Fantasmagorium

   originál
Autor: Delphi
Překlad: bedrníka
Hlavní postavy: Severus Snape/ Albus Brumbál
Shrnutí: Když se nevinná fantazie zvrhne a mizerný den promění v ještě mizernější

Nic než sen

Řekněme, že to byl naprosto příšerný den.
Řekněme nejhorší den v životě.
Dávno přestalo záležet na tom, proč – zkrátka to k té fantazii patří. Důležité je, že to byl hrozný den, ten nejhorší, a Albus Brumbál si představuje, jak se unaveně vleče po schodech do svých pokojů na jejich konci, a tam na něj jen tak zničehonic čeká mladý Severus Snape.
Je to neviňoučká fantazie, a přece není. Je špinavá a hrubá a drsná – právě proto funguje – a Albus v sobě všechno tohle a ještě víc cítí, aby se mu při tom pomyšlení postavil jako mladíčkovi. Cosi to v něm probouzí a Albus radši nezkoumá co. A ačkoliv si tu fantazii v představách prožil už na sto různých způsobů, pokaždé je tak nějak stejná a všechny její variace jsou mu stejně drahé. Stala se přirozenou součástí jeho dne stejně jako ranní sprcha nebo bezesná noc, a někdy si celý její průběh rozepíše od začátku do konce, probere se každým detailem a drobnůstkou, a jindy se zastaví, uchvácený jedinou scénou, jedinou větou, režisérským pokynem.
„..pane řediteli.“ Plností Severusových rtů.
Samozřejmě to nebyl odjakživa Severus. Je to stará fantazie, zamilovaná oblíbená, a Severus v ní začal účinkovat a stal se jejím vyvrcholením teprve nedávno. Před léty by v ní figuroval některý z těch lahodných chlapečků z jistého diskrétního snobského bordýlku v Kirčině ulici, nebo možná, kdyby byl zvlášť napjatý, nějaký protřelý mladík, který se dá tu a tam zahlédnout v zákoutích Obrtlé. Albus by si představoval, jak se jeden z těch floutků objeví v jeho pokojích – jedno jak, už jejich samotná přítomnost je nestoudné porušení řádu – rozvalený v jeho posteli, napůl svlečený, plný očekávání. Vědoucí oči, hříšné rty. Tlustá péra sevřená ve zpocených dlaních.
Ale to bylo kdysi dávno, když mizerný den znamenalo opravování písemek a déšť, nebo třeba propadající student. Rozhádaní kolegové, senilní nadřízení. Teď ho na konci dne nedoprovází domů nic menšího než smrt a všichni mladí ochotní prostituti z jeho představ mají tvář Severuse Snapea.
To není žádná podlost z jeho strany – ne doopravdy. Albus jednoduše nebyl stvořen k celibátu a přišel na to, že jeho hlava na něj zvláštně reaguje. Nebyl za jedním ze svých mladíčků celých těch sedm let, kdy válka s Voldemortem naplno začala. Už netráví příjemné neděle v peřinách v luxusní bordelové posteli s překrásným mladíkem se zlatými ústy. Už nepřijímá polibky, nedvoří se svým oblíbencům, neobjímá je, nedoráží. Místo nich má jen Severuse. Snapea špeha, mladičkého a vyčerpaného životem, jehož služba ho s Albusem přivádí do přímého styku výměnou za předem dohodnutou kompenzaci.
To srovnávání rozhodně neznamená, že by si ho Albus míň vážil – vždycky měl své mladíčky v lásce a kurva si zaslouží víc obdivu něž vylekaná chudinka, řečeno bez obalu – ale přesto je to malý zázrak, že zamračená ústa mladého pana Snapea se v jeho soukromých myšlenkách neodlučitelně spojila s prostitucí.
A tak Albusova fantazie v posledních měsících ožila novým životem, a teď je to Severus, kdo na něj na sklonku náročného dne čekává. Někdy je rozvalený v Albusově oblíbeném křesle, jednu vláčnou nohu přehozenou přes opěrku a hábit vyhrnutý až na stehna, neslušně odhalený. Jindy pokorně klečí v ložnici u nohou postele, nebo je dětsky stočený do klubíčka v peřinách.
Řekněme, že tentokrát ho Albus najde nataženého na zemi v obývacím pokoji. Oblečeného, ale s hábitem zamotaným, jako by původně ležel na břiše a pak se překulil, takže mezi botou a lemem hábitu lákavě vykukuje kousek bledé kůže. Oči má zavřené a k prsům si vine prázdnou láhev skotské.
To je důležité. V jeho fantazii je Severus vždycky nějak oslabený – opilý, omámený nebo zraněný. Zásadně musí být Albusovi vydán na milost a nemilost. Rozhodl se vniknout do Albusových soukromých pokojů, dobře věda, že je slabý a bezmocný k jeho výpadu.
A řekněme, že Albus taky pil, lhostejno proč. Třeba se zrovna vrátil z nějakého šíleného zasedání na ministerstvu, kde mu vnutili o skleničku víc šampaňského než zdrávo. Důležité je, že je taky oslabený, a nemůže v žádném případě nést odpovědnost za svoje činy. Už tolik let nosí na ramenou tíhu kouzelnického světa, že je odpovědností nekonečně unavený.
Takže řekněme, že se usadí na zem vedle Severuse, a řekněme, že na koberci najde skleněné střepy – zbytek křišťálové sklenice z jeho servisu. To je nádherný detail. Důkaz Severusova mladického temperamentu ho vždycky vzruší, a když si na střepech všimne chvějících se zlatavých kapek, pocítí temně laděnou rozkoš.
Severus by byl opravdu hodně opilý, tak opilý, že by to Albus cítil z jeho dechu, až by promluvil, až by se začali hádat, tiše a rozohněně, jako pokaždé v jeho fantazii. Lhostejno o čem. Ať je to vznešená hádka o Voldemorta nebo nějakou řádovou záležitost, či jen přízemní spor kvůli Severusovu vyhrnutému hábitu a zničenému zámku na Albusově skříňce s likéry, vyjde to na stejno. Důležité je, že se hádají, oba jsou rozčilení a že i když má Severus pravdu, Albus ho přesvědčí o opaku.
V jeho představách se Severus pokaždé velice, velice omlouvá. A Albus je vždycky velice, velice zlomyslný a stejně ho potrestá.
V tuhle chvíli se ho dotkne. Odhrne mu z čela pramen zplihlých vlasů a pohladí ho po tváři. Severus na něj zamžiká, nejdřív v němém zmatku, a pak ho pozná. Albus se dotkne jeho bledých rtů, tak jako o tom už stokrát snil, zlehka přejede rukou po jeho hábitu dolů k bokům.
„Přeješ si odpuštění?“ zeptá se.
A při těch sloves se Severus zachvěje, láhev mu vyklouzne z ruky a s tlumeným bouchnutím dopadne na podlahu. Zahledí se na Albuse nezbadatelnýma očima, s úšklebkem na rtech. Tváře mu planou hněvem a pitím. „Žádný odpuštění nepotřebuju.“
To k té fantazii patří. Jeho řeč je zastřená, nezřetelná. Severus je opilý a neví, co mluví.
Takže se Albus s úsměvem skloní a políbí ho. Představuje si, že cítí Severusovo překvapení, jak se mu rozkošně zatají dech. Představuje si, že Severuse ještě nikdy nikdo nepolíbil, nikdy ho nikdo nesváděl, a proto pod dojmem jeho jemného doteku roztaje. Jeho ústa jsou měkká a poddajná, ochotně se Albusovu jazyku otevřou, a Albus ho políbí pevněji a opře se o lokty, aby Severusovo tělo obklíčil v náruči.
Severus samosebou vždycky trošičku vzdoruje. Ale jeho nemotorné pokusy Albuse odstrčit se promění v objetí – zesláblé ruce ho vezmou kolem ramen, sklouznou mu po prsou. Severus překvapením odvrátí obličej, a tak mu Albus může zlíbat tvář, čelist, hrdlo. Na jazyku cítí splašený tlukot Severusova srdce a Severus se slabě zavrtí.
„Co... co to děláte?“
Zašeptání je stydlivost maskovaná cudností – opojná směs fantazie a reality, poněvadž ačkoliv ve skutečnosti má Albus podezření, že je Severus nedotčený, v jeho nejtemnějších snech posloužil Severus zástupům maskovaných Smrtijedů; ležel roztažený na oltáři, nahé tělo pokropené semenem; samotný Tom Raddle mu roztáhl nohy a krutě mu vyrval panenství, a proto je Severus tak plachý a současně tak chtivý Albusovy opatrné pozornosti.
A tak: „Vypil jsi toho přesmíru,“ řekne Albus, znova ho políbí a na jazyku mu ulpí ostrá chuť skotské. „Půjdeš do postele.“
Severus zamrká, ale Albus si jeho opilost vždycky představoval roztomilou, takže se bez vzpěčování nechá zvednout na nohy a odvést do ložnice. Nemotorně jako ospalé dítě si přišlápne lem hábitu a vrazí ramenem do veřejí. Dovolí, aby mu Albus svlékl hábit, ve spodním prádle se sveze na postel a nohy mu zůstanou viset přes okraj. Albus si klekne a stáhne mu ponožky a spodky, až odhalí měkký, pěkně rostlý penis v houštině černých chlupů. Vstane, svlékne se a pak zvedne Severusovy nohy na postel a vleze si k němu.
Severus se pokusí rukama zakrýt, ale Albus mu je zlehka odtáhne a políbí ho ho na citlivé místo, kde končí stehno a začíná bok. Severus sebou zavrtí a zamumlá: „Co to...“
A v tenhle okamžik Severus někdy odtáhne kolena, prostopášně zasténá, přitáhne si Albuse k sobě a přimkne se k němu. Jindy se vzpouzí, jen tak na oko, takže mu Albus musí sevřít zápěstí a líbat ho, dokud se nepoddá.
Řekněme, že tentokrát je Severus svolný, ale bojácný. Leží nehybně, ruce se mu bezmocně svírají, hlava mu padá na stranu a oči se zavírají.
Albus se ho s úctou dotýká. Taková hladká kůže, a svlečená jen pro něj. Severus se mu ochotně vzdá, když si Albus jeho nohy zvedne na ramena a posune se dopředu. Možná malé zakouzlení bez hůlky, aby Severusovi nadzvedl boky a aby do Severuse snáz pronikl, a pak už...
... horké, těsné, dokonalé. Severus zasténá, svůdně, žádostivě. Oči má pevně zavřené, tvář tak pohrouženou do rozkoše, že téměř vypadá jako zkřivená bolestí. Zakňučí, zalapá po dechu a jednou rukou sevře Albusovo rameno.
„...nepřestávej,“ vydechne. „Ne... přestaň...“
V tuhle chvíli Albus většinou už dlouho nevydrží. Pouhé pomyšlení na to, jak přiráží do Severusova těsného těla – panenského, zneužitého, bezdechého, prosícího – na něm ponenáhlu vykoná své kouzlo a s každým imaginárním pohybem ho postrčí blíž vyvrcholení. Šoustá Severuse drsně, se zoufalým odhodláním, protože ze všeho nejvíc ho chce mít u sebe a ještě až jeho sen skončí, chce, aby si jeho ruce pamatovaly teplé, štíhlé tělo, aby mu smysly přetékaly všemi chutěmi, pachy a přetrženými zvuky.
Vyvrcholí s triumfálním výkřikem. Síla orgazmu je tak omračující, že upadne do bezvědomí skoro dřív, než mu hlava dolehne na polštář.
„...peníze jsou na stole,“ slyší se zamumlat.
A pak ho pohltí teplá náruč peřin a rozhostí se ticho.
Nějakou chvíli spí.
A řekněme, že se o něco později probudí.
Když se postel trochu prohne a probere ho náhlý chlad. Je popletený spánkem, v hlavě mu hučí. Náhlá záplava zvuků ho dezorientuje.
Slyší. Ruce a nohy na holé podlaze. Sbírání šatů. Uvědomí si, že v ložnici ještě někdo je. Ten někdo ztěžka oddechuje, bolestivě polyká. Místo vedle něj na posteli je zahřáté. Na jeden blažený okamžik necítí nic než zmatek. A pak mu to všechno v jednom nechutném okamžiku dojde, temný pokoj se mu zatočí před očima a z šampaňského se mu zvedne žaludek.
Neodváží se promluvit, když se dveře otevřou. Zavřou. Kroky odeznívají, až už neslyší nic než zběsilý tlukot vlastního srdce.
Řekněmě – že James a Lily Potterovi jsou mrtví, a že Voldemort není. A Albuse napadne, že Severus v jeho fantaziích nikdy neuroní jedinou slzu.
Sáhne po světle, ale pak se zastaví při pomyšlení, co by mohl najít. Možná ponožku na zemi, nebo rozbitou sklenici na koberci v obýváku. Na prostěradle by mohlo být něco jiného než jen semeno. Leží nehybně ve tmě, hluchý a slepý.
Řekněme, že nejhorší den jeho života právě začal.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský