Fantasmagorium

Autor: Blackie
Hlavní postavy: Remus Lupin/ Sirius Black
Vedlejší postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Naděje prý umírá poslední. Ale co se stane, když naděje zemře?
Poznámka: Omluvte prosím případné chybičky ve výše uvedené básni, ale angličtina není má silná stránka…

-

Večerním vzduchem tančil kouř, vycházející z plamenů. Byl těžký, hustý, linula z něj nádherná vůně levandule. Leptal oči. Štípal, lepil oční víčka k sobě a nutil je svou palčivostí slzet. Okolím se neslo veselé praskání ohně, ze kterého vylétávaly jiskřičky. Jiskřičky, které se třpytily naproti večerní obloze, jenž překrývala potrhaná, šedá mračna. 
Melancholie opadaných stromů se oddávala dotykům jasného světla, které vycházelo vně ohniště. 
Tanečky plamenů napodobovaly zlom vlny, která se tříštila o pobřežní skálu. Zapouštěly se do tmy, splétaly se do vlnících se pramínků a stoupaly vzhůru k nebesům. Jen jejich okolí bylo tiché. 
Vedle toho všeho byla v trávě skrčená postava. 
Prokřehlýma rukama si objímala kolena, a prázdné oči třeštila do plamenů. Odrážela se v nich jakási naděje, ale i zoufalství, které pohlcovalo celou jeho zesmutnělou duši. 
Každý nádech mu působil neskutečnou bolest. Bolest, která se zakusovala do jeho těla, bolest, která se blížila bodu šepotu, který jej obklopoval. Bolest, která se pomaličku stávala živoucí smrtí. 
„Siriusi..“ zašeptal prázdným tónem, při kterém sotva pohnul rty. Nic. Žádná odpověď. Ani vítr se nad jeho bezmocným tělem neslitoval, jediným dotekem nepročesal jeho vlasy, které lepil pot a zaschlá krev. Třásl se. 
„Proč?“ zopakoval a pohnul rukou. Za zády nahmatal snítku sušených rostlin. Pevně ji sevřel v dlani. Ostré hrbolky, kterýma byla pokryta celá hromádka se mu zaryly do kůže. Necítil to, tahle škrábnutí byla nic proti tomu, co cítil uvnitř. 
Několik fialových větviček levandule spadlo do ohně a s tichým zašustěním vzplálo. Pomalu se měnilo jen v popel. Pouhý popel, který zůstane, který bude zdobit zem, i podzemí. Navždy. 

~ Potuloval se nocí. Venku bylo nádherně, na inkoustově modrém nebi stříbřitě svítily hvězdy, s korunami jehličnatých stromů si pohrával vítr, v hladině jezera se jakoby odleskovalo nebe, jakoby tu noc bylo oboustranné. ON se toulal v okolí školy. Potřeboval si vyčistit hlavu. 
Procházel kolem malého keříku. Fascinovaně hleděl na majestátně vládnoucí hrad, který se tyčil ku obloze. Že není sám si všiml až tehdy, kdy ho kolem pasu chytly dvě silné ruce a strhly ho s sebou do dřeviny. Stačil jen tiše vykřiknout. 
„Ssst! Sakra, Moony zmlkni!“ utrhl se na něj onen člověk a přitiskl mu drsnou dlaň na ústa. Chlapec se přestal zmítat a podíval se na druhého člověka nevypočitatelným pohledem. Bylo to jako sen. Ne, bylo to spíše jen Noční přání, které způsobily výpary pálené levandule, nesoucí se z jednoho z oken. 
„Co to děláš?“ podíval se nevěřícně, když mu chlapec odtáhl ruku z úst. Vzápětí si přitáhl jeho tvář ke své- a políbil ho. „je to sen, je to jen bezbožná halucinace, která za pár minut opadne!“ opakoval si v mysli a vracel Siriusovi polibky se stejnou intenzitou. Už věděl, že levandule, kterou tak často cítil venku, v učebnách, i v ložnici, nebyla to jen vůně linoucí se z učebny lektvarů, nešlo to z krcálku, kde se učilo jasnovidectví. Tohle celé byly Siriusovi vlasy. To, na co se snažil přijít už několik let měl teď nadosah. Chytl do prstů jeden z černých pramenů a začal si ho natáčet kolem ukazováku. Druhou rukou pomalu přejížděl přes záda druhého chlapce. 

Siriusovi pocity byly- zvláštní. Na tohle čekal několik let. Nebýt toho, že se téhle chvíle přímo děsil, byl by ještě šťastnější. Cítil Remusovi rty, jak se přibližují k jeho, blízko svého těla cítil zběsilý tlukot jeho srdce, jeho trhaný dech…~ 

Vzpomínka, která se mu vynořila před očima ho děsila. Prudce se posadil a zadíval se do plamenů. Dým ho fascinoval. Toliko to připomínalo ten večer. Vůně levandule, pomalu se zatahující nebe, oheň, který přívětivě zahříval ztuhlé tělo, noční přání… 
Podíval se nahoru. Obloha byla ledová, potažená tmavě šedými, hustými mraky, které nepropouštěly světlo ani jedné z hvězd. Vítr začínal vát. Ve vzduchu začínala viset vůně vody. 
Rudá záře se stáhla zpět mezi bylinky a několik větví. Prameny padající z temnot utišily praskání a donutili jej aby se vzdálil. Muž odcházel pomalu, v ruce svíral několik usušených, levandulových květů. 
Mokré oblečené ho táhlo k rozbahněné zemi. Pod vahou zmoklého kabátu se mu podlamovala kolena. Vlasy, které voda slepila v pouhé tyčinky, které se přisávaly k tváři. Velký šrám, který se táhl přes celou levou polovinu tváře nepatrně krvácel. 

Ještě v mokrých šatech spadl na postel a zalapal po dechu. Místo, kde ležel bylo teplé, a suché. Spoře zařízená místnost voněla- jak jinak- levandulí. Přes postel bylo přehozeno několik potrhaných cárů látky, které možná kdysi mohly být ložním prádlem. Na několika z nich byly rudé, krvavé skvrnky. 
V celém domě byla jen dvě okna. Přes černou, na kousky potrhanou látkou, symbolizující závěsy, ležela vrstvička prachu. Nedalo se odhadnout, jestli venku ještě prší. Okna byla špinavá, zvenčí zamazaná bahnem. 
Křeslo uprostřed místnosti mohlo kdysi být krásné, ale dnes ho zdobily jen ošoupané, dříve jasně modré, sametové potahy, teď byly rozervány, místy z křesel vypadávaly kousky molitanu a občas vykukoval i jakýsi kus barevné látky. Jakoby jej někdo rozkousal. 
Stůl a dvě židle, které kolem něj stály byly hrubě vyřezané, nezbroušené, z každého růžku vystrkovaly dřevěné třísky své ostré drápy. Jediné místo, které bylo v domě krásné, a neporušené byla velká knihovna, stojící v nejzašším rohu. Nikde nebylo ani smítko prachu, knihy byly vyrovnány přesné váhy, ty nejlehčí stály v horních policích, a ty nejtěžší, které by možná člověk ani neuzvedl byly položeny nejníže, skoro u země. Muže, který ležel na rozvrzané posteli však nezajímalo ani jedno. On se jen tiše díval do stropu, počítal suky v nedokonalém, ale přesto krásném dřevě. Všechno připomínali Siriuse. Ať už to byl domlácený kávový hrnek, starý popelník, tvářící se jako odseknutá část lebky nebo květináč s fialovými kvítky. Všechno připomínalo třpytivé, šedé oči, ty šibalské jiskřičky, snad i štěkavý smích, který svým optimismem kazil okolí.. 

~ „Blacku, Lupine?!“ prosekl okolní ticho ironií překypující hlas. Oba chlapci se od sebe odtrhli a zadívali se do tmy, obklopující onu místnost. Nebyli sami. Ve dveřích stál chlapec s dlouhými, umaštěnými černými vlasy. Byl vysoký, prakticky vychrtlý. 
„S-Snape?!“ zakoktal se Sirius a vyděšeně se mu podíval do očí. Polonahý Remus si zakryl vrchní část těla trikem a prudce vzhlédl. Na Snapeově tváři se rozrůstal smělý úšklebek. 
„Copak se to tu děje?“ ptal se s nadzvednutým obočím a sebejistým krokem vstoupil do místnosti., „copak by tomu řekli třeba Brumbál, s McGonagallovou?“ Začal uhlazeným tónem. 
„Opovaž se ceknout a přísahám, že tě zabiju!“ zrudnul chlapec a rychlým pohybem si zapnul poklopec. Snape zhnuseně krčil nos a posměšně je sledoval. 
„Mám návrh.“ Promluvil stroze a chtivým pohledem studoval rudého chlapce, který se na hromadě rozhrabaných přikrývek nepřítomně krčil. Sirius si překřížil ruce přes prsa, ale za jeho jasnou, tvrdou maskou se skrýval strach. Pokýváním hlavy ho vyzval, aby mluvil. 
„Ty, Blacku, teď pěkně rychle vypadneš a necháš mě tu s ním.“ zašklebil se. Remus s sebou trhl a málem spadl. Sirius spustil ruce a poklesla mu čelist. Potom se otočil na Remuse. 
„Je to na vás,“ ozval se znovu zmijozelský chlapec, buď Black vypadne a budu zticha, nebo tady zůstane a já půjdu třeba za Dawisem. Tak?“ zvedl oči ke stropu. 
„Siriusi, běž.“ ozval se do té doby mlčící, mladý vlkodlak. Oba se na něj celkem vyjeveně podívali, odpověděl jim jediným, rychlým gestem. Mladý Black se svěšenou hlavou odešel. 

„Lupine, Lupine. Čekal bych od tebe cokoli. Svědomitého žáčka, nesmělého miláčka mladších dívek, ale že se budeš vrhat na Blacka, ts, ts, ts, to se dělá?“ 
„Co po mně sakra chceš?“ zavrčel. 
„Chci to, co Black.“ 
„Cože?!“ než však stačil Remus ještě více protestovat, už nevědomky vracel Snapeovi polibky…~ 

„Tohle musí skončit.“ špitla troska muže, která ležela na malé, rozvrzané posteli a zvedla se. Jeho oči zabloudily k třpytivému předmětu, ledabyle pohozenému na stolku. 
„Impregna.“ řekl na rovinu a ťukl hůlkou do mince. Ta se na okamžik vnesla do vzduchu a rozzářila se bezednou černí. Pak se snesla na zem, jakoby se s ní nikdy nic nestalo. 
Ve chvíli, kdy muž uchopil zlatý peníz se s ním zatočil svět, míhaly se barvy, zvuky, celá jeho mysl… 

Dopadl na tvrdou, kamennou podlahu. 
„Čekal jsem tě.“ Ozvalo se od stolu. Člověk, který za ním seděl zakrýval celou svou tvář novinami. 
„Dobrý večer, Severusi.“ Pozdravil zdvořile a nenápadně se rozhlédl po tmavé místnosti. Hned to uviděl. Muž za stolem odložil novinový plátek, na jehož přední straně se procházelo několik staře vyhlížejících čarodějů .
Zřetelně cítil, jak si ho ty chladné, černé oči přeměřily, jak se do něj zabodávaly. Mlčel. 
„Tak co zase chceš?“ vyzval jej. 
„Chci- chci si zopakovat, co se stalo tenkrát…“ jeho hlas zněl sebejistě. Černooděnec za stolem se rychle postavil a přiblížil se k němu. Nemohl si všimnout, že vlkodlak nepatrně ustupuje dozadu, směrem k poličce s lektvary. 
Opět se políbili. Remusem projelo zhnusení a za zády nahmatal lahvičku s čirou tekutinou. Ukryl ji v kapse, kde byla i ona mince. Stiskl ji, a v tu chvíli se s ním všechno začalo točit. Druhý muž se od něj stihl tak tak odtáhnout. Zmizel. 

Dopadl, ale tentokrát se stačil zachytit o okraj stolu. Flakónek v jeho kapse nebezpečně zavibroval. Všechno, všechno bude v pořádku.Snažil se uklidnit sám sebe a opatrně sáhl pod desku stolu. Ale nakonec vytáhl ruku, ve které držel tři předměty; dlouhé, bílé pero, nejspíše ze sněžné sovy, lahvičku modrého inkoustu a rozvinutý, trochu ohořelý pergamen. Sedl za stůl a nechal, aby se jeho ruce po papíře rozlétly všemi směry. 

Je konec naděje.
Všechno, být jen trochu šťastné zhaslo. I ta poslední hvězda, Sírius, spadla. Tohle je konec. Poslední důvod. Konec všeho, definitivní tečka. Pokud by byl někdo, kdo by si na vlkodlaka vzpomněl, stejně brzy zapomene. 
Sbohem. Remus.

Stoupl si a odzátkoval korkový uzávěr lahvičky. Na hodinách právě odbila půlnoc a list kalendáře se samovolně otočil na listopad. 
„Krásný Halloween, Remusi Lupine…“ popřál sám sobě šeptem. 
Zhluboka se nadechl, a jedním douškem tekutinu vypil. 
Na zemi se rozsypalo několik mrazivě krásných střepin. Muž se chytl za hrdlo a těžce zachraplal. Celé jeho tělo se zmítalo v pekelném plameni. Cítil, jak mu praskají žilky, krev se neomezená hrne celým jeho tělem… 

Po pár sekundách ležela na dřevěné podlaze jen hromádka popele. To bylo všechno, co po něm zůstalo. Pár kousků sypké, ale lepivé látky, vůně levandule, krátký dopis, a jediné zbožné, Noční přání… 

 

Má rána je tak hluboká 
Mandylion bez tváře
Smrtelné přání bez motlitby
Konec naděje
Konec lásky
Konec času
Zbývá ticho
~Nightwish, End of All Hope~


~I Hate Myself~

My heart is cold
And dark
~
Well, in my dreams 
Is light
Light and full hope
I don't know…
W H Y ? 
~
In me is die.
Ice heart in flames.
Bittersweet tears
Hate in me…
W H Y ? ~ 

(~Blackie~)

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský