Je na čase ukázat, kdo je lepší. Tiše se mu proplížil do zad a pak iluzním kouzlem vyvolal dojem útoku. Jak předpokládal útočník se nechal zmást a tak zatímco se bránil neexistujícímu útoku, stačilo jen zakouzlit Petrificus totalus. A bylo vymalováno. Došel až k postavě ležící ztuhle jako prkno. To byla chyba. Nepředpokládal, že by znal protikouzlo. To znal málokdo a nebylo snadné ho zakouzlit, když se nemůžete hnout. Osoba v kápi po něm skočila, srazila ho na zem. Ačkoli to nečekal, dokázal pružně na nový útok reagovat. Stále ještě svíral hůlku. Zavřel oči a štěkl: „ Konjunktivitus.“ Postava zakvílela, protože právě dočasně oslepla, přesto že neviděl, dokázal ho ještě kopnout do břicha.
„ To už by stačilo,“ ozval se tichý, zlověstný, pohrdavý a povýšený hlas. 
Celým tělem mu při tom hlasu projel nepříjemný, mrazivý pocit spojený se vzpomínkami. Ztěžka vstal. Jeho protivník stále tápal.
„ Čekal jsem na tebe,“ ze tmy se vynořila vysoká, vyzáblá postava v kápi. Levé nadloktí ho začalo nesnesitelně pálit. Byl to on. Nebyl pochyb. Stál nehnutě a čekal až dotyčný dojde k němu. Sundal si kápi a rudé oči ve tmě zářily. Bezretá ústa se roztáhla do odporného úsměvu. Popřel v sobě vše a poklekl.
„ Věděl jsem, že přijdeš. Byl si jedním z mých nejlepších. Vítej domů,…Severusi.“
Otřásl se. Slyšet své jméno z jeho úst se mu hnusilo. Přesto ze sebe dokázal vysoukat tiché: „ Můj pane.“
„ Povstaň, Severusi, příteli.“
Tak o tohle přátelství nestál. A přeci se teď dobrovolně nabízel zpět do služeb … lorda Voldemorta.
„ Tohle je jeden z mých nových Smrtijedů. Maleku.“
Jeho soupeř si sundal kápi. Severus shledal, že je to špinavý blonďák s pronikavýma modrýma očima dobře o nějakých deset let mladší než on sám.
Otipoval si ho na problémový typ. Bude lepší dávat si na něj pozor. Malek přistoupil blíž.
„ Je dobrý, co říkáš, Severusi?“
„ Ujde to, pane.“
„ Vím, musí se ještě hodně učit, aby byl tak dobrý jako ty. No, půjdeme dovnitř,“ ukázal dlouhým prstem na ruinu.
Severus potlačil povzdech. A pak, že prý nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky.

Dva měsíce se vlekly. Od Severuse chodily pravidelně každé pondělí ráno dopisy. Nevěděla jsem kde je, co dělá a ani z jeho psaní se nedalo nic vyčíst. Vždy jsem mu psala, co dělám. Co budu dělat. A jak moc mi chybí. Terry stále nepochopil, že o něj nestojím. Byl hloupější, než jsem si myslela. Matka však byla naopak víc a víc neodbytnější a pořád mi předhazovala svatbu. Pomalu mi docházely vytáčky. Nakonec jsme se pohádaly a dala konečně pokoj.
Den, kdy jsem odjížděla do Bradavic, mi přišel jako vysvobození. Mezi kouzelníky a čarodějkami se však začínalo šeptat, že lord Voldemort se znovu kdesi objevil. Má tělo a svolává své věrné. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Nic však nebylo podložené fakty a ministerstvo zarputile tvrdilo, že o ničem neví, že se nic neděje.
Letos jsem do Bradavic přijela skoro poslední. Ubytovala jsem se a šla jako před rokem na večeři do sborovny. Všichni už tam byli. Sedla jsem si a smutně zírala z okna. Doufala jsem, že přijede. Že se najednou otevřou dveře a… do místnosti vešla vysoká postava v černém plášti.
„ Dobrý večer. Doufám, že nejdu pozdě. Je tam docela ošklivé počasí,“ pronesl muž vesele. Odložil plášť a posadil se na místo, kde ještě loni seděl Severus.
Prohlížela jsem si ho. Byl celkem vysoký, ale ne jako Severus. A byl hubený. Mohlo mu být třicet nebo taky padesát. Dalo se to těžko odhadnout. Pořád se smál. Byl docela sympatický, ale Severuse nemohl nahradit ani omylem. Omluvila jsem se a hned po jídle odešla. Netvrdím, že by Jerry Freedman byl špatný. Ale pokaždé, když jsem na něj pohlédla, musela jsem myslet na Severuse. Kde je a co dělá. Bylo mi do pláče.
Freedman se podle očekávání ubytoval v profesorském křídle. Sklepení osiřelo. Stále se sice v podzemní učebně lektvary učili, ale to bylo vše. Vedení Zmijozelu si rozdělili kratiknot a McGonagallová, protože to nikdo nechtěl dělat. Pro zmijozelské to byla rána. Měli Severuse rádi. Aby ne, nadržoval jim a dokud neporušili školní řád, držel nad nimi ochranou ruku. Profesorka McGonagallová, která měla na starosti kázeňské věci, taková nebyla. Zato ostatní koleje si novou situaci nemohli vynachválit. Obzvláště Ron Weasley a Harry Potter se radovali, že jsem měla chuť dát jim pohlavek. Freedman a jeho lektvary se rázem stali miláčkem studentů a mě trnem v oku. Pochopitelně něco takového nemohlo ujít Brumbálovu bystrému oku.
„ Od vašeho příjezdu jste nějaká zamlklá.“ 
„ Není mi dobře.“
„ Na těle?…Nebo na duši?“ jeho modré oči si mě zkoumavě prohlížely. Vypadal smutně a utrápeně.
„ Proč se ptáte?“
„ Nemyslíte, že jste k profesoru Freedmanovi trošku nespravedlivá?“
„ Vůbec ne,“ bránila jsem se.
„ Možná máte pochybnosti o jeho kvalitách?“
„ Znalosti má.“
„ Ale?“
„ Žádné ale,“ začala jsem být podrážděná.
„ Ale není to profesor Snape, to jste chtěla říct.“
„ Ne!“ vykřikla jsem a tím to vlastně potvrdila.
„ Alex, do toho, co je mezi vámi a Severusem, mi vůbec nic není. Ačkoli jsem rád, že vás má. Ale věřte mi, že jsem jinou možnost neměl, než ho požádat o pomoc. A byla to jeho volba jít, protože v to věří.“
„ Jeho volba?“
„ Nikdy bych ho do ničeho nenutil. To, co dělá, je velice důležité a pomůže to mnoha lidem.“
„ Chybí mi,“ přiznala jsem se.
„ To mě taky. Mám ho rád jako vlastního. Proto jsem šťastný, že má vás. Nikdy to v životě neměl lehké. A přitom jediné, co potřebuje je trocha toho obyčejného citu.“
„ Pokusím se přenést přes srdce Freedmanovu přítomnost.“
„ Snad vám pomůže, když vám řeknu, že to byl Severus, kdo ho požádal, aby za něj učil.“
„ Skutečně.“
„ Znají se z nějakého kongresu a o jeho znalostech a schopnostech má Severus to nejlepší mínění.“
„ Budu si to pamatovat.“
Po rozhovoru s Brumbálem jsem se snažila smířit se s tím vším. Napsala jsem o tom Severusi. Přišlo mi jako by můj život bez něj ztratil řád, smysl. Část mě byla s ním kdo ví kde. A já z ničeho neměla radost, když tu nebyl se mnou. Nikdy se neusmíval. Neuměl to. A přeci jsem se s ním smála víc než teď bez něj. Snažila jsem se svůj volný čas zaplnit prací. Doučovala jsem studenty, pomáhala Prýtové ve skleníkách, dokonce jsem i pomáhala Freedmanovi. Cokoli, co odvedlo mojí pozornost od skutečnosti, že tu Severus není, se hodilo.

Malek si ho změřil zkoumavým pohledem. Nedal znát, že ví, že ho pozoruje. Dopsal dopis, vložil ho do obálky a pískl na poštovního havrana.
„ Komu zase píšeš?“
„ Co je ti do toho!“ zasyčel na něj.
„ Každý týden něco sepisuješ. Pro koho to je?“
Jistě že každý týden něco sepisoval. Veřejně psal jen dopisy pro Alex. Bože jak mu chyběla až se toho sám děsil. Ještě nikdy se necítil na někom tak závislí. Na jednu stranu ho to děsilo a vzpíralo se v něm vše, v co až do teď věřil a čím se řídil. Na druhou stranu to bylo zvláštním způsobem uspokojující. Co ale nikdo nevěděl, že havran nosí dvě zprávy. Jednu Alex a druhou přísně tajnou Brumbálovi. Bylo to šíleně riskantní, ale nezbytné, aby Brumbál měl přehled o Voldemortových plánech a aktivitách. Jen díky tomu nepadl Azkaban do Voldemortových drápů. Byl to masakr, ztratili tam šest Smrtijedů a on sám taky nevyvázl bez zranění. Voldemort to naštěstí připisoval tomu, že Brumbála podcenil. Kdyby věděl, že Brumbál byl velice podrobně informován, Severus na to raději nemyslel. Dobře věděl, jak zběhlý byl Voldemort v mučení. Neměl chuť si to ozkoušet.
„ Malek, má pravdu. Ví náš pán o tom, že pořád někomu píšeš?“ Severus byl až překvapen tím, jak se mu najednou Malfoy příčil. Před léty byli v jistém slova smyslu přátelé, i když jeden druhému nikdy nevěřili.
„ Kdybys se radši staral o to, aby se tvůj kluk líp učil,“ odsekl Severus. Když posledně psal známky, znechutilo ho, jak se Draco zhoršil v obraně a v přeměňování. To nebyla dobrá vizitka pro Zmijozel.
„ Ale lektvary mu jdou, ne?“ ušklíbl se Lucius.
„ Jo, není to nejhorší. Ale nemysli si, že mu to dám jen ze známosti.“
„ To by jsi přeci své koleji neudělal.“
V tom neměl Lucius zase tak pravdu. Severus připustil, že možná není nejspravedlivější, že nestrhává Zmijozelu body, ale neudělá si ostudu tím, aby nechal prolézt někoho, kdo umí úplné kulové. Utrpení měl s Longbottomem. Vždycky když ho už, už chtěl od zkoušky vyhodit, našel Brumbál něco, kvůli čemu ho přesvědčil, aby mu tu čtyřku dal. Takový stav u Draca naštěstí nehrozil.
„ Co se tu děje?“
„ Severus pořád něco sepisuje,“ žalovali Malfoy a Malek téměř zároveň. Voldemort natáhl ruku a obálka mu vklouzla do dlaně. Otevřel jí a přejel očima řádky. Byly chvíle, kdy byl Severus vděčný za to, že má po matce bledou kůži, takže nebylo poznat, kdy se červená. Tenhle okamžik k nim bezpochyby patřil. Voldemort dočetl a usmál se tím svým úšklebkem.
„ Takže milenka? Nebo snad víc?“
„ No a?!“
„ Možná by jsi ji mohl přivést k nám, aby rozšířila řady mých oveček.“
Při té představě nebyl daleko paniky. Paniky? Nikdy v životě nepanikařil. Co se to s ním proboha děje? Nejdřív pochybnosti o spravedlivosti svého postoje je zmijozelským, teď panika. Potlačil takové myšlenky.
„ Uvidíme. Snad časem,“ řekl opatrně.
„ Ještě o tobě asi hodně věcí neví, že?“ usmál se Voldemort a vrátil mu dopis. Tak tohle bylo o fous.

Dopisy od Severuse byly stále kratší a čím dál víc strohé. Špatně jsem kvůli tomu spala. Zprávy o tom, že Voldemort se snaží získat zpátky moc, byly stále častější a jasnější. Už to nebyly dohady. Lidé dokonce viděli Smrtijedy zase v pohybu. To nebylo dobré znamení. Musela jsem myslet na Severuse. Jak to asi chudák snáší. Rýpala jsem se v snídani a zabývala se vlastními chmurnými myšlenkami. Do Velké síně vlétly sovy. Jedna z nich mi upustila do klína dopis. Otevřela jsem ho.

Alex drahoušku,
slyšela jsi ty noviny? Smrtijedi jsou zpátky. Jsem tak ráda, že jsi v Bradavicích. Tam jsi v bezpečí. Lidé začínají mít strach. Několik rodin už zmizelo neznámo kam. Určitě v tom mají prsty Smrtijedi. Představ si, že se provalilo, že Voldemort zaútočil na Azkaban. Naštěstí byl neúspěšný. Jistě to byla práce Brumbála. Ti na ministerstvu jsou absolutně neschopní. Buď velice opatrná. Nikam nechoď, zůstávej na hradě. S Brumbálem budeš v bezpečí. Věřím, že se podaří proti Pánu zla zakročit včas. Mám pro tebe jednu zajímavou zprávu. Terry říkal, že se Smrtijedy viděli i Snapea. Vidíš, tvůj otec měl pravdu. Brumbál má štěstí, že z toho vyvázl tak lacino. Možná že ještě pocítí důsledek své naivity. Věděla jsem, co je to za hajzla ten Snape. Sotva jeho pán pískl, přiběhl jako věrný pes. Co ale člověk může čekat od někoho, kdo zabil vlastního otce. Mám o tebe strach. Napiš mi, abych věděla, že jsi v pořádku. Blíží se temné časy

tvoje
milující máma

Šokovaně jsem zírala na list papíru v mých rukou. Severuse že viděli se Smrtijedy. To nemůže být pravda. To přeci… zařizuje něco pro Brumbála. A že by zabil vlastního otce. Tomu nevěřím. Nevěřím. Ale proč by matka lhala? Ne on by se přeci nevrátil k Voldemortovi, to by neudělal. To by mi přeci neudělal. Není lhář. Není…
„ Co je, Alex, jste celá bledá?“ zeptal se Kratiknot starostlivě.
„ Já…“, pocítila jsem nával slabosti a pak svět kolem zčernal.

Otevřela jsem oči. Madam Pomfreyová se zrovna snažila vyhodit McGonagallovou a Freedmana z ošetřovny se slovy, že potřebuji klid. Ve dveřích se objevil Brumbál.
„ Co je tohle za procesí! Potřebuje klid.“
„ Teď ne,“ něco v Brumbálově pohledu Pomfreyovou zarazilo, tak že ho nechala projít.
„ Pane řediteli,…“
„ Ležte, Alex. Co se stalo?“
„ To ten dopis,“ podala jsem mu zmuchlaný papír, který jsem stále svírala. Brumbál ho rozbalil a rychle přečetl.
„ Že to není pravda?“
„ Můžete nás nechat o samotě?“ vyzval Brumbál Pomfreyovou, která s hlasitým remcáním odešla.
„ Je to pravda.“
Udělalo se mi zle. Zradil mě. Zradil naší lásku. Všechno v co jsem věřila.
„ Voldemort skutečně nabírá moc. A Severus je skutečně zpátky mezi Smrtijedy. To co vám teď povím je přísně tajné. Závisí na tom Severusův život.“
Zbystřila jsem. Věci se zjevně měly jinak, než jsem si myslela.
„ Už kdysi nám Severus dělal špeha. Voldemort to nikdy nezjistil, Severus tehdy zachránil mnoho životů. Teď Voldemort něco chystá. Nejsme připraveni. Proto jsem požádal Severuse o pomoc. Vím, že to pro něj není lehké. Ale musel se vrátit zpátky k Voldemortovi, aby nás mohl informovat. To nebyla moje zásluha, že Azkaban nepadl. Severus nás včas varoval. A pokud jde o to s jeho otcem. Jehret Snape byl odvlečen Smrtijedy k Voldemortovi, ale Severus se toho neúčastnil. Je ovšem pravdou, že musel přihlížet tomu, jak Voldemort jeho otce popravil. Nemohl nic dělat. Zabili by je oba a Harry a mnoho dalších by bylo mrtvých.“
„ Mrtvých? Nechápu.“
„ Severus nemohl zabránit smrti Potterových, protože o tom nevěděl. Ale hned jak zjistil, co Voldemort chystá, informoval nás. Bylo už pozdě, ale přesto díky tomu mohl dorazit Hagrid k troskám domu dřív než se objevili zvědavci a hlavně Smrtijedi a odnesl Harryho do bezpečí. Longbottomovy rodiče jsou sice v ústavu, ale žijí taky díky Severusi. Díky tomu, že je dostal pryč od Voldemortových stoupenců. Možná kdysi udělal chybu, ale bez něj by zemřelo spousta lidí. Kdo má tedy právo ho soudit?“
„ A vy jste ho klidně poslal do něčeho tak nebezpečného?“
„ Šel dobrovolně…“
„ Protože v něm všichni podporují výčitky! Udělal to, protože si myslím, že vám to dluží!“ viděla jsem rudě.
„ Udělal to proto, že věří, že pak se s tím smíří. Není lehké vyrovnat se s takovou minulostí.“
„ Jestli na to přijdou, zabijí ho.“
„ On si to uvědomuje. Já jsem si toho také vědom. Ale Severus je nadmíru inteligentní. Dá na sebe pozor.“
„ Slíbil, že se vrátí. Že mu v tom nikdo a nic nezabrání,“ slzy se mi hrnuly do očí. Vybavily se mi naše poslední chvíle. Bylo mi jako bych ho už nikdy neměla vidět.
„ Pokud to slíbil, věřte, že to splní.“
„ Ne pokud bude mrtvý.“
Brumbál uhnul pohledem.

Těžko říct, kde se stala chyba. Možná je to tím, že stárne, pomyslel si hořce. Malek se vítězoslavně smál. V ruce svíral usvědčující důkaz a mířil na něj hůlkou. Severus si nedělal iluze, že by ho zabil. Tak hloupý Malek nebyl. Byly horší věci než smrt a Severus to věděl.
Voldemort si pozorně pročetl pergamen a jeho tvář se stávala temnější. V těch rudých očích viděl Severus odraz vlastního strachu. Pak pomalu zvedl hlavu, napřáhl hůlku a řekl jediné slovo: „ Crucio.“
Jednou jedinkrát Severus okusil na kratičkou chvilku tuhle kletbu. S tím, co prožíval teď, se to nedalo srovnat. Jako by to trhali za živa na kusy. Každý nerv měl jako v ohni, nebyl schopen ničeho, než vnímat tu bolest. Dokonce ani křičet nedokázal. Pak se bezhlesu zhroutil na zem. Cítil jak se chvěje po celém těle. A věděl, že bude hůř.
„ Ty jsi mě zradil! Můj nejlepší Smrtijed je zrádce!“
Svaly ho neposlouchaly. Nedokázal se vyhnout, ani bránit kopanci.
„ Je mi z tebe na nic!“
Další rána, tentokrát do boku.
„ Podívej se na sebe. Co se z tebe za ty roky stalo. Brumbál tě zkazil. Býval jsi silný. Teď je z tebe sentimentální blázen. Budeš umírat pomalu. Ne jako tvůj otec. Ty budeš umírat velice pomalu. To ti slibuji. Odveďte ho!“
Odvlekli ho do jakéhosi tmavého sklepení. Ještě dlouho ležel na studené, kamenné podlaze, než ho vlastní tělo začalo poslouchat. Prozkoumal své vězení. Nepravidelná místnost pět krát tři metry bez oken s jedněmi dveřmi. V nejvzdálenějším rohu byla hromada slámy. Na zdi visely okovy, vyhaslé ohniště a příšerná zima. Vyhlídky nulové. Jeho poslední myšlenka, než přišli, patřila Alex. Pak následovala jen nekončící bolest…

Nervózně jsem poposedávala. Už dva týdny se mi Severus neozval. Ani Brumbál o něm neměl žádné zprávy. Snažila jsem se to racionálně vysvětlit. Možná nemá čas, nebo nechce riskovat. Stále častěji se mi ale nabízelo jiné řešení. A Brumbál vypadal, že ho to taky napadlo. Chytili ho. Při té představě se mi svíralo srdce. Voldemort by s ním jistě udělal strašlivé věci. Konečně se objevily sovy. A zase jenom sovy, žádný havran nepřiletěl. Ani večer ani ráno. Stačila by jediná řádka, abych věděla, že je v pořádku. Nic. Zase budu celý den čekat, jestli havran nepřiletí v noci. A něco mi říkalo, že nepřiletí. Třeba se rozhodl, že nás zradí. Ne, to by neuděl. Něco se stalo. Cítila jsem to v hloubi duše.

Ztratil pojem o čase. Všechny vzdálenosti měřil ve vytrpěné bolesti. Jeho svět teď představovala temná kobka a bolest. Pro nic jiného nebylo místo. Z posledních sil se doplazil na hromadu slámy v koutě. Na slámě bylo spousta zaschlé krve. Jeho krve. A teď na slámu přibude další, jenže čerstvá. Necítil nohy, nemohl chodit, těžko se mu dýchalo, oči dávno odvykly světlu. Ještě nikdy neklesl tak hluboko. I ten sebemenší pohyb mu působil bolest, která procházela celým jeho tělem. Nedokázal ani říct, co ho vlastně bolí, bolelo ho všechno. Možná se z něj skutečně stal sentimentální blázen a tohle je trest za to, že neposlechl otce a pustil si jedinkrát v životě někoho příliš blízko. Ale stejně tak jako v tom byla slabost, nacházel v tom i zvláštní zdroj síly. Bylo to zřejmě jediné, co ho ještě drželo na živu a při smyslech. Ten cit, kterým Voldemort pohrdal, a který ho otec učil popřít. Jeden hloupý, bezvýznamný cit, pro který neměl ve slovníku výraz, ale který by se dal popsat jako… ostrá bolest ho doslova oslepila, když bič dopadl na jeho už tak zmučené tělo.

S výkřikem jsem se probudila. Studený pot mi stékal po těle. V poslední době se mi sny o tom, jak mi přinesli jeho mrtvé, zmrzačené tělo, zdály skoro každou noc. A přeci jsem měla pocit, že žije. Že není mrtvý. Byl to iracionální pocit, ale byl podivuhodně silný. Už třetí týden jsme o něm neměli žádné zprávy. Nikde ho nikdo neviděl, nikdo o něm nic nevěděl. Děsila jsem se chvíle, kdy Brumbál přinese zprávy o tom, že někde v příkopě našli něco, co by mohl být on. V hodinách jsem se těžko soustředila. Při obědě jsem vylila Trelawneyové polévku do klína, když řekla, že jí její skleněná koule prozradila, že Snape věrně slouží Voldemortovi. Brumbál mě často nabádal, ať se ovládám, ale nešlo to. jediný člověk, na kterém mě záleželo, byl možná mrtvý. A já ani nemohla sevřít v náručí jeho tělo. Dlouhé hodiny jsem vysedávala v jeho kabinetě a vzpomínala. Pořád jsem měla pocit jako bych tu cítila jeho kolínskou. Tu lehkou vůni. Jako by tu pořád zněl jeho hlas. Vždycky když jsem tu byla, přišlo mi, že každou chvíli musí vejít do dveří a v závěsu za ním vyděšený Longbottom. A že se ostře zeptá, co tu dělám… Jenže každý den jsem čekala marně. Nepřišel.

Nejdřív si uvědomil bolest. Teprve pak se mu pomalu vracelo vědomí sebe sama. Bylo tu ticho. Byl sám. Mobilizoval poslední zbytky sil, aby dostal mezi studenou zem a své zkrvavené tělo aspoň tu trochu slámy. Dusil se vlastní krví. Musel mít poraněné plíce. Na živu ho držely už jen značně velké dávky posilujícího lektvaru. Chtěl umřít. Smrt byla vysvobozením, které mu nemělo být dopřáno. Smrt byla konec bolesti. V poslední době to byla jediná myšlenka, které byl schopen. Byla mu zima. Zbytky šatů na něm nějak záhadně ještě držely, ale byly to jen krví nasáklé cáry. Dávno byl za hranicí svých možností a možná ještě dál. Víc už nemohl vydržet. A přesto všechno z něj nevymlátili ani slovo. Neexistoval způsob, jak by to přiměli, aby zradil Albuse Brumbála jediného člověka, který s ním kdy měl pochopení. Ale bylo v tom, ještě něco víc. Raděj se nechá umučit, než aby riskoval, že ho bude za tu zradu nenávidět ona. Dokázal si vybavit až palčivě přesně každý tah jejího obličeje, každý záchvěv jejího úsměvu, každý tón jejího hlasu. A přitom si nevzpomínal na jméno. Věděl ho, podvědomě ho věděl, ale nedokázal si ho vybavit. Mlhavě si uvědomoval, že někdo přišel. Už dávno byl k bolesti apatický. Vnímal hlasy jako z dálky, ale nerozuměl jim. Už se nedokázal pohnout, ztěží dokázal dýchat. Byla mu zima. A byl unavený. Vše mizelo v mlze… tak unavený…

Kapitola osmá: Jako fénix z popela povstat

Probudil mě rozruch na chodbě. Oblékla jsem si župan a šla zjistit, co se děje. Byla jsem za to vyrušení vděčná. Noci pro mě byly utrpením. V hlavní hale se něco dělo. Bylo tu chladno. Kratiknot nervózně přešlapoval. Hoochová si rukou zakrývala ústa. Kennigenová zírala do země. Malkony zatínal ruce v pěsti. Filch právě zaháněl několik studentů zpátky do postele. Po schodišti sešel profesor Brumbál. Za ním šla McGonagallová bílá jako stěna. Hlavní dveře byly otevřené, proto tu byla taková zima. Pršelo. Chtěla jsem se podívat, co se děje. Brumbál se na mě zahleděl a zavrtěl hlavou. Srdce se mi sevřelo. Freedman se mě pokusil zachytit, ale vysmekla jsem se mu. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu, co jsem spatřila. Něco ve mně začalo křičet a plakat. Já však nedokázala uronit ani slzu. Na několik okamžiků mi přestalo tlouct srdce. Venku na schodech leželo v obrovské kaluži krve nahé, zkrvavené a zohavené tělo Severuse Snapea. Teď už bylo jasné, kde byl ty dlouhé tři týdny. Vyšla jsem do deště. Byl vyhublý a po celém těle měl ošklivé, hluboké rány. Mnohé z nich byly zanícené a hnisaly. Vlasy měl špinavé, slepené vlastní krví. Klesla jsem do kaluže vody zbarvené jeho krví. A konečně začala plakat. Sevřela jsem tu trosku, která zbyla z toho nádherného muže, v náručí. Jeho tělo bylo studené, poddajné a bez života. Hlava se mu zvrátila dozadu a já viděla ty šrámy v jeho tváří, ošklivou ránu, jak mu rozbili hlavu, a zavřené oči. Byl mrtvý. Nebylo pochyb. Chtěla jsem umřít s ním. A poprvé v životě pocítila nenávist nejen k Voldemortovi, ale i k Albusi brumbálovi. To tihle dva mi ho vzali. A já byla bezmocná. Naprosto bezmocná. Kdyby tu byl Voldemort, přísahám, že bych ho roztrhala holýma rukama. Jenže ten tu nebyl. Byl tu ale někdo, kdo tam Severuse poslal.
„ Zabil jste ho!“ zaječela jsem na Brumbála hystericky.
„ Alex.“
„ Jste obyčejný vrah! Všichni jste vrazi! Nenáviděli jste ho!“
„ Alex…“
„ Řekl jste, že ho máte rád jako vlastního. Poslal by jste svého syna na smrt?“
„ Já…“
„ Tak poslal?!“
Brumbál mlčel. Něco mi říkalo, že jsem nespravedlivá, ale byla jsem bezmocná a musela jsem si to na někom vybít. Ani jsem si nevšimla, že zástup profesorů prorazila Pomfreyová a teď se sklání nad Severusem.
„ Nechte ho!“ vyprskla jsem a chtěla jí odstrčit.
„ Neblázněte! Vždyť ještě žije!“ ta slova mě paralyzovala. Pomfreyová urychleně zorganizovala přesun svého pacienta na ošetřovnu. Každá vteřina mohla rozhodnout. Minerva mě vzala kolem ramen a šli jsme za nimi. Na chodbě před ošetřovnou jsem si ve společnosti Minervy a Brumbála vytrpěla nejdelších pět hodin svého života. Konečně nás pustila dovnitř. Posadili mě na židli.
„ Jak je na tom?“ zeptal se Brumbál polohlasně.
„ Špatně, moc špatně.“
Ztuhle jsem seděla na židli a nebyla schopná ničeho jiného, než zírat do místnosti s lůžky, kde na posledním vzadu ležel on polomrtvý. A jejich hovor jsem jen ztěží vnímala.
„ Je div, že žije,“ špitla Minerva. Měla pravdu.
„ Kdyby dnes nebyla taková zima, asi by byl už dávno mrtví. Došlo u něj k náhlému a silnému podchlazení. Jak se mu zpomalil metabolismus, zpomalil se i krevní oběh.“
„ Takže nevykrvácel.“
„ No, vlastně ano, ale něž si to jeho tělo uvědomilo, našli jsme ho.“
„ Jakou má šanci?“ zeptal se Brumbál.
„ Po pravdě? Nulovou.“
„ A co můžete udělat, aby šanci měl?“
„ Těžko říct, pane řediteli. Nevím, ani jestli bude žít za hodinu, natož…“
„ Co pro něj můžete udělat?“
„ No, budu potřebovat hodně krve ztrácí jí doslova po decilitrech. Taky budu potřebovat hodně silného posilovacího lektvaru, jestli ho mám vůbec udržet naživu. A taky nějaké vybavení.“
„ Udělejte ihned seznam. O zbytek se postarám.“
„ Dobrá. Ale i tak budou jeho šance přežít mizivé.“
„ Zaslouží si tu šanci.“
„ To ano.“
„ Můžu ho vidět?“ špitla jsem.
Pomfreyová přikývla. Došla jsem k jeho posteli. Levá ruka mu bezvládně visela přes okraj lůžka. Prsty měl rozedřené do krve, klouby sedřené a jeho ruka byla tak studené a poddajná. Marně jsem hledala alespoň náznak života.
„ Pojďte, Alex,“ vyzval mě Brumbál jemně. Nechala jsem se odvést.
„ Proč ho neléčíte?“ zeptala jsem se Pomfreyové.
„ Než mu budu moct nějak pomoci, musím jeho stav nejdřív stabilizovat.“
„ On to dokáže. Je silný,“ zašeptala jsem.
„ To nevím. Už dávno nemá sílu bojovat.“
„ On to dokáže. Slíbil to.“

Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Nevnímala jsem jak plynou dny. Jeho stav se nelepšil. Vysedávala jsem u jeho lůžka. Zatímco madam Pomfreyová mlčky bojovala o jeho život. Prakticky jsem bydlela na ošetřovně. Nechtěla jsem ho opustit, teď když mě potřeboval nejvíc. Po škole se šířily fámy. Brumbál totiž zakázal studentům chodit na ošetřovnu a nechal zřídit prozatímní ošetřovnu pro studenty. Studenti, kteří se tam ten večer motali, taky nic neviděli, a šířili další fámy. Nakonec Brumbál studentům řekl, že se vrátil profesor Snape. Jeho stav je ovšem víc než kritický. Ostatní koleje to přešly zarytým mlčením. Ron Weasley dostal od McGonagallové školní trest nevídaných rozměrů za poznámku, že je to stejně jenom Snape. Zmijozelské to však zasáhlo. Na výraz smutku se rozhodli do profesorova uzdravení omotat zmijozelský znak černou stuhou.
„ Probuďte se.“
Otevřela jsem oči. Pomfreyová mi podala šálek kafe. Mlčky jsem ho přijala.
„ Jak je mu?“
„ Líp. Sice jen o trošku, ale líp.“
Probralo mě to lépe než studená sprcha.
„ Dokáže to.“
„ To nevím. Jeho stav se ale stabilizoval natolik, že se pokusím ho z toho dostat.“
„ Ale?“
„ Na zlomeniny, modřiny a tržné rány stačí léčivé kouzlo. Myslím, že za pár hodin by ho mohl snést. Ale rány od magických útoků a od magického biče se hojí velice pomalu, špatně a často dosti bolestivě. Nejsem si jistá, zda to zvládne.“
„ Zvládne to. Vím to,“ pronesla jsem s podivnou jistotou.
K večeru skutečně madam Pomfreyová riskla léčivé kouzlo. Všechny šrámy, podlitiny, zlámaná žebra a další rány se zacelily. Zhojily se mu plíce, takže se mu dýchalo o poznání lépe.
„ Vypadá to docela nadějně. Puls má sice pořád slabý, ale pravidelnější.“
„ Takže má naději?“
„ Uvidíme ráno. Pokud zvládne noc, pak snad bude mít naději.“
Nemohla jsem vůbec spát. Pomfreyová ho chodila každou půl hodinu kontrolovat. Ve dvě ráno zkolaboval. Prostě přestal dýchat, následovala zástava srdce. Minutu byl prakticky mrtvý, než se podařilo Pomfreyové vrátit ho mezi živé. Měla jsem pocit, že tu minutu netlouklo srdce ani mě. Uvědomila jsem si, že nedýchám a rychle se nadechla. Ráno pak Pomfreyová konstatovala mírné zhoršení jeho stavu, ale začala se dívat do budoucnosti daleko optimističtěji.
Trvalo nějaký čas, než se začaly hojit rány, které utržil. Seděla jsem u něj celé dny. Držela ho za ruku a mluvila na něj. Plácala jsem nesmysly. Vyprávěla jsem mu o tom, co se děje ve Zmijozelu. Co bylo k obědu. Večer dostal horečku. Madam Pomfreyová to očekávala a byla na to připravená. A v té horečce řekl dvě slova. Jedno mě dojalo k pláči. Bylo to mé jméno. To druhé slovo bylo…
„ Azkaban? Jste si jistá, že řekl Azkaban?“
„ Určitě, Albusi.“
„ Pak to musí být důležité.“ 
„ V horečce se mu mohlo něco zdát.“
„ Tomu nevěřím. Ne nic se mu nezdálo,“ Brumbál vypadal zamyšleně.
„ Mohla to být náhoda.“
„ Co potřebuje Voldemort, aby získal moc?“
„ Sílu?“
„ A co mu jí dá?“
„ Mluvíte v hádankách.“
„ Sílu mu dají jeho stoupenci. A co je v Azkabanu?“
„ Smrtijedi,“ vydechla jsem.
„ A co hůř – mozkomorové.“
Polil mě chlad. Kdyby Voldemort ovládl mozkomory, zrušil pečeť Azkabanu a vyvedl je ven.
„ To by byl konec.“
„ Ano, konec.“
„ Ale Voldemort Azkaban nedobyl.“
„ A Severus nám právě nejspíš sdělil, co se chystá udělat. Nemáme moc času.“
„ Myslíte, že se pokusí…“
„ Poprvé mu to Severus překazil. Teď si myslí, že je mrtvý. Bylo by to logické, zkusit to znovu.“
Vrátila jsem se na ošetřovnu. To je Brumbálův boj. Já musím být se Severusem. Sedla jsem si k němu. A zase mu vyprávěla, abych zaplašila to ticho. A taky jsem věřila, že mě slyší. Říká se, že lidé v komatu slyší, co jim říkáte. Mluvila jsem o tom, kam pojedeme až se uzdraví. A že se jednou vezmeme a budeme mít děti.
Probudila jsem se. Byla tma a já cítila na ruce … lehký záchvěv. Podívala jsem se. Jeho prsty se ještě jednou pokusily sevřít mojí ruku, ale neměly dost síly. Byl to však neklamný důkaz toho, že se uzdravuje. Políbila jsem ho na rty. 
„ Už brzy budeme zase spolu, miláčku,“ zašeptala jsem.

Po pravdě trvalo to ještě dlouho než se jeho stav zlepšil na tolik, abych mohla doufat v to, že se probere. Bylo mi ale už daleko líp. Teď když jsem věděla, že to nejhorší má za sebou. V Bradavicích vládla daleko radostnější nálada. Nejen proto, že se Severus uzdravoval, ale taky proto, že se podařilo chytit Voldemorta. Brumbál je geniální člověk. Voldemort teď bude do konce svého života hnít v Azkabanu, který se pokusil na druhý pokus dobýt.
Den, kdy se probral z komatu, byl pro mne tím nekrásnějším. Když otevřel oči a podíval se na mě, děkovala jsem Bohu, ač nejsem věřící. Madam Pomfreyová několik následujících dní nepouštěla na ošetřovnu vůbec nikoho. Argumentoval to tím, že její pacient je velice slabý a potřebuje klid. Těch několik prvních dní Severus prospal. Začala jsem zase učit a každý večer za ním chodila. Bylo to zvláštní, ale po tom všem byl takový klidnější a vyrovnanější. Dokonce i klidněji spal. Vzpomněla jsem si, jak Brumbál říkal, že to udělal, proto, aby se vyrovnal se svou minulostí. Možná na tom bylo něco. Madam Pomfreyová striktně odmítala pustit Severuse do domácího léčení, ačkoli už nabral síly. Rány se totiž hojily velice pomalu, což mu nijak neubíralo na náladě. Obzvláště ho potěšilo, jak neslavně skončil Pán zla. Spousta lidí se stavila, aby vyjádřila Severusi uznání a popřála mu brzké uzdravení.

Svátek Všech svatých se blížil. Pomfreyová však nechtěla o tom, že by Severuse pustila, ani slyšet. Smířila jsem se s tím, že na slavnosti nebude. Výzdoba byla úžasná. Ve vzduchu stály snad stovky svící, kolem se třepotalo na tisíce netopýrků a vše se třpytilo jako by tam někdo rozhodil měsíční prach. Zasedli jsme ke stolům. Do Bradavic dorazil čestný host, ministr kouzel Popletal, seděl po Brumbálově levici. Čekali jsme na ředitelův každoroční proslov. Brumbál se ale k ničemu neměl. Seděl a zdálo se, že na něco čeká. Pak se otevřely dveře a do Velké síně vstoupil on. Neměl na sobě hábit jako obvykle, ale černé kalhoty a volnou, černou košili. Byl trochu pobledlý, pořád vyhublý, na nohou se nedržel tak jistě jako obvykle, ale oči mu jiskřily zvláštním světlem. Za ním jako stráž šla Pomfreyová. Celá síň ztichla, že by jste slyšeli spadnout špendlík, a upírala na něj oči. Pomalu šel mezi stoly. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Celá zmijozelská kolej povstala a začala tleskat. Severuse to viditelně zaskočilo. Brumbál povstal rovněž a začal taky tleskat a po něm se přidali všichni profesoři a nakonec i ostatní koleje. Zmijozelští rozvinuli prapor se svým znakem a pod ním bylo napsáno: VÍTÁME NAŠEHO PROFESORA SNAPEA! Severus zůstal stát a nedokázal skrýt překvapení. Uvědomila jsem si, že se strašně změnil. Byl to pořád on, a přeci byl jiný, víc otevřenější, přístupnější. A nebyla to změna jen uvnitř, bylo to na něm vidět. Jeho pohled střídavě klouzal z Brumbála na mě a zpět. Brumbál se usmíval. Severus gestem ruky utišil zmijozelské a Velká síň postupně utichla, takže bylo slyšet jeho zašeptání: „ Tohle jsem opravdu nečekal. Děkuji,“ čímž uvedl všechny přítomné v úžas. Zahleděl se na mě a dodal: „ Jsem rád zpátky.“
Všimla jsem si, že Ron a Harry si něco šuškají. Dovedla jsem si domyslet, co asi Ron říká. Severus sklouzl pohledem na ty dva. Taky si všiml. V jeho očích se mihlo něco zvláštního. Zamířil k nim. Ron zbledl.
„ Harry,“ řekl chladně.
Potter vzhlédl a pak se postavil. Chvíli bylo ticho. A pak Severus mlčky podal Potterovi ruku. Potterovy oči se užasle rozšířily a pak trochu přehnaně rychle Severusi stiskl ruku.
„ Nemyslete si ale, že vám v hodinách něco odpustím, Pottere.“
Harry se usmál. Severus si získal obdiv celého sálu. Brumbál spokojeně přikyvoval. Jen on věděl, jak těžké muselo pro Severuse tohle být. Nenabízel Potterovi přátelství, ale tím gestem dal najevo, že minulost je zapomenuta.
„ Severusi, máte můj obdiv. Za zásluhy, díky kterým skončil lord Voldemort tam kam patří, vám ministerstvo kouzel udělilo nejvyšší řád. Ale podle mě tohle bylo hodno skutečného ocenění,“ řek Brumbál.
Severus lehce pozdvihl obočí. Popletal si odkašlal a pronesl řeč o tom, jak záslužný čin Severus udělal…bla, bla, bla… a že za to mu byl udělen řád Stříbrné hvězdy. To je nejvyšší kouzelnický řád. Hvězda není ze stříbra, ale z rohu jednorožce, což je nejušlechtilejší stvoření na světě.
Na jeden jediný večer, který se už nikdy nebude opakovat, mohli studenti poodhalit tu lepší stránku Severuse Snapea. Mnoho z nich si ten večer asi upravilo svoje mínění o profesoru lektvarů. Věděla jsem, že až zase bude učit, vrátí se vše do starých kolejí. Zase bude nadávat Longbottomovi, zase bude kárat Pottera, dvojčata Weasleyovi zase budou za trest připravovat slizké potvory na praktická cvičení. A vlastně tady od něj nikdo nic jiného nečekal. Bylo mi skvěle. A to jsem ještě nevěděla, co má Severus v úmyslu. Dívala jsem se, jak zamyšleně převrací v rukou krabičku se řádem.
„ Je to pro mě čest,“ začal trochu nejistě, „ ale všechno mohlo skončit úplně jinak… nebýt jedné osoby, která mi hodně pomohla,“ bylo tu hrobové ticho. Já pořád byla ve sladké nevědomosti. Severus položil řád na stůl a odkudsi vytáhl malou krabičku. Pak došel ke mně, „ Alex,… vezmeš si mě?“ řekl to velice tiše, ale bylo to slyšet v celé síni. Šokovaně jsem třeštila oči stejně jako celá síň. Tohle nikdo nečekal… ne z Brumbálova úsměvu jsem pochopila, že o tom věděl. Uvědomila jsem si, že všichni zírají na mě. Že čekají, co na to řeknu. Já nebyla schopná ničeho, ačkoli ve mně něco za všech sil křičelo ano. Severuse začalo moje mlčení poněkud znervózňovat.
„ Ano,“ vydolovala jsem ze sebe konečně a než se vzpamatoval padla jsem mu kolem krku. Potlesk jaký se strhl teď dalece předčil ten na začátku.

Brumbál nám nabídl, že obřad i hostina může být v Bradavicích. Severus řekl, ať to rozhodnu já. Souhlasila jsem. Termín se dohodl na leden, aby se vše v klidu dalo připravit. Musím taky napsat matce. Všechny moje kolegyně se hned zajímaly o to jaké šaty zvolím. Jen Trelawneyová se stáhla do svého kutlochu. Rozhodla jsem se pro bílé. Hned druhý den ráno jsem běžela do sovince, abych napsala matce. Odpověď přišla obratem a naprosto mě šokovala.

Alex,
to snad nemyslíš vážně. nechce se mi věřit. Jsi zasnoubená s Terrym a toho si taky vezmeš! Nemůžeš si vzít někoho jako je Snape. Je to ničema. Zničí ti život, budeš s ním nešťastná! Tu svatbu ti zakazuji!
máma

Bylo mi to líto. Moje vlastní matka brání mému štěstí. Severus mě držel v náručí. Nic neříkal, a přesto mi jeho přítomnost dávala pocit, že se nemůže ni zlého stát.
„ Moje vlastní matka,“ opakovala jsem asi už po sté nevěřícně a tiskla se k němu. I v šeru pokoje jsem viděla, jak se zásnubní prstýnek od Severuse na mém prstě blýská. Byl to jemný kroužek ze zlata a malým briliantem. Byl nádherný a byl z lásky.

Cestou do sborovny jsme se Severusem řešili problém Neville Longbottom. Severus ještě neučil. Madam Pomfreyová mu to nedovolila. Zatím pouze od McGonagallové a Kratiknota převzal svojí kolej, což Zmijozel vítal s nadšením. Severus nebyl ochoten ustoupit.
„ Tak co doučování.“
„ O žádné nepožádal.“
„ Protože se tě bojí.“
„ Ale takhle to ten kluk daleko nedotáhne.“
„ Zkus to trochu… já nevím. Co trochu víc trpělivosti?“
Ze sborovny se ozval nějaký řev. Otevřela jsem a ztuhla. Moje matka rázovala po místnosti a ječela cosi na Brumbála.
„ Á tady jsi!“ vyštěkla, když mě uviděla. Pak si všimla Severuse, „ co jsi udělal s mojí dcerou?!“ zaječela na něj.
„ Kateřino,…“, zkusil to Brumbál.
„ Uhranul a zneužil mojí dceru!“ ječela matka, „ spíš s ním?! Tak řekni!“ obořila se na mě.
„ Do toho ti nic není,“ odsekla jsem.
„ Spí s ním s děvkařem, coura, jedna!“ řvala matka nepříčetně.
Cítila jsem, jak sebou Severus trhl. Brumbál za zády mé matky na něj dělal posuňky, ať proboha mlčí. Moc se mu to nelíbilo. Věděla jsem, že každou chvíli může vyletět a pak to bude hodně špatné.
„ Není třeba nikoho urážet.“
„ Urážet? Každej ví, že je to děvkař! A hnusnej vrah!“
Tohle už bylo trochu moc. Severus byl vždy trochu přecitlivělý ohledně věcí, které se týkaly jeho osoby. A já od Brumbála věděla, že se Severus nikdy ani jako Smrtijed nesnížil k tomu, aby někoho zabil.
„ Co o tom víte,“ zasyčel vztekle.
„ Co uděláš? Zabiješ mě?“
„ Mami!“
„ Ty mlč, co o něm víš?!“
Trochu jsem znejistěla. Severus o sobě nikdy nechtěl mluvit. Řekl mi, že je Smrtijed, to ano, ale v tomhle měla matka pravdu. Skoro nic jsem o něm nevěděla. Třeba o jeho rodině, o jeho dětství, ani o tom proč ho neodsoudili, když byl Smrtijed. Na druhou stranu kvůli mně vybojoval největší boj svého života, kvůli mně se dokonce změnil. Přede všemi mě požádal o ruku. Jaký větší důkaz lásky by žena mohla chtít.
„ Vím, co potřebuji.“
„ I to, že zabil svého otce?“
„ Nikoho nezabil!“
„ Mého otce zabil Voldemort!“ zasyčel Severus.
„ To ti mám věřit?! Ani na pohřeb vlastní matky nepřišel!“
„ Tak dost, Kateřino!“ zahřímal Brumbál, jeho modré oči dostaly velice přísný a nesmlouvavý výraz. Ta proměna mě šokovala. Byl to velký kouzelník, to jsem věděla, ale pořád působil dojmem takového milého staříka. Ten dojem byl teď pryč. Matka zmlkla. Brumbál se usmál a byl to zase ten „milý stařík“.
„ Nic ti nedává právo Severuse soudit. A pokud se opravdu chtějí vzít, nemáš právo jejich lásce bránit. Tím, že sem přijedeš a budeš tu na někoho hystericky ječet, docílíš jen toho, že tratíš svou jedinou dceru. Tak jako kdysi Jehret Snape svou necitelností ztratil svého jediného syna.“
„ A co Terry? Miluje tě. Jste zasnoubeni.“
„ Už ne. poslala jsem mu sovu a vrátila mu slovo i prsten. Nemůžu si vzít někoho koho nemiluji. Je to takový … takový vyplašený chudinka.“
„ Celé naší rodině uděláš ostudu.“
„ Čím? Dostal přeci Voldemorta do Azkabanu.“
„ Říkám ti, že si nevezmeš…“
„ A vezmu! A ty mi v tom nezabráníš.“
„ Dobrá, ale ještě si na má slova vzpomeneš. Sejdeme se u rozvodového řízení,“ a práskla za sebou dveřmi.
„ Promiň, Severusi. Nenapadlo mě, že to skončí takhle.“
„ Moje tchýně se chová jako můj otec… myslím, že s tím se vyrovnám.“
Užasla jsem. Byl to první náznak humoru, který jsem u něj zaznamenala. Rozesmála jsem se.

Večer, když jsme spolu leželi v posteli, mi pak poprvé začal vyprávět o sobě, o své minulosti. Mlčky jsem ho poslouchala.
„ Můj otec pocházel ze staré, relativně významné kouzelnické rodiny. Moje matka byla z druhé generace kouzelníků v jejich rodině. Její táta byl kouzelník, ale matka mudla. Když si ji otec chtěl vzít, jeho rodina příliš nadšená nebyla. A ačkoli mu nebránili, neměli mojí matku rádi. Ne, že by se povyšovali nad mudly a ostatní kouzelníky. To ne. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se otec nebo někdo z rodiny považoval za něco lepšího. Tak jak to dělají někteří jiní… třeba Malfoy. Upřímně mám nejspíš v žilách víc kouzelnické krve než celá Malfoyovic famílie dohromady. Ale otec hodně lpěl na tradicích. Nebyl to zrovna vlídný, hřejivý typ. Ovšem v černé magii se vyznal. Dlouho zasedal v kouzelnické radě. Matka byla pravý opak. Všichni jí měli rádi, byla laskavá a vlídná. Byla to nádherná žena, ale křehká, příliš křehká. Moc si jí nepamatuji. Od svých pěti, šesti let jsem se s ní prakticky nedostal do bližšího kontaktu. Otec neměl doma rád nějaké emocionální výlevy. Rychle jsem se naučil nechávat si všechno pro sebe. Nechtěl jsem ho dráždit. Časem jsem se naučil se od všech těch emocí oprostit. Nepamatuji si, že bych si kdy chodil hrát s ostatními. Veškerý čas jsem trávil s otcem nebo nad učebnicemi. A pak už se semnou kluci od nás ani nechtěli bavit. Vzpomínám si, že mě to trápilo. Byl jsem pořád sám. Dostal jsem tehdy kázání na téma jaká přítěž jsou přátelé, že se mám hlavně starat o to, abych to někam dotáhl.
Když jsem nastoupil do Bradavic, byla to obrovská změna. Najednou nade mnou nestál otec připravený mě zpohlavkovat. Ale lepší to nebylo. Ve Zmijozelu to šlo. Uměl jsem víc než mnozí sedmáci, a tím jsem si získal respekt. 
Ačkoli jsme měli takovou partu, vždycky když se něco stalo, nechali mě v tom. Otcova slova, že přátelé působí jen problémy se mi potvrdila. Rozhodl jsem se, že o přátele nestojím. A začal nechávat v průšvihách je. Starat se jen o sebe se mi vyplatilo. Horší to bylo s Potterem a tou jeho bandou. Nemohl jsem je vystát. Když o tom teď přemýšlím, nejvíc jsem nesnášel Siriuse. Dělal si ze mě terč. A jeho kumpáni se vždycky přidali. Petr byl takový hlupáček a tlučhuba. Remus… zpočátku mi ani tak moc nevadil. Sirius proti mně štval kde koho. A James. Myslel si, že když je famfrpálový šampión, že je bůh ví co. A taky jsem mu záviděl. Měl to, co já nikdy – přátele, rodinu, byl oblíbený a slavný. A… a taky Lily. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Taková ta první láska. Ani mi nevadilo, že je z Nebelvíru. Doučoval jsem jí lektvary. A pak přišel Potter a … ona šla s ním. Nenáviděl jsem je oba. Ačkoli se asi jediná z nich snažila být ke mně trochu milá, byla to pro mě už jen mudlovská šmejdka. Nic víc. Každou volnou chvíli jsem trávil snahou dostat ty čtyři do průšvihu. Kdyby je vyhodili. Byla by to nádhera. Vždycky se z toho nějak vysekali. Pak jsem zjistil, že Remuse pravidelně profesoři kamsi odvádí. Začalo mě to zajímat. Siriusovi asi přišlo náramně vtipné vylákat mě ven k vrbě mlátičce. Remus je totiž vlkodlak. Každý úplněk ho odváděli pod vrbu, aby si tam odbyl svojí přeměnu. Kdyby tehdy Potter nepřišel, roztrhal by mě a oni by měli pořádný malér. Zachránil mi život, ale spíš něž to zachraňoval jejich vlastní kůži. Nenáviděl jsem ho ještě víc. Ta představa že mu něco dlužím. Bohužel mezi kouzelníky to něco znamená. Děsil jsem se chvíle, kdy se s tím na mě vytasí.
V sedmém ročníku přišel spolužák s tím, že potkal někoho, kdo nabízí úžasné možnosti. Byl to tehdy ještě neznámý lord Voldemort. Sliboval slávu, úctu, bohatství, moc a své přátelství. Zpočátku jsem mu nevěřil, ale chodil za námi často a já měl pocit, že tohle může být příležitost něco dokázat. Brumbál už tehdy věděl, že to nemůže dopadnout dobře. Odhadl Voldemorta velice dobře už dávno. To on jako ředitel školy napsal mému otci, aby přijel. Myslel si, že mě přesvědčí, abych nedělal chybu. Bylo to poprvé v životě, co jsem se otci postavil na odpor. Dostal jsem takovou facku, že jsem si o roh skříně rozbil hlavu. To rozhodlo. Nenáviděl jsem svého otce a po slavnostním vyřazení se už domů nevrátil. Odešel jsem s několika spolužáky a Voldemortem a stal se Smrtijedem.
Od Brumbála vím, že to matka těžce nesla. Vyčetla mému otci snad úplně všechno a opustila ho. Zemřela krátce na to. ani jsem to nevěděl. Voldemort s námi zacházel dobře. Jak jeho moc rostla, rostlo i naše postavení a hlavně sebevědomí. Nevím, kdy se to změnilo. Voldemort začal své názory prosazovat silou. A k tomu používal nás. Dokud to bylo zastrašování, přiznám se, měl jsem z toho jako ostatní srandu. Vypálit někomu dům je klukovina, ale dávalo to pocit moci. A pak jsme dostali příkaz nechat ty lidi v tom domě. Chtěl, abychom je upálili. Zaváhal jsem, ale byl jsem příliš hrdý na to, abych přiznal, že se mi to příčí. Když jsem se díval, jak ten dům hoří, měl jsem pocit, že ty lidi slyším křičet. Pak jsme k Voldemortovi měli přivést určené lidi a on je mučil a zabíjel. Jedním z nich byl i můj otec. Přivlekli ho. Voldemort chtěl, aby ho uznal za svého pána. Odmítl. Nikdy nezapomenu ten výraz opovržení, který jsem viděl v jeho očích, když mě spatřil. Pocítil jsem nutkání mu pomoct, ale bylo by to šílené. I kdybychom vyvázli, byl jsem přesvědčen, že by mě zabil sám. Jeho poslední slova, než zemřel byla, že nemá syna. Od té doby Voldemort stále víc a víc zabíjel. Začalo ho to bavit. Lidé se ho báli a báli se i nás. Voldemort dal Smrtijedům pravomoc zabíjet. Takový jako Malfoy tomu rychle přišli na chuť. Děsilo mě a hnusilo se mi, co se z nás stalo za zrůdy. Začal jsem se nenávidět, ale dlouho trvalo, než jsem našel odvahu si to přiznat. Bylo to horší a horší. už jsem nemohl spát. Na světě byl jediný člověk, který mi mohl pomoct – Albus Brumbál. Riskoval jsem všechno, abych se dostal do Bradavic za ním. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Chtěl jsem hlavně pryč. Slíbil mi pomoc. Byl hodně ustaraný. Cítil jsem vinu. Nabídl jsem, že udělám cokoli, abych pomohl Voldemorta zastavit. Nezáleželo mi na životě. A tak jsem se stal špehem.
Po Voldemortově pádu byli všichni známí Smrtijedi postaveni před soud. Mnoho z nich skončilo v Azkabanu. Čekal jsem, že dopadnu stejně. Albus svědčil v můj prospěch. Argumentoval to tím, že jsem nikoho nezabil a dlouho před Voldemortovým pádem jsem od něj odešel a riskoval, abych získal informace, které zachránili mnoho životů. Bohužel ne ten Potterův. Nedokázal jsem splatit svůj dluh. Od té doby se nemůžu zbavit pocitu zodpovědnosti, když se na toho kluka Potterovic podívám. Porota váhala, ale když se za mě Brumbál zaručil, zbavili mě všech obvinění. Spousta lidí s tím nesouhlasila. Na mém jménu byl škraloup a bude tam asi napořád. Neměl jsem kam jít, neměl jsem rodinu. Byl jsem sám a všichni kolem se na mě dívali přes prsty. Vůbec jsem si nepřipadal jako vítěz. Kdyby ke mně tehdy Brumbál nepřišel a nenabídl mi místo učitele lektvarů, nevím, co bych dělal. Vyhovovalo mi to. nemusel jsem se stýkat s lidmi, mohl jsem žít relativně normálně. Ze začátku se na mě kolegové dívali divně, ale časem mě začali respektovat. A pak jsi se po letech objevila ty. Dost mě překvapilo jaká krásná žena z tebe vyrostla. Ten večer na tom táboře. Nepopírám, že jsi mě přitahovala. Měl jsem vztek, že jsem se přestal takhle ovládat. Přičítal jsem to tomu alkoholu a pustil to z hlavy. Nikdy jsem si nikoho nepouštěl k tělu a nehodlal jsem na tom nic měnit. Na té ošetřovně mě dost zaskočilo, že jsi se tak starala. Nikdy se nikdo nezajímal o to jak mi je. A to jak jsi mi pomáhala. Štvalo mě to. pořád mi to připomínalo, že jsem vlastně sám. Odmítal jsem se tím zabývat. Otec mě naučil hodně věcí, ale jak se vypořádat s pocity ne. Vždycky jsem takové věci racionálně rozebral a odsunul stranou, aby mi nekomplikovaly život. Najednou to tak snadno nešlo. Měl jsem vztek, že se s tím nedokážu vypořádat. Když pak přijel ten tvůj snoubenec,… neovládl jsem se. Přiznávám, že jsem trochu žárlil. A ta omluva. Další selhání. Nevěřil jsem, že něco takového opravdu dělám. Vždycky mi vštěpovali, že se nemám omlouvat, nemám nikoho a ničeho litovat a nemám být vděčný. Děsilo mě, že nedovedu ovládat své reakce, své pocity. Potom, co jsi se u mě v kabinetu pořezala, jsem věděl, že se nemůžu spolehnout sám na sebe. Nemohl jsem kvůli tomu spát. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem se rozhodl, že to za každou cenu musím dostat pod kontrolu. A pak jsi přišla a začala říkat ty věci,kterých jsem se bál. Když jsi utekla, zhrozil jsem se, že odejdeš. Už nemělo smysl si lhát. Tak jsem šel za tebou, jenže jsem nevěděl, co říct. Ale teď to vím. Teď už vím, co ti mám říct. Miluji tě, Alex. Jsem na tobě závislý tak, že mě to děsí,“ bylo skoro ráno. Tahle dlouhá zpověď mě hluboce zasáhla. Políbila jsem ho. Oči se mu leskly. 
„ Já ti rozumím. Teď už ano. Miluji tě,“ ano milovala jsem ho víc než kdy před tím. Ačkoli jsem věděla, že od něj pravděpodobně ta dvě slova – miluji tě – už nikdy neuslyším. Věděla jsem, že jeho láska je hluboká a silná. Nebyl povrchní, jak si o něm mnozí mysleli. Nebyl právě proto, že ho stálo mnoho úsilí si svoje pocity vůbec přiznat a najít způsob, jak se s nimi naučit žít.

Kapitola devátá: A tak jsem se vdala a založila rodinu

Rozechvěle jsem se oblékala. Velký den přišel. McGonagallová s Hoochovou mi pomáhaly. Měla jsem pocit, že neudělám krok, jak jsem měla měkká kolena. Bolelo mě břicho. Co když na cestě k oltáři upadnu. To bude ostuda.
„ Vypadáš jako princezna,“ usmála se Minerva.
„ Já tomu pořád nevěřím,“ kroutila Hoochová nevěřícně hlavou, „ Severus se žení. Tohle mi někdo říct před rokem, směju se ještě týden.“
„ Jsem hrozně nervózní.“
„ To je každá nevěsta,“ mávla rukou McGonagallová a upravila mi dlouhou sukni. Šaty byly nádherné. Bílé jako padlý sníh, s volány a kanýry. Jako pro princeznu. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru. Ach jo. Každý bude vidět, jak mi rudě září uši, až budu muset říct ano.
„ Proč vy jste se nikdy nevdala?“
„ Já mám Brumbála a Nebelvír. A to mi stačí,“ zasmála se McGonagallová. Možná že na tom něco pravdy bude.
„ Tak připravena?“ objevil se ve dveřích Brumbál.
„ Ne, ale to nevadí.“
„ Vypadáš báječně. Skoro až Severusi závidím,“ zasmál se Brumbál a nabídl mi rámě. On a McGonagallová nám šli za svědky.
„ Já tomu pořád nemůžu věřit. Ten ti musí utéct od oltáře nebo něco takového.“
Vyšli jsme na chodbu. Tam už stálo několik děvčat – moje družičky.
„ Paní profesorko, vypadáte úžasně!“ vydechla Hermiona.
Usmála jsem se. Víc jsem nedokázala, jak jsem byla nervózní. A přitom přeci vůbec o nic nešlo. Jen tam přijít, říct ano. Nic víc. Křečovitě jsem se Brumbála držela.
„ Klid,“ usmál se Brumbál.
Kratiknot se překonal. Stěny byly potaženy bílým suknem. Ze stropu se sypaly bílé květiny a hrála hudba. Stoly tu nebyly. Všichni studenti se shromáždili po stranách a já s Brumbálem procházela uličkou, kterou vytvořili. Místo učitelského stolu byl oltář. Severus tu už byl a čekal. Tvářil se příšerně vážně. Na sobě měl slavnostní hábit. Vypadal v něm jako aristokrat. A na krku měl zlatý medailón.
„ Važ si toho. To je znak jejich rodiny. Dostal ho od otce k patnáctinám. V životě ho nenosil,“ špitl polohlasně Brumbál.
Medailón představoval hada, který obtáčel jílec meče a smyčky hadího těla vytvářely písmeno S. U oltáře si mě převzal Severus. Byla jsem rozklepaná jako sulc. On vypadal klidně a hrozně vážně. podívala jsem se mu do očí a uklidnila se. Byl stejně nervózní jako já. Oči mi ho jako obvykle prozradily.
Vlastně jsem ani nevnímala, co ten chlápek říká. Napjatá jako struna jsem čekala na to, až mě vyzve…
„ … za svého zákonitého manžela?“
Vzduch mi uvízl v krku. Ucítila jsem zvláštně uklidňující stisk Severusovy ruky.
„ Ano,“ řekla jsem jasně a hlasitě, trochu roztřeseně.
„ A vy, Severusi Snape, berete si dobrovolně a z vlastní vůle zde přítomnou Alex Kowalskou za svojí zákonitou manželku?“
„ Ano,“ jak to dělá, že navenek působí tak dokonale klidně.
„ Prohlašuji vás za muže a ženu. Nasaďte nevěstě prsten.“
Když se svatba povede, vždy to ztroskotá na prstenu. Čekala jsem jak začne hledat prsten, nenajde… Severus ale jen luskl prsty a ve dlani se mu objevil zlatý kroužek. No jo, to se stává jen, když si berete mudlu.
„ Teď můžete nevěstu políbit.“
Odhrnul mi závoj a jemně mě políbil. Náš první, manželský polibek. Všichni začali tleskat. Albus a Minerva se jako svědci podepsali a bylo to stvrzené. Od této chvíle jsem byla Alex Snapeová. Hoochová měla v jednom pravdu, říct mi tohle někdo před rokem, smála bych se ještě za měsíc. Brumbál tleskl a objevily se stoly se zlatým nádobím i výzdoba se změnila. U učitelského stolu jsme seděli uprostřed. Vedle mě Brumbál a vedle Severuse McGonagallová. Žáci seděli podle kolejí jako obvykle. Ještě než mohl Brumbál zahájit hostinu, zvedli se prefekti. Každý z nich přinesl svatební dar za svojí kolej. Brumbál se přidal s darem za mužskou a McGonagallová za ženskou část profesorského sboru.
Hostina byla báječná. V kuchyni se opravdu překonali. Jediné, co mě mrzelo, že tu není máma. Poslala jsem jí pozvánku, ale ani mi neodpověděla. Přišlo mi to líto. Když do Velké síně vlétlo několik sov, doufala jsem, že posílá aspoň přání. Neposlala. Byla to přání od pár mých známých. Severus se zamračil nad přáním Vše nejlepší do budoucna a hodně dětí. Remus A přání Tak už jsi pod pantoflem, starý brachu. Sirius Black doslova štítivě odložil. Brumbála to rozesmálo.
„ A teď sólo pro nevěstu,“ řekl Brumbál a tleskl. Stoly se odsunuly ke zdi. A začala hrát hudba.
„ Smím prosit.“
„ Ty můžeš vždycky,“ přijala jsem s úsměvem Severusovo rámě. Zajímalo mě jak se vypořádá s mudlovskými tanci. Jeho sebevědomé držení mě nenechalo na pochybách dlouho. Uměl tančit, by co víc velice dobře uměl tančit. V jeho náručí jsem měla pocit, že se vznáším. Na Brumbálův signál začali na parket proudit i studenti. Brumbál pak požádal taky o tanec a McGonagallová zase Severuse. Večerku měli studenti dnes výrazně posunutou. Vlastně ani nevím v kolik to skončilo, ale hodně pozdě večer. Severus si mě v náručí donesl až do ložnice. Brumbál nám sice nabízel něco většímu v profesorském křídle, ale já věděla, že to je pro Severuse moc blízko lidí. A pak už jsem si v jeho komnatách zvykla. Svatební noc byla úžasná. Spát jsme šli asi někdy v pět ráno. Mezi námi děvčaty on má Severus docela výdrž.

Svatební cestu jsme odložili na prázdniny. Nemohli jsme uprostřed školního roku odjet a nechat v tom Brumbála lítat. Těžko by teď za nás sháněl náhradu. Překvapilo mě, že kromě změny jména, zůstalo vše při starém. Akorát jsem si všechny své věci přestěhovala k němu. Severus sehnal nové skříně, abych si to měla kam dát, a větší postel, ačkoli mi tamta přišla dostačující. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Snad že to bude jiné, když teď má Severus papír na to, že se mnou může legálně spát. Matka tak nemůže o něm ani o mě říkat ta ošklivá slova. Severus jednu změnu zaznamenal. Sibyla Trelawneyová s ním nemluvila, z čehož byl vyloženě nadšený. Freedman se zdržel do naší svatby, pak teprve odjel. Severus se vrátil k učení, což studenty moc nenadchlo. Jestli čekali nějakou změnu v jeho přístupu, muselo to být zklamání. Trochu ale změnil svůj postoj k Harrymu. Neměl ho pořád rád, ale přestal hledat záminky, aby ho mohl potrestat. V praxi to vypadalo tak, že mimo hodinu si Harryho prakticky nevšímal, pokud skutečně neporušil školní řád.
Zaklepala jsem. Už teď jsem věděla, že nebude rád.
„ Dále,“ zavrčel svých charakteristickým tónem. Vešla jsem do učebny. Severus stál nad fňukajícím Longbottomem a viditelně zuřil.
„ Vy to snad děláte schválně, že?! Víte co jste to uvařil, Longbottome?!“
Neville zavrtěl hlavou a popotáhl.
„ No tak se napijte a uvidíte.“
Neville zbledl, Zmijozel se mohl potrhat smíchy.
„ Napij se, kluku pitomá!“ zasyčel na něj.
Neville opatrně usrkl z naběračky.
„ No?“ protáhl Severus znechuceně.
„ Čaj.“
„ Neslyšel jsem.“
„ Čaj,“ hlesl Neville.
Zmijozelští se smáli, až jim tekly slzy.
„ Přesně tak. Čaj. Myslím, že tohle bude tvojí babičky, že?“ řekl Severus a zvedl nádobku, v které měl být sušený oměj.
„ Nerada ruším, profesore.“
Severus pokýval hlavou jako, že o mě dávno ví.
„ Já to tedy vyleju,“ špitl Neville.
„ Nic nevylejvejte, Longbottome. Profesorka McGonagallová má tenhle čaj ráda. Můžete jí to pak donést. Aspoň jednou bude vaše práce taky k něčemu dobrá,“ mávl nad Neville rezignovaně rukou, kývl na mě a přešel ke katedře.
„ Co je?“
„ Prýtová ti posílá nějakou sušenou mandragoru nebo co,“ podala jsem mu rozměrnou krabici.
„ Brzo. No, ale lepší pozdě než nikdy,“ položil krabici na stůl, „ vy nemáte práci, Longbottome?“
„ Já…eh…“
„ Jo, vy nemáte kotlík,“ nahnul se pod svůj stůl a pak postavil před Nevilla otlučený kotlík, „ je školní tak se pokus ho nezničit.“
Neville horlivě kýval.
„ Buď na něj trochu méně nepříjemný. Ten kluk je zpocený strachy.“
„ Vždyť je to trouba.“
„ Proč ho někdo nedoučuje?“
„ Takovým sebevrahem Bradavice zatím nedisponují.“
„ Já ho doučovala obranu a teď už mu to docela jde.“
„ Jo, slyšel jsem od Filche, jak mu to jde.“
„ No jo Filch.“
„ A není pravda, že po včerejší hodině musel učebnu obrany vymalovat?“
„ No, měli jsme malou nehodu,“ připustila jsem neochotně.
Povídali jsme si. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Malfoy, pozoruje Nevillův kotlík s čajem, který stál na zemi. Ihned mě napadlo, že ten kluk něco chystá. Taky že jo. Když si myslel, že se nikdo nedívá, rychle do kotlíku kopl. Neville zařval, jak ho stále horký čaj spálil. Malfoy se řehnil. Ten neřád! Pak jsem si všimla, že Severus Malfoye sleduje. Došlo mi, že to viděl. Rysy ve tváři mu ztuhly.
„ Pane Malfoyi, co to jako mělo být?“ zasyčel.
„ Neville si zvrhl kotlík.“
„ To mě máte za blbce?“ jeho hlas se stával tiším a zlověstnějším. Malfoy měl poprvé pocítit hněv Severuse Snapea.
„ Já…ne, pane.“
„ Zklamal jste mě, pane Malfoyi. Takovéhle dětinské srandičky si jděte dělat někam jinam! Děláte Zmijozelu ostudu!“
„ Já…“
„ Ticho! Ukliďte to. A fofrem!“
V učebně zavládlo ticho. Malfoy zbledl.
„ Ale… to přeci…“
„ Co?“ zasyčel Severus až Malfoy couvl.
„ Až se to otec dozví…“
„ Ukliď to nebo si tvého otce pozvu do školy a bude to horší!“
Malfoy se urychleně zvedl z lavice. Popadl hadr a začal vytírat podlahu. Weasley se začal smát.
„ Je tu něco k smíchu?“
„ Ne, pane.“
„ Můžete mu pomoct, když máte tak dobrou náladu.“
Ron se zatvářil znechuceně a přesunul se k louži u Nevillovi lavice.
„ No, já budu muset jít. Nechceš jít v poledne do Prasinek na oběd?“ špitla jsem. Zatvářil se jako by žvýkal šťovík, „ nechceš. Tak jo. Uvidíme se u oběda,“ odolala jsem touze ho na rozloučenou políbit, přehopkala kolem Malfoye a Rona a zavřela za sebou dveře.

„ Tak už mi pověz, co máš v plánu,“ vpadla jsem k němu do kabinetu bez zaklepání, ačkoli vím, že to nesnáší.
„ Nemusíš klepat,“ zavrčel a odložil brk.
„ No, tak povídej. Jsem napnutá.“
„ Kdepak to je překvapení.“
„ To je kruté,“ zasmála jsem se.
Bylo to překvapení, velké překvapení. Já zatím problém, kde budeme žít nijak neřešila. Mohli jsme bydlet u mě. Tenhle víkend mě ale Severus pozval na výlet. Hrozně jsem se těšila a byla zvědavá kam. Ačkoli nesnáší mudlovské dopravní prostředky, je-li jsme autem. Severus si kdysi koupil černý mercedes pro případ krajní dopravní nouze. Jinak dává zásadně přednost přemisťování. Taky jsem zjistila, že mudlovské řešení s benzínem, mu přišlo tak hrozně otravné a nepraktické, že auto očaroval, aby nemuselo tankovat.
Naše cesta skončila v malebné vesničce na londýnském venkově. Dali jsme si v místní restauraci oběd. Severus trpělivě počkal, až si prošmejdím krámy. Jako každý chlap nákupy nesnáším. Nechápe jak můžu hodinu strávit v jednom krámě. Když jde nakupovat on, ví přesně, co chce a to taky koupí. Pak jsme se vydali po cestě až na konec vesnice. Kousek za vesnicí stál velký, bílý dům. Kolem byla velká, ale viditelně už léta neudržovaná zahrada. Dům samotný vypadal jako by ztuhl v čase, což jak se hned ukázalo byla pravda. Chránilo ho hlídací a uchovávací kouzlo. Severus je zrušil a odemkl. Začalo mi to docházet. Vešli jsme. Malá vstupní hala byla obložena dřevem. Nikde ani smítko, ale bylo tu cítit, že tu roky nikdo nebyl.
„ Je to to, co si myslím, že je?“
„ Jo, nebyl jsem tu od svých sedmnácti. Myslel jsem, že mě otec vydědil, ale kupodivu to neudělal.“
„ Tak to je dům, kde jsi vyrůstal?“
„ Jo, patří naší rodině už několik generací.“
Dům byl nádherný. Dole v přízemí byla kuchyně, obývák, koupelna a pracovna. V patře pak byla druhá pracovna, manželská ložnice, dva pokoje pro návštěvy a dětský pokoj. Ten mě zajímal nejvíc. Na první pohled tu neseděli dvě věci. Byl tu přehnaný pořádek. Ale nejvíc do očí bil fakt, že jsem nikde neviděla žádné hračky. Spíš než dětský pokoj to připomínalo Severusův kabinet jen bez těch potvor v nálevu. Neušlo mi, že dům byl zařízen někým výborným a velice jemným vkusem. A taky to bylo poměrně dost nákladné zařízení. Napadlo mě, že Severus možná význam své rodiny hodně zkreslil.
„ Je tu nádherně.“
„ Kdysi to tu vypadalo úplně jinak. Matka nebyla nejsilnější v kuchyni, milovala zahradu. A měla velice vybraný vkus. Několik let jí trvalo než získala svolení to tu předělat. Když ho jednou měla, do roka skoro všechno odsunula na půdu a předělal to tu.“
„ Měla skutečně dobrý vkus.“
„ Jo, bylo to pěkně drahé hobby.“
Pro jednoho člověka byl ten dům přes příliš velký. Nedivila jsem se, že tu Severus nežil. Ale dokázala jsem si představit, že bychom tu spolu žili a jednou vychovávali naše děti. Do Londýna to nebylo daleko, nemluvě o tom, že krb v hale byl připojen na Letaxovou síť. Příroda tu kolem byla nádherná, lidé tu byli milí.
„ Co máš v plánu s tím domem?“
„ To záleží na tobě.“
„ Na mě.“
„ Asi by jsi tu nechtěla… žít, co?“
„ Proč si to myslíš?“
Pokrčil rameny.
„ Myslím, že by to tu bylo báječné. A pro našeho potomka taky.“
Zamračil se.
„ Trochu moc brzo ne?“
„ Na co?“
„ Na dítě.“
„ No, já nevím… snad… ale jednou přeci…“
„ Jednou ale ne teď.“
„ Co je? Nemáš rád děti?“
„ A to zase ne.“
„ Ale?“
„ Takže se ti tu líbí?“
„ Měníš téma. Co máš proti dětem?“
„ Nic.“
„ Tak co ti vadí?“
„ Vůbec nic.“
Pochopila jsem, že je to marné. Lepší odpověď mi nehodlal dát. Přesto jsem měla strach. Co když vůbec děti nechce. Celou cestu do Bradavic byl potichu.

Konec školního roku tu byl neuvěřitelně rychle. Najednou byl konec zkoušek. Severus nechal dva žáky šestého ročníku Mrzimoru dělat reparát. Draco se ke konci roku zlepšil v hodinách obrany natolik, že jsem mu tu trojku dala. Hermiona jako obvykle na výborné. Harry byl stále skleslejší. Domů se vůbec netěšil. Podle toho, co jsem slyšel, chudák kluk to neměl lehké. Někteří mudlové jsou příšerní. A Longbottom opět záhadně prošel z lektvarů.
„ Já tomu nevěřím. To je do nebe volající. Jak takový imbecil může projít u zkoušky. Měl jsem ho vyhodit už loni.“
„ Ale, Severusi, musíš uznat, že práce na pět to není.“
„ Nechat ho projít, to je výsměch osnovám. Příští rok se berou jedy, vždyť se otráví. Nebo hůř otráví někoho jiného.“
„ Přeháníš.“
„ Pane řediteli, nepřeháním. Ten kluk je horší než tornádo.“
„ Ještě nějaké připomínky k nějakému studentovi? Všechno? Výborně.“
Slavnostní rozloučení proběhlo jako vždy ve Velké síni. Profesor Brumbál měl proslov, pak byla hostina. A druhý den ráno na studenty čekal Bradavický expres, aby je odvezl domů. A na mě čekal můj nový domov.
„ Tak za rok nashledanou,“ smál se Brumbál, když jsme se loučili. Bylo zvláštní odjíždět pryč a přitom ne domů. Svůj starý dům jsem pronajala. Teď budu bydlet se Severusem na venkově v tom nádherném domě. Budu muset obnovit zahradu a přeorganizovat kuchyň, ale jinak nic měnit nebudu.

Strávili jsme nádherné, romantické prázdniny na opuštěném tropickém ostrově uprostřed Tichého oceánu. Bylo to nádherné. Skoro se mi ani nechtělo domů. Zamilovala jsem si noční procházky po pláži, koupání v moří, snídaně na terase. Severus byl uvolněný a neuvěřitelně milý. Jenže škola trvá deset měsíců, prázdniny jen dva. Museli jsme se vrátit do Bradavic, protože Severus nechal dva studenty dělat reparát, poněkud dřív. Brumbál ohodnotil moji bronzovou barvu. Na Severusi by nikdo nepoznal, že byl dva měsíce na tropickém slunci. Měl po matce neuvěřitelně bledou kůži. Vůbec se neopálil. Měl spíš tendenci k tomu, aby se spálil, což jako učitel lektvarů neměl problém vyřešit.
Vybalovala jsem věci. Najednou se mi udělalo, nějak zle. Jen na malou chvilku a bylo to pryč. Nepřikládala jsem tomu význam. Nebylo to poprvé. Myslím, že mám trochu zažívací potíže. Budu si muset při letošní hostině dávat pozor, aby mi nebylo pak špatně. Hoochová se zastavila, aby se zeptala, jak jsem se měla. Víc jí ovšem zajímalo jaký Severus je – tedy jako manžel. Řekla jsem jí, že si rozumíme, že je spolehlivý a umí si poradit. Myslím, že chtěla slyšet něco jiného. Jo a Trelawneyová semnou nemluví. Doneslo se mi, že roztrušuje po škole, že jí její křišťálová koule sdělila, že do roka se rozvedeme. Severus má pravdu je to sůva a ještě k tomu žárlivá. Snad si pro boha nemyslela, že by si s ní Severus něco začal.

Každý začátek školního roku je takový poněkud lenivější. Studenti jsou myšlenkami někde jinde. Mají potřebu si okamžitě sdělit veškeré zážitky z prázdnin, nejlépe o hodinu, což Severus nesnáší. Letos to zase vyneslo několik školních trestů. Profesorským sborem prošla nějaká epidemie nebo co. McGonagallová chraptěla, Prýtová měla chřipku, Kratiknot kašel, a na mě taky něco lezlo. Severusi se jevně kromě studentů vyhýbaly i bacily, ale v poslední době vypadal unaveně. Malkony si narazil palec a kulhal a Hoochová neslyšela na jedno ucho. Letošní začátek roku se opravdu nevydařil. Přivítání a zařazení nových studentů si musela vzít na starost Lucy, protože McGonagallová nemohla mluvit. Přišlo mi, že je ve Velké síni tenhle rok nějaké dusno. Bylo mi zle od žaludku. Asi budu muset jít za Pomfreyovou. Ráno jsem zvracela. Nejspíš jsem chytla od Prýtové tu chřipku.

„ Cože?“ nebyla jsem schopná ze sebe vypravit nic inteligentnějšího.
„ Už je to tak,“ pokrčila rameny Pomfreyová.
„ To musí být nějaký omyl. To přeci…“
„ Žádný omyl. Je to prostý fakt.“
„ Já tomu nemůžu uvěřit.“
„ Tak tomu věřte. Jste těhotná.“
„ Jak dlouho?“
„ Měsíc, měsíc a půl.“
Tak to by odpovídalo. Přesto to nemohla být pravda. To prostě nemohla.
„ Já nemůžu být… vždyť beru…“
„ No, občas se to stává. Ne často, ale občas ano.“
Zatmělo se mi před očima.
„ Bude to kluk.“
„ Jak to víte?“
„ Vím.“
„ To se přeci ještě nedá učit.“
„ To máte od mudlů, že. Prostě mi věřte. Bude to kluk.“
Jako v mrákotách jsem opustila ošetřovnu. Žádná chřipka. Severus bude opravdu nadšen. Není to tak dlouho, co jsme se zase dostali k tématu děti. Jeho postoj se nezměnil. Že prý je brzo. Tři týdny na to je z něj táta. Naše vášnivé noci z prázdnin nezůstaly bez následků.
„ Alex, neviděla jsi… á tady je,“ Severus vytáhl nějakou těžkou knihu z hromady na stole a začal v ní listovat.
Jak mu to mám říct. Určitě bude zuřit. Co když bude chtít, abych si to nechala vzít.
„ Co je? Stalo se něco?“ jeho černé oči se na mě dívali s otázkou.
„ Stalo… nic… proč myslíš, že se něco stalo?“
„ No, si taková bledá.“
„ Asi na mě něco leze. To bude dobré.“
„ Chceš na to něco?“
„ Ne, byla jsem u Pomfreyové. Nic to není.“
Nevypadal tak úplně přesvědčen, ale zřejmě ho moje odpověď uspokojila.

Večer jsem se náhodou sešla s McGonagallovou ve sborovně. Byla zrovna na odchodu. Napadlo mě, že bych si s ním mohla o svém trápení promluvit.
„ Minervo, měla bys chvilku?“
„ Jistě.“
„ Já mám takový problém.“
„ Jaký?“
„ Jsem… jsem těhotná.“
„ No to je úžasné. Vážně. Jak dlouho to víš? Co to bude?“
„ Pár hodin. Bude to kluk.“
„ To je neuvěřitelné. To se snad dědí.“
„ Co?“
„ Nepamatuji si, že by nějaký Snape kdy zplodil dceru,“ usmála se , pak zvážněla, „ a ví to Severus?“
„ To je ten problém. Pokaždé, když se dostaneme k tomuhle tématu, říká to samé, že je moc brzo. Bojím se mu to říct.“
„ Hm. A nenapadlo tě, že má třeba jenom strach?“
„ Strach?“
„ No, pokud vím jeho táta nebyl zrovna vzor otce. Třeba se bojí, že bude taky takový.“
Já husa hloupá. Vůbec mě to nenapadlo. No jistě. Musela jsem být slepá a hluchá, že jsem si toho nevšimla.
„ Minervo, ty jsi geniální.“
„ Přeháníš,“ usmála se skromně.
Hned jsem šla za Severusem. Seděl u sebe v kabinetě. Nebyl sám. Jeho společníkem byl, jak už bylo tradicí, Neville. Drhnul nějaká sud odporně zapatlaný od slizu.
„ Musím s tebou mluvit. Nutně.“
Severus vzhlédl od novin.
„ Longbottome, doděláte to zítra. Můžete jít,“ řekl pomalu.
Neville, který vypadal, že každou chvíli musí do kádě zahučet, se vděčně sbalil a vypadal jako namydlený blesk.
„ Co máš tak důležitého na srdci?“ zeptal se nevrle.
„ Jsem těhotná,“ vybalila jsem to na něj bez obalu. Asi to bylo moc tvrdé.
Zůstal na mě šokovaně zírat. Několik vteřin nebyl schopen ničeho.
„ Co že jsi?“ zašeptal tiše a výhružně.
„ Čekáme dítě. Kluka.“
Na okamžik jsem viděla, jak mu zasvítily oči. Pak se zamračil.
„ To není možné.“
„ Taky jsem si to myslela, ale není pochyb.“
Mlčel.
„ Ty nemáš radost?“
„ A měl bych mít?“
„ Budeš mít syna. Čekala bych, že projevíš trochu víc nadšení.“
Zase mlčel.
„ Myslím, že vím, co tě trápí.“
„ Skutečně?“ zeptal se ledově.
„ Bojíš se.“
„ Nesmysl! Čeho asi!“
„ Bojíš se, že budeš stejný jako tvůj otec.“
Polekaně sebou trhl. Minerva se strefila.
„ A co když budu,“ zašeptal pomalu.
„ Nebudeš.“
„ Jak to víš?“
„ Vím to, věř mi.“
„ Kluk?“
Přikývla jsem. Oči se mu rozzářily.
„ Já budu mít… syna,“ zašeptal a koutky jeho úst se nepatrně zvedly v jeho prvním nesmělém pokusu o úsměv.

Náš syn se narodil přesně za 273 dní zdravý jako řípa. Až jsem žasla, jak se ten drobeček podobal svému otci. Měl jeho rty, jeho oči, rysy ve tváři, jeho ruce a nejspíš i jeho vlasy. Snapeovská krev se v něm nezapřela. Byl to taky pořádný rarach. A Severus? Nikdy neměl skutečné dětství a myslím, že s naším synem si to vynahrazoval. Trávil se mnou a malým Severusem každou volnou chvíli. Dokonce zapomněl i dávat školní tresty a když tak svěřoval jejich vykonání Filchovi. Severus svého syna nadevše miloval a časem se naučil dávat mu to najevo. Bylo mezi nimi silné pouto. Dokonce ho náš syn naučil smát se. Nikdy se nesmál nějak přehnaně, ale ten jeho nepatrný úsměv měl pro mě cenu zlata. Narození Severuse dokonce usmířilo mě a mojí matku. Nikdy neměla mého manžela v lásce, vždycky mezi nimi bylo napětí, ale svého vnuka zbožňovala. Bohužel musím poznamenat, že nás syn svojí babičku moc rád neměl. Asi vycítil, že nemá ráda jeho tátu. Severus na tom ale svůj podíl taky měl. Když byl náš syn větší, naučil ha jak očarovat v zimě sněhové koule, aby babičku pronásledovaly. Malého Severuse jsem za to seřezala. Ale co s tím velkým, že.
Jak náš syn rostl, byl stále víc podobnější Severusovi. Měl i některé jeho povahové rysy. Zdědil jeho paličatost, cílevědomost a hrdost. Na rozdíl od svého otce byl ale otevřený, milý a laskavý ke všem lidem. Měl zvláštní cit na odhadnutí charakteru. V Bradavicích si získal spoustu přátel. Zmijozelská kolej ho doslova adoptovala. Paradoxně se velice přátelil s Harrym, což Severus zpočátku nesl dost nelibě. Táta to ale vůbec nebyl špatný. Občas jsem musela jeho sklony k přehnanému chování mírnit, ale rozhodně měl k výchově svého potomka vcelku rozumný přístup.

Léta plynula neuvěřitelně rychle. Už to nebyl můj malý Severus, moje děťátko. Každou chvíli něco vyvedl. Harry a ostatní už byli dávno z Bradavic venku. Našel si nová přátele. A zlobil. Bože jak ten zlobil. Chlapeček roste a vyvíjí se, říkával Brumbál se smíchem, když jsme likvidovali následky jeho vývoje. Mockrát rozbil okno, přivázal paní Norrisové plechovky na ocas, Hagrid ho honil z lesa. Bohužel nemohu říct, že by se můj manžel choval dospěleji. Kupříkladu ty okna měli na svědomí oba. V lese spolu taky párkrát byli, to vím naprosto jistě. Náš syn se ve svém otci prostě viděl. Trávili spolu spoustu času.
Když Severusi přišel jeho první dopis z Bradavic, uměl toho z magie dost na to, aby z fleku složil zkoušky prvního ročníku. Severus ho dost naučil. A byl na něj hrdý. Byl přesvědčen, že ve Zmijozelu vynikne. Dovedla jsem si to živě představit. Nákupy vybavení pro našeho syna manžel neuvěřitelně prožíval. Ale trval na tom, že musí přijet do Bradavickým expresem jako všichni ostatní. To nebyl problém. Od malička jsme ho vedli k samostatnosti. Mě bylo jasné, že mu moc nadržovat nebude. Právě naopak. Byla jsem připravená na to, že to občas bude přehánět a já budu muset zasahovat.
Velká síň byla jako každý rok vyzdobená. A profesorka McGonagallová jako obvykle přiváděla prváky. Jediný náš syn neměl ten vykulený výraz. Znal v Bradavicích každou cihlu. Začalo zařazování. Když přišla řada na našeho syna, nastalo napjatá ticho. Moudrý klobouk se všelijak vrtěl.
„ Těžké, velice těžké. Kam tě jenom poslat.“
Severus začal být poněkud nervózní. Můj manžel taky.
„ Hm, máš velký talent, to ano. A odvahu taky. Jsi velice ctižádostivý. Ale kde by jsi… už to mám… NEBELVÍR!“
Místnost ztichla. Severus zíral na svého syna. Měla jsem strach, že omdlí. Vypadal, že k tomu nemá daleko. Byl bílý jako stěna, křečovitě svíral okraj stolu. A v jeho očích byl naprostý šok. Jeho vlastní syn byl právě zařazen do Nebelvíru. To ho hluboce ranilo. Brumbál si odkašlal. McGonagallová poslala Severuse sednout k jeho novým spolužákům. Nikdo nevěděl, co říct. Severus se prudce postavil a opustil místnost. Viděla jsem ten bolestný pohled našeho syna.
Po slavnosti za mnou přišel celý uplakaný. Severus byl bůh ví kde. Nebyl ani doma ani v kabinetu.
„ Zklamal jsem ho, že? Už mě nebude mít rád,“ špitl.
„ To je nesmysl. Samozřejmě, že tě má rád,“ měla jsem ale pocit, že mu není líp. Potřeboval to slyšet od otce. Poslal jsem Severuse na kolej a šla hledat svého trucujícího manžela. Byl v zahradě. Řekla jsem mu, co mi právě sdělil náš syn.
„ Jak to že courá po večerce po hradě!“ zasyčel Severus.
„ Přestaň!“ okřikla jsem ho.
Šlehl po mě jedovatým pohledem.
„ Tvůj syn si myslí, že ho kvůli takové blbosti přestaneš mít rád. Co s tím budeš dělat?!“
Dlouho bylo ticho. Čekala jsem trpělivě. Na Severuse se nesmělo tlačit. Vím, že ho tohle zasáhlo opravdu hluboce.
„ Byl jsem si jist, že půjde do Zmijozelu,“ řekl po chvíli.
„ Moudrý klobouk ví, proč něco dělá. Nenapadlo tě, že kdybys měl jiné dětství, možná by jsi taky studoval v Nebelvíru?“
„ To je nesmyl.“
„ Proč jsi si tak jistý?“
„ Z naší rodiny všichni studovali ve Zmijozelu.“
„ Jenže nezapomínej, že jsi se změnil. Nejsi stejný jako před léty a nejsi stejný jako tvůj otec.“
Mlčky zíral do vod jezírka.
„ Copak záleží na tom, kde bude studovat?“
„ Asi ne,“ připustil po chvíli neochotně.
„ Tak za ním běž. Potřebuje od tebe slyšet, že ho máš rád. Teď to potřebuje víc než kdy jindy.“
„ Neznám heslo,“ odsekl. Léta dával svému synovi veškerou svojí lásku a najednou mu bylo za těžko dojít za ním a říct mu, že ho má rád.
„ Minerva ještě nešla spát.“
„ Necháme to na zítra.“
„ Ne hned. Nedělej tu samou chybu jako před léty tvůj otec. Vzpomeň si kam až tě to dohnalo.“
Otřásl se. I po tak dlouhé době byl na to citlivý.
„ Tak dobře,“ souhlasil nakonec.

Epilog

Prožili jsme nádherná léta. Náš syn nebyl nejvzornější, ale učil se dobře. Co mu nešlo, s tím mu Severus pomohl. Byl prefektem Nebelvíru a pak i primusem. Rostl z něj prvotřídní kouzelník. Aby ne, když měl ty nejlepší učitele. Nejen Brumbála a ostatní, ale především svého otce. Školu ukončil s vynikajícím prospěchem. Stal se špičkou v oboru černé magie. Dokonce se dostal i do Kouzelnické rady. Přátelí se s Harrym a Weasleyovými. Dá se říct, že vrátil jménu Snape lesk a slávu. Severus by byl na něj skutečně hrdý. Zemřel rok před tím, než Severus ukončil školu. Začalo to naprosto nečekaně, když v hodině zkolaboval. Madam Pomfreyová zjistila, že má problémy se srdcem. Zakázala mu těžkou práci a rozčilování. Dlouho to vypadalo, že bude vše v pořádku. Pak se o slovo přihlásilo to staré poranění hlavy a Severusi se začal zhoršovat zrak. Nakonec o zrak přišel úplně. Bylo to pro něj hodně těžké. Teď už nemohl učit. Vyrovnával se s tím hodně těžko. Já i Severus jsem se mu snažili být na blízku a ulehčit mu to. Jeho stav se ale zhoršoval. Zranění, která utrpěl, když ho mučili, si nakonec vybrala tu nejkrutější daň. Chybí mi s přibývajícími léty víc a víc. Chybí mi jeho hebké vlasy, které časem začaly na skráních prokvétat stříbrem, jeho doteky a polibky. Někdy po ránu se stává, že když jsem ještě v polospánku, slýchávám jeho hlas a cítím jeho vůni. Často vzpomínám na to, jak jsme byli šťastní. Na náš úplně první polibek, o který ani jeden z nás nestál. Na naše první milování. Na to jak mi bylo, když se konečně probral z komatu. Vzpomínám na jeho nádherné oči. Znovu si prohlížím fotky z naší svatby, bylo to tak krásné a tak dávno. Vzpomínám na narození našeho syna, na výraz v jeho očích, když mu ho dala madam Pomfreyová do náruče, aby si ho poprvé pochoval. Léta kdy jsme spolu stárli a vychovávali našeho potomka. Jak si hrával s malým Severusem, který mi teď tak bolestně připomínal, že jsem ho ztratila. Náš syn vyrostl v přesnou kopii svého otce. A vždy jsem končila u smutných vzpomínek na jeho poslední dny. Jak měl bolesti, pak přišel o zrak. Psychicky to těžce nesl. A přesto s tím bojoval do poslední chvíle. Když umíral, umíral nezlomený, hrdý a… příliš mladý. Jeho černé vlasy ani nestačily zešedivět a už jsem ho ztratila.

Nechala jsem ho pohřbít v bradavické zahradě. Bylo to jeho přání. V Bradavicích prožil ta nejkrásnější léta. Náš rodinný dům jsem přenechala Severusi a jeho snoubence. Žiju v Bradavicích v „našem“ podzemí. Brumbál už dávno není ředitelem. Odešel s Minervou před léty do ústranní. Ještě bych se ráda dočkala vnoučat. A pak můžu klidně umřít. Prožila jsem krásný život, ale teď když tu není Severus, je můj život prázdný. A tak sedávám v zahradě u jeho hrobu, na kterém teď rostou plané růže. Sedávám tam celé jaro a léto, v zimě tam každý den chodím. A čekám. Čekám, až si pro mě jednou přijde. Jsem trpělivá. Nebojím se smrti, protože pak, pak už budeme spolu navždy. Pak už nás nikdy nic nerozdělí………………………

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský