Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
Autor: Darkness
Pár: Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí: Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka: Všechno je to Rowlingové

Nové Bradavice

Kapitola první

„Běž pryč,“ odehnal tříhlavou zmiji, která se mu snažila uvelebit za krkem, mezi jeho dlouhými vlasy, aby tam strávila pohodlný večer. Byla to jejich každodenní hra. Zpravidla končila tak, že muž rezignoval a dovolil hadovi, aby zaujal své oblíbené místo. Hlavy měl položené na jednom rameni, tělo se táhlo přes záda k druhému rameni, ocas se omotal v podpaží a kolem těla.
„Sssss!“ reagovala zmije v předstíraném hněvu.
„No,no,no, moc se nerozčiluj,“ zahrozil žertem. „Můžeš být ráda, že jsem tě vytáhl z té žumpy v Obrtlé.“
Hadí syčení se pomalu zmírňovalo. Území bylo dobito, tak se zmije pohodlně uložila. Tvářila se, že je plně zaujata studiem knihy, kterou její člověk každý večer pročítal. Občas mu do ucha sdělila nějaký svůj komentář.
„Jasně, obrtlé krysy byly mnohem chutnější, než ty, co máš u mě. Ale víš, čím to bude? Nekrmím tě krysami, ale kuřaty. V tom je rozdíl. Člověk by myslel, že když máš místo jedné hlavy tři, že dokážeš rozeznat rozdíl!“ zlobil se.

Dnes se však nemohl na čtení soustředit. Možná to bylo tím, co viděl, když byl dopoledne nakoupit. Ne že by viděl něco strašného, něco neobvyklého. Viděl to, co jindy. A to ho trápilo.

Od toho dne, kdy se z chlapce-který-přežil stal chlapec-který-zabil-vy-víte-koho, se toho hodně změnilo. Voldemort nebyl jediný, kdo tehdy zemřel. Brumbál, McGonagallová, téměř celá rodina Weasleyů, Hermioniny rodiče, Lupin, Sirius… tady Harry polkl, aby uvolnil stažené hrdlo. Dlouho trvalo, než se z toho Harry alespoň trochu vzpamatoval. Další a další, známí i neznámí. Ano, nakonec zvítězili. Ale za cenu naprostého rozvratu stávající společnosti. Ministerstvo čar a kouzel se tvářilo, jako fungující organizace, ale nikdo ani nevěděl, kde vůbec sídlí, kdo je ministrem, co vlastně ministerstvo dělá.

A Bradavice? Z Harryho školy, z jeho prvního skutečného domova, jaký kdy měl, nezbyl, skoro ani ne obrazně řečeno, kámen na kameni. Pak tu byl dům na Grimmauldově náměstí. Od Siriusovi smrti v něm nebyl. Nemohl ho považovat za svůj domov. Nedokázal to. Nakonec si našel malý domek nedaleko Durness. Velmi rychle si zamiloval zdejší klid, narušovaný jen bečením ovcí a hukotem moře, které zde divoce naráželo na rozeklané skalnaté pobřeží. Už dlouho nekouzlil. Nebyl to plán zmizet z kouzelnického světa. Prostě byl unaven. Nechtělo se mu. Jeho nejbližší sousedé byli vzdáleni 5 mil do vnitrozemí, takže jeho jedinými společníky tu byly ovce, pastýři, mořští ptáci a Ssslissilisssi, jeho hadí přítelkyně. Žilo se mu docela dobře, na živobytí si vydělával tím, že pro jednu farmaceutickou firmu sbíral hadí jed.

Těch několik málo přátel, kteří mu zbyli, věděli, kde bydlí. Občas ho navštívili, občas navštívil on je. S Hermionou si navíc poměrně často psali. Nějak své nejlepší kamarádce nerozuměl. Vždy měl pocit, že ona a Ron k sobě patří. Ale po válce se rozešli. No dobře, Ron se choval jako idiot, ale nebylo Hermioně podobné, aby ho opustila, když mu zemřela skoro celá rodina. Jen Charlie a Molly zůstali naživu. Něco se muselo stát. Hermiona se odstěhovala do Cheverny a Ron odjel někam do Ameriky. Občas poslal Harrymu sovu s nic neříkající zprávou. No, alespoň žije.

Odložil knihu. Dnes ze čtení nic nebude. Zvedl se a šel rozdělat oheň v krbu. Bylo docela chladno. Ssslissilisssi se pevněji přidržela jeho těla, jinak se nenechala vyrušovat. Za chvíli v krbu praskal oheň, Harry zašel ke svému baru, aby si něco vybral. To se naučil od svého dalšího přítele. Dalšího zemřelého přítele.

Draco. Něco se stalo a najednou si uvědomili, že jejich dětská nenávist je prostě hloupá. Harry držel Draca v náručí, když ho zasáhla Luciusova kletba. Otec nepřežil syna, kterého sám zabil. Vlastně to bylo směšné. Harry ho nezabil kouzlem. Harry mu rozbil kamenem hlavu. No, rozbil… nebylo to hezké. Lupin ho tenkrát musel od Luciuse odtáhnout.

Ano, Draco naučil Harryho lepším způsobům. Co naplat, byl to Malfoy a měl tu nejlepší výchovu v tomto směru. A tak měl Harry bar. Ne prostě hromadu láhví ohnivé whisky nebo máslového ležáku. Také se z něj nestal alkoholik. Vždy si dával dobrý pozor, aby nepřekročil mez účelnosti takového pití. Naučil se totiž vidět v pití požitek, ne způsob, jak se přivést do bezvědomí. Tak co to bude dnes?

Posadil se do křesla před krbem. Dnes, ano dnes, bylo smutné výročí Dracovy smrti. Všichni jeho zemřelí přátelé mu chyběli, ale s Dráčkem to bylo jiné. Jako by ztratil kus sebe sama. Tenkrát to nedokázal pochopit. Nevěděl, proč je mu s bledým plavovlasým chlapcem, spíš mladým mužem, tak dobře. Proč se mu dech zrychlí a srdce bije prudčeji pod upřeným pohledem těch krásných šedých očí. Nechápal to, ale bylo mu to jedno. A pak Dráček odešel.

Někdo klepal na dveře. Harry zvedl hlavu a chvíli tiše poslouchal. Kdo mu co může chtít? Teď? Nebylo sice ještě pozdě, ale stejně… snad nějaký pastýř. Úplně zapomněl na Ssslissilisssi smotanou na rameni, na sklenku koňaku v ruce, zamířil po schodech ke dveřím. Otevřel a zíral na pozdního návštěvníka. Trvalo dlouho, než pomalu odstoupil od dveří a nechal ho vstoupit. Gestem ukázal na schody vedoucí do obytné části domku. Když se vrátil zpět do obývacího pokoje, host už shodil mokrý svrchní šat a pouze v kalhotách a košili se tiskl ke krbu, ve kterém příjemně sálal oheň. Harry se na okamžik zarazil, pak znovu zavítal do svého baru. Nalil do další sklenky a po krátkém zaváhání ji donesl muži u krbu.
„Med a skořice?“ zeptal se svým hlubokým barytonem, když přičichl ke sklence. Prohlédl si tekutinu v záři ohně vydatně krmeného borovým dřevem. V jejím jantarovém zabarvení se odlesk plamenů lámal velmi svůdně. „Henessy Fine de Cognac? Vidím, Pottere, že se z vás stal labužník.“
Harry pokrčil rameny a posadil se do křesla. Za okamžik bylo i druhé křeslo obsazené. Oba muži mlčky popíjeli. V tu chvíli Ssslissilisssi dospěla k závěru, že ji ignorují už dost dlouho a rozhodla se jednat. Opustila své místo na Harryho rameni a po ruce mu sjela na stolek mezi oběma křesly.
„Pořád ignorujete pravidla, že, Pottere. Obchodovat s runoskopy je protizákonné…„
„Neobchoduji. Našel jsem ji,“ odpověděl Harry a se zájmem sledoval, co had udělá. Ssslissilisssi měla zřejmě dobrou náladu a chtěla se bavit. Proto přelezla až k nočnímu návštěvníkovi a po jeho volně položené ruce vylezla na jeho rameno. Láskyplně se všemi třemi hlavami otřela o mírně napjatou šíji. Harry se usmál, když jeho host nervózně zakašlal. „Ssslissilisssi nezaútočí. Jen se chce bavit,“ informoval pro jistotu.
„Ach tak. Děkuji, že jste mě na to upozornil,“ zase ten sarkasmus. Zvláštní, jak se některé věci nezapomínají.
Znovu zavládlo ticho, přerušované jen občasným zapraskáním dřeva v ohni.
„Tak dnes nebude žádná zakázaná kletba?“ zeptal se host nakonec.
Harry polkl, odvrátil pohled. „To nebyla vaše chyba. Jste nevinný,“ odpověděl tiše. Nerad na ten den vzpomínal.
„To jsem byl při našem posledním setkání také,“ zněla úžasná podpásovka. Na to neměl Harry co říci. Styděl se. Strašně se styděl, za to, co provedl při jejich posledním setkání. Tak nic neřekl, jen dolil do obou skleniček.
Nakonec to Harry nevydržel. „Proč jste vlastně přišel?“ natáhl ruku ke Ssslissilisssi, která se na svém novém místě začala nudit a toužila po návratu. Rychle se vyšplhala mezi důvěrně známé vlasy, k důvěrně známé vůni… „Hrajete si na mé svědomí? Nemusíte se obtěžovat. Já nezapomněl. Vzpomínám na to každý den, každý…„
„Sklapněte, Pottere!“
Harry byl sám překvapen, že poslechl.
„Přišel jsem vám nabídnout místo učitele obrany proti černé magii a přeměňování. A také místo ředitele nebelvírské koleje…„
Harry nevěřícně zíral. „Bradavice byly zničeny…„
„A kdo říká, že to tak musí zůstat?“
To byl úžasný nápad. Harry se v křesle prudce opřel. Málem udusil Ssslissilisssi, která se s nespokojeným syčením vydala na cestu do své ložnice. Tedy do terária. Najednou měl pocit, že mu někdo píchl do žil nějakou drogu. Veškerá, ne zrovna deprese, ale řekněme únava byla pryč. Obnovit Bradavice. Obrazně i doslova, to byla výzva… „Ale…„
„Nemohu vám nabídnout vůbec nic. Mluvil jsem s několika lidmi z ministerstva, ale sám víte, jak to tam vypadá. Jediné, co vím určitě, je fakt, že nejsou proti. Netuším, jestli budou přispívat finančně, takže…„
„Mám solidní příjem. Práce skoro žádná. Navíc, pořád mám něco z toho, co mi zanechali rodiče. Pak dědictví po Siriusovi. Budu mít z čeho žít…„ vyhrkl nadšeně Harry. Připadal si, jako že je mu znovu sedmnáct a…
„Dobrá. Teď dál,“ odtušil a pod chladnou, téměř lhostejnou maskou, se pobaveně usmíval. Tohle je chlapec, který cokoli. Znovu ten zápal, ta chuť do života. Ano, tohle bylo správné rozhodnutí. „Obávám se, že toho budu zbytek života litovat, ale musím připustit, že na místě ředitelky Havraspáru bych rád viděl slečnu-všechno-jsem-četla. Bohužel ještě přesně nevím, jaké předměty bude vyučovat. Vůbec koncepci školy bych rád probral, až budeme všichni čtyři. Ještě také nevím, kdo by měl vést Mrzimor. Není z čeho vybírat,“ dodal temně.
„Třeba někoho zná Miona,“ navrhl Harry.
„To je možné.“
„Řeknu jí to hned, třeba přijde…„ Zamířil ke krbu, oheň již téměř vyhasl. „Hermiono…„ řekl polohlasně. Chvíli se nic nedělo.
„No jo… co je?“ ozvalo se rozespale z druhé strany.
„Promiň, nevěděl jsem, že spíš. Něco…„
„Už nespím. Tak co se děje?“
„Mohla bys přijít?“
„Teď?“
„No… no ano. Překvapení, víš…„ odtušil s úsměvem.
„Překvapení? To jako že už ti došlo, že se ti líbí kluci?“ Harry zrudl. Dobře si byl vědom toho, že přítomný slyší každé slovo.
„Miono!“ okřikl proto kamarádku.
„Promiň. Už jdu…„ ozvala se, už pobaveně, Hermiona.

Vypadla z krbu, jak přeskakovala zbytek žhnoucích uhlíků. „Tak jsem tady, Harry, co je to tvé překvapení.“
„Dobrý večer, slečno Grangerová,“ ozvalo se za jejími zády. Hermioniny oči se překvapeně, a když jí to došlo, tak i hrůzou, rozšířily.
„Promiň, Harry,“ zašeptala. Vážně by si měla odvyknout takové hlášky, jako měla před chvílí.
„Dobrý večer, profesore Snape…„ otočila se k muži stojícímu u krbu.

Hermiona se tázavě podívala na Harryho. Ten jí právě podával sklenku koňaku, protože usoudil, že ji bude potřebovat. Miona do sebe obrátila obsah skleničky tak prudce, až se rozkašlala.
„Slečno Grangerová, to, co jste tak barbarsky vypila, je velice dobrý koňak, který si zaslouží vychutnat.“ Ano, profesor se nezměnil. Stále stejně uštěpačný a sarkastický Severus Snape.
Harry se zasmál. Situace mu přišla komická. Znovu se v duchu ocitl ve svém dětství a připomněl si, jak s Ronem a Hermionou vyváděli v Bradavické škole čar a kouzel, která teď byla jednou tesklivou hromadou kamení...
„Takže,“ začal Harry zeširoka, protože nevypadalo, že by se chtěl profesor Snape ujmout slova, „zavolal jsem tě sem, protože profesor Snape přišel se skvělou nabídkou, ve které počítá i s tebou.“
„Harry,“ přerušila ho Miona, „K věci, prosím.“
„Obnovíme Bradavice.“ tak a bylo to venku. Hermiona zalapala po dechu. Pár okamžiků nebyla schopná cokoli říct, jak byla překvapená. Pak se nadechla k otázce: „Jakou roli v tomhle plánu mám mít já?“
„Nabízím vám vedení havraspárské koleje,“ ozval se konečně profesor Snape.
Do Hermiony, stejně jako předtím do Harryho vjela vlna energie. Celá ožila myšlenkou na znovuotevření školy, kterou měla moc ráda.
Harry dodal, že Nebelvír byl nabídnut jemu a Zmijozel si vezme na starost profesor Snape.
Otočila se na Snapea. „A co Mrzimor?“
„Po pravdě, nevím, komu bych tuto funkci svěřil,“ přiznal se profesor Snape.
Hermiona se na chvilku zamyslela. Pak se plácla do čela a zasmála se.
„Jasně, že mě to nenapadlo hned.“
Harry koukal na svou kamarádku poněkud vyjeveně, Severus Snape rozmrzele.
„Slečno Grangerová, pokud máte nějaký návrh, tak se nám laskavě svěřte. Tyhle výlevy nejsou k ničemu,“ poznamenal Snape.
„Ach ano, jistě,“ kývla Hermiona, „Mám přítelkyni. Je velice dobrá v bylinkářství a kouzelnické dějiny přímo zbožňuje. Je to chodící encyklopedie.“
„Mohla byste nám laskavě přestat s tou chválou a říct nám, koho máte na mysli?“ skočil ji do řeči Snape.
„Theadora Woodová„ hlesla Hermiona a lehce se začervenala.
„Ano, vzpomínám si na ni, byla to studentka z Mrzimoru, o rok starší, než vy,“ kývl souhlasně profesor, „ale ta přeci zmizela, ne?“
„Ne,“ zakroutila Miona hlavou, „jen se skryla a žije pod novou identitou, ale stýkáme se.“
„Snad by připadala v úvahu,“ přikyvoval Snape, „pamatuji si, že si ji profesorka Prýtová moc chválila. Ale to Longbottoma také. Na něj jsem myslel v nejhorším případě, ale ten by byl použitelný opravdu jen pro ty bylinky,“ ušklíbl se Severus a lehce se otřásl při vzpomínce na Nevillovu nešikovnost. „Dobře, tedy ji zítra přiveďte a prodiskutujem to.“ ukončil Snape svou řeč.
„Tak já už půjdu, už je pozdě,“ zvedla se Hermiona z křesla. Rozloučila se s oběma nastávajícími kolegy a zmizela v zelených plamenech letaxu.

Přestože se přehoupla půlnoc, Hermiona nemohla usnout. Očekávání toho, co mělo následovat vzpružilo její mysl natolik, že vzala pergamen, brk a začala sepisovat své myšlenky a nápady. Prvním bodem jejího seznamu bylo, najít co nejvíc možností, jak obnovit Bradavický hrad. Vyházela z knihovny snad všechny knihy, než našla tu pravou. Zuřivě jí listovala, a pak necitelně vytrhla dva listy. „ No teda, Hermiono,“ napomenula se. Ale co, však to později napraví. Listy s renovačními zaklínadly sepnula k seznamu. Tak a teď bod druhý.

Návrh učebních předmětů. V každém případě to bude Obrana proti černé magii, Přeměňování, to si určitě vezme Harry. Dějiny čar a kouzel, Bylinkářství Thea, Lektvary profesor Snape, Jasnovidectví, (brrr, Hermiona se otřásla při vzpomínce na brýlatou profesorku Trelawnyovou) sice tenhle předmět považovala za zbytečný, ale budiž, mohla by požádat Firenze. Ještě Starověké runy a Kouzelné formule, ty by si vzala na starost sama, Péče o kouzelné tvory a Létání na koštěti. To by bylo to základní.

Hermiona si zívla. Pomalu na ni padala únava, a usínala nad svým seznamem. Ještě než usnula úplně, napadlo ji, že na Péči o kouzelné tvory by mohla požádat Charlieho Weaslye,a Molly by mohla nabídnout místo ošetřovatelky... ale na Létání budou muset ještě někoho sehnat...a už spala.

V domku u Harryho Pottera ještě svítilo světlo. Svítilo dlouho do noci. V pokoji u krbu seděl Harry s profesorem Snapem a oba mlčeli. Občas se na sebe vzájemně podívali. Snape si Harryho potajmu prohlížel. Musel uznat, že se chlapec hodně změnil. Vlasy si nechal narůst k ramenům, brýle vyměnil za kontaktní čočky, zmužněl. Už to nebyl chlapec.

I Harry si profesora Snapea po očku prohlížel. Nezměnil se, jen jeho tvář nesla stopy prožitých událostí. Byl to stále ten stejný profesor Severus Snape, a přitom byl úplně jiný...
„Profesore,“ oslovil Harry potichu Snapea, „už je pozdě. Mohu vám nabídnout nocleh, jestli chcete,“ dopověděl tiše.
„Děkuji, Harry,“ vydechl Severus. Byl tak unaven, že si neuvědomil, že řekl Harrymu jménem. Harry to nepřeslechl. Překvapilo ho to natolik, že jen polkl, ale nekomentoval to. Zvuk Snapeova hlasu se mu vryl do paměti. Byl překvapivě měkký a postrádal jakoukoli stopu sarkasmu. -Ne, to se mi muselo jen zdát- přesvědčoval sám sebe. Ukázal profesorovi svou ložnici a povídá: „Koupelna je za tamtěmi dveřmi, buďte tu jako doma.“
„A Pottere, vy budete spát kde?“ zajímal se Snape.
Harry se pousmál. „Vedle na pohovce, ale jestli dovolíte nejprve se osprchuji.“
„Jistě,“ přikývl Severus. Posadil se na postel a čekal, než Harry vyjde z koupelny. Netrvalo to dlouho. Mladý Potter si uvědomoval, že profesor musí být unaven a pospíšil si. Spěchal tolik, že si nevzal nic na převléknutí a byl nucen vyjít z koupelny omotaný jen ručníkem.
Když Severus uviděl Harryho lesknoucí se ještě vlhké tělo, svaly, rýsující se pod kůží, s ručníkem kolem boků, který toho moc nezakrýval, lehce ho zamrazilo.
Odehnal dotírající pocity. Ne, přece...to ne, vždyť ho Harry nikdy neměl rád, to nejde. Navíc nemůže brát vážně tu poznámku slečny Grangerové, ohledně Potterovy sexuální orientace...
Mezitím Harry přešel ložnici a zmizel za dveřmi vedlejšího pokoje.
Severus se zvedl a odešel do koupelny. Už byl nahý, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?“ zavrčel Snape.
„Profesore, osuška...“ Harry pootevřel dveře a prostrčil dovnitř ruku s osuškou. Škvírou, která vznikla si všiml odrazu Snapeovi postavy v nástěnném zrcadle. Polkl a rychle zavřel, ale toho výjevu se nemohl zbavit. Stále měl před očima profesorovo šlachovité, štíhlé tělo, které sice neslo pár jizev, ale...

„Ty hajzle!“ zařval Harry, když prudce zvedl Snapea ze země a otočil ho čelem k sobě. Odstrčil ho a vytáhl hůlku.
„Harry, ne!“ vykřikla Hermiona.
„Crucio!“
„Harry, ne!“ zvolali všichni kolem.
Harry sledoval Snapea, který padl na zem a za nepřirozeného ticha se svíjel v příšerných bolestech. To Harryho popudilo. Chtěl ho slyšet prosit. Tak, jako prosil Brumbál…
„Crucio!“ zopakoval a přitvrdil.
Slyšel prudké syčivé výdechy, které se draly skrz zaťaté zuby. Na odhalených částech těla viděl, jak se Snapeovi objevují charakteristické jizvy. A…
„Mdloby na tebe!“ zaslechl Moodyho hlas a pak…

Harry se probudil tím, že spadl z pohovky na zem. Tolik sebou během této noční můry házel. „Jak jsem to mohl udělat?“ opakoval si snad po sté tento den. Znovu si lehl, ale usnul až k ránu.

Kapitola druhá

Hermionu s hlavou zabořenou do pergamenů našla ráno její přítelkyně Theadora. Jemně ji vzala za rameno a zatřásla s ní.
„Hermiono, vstávej!“
Hermiona vyskočí. „Merline, já tu usnula!“
„Vypadá to tak,“ smála se Thea, „prosím tě cos tu dělala?“
No víš, mám pro tebe skvělou zprávu...“
Hermiona zaníceně vyprávěla své přítelkyni vše, co se v noci stalo a co se chystá.
„Myslíš to vážně? A to opravdu... Snape?“ chrlila na Mionu otázky Thea.
Hermiona trpělivě všechno převyprávěla a nakonec sdělila své kamarádce, že jsou očekávány na první poradu.

„Já věděl, že toho budu litovat,“ vrčel podrážděně Snape, když Hermiona načala druhou hodinu svého výkladu a stále ještě to nevypadalo, že by chtěla skončit. Tři tázavé pohledy. Rezignovaně vydechl. „Slečno Grangerová. Nepamatuji si, že bych požadoval zrovna na dnešní schůzku…“ odmlčel se. Být na jeho místě jiný člověk, možná by se právě trochu pousmál. Snape však jen zavrtěl hlavou. „Pokračujte, prosím…“
„No, už toho moc nemám,“ nervózně si prohrábla vlasy, které jí při jejím ohnivém výkladu vyklouzly z copu. „Tohle byly jen návrhy, ale samozřejmě záleží na tom, na čem postavíme výuku…“
Všichni tři vážně přikývli.
„Já-já bych měl návrh,“ zajíkl se, zcela nezvykle, Harry. Vysloužil si tím stoprocentní pozornost. Když však promluvil, pochopili jeho rozpoložení. „Myslím, že je nutné vyučovat černou magii.“ Ssslissilisssi zaregistrovala napětí a zvedla hlavy, dosud pohodlně položené na smyčkách svého svalnatého těla. „Pochopte,“ začal hájit svůj názor dřív, než mohli vyjádřit svůj nesouhlas, „je moc hezké učit se obranu, ale když nevíte, proti čemu… Já… když mě, když jsem se naučil zaklínadlo Patrona, bylo to fajn, dokud jsem to nemusel použít proti skutečným mozkomorům. Málem nás tenkrát zabili. A…“
„Harry,“ ozvala se Thea, „když budeš vyučovat černou magii, je velká pravděpodobnost, že…“
„V něčem s Potterem souhlasím,“ vložil se do hovoru Snape. „Ti, kteří inklinují ke zlu, si cestu najdou. V bitvě s Temným pánem,“ dodnes nedokázal jeho jméno vyslovit; nikdo by si však nedovolil nějaké posměšky, „bylo žalostné sledovat, jak nejlepší studenti prohrávali jen proto, že nevěděli, proti čemu jdou…“
„Ano, ale když začneme černou magii vyučovat…“ nedala se Thea.
„Můžeme je zavázat Velkou Přísahou,“ navrhla Hermiona, čímž si vysloužila, ne přímo pochvalný, nicméně alespoň uznalý, Snapeův pohled.
„Co je to Velká Přísaha?“ nezklamal Harry. Tentokrát byl pohled znuděný.
„To je moc závažná přísaha, Harry. Pochází z dávných dob, původně ji skládali druidové, když ukončili své vzdělání. Svědky té přísahy jsou Měsíc, Slunce, Vítr, Oheň, Voda a Země, později se přidali ještě Morgana a Merlin,“ vykládala zaujatě. „Mnohem důležitější je to, co se stane, když tu přísahu porušíš…“
„Omyl, slečno Grangerová. Pokud by některý ze studentů tuto přísahu porušil, dozvím se to. Nebude mít čas zjistit, co by mu udělali oni…“
Úsměvy na tvářích ‚dětí' nevypadaly příliš upřímně.
„Pokud někdo takovou přísahu poruší, zemře. Prý dost nepříjemným způsobem. A nejen on. Jeho rodina, jeho přátelé.“
Harry s pochopením přikývl. „Ano. Takže když bychom vyučovali černou magii až od určitého věku, nejprve je zavážeme touto přísahou, že nic z toho nezneužijí a teprve potom začneme s výukou.“ Podíval se postupně na všechny tři své kolegy a počkal na souhlasné přikývnutí. Usmál se. „Myslím, že je zřejmé, kdo ji bude vyučovat, že, pane řediteli?“
Snape si odkašlal. „Pak ovšem navrhuji, abychom my dva, vzhledem k tomu, že budete vyučovat obranu, společně vypracovali osnovy.“
„Ano. A… ještě něco bych měl,“ nenechal se Harry umlčet, přestože i tentokrát nezněl jeho hlas příliš jistě. „Totiž… no… bylo by vhodné nějak upravit eee vztahy mezi lidmi ve škole,“ vyhrkl.
Snape se zamračil. „Nerozumím. Co chcete upravovat?“
„No, totiž,“ Harry trochu zrudl. Thea, které to došlo jako první, se začala smát. Nejdřív potichu, ale brzy to nevydržela a začala se smát nahlas. Brzy se k ní připojila i Hermiona. „Co je na tom k smíchu?“ ohradil se nerudně Harry. „Vzpomeň si, Miono, sama na sebe ve třeťáku,“ no ano, musela připustit. Profesor Lupin byl velmi okouzlující, „nebo ty,“ kývl ke druhé dívce. „Nebo třeba Parvati…“
I Snape už pochopil. „Který můj nešťastný kolega se stal středem zájmu slečny…“ nedořekl, když si s hrůzou uvědomil, že se všechny pohledy stočily k němu. „Ach tak. No…“ odkašlal si, „to je skutečně zajímavý návrh.“
„Tohle je závažná otázka, profesore,“ Harry už mluvil, jako dřív. „Pořád stavíme na starodávných základech, prý již staří Řekové… Ale tehdy byly takové vztahy běžné. Takže buď řekneme ano, pak musíme přesně stanovit, za jakých podmínek, nebo řekneme ne a pak také musíme říci, co se stane, když by k tomu došlo.“
„Možná by to šlo stanovit tak, že se nesmí potkat v jedné třídě. Kvůli prospěchu…“
Harry zavrtěl hlavou. „To se mi nelíbí, Theo. Představ si, že by to nebyla Parvati, ale třeba Miona,“ nevšiml si lehké nevole ve tváři ředitelky Mrzimoru. Snape si ho však všiml a pečlivě uložil do paměti. „Přece ji nevyhodíš z lektvarů, ve kterých měla výtečně…“
„Ukecala mě…“ zamumlal Snape.
Harry si přerušení nevšímal. „…jenom proto… no, to je směšný. Navíc, zkoušky se vždy dělají u jiných lidí, než kteří vyučují…“
„Tady to ale nepůjde,“ už zcela seriozně zasáhl do hovoru Snape. Potter měl pravdu. Mezilidské vztahy v jakékoli podobě mohly ohrozit cokoli. Ne nutně ohrozit. Vznést zmatek. „Mezi mistry lektvarů provedl Temný pán velkou čistku. V Anglii už není nikdo, kdo by dokázal ohodnotit to, co jsem já naučil. Totéž bude u černé magie i u obrany a…“ odmlčel se. Mlčeli i ostatní. Měl pravdu. Ztráty byly značné. Ale dokud to takhle neřekl, vlastně si to až tak syrově neuvědomovali.
„Nechme tuhle otázku zatím otevřenou, můžeme se k ní kdykoli vrátit,“ řekla po chvíli Hermiona. „Teď je čas na oběd. Harry, máš tu něco, co by se dalo použít?“ Obávala se použít slovo ‚jídlo'. Znala Harryho stravovací návyky.
„Nemusíte se obávat, slečno Grangerová. Tentokrát jsem nakupoval já. Měla byste v kuchyni najít něco civilizovaného.“

Z Harryho domku na pobřeží se stal hlavní stan jejich čtyřky. Scházeli se tu pravidelně a pomalu dávali původní Snapeově myšlence tvar a podobu. Snape musel připustit, že volba byla dobrá. I když samozřejmě pořád něco kritizoval, byl spokojen. Nikdy se vyloženě nehádali, ale ‚děti' mu nikdy nezůstaly nic dlužny. Jak Harry, tedy Potter, tak obě dívky dokázaly své názory jasně vysvětlit a podpořit důkazy. Pokud s nimi Snape nesouhlasil, čekal ho tvrdý boj, ve kterém musel pečlivě vysvětlit veškeré své argumenty.

Snape sám se k Harrymu prostě nastěhoval. Hermiona se smála a říkala něco o kartáčku na zuby. (Může tam mít cokoli, ale jakmile tam má kartáček na zuby, je to vážný…) Když zjistil, oč jde, v duchu se usmál. Přesně tak to bylo u něj. Ne že by se prostě jednoho krásného dne objevil s kufry u Potterových dveřích. Prostě občas přespal a když už přespával, přinesl si něco na spaní a na hygienu a když už tu měl tohle tak… Po několika týdnech si uvědomil, že zcela zabral Potterovu ložnici. Bez Pottera, samozřejmě. Ten neřekl ani slovo, ale když začal Snape slýchat podivné zvuky z půdy, nedalo mu to a šel se tam podívat. Zjistil, že Potter upravuje půdu tak, aby tam vznikl nový pokoj. Navíc, bez používání magie. Chvíli sledoval, jak se natahuje pro smrková prkna a přitlouká je na předem vyznačená místa. Potter pracoval v triku a kalhotech, staré odrbané džíny obepínaly jeho zadek a stehna velmi… zajímavým způsobem. Netrvalo dlouho, Snape si vyhrnul rukávy a začal Potterovi podávat další prkna. Ten se jen usmál a pokračoval v práci.
„Ještě něco?“ zeptal se po třech dnech, kdy se zdálo být všechno hotovo, připraveno k nastěhování.
„Ještě pevnou polici pro terárium,“ vysvětlil Potter a šel na zahradu pro jednu ze silných fošen.“
Snape zůstal stát na místě. Teprve teď si uvědomil, že si chce Potter runoskopa odnést s sebou. V duchu si vynadal za něco jako smutek, co se rozlilo jeho duší. Zvykl si na přítomnost Ssslissilisssi ve své ložnici, tedy, v Potterově ložnici. Nerozuměl jí. To ho velmi mrzelo. Ne, to není to správné slovo. Štvalo ho to. Strašně Potterovi záviděl jeho schopnost mluvit hadím jazykem. Nikdy by to samozřejmě nedal najevo, ale… No, každý večer Ssslissilisssi opustila své terárium a smotala se do klubíčka na polštáři vedle jeho hlavy. Připadal si tak nějak kompletní. A teď ji Potter odnese s sebou. Vskutku. Vadí mu, že si Potter odnese hada… Zavrtěl hlavou a sešel na zahradu, aby mladíkovi pomohl s výrobou dalšího kusu nábytku.
„Pottere, co budete dělat se zbytkem těch prken?“ ukázal na hromadu smrkových prken.
„Nic,“ pokrčil rameny.
„Mohl bych si je vzít?“
„Jistě…“ souhlasil Harry a zvědavě se díval na svého profesora.
„Poličky na knihy,“ odtušil. Znovu si připadal hloupě. Nejdřív zabral Potterovu ložnici. Pak se vzteká, že si Potter odnese hada a teď ještě zaplní všechny stěny v ložnici knihami.
„Jasně, zítra se do nich můžeme pustit.“ Úsměv.
„To není nutné, Pottere. Vážně.“
„Já vím, že není. Ale já mám rád fyzickou práci, takže…“ stáli a dívali se na sebe. Snape pomalu přikývl.

Vánoce. Nikdy je neměl rád. Ty letošní ho ale tolik nedráždily. Vážně to jsou ještě děti, usmál se pro sebe, když viděl nadšení, s jakým se Potter a jeho dvě kamarádky pustili do příprav. Potter přinesl stromek. Skutečný, živý. Nepříliš velký, nepříliš malý. Hustý. Postavil ho v obýváku na stolek, co možná nejdál od krbu. Snape překvapil sám sebe, když na Potterův návrh, aby mu pomohl se zdobením, kývl. Chlapec nadšeně přinesl několik krabic, ze kterých postupně vyndával slámové ozdoby. Snape nasadil nepřístupný výraz řekni-slovo-a-zabiju-tě a nadšeně věšel ozdoby na svojí stranu stromku. Hermiona a Thea přinesly hromadu jídla. Když se odvážil tázavě zvednou obočí, bylo mu vysvětleno, že je úplný idiot (tak to samozřejmě neřekly), naprosto neschopný, nespolečenský, nemožný. Že by se ho měli zbavit, vlastně se zbavit celého Zmijozelu a jestli se odváží jen ceknout, tak ona, Hermiona, mu osobně uvaří lektvar… A to nebylo to nejhorší.
„Pozvala jsem paní Weasleyovou,“ řekla Hermiona, když svolala všechny k lehkému obědu.
„Molly?“ zeptal se Harry, když polkl sousto.
„Zůstala na Vánoce sama. Charlie jel do Ameriky za Ronem,“ odpověděla klidně.
„Dobrá,“ přikývl Harry.
Ozvalo se klepání na dveře. Thea běžela otevřít. Do domku se nahrnula podivná skupina lidí. Na Harryho tváři se objevil úsměv. „Pojďte dál!“ zval je do obýváku. Bez rozpaků si všichni posedali, kde bylo místo. Na zem, na židle, prostě všude. „To jsou moji sousedi, pan a paní Smithovi s dětmi a jejich partnery a jejich dětmi a tohle jsou moji přátelé ze školy,“ podivně představil obě skupinky navzájem. Snape vypadal, jako by se o něj pokoušela mrtvice, zvlášť, když si jedno dítě dětí začalo hrát s jeho nohavicí, ale po dvou sklenkách koňaku roztál. Musel připustit, že společnost je to příjemná. Ženy obsadily kuchyň, jak pochopil, paní Smithová byla s Harryho návyky obeznámena a přinesla s sebou hromadu jídla. Po chvíli se děti i děti dětí shlukly kolem Harryho.
„Ukaž nám kouzlo,“ škemraly. Snape se zamračil. Tohle byly evidentně mudlové a pokud Potter… nedomyslel. Pochopil, o co šlo. Potter se totiž natáhl k malé holčičce a zpoza jejího ucha vytáhl čokoládový bonbon. Pozorně Pottera sledoval, jak bavil děti svými triky. I když, nedokázal rozpoznat, je-li to trik, nějaká iluze, nebo jestli skutečně kouzlí. Po půl hodině se děti… Merline! … přesunuly k němu.
„Ukaž nám kouzlo,“ zopakovaly tónem, kterému z nepochopitelných důvodů většina dospělých nemohla odolat. Jemu byl… ne nepříjemný, ale necítil se pohodlně.
„Neumím kouzlit,“ snažil se je odbýt. Vysloužil si překvapený pohled ‚svých' dětí. Cizí děti se zamračily. „Proč neumíš kouzlit? Strejda Harry umí,“ natáhly k němu ruce špinavé od čokolády plné papírků od bonbonů, aby potvrdily svá tvrzení.
„Neumím kouzlit, ale…“ na okamžik se zamyslel, „… umím udělat něco dobrého k pití. Něco čokoládového?“ zeptal se. Prudké, ba přímo zběsilé, přikyvování mu bylo odpovědí. „Takže,“ pokračoval, „kolik vás tu je? Šest? Sedm? Hned jsem zpátky. Odešel do kuchyně, zavřel za sebou dveře a zoufale se k nim přitiskl. Bože, jak mu lezly na nervy! Vytáhl hůlku, chvíli přemýšlel a pak v mžiku vykouzlil sedm sklenic se skvělým čokoládovým nápojem. Vrátil se a musel bojovat o rovnováhu. Děti se na něj vrhly, starší podávaly pití mladším a pak ho prostě odstrčily, aby nepřekážel.

Konečně se dveře zavřely za posledním z rodiny Smithů. Merline! Takové sousedy mít, asi by spáchal sebevraždu, pomyslel si Severus. Potter ale vypadal spokojeně. Teď se s hlasitým žuch posadil do svého oblíbeného křesla a podíval se na utahaného Snapea. „Děkuju,“ řekl po chvíli, upřímnost v jeho hlase byla víc než zřejmá.
„Prosím?“
„No, choval jste se moc hezky. Smithovi… jsou to moji přátelé a vždycky mě o Vánocích brali k sobě, když… když jsem se sem nastěhoval.“
„Pottere, dvacet let jsem působil jako učitel podobných… dětí.“
„To ano, ale celých dvacet let jste se choval jako idiot,“ kontroval Harry s úsměvem. „Dnes ne. A to s tím pitím, to bylo prostě úžasné…“ rozplýval se dál.
„Když jsem byl dítě, bylo mým oblíbeným… co na mě tak zíráte, Pottere? I já byl někdy dítě…“ ošil se nevrle.
„Jistě, pane…“ odtušil Harry a zabodl oči do kobercového vzoru.
„Co jsem komu udělal,“ povzdechl si Snape. Dnes neměl sílu na hádku, ani na svůj obvyklý sarkasmus. Chtělo se mu spát. „Co? Koho to sem čerti nesou?“
Harry odběhl ke dveřím, aby se za okamžik vrátil s Molly Weasleyovou. Sakra! Měla přijít až zítra…
„Harry, ty jsi pořád tak hubený. Ty se určitě nikdy pořádně nenajíš a… dobrý večer, Severusi,“ přikývla na pozdrav, „… proč na sebe alespoň trochu nedbáš? Podívej se na sebe…“
„Ano, paní Weasleyová,“ odpovídal Harry a rozhodl se pro tentokrát ignorovat pobavený výraz ve Snapeově tváři. „Já vím, paní Weasleyová, ano…“ Jejich podivný rozhovor skončil tím, že Molly Harryho objala a pevně ho k sobě přitiskla. „Ukážu vám váš pokoj,“ řekl Harry a v duchu se loučil se svou již druhou ložnicí. Odvedl Molly na půdu a nechal ji tam, aby se zabydlela. Sám se vrátil zpět.
„Mohu vám vrátit vaši ložnici,“ řekl Snape.
„No, mohli bychom se tam vyspat oba, jestli by vám to nevadilo.“
Snape si to představil a v duchu zaúpěl. Vadilo, strašně moc. Ale to Potterovi říci nemohl. „Jistěže ne. Postel je i pro dva dost velká.“

Byla to příšerná noc. Tedy, pro Snapea. Ležel na boku, zády k Potterovi a snažil se o ničem nepřemýšlet. Hlavně ne o tom. Prostě jen spát. Potter evidentně žádné problémy neměl, protože už za okamžik zaslechl jeho pravidelný dech. Když někdy nad ránem ucítil, jak se k němu Potter ve spánku přitiskl, vzdal to. Vstal, potichu se oblékl a zamířil do obýváku. Rozdělal oheň v krbu a k ozdobenému stromku přidal své dárky pro ostatní. Pak si uvařil pořádný kýbl kávy a zabodl unavené oči do knihy.
„Spal jste vůbec, Severusi,“ ozval se po půl hodině hlas Molly, která sešla dolů připravit pro ostatní sváteční snídani. Probodl ji temným pohledem. Vzhledem k tomu, že se mu oči klížily, však pohled ztrácel na účinnosti. „Běžte se dospat ke mně,“ řekla, když to viděla. Otevřel pusu, aby něco namítal, ale nezdařilo se. Odložil knihu a dovlekl se do podkrovní ložnice. Byl unavený. Ne však jen z toho, že celou noc nespal, nebo že by ho unavila návštěva rodiny Smithů. Bolelo ho celé tělo, jak se snažil bojovat s touhou, která ho držela od okamžiku, kdy včera večer Potter vylezl ze sprchy a uložil se k němu do postele. Teď se tedy postaral o naléhavý problém, který tak vyvstal. Sotva se drobet očistil, usnul jako když ho do vody hodí.

Když se probudil, bylo skoro poledne. Připadal si dost hloupě, ale život je plný hloupých situací. Sešel až dolů, kde už všichni seděli u stromku s hromadou dárků.
„To je dost, že jdete, profesore,“ řekl Harry, který si ho všiml jako první. „Nechtěli jsme začít bez vás,“ dodal, když viděl jeho tázavý pohled.
„Beze mě?“
„No ano,“ připojila se Thea. „Dárky se nemají rozbalovat, když u toho nejsou všichni. „Tak začni rozdávat, Mio,“ pobídla Hermionu netrpělivě.
„Ano, tak, tady něco pro mě,“ odložila balíček na stranu, „paní Weasleyová,“ podala balíček jí, pak chvíli hledala označení, „ano, profesor Snape,“ a podávala mu jeho balíček. Ten nejdřív nereagoval. Až po chvíli si uvědomil, že po něm zřejmě někdo něco chce.
„Co?“
„Váš dárek.“
„Můj co?“ podezřívavě se rozhlédl, pak se jeho pohled stočil na podávaný balíček.
„Váš dárek,“ zopakovala Hermiona.
„Ale…“ nedořekl, opatrně, skoro ostýchavě, přijal balíček a položil si ho do klína. Hermiona pokračovala v rozdávání.
Snape se tvářil nepřístupně, snažil se tak zakrýt překvapení, nejistotu a… radost. Když totiž Hermiona skončila s rozdáváním, byl obklopen hromadou dárků. Tolik dárků nedostal za celý svůj život. Samozřejmě že pořídil ostatním nějaký dárek k Vánocům, ale že by někdo z nich mohl udělat totéž pro něj, to bylo nad jeho chápání.
„Tak, kdo začne?“ Netrpělivost a nadšení propůjčovaly hlasu They dětskou podobu.
„Začni ty,“ s úsměvem řekl Harry.

Nakonec se všichni soustředili na Snapea. Potlačil úsměv, když je viděl. Všichni byli oblečeni… do nových pletených svetrů od Molly. Každý s počátečním písmenem svého jména na hrudi. Pořád si své balíčky prohlížel, kochal se tím fantastickým pocitem… který ho vlastně ale vůbec nemůže vyvést z míry, že… Nakonec mu Harry ‚nenápadně' přistrčil jeden balíček. S povzdechem nasadil výraz tak-já-vám-udělám-radost a balíček rozbalil. Byla to skleněná krabička ve které byl…
„Pottere! Kolikrát vám budu opakovat, že obchod s runoskopy je nezákonný!“ vztekal se a něžně si přitom prohlížel tříhlavé hádě, které na něj zvědavě hledělo z malinkého, provizorního terária.
„A kolikrát vám budu opakovat, profesore, že s nimi neobchoduji. Ssslissilisssi měla mladé…“ vysvětlil Harry a zoufale se snažil udržet vážnou, rozhořčenou tvář, aby nepokazil Snapeovu hru.
„V tom případě tedy…“ odmlčel se a nedočkavě se natáhl po dalším dárku, který mu Harry přistrčil. Molly si s Hermionou vyměnily vědoucí pohled. Snape se mohl tvářit jak chtěl, ale jeho nadšení bylo evidentní. Ve druhém balíčku bylo velké terárium a tak Snape přendal hádě do nového bydlení. Nakonec postupně rozbalil všechny dárky. Zajímavé, vzácné knihy, sbírka vzácných ingrediencí do lektvarů a… Merline!
Všichni měli hlavy sklopené k zemi, tvářili se, že tam vůbec nejsou. Schovávali tak pocukávající koutky úst. Snape nevěřícně zíral … na pletený svetr s velkým S na hrudi. Sevřel rty do úzké linky a přetáhl svetr přes hlavu.
„Zkuste se nadýchnout, Pottere, dřív, než se udusíte,“ zahartusil. To byl pokyn k všeobecnému smíchu. Snape se cítil zvláštně. Líbilo se mu, když si ho dobírali. Tohle znamená mít rodinu? Podíval se na Molly a pohledem jí poděkoval. Tenhle pocit za to stál. Klidně bude nosit čtyři takové svetry…

Kapitola třetí

Přišlo jaro. Uběhlo půl roku od okamžiku, kdy poprvé před Potterem vyslovil nahlas svou myšlenku stran obnovení Bradavic. Koncepce školy jako takové byla hotova. Teď zbývalo rozhodnout zásadní otázku. Budou Bradavice stát na tom samém místě, nebo je postaví jinde? A použijí přitom magii nebo budou stavit ručně? Nebo obojí?

Pomalu zavřel dveře. Přinutil se nadýchnout. Pak přemýšlel, jak vymazat paměť sám sobě. Kam až jeho paměť sahala, jediným v historii, komu se to podařilo, byl Zlatoslav Lockhart. V tomto směru na něj Snape neměl. Včera večer ho Potter požádal, aby ho vzbudil brzy ráno. Chtěli se konečně podívat na bradavické ruiny. Tak tedy Snape šel čestně splnit svůj slib. Tiše otevřel dveře do Harryho ložnice. Nebyl v tom úmysl. Prostě se během svého života naučil pohybovat tiše. Harry byl vzhůru. Ležel v posteli a… Merline! Snape očarovaně sledoval Harryho ruku, jak v rychlém tempu sjížděla po chlapcově penisu. Z Harryho úst vycházely okouzlující zvuky, které nabývaly na intenzitě s tím, jak se zrychlovaly jeho pohyby.

Seděl v obýváku v křesle a tupě zíral do vychladlého krbu. Pořád viděl Harryho, jak…
„Dobré ráno, profesore,“ zazněl ze dveří Harryho spokojený hlas.
„Eee, dobré ráno, Pottere,“ sebral všechno své sebeovládání, které leželo všude kolem.
„Nevěděl jsem, že je tak pozdě,“ slyšel Harryho z kuchyně. „Myslel jsem, že mě vzbudíte,“ vrátil se s namazaným chlebem a skleničkou mléka.
„No…“ mlžil Snape, „… trochu jsem zaspal. Až dojíte, můžeme jít. Předpokládám, že slečna Grangerová s kamarádkou tam už budou.“

Ano, Hermiona i Theadora už byly na místě původních Bradavic. Byl to opravdu smutný pohled. Široko daleko ležely zasněžené hromady kamení, kusy dřeva a cáry látek. Stála jen jediná stěna nebelvírské věže, a sotva čtvrtina Velké síně. Hermiona se nešťastně podívala na Theu a oči se jí naplnily slzami.
„Jak tohle dáme do pořádku?“ zaúpěla.
Thea Mionu konejšivě objala. „Neboj, Mio, my to zvládnem. Společně.“
Jak tak k sobě Hermionu tiskla, uvědomila si tlukot jejího srdce. Vnímala ten rytmus, jako nejsladší hudbu, kterou kdy slyšela. Ano, spolu to zvládnou. Možná Mioně jednou řekne, že...
Možná.
„Podívej!“ zavolala Hermiona a opustila Theino náručí. Klopýtala mezi kameny a ukazovala na očouzený erb Mrzimoru. Zvedla ho, rukou očistila od sněhu a usmála se.
„To je dobré znamení,“ řekla už optimisticky.
Odnesla erb kousek stranou.
„Ty, Theo, pojď, podíváme se, jestli se tu nedá najít ještě něco. Nemůže být přece všechno zničené,“ do Miony jakoby vjel nový elán.
Opatrně prolézaly ruiny. Šlo to obtížně. Sice už přišlo jaro, ale sněhová nadílka si to nemyslela. To už dorazili Harry a profesor Snape.
„Holky!“ mával na kamarádky Harry.
Snape se lehce ušklíbl a Harryho pokáral: „ Kolego, chovejte se jako budoucí autorita. Zvykněte si oslovovat vaše přátelé..ehm...poněkud civilizovaněji.“
„Já přece jsem autorita,“ řekl Harry. „Chlapec-který-zabil-a-tak-dále.“
Kdyby to řekl kdokoli jiný, byla by to příšerná sebechvála a Snape by nezaváhal, aby sebevědomí dotyčného poněkud srazil. Ale Harry prostě konstatoval pravdu. S tím se, bohužel, nedalo nic dělat. Navíc se zdálo, že to i Potterovi vadí. Snape si dobře vzpomínal na články v nejrůznějších novinách, dokonce i mudlové o tom psali, byť ve značně seškrtané formě. Vůbec se nedivil, že to Potterovi už leze na nervy. „Pottere!“ zavrčel proto akorát.
Harry si povzdechl. Nenechal si však zkazit náladu. „Ano, kolego profesore. Nebo vám mám říkat „pane řediteli?“ culil se. A už se hnal za děvčaty.
Severus zakroutil hlavou.
Obezřetně se vydal za kolegou profesorem. Když došel k ostatním, pronesl: „Nebude to snadné, ale zvládneme to.“
Našli ještě polovinu dveří do Velké síně, pár polámaných židlí, celý jeden jídelní stůl, nějaké rozmáčené knihy, pár kotlíků, pět polámaných košťat a nakonec poklad všech pokladů.
Když už byli promrzlí a chystali se domů - tedy k Harrymu, zakopl Severus o nějaký kus čehosi. Nejdřív chtěl zaklít, ale pak se podíval pozorněji. Sáhl do hromady sněhu a vytáhl...
Moudrý klobouk.
Všichni na něj nevěřícně koukali. Pak se začali smát. I Severus Snape se usmíval. Oklepal klobouk a ten zaskučel něco jako: „;Konečně nalezen, konečně zachráněn, nová čtveřice novou naději značí, oni to už zaonačí, budoucnost teď v rukou máte, do tepla mě, starý, moudrý klobouk dáte.
Zavládlo veselí. Moudrý klobouk jim dal jednou veršovanou větou novou naději a dokonce zavtipkoval.

Paní Weaslyová je viděla přicházet a honem postavila vodu na čaj. Nedočkavě jim otevřela a první, čeho si všimla, byl Moudrý klobouk.
Severus položil klobouk na stůl v kuchyni, všichni se sesedli okolo, Molly nalila horký, medový čaj a oslavovali ten vzácný nález. Připlazila se i Ssslissilisssi. Vyšplhala po Harryho noze prohlédla si tu divnou věc na stole a něco zasyčela na Harryho. Ten jí stejným zvukem odpověděl. Ssslissilisssi si tu věc očichala a pak se vrátila k Harrymu. Omotala se mu kolem pasu, ale nepoložila mu hlavy na rameno, jak bývalo zvykem, ale částí svého mohutného těla se přesunula do klína vedle sedícího budoucího ředitele, Severuse Snapea. Hlavy mu opřela o hruď a upírala na něj všech svých šest korálkových oček. Něco zasyčela a Severus by mohl přísahat, že to znělo, jako jeho jméno.
„Už jste dal svému dárku jméno, Severusi?“ zeptal se do nastavšího ticha Harry.
„Zajisté,“ potvrdil Snape, „jmenuje se Selena.“
„To je hezké jméno...“ pochválila Molly Snapeovu volbu jména mladého runoskopa.

„Už se připozdívá,“ vzdychla Thea, „musím domů.“ a zvedla se ze židle. Oslovila Hermionu:
„Mio, nepůjdeš se mnou?“
„Ráda.“ souhlasila tázaná a zvedla se také. Obě se rozloučily a zmizely v krbu.
Objevily se u Hermiony.
„Theo, nechtěla bys u mě přespat?“ nabízela Miona kamarádce, s nadějí v hlase. Ani ona totiž nevěděla, kde přítelkyně bydlí a mrzelo ji, že to Thea stále ještě drží v tajnosti.
„Víš, dneska nemůžu. Musím se vrátit domů. Nezlob se Hermiono,“ omlouvala se Thea.
Vadilo jí, když musela Hermioně lhát, ale nemohla být se svou přítelkyní celé dny, bez toho, že by snad mohla doufat, že je spojuje něco víc, než jen přátelství. Mionina blízkost na Theu působila, jako světlo lampy na noční můru. Cítila být přitahována, ale bála se o svá křídla. Věděla, že když se můra přiblíží příliš blízko, přijde o křídla i o život. Thea chtěla být s Hermionou, ale zároveň se bála, že když všechno, co cítí přizná, dostane se jí odmítnutí a toho se bála natolik, že se snažila utéct před svými city a myšlenkami. Zároveň nechtěla zmizet z Mionina života. Trpěla tou nedosažitelnou blízkostí, ale být bez Hermiony, to by mohla rovnou skočit pod vlak.
Rozloučila se s kamarádkou polibkem na tvář a ztratila se v letaxové krbové síti.
Hermiona ještě dlouho měla před očima Theu a její tmavě modré oči. Proč tak krásná mladá žena je stále svobodná? Vždyť by mohla mít každého muže, na kterého by jen ukázala.
Jenže to by se Hermioně vůbec nelíbilo. Nesnesla by, kdyby viděla svou přítelkyni v náručí někoho jiného.
Zasnila se. Vzpomínala, jak se potkaly po válce.
Tenkrát se Mia vydala do Příčné, aby si koupila knihu o runách, která jí ještě chyběla do sbírky. Totiž po válce, když jí došlo, že nikdy nemůže Rona milovat tak, jak by on chtěl, řekla mu to a on utekl v slzách. Nedokázal se smířit s tím, že Hermionu nepřitahuje. Myslel si, že jako muž zklamal a zatím ten dojem měla ona. Neuměla definovat jejich vztah. Měla Ronalda Weaslyho hodně ráda, ale nestačilo to. Nebyla schopná se s ním milovat. Myslela, že není jen připravená a zatím... Sama netušila, proč. Celou pravdu si uvědomila, když se před Krucánkami a Kaňoury srazila s hezkou, ale smutnou dívkou, s očima modrýma a tak hlubokýma, že se v nich vzápětí začala topit. Poznala svou o rok starší spolužačku z Mrzimoru. Začaly si povídat, nakonec zašli do Děravého kotle na oběd a vyprávěly si. Hermiona se musela neustále ujišťovat, že je normální, když jí v Theině společnosti tak hlasitě buší srdce. Že to je jen tím, že má radost ze setkání.
Vyprávěla Thei téměř vše, co dělala po válce, jen Rona vynechala, pozvala ji k sobě na návštěvu, ale od ní se nedozvěděla téměř nic, jen to, že z celé své rodiny zůstala jen ona a stále má strach a schovává se. Neprozradila ale kde, ani nenaznačila, čeho se ještě bojí, když už je Ten, jehož jméno se nevyslovuje, mrtvý. Každý den se ale objevila u Hermiony a zůstávala s ní až do večera.
Hermiona začínala být šťastná, ale ty Theiny útěky každý večer ji trápily.
Co si o tom měla myslet? Ach, kdyby jen mohla Theu obejmout...políbit...pohladit po těch jejích krásných hnědých vlasech...
Hermiona setřela slzu, která pomalu sklouzávala z očního koutku kolem nosu a zastavila se nad třesoucím se horním rtem.
Zmožená vlastními pocity i dojmy z dnešního dne, Hermiona usnula.

Další den dopoledne si jako vždy pečlivá slečna-co-všechno-četla, připravovala podklady k novému školnímu řádu a dál sepisovala své nápady a myšlenky ohledně školy. Dala se i do kreslení návrhu nové školní budovy. Nic jiného se stejně dělat nedalo. Se samotnou rekonstrukcí museli počkat alespoň až roztaje sníh. Také musela kontaktovat svého nakladatele, s prosbou o odklad termínu dodání své nové knihy. Slečna Grangerová si totiž vydělávala na živobytí psaním. Měla rozsáhlé vědomosti, tak proč jich nevyužít. V mudlovském světě se dobře prodávali fantaskní příběhy. Mudlové rádi čtou pohádky. Jenže jen Hermiona věděla, že to pohádky nejsou, ale skutečné příběhy a informace, které se odehrávali v kouzelnickém světě. V podstatě v kouzelnickém světě by její knihy bylo možné brát v některých případech jako učebnice. Taková kniha o působení druidských kouzel, zasazená do pohádkových okolností byla výborným lexikonem těchto informací.
Takto strávené dopoledne uteklo jako voda. Než se Miona nadála, byl tu čas, kdy se s téměř železnou pravidelností objevovala Theadora.

Tou dobou se nad plány a různými lejstry skláněli i Harry a Severus. Vzájemně si své návrhy tu a tam kritizovali i obhajovali. Když se dostali do poměrně ostré debaty, přerušila je Molly Weaslyová: „Tak pánové, nechtěli byste toho už nechat? Oběd je na stole.“
Oba muži okamžitě zmlkli a poslušně s šli najíst.
„Pane profesore,“ Harry zvedl oči na Snapea, „nevím, jak bych to...“
„Tak se už vymáčkněte, Pottere,“ zavrčel Snape.
„Prostě, mám takový návrh. Jen nevím, jak to říct.“ přiznal se Harry.
„Řekněte to tak, jak to je. Žádné kličky. To nemám rád.“ upřel profesor své tmavé oči na mladíka.
„Pokud si vzpomínám,“ začal tedy Harry poněkud zeširoka, „Oslovovali jste se ve škole s ostatními profesory jmény. Mohu toto po vás chtít?“
Profesor Snape jen překvapením pozvedl obočí.
„To jako, že vám budu říkat jménem...a slečně Grangerové a slečně Woodové taky?“
„Ano. A my vám budeme říkat Severusi.“ ukončil Harry dotaz.
Snape chvíli nic neříkal. Zamyšleně žvýkal, pak sousto spolkl a povídá: „Dobře, ale pevně doufám, že naše hovory nesklouznou pod úroveň slušnosti.“
Harry se už chtěl rozzlobit, ale včas si uvědomil, že tohle je prostě Snape. Proto pouze kývl a řekl: „Jak si přejete, Severusi.“
Při zvuku svého, Harrym vysloveného jména se Snape lehce zachvěl. Jak příjemně znělo z úst mladého kolegy. Nikdy před tím by si nemyslel, že ...že...

A pak tu byl pořád problém s postelí. Paní Weasleyová nevypadala, že by spěchala domů. Po Vánocích sice odešla, ale brzy se opět vrátila. Harry se ve své ložnici ani nestačil ohřát a už ji znovu opouštěl. Nestěžoval si však. Tím, že se Molly přistěhovala k nim, udělala z malého domku na pobřeží domov. Jediný, kdo si stěžoval, byl Snape. Samozřejmě ne nahlas. Jen si představil, jak asi bude vypadat po týdnu nocování v jedné posteli s Potterem… teď vlastně Harrym. Umře vyčerpáním dřív, než začnou se stavbou školy.

„Kam si myslíte, že jdete Po… Harry,“ zavrčel, když Harry opustil koupelnu a zamířil ven z pokoje.
„Do obýváku. Všiml jsem si, že vám má přítomnost vadí, tak…“ nerozhodně sledoval Snapea, který na velké posteli vypadal ještě hubenějším, než ve skutečnosti byl.
Snape si pořádně vynadal. Měl to lépe skrývat. No, naštěstí Harryho nenapadlo, proč mu jeho přítomnost vadí. „Nesmysl. Nenechám vás spát v obýváku, kde byste navíc určitě nastydl. Molly by mě zabila,“ pokračoval ve stejném tónu. „Pojďte sem, vaše půlka postele je volná,“ ukázal na stranu blíž u dveří. Harry pokrčil rameny a vzápětí zalezl pod peřinu. Pak se usmál. Zakutal se do peřin až po bradu, zavřel oči a chystal se spát. Na rozdíl od Snapea, který se chystal přežít další probdělou noc.
„U severního štítu bych mohl udělat ještě jeden pokoj,“ řekl Harry do ticha a tmy, které se v ložnici rozhostilo.
„Spěte,“ zněla otrávená odpověď.

Ležel, znehybněný kouzlem, přikryt neviditelným pláštěm a sledoval situaci, která se právě značně vyostřila. Nepřekvapilo ho, že mladý Malfoy nedokázal hůlku byť jen pozvednout, ale…
„Severusi, prosím…“

„Ne!!!!“ s tímto výkřikem se Harry probudil. Studený pot smáčel jeho tělo. Něčí pevná ruka ho držela za rameno a jemně jím třásla.
„Vzbuďte se, Pottere!“
„Ne,“ opakoval Harry, stále ještě v zajetí noční můry.
„Lumos!“
Harry uviděl ve světle hůlky Snapeův obličej. Jeho první pohnutkou bylo vykroutit se z jeho sevření a utéct od něj co nejdál. Pak se ale probudil úplně a uvědomil si, jak se věci mají. Přestal se vzpírat.
„Špatný sen?“
Jen přikývl, zběsile zamrkal, jak bojoval se slzami, které se mu hrnuly z očí.
„O čem?“
Harry svůj boj prohrál. Otočil se ke Snapeovi zády a hlavu zabořil do polštáře. Snažil se utlumit vzlyky, které ho připravovaly o dech. Snape chvíli nerozhodně seděl, ruku lehce položenou na Harryho třesoucím se rameni. Pak se rozhodl. Přisedl ještě blíž a Harryho přitáhl k sobě. Chvíli se snažil bránit, ale Snapeovo objetí bylo neúprosné. Tak se Harry opřel o jeho rameno a brečel dál. A Snape ho konejšil. Opatrně ho hladil po zádech, po chvíli se přistihl, že cosi potichu pobrukuje a dokonce že se s chlapcem v náruči mírně pohupuje. Každopádně Harry po nějaké době přestal brečet a v teplém objetí vyčerpaně usnul. Ještě dlouho ho Snape nepouštěl. Ve skutečnosti ani nechtěl vědět, o čem se Harrymu zdálo. Dohadoval se to i ono a ani jedna varianta se mu příliš nelíbila.

Kapitola čtvrtá>/a>

Harry se probudil celkem pozdě. Nechtělo se mu otevřít oči, nechtělo se mu vstávat. Věděl sice, že obojí bude muset udělat co nejdřív, ale teď se mu prostě nechtělo. Nechtělo se mu opustit to teplo, které… stop! Otevřel oči. Viděl něco lesklého na černém pozadí. Po chvíli mu došlo, že se dívá na stříbrnou ozdobu Snapeovy černé noční košile. A to hodně z blízka. Pak mu začaly docházet další drobnosti a nakonec byl schopen dojít k jednoznačnému závěru. Leží ve Snapeově objetí. Zmocnila se ho panika. Hned z několika důvodů. Sám o sobě fakt, že leží ve Snapeově objetí, nebyl zrovna nejlepší. Zvlášť, a to byl ten další důvod, když se Harrymu pořád nechtělo vstávat. Opatrně pohnul hlavou, sledoval Snapeův obličej, který byl teď, ve snu, velmi zvláštní. Byl uvolněný, skoro hezký. Ještě chvíli si muže prohlížel, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Snape ho totiž objímal jednou rukou a tiskl k sobě. Tu ruku už určitě nemůže cítit, bůh ví, jak dlouho mu na ní Harry leží. Opatrně, ve snaze Snapea neprobudit, se vymotal z jeho sevření. V marné snaze, dlužno podotknout. Snapeova víčka se zachvěla a vzápětí hluboké, téměř černé oči, hleděly na svět. Pak sklouzly na stranu a sledovaly Harryho, který se urychleně vracel na svou polovinu postele.
„Dobré ráno, Severusi,“ zamumlal Harry, vtisknutý do nejvzdálenějšího koutu.
Severuse ten prostý pozdrav hřál u srdce. „Dobré ráno, Harry,“ nezůstal dlužen.
„Já-já se omlouvám. A děkuji,“ zakoktal se Harry.
„Není třeba. Mám to u vás, Harry,“ ušklíbl se Snape. „Až budu mít já noční můru, bude řada na vás. A teď, když dovolíte, půjdu do sprchy první. Vy tam pokaždé necháte po sobě svinčík. Skutečně, Pottere, nenapadlo vás pořídit si domácí skřítky?“ Zvedl se z postele a došel až ke dveřím koupelny. „Nebo má na vás slečna Grangerová…“
„Hermiona,“ zazubil se na něj Harry z postele.
„Nebo má na vás Hermiona takový vliv, že odmítáte jejich pomoc?“
„Ne… no, nenapadlo mě to,“ odpověděl kajícně.

„Můžete jít,“ ukázal Snape ke dveřím koupelny, ze kterých před okamžikem vyšel.
„Když mě se ještě nechce vstávat, Severusi,“ vrněl Harry a protahoval se v posteli, aby se vzápětí opět zahrabal do peřiny.
„To jsem si všiml. Ale neříkal někdo něco o nějakém pokoji v severním štítu?“ jedovatě skóroval Snape.
Lehký záblesk nevole přeběhl po Harryho tváři. Na to vážně zapomněl. Hm, asi by si na taková rána rychle zvykl. Zvedl se a odevzdaně zamířil do koupelny.

Sešli se u snídaně. Molly je přátelsky uvítala, před každého postavila hrnek s čajem a stoh palačinek.
„Dnes po snídani jdu pryč,“ podotkl mezi jídlem Snape. Harry jen zvedl obočí. Mluvit nemohl, měl plnou pusu, kousek marmelády mu zůstal na bradě. „Nevím, kdy se vrátím, asi až zítra.“
Spolkl sousto. „Kam jedete?“
Snape si ho chvíli prohlížel nic neříkajícím pohledem. „Je na čase sestavit osnovy pro výuku obrany proti černé magii,“ vysvětlil nakonec. Neřekl všechno, ale i tak bylo Harrymu jasné, že tedy i osnovy pro výuku černé magie. Zbledl, pak jen přikývl.

Trvalo to týden, než se Snape vrátil. Harry se mezitím pustil do nového pokoje. Hermiona s Theou mu pomáhaly, občas se přidala i paní Weasleyová, která nepřestávala opakovat, že ji to mrzí a že to není nutné a že se odstěhuje zpět domů.
„Paní Weasleyová,“ začal, když mu to už vážně lezlo na nervy. „Nikam se stěhovat nebudete. Přinesla jste s sebou domov a to je něco, čeho jsem nikdy neměl nazbyt. Jestli to, že si udělám novou ložnici způsobí, že tu ten domov zůstane, postavím klidně celý nový dům!“
„Ano, je tu moc příjemně,“ přidala se Hermiona. „I když,“ ušklíbla se, „Severus k tobě určitě nechová otcovské city.“
Harry se začal smát. „Je to zvláštní,“ řekl nakonec, „mohl by být mým otcem a to nejen co se týče věku…“ všichni se odmlčeli. „Věděli jste, že on a má matka si byli svého času velmi blízcí?“
„Totiž…“ najednou nikdo nevěděl, co říci.
„Ale ani já k němu nechovám zrovna synovské city,“ rozhodl se vše obrátit v žert.
„A jaké?“ zeptala se Thea a v očích jí zablýsklo.
Všichni zpozorněli. „No…“ začal tiše. „Vždycky jsem ho nenáviděl. Tak strašně moc, že jsem… před lety… byli jste u toho, viděli jste, co jsem udělal. Věděl jsem, že…“ Harry zavrtěl hlavou. Dodnes viděl Snapea, jak se svíjí na zemi pod jeho cruciatem. Slyšel jeho sípavý dech, prudce vycházející skrz zaťaté zuby. Chtěl ho tenkrát slyšet prosit, chtěl… Ale Snape mu to zadostiučinění neposkytl. Nakonec to byl Moody, kdo Harryho prostě omráčil. Během vzpomínek Harry schoval hlavu do dlaní. Tak strašně se styděl za to, co tenkrát udělal. Už všichni věděli, i on, že je Snape nevinný. Že smrt Brumbála nebyla jeho vina, že… Hermiona se lehce dotkla Harryho ramene. Nadýchl se. „Když Severus před několika měsíci zaklepal na dveře mého domu, myslel jsem, že se mi jde vysmívat. Připomínat mi to, co jsem tenkrát udělal. Ale zase mě převezl,“ teď už se Harry usmíval. „Připomněl mi to jen jednou. Ale kdyby to neudělal, měl bych strach, že to není on. A teď… teď nevím. Pracuje se mi s ním dobře a…“ Miona s Theou se začaly usmívat. „Ale před týdnem se mi zase zdálo o… Brumbálově smrti.“
„Harry,“ začala Hermiona. „To přejde. Nemůžeš čekat, že se to všechno srovná hned. Není to tak dávno, co válka skončila a podívej, co všechno se změnilo. Když ho lépe poznáš, podaří se ti snadněji přijmout fakt, že to prostě bylo jinak, než sis tenkrát přál věřit…“
„Já vím, Mio…“ přikývl. „Vím, že je jiný, než jsem si vždy myslel.“
„A teď už dost truchlení,“ přerušila je Molly. „Za chvilku je večeře na stole. Ať vás ani nenapadne přijít ke stolu takhle špinaví…“ zahartusila ještě a zmizela v kuchyni.

Severus stojící za dveřmi se opatrně vrátil ke vstupním dveřím. Potichu je otevřel a halasně zabouchl. Nemusí každý vědět, že už pět minut stojí za dveřmi do obýváku, že? V duchu nezapomněl vynadat Molly za to, že celou rozpravu ukončila. Zrovna ve chvíli, kdy začala být tak zajímavá. Vážně ho zajímalo, co si o něm chlapec myslí. I když, teď řekl něco, co Snapea přinutilo zamyslet se sám nad sebou. Jistě je s ním něco v nepořádku, když ho tolik přitahuje chlapec-který-by-mohl-být-jeho-synem. Klidně prošel obývákem a zamířil do své ložnice. Knihy, které přinesl, odložil na postel. Osprchoval se, převlékl se a zamířil k večeři.

Večeře proběhla celkem v pořádku, dokonce ani Harry neupustil kousek kuřete na ubrus. Prostě jako večeře civilizovaných lidí, usmál se pro sebe Severus.
„Co jste přinesl, Severusi?“ zeptal se hned po jídle Harry.
Snape obrátil oči v sloup. V duchu, samozřejmě. „Knihy.“
Harry zavrčel. „Jaké knihy?“
Rezignovaný povzdech. „Smím si dopít kávu?“ Harry předvedl učebnicové psí oči. „Dobrá. Přineste mé zavazadlo, které jsem nechal ležet na posteli.

Seděli u stolu, hlavy skloněné nad hromadou knih, které Snape vytáhl ze svého batohu. Ssslissilisssi zaujala své oblíbené místo na Harryho těle a dívala se také. Byly to knihy vesměs černé magie, což Harry poznal dřív, než se jich dotkl nebo zjistil jejich název. Pak mu Snape podal jednu z nich. Harry ji otevřel.
„Čtěte,“ příkaz.
„Slyšte mě, starší z vyšších toků. Starší z nižších toků. Starší ze země sucha. Starší z jezer. Starověké národy, žehnám vám… co na mě tak zíráte?“ přestal číst, když si všiml, že na něj obě dívky nevěřícně zírají.
„Harry, tam nic takového není.“
„Co?“ zeptal se, když si pečlivě prohlédl stránky popsané hustým písmem. „Ty mě mateš. Umím snad číst.“
Hermiona se zvedla od stolu, přišla k němu a vzala knihu z jeho rukou. Pečlivě ji prolistovala. „Harry, v té knize není nic napsáno. Její listy jsou prázdné.“
Nechápavě sledoval kamarádku, která rozhodně nevypadala, že si dělá legraci. Pak obrátil pohled na Snapea. Z výrazu ve tváři budoucího ředitele mu naskákala husí kůže. „Severusi, co…“
„Hermiona má i nemá pravdu, Harry,“ ledový tón jeho hlasu pronikal až do morku kostí. „Vy zřejmě vidíte stránky popsané a s největší pravděpodobností tam je skutečně napsáno to, co jste četl.“
„Zřejmě? S největší pravděpodobností?“ Harry nechápal. A sžíravý pocit, který se mu objevil v okolí žaludku říkal, že nechce chápat.
„Ano. Ani já to totiž nevím. I pro mě jsou listy té knihy prázdné.“
„Tak jak víte…“
„Někdo mi ji jednou předčítal,“ vysvětlil temně. V místnosti se ochladilo. Harry odstrčil knihu. „Co je s vámi, Pottere?“ zeptal se jízlivě. „Nebyl jste to vy, kdo prosazoval výuku černé magie v nových Bradavicích?“



Bylo druhého dubna. Všichni čtyři stáli na místě bývalých Bradavic a chystali se začít s pracemi. Původně chtěl Severus začít už včera, ale Harry s Hermionou ho přemluvili, aby začali až dnes. Prý cosi s aprílem. Tak tedy dnes.

Plán byl, pro začátek, snadný. Rozhodli se, a sice jednomyslně, že musí zlikvidovat tajemnou komnatu a ostatní prostory pod hradem. Také zlikvidovat trosky, které ještě zůstaly stát. Bylo by zapotřebí příliš kouzel na to, aby bylo možné zajistit statiku budoucího hradu. Snape souhlasil s Harrym, že magii budou používat pouze tam, kde nebudou moci pracovat sami. Ano. Chlapec se zřejmě něco naučil. Až bude hrad postaven a zabezpečen magií, mohla by kouzla použitá při stavbě ztratit svou sílu.

Nejprve tedy likvidační četa. Dosud stojící zdi se zhroutily pod náporem čtyř demoličních kouzel. Když se prach usadil, podívali se noví zakladatelé na sebe.
„Tohle by měl být poslední smutný výraz v našich tvářích,“ řekla Thea tiše.
Ještě chvíli postávali a pak na znamení souhlasu přikývli.

Takový zbořený hrad, to je hromada kamení. Snapeův nápad roztřídit jednotlivé kusy a posléze je znovu použít ke stavbě, shledali rozumným. Po dvou týdnech byly na místě místo hromady ssuti čtyři civilizované hromady kamení rozdělených podle velikosti. Příliš malé či příliš křehké kousky byly určeny k zasypávání tajemné komnaty. Stavět hrad není nikdy nic snadného, i když je člověk kouzelník. V době Godricka Nebelvíra to bylo snadné. Stavitelé byli šlechtici, stavěli na svém pozemku a nikoho by ani nenapadlo ptát se na účel stavby a tak. V současnosti to není tak snadné. Snape věnoval dlouhou dobu tomu, aby obnovil kouzla chránící hrad, teď spíš staveniště, před pohledy mudlů. Další věc byl materiál. Přestože spoustu kamene měli k dispozici, potřebovali ho mnohem víc. Nejen kámen. Ale i spoustu dřeva. Pak střešní krytinu. Vybavení školy. Jistě, něco bylo možno vykouzlit, ale ne všechno. Na jejich účet u Gringottových se scházely finanční prostředky z celé Anglie. Když se rozkřiklo, že budou Bradavice obnoveny, každý kouzelník chtěl trochu přispět. Nejvíc ale pomohlo, když vedení banky uvolnilo původní školní účet. I Snape polkl, když zjistili, kolik peněz na tom účtu je. Původně se zdráhali. Že prý právo nakládat s penězi na účtu má pouze Albus Brumbál, případně předseda správní rady školy. Harryho málem omývali, když se to doslechl. Naštěstí Malfoye nenapadlo školní účet zlikvidovat. Teď už se mu to jen těžko podaří. Hermiona se ponořila do právnických knihoven a po několika týdnech usilovného hledání objevila obdobný případ. Podle toho případu může účtem disponovat i nástupce ředitele. Jestliže z objektivních důvodů nebylo možné provést řádné jmenování, může jím být kdokoli, prokáže-li, že svěřené finanční prostředky využije pro blaho a rozkvět školy. Skřeti připustili, že se lze o tento starý případ opřít a účet uvolnili. Snape je podezříval, že dělali drahoty pouze proto, že nechtěli přijít o úroky z půjček, které díky takovém kapitálu mohli poskytovat.

Prvního srpna byla hotova hrubá stavba. Hrad nevypadal tak, jak si ho pamatovali. Postupovali totiž podle původních plánů a tak byl poněkud skromnější. Jen někde se trochu odchýlili a postupovali podle plánů, které přinesla Hermiona. Stavba pokračovala skvěle a tak byli všichni šťastní. Všichni, kromě Snapea. Někdy začátkem července si to musel připustit. Jeho kolega, ředitel nebelvírské koleje, učitel obrany proti černé magii a přeměňování (ne obrany proti přeměňování ? ) je sexy chlap. A Snape by obětoval pravou ruku, kdyby ho mohl dostat do postele a, pokud možno, ho tam udržet. Léto bylo ten rok opravdu horké. Mnohokrát mohl sledovat polonahého Harryho, jak odněkud někam táhne nějaký kámen. Obdivoval jeho mladistvé, svalnaté tělo, které se lesklo potem. Rozzářené zelené oči hleděly na stavbu s nadšením, vykukovaly z pod rozcuchaných polodlouhých černých vlasů. Po čase se Snape rozhodl, že pracovat na jednom místě s Potterem prostě nemůže. Proto si vybíral práci co nejdál od něj, tedy i od zbytku čtveřice. To samozřejmě vedlo k jistému odcizení.

„Severusi,“ uslyšel hlas Hermiony a vzápětí na něj dopadl její stín.
„Hm?“ zeptal se ospale. Udělali si přestávku na oběd a on se vyhříval na sluníčku.
„Můžeme si promluvit?“ Ukázal na kámen vedle sebe. Sedla si. „Co se stalo?“ zeptala se na rovinu.
„Nerozumím.“
„Straníte se nás. Harry si myslí, že za to může on, že vás nějak naštval. Sám jste si musel všimnout, že se atmosféra mezi námi změnila. Nechci, aby se opakovala historie. Řekněte, co se děje, proč jste se od nás tak odtáhl?“
„Pořád strkáte nos do cizích věcí, slečno Grangerová!“ odsekl.
„To nejsou cizí věci, profesore,“ přešla na jeho tón. „Týká se to i mě. Týká se to celé kouzelnické Anglie. I našich potomků. Copak nevíte, co se stalo posledně, když se Zmijozel trhnul od ostatních? Nechci, aby to tak znovu skončilo. To vy jste přišel s myšlenkou obnovit Bradavice. Opravdu jste to chtěl takhle?“
Dívali se vzájemně do očí, každý ve snaze zachytit myšlenky toho druhého. Nakonec se Severus vzdal. „Pokusím se to zlepšit.“
Přikývla. Sice to nebylo vítězství, ale aspoň něco.

Pokusil se. To ano. Všichni to cítili, ale nebylo to ono. Všechny to mrzelo, nejvíc Snapea, který jako jediný znal příčinu. Tou příčinou byl on a jeho neschopnost ovládnout se.
Stalo se to jednou, když povečeřeli. Molly přinesla čaj, Snapeovi kávu. Všichni si zvykli ještě si po večeři chvíli posedět, popovídat a tak. Najednou…

Já neříkám nic,
Jen se dobře dívám,
O to vím však víc,
Divný pocit mívám.

Radost jsem měl,
že vy čtyři
dáte škole lesk,
Neupřímnost,
zasáhla mě,
jako jasný blesk.

Řekněte si
co vás tíží,
než půjdete dál,
nebo to byl
jen krátký sen
co krásně se mi zdál?

Všichni zírali na Moudrý klobouk. Ten dozpíval, pak ještě vydal zvuk, který zněl, jako by nadával a zmlkl. Jen Molly si všimla, že se začervenali všichni čtyři. Tentokrát zůstaly šálky nedotčené, jejich majitelé postupně odešli, Snape s Harrym každý do své ložnice, Hermiona s Theou odešly komínem.

Když se dívky objevily u Hermiony v bytě, na chvilku zavládlo rozpačité mlčení.
„Theo,” přerušila ticho Hermiona, „já... víš...ten klobouk říkal...a...”
Theadora ji položila ruku na ústa v umlčujícím gestu.
„Pst, Mio, Vím, co chceš říct. Je mi jasné, že bych neměla tajit kde žiju. Asi je na čase, abych dokázala, že ti věřím. Pojď a na nic se mě prosím neptej, všechno ti vysvětlím.”
Vzala Mionu za ruku a spolu vešly do krbu. Hermiona jen stačila zaslechnout místo, kam šly.
„Merlinův sirotčinec”
Vylezly z hodně zanedbaného krbu ve stejně zanedbané místnosti. Přestože byla tma, bylo na první pohled znát, že v domě žijí děti. Spousta dětí.
Thea stále držela Hermionu za ruku a vedla ji po domě. Vyšly z místnosti. Šly po dlouhé chodbě. Vpravo i vlevo chodbu lemovaly dveře. Jedny z nich Thea otevřela. Hermiona mohla vidět několik postýlek a v nich...spící malé děti. Ještě nahlédly do několika jiných místností. Všude spali děti různého stáří, chlapci i dívky.
Nakonec Thea dovedla Hermionu do svého pokoje. Otočila se na svou kamarádku, podívala se jí přímo do očí, chytla ji i za druhou ruku a začala mluvit.
„Tyhle děti, to jsou sirotci, po kouzelnících, které zabil Ten, jehož jméno stále ještě budí strach, nebo kteří zemřeli ve válce. Je jich spousta. Založila jsem pro ně tenhle azyl a kvůli jejich bezpečnosti...pochop, já...”
Hermiona jen zírala. Dokonce se pokusila vytrhnout své ruce z Theiných, pobouřena tou nedůvěrou.
„Ne, Miono,” držela Thea její ruce pevně. „Snaž se to pochopit. Já přísahala...”
Hermiona pár chvil bojovala s rozporuplnými myšlenkami. V očích se jí zaleskly slzy.
„Tys mi nevěřila” vydechla a jedna slza opustila její oko.
Thea měla též slzy v očích. Pustila Hermioniny ruce, ale jen proto, aby ji mohla obejmout.
Miona objetí opětovala. Thea pak setřela Mioniny slzy a z náhlého popudu ji políbila na ústa. Motýlci v Hermionině srdci zamávaly křídly. Zatočil se jí celý svět.
Thea najednou poplašeně odskočila.
´Co jsem to udělala?´pomyslela si. ´Zkazila jsem to. Zkazila jsem všechno´.
Motýlci z Mionina srdce zmizely. Zůstalo po nich podivné prázdno. Byl to omyl? Miona se bála podívat Thee do očí. I Thea odvrátila svůj pohled.
„Mio, já...promiň,” vykoktala Thea.
„To nic, neomlouvej se” odpověděla Hermiona rychle. Kouzelný okamžik vyprchal, zbyl jen zvláštní pocit. Stalo se to? Nebo ne?
„Musím jít” řekla Miona.
Thea ji odvedla do místnosti s krbem. Miona do něj vstoupila a ještě, než zmizela, zašeptala:
„Líbilo se mi to.”
Thea ještě dlouho koukala do krbu, kde její přítelkyně zmizela a srdce jí tepalo v rytmu slov, která navzdory šepotu slyšela. Znovu si v duchu vrátila jejich polibek. Nezkazila to. Její láska nebyla prohraná. Hermiona se nezlobí. Ještě má šanci.

Harry ležel na své posteli. K nohám se mu připlazila Ssslissilisssi. Jemně se ho dotýkala rozeklanými jazýčky, aby si jí všiml.
„Máššš ssstarosssti?” zeptala se ho hadí řečí.
Harry na ni pohlédl, usmál se a odpověděl jí:
„Nic, co by mělo zajímat mou hadí kamarádku.”
Ssslissilisssi zakývala hlavami a znovu zasyčela:
„Ssselena říkala, že Ssseverusss je sssmutný.”
Pak se stočila do klubíčka a chystala se usnout v teploučku u Harryho nohou. On ale usnout nemohl. Proč byl Severus smutný? Vždyť když s ním sdílel lože, nezdálo se mu to.
Harry zavzpomínal na onu noc, kdy ho pronásledovala noční můra. Na to, jak ho Severus držel v objetí. Jak mu tehdy bylo krásně. Pocítil touhu si to zopakovat. A nejen to. Představil si Severusovy rty, stažené do úzké čárky. Rty, které poslední dobou tolik toužil políbit. To nesnadné usínání vedle svého bývalého profesora. Ano, ani Harry nemohl nikdy usnout, ač se to nezdálo. Vždycky se otočil k Severusovi zády, ale jen proto, že měl pokaždé neutuchající chuť stulit se v jeho náručí. A mnohem víc. Mohl to chtít? Mohl by Snape milovat syna toho, kdo mu mockrát krutě ublížil?

I Snape ležel ve své posteli. Ležel, ale naspal. Zamračeně hypnotizoval strop.´Zatracenej klobouk, co to vůbec mlel?´ Copak může jen tak přijít k Potterovi a říct mu – Harry, já jsem gay, já tě miluju? A chci, abychom spolu prožili zbytek života, jako partneři?
Takový nesmysl.

Kapitola pátá

Ráno, hned, jak se všichni čtyři sešli na stavbě, oslovila je Thea.
„Vzala jsem si k srdci to, co říkal včera večer Moudrý klobouk a Hermiona už ví, co vám chci říct. Starám se o děti kouzelníků, kteří přišli ve válce o život. Z nich můžeme začít vybírat první žáky. A ještě něco. Mám dobrého přítele...“ při těch slovech bodlo Hermionu u srdce „...reportéra Denního Věštce. Ten by nám mohl pomoci najít další.“
„Výborně, slečno Woodová...Theo„ opravil se Snape.
„Půjdeme se na vaše sirotky podívat, ale až bude čas. Prozatím zkontaktujte svého známého a požádejte ho o pomoc, ale teď do práce.“
Už mnoho nezbývalo. Stála nová Velká síň, všechny čtyři koleje, učebny i kabinety, toalety, koupelny, prostě téměř všechno. Zbývalo jen zastřešit novou astronomickou věž a vybavit místnosti.
Severus pomalu opatřoval hrad ochrannými kouzly. Obcházel budovu zvenčí a prohlížel jejich společné dílo, když tu si povšiml Harryho, sedícího pod stromem. Potter nemohl Snapea vidět. Seděl zády k němu. Snape Harryho chvilku pozoroval zpovzdálí, ale pak se rozhodl a šel k němu. Už byl docela blízko. Už chtěl Harryho oslovit, ale zarazil se. Harry něco říkal. Severus nechtěl poslouchat - to není zrovna slušné, navíc nemá dveře, za kterými by se schoval, jako v případě vyslechnutého rozhovoru u Harryho v domě.
Už chtěl odejít, ale cosi ho přimělo zůstat stát.
„Severusi, já...sakra. Tak ne. Řeknu mu to jinak. Ssslissilisssi říkala...Ne, to taky ne. Sakra jak mu mám říct, že bych chtěl, aby...že ho...“ Harry si zřejmě zkoušel nějakou řeč, ale její obsah, nějak nedokázal dát dohromady. Snape přimhouřil oči. Je možné, že to, co slyšel by mohlo znamenat, že chlapec-který-..., že by mohl byť jen na okamžik chtít aby byli spolu?
Ten pocit, který se usadil profesoru Snapeovi u srdce byl plný pochybností, ale i naděje. Pomalu se otočil a odcházel. Nechtěl Harryho zarazit. Přitom si přál, slyšet všechno, co si chlapec trénoval. Ale chtěl to slyšet z očí do očí a ne takhle tajně.
Zatím Hermiona nachystala svačinu a volala všechny, aby se šli najíst.
„Hermiono,“ oslovil ji Snape, „Uvažovala jste o tom že bychom zaměstnali pár domácích skřítků, samozřejmě bychom jim za práci platili a měli by i volno„ Severus znal Hermionin postoj k domácím skřítkům, proto formuloval svůj dotaz právě tak, aby nezpůsobil litanii nářků o vykořisťování těchto kouzelných bytostí.
„Už jsem na to myslela,“ přiznala se Hermiona. „Dám inzerát do Denního Věštce.“
Když Miona vyslovila název kouzelnických novin, pohlédla na Theu. Potřebovala se ujistit, jak bude Thea reagovat. Ona ale ani nemrkla a dál se s chutí věnovala svému sendviči.
Hermiona si oddechla.
Zato Harry pozoroval svou svačinu a nevypadalo to, že by ji chtěl jíst. Vypadal duchem někde jinde. To neuniklo Severusovým očím.
„Harry, jezte, nebo nám Molly vynadá, že jste hubený,“ vytrhl jeho hlas Pottera ze zamyšlení.
„Ano, jistě,“ vyhrkl Harry a zakousl se do obloženého chleba.
„Pojď, Theo, přineseme ještě pití, zapomněla jsem ho v kuchyni,“ zvedla se Hermiona a následována kolegyní odcházela.
„Harry, děje se něco?“ otázal se tichým hlasem Severus.
Otázaný se podíval na Snapea. Do obličeje mu sklouzl neposlušný pramen vlasů. Neodpovídal. Jen koukal a mlčel. Ne, že by nevěděl, co říct. Jen nevěděl jak.
Severus natáhl ruku a jemným pohybem uhladil sklouznuvší vlasy Harrymu za ucho.
Chlapec se zachvěl. V tom okamžiku starší kouzelník stáhl ruku, jakoby se lekl toho, co udělal. V očích se mu na okamžik mihl stín něžnosti, který vzápětí vystřídal obvyklý, nic neříkající výraz.
Ale Harry ten záblesk dobře viděl. To mu však příliš nepomohlo, protože pokud měl doteď alespoň nějakou souvislou myšlenku, teď se všechny rozletěly bůh ví, kam.
„Ne-e. Nic se neděje,“ vykoktal a znovu se zabral do svého sendviče.


„Hm…. ještě, ano, tam…“ vrněl Moudrý klobouk, když ho Molly Weasleyová pečlivě kartáčovala.
„To víš, že ano. Potřebuješ pořádně vyčistit,“ souhlasila a pokračovala.
„Jaký jsem byl?“ Otvor, který nahrazoval kloboukova ústa, se podezřele stáhl v něčem, co až příliš připomínalo sebevědomý úsměv.
„Skvělý, jako vždy. Věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“


Harry si nikdy dřív nevšiml, že by měl nějakou zvláštní slabost pro západ slunce. Až tady, na stavbě. Vlastně to už nebyla stavba, byl to téměř hotový hrad. Dokonce i Se… tedy Snape řekl, že mohou být na sebe pyšní, že za tak krátkou dobu dokázali to, co se jim na jaře zdálo téměř nemožné. Tak tedy pyšní byli. V posledních dnech si Harry navykl sledovat západ slunce z Astronomické věže. Táhlo ho to sem, přestože věděl, jak tím ubližuje. Sobě i Snapeovi. Všichni dávno věděli, že… ale to je jedno. Ať to bylo jakkoli, Snape si nikdy nepřestal Brumbálovu smrt vyčítat - přestože by to nikdy nepřiznal a Harry… Harrymu bývalý ředitel strašně chyběl.
„Harry…“ ozvalo se za ním.
V mžiku se otočil. Nevěřícně zíral na… „Pro…pro… profesor Brumbál…“ vydechl nakonec.
„Spíš to, co z něj zbylo,“ opravil ho duch.
„Co…“
„Nechtělo se mi odejít ze školy, Harry. Takže teď, když znovu stojí… Musím podotknout, že jste odvedli slušný kus práce.“
„Ale…“
„Jaké ale? Hm… Harry, nemáš náhodou po kapsách nějaký bonbón?“


„Myslela jsem, že půjdeme všichni,“ řekla Theadora, když si všimla, že se Snape nechystá.
„Slečno… Theadoro,“ začal s výkladem. Harry bohužel tušil, co chce říci. Zřejmě to tušil každý, vyjma They. „Pokud jsem to správně pochopil, ve vašem sirotčinci jsou děti kouzelníků, které zabil Temný pán. Je velká pravděpodobnost, že si mě někdo z nich pamatuje. Nerad bych…“ Odmlčel se. Mlčeli i všichni ostatní.
„Budeme jim to muset vysvětlit. Zvlášť, když začnou chodit do školy. Musí vědět, jak to bylo. Vy jste jediný, kdo jim může říci pravdu.“
„Když myslíte,“ pokrčil rameny.

Za okamžik se nacházeli v místnosti, která vypadala jako něco mezi skladištěm dětských hraček, jídelnou, obývákem a bůh ví čím vším. Odevšad k nim běžely děti v rozmezí od pěti do 16 let. Bylo vidět, jak moc pro ně Theadora znamená. Zvědavě okukovaly ostatní příchozí. Nebyly nevychované či drzé, prostě jen zvědavé. Zvlášť jedna dívenka, mohlo jí být tak deset, možná jedenáct, si velmi zvědavě a velmi pozorně prohlížela Snapea. Získala tím jeho stoprocentní pozornost. Věděl to dřív, než to řekla.
„Vrahu!“
Rozhostilo se ticho. Všechny oči se zaměřily na Snapea, v jehož tváři se nepohnul ani sval. Harry nevěděl, co se s ním stalo. Najednou prostě zjistil, že stojí vedle Snapea, jen trochu za ním, jejich ramena se dotýkají. Věděl ale, že to bylo přesně to, co Snape v tu chvíli potřeboval. A Harry neváhal. Jeho pohyb upoutal pozornost té dívky.
„Harry Potter?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano. A ty jsi kdo?“
„Joanne,“ řekla, pořád překvapená. Nedokázala si ve své malé hlavičce srovnat, že samotný Harry Potter stojí tady, vedle toho, který byl u vraždy jejích rodičů a jejího staršího brášky. Třeba to neví… „On…“ ukázala gestem obžaloby na Snapea.
„Joanne Dereková,“ přerušil ji prázdný Snapeův hlas.
Harry se na něj překvapeně podíval, ale hned si vzal slovo. „Poslyš, Joanne. Stala se spousta věcí a možná je na čase si všechno vyjasnit.“

Seděli v kruhu na zemi, na měkkých kobercích. Všichni napjatě poslouchali Snapeovo vyprávění. „… potom Tom Derek zaútočil na Temného pána. Nevím, proč to udělal, snad si tak úplně nebyl vědom toho, co dělá. Byl dobrý, ale ne dost. Zranil ho, ale než stačil pokračovat, zasáhl do souboje Malfoy. Zaútočil zezadu…“ odmlčel se. Vlastně nebylo co dodat.
„Pamatuju si, že jsme našli malou Joanne na prahu domu na Grimmauldově náměstí,“ vložila se do hovoru Hermiona.
„Ano,“ připojil se Harry. „Občas jsme tam nacházeli děti a…“ No, i Harrymu Potterovi občas něco dojde. Otočil se ke Snapeovi. „Jak je možné, že si to žádné z těch dětí nepamatovalo? Každé vědělo naprosto přesně, co se stalo s rodiči, ale chyběla informace o tom, jak se dostalo k nám…“
„Vymazal jsem jim paměť,“ řekl tiše Snape. „Bylo by pro mě nebezpečné, kdyby se rozneslo, že…“
„Zachránil jsi mě?“ zeptala se Joanne. Pořád nevěděla, čemu věřit, bylo toho na ní dnes moc. Snažila se. Namáhala mozek, aby dokázala vstřebat a zhodnotit všechny informace, ale prostě jí to nešlo.
Snape si ji prohlížel, v jeho temných očích se zableskl soucit. „Joanne,“ oslovil ji měkce. Harry si vyměnil překvapený pohled s Hermionou a Theou. „… teď to nemůžeš pochopit, je to moc složité. Ale časem to zvládneš. Kdykoli budeš chtít něco vědět, můžeš se mě zeptat.“ Další překvapený pohled. Co se to se Snapem děje? „Teď, když začneš chodit do Bradavické školy čar a kouzel, k tomu budeš mít hodně příležitostí.“
Joanne zatajila dech. „Budu chodit do školy?“
„Vy všichni tady,“ gestem obsáhl celou místnost.

Severus potichu otevřel dveře a vstoupil do Harryho ložnice. Nebyl překvapen, když zjistil, že se chlapec znovu sám ukájí. Tentokrát však ložnici neopustil. Zamířil k posteli. Když byl až u ní, Harry si ho všiml. Jeho reakce Severuse velmi překvapila. Nesnažil se totiž přestat s tím, co dělal, nebo se přikrýt, nebo něco podobného. Rychlost jeho pohybů se zvýšila, oči se zaleskly, rty se vyzývavě pootevřely. Tomu Severus nemohl odolat. Sklonil se k Harrymu a začal ho líbat. Jednou rukou sevřel jeho vlasy, druhou zabloudil ke zpracovávanému penisu, aby nahradil Harryho ruku. Cítil tvrdost, vlhkost a…

Severus se probudil. Bolest ve slabinách, následek intenzivního erotického snu, automaticky přitáhla jeho ruku do klína. Zaklonil hlavu tak, že trochu sklouzávala přes hranu postele a pracoval na tolik žádoucím uvolnění. Přišlo rychle, jakkoli se snažil stisknout zuby, neubránil se, aby nevydal zvuk, který zněl tak trochu jako jméno… Tohle je šílený, řekl si, když se trochu sebral. Něco by se s tím mělo dělat. Pak se drobet vyděsil. Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat s Harrym dohromady osnovy…

Harry měl špatnou noc. To, že se mu zdálo o profesorovi lektvarů, ho už neudivovalo. Spíš ho překvapila intenzita těch snů. Nebylo se čemu divit, než usnul, pořád si vybavoval ten letmý dotyk a výraz v profesorových očích, když mu shrnoval vlasy z tváře. Když se tu noc Harry probudil už potřetí, opět v mokrých peřinách, vzdal to. Vyčistil peřiny od produktu své nenaplněné touhy a raději se už nepokoušel usnout. Za hodinu, maximálně za dvě, bude moc jít do sprchy. Nechtěl Severuse budit dřív. Merline! Jak by uvítal, kdyby šli do sprchy společně! Harry věděl naprosto přesně, co by tam mohli dělat… někde v této fázi svých úvah si uvědomil, že je znovu vzrušený. Tohle je šílený, řekl si a trochu se sebral. Něco by se s tím mělo dělat. Pak se drobet vyděsil. Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat se Severusem dohromady osnovy…


Práce se nedařila. Vlastně s tím vůbec nehnuli. Harry nebyl schopen se soustředit a Severus… ten byl na tom úplně stejně. Až na to, že to nedával tolik znát. I když musel připustit, že Harry o jeho nervozitě určitě ví. Nebo ne nutně o nervozitě, ale o tom, že se jen obtížně soustředí. Několikrát se totiž stalo, že se ho na něco zeptal a Severus absolutně netušil, o čem ta otázka byla.
„Takhle to dál nejde,“ zavrčel nakonec, když si po pěti minutách výkladu všiml, že Harry sice zírá na něj, ale vůbec ho nevnímá.
„Hm…“
„Harry!“
„Slyším Severusi,“ reagoval Harry podrážděně.
„Slyšíš, to ano. Ale posloucháš?“
Harry se naštval. „Tak hele. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale nejsem tady jediný, kdo dnes není zrovna ve své kůži. Co kdybychom to nechali na jindy?“ Vztekle zavřel knihu, která v odpověď na jeho hrubé zacházení nespokojeně zavrčela.
„Harry…“ Severusův hlas zněl najednou tak měkce. Každopádně měl na chlapce požadovaný vliv. Trochu se uklidnil.
„Hm?“ zamumlal neurčitě.
„Možná bychom si měli promluvit,“ navrhl Severus, vědom si toho, že se pouští na tenký led. Co když si špatně vysvětlil Harryho chování a ta slova, která zaslechl, když si Harry svou řeč připravoval? Teď se ztrapní, nebo hůř, přijde o Harryho… přátelství? A má ho vůbec? Najednou znejistěl.
„Totiž… já-já si nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ odpověděl Harry a přemýšlel nad nějakou výmluvou, pokud se Severus skutečně bude snažit zjistit, na co celou tu dobu myslí.
„Proč ne?“
„Eee…“ pořád na nic nepřišel. Pak se rozhodl říci pravdu. Tedy, ne celou, ale lepší něco, než nic. „Totiž, já vím, že se chovám nemožně. Ale není to nic, co bych vám mohl říci. Pokusím se to změnit, stačí?“
„Proč bys mi to nemohl říci?“ nedal se Snape jen tak odbýt. Sakra! Harry to měl vědět! Proč se nesnažil všechny myšlenky o Snapeovi potlačit hned ráno, když přišel do obýváku? Proč se nechoval, jako by byl v místnosti s ředitelem školy a ne s přitažlivým… bože!… no…
„Chcete vědět proč?“ nebelvírská odvaha… „Protože se poprvé v životě cítím dobře. To, jak tu žijeme, vy, holky, paní Weasleyová. Tohle jsem nikdy dřív nezažil. Nehodlám to ztratit kvůli hloupému okamžiku třeskuté pravdy!“ otočil se ke Snapeovi zády a snažil se uklidnit. V rámci možností tedy.
Snape chvíli váhal, pak přišel až k němu a otočil ho k sobě. „Harry, uvědomuješ si, že dokud bude mezi námi takové napětí, jako je teď, nebudeme spolu schopni pracovat? Pokud nám znovu nevynadá Moudrý klobouk, pustí se do nás Hermiona. U mě už začala,“ lehce se usmál, aby trochu odlehčil hovoru. „Nenapadlo tě, že třeba…“ tady se odmlčel a Harry s překvapením zíral na výraz v jeho tváři, který nebezpečně připomínal rozpaky, „že třeba i já mám něco, co bych ti chtěl říci, ale stejně jako ty mám strach, že přijdu o to všechno, co jsi říkal?“
Harry polkl, rozšířenýma očima si prohlížel Snapea. Vážně řekl to, co si Harry myslí, že řekl? Okamžik a Severus se rozhodl. Všechno nebo nic. Natáhl ruku a jemně pohladil Harryho po tváři. Ten zavřel oči a přitiskl se k pevné, něžné dlani, která se ho dotýkala.

Dveře do obýváku se otevřely a vstoupila Molly. Oba muži se otočili po zvuku otevíraných dveří, Severusova dlaň jen pomalu a velmi neochotně opouštěla Harryho rozpálenou tvář. Molly se na ně dívala se spokojeným úsměvem na rtech. Pak, jako by si vzpomněla na slušné vychování, to honem napravila a dala tak celé situaci ten správný nátěr… „Eee - promiňte, ale je oběd,“ řekla. Neznělo to ale tak, jak by v takové situaci rozhodně

„Možná by mohl pomoci Alastor,“ řekl Harry, když se nad polévkou poněkud vzpamatoval ze zážitku v obýváku.
„S čím přesně?“ zeptal se naprosto klidně Severus.
Harry se usmál. Zdálo se, že je to jako dřív. „Třeba zná někoho z vedení Azkabanu.“
Ticho.
Jen cinkot příborů, které občas zavadily o talíř.
„Proč z Azkabanu?“ zeptala se nakonec Molly.
„No, pořád přemýšlím nad těmi mozkomory,“ řekl Harry, ale byl od té dobroty, že nejprve spolkl sousto. „Nedokázal jsem ochránit sebe a Siriuse.“ Snape se ušklíbl. „Poslyš, Severusi, já vím, že jsi pořád ještě naštvaný, jak to tenkrát dopadlo. Ale je to hloupé. Máš svůj Merlinův řád, skutečně zasloužený a Sirius… je mrtvý. Nemůžeš konečně… odpustit?“
Severus se díval do těch nádherných zelených očí, které teď byly plny prosby a smutku. Znovu se ušklíbl. „Promiň Harry,“ zamumlal, vědom si toho, že mu to bude Potter otloukat o hlavu po celý zbytek života. „Ale musíš mi říci, jak jste to tenkrát dokázali.“
„Musím?“ zeptal se s výzvou chlapec.
Snape naklonil hlavu a pozvedl obočí.
„Poslyšte, vy dvě hrdličky,“ vložila se do hovoru Molly, „nechte si tyhle chlapácký gesta až budete sami. Teď, Harry, povídej to o těch mozkomorech.“
Oba se zatvářili zkroušeně, ale moc jim to nešlo. „Prostě jsem to nedokázal. Tedy, vykouzlil jsem Patrona, ale nestačilo to.“
„Někdo vás ale zachránil,“ pokračoval Snape, když to vypadalo, že se Harrymu nechce mluvit dál. Přitom ho pozorně sledoval. Tady mu totiž něco nesedělo. Od toho okamžiku, kdy byl tehdy znovu schopen soudně uvažovat. Kdo to mohl být?
„Myslel jsem, že to byl můj táta,“ zašeptal nešťastně Harry a počítal písmenka ve své porci polévky.
„Patron, který mozkomory zahnal, měl podobu velkého jelena,“ přikývl Snape. „Mohlo by to tak být.“
„A tak, myslel jsem, že by studenti mohli svého Patrona zkoušet na skutečném mozkomorovi.“
Zbytek oběda proběhl v tichosti.

Kapitola šestá

Procházeli se po školních chodbách. Vše dýchalo novotou a přestože byl hrad v zásadě z kamene, působil útulným dojmem. Harrymu to připomnělo jeho první den v Bradavicích. Procházka a víceméně i poslední prohlídka před zahájením vyučování začínala ve sklepení.
„Nechápu vás, Severusi,“ ozvala se Theadora. „Vždycky jsme si říkali, že bydlíte ve sklepení, protože jste takový… takový…“ začervenala se. „No, prostě že do sklepení,“ dodala nepříliš souvisle. „Teď vím, že takový nejste, ale stejně se zase stěhujete sem.“
„Nehledě k tomu, že to budete mít daleko do ředitelny,“ odtušila tiše Hermiona.
Ano, tomu se vlastně všichni pečlivě vyhýbali. Tak nějak přijali, že Snape bude ředitelem školy. Ale teprve teď, když se to stalo i fakticky, si uvědomovali, že vystřídá Brumbála. Tedy, mezi nimi tuto funkci zastávala profesorka McGonagallová, ale ta nijak nezapůsobila.
Snape se ušklíbl. „To nebyl můj výběr, Theadoro. Učebna lektvarů a laboratoře byly vždy ve sklepení, už od Salazara. Vzhledem k tomu, že přípravami lektvarů trávím všechen volný čas, pokud tedy zrovna nestavím školu nebo tak něco, tak jsem tu i bydlel. Co se ředitelny týče, mám za to, že ji budu využívat jen velmi zřídka. Alespoň v prvních letech.“
Vstoupili do učebny. Vypadala úplně stejně, jako v Harryho vzpomínkách. Co naplat, ze Snapea se vyklubal naprostý konzervativec. Rozhlíželi se kolem. Snape pomalu přešel ke katedře, o kterou se v charakteristickém postoji opřel. Díval se na ‚děti' a bylo mu tak nějak smutno. Všeho všudy dvanáct let uplynulo od okamžiku, kdy je viděl poprvé. Co všechno se od té doby přihodilo!
Jeho rozjímání přerušil Potterův hlas. „Naše.Nová.Celebrita.“ řekl s dokonalou intonací.
Snape zvedl v ironickém úšklebku levý koutek úst. „Alespoň něco jste si z mých hodin zapamatoval, Pottere. Chvályhodné.“
Harrymu z toho všeho běhal mráz po zádech. Snape se změnil jako mávnutím proutku. Znovu ho nutil, aby si připadal, jako jedenáctiletý vyjukaný kluk, který se právě dozvěděl, že má zachránit svět od jednoho psychopatického idiota. Pohled na Hermionu a Theu mu potvrdil, že to cítí stejně. Snad s výjimkou té záchrany světa.
„Každopádně doufám, že se v této učebně budete zdržovat co nejméně. Zvlášť, když je teď tak nová, čistá, nerozbitá…“ protáhl jízlivě a Harry začal uvažovat o tom, že to možná nebyl až tak dobrý nápad s tím obnovením Bradavic. Tedy, samozřejmě obrazně.
„E-e-e,“ řekl, když to vypadalo, že Snape čeká na odpověď.
„Výřečný jako vždy, že pane Pottere.“
„Nechte toho,“ vložila se do hovoru Hermiona a pro jistotu se na Snapea zamračila. Odpovědí jí bylo pouze tázavě zvednuté obočí. „Jdeme dál!“ přikázala.

„Tak, tohle je můj kabinet,“ pozval je dál Harry. Bylo to skutečně ‚pozval'. Sice se na stavbě podíleli všichni čtyři, ale své kabinety a své pokoje si každý zařizoval podle svého, „spojil jsem ho schodama s učebnou, tak, jako to bylo dřív.“
Vstoupili a rozhlíželi se kolem. Po stěnách bylo spoustu akvárií, terárií a jiných -ií- připravených pro své budoucí obyvatele.
„Nechtěl jsem živé tvory dávat dolů do učebny, bůh ví, co by se s nimi mohlo stát. Pokud budu o někom z nich přednášet, vezmu ho dolů až těsně před hodinou.“
„Co je tohle?“ zeptal se po chvíli Snape a ukázal na velkou černou truhlu stojící v rohu.
„To je bubák,“ informoval Harry. Najednou se začal smát. Nejdřív mu jen tak pocukávaly koutky úst, pak to ale už nezvládl a smál se na celé kolo. Hermiona ho chvíli pozorovala, pak jí to došlo a ke smíchu se přidala. Theadora nevěděla, čemu se smějí a Snape… ten se tvářil jako Snape když má blbej den. „Pamatuješ na Nevillova bubáka?“ řekl Harry tu strašnou věc nahlas. Smíchy mu tekly slzy z očí. „No tak, Severusi, netvařte se tak nemožně…“
„Jakého bubáka?“ zeptala se Theadora.
„Nemyslím, že…“ začal Snape podrážděně vrčet.
„Mu-mu-musíte uznat,“ vyrážel ze sebe se smíchem Harry, „ž-ž-že to bylo ú-úžasné.“
Snape se dál mračil, ale když si pečlivě prohlédl Harryho, jak mu ten smích sluší… no, trochu ve svém mračení slevil.
„Co bylo úžasné?“ dožadovala se vysvětlení Theadora. Když ji pohled na smíchy brečícího Harryho a Hermionu složenou někde v koutě přesvědčil, že od nich se nic nedozví, tázavě se zahleděla na Snapea.
„Profesor Lupin učil třetí ročníky vypořádat se s bubáky.“
„Ridigulus,“ přikývla Theadora.
„Jistý Neville Longbottom…“ další výbuchy smíchu Snapeův výklad na chvíli přerušily. „Jsem rád, že se bavíte, Pottere,“ zavrčel ze zvyku. „Bubák Nevilla Longbottoma měl mou podobu. Aby toho bubáka zesměšnil, oblékl ho do šatů své babičky… Na tom není nic k smíchu, vůbec mi neslušely!“ bránil se.
„Jo a Nebelvír to stálo hafo tišic bodů,“ uklidnil se konečně Harry. Sotva to dořekl, všichni ztuhli…
„No jo, body! Jak to bude s bodama?“
„To probereme večer,“ řekl po chvíli Snape. „Zřejmě jsem vám to opomenul sdělit, ale na dnešní večer jsem svolal první poradu učitelů.“
„Ještě jsme nemluvili o tom, jestli přijmeme někoho dalšího do profesorského sboru,“ nadhodila Hermiona, která se už také přestala smát a jen zarudlá tvář i oči mluvily o nedávném záchvatu smíchu.

Další zastávka byla v nebelvírské věži. Byla o jedno patro nižší, než jak si ji Harry pamatoval, ale v zásadě se příliš nelišila. Nejdřív si prohlédli společenskou místnost.
„Odkud to máte?“ zeptal se překvapený Snape, když se díval na stěnu nad krbem - vyzdobenou zajímavou malbou.
„Harry!“ obrátila se Hermiona na Harryho, který se začal červenat.
„To vy sám, Pottere?“
„No… myslel jsem, že… já vím, že…“
„Zmlkněte, Pottere, když nedokážete dát dohromady souvislou větu,“ vrčel Snape a dál okouzleně hleděl na zeď.

Obraz zobrazoval stavbu školy. Tu současnou. Byli tam všichni čtyři. Vlastně všech pět, uvědomil si, když v horním rohu zahlédl Molly Weasleyovou, která jim nese na stavbu jídlo. On, Snape, stojí na zemi a hůlkou naviguje trámy, které Potter pokládá na budoucí střechu zmijozelské věže. Zamyslel se. Ano, byl tenkrát krásný den. Práce jim šla od ruky. Nešlo ani tak o to, že Snape kouzlem odlehčil trámy tak, aby s nimi mohl Potter snadno manipulovat; teprve po správném ukotvení získaly původní váhu. Šlo o to, že Potter měl prostě na podobnou práci talent. Snadno ukládal trámy na požadovaná místa, jejich ukotvení mu nedalo téměř žádnou práci. Pak, když byly všechny trámy na svém místě, následovaly laťky, které Potter přitloukal naprosto hravě. Pak zavolal dolů na Snapea „chytej!“ a skočil z věže. Jen tak tak že Severus stačil zareagovat levitačním kouzlem. Sotva postavil Pottera na zem, přiběhl k němu, chytil ho za ramena a pořádně jím zatřásl.
„Mohl ses zabít, ty malej pitomče!“
Harry se jen usmíval. Dodnes si Snape ten úsměv vybavoval. „Nemohl. Vy byste to nepřipustil!“

Na protější straně obrazu stála Hermiona a v ruce držela plány. Něco v nich ukazovala Thee, která seděla na nízké zídce - dnes to je vnitřek atria - hned vedle. Malba možná nebyla po umělecké stránce dokonalá, přestože vykazovala velký talent. Byla však dokonalá lidsky.

„Co je to?“ zeptala se najednou Thea a ukazovala na krbovou římsu. Všichni se nahrnuli blíž, aby viděli.
„Meč Godrica Nebelvíra,“ řekl, ne bez známek hrdosti v hlase, Harry. „Nesahat!“ řekl, když se ho chtěl Snape dotknout. Pozdě. Snape odletěl na druhou stranu místnosti a jen s obtížemi se zvedal. „Snad jste si nemyslel, Severusi, že tu takovou cennou věc nechám jen tak ležet?“
„Skvělé,“ odtušil, zatímco si nenápadně třel naražená místa na těle.

Pokračovali dál. Došli až do ložnic. Harry se usmíval, když se všichni posadili, každý na jednu postel.
„Co je zase,“ vrčel pořád ještě trochu rozzlobený Snape.
„Možná bychom se tu jednou měli všichni vyspat, abychom pochopili chudáky studenty. U některých z nás je to už dlouhá doba, co tu spali, tak aby si obnovili vzpomínky.“
„Pottere!“
„To je skvělý nápad,“ chytila se toho Hermiona. „Uděláme si takový malý noční piknik.“ Snape obrátil oči v sloup.
„Víte, že když byl profesor Brumbál ve čtvrtém ročníku, tak tyhle závěsy podpálil?“ zeptal se Harry po chvíli. Odpovědí mu byly tři nevěřící, naprosto užaslé pohledy. „Samozřejmě omylem…“ pospíšil si s vysvětlením.
„Můžeme tu tedy zůstat dnes,“ rozhodl nakonec Snape. Stejně se tu zdržíme dlouho.

Všichni se sešli ve sborovně. V krbu hořel oheň, místnost byla navíc osvětlená několika svícny. Seděli a jen si povídali, zatímco Snape ještě hledal něco v nějakých lejstrech. Harry si najednou uvědomil, že stejná kniha, jako leží před ním, leží i před ostatními. I před Snapem. Zajímalo by ho, jestli…
„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „Ty sis psal deník?“
Usmál se. „Myslel jsem, že by se třeba mohl hodit.“
„Já taky…“ usmála se Hermiona v odpověď.
„Thea zřejmě taky a Severus…“
„Ano, Hermiono. I já jsem si ho psal. Myslím, že by bylo vhodné zaznamenávat události, ke kterým v počátku školy došlo. Já sám jsem mnohokrát listoval v Salazarových denících. Ne že bych si nechtěl přečíst deník někoho jiného, naopak, velmi by mě zajímaly ostatní úhly pohledu na stejné události, ale faktem je, že nikdo další deníky nepsal. Škoda. Tak je dobré vědět, že se v tomto od svých předchůdců lišíte.“ Podíval se na knihy ležící na stole a skoro se usmál. Knihy vypadaly úplně stejně, až na to, že každá byla v barvě té které koleje. Chvíli se odmlčel a vytáhl odněkud další knihu. Mnohem větší, silnější, její kožená vazba byla protkána stužkami v barvách všech čtyř kolejí, ozdobená znakem Bradavic. Beze slov ji otevřel a z hromady lejster se zvedl bleskobrk, který se vyčkávavě zastavil nad první stránkou knihy.
„Tak tedy…“

„Takže máme školu,“ zahájil Snape. Nepříliš inteligentně, ovšem jen na první pohled. Následovalo vysvětlení, které jeho první větu v novodobé historii Bradavic poněkud vylepšilo. „Máme i studenty?“ podíval se tázavě na Hermionu.
Ta zahrabošila ve svých věcech. „Ano. Když pomineme těch čtyřicet sedm dětí od They, máme ještě dalších třicet šest dětí. Nejsou to vlastně děti, některým je šestnáct. Za pět dní budou všechny čekat na nádraží 9 3 . Zásluhou rakouské společnosti Henschel Kassel máme nový Bradavický expres, který vyjede na minutu přesně.“
„Sakra!“ přerušil ji v tu chvíli Harry. Všichni se na něj tázavě podívali. „Nemáme šafáře. Kdo pro ně pojede? Kdo je převeze přes jezero?“
Trvalo dlouho, než Snape ticho přerušil. „Možná bych o někom věděl. Pošlu Mordreda s dopisem ještě dnes.“
„Kdo je to?“ chtěl vědět Harry. I když mu to bylo lhostejné. Hagrida nikdo nenahradí.
„Neznáte ho. Vím, že je spolehlivý. Svěřil bych mu vlastní život. Počkejte a uvidíte,“ řekl Snape.
Znovu se na okamžik rozhostilo ticho.
„Hermiono,“ obrátil se Snape na dívku po své pravé straně ve snaze pokračovat. „Přišla ta poslední zásilka z Oslího ucha?“
Hermiona zavrtěla hlavou a zaznamenala do svých poznámek poslední bod, než odpověděla. „Jen půlka. Pan Gensfleisch říká, že se zpozdila dodávka od jeho obchodního partnera z Malmö. Poslal tedy jen část. Prý osobně vyrazil do Malmö, aby ty knihy přinesl. Zítra tu budou.“
„Dobře. Harry? Co paní Olivanderová a její dcery? Jsou připraveny na ten nával?“
„Mluvil jsem s nimi už včera, jen jsem to zapomněl říci. Hůlky budou. Dokonce, když jim dáme vědět dopředu, můžeme přivést všechny děti od They najednou. Udělají si na ně čas.“
„Děti už se nemohou dočkat,“ přikývla Thea. „Zvlášť Joanne, moc se na vás těší, Severusi.“
„Jenom to ne,“ vrčel Severus.
„Pořád se mě ptá, jak se vám má omluvit za to, co vám řekla,“ pokračovala Thea.
„Ať se dobře učí,“ odpověděl Severus, když přestal vrčet. „To bude to nejlepší, co pro mě, potažmo pro sebe a nás všechny, může udělat.“
Všichni moudře pokývali hlavami. Svými hlavami.
„Hermi,“ ozval se Harry, „jak je to s těmi skřítky?“
Hermiona se začervenala.
„Tak se pochlub, Miono,“ rýpla si Thea.
„No… ehm… totiž… Tak jo. Žádný se neozval.“
„Cože?“
„Jenom Dobby se objevil. Že prý žádný nechce pracovat za peníze a s volnými víkendy a dovolenou.“
„Nechtěl jsem vám do toho mluvit, Hermiono,“ řekl Snape, když se utišil smích Harryho a They, „vaše úsilí stran nezadatelných skřítčích práv je hodno obdivu. Ale vy je svým přístupem urážíte. Oni jsou prostě takoví. Nikdy jsem se ke skřítkům nechoval jako bylo zvykem u Malfoyů, ale brzy jsem pochopil, že když k nim budu příliš milý, dotknu se jich. S tím nic nenaděláte. Protože škola skřítky potřebuje, beru si to na starost.“
„Ale…“
„Klidně si veďte dál ten svůj boj, ale skřítky tady ve škole laskavě vynechte. Nebo budete vařit, uklízet, prát a všechno ostatní sama. Pro všechny!“ zahrozil Snape a vypadal v tu chvíli jako Zeus Hromovládný, kterému šlápli na kuří oko.
„Ano, pane,“ zamumlala.

Když Harry vstoupil do nebelvírské ložnice, zamířil ke ‚své' posteli. Ostatní se už připravovali ke spaní. I když, Harry pochyboval, že budou spát. Přece jen, bylo to něco … něco… Harry nenacházel slov pro to, jak ten pocit popsat. Dnes poprvé budou spát v nové nebelvírské ložnici. Odložil své věci na stolek vedle své postele.
„Skutečně, Pottere,“ ozval se Snapeův hlas hned odvedle. Harryho na okamžik zatajil dech. Snape si vzal postel hned vedle něj… „Bylo od vás moc pěkné, že jste zvětšil stolky mezi postelema, ale to vážně myslíte, že je někdo využije?“
„Někdo by třeba mohl,“ vstoupila do toho Hermiona. „Třeba by se někdo chtěl učit v klidu a ne se dohadovat s ostatními o místo ve společenské místnosti nebo v knihovně.“
„Nesdílím váš názor, slečno Grangerová, na to jsem příliš času strávil snahou něco studenty naučit,“ ozval se profesor Snape, „ale nechám vás vašim iluzím.
„Poslyšte,“ obrátil se k nim Harry, když zalezl do postele. Závěsy zatím nechal roztažené. „Zbytek života se budeme bavit už jen o škole. Co si teď užít rozhovor o jiných věcech?“
„O kterých?“ zeptal se skepticky Snape.
„Třeba o tom, že se Narcisa Malfoyová znovu vdala,“ navrhl Harry. Pohledy jeho tří kolegů ho však přesvědčily o tom, že jim řekl naprostou novinu. „Myslel jsem, že to víte…“ dodal tedy naprosto zbytečně.
„Vůbec jsem nevěděla, že přežila?“ přiznala se Hermiona po chvíli.
„Přežila. Ona…“ Snape se na okamžik odmlčel, „… když zemřel Draco, psychicky se složila. Dva roky byla v sanatoriu někde ve Švýcarsku…“
„Tam právě potkala svého současného muže. A, co je na tom nejlepší, je to čistokrevný mudla. Viděl jsem je pohromadě. Vypadá to, že ji ten muž má skutečně rád.“
„Zřejmě si to zaslouží,“ ozvala se Thea. „Moc štěstí asi v životě nezažila.“
„Pojďme raději spát,“ rozhodl Snape a zalezl do své postele. „Nox!“

Harry se zamotal do přikrývky, když pečlivě zatáhl závěsy. Byl to letitý zvyk. Pocit soukromí. Nic ho nerušilo od jeho vzpomínek. Draco… Další hloupá, zbytečná smrt. Jaké by to bylo, kdyby přežil? Otevírali by teď novou školu? Všiml by si vůbec Severuse, kdyby tu teď byl Draco? Někde v této fázi úvah ho vyrušilo tiché zašustění závěsů. Ucítil jemný dotyk a vzápětí ležel Severus v jeho posteli. Objal Harryho a oba přikryl. Jen objal, nic víc. Jak to ten chlap sakra dělá, uvažoval Harry, když se choulil v jeho objetí, že pokaždé ví, kdy potřebuji zrovna tohle?

Za chvíli se v jeho objetí zahřál. Jednu ruku položil kolem Severusova pasu. Chtěl se k němu přitisknout, ale Snape mu v tom zabránil. Tak Harry jen pokrčil rameny a spokojil se s tím, co má. Vdechoval Snapeovu vůni, cítil na tváři dotyk jeho vlasů. Stejně by ho zajímalo, co Snape s těmi vlasy dělá, že pořád vypadají tak mastně. Evidentně nejsou. Nakonec se otočil ke Snapeovi zády, jednu jeho ruku si položil kolem těla, hlavu zabořil do polštáře a za okamžik usnul. Ještě v polospánku měl pocit, jako by ho někdo hladil po hlavě…

Ráno Harryho probudilo dloubnutí do žeber. Cítil ruku na svých ústech. Otevřel oči. Když se Snape ujistil, že Harry nebude vydávat žádné hlasité zvuky, ukázal mu na Hermioninu postel. Tam, v objetí, spala obě děvčata. Harry se začal tiše smát. Snape… Snape také. Seděli v Harryho posteli a dívali se na své dvě kolegyně… které vlastně dělaly totéž, co oni. Jedno hnědé oko patřící Hermioně se otevřelo. Okamžitě otevřela i druhé. Sledovala své dva kolegy, kteří v Harryho posteli, každý ve své noční košili, vypadali opravdu úchvatně. Pak její pohled padl na Theu, která stále ještě sladce spala. Chtěla ji probudit a ukončit tak tuhle úsměvnou situaci. Zachytila však Snapeovo gesto, kterým dával najevo, aby nechala dívku spát. Znovu se všichni uložili a pokračovali tam, kde přestali. Tedy ve spánku.

Když se Harry probudil to ráno podruhé, byl v posteli sám. Chvíli se protahoval, ale nakonec se odhodlal vstát. Umyl se, pokusil se učesat, pak to ale vzdal a jednoduše sepjal vlasy do gumičky. Oblékl se a sešel po schodech do společenské místnosti. Všichni už seděli u stolu v rohu. Stůl byl prostřen ke snídani.

Snídali mlčky, jen tu a tam po sobě navzájem pokukovali. Všichni mysleli na to první ranní probuzení, ale nikdo se o tom ani slůvkem nezmínil. Všichni, až na Theadoru. Ta si ostatní zmateně prohlížela. „Co se stalo?“ chtěla vědět, když to nevypadalo, že někdo něco řekne.
„Eee…“ začala Hermiona.
„Spala jste dobře, Theadoro?“ zeptal se tedy klidně Snape a velkoryse přehlížel ruměnec, který svou otázkou na její tváři vyvolal.
„Abys rozuměla,“ obrátila se k ní Hermiona, „když se tady Severus probudil v Harryho posteli, viděl nás dvě v té mé…“
„Touché,“ přikývl Hermioně na znak uznání.
Napětí téměř zmizelo a to, co zbylo, bylo spíš projevem očekávání.
Ticho přerušila Hermiona.
„Budeme muset požádat pár známých, jestli by vzali profesorská místa, protože to sami nemůžeme zvládnout.“
Pak se otočila na Molly.
„Paní Weaslyová, myslíte, že by byl Charlie ochoten učit u nás péči o kouzelné tvory?“
Molly Weaslyové se zaleskly oči slzami a dojatě zaštkala.
„Určitě ano, drahoušku, moc ráda bych ho měla zase u sebe. Vždyť už mi zůstal jen Ron a Charlie...“
Poslední slova už Molly vzlykala do kapesníku.
„Pošlu mu sovu,“ nabídl se Harry. Molly jen kývla a dál smrkala a slzela.
„Když už jsme u toho, nechtěla byste, Molly zastávat místo ošetřovatelky?“ nadhodil Severus.
„To mě napadlo hned, jak jsem se dozvěděla o plánu obnovit školu!“ zvolala Miona. Molly se rozeštkala ještě víc.
Harry ji objal kolem ramen a utěšoval slovy: „Paní Weaslyová, no tak, vždyť kde bychom bez vás byli?“
Molly se pomalu uklidňovala. „Děti moje,“ omluvně se usmála na Snapea za to oslovení, „udělali jste mi ohromnou radost.“
„Taky mě napadlo,“ opět se ujala slova Hermiona, „ požádat Firenze na jasnovidectví. Slyšela jsem, že pracuje pro nějaký mudlovský astročasopis, jako poradce…“
„K čemu se ta mula snížila…“ vrčel pohrdavě Snape.
„Náhodou, je to velmi renomovaný časopis…“ bránila kentaurovo rozhodnutí Hermiona. „Od té doby, co pro ně Firenze pracuje, se v něm málokdy objeví nějaký nesmysl…“
„Jo. Rád bych věděl, co by řekli tomu, kdyby zjistili, že jejich externí zaměstnanec je kentaur,“ bručel dál Snape, ale nechal Hermionu, aby pokračovala ve výčtu.
„Nenapadá mě nikdo na Létání na koštěti. Myslíte, že by se madam Hoochová vrátila, když teď dělá trenérku irského famfrpálového mužstva?“
„Se mnou se jako už nepočítá?“ zeptal se Harry podrážděně.
Snape si znuděně povzdechl. „Nebuď jako malé dítě, Harry. Jsi ředitel Nebelvíru. Máš obranu. Přeměňování. Také budeš zastupovat školu na veřejnosti. Musím ještě něco dodávat?“
„Eee?“
„No tak, Harry,“ rozčílil se Snape. „Jak si asi myslíš, že by to vypadalo, kdyby za školu jednal smrtijed?“
„Bývalý!“ ozvalo se ze čtyř úst sborově.
Snape se na okamžik odmlčel, s překvapením si uvědomil, že bojuje s něčím, co nebezpečně připomíná dojetí. Odkašlal si a pokračoval. „To je jedno. Nepůsobilo by to dobře. Proto s veřejností bude jednat chlapec-který-zabil-vy-víte-koho.“
„Severus má pravdu, Harry. Budeš toho mít víc, než dost. Nikdo ti nebrání občas si zalétat na koštěti, ale…“
Mioninu řeč přetrhla Thea výkřikem. To, co ji vyděsilo, bylo průhledné a vznášelo se to nad stolem.
Harry se zasmál.
„Zapomněl jsem vám říct, že tu máme prvního školního ducha. Vítejte, Brumbále.“
Duch se usmál.
„Vidím, že vám jde všechno ve vzájemném souladu. Tak to má být. Dobrý den, Severusi, Molly, Hermiono, Harry, Theadoro,“ kývl na všechny na pozdrav.
Chvilku si povídali s Brumbálem a bylo jim dobře. Nejen proto, že je vlastně svým způsobem bývalý bradavický ředitel zpátky, ale prostě jim bylo všem spolu dobře.
Už se chystali ukončit jak snídani, tak příjemný hovor, když se do něj vložil Harry. „Totiž… já-já…“ toto zajíknutí dávalo znát, že mladík přijde s návrhem, který sice on sám považuje za skvělý, ale není si jist, jak ho přijmou ostatní.
„Přestaň koktat, Harry. Už jsi jak Longbottom,“ napomenul ho Snape. Odměnou mu byly nasupené pohledy ostatních přítomných.
„Já-já myslel, jestli by třeba profesor Brumbál nemohl přednášet kouzelné formule nebo dějiny čar a kouzel. Nebo obojí,“ vysypal ze sebe Harry.
Všichni zmlkli a začali přemýšlet o tom, co vlastně Harry řekl.
„S dějinami jsme původně nepočítali,“ ozval se Snape, ale pokračoval dřív, než se na něj stačili ostatní obořit, „prostě proto, že nebylo v našich silách zajistit kvalifikovaného vyučujícího. Pokud by se však profesor Brumbál uvolil…“
„Víte, když je člověk duch, moc povyražení zrovna nemá, takže…“ začal Brumbál, viditelně potěšený, že mu bylo něco takového nabídnuto. „Myslím, že bych zvládl obojí. Alespoň dokud neseženete někoho jiného.“
„Obávám se, Albusi, že nikoho jiného hledat nebudeme,“ varoval potměšile Snape.
„Ale…“ ozvala se nesměle Theadora, „jak je to s hůlkou? Duch přece nemůže…“
Brumbál vytáhl hůlku a vzápětí kolem dívky létal tucet nádherných motýlů. „Ještě něco, mladá dámo?“ zeptal se bývalý ředitel s téměř dětským úsměvem.
„Ne,“ odpověděla rychle.
„Tohle ale není běžné,“ zastala se Hermiona trochu své kamarádky.
Teď se Brumbál tvářil velmi sebevědomě. „Není. Při vší skromnosti musím podotknout, že zvládám mnoho na ducha nezvyklých věcí.“
„Stačí!“ zavelel Snape. „Máme ještě hodně na práci.“

Kapitola sedmá

„Mio, nešla bys se mnou do Příčné nakoupit nějaké sazenice a semínka?“ zeptala se Thea.
„Jistě, ráda,“ souhlasila Hermiona.
Dívky se rozloučily s duchem Brumbála, oběma mužskými kolegy a přemístily se k Děravému Kotli.

Dívky spolu procházely obchody, nakupovaly a bavily se. Obě byly samý smích a báječná nálada. Letmé doteky míjejících se rukou, jak šli vedle sebe způsobovaly u obou lehké zachvění, kdykoli k tomu došlo. Když pak chytila Thea Miu za ruku a ta se nechala vést, bylo štěstí téměř hmatatelné.
Dopoledne uběhlo velmi rychle.
„Mio, domů to na oběd nestihneme, co kdybychom se šli najíst k Děravému Kotli?“ oslovila Thea přítelkyni, když zjistila, kolik už je hodin.
„Jistě, už mám pořádný hlad,“ usmála se Hermiona.
Vešly do hospůdky.
„Theo!“ zvolal kdosi.
Pohledy obou děvčat našli původce výkřiku. Byl jím mladý muž, sedící v rohu u stolku. Mával na Theadoru.
Ta popadla Hermionu za loket a už ji téměř vlekla k tomu muži.
„Miono, to je můj přítel, ten z Denního Věštce,“ polohlasně vysvětlovala.
Hermiona se lehce zamračila. Nezdálo se jí, že Thea projevuje takovou radost ze shledání s tímto mužem.
„Jak se máš? Thomasi,“ oslovila Thea přítele. Nečekala na odpověď a přistrčila Hermionu před sebe. „To je moje kamarádka Hermiona Grangerová,“ otočila se k Mioně, „a to je můj přítel Thomas Seymour,“ představila oba své přátelé navzájem.
Hermioně píchlo u srdce, když slyšela, že jí označila Thea za „pouhou„ kamarádku, kdežto jeho, za svého přítele. Dobrá nálada byla fuč. Navenek ale nedala nic znát a natáhla k muži ruku. „Těší mě, jak se máte?“
„Posaďte se ke mně, místa je tu dost,“ galantně odsunul Thomas dvě židle.
Hermiona si objednala jídlo a když viděla, že Thea je zcela zaujatá rozhovorem s Thomasem, objednala i jí.
Celou dobu, co jedli, Thea mluvila se svým přítelem a Hermina mlčela. Nedokázala se zapojit do hovoru, navíc taky o čem by si povídala s neznámým mužem, že. Cítila se zraněná. Copak všechno, co dosud s Theou prožila, dokonce noc strávená v jedné posteli - i když ve vší počestnosti, nic neznamenala?
Ten muž, ač to byl velice pohledný mladík, se Mie vůbec nelíbil. Žárlila? Ano. Žárlila a nevěděla, co s tím.
„Proč tvá přítelkyně nic neříká?“ zeptal se náhle Thomas Thei.
„Hermiono, děje se něco? Proč jsi tak zamlklá?“ Thea byla viditelně překvapená Hermioniným chováním.
„Co by se dělo?“ snažila se Mia o normální tón řeči, „Když jím, tak nemluvím.“
Thea se na Hermionu zkoumavě zadívala. Proč je najednou taková? Vždyť do té doby, než přišli ke Kotli, byla normální a smála se.
Počkat! Než přišli ke Kotli? To by mohlo...ne, to... ona snad na Thomase...žárlí?
Thea se v duchu usmála. Slíbila si, že to všechno Hermioně vysvětlí, ale až doma. Před Thomasem nebude nic řešit. Snad se Miona moc neurazila.

Hermiona se neurazila. Jen se cítila špatně. Vždyť mezi ní a Theou nebylo řečeno ani slůvko o nějakém vztahu. Vždyť ona si nemohla dělat nároky na její pozornost. Nic se nestalo, nic si neslíbily. Co když je Thomas opravdu jen kamarád?
Pokusila se tedy trochu usmívat. Úsměv byl sice trochu křečovitý, ale pomalu se uvolňoval a Hermiona se i zapojila do hovoru.
Právě řešili ten nešťastný inzerát na domácí skřítky, když se objevil Dobby.
„Paní Hermiono,“ zatahal Mionu za hábit, aby si ho všimla.
„Dobby? Děje se něco?“ vylekala se Hermiona.
„Dobby neví, ale paní Molly poslala Dobbyho, aby vás přivedl.“
Thea se zasmála: „Paní Weaslyová má asi strach, abychom neumřely hladem.“
Rozloučily se tedy s Thomasem - ovšem musely mu obě slíbit, že se zase sejdou. Když si podávali ruce na rozloučenou, všimla si Thea, jak se Thomas dívá na Hermionu. Skoro se jí zastavilo srdce, nad pomyšlením, že by se ti dva mohli do sebe zamilovat a ona by o Mionu přišla. Ještě, že už jsou na odchodu.

„To je dost, že jste zpátky, teď abych ten oběd znovu ohřála,“ hudrovala Molly.
„Ale paní Weaslyová,“ smály se děvčata, „My jsme se byly najíst v Děravém Kotli.“
„To jste měly říct, já bych si nedělala starosti,“ ještě je naoko napomínala Molly.
„No tak nic, jestli už jste po jídle, máte jít za Harrym a profesorem Snapem. Jsou ve škole a čekají tam na vás. Mají překvapení. A já také.“ Láskyplně pohlédla na dva kufry, které stáli u schodiště a kterých si dívky ještě nestačily všimnout.
„Charlie je tady!“ vypískla Hermiona.
„Ano, drahoušku, ale to není všechno. Tak už běžte, všichni jsou už ve škole,“ pobídla je Molly tajemně.

„Harry,“ řekl Snape, když holky odešly k Děravému Kotli, „myslím, že jsem vyřešil náš problém s šafářem.
„No ano, už jsem si říkal, jak to dopadne. Kdy dorazí?“
Snape stál v tu chvíli u okna. „Právě dorazil,“ podotkl, když si všiml postavy stojící před hradem. „Půjdeme mu naproti.“
„Tak já se jdu připravovat na své předměty,“ odtušil Brumbál a prošel zdí. Harry se zvedl a následoval Severuse dolů, kde na ně, v atriu, čekal nový zaměstnanec bradavické školy čar a kouzel.
Když zaslechl jejich kroky, otočil se čelem k nim. Harry si všiml, jak se usmál, když je uviděl. Ten úsměv ho poněkud zmátl. Sledoval oba muže, jak se přivítali. Co je na cizinci tak zvláštní?
„Harry, seznamte se. Tohle je Lobo Lycaon,“ učinil zadost zdvořilosti Snape. „Klíčník a šafář v Bradavicích.“
Muž podal Harrymu ruku a pevně tu jeho stiskl. „Harry Potter?“ ujistil se naprosto zbytečně. Harry přikývl. „Rád vás poznávám.“
„Já také,“ reagoval Harry. „Jste Řek nebo Portugal?“
Znovu ten zvláštní, z nějakého důvodu znepokojivý, úsměv. „Tak trochu obojí. Otec byl Řek, matka Portugalka. Ale vyrůstal jsem v Rumunsku.“
Harry si Lycaona pořád prohlížel. Muž byl středně vysoký, středního věku. Dost hubený. Polodlouhé hnědé vlasy se lehce vlnily po ramenou. Na sobě měl odrbané džíny a košili, která zřejmě pamatovala lepší časy. Hábit byl rovněž poněkud ošuntělý, avšak čistý. Harryho znepokojovala jistá důvěrnost, kterou z muže cítil. Jeho pohyby, pružné, rychlé, jisté…
„Něco je špatně?“ zeptal se Lycaon, když si všiml, jak si ho Harry prohlíží.
Harry se nadechl k odpovědi, když tu zachytil mírný, tázavý pohled jantarových očí. „Oh…“ vydechl překvapeně a tázavě se podíval na Snapea. Teprve teď si uvědomil, že tak, jako on sledoval Lycaona, Snape sledoval jeho.
„Ano, Harry,“ reagoval Severus měkce. „Mají mnoho společného.“
Harry se otočil k novému kolegovi, který vše s klidem sledoval. „Vy jste…?“
Opět ten mírný, chápavý, smířlivý úsměv. „Pokud se ptáte na to, na co si myslím, že se ptáte, tak ano. Jsem.“
Harry cítil, jak se mu nebezpečně stahuje hrdlo. „Promiňte, že jsem na vás tak zíral. Někoho…“ musel několikrát polknout, „někoho jste mi připomněl. Teď, když mě omluvíte,“ pohledem dal najevo, že se to týká i Snapea, „musím jít. Ještě něco musím zařídit.“ Zbytek už zadrmolil, otočil se a zmizel zpět ve škole. Už když běžel do svého kabinetu, cítil, jak mu začínají téci slzy z očí.

„Už jsem zažil různé reakce, ale tohle jsem nečekal,“ řekl po chvíli Lycaon.
Snape se stále díval za utíkajícím chlapcem. Pak si povzdechl a otočil se k muži po pravé straně. „Přiznám se, že já asi ano. Měl ho moc rád.“
„Někdo z nás?“ ptal se překvapeně Lycaon.
„Remus Lupin,“ odpověděl temně Snape.
„Remus? Hm… možná nebyl nejlepší nápad mi to místo nabídnout. Pořád ještě můžeš najít někoho jiného. Nebudu se zlobit, vždyť víš.“
„Nepozval bych tě, kdybych si nemyslel, že jsi pro tuhle školu ta nejlepší varianta. Harry si bude muset zvyknout.“
„Jak blízcí si byli?“ pokračoval Lycaon v hovoru, zatímco následoval Snapea ke svému budoucímu bydlišti.
„Ne tak, jak myslíš,“ reagoval Snape a v duchu se pokáral za podráždění, které bylo slyšet v jeho hlase. „Alespoň o tom nic nevím. Bylo to složitější. Lupin byl kamarád Harryho otce a kmotra. Potter umřel, když byl Harry malý. Black seděl v Azkabanu. Lupin tu rok učil obranu a tak se s Harrym seznámili. Potom, když tu učit přestal,“ nehodlal připustit, že to bylo jeho zásluhou, „scházeli se a ve výuce pokračovali. Pak Black umřel a Lupin byl jediný z tehdejší party, kdo zůstal naživu. Byl pro Harryho vším. Netuším, jestli byli milenci, ale to, co k němu Harry cítil, dalece přesahovalo rámec prosté fyzické přitažlivosti.“
„Pak umřel i Remus,“ chápavě přikývl Lycaon.

Zastavili se před domkem, který tu pro budoucího šafáře vybudoval Snape osobně. S původní Hagridovou chýší se nedal srovnat, byl to prostě domek se vším všudy. Měl několik místností. Kuchyň, obývací pokoj, pracovna spojená s malou knihovnou, ložnice, koupelna a záchod. Lycaon se okouzleně rozhlížel. Málokdy mohl něco tak pohodlného, hezkého a velkorysého považovat za své. „A teď to nejdůležitější,“ pokračoval v prohlídce Snape a ukázal na nenápadné dveře v ložnici. Zamumlal kouzlo a ony se otevřely. „Prosím,“ posměšně dal Lycaonovi přednost. Ten vešel do… klece. „Promiň, ale v zájmu bezpečnosti studentů jsem neměl jinou možnost,“ odpověděl na nevyřčený dotaz, zatímco se opíral o zárubně dveří, ruce zkřížené na hrudi.
„Samozřejmě,“ souhlasil Lycaon a jal se zkoumat pevnost mříží. Po chvíli zkoumání se začal smát. „Jak geniální, Severusi. Myslím, že budu celou noc sedět uprostřed a ani se nehnu.“
„Jistě. Nápad použít na mříže čisté stříbro považuji za jeden ze svých nejlepších nápadů při stavbě tohoto domu.“
„Jeden z nejlepších?“
V tu chvíli se Snape samolibě usmál. „Ještě ses nepodíval do koupelny…“

Hermiona s Theadorou dorazily do školy a rovnou zamířily do sborovny. Přemýšlely, jaké překvapení je tam může čekat. A také přemýšlely samy o sobě a o té druhé. Ve svorném tichu se zastavily před dveřmi do sborovny a s hlubokým nádechem je otevřely a vstoupily dovnitř. Místnost byla plná lidí, kteří mezi sebou hovořili na nejrůznější témata, ovšem vždy se jejich rozhovor stočil na školu a na to, co bude.
„Když dovolíte,“ ozval se klidný, chladný Snapeův hlas, „mohli bychom začít.“
„Nevěřím, že jsem na to zase kývla,“ zašeptala madam Hoochová své sousedce. Zmlkla pod Snapeovým přísným pohledem.
„Někteří se znáte, někteří ne. Možná bude nejlepší, když se každý představíte a zároveň sdělíte ostatním, co hodláte učit… Profesore…“ kývl směrem k Brumbálovi.
„Ehm…“ duch vyplul nad stůl, u kterého všichni seděli. „Mě asi všichni znáte. Budu učit kouzelné formule a dějiny čar a kouzel.“ Osazenstvo zahučelo úžasem. Brumbál důstojně odplul na své místo. Na své současné místo.“
„Charlie Weasley, péče o kouzelné tvory.“
„Molly Weasleyová, pečovatelka.“
„Hoochová, famfrpál a létání na koštěti,“ hudrovala.
„Theadora Woodová,“ znovu to zašumělo. Všichni ji považovali za dávno mrtvou. „Bylinkářství a léčitelství. Vedu Mrzimor.“
„Hermiona Grangerová, starodávné runy, věštění z čísel a vedu Havraspár.“
Ozval se klapot kopýtek. „Firenze. Jasnovidectví a astronomie.“ Přátelsky kývl na úsměvy těch, kteří ho znali osobně.
„Lobo Lycaon. Mě kromě Severuse nezná nikdo z vás. Jsem váš nový klíčník a šafář… Jsem vlkodlak.“ Ticho, které se po tomto prohlášení rozhostilo, bylo zvláštní. Několik různých druhů tich jako by se smísilo do jednoho. Avšak žádné z těch tich neznačilo nedůvěru. I když by to Lycaon nikdy nepřiznal nahlas, tohoto okamžiku se hrozně bál. Přestože ho do školy pozval Severus, věděl, že záleží i na mínění ostatních. Tady, zdá se, nikdo proti jeho přítomnosti ve škole námitky neměl. Cítil potřebu to ticho rozehnat. „Od té doby, co znám Severuse, nekoušu…“
Podařilo se. Jako první se začal smát Charlie, pak se přidali ostatní. „To je skvělé,“ vykřikl nakonec Charlie. „Totiž… i vy jste tedy vlastně kouzelný tvor… takže bych vás mohl občas ukazovat…“
„No tak, Charlie,“ káravým tónem ho okřikla Molly.
„To je v pořádku, paní Weasleyová…“
„Molly.“
„Dobrá, Molly,“ Lycaon se usmál. „Samozřejmě že můžeš, Charlie. Severus mi postavil skvělou klec,“ loupl po Snapeovi pohledem, „ze stříbra. Navíc, každý měsíc mi nutí ty jeho hnusné lektvary…“
„Kde je vlastně Harry?“ zeptala se Hermiona, když se všichni opět zklidnili. Už předtím si všimla, že tu není, ale když doteď nedorazil.
„Něco vyřizuje,“ odbyl ji Snape způsobem, jaký si dobře pamatovala z dob vlastního studia. „Pana Pottera, předpokládám, všichni znáte. Alespoň z doslechu. Učí obranu proti černé magii, přeměňování a je ředitelem Nebelvírské koleje.“
Opět nezbytný šepot.
To nejlepší nakonec. „Já, Severus Snape, jsem ředitelem školy a zároveň ředitelem Zmijozelu. Vyučuji lektvary a… černou magii.“
Tak teď to ticho bylo fakt hnusný. Znovu se ozval šepot, ve kterém bylo spojení ‚černá magie' skloňováno ve všech pádech. Oči se obracely ke Snapeovi, výrazy v nich nebyly zrovna nejspokojenější.
„Byl to nápad Zlatého Pottera. Jeho argumenty jsem zvážil a souhlasil. Pokud máte námitky, projednejte je s ním, až se objeví,“ ukončil podrážděně Snape.

Harry seděl ve své nové ložnici. Směšné. Vždy považoval svůj domek na pobřeží nedaleko Durness za příliš velký. Teď už měl tři ložnice, obývací pokoj, kuchyň… no, možná by mohl udělat ještě jednu místnost pod schody. Něco jako přístěnek u Durslayů, akorát mnohem větší. Uprostřed postele už vyseděl důlek. V ruce svíral láhev nejlevnější ohnivé whisky. Nehodlal zbytečně utrácet za drahý alkohol, když se stejně hodlal akorát přivést do bezvědomí.

Tak tedy ve škole mají nového šafáře. Skvělé! Vlkodlaka. Další skvělé! Který mu tak strašně připomíná Remuse. Do třetice skvělé! Smrt. Každá smrt, není-li přirozená, je hloupá. A zbytečná. Podle Harryho byla Remusova smrt extrémně zbytečná. Umřel a atentátu při obrovské demonstraci proti globalizaci na Trafalgar Square se zabránit stejně nepodařilo. Harry přišel pozdě. Držel Remuse v náručí, když umíral. Než zemřel, nasadil Harrymu brouka do hlavy. Neřekl „Mám tě rád, Harry.“ Řekl „Miluji tě, Harry.“ To chlapci vyrazilo dech, ale než se stačil zeptat, nebo jen nějak reagovat, Remus vydechl naposledy. Proč sakra každý, na kom mu záleží, se svou smrtí počká, až se Harry dostaví? To si každý přeje, aby jeho smrt Harry viděl? Stejně jako Draco…

Pomalu se zakalující Harryho zrak padl na poloprázdnou láhev. Draco… najednou se Harry zvedl a nejistým krokem zamířil do Severusovy ložnice. Tedy, do své ložnice, kterou přenechal, a to podotýkám velkoryse a bez nároku na náhradu, Severusovi. Bez klepání otevřel. Snape ležel v posteli a kdyby nebyl Harry opilý, zřejmě by si všiml, kde měl ruku. Urychleně přes sebe přetáhl přikrývku a chystal se začít nadávat. Když si však Harryho pečlivě prohlédl, vztek a sexuální frustraci nahradily obavy.
„Harry?“ zeptal se opatrně.
„Pro něco jsem si přišel,“ zavrčel Harry, který se už zřítil nedaleko skříňky, ve které nechal své osobní věci, které se nevešly do jeho nové ložnice. Chvíli se přehraboval v krámech, které postupně vypadávaly ven, jak je rozhazoval, aby se dostal k tomu, co hledal. Nakonec to našel. Opřel se o skříňku a po několika pokusech se mu podařilo zvednout. Snape v jeho náruči zahlédl… plyšovou hračku. Na tu vzdálenost si nebyl jistý, ale měl pocit, že je to něco jako drak. Tříhlavý drak z mudlovských pohádek… v malfoyovských barvách. „Nenech se rušit,“ zamumlal Harry a opustil místnost. Snape chvíli přemýšlel, jestli to Harry myslel obecně, nebo jestli si všiml, co při jeho příchodu dělal. Pak to hodil za hlavu. Vzrušení ho dávno přešlo, tak se zvedl z postele, vklouzl do pantoflí a zamířil do Harryho podkrovní ložnice.

Co tam našel ho překvapilo. A znepokojilo. Opilý Harry ležel v posteli, v jedné ruce láhev ohnivé whisky, druhou objímal plyšového dráčka a brečel. Snape chvíli postával u dveří, pak se rozhodl a sedl si k Harrymu.
„Co se děje, Harry?“ zeptal se tiše a položil dlaň na jeho rameno.
„Všichni jsou mrtví, co by se dělo?“ odsekl Harry. „Zbytečně. Všichni umřeli zbytečně. Kvůli jednomu idiotovi jsou všichni mrtví. Remus, Sirius, Draco a další. Jinak je mi fajn, cos myslel?“
„Harry, já myslím…“ začal Snape, přičemž se snažil vykroutit láhev z Harryho ruky. Přitom se snažil nedívat na plyšovou hračku.
„Tak nemysli a dělej,“ zavrčel Harry, odhodil láhev a volnou rukou chytil Snapea za vlasy. Prudce ho k sobě přitáhl a vášnivě ho políbil. Trvalo chvíli, než se Snape vzpamatoval. Než si zakázal polibek opětovat. Než si připomněl svou ušlechtilou povinnost, které možná bude litovat. Ono s cizím hbitým jazykem v ústech se obtížně vzpamatovává. Odtrhl se od Harryho. „Co si myslíš, že děláš?“ obořil se na něj.
„Líbám tě, to je snad zřejmé. Neříkej, že se ti to nelíbí. Na koho jsi myslel před chvílí? Viděl jsem, jak si ho honíš. Na mě, že… pořád se na mě tak díváš, svlíkáš mě pohledem. Chceš mě šukat, chceš slyšet, jak křičím tvé jméno, jak tě prosím, abys mi to pořádně udělal… Tak co je s tebou? Nebo ti vadí představa, že nejsi první? Že jsem třeba něco měl s Dracem? Nebo s Remusem? Či snad dokonce Sirius?“ tady se Harryho hlas trochu zlomil. „Bojíš se, čí jméno bych nakonec vykřikl? Že by to byl Draco…“ oproti předchozímu téměř křiku jméno mladého Malfoye něžně, láskyplně zašeptal. „Kde je tvá snaha neustále dokazovat, že jsi nejlepší?“
„Jsi opilý, Pottere,“ odbyl ho znechuceně.
„Jsem. A bude hůř!“ přikývl Harry a znovu se sápal na Snapea.
Ten se zvedl a Pottera od sebe odstrčil. „Doufám, že brzy vystřízlivíš a tohle už se nebude opakovat. Zkus se chovat, když ne jako Nebelvír, tak alespoň jako člověk.“ Tolik sarkasmu, pohrdání… za které skrýval svou bolest. Sebral se a odešel.

Jen Ssslissilisssi znepokojeně syčela ve svém teráriu a raději zavřela všech šest očí.

Ráno se Harry probudil a měl pocit, že se přes něj přehnalo stádo divokých kentaurů. Celé tělo ho bolelo, hlava se chystala explodovat, bylo mu špatně od žaludku, měl žízeň a navíc měl neodbytný pocit, že něco podělal. Když si částečně vzpomněl, co podělal, bylo mu ještě hůř. Rukou sáhl na své oko, aby ho otevřel. Na nočním stolku zahlédl nějakou sklenici. Měl takovou žízeň. Natáhl se pro ni… podle čichu poznal lektvar proti kocovině. Díky bohu za profesora lektvarů, zamumlal si pro sebe a obsah sklenice do sebe obrátil na ex. Zašklebil se. Příšerná chuť lektvarů byla daní za blahodárný účinek.

Trvalo dlouho, než došel dolů do obýváku. Měl za sebou sprchu, obtížné oblékání, i když díky lektvaru to nebylo tak strašné. To, co ho zdrželo, byl stud. Začal si totiž vybavovat, co přesně včera podělal. Zlé tušení ho nezklamalo. Snape seděl v obýváku a něco psal.
„Děkuji,“ řekl Harry polohlasně a sledoval Snapea krhavým pohledem.
„Rádo se stalo,“ zareagoval Snape, aniž by zvedl pohled od práce. „Přátelská výpomoc,“ dodal s jízlivým úšklebkem.
„Já-já… omlouvám se,“ řekl Harry a začal se červenat.
„Jsi schopen práce? Slíbil jsem Theadoře, že půjdu s jejími dětmi k Olivanderovým. Někdo se musí postarat o domácí skřítky, kteří dorazí do školy za půl hodiny. Z objektivních důvodů bych to nerad svěřil Hermioně,“ odmítl jeho omluvu.
„Severusi…“ zkusil to znovu.
„Stačilo, Harry,“ přerušil jeho snahu chladně. „Za tři dny začne škola, měl by ses do té doby trochu sebrat. Už musím,“ dodal a odešel.

Harry stál a zíral na prázdný pracovní stůl, u kterého si zvykli pracovat, jíst a vůbec tak posedávat. Tak ho našla paní Weasleyová.
„Něco jsem podělal, paní Weasleyová,“ oslovil ji tiše.
„To ano…“ odtušila naštvaně. Jako ostatně vždy, když se její lidé chovali jinak, než by měli.
„Vy to víte?“ vyděsil se Harry.
„Když pominu to, že jsi v noci křičel na celý dům,“ tentokrát Harry zbledl, „tak ano. Vím to. A nelíbí se mi to, abych byla upřímná.“ Otočila se a nechala nešťastného Harryho o samotě.

Kapitola osmá

„Myslel jsem, že trochu pomůžu s vysazováním nového Zakázaného lesa,“ odpověděl Lycaon na Harryho otázku. Ten se chvíli díval a pak se k němu přidal. „Budou tu žít různí kouzelní tvorové, nerad bych používal magii při výsadbě,“ pokračoval vlkodlak. „Mohla by je odpuzovat. „Navíc, mám rád fyzickou práci.“
„Já také,“ zazubil se Harry. „Nehledě k tomu, že teď mi přijde trocha dřiny vhod.“
Vlkodlak si ho pečlivě prohlédl. „Hm… vypadáš, že jsi strávil bouřlivou noc. Ohnivá whisky?“ pokračoval, když nasál Harryho vůni. „Myslel jsem, že to pijí akorát výrostci. Je dobrá jen na bolení hlavy…“
„A také když se chceš rychle a levně přivést do bezvědomí…“ přerušil jeho úvahy Harry. Vzal nedaleko ležící rýč a vyrýpl hlubokou jámu. Vyhrabanou zeminu a drn, který ji držel pohromadě, rozsekal ostrou hranou rýče. Vlkodlak popadl sazenici dubu a zahrabal na místo. To už Harry rýpal druhou jámu. Do večera zasázeli první řadu nových stromků. Harry zavzpomínal na dobu, kdy chodil ještě do mudlovské školy. Matematika mu nikdy nijak zvlášť nešla, ale počítat uměl. Jestliže v jedné řadě je 250 stromů, bude 250 řad, to je 62500 stromů. Trochu se zarazil u toho, že když jim jedna řada trvala jeden den, 250 řad bude trvat, no, hodně dlouho. 69,5 % roku, doplnil ho Lycaon s úsměvem. Prostě 250 dní.
„A co kdybychom vysadili i jiné věci, než stromy? Byliny a tak. A třeba udělali jezero?“ navrhl nadšeně Harry, když se vraceli podél čerstvě vysázené hranice nového Zakázaného lesa. U Lycaonova domku potkali Severuse. Ten se tvářil jako Snape.
„Molly připravila večeři, Harry,“ oslovil chlapce, který si nevšiml lehké nevole v jeho tváři, která se tam objevila v okamžiku, když ho spatřil ve společnosti vlkodlaka.
„Už jdu, díky. Jen se opláchnu…“ odpověděl Harry a gestem ukázal na své zpocené, od hlíny špinavé tělo.
„Můžeš použít moji koupelnu,“ nabídl Lycaon, který si však Snapeova rozpoložení všiml velmi dobře.
„Díky,“ přijal Harry. „Budu hned,“ otočil se ke Snapeovi.
„Nemám čas čekat, až se uráčíš vrátit domů. Vyřiď si to s Molly,“ odsekl Snape a přemístil se pryč.
Lycaon se ušklíbl, než vešel za Harrym do svého domu. Ve skutečnosti nechtěl Snapea naštvat, na to byli příliš dobrými přáteli. Ale usoudil, že mu trocha žárlivosti neuškodí.

„Ty, Theo, nepřipomíná ti Lycaon někoho?“ zamyšleně se ptala Hermiona své přítelkyně.
„Když o tom mluvíš... No...Možná trochu Lupina?“ přemýšlela Thea.
„Myslíš?“ Udiveně opáčila Miona.
Theadora zkoumavě pohlédla na kamarádku. Proč tolik přemýšlí o novém bradavickém šafáři? „Možná. Ale určitě si to myslí Harry,“ ještě víc ztišila hlas.

Slavnostní den otevření Bradavic a zahájení výuky se blížil mílovými kroky. Moudrý klobouk si neustále cosi pobrukoval, ale zbytek nově a staronově jmenovaného personálu byl značně nervózní. Severus neustále někde přecházel, kontroloval, jestli je vše v pořádku, zda někde něco nechybí a každému jen odsekával. Všichni to přičítali dojmům ze znovuotevření školy, ale nebylo tomu tak. Severus cítil obrovský neklid. Pozoroval Loba a Harryho. Srdce mu svíral neodbytný pocit, že se mu Harry vzdaluje a že za to navíc může on sám. Kdoví, co za neřád mu nakukalo, aby sem přivedl toho vlkodlaka.

Ani Harry nebyl moc v klidu, ač se to na první pohled nezdálo. Nemohl ze své mysli vyhodit ty malé, protivné hlásky, které mu neustále našeptávaly - Co bylo mezi Lycaonem a Snapem? A trvá to stále?
Do toho zase zaslechl hlas umírajícího Remuse: „Miluji tě Harry„.
A v neposlední řadě vzpomínky na Draca...Bylo toho strašně moc a Harry byl zmatený.

Firenze každou noc chodil pozorovat hvězdy, zda mají příznivá postavení, madam Hoochová zkoušela nová školní košťata a stále byla trochu nespokojena a opatřovala je ochrannými kouzly. Charlie Weasley v knihovně doplňoval své vědomosti o kouzelných tvorech a měl trochu obavy, že jeho znalosti se posledních pár let omezili jen na draky. Hermiona propadala hysterii, protože najednou měla pocit, že nezvládne vést celou kolej a Thea nebyla nikde k nalezení, aby jí to mohla vymlouvat.

Theadora totiž právě seděla ve svých komnatách, na klíně dopis a plakala. Dopis byl od Thomase. Nesmírně nadšeně jí sděloval, že se nejspíš zamiloval do Hermiony. Její Hermiony!
K dopisu byl přiložej ještě jeden, adresovaný právě Hermioně. Thea nejprve přemýšlela, že jej Mioně vůbec nedá, ale její svědomí to nedokázalo akceptovat. Jenže když ten dopis předá, ztratí všechno, co dosud mezi nimi bylo. Na druhou stranu, nepředá-li ho, Mia se to stejně dozví a potom ji ztratí už nejspíš navždy. Těžké rozhodnutí a proto ty slzy.

No jediní, kdo byli jakž takž ve výborné náladě, byla Molly Weaslyová, protože měla kolem sebe zase spoustu dětí a mohla se o ně starat a duch profesora Brumbála. Proplouval hradem a na všechny se oslnivě usmíval.

Dnes, ano, dnes se bude zařazovat. Dorazily poslední zbytky dětí, Lobo je podle pravidel odvedl do hradu, kde je od něj převzala Hermiona. Ve světle kouzelného ohně vypadala skoro stejně přísně, jako kdysi profesorka McGonnagalová. Všechny děti, ti nejmladší i ti téměř šestnáctiletí a dokonce se tam vyskytlo i pár těch, kteří školu již navštěvovali tenkrát, byli natěšení a s jen malinkatými obavami očekávali verdikt.

Severus, vědom si, že Brumbál vždycky zahajoval slavnostní večer proslovem dostal báječný nápad. Nerad mluvil a nerad mluvil příliš, takže se jen postavil, sonorem upravil sílu svého hlasu a řekl: „Zahajuji po dlouhé době chod školy Čar a kouzel v Bradavicích a žádám bývalého ředitele, profesora Brumbála o úvodní proslov, kterým on vždy zahajoval zařazovací slavnost jedinečným a neopakovatelným způsobem.“ Pak se posadil. Harry se na něj pobaveně podíval, ale vrácen mu byl nic neříkající pohled temných, hlubokých očí. Úsměv z Harryho tváře pomalu zmizel a mladík se otočil k Brumbálovi. Ten už začal mluvit. Vyprávěl o chodu bývalé školy a vyjádřil naději, že na stejné, ne-li lepší úrovni bude fungovat ta nynější.

Hermiona přinesla Moudrý klobouk, položila ho na židli a v ten okamžik bylo takové ticho, že každý zřetelně slyšel tlukot svého srdce.
Moudrý klobouk se zavrtěl, zívl, něco zamumlal, odkašlal si a začal zpívat:

Skončily boje a nastal míru čas,
já znovu se objevil,
nalezl mě jeden z vás.
Nová čtveřice ujala se díla,
vychovat mládež, která nám zbyla.
Jak těžký úkol vzali na svá bedra,
zatím se práce nádherně vedla.
Pár stínů ale vstoupilo mezi ně,
tak doufejme, že to dobře dopadne.
Je tu ale temná síla,
tak, která tu vždycky byla.
Proto pozor na své činy,
ať jsi profesor, či žák,
Urovnej si vztahy s lidmi,
budiž z tebe moudrý mág.
A teď už přistup, dětská duše,
z vesnice i z města,
nasaď si mě, já ti povím,
kam povede tě cesta.
Třeba to bude Nebelvír,
kam odvahy je třeba,
ruku v ruce s odvahou,
rytířů je třeba.
Nebo snad čekáš Mrzimor?
Máš jejich mravní sílu?
Dokážeš být čestný a ochotný
přiložit ruku k dílu?
A starý moudrý Havraspár,
jen zda máš důvtip, čeká.
A je tu ještě Zmijozel,
co dnes nás všechny leká.
Však i on
na studenty své dnes čeká.
Pokud ale talent svůj,
nepropůjčíš zlu,
pak uplatnit své nadání
můžeš jenom tu.
Nebojte se ničeho,
co vás tu snad leká,
Já, Moudrý klobouk z Bradavic,
řeknu, co vás čeká.

„Jak jsi to myslela s tím, že si to Harry myslí?“ zeptala se Hermiona Theadory, když jí konečně došlo, o čem se před pár dny bavily.
„Co myslíš?“ nechápala Thea a natáhla se pro vařenou kukuřici.
„No,“ ztišila hlas, „že si Harry myslí, že má v sobě Lycaon něco z profesora Lupina.“
Udiveně položila kukuřici na talíř a otočila se ke kamarádce. „Ty to nevidíš?“
„Co nevidím? Jistě, měla jsem pocit, jako by mi Lycaon někoho připomínal, ale…“
Theadora jí položila dlaň na paži. „Poslyš, ty znáš Harryho lépe než já. Už jsi viděla, aby k někomu tak…“ chvíli přemýšlela o vhodném slově, „…přilnul? Za pár dní?“
Hermiona bezmyšlenkovitě míchala lžící slepičí polévku s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi. Dobby si dal na polévce záležet. Sledovala přitom mastná oka, která se na povrchu polévky nacházela. „A co Severus?“ Vyměnily si znepokojené pohledy a zároveň pokrčily rameny.

Harryho místo bylo po pravé ruce Severuse. Od okamžiku, kdy Severus pronesl tolik očekávané „jezte„, dělal přesně to, co se mu řeklo. Ale nebyl přítomen. Snape si ho po očku prohlížel. Musel připustit, že se Harry snaží a jí velmi civilizovaně. Jenže si všiml také toho, že se Harry v myšlenkách nachází bůh ví, kde. Vypadal, že se soustředí na jídlo, ale Severus dokázal v jeho tváři velmi dobře číst. A ještě něčeho si všiml. Nebyl jediný, kdo si Harryho upřeně prohlížel. Z druhé strany zasvítily vlkodlačí zlatisté oči.

„Takže,“ zvedl se Severus ze svého místa, když večeře skončila, „teď vás ředitelé vašich kolejí odvedou do ložnic. Zavazadla už máte na místě. Vyučování začíná již zítra, takže přeji všem dobrou noc a hodně úspěchů ve studiu. Pokynul svým ‚dětem', teď vlastně už skutečným kolegům, aby se ujali svých úkolů. Sám zamířil ke zmijozelskému stolu.

Když vystoupali po nekonečných schodech, zastavil se zástup nových Nebelvírů u obrazu, který střežil vstup do nebelvírské věže. Harry se trochu styděl. Protože všechny obrazy utekly nebo byly zničeny spolu s Bradavicemi, musel namalovat nové. Nechtěl. Vážně se tomu bránil. Nikdy se neučil malovat a s výjimkou toho výjevu na zdi nebelvírské společenské místnosti nikdy nenamaloval nic, co by veřejně vystavoval. Ale ostatní trvali na tom, že nutně musí namalovat čtyři obrazy. Teď hned, okamžitě a střelhbitě. Tak ustoupil hrubému násilí… Pro zmijozelský obraz mu stála modelem Ssslissilisssi. Celou dobu ho štvala nejrůznějšími poznámkami o zbytečné skromnosti a neustále se ho ptala, zda jí na obraze udělal hodně místa pro smotávání smyček. Neopomněla ho upozornit na fakt, že obraz, který teď maluje, tu bude viset hodně dlouho… Fakt ví, jak zvýšit člověku sebevědomí. Pro Mrzimor se pokusil o něco, co představovalo Theadoru a hromadu šťastných dětí. I on si říkal, že se mu obraz povedl. Hermiona dostala studenta sedícího v knihovně nad otevřenou knihou a pro sebe namaloval… jelena. Lesík, kterým protékal potůček a u něho jelen, který se občas sklonil, aby se napil. Všichni byli se svými obrazy spokojení. To byla jedna z věcí, která se od Bradavic jejich dětství, změnila. V těch současných byly všechny vstupy na jednotlivá teritoria hlídány obrazy.

„Heslo pro tento týden je bazilišek,“ řekl, když se všichni shromáždili kolem něj v nebelvírské společenské místnosti. „Pak už se bude měnit každý den. Tudy po schodech jsou chlapecké ložnice, na druhou stranu dívčí. Zítřejší první hodiny se nemusíte bát, máte mě. Nezačneme hned s výukou, ale probereme, jak to tu chodí a ukážu vám pár věcí, ano?“
„Ano,“ ozvalo se jednohlasně.
„Tak běžte spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, profesore Pottere…“

„Ssssseverus nepřijde?“ ozvala se Ssslissilisssi, když se uvelebila na svém oblíbeném místě na Harryho krku. Ocas omotala kolem jeho ramene, jednu z hlav strčila do vlasů, jejichž dotek jí připadal tak příjemný.
„Ne!“ odsekl rychle Harry. Příliš rychle a příliš odsekl.
„Sssssssssstrach mám o tebe,“ pokračoval had, jazykem jemně lechtal Harryho na uchu.
„Nemusíš,“ zamračil se. Nelíbilo se mu, jak se rozhovor vyvíjel. Ne jak se rozhovor vyvíjel, jak ho Ssslissilisssi vedla.
„Něco se ssstalo?“
„Ne. A jdu sssssspát,“ zasyčel v odpověď naštvaně. I když, na Ssslissilisssi nemohl být naštvaný. Byl naštvaný na sebe, na Severuse, na celou tu podělanou situaci. Ale Ssslissilisssi za to nemohla. Těšilo ho, že si o něj dělá strach. Zřejmě byla jediná, koho skutečně zajímalo, co cítí. Ale Harry jí to říci nemohl. Nemohl, protože v tom všem sám neměl jasno.
„Ssstulím se,“ navrhla Ssslissilisssi a už se motala v rohu postele u Harryho hlavy. Ten zamířil do koupelny a když se odtamtud vrátil, už viděl jen zamotanou hromadu černo-červeno-hnědých smyček. Lehce ji pohladil a vlezl do postele.
„Dobrou noc, Ssslissilisssi a připrav se na zítřejší vyučování. Vezmu tě s sebou…“
„Dobrou noc, Harry.“

Když se Severus dotkl svými rty jeho, považoval za naprosto samozřejmé, že pootevře ústa, aby pátravý jazyk pozval dál. Nic, co v životě zažil, se nemohlo rovnat pocitům, které v něm Severusův polibek probouzel. Žádostivě mu vycházel vstříc dalším a dalším polibkům, omotal se kolem štíhlého těla, jako by se snažil napodobit Ssslissilisssi. Za okamžik strhl Severuse k sobě do postele. Aniž by přerušil polibek, začal staršího muže svlékat. Byla to jen chvilka a Harry si, již poněkolikáté v životě, řekl, že miluje kouzla. Hladil to fantastické tělo všude, kam dosáhl a přemýšlel, jak to udělat, aby se mohl obalit kolem Snapea, aby se ho dotýkal co největší částí těla.
„Lež, Harry,“ zamumlal Snape, když se chtěl zvednout a začít ‚něco' dělat. „Postarám se o tebe,“ řekl někam do jeho podpaží. Vzápětí už vlhká stopa ukazovala směr pohybu Severusova hbitého jazyka. Trvalo k nepřečkání dlouho, než se dostal ke slabinám a pak se poprvé dotkl jazykem Harryho penisu…

Bože! vyhrkl Harry nahlas, když si uvědomil, že to byl jen sen. Vyskočil z postele a málem se přerazil, když se mu nohy zamotaly do přikrývky. Nakonec se znovu postavil na nohy a zamířil do koupelny. V mžiku byl ve sprše, oblečení poztrácel cestou. Sáhl mezi nohy a bolestivě zasykl, když sevřel tvrdý penis. Rychle po něm začal přejíždět, občas zajel mezi nohy, aby se dotkl kulek. Přímo cítil dotek Severusových úst a velmi rychle se s výkřikem, ve kterém se mísila touha, úleva a smutek, udělal. Pomalu se sesunul po zdi a udýchaně seděl na studené podlaze sprchy. Tam ho také po chvíli našla Ssslissilisssi. „Ssssen o Ssseverusovi?“ chtěla vědět a v předstíraném zoufalství zavřela všech šest očí.
„Jo,“ odpověděl, když popadl dech.
„Mussssíš s tím něco udělat,“ radila Ssslissilisssi přemoudřele. Aby ne, když má o dvě hlavy víc, než normální hadi.
Harry se zvedl, opatrně odsunul hada z možného dosahu vody a pustil na sebe prudký proud teplé vody. Doufal, že ho to drobet uklidní. Pak se skrz padající vodu podíval na čekající Ssslissilisssi. „Už se mnou ani nemluví,“ řekl a snažil se tvářit, jako že je mu to úplně jedno. Had zavrtěl všemi třemi hlavami a odplazil se zpět do Harryho postele.

První hodina prošla skvěle. Měl obranu s Nebelvírem. Na rozdíl od předchozí organizace výuky nebyly jednotlivé ročníky, ale prostě koleje. Každá kolej měla něco přes třicet studentů a všichni byli na stejné úrovni - na žádné. Proto se rozhodli učit prostě furt pryč a až se studenti něco naučí, prostě pokračovat v jejich vzdělávání. V každé třídě tedy nakonec bude sedm úrovní studentů a ti lepší budou profesorům pomáhat s těmi horšími nebo mladšími. Studenti byli nadšení Ssslissilisssi, která se vážně předvedla. Dokonce malé Jeniffer věnovala jedno ze svých vajíček. Probral s nimi všechny organizační záležitosti. Všechno sice bylo podrobně napsáno v dopisech, které dostali, ale přece jen se chtěl ujistit, jestli nejsou nějaké nejasnosti. Pro všechny případy jim sdělil, kdy za ním mohou přijít.

Další hodinu bylo přeměňování s Mrzimorem. V duchu se ušklíbl. Nemusel znát rozvrh, aby poznal, že minulou hodinu měli lektvary. Paradoxně ho to trochu uklidnilo. Vše je tedy při starém.
„Předpokládám, že nikdo z vás nezná rozdíl mezi mordovníkem a šalamounkem,“ zkusil. Studenti ještě víc zbledli. Zachoval vážnou tvář. „Tak tedy, teď trochu toho pošetilého mávání hůlkou…“

Na obědě ve Velkém sále Harryho odchytl Charlie. „Poslyš, Harry. V pátek je úplněk. Potřeboval bych, abys mi pomohl…“
„Povídej,“ vybídl ho dobromyslně Harry a ulomil kus kukuřičné placky.
„Chci studentům ukázat vlkodlaka… eee Loba a…“
„Cože chceš?“ vypěnil málem nahlas Harry.
„Znáš snad jiného vlkodlaka, kterého bych jim mohl ukázat? Je to kouzelný tvor, ale navzdory všem zabezpečením bych byl rád, kdybys tam byl se mnou…“
Harry se zvedl ze svého místa. „Pojď ven,“ zavrčel a zamířil ven z Velkého sálu. Nestál o to, aby studenti sledovali jejich rozepři. Sotva vyšli na chodbu, pustil se do Weasleyho. „Co sis to zase usmyslel, Charlie? Vždyť je to člověk! Ty ho chceš vystavovat jako cvičeného medvěda!“
„Eee…“
„…To je jedno. Prostě jako kdyby byl nějaké zvíře!“
„Harry, prober se. Je to vlkodlak, nehledě k tomu, že mi to sám dovolil…“
„Je to člověk,“ přerušil ho, „nešťastný člověk, na kterého se každý dívá, jako na zrůdu nebo na učební pomůcku. A co jeho sebeúcta? Napadlo tě to někdy? Jak se asi cítí, když k němu vodíš studenty, aby se na něj podívali? Proč je nevedeš do sklepení, abys jim ukázal smrtijeda?!“ Harry se rozběsnil. „Víš, jaké to je, když na tebe každý civí? Jen proto, že jsi jiný, než ostatní? Nech ho být, Charlie. Já tě o to moc prosím…“
„Ale Harry…“

„Uklidněte se, Pottere,“ ozval se za nimi chladný Snapeův hlas. „Sice máte dost rozvahy, abyste se hádal v nepřítomnosti studentů, ale mohl byste konečně dospět a chovat se jako normální člověk.“ Teprve v tu chvíli si Harry uvědomil, že drží Charlieho za hábit u krku a tiskne ho ke zdi. Rozpačitě ho pustil.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
„To je v pořádku,“ přikývl Charlie a zmizel.
Chvíli bylo ticho.
„Možná byste měl přestat mlátit každého, kdo se zmíní o vlkodlacích jinak, než si přejete, Pottere. Jednou je to kouzelný tvor a s tím nic nenaděláte. Neříkal jste sám, že se studenti musí učit praxí? Půjdou se na Lycaona podívat.“
„On mě miloval,“ řekl hluše Harry. Pak se podíval na Snapea a dodal. „Víte vůbec, co to slovo znamená?“ Otočil se a odešel.

Kdyby se jen okamžik zdržel, mohl by vidět, jak stín bolesti ovládl Severusův pohled. To nebylo fér.

Kapitola devátá

„Mio, máš tu dopis„ hlesla Thea a podávala Hermioně dopis od Thomase.
„Díky,“ natáhla Miona ruku po dopisu. „Od koho je?“ zeptala se zvědavě, protože už si stačila všimnout, že ten rukopis, kterým je napsaná adresa, nezná.
Theadora pokrčila rameny, otočila se a odcházela. Kdyby totiž zůstala jen malou chvilku tváří v tvář Hermioně, bála se, že se rozpláče.
Mia si nevšimla rozpoložení své kolegyně a zvědavě opis otevřela.
Zalapala po dechu a najednou si musela sednout.
Dostala veršované vyznání lásky od...od...od Thomase Seymoura.
Myslela, že on a Thea a zatím...Jak to má uvést na správnou míru?

„Harry!“ zavolala Hermiona na postavu, mizící v tmavé chodbě.
Oslovený se zastavil a ohlédl.
„Nějaký problém, Mio?“ zeptal se Harry unaveně, když jej dívka doběhla.
„Potřebuji si s tebou o něčem promluvit, Harry. Jsi jediný, s kým o tom mohu mluvit,“ vydechla Miona,
„Dobře, půjdeme do mého kabinetu,“ souhlasil on.
Cestou nepromluvil ani jeden.
Před kabinetem Harry vyslovil heslo, které Hermioně znělo jako „Severus„ ale nemohla by to odpřísáhnout, protože Harry to řekl tak potichu, jak jen to bylo možné.
Uvnitř vyzval kolegyni, aby se posadila a nabídl jí čaj. Zatímco jej připravoval, Hermiona si v duchu opakovala, co a jak vlastně chce Harrymu říct.
Když byl čaj hotov a rozvoněl se kabinetem, nebelvírský ředitel upřel zrak na svou kamarádku a očekával její řeč.
„Harry,“ začala Hermiona, „...ty jediný víš, jak to se mnou je...myslím ve vztahu k mužům...“
zakoktávala se Miona a nedokázala přesně formulovat, o čem vlastně chce mluvit.
„Hermi, k věci, prosím,“ povzbudil ji Harry.
„Zkrátka, podívej se sám.“ Řekla a podala mu dopis, který dostala od Thomase.
Harry si dopis pozorně přečetl.
„Co s tím budeš dělat?“ otázal se poté.
„To je právě to, s čím potřebuju poradit,“ vydechla Hermiona. „Jak mu mám vysvětlit něco, co jsem dosud nepřiznala ani sama sobě?“ Slzy se jí draly do očí.
Harry podal Mioně beze slova kapesník. Chvíli bylo ticho.
„Jestli chceš, můžu se s ním sejít a všechno mu nějak vysvětlit,“ předložil po nějaké době svůj nápad.
„To bys pro mě udělal?“ Hermiona přestala slzet. Otřela si oči a vděčně se na Harryho usmála.

Thea tou dobou učila havraspárské. Zrovna jim vyprávěla o účincích mandragory a ukazovala, jak se přesazuje. Duchem však byla někde jinde. Hlavou se jí honily myšlenky na Hermionu. Její srdce jakoby uvadalo, když si představila, že by snad Miona mohla odejít za Thomasem. Přinutila se věnovat studentům.
„Paní profesorko,“ oslovil Theu malý Arvin - poslední potomek rodu Murrayů.
„Je pravda, že ještě ve staré škole, když řádil bazilišek, pomohla mandragora vyléčit všechny zkamenělé?“
„Jistě, pane Murrayi,“ kývla Thea, „dokonce paní profesorka Grangerová byla jednou ze zkamenělých. Nejdůležitějším účinkem této rostliny, je totiž navracet věcem a lidem původní stav,“ vykládala Theadora.

Hermiona šla od Harryho ještě do knihovny. Zdržela se tam až do večeře. Když pak přišla do Velké síně, Thea už seděla na svém místě, ale její jídlo zůstávalo netknuté. Profesorka Woodová evidentně na někoho čekala. Jakmile zahlédla vcházejivší kolegyni, usmála se. Úsměv to byl ale poněkud smutný.
Hermiona přisedla k Thee.
„Dobrou chuť.“
„Tobě také,“ popřála jedna druhé.
„Theo, ty víš, co bylo v tom dopise?“ špitla Hermiona.
„Nevím, nikdy bych nečetla něco, co není adresováno mě,“ dostalo se jí odpovědi.
„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ omlouvala se Miona.
Thea jen kývla.
Hermiona najednou nevěděla, co by měla říct. A přitom toho bylo tolik, co chtěla říct.
„Dobrý večer a dobrou chuť, Hermiono, Theadoro,“ ozval se sytý baryton.
Právě přišel profesor Snape, následován Lobem Lycaonem. I on pozdravil a popřál všem dobré chuti. Posadili se a pustili se do jídla.
„Neviděli jste někde Harryho?“ zeptal se Lobo.
„Naposled jsem ho viděla u něj v kabinetě,“ řekla Hermiona.
Snape se lehce zamračil. Copak se musí Lycaon tak okatě ptát? I on, Severus postrádal Harryho, ale aby se zeptal, kde je? To ne. A už vůbec ne po tom, co mu naposled ten drzý spratek řekl. Že prý neví, co je to milovat.
Snape stáhl tvář do přísné grimasy. Nemohl dovolit smutku, aby se vryl do jeho výrazu.
Nechal své jídlo být, zvedl se, úklonou se rozloučil a opustil chvatně Velkou síň. Vzbudil tím údiv na tváři všech přítomných.

„Dobrá,“ řekl Charlie, „teď pojďte se mnou.“ Deset dětí opatrně procházelo domkem zdejšího šafáře, aby se dostaly ke kleci, ve které seděl vlkodlak. Protože byl domek malý a dětí hodně, musely chodit po skupinách. Tato byla poslední. Harry seděl u klece a Charlie vodil děti. Pokaždé jim přednesli něco málo o vlkodlacích a děti dílem vyděšeně a dílem nadšeně sledovaly živý exemplář.
„Charlie,“ přistoupil k němu Harry tak, aby ho děti neslyšely, „možná bychom to měli odpískat. Mám z něho zvláštní pocit…“
„Nerozumím. Vypil Snapeův lektvar, navíc sedí v kleci, tak je to v pohodě.
„Já nevím. Prostě mám blbej pocit, to je všechno.“
„To bude dobrý, Harry. Už je to poslední skupinka.“ Harry tedy jen pokrčil rameny a ustoupil, aby děti dobře viděly. „Vlkodlak, složenina slov were - člověk a wulf - vlk…“ začal Charlie svůj výklad.
Harry si prohlížel skupinku dětí, původně se snažil poslouchat výklad, ale nedokázal se soustředit ani na jedno. Severus… Co se to vlastně stalo, že se zase začal chovat jako Snape? Že by si z něj celou tu dobu dělal legraci? A Harry na to jako obvykle skočil. Věřil, že o něj má zájem a … „Ne!“ vykřikl varovně, když si všiml studenta Mrzimoru, který si tak dlouho hrál s uzávěrem klece, až se mu podařilo ji otevřít. Chlapec uskočil, teď Harry poznal, že je to Danny Crane. Charlie naštvaně zamířil k uvolněným dveřím, aby je znovu zavřel. A v tu chvíli se to stalo…

Harry si později nedokázal tak přesně vybavit, jak se ocitl mezi dětmi a vlkodlakem, který, v rozporu s vlkodlačím lektvarem projevoval všechny příznaky agresivity. Podrážděně zařval a vylezl z klece.
„Charlie, odveď děti,“ přikázal Harry úsečně, hůlku sevřel v ruce o něco pevněji.
To ani nemusel říkat, mladý Weasley už navigoval vyděšené studenty ven z domku. Byl překvapen, že nikdo nezačal křičet. Jen na tváři jedné dívky zahlédl slzy. A pak Danny Crane. Ten vypadal, že co nevidět omdlí. „Harry,“ obrátil se ke kolegovi, „tohle přece nefunguje. Je to vlkodlak!“
„Dělej, co ti říkám,“ odbyl ho Harry a pomalu ustupoval před vlkodlakem, který se k němu víc a víc blížil. Konečně vypadly všechny děti. Harry se zastavil. Věděl, že vlkodlak je vůči většině kouzel imunní, ale vzpomněl si, co mu jednou říkal Remus.
„Harry,“ říkal tenkrát, „většina vlkodlaků jsou zároveň kouzelníci. Když proti nim použiješ kouzlo impedimenta, možná je na okamžik zpomalíš, ale určitě je akorát tak naštveš. Nezabiješ je, pokud nepoužiješ avadu. Nepřemluvíš je… Musíš je zastavit mechanicky…“
„Díky, Remusi,“ zašeptal si Harry pro sebe. Švihl hůlkou proti Lobovi, který se právě chystal zaútočit. „Pouta na tebe,“ vykřikl.
Silné provazy se omotaly kolem vlkodlačího těla. Vymámily z lapeného vlkodlaka příšerný řev. Okamžitě se je snažil přetrhnout. Harry věděl, že se mu to dříve či později podaří, proto neváhal a levitačním kouzlem přenesl vlkodlaka zpět do klece. Když za ním klec zavřel, oddechl si. Teprve teď si uvědomil, že se celý třese a pot smáčí jeho tělo. Brrr! „Promiň, Lobo, bylo to nutné,“ řekl, jako by mu mohl vlkodlak, který se už zbavil pout, rozumět. Jeho slova zřejmě vlkodlaka popudila, proto se rozeběhl proti mříži. Sotva se jí však dotkl, zavyl bolestí. Stříbro, ze kterého byla klec vyrobena, vykonalo své a vypálilo do vlkodlačího těla cejch.

Když se Harry přesvědčil, že vlkodlak nemůže uprchnout, vypotácel se ven z domu. Několikrát se zhluboka nadechl a pak ho opustily síly. Neomdlel, to ne, ale sesunul se k zemi. Málem by se sesunul k zemi, kdyby ho něčí pevné ruce včas nezachytily. „Harry, jsi v pořádku?“
„Jsem, Severusi,“ odpověděl s jistými obtížemi.
„Charlie říkal…“
„Jsem v pořádku, vážně,“ odbyl jeho obavy. Neměl náladu řešit tohle. Chtěl říci něco, co si před chvílí slíbil říci, pokud přežije. „A díky…“
„Nemáš zač. Weasley přiběhl s tím, že jsou problémy a…“
Harry pevně stiskl jeho paži. „Ne za dnešek.“ Na chvíli se odmlčel, slyšel svůj i Severusův dech, občas Lycaonovo vytí. „Ve třetím ročníku… neutekl jsi. Postavil ses mu do cesty.“
„Nebýt tvého kmotra…“ zavrčel odmítavě Snape.
„Já vím. Nejde o to, že jsi nemusel nic udělat. Zůstal jsi tam a to, vzhledem k okolnostem, vyžadovalo notnou dávku odvahy…“
„Nebo hlouposti. Možná jsem vás měl nechat sežrat a měl bych pokoj,“ vrčel dál, ale to vrčení už nebylo tak… tak vrčivé.
„No, to taky,“ usmál se Harry. Opět ztichli. Seděl na zemi, zády opřený o Severusův hrudník. Slyšel, jak jejich srdce bijí ve stejném rytmu. Bylo mu dobře. Hlavou se opíral o Severusovu tvář, jeho vnitřní já téměř cítilo, jak se Severus otáčí a líbá ho do vlasů. Ale ne, to byla jen představa. Říkal si, že by se měl zvednout. Už sesbíral síly a sedět tady dál je zbytečné. Jenže jemu se tak zoufale nechtělo. Teď si uvědomoval, jak moc mu Severus chybí. Sakra! Proč se to vždycky muselo nějak podělat?
„Harry…“ zašeptal Severus a přitiskl ho k sobě.
Harry na chvíli přestal dýchat, tak moc očekával, co Severus řekne.
„Harry!“ prořízl temnotu hlas Hermiony Grangerové. „Harry, co je ti, jsi v pořádku?“

„Na to zapomeňte!“ ozval se se podrážděně Harry. Snape protočil panenky. V duchu, samozřejmě. Měl tušit, že se bude Potter hádat.
„Nevidím jediný důvod. Lycaon ohrozil studenty, to je nepřijatelné,“ vysvětloval chladně. Harry se rozhlédl. Viděl, že většina jeho kolegů jsou nervózní. Jednak z noční události, která se samozřejmě roznesla po škole rychlostí blesku a jednak z hádky, která se právě rozhořela. Lobo hleděl upřeně na stůl. Harry vždy záviděl Severusovi jeho schopnost zachovat si za každých okolností chladnou hlavu. To on nedokázal. Zvlášť ne v situaci, jako je tato. „Tak si to ujasněme, pane řediteli,“ podtrhl mužovo funkční zařazení. „Přivedl jste Loba do školy a věděl jste, že je vlkodlak. Povolil jste, vlastně jste prosadil tuhle nesmyslnou exkurzi, proti které jsem byl od začátku. Dával jste mu pít lektvar, který z nějakého důvodu neúčinkoval. Klec, ze které nakonec vylezl, otevřel student, který, jak vyplývá z toho, co jsem už řekl, tam neměl co dělat. To jsou fakta. Teď mi, prosím, řekněte jeden jediný důvod, myslím tím logický důvod, který by podpořil vaše rozhodnutí stran výpovědi.“ Posadil se. Hm, zvládl jsem to docela dobře, říkal si v duchu. Ještě jsem na něj nezačal řvát.
„Zkuste…“ vložila se do toho Molly.
„Proboha jaký zkuste!“ vypěnil Harry. „To bychom ho rovnou mohli přivázat na řetěz, kamenovat a potom upálit!“ křičel.
„Uklidněte se, Pottere!“ znělo jako rána bičem.
„Neuklidním,“ odsekl stejně. „Tak odpovězte, pane řediteli. Vždy jste byl tak pyšný na svou logiku a najednou nedokážete odpovědět?“
Všechny oči se upřely na Snapea. Všechny, vyjma Lobových. Ten se stále neodvažoval přerušit pečlivou prohlídku svých sepjatých prstů. „Harry…“ začal smířeně, když to nevypadalo, že Snape odpoví. On, Lobo, dobře chápal podstatu Snapeova rozhodnutí a na jednu stranu se mu líbilo, jak Harry dokázal ředitele zahnat do rohu. Na druhou stranu, dobře věděl, co se mezi Snapem a Harrym děje. Nechtěl, aby Harry Snapeovi ubližoval kvůli… vlkodlakovi.
„Ty mlč!“ okřikl ho. Znovu se obrátil ke Snapeovi a pohledem se dožadoval odpovědi.

Severus byl v rozpacích. Ten kluk ho zase dostal. Copak mohl říci, že se prostě a jednoduše chce toho vlkodlaka zbavit? Že si nepřeje, aby někdo projevoval takový zájem o Harryho a co víc, aby Harry projevoval takový zájem o někoho jiného? Že každý pohled, který si ti dva vymění ho stojí jeden šedivý vlas? Hm, to by asi nešlo. Ale…

„Ještě jednou to udělá, Pottere, a jde okamžitě,“ odpověděl tedy nakonec to jediné, co odpovědět mohl.
Harry přikývl. „A nemluv o Lobovi, jako by tu nebyl!“ dožadoval se dalšího ústupku.
„Promiň,“ procedil skrz zaťaté zuby směrem k Lycaonovi. Zvedl se a odešel.
Ve sborovně zavládlo hrobové ticho.
Nakonec se Harry rozpačitě rozhlédl po svých kolezích. „Omlouvám se vám všem,“ řekl klidně a opustil sborovnu. Po něm odešel Lobo a zamířil do svého domku. Musel si to celé promyslet. Ostatní pořád seděli na svém místě.
„Co se to sakra děje?“ přerušila nakonec ticho Hoochová.
Nikdo se nehnal k odpovědi. Nikdo to nechtěl říci nahlas.

Na prostranství hořelo pět slavnostních ohňů. Bylo co slavit. Podzimní rovnodenost. Čas děkování za hojnou úrodu a naplněné sýpky. Den, kdy příroda přestává rozdávat své plody, země ztrácí dočasně na úrodnosti. Každá kolej měla svůj oheň, uprostřed nich byl oheň vyučujících. Ředitelka Mrzimoru předvedla jímavý obřad, během kterého děkovala přírodě za její přízeň. Pak už začala zábava, během které se všichni snažili přeskočit svůj oheň co nejlépe.

Nakonec zůstali jen učitelé. Primusové kolejí odvedli své svěřence do ložnic. Oheň praskal, plameny se snížily a všichni mlčky seděli kolem. Ne že by si neměli co říci, ale nějak se jim nechtělo. Jako první se zvedl Lycaon. „Dobrou noc,“ popřál všem ostatním a odešel doprovázen mumláním téhož. Za okamžik se zvedl Harry a zamířil k ohňům, u kterých původně seděli studenti. Po zjištění, že pouze hasí ohně a kontroluje ohniště, zda v nich nezbyl žádný žhavý uhlík, mu ostatní přestali věnovat pozornost. Jako by právě na to čekal. Když uhasil a zkontroloval poslední uhlík, nenápadně se ztratil ve tmě. Jeho odchod zpozoroval snad jen Severus. Měl pocit, jako by mu někdo vrazil do srdce nůž. Když na sobě ucítil upřený pohled, vlastně ho ani nepřekvapilo, že patří Hermioně. Zoufale přemýšlel, co teď. Harry odešel za vlkodlakem. O tom nepochyboval. Prostě odmítl připustit, že by odešel jen tak, protože se mu už chtělo spát. To by s tím nedělal takové tajnosti. Fajn, pomyslel si sarkasticky, takže jsem uspěl. Dohnal jsem ho do Lycaonovy postele. Dost! zvedl se. Tohle musel vědět jistě. Je na čase skoncovat s touhle nejistotou. Všechny pohledy se upřely k němu.
„Dobrou noc,“ popřál všem a měl se k odchodu.
„Severusi, počkejte,“ snažila se ho zastavit Hermiona, ale když se střetla s jeho chladným pohledem plným vražedné rozhodnosti, zmlkla.
„Přestaňte laskavě strkat nos do cizích záležitostí, slečno všechno-jsem-četla!“
Hermiona zalapala po dechu a spolu s ostatními vyjeveně zírala na Snapea, který po několika krocích zmizel ve tmě.

„Harry? Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Lycaon, když otevřel dveře a uviděl nebelvírského ředitele.
„Přišel jsem za tebou,“ odpověděl Harry a prošel kolem překvapeného vlkodlaka.
„To je hloupé,“ stihl Lycaon zamumlat, než se jejich rty setkaly. Harry hladově útočil na jeho měkké rty a jazykem se dožadoval vstupu. Lycaon na okamžik povolil. „Ne, Harry,“ vydechl nakonec a chlapce od sebe trochu odstrčil.
„Proč ne?“ zeptal se Harry a jeho vzrušení trochu opadlo. Díval se do Lycaonovy vážné tváře, do očí, které mu tolik připomínaly Remuse.
„Nedokážeš si představit, co by se stalo, kdyby tě tu našel Severus,“ začal přísně.
„Ten? Ten ani neví, že existuji,“ odfrkl Harry. „Pokud mi zrovna nenadává.“
Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Miluje tě, Harry a to, jak se chová, je projevem žárlivosti.“
Harry rezignovaně povzdechl. „Přiznávám, že jsem měl určitou dobu pocit, že by o mě mohl mít třeba zájem. Nedokážeš si představit, jak jsem byl šťastný. Když mě objímal a chránil před noční můrou, když… ale to je jedno. Sešlo z toho, možná jsem za to odpovědný tak trochu já. Opil jsem se a řekl pár věcí, které jsem říci neměl. Od té doby pro něj neexistuji. Víš, když toho člověk hodně ztratí, neznamená to, že si na ztráty zvykne. Spíš se naučí, že přesto přese všechno musí žít dál. Stokrát jsem si zopakoval, že když stačil jeden opilecký výstup, aby o mě ztratil zájem, tak mě zřejmě nemiloval. Asi to slovo ani nezná. Ale i tak to bolí. Tak se snažím žít dál. Je to tak špatné?“
Lobo neodpověděl hned, dobře si promýšlel, co na to odpoví. Nepopíral, že je mu Harryho zájem příjemný, ale… Nebyl svatý a kdyby byl přesvědčen o tom, že ho Harry miluje a kdyby on miloval Harryho, bylo by mu úplně jedno, co na to Severus. Ale za těchto podmínek… „Říkáš, že on neví, co znamená milovat… A ty to víš, Harry? Žít dál… ty nežiješ, ty přežíváš. Přišel jsi za mnou, protože jsi přišel za Remusem. Nikdy by sis mě nevšiml, kdybych nebyl vlkodlak. Uvědom si, Harry, nemůžeš se vyspat s každým vlkodlakem, jenom proto, že ti připomíná Remuse. Takhle to nefunguje. Místo toho se zamysli, jestli by nestálo za to přijmout lásku někoho, jako je Severus. Dej mu šanci a zjistíš…“ už neměl, komu by své kázání dořekl. Harry se sebral a odešel. Ne vztekle, spíš… no, ještě se uvidí, co se z toho nakonec vyvrbí.

Podruhé v posledních deseti minutách šel Lobo Lycaon otevřít dveře. Příchozí se nezdržoval s pozdravem, prostě přirazil dveře - a za nimi Lycaona - ke zdi a prošel rázným krokem do domu. Lycaon odstrčil dveře, trochu se oklepal, zavrtěl hlavou a zamířil za nezvaným hostem. Našel ho v ložnici.
„Líbí se ti má ložnice, Severusi?“
Ten jen zavrčel a rozrazil dveře do koupelny. Byla prázdná. „Kde je?!“
„Kdo?“ zatvářil se Lycaon překvapeně.
„Nedělej ze mě idiota, Lobo, nebo zapomenu, cos pro mě kdysi udělal!“ vrčel tak, že si s vlkodlakem nezadal.
„Jediný, kdo z tebe dělá idiota, Severusi, jsi ty sám,“ odpověděl Lycaon klidně. „A měl by ses sebrat dřív, než si toho všimnou i ostatní.“ Nechal se přirazit Snapem ke zdi, aniž by se snažil ubránit. Ne snažil. Při své vlkodlačí síle by to byla hračka. Ale chápal, že se Snape prostě potřebuje odreagovat. „A pokud jsi mě chtěl požádat, abych tě pustil dál do svého domu, aby ses mohl zeptat, jestli tu není Harry… tak ten tu není.“
Snape se nadechl, aby něco řekl, ale najednou nevěděl, co. Pustil Lycaona a zůstal před ním bezradně stát. Tedy, stál jako kdykoli jindy. To jen Lycaon ucítil jeho bezradnost.
„Severusi,“ pokračoval Lycaon smířlivě, „chlapec nevěří, že ho miluješ a tak se snaží najít někoho, kdo o něj bude alespoň trochu stát. Udělej s tím něco dřív, než se mu to podaří.“
„Myslíš, že ho miluju?“ zeptal se sarkasticky Snape. Zároveň si však uvědomoval, že je na tom dost bledě, když s vlkodlakem takhle probírá svůj intimní život.
„Nemyslím. Já to vím.“

Snape vztekle kráčel chodbami Bradavic. I ten zablešený vlkodlak ho najednou začne poučovat, co má a co nemá dělat. Navíc… zaslechl šramot v nedalekém výklenku. „Lumos!“ zvedl hůlku tak, aby lépe viděl. Narazil na dva studenty. Dívku a chlapce. Zřejmě se ve výklenku sešli za účelem výměny informací o anatomii…
„P-p…pane…“
„Okamžitě do svých ložnic. Nebelvír i Havraspár ztrácejí dvacet bodů,“ informoval. Otočil se a odcházel, vědom si toho, že studenti bez odmlouvání poslechnou.
„…parchant…“ doneslo se k němu.
„Ještě dalších deset,“ reagoval. Pak slyšel už jen ozvěnu rychlých kroků.

Sakra! mumlal si sám pro sebe. Kolik jim tak mohlo být? Čtrnáct? Patnáct? Bude si muset promluvit s ostatními vyučujícími. Možná by si to měla vzít na starosti Molly. Bože, copak já vím, co jsem dělal, když mi bylo patnáct? Víš, odpověděla v tu chvíli část jeho duše, o které se vždy tvářil, že neexistuje. Připravoval jsi se na vstup ke smrtijedům. No dobře, ale…

V rozumech došel až do sklepení. Vysprchoval se, přičemž neopomněl vyřešit naléhavý problém, který vyvstal pokaždé, když přemýšlel o Harrym a zamířil do ložnice. Cestou se zastavil u terária, ze kterého vytáhl Selenu. Nechala se velmi ochotně. Normálně měla volný přístup po všech Snapeových pokojích, ale když šla spát, byla v teráriu nebo ve Snapeově posteli. Přestože Snape neuměl mluvit hadím jazykem, dokázali se navzájem pochopit. Teď se Selena smotala do klubíčka na polštáři a vyčítavě hleděla na Snapea všema šesti očima.
„Nic neříkej,“ odbyl ji. „měl pravdu, ten vlkodlak. Chovám se jako idiot. Ale copak teď mohu přijít za ředitelem Nebelvíru a říci, koukej, Harry, já jsem starý žárlivý idiot, co to tak zkusit…“
„Můžeššššššššš,“ syčela Selena, ale nebylo jí to nic platné. Nerozuměl jí. Jak záviděla své matce, jejíž lidský přítel uměl správně mluvit! Ona mu vlastně také nerozuměla. Ale cítila jeho pot a viděla jeho gesta, držení těla… to všechno jí zprostředkovalo, o co tu jde.
„Nemůžu!“ odsekl. Ne že by snad svému runoskopovi rozuměl, ale protože měl pocit, že se proti němu všichni spikli, předpokládal, že mu říká, že takovou hovadinu může udělat.

„Dobré odpoledne, Lobo,“ řekl Harry, tak trochu provinile.
Vlkodlak se na něj přátelsky usmál. „Ahoj, Harry…“
„Přišel jsem ti pomoci s dalšími stromy. Také jsem vymyslel to jezero uprostřed. A přišel jsem se omluvit za ten včerejšek,“dodal rozpačitě.
„To je v pořádku, Harry. Pomoc vítám. Sice chudák Danny pracuje ze všech sil, ale to víš, Zakázaný les není žádná legrace, zvlášť, když jsme se nakonec rozhodli, že bude větší, než jsme původně plánovali.“ Došli až na místo, kde se začínal pomalu rýsovat jeden z konců budoucího lesa. Nedaleko bojoval Danny Crane s velkým kamenem, který ležel v cestě. Když k němu oba muži došli, usmál se na ně ještě provinileji, než před okamžikem Harry. Oba muži se k němu sklonili a pomohli mu odvalit kámen stranou.
„Udělal jsi toho hodně, Danny,“ řekl po chvíli Harry, když se rozhlédl kolem.
„No… mě to baví,“ odpověděl zajíkavě Danny. Dřív takový nebyl, ale incident, který de facto zavinil, ho pořádně zkřísnul. „Já vím, že jsem udělal hloupost, ale tohle tady, to není trest…“ trochu se osmělil.
„Není,“ přikývl Harry. „Trestem je to, že nikdy nezapomeneš, co jsi udělal.“
„To ne!“ vyhrkl a raději se pustil do další jámy.
„Lobo!“ uslyšeli z dálky Snapeův hlas. Všichni se narovnali a počkali, až k nim přijde. Pokývl hlavou na pozdrav a snažil se nedat najevo určité rozčarování. Proč musí pokaždé, když sem přijde, potkat Harryho? „Zjistil jsem, proč ten lektvar nefungoval. Byla to moje chyba…“ Viděl překvapené pohledy přítomných. „I já přece mohu udělat chybu, nebo ne?“
„Eee… Ehm, Severusi… totiž…“
„Harry, kdy se naučíš pořádně mluvit?“ zeptal se, když se přesvědčil, že je od nich Crane dost daleko.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli spěcháš. Mohl bys mi pomoci…“ navrhl Harry se zatajeným dechem.
„Sázet stromy?“ zeptal se s hraným znechucením.
„Ne, hloubit jezero,“ zazubil se na něj Harry, popadl ho za rukáv a vlekl ho na místo, kde si představoval své vysněné jezero. Lycaon se za nimi chvíli díval a pak spokojeně pokýval hlavou. Tak to by bylo. Snad se zase nepohádají. Otočil se a zamířil k Dannymu, aby do jam, které chlapec vyhloubil, zasadil stromy.

Kapitola desátá

Harry už netrpělivě očekával Thomase Seymoura u Tří Košťat v Prasinkách. V duchu se proklínal, že Hermioně slíbil, že si s ním promluví. Ať si lámal hlavu, jak chtěl, nedokázal si v duchu zformulovat, co mu vlastně má říct. Na jednu stranu Hermionu nechápal. Je přece mladá, hezká a chytrá. Proč vlastně nechce s Thomasem mluvit sama? A proč nemá žádného přítele? A co sakra myslela tím, že on, Harry, ví, jak to s ní je? Co, pro Merlina s ní má být?
Najednou ho to trklo. Co když Hermiona vlastně ani o žádného přítele nestojí? Co když stojí o přítelkyni? Z úvah ho vytrhl příjemný mužský hlas.
„Dobré odpoledne, to vy jste mě požádal o schůzku?“ u Harryho stolu stál Thomas Seymour.
„Ano, to já. Posaďte se.“ odpověděl Harry.
„Svatá Ceridwen, nejste vy TEN Harry Potter?“ užasl Thomas a posadil se na židli, kterou mu Harry odsunul.
„Nerad se tím chlubím, ale ano,“ usmál se Harry.
„Rád vás poznávám osobně,“ podal mu Thomas ruku.
Mladý Potter podávanou ruku stiskl a už gestem přivolával Madam Rosmertu.
„Co si dáte?“ zeptala se, když přišla.
Poručili si každý máslový ležák. Madam Rosmerta byla v mžiku zpět a nesla jejich objednávku.
„Na setkání,“ navrhl Thomas přípitek. Harry souhlasil a přiťukl svou sklenicí o tu Thomasovu.
„Tak, proč jste se mnou chtěl mluvit?“ konečně se Tom zeptal.
„No, víte, vlastně mě o to požádala Hermiona,“ přiznal se Harry.
„Hermiona? Jak se má?“ rozzářil se Thomas.
„Myslím, že fakt, že může učit v Bradavicích ji dělá dost šťastnou, ale...“ začal Potter trochu rozvláčně.
„Takže tu je nějaké ale,“ konstatoval Seymour. Už se neusmíval, naopak. Jeho tvář získala podezřívavý výraz.
„Zkrátka Hermiona mě posílá, abych vám vymluvil váš zájem o ni,“ rozhodl se Harry nechodit kolem horké kaše.
„Tomu nevěřím,“ vyhrkl Tom.
„Je to tak. Hermiona...ona...prostě...ona...“ najednou nemohl Harry najít vhodná slova.
„Je mi to jasné. Sám o ni máte zájem,“ obvinil ho Thomas.
„To ne,“ vyhrkl Harry, „já miluji Se...ehm, někoho zcela jiného,“ ještě štěstí, že se Harry včas zastavil. Teď, když to málem řekl nahlas, najednou mu to došlo v plné síle, ale právě nyní, musel řešit Hermionu. Chtěl to mít rychle za sebou a tak se rozhodl. Řekne to, co si myslí a bude doufat, že jestli se to Miona dozví, že po něm nehodí vázu, nebo tak něco.
„Hermiona miluje ženu.“ Tak a bylo to venku.
Thomas jen zalapal po dechu. Notnou chvíli nebyl schopen na to cokoliv říct. Pak se zamračil.
„Jak myslíte, pane Potter. Stejně vám nevěřím. Zeptám se jí na to sám.“
Tak a teď jsem tomu asi dal. Pomyslel si Harry.
„V tom vám nehodlám bránit,“ řekl tedy a pokrčil rameny.

Při návratu z té nepodařené schůzky - totiž nakonec se Thomas rozkřikl na celou hospodu, že mu Harry lže a že to tak nenechá a práskl dveřmi, Harry znovu přemýšlel o tom, co málem řekl nahlas a úplně cizímu člověku. Ani nevěděl jak a ocitl se ve svých komnatách. Byl tím faktem docela otřesen. A že to fakt byl, to už vlastně téměř přiznal. Bylo mu, jako když se octl mezi dvěma mlýnskými kameny. Však on mu to Lobo říkal. Jak to ale mohl vědět dřív, než Harry?
Ssslissilisssi se vyplazila z terária a vklouzla svému lidskému příteli na klín. Upřela na něj šest korálkových očí a zasyčela: „Dlouho ti trvalo, nežžž sssisss to uvědomil.“
„A ty zassse víššš všššechno,“ odpověděl jí Harry zasyčením.
V tom se ozvalo zběsilé zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zavrčel Harry. Teď, právě teď měl tak náladu na návštěvy.
Do komnaty vešla paní Weaslyová. Její prvotní nadšení poněkud zchladil Harryho tón.
„Harry,“ téměř zašeptala, ale její oči dávali najevo, že nese nějakou potěšující zvěst.
„Paní Weaslyová, omlouvám se, že jsem tak vyjel,“ kál se mladík. Měl paní Weaslyovou rád a nechtěl k ní být hrubý.
„Harry, psal Ron,“ vydechla Molly šťastně, „přijede na Vánoce a představ si, našel si děvče a chce se s ní oženit, ale chce to udělat doma. Já jsem tak šťastná,“ objala Harryho a smála se i plakala zároveň.
„Tak vida, Ron se nám bude ženit,“ smál se i Harry, „a kdo je ta dívka?“
„To je prý překvapení. V dopise jen napsal, že pochází ze starobylé indiánské šamanské rodiny, a je moc krásná. Ani nenapsal, jak se jmenuje,“ usmívala se Molly.
„Už to ví ostatní?“ zeptal se najednou Harry.
„Ne, první jsem spěchala za tebou,“ zavrtěla paní Weaslyová hlavou.

Snape seděl ve své… v ředitelně. Naproti němu lehce proplouval Brumbál s šálkem čaje v ruce. Nový ředitel nechtěl přemýšlet o tom, jak bude zase domácím skřítkům vysvětlovat, že mají podlahu pořádně vydrhnout. Navzdory všem svým úžasným schopnostem byl Brumbál duch. A jako takový neměl žaludek, ve kterém by se vypitý čaj udržel. Takže prostě protekl skrz. Až na to, že cestou získal něco, co úspěšně rozežíralo mramor, ze kterého byla podlaha ředitelny vyrobena. Snape sice Brumbála na tento fakt několikrát upozornil, ale toho to, zdá se, příliš nezajímalo.
„Nerozumím vám, Albusi. Co je špatného na tom, že se mi líbí slečna Hortonová?“
„Vůbec nic, chlapče,“ pronesl zamyšleně Albus a znovu nechal protéct trochu čaje skrz své nehmotné tělo. „Až na to, že včera jsem musel z tvých úst na její adresu vyslechnout takové výrazy, které jsem neslyšel ani tenkrát, když do školy nastoupil Harry.“
„Hm… láska a nenávist mají k sobě velmi blízko, nemyslíte Albusi?“
„Ne u Severuse Snapea,“ odpověděl tvrdě. „Severusi, prosím, nevykládej si to jako že ti ji nepřeji. Ostatně dívka je plnoletá a s ohledem na ta vaše školní pravidla o vztazích profesorů a studentů si můžete dělat, co chcete. Ale to nemáš ani na okamžik pocit, že něco není tak, jak by mělo?“ Vzdorný pohled. „Tobě přijde normální, aby se to změnilo ze dne na den?“
„Albusi…“ řekl Snape varovně.
Brumbál se usmál. „Mě nezastrašíš, Severusi. Už jsi zapomněl?“
Snape trochu vychladl. „Vážím si vaší obavy, Albusi, ale nesouhlasím s vámi. Jako mistr lektvarů bych si určitě všiml, kdyby se mě pokusila něčím omámit. Navíc, lektvarové schopnosti slečny Hortonové nedosahují ani kvalit Neville Longbottoma blahé paměti.“
„A co Harry?“ zeptal se Brumbál, přičemž si nechal pro sebe fakt, že ho, vyjma lektvaru, napadlo dalších minimálně padesát tři, no, možná padesát čtyři způsobů, jak omámit člověka. Ne, padesát pět, padesát šest…
„Harry?“ Snape zvedl obočí. „Ten má svého vlkodlaka. Teď, když dovolíte, mám práci…“ ukončil nezdvořile rozhovor, který mu nebyl ani trochu příjemný.

Lobo Lycaon vyšel z domu a zamířil k Zakázanému lesíčku. V ruce ostré zahradnické nůžky, bude třeba trochu zastřihnout nějaké keře, které své šlahouny rozhodily všude po okolí, místo aby se snažily zmohutnět. Ano, zatím to je jen lesíček. Zasazené stromy se s výjimkou asi dvou bříz uchytily, ale bude trvat dobrých osmdesát let, než z nich bude les. A dalších dvě stě let, než z nich bude takový Zakázaný les, na jaký tu všichni s dojetím vzpomínají. Prošel k jezeru uprostřed a zastavil se, když na břehu uviděl Harryho. Pak pokrčil rameny a došel až k němu.
„Dobrý den, Harry,“ oslovil ho, když viděl, že si ho Harry nevšiml.
„Dobrý, Lobo,“ odpověděl a zvedl se.
„V pořádku, Harry?“ pozorně si chlapce prohlížel. Něco se mu nezdálo.
„Ano…“ odtušil.
„Severus?“ zkusil.
„Ten je také v pořádku.“
Aha, tak tady něco nesedělo. Že by se zase pohádali? „Kde je?“ rozhlédl se kolem.
„U sebe.“
„A co dělá…“ snažil se rozmluvit Harryho, jako by to bylo malé dítě.
Odpověď, které se dočkal, nebyla z těch, na jaké se člověk může dopředu připravit. „Souloží se slečnou Hortonovou.“
Lycaon zíral na Harryho a přemýšlel, co na takovou informaci sdělit. „Oh, Harry, to mě…“
„Už dost, Lobo,“ řekl Harry klidně. Tak trochu melancholicky, tak trochu rezignovaně, „už je to pryč. Mohlo to být zajímavé, ale není. Nech si to, prosím, pro sebe. Myslím to, že jsem je viděl. I když, někdo by mu možná měl říci, že se má ve svých pokojích zavírat. Zvlášť, když provozuje takové věci…“
„Samozřejmě,“ odpověděl automaticky vlkodlak.
„A tak. Myslím, že je na čase začít konečně něco dělat.“
„Nerozumím,“ reagoval Lobo stále překvapeně. Už zase seděli na břehu jezera, Harry občas hodil do vody kamínek.
„Od chvíle, kdy jsme začali pracovat na obnovení Bradavic, jsem byl pořád trochu mimo. Ale teď, když si Severus našel někoho jiného, navíc ženu,“ tohle skoro zašeptal, „je zřejmé, že je na čase vrátit se zpět na zem a konečně se začít naplno věnovat škole.“ Lobo mlčel. Co jiného také mohl dělat? Tak tohle vážně nečekal. Takové rozuzlení celé té záležitosti… „Vlastně proto jsem přišel za tebou.“
„Mám zase někoho pokousat?“ zeptal se s křivým úsměvem.
„Ne, ne…“ Lobo právě dospěl k závěru, že tenhle smutně smířený úsměv na Harryho tváři prostě nenávidí. Chlapec je příliš mladý na to, aby ho používal! „Díky Charlieho nesmyslnému nápadu všichni ví, jak vlkodlak vypadá. Já bych si přál, aby sis s nimi promluvil. Abys jim řekl něco o vlkodlacích, o jejich komunitě…“
„O naší komunitě…“ opravil ho Lobo.
„Dobře. Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, vždyť víš…“ Harry zavrtěl hlavou. Proč se mu nic nedaří?
„Harry, samozřejmě že to udělám. Ale překvapuješ mě. Myslel jsem, že víš o vlkodlacích víc, než většina normálních lidí…“
Chlapec zvedl hlavu a podíval se do jeho zlatistých očí. „Nevím, Lobo. Remus mi to nestihl říci…“ polkl, jak se snažil zbavit knedlíku, který se náhle objevil v krku. Znovu slyšel Remusova poslední slova: Miluji tě, Harry…
„Dobrá,“ přerušil vlkodlak smutné ticho, které se rozhostilo. „Řekni kdy a kde.“
„Zítra? Přijdeme sem. Rád bych tu vypustil první zvířata, tak to spojíme…“
„Jaká zvířata?“
„Nech se překvapit.“
„No tak, Harry, nenapínej mě. Co to bude?“ nenechal se jen tak odbýt vlkodlak.
Harry zavrtěl hlavou. „Tak netrpělivý…“
Lycaon se zatvářil vážně. „To je profesionální záležitost. Budu je mít na starosti, tak ať vím, na co se mám připravit…“
„Veverky…“
„Co?“
„Neznáš veverky?“
„Znám, ale…“ Lycaon nevěděl, co si má myslet. Nu ano, veverky by už tady žít mohly. Ale tak nějak očekával… hm… tak dobře. Veverky. Jen doufal, že nebudou chodit žebrat.

„Harry, musíme něco udělat. Na starodávné runy nepřišla dva týdny, na věštění z čísel skoro měsíc…“ rozčilovala se Hermiona, když se rozhořela další z mnoha diskusí na téma podivné chování slečny Hortonové.
„Na kouzelných formulích jsem ji také neviděl. Dějiny čar a kouzel jsem prospal, takže nemohu soudit,“ připojil se Brumbál.
„Ani na…“
„Dost!“ vykřikl Harry, když měl pocit že mu z těch stížností exploduje hlava. Všichni zmlkli. „To je váš problém, jak se z k tomu postavíte. Pokud slečna Hortonová nezmění svůj přístup, ode mne pozitivní hodnocení nezíská. Vy se zachovejte, jak uznáte za vhodné.“
„Nic proti tobě, Harry,“ ozvala se Thea, „ale neměl by naši poradu řídit Severus?“
Harry už byl se stavem věcí natolik smířený, že se v jeho tváři nepohnul ani sval. Nijak nedal najevo, jak ho každá zmínka o Severusovi bolí. Teď, když však Theadora nahlas poukázala na fakt, že Severus naprosto ignoruje své povinnosti jak ředitele školy, tak profesora lektvarů a černé magie, bylo třeba nějak odpovědět. A něco udělat. „Myslím, že pro dnešek je to vše. Můžete jít…“ rozpustil zbaběle poradu. „Mio, Theo, mohly byste počkat?“ zastavil své kamarádky.
„Promiň, Harry. Neměla jsem to říkat před ostatními,“ omlouvala se dívka, když jí došlo, do jaké situace Harryho dostala.
„To je jedno, stejně to ví každý. Potíž je v tom, že něco musíme udělat.“
„Ale co?“
Harry se posadil do jednoho z křesel u krbu. V duchu se dílem usmál, dílem rozbrečel. Tohle bylo Severusovo oblíbené křeslo a zpočátku se o něj pokaždé prali. Chodili pak do sborovny o hodinu či dvě dřív, aby stihli své křeslo prázdné. Oheň v krbu vesele praskal a alespoň trochu prohříval místnost. Podzim utekl jako mávnutím hůlky a blížily se Vánoce. „Holky, já… totiž, uvědomuji si, že ode mě to bude znít hrozně neupřímně, ale… přeju mu vztah, ve kterém bude šťastný.“ Hermiona s účastní sevřela jeho rameno. „Ne, díky Hermiono,“ odmítl soucit. „Ale tady to prostě nesedí. Vždyť tohle není Severus!“
Thea se chvíli ošívala. „Víš, Harry, napadlo tě někdy, že by třeba mohl být zamilovaný?“
„Jistěže napadlo. I Severus Snape se může zamilovat. Ale ne nikdy natolik, aby zanedbával své povinnosti. Hermiono! vždyť na mě málem použil zakázanou kletbu, když jsem ho přišel požádat, aby poslal Hortonovou do školy!“
„Zakázanou kletbu?“ vykřikly obě. „Harry, o tom jsi nám neříkal,“ pokračovala už jen Hermiona.
„Neříkal. Nic se nestalo. Brumbál mu v tom zabránil…“ s úšklebkem poznamenal Harry.
„Je to duch…“
„Nabídl mu čaj…“ Na chvíli se všichni tři zasmáli.
„Tak co s tím uděláme?“
„Musíme s ním promluvit,“ rozhodla rázně Hermiona. „Je to ředitel školy. Je jedním ze zakladatelů…“
„A co když to nepomůže?“ vyslovila Theadora nahlas obavy všech.
„…zdálo se tehdy, že boj ten, v němž druh se s druhem bije, neslavným koncem hrozí všem a škola nepřežije. Až jednoho dne po ránu Zmijozel náhle zmizel a přestože pře ustaly, v srdce nám vešla svízel. Z té nerozlučné čtveřice tři mezi námi zbyli, však koleje se nikdy víc jak dříve nespojily…“ odrecitovali všichni tři.
„Tohle se nesmí stát…“ vyhrkl Harry. „Hermiono, musíš zjistit, jestli není možné, aby ho nějak omámila…“
„Jsi nejlepší v obraně, Harry…“
„Možná, ale ty toho víš nejvíc ze všech. Mohl to být třeba nějaký lektvar nebo tak něco…“

Přípravy na Vánoce byly v plném proudu. Molly se nemohla dočkat Ronova příjezdu a tak se překonávala v přípravách. Neustále něco domlouvala s domácími skřítky a teprve když všude voněla vanilka, hřebíček a skořice, byla spokojená. I příroda se rozhodla letošní Vánoce jak se patří oslavit. V půlce prosince začalo sněžit a ještě nepřestalo. Brumbál si vzal za úkol vyzdobit Velký sál. Lycaon přitáhl několik vzrostlých smrků. Když si studenti všimli, že se bývalý ředitel pustil do výzdoby, nahrnuli se k němu, aby mu pomohli. S úsměvem jim to dovolil a sám zdobil jen horní části stromků a zdí.

„Slečno Hortonová,“ oslovil Harry dívku kráčející rychle chodbou směrem do sklepení, „věnujte mi okamžik.“ Dívka se zastavila.
„Co je, Pottere?!“ ozval se chladný Snapeův hlas. Harry v duchu zanadával. Snape šel tedy zřejmě své podezřelé milence naproti.
„Potřebuji si se slečnou Hortonovou promluvit. Nejraději o samotě,“ dodal významně.
„Cokoli chceš říci jí, můžeš říci i mě,“ řekl a dívka rozhodně přikývla.
„Chtěl jsem mluvit o jejích studijních výsledcích,“ začal tedy nepříliš ochotně. Tak s tímhle se v Hermionině skvělém plánu nepočítalo.
„O jakých?“
„Máte pravdu, pane. O jakých, když žádné nejsou.“
„Pottere…“ zavrčel výhrůžně Snape.
„Ale to je jako nosit dříví do lesa, že. Jako ředitel školy, jejíž blaho vám leží na srdci stejně, jako nám ostatním, sám nejlépe víte, jak je to s jejími studijními výsledky,“ Harry se začal vztekat. Sakra!
„Už ani slovo, Pottere, nebo…“ Ve Snapeově ruce se objevila hůlka. Harry zalapal překvapeně po dechu. Tohle přece…
„Mdloby na tebe,“ ozvalo se za Snapeovými zády a ten se s překvapeným výrazem ve tváři složil k zemi.
„Jste si jist, že se nechcete stát zmijozelským duchem, profesore Brumbále?“ řekl Harry, když se skláněl k současnému řediteli.
„Bylo to zmijozelské, že ano,“ pochvaloval si spokojeně duch. „Teď si promluv s dívkou, Harry, já se o něj postarám,“ vrátil se k vážnému tónu.
„Dobrá. Pojďte se mnou, slečno Hortonová,“ přikázal Harry. Dívka šla bez odmlouvání za ním až do jeho kabinetu. „Posaďte se,“ ukázal na židli. Přistoupil ke krbu a vyzval Hermionu a Theadoru, aby se připojily.
„Tak,“ spustil, když byli všichni. „Určitě si říkáte, co po vás můžeme chtít…“ nadhodil, ale dívka nevypadala, jako že s ním chce komunikovat. Hermiona gestem požádala o možnost zkusit to sama. Harry přikývl.
„Budu mluvit upřímně, slečno Hortonová. Profesor Snape je pod vlivem nějakého kouzla a my ho toho chceme zbavit. Domnívám se, že vy víte, o jaké kouzlo se jedná.“
„Proč by mě prostě nemohl milovat?“ ptala se vzdorně.
„Mohl,“ vložila se do hovoru Theadora. „Ale to, co předvádí, není láska. Je to posedlost.“
„Nemám vám co říci,“ ostentativně se od nich otočila.

Obě dívky se podívaly na Harryho. „Harry…“
„Já vím, Miono,“ odtušil. Vytáhl hůlku a přistoupil k dívce. Když se nehýbala, vytáhl ji na nohy. „Podívejte se na mě, slečno Hortonová.“
Nejdřív nechtěla, ale když ji uchopil za bradu a přiměl zvednout hlavu, neměla jinou možnost. Jejich oči se setkaly. Spíš cítila, než slyšela, jak šeptá Legilimens…

Stáli nad myslánkou, do které Harry uložil vše, co se dozvěděl během nitrozpytu, který u dívky provedl. Ta jen seděla, tvář mokrou od slz. Nic neříkala. Co by také mohla říci?
„Tohle kouzlo neznám,“ řekla Hermiona, když zjistila, co všechno dívka provedla, aby ovládla Snapeovu mysl i tělo. „Možná bude v těch knihách, co tenkrát přinesl Severus,“ pokračovala.
„Postarej se o to,“ pobídl ji nepřítomně. „Teď musíme rozhodnout, co dál. Co s ní,“ kývnul k dívce, „a co s tím, kdo ji poslal.“

„Kdybych nebyl jedním z těch, kteří zabili Voldemorta,“ zamyslel se Harry nahlas,“ myslel bych si, že je to jeho práce.“
„Ale Harry,“ ozvala se Hermiona, „Stejně to tenkrát bylo divný. Vždyť když někoho zabiješ Avadou, tak se nerozplyne, jako Ty-víš-kdo. Moc bych za to nedala, že jsme se ho nezbavili navždy.“ Otočila se na Theu. „Prosím tě, mohla bys odvést slečnu Hortonovou na ošetřovnu?“
„Jistě,“ kývla Thea. Opatrně položila uplakané dívce ruku na rameno a konejšivým hlasem ji vyzvala, aby šla s ní. Tím, že byla slečna Hortonová podrobena nitrozpytu se vyrušilo nějaké kouzlo, pod jehož vlivem byla a nyní, když si pomalu uvědomovala, co vlastně dělala a udělala, nebylo jí zrovna do smíchu. Strašně se styděla a ani jednou nezvedla oči ke svým profesorům. Když Thea a slečna Hortonová odešly, Harry a Hermiona se ještě jednou sklonili k myslánce.
Opět pozorovali, jak nějaká postava provádí kouzla nad nešťastnou slečnou Hortonovou. „Miono,“ zašeptal Harry, ačkoli věděl, že je nemůžou vzpomínky slyšet, „nepřipadá ti jako Bárty Skrk junior?“
„To není možné,“ zašeptala také, „přece ten zešílel...ale...no...nevím, možná.. že by?“
Pak oba mlčky pozorovali, jak jejich studentka kývá na rozkazy, které dostává a jak si bere lahvičku s nějakým lektvarem a schovává ji v kapse.

„Nechci čaj, Albusi. Okamžitě mě pusťte!“ vrčel Snape, zatímco se, samozřejmě zbytečně, snažil vymanit ze sevření kouzel. Jakkoli byl Brumbál mrtvý, i jako duch byl mocnější, než všichni žijící kouzelníci. Ne nadarmo ho přirovnávali ke Godricu Nebelvírovi. Někteří s úctou, jiní se závistí, ještě jiní s obavami. A ještě jiní s šíleným vztekem. Jako třeba Severus Snape v tuto chvíli. Záhy zjistil, že není schopen zrušit Albusova kouzla a vztek ho přinutil k tomu, že se začal chovat docela směšně - pokusil se osvobodit silou.
„Severusi, chlapče…“ snažil se ho uklidnit duch.
„Nejsem chlapec!“ vzteká se Snape dál. „Jsem ředitel školy…“
„Tak se podle toho chovej!“ ostrý břit na místo dosavadního medu. Bývalý ředitel se na okamžik odmlčel, aby jeho výtka dostatečně vyzněla. „Harry si chtěl promluvit s jednou studentkou a tys ho málem zabil! Připadá ti to normální?“
„Chtěl jí ublížit!“ nedal se Snape.
„Jak to víš?“
„Vím to!“
„To už jsi říkal. Ptám se, jak to víš,“ pokračoval Brumbál, nic nedbaje na rozežraný mramor pod svým plovoucím tělem. Čaj si prostě vzít nenechal.
„Já…“ zaváhal.
„Jsi nejschopnější kouzelník, jakého jsem kdy poznal, Severusi. Při Merlinovi a Morganě tě zapřísahám, zkus se nad tím vším zamyslet!“
Jedno omezení jako duch Brumbál navzdory všem svým schopnostem pociťoval. Nemohl používat nitrozpyt. Prostě to nešlo.
Trvalo dlouho, než se Snape znovu ozval. „Připouštím, že nevím, Albusi. Tedy, vím, že jí Potter chce ublížit, ale nevím, kdy jsem k tomuto závěru došel. Nevzpomínám si, že by jí už někdy ublížil, nebo že by tím alespoň vyhrožoval, nebo že by ona sama z něj měla strach…“
„Zavolám Harryho,“ navrhl Brumbál.
„Ne!“ vykřikl Snape, za což se neopomněl v duchu pokárat. Pak si uvědomil, že se nekáral hodně dlouho. Zřejmě se tedy opravdu něco děje. Ale v přítomnosti své mladičké vášnivé milenky se ani kárat nechtěl a… „Teď o tom přemýšlím, možná, kdybych ho uviděl, bych přestal i s tím,“ dodal tedy na vysvětlenou.
„Dobře. Jdu tedy alespoň zjistit, jak se daří slečně Hortonové. „Určitě jí neublížili, ale tebe zřejmě zajímají podrobnosti.“ Usmál se spiklenecky duch a, pro jistotu, zesílil kouzla svírající Snapea. Pak prošel zdí.

„Teď vážně není nejlepší chvíle na podobnou diskusi, Thomasi, snažila se z blížící se katastrofy vykroutit Hermiona. „Máme tu nepříjemnosti, které je třeba řešit.
„Ten tvůj Potter říkal naprosté nesmysly, tak jsem se přišel zeptat osobně, proč dáváš přednost jemu přede mnou,“ vedl dál svou.
„Nedávám přednost nikomu před nikým, Thomasi. Harry…“ odkašlala si. Vážně si okamžik, kdy to poprvé řekne nahlas, představovala trochu jinak. Ale neviděla jinou možnost. „…Harry ti říkal pravdu…“
Rozhostilo se ticho. Thomas se snažil vstřebat obsah i dopad řečeného. Když se mu to podařilo, posmutněl. „Promiň, Hermiono,“ řekl tiše. „Já… já…“
„Nemusíš se omlouvat,“ vrtěla hlavou dívka. „Bála jsem se ti to říci osobně, tak jsem požádala Harryho… No… totiž…“
„To nic,“ sebral se Thomas a smutně se na ni usmál.

V této situaci je zastihl Harry. Svářela se v něm dvě přání. Nechat jim čas, aby si to všechno vyjasnili, zároveň ale potřeboval s Seymourem mluvit co nejdřív.
„Vám bych se měl také omluvit,“ oslovil ho mladý muž dřív, než se Harry rozhodl, co bude lepší. „Zbytečně jsem na vás zvyšoval hlas.“
Harry zavrtěl hlavou, jako že o nic nejde. „Zapomeňme na to. Spíš bych od vás něco potřeboval.“
„Pokud to bude v mých silách…“ neodmítl hned Thomas.
„Kdysi jste v Denním věštci publikoval několikadílnou reportáž z nemocnice u sv.Munga…“
„Ano, téměř před dvěma lety. Tamní oddělení pro… no, víte…“
„Pro blázny,“ shrnul to Harry.
„Oni tomu tak neříkají, ale v zásadě ano. Tak tohle oddělení bylo po válce s Vy-víte-kým… tedy Voldemortem,“ opravil se, když viděl, jak se Harry nesouhlasně zamračil, „plné nešťastníků. Zaměřil jsem se tedy na ně a…“
„Vím, četl jsem to. Spíš mě zajímá, jestli byste se tam nemohl znovu dostat.“
Hermiona se zatvářila pochvalně, když jí došlo, o co vlastně Harrymu jde.
„Mohl, proč?“
„Potřebuju vědět, jestli je tam pořád Barty Skrk junior,“ vysvětlil Harry.

Harry seděl v křesle a pozoroval Snapea sedícího před ním. Nemohl uvěřit, že Snape nakonec souhlasil s tím, aby se sešli. Brumbál obklopil Harryho ochrannými kouzly, kdyby ho snad chtěl Snape napadnout a nechal je o samotě.
„Nevím, co se děje,“ začal nervózně Snape. Harryho bodlo u srdce, když viděl jeho rozpoložení. „Možná toho budu zbytek života litovat,“ pokračoval po chvíli Snape, „ale Ablus má pravdu v tom, že jste jediný, kdo mi může pomoci.“
„Nerozumím…“
„Podle všeho to, co se teď děje, se vás nějakým způsobem dotýká. Ne nějakým,“ skočil do toho po hlavě. „Prostě mám pocit, že vám to ubližuje. Že já vám ubližuji…“
„Mlčte, Severusi,“ přerušil ho Harry a na okamžik pevně zavřel oči. „Nejste ve své kůži, mohl byste říci něco, co by vás později mrzelo. Je v našem zájmu mít z vás zase takového sarkastického hajzla, jako jste vždy byl. Vy nemusíte nic dělat ani nic říkat. Jen nám dovolte…“
„Cokoli, Po… Harry…“
Mladý muž odvrátil pohled. Až po chvíli pokračoval. „Zatím jsme zjistili, že slečna Hortonová víceméně nevěděla, co dělá. Někdo ji ovládal. Máme určité podezření, kdo by to mohl být, ale zatím nevíme nic přesně. Vím, že to ode mě nezní zrovna důvěryhodně, ale skutečně mě mrzí, že vám tohle musím říkat. Severusi, to nebyla skutečná láska…“ Harry polkl a znovu se zhluboka nadechl. Chtěl to mít za sebou co nejdřív. „Hermiona se snaží zjistit, jak zrušit kouzlo, které slečna Hortonová použila, aby vás ovládla…“
„Co je s ní?“ zeptal se tiše Snape, neodvraceje pohled od nervózního Nebelvíra.
„Je na ošetřovně. Ne! Je v pořádku,“ přerušil Snapeův pobouřený dotaz dřív, než se ve skutečnosti ozval. „Podrobil jsem ji nitrozpytu a během toho jsem nějak přerušil spojení mezi jí a tím, kdo ji ovládá. Došlo jí, co celou tu dobu dělala a je poněkud… no… Thea říkala, že použila slova: nejraději bych se neviděla…“
„Nemohlo by to fungovat i u mě?“
„Nerozumím,“ vrátil se Harry do svých školních let.
„Pottere!“ zavrčel Snape podrážděně. „Právě jste řekl, že se probrala, když jste ji podrobil nitrozpytu. Ptám se tedy, jestli byste to nemohl vyzkoušet i u mě…“

„Nemohl!“ vykřikl Harry na Hermionu, když o pár hodin později položila tutéž otázku.
„Ale Harry…“
„Hermiono, já nechci znát jeho myšlenky, vzpomínky a tak… už jsem to zažil, vím, o čem mluvím. Nechci vědět, co zažil a o čem přemýšlel v posledních měsících…“
„Ty zase pochop,“ vložila se do hovoru Thea, „že jsi jediný, kdo to může udělat. Asi sis toho nevšiml, ale moc nadaných nitrozpytců už nežije. Profesor Brumbál je duch, nemůže to udělat. Tak navrhni někoho, kdo by mohl…“
„Třeba…“ honem se snažil objevit nějaké jméno, „… třeba Pošuk.“
„Ty ses dočista pomátl, Harry,“ vykřikla Hermiona pohoršeně. „Nemůžeš Alastorovi něco takového ani navrhnout. Vždyť by Severuse zničil!“
„Hermiono,“ teď už vážně prosil, „když to udělám, bude mě nenávidět víc, než kdy dřív…“
„Možná, Harry. Ale bude ti svým způsobem vděčný. Uvědom si, co všechno je v sázce…“

Harry probděl celou noc. Vzpomínal na všechny ty okamžiky, kdy se střetl se Snapem. Až donedávna to byly skutečně střety. A teď, poslední rok… Věděl, že všichni ti, kteří tvrdí, že musí vstoupit do Snapeovy mysli, mají pravdu. Musí to být on, nejen proto, že je jedním z mála, kdo to dokáže udělat. Ať už svého času tvrdil Snape cokoli, Harry byl schopný student nitrozpytu a nitrobrany. Lety se svému učiteli vyrovnal. V současné době mu Snape věřil. Vlastně s touto myšlenkou přišel jako první…

„Tak co je, Pottere? Máte strach, že objevíte známky mé nehynoucí lásky k vám?“ zeptal se Snape ironicky, když Harry stále váhal.
„Mám strach, že zjistím, že jsem vám třeba někdy nebyl úplně lhostejný a vy mi to nikdy neodpustíte,“ odpověděl klidně Harry, zatímco si připravoval hůlku na provedení nitrozpytu. Bez hůlky to ještě nedokázal. A nechtěl dokázat.
„Bylo by to tak zlé?“ zeptal se po chvíli Snape a jeho hlas byl najednou prost vší ironie.
Harry polkl a snažil se sebrat. Takhle se k ničemu nedostanou. „Pojďme, ať už to máme za sebou,“ řekl nakonec a pokynul Snapeovi směrem k nedaleko stojící židli.
Jejich pohledy se střetly. „Promiň,“ zašeptal Harry. „Legilimens…“

Hermiona seděla v knihovně nad otevřenou knihou, ale nečetla. Nemohla se soustředit. Ne po tom, co si vlastně definitivně přiznala, že miluje Theu. Bojovala se svými pocity a myšlenkami a přitom by si spoustu trápení mohla ušetřit tím, že by se se svými city přiznala. Ale to nebylo zase tak snadné. Teď už Miona rozuměla, proč, když svou kolegyni-profesorku potkala na chodbě Bradavického hradu, jí připadalo, že vyšlo slunce. Proč, kdykoli uslyšela její hlas, musela se usmát a co znamenaly ty třepotavé záchvěvy u srdce, když se Theadory třeba jen letmo a nevědomky dotkla. Náhodnému pozorovateli by zajisté neunikla mimická hra v Mionině obličeji. Jak se její tvář nejprve rozzářila, ale vzápětí veškerý jas zmizel. To když zasněnou dívku přepadly pochybnosti, zda je možné, že by to objekt její lásky cítil zrovna tak. Jediný možný způsob, jak to zjistit je, se zeptat. Hermiona odhodlaně vstala od stolu a vykročila z knihovny. Byla skálopevně rozhodnutá, že hned teď půjde za Theou a všechno jí řekne. Nakonec i Moudrý klobouk říkal, aby si mezi sebou ujasnili vztahy, jinak že to dál nepůjde tak, jak chtěli. A Mioně opravdu hodně záleželo na správném chodu školy. A nejen na něm. Takže někdo bude muset udělat první krok. A kdo jiný by to byl schopen udělat, než slečna-všechno-jsem-četla?

Theadora tou dobou seděla ve skleníku číslo tři zády ke dveřím a povídala si s mandragorami. Ona si povídala se všemi svými rostlinkami. Byla přesvědčená, že pak lépe rostou a rychleji kvetou. Díky těmto rozhovorům se mandragory už tolik nebránili přesazování a nekřičeli, že klapky na uši nebylo potřeba používat, pokud šlo o mladé rostlinky. Jednu z nich dokonce naučila Thea zpívat. Znělo to jako kňourání malého dítěte, ale tato mandragora byla vůbec odlišná od ostatních. Každého, kdo přišel do tohoto skleníku, vítala svým kvílivým zpěvem a dokonce vrtěla lístečky, jako pes ocasem.

Když tedy Hermiona vešla dovnitř, mandragora spustila a Thea se otočila podívat, kdo přišel.
Usmála se na příchozí.
„Mio, ráda tě vidím. Co tě sem přivádí?“ Vstala a políbila kolegyni na tvář.
„Ehm...“ pročistila si Miona hlas, „Musím ti něco říct.“
„Tváříš se vážně. Děje se něco?“ otázala se Thea.
„Vlastně ani ne,“ protáhla Hermiona přemýšlivě. Pomalu ji opouštěla odvaha mluvit o svých citech.
Rozhlédla se kolem sebe a navrhla: „Nepůjdeme někam jinam? Třeba ven, projít se?“
„Jak chceš,“ souhlasila Thea. Úplně samozřejmě vzala Miu za ruku a vedla ji ven ze skleníku.
Hermiona se několikrát nadechla a spustila: „Ty...já...já...Jak to mám říct?“ nešťastně se podívala na svou kamarádku. Ta měla v očích tázavý výraz, ale vyčkávala, co vlastně jí chce Mia říct.
„No...já...Theo, já jsem se,“ nádech, „zamilovala.“
Thea nejprve vyvalila oči, ale pak posmutnělým hlasem řekla: „Který je tím šťastným?“
„Ne, ty mi nerozumíš,“ namítala nešťastně Miona. Cítila, jak se její srdce svírá, ale už nebylo cesty zpět. „Já...Ty.“ Vydechla.
„Hermiono,“ užasla Thea. Chvilku se dívala do těch očí, zastřených slzami a pak jemně Mionu políbila. Překvapená Hermiona nesměle polibek opětovala. Obě se pak na sebe usmály.
„Proč nám to trvalo tak dlouho?“

Držely se za ruce a procházely se bradavickými pozemky. Studenti měli vyučování, takže je nemohli vidět, a i kdyby, těm dvěma by to nevadilo. Chvílemi mlely páté přes deváté, pak zase nějakou dobu mlčely, prostě si užívaly své blízkosti a toho, že jsou konečně spolu. Proto si málem nevšimly Harryho, který šel víceméně proti nim. Víceméně proto, že se chvílemi zastavoval a dělal divné věci. Až když o něj skoro zakoply, uvědomily si jeho přítomnost. Ani jedna se nepokusila vysvobodit ruku ze sevření té druhé, jen se obě trochu začervenaly. Ale Harry si toho až tak moc nevšiml, dál pokračoval v ‚divných věcech'.
„Harry,“ oslovila ho tedy Hermiona, aby ho na ně upozornila.
„Hm?“ zeptal se trochu nesoustředěně.
„Co to děláš?“
Chvíli mlčel, aby se soustředil na poslední mávnutí hůlkou. „Obklopuji školu novými ochrannými kouzly,“ vysvětlil, když se otočil k dívkám. Jejich sevřené ruce komentoval pouze chabým pokusem o úsměv.
„To přece udělal už Severus ještě než začal školní rok,“ namítala Theadora.
Teď už se Harry skutečně usmál, přestože ten úsměv nedošel k očím. „Tomu se říká pokrok, Theo. Tyhle kouzla jsem se naučil z nových knih, které si objednal profesor Brumbál.“
„Proč? Myslíš, že nám něco hrozí?“
Harry si prohlížel Thein obličej, který vypadal stále tak dětsky. Ne, nemá smysl jí děsit, když ještě neví nic konkrétního. „To je jen pro všechny případy,“ odpověděl tedy. Hermionin výraz ho však přesvědčil o tom, že Thea byla jediná, kdo mu na to skočil. „Už víš, kdy přijede Ron s tou dívkou?“ zeptal se Hermiony, nejen proto, aby změnil téma. Vážně ho to zajímalo.
„Podle všeho by měl přijet zítra. Stejně je to zvláštní, že musel jet tak daleko, aby někoho potkal. Jsem na ni strašně zvědavá.“
„Prý je to nějaká čarodějka…“ pokračovala Theadora.
„Ano. Molly říkala, že pochází ze staré indiánské šamanské rodiny. Je na ní velmi zvědavá.“
„To my všichni.“

Molly Weasleyová ještě jednou překontrolovala obsah svého košíku a odhodlaně zaklepala na dveře Lycaonova domku. Trvalo to dlouho, než jí přišel otevřít. Vypadal strašně, což Molly považovala za naprosto nepřijatelné. Než stačil cokoli říci, strčila ho zpět do domu a vešla za ním.
„To jsem si mohla myslet. Ráno jste prošel přeměnou a ještě jste nic nesnědl. A to už je poledne. Jako malé dítě. Podívejte se na sebe! Kdo se má o vás starat?“ hudrovala, zatímco vyndávala obsah košíku na stůl.
„Ale paní Weasleyová… Molly,“ vzpomněl si včas, „to jste nemusela. Já sám bych mohl…“
„To vidím,“ nedala se a už se rozhlížela po kuchyni, aby našla nějaký talíř a hrnek. To se jí po dlouhém pátrání podařilo. „Tak proč jste to už neudělal? Vy chlapi jste naprosto nemožný. A vlkodlaci tuplem…“ vedla dál svou a rozkládala na talíř přinesené jídlo. Tak, ještě nalila do hrnku vitaminový nápoj a všechno to položila na stůl. Přísně si přeměřila Lycaona, který to zřejmě vzdal. Poslušen jejího pohledu, sedl si za stůl a pustil se do jídla. „Počkám, abych si mohla být jista, že to vážně sníte,“ neslevila.

Lobo se nehádal. Jistě, od chvíle, kdy pracoval ve škole, neměl až takovou nouzi, na jakou byl zvyklý. Ale život ho naučil. Většinu peněz, které si tady vydělal, ukládal na účet u Gringotových. Takže jídlo, které mu teď Molly naložila na talíř, by měl na dvakrát. A to i po přeměně, přestože by potřeboval právě v ten den jídla mnohem víc. Protože však Molly nevypadala, že by ustoupila ze svých pozic, strkal poslušně do úst jednu lžíci za druhou, dokud nebyl talíř prázdný.

„Tak se mi líbíte,“ prohlásila už trochu smířlivěji. „Jinak, jste v pořádku?“ ptala se dál, tentokrát to myslela profesionálně.
„Vlastně ano,“ zamumlal unaveně a nenápadně se snažil schovat popálenou ruku. Netušil, co dělal, že se spálil o stříbrné mříže. Zřejmě neopatrnost.
„Ukažte tu ruku,“ zamračila se na něj.
„To nic není,“ snažil se zabránit dalšímu přebývání paní Weasleyové ve svém domě. Ne že by ji chtěl vyhodit, ale jeho citlivý čich shledával její vůni velmi přitažlivou. A nebylo to tím, že mu přinesla jídlo.
Molly se nenechala jen tak odbýt. Přece jen, vychovala už sedm dětí. Nebo osm? To je jedno. Prostě dost na to, aby se dokázala vypořádat s někým, kdo se jako dítě chová. „Lobo, ukažte tu ruku. Nekousnu vás.“ Natáhl tedy ruku. „Mohl byste si vyhrnout ten rukáv?“ zeptala se tak, že si Lobo začal připadat jako malé dítě. „Tak nic to není…hm…“ řekla, zatímco si pečlivě prohlížela spáleninu.
„Vážně ne… nechci vás s tím obtěžovat,“ vysvětloval a snažil se nedívat Molly do výstřihu. Zřejmě si to neuvědomila, ale jak se sklonila k jeho ruce… Polkl a honem se podíval jinam.

Už dlouho neměl ženu. Ani muže. Lobovi to bylo jedno, spíš ho zajímal člověk jako takový. Především musel dobře vonět. To bylo zřejmě nejdůležitější a Lobo se občas sám sebe ptal, jestli nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že vlkodlak je prostě jenom zvíře. Brzy si však všiml jedné věci. Nikdy mu nevoněl někdo, kdo by byl nějak nepřijatelný, zlý, hloupý, protivný a tak. Takže to časem přestal řešit a plně se spoléhal na svůj čich. Ten teď dostával pořádně zabrat.
„Molly, prosím, to je dobré,“ snažil se zabránit nejhoršímu. Něco v jeho hlase přimělo Molly, aby se na něj pozorně zadívala. Překvapilo ji, když viděla jeho utrápený výraz, který neměl s ranní přeměnou nic společného. Pak si všimla, kam směřuje jeho pohled. Chvíli přemýšlela, jak se zachovat. Potom se pomalu narovnala a přísně si provinilce prohlížela. „Omlouvám se, já…“ sklonil v rozpacích hlavu.
Odkašlala si. „Nemusíte se omlouvat. To jen, že…“ zavrtěla sama pro sebe hlavou. Už to bylo šest let, co Arthur zemřel a ona byla celou tu dobu tak sama. „…překvapilo mě to, to je všechno,“ dořekla tedy nakonec.
„Překvapilo?“ nechápal.
„No… raději ukažte tu ruku, ošetřím vám ji,“ rychle změnila téma.

Harry seděl v posteli a přemýšlel o důvodu, který by mu zabránil opít se. Bylo to k smíchu, jeho život byl odjakživa jedna velká fraška.
„Ssstarossssti?“ ozvala se Ssslisssilisssi, když vylezla k němu a omotala se kolem jeho těla. Lehl si, aby se oba cítili pohodlněji. Tři páry očí se na něj nesmlouvavě zadívaly.
„Jo. Vlastně ne. Vlastně je to všechno strašně směšný,“ vysvětloval a byl vděčen na rozhovor. Takhle alespoň nemůže pít. Hermiona se dala dohromady s Theou. Přijede Ron a přiveze si s sebou budoucí ženu. Dokonce i Molly vypadá, že…“ na okamžik se odmlčel a v duchu si dovolil přepych vzpomínky na veselou historku, kdy našel Molly a Loba… no nic.
„Mrzí tě, že jsi ssssám?“ zeptala se spíš na potvrzení svých domněnek a pohodlněji se smotala na Harryho těle.
„Harry Potter, chlapec-který-opět-zůstal-sám,“ pronesl sarkasticky.
„Ssssseverussssssss má na tebe špatný vliv, jak sssslyšššším…“
„Nebudeme o něm mluvit, ano?“ prosil Harry a pevně zavřel oči. Opravdu to nechtěl probírat. Ani to, co našel ve Snapeově mysli, ani to, jak na to všechno Snape reagoval. Choval se… prostě jako Snape.
„Proč?“
„Protože je spousta důležitějších věcí, na které se musíme soustředit,“ odbyl ji. „Za pár dní jsou Vánoce a pak se budeme muset podívat pravdě do očí… Nechci o tom mluvit, ale myslet na to musím,“ povzdechl si Harry.
„Teď bys ale měl jít sssspát,“ uzavřela nekompromisně Ssslisssilisssi.

Hned ráno na Harryho okno klepal výr. Nesl mu dopis a podle toho, s jakou vehemencí se snažil dostat dovnitř, byla zpráva důležitá. Harry rychle vstal a vzal výra dovnitř. Odvázal mu z nožky dopis a nedočkavě jej otevřel. Obsahoval jen tři slova : „Skrk je nezvěstný.“
To by ale znamenalo, že...
Harry, jak byl, jen v boxerkách, vyběhl na chodbu a běžel za Severusem. U dveří do komnaty nového bradavického ředitele zkoušel popadnout dech. Nedařilo se, tedy toho nechal a zabouchal .
Zevnitř se ozvalo naštvané hudrování a dveře se otevřely.
„Je to Skrk,!“ vyhrkl Harry a dál se snažil popadnout dech. Severus se rozhlédl po chodbě a vtáhl Harryho do své komnaty.
„Za prvé, nehodí se, aby ředitel Nebelvírské koleje pobíhal po Bradavicích téměř nahý a za druhé, znovu a pomalu mi zopakujte, co-že-se-to-děje?“ odsekával Snape otázku.
Harry si všiml, že není sám, kdo tu stojí pouze v tom, v čem spí. I Severus měl na sobě jen spodní prádlo. Potter lehce zčervenal, když si uvědomil, že na kolegu zírá a přitom sem přišel kvůli...
„Právě přišla sova od Thomase Seymoura. Bartemius Skrk utekl od svatého Munga,“ pokusil se zřetelně vyslovit.
„Posaďte se , Pottere,“ řekl suše Snape. Sáhl na věšák u dveří a hodil na Harryho svůj hábit.
„Oblečte si to,“ zazněl rozkaz.
Harry si poslušně oblékl Severusův hábit a sedl si do křesla.
Bradavický ředitel se odešel obléknout do koupelny. Když se vrátil, posadil se naproti Harrymu a mlčky vyčkával nějaké vysvětlení. Nevěděl, proč by ho měl zajímat nějaký Bartemius Skrk. Harry si totiž v tom spěchu ani neuvědomil, k čemu s Hermionou došli nad myslánkou se vzpomínkami slečny Hortonové.
Černovlasý mladík si tohle všechno uvědomil, až když Severus začal měnit výraz tváře z netečnosti do znechucení nad chápáním kolegy profesora.
Všechno, co Harry viděl spolu s Hermionou v myslánce povyprávěl a snažil se na nic nezapomenout, nic nevynechat. Severus ho sledoval z lehce patrným zaujetím.
„Takže snad jsem to řekl všechno. A teď co s tím, Severusi?“ dodal nakonec Harry.
Oslovený sebou lehce trhl, když uslyšel své jméno ze rtů chlapce, kterého s největší pravděpodobností... Nesmysl.
„Postarám se o to,“ řekl jen chladně.
Mladého profesora se zmocnil neodbytný pocit, že tímto debata zřejmě skončila. Rozpačitě se zvedl z křesla a řekl: „Já už tedy půjdu...“ a naznačil, že si sundá půjčený oděv.
Severus jej zadržel.
„Ten hábit mi vrátíte později.“

„Harry!“ slyšel Hermionu. Sakra! zamumlal a snažil se schovat u sebe, kde by se mohl alespoň obléknout. Marně. Už byla u něj. Přišlo mu zbabělé otáčet se k ní zády, tak holt čekal, až k němu dojde. „Molly říkala, že…“ tady se Hermiona odmlčela. Prohlédla si Harryho od hlavy k patě a na tváři se jí objevil úsměv.
„To není, jak to vypadá,“ řekl Harry tu nejhloupější větu ve svém životě.
„Jak myslíš, že to vypadá?“ rýpla si do něj Hermiona.
„Prostě mi půjčil hábit, abych nemusel jít nahý…“ přitvrdil.
„Ach tak. A mohu se zeptat, proč bys od něj měl chodit nahý?“
„No…“ v duchu si vynadal, že nepožádal ředitele o šálek kávy. Bez kofeinu se na konfrontaci s Hermionou necítil. Vlastně ani s kofeinem. „Pojď dál, Hermiono,“ zavrčel a otevřel dveře.

Zalezl do koupelny, zatímco Hermiona zůstala sedět v obýváku. Přitom vrtěla hlavou. Takový binec už dlouho neviděla. To mu to ani trochu nevadí? Za okamžik už sledovala Harryho, jak vyběhl z koupelny. Ve svém normálním oblečení, vlasy mokré ze sprchy. V ruce zmuchlaný Snapeův hábit, který bez povšimnutí hodil na postel.
„Tak teď mi vysvětli, proč bys odcházel od Severuse nahý…“ znovu si rýpla s úsměvem, ale humor ji přešel. Výraz v Harryho tváři jí potvrdil, že je to vážné.
„Ráno mě vzbudila sova od Thomase. Barty Skrk není u svatého Munga. Tak jsem popadl ten dopis a jen v boxerkách jsem doběhl do sklepení, abych to všechno za tepla sdělil Severusovi. Jenže mi nedošlo, že on vlastně vůbec nic neví. Tak jsem mu to celý převyprávěl.“
„Co on na to?“
„Že se nehodí, aby ředitel Nebelvíru pobíhal nahý po bradavických chodbách.“
„Harry…“
„No dobře,“ Harry si nespokojeně povzdechl. „Řekl, že se o to postará.“
„Prosím?“
„Přesně tohle řekl. Nekřič na mě, Hermiono. Mě to také štve. Byla to moje povinnost a pokud jsem zklamal…“

Severus stál v koupelně a prohlížel si své levé předloktí. Nic se nedělo. Ani známka toho, že by… ne, ani pomyslet na to nechtěl. Hluboký nádech, výdech. Oblékl si košili a zamířil ke skříni, ze které po krátké úvaze vytáhl vhodný hábit. Ten, který si chtěl vzít původně, měl teď na sobě Harry. Severus nemusel zavírat oči, aby viděl jeho tělo, když sem ráno přiběhl téměř nahý. Vlastně ho musel vyhodit, přestože to tak Harry zřejmě nepochopil. Vážně, Potter by se měl chovat, jak se na ředitele Nebelvíru sluší a neběhat k němu ve spodním prádle. Jinak se totiž vystavuje nebezpečí, že… Zavrtěl hlavou a zamířil do učebny lektvarů s tím, že snídani opět vynechá.

Některé věci se nemění. Třeba totální stupidita studentů a z toho pramenící marnost Severusova snažení. Mrzimor. Občas měl pocit, že nerozumí ani rodné řeči. Jediný, kdo se alespoň trochu chytal, byla Joanne Dereková. Zřejmě se opravdu snažila odčinit to, co mu řekla, když ho viděla poprvé. Taková slečna-všechno-jsem-četla, ale v přijatelnější podobě. Nebyla tak nesnesitelná a odpovídala opravdu jen tehdy, když se jí zeptal. Pak ovšem vyčerpala téma, posluchače i jeho. No, usmál se pro sebe, je to ještě dítě.

Naštěstí všichni přežili. Dokonce i Danny Crane vyrobil použitelný lektvar proti bolesti hlavy. Snape se překonal a něco v tom smyslu naznačil. Když viděl nadšený výraz v chlapcově tváři, slíbil si, že už to nikdy neudělá.

Hodina skončila, začala další. Na tom by nebylo vůbec nic divného, kdyby… kdyby se nejednalo o vůbec první hodinu černé magie.
„Pane profesore…“ přihlásil se první odporný spratek, „pane profesore…“ Snape usoudil, že neuškodí, když nechá chlapce promluvit - dřív, než ho prokleje.
„Co vás tak zajímá, pane Smithe, že nejste schopen udržet svůj zadek na židli?“
„Eee…“ Snape zvedl tázavě obočí. „No, pane profesore… není to špatné vyučovat černou magii? Ta je zlá…“
Není dobro a zlo, je jen moc… vzpomněl si Snape, když propaloval pohledem nešťastného studenta.
„Na to se zeptejte profesora Pottera. Jeho obrana proti černé magii s mým předmětem úzce souvisí. Dokáže vám to vysvětlit lépe, než já. A teď, protože pro tento předmět neexistují učebnice, budete dostávat pergameny s jednotlivými lekcemi. Tady…“ mávl hůlkou a z velké hromady na stole se rozlétly pergameny ke každému studentovi jeden. „Říká se tomu Velká přísaha,“ začal, když si byl jist, že každý ze studentů stihl alespoň nahlédnout do pergamenu. „Kdo mi řekne něco víc?“ zeptal se, naprosto zbytečně. Tady nebyla Hermiona. Nikdy nevěřil, že mu jednou bude jako studentka chybět. „Slečno Dereková…“ zkusil tedy poslední možnost.
„No… Velká přísaha je…“ Nezklamala. Poskytla vyčerpávající výklad.
„Chápete ji?“
„Prosím?“
„Ptám se, jestli také chápete, o čem je, nebo jestli jste se jen naučila látku zpaměti,“ vysvětloval a sám sebe překvapil trpělivostí, jakou tím projevil.
„Částečně,“ připustila.
Přikývl a pokračoval ve výkladu..

Kapitola jedenáctá

Harry vyrazil do Příčné ulice. Pak se rozhodl jinak a přemístil se do Londýna. Konečně si urval trochu času pro sebe. Severus měl pravdu. Měl toho nad hlavu, vyučovat famfrpál a létání na koštěti by skutečně nedokázal. Za celý půl rok se na koště nedostal ani jednou. Vlastně ani těchto pár hodin neměl jen sám pro sebe. Vyrazil nakupovat dárky pro své blízké. Vánoce pro něj byly po většinu života nejhoršími dny v roce. Ať už v dětství, kdy ho odstrkovali Dursleyovi, nebo později, když vzpomínal na mrtvé. Na Siriuse, na Remuse, na Draca… Teprve minulý rok byly vánoce opravdu tím nejkrásnějším obdobím v roce. Molly jim vařila a pečovala o ně jako by byla jejich máma. Holky a jejich dívčí tajemství. Severus…

„Pane Pottere!“ ozval se za ním výkřik. A znovu. „Prosím, pane Pottere!“ Harry chtěl utéct, chtěl se někam schovat, ale nešlo to. Neznal Londýn tak, aby se mu to podařilo a pak, došlo mu, že tady ho nikdo nezná a ti, kteří se otočili, když na něj neznámý zavolal, se otočili jen ze zvědavosti a hned pokračovali svou cestou. Neznámý? Ne. Harry měl pocit, že toho muže zná. Oh ano, to je přece…
„Dobrý den, pane Parkere.“
„Jsem tak rád, že vás vidím,“ pokračoval trochu zadýchaně muž.
„Neměl byste být doma?“ zeptal se ho Harry, zatímco přemýšlel, co mu tak může chtít. Jistě, viděli se tenkrát ve Švýcarsku, ale to ještě nic neznamená.
„Ano, ano. Já vím, že je zítra štědrý den. Jen jsem odskočil ještě něco dokoupit pro Cissu.“ Harry se zachvěl, když uslyšel tu zdrobnělinu. „Jsem tak šťastný, že jsem vás potkal. Potřeboval bych poradit,“ drmolil muž dál a vlekl Harryho k nedaleké kavárně.
„Tak v čem vám mohu pomoci,“ přerušil Harry jeho nervózní nic neříkající monolog, když pil už druhé presso s mlékem.
„Ehm…“ pan Parker se zarazil a zvážněl. Bylo na něm vidět, že teď půjde do tuhého. „Jak… jak dobře znáte mou ženu, pane Pottere?“
„Chodil jsem s jejím synem do školy,“ odpověděl Harry ostražitě. „Je mou vzdálenou příbuznou. Její bratranec byl mým kmotrem,“ dodal, aniž věděl, proč. V duchu se Siriusovi za toto netaktní připomenutí omluvil.
„Aha… no a nevšiml jste si někdy, že by… že by ta rodina byla… nějaká divná?“
Divná, to je vážně slabé slovo. „Divná?“ zeptal se Harry zvědavě a trochu se předklonil. To kafe nebylo až tak nechutné.
„No, rozumějte, já mám Cissu moc rád, ale… ona občas dělá věci, které… které by dělat neměla. Ne, já to vysvětlím na konkrétním případu. Vím stoprocentně, že rozbila jednu starou vázu. Vem ji čert, akorát překážela. Ale ta váza je celá. Prostě najednou…“ Parker pokrčil bezmocně rameny.
„Určitě existuje spousta možností, jak k tomu mohlo dojít. Mohla koupit novou vázu, nebo nechat slepit, co já vím… zeptal jste se jí na to?“
„Ano,“ přikývl muž. „Nejen na to. Ono je toho víc.“
„A co vám řekla?“
Chvíli si pohrával se lžičkou špinavou od kávy. Harrymu z toho bylo zle. Zvláštní. Když něco podobného udělal Severus, měl chuť tu lžičku olíznout. Nejen lžičku… „Myslím, že to nechcete slyšet, pane Pottere,“ řekl a znělo to, jako by se styděl.
„Ven s tím, pane Parkere. Jestli chcete nějak poradit nebo pomoci, musíte mi říci všechno.“
„Řekla, že je to pro ní normální, protože je…“ znovu se odmlčel a zrudl. „… čarodějka,“ dodal nakonec tak tiše, že kdyby Harry dávno netušil, co řekne, nerozuměl by mu.
„A co vy na to?“ zeptal se po chvíli.
„Eee… chcete říci, že…“ v tu chvíli Parker v prudkém gestu srazil svůj šálek na zem. Pochopitelně se rozbil. „Sakra!“
Harry se usmál a rychle se rozhlédl kolem, jestli někdo nehodlá nakouknout do jejich boxu. Nikde nikdo. Vytáhl tedy hůlku a namířil na střepy. „Reparo!“ pak následovalo jedno wingardium leviosa a pan Parker strnule zíral na svůj šálek stojící před ním na stole.
„A…le…“
„Hm?“
„Tak je to pravda…“ vydechl.
„Je. Vadí vám to hodně?“ chtěl vědět s obavami Harry.
„Co?“ zeptal se nechápavě.
„Že je čarodějka,“ vysvětloval, jako malému dítěti.
„Eee… no, ne. Samozřejmě že ne. Ale… rozumějte, nikdy jsem nevěřil na takovéhle povídačky, ale…“
„Zvyknete si. Já si také musel zvyknout, když jsem se to o sobě dozvěděl.“
„Totiž… pardon,“ omluvil se, když se z kapsy jeho kabátu, který ležel přehozený přes zbývající židli, ozvalo podezřelé pípání a bzučení. Vzápětí muž vytáhl něco, co vypadalo jako dálkový ovladač na televizi. To bude telefon, došlo Harrymu vzápětí. Neměl ho, nikdy ho neviděl zblízka, ale samozřejmě věděl, že něco takového existuje. „To volá Narcisa, asi jsem něco zapomněl,“ vysvětloval, zatímco si pokládal telefon k uchu. Harry jen tupě zíral.

Tou dobou zavládl v Bradavicích ruch. Tedy, ještě větší, než tu byl v posledních týdnech. Před malou chvilkou přiletěli Ron a jeho nastávající. Co ale bylo zvláštní, nepřiletěli na košťatech, byli neseni větrem. Na nádvoří, kde přistáli je již očekávala Molly. Popadla Rona a přitiskla ho k sobě.
„Ronalde Weasley, z tebe je ale kus mužskýho...“ a rozplakala se.
„Mami,“ snažil se Ron vymanit z matčina objetí, „chci tě seznámit s mou...s mou...nastávající.“
Molly pustila syna a pohlédla na exotickou krásku. Dívka měla lehce šikmé, tmavé oči, vlasy té nejčernější černi, spletené do dvou silných copů, ozdobené ptačím peřím a mile se usmívala.
„Mami,“ vzal Ron matčinu ruku a vložil ji do ruky své budoucí ženy, „to je moje Nahimana.“
„Vítám tě, děvče,“ srdečně ji Molly pozdravila a neméně srdečně objala.
Nahimana vztáhla ruce a dotkla se Mollyina obličeje. Jemně přejela po jejích tvářích a promnula lehce v prstech vlasy.
Molly se zděšeně otočila na Rona.
„Pro Merlina, Rone, ona je...ona je...“
„Slepá,“ dokončila Nahimana.
Na okamžik byla tíha atmosféry těžká, až dusivá. Do ticha se znovu ozval indiánčin něžný hlas:
„To přece nevadí, nebo snad ano?“
„Ovšem, že nevadí, drahoušku. Ale je mi líto, že tak krásná dívka...“ vzpamatovala se Molly, ale Ron ji přerušil: „Mami, půjdeme dovnitř, rád bych seznámil Nahimanu s Harrym, Hermionou a ostatními.“
„Rone, Harry tu není, ale vrátí se co nevidět, tak pojďme,“ řekla Molly a vedla je do hradu.
V kuchyni poručila skřítkům, aby připravili pro návštěvu čaj a koláče, posadila hosty ke stolu, přisedla a zeptala se:
„Nahimano, jak se to stalo? Myslím to s tvým zrakem?“
Oslovená se usmála.
„Je to zkouška. Při prvním projevu kouzelných schopností, ženy našeho rodu ztratí zrak. Je na nás, jak se s tím vyrovnáme a jestli dokážeme znovu prohlédnout.“ Nahimanin hlas se lehce nesl ztichlou kuchyní, protože i skřítci ustali v činnosti a téměř posvátně poslouchali ten kouzelný zvuk.
„Našla jsem jedno řešení a tím je ředitel zdejší školy. Věhlas jeho lektvarů dosáhl až k nám, za moře,“ pokračovala Nahimana.
„Mami, myslíš, že nám Snape pomůže?“ zeptal se Ron.
„Určitě,“ byla si jistá Molly.
Mladá indiánka se usmála a v tom úsměvu se zračila naděje.

Hermiona s Theou seděly ve skleníku a držely se za ruce. Mandragora jim tiše zpívala a ony se vzájemně utápěly v očích té druhé. Thea se naklonila k Mioně. Vtom do skleníku vrazil Charlie. Nejdřív se trochu zarazil, ale když dívky na jeho přítomnost nijak nereagovaly, pouze mandragora přestala zpívat a začala se v květináči vrtět, zahlaholil: „Ron přijel!“

Harry se díval do skříně a přemýšlel, co si na dnešní večer vezme. Jistě, sváteční hábit. Ale jaký? Zvykl si chodit v černém. Ne snad proto, že by se snažil napodobit ředitele Snapea, jen se mu to prostě líbilo. Jenže jsou vánoce. Jako ředitel Nebelvíru by měl mít na sobě alespoň něco ve zlatě červených odstínech. Možná kravatu, která bude pod černým hábitem dobře vidět. Hm… nebo něco jiného. Třeba… lehce pobaveně se usmál, když si vzpomněl na Zlatoslava Lockharta. Ten by šel určitě ve zlaté, s několika málo červenými doplňky.

Zlatoslav Lockhart, další oběť nesmyslné války s Voldemortem. Bylo to o to krutější, že byl stále ještě pacientem oddělení pro nevydařená kouzla u sv.Munga. Jeho paměť se dosud nevrátila a tak zemřel, aniž by pořádně věděl, proč. Snažil se vnutit Malfoyovi svůj autogram a Lucius byl poněkud nesrdečen. Možná ho rozladil fakt, že si někdo myslí, že je krásnější než on sám. Naštěstí spěchal, takže se spokojil s avadou. Zlatoslav ji přijal s úsměvem.

No, klasika ještě nikdy nikomu neuškodila, rozhodl nakonec Harry a začal se oblékat do slavnostního oblečení.
„Pane Harry Pottere,“ ozval se za ním skřehotavý Dobbyho hlas.
„Ano, Dobby?“ otočil se k němu a skryl úsměv nad Dobbyho vzhledem. I on se ustrojil svátečně. Nepostradatelné ponožky, každá jiná, samozřejmě. Na svém usopleném oblečku měl připíchnutou snítku jmelí, na hlavě pletenou čepici od Hermiony.
„Dobby chtěl poprosit pana Harryho Pottera, jestli by nemohl k panu a paní Parkerovým jít Tenet,“ žmoulal v ruce kapesník a své velké oči upíral všude možně, jen ne na Harryho.
„Už dorazili?“
„Ano. Jsou v pokojích, které pro ně pan Harry Potter přikázal připravit,“ odpověděl úslužně. Jeho nervozita stoupala.
„Proč bych k nim měl posílat Teneta?“ nechápal chvíli Harry. „Ach tak. Promiň, Dobby. Nedošlo mi to. Nechceš vidět Narcisu, že…“ došlo mu vzápětí. „Dobře. Ať jde za nimi Tenet a postará se o ně. Za chvíli je osobně vyzvednu.
„Pan Harry Potter je dobrý pán,“ šveholil už zase s úsměvem skřítek. Dobby vysvětlí Tenetovi všechno podstatné, aby se pan a paní Parkerovi měli v Bradavicích dobře. A pan Harry Potter nic nepotřebuje?“ zkrátil vzdálenost mezi nimi a začal si kritickým pohledem přeměřovat výsledek Harryho snahy o sváteční oblečení.
„Hm…“ zamručel nespokojeně Harry a popotahoval svůj hábit. „Jak jsou na tom rodiče studentů?“
Dobby lusknul prsty a Harryho oblečení se rychle upravilo. Teď vypadal jako ze škatulky. „Už dorazili všichni a jsou ve svých pokojích.“
„Dobře. Řekněte jim, že za hodinu začíná slavnostní večeře,“ uzavřel Harry rozhovor s Dobbym. Ještě jednou se podíval do zrcadla a opustil svůj pokoj.

Když stál u dveří pokojů, které byly určeny pro Narcisu a jejího současného muže, na okamžik zaváhal. Jistě, potkal se s Narcisou před třemi lety ve Švýcarsku, ale to bylo jen letmé setkání. Sám nechápal, co ho přimělo pozvat ji a jejího muže na oslavu vánoc do Bradavic. Hlavně absolutně netušil, co si s ní bude vyprávět. Bál se přílišných vzpomínek. Bál se vzpomínek na Draca.

„Vstupte!“ ozvalo se zevnitř. Poslechl.
„Harry!“ vykřikli oba.
„Paní Parkerová,“ kývl směrem k ní na pozdrav. Přitom si v duchu poklepal na rameno. Hlas se mu nezachvěl. „Pane Parkere… Vítám vás v Bradavicích. Když dovolíte, doprovodím vás ke štědrovečernímu stolu do Velkého sálu.“
„Pořád ještě tomu nedokážu uvěřit,“ říkal muž, zatímco Narcisa hodila poslední kritický pohled do zrcadla. Obrátila se k Harrymu.
„Je to pro něj stále tak obtížné,“ řekla s úsměvem, který u ní Harry ještě nikdy neviděl.
„Zvykne si,“ odpověděl ve stejném tónu.
„Pojď, Harry,“ ukázala směrem ke dvěma křeslům u krbu. „Posaď se na chvíli, než se … oblékne.“ Harry se s mírným napětím posadil. Teď tedy přijdou vzpomínky. „Řekni mi něco. Slyšela jsem, že jste obnovili školu, ale nic o ní nevím. Jaké to tu teď je?“
Dobrá, tak vzpomínky ještě počkají. Harry se uvolnil. „Před rokem a půl zaklepal na mé dveře Severus. Přišel s myšlenkou obnovit školu. Řekli jsme ještě Hermioně a její kamarádce a pustili jsme se do toho. Hodně nám při tom pomáhala Molly. Dost mě mrzí, jak se na ni zapomíná, ale ona je s tím zřejmě spokojená. Určitě jsi četla v Denním věštci o tom, že jsme potomci zakladatelů. Já bych spíš řekl, že jsme parta zoufalců, kteří se snaží vnést řád do chaosu. Jsme teprve na začátku, takže ještě nevíme, jestli budeme úspěšní.“
Narcisa chvíli kontrolovala celistvost temně modrého laku na nehtech. „Myslím, že jste úspěšní. Dosáhli jste toho tolik…!“
„Pořád nemáme vyhráno,“ odmítal její chválu.
„Vypadáš unaveně,“ změnila trochu téma hovoru, když pochopila, že je Harrymu přílišná chvála nepříjemná.
„No, bylo toho na nás všechny ten poslední rok víc než dost. Učím obranu a přeměňování, navíc jsem ředitelem Nebelvíru,“ vypočítával Harry.
„A školy…“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ředitelem je Severus.“
„Ten?“ Narcisa byla opravdu překvapená. „Pokaždé čtu jen o tobě…“
„Dospěli jsme k závěru, že bude vhodnější, když převezmu styk s veřejností. Ale, co si budeme povídat, tohle tady,“ gestem naznačil celou školu, „je z největší části jeho zásluha. My jsme tu jen do počtu. Nebýt jeho…“
„Zvláštní,“ odtušila po chvíli Narcisa. „Pamatuji si, jak jsi ho nenáviděl. Teď mluvíš, jako bys ho miloval…“
Tak, a je to tady. Vzpomínky. „Severus je schopný člověk,“ začal opatrně. „I ti, kteří ho nenávidí, to musí připustit.“
Najednou měl pocit, že se Narcisa změnila. Už nebyla tak sebejistá, jako dosud. Jako by měla strach. „Harry, já… už delší dobu si s tebou chci o něčem promluvit…“
„Prosím tě, Ciso, mohla bys mi urovnat kravatu?“ vložil se její manžel, do hovoru nešťastně, když si do kravaty zamotal ruce i hlavu a hrozilo, že se nedožije večeře. Několika zkušenými pohyby pečlivé manželky jej osvobodila a uvázala požadovaný uzel.
„Nezapomeň kalhoty,“ nabádala ho starostlivě. Harry se na to všechno díval se smíšenými pocity.
„Asi dva dny před bitvou, ve které zemřel Draco…“ polkla, ale statečně pokračovala dál, „se Lucius opil. Nikdy v životě jsem ho v takovém stavu neviděla. Křičel něco o tom, že nikdy nedokážeš ty-víš-koho zničit. I kdybys ho prý zabil, najde způsob, jak se vrátit zpět…“
Harrymu přeběhl mráz po zádech. „Nedávno jsem se dozvěděla od své známé ze sv. Munga, že Barty Skrk uprchl.“ Pak se stalo něco, s čím nepočítal. Narcisa, která se zatím více méně vyhýbala očnímu kontaktu, se náhle podívala přímo do jeho očí. „Je zpátky, Harry, že ano. On…“
Harry zvedl ruku a gestem ji přerušil. „Za chvíli začíná štědrovečerní večírek. To je jediné, na čem teď záleží.“
„Já jen,“ už opět sklopila pohled, „nerada bych přivedla své děti do světa, kde se budou muset bát…“
Chvíli trvalo, než Harry zpracoval, co Narcisa řekla. „Děti?“
Usmála se. „Jsem v jiném stavu, Harry. Budu mít dvojčata…“ dojatě pohlédla na svého manžela, který konečně vypadal jako člověk. Oblečený člověk.
„Ale…“
„Já vím, že jsem už dost stará. Když jsem to zjistila, sama jsem byla překvapená. Ale zatím jsem v pořádku. Já i děti. Těšila jsem se, že konečně…“
„Rozumím,“ zašeptal Harry a položil jí v konejšivém gestu ruku na paži.
„Můžeme jít,“ přerušil je pan Parker.

„Byl to dobrý nápad pozvat rodiče studentů, místo aby jely děti domů. Zvlášť, když jich většina nemá kam jet,“ prohlásila Hermiona poněkud rozjařeně. Harry ji podezříval, že máslový ležák, který měla v poháru, něčím zředila. Možná nějakou whisky.
„Jo. Byl to skvělý nápad. Místo abychom si na pár dnů odpočinuli, zvýšili jsme množství nesnesitelných bytostí ve škole nad únosnou míru,“ vrčel Snape. Jeho vrčení sice nedosahovalo nejlepších kvalit, nicméně i tak sdělovalo přítomným, že ředitel dnes není ve své kůži.
„Severusi!“ ozvalo se z asi desíti hrdel.
Podíval se na ně se vzdorem ve tváři. „Pokud je pozvete i na letní prázdniny, podám demisi,“ varoval.
Harry zvedl hlavu. Podrážděně si uvědomil, že si bezděčně mnul jizvu, která mu jako vzpomínka zůstala. Jako by jich neměl sám dost. Tedy vzpomínek. „Severusi, už jste vážně otravný. Co se takhle alespoň jednou za čas tvářit normálně? Nechápu, proč vás jejich přítomnost tak obtěžuje. Prostě se zavřete do sklepení a vytáhnete nos až na začátku vyučování. Vždy jste to tak dělal, tak o co jde?“
„Harry,“ začal a znělo to, jako by byl nejen obtěžován, ale i otravován a zároveň nuděn. „Pokud se rozhodnu trávit čas ve sklepení, je to záležitost mého svobodného rozhodnutí. Pokud se tam schovávám před těmi…“ zachytil přísný pohled paní Weasleyové. To ho celkem překvapilo, zvlášť s ohledem na skutečnost, že všechny pohledy paní Weasleyové byly ten večer věnovány Lobovi. „… těmi studenty a jejich milými rodiči, je to nutnost. Předpokládám, že jsem svůj názor vyjádřil jasně.“
„Jo.“
Překvapeně zvednuté obočí.

Severus musel připustit, že se mu letošní vánoce líbí ještě méně, než všechny ostatní vánoce v jeho dosavadním životě. S výjimkou jedněch. Těch minulých. Tehdy je trávil ve společnosti Harryho, Hermiony, Theadory a Molly. Byli natolik sžití, že měl pocit, jako by poprvé v životě trávil vánoce s rodinou. Dodnes oblékal svetr, který od Molly dostal. Sice jen ve sklepení, kde bylo, navzdory moderní technologii použité při stavbě hradu, dost chladno. Mohl by si samozřejmě zateplit místnosti kouzlem, nebo by si mohl obléci teplý hábit, ale on nosil tento svetr. Byl mu připomínkou něčeho, co nikdy dřív neměl a co zřejmě už nikdy mít nebude.

Už seděli ve Velkém sále asi tři hodiny. Studenti a jejich rodiče tvořili pestrobarevnou bavící se skupinu, která do svého středu přijala i sirotky, kterým nikdo na návštěvu nepřijel. Pak tu byla Narcisa se svým mudlovským manželem. Pak Hermiona s Theadorou. Ron s Nahimanou. Molly s Lobem. Všichni v páru nebo ve skupinkách. Jen on byl sám. Možná, kdyby nezažil ty minulé vánoce, přišly by mu ty letošní normální. Ale teď mohl srovnávat a to srovnání ho bolelo.

Duch Albuse Brumbála sklidil obrovský úspěch, když s několika studenty nacvičil Vánoční příběh. On sám, ve své příslovečné skromnosti, hrál anděla. I když, vzato kolem a kolem, koho jiného by mohl hrát duch? Ale i Severus musel připustit, že představení bylo působivé. Příběh lásky a naděje… Sakra! Otočil se ke svému zástupci, ale ten se právě zvedl a mířil k východu. Chvíli zamračeně přemýšlel. Pak si uvědomil, že Harry vyšel za Molly a Lobem. Zvedl se a šel za nimi.

Harry byl smutný. Ba co víc, přiznával si, že je smutný. Rozhlížel se kolem, po všech těch rozesmátých, šťastných tvářích a cítil se naprosto zbytečný. Vánoce pro něj po většinu jeho života neznamenaly nic příjemného. Dětství trávil u Durslayových a ti nejenže mu nikdy k vánocům nic nedali, ale navíc ho nutili dívat se, jak jejich vlastní synáček rozbaluje další a další balíčky. Harry nikdy nepochopil, proč mu toho tolik dávají. Dudley si s dárky hrál dva tři dny a pak je buď rozbil, nebo prodal svým kamarádům. Pak přišlo pár krásných let, kdy vánoce trávil se Siriusem. Byly to nádherné dny. Tehdy už dostával dárky od svých kamarádů, od svého kmotra, dokonce i Remus mu pokaždé věnoval nějakou maličkost. O to však nešlo. Nejkrásnější na těch vánocích byly okamžiky, kdy se Siriusem seděli potmě u hořící svíčky a buď si vyprávěli o ničem, nebo společně mlčeli. Jedny vánoce s nimi trávili i Draco a Remus. A pak, ty další, byli všichni mrtví. Naštěstí ho k sobě pozvali Smithovi. Byli to mudlové, ale trochu mu připomínali paní Weasleyovou. Byli prostí, upřímní a měli ho rádi. Harry jim byl vděčný. Na nic se ho neptali a nedovolili, aby truchlil sám. Podrželi ho, když to nejvíc potřeboval… Nejkrásnější vánoce ale zažil minulý rok. S holkami, Molly a především se Severusem. Bylo to nádherné. Jako by byli jedna rodina! Od té doby se toho tolik přihodilo… Výsledkem toho všeho bylo, že všichni kolem jsou šťastní. Jen on je sám. Ba ne, má alespoň Ssslisssilisssi. Ta ho provázela všemi útrapami posledních let.

Stejně by ho zajímalo, co se vlastně Ssslisssilisssi stalo. Našel ji v Obrtlé ulici na místě, kam se zřejmě vylévaly nočníky, vynášely koše a tak vůbec. Obchod s runoskopy je nezákonný, jak mu neopomněl Severus mnohokrát připomenout. Ale on ji našel. To je na tom to zvláštní. Runoskop je velmi vzácný živočich. Proč by se ho někdo jen tak vzdal? Nebo že by utekla? To je nepravděpodobné. Volně žijících runoskopů není moc. I při velké účinnosti jejich jedu je pro ně velmi obtížné zajistit si dostatek potravy. Navíc, vzhledem ke svému nepěknému zvyku konzumovat svá vajíčka ihned po snesení, je s podivem, že vůbec nějací žijí. Selena se narodila jen díky tomu, že Harry Ssslisssilisssi vajíčko včas odebral. Veškeré jeho otázky ohledně minulosti však nechávala Ssslisssilisssi bez odpovědi.

Dnes večer Harry do svých komnat rozhodně nespěchá. Jeho hadí kamarádka je přesvědčená o jeho do nebe volající hlouposti stran Severuse. Neměl náladu a už ani sílu s ní tohle téma znovu řešit. A pak tu byl problém s Barty Skrkem. Harry nemohl zapomenout, co mu Narcisa před pár hodinami řekla. Je možné, že je to skutečně on? Všechno k tomu směřuje…

Když Harry viděl, jak se Molly směje na Loba, bylo mu z toho trochu smutno. Když se však zvedli, aby nenápadně opustili společnost, došlo mu, kam jdou a co mají v plánu. Bohužel, zároveň mu také došlo, že musí jejich plány poněkud korigovat. Štvalo ho to, připadal si naprosto nemožně, ale jiné řešení nebylo.
„Lobo, Molly!“ zavolal na ně, když je zahlédl nedaleko východu z hradu. Málem je nestihl, ale Lobo zatáhl Molly do výklenku ve zdi, aby ji mohl vášnivě políbit. Tím se trochu zdrželi a dali tak Harrymu šanci je dostihnout.
„Eee… Harry…“
„To já se omlouvám,“ řekl a byl přitom rudý až na zadku. „Dělejte, co chcete, ale neopouštějte přitom hrad,“ pokračoval. Oba přistižení při činu se na sebe tázavě podívali. „Chci zavřít budovu a zesílit ochranná kouzla. Byl bych nerad, kdyby byl někdo venku.“
„Něco se děje, Harry?“ chtěli vědět oba najednou.
Hm… když jim řekne o svých pochybnostech, zkazí jim večer. Zítra to stačí, usoudil. „Je to jen bezpečnostní opatření. Nečtete detektivky?“ Na jejich tázavý pohled dodal: „To je jedno. Prostě někdo musí dávat pozor, když se ostatní baví.“
„Harry…“ ozvala se Molly, která to pochopila jako projev smutku z osamění.
„Ať už vás tu nevidím,“ zahrozil s úsměvem.
„No… Lobo, nechtěl jsi vidět mé zásoby merlíku?“ obrátila se k vlkodlakovi.
„Ano, vzpomínám si, že jsi mi to slíbila,“ odpověděl.
„Tak pojď, ukážu ti to. Mám to u sebe…“
Zbytek už Harry neslyšel. Molly totiž popadla Loba za ruku a vlekla ho za sebou někam pryč. Harry sestoupil až k obrovským vratům. Dubová vrata s ocelovou výztuží uvnitř. Harry si při jejich výrobě prosadil, že budou nejen hezky dubové, ale zároveň poněkud odolnější vůči mechanickému poškození. Proto byl mezi dvě dubové desky vložen deset centimetrů silný ocelový plát. Vytáhl hůlku a na jeho pokyn se vrata začala zabezpečovat. Ve dvoumetrových odstupech se začaly zasouvat závory, zapadaly na své místo postupně jedna za druhou. Když byla vrata mechanicky uzavřená, pečlivě se připravil, soustředil se a pak začal opatřovat nejen vrata samotná, ale i celý hrad novými ochrannými kouzly.

Teprve když skončil, vycítil něčí přítomnost. Otočil se. „Severusi,“ řekl s úlevou, když poznal příchozího.
„Pečuješ o naši bezpečnost, zatímco se ostatní baví. Byl by z tebe dobrý ředitel,“ řekl Snape, pohled upřený na zavřená vrata.
„Se mnou jako ředitelem bychom to daleko nedotáhli,“ nesouhlasil Harry. „Nikdy jsem to nepochopil,“ rozohnil se. „Když jsem před lety zabil baziliška, vyjádřil jsem před profesorem Brumbálem jistou obavu, že bych měl být možná zařazen do Zmijozelu.“ Snape si odfrknul a zatvářil se zoufale. „Moudrý klobouk mě tam totiž původně chtěl poslat.“
„Skutečně?“
„Ano. Prosil jsem, aby to nedělal…“
Snape si prohlížel svého mladého kolegu a nějak nevěděl, co říci. To bylo neočekávané. Potter ve Zmijozelu!
„Profesor Brumbál mi řekl, že mě tam Moudrý klobouk neposlal právě proto, že jsem ho o to prosil. Z toho jsem usoudil, že jediný rozdíl mezi mnou a zmijozelskými je v tom, že já do téhle koleje prostě nechtěl.“
„Hodně zjednodušené…“
„Hlavně naprosto nesprávné.“ Harry zavrtěl hlavou. „Ty jsi Zmijozel. Přitom… tohle všechno by bez tebe nebylo. Beze mne ano. Já… jsem určitě šťastný, že jsem Nebelvír, ale musím připustit, že ty…“ tady se na okamžik zarazil, jak ho něco napadlo, „… leda bys měl původně přijít do Havraspáru…“
Snape si znuděně povzdechl. „Pojďte, Pottere. Musíme se vrátit do Velkého sálu a dohlédnout, aby se všichni dostali včas do svých postelí.

Procházeli chodbami hradu, v němé dohodě projít všechna zákoutí ještě před návratem mezi ostatní do Velkého sálu. Severus to uslyšel jako první, ale Harry ho vzápětí následoval. Několik kroků a stáli u hluboké okenní niky nedaleko koupelny prefektů.
„Slečno Hortonová,“ oslovil ji Harry, když moudře usoudil, že ona a Severus spolu zřejmě nechtějí mluvit víc, než je bezpodmínečně nutné.
„Pane?“ ozvala se po chvíli. Tu chvíli využila na pokus o nenápadné setření slz, natáhnutí skrčených nohou a postavení se na zem.
„Mohu se zeptat, proč jste tady a ne ve Velkém sále?“ zeptal se znepokojeně Harry, zatímco Severus se tvářil, jako že tam vůbec není, že jde jen náhodou kolem.
„Chtěla jsem být sama…“
„V téhle části hradu?“ zajímal se najednou Snape.
„Ano. Nedělám tu nic špatného. Jen… všichni tu někoho mají, jen já jsem tu sama…“ vyhrkla nakonec.
„Je tu mnoho studentů, kteří nikoho nemají,“ namítl Snape.
„To ano. Je tedy normální, že jsou sami. Ale já mám. Můj otec však ani neodpověděl na dopis, ve kterém jsem ho sem zvala,“ provinile sklonila pohled, jako by to snad byla její chyba.
Harry položil ruku na její rameno. „Váš otec pracuje u sv. Munga, že…“ Sotva znatelné přikývnutí. „Je možné, že má prostě mimořádnou službu.“
„Asi ano, pane. Děkuji. Do Velkého sálu se mi vážně nechce, ale půjdu spát. Dobrou noc vám oběma…“ rozloučila se s nimi a za chvíli slyšeli jen ozvěnu jejích kroků. Pak utichla i ta. Podívali se na sebe a pokrčili rameny.
„Ne, Severusi,“ řekl Harry rychle, když viděl, jak se Snape nadechuje a chce něco říci. „Je štědrý večer. Až zítra ráno mi řekneš, že tě nepřítomnost pana Hortona znepokojuje.“
„Když myslíš…“ přikývl souhlasně Snape. „Ale já chtěl říci něco jiného. Právě proto, že je štědrý večer. Mohli bychom si společně vypít sklenku na dobrou noc, až skončí dnešní oslava,“ navrhl chladně. Tak moc chladně, že Harryho přesvědčil o tom, jak moc je to pro něj důležité.
„Dobrý nápad. Já zase navrhuji, abychom to vypili u mě. Jsou přece vánoce…“ dodal naprosto nelogicky.

Pro Harryho však tento dodatek nelogický nebyl. Některé věci se nesmí měnit. Třeba vánoční výzdoba. Jeho pokoje nebyly vyzdobeny nijak přehnaně, ale malá ozdobená jedlička stojící v obýváku dodávala celému jeho obydlí svátečního rázu. Nemusel být vševědoucí, aby mu bylo jasné, že Severus si žádný stromek do sklepení nedonesl.

„Proč mě to nepřekvapuje?“ položil spíš řečnickou otázku Snape, když si prohlížel výzdobu Harryho obýváku. Usadil se pohodlně do jednoho z velkých křesel stojících u krbu a natáhl ruku po skleničce, kterou mu Harry podal. V mudlovských milostných románech by se člověk dočetl o tom, že v okamžiku, kdy se jejich prsty při předávání sklenky dotkly, mezi nimi přeskočila jiskra zažehávající milostný plamen, který je záhy atd… Tak přesně takhle to nebylo. Severus si jen přikázal zapamatovat teplo Harryho prstů.

Harry na tom byl víceméně stejně. Nechtěl se Severuse dotknout, tedy jeho prstů. Prostě se stalo. Byly teplé, tak známé, tak bolestně… no nic. Významným pohledem zahnal Ssslisssilisssi, která se přihrnula, aby pozdravila Severuse a vyložila mu všechny své zaručeně správné názory na jejich do nebe volající hloupost. Uraženě pohodila hlavami a za nespokojeného syčení se odplazila bůh ví kam.

„Nevím,“ začal Severus, když ochutnal zlatistý nápoj ve sklence. „Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, podle jakých kritérií se Moudrý klobouk rozhoduje. Možná jsem měl být skutečně v Havraspáru, ale já si moc přál být ve Zmijozelu.“
Harry ani nedutal, jen zvědavě pozoroval svého vánočního hosta.
„Když nás Hagrid přivezl do školy a my se shromažďovali na schodišti, něco se stalo. Tvůj otec,“ Harry už sebou netrhl. Dávno věděl, že James Potter nebyl žádný svatoušek a také to, že Severus nelže. Jistě, není nic příjemného slyšet o vlastním otci, že se choval jako, no… ne zrovna nejlépe, ale na druhou stranu chápal, že některé věci nezmizí, když si ucpeme uši. „…se dral dopředu, aby byl v první řadě. Nevím, možná to nechtěl udělat. Uslyšel jsem: uhni a než jsem stačil zareagovat, uchopil mě za rameno a smýkl mnou stranou. Ostatní uhnuli. Já ztratil na schodišti balanc a sesypal jsem se po schodech až úplně dolů.“ Harry se neusmál, přestože v duchu připouštěl, že to musel být pěkný pohled. I když, malé, slabé dítě… Kdyby se takhle sesypal Snape z jeho vzpomínek, pohled by byl určitě nádherný. Jeho hábit by určitě nevlál tak impozantně a… zarazil se ve svých úvahách a vrátil se zpět k Severusovu vyprávění. „Během pádu jsem se ošklivě potloukl, dokonce jsem si zlomil nohu. Všichni se začali smát. Nepřestávali…“ Tady si Harry všiml, jak se Severus do vyprávění ponořil. Znovu to všechno prožíval. Jeho tváře zahořely ponížením a vzteky. Možná také trochu smutkem. „Slzy jsem spolykal dřív, než prozradily mé pocity, ale moc mi to nepomohlo. Najednou se nade mnou někdo objevil. Nějaký student se ke mně nakláněl. Jeho tvář byla lemována zlatou svatozáří…“ na chvíli se odmlčel. „Vytáhl hůlku a jediným mávnutím spravil má zranění. Pak natáhl ruku a pomohl mi zvednout se. Smích utichl, všichni se dívali do země. Uřkl Pottera tak, že mu musela pomoci Minerva a dal všem najevo, že si nepřeje, aby mi někdo ubližoval.“
„Byl to Lucius?“ zeptal se tiše Harry.
Snape bezděčně přikývl. „Byl jsem mu vděčný jak jen dítě může být. Byl starší než já a zcela jsem propadl jeho kouzlu. Věděl jsem, že dokud budu dýchat, budu dýchat pro něj. Strašně jsem si přál dostat se do Zmijozelu. Možná to Moudrý klobouk vycítil, protože jediné, co mi řekl, bylo: když myslíš, tak tedy Zmijozel. Až později jsem pochopil, co jsem si vlastně přál…“
„No…“ ozval se po chvíli zamyšleně Harry. „Mé rozhodnutí vlastně také ovlivnil Malfoy.“ Zavrtěl hlavou. Nechtěl o Dracovi mluvit. Ještě ne. Ještě to moc bolelo. „Občas si říkám, že se prostě Moudrého klobouku zeptám. Když jsem…“ provinile, s pokusem o omluvu, se na Snapea podíval, „… když jsem v tvé myslánce uviděl, jak se k tobě otec choval, musel jsem se zeptat Siriuse. Doufal jsem, že to není pravda. Že třeba přeháníš a věříš tomu, že se to tak stalo, protože chceš. Sirius mi samozřejmě neřekl všechno, ale i to málo stačilo, abych se začal ptát. Jak je možné, že byli v Nebelvíru?“
„Lupin byl velmi dobrý kouzelník. Ale měl strach. Ublížil mi víc, než Potter a Black. Když tě někdo týrá, Harry, dá se to snést. Když se ale někdo tváří, že se vlastně nic neděje, to… to tě zlomí… Na druhou stranu Potter a tvá matka, než je Temný pán zabil, byli postrachem smrtijedů. Řádili mezi nimi jako černý mor. Zdá se, že tvá matka dokázala potlačit Potterovy negativní vlastnosti a vyzdvihnout ty kladné.“
„Totéž děláš teď ty se mnou,“ řekl Harry dřív, než si uvědomil, co vlastně říká.
„Harry…“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Sakra!“ zavrčel Harry. Tón, který použil Severus, když ho teď oslovil… Bylo by možné, že je ještě naděje? „Dále!“
Dveře se otevřely a do místnosti nakoukla Hermiona. „Nerušíme?“
Harry se nadechl, aby jí od srdce sdělil…
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl místo něj Severus. „Pojďte dál.“ Severus zaujal pozici hostitele. Harry mu byl vděčný, protože mu tím dal čas, aby se trochu sebral a nebyl protivný hned na začátku této zdvořilostní návštěvy.
„Přišly jsme jen na chvilku,“ řekla Thea a zdálo se, že je chce uklidnit. „Jsou přece vánoce.“
„Jo,“ téměř odsekl Harry. Poslušen lehce káravého výrazu v Severusově tváři se pokusil zlepšit výkon. „Jsou vánoce. Tak jsme si řekli, že ještě chvíli posedíme, než půjdeme spát. Co vy?“
Hermiona trochu zrudla, ale při troše štěstí se všem podařilo tvářit, že je to od alkoholu a od žáru sálajícího z krbu. „Jak říká Thea, jen jsme na chvilku nakoukly. Vzpomínaly jsme na minulé vánoce, tak jsme si řekly, že by nebylo od věci posedět, jako vloni.“
„Také jsem…“ spustili Harry i Severus najednou.
„Dobře,“ usmála se Hermiona. „Ale Molly kvůli tomu nebudeme vyrušovat.“ Teď už se usmívali všichni. Dokonce i Severus pozvedl koutky úst v náznaku úsměvu.
„Upřímně přiznávám, že mě to překvapilo,“ ozvala se Theadora. „Myslela jsem, nic ve zlém, samozřejmě, že Lobo není… ehm… to… no, prostě že preferuje muže…“
Chvíli bylo ticho. „Tak to není,“ přerušil ho nakonec Harry. „Vlkodlaci se nerozhodují ani tak podle pohlaví, jako spíš podle pachů…“
„Cože?“
„Když jim někdo správně voní, je to důležitější, než jestli je to muž nebo žena,“ snažil se vysvětlit Harry. Některé věci se však vysvětlují jen velmi obtížně.
„Jak to víš?“
Co měl odpovědět? Měl vyprávět o rozhovoru, který na toto téma vedl s Remusem? Jak cítil na svém krku jemný dotek Remusova citlivého vlkodlačího nosu? Jak se v něm dech tajil, když slyšel to přiznání: moc krásně voníš? Jak teprve po čase pochopil, co se mu vlastně Remus snažil naznačit? Ta jeho poslední slova: miluji tě, Harry… No ano, vždyť to měl už dávno vědět. „Jsem přece učitel obrany,“ řekl místo toho všeho. „Je mou povinností vědět o lycantropii co se dá. Severus by jistě mohl říci mnohem víc, ale zřejmě nejsem daleko od pravdy, když o jeho ochotě budu pochybovat.“
„Hm…“
„To je celý Severus,“ ozvala se opět Hermiona. „Než by nám něco řekl, raději nás to nechá přečíst.“
„Přečíst?“
„Promiň, Theo. Pořád zapomínám, že jsi nebyla v našem ročníku. Jednou jsme při hodině obrany proti černé magii, když suploval strašlivý profesor Snape, dostali za úkol pojednání o rozdílech mezi zvěromágem a vlkodlakem, se zvláštním zaměřením na rozpoznávání vlkodlaků.“
„Jo,“ se smíchem reagoval Harry. „Naštěstí ten úkol Remus zrušil.“
„Jaké naštěstí, Harry!“ pustila se do něj Hermiona. „Vy s Ronem jste byli nejšťastnější, když jste nemuseli nic dělat! Já ten úkol udělala!“
„Zřejmě jste byla jediná, Hermiono,“ podotkl Severus, učitelská intonace se v jeho hlase jen s obtížemi skrývala.
„To ano. Vlastně to nebylo tak těžké. Navíc, když jsem to najednou viděla sepsané na pergamenu, bylo to naprosto jasné. Protože mě to opravdu zajímalo, přečetla jsem o vlkodlacích všechno, co jsem našla. Jako primuska jsem se dokonce dostala i do oddělení s omezeným přístupem. To o té vůni jsem tam ale nenašla, Harry,“ s otázkou ve tváři se obrátila ke kamarádovi. Něco jí říkalo, že tohle není to nejlepší téma pro vánoční rozhovor, ale nějak se nemohla zastavit.
Harry váhal. Opravdu nechtěl vyprávět o svých zážitcích, ale najednou nevěděl, jak se z odpovědi vykroutit. „Totiž…“
„Zřejmě jste nečetla Měsíc, přítel a zároveň vrah od Nicolae Lycantodescu,“ pochopil Severus Harryho situaci a pomohl mu z ní. Malé nevýznamné plus.
„To neznám…“ obrátila se k němu Hermiona.
„Nepřekvapuje mě to. Lycantodescu patří mezi zakázané autory, jeho díla nejsou o černé magii, jeho díla jsou černá magie. Ministerstvo čar a kouzel zakázalo tisk, držení a četbu jeho spisů už v šestnáctém století.“
„V roce 1526,“ přispěl Harry se svou troškou do mlýna. Byl černovlasému muži, stop! v Severusových jako uhel černých vlasech se objevily dva stříbrné…, vděčný za to, že ho zbavil nutnosti odpovídat. Byť za cenu mírné lži.
„Ach tak,“ povzdechla si dívka. Už se viděla ponořená do neznámé knihy a ono je to takhle.
„Ano. Rok 1526 byl pro černou magii skutečně smutnou událostí,“ přikývl truchlivě Snape.
„Ehm…“ na Theadoru málem zapomněli, „ptát se, jak je možné, že to tedy víte, není asi dobrý nápad…“
„A to byste se divila, Theadoro,“ reagoval překvapivě vesele Severus. „Tato kniha byla uložena v Bradavicích. Albus Brumbál, jakkoli si ho všichni vážíme a ctíme jeho památku, měl určitou schopnost vysvětlovat si pravidla tak, jak bylo v daný okamžik vhodné.“
„Jako by mi tím někoho připomínal,“ zašeptala s úsměvem Hermiona a podívala se na Harryho.
„Tak takhle přesně ne. Albuse Brumbála byste nikdy nenachytala po večerce na chodbě…“ zamračil se a dodal: „…nikdy by se totiž nenechal chytit. Ale já to myslel jinak,“ pokračoval, když odezněl smích. „Když se mu tato kniha dostala do ruky, usoudil, že jde o velice vzácný exemplář. Poslední svého druhu. Proto jej uchoval v nejtajnějším oddělení bradavické knihovny.“
„Zdá se, že o profesoru Brumbálovi toho ještě hodně nevíme,“ řekla Theadora. Pak se zvedla. „Myslím, že už půjdeme. Viď, Miono.“
„Ano, je načase. Dobrou noc vám oběma.“
„Dobrou noc,“ odpověděli oba.

„Tak moc bych jim chtěla pomoc,“ řekla Theadora, když sešly do druhého patra a mířily k pokojům profesorky Grangerové.
„Já nevím, Theo,“ pokrčila Hermiona rameny. „Třeba už je pozdě…“

„Nicolae Lycantodescu?“ obrátil se ke Snapeovi, když se za dívkami zavřely dveře.
Severus přikývl.
„Netušil jsem, že opravdu žil. Ten rok jsem si jen tipnul, tehdy se stalo spousta věcí. Myslel jsem, že jsi to řekl proto, abych nemusel odpovídat.“
„To také. Ale on skutečně žil, skutečně to napsal a skutečně byl zakázán. Byl to zvláštní… jsem v pokušení říci člověk, ale on to člověk nebyl. Jeho otec byl vlkodlak, jeho matka upírka. Fascinující kombinace. Byl jediný svého druhu. Zvláštní na tom všem je, že nebyl počat násilně. Nenávist mezi vlkodlaky a upíry byla už tehdy legendární. Ale jeho rodiče se zřejmě podle všeho milovali.“
Po posledních Snapeových slovech se znovu rozhostilo ticho. Harry dopil sklenku a zamířil k oknu. „Podívej, Severusi,“ zavolal a ukazoval na něco tam venku. Severus se nedal dvakrát pobízet a přistoupil k němu. „To je kometa,“ pokračoval Harry nadšeně.
„Ano. Nad Betlémem vzplála hvězda zářivá…“ citoval koledu, kterou dnes děti před večeří zpívaly. Jeho rty se přitom téměř dotýkaly Harryho ucha.
„Co se to s námi stalo, Severusi,“ zašeptal Harry a tak moc si přál, aby se starší muž neodtáhl.
„Nerozumím otázce,“ horký dech šimral a Harryho srdce se pokusilo o sebevraždu tím, jak sebou udeřilo o hrudní koš.
„Chvíli jsem myslel, že… že třeba…“
„Co?“ zašeptal Severus a jeho paže se omotaly kolem Harryho pasu.
Harry polkl. Opatrně a hlavně naprosto nenápadně, se zády přitiskl k tělu za sebou. „…že bys třeba o mě mohl mít zájem,“ řekl ledva slyšitelně.
„Třeba takhle?“ zeptal se Severus tiše a špičkou jazyka přejel po okraji Harryho ucha.
„To také,“ zamumlal Harry. „Já… dokonce jsem si připravoval řeč, ve které ti to všechno řeknu.“
„Já vím,“ řekl Severus a otočil Harryho čelem k sobě. „Slyšel jsem tě jednou na stavbě…“
Harry chvíli nevěděl, jestli se má zlobit nebo jaký má zaujmout názor na zjištěnou skutečnost. Pak si řekl, že na tom nesejde. „Tys to věděl? Proč jsi mi to neřekl?“
„Chtěl jsem slyšet, jak mi to říkáš při plném vědomí, o své vlastní vůli…“ Pevná ruka lehce přejela po Harryho tváři. Pak se k ní připojila druhá a obě zamířily za Harryho krk. Okamžik a jeho dlouhé vlasy byly rozpuštěny a rozprostřeny po zádech.

Harry se proklínal, když si uvědomil, že se jeho prsty třesou. I tak se však dotkl rtů, které tak dlouho toužil políbit. Byly stejně tvrdé, jak vypadaly. No, třeba změknou, když je bude dostatečně dlouho líbat. Ztvrdly stálým sevřením v krutém úšklebku, ale třeba teď… Byl překvapen, když zjistil, že to byl on, kdo se hnul jako první. První polibek byl nesmělý, téměř dětský a směřoval k nejživější části Severusových úst. Ke koutku. Pak lehce přejel špičkou jazyka po sevřených ústech, obkreslil konturu rtů a jemně zaklepal, aby byl vpuštěn.

Severus už nedoufal, že k něčemu takovému dojde. Měl za to, že k sobě tak dlouho hledali cestu, až ji ztratili definitivně. Když teď ležel v Harryho posteli a každá buňka jeho nahého těla křičela po dotecích, měl pocit, že se mu to všechno jenom zdá. Harry ho svlékl velice rychle, teď však zpomalil. Prohlížel si ho a Severus měl najednou zoufalé tušení, že se pokračování nedožije. Až za strašně dlouhou chvíli, kdy už Severus čerpal z rezervních zdrojů své sebekontroly, se Harryho ruce daly do pohybu. Mapovaly Severusovo tělo, pomalu přejížděly po tváři, krku, ramenou, hrudi. Pečlivě prozkoumaly každou jizvu, na kterou narazily. Severus si všiml, jak se Harryho pohled změnil, když objevil drobné jizvy charakteristické pro kletbu cruciatus. Nemusel být génius, aby věděl, o čem teď chlapec přemýšlí.

Ano. Harry se styděl. Tak strašně moc! Dodnes se s hrůzou budil ze snů o tom, jak používá cruciatus proti Severusovi. A teď viděl následky na vlastní oči. Svými prsty se dotýkal jemných prohlubenin v bledé kůži. Samozřejmě rozumově chápal, že nemůže za všechny. Ani zdaleka ne. Jenže jsou věci, které se prostě rozumově chápat nedají.

„Pottere!“ zavrčel Snape. „Jestli okamžitě nezačneš něco dělat, budeš je mít také!“ Výhrůžka byla nepřeslechnutelná.
„Trpělivossst, profesore Snape,“ nezůstal dlužen a prozatím hodil úvahy o svém provinění za hlavu. Zřejmě má před sebou ještě hodně nocí, kdy se mu bude jeho noční můra znovu a znovu připomínat.
Snape jen něco nesrozumitelného zavrčel a spokojeně se tiskl k rukám, které změnily intenzitu doteků. Pomalu ale jistě mířily k pasu. Přejely přes vystouplé kyčelní klouby a pak zmizely. Než však stačil něco namítat, vystřídal je jazyk. I když ne přesně tam, kde ruce skončily. Celou tu nekonečně nádhernou a zároveň nekonečně trýznivou cestu začal totiž od začátku. Další polibky, tentokrát hluboké, vášnivé. Ani ruce však nezahálely tak docela. Připravovaly cestu pro jazyk, který brzy opustil obličej a vydal se na průzkum. Zbývaly vteřiny do okamžiku, než se Severus natáhl pro hůlku a Pottera uřkl. Posledně jmenovaný však vzal rozum do hrsti a usoudil, že nemá smysl Severuse dále trápit. Na to je vždy času dost. Špičkou jazyka jemně poškádlil tvrdý penis a pomalu jej vsál do úst.

Harry slyšel Severusův zrychlený dech. Viděl prsty, které sevřely prostěradlo, mezi stisknutými zuby se občas prodralo zasténání. Už se rozhodl ho netrápit. Alespoň ne teď. Navíc, buďme upřímní, toužil svého vysněného milence ochutnat. Ignoroval proto ruce, které se ho snažily zpomalit a brzy dosáhl cíle. Ano. Hermiona měla pravdu. Pro dívčí svět je naprosto ztracen. Byl v životě s několika dívkami, ale nikdy si nepřipadal tak naprosto spokojeně a… správně, jako teď. Jako by se narodil proto, aby byl se Severusem.

„Ano. Toto bylo zmijozelské,“ řekl přísně Snape, když se trochu sebral. „Ale, o to delší trest tě čeká,“ koutky úst sebou lehce cukly v potlačovaném smíchu. Harry zcela propadl upřenému pohledu tmavých očí, ze kterých teď šlehaly ďábelské plameny touhy a vášně.
„Toho jsem si vědom, profesore,“ řekl a byl rád, že se mu podařilo dát dohromady souvislou větu.
„Zůstaň tak,“ zavelel Snape a zabránil mu položit se na záda. Harry rád poslechl. První vjem, který ho téměř připravil o vědomí, se dostavil v okamžiku, kdy ho Severus přikryl svým tělem. Harry zasténal a toužil po intenzivnějším doteku. Teplá kůže téměř přilnula k jeho zádům, obě půlky byly drážděny ochlupením v Severusově klíně… prostě dokonalé.
„Severusi,“ zasténal a Snape se musel hodně ovládat, aby nepodlehl tomu obyčejnému zvuku. Přestože ho Harry oslovoval jménem už přes rok, pokaždé, když jeho ústa vypustila ten shluk těch sedmi hlásek, zachvěl se. Navíc, teď bylo jeho jméno podbarveno nesmírnou touhou a citem.
„Copak bys chtěl, Harry?“ Dlužno podotknout, že Harry na tom byl stejně. Možná ještě hůř. Protože mu bylo jedno, jak ho Severus oslovil. Adrenalin mu zvedlo i „hloupý kluku!“ o „pane Pottere„ ani nemluvě. Ale „Harry„ vyslovené hlubokým, příjemným hlasem, který si, vyjímečně, odpustil všechny odstíny ironie, to byl Harryho konec. Teď by vážně udělal cokoli.
„E…“ No dobře, tak téměř cokoli. Mluvit prostě nedokázal.

Severus v polospánku vnímal teplé tělo ve své náruči. Trochu otočil hlavu, aby zavadil o rozcuchané vlasy a mohl nasát tu fantastickou vůni. Podle jeho názoru Harrymu dlouhé vlasy slušely. Hermiona dbala o to, aby byly vždy správně sestřiženy, aby nevypadal jak… jak že to říkala? Hm… Severus nakrčil čelo v marné snaze vybavit si, jak to slečna Grangerová říkala. Něco o nějakém hejhulovi, ale teď by si nevzpomněl, ani pod imperiem. Takový hejhula, to musí být, že? Vůbec Harrymu slušelo úplně všechno. Snad s výjimkou několika jizev, kterých nezůstal ani on ušetřen. Když teď sledoval spícího ředitele Nebelvíru, najednou si uvědomil, jak starosti posledních téměř dvou let chlapce změnily. Nešlo o to, že by zestárnul. To ne. Spíš zeseriózněl. Ano. Co se nepodařilo Voldemortovi, zvládl Severus se svým nápadem obnovit Bradavice. Teď, ve spánku, byl Harry takový, jako dřív. Téměř dětský. Ale až se probudí, bude důstojný profesor obrany proti černé magii, přeměňování, ředitel Nebelvírské koleje, zástupce ředitele školy… prostě dospělý člověk. A Severus si nebyl jist, jestli ho to těší. Nenaložil toho na chlapce příliš? Nebylo nic, co by mu mohl vytknout. Všech svých povinností se zhostil skvěle. Ale ten jeho trochu přihlouplý úsměv, kterým vždy Severuse dokonale vytáčel, zřejmě navěky zmizel. Těsně před tím, než se ponořil do hlubokého spánku, Harry sotva slyšitelně zašeptal něco o tom, že je šťastný. Mohla by to být pravda? Mohlo by mu toto štěstí pomoci nést jeho životní úděl? Severus měl jasno. Pokud s ním Harry skutečně zůstane, jak ho dnes večer a v noci snad stokrát ujišťoval, bude se mu žít lépe. Bude to i naopak? Harry se trochu zavrtěl, jako by se mu zdálo něco nepříjemného. Možná o Barty Skrkovi. Snape se teď už regulérně zamračil. Chlapec se je opět všechny snažil chránit. Zachránil pro ně letošní štědrý večer. Všichni si mohli užívat, mohli se bavit a oslavovat a on byl připraven se všemi svými pochybnostmi přečkat noc, aby jim to řekl až zítra. Zasraná nebelvírská obětavost. Moudrý klobouk měl sakra pravdu, když chlapce poslal tam. Ve Zmijozelu by nepřežil. Nebo, začal se Severus obávat, nepřežil by Zmijozel. Tváří v tvář úsměvu jelena v záři reflektorů byl i Zmijozel bezmocný.

Kapitola dvanáctá

„Eee… Harry… Harry, vstávej!“ nešlo Hermioně nějak z úst. Harry se jen zavrtěl, něco nesrozumitelného zamumlal a spal dál. Zato se střetla s pohledem tmavých očí. Severus se probudil v okamžiku, kdy se Hermiona dotkla Harryho ramene. Usoudil, že není vhodná doba na morální záležitosti, zvlášť, když byla havraspárská ředitelka evidentně rozčilená a ne zrovna z toho, že ho našla v Harryho posteli. Sice ho trochu zajímalo, jak se jí podařilo vejít do cizích komnat, jejichž vstup je chráněný heslem, ale to mohlo počkat.
„Já-já omlouvám se,“ zakoktala se Hermiona a trochu se začervenala. „Myslela jsem, že by chtěl Harry tohle vidět,“ vrazila Snapeovi čerstvý výtisk Denního věštce pod nos.

„Vy-víte-kdo opět mezi námi!“
„Znamení zla nad mudlovskými domy v Durness!“
„Koho vlastně zabil chlapec-který-zabil-vy-víte-koho?“
„Je Harry Potter podvodník?“

Severus vymotal jednu ruku z pod Harrho paže a jemně se dotkl jeho tváře. „Harry,“ řekl tiše, ale pevně. Odhrnul vlasy, které zahalovaly Harryho hlavu do tmavého hávu. Přitom zvedl oči k Hermioně. „Nemyslím, že by tohle chtěl vidět.“
Hermiona polkla. „No, já půjdu. Uvidíme se u snídaně,“ navrhla.
Přikývl a znovu se začal věnovat obtížnému procesu probuzení svého nového mladého milence.

Nakonec se setkal s úspěchem. Harry se konečně probudil. Okamžik mu trvalo, než si urovnal všechny myšlenky a pak se na Severuse šťastně usmál. „Dobré ráno, Severusi.“
Ještě jednou ho pohladil, pak ale stiskl rty ve svém obvyklém výrazu. „Moc dobré není, Harry.“ Podal mu noviny. Harry nejdřív vytáhl brýle z nočního stolku. Normálně je nenosil, už dávno přešel na čočky, ale ty měl v koupelně.

Severus cítil, jak se Harryho tělo začalo třást. Sotva znatelně, ale bylo to tu. Nabídl mu útěchu pevného objetí a zdálo se, že to je přesně to, co Harry potřebuje. Viděl, že Harry čte všechny články do posledního řádku. Na jednu stranu to obdivoval, ale něco v něm, něco, čemu nerozuměl, ho nutilo vytrhnout noviny z Harryho rukou, hodit je do krbu a Harryho k sobě pořádně přitisknout. Nakonec Harry dočetl až do konce. Pečlivě noviny složil a odložil spolu s brýlemi na noční stolek. Otočil se čelem k Severusovi a na chvíli opřel hlavu o jeho rameno. Vychutnával si jemné doteky pevné, teplé dlaně. Tak láskyplně ho hladila naposledy máma. Svářely se v něm dva pocity.
„Víš, že když zůstaneš se mnou, tak zemřeš…“ to nebyla otázka. Prostě konstatoval. „Vždy zemře každý, na kom mi záleží. I Smithovi jsou už mrtví.“
Severuse znepokojil způsob, jak se Harry snažil vyrovnat s tím, co se stalo. „Já to rád risknu,“ odpověděl bez váhání. Na okamžik v Harryho očích zachytil záblesk štěstí. Věděl, že řekl přesně to, co Harry chtěl slyšet. Ne chtěl. To Harry nechtěl slyšet. On to potřeboval. „Musíme jít,“ řekl nakonec. „Sejdeme se s ostatními na snídani. Mimochodem, asi mi nevysvětlíš, jak je možné, že se sem slečna Grangerová dostala.“
„Ona tu byla Hermiona?“ zeptal se Harry a jeho tvář chvíli měnila barvy, až se ustálila na lehce růžové.
„Ne. Já se zvedl z postele, oblékl se, došel si pro noviny, vrátil se, opět se svlékl, zalezl zpět, přečetl noviny a teprve potom tě vzbudil,“ zlobil se. „Tobě vadí, že nás spolu viděla? Lituješ toho, co se stalo?“ Tak trochu Harryho škádlil, i když, byl-li by upřímný, musel by připustit, že netrpělivě očekává odpověď. A to ne na tu část o Herrmionině překvapivém příchodu.

Harry chvíli překvapeně zíral na Severuse. Nevěřil, že svou otázku může myslet vážně. Ale vzhledem k tomu, že to vypadalo, že ředitel čeká na odpověď, tak asi ano. „Jistěže nelituju. Tak dlouho jsem na tebe čekal, Severusi. Jen… kolikrát v životě jsi načapal svého nejlepšího kamaráda s někým v posteli?“ V okamžiku, kdy tu větu dořekl, si uvědomil, kdo byl zřejmě nejlepším Snapeovým kamarádem, pokud něco takového Snape kdy měl. „Ne, promiň, já to nechci vědět.“
„Poměrně často,“ odpověděl Severus, jako by Harry nic neřekl.
„Severusi!“

„Rád vás vidím,“ zahájil Harry schůzi, na které se sešlo spousta lidí, kteří se školou neměli nic společného. „ačkoli musím přiznat, že bych vás rád viděl za jiných okolností.“ Rozhlédl se kolem, spousta známých tváří. Ale spousta jich také chyběla. Bude tomu někdy konec? „Předpokládám, že už jste všichni četli dnešního Denního věštce.“
„Harry, byli jsme u toho,“ řekl za všechny Moody.

Alastor Moody se po pádu Voldemorta stáhl do ústraní. Oficiálně. Harry si však vybavoval něco, co asi před rokem říkal Severus. Že prý založil na ministerstvu, o kterém nikdo neví, zda a kde a jak existuje, nějaké tajné oddělení. Každopádně to byl on, kdo pomohl Harrymu dohodnout návštěvu studentů v Azkabanu.

„Ano, Harry,“ přidala se Molly. „My přece víme, že jsi Ty-víš-koho zabil.“ Všichni nadšeně přikyvovali, až to Harrymu začalo lézt na nervy. Avšak už se poučil a věděl, že když jim to řekne, nebo jinak dá najevo, ničeho nedosáhne. Alespoň ne ničeho dobrého. Proto je nechal ještě chvíli mluvit a teprve když všichni řekli své, znovu si vzal slovo. Nevšiml si obdivného pohledu, který na něj Severus upíral.

„Dost dlouho jsem o tom všem přemýšlel,“ začal, když ostatní zmlkli. „Vím, že jste tam všichni byli, ale někteří z vás možná neviděli přímo Voldemortovu smrt. Proto jsem požádal ty, o nichž vím, že byli přímými svědky, aby své vzpomínky umístili do této myslánky. Když se do ní podíváte,“ usmál se, když si všiml, jak se kolem myslánky utvořila fronta, „pochopíte, v čem je problém.“
„Je tam nějaká mlha…“ odtušil Lobo.
„Správně,“ přikývl Harry. „Když proti někomu použijete avadu a on zemře, vypadá to trochu jinak. Všimněte si té postavy u toho pramene.“
„Mlha jde k ní…“
„Ano. Nevěnovali jsme tomu tehdy pozornost, ale teď mám pocit, že se část Voldemortovy duše zachránila tím, že využila tělo Bartyho Skrka.“
„Je u sv.Munga…“ ozval se pochybovačně Moody.
„Není. Před časem uprchl. Podle mého názoru buď předstíral šílenství, aby se dostal do nemocnice a ne do Azkabanu, nebo byl určitou dobu skutečně šílený. Proč jinak by s návratem čekal až doteď?“
„Asi sbíral sílu, aby se vrátil opět takový, jaký byl.“
„Ale on není takový, jaký byl,“ vmísil se do hovoru Snape. Harry s nelibostí zaznamenal několik nepřátelských pohledů vržených jeho směrem. „Dělá chyby. Nejdřív se pokusil zabít Pottera a chtěl k tomu využít mě. Temný pán, kterého znám já, by něco takového neudělal. Věděl by, že naděje na úspěch je mizivá. Další chybu udělal dnes v noci. V Durness zemřela celá mudlovská rodina. Smithovi byli dobrými přáteli pana Pottera. Chtěl mu ublížit? Tak proč je nenechal umírat postupně?“
„Jsi nechutný, Severusi…“
Severus jen přezíravě sevřel rty a pozvedl jedno obočí.
„Má pravdu, Joanne,“ napomenul ji Harry. To jméno se mu vybavilo naprosto automaticky, ale kdyby byl upřímný, musel by připustit, že absolutně netuší, kam ji zařadit. „Možná je Barty skutečně šílený. Boj se šílenstvím, více než zaměstná každou duši. Zřejmě tedy máme takového trochu schizofrenního Voldemorta.“
„Harry,“ ozval se Ron, „mě se nelíbí, že je tady Snape!“
Všichni zmlkli.
„Jak můžeš vědět, že za tím nestojí on? Jak můžeš vědět, že dnes v noci to nebyl on, kdo vraždil v Durness?“
Hermiona se sotva znatelně usmála.
Harry se zhluboka nadechl, sám překvapený, že necítí něco jako vztek. Jen určitou lítost. „Já„ prudce zvedl ruku, aby zabránil Ronovi v další řeči, „důvěřuji Severusi Snapeovi.“
„Nezapomínej,“ připojil se k Ronovi Alastor, „že ten, kdo to říkal posledně, je teď mrtvý. Snape ho zavraždil!“ Ron souhlasně přikyvoval.
Harry si chvíli prohlížel Rona. Zbláznil se nebo co? Takhle mluvit o člověku, po kterém žádáš pomoc pro vlastní ženu? Nebo budoucí? Všiml si, jak Nahimana sevřela Ronovu ruku. No, alespoň někdo z té dvojky přemýšlí hlavou.
Než mohl Harry něco říci, nedaleko stolu se objevil Brumbálův duch. Teprve když uviděl výrazy ve tvářích ostatních, pochopil, že zatímco personál školy si na jeho přítomnost už dávno zvykl, ostatní o tom nevěděli.
„Nemáš pravdu, Alastore,“ řekl duch klidně. „Věřil jsem Severusovi a věřím mu i teď. Svěřil bych mu vlastní život, kdybych nějaký měl, svěřil jsem mu vlastní smrt. Ano, Severus mě zabil. Jsem mu vděčný za to, že splnil mé přání.“ V místnosti to zašumělo. Duch se otočil k Harrymu. „Pamatuješ si Harry na ten zvláštní pocit, který jsi měl, když jsi tam ležel spoutaný kouzlem, přikrytý neviditelným pláštěm a umlčený?“
Harry jen přikývl. Nebyl si jist hlasem na verbální odpověď.
„V té době jsem už umíral. Bolestivě. Tím, že mě Severus zabil tak, jak jsem si s ním dohodl, mohl jsem ti předat veškerou svou magii. Kdybych zemřel na následky stáří a poranění, moje magie by zmizela. Kdybych zemřel jinak, mohl by ji získat Voldemort.“
Moody nevěděl, kam s okem.
„Ohledně dnešní noci, Alastore, vím naprosto přesně, že Severus nevraždil. On…“ spiklenecký úsměv se mihl tváří starého profesora, „… měl jinou práci.“
Dřív, než se Harry začal červenat, raději změnil téma. „Hodně věcí se změnilo za tu dobu, co jsi byl pryč, Rone. Nemohu tě nutit, abys tu zůstal s námi, i když bych si to moc přál. Ale pokud se rozhodneš jinak…“
„Ne!“ přerušil ho výkřikem. „To jen… musíme zničit Ty… Voldemorta. Jen že…“ pokrčil bezradně rameny. Jako zázrakem se uklidnil ve chvíli, kdy ho Nahimana objala kolem ramen. „Jen, že je to Snape,“ dodal tedy.
„Možná je na čase obnovit Fénixův řád,“ nadhodil Snape.
„Podívej!“ vykřikl překvapeně Ron. Všichni se otočili směrem, kterým ukazoval.
„To je Fawkes,“ zašeptal Harry. Nádherný pták zakroužil místností a za okouzlujícího zpěvu, který na okamžik omámil jejich smysly, se snesl k Harrymu. Pohodlně se usadil na opěradlo Harryho křesla. Harry se otočil tak, aby na něj viděl. Fawkes se moudře zadíval do zelených očí a pak pomalu přikývl. Pak se přitiskl k Harryho ruce, která se lehce vznášela kolem jeho krku v náznaku pohlazení.

Na dveře komnaty Badavického ředitele kdosi zaklepal. Klepání bylo téměř neslyšné, ale Severus jej přesto zaregistroval.
„Vstupte,“ vyzval klepající osobu.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Nahimana. Tápala rukama po zdi, aby mohla dveře za sebou zavřít. Snape ihned přikročil k ní a dovedl ji ke křeslu.
„Posaďte se. Co pro vás mohu udělat?“ prohlížel poněkud podezřívavě její tvář. Zaměřoval se speciálně na její oči. Věděl, že je slepá, to jim už všem bylo známo, ale Severus byl v otázce důvěry k neznámým lidem poněkud skeptický.
„Pane řediteli,“ promluvila Nahimana jímavým hlasem, „Přišla jsem se omluvit za Ronovo chování a nebudu to déle protahovat, jsem tu, abych vás požádala o pomoc.“
„Co se týče pana Weasleyho,“ ušklíbl se Severus, „už jsem to zapomněl. Jen mám obavu, že by s největší pravděpodobností neschvaloval, že jste se obrátila právě na mě, s žádostí o pomoc. Vy mi snad věříte?“ nedokázal si odpustit do svého hlasu přidat notnou dávku sarkasmu.
Indiánka se vědoucně usmála.
„Já nemám důvod vám nevěřit. Cítím, že nejste zlý. V tom se já nikdy nemýlím.“
Snape to přešel dalším úšklebkem. Věděl, že to ona nevidí, ale byl si jist, že nějakým zvláštním způsobem přesně ví, jak se on tváří.
„Tedy co přesně po mě chcete?“ zeptal se Severus.
„Pomozte mi najít lektvar, který by mi navrátil zrak,“ požádala jej Nahimana.

To už Ron pobíhal po hradu a nepříčetně hledal svou nastávající. Vrazil na ošetřovnu a volal: „Mami, tak mami, nevíš kam zmizela Nahimana?“
„Ronalde Weasley,“ naštvaně vyšla ze své kanceláře Molly, založila ruce v bok a pokračovala ve stejném tónu, „Uvědom si, mladý muži, že jsi na ošetřovně a tudíž mi tu neřvi, jako na lesy. Nahimana šla za Severusem.“
Ronův obličej získal stejný odstín, jako jeho vlasy. Otočil se a už chtěl utíkat do sklepení, když ho Molly zadržela a otočila k sobě.
„Nikam, Ronalde Weasley. Tady budeš a počkáš, až Nahimana přijde. Nemyslíš, že jsi už teď udělal víc škody, než užitku?“ Molly byla už doopravdy rozzlobená.
„Od doby, cos odešel se toho opravdu hodně změnilo, Rone. Nebýt Severuse, nikdy by tu nebyla škola. Nezaslouží si tvou nedůvěru. Tak se koukej uklidnit a čekej tady. Severus ti Nahimanu neukousne.“
Ron chvilku mlčel. Věděl, že matce nemá smysl odporovat. Dovolil si jen brouknout: „Slíbila, že za ním půjdeme spolu.“
„Po tom úžasném představení na schůzi Řádu zřejmě dospěla k závěru, že bude lepší, když k němu půjde sama.“

*****

Potěšeně sledoval muže, který se před ním skláněl. Cítil, jak mu levé oko nervózně cuká, ale to se dělo velmi často. Vlastně pořád. Ten věčný souboj s šílenstvím ho už unavoval. Ale teď, konečně, dosáhne svého. Pak bude dost času na to, aby se dal do pořádku. Muž, který tu před ním klečel, mu přivede neporazitelnou armádu.

Nikdo nevěděl, jak se to podařilo. Jak vůbec mohl vzniknout někdo, jako byl Nicolae. Vlkodlak a upír. Na světě neexistují jiní dva tvorové, kteří by se nenáviděli víc. Nicolae sám to nikdy nechápal. Jako by oba druhy neměly dost svých vlastních nepřátel, ještě se musí vraždit mezi sebou. Se svými úvahami však byl sám. Jeho otce zabili ostatní vlkodlaci. Považovali ho za zrádce a když bylo Nicolaei asi tak dvanáct (už si to přesně nepamatoval), počíhali si na něj v záloze a uštvali ho. Jeho matka, do té doby mírná a laskavá, jak jen může upírka být, jim to nikdy neodpustila. Přísahala mstu a svou přísahu splnila víc než dostatečně. Nakonec zemřela i ona. Nějakou dobu žil Nicolae sám. Snažil se o osvětu. Napsal několik knih o svém životě, ale ty byly záhy zakázány společným nepřítelem jeho předků. Lidmi.

Dlouho hledal partnerku pro život. Byl si vědom své jedinečnosti. Byl novým druhem. Nehodlal zemřít a připravit svět o svou dokonalost. Lovil vlkodlaky a upíry a snažil se je křížit. Nešlo o žádné genetické inženýrství. Jen chtěl, aby se narodily stejné děti, jako byl on sám. Prostředky, kterými nutil své zajatce k poslušnosti, nebyly možná nejčistší, ale za několik desetiletí se mu podařilo vytvořit dvě desítky bytostí se stejně jedinečným genomem, jako měl on sám. V tomto projektu pokračoval, avšak přidal ještě něco. Začal křížit křížence. Odpad tu byl značný. Mnoho dětí zemřelo, navíc, ukázalo se, že kříženci mnohdy nejsou schopni reprodukce. Ale ne všichni. Z tohoto dalšího křížení vzešlo několik vynikajících jedinců.

Lidí se nebál. Sice je i nadále považoval za velmi nebezpečné nepřátele, ale ti za nimi do hor a hlubokých lesů nechodili. Měli strach. Zato však vlkodlaci i upíři po něm a po jeho dětech pátrali velmi urputně. Vydal přísný zákaz útočit, neboť jeden útok, byť třeba vítězný, by mohl přilákat pozornost ostatních. Ne byť třeba vítězný. Takový útok by byl vždy vítězný. Správným křížením jeho děti získaly to nejlepší z obou světů. Avšak připouštěl, že pro regulérní válku jich bylo stále málo.

Čas běžel. Nicolae to však ani nezpozoroval. Bylo to něco v jeho metabolismu. Něco, co zpomalovalo stárnutí. Ne, nebyl nesmrtelný, byl i zranitelný. Jen se to všechno dělo strašně pomalu. Začaly se však objevovat jiné problémy. Lidé. Lidí bylo čím dál víc a jejich odvaha stoupala. Jeho dětí bylo také čím dál víc. Často se stěhovali. Naštěstí ti samí lidé jim poskytli mnoho míst vhodných k přežití. Válka. Tam se ztrácí spousta lidí, není nápadné, když někoho roztrhá zvíře místo nepřátelského vojáka. A válek bylo vždy všude víc než dost.

Ale přes množství válek, které všude byli, už to jeho dětem nestačilo. Potřebovali víc. Když teď klečel na kamenné podlaze a viděl pouze boty a konec hábitu, věděl, že tohle je příležitost…

*****

„Mio, tak už se konečně posaď,“ požádala Thea přítelkyni. Hermiona neustále přecházela od okna ke dveřím a viditelně se posadit nehodlala.
„Já nemůžu, Theo,“ zaprotestovala, „..něco není v pořádku a já nevím co. Mám pocit, jako kdyby se mělo něco stát,“ vyslovila Miona své obavy nahlas.
„Ale jdi, vždyť tady se nám nemůže nic stát,“ konejšila Thea Mionu a v okamžiku, kdy nervózní ředitelka Havraspáru míjela sedící Theu, byla nekompromisně lapena a posazena.
Theadora vzala Mioninu hlavu do svých dlaní a vynutila si oční kontakt.
„Hermiono, uvolni se. Nic nám nehrozí. Dokud jsme tady, já, Harry a Severus a dokud držíme spolu, nic zlého se nestane. Věř mi.“

Nešlo nevěřit těm tmavě modrým očím, ve kterých se náhle Miona ztrácela. Starosti o budoucnost vyvanuly z hlavy a na jejich místě se usídlila touha políbit a být líbána. Přání bývá otcem myšlenky a vroucí přání lze přečíst v očích. Thea se sklonila k Mie a políbila ji. Nejprve lehounce, jako pírkem, se dotkla těch rozechvělých rtů, ale jakmile se dočkala odezvy, popustila uzdu vášni. Všechna ta potlačovaná touha se náhle hlásila o svá práva. Ani Hermiona na tom nebyla jinak. Zatoužila po něčem víc, než jen chytání za ruku, letmé pohlazení a sem tam polibku. Chtěla laskat Theino tělo, objevit její citlivá místečka a vyvolat v ní bouři pocitů. Stejně tak toužila, aby i ona byla hýčkána a mazlena a milována. Ano, toužila po milování se svou Theou. Obě se podaly své touze a náhodný pozorovatel by v tu chvíli netušil, která část z té změti komu patří. Poté, co jim přestalo mazlení stačit, navzájem se svlékly. Jejich pohledy se setkaly.
„Chceš to opravdu?“ zašeptala Thea.
„Nikdy jsem si nebyla jistější,“ kývla Hermiona.
Thea pomalu Miu položila na záda a pohladila její ňadra. Hermiona zavřela oči a ze rtů se jí vydralo slabé zasténání. Láskyplný výraz ovládl Theinu tvář. Jemně masírovala obě Mionina prsa. Pak políbila ty tmavé, drobné bradavky. Její ruce zlehýnka putovaly po svíjejícím se Mionině těle a rozpoutávaly netušené vášně. Když pak sklouzly do rozkroku a pohladily citlivý klitoris, Hermiona se topila ve svém prvním orgasmu.

Když se trochu uklidnila, posadila se, políbila Theu na ústa a tlakem ji donutila si lehnout.
Netušila co má dělat. Její instinkt jí napovídal, že nejlepší bude, když bude dělat to samé, co s ní udělala její láska.
Theiny vzdechy byly pro Mionu tou nejsladší odměnou a zároveň důkazem, že si počíná dobře. Zatoužila políbit Theu i tam dolů. Malý okamžik zaváhala, ale když její horký dech ovanul Theinu jeskyňku a ta se téměř vzepjala v pobídce, nečekala už Mia na nic a zkusmo ochutnala nabízené. Její nezkušenost a nesmělé doteky vynesly v pár okamžicích Theu do nebeských výšin.
Ještě hodně dlouho po té, měly obě dívky v očích zasněný výraz.

„Proč k němu máš přijít sama,“ zlobil se Ron.
Nahimana ho pohladila po vlasech a konejšivě k němu mluvila, jako k malému děcku: „Rone, lásko, pochop přece, že dokud nezměníš svůj postoj k Severusovi...“
„Jo tak ty mu už říkáš Severusi?“ přerušil ji Ron „Tak to je skvělý.“
„Rone, prosím, copak ty nechceš, abych zase viděla?“ nasadila Nahimana nejsilnější zbraň.
„To ne, to víš, že ne, Nahi, vždyť víš, že chci pro tebe to nejlepší,“ zabručel Ron.
„Tak se jdi třeba projít, nebo si zkus zahrát famfrpál, dneska má Nebelvír trénink, co kdybys jim trochu pomohl,“ navrhla Nahimana.
„Tak dobře, ty vždycky víš, jak mě dostat,“ pousmál se mladý Weasley.

„Pane řediteli Snape, jste tu?“ nahlédla Nahimana do učebny lektvarů, kde se měla se Snapem sejít.
„Ano, už na vás čekám, Nahimano, smím vám tak říkat?“
„Jistě, vždyť se tak jmenuji,“ usmála se oslovená.
„Dobře, tedy pojďme do mé soukromé laboratoře, tam mám vše potřebné,“ navrhl Snape.
„Dovolíte?“ vzal Nahimanu za ruku a vedl ji do své soukromé laboratoře.
U dveří pronesl heslo: „Bezoár,“ dveře se otevřely a oni vešli dovnitř.
„Proč používáte takové zabezpečení, pane řediteli?“ zeptala se indiánka.
„Víte, Nahimano, mám tu dost nebezpečné ingredience, které by v rukou nepovolaných mohly způsobit neštěstí a to bych asi nerad.“
Zvláštní, jak se ze Severusova hlasu v Nahimanině přítomnosti vytrácel veškerý sarkasmus.
„Posaďte se, prosím,“ nasměroval návštěvnici ke křeslu. Usadil se naproti ní a pokračoval.
„Existuje jeden lektvar, který navrací zrak, poškozený magickým způsobem, ale jeho příprava je značně zdlouhavá.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ ptala se Nahimana.
„Dva měsíce,“ odpověděl popravdě Severus. „Nejprve musíme sehnat slzy fénixe a to nebude lehké,“ dodal.
Nahimana jakoby ožila: „Vždyť přiletěl Fawkes,“
„Mě ale své slzy nedá. Musíte to nějak dokázat sama,“ vysvětloval Snape.
Nahimana k němu vztáhla ruce. Severus váhavě vložil ty své do jejích. Najednou Nahimana řekla : „Můžu vám pomoci. Zbavím vás toho pouta.“

Harry musel připustit, že letošní famfrpálový výběr Nebelvíru měl k průměru hodně daleko. K dnešnímu tréninku se připojil na Ronovu žádost. Po prvním výbuchu během schůze Řádu byl Ron už zase skoro jako dřív. Když jeho nastávající odešla k řediteli, tak dlouho otravoval, až se Harry nechal přemluvit. Ostatně, proč ne. Jsou přece prázdniny a tak je ten trénink spíš zábavou, než učením. Neseděl na koštěti ani nepamatuje, tak proč si neužít.

Naštěstí útrapy posledních let semknuly všechny blíž k sobě a zmizela legendární řevnivost mezi jednotlivými kolejemi. Především pak mezi jejich řediteli. Jinak by Harry musel každý den vyslechnout pojednání o neschopnosti Nebelvíru získat školní pohár. Bylo to vážné. První školní pohár v novodobých dějinách školy a Nebelvír o něj s největší pravděpodobností přijde. Ne, buďme upřímní. Ani se nezúčastní boje o něj.

Nedal dopustit na svůj Kulový blesk. Dostal ho od Siriuse a nehodlal se ho jen tak vzdát. Relativně staré, ošoupané avšak pečlivě udržované koště ho ještě nikdy nezklamalo. Jednou mu Severus vyprávěl, že sex není, v rozporu s domněním většiny mladých kouzelníků, famfrpálový zápas. Že když se jen čeká na zlatonku, člověk si zapomene užívat hru. Tedy že jde o víc, než jen o dosažení orgasmu. Harry s tímto tvrzením až tak úplně nesouhlasil. Tedy, s tím, že není podoba mezi famfrpálem a sexem. Naopak. Nacházel na sexu a na famfrpálu mnoho společného. Jako třeba to s tím jeho koštětem. Většina studentů měla nějaký typ z řady nových Komet. Rychlé stroje. Ale Harry jim nikdy nepřišel na chuť. Měly omezené manévrovací schopnosti. Takže hráč sice letěl velmi rychle, ale k čemu to, když toho nedokázal využít? Proto je lepší jeho sice pomalejší, ale o to kvalitnější Kulový blesk. Hm… no dobře, tuhle krkolomnou analogii by zřejmě Severusovi nedokázal vysvětlit.

Vznesl se nad famfrpálové hřiště. Dnes byl špatný den pro hru. Mraky byly dost nízko a on se nemohl pořádně rozletět, když chtěl předvést studentům několik akrobatických prvků. Nejenže by z toho nic neměli, kdyby provozoval akrobacii v mracích, ale on sám měl stále podvědomý strach z létání v mracích. Nikdy nezapomněl na útok mozkomorů, když byl ve třetím ročníku. Teď se tedy rozhodl, že s Ronem předvedou Kosinského manévr. Něco jako hra na kuřátka. Dva hráči letí proti sobě a kdo uhne, je kuřátko. Nebo jinak. Kdo uhne příliš brzy. Harry měl tenhle manévr rád. Víc adrenalinu proudilo do jeho žil snad jen během sexu se Severusem… na okamžik se zastavil a zasněně se usmál. Sex se Severusem. Vlastně bez toho „se„. No dobře, i bez toho „sex„. Severus sám je synonymem ke slovu „sex„. K tomu dospěl Harry už dávno a teď se o tom každou noc znovu a znovu přesvědčoval.
Zpět ke Kosinského manévru. Harry měl oproti většině svých soupeřů obrovskou výhodu. Nebál se rány. Jako kolejní chytač se nesměl bát. Aby odstavil Malfoye, musel být schopen ho skutečně sejmout. Málokdo vydržel takový souboj nervů, zvlášť, když se tato jeho ochota rozkřikla. Proto každý uhnul dřív, než on. Avšak, nebylo možné na to spoléhat. Harry netoužil po bolesti, i když byl schopen ji vydržet, když to mělo smysl. Proto velmi pečlivě zvládl poslední fázi Kosinského manévru. A sice sám na poslední chvíli uhnout. To zpravidla rozhodilo pozornost a pocuchalo nervy druhého hráče natolik, že nebyl schopen nějakou dobu se soustředit. Pak nastoupil Harry a v pohodě chytil zlatonku dřív, než se jeho protějšek vzpamatoval. Když to Harry předváděl, vypadalo to děsivě i nádherně zároveň. Málokdo si ale uvědomoval, jakého soustředění je k tomu třeba. Proto se teď s Ronem dohodli, jak to nakonec provedou. Takový malý podvůdek.

Když usoudil, že se od Rona dostatečně vzdálil, otočil se. Chvíli čekal, aby si byl jist, že ho všichni pozorně sledují. Předklonil se na koštěti a rozletěl se proti Ronovi.

Později nikdo nedokázal s určitostí říci, co přesně se v tu chvíli stalo. Z mraků najednou vyšlehl blesk, který srazil Harryho z koštěte. Zvláštní blesk. Hledal ho, letěl za ním. A byl černý.

„Profesore!“ Dveře do Snapeovy soukromé laboratoře se prudce rozrazily. Snape se nestihl rozčílit. Pohled na uříceného Weasleyho ho přesvědčil, že se děje něco vážného. „Harry…“ zalapal po dechu. Nebylo divu, běžel sem až z hřiště.
Snape odložil hmoždíř, ve kterém drtil nějaké divné chřupavé věci. Odmítal připustit, že to, co právě ucítil, je strach. „Co se stalo…“
„Zasáhl ho blesk,“ vydechl Ron. „Spadl z koštěte…“ dodal do místnosti, ve které seděla už jen Nahimana. Snape kolem něj proletěl jako v nejlepších dobách profesora lektvarů. Za okamžik už se na ošetřovně skláněl nad Harrym, který nejevil známky života.

Kapitola třináctá

Harry se udiveně rozhlížel. Poslední, co si pamatoval, byla bolest způsobená bleskem. Prošla celým jeho tělem a měl pocit, že ho roztrhala, spálila, zničila. Stál uprostřed nějaké velké místnosti. Cítil, že tu není sám. Když si zvykl na šero, které v místnosti panovalo, zahlédl kolem stěn několik temných postav.

„Harry, Harry, Harry…“ ozvalo se najednou. „Tak rád tě zase vidím.“ Otočil se po hlase. V pohodlném křesle u stěny naproti dveřím seděl… Barty Skrk junior.
„Měl byste se léčit, pane Skrku,“ začal Harry opatrně.
Okamžitě však byl přerušen pokusem o krutý smích. Pokus se příliš nezdařil a smích byl spíš hysterický. „Ale Harry. Nepřesvědčíš mě, že věříš, že jsem stále ještě Barty Skrk.“
Harry pokrčil rameny. „Ať tak či onak, jste nemocný. Vážně nemocný. Vy si to možná neuvědomujete, ale je to tak.“
Muž sebou nespokojeně trhl. O tomhle nechtěl mluvit. „Víš, proč jsem tě sem přivedl, Harry?“ Ano, ta intonace byla nezaměnitelná. Harrymu se zvedl žaludek.
„Tak nějak jsem doufal, že mi to řeknete. Víte, mám hodně práce i bez vás…“ Harry se stále snažil mluvit zdvořile, i když absolutně nechápal, proč.
„To je přece jasné, Harry. Můj cíl se nezměnil. Chci vládnout světu a ty mi stojíš v cestě.“ Zvedl se a přistoupil k Harrymu. „Mrzí mě, že budu muset zabít takového hrdinu, ředitele Nebelvírské koleje…“ tady se na okamžik odmlčel, snad pro zvýšení napětí, avšak vypadalo to, že spíš zapomněl, co chtěl říci. „… Ach ano. A také milence mého mazlíčka…“
Harry se trochu naježil. Jak je možné, že věděl tohle? Vždyť to zatím vědělo jen pár lidí… „Myslím, že můj strýc Vernon by řekl, že jste jako agent s teplou vodou.“
Barty Skrk se zarazil. „Cože?“
„No ano. Dřív jsem to nechápal, ale myslím, že se to přesně hodí na vás. Zbytečný, otravný, naprosto k ničemu.“
Nevypadal, že by to na něj zapůsobilo. „Tak co, Harry, jak se ti líbilo mé představení v Durness?“ zeptal se, čímž změnil téma.
Harry pokrčil rameny ve snaze tvářit se normálně. „Jen to potvrdilo mou dřívější domněnku. Jsi zbabělec, Tome…“ stále mluvil, jako by se bavili u čaje o počasí. „Byli to mudlové. Nemohli tě nijak ohrozit… Jsi k smíchu. Víc, než kdy dřív.“
Jen se ušklíbl. Tentokrát zřejmě získal navrch nad poškozenou myslí Bartyho Skrka. „Vážně jsi mě nepochopil, Harry. Nešlo ani tak o to zabít ty mudly, přestože fakt, že ti to ublížilo, považuji za sympatický bonus. Chtěl jsem ti ukázat, jak zemřeli.“
„Nerozumím…“ nelhal Harry.
Podíval se někam za jeho rameno. „Rád bych ti někoho představil. Nicolaei…“
Harry trochu poodstoupil a otočil se, aby lépe viděl.
„Nicolaei, toto je Harry Potter. Harry, tohle je Nicolae Lycantodescu…“ řekl v parodii společenských konvencí. „Tvůj milenec ti…“
„To není možné,“ nechal se unést Harry. Vysloužil si tím pochvalný pohled.
„Takže i ty ho znáš…“
„To nemůže být on,“ otočil se Harry ke Skrkovi. Nebo k Voldemortovi. Nebo k oběma, sakra! „Žil v šestnáctém století. Měsíc, přítel a zároveň vrah…“
Nicolae se mírně uklonil na pozdrav. „Rád slyším, že někdo zná má díla, přestože se k nim většina lidí postavila zády.“
„Vyučuji obranu proti černé magii,“ odpověděl automaticky Harry a dál si ho překvapeně prohlížel. Teprve po chvíli mu došlo, co to vlastně znamená. „Ale…“
„Už ti to dochází?“ zeptal se Voldemort těsně u jeho ucha. Harry znechuceně poodstoupil. Nicolae mi přivedl vynikající armádu. Už se nehodlám spoléhat na obyčejné kouzelníky. Mezi nimi se totiž objevili zrádci…“ řekl temně.
Harry sáhl po hůlce.
„Ale Harry,“ chytil ho za ruku. „Nač hůlky? To je přece zbytečné. Co takhle…“ rychle vytáhl… Merline! … nůž a než se Harry nadál, ucítil v paži bolest. Až po chvíli si uvědomil, že rána původně mířila do srdce. Jen jeho instinkty mu pomohly se tomu vyhnout… Zahlédl přibližujícího se Nicolae. Vytrhl se z Voldemortova sevření a dal s na útěk. Vykřikl, když nůž, který po něm Voldemort vztekle hodil, probodl jeho nohu.

Poslední, co si pamatoval, byla oslepující zář…

*****

„Bože,“ vydechla Molly, když se na Harryho paži najednou, z ničeho nic, objevila hluboká řezná rána. Bezvládné tělo sebou trhlo bolestí, krev zbarvila povlečení i vedle klečícího Snapea. Ten v mžiku vytáhl hůlku, aby ránu zacelil. „Ne, Severusi. Nevíš, co tu ránu způsobilo!“ Musel připustit, že má Molly pravdu. A tak jen s obavami sledoval, jak ošetřovatelka zaškrcuje Harryho paži, aby zabránila vykrvácení. Druhá rána se objevila na pravém stehně. Harryho tělo se znovu začalo svíjet, svaly se smršťovaly a uvolňovaly, jako by se rychle pohyboval. Snape, který hodil všechnu diskrétnost za hlavu a držel teď Harryho v náruči, cítil, jak mu stoupá teplota. Studený pot smáčel Harryho tělo, teď to, pro změnu, vypadalo, že má strach.

Sklo v nejbližším okně se rozbilo. Ne, ono bylo rozbito. Všichni vzhlédli, když řinčení skla zaslechli. Na ošetřovnu vletěl Fawkes. Přistál na Harryho lůžku a zcela ignoroval poranění, která utrpěl, když proletěl sklem. Podrbal zobákem Snapeovu skloněnou tvář a poposedl tak, aby se dostal až k Harrymu. Snapeovy oči se překvapením rozšířily, když zahlédl slzu ve fénixově oku, jak se koulí po ptačí tváři a nakonec padá do krvácející rány.

Když Fawkes uzavřel obě Harryho rány, usadil se v nohách postele a tvářil se, že spí. Všichni mu to i věřili. Nikdo se neodvážil jej vyrušovat. Harryho dech se trochu zklidnil, horečka se mírnila. Severus ho stále objímal, namočenou žínkou, kterou mu podala Molly, otíral Harryho tvář. Teprve teď Ronovi došlo, co vlastně vidí. „Eee…“
„Nějaký dotaz, pane Weasley?“ zeptal se tiše Snape a odhrnul z Harryho tváře.
„Ne,“ odpověděl Ron rychle, poslušen přísného pohledu své matky.
Zatímco všichni stáli kolem postele a s obavami sledovali Harryho, na ošetřovnu vplul duch Albuse Brumbála. Připlul až k posteli a vmísil se mezi ostatní. Byl to zvláštní pocit, když procházel Ronem, ale nikdo ani nedutal.
„Harry, probuď se,“ začal ho mírně budit. „Už je to v pořádku, no tak, chlapče…“
Harryho víčka se zachvěla a on otevřel oči.

První, co uviděl, byla starost a… prostě starost v hlubokých tmavých očích jeho milence. „Se…Severusi…“
„Tiše, Harry. Všechno počká,“ přerušil ho jemně. „Nejdřív si musíš odpočinout.“
Harry zavrtěl hlavou a pokusil se zvednout. „On žije…“ řekl a kdyby nebyl tak vyčerpaný, určitě by si vynadal, že to znělo tak žalostně.
Severus přikývl. „Vždyť už jsme o tom mluvili…“
„Ne, to ne…“ vydechl s obtížemi Harry. „Nicolae… celá armáda…“
Všichni přítomní si všimli, že Severus příšerně zbledl. Nikdo sice nechápal, o čem Harry mluví, ostatně, považovali to tak trochu za blouznění.
„Teď si odpočiň,“ příkaz.
„Ne, já…“
Severus vytáhl hůlku a dormire tiše slétlo z jeho rtů dřív, než se mohl Harry jakkoli bránit.

Severus se vrátil do své laboratoře - Harry spal a byl relativně v pořádku, tedy prozatím nebyl důvod k jakýmkoli akutním obavám. Když vstoupil do dveří, zůstal stát a zíral jako u vytržení. Fawkes seděl za Nahimanou na opěradle křesla a zobákem ji čechral vlasy. Nahimana mu tichým hlasem vyprávěla o sobě, o své rodině a o svém údělu. Na okamžik se zarazila, to když vstoupil ředitel Snape, jen se usmála - poznala ho. Pokračovala ve svém vyprávění, aniž by jí jakkoli vadilo, že má o jednoho posluchače víc. Severus se posadil ke svému pracovnímu stolu a naslouchal indiánčiným slovům. Vnímal její vyprávění, jako by byl pozorovatel, který to všechno zpovzdálí vidí. Tak opravdově Nahimana vyprávěla.
Snad nechce z Fawkese vymámit slzy tím, že ho dojme? To by nejspíš nezafungovalo. Ani fénix nevypadal na to, že by se měl rozplakat.
Severus usoudil, že je nebude rušit a tiše listoval Lexikonem lektvarů mocných a nejmocnějších. Samotné slzy fénixe stačit nebudou, tím si byl jist, takže hledal všechny možné lektvary na ozdravení zraku. Jeho mysl však odbíhala k tomu, co mu řekl Harry. Nicolae Lycantodescu se zřejmě nějakým způsobem přidal k Voldemortovi. To není dobré.
Najednou se Severus ve svém přemýšlení zarazil. Je možné, že slyšel dobře? Nahimana ukončila své vyprávění prostou žádostí. Požádala Fawkese, zda by jí nedaroval pár svých slz. A u Merlinovy bradky...on kývl. Snape pohotově vtiskl Nahimaně do ruky malý flakonek a z jednoho oka fénixe skanulo sedm slz přímo do nastavené lahvičky. Poté fénix odletěl.
„Jak jste to dokázala?“ zeptal se nevěřícně Severus.
„Nic to není,“ usmála se Nahimana, „On požádal mě, abych mu o sobě vyprávěla a já mu vyhověla. Pak jsem zase požádala já jeho o několik slz a on vyhověl mě. Prostá slova ‚prosím' a ‚děkuji', to je celé to kouzlo.“

O ničem, co se v posledních hodinách událo, nevěděly dvě osoby. Hermiona a Theadora. Když vyšly z komnat mrzimorské ředitelky, nezdálo se jim, že by něco bylo v nepořádku, ale hned, jak vešly na ošetřovnu, kde chtěla Theadora vyfasovat od Molly nějaké náplasti, kvůli zítřejší lekci péče o trnivku slznatou, všimly si nového pacienta.
Vyměnily si pohledy napůl tázavé a napůl ohromené. To už k nim spěchala Molly a jala se jim vše vyprávět. Hermiona se téměř skácela na nejbližší lůžko.
„Já to tušila, já věděla, že se něco děje...“ zničeně šeptala. Obviňovala se, protože zatímco si užívala s Theou, její nejlepší kamarád byl v ohrožení života a ona tam nebyla, aby mu pomohla.
Thea si dřepla k Mioně tak, aby byly jejich oči ve stejné úrovni a snažila se přítelkyni utěšit.
„Mio, to přece není tvoje vina. Nesmíš si to vyčítat.“
„Ano, Thea má pravdu, Hermiono,“ přidala se paní Weasleyová, „...stejně bys tu v té chvíli nebyla nic platná...“
„Ale kdybych šla s nima na ten trénink...nemusel spadnout...já bych si všimla...určitě,“ rozeštkala se Hermiona.
„Slečno Grangerová,“ zjevil se náhle duch Albuse Brumbála, „Věřte, že byste v té chvíli nezabránila ničemu,“ pohladil ji po vlasech. Tedy mělo to tak vypadat, ale jeho ruka jen prošla Mioninými vlasy. Omluvně se usmál. Ovšem, zapomněl, že jako duch už nikoho nemůže pohladit.
Na ošetřovnu vešel ještě někdo.
„Tím, že tu budete dělat scény, Hermiono, Potterovi nepomůžete,“ ozval se charakteristický baryton Severuse Snapea, v této chvíli však bez obvyklé jízlivosti.
„Ale…“
Snape jen zavrtěl hlavou, místo aby použil nabízející se ‚žádné ale…'
„Co tedy mohu udělat?“
„Číst,“ odpověděl a položil jakýsi lektvar na stolek u Harryho postele. Přicházející Molly přikývla a vedle lektvaru položila odměrnou skleničku.
„Tady…“ řekl Snape a ukázal Molly na rysku v dolní polovině skleničky. „Až se probudí, dej mu to vypít. Pak stejné množství po šesti hodinách. Mělo by ho to trochu srovnat.“
„Číst?“ připomněla se mu Hermiona s nadějí, že by mohla být užitečná.
Přikývl. „Pojďte se mnou,“ řekl úsečně a aniž by se ohlédl, opustil ošetřovnu. Hermiona za ním cupitala a znovu si připadala, jako neposlušná studentka.

„Dovolíte?“ zeptal se Severus a aniž by počkal na odpověď, přistoupil k Hermioně, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Než se stačila zeptat, o co jde nebo nějak zareagovat, poznala nepříjemné pocity doprovázené přemístění. Sotva asistované přemístění ustála, pevná paže z jejího těla zmizela.
„Kde to jsme?“ zeptala se, když se rozhlédla. Byli někde v horách, ale to bylo také to jediné, co mohla říci. Snape neodpověděl a rychlým krokem zamířil k nedalekému skalisku. Hermioně nezbylo, než ho následovat. Po chvíli už lezli po skále. Snažila se udržet tempo, ale celkem ji to zmáhalo. Ruce měla poškrábané, dech rychlý, únava pomalu doléhala na její tělo. Když ji od toho ponižujícího okamžiku, kdy požádá Severuse, aby zastavil, dělily asi dvě vteřiny, podal jí ruku a vytáhl ji na malou plošinku. Bezděčně si oprášila oblečení a podívala se směrem, kterým Snape ukazoval. Nic neviděla. Až po chvíli, zřejmě musel Snape použít nějaké kouzlo, se objevil zazděný vstup do jeskyně. Téměř zazděný. Snape se skrčil a prolezl dovnitř. Napodobila ho. Její oči si chvíli zvykaly na tmu, která v jeskyni panovala. Nemusely si však zvykat dlouho. Snapeovo lumos prozářilo nejbližší okolí. Zalapala po dechu. Všude kolem, všechny stěny jeskynně… samé knihy. Stovky, možná tisíce svazků… Najednou jí to došlo.
„Tohle mám číst?“ zeptala se a v duchu se snažila odhadnout, kolik lidských životů bude potřebovat na to, aby všechny ty knihy přečetla.
„Pojďte,“ řekl místo odpovědi. Ve světle jeho hůlky postupovali poměrně rychle do nitra skály. Nakonec přišli do široké prostory. Hermiona si všimla stolu a křesla. Za křeslem byla, jak jinak, knihovna. „Stačí, když přečtete tyhle,“ ukázal na první tři poličky.
Hermiona vytáhla svou hůlku a také si posvítila. Četla jednotlivé tituly, u některých se musela hodně snažit, aby se jí to podařilo. „Neumím latinsky, Severusi,“ ohradila se a vyloženě jí bolelo, že to musí přiznat.
„To je v pořádku. Ty v latině přečtu sám. Hermiono. Potřebuju, abyste opravdu pečlivě načetla tyhle knihy,“ mávl hůlkou a ony vyskákaly z polic a položily se na stůl. „Ale žádné poznámky. Musíte si to zapamatovat. Nikdo se nesmí dozvědět o existenci této… knihovny,“ řekl a přestože mluvil klidně, Hermiona cítila, jak je to pro něj důležité.
„Proč jsou vlastně tady? Proč nejsou v Bradavicích?“ zeptala se.
Začal se smát. To ji překvapilo. Přestože ten současný Severus už neměl mnoho společného s profesorem Snapem z jejího dětství, přece jen hlasitý smích bylo něco, co se u něj běžně nevyskytovalo. „Dokážete si představit, že by TYTO knihy byly v Bradavicích?“
„Dokážu,“ kontrovala s úsměvem. „Mudlové často stavěli kostely nad propastmi, o kterých mysleli, že v nich sídlí ďábel…“
Chvíli si ji prohlížel a i ve světle hůlky bylo zřejmé, že jeho pohled změkl. „Vzal jsem pro vás něco k jídlu a pití. Je pátek odpoledne, v neděli si vás tu vyzvednu. Nezklamte mě,“ dodal a chtěl odejít.
„Počkejte…“ chytla ho za ruku, aby ho zastavila. „Co vlastně hledáme?“
„Já nevím…“ Rozloučil se a odešel. Hermiona se ještě chvíli dívala tím směrem a pak s povzdechem zapálila několik ohromných svící. V jejich světle si znovu prohlédla tituly knih, které musela během následujících padesáti hodin přečíst. Šest deníků Abrahama van Helsinga. Xien'tchi o temných bytostech. Setiho nanejvýš učené pojednání o vlčích lidech.
Harry se cítil v Severusově objetí velmi dobře. Nic se mu nemůže stát, nikdo mu nemůže ublížit, dokud ho Severus objímá.
„Tohle nebude fungovat, Severusi,“ otočil se v objetí tak, aby viděl svému milenci do tváře. „Řád je tak dobrý, jako jeho šéf. Proto uspěl, když stál v jeho čele profesor Brumbál. Já to nedokážu…“
Severus se zamračil a odstrčil od sebe Harryho natolik, aby mu lépe viděl do tváře. Jakmile byl Harry vně jeho objetí, začala mu být zima. „To už jsme probírali, Harry. Kromě své magie ti Albus věnoval i část své osobnosti, to se ostatně projevilo během minulé schůze Řádu. Využij obojí a budeme mít úspěch…“
„Ale jak?“ zeptal se Harry bezradně a spěchal znovu se ukrýt do Severusova objetí.
Severus si povzdechl a odhrnul prameny vlasů z Harryho čela. „Prostě dělej, co je třeba. Jde ti to. Jen o sobě nesmíš začít pochybovat.“
Harry otíral svou tvář o Severusův černý kabátec. „Mám strach,“ řekl potichu, snad jen pro sebe.
„Byl bys hlupák, kdybys neměl. A teď už pojď…“

„Tenhle Nicolae,“ zeptal se Moody, „co je to vlastně zač?“
Harry polkl. „Až budu potřebovat pro dítě hlídání na úplňkovou noc, řeknu Lobovi…“
Jen pomalu přítomným docházelo, co vlastně Harry říká. Někteří zbledli, jiní se křečovitě zasmáli.
„Jestli jsem to správně pochopil, tak z těhle tvorů si chce Voldemort vytvořit svou novou armádu. Už se nehodlá spoléhat na smrtijedy. Alespoň něco v tom smyslu říkal.“
„Viděl jsem zohavená těla Smithů,“ začal Moody, který zřejmě netušil, jak moc pro Harryho tito mudlové znamenali. „To nedělali ani smrtijedi…“
„Je to zvláštní,“ vzala si slovo Hermiona. „Podle všeho by neměli být tak… jsem v pokušení říci krutí, i když je to za daných okolností směšné…“
„Nerozumím.“
„No, kříženci, které Nicolae Lycantodescu vytvořil, by neměli zabíjet takovým způsobem. Když vlkodlak nebo upír někoho zabije, udělá to hned a jen proto, aby sám přežil. Totéž se týká kříženců. Navíc, slyšeli jste někdy o podobných úmrtích? Neříkám o všech, ale určitě by se někdy objevila alespoň nějaká zmínka. Třeba by to bylo připsáno na vrub masovým vrahům, ale… prostě cokoli. Z toho usuzuji, že takovým způsobem, jak to předvedli v Durness, zabíjejí jen v poslední době.“
„Zřejmě na ně má Voldemort neblahý vliv.“

Schůze Řádu pokračovala, zatím se neřešilo nic, jen se sdělovala zjištění, názory, úvahy. Harry příliš nezasahoval, jen se snažil všechno si zapamatovat. Vždy obdivoval Albuse Brumbála, kromě ostatních důvodů také pro jeho úžasnou paměť. Dobře si pamatoval, jak byla profesorka McGonagallová zděšena, když si prohlížela Brumbálovu myslánku. Nedokázala pochopit, jak mohl tolik informací udržet v paměti. I když, možná to bylo právě s pomocí myslánky… To není špatný nápad, řekl si v duchu Harry a rozhodl se, že si takovou nějakou myslánku pořídí. Teď jen najít místo, kde by ji mohl ukrýt, aby se nedostala do nepovolaných rukou… Možná někde ve sklepení hradu. Pro sebe se usmál. Tohle mu dlouho chybělo. Toulat se po škole, objevovat nová zákoutí. Než začali stavět hrad, dohodli se, že všechny sklepní prostory zasypou, zničí, zlikvidují. Ale bůh ví, jak to nakonec Severus udělal. Říkal, že má ve sklepení své pokoje, laboratoře, pracovnu a učebnu. Třeba při tom výčtu na něco zapomněl. Harry byl dalek toho nevěřit Severusi Snapeovi. Ale byl to Zmijozel. Salazarovi také všichni věřili a přesto vybudoval tajemnou komnatu. A to tak, že si toho nikdo nevšiml. Hm… bude to skutečně zajímavé. Možná je na čase vyhrabat ze skříně neviditelný plášť… A pokud Severus skutečně neopomněl vyjmenovat všechny sklepní místnosti, třeba by si mohl Harry postavit nějakou vlastní. Když to dokázal Salazar, proč by to nedokázal on… no dobře, žádná falešná skromnost, ušklíbl se v duchu Harry. Bude to určitá výzva. A také způsob, jak se alespoň na chvíli odreagovat od toho, co se děje.

„Přivedl jsem zájemce o členství v Řádu,“ řekl Thomas Seymour, když v místnosti zůstali jen Harry a Severus.
„Dobře, kdo to je?“ chtěl vědět Harry. Každý člen dobrý, ale že by se to tak rychle rozkřiklo…
„Neve, pojď dál,“ řekl Thomas směrem ke dveřím.
„Merline!“ vydechl Severus podrážděně.
„To není Merlin,“ opravil ho Harry, po dlouhé době se v jeho tváři objevil šťastný úsměv. „To je přece Neville!“ téměř běžel k bývalému spolužákovi, aby mu potřásl pravicí.
„Někdy je to totéž,“ zamumlal Snape a několikrát se zhluboka nadýchl, aby potlačil nával paniky a příšerné hrůzy. Co zase pan Longbottom provede? No dobře, říkal si sám pro sebe. Po té, co ho Harry protáhl průpravou Brumbálovy armády, na tom nebyl Longbottom tak zle. Ale stejně…
„Ahoj Harry!“ nadšeně stiskl podávanou ruku a zatřásl jí tak, že měl Harry pocit, že má vykloubené rameno. „Dobrý den, pane,“ otočil se, poněkud méně nadšeně, ke Snapeovi. Avšak určitá radost zůstala. „Tak rád vás zase vidím,“ pokračoval a Snape o zbledl o další odstín.
„Poděšení na naší straně,“ mumlal dál, zatímco oba mladíci zasedli ke stolu, aby si popovídali o minulém, současném, budoucím…
„Chceme s Meg vstoupit do Řádu, Harry,“ řekl Neville vážně.
„Meg?“
„Moje žena…“
Bože můj, on je ženatý… úpěl Snape a tvářil se, jako by ho bolel zub.
„Blahopřeji,“ usmál se Harry. Mrzelo ho, že o Nevillovi nic neví, ale po válce se všichni tak rozprchli…
Longbottome, prosím vás, řekněte, že nemáte děti. Že je nemůžete mít. Že je nikdy nebudete moci mít…
„Děkuji,“ zářil Neville. „Když jsme zjistili, že se vrátil, rozhodli jsme se nabídnout pomoc…“
Držte se od nás dál, pokračoval Snape ve svém vnitřním monologu.
„Nechceme totiž, aby naše děti žili ve strachu…“
Dost! Snape se zvedl. Zamumlal cosi o rozdělaném lektvaru pro Nahimanu a utekl dřív, než se mohl dozvědět další příšernosti.
„Děti?“
„Ano. Máme dvě děti. Dcerku Sam, nedávno jí byly tři roky a syn James. Tomu budou za měsíc dva.“

*****

Neville Longbottom jako u vytržení zíral do vitríny v Britském muzeu v Londýně. Homérova Illiada. Na tom by nebylo nic podivného, až na to, že zde se jednalo o originál. To by také nebylo nic až tak podivného, v Britském muzeu bylo lze najít spoustu originálů cenných děl. Avšak toto bylo něco úžasného. Šlo o to, že originál Illiady obsahoval recept na lektvar nezranitelnosti… V ostatních vydáních nebyl.

Rychle vytáhl z batohu blok a tužku a začal si recept opisovat. Přitom se opatrně rozhlédl. Blížila se zavírací doba a místnost zela prázdnotou. Jen nějaká zaměstnankyně stála nedaleko dveří. Spěšně, avšak pečlivě si zapisoval postup i jednotlivé ingredience. Sakra! Recept pokračoval na druhé straně. Znovu vrhl opatrný pohled na ženu u vchodu. Nezdálo se, že mu věnuje přílišnou pozornost. Věnovala se tam bůh ví čemu a mladého muže stojícího u vitríny s Illiadou si nevšímala. Neville vytáhl hůlku a v mžiku byla stránka otočená. Hůlku schoval a dopsal postup.

„Jak jste to udělal?“
„Co?“ vyhrkl překvapený Neville. Ta žena stála vedle něj. No, žena. Mladá dívka, Neville by ji tipoval tak na šestnáct, sedmnáct let. „Vypnul jste bezpečnostní zařízení.“
„Nerozumím.“
„Otočil jste stránku té knihy, aniž by se spustil alarm. Musel jste ho tedy nějak vypnout. Jinak by se…“ položila ruku na vitrínu a v mžiku se rozječela siréna. „Sakra!“ doběhla ke dveřím a na panel vyťukala příslušný dvanáctimístný kód. Siréna zmlkla. „O co tady jde?“ zeptala se udýchaně, když příslušníku ochranky muzea potvrdila, že šlo o omyl.
Neville zatím přemýšlel, jak se z celé záležitosti vykroutit. Snažil se přemýšlet. Nemohl si pomoci, ale dívčin vzhled mu tuto činnost ztěžoval. „Jde o to, že v originále jsem našel recept na jeden lektvar…“
„To se musíte hrabat v originále? Proč si nekoupíte v knihkupectví…“
„Protože tam není.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně a zapomněla se ptát na to, JAK sakra otočil tu stránku.
„Tady, podívejte,“ vytáhl z batohu knihu a podal jí té dívce.
Listovala knihou a byla zděšena. Doteď totiž znala pouze originál. Sice příliš nerozuměla starořečtině, ale i tak brzy poznala, že to, co se normálně vydává za Homérovo dílo, je ubohý paskvil. Pak jí něco napadlo. „Vy umíte starořecky?“
„Ano, slečno…“ naznačil, že by chtěl znát její jméno.
„Megan Thorová,“ odpověděla.
„Thorová? Máte něco společného s Thorovým kladivem?“
„Snad jen to, že jím občas někoho praštím,“ řekla s pokusem o zamračení, ale příliš jí to nevyšlo. Na to byl její nový známý příliš… příliš zajímavý.
„Já jsem Neville Longbottom…“

*****

„… a tak jsme se seznámili,“ ukončil Neville své vyprávění.
„Takže tvá žena je…“
„…mudla,“ přikývl klidně Neville.
„A vaše děti?“ ptal se dál Harry.
„U Jamese to zatím nevím. Ale Sam občas, když se naštve, že ji Meg nechala chvilku o samotě, předvádí příšerné věci…“ usmál se, tak nějak laskavě. Možná láskyplně. Harry ani na okamžik nepochyboval o tom, že Neville svou ženu i své děti miluje. Skoro mu začal závidět. Vlastně ne, ne závidět. Harry byl se Severusem šťastný, ale zřejmě nikdy nebude moci nikomu o svém štěstí… „A ty, Harry,“ přerušil jeho úvahy Neville, „ty někoho máš?“
Harry si povzdechl. „Nemám přítelkyni,“ odpověděl tak nějak napůl.
Neville chvíli mlčel. Pak se usmál. „Na to jsem se neptal…“
Harry to vzdal. „Dobře, mám přítele,“ připustil a horečně začal přemýšlet, jak zrovna Nevillovi vysvětlit, že Severus není až tak…
„Napadlo mě to, když jsem vás tu viděl…“ Harrymu překvapením málem vypadly oči. To jsou tak průhlední? „Ale spíš jsem to viděl na něm, než na tobě. Jen jednu, poslední otázku, Harry…“
„Prosím…“
„Jsi šťastný?“
Úsměv od ucha k uchu. „Jsem.“
„Pak je vše v nejlepším pořádku,“ odtušil souhlasně Neville.
„Změnil ses, Neville,“ vypadlo z Harryho. „Dospěl jsi.“
„Jsem zamilovaný a jsem šťastný,“ usmál se Neville nadšeně. „To člověka změní, nemyslíš?“
„Asi ano…“

„Neville!“ vykřikla Hermiona a už se chtěla k bývalému spoužákovi a kamarádovi rozběhnout a obejmout ho, ale po dvou krocích si uvědomila, že je váženou slečnou profesorkou a došla k Nevillovi důstojně, jak se na její stav hodilo.
„Vítám tě, ráda tě vidím,“ podala Nevillovi ruku na uvítanou.
Ale on Hermionu rovnou popadl do náruče a zatočil se s ní po místnosti.
„Hermi, jsem tak rád, že jsem zase s vámi,“ smál se.
„Tak Neve, neblázni,“ smála se i Hermiona.
Měli si co povídat, takže večeři skoro nestihli. Když se konečně dostali do Velké síně, už tam skoro nikdo nebyl, jen Snape ještě jedl. Jak ale uviděl, odsunul talíř stranou a spěšně se vzdaloval, mumlaje něco o práci.

No tak dobře, nebylo to tak nutné, ale Severus nezapomněl na to, jak býval Longbottom nebezpečně nešikovný a raději se od něj držel dál. Jenže zjevně zapomněl, že i Neville dospěl a změnil se. A co bývalo, to už je dnes úplně jinak.

Severus začal s kontrolou nashromážděných ingrediencí na lektvar pro Nahimanu. Sedm slz ptáka fénixe. Sedm? Proč právě sedm? Proč ne šest, nebo osm? Snape se zarazil. Ano, někde to už...kde to jen... Očima přelétl řady knih ve své knihovně. Hledal jednu určitou...Ano, tady je. Kniha s názvem „Lektvary s přídavkem slz kouzelných tvorů„. Opatrně knihu vytáhl, sedl si s ní do křesla a pozorně jí listoval. Hledal, kde už ten počet v souvislosti se slzama fénixe viděl. Vida, tady to je. Severus si poposedl a začetl se do receptu na lektvar s názvem : „Tinktura, odstraňující rodové genetické odchylky„
Jako první ingredience bylo uvedeno sedm slz ptáka fénixe. Po přečtení Severus zjistil, že ostatní přísady má ve svých zásobách, až na jednu. Tou byla šťastná myšlenka milující osoby.
Nezbývá tedy nic, než doufat, že Ron Weasley nějakou má a že svou nastávající miluje na tolik, že pro ni svou šťastnou myšlenku obětuje. Totiž tak se vlastně na nějakou dobu zbaví možnosti vyčarovat patrona a to v téhle době není zrovna dobrá věc.
Severus si opsal postup, knihu vrátil na její místo a začal dávat dohromady dostupné věci na lektvar.

Bylo to skoro jako dřív. Harry, Hermiona, Ron a Neville seděli ve výklenku ve druhém patře a rozebírali život. Co se stalo, co se nestalo. Harryho potěšilo, že se Ron srovnal. Když ho viděl naposledy, choval se nemožně. To bylo hned po válce a v souvislosti s tím se Hermiona s Ronem rozešla. Alespoň to si tenkrát Harry myslel. Teď už věděl, že to všechno bylo trochu jinak, ale i tak musel připustit, že ho to tehdy velmi překvapilo. Teď však, zřejmě to souviselo s Nahimanou, působil Ron dojmem mladého, šťastného a spokojeného muže.
„Co se vlastně Nahimaně stalo?“ zeptala se Hermiona, když se na okamžik všichni ztišili. „Ještě nikdy jsem o něčem takovém neslyšela…“
„No…“ protáhl Ron a ze zvyku se podrbal na hlavě. Bylo vidět, že ani on v tom nemá příliš jasno. „Nahi mi vyprávěla jednu pohádku. Nebo spíš legendu. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale…“
„No tak, Rone, povídej,“ přerušila ho netrpělivě Hermiona.

„Šel jednou Syn samoty kolem jezera a na cestě tam ležel had, přimáčknutý velkým těžkým kamenem k zemi. Chtěl ho minout bez povšimnutí, neboť měl svých starostí dost. Původně se jmenoval jinak, ale protože byl celý život sám, začalo se mu říkat takhle. A to ho mrzelo. Pořád se snažil svůj osud změnit, ale zatím se to nepodařilo. Nebylo to tím, že by byl ošklivý nebo hloupý. To ho na tom mrzelo nejvíc. Spousta ošklivějších i hloupějších mužů z puebla už měla ženu a děti, jen on pořád nic. Takže co by se teď zabýval nějakým hadem?
„Tatay, počkej, prosím,“ zavolal ho had.
Vida, pomyslel si Syn samoty. I ten hloupý had si myslí, že už jsem otcem rodiny. Přitom jsem jen synem samoty. Nebo se mi chce vysmívat? Protože ale Syn samoty v zásadě nebyl zlým člověkem, poslechl a vrátil se. „Co chceš?“ zeptal se.
„Tak jsem si tady ležel a odpočíval a najednou na mě spadl kámen. Nemohu se hnout, mám strach, že tady zemřu. V hnízdě mám kupu vajec, vychladnou a moji malí se nikdy nenarodí. Pomoz mi…“
Ale Syn samoty váhal. Měl strach. „To tak. Já ti pomohu a ty mě uštkneš.“
„To není pravda. Nikdy bych to neudělal. Když mi pomůžeš, zachráníš mě i mé mladé a já ti za to budu vděčný.“
Ještě chvíli se tak domlouvali a Syn samoty, protože, jak už jsem řekl, nebyl zlý, se nakonec nechal přemluvit a kámen zvedl a odhodil. Had se mu začal smát a stočil se tak, aby mohl zaútočit. Syn samoty se vyděsil, nechtělo se mu zemřít. Uprosil proto hada, aby počkal, že se někoho zeptají.
Potkali vola. „Poslyš vole, mohl bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
„Co je mi do tvého osudu?“ zabučel na něj vůl a ohnal se. „Celý život jsem sloužil lidem a co z toho teď mám? Vyhodili mě, když jsem zeslábl a já tu teď čekám na svou vlastní smrt. Ať tě klidně uštkne.“
To se Synovi samoty samozřejmě nelíbilo. Uprosil proto hada, aby ještě počkal, že se zeptají někoho jiného. Had velkodušně souhlasil. Potkali koně. „Poslyš koni, mohl bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
„Co je mi do tvého osudu?“ zařehtal kůň a vzepjal se na zadní, přičemž Syna samoty málem pokopal předními kopyty. „Celý život jsem nosil lidi na hřbetu, tahal, co do mě zapřáhli a co z toho teď mám? Vyhodili mě, když jsem zeslábl a já tu teď čekám na svou vlastní smrt. Ať tě klidně uštkne.“
To vyděsilo Syna samoty ještě víc. Do třetice uprosil hada, aby ho ještě nezabíjel. Toho bavilo sledovat, jak se člověk bojí, proto ještě jednou, naposledy, souhlasil. Potkali lišku. „Poslyš liško, mohla bys nám poradit? Šel jsem po cestě kolem jezera a přemýšlel nad svým smutným osudem. Uviděl jsem hada bezmocně přimáčknutého kamenem. Bál jsem se mu pomoci, protože nechci zemřít po jeho uštknutí. Slíbil, že mi nic neudělá, tak jsem mu pomohl. Teď mě chce zabít…“
Liška se na něj podívala, pak na hada a zamyšleně se podrbala na čele. „Víš, tatay, já tomu až tak moc nerozumím. Neumím si to představit. Jak že jsi říkal, že to bylo? Mohli byste mi to ukázat?“ Člověk i had přikývli a za okamžik na cestě ležel had přitisknutý k zemi velkým, těžkým kamenem.
„Takhle to bylo,“ řekl had a čekal, co bude.
V tu chvíli Synu samoty došlo, co pro něj vlastně liška udělala. „Děkuji ti, liško, zachránila jsi mi život. Kdybys byla dívka, požádal bych tě, aby ses stala mou ženou.“
Krajinu zahalila mlha a když se zvedla, místo lišky stála před Synem samoty nádherná mladá dívka. „Jmenuji se Yerbaja,“ řekla andělským hlasem a podala Synu samoty svou něžnou ruku. Ten ji s láskou sevřel.
Odcházeli, Yerbaja a Syn štěstí a za nimi se nesl vzteklý hlas oklamaného hada. „Proklínám tebe, i každou ženu v tvém rodě za to, co jsi mi teď udělala!“

Po Ronových posledních slovech se rozhostilo mlčení. Hermiona seděla, kolena přitáhnutá k bradě, objímala je oběma rukama, ponořená do příběhu. Neville se díval z okna, rukou bezmyšlenkovitě hladil mosaznou kliku, jeho zrak bloudil kdesi nad Zakázaným lesíkem. Harry občas mírně přikývl, spíš svým vlastním myšlenkám, než tomu, co vyprávěl Ron. Vždy se mu líbily pohádky, možná proto, že jich v dětství příliš neslyšel. Ale tohle bylo možná něco víc. No, on už se o to Severus postará.

To byla myšlenka, která ho odvedla od Nahimany a jejích problémů. I když ne zcela. Uvědomil si, jistě, už dlouho to věděl, ale teprve teď si to skutečně UVĚDOMIL, jak moc Severusovi důvěřuje. Kdyby mu to někdo řekl před šesti lety, vysmál by se mu. A teď… neexistuje nic, co by Severus nezvládl. Tedy, určitě existuje, říkal Harryho rozum, ale tenhle hlas byl v Harryho vnitřním světě vždy pouze poradní. Neměl rozhodující pravomoc. Možná by se to mělo změnit, ale Harry to nějak nedokázal. Vždy se rozhodoval srdcem. Také proto byl šťastný, že tu teď s ním Severus je. Jeho rozum bude podepřen Severusovou logikou, intelektem, sexualitou… sakra! zarazil se Harry. Pak se tak trochu usmál. Ano. Severus a sexualita v jedné větě. Když zvedl oči, všiml si, že na schodišti nedaleko nich stojí Severus a upřeně si je prohlíží. Měkce se na svého milence usmál, čímž si vysloužil zvednuté obočí.
„Pane Weasley,“ oslovil Snape Rona, když přišel až k nim. „Budu potřebovat vaši spolupráci při přípravě lektvaru pro Nahimanu.“
Ron se zvedl, oprášil si kalhoty a postavil se vedle Snapea. „Jsem připraven.“
„Uvidíme,“ odtušil Snape. Kývnutím hlavy pozdravil ostatní, otočil se a odešel. Ron ho následoval, když předtím hodil na své bývalé spolužáky překvapený pohled.

*****

„Co je s tebou, Nicolaei?“ zasyčel Voldemort, nebo to, co z něj po Harryho avadě zbylo.
Muž sebou překvapeně trhnul a zamračil se, když na to Voldemort odpověděl smíchem. „Zamyslel jsem se.“
„O čem přemýšlí můj nový generál?“ vyptával se Voldemort. Nelíbilo se mu, jak se Nicolae poslední dobou choval. Nebylo v tom nic, co by mu mohl vytknout, ale jako by jeho původní nadšení nějak vyprchávalo. Dost brzy, říkal si Voldemort a znovu proklínal svou nynější neschopnost. Nedokázal ani pošimrat něčí mysl, natož aby do ní dokázal vstoupit. Vlastně se mu vůbec nic nedařilo. Jak geniální se zdál ten nápad využít Snapea proti Harrymu. Jenže se to celé nějak podělalo a Snape nakonec zjistil, co se za přízní té ubohé mudlovské šmejdky skrývalo. Voldemort vysvětlil osobně jejímu otci, jak se na podobná selhání dívá. A to bez ohledu na to, že nebýt Hortona, nikdy se od svatého Munga nedostal. Tenhle plán měl v sobě víc, než jen zabití Harryho Pottera, chlapce, který ho nepřestává štvát. Chtěl znovu získat Snapea pro sebe. Znovu, no, možná vůbec poprvé, vzhledem k tomu, že Snape se nakonec ukázal být Brumbálovým špehem. Věřil, že Snape by dokázal vymyslet nějaký lektvar, kterým by bylo možné potlačit šílenství Bartyho Skrka. Proto ho to všechno tak mrzelo. Tak štvalo. Tak…
„O svých dětech,“ přiznal se Nicolae.
„Co je s nimi? Mají přece vše, co potřebují. Víc, mají vše, co chtějí…“
„To mě na tom děsí…“
Voldemort se začal smát. „Vytvořil jsi něco tak úžasného, jako jsou tvé děti a teď tě děsí, když se začínají chovat jako dospělí?“
Nicolae zmlkl. Věděl, že tohle je marné. Jistě, lidé byli vždy hlavními nepřáteli jeho dětí (hned vedle vlkodlaků a upírů), ale to, co viděl v poslední době, překonalo jeho nejhorší představy. Běsnící zrůdy trhající nevinné lidi na kousky. Místnost, jejíž zdi byly vymalovány lidskou krví. Orgie… Tady už nešlo o přežití a zachování rodu. To byla zvůle. Nicolae poprvé v životě poznal výčitky svědomí.

No ano, pak tu byla také ta nepodařená akce s únosem Harryho Pottera. Voldemortovi se podařilo unést jen jeho duši, ovšem pokud by ji ‚zabil' zemřelo by i bezduché tělo v bradavické ošetřovně. Zase to nevyšlo! Tentokrát to ale nebyla chyba nikoho z přítomných. Voldemort si dobře všiml, jak jeden z Nicolaeových synů shořel, když se snažil projít září, která se kolem Pottera vytvořila. Něco takového viděl Voldemort jen jednou v životě. Ale to není možné. Vždyť je mrtvý! Je mrtvý! Je mrtvý! Nemůže toho spratka chránit věčně!

*****

Harry se kradl ztichlými chodbami Bradavic. Vpravdě ztichlými. Rodiče dětí odjeli, vánoční prázdniny dávno skončily. Tedy, ne příliš dávno, všeho všudy necelý měsíc, ale jemu to připadalo jako věčnost. Odjeli i manželé Parkerovi, přestože jim Harry nabídl, aby zůstali v bezpečí hradu. Pan Parker nechtěl a jeho žena jej nechtěla opustit. Před chvílí odbila půlnoc. Zaslechl podezřelé zvuky z nedalekého koutu. Zamířil tím směrem. Stál před párem mladých lidí, vlastně ještě dětí a sledoval chlapcovu ruku, která zmizela pod dívčiným hábitem. Normálně by to nechal bez povšimnutí, ale věková kategorie obou ho přiměla zakročit. Tedy, až za chvíli. Ustoupil pár kroků, z dohledu té dvojice, sundal neviditelný plášť a znovu se vrátil k provinilcům.
„Strhávám dvacet bodů každému z vás,“ začal a skryl úsměv, když od sebe vyděšeně odskočili. „A týdenní školní trest u Loba Lycaona. Pokud se zastavíte dřív, než ve svých ložnicích, podotýkám, že každý ve své, bude to horší.“ Co to do mě vjelo? ptal se sám sebe, když pokračoval na své tajné cestě do sklepení. Skoro jsem trumfl Severuse…

Ve sklepení byla zima, jako ostatně vždy. Procházel jednotlivými zákoutími, nakonec zahnul do poslední chodby. V tlumeném světle hůlky zahlédl…
„Ssseleno, co tu dělášššš?“ zasyčel.
Mladá runoskopka se vrhla k němu a za okamžik se pohodlně usadila na jeho rameni.
„Sssleduji Ssseverussse,“ přiznala a v rozpacích zavřela všech šest očí.
„Já vlastně také,“ odpověděl Harry. „Sssvým zzzpůsssobem. Ty víššš, kde je?“ zeptal se s nadějí.
„Ššššel támhle,“ opustila jeho rameno a plazila se před ním. Přišli až ke konci chodby. V tu chvíli zaslechl Harry tiché kroky, tak se vmáčkl hluboko do nejbližšího výklenku. Kroky ho minuly a zmizely někde pryč. Vylezl ze své skrýše a pokračoval v přerušené cestě. Na konci chodby byla… zeď. Otočil se k nejbližší pochodni, držel ji do detailů propracovaný had. „Znáššš hessslo?“ zkusil to Harry, i když tomu příliš nevěřil.
K jeho údivu se had ozval. „Sssamael…“
Proč mě to nepřekvapuje? pomyslel si v duchu Harry. Po vyslovení hesla se skutečně zeď ukázala být tajnými dveřmi. Harry vstoupil do prostorné místnosti osvětlené několika loučemi. Brzy poznal, že se jedná o obrovskou knihovnu. Hm… přece by Severus nenechal hořet pochodně v knihovně… byť opatřené kouzlem. Jeden nikdy neví, co by se mohlo stát a požár Bradavic je to poslední, co by si mohli přát. To tedy znamená, že ještě přijde. Prohlédl si několik titulů, které leželi nejblíž. Vlastně ani nemusel. Každou buňkou svého těla cítil, že je místnost plná knih o černé magii. V Bradavicích!

Zaslechl, jak se o sebe třou kameny tajného vchodu. Severus se vrací. V mžiku se přitiskl vedle dveří a čekal, až Severus vstoupí. Ten zamířil přímo ke stolu, na který položil další náruč knih. Znepokojeně se rozhlédl, Harry měl pocit, že si ho nutně musí všimnout, ale pak se znovu sklonil ke stolu. Harry se v mžiku protáhl zavírajícími se dveřmi a rychle opustil sklepení. Nezastavil se dřív, než u svých dveří. Otevřel a vešel dovnitř. Teprve tehdy mu došlo, že má pořád Selenu omotanou kolem ruky, jak ji v rychlosti popadl, když se plížil ven z místnosti, která neměla existovat.
„Popovídej si se Ssslisssilisssi,“ řekl přátelsky a spustil Selenu z ruky.“

Vysprchoval se a cítil se nepatrně lépe. Zašel do baru a nalil si sklenku koňaku. Ne moc, ne málo, prostě tak akorát. Sedl si u krbu a přemýšlel. Jistě, měl to tušit. Zmijozel opět kuje tajné plány. Co s tím? Nějak se nemohl soustředit, proto se zvedl a došel si pro svůj deník. Prý pro příští generace. Ale jak to tam napsat, aby si to hned každý nepřečetl? Dobrá, bude přemýšlet o nějakém trochu složitějším hesle.

Za hodinu měl popsáno několik stránek. Popsal celou svou dnešní výpravu, dokonce se zmínil i o slečně Aberforthové a panu Gwenerovi. Když to ze sebe dostal, s lítostí se podíval na prázdnou sklenici. Ale ne, nechtěl pít dál. Je čas spát… a přitom nepřemýšlet o tom, co Severus právě teď dělá. Lehl si, zahrabal se do peřin a když upadal do spánku, cítil, jak se Ssslisssilisssi smotala u jeho hlavy a konejšivě syčela. Je dobré mít přátele, pomyslel si ještě a už spal.

„Co je s tebou, Harry?“ zeptala se Theadora u snídaně. Harry si vedl podivně a tak si toho všimla i skrz růžové brýle, které jí naplněná láska k Hermioně nasadila.
„E-e-e nic, promiň, Theo,“ zavrtěl hlavou a dál se rýpal ve vajíčkách se slaninou.
„Pan Harry Potter špatně spal,“ utrousil Dobby, který Harrymu přinesl banán s čokoládou. „Dobby by chtěl, aby pan Harry Potter snědl tohle,“ šoupl před překvapeného Harryho zákusek. „Udělá se mu dobře.“
„Proto pan Harry Potter bloudí po chodbách a strhává body Zmijozelu?“ zeptal se chladně ředitel.
Harry pokrčil rameny a snažil se tvářit vážně. Ale tváří v tvář banánu s čokoládou to prostě nešlo. Usmál se, byl to téměř ten úsměv, po kterém v poslední době Severus tak toužil, a pustil se do zákusku. „Děkuji, Dobby,“ zamumlal s plnou pusou.
„Dobby je vždy rád, když může pro pana Harryho Pottera něco udělat, pane,“ zašveholil skřítek a zmizel.
„Vlastně jsem přemýšlel o…“ proč má pocit, že si ho Severus tak zvláštně prohlíží? „…dnešní hodině obrany.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona. „Zatím jsem na tebe slyšela samou chválu, studenti jsou nadšení, jak skvělý jsi vyučující, jak srozumitelně všechno vyložíš, že si to jen párkrát zkusí a už to umí…“
„Prostě nuda,“ odfrknul Severus. „Když jim to takhle všechno podáš, zapomenou myslet. Ne že by někdy uměli.“
„Naštěstí jsi tu ty,“ odsekl Harry, „abys tenhle můj zločin napravil.“
„Nechte toho vy dva,“ vložila se do sporu Theadora. „Co máš s obranou, Harry?“
„Chtěl jsem jim vyprávět o zakázaných kletbách,“ řekl Harry. Původně se chtěl pokusit o klidný tón, ale protože si nebyl jist, raději to zamumlal do dalšího kousku banánu. „Většina z nich někoho ztratila právě tímhle způsobem. Nechci… nevím jak o tom mluvit. Přitom si myslím, že je to důležité.“
„Oni to pochopí, Harry,“ uklidňovala ho Hermiona a Severus si pro tentokrát odpustil komentář. Harry se na něj v odpověď trochu usmál. Sice poněkud křečovitě, ale aspoň něco.
Až po chvíli se Severus ozval. „Bohužel je to tak, Harry. Podle mého názoru by se s něčím takovým neměli seznámit nikdy, ale za daných okolností by takové řešení bylo více než krátkozraké. I když je jim teprve jedenáct. Některým z nich,“ upřesnil.
„Já se se zakázanou kletbou setkal, když mi bylo dvanáct. Netušil jsem, o co jde. Vylezl jsem z Brumbálovy pracovny a…“ všichni vyseli očima na jeho rtech. „Vlastně jsem zaslechl jen jedno slovo…“
„Co se stalo pak?“ zeptal se Severus znepokojeně. V duchu se za to pokáral. Harry evidentně přežil tak proč to znepokojení?
„No, Malfoye se poněkud dotklo, co jsem mu provedl, takže se naštval natolik, že mě chtěl zabít před ředitelnou. Ale Dobby se naštval také a Malfoy měl zkrátka špatný den,“ ukončil vyprávění.
„Popřál bych ti hodně štěstí, kdyby to neznělo tak cynicky,“ loučil se s ním Severus po snídani a ignoroval překvapený pohled obou dívek. Odkdy Snapea zajímá, co zní a co nezní cynicky?

„Takže, kdo mi řekne něco o zakázaných kletbách?“ zeptal se Harry a rozhlédl se po třídě. Poloseděl, polostál u svého stolu a tvářil se velmi přátelsky. Jako pokaždé, když vyučoval. „Joanne, prosím,“ vyvolal dívku.
„Kletby, které se nepromíjejí. Jsou natolik zlé, že každý kouzelník, který je použije proti někomu jinému, bude zavřen na doživotí do Azkabanu.“ Harry už chtěl pochvalně přikývnout, když dívka dodala: „Teoreticky.“
Postavil se a přišel až k ní. Z náhlého popudu, snad pod vlivem jejích náhle tak vlhkých očí, ji objal a přitáhl k sobě. Přitom ji pohladil po hlavě. Nikdo ze studentů nereagoval negativně. Jak Harry říkal, každý z nich ztratil někoho blízkého právě touto kletbou. „Proto jsme tady, Joanne,“ oslovil ji tiše. „Nesmíme dopustit, aby se někdy něco takového opakovalo.“ Pustil ji. „Deset bodů za správnou odpověď.“
„Profesore Pottere,“ ozval se nejistý hlas ze zadních řad.
„Ano, pane Flinte?“ ne, neměl je rád.
„Je pravda, že se Vy-víte-kdo vrátil?“
Ticho.
„Neříkejte mu Vy-víte-kdo, pane Flinte. Strach ze jména jen posiluje strach z jeho nositele,“ vzpomněl si na Hermionu. Jako by to bylo sto let, ne deset. „Jmenuje se Tom Raddle. Říká si Lord Voldemort…“
„Nikdo mu neříká jménem,“ ozvala se další námitka.
„Tak je na čase s tím začít,“ přerušil je Harry. „Nebo se mám obrátit jen na Nebelvír? Tak dobře…“ na okamžik se zamyslel. „Víte, Voldemort byl mocným černým mágem. Nevyplácelo se podceňovat ho. Ujišťuji vás ale, že na něm bylo dost mnohem horších věcí, než jeho jméno. Nebojte se jména, bojte se jeho schopností… nebo se mu vyrovnejte.“
Znovu ticho, všichni zírali na svého profesora, jako by se zbláznil. Vyjma několika studentů Mrzimoru.
„Teď tedy k těm kletbám. Kdo zná první z nich?“
„Imperius,“ odpověděl Danny Craine.
„Správně, Danny. Víš, co způsobuje?“
„No… že bude dělat, co chceme my?“
„Správně. Deset bodů Mrzimoru.“ Harry vytáhl bílou myš. Namířil na ni hůlku a Imperio! vypadlo z jeho úst dřív, než si to sám uvědomil. Chvíli předváděl, co všechno se dá s myší udělat.
„Pane profesore, je pravda, že dokážete této kletbě vzdorovat?“
Usmál se, ale nechal otázku bez odpovědi. „Kdo zná druhou zakázanou kletbu?“ zeptal se místo toho.
„Cruciatus. Způsobuje bolest.“
„Výborně, pane Flinte. Deset bodů Zmijozelu.“ Původně si říkal, že by stačilo jen pět, ale nechtěl, aby se o něm říkalo, že je nespravedlivý. Ale on Zmijozelské nenáviděl. K tomu se mohl přiznat bez mučení. Nic by nedal za to, že Flint tu kletbu zná až příliš dobře.
Jako já… napadlo ho ve chvíli, kdy se ubohá myš svíjela v bolestivých křečích.
„A třetí? Kdo zná třetí kletbu?“ Všichni mlčeli. „Joanne?“ dívka zírala někam před sebe, zuby zaťaté, odmítavě vrtěla hlavou. „Danny? Johne? Pane Flinte?“ Nikdo se neozval. Přitom dobře věděl, že to není z neznalosti. Pokýval hlavou pomalu namířil hůlku proti myši. Nadechl se a na okamžik zavřel oči. „Avada kedavra!“ vykřikl. Joanne se rozvzlykala, popadla věci a utekla z učebny. Harry se za ní díval s lítostí. „Ať vás to ani nenapadne, pane Flinte!“ varoval zmijozelského chlapce, když viděl, že se chce začít smát. „Právě jste přišel o všechny body, které jste dosud během této hodiny získal!“ Chlapec něco vztekle zamumlal, ale zmlknul. Zabodl oči do lavice a zbytek hodiny o sobě nedal vědět. „Není to tak beznadějné, jak se zdá. Jistě, jsou to příšerné kletby. Mnoho kouzelníků zemřelo na následky přehnaně intenzivního cruciata, mnoho jich zešílelo. Avada byla oblíbenou kletbou mnoha temných mágů. Ale… Třeba zrovna avada má dvě slova, které je třeba vyslovit velmi zřetelně. Máte tedy čas zareagovat. Nejlépe se přemístit jinam.“
„Dá se těm kletbám nějak bránit?“
Harry se na chvíli zamyslel. Jistě, byl tu Merlinův štít, ale nevěděl, jestli by dokázal odklonit avadu. Neznal nikoho, kdo by to chtěl zkusit. I když… je-li někdo mrtvý, mrtvější už být nemůže, ne? „Já nevím,“ odpověděl nakonec podle pravdy.
„Pane profesore, je pravda, že je pan ředitel smrtijed?“ zazněla šílená otázka z úst sedmnáctileté studentky Zmijozelu.
„Obávám se, že na to se budete muset zeptat přímo jeho,“ odpověděl Harry a poblahopřál si, jak klidně to znělo. „Na příští hodinu se rozepište o každé zakázané kletbě na jeden svitek pergamenu. Můžete jít.“

„Co tu děláš?“ Severusův hlas zněl podrážděně. Harry nechápal proč. Upřímně, nechápal to ani Severus. Tak nějak doufal, že dnešní noc stráví s Harrym, ale když bylo jedenáct a Harry u sebe pořád nebyl, začal mít obavy. Ne o Harryho, že by se mu něco stalo. Uvnitř hradu je stále bezpečno. Spíš… posledních pár dnů měl pocit, že… No dobrá. Byla to žárlivost. Zaslechl několik studentů hodnotících kvality profesora Pottera. Bavili se o jeho pozadí, o jeho svalech, chůzi, očích… Severus se musel držet, aby je nezabil. Oni si dovolují takhle mluvit o jeho Harrym! Takže když ho tak dlouho nemohl zastihnout tam, kde by měl podle všeho být, začal ho hledat. Nakonec mu pomohl Albus. Harry je… v knihovně!
„Čtu,“ odpověděl Harry, ale neodsekl. Spíš to znělo unaveně.
„Co se ti stalo?“ zeptal se ironicky Severus, ale ucítil obrovskou úlevu. Harry je s knihama, ne se studenty či kolegy…
Harry zavřel poslední knihu, kterou si vybral z poliček, zavřel blok, do kterého si dělal poznámky a opřel se o opěradlo židle. Zavřel přitom oči a mnul si spánky. Snape ho obešel zezadu a jeho ruce nahradil svými. Špičkami prstů jemně masíroval Harryho čelo, spánky, šíji… a Harry spokojeně ochal a uchal. „Co hledá můj malý statečný Nebelvír?“ zeptal se tiše Severus.
„Informace o Merlinově štítu,“ odpověděl Harry a zapomněl se rozčilovat nad označením, které mu Severus přiznal. V Severusových dlaních se jen obtížně rozčilovalo nad čímkoli. „Myslel jsem, že bys mi mohl poradit,“ pokračoval a vyžíval se v každém doteku. Hm… co by Severus řekl nápadu věnovat se dnešní noc nějaké příjemné činnosti?
„Já si myslím, že o Merlinově štítu v tuhle chvíli víš víc, než já…“
„A co tvá knihovna?“ zeptal se Harry a věděl, že se pouští na tenký led.
„Znáš mou knihovnu stejně jako já,“ odpověděl Severus a jeho ruce sklouzly na Harryho záda a zatlačily na něj tak, aby se ohnul a opřel čelem o ruce složené na stole.
„Nemyslel jsem knihy, které máš ve svých pokojích,“ kontroval Harry a zatajil dech.
Severusovy ruce se na okamžik zarazily. „Myslel jsem si, že jsi to byl ty,“ řekl potom Severus a pokračoval v příjemné masáži zad.

Harry věděl, že by mu měl něco říci. Třeba se prostě zeptat, proč tam ty místnosti jsou a proč o tom nikdo neví. Ale jak se svíjel pod Severusovými doteky, dospěl k závěru, že to počká.
„Pojď,“ řekl náhle Severus.
„Hm…“ mumlal Harry, kterému se za boha nechtělo zvednout se z židle a cokoli provádět. Ze zkušenosti však věděl, že když se Severus jednou rozhodne, nemá smysl diskutovat. Proto vstal a nechal se odvést. Nějak nestihl být překvapen, když místo do postele došli do sklepení k ‚nové' knihovně.
„Samael…“ zašeptal Severus a vstoupili do knihovny.
Veškerá únava z Harryho v mžiku zmizela. Teď, když se mohl pohybovat, aniž by se musel obávat prozrazení, procházel podél všech polic a se zájmem si jednotlivé knihy prohlížel. Občas některou z nich vytáhl, zalistoval v ní a opět ji vrátil na původní místo. Snažil se tvářit pobouřeně, ale musel připustit, že je výběrem nadšen. Jen kdyby měl čas si je všechny přečíst.
„Vlastně je za to tak trochu odpovědná Hermiona,“ uslyšel Severusův hlas tlumený množstvím knih, které se v tu chvíli nacházely mezi nimi.
„Hermiona?“ vykoukl překvapeně zpoza regálu.
„Ano. Ty knihy byly původně uschovány jindy. Přivedl jsem ji tam, aby načetla něco o vlkodlacích a upírech. Zeptala se mě, proč ty knihy nejsou tady, v Bradavicích. Chvíli mi to přišlo dost nevhodné, ale její argument nepostrádal logiku.“
Harry stál uprostřed knihovny. „Proč jsi mi to neřekl?“ položil otázku, která se přímo nabízela. Přitom se snažil, aby to neznělo příliš vyčítavě.
Úšklebek. „Už mi nevěříš?“
Harry zavrtěl hlavou. „To nesouvisí s důvěrou v tom smyslu, jak se ptáš,“ začal. „Jen… mám určité …“ chtěl říci obavy, ale to nevystihovalo, co cítil. „… mám strach.“
Zvednuté obočí.
„Přesně takhle to začínalo, když se Salazar trhnul od ostatních. Nejde o pár místností navíc. Jde o to, že děláš věci, o kterých nám nic neřekneš. Zásadní věci a…“
„Co bys čekal od Zmijozela?“ zeptal se sarkasticky Snape.
Na chvíli se odmlčel. „Nevím, co bych čekal od Zmijozela,“ řekl Harry. „Ale vím, co bych čekal od tebe. Obnovit školu byl tvůj nápad, myslel jsem, že…“
„Harry…“ To nebylo fér. V objetí Harry nemohl přemýšlet. „Je to jen knihovna. Nehledě k tomu, že není nijak zvlášť tajná. Cokoli tady dělám, zapisuji pečlivě do svých deníků. Právě protože nechci, aby to dopadlo jako u Zakladatelů. Kdyby ses občas obtěžoval přečíst si je, věděl bys, že ti říkám pravdu. A také bys věděl, že kromě těchto dvou místností je tu ještě jedna… pojď, ukážu ti ji.“
Vážně to nebylo fér.

Harry poslušně ťapal za Severusem. Prošli knihovnou a v rohu narazili na další dveře. Severus přiložil dlaň na stříbrný znak Bradavic. Zatímco se dveře otevíraly, Severus se k němu otočil. „Dveře se otevřou pouze tehdy, když se jich dotkne ředitel školy. Bez ohledu na to, kdo jím bude.“ Postrčil Harryho do místnosti. Jakmile přešli práh, pochodně na stěnách se zapálily a dostatečně tak osvítily místnost.

Okouzleně prohlížel něco, co vypadalo jako nějaká zvláštní laboratoř. Spousta křivulí, baněk, zkumavek. Celkem příjemně to tu vonělo. Hořák byl zapálený, zahříval nějakou kapalinu. „V tomhle se dělá pálenka,“ vyhrkl po chvíli.
Pohled na Severuse mu prozradil, že právě řekl něco hodně, hodně ošklivého. „Pottere! Byl bych ti vděčen, kdybys své pubertální hlášky omezil na minimum. Tohle tady není pálenka. To je…“ odmlčel se, snad aby vytvořil něco jako dramatickou pauzu… „to je Chateau Bradavice. Tedy, bude. Za sto let…“
„Co?“ vyhrkl nechápavě Harry.
„Ano. Destilace trvá sto let. Přitom je zapotřebí neustále přidávat ingredience, aby bylo stále co destilovat. Vidíš tuhle risku?“ ukázal rukou na zřetelné vybroušení skleněné trubičky.
„Vidím.“
„Tak to, co bude za sto let nad ní, to se může vypít…“
Harry stál, mlčel a jen zíral. „Ale sto let…“
„Až to budeš pít, třeba si na mě vzpomeneš,“ odtušil Severus, ale jeho oblíbený sarkasmus se nějak nedostavil. Sledoval Harryho a strašně moc toužil ho obejmout. Prostě jen tak.
„E-e-e,“ nezklamal Harry.
„Ale no tak, Pottere. Já už tu za sto let nebudu, ale ty ano. Pokud ovšem neprovedeš zase nějakou hloupost.“
„Proč… chci říci, nejsi přece tak starý, abys tu nemohl být se mnou,“ sebral se trochu Harry a přiblížil se ke Snapeovi.
Ten se zatvářil jako kdyby mu Neville Longbottom nabídl lektvar proti bolení břicha. „Nejsem možná tak starý, ale jsem… poškozený. To se s ubíhajícími roky ozve. Ty jsi ještě relativně v pořádku, takže se obávám, že tu za sto let budeš pořád strašit…“
Konečně se objali. Že jim to ale trvalo… mysleli si oba.
„A… tys to už někdy pil?“
Au! To možná nebyla ta správná otázka. Severus Harryho pustil a zamířil ke dveřím. „Jednou. Když mě Albus přesvědčil, abych ho zabil…“

Kapitola čtrnáctá

Harry seděl vedle Severuse a pochutnával si na snídani. Včera večer se nějak k večeři nedostal, noc se Severusem byla příjemně náročná a tak měl hlad jako vlk. Severus nehodlal jejich vztah nijak zvlášť zveřejňovat – ovšem ani zatajovat – avšak pod stolem, kam pátravé pohledy studentů nedosáhly, se jejich stehna dotýkaly. Harry se cítil spokojeně. Nebýt Bartyho Skrka, řekl by, že je nejšťastnější v životě. Jedním uchem bezděčně poslouchal rozhovor Loba a Molly, ti dva vypadali, že to spolu myslí vážně. Z druhé strany k němu občas dolétlo něco z rozhovoru Hermiony a Theadory. Plánovaly dovolenou. Hermiona se onehdy rozplývala nad novými vykopávkami v Mezopotámii. Harry nebyl příliš silný v historii a zeměpise, avšak byla-li dřívější Mezopotámie to, co dnešní Írán, asi by se měl o své kamarádky začít bát. Severus zamyšleně studoval nějaké materiály ohledně chodu školy, nicméně občas se svým stehnem víc přitiskl k Harrymu. Prostě idyla.

Okny do Velkého sálu vlétlo několik sov. Oh ano, čas pošty. Pár sov dolétlo i k profesorskému stolu. Několik jich přistálo před ředitelem, ostatní vyučující také sem tam obdrželi nějakou zásilku, Harry sám pak dostal dvě zásilky. Jedno byl balíček od Oslího ucha s novými knihami a jedno byl dopis.

Odstrčil knihy stranou a rozlomil nic neříkající pečeť na pergamenu. Rozložil dopis a… oči mu vylezly z důlků a málem upadly. Opatrně dopis zase složil a téměř lhostejně se natáhl po první knize. Cítil, že ho Severus sleduje, ale snažil se tvářit, že se nic neděje. Ano, zítra je sobota, takže má volno. Dozor si sice bude muset vyměnit s… za koho to bral posledně? Za Firenzeho? Hm, za tím nepůjde. Kentaurovi se obtížně chodí po škole. Tak kdo? Hermiona ne, určitě by se vyptávala, co a jak. Severus tuplem ne a… Charlie? Ano, požádá Ronova bratra. Ještě mu dluží službičku za ty události s Lobem.

*****

Harry se procházel na pobřeží. Hůlku měl v ruce. Byl tu dřív, pro jistotu. Bylo krásné počasí, žádná mlha, žádné mraky, takže viděl vzdálené obrysy francouzského pobřeží. Když došel až ke skalisku, které v těch místech spadalo až do vody a bránilo tak jít dál, nechtěl-li se zmáčet, otočil se a zamířil zpět. Brzy zahlédl povědomou postavu. Došel až k ní.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane Lycantodescu?“ oslovil ho zdvořile, hůlku v ruce. „Tak nejdřív odložte svou hůlku…“
„Chtěl jsem s vámi mluvit, pane Pottere. Hůlku odložit nemohu, protože žádnou nemám.“
Harry se nechápavě zamračil. „Kouzlíte bez hůlky?“
Trochu se usmál. „Nekouzlím vůbec.“
Harry ukázal směrem k několika velkým kamenům, které zřejmě moře vyneslo během nějakých silných bouří. Zamířili k nim a posadili se. „Obávám se, že vám nerozumím.“
„Nejsem kouzelník,“ vysvětloval. „Nikdo z nás není…“
„Chcete říci, že… jak je to možné?“
Lycantodescu se chvíli díval na moře, poslouchal křik racků a hukot příboje. Uklidňující zvuky. „Mám-li být upřímný, nevím. Zřejmě křížením nějak ztrácíme magii. A to i tehdy, jestliže oba rodiče byli kouzelníci.“
Harry nevěděl, co na to říci. Byl ostražitý, stále očekával útok. Přitom však přemýšlel, co to všechno má znamenat.
„Nejsme ale úplně bezbranní,“ znovu se usmál Lycantodescu. Jeho úsměv nebyl takový, jako u vlkodlaků. Zřejmě dědictví po matce. Harry nenáviděl upíry. Vampyrismus mění charakter a to se Harrymu vůbec nelíbilo. „Zdědili jsme rychlost, sílu a schopnost regenerace. Tohle všechno dokonce zesílilo ve srovnání s původními předky.“
„Proč mi to všechno říkáte?“ položil Harry tu nejdůležitější otázku.
„Abyste věděl, proti čemu jdete.“ Oba muži se chvíli přeměřovali. Byl to Lycantodescu, kdo promluvil první. „Tohle jsem nechtěl…“

*****

„Kde jsi byl?“ zeptal se Severus zachmuřeně. Teď už to nebyla jen žárlivost, co ho sužovalo. Byl to strach. Voldemort se definitivně vrátil, cítil to na své paži, a Harry se toulá bůh ví kde.
„Oprášit znalosti z historie,“ usmál se Harry.
„Pottere!“ zavrčel podrážděně. Neměl náladu na podobné vytáčky.
„Co kdybys mi zkusil občas věřit, Severusi?“ přitiskl se k němu a políbil ho na tvář. „Co tě žere?“ zeptal se, když ho od sebe Severus odstrčil.
„Měl bys být opatrný, když opouštíš školu,“ řekl místo odpovědi.
„Máš o mě strach?“
„Potřebujeme tě,“ odpověděl, ale bylo znát, že neříká všechno. A rozhodně neříká to, na co myslí.
„Severusi…“ Ano, Harry věděl, co se se Severusem děje. Prozradil mu to Lobo a jeho čich. Severus prostě žárlí. Ale Harryho mrzelo, že se to musí dozvídat od jiných. Povzdechl si. „Mohl by ses dnes večer zastavit u mě? Myslím, že si máme co říci.“
„Jestli budu mít kdy, přijdu,” zavrčel Severus.
Harry se jen útrpně usmál. To je celý Severus. Místo aby se sám normálně zeptal, tak bude vrčet a kopat kolem sebe. Zatracený žárlivec.

Ředitel Snape se odebral do své sklepní laboratoře. Tam už stál Ron nad myslánkou, ve které se třpytila jeho šťastná myšlenka.
Nahimana stála vedla svého nastávajícího a držela ho za ruku.
Severus si povzdechl. Takže podle všeho ten bláznivý Weasley tu indiánku opravdu miluje, když se kvůli ní vzdá ochrany patrona v této době, kdy zase Voldemort získává sílu.
Lektvar v kotlíku jemně probublával. Nyní už chybělo přidat slzy fénixe a Ronovu šťastnou myšlenku.
Snape uhasil oheň pod kotlíkem, nalil do lektvaru fénixovy slzy, opatrně nabral na hůlku Ronovu šťastnou myšlenku a přenesl ji nad kotlík. Když ji pustil do lektvaru, zablesklo se.
Nabral trochu lektvaru do poháru a kouzlem ho zchladil.
Ron se chvěl nedočkavostí. Už aby Nahimana viděla. Ale...Co když až pohlédne na Rona, bude zklamaná jeho vizáží a nebude si ho chtít vzít?
Vzápětí zaplašil tohle nepříjemné bodnutí mysli. Ne Nahimana přeci není tak povrchní. Ona ne.
Severus podal pohár Nahimaně.
Hluboký nádech, hluboký výdech a dívka vypila lektvar.
„Nahi?” oslovil ji poté Ron.
„Rone, já nic nevidím,” hlesla Nahimana smutně.
„Jak je to možné?” Severus nevěřil, že by se mohl zmýlit, nebo zkazit nějaký lektvar.
„Opravdu jste pane Weasley daroval svou nejšťastnější myšlenku?”
Na to se Ron rozzlobil a vykřikl: „Vy snad pochybujete?”
Ještě než stačil Snape zareagovat, promluvila Nahimana.
„Hadí magie je silná, asi už nikdy neuvidím,”
„Magie? MAGIE?!” zopakoval Severus.
„Ano. Magie,” přitakala indiánka.
„Tak počkat, Měl jsem za to, že vaše slepota je genetického původu,” zkoumavě pronesl Severus.
Nahi tedy převyprávěla starou rodinnou legendu. Pak se rozhostilo ticho.
Najednou se mistr lektvarů klepl do čela.
„Už to mám! Potřebujeme ještě jednu přísadu!” S těmito slovy zmizel za dveřmi skladu svých zásob. Ron držel Nahimaninu ruku ve své a konejšil ji.
„Jestli to někdo vyřeší, tak jedině Snape.”
Zpoza dveří se ozvalo: „Profesor Snape, pane Weasley. Profesor.”
Ron se usmál. Ano, tahle poznámka svědčila o tom, že ještě naděje úplně nevyhasla.
To už profesor Snape vycházel ze skladu a držel v ruce malý flakónek.
„To, co had způsobil, musí i napravit,” zamumlal a přidal do lektvaru obsah té malé broušené lahvičky.
„Já vím co to je,” zašeptal Ron Nahimaně. „Je to jed runoskopa. Ale kde ho Snape vzal?”
„Pane Weasley, naposledy zdůrazňuji své právo na titul. A kdyby jste měl oči ke koukání, všiml byste si, že jednoho runoskopa má váš kamarád Potter a druhého já,” Ozvalo se od kotlíku, pod nímž znovu vzňal magický plamen.
Celé to trvalo sotva půl hodiny. Pak Nahimana držela pohár s lektvarem podruhé v ruce. Napila se. Ruka s pohárem klesla a pohár ji vypadl z ruky.
Omdlela.
Dlouho ale v tomto stavu nebyla. Snape ji popleskal po tváři, čímž ji probral.
Nahimana otevřela oči. Náhle je měla plné slz a živých jiskřiček.
„Já vidím...” vydechla.
Objala profesora Snapea a děkovala a děkovala.
Severus nebyl zvyklý na slova díků a už vůbec ne na tělesný kontakt s osobou, jemu úplně cizí. Vymanil se z indiánčina objetí a předal ji Ronovi.
I Ron měl v očích slzy radosti.
Nahimana se kousek odtáhla, pohladila Rona po vlasech a usmála se.
„Máš ty nejkrásnější ohnivé vlasy pod sluncem, lásko.”
„Myslím, že byste měli jít za Molly,” nenápadně je Severus expedoval ven ze své laboratoře. Takové srdceryvné výlevy mu vždycky byly proti srsti, ale tentokrát se cítil trochu naměkko. Stárneš, Severusi, když se necháváš tak snadno dojmout. Pomyslel si.
„Mimochodem, pane Weasley,” zastavil ještě dvojici na odchodu, „mám takový nejasný dojem, že jste právě získal novou šťastnou myšlenku a vsadím se s vámi o co chcete, že vím, jak bude vypadat váš nový patron.”

Bylo už hodně po půlnoci, když se dveře do Harryho pokojů neslyšně otevřely a Severus tiše vstoupil dovnitř. Původně sem vůbec nechtěl jít. Ale nemohl usnout. Vážně se snažil. Pořád přemýšlel o Harrym a o tom, co v něm jeho mladý milenec probouzí. Ne, to nemůže být žárlivost. Prostě N-E-M-Ů-Ž-E!!!

Tak jo. Je to žárlivost. Ale on si za to Harry může sám. Kdyby se nechoval tak tajemně, nemizel ze školy, aniž by komukoli cokoli řekl… a také za to může Garret Hwang z Havraspáru. No ano. Severus se musel držet, aby mu nesrazil všechny body, které kdy Havraspár měl, má a bude mít. Jo a také aby ho nezabil. Stalo se to před dvěma dny. Severus se plížil po chodbě… ne, on normálně šel, nemůže přece za to, že si toho nikdo nevšiml, a vyslechl rozhovor Garreta Hwanga a jednoho jeho kamaráda. Ten rozhovor se týkal profesora Pottera a jeho kvalit. Fyzických kvalit. Severus si už dávno zvykl na to, že Harry prostě dobře vypadá a tak přitahuje okolní pohledy, ale to, co říkal Hwang, to bylo vážně příliš. Popisoval svému kamarádovi, co všechno by s Potterem udělal, kdyby mohl a, ano, přísahal, že se o to pokusí.

„Severusi?“ ozval se rozespalý Harryho hlas a vzápětí se z peřin zvedla rozcuchaná hlava.
„Spi dál,“ odpověděl. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Harry se rozespale posadil. Bože! Severus po něm tak strašně zatoužil, že měl pocit, že se tou touhou zalkne. „Čekal jsem na tebe,“ bylo to poslední, co Harry dokázal říci.

„To bylo…“ vydechl, když si Severus lehl opatrně vedle něj, aby si alespoň trochu odpočinul, „…to bylo úžasný…“
Snape se samolibě usmál. Přejížděl dlaní po Harryho zpoceném těle a poslouchal jeho zrychlený dech. Jen pomalu mu docházelo, čeho se vlastně dotýká, resp. co cítí pod rukou.
„Harry?“ zeptal se opatrně. K čertu s opatrností. Jestli má pravdu, tak… „Lumos!“ Harry mžoural, oslepen světlem vycházejícím ze Snapeovy hůlky. „Co je to?“ zeptal se.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl překvapeně Harry a snažil se na svém těle zahlédnout, co vzbudilo Severusovu pozornost. „A tak, to nic není,“ snažil se vyhnout vysvětlování.
„Tak ono to nic není… poslyš, Pottere. Pokud něčemu rozumím, jsou to zakázané kletby. Někdo na tebe použil cruciatus! Tak sakra řekni, co se děje?“
„Nic, čím by sis musel lámat hlavu, Severusi.“
„Těchto nic neříkajících vět mám právě dost! Takové výmluvy si nech pro své studenty!“ zasyčel Snape v nejlepších tradicích profesora lektvarů, zvedl se a začal se oblékat.
„Kam jdeš?“ chtěl vědět Harry.
„Někam, kde ze mě nebudou dělat idiota!“ vrčel dál. Myšlenku, že ho ze sebe dělá hlavně on, potlačil hned v zárodku. Vrhl na Pottera zvrhle rozloženého v posteli poslední, zdrcující pohled a zamířil ke dveřím.
Tak právě v tu chvíli se Harry definitivně naštval. Možná ještě před pár lety, pokud by už tehdy se Severusem něco měl, by ho nechal odejít. Ale už mu odešlo tolik lidí, že další ztrátu dovolit nehodlal. Natáhl se pro hůlku na noční stolek. „Pouta na tebe, ty žárlivý spratku!“
„Pottere!“
„Tak já ti něco povím,“ natáhl se pro župan a zamířil ke Snapeovi, který se vztekle svíjel na zemi. „Je s podivem, profesore, že ses dožil tak požehnaného věku při tvém sklonu tak rychle soudit. Smiř se s tím, že tě nikam nepustím,“ řekl, když viděl, jak se Snape stále snaží vysvobodit.
„Okamžitě mě pusť!“ vrčel.
Harry přišel až k němu a klekl si vedle něj. „Až se uklidníš a začneš se chovat normálně. N-O-R-M-Á-L-N-Ě, říkám. Nikdy bych nevěřil, že budeš žárlit…“
„Nežárlím…“
„…ale stalo se. Možná by sis měl uvědomit pár věcí. Žárlivost není k ničemu. Je-li zbytečná, člověka naštve, urazí, je-li oprávněná, stejně ti toho dotyčného nevrátí zpět. A pak…,“ na chvíli se odmlčel a jemně přejel špičkami prstů po Snapeově tváři, „…k něčemu takovému nemáš důvod. Copak si vážně myslíš, že…“ Harryho hlas se přetrhl. V jeho tváři se objevil výraz, jaký tam Snape ještě nikdy neviděl. Sledoval hůlku, která míří na jeho pouta a za okamžik byl volný. „Nebudu tě držet, když máš pocit, že…“ Harry stiskl rty a pomalu se zvedl. Zamířil zpět ke své posteli. Tohle přece nemůže být pravda! říkal si v duchu.

Severus se také zvedl. Sledoval Harryho a okamžitě ho přešla nálada vynadat mu za to, že ho tak sprostě spoutal. Pochopil, že šlápl vedle. A také pochopil, že divokým sexem se to nesrovná. Možná by spolu vážně měli mluvit…
„Harry,“ začal tedy a posadil se na postel, ze které před chvílí vylezl. „To není tak, že bych ti nevěřil. Pořád nemohu uvěřit celé té situaci a když slyším studenty, jak o tobě mluví, prostě…“
„Ty si vážně myslíš, že bych tě vyměnil za nějakého studenta? Za kohokoli? Severusi, já s tebou nejsem proto, že bych nemohl být s někým jiným. Jsem s tebou proto, že s tebou chci být. Tak dlouho jsem to chtěl, skoro už jsem přestal doufat a teď, když se mi přání splnilo, bych to všechno měl zahodit?“
Severus jen tak seděl a upřeně sledoval Harryho ruce. Co by mu měl říci? Že si sám uvědomuje, jak hloupé to je, ale že s tím nic nemůže udělat?
„Já vím, že se chovám nemožně,“ pokračoval Harry. Naštěstí netrval na Severusově účasti na dialogu. „Že je plno věcí, které tě znepokojují.. Nedávno jsi říkal, že jsem Nebelvír. Zkus mi tedy, prosím, věřit. Nechci, aby sis o mě dělal starosti kvůli zakázané kletbě, když je to jen součást toho, co jsem si já vymyslel. Jako bys neměl vlastních starostí dost! To, že občas zmizím ze školy… budeš první, kdo se dozví důvod. Jen ne hned teď. Musíš mi věřit, protože já tě prostě nevyměním. Za nikoho.“
„Oh…“ vydechl Severus. Ne že by byl spokojen s tím, že má Harry starosti, ale až takovou upřímnost vážně nečekal.
„Jo, oh,“ zavrčel rozmazleně Harry, když pochopil, že je nebezpečí zažehnáno. Natáhl se po svém milenci, který se rád nechal stáhnout zpět do postele. Harry ho velmi rychle srovnal pod sebe a když Severus po pár minutách sténal a zoufale vycházel vstříc Harryho prstům, rozhodl se ho poškádlit.
„Co že o mě říkají studenti?“
„Pottere!“ zavyl Severus.
„Nějak jsem neslyšel…“
„Říkají že… oh, prosím,“ zavrtěl zadkem.
„Nerozumím…“
„Že máš krásnej pevnej zadek, kterej by chtěli pořádně projíždět…“
Harry se na okamžik zarazil. Pak ale pokračoval: „Tak? Hm… no…“ Byl přerušen vodopádem sprostých slov, které se linuly ze Snapeových sevřených rtů. Cítil, jak ho tyto vulgarismy ještě víc vzrušují a tak se rozhodl utrpení jich obou zkrátit. Pomalu vstoupil do Severuse, ale rychle ho přidržel u postele, když se ten chtěl prudce nabodnout.
„Na to zapomeň,“ zasyčel mu do ucha a pokračoval v pomalém pronikání. „Myslím, že teď si to užiju podle svýho…“ Na okamžik ho napadlo, jak to Snape dělá, že se při svém nadávání neopakuje.

Když pak leželi a odpočívali, ozval se malátně Severus: „Pořád žárlím, ale pokusím se to ovládnout.“
„Hm… když budeš žárlit hodně, můžeš mi to zase přijít vysvětlit,“ zavrněl Harry a zavrtěl zadkem v Severusově klíně.
„Už spi,“ řekl Severus a oba pečlivě přikryl.

Kapitola patnáctá

„Harry!“ Alastor dokulhal až k Harryho křeslu. „Zase se objevilo znamení zla. Tentokrát v Londýně. Voldemort nám asi vyhlásil válku.“
Všichni seděli kolem dlouhého stolu a tázavě sledovali Harryho. Ten potlačil prvotní impuls a klidně se podíval na Moodyho. „Co přesně se stalo?“
„To je totiž to podivné na celé věci. Nestalo se nic. Prostě se objevilo na nebi znamení zla. Nic víc. Nikdo mrtvý, nikdo pohřešovaný…“
Ticho.
Harry se zvedl z křesla a opřel se o jeho opěradlo. „Máš pravdu, Alastore. Jsme ve válce. Předpokládám, že se Voldemortovy útoky zaměří na mudlovské školy.“
„Jak to myslíš?“ vmísil se Ron.
„Tak, jak to říkám. Nesmíme zapomínat, že Voldemort musí živit svou novou armádu. Kde jinde seženeš tolik bezbranných lidí, Rone? Možná je na čase kontaktovat mudlovského předsedu vlády…“
„A jak to chceš udělat? Chceš se prostě vysypat z krbu u Tonyho Blaira a říci, hele, podívej…“
Máš jinej nápad? chtěl říci Harry, ale nakonec si to rozmyslel. „Ano, chci.“

V kuchyni Bradavického hradu, přesně uprostřed stála Molly Weasleyová a pečlivě kontrolovala jídlo, které jí snášely domácí skřítci do velkého koše. Chystala se za Lobem. Blížil se úplněk a s ním další Lobova proměna. Musel nabrat síly a Molly si jednoduše od jisté doby vzala na starost, aby se nezanedbával.
„Dost, to už stačí,“ zarazila skřítky. Ale když se otočila na Dobbyho, Lizeta ještě tajně strčila do košíku jablko a spokojená, že se jí to povedlo nepozorovaně, odběhla připravovat oběd pro studenty.
„Dobby, pomůžeš mi?“ oslovila bývalého Malfoyova sluhu.
Kýval tak nadšeně, až mu jeho velká ušiska plácala o hlavu. Popadl koš, ale ten byl tak velký, že to teď vypadalo, že mu narostly nožičky.
„Ale ne, Dobby,“ smála se Molly, „vezmi tohle,“ podávala mu dvě lahve s posilujícím lektvarem. Dobby položil koš a se zklamaným výrazem řekl: „Dobby chtěl nést koš. Je pro paní těžký, ale jak paní myslí.“
Molly pohladila skřítkovu hlavu.
„Jsi hodný, Dobby, ale pro tebe je ten koš těžší, než pro mě.“
„Dobby pro paní pracuje rád,“ usmál se on, popadl lahve s lektvarem a cupital za Molly do domku na kraji Zapovězeného lesa.
Molly zaklepala na dveře. Usmívala se. Jenže když se několik okamžiků nic nedělo, úsměv jí zmrzl na rtech. Vzala od Dobbyho lahve s lektvarem a poslala ho zpátky do hradu. Pak položila koš s jídlem na zem a obešla domek, aby se podívala oknem dovnitř. Znepokojilo jí hlavně to, že věděla, že je Lobo doma. Tak proč neotvíral?
Nahlédla do okna. V místnosti bylo šero, ale všimla si zhroucené postavy. Už na nic nečekala, oběhla domek, otevřela si dveře kouzlem a pospíchala do kuchyně, kde Lobo ležel na zemi.
Přiskočila k němu.
„Lobo, co je ti? Co se stalo?“ křísila ho.
Otevřel oči, ale Molly se při pohledu do nich zděsila. Kde byla ta hřejivě zlatá barva jeho očí? Lobo měl oči podlité krví, rudé a zuřivé. Molly odskočila a v náhlém návalu děsu vymotala ze zástěry hůlku. Naštěstí ji nepotřebovala, protože Lycaon jen zasténal a omdlel.
Molly horečnatě přemýšlela, co má dělat. Jestli má Loba vzít na ošetřovnu, nebo raději někoho zavolat. Ošetřovnu vzápětí zamítla. Dnes v noci měl být úplněk a ošetřovna není zařízená na přítomnost vlkodlaka, ani když užívá Snapeův vlkodlačí lektvar. Ano! Snape! Tady pomůže jen Snape.
Aby se nezdržovala, popadla koště, co tam stálo v rohu a i když na něm už léta neseděla, bylo znát, že svého času hodiny létání na koštěti nepromarnila. Vlétla přímo do Velké síně. Tam koště upustila a volala kolem sebe:
„Neviděli jste profesora Snapea? Kde je ředitel?!!!“
„Co se děje, paní Weasleyová, že tu křičíte jako na lesy?“ zeptal se právě vstoupivší Severus Snape.
„Pane,“ vrhla se k němu Molly, „Musíte jít se mnou, Lobo...“ zlomil se jí hlas.
Severus na nic nečekal, popadl koště, které leželo u Mollyiných nohou a už letěl. Za ním se neslo obdivné hvízdání a pokřikování přihlížejících studentů. Ano, s nimi si to Severus vyřídí, až se vrátí. Teď přišly problémy. Naléhavost v hlase paní Weasleyové Snapeovi prozradila, že nejde o běžnou událost, ale o skutečný problém.
V mžiku byl u Loba. Zvedl ho ze země, odnesl do sklepa a položil na lůžko ve stříbrné kleci. Vrátil se před domek, kde sebral lahve s lektvarem, které tam ve spěchu Molly nechala a vrátil se s nimi k Lobovi. Nalil mu trochu lektvaru do úst. Lobo se rozkašlal a probral se. Jeho oči stále vypadaly hrůzně.
„Severusi...co tady...?“
Lobo byl evidentně zmatený.
„Ano. Já jsem tady. To ty mi pověz, co se stalo? Jak to, že jevíš známky přeměny za bílého dne?“ klidně promluvil Severus.
„Já...já nevím, Severusi, děje se něco zlého. Vlkodlačí volání ve dne...já...slyšel jsem je volat, ale nebyly to Šedohřbetovy děti. Nevím, co se se mnou děje. Nechci to, ale cítím v sobě vlnu zla, Severusi, zamkni mě tu a nikoho sem nepouštěj. Zesil obranu kolem hradu, něco se chystá,“ nervózně říkal Lobo.
„Udělám to,“ kývl Severus, „A co bude s tebou?“ zeptal se ještě.
„O mě neměj starosti, jen mě tu zamkni. A... Severusi, řekni prosím Molly, že všechno bude dobré, jen ať sem teď nechodí,“ požádal Lycaon Snapea.

„Pane Longbottome, vy a tady?“ téměř prozradil překvapení Severus Snape, když objevil ve školní laboratoři Nevilla, jak cosi míchá v kotlíku.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil nejprve Neville, „objevil jsem recept na lektvar nezranitelnosti a tak jsem ho chtěl konečně vyzkoušet.“
„Aha. A kolik kotlíků jste již roztavil?“ otázal se kousavě Snape.
Neville se usmál. Ano, on už je dospělý a Severus Snape mu už nenahání hrůzu.
„Žádný, pane,“odpověděl zdvořile.
„Takže můžeme očekávat výbuch?“ neodpustil si Snape.
„To těžko, pane. Už několik let vařím lektvary, sice pro růst a výživu rostlin, ale stále to jsou lektvary a můžu vás ubezpečit, že po absolvování školy se mi nestalo, že by můj kotlík vybouchl a nebo že by se roztavil,“ dál zdvořile Longbottom odpovídal.
„V každém případě raději odcházím. Vašich lektvarových průšvihů jsem přečkal tolik, že tento váš pokus si nechám velice rád ujít,“ sarkasticky pronesl Severus a odešel za Molly, vyřídit jí Lobův vzkaz.
Neville se jen usmál. Ještě ukáže tomu nadutci, že není takové nemehlo, jak ho ve škole při hodinách lektvarů neustále přesvědčoval.

Tou dobou se Theadora s několika vybranými studenty za odměnu chystala na návštěvu Prasinek. Harrymu se ten výlet moc nelíbil, vzhledem k vyhlášené válce, ale po dlouhém přemlouvání a ujišťování nakonec svolil, ale s podmínkou, že s tím bude souhlasit i Severus.
Severus vyslechl Theinu žádost, zamyslel se, a pak řekl: „ Myslím, že lektvar pana Longbottoma je už hotov, máme tedy příležitost jej vyzkoušet.“
Thea se zarazila.
„Severusi, vy chcete udělat ze studentů pokusné králíky? Vždyť jste vždycky tvrdil, že Neville a lektvary, rovná se průšvih?“
Snape se ušklíbl.
„Byl jsem u toho, jak pan Longbottom ten lektvar vařil. Ovšem já osobně ho pít odmítám. Pokud tedy neupustíte od výletu do Prasinek, musí si vzít studenti dávku lektvaru. A navíc, jdu s vámi,“ uzavřel kategoricky Severus celou věc.
Thea jen pokrčila rameny.
„Když na tom trváte, Severusi, prosím. Odcházíme po ve čtyři hodiny, což je zhruba za..“
„Já vím, za jak dlouho to je,“ skočil jí Severus do řeči.
Thea už nic neřekla a odešla z ředitelny.

Odvedla své studenty za Nevillem, kde se každý napil lektvaru. Neville ovšem také a navíc požádal Theu, jestli by mohl jít také, že by rád koupil svým dětem nějaké cukrovinky v Medovém ráji. Thea ráda souhlasila. Raději by sice viděla vedle sebe Hermionu, ale ta seděla v knihovně a studovala nějaké knihy. Přece jen všechno ještě nečetla.
Ještě ve Velké síni počkali na ředitele Snapea, pak se v organizované skupince přesunuli k portálu a po jeho průchodu se octli v Prasinkách.
„Studenti, děcka,“ oslovila skupinku Theadora, „držte se pohromadě a nikdo nikam nechoďte sám, jinak se sem už nepodíváte,“ dodala přísným hlasem. To aby bylo všem jasné, že to myslí opravdu vážně.
Snape se neustále obezřetně rozhlížel kolem sebe a vypadal, jako když je neustále ve střehu. Thea nad tím v duchu kroutila hlavou. Ovšem, nevěděla ještě o Znamení Zla, které se objevilo nad Londýnem.
Když po hodině, strávené mlsáním v Medovém ráji vyšli všichni ven, zaregistroval Severus nějaký rozruch opodál. A už to bylo.
Zazněly výbuchy a okolo nich v panice prchali Prasinští.
Děti se stáhli do těsné skupinky a poděšeně se koukali jeden na druhého a všichni na dospělý doprovod.
„Támhle!“ vykřikla slečna Garnetová, jedna z Mrzimorských a ukázala před sebe.
Všichni se podívali tím směrem a uviděli skupinku asi deseti postav v dlouhých, černých hábitech se staženými kápěmi. Ale Smrtijedi to evidentně nebyli. Neměli masky, zato zpod kápí svítily vzteklé, dravčí oči. Kříženci.
Ale žádný z nich neměl hůlku a ani nevypadalo, že výbuchy jsou způsobeny magickou silou.
Co tedy způsobovalo ty ohlušující rány, plameny a domky v ruinách?
„To jsou zápalné lahve!“ vykřikl Neville, „Rychle, vracíme se!“
A už strkal studenty před sebe, aby se mohli urychleně vrátit k portálu.
To už zápalné lahve vybuchovaly všude okolo nich. Díky Nevillovu lektvaru nezranitelnosti se ale jediný střep nedotkl nikoho z nich.
Vtom si Neville všiml, že jedna láhev letí přímo na Snapea.
Merline, on lektvar nepil, blesklo Nevillovi hlavou a ve zlomku vteřiny vytrhl lahvičku s lektvarem, který si náhodou vzal s sebou, z kapsy hábitu a polil jím ředitele.
Šlo o vteřiny a Neville to stihl tak tak. V okamžiku se ozval ohlušující výbuch a oslepující plamen na chvíli schoval postavu Severuse Snapea ve svém nitru.
Po chvilce, než se usadil prach, bylo vidět vzpřímeného Snapea, jak s napřaženou hůlkou posílá na skupinu Kříženců nějaké ochromující kletby.
Získal tím pár vzácných vteřin, ve kterých nahnal poděšené, ale nezraněné stádečko bradavických studentů přes portál zpět k hradu.

„Takže, nejdřív musíme dostat Loba do hradu. Severusi?“ otočil se Harry na ředitele. Rozumělo se tak nějak samo sebou, že v případě napadení a otevřeného boje se velení ujme Harry
„Zatím je v pořádku. Ale to, co se děje kolem, ho nutí, aby se měnil bez úplňku. Snaží se tomu bránit, ale moc mu to nejde.“
„Máme ve sklepení nějakou místnost, kam bychom ho mohli zavřít a nechat ho tam proměnit?“ pokračoval Harry. „Rozumějte,“ otočil se k ostatním, „nechci, aby někdo zůstal mimo hrad.“
„Harry…“ ozval se Ron opatrně. A co když…“
Nechtěl to doříci, ale ani nemusel. Všichni přítomní věděli, co se mu honí hlavou. Co když se Lobo přidá na stranu Kříženců a Voldemorta?
„Ne,“ odpověděl, k překvapení všech, Charlie. Když zjistil, že se k němu všichni otočili, trochu znejistěl, ale přesto pokračoval. „Lobo je kouzelný tvor, zapomněli jste? Člověk se může přetvařovat a dělat něco, co nechce, ale kouzelný tvor ne. Nemohou ho přinutit, aby se stal jedním z nich. Raději zemře, než by dělal něco, co je proti jeho přirozenosti. Jistě, je zvláštní, že si i jako vlkodlak zachoval spoustu pozitivních charakterových vlastností, ale stalo se. Pokud by byl nucen se k nim přidat, zemře, jak už jsem řekl.“
Jako Remus, napadlo v tu chvíli Harryho. Ze zamyšlení ho však vytrhla další otázka.
„Jsi si jist, že jsou tu děti v bezpečí?“ To se ptala Molly.
„Jsem. Do hradu se nedostanou,“ odpověděl Harry pevně.
„Jsi si nějak jistý,“ zavrčel Moody.
„Ano. Oni nedokáží kouzlit. Nedokáží prolomit kouzla, kterými jsme se Severusem a profesorem Brumbálem obklopili hrad. A Voldemort nemá tolik síly, aby je sem nějakým způsobem dostal. To vlastně neměl ani dřív a musel se spoléhat na léčku.“
„Jak to víš?“ vložil se do hovoru Snape.
Harry si ho chvíli nechápavě prohlížel. „No proto že by to už udělal…“
„Jak víš, že to nejsou kouzelníci?“
Au. Harry se najednou cítil jako když mu bylo patnáct a opět zvoral nějaký lektvar. „Jsem se to dočetl. Nezapomeň, že jsem učitel obrany proti černé magii,“ zalhal bez mrknutí oka. Bylo mu však jasné, že ho čeká ještě dlouhé vysvětlování. Ale to počká. „Garry,“ otočil se k jednomu z nováčků. K jednomu z Moodyho nováčků, což mu dodávalo punc důvěryhodnosti. „Vezmi si někoho a dojděte pro manžele Parkerovi. Nechci, aby byli venku. Omračte je, bude-li třeba. S paní Parkerovou ale opatrně, je těhotná.“
Šum s vící orkánu se rozlehl ve chvíli, kdy si ostatní uvědomili, co a o kom Harry právě řekl.
„Domnívám se,“ vložil se do hovoru opět Severus, „že bychom neměli podceňovat lektvar pana Longbottoma.“
Tak teď bylo pro změnu ticho.
„Chránil studenty a mě, spolu s páně Longbottomovou duchapřítomností, zachránil život.“
Všechny hlavy se otočily k Nevillovi. Ano, ujistil se Harry v tu chvíli. Neville skutečně dospěl. V jeho tváři nezahlédl žádnou známku emocí, které by podobné přiznání vzbudilo v malém Nevillovi.
„Jsem rád, že to říkáte, profesore,“ řekl Neville. „Ale protože to ve skutečnosti není můj lektvar, opsal jsem ho z originálu Odyssey, neznám dobře jeho vlastnosti. Do jaké míry dokáže ochránit a tak…“
„Rád vám budu při vašich výzkumech asistovat.“
Teď poklesla čelist i Nevillovi.
„Dobrá, už toho nechte,“ přerušil je přátelsky Harry, který se vzpamatoval jako první. „Dál. Vaše rodiny. V Severní věži je spousta volných pokojů, přestěhujte je sem.“ Bylo moudré postarat se o rodiny, zatímco někteří z jejich členů bojují. „Domnívám se, že bude vhodné, normálně pokračovat ve vyučování.“
„A co bylinkářství?“
„Mrzí mě to, Theo. Jen skleník 3 a 6. Do ostatních pošli skřítky, aby zalévali, co je třeba. Jsou příliš vzdálené od hradu.“
„Famfrpál také zrušíme, že…“ věcně poznamenala madam Hoochová.
„Jen trénink. Teorii necháme.“ Odmlčel se a rozhlédl se po členech Řádu. „Nějaké dotazy? Dobrá, zítra po snídani se poradíme, co dál.“ To byl pokyn k tomu, aby se všichni rozešli.
„Harry, Hermiono, Theadoro, počkejte chvíli,“ řekl do halasu odcházejících tiše Severus. Poslechli. „Vy dvě vymyslíte něco pro studenty. Brzy zjistí, že se něco děje. Budou mít strach a tak podobně. Hermiono, vy se podíváte na slečnu Hortonovou. Obávám se, že její otec je buď mrtvý, nebo se dal na stranu vy…Voldemorta. Chci vědět, jak jí je a jestli ji třeba její otec nekontaktoval. Prostě cokoli, co by nám mohlo pomoci. Našla jste něco v těch knihách?“
Hermiona smutně zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Jen to, co všichni víme. Stříbro. Vlčí mor (jeden z druhů oměje). Ale vzhledem k tomu, co všechno o Křížencích nevíme, je to zoufale málo.“
„Jak víš, že to nejsou kouzelníci?“ zeptal se znovu Severus.
„No jo, to jsem si také říkala,“ ozvala se Hermiona. „Kde jsi to četl?“
Harry chvíli zoufale přemýšlel, jak se z toho všeho dostat. Pak přišla spásná myšlenka. „Čaj?“ zeptal se s úsměvem.
„Pottere, už jsem ti někdy říkal, jak nenávidím čaj?“
Všichni se s chutí zasmáli. Harry si říkal, že se už dlouho takhle nesmáli. Zvlášť, když není vůbec nic k smíchu. Ano, chtělo by to pozvednout náladu.
„Měli bychom na svátek Morgany připravit nějakou taškařici. Možná maškarní ples,“ navrhl Harry, opatrně odváděje rozhovor někam stranou.
„A nenávidím maškarní plesy,“ pokračoval Severus.
„To je dobrý nápad, Harry,“ souhlasily dívky a zvedly se ze svých míst. „Jdeme,“ řekly zároveň a když Severus ani Harry nic nenamítali, odešli za svou prací.

Dřív, než se Severus zmohl na nějaké slovo, byl uvězněn v pevném sevření Harryho paží. „Bože! Měl jsem takový strach, že…“ odmlčel se. Jistě, nemohl mít strach, když se o celém incidentu dozvěděl, až když bylo po něm. „Už neřeknu ani slovo, když o mě budeš mít strach. Jenom mi prosím, neumři…“ zarazil se, když si uvědomil, co vlastně řekl.
„Žiju, Harry. Ale když mě nepustíš, udusíš mě,“ zachraptěl Severus, ale změna jeho hlasu neměla s nedostatkem vzduchu nic společného. To spíš pocity, které v něm Harryho přístup probouzel. „Chápeš to, ale přesto se zase chystáš odejít…“
Harry se nepřel. Ani se neptal, odkud to Severus ví. Nemohl by tolik let pracovat jako agent, kdyby na něco takového dříve či později nepřišel. Objímal Severuse, přestože poněkud uvolnil objetí. Hlavu měl opřenou o jeho hlavu a vdechoval tu úžasnou vůni.
„Něco pro tebe mám,“ řekl Severus za strašně dlouhou chvíli „Drobný dárek. Šperk. Přemýšlel jsem, v jaké podobě ti to dát a protože všichni o našem vztahu ví, přišlo mi, že tohle bude působit nenápadně…“ pokračoval a vytáhl z kapsy svého hábitu stříbrný kroužek.“
„To nebude působit nenápadně,“ řekl tiše Harry. „Budou si myslet, že to něco znamená…“
„Ať si to klidně myslí,“ odpověděl Severus stejně tiše. Pak si trochu odkašlal. „Je to osobní přenašedlo. Upravili jsme ho s Albusem tak, aby tě přeneslo skrz bariéru kolem Bradavic. Ať budeš kdekoli, přenese tě sem.“
„Děkuji, řekl Harry.
Severus uchopil jeho levou ruku, aby mu nasadil stříbrný prsten. Jemně přitom hladil Harryho prsty. „Jednou bych rád…“
„…profesore Pottere?“ ozval se jemný hlásek.
„Já taky,“ řekl Severusovi a otočil se k dívce. „Copak, Jeniffer?“
„Chtěla bych pomáhat,“ řekla statečně.
„Budeš, neboj,“ chlácholil ji Harry. Ve skutečnosti měl pro ni něco připravené.
„Dokonce hned teď,“ přerušil ho Severus. „Budu s panem Longbottomem připravovat důležitý lektvar. Budeme potřebovat někoho, kdo by nám s tím pomohl. Myslím, že jste způsobilá toto místo zastat.“
Jeniffer se rozzářila a zatvářila se důležitě.
„Tak dobrá,“ přikývl Harry. „Teď, když mě omluvíte…“ otočil se a odcházel. Ve dveřích se ještě jednou podíval na Severuse. Usmál se, když viděl, jak něco vysvětluje Jeniffer a odvádí ji druhými dveřmi někam pryč.

*****

„Mrtví?“ zeptal se Harry překvapeně.
„Ano,“ potvrdil Nicolae. „Všichni, kteří se té akce zúčastnili. Jako trest za to, že neposlechli Voldemorta. A myslím, že jako upozornění pro ostatní, co se stane, když neposlechnou.“
„Jak je zabil?“ položil Harry důležitou otázku.
Muž sedící vedle Harryho se otřásl. „Upálil je.“
No ovšem. Oheň! „Upálil?“
„Ano. Využil toho, když spali. Byla to skupinka Dragosteva, která se vždy držela tak trochu dál. Nějakým kouzlem jim znemožnil vyběhnout z jejich domku a celý ho podpálil.
„A…“ Najednou měl Harry takový divný pocit. K potvrzení divného pocitu došlo, když v očích svého společníka zahlédl, kromě překvapení, vzteku a lítosti také odraz Voldemorta a několika postav, které se k němu blížili. Prudce se otočil. Snažil se stát tak, aby stál vedle Nicolae, ne zády k němu. Hůlku v pohotovosti. „Tohle ne…“ zaslechl ještě Nicolaea a vzápětí se Nicolae začal svíjet pod Voldemortovým cruciatem.
Z Harryho hůlky vyšlehl záblesk, který však jen srazil jednoho z Kříženců, který se postavil před svého pána.
„Ale no tak, Harry. Přece jsi nemyslel, že udělám stejnou chybu dvakrát? Když pár mých plánů nevyšlo, prostě jsem se začal zajímat, jak moji věrní tráví svůj volný čas. A vida. Vlastně bych měl být tady svému příteli vděčný, že tě ke mně přivedl.“ Chvíli se tvářil, jako že přemýšlí a pak přestal ležícího Nicolae týrat. Na jeho pokyn Kříženci obklíčili Harryho. „Vážně si myslíš, že mě můžeš zničit? Budu se vracet, má duše příliš touží po moci, než by se nechala jen přemoci nějakým mudlou…“
„Na rozdíl od tebe mohu s klidným svědomím říci, že oba moji rodiče byli kouzelníci,“ nenechal Harry urážky bez odpovědi. Kříženci se ještě víc přiblížili. Cítil jejich dech, viděl planoucí oči. Poslední oči, do kterých se díval před touhle osudovou schůzkou, byly úžasně tmavé, plné touhy a…
Ne! vykřikl Harry v duchu. Cítil, jak ho začíná pálit kůže a jak lehce naoranžovělá zář vytváří kolem něj kruh. Slyšel bolestivé zavytí Voldemortových vojáků, potom i jeho samotného, jak nestačil včas uskočit z dosahu rozšiřujícího se kruhu.
„To není možné!“ křičel vztekle Voldemort a snažil se prorazit Harryho ochranu různými kletbami. Harry nehodlal čekat na Avadu. Rychle se sklonil k ležícímu Nicolaeovi, chytil ho a aktivoval přenašedlo.

Přenesli se do Prasinek, těsně před portál do Bradavic.
„Co...co to bylo?“ zeptal se zmatený Lycatodescu, když se mu přestala točit hlava.
„Jen způsob kouzelnického cestování,“ odpověděl Harry a už vlekl Nicolaea portálem.
Nicolae se nechal vést. Díky těm několika schůzkám s Harrym, získal důvěru v tohoto mladého muže a věřil, že mu nebude ublíženo.
Harry vedl vlkodlačího upíra rovnou do domku Loba. Byl teď prázdný. Lobo se nacházel ve sklepení, pod dohledem Severuse Snapea.
„Nicolae, tady počkejte, vrátím se pro vás. Zatím je tohle pro vás to nejbezpečnější místo.“
S těmito slovy nechal Harry Lycantodecsua v Lobově domku a spěchal do hradu.
Vběhl rovnou do sklepení za Severusem.
„Harry, co...?“ všiml si Severus Harryho výrazu.
„Severusi, máme hosta,“ ustaraně řekl Harry, „přivedl jsem Nicolaea Lycantodescu,“ dodal.
„Kohože?“ nevěřil bradavický ředitel svým uším.
„Prosím, Severusi, než se začneš zlobit, vyslechni mě,“ požádal mladý kouzelník staršího.
Severus založil ruce na prsou, zaujal protestní postoj, ale bedlivě poslouchal, co mu Harry vyprávěl.
Tentokrát nezůstalo nic nevyřčeno a černovlasý mladík vyprávěl vše, co se událo během každé jeho schůzky s Nicolaem.
Snape se mračil čím dál víc. Nakonec vybuchl.
„A tebe nenapadlo nic lepšího, než tu zrůdu dotáhnout sem, do Bradavic?“
„Severusi, on není zrůda,“ teď se zlobil už i Harry, „neměl jsem na vybranou, pochop...Voldemort by ho zabil,“ vysvětloval.
„Hm, to by bylo škody,“ ušklíbl se Severus. „Kde je?“ zeptal se ještě.
„V Lobově domku,“ vydechl Harry.
Chápal, že se Severus zlobí, ale co měl dělat? Měl nechat Nicolaea ve Voldemortově „něžné„ péči? Ne, to by on nikdy neudělal. Ne po těch rozhovorech, co spolu absolvovali.
„Co když je to past?“ ozval se Severus.
„To ne, tomu nevěřím,“ zavrtěl mladý Potter hlavou v rozhodném nesouhlasu.
„Jdeme,“ zavelel Snape.
„Kam? „ nezklamal Harry.
Severus protočil panenky. „Za ním, přece...“

Když vešli do domku na kraji Zapovězeného lesa, našli Nicolae v Lobově vlkodlačí kleci.
Nikdo se nezeptal, přesto Nicolae vysvětlil:
„Jen prevence, nerad bych někomu ublížil.“
Dostalo se mu za to jen Severusova přezíravého ušklíbnutí. Přičaroval pro sebe a Harryho křesla, usadili se a dali tak najevo, že čekají, že Nicolae bude mluvit.
On si odkašlal a začal.
Vyprávěl, jak došlo k tomu, že se připojil k Voldemortovi, a jak spolu tvořili další Křížence. Tady ho Severus přerušil. Tohle téma bylo pro jeho vědeckou duši příliš lákavé, než aby se nezeptal na pár podrobností.
„Jak jste to dělali?“ štěkl otázku. Stále nebyl přesvědčen o loajalitě „hosta„.
„Nejdřív jsme to zkoušeli klasickým početím, jenže to, co se rodilo vlkodlačím ženám nebylo životaschopné, ani humanoidu podobné. Tak jsme unesli lidskou ženu. Výsledek tohoto spojení byl Dragostev. Smůla byla, že se u něj projevila dědičná patologická agresivita a touha po sebeprosazení. Výsledkem toho všeho bylo, že ho Voldemort upálil za tu akci v Prasinkách. Ovšem než k tomu došlo, Dragostev si stačil pořídit potomky a protože to bylo s jeho vlastní matkou, vznikly z tohoto spojení těžko ovladatelné zrůdy. Varoval jsem Voldemorta, ale on se jen smál.
Tudy cesta nevedla, tak jsme zkusili upravit mou DNA na genetické úrovni. Část DNA jsme nahradili částí DNA Voldemortovy. On myslel, že takto vzniklí Kříženci budou schopni kouzlit. Nevyšlo to, jen v nich potlačil upíří podstatu,“ vyprávěl Nicolae.
„Zní to zajímavě, ale stále to nevysvětluje, proč jste vstoupil do Jeho služeb,“ přerušil ho Severus.
Nicolae se smutně usmál.
„Znáte moje knihy a výzkumy, předpokládám,“ řekl.
„Předpokládáte správně. A?“ kývl Snape.
„A víte něco o van Helsingovi?“ padl další dotaz.
„Jistě,“ řekl Severus značně netrpělivě.
„Zkrátka van Helsing stvořil armádu svých následovníků, kteří postupně vybíjeli populace upírů a ani já neměl klid. Chtěl jsem se jen věnovat svým výzkumům. A tenhle vytoužený klid a zázemí mi Voldemort slíbil. Netušil jsem ale, za jakou cenu to bude.“
„A co čekáte od nás?“ neodpustil si Snape kousavou poznámku.
„Nebudu říkat ochranu, jen azyl. Pro mě a mé děti,“ odpověděl Nicolae.
„Takže my si tu teď v této době budeme schovávat zrůdy?“ Severus za tuto větu obdržel dloubnutí do žeber od Harryho.
„Severusi, nebuď zlý,“ ještě ho Harry napomenul.
„Já nejsem zlý. Jen mu nevěřím,“ odsekl Severus.
„Nemusíte mi věřit, ani to neočekávám, nejsem v pozici, kdy bych si mohl určovat pravidla. Toho jsem si vědom. Jen pokud mě a mým dětem umožníte být tady, přísahám na cokoliv si řeknete, že vám ze všech sil pomůžu, zbavit se Voldemorta. Oklamal mě,“ řekl tichým, klidným hlasem upírodlak.
Snape se ušklíbl.
„A jak byste nám chtěl pomoci?“
Lycantodescu se podíval Snapeovi do očí a pevně odpověděl:
„Mohu vám odkrýt slabiny všech kříženců, každého zvlášť.“
„Zajímavé. Ještě si o tom promluvíme,“ ukončil Severus rozhovor.

„Ty jsi odcházel ze školy, aby ses scházel s ním?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
Harry přikývl. Věděl, že se o něj všichni bojí, tak jim to nehodlal vyčítat. Bylo pěkné vědět, že se o vás někdo bojí.
„Jak jsi to mohl udělat?“ přidala se Thea.
„Snadno, je to přece Nebelvír,“ zavrčel Severus.
„Tak dost,“ ohradil se „Co je špatného na tom, že člověk změní názor když zjistí, že se zmýlil?“
„Nevěřím mu!“ vedl Severus dál svou. Vysloužil si tím lehce káravý, lehce udivený pohled. Tohle Harry nechápal. Vždyť Severus by měl nejlíp chápat, jak se teď asi Nicolae cítí… Ale nehodlal to Severusovi připomínat. Rozhodně ne před ostatními.
„Na to máš plné právo, Severusi. Ale v současné době je otázka důvěry bezpředmětná, nemáš ten pocit?“ Zvednuté obočí bylo signálem k dalšímu výkladu. „Nemohl jsem tam Nicolaea nechat. Příliš informací, které jsem od něj získal, bylo pravdivých. Vlastně všechny. Bylo by to nespravedlivé. A navíc pořádné svinstvo. Takže teď je mimo Voldemortův dosah, to je důvod, proč jsem to udělal. Ale nic od něj nepotřebujeme, k ničemu nám není. Proto nás nemusí zajímat, jestli mu lze věřit. Když ho zavřeme do nějakého solidního vězení, alespoň do té doby, než hrozba pomine, nemůže nám nijak ublížit… A to, co nám nabízí… můžeme to využít, ale nemusíme se na to spoléhat.“
Všichni se na chvíli zamysleli, ticho pak přerušil Neville, který právě kontroloval další kulturu svého lektvaru. „Vlastně, k něčemu bychom ho použít mohli. Pokud by nám chtěl dát trochu krve, abychom mohli zjistit, co proti nim nejúčinněji zabere.“
„Zkuste ho o to požádat,“ odbyl ho podrážděně Severus. Dobře pochopil, co zůstalo nevyřčeno. Že právě on by měl chápat…

Kapitola šestnáctá

„No a pak tady máme tu prezidentovu návštěvu…“
„Už toho necháme, Michaele. Jsem unavený. Probereme to zítra.“
„Ještě tě nepřešla ta chřipka, Tony? Možná bychom měli zrušit program na zbytek týdne.“
„Ani nápad, Isabello,“ zavrtěl hlavou. „Víš, co by tomu řekla Bětka, kdybych místo s žádostí o důvěru přišel s omluvenkou? Nepřichází v úvahu.“
„Když myslíš…“
„Dneska už nemyslím, ale to není důležité. Prostě si vezmu dva aspiriny a půjdu spát. Bětka mě čeká až v jedenáct, takže se vyspím.“
„Dobrou noc, pane premiére.“
„Dobrou noc vám všem.“

Britský ministerský předseda zavřel dveře za posledním členem svého štábu. Přešel až ke svému pracovnímu stolu, posadil se a složil hlavu do dlaní. Trochu mu lezlo na nervy, že mu lokty kloužou po hladké desce stolu, ale nebyl sto s tím něco udělat. Možná neměl všechny vyhodit. Možná tu měl nechat někoho, kdo ho donese do postele.
„Jen doufám, že nezačnou s opravou už zítra ráno,“ dodal ještě tak nějak napůl pro sebe a napůl pro prázdnou kancelář a znovu se ponořil do lákavých úvah o posteli.

Najednou uslyšel podezřelý hluk. Zvedl hlavu a snažil se ignorovat, že ho přitom rozbolela ještě víc. Hluk jako by vycházel odněkud z krbu. Přiměl své bolavé svalstvo, aby začalo pracovat a postavilo jeho tělo na nohy. Nakonec se podařilo. Spíš, než vůle nebo zvědavost to však byla jistá obava. Neměl nejmenší náladu na setkání s dalším potrhlým anarchistou, pacifistou, levičákem, pravičákem, zastáncem svobodného Irska, svobodného Skotska, svobodné Anglie nebo celého Spojeného království. To už vůbec nemluvil o nejrůznějších poslíčcích malého Kima nebo jemu podobných.

Nic z toho ho však nepotkalo. Potkalo ho totiž něco mnohem horšího. Nechápavě zíral na dávno nepoužívaný krb. Hm, dávno. Ten krb se naposledy používal za Roberta Walpoleho, kterému deštivé Londýnské počasí nedělalo dobře na klouby a nechal tedy vytápět všechny místnosti domu číslo deset. Z komína se nejprve vysypala hromada sazí. V duchu neopomněl vynadat Natalii, která je odpovědná za údržbu domu. Tedy ne v tom smyslu, že by měla popadnout kominickou štětku a jít čistit nepoužívané komíny, ale měla to prostě zařídit. Když dospěl až sem, překvapily ho plameny, které se v prázdném krbu objevily. Jejich zelená zář ho udeřila do očí a znásobila tak migrénu, se kterou bojoval už dobré čtyři dny. Nakonec se z krbu vysypal nějaký člověk.

Člověk! Premiér se vyděsil a zamířil ke stolu, aby zavolal ochranku. Přitom si blahopřál. To se bude opravdu dobře vyjímat v tisku, možná se dokonce dostane do Guinessovy knihy rekordů. Nebo se stane čestným předsedou společnosti držitelů Darwinovy ceny. Atentátník se za použití fantastických světelných efektů vysypal z nepoužívaného krbu. No, snad to alespoň stihnou do ranního vydání Timesů.

„To bych nedělal!“ ozval se za ním mladý hlas. Něco ho přitom zastavilo na místě. Nemohl udělat ten tolik potřebný krok ke stolu, kde by mohl zmáčknout předmětné tlačítko. Jeremy by to pak určitě vyřešil. Věnoval smutnou vzpomínku svému černému bodyguardovi a jeho okouzlující choti a s povzdechem se obrátil k pozdnímu návštěvníkovi.

Byl oblečen velmi podivně. Premiér si nemohl vzpomenout, která frakce které strany používá takové oblečení. Ne. Vážně. Něco tak podivného nikdy neviděl. Když tedy pominul obrázky v pohádkových knížkách, ze kterých občas, ale opravdu jen občas, četl svým dětem před usnutím. Mladý muž vypadal jako černokněžník. Ještě by to chtělo vysokou špičatou čepici na hlavě a bylo by to přesné. A pak také jeho brýle. Ty byly jaksi navíc. Černokněžníci z obrázků pro děti nikdy brýle neměli. Mladík je právě čistil od sazí vnitřní částí hábitu. Tvář měl rovněž od sazí, černé vlasy mu spadaly na ramena, jak vypadly z ohonu, který je původně držel pohromadě.

Jeho tvář, kromě již zmíněných sazí, zdobila jizva na čele. Zvláštní. Odkud ji asi má? Že by ho navštívil Zoro mstitel? Premiér si ho pečlivě prohlížel. Mladík nevypadal jako fanatik, atentátník, homosexuál nebo tak něco. Byla to právě ta jeho tvář, která premiéra uklidnila. Ne. Člověk s touto tváří ho nezabije.

„Dobrý večer,“ spustil, když si znovu nasadil brýle. „Jmenuji se Harry Potter a jsem zástupce ředitele bradavické školy čar a kouzel. Omlouvám se, že jsem k vám tak vtrhl, ale bylo to nutné…“
„Bradavické školy čar a kouzel?“ zopakoval překvapeně a bezděčně přijal nabízenou pravici. „Oh, promiňte, jsem…“
„Já vím, kdo jste, pane premiére. Znám vás. Vlastně jsem vás volil…“
„Aha, no… děkuji. Vím, že se nechováme úplně přesně tak, jak jsme slibovali před volbami, ale…“
„To je v pořádku. Nepřišel jsem s vámi probírat rozdíly mezi předvolebním programem a realitou. Můžeme se posadit?“
Premiér přikývl. Zamířil k nedaleké pohovce a snažil se ignorovat rostoucí bolest celého těla. Nechal svého hosta, aby se posadil jako první.
„Nejdřív tohle vypijte,“ natáhl k němu mladík ruku, ve které svíral malou skleněnou lahvičku.
Nedůvěřivě si ho prohlížel. „To je jed?“
„Tak něco,“ usmál se a na tak trochu unavené tváři se objevil mladistvý, upřímný úsměv. „Je to lektvar proti chřipce a nachlazení. Zdá se, že ho budete potřebovat.“
„Jak víte…“
„Poslouchal jsem vás, než jsem se objevil. Takže jsem zjistil, že se necítíte dobře. S ohledem na počasí, které venku panuje, jsem usoudil, že… to je jedno. Prostě jsem vám tohle přinesl. Když to vypijete, uleví se vám.“
Nadával si do idiotů a do všech těch, jejichž-jména-slušný-a-cti-dbalý-politik-nikdy-nesmí-vyslovit. Prostě vzal lahvičku a její obsah obrátil do úst. Polkl.
„No dobře,“ ozval se znovu mladík. „Měl jsem vás varovat, že je to odporné. Tady,“ natáhl se k nedalekému stolku pro karafu s vodou a skleničku. Rychle nalil a podal ji dávícímu se premiérovi. „Zapijte to.“

Poslechl a čistou vodou spláchl tu odpornou chuť. Chtěl se začít vztekat, protože si byl naprosto jist, že tu věc… ať už to bylo cokoli … bude v ústech cítit až do konce života. A to bez ohledu na to, jak dlouhý ten život bude. Zavčasu se ale zarazil. Uvědomil si totiž nádhernou, nicméně velmi podivnou, věc.

Jako první ho přestala bolet hlava. Pak se uvolnily svaly. Únava se také trochu zmírnila. Cítil se… cítil se sice unavený, jako po perném pracovním dni, ale to bylo všechno. Nemoc zmizela. Překvapeně se podíval na svého návštěvníka. To je prostě úžasné. Takhle rychle nezabíral žádný lék, ke kterému měl jako premiér přístup. Všechny injekce a tabletky, kterými ho držel při životě tým jeho osobních lékařů, to všechno účinkovalo až po několika hodinách. Chtěl se zeptat, jak je to možné. Chtěl…

„Už jsem vám řekl, že jsme kouzelník?“
„Kouzelník? Počkejte,“ zamyslel se. Bylo skvělé, že to mohl udělat, aniž by ho opět rozbolela hlava. „John mi něco o nějakých kouzelnících říkal, ale myslel jsem, že jsou to jenom další jeho konzervativistické kecy.“
„Nejsou.“
„Ale… jak mohu vědět, že nelžete? Víte, přece jen, nestává se příliš často, aby vám vypadl z krbu cizí člověk,“ další nehezká vzpomínka na nebohou Natalii, která je odpovědná za to, že člověk, který mu pomohl od příšerné bolesti hlavy, si umazal hábit, „který vám tvrdí, že je kouzelník.“
Znovu ten milý úsměv.
„Počítal jsem s tím,“ řekl Harry, jako by o nic nešlo. „To je váš papoušek?“
„Ano,“ přikývl nerozhodně.
„Fera verto… Mohu vám nalít ještě trochu vody?“
Premiér nevěřícně zíral na malovaný šálek, který byl ještě před chvílí jeho papouškem. A také papouškem všech jeho předchůdců až k Winstonu Churchillovi.
„Promiňte, já vím, že je to obyčejný šálek. V přeměňování jsem byl vždy dobrý, dokonce ho přednáším, ale tohle mi zrovna dvakrát nejde. Hermiona je mnohem lepší. Ona by ho přeměnila v broušenou sklenici. No dobrá,“ slitoval se Harry s hraným povzdechem a dalším mávnutím hůlky přeměnil šálek zpět v papouška. „Ještě něco?“
Premiér zavrtěl hlavou. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se za strašně dlouhou dobu.
„Potíž je v tom, že právě teď musím spíš já něco udělat pro vás,“ zvážněl Harry. „Normálně by stačilo jedno slovo. Voldemort. Ale…“
„Ano, o něm John něco vyprávěl. Prý nějaký magor, co chce ovládnout svět…“
„To by mohl být on,“ ušklíbl se Harry. „Tak ten se vrátil. Pořídil si armádu dost nepříjemných týpků a máme za to, že bude útočit na mudly. Tedy na ty, kteří neumí kouzlit. Především na školy a tak…“
„Myslíte to vážně?“
„Naprosto. Co víte o události v Durness?“
Měl pocit, že je Harry nějaký smutný. Nemohl to říci stoprocentně, ale měl pocit, že tomu tak je. A že tomu tak je od chvíle, kdy vyslovil jméno toho nešťastného městečka.
„Nic moc. Ze SIS mi poslali jen nic neříkající hlášení. Vypadá to na nějaké šílence… Jako by tam ti lidé byli roztrháni a…“
„To sedí,“ odpověděl temně. „Za tím stojí členové Voldemortovy nové armády.“
„To je nelidské!“ vykřikl pobouřeně premiér.
„Oni to také nejsou lidé. Téměř.“
„Proč ho nezastavíte? Patří do vašeho světa, ne?“
„Celý život nedělám nic jiného, než že se snažím ho definitivně zničit. Zatím však pokaždé našel způsob, jak se vrátit. Jen jsem vás chtěl varovat.“
„Varovat?“ tušil, že se v jeho smíchu objevuje náznak hysterie. „Mám jako říci veřejnosti, aby si dali pozor, až je napadnou kouzelníci?“
„Ne. Předně o kouzelnících neřeknete vůbec nic, nebo přijdete o svůj úřad. Kdo by chtěl mít v čele vlády šílence? Navíc, nejsou to kouzelníci. Jen… jsou silní, jsou rychlí, snadno se regenerují. Jo a nemají rádi stříbro.“
Pracovna se ponořila do nepříjemného ticha.
„Co mám dělat?“ zeptal se nakonec bezradně.
„To já nevím, pane premiére,“ pokrčil rameny Harry.

*****

„Tématem dnešní hodiny je nekromantie,“ zahájil profesor Snape další hodinu černé magie. „Ví někdo, kromě slečny, všechno jsem četla, o co se jedná?“
Nezklamali.
„Tak dobrá. Tady,“ mávl hůlkou, „máte podklady k této látce. Slovo nekromantie pochází ze složenin řeckých, případně později latinských slov nekros – mrtvý a Manto, což je jméno věštkyně. Podrobněji vám o ní jistě ráda povypráví profesorka Grangerová. Jak již ze jména vyplývá, jde o složitý proces. Jedna část se týká komunikace s mrtvými, druhá samotné exhumace mrtvého těla. Osobně nedoporučuji pokoušet se ani o jedno. Není to tak snadné, jak to vypadá. Nestačí mít odvahu a znát rituál. Nekromantie s sebou přináší spoustu rizik, nejen pro vás, i pro vaše okolí. Rituálu musí být přítomni Kore, Persephone, Ereshkigal, Hermes a Thoth a další. Částečně pro vaši ochranu, částečně pro to, aby ovládly výsledek rituálu. Mudlové byli přesvědčeni, že je zapotřebí přinést zápalnou oběť, rituál samotný musí být prováděn na zvlášť pečlivě vybraných místech. Dočtete se cosi o posvátných kruzích, o hvězdách a planetách. Ten posvátný kruh má kouzelníka chránit před vlivem toho, koho vyvolal. Skutečnost je však trochu jiná. Rituál lze v zásadě provést kdekoli, avšak má nedozírné následky. Žádné kouzlo nedokáže skutečně vrátit mrtvého a pokud se o to pokusíte, to, co stvoříte, bude zombie. Dokážete totiž probudit tělo, možná dokážete probudit vědomí, ale nikdy se vám to nepodaří spojit. Já vás varuji, abyste se do toho nikdy nepouštěli. Neplatí se zápalnou obětí, ale něčím jiným. Chraňte si svou duši, dokud nějakou máte.“ V učebně se rozhostilo naprosté ticho. Profesor Snape si chvíli měřil své studenty. Pak se obrátil k nejbližší stěně a z poličky sundal klec s myší. „Avada kedavra,“ zaznělo z jeho úst naprosto přirozeně. Pár dívek začalo brečet. Nereagoval na ně. Vzal mrtvou myš za ocas a položil ji na velký stůl, na kterém během výuky černé magie ukazoval své pokusy. „xumwTAya Mand alAhtA…“ (Volám staré bohy… slova jsou vážně aramejská). V učebně by bylo slyšet spadnout špendlík. Vskutku hrobové ticho narušoval jen monotónní Snapeův hlas, kterým prováděl zaříkávání. Všem bylo najednou zima, jako snad ještě nikdy v životě. Jen nevěděli, čemu to přisoudit. Tomu, co prováděl jejich profesor, nebo tomu, co si mysleli, že provádí… Ozval se zvláštní zvuk, to jako plamen kouzelných pochodní bojoval proti silnému větru, který se v učebně náhle zvedl. „kaH!“ dokončil Snape zaříkávání. Pohledy všech byly dosud upřeny na něj, teď se svezly na myš… která začala zmateně pobíhat po stole. „Pozor!“ vykřikl varovně a Dany Crane jen tak tak stačil uskočit, když se na něj myš vrhla. „Myslím,“ vysvětloval Snape a bylo v jeho hlase zněla únava, „že jsem se to snažil vysvětlit. Tohle už není ta myš, která před chvílí zemřela. To je zombie, byť v poměrně neškodné podobě.“ Další avada zazněla o chvíli později a vyčerpaný Snape se posadil na svou židli. „Existuje ještě jeden druh nekromantie. Ten se však od toho, co jsem vám teď ukázal, dost liší. Nesnažíte se totiž přimět mrtvé, aby se vrátili. Jen je žádáte o radu. To je ne sice běžná, nicméně ne až tak neobvyklá dovednost. V současné době existují dva známí nekromanté. Avšak, jak už jsem řekl, je to o něčem jiném. Probereme to příště. Do příští hodiny chci po každém z vás pojednání na dvacet palců pergamenu o riziku nekromantie. Můžete jít.“

„Co je to, Harry?!“ zeptala se Hermiona, když viděla, jak Harrymu naskákala husí kůže na rukách. Sama na tom nebyla o moc lépe. Cítila se divně. Moc divně. Jako by kolem něco nebo někdo chodilo. Něco strašného.
„Předpokládám, že Severus předvádí něco na hodině černé magie,“ řekl Harry pokud možno vesele. Pro sebe si nechal své úvahy, co přesně Severus předvádí. Ani kolikrát o něčem takovém přemýšlel. Ale jako zvlášť dobrý profesor obrany proti černé magii si byl vědom rizik.
„Nechceš mi něco říci, Harry?“ zeptala se ho se zkoumavým výrazem ve tváři. Oba se zasmáli, když tu větu dořekla.
„Proč mám pocit, že jediná správná odpověď na tuhle otázku zní: Ne! Nechci, nikdy jsem nechtěl a nikdy chtít nebudu?“ opáčil Harry. Pohrával si přitom s brkem, ze kterého odkapávaly červené kapky. Původně chtěl opravit domácí úkoly z přeměňování, ale nějak se k tomu nemohl dokopat.
„Harry!“ okřikla ho.
„Myslím, že Severus vysvětluje nekromantii,“ řekl tedy, co mu leželo na srdci.
Hermiona se zachvěla. Takový ten hluboce zakořeněný strach. Když se však podívala na Harryho, na chvíli to potlačila. „No, když už tady vyučujeme černou magii, vlastně bych se neměla vůbec divit, že došlo i na tenhle obor. Ale, promiň, že pořád něco mám, myslím, že bys mi měl říci něco jiného… i když nechceš, nikdy jsi nechtěl a nikdy chtít nebudeš…“
Harry pokrčil rameny, dlouhý orlí brk mu dokonce vypadl z ruky a jak dopadl na domácí úkol Simona Smithe, udělal na pergamenu ošklivý klikyhák. „Kdysi jsem se o nekromantii hodně zajímal,“ řekl nakonec. Už dávno věděl, že jakmile se Hermiona začne vyptávat, není úniku.
„Proč?“ vyhrkla. Jen nevěděla, jestli víc překvapeně nebo vyděšeně.
„Sirius,“ zašeptal Harry.
„Neudělal jsi to, že ne,“ ujišťovala se Hermiona, odložila šálek bylinkového čaje, zvedla se ze svého křesla a přisedla blíž k Harrymu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neboj, Hermiono. Zavčasu jsem si uvědomil možná rizika.“
S úlevou si oddechla. Ne že by nebyla šťastná, kdyby se Sirius vrátil, ale nekromantie nám nikdy nedá to, co jsme si původně představovali.
„I když připustím, že k lepšímu pochopení nemálo přispěl výprask, který mi uštědřil Remus.“

Při té vzpomínce se smutně usmál. Ano. On, Harry, byl připraven do toho jít. Byl připraven pokusit se o něco, o co se zatím pokoušelo mnoho kouzelníků, ale nikdo nebyl úspěšný. Měl to vymyšlené. Případ jeho kmotra byl trochu jiný, než u ostatních obyčejně mrtvých. On mrtvý nebyl. Podle Harryho názoru byl někde mezi. Jeho tělo propadlo jen Merlin ví, kam. Možná to neví ani Merlin, zauvažoval občas. Nebyla to smrt, jako když někdo umře. Když by tedy získal tělo, určitě by ho jeho duše bez problémů našla.

Od začátku zaříkávání ho dělila jen jedna svíčka, když do jeho tajné skrýše vstoupil Remus. Nikdy dřív ani nikdy potom ho Harry neviděl tak naštvaného. Došlo na fyzické násilí. Ale ne tak, že by ho Remus sejmul. Byl to výprask, jaký uštědřujeme neposlušnému děcku… s výdrží dospělého člověka.

Během těch několika minut se Harry naučil hodně o vlkodlacích. Třeba to, že jejich vlkodlačí síla není aktuální pouze během úplňku. A že když začnou zuřit, neobměkčí je prosby ani slzy. A že když se jim na klíně svíjí zoufalý, ubrečený, nešťastný delikvent, že je to dost vzrušuje…

No ano. Harry si tuhle poslední informaci uvědomil až o pár dní později, když byl schopen přemýšlet o něčem jiném, než o příšerně bolavém těle. Pokud si myslíte, že víte, co znamená bolavé tělo, nechte se zbít vlkodlakem a zjistíte, že jste dosud nic nevěděli. Když Remus odešel, Harry ho podezříval, že spíš z obavy, aby mu vážně neublížil, než že by se domníval, že byl výprask dostačující, dlouho ležel na hliněné podlaze skrýše a sbíral síly. Nebojoval se slzami, bojoval s bolestí, která mu bránila se postavit, natož potom někam jít. Po půl hodině se mu to nakonec podařilo. Sténal při každém krůčku a odmítal přemýšlet nad tím, kolik těch kroků musí udělat, aby se dostal do civilizace. O tom, že by se přemístil, ani neuvažoval. Dobře udělal. Ještě dnes by ho z oddělení na nápravu nepodařených kouzel po kouskách sbírali.

Cesta z toho místa na ošetřovnu trvala věčnost. Normálně ji ušel za dvě hodiny, ale teď bylo nad ránem, když k incidentu došlo a slunce zacházelo, když se objevil před vchodem do Bradavic. Než se dostal na ošetřovnu, setmělo se. Na jednu stranu byl šťastný, že ho nikdo nepotkal, ale zároveň brečel bolestí a zoufalstvím, když znovu a znovu padal na rozchechtaných schodech. Pochopil, čemu mudlové říkají Křížová cesta a také, co znamená, když se řekne, že někdo z někoho vytloukl duši.

Z chování madam Pommefreyové pochopil, že Remus nikomu nic neřekl. Zachoval se stejně. Sice bylo zřejmé, že jeho naučené větě: Nevím, co se mi stalo. nikdo neuvěřil, ale aspoň ho nechali být. Tři dny levitoval nad lůžkem na ošetřovně, protože si vážně nemohl lehnout. Čtvrtý den se vzbouřil a tak ho madam Pommefreyová položila do postele. Ze začátku se zdálo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale pak se to podalo.

Tehdy o tom začal přemýšlet. Ano. Remus byl nade vší pochybnost vzrušený, když… no když mu vysvětloval svůj názor. Na druhou stranu, v takové situaci by byl asi každý. Nebo ne? Kdyby takhle příšerně zbil někoho jiného, reagoval by stejně? Zavrtěl se, aby dokázal najít pohodlnější polohu a zasténal, když se přitom dotkl o ještě nezahojenou modřinu.

„Výprask?“ přerušila jeho vzpomínky Hermiona. „Obrazně řečeno.“
„Ne. Doslova,“ zničil její naděje Harry, ale neříkal to nijak hořce. „Přišel chvilku před tím, než jsem začal se zaříkáváním. Naštval se. Dnes už vím, že měl pravdu. Ale tenkrát…
„To zírám,“ připustila po chvíli Hermiona. „Ale, na druhou stranu, udělal to nejlepší, co udělat mohl…“
Tentokrát už se Harry usmál. „Jistě. Jenže moje tělo si to hodně dlouho nemyslelo. Víš, Hermi, že jsem se ho pak nějakou dobu bál? Ne jako že by to třeba mohl zopakovat. Objevil se a já sebou trhl a utíkal co nejdál…“ na chvíli se odmlčel, „…myslím, že ho to dost mrzelo. A mě také.“
Hermiona nic neříkala, jen Harryho sledovala tak trochu s účastí. Věděla, že měl Remuse rád. „Každopádně tehdy jsem měl pocit, jako by Sirius znovu zemřel. Ten fakt, že jsem se rozhodl ve svých pokusech nepokračovat. Bylo to strašné. Nejenže kvůli mé neschopnosti běžel na to proklaté ministerstvo, ale teď jsem ho ani nedokázal vrátit…“
„Harry…“
„Já vím, Hermiono, že to tak není. To jen že samo vědění občas nestačí.“

„Harry,“ znovu přerušila ticho, když se Harrymu podařilo opravit asi tři úkoly. Měl ze svých studentů radost, málokdy musel něco vyloženě opravovat. Spíš sem tam něco doplnit.
„Copak, Hermiono?“ zeptal se tak laskavě, až se zachvěla. Harry se opravdu hodně změnil.
„Mohla bych se na něco zeptat?“
V duchu si povzdechl a odložil brk v očekávání dalšího příšerného dotazu. Když viděl její pohled plný očekávání, ale zároveň ještě něčeho, co ho upozorňovalo na fakt, že se mu otázka líbit nebude, povzbudivě přikývl.

…aby si za to za okamžik pořádně vynadal.

„Vy… no…“ rozpačitě si odkašlala. „Ty a Remus… promiň, Harry, tohle jsem nechtěla…“ začala se omlouvat, když si všimla slzí, které Harrymu vyhrkly do očí.
„To nic, Hermiono,“ snažil se ji uklidnit a nenápadně zrádné slzy utřít. Ať žije nenápadnost, když pozorovatel sedí půl metru od vás. Když si všiml, že se mu své pohnutí nepodařilo ukrýt, přijal od Hermiony čistý bílý kapesníček a slzy si utřel sám. „To nic. Jen… pořád ještě mě bolí na to vzpomínat.“
„Nic mi neříkej. Neměla jsem právo se na to ptát…“
„Já vím,“ potřásl hlavou. „Ale já si občas potřebuju s někým o Remusovi popovídat. Severus je sice fajn, ale určitě pochopíš, že by nebylo zrovna taktické brečet mu na rameni kvůli Remusovi.“
„Jistě,“ zamumlala Hermiona, ale nezdálo se, že by to Harry vnímal. Příliš se zabral do svých vzpomínek a jí nezbylo, než sedět a poslouchat.

Což udělala velmi ráda.

„Ne, nebyli jsme milenci,“ začal Harry své smutné vzpomínky pouštět napovrch. „Jednou, bylo to v zimě po smrti Siriuse, jsme zůstali sami dva na Grimmauldově náměstí. Bylo to několik týdnů po tom příšerném výprasku, který mi uštědřil, když zjistil, o co se snažím. A také to bylo poprvé od té doby, kdy jsem před ním neutekl a rozhodl se promluvit si s ním. No, mluvili jsme, mluvili, k tomu popíjeli… krátce, v noci jsme skončili v jedné posteli. Byli jsme tak opilí, že kromě sem tam nějakého pohlazení a polibku k ničemu nedošlo. Když jsem se ráno probudil, byl jsem smotaný do klubíčka a Remus byl omotaný kolem mě, jako by mě chtěl chránit. Když se vzbudil i on, bylo to úžasné. Žádné takové ty trapné chvíle, kdy nevíš, co říci, kam se dívat a tak. Myslím, že první, co řekl, byl nějaký vtip. Takže ano. Vyspali jsme se spolu. Alespoň já jsem se vyspal úžasně…“ hořce se ušklíbl nad tou slovní hříčkou. Hermionin úšklebek nebyl tak příšerně hořký. Líbilo se jí, jak své vyprávění podával. „Víš, Hermiono, tys u toho tenkrát nebyla. On mi zemřel v náručí.“ Její ruka, která se soucitně položila na jeho předloktí v tišícím gestu, ho neurazila ani neponížila. Život je dost komplikovaný sám o sobě, proč si ho ještě komplikovat nějakými předsudky. „Než umřel, řekl: miluji tě, Harry. Víš, on neřekl, že mě má rád. Řekl, že mě miluje. Pořád na to myslím. Časem mi to všechno začalo pomalu docházet. Pamatuješ, jak ses mě ptala, jak je to s tím čichem u vlkodlaků? Myslím jako při výběru partnerů?“
„Ano,“ reagovala, když zjistila, že vážně očekává její odpověď. Navíc, skutečně byla zvědavá.
„Jednou, bylo to krátce poté, jak mě Malfoy poranil v Prasinkách. Remus na mě čekal na chodbě u sv. Munga, než mě ošetří. Když jsem vyšel z ordinace, přišel ke mně a objal mě, aby nás oba přemístil. Víš, jak já se nerad přemisťuji. Takže když jsme se přemístili, ještě chvíli mě držel, abych se vzpamatoval. Přitom mě začal očuchávat.“ Harry si bezděčně přejel po krku, jako by tam pořád cítil jemný dotek citlivého vlkodlačího nosu. „Řekl: nádherně voníš, Harry… Ne, nebyli jsme milenci. On mi celou tu dobu dával najevo, že by chtěl, ale já to nechápal…“
„A kdybys pochopil, co bys dělal?“ položila důležitou otázku.
Chvíli přemýšlel, spíš aby zjistil, jestli neopomněl nějakou stránku věci. Pak přikývl.
Chvíli bylo ticho, kterého Harry využil k osušení očí a ostatních mokrých částí obličeje. S děkovným pohledem kapesník Hermioně vrátil. „Ale nepochopil. Než se zeptáš, neměl jsem nic ani se Siriusem, ani s Dracem. Až teď, Severus…“
„A je to láska, Harry? Nebo jenom zoufalství?“ pokračovala Hermiona v pokládání nepříjemných otázek.
„Nevím, Hermiono. Nemám s city příliš zkušeností a nevím, jak je nazývat, vždyť víš. Ale jedno vím jistě. Mé noční můry nejsou o tom, že se Voldemort vrátil, ale o tom, že mě Severus opustil.“

*****

Byl to hloupý nápad, vrčel si pod vousy Severus. Tedy, kdyby nějaké měl. Harry se ho nedávno ptal, jestli někdy neuvažoval o vousech. Uvažoval. Asi deset vteřin. Pak to zavrhl. Ale faktem je, že Harryho nesmírně vzrušovalo, když se otíral o jeho jemné půlky tváří porostlou dvoudenním strništěm. To byl jediný ústupek a pouze o víkendu. V pondělí ráno se opět pečlivě oholil.

Jo. Hloupý nápad. Vyučování černé magie bylo po většinu existence vyučování jakékoli magie trestné. A ne bezdůvodně. Ne, nebál se, že by někdo z jeho studentů dokázal dovést nekromantii, resp. potřebný rituál, do konce, ale vyučovat ji bylo strašně vyčerpávající. Do sborovny se sotva dovlekl. Vzal za dveře, ale něco mu zabránilo je otevřít a vstoupit. Jen je lehce pootevřel…

„A kdybys pochopil, co bys dělal?“
„Ale nepochopil. Než se zeptáš, neměl jsem nic ani se Siriusem, ani s Dracem. Až teď, Severus…“
„A je to láska, Harry? Nebo jenom zoufalství?“
Severus za pootevřenými dveřmi zatajil dech.
„Nevím, Hermiono. Nemám s city příliš zkušeností a nevím, jak je nazývat, vždyť víš. Ale jedno vím jistě. Mé noční můry nejsou o tom, že se Voldemort vrátil, ale o tom, že mě Severus opustil.“

Severus neslyšně zavřel dveře a pomalu odcházel do ředitelny, kde mohl, konec konců, psát o idiotech a debilech (rozuměj opravovat práce z lektvarů a z černé magie) stejně dobře, jako ve sborovně. Neměl totiž představu, jak by se mohl Harrymu podívat do očí, kdyby Harry zjistil, že zaslechl jeho podivné vyznání.

*****

„Tak, co vlastně o Morganě víme? A jak to, že je její svátek zrovna teď? Jinak, jak to, že někdo, jako Morgana, má něco, jako svátek?“
„Pottere! To ses vážně na Dějinách nic nenaučil?“ prohodil Snape a hbitým, přesným pohybem strčil vidličku i s kouskem pečené ryby do úst. Když spolkl sousto, pokračoval. „Svátek Morgany se slaví od roku 1743 z rozhodnutí tehdejšího Starostolce. To, že Morgana je…“
„Já vím, já vím. Tohle jsme se učili dřív, než jsem usnul. Jenom… například Merlin svůj svátek nemá.“
„Pottere, já to vzdávám. Proč to prostě nemůžeš vzít jako fakt?“
„Třeba jako že se durman nemá vařit?“
Snape v tu chvíli vypadal, jako by ho právě někdo polil vařícím se durmanem. „Pottere!“
„Mlčím, mlčím…“ snažil se
„Jak jsi mohl udělat OVCE z lektvarů,“ bědoval Severus. Ostatní u stolu se dobře bavili, přestože se snažili nedat to najevo.
„Nevím, no. Už jste něco vymysleli?“ obrátil se raději k Hermioně.
„Ano. Vlastně, myslela jsem, že by bylo lepší, kdyby to rozhodly děti. Tak jsem jim řekla, ať mi napíšou své nápady na papír, že všechno přečtu a uvidím, co z toho vznikne. Mají čas do dnešního večera, takže během zítřka to tak nějak roztřídím a pak ti řeknu definitivně, co bude.“

Najednou Thea poněkud ztuhla.
„Co se děje, Theo?” všimla si toho Hermiona.
„Já...zapomněla jsem na mandragoru. Musím pro ni jít,” už se zvedala ze svého místa.
„Ne,” řekl prostě Severus.
Thea se zastavila uprostřed pohybu, jako by to jednoduché slovo působilo stejně, jako Petrificus totalus.
„Ale já musím, nemůžu ji tam nechat...ona je na mě zvyklá a určitě se jí bude stýskat. Co když uschne?” vysvětlovala Thea svůj úmysl, jít ven do nechráněného skleníku.
„Tak uschne. Vypěstujete si novou,” Severus byl neoblomný, „vážně si myslíte, Theo, že váš život má menší cenu, než nějaká zpívající mandragora?”
„Pro mě má cenu,” vzlykla Theadora a vyšla z místnosti.
„Jdu za ní,” oznámila Hermiona. Ostatní jen přikývli. Jestli má někdo Theu utěšit, tak jedině Miona.

Dostihla svou přítelkyni na konci chodby.
„Theo, no tak, nebuď smutná. Víš co? Řekneme Dobbymu, aby ti mandragoru přinesl, ano?”
odváděla Miona svou přítelkyni do svých komnat.
Spolu se posadily na postel a Thea si opřela hlavu o Mionino rameno. Po tváři se jí koulela slza. Hermiona pohladila Theu po tváři a setřela slzu, která se usadila na rozechvělém rtu.
Objaly se a jejich ústa se spojila v nejprve lehounkém, pak však čím dál vášnivějším polibku.
Pak se na malý okamžik od sebe oddálily, pár vteřin se setkaly hnědé, usměvavé oči s modrýma, uslzenýma a pak už obě dívky, jakoby splynuly ve víru lásky a vášně.
Líbaly se, až měly rty oteklé a vlhké. Slzavý odlesk v Theiných očích vystřídal jiný lesk. Lesk touhy. Rozepnula Mionin hábit, svlékla jí ho a odhodila na zem. Miona udělala to samé s Theiným hábitem. Následovaly obě halenky. Hermiona položila Theu na záda a lehounkými dotyky na hebké kůži uváděla svou milenku téměř do extáze. Pohladila ty drobné růžové bradavky. Každou jemně obkroužila nejprve bříškem palce a pak ještě i jazykem. Ochutnávala a lehce sála ta rozkošná poupátka. Thea se pod něžnou péčí své přítelkyně vzpínala a šeptala sladká slůvka o tom, jak moc ji miluje.
Když Hermiona vyhrnula Thee sukni a svou rukou se dotkla roztouženého místečka mezi nohama své lásky, zašeptala Thea: „Udělej mi to, prosím, hned.”
Hermiona už na nic nečekala a rozehrála svými prsty uvnitř Theiny jeskyňky lásky tu nejžhavější hru zamilovaných.
V několika okamžicích se Thea ocitla na vrcholu a jejím tělem pulzovalo mohutné vyvrcholení.
Stačila jen malá chvilka, než se Thea vydýchala a pak začala Hermioně vracet všechny ty něžnosti, kterými byla sama zahrnuta.
Položila Mionu na záda a obkročmo se posadila na její stehna. Prolíbávala si cestičku na Mionině těle a vždy, když míjela ten sladký hrbolek pod milenčiným bříškem, letmo jej políbila a nebo na něj horce dýchla. Dlouho to ale Hermiona nedokázala vydržet. Nasměrovala Theinu hlavu tam, kde nejvíc toužila po polibcích a roztáhla nohy. Thea nejprve líbala Mioninu branku lásky a když ta se cele otevřela, Thein jazyk dokonal to sladké dílo.

„Mám žízeň,” usmála se Hermiona láskyplně na Theu. Zvedla se a došla ke stolku, kde stála karafa s vínem a sklenky. Nalila víno do dvou sklenek a nesla do postele, kde se stále slastně vrtěla Theadora. Ještě chvilku spolu laškovaly, pak ale obě usnuly.
Když se Hermiona probudila, Thea tam nebyla.
Asi odešla do své komnaty, pomyslela si Miona a opět usnula.

Ráno u snídaně se ale Thea neobjevila. To už bylo Hermioně divné a tak se ptala všech, jestli někde neviděli mrzimorskou ředitelku. Když se jí dostávalo stále negativních odpovědí, vyděsila se. Rozběhla se ven z hradu, ke skleníku číslo 7, který byl mimo kouzelnou ochranu. V patách měla celý profesorský sbor v čele se Severusem Snapem. Už z dálky viděla, že skleník číslo 7 je na malé střepy rozmetán po okolí a jen trosky konstrukce trčí smutně k nebi.
Doběhla k rozbitému skleníku a klesla na kolena. Rozplakala se.
„Theo...Theo...cos to udělala...” štkala Hermiona.
Všichni profesoři stáli kolem Hermiony, zaražení a vylekaní. Jen Severus se rozhlédl kolem a všiml si opodál rozbitého květináče a poničené mandragory, která, vydávala kňučivé zvuky, jako kdyby plakala.
„Harry, vezmi Hermionu,” promluvil do ticha Severus, „musíme se vrátit, tady to není bezpečné,” dodal k ostatním.
Harry vzal Miu za loket, pomohl jí postavit se a následován ostatními, vedl svou kamarádku zpět do hradu.
Snape sebral ze země největší střep z květináče, naložil na něj skučící mandragoru a odcházel za ostatními.
Najednou se z nebe ozval skřek. Všichni zvedli hlavy za tím nepříjemným zvukem. Nad nimi kroužil velký sup. Ještě jednou zakřičel a cosi upustil. Charlie to něco zvedl. Byl to svitek pergamenu, převázaný černou stuhou.

Kapitola sedmnáctá

Dveře do sklepní místnosti se otevřely a Molly opatrně vstoupila dovnitř. Ve vzdáleném rohu viděla klec, ve které na lůžku odpočíval Lobo. Teď se zvedl, samozřejmě. Jeho citlivý sluch a čich ho nikdy nenechal na holičkách. Otočil se na břicho a díval se, jak se k němu přibližuje. Bože, kdykoli ji viděl, pocítil obrovskou adrenalinovou vzpruhu. Chtěl ji. Od začátku. Od chvíle, kdy ji poprvé ucítil. Už věděl, že Molly dokáže být úžasně vášnivá, divoká. Přesně vyhovovala jeho naturelu. Zatoužil po ní právě teď. Jeho racionální já vědělo, že teď by to mohlo být nebezpečné. Co však je komu do racionálního já, když se vlkodlakovi v zorném poli ocitne tak úžasná samice? Prudce se zvedl a přitiskl se k mřížím. Tyhle nebyly ze stříbra, proto si to mohl klidně dovolit.
„Molly,“ zachrčel, když se přiblížila až k němu.
„Lobo…“ Protáhla ruku skrz mříže a pohladila ho po tváři. Zvláštní, uvědomila si přitom, jak už samotný tón, kterým vyslovil její jméno, ji vzrušoval.
„Měla bys odejít,“ proklouzlo drobet výše zmiňovaného racionálního já na povrch. „Mohl bych ti ublížit.“
„Uděláš ze mě vlkodlaka?“ chtěla vědět, ale nepřestávala ho hladit.
Zavrtěl hlavou a sevřel její ruku ve své. „To ne. Jen…“
Jeho oči zářily téměř zvířecí touhou, pustil její ruku a pevně sevřel mříže. Molly se k němu cítila přitahována, jako snad ještě nikdy v životě. Možná už příliš nepřemýšlela o tom, co dělá, když vlezla za Lobem do jeho klece.

Už nějak nevnímal. Všechny jeho smysly byly zaplněny touto samicí. Její vůně, její chuť. Její sténání. Bolest, kterou mu způsobovaly její nehty, které se mu v pravidelných intervalech zarývaly do zad. Brzy mu tahle poloha přestala vyhovovat. Zvedl se z ní a prudce jí smýkl dolů z lůžka. Vzápětí byl u ní a přiměl ji, aby si klekla a chytla se mříží. Když do ní vstoupil zezadu, vydral se z jeho hrdla zvířecí ryk. Bral si ji prudce, jako snad ještě nikdy. V posledním záchvěvu racionality se místo do jejího ramene zakousl do své vlastní ruky. Jak opojná může být krev… Ještě několik přírazů a jeho tělem se rozběhly žhavě studené vlnky nejvyšší rozkoše a následného uvolnění. A pak mu to došlo. Možná ten sex byl poslední kapkou nebo… nebo cokoli jiného. Začal se měnit. Okamžitě od sebe Molly odstrčil a z posledních lidských sil ji vyhodil z klece.

Molly vykřikla bolestí. Doteď Lobovo šílenství zvládala mlčky. Nebo téměř mlčky. Nikdy v životě nezažila takový sex, ale paradoxně byla vzrušená až za ušima. Teď však, když ji vyhodil z klece, upadla na chladnou kamennou podlahu a uhodila se. Zvláštní. V jeho kleci přece byla stejně chladná a kamenná. Nebo ne?

Rychle se zvedla, natáhla ruku po hůlce, kterou prozíravě odložila venku i s věcmi, které Lobovi přinesla a jedním mávnutím klec uzavřela. Byl nejvyšší čas. Vlkodlak v kleci zareagoval na přítomnost vzrušené samice a vrhl se za ní. Vztekle zařval, když zjistil, že z klece nemůže odejít.

Molly se konečně postavila na nohy. Prohrabala věci, které Lobovi přinesla a našla mezi nimi náhradní oblečení. Protože zbytky jejího se válely v kleci, oblékla si to, co mu přinesla. Nu, proč ne. Kalhoty a košile ještě nikoho nezahubily. Pak se ještě jednou podívala na Loba, resp. na zrůdu řvoucí v kleci a opustila místnost. Bylo na čase sdělit tu novinu řediteli.

Ne na zrůdu. Molly nepovažovala vlkodlaky za zrůdy, pokud jimi nebyli i ve svých lidských podobách. Pravda. Hodných lidí a vlkodlaků zároveň moc neznala. Vlastně jen Loba. A před tím Remuse. Povzdechla si. Remus zemřel. Snad totéž nepotká Loba.

„Severusi!“ narazila na něj hned ve druhém patře.
„Co se děje?“ zeptal se a vlastně zároveň se zeptala i ona. Zmateně se dívala na ostatní, kteří šli víceméně v ředitelových patách.
„Theadora byla unesena,“ odtušil Severus lakonicky. Dřív, než mohla Molly zareagovat, dal jí netrpělivě na srozuměnou, že by byl rád, kdyby i ona řekla své dřív, než se připojí k truchlícímu davu.
„Lobo se proměnil ve vlkodlaka.“
„V noci nebyl úplněk,“ ozval se nevěřícně Charlie.
„Proměnil se teď. Před pěti minutami,“ upřesnila a zavřela oči, když si všimla, jak si ji Severus upřeně prohlíží.
„Molly, řekni mi, prosím, že to není pravda,“ zamumlal, když ji míjel a odcházel směrem do sklepení. To už šel sám, jen s Harrym. Ostatní doprovázeli Molly a Hermionu na ošetřovnu.

Molly se styděla. Vážně. Jako malá holka. Navíc dost nezodpovědná! Věděla přece, že Lobo není v pořádku. Přesto za ním šla. Přesto se nechala přemluvit k milování. Přemluvit? Nepamatovala si, že by o tom nějak mluvili. Prostě najednou ho strašně moc chtěla a každý jeho pohyb, kterým ji zbavoval oblečení, byl příliš pomalý ve srovnání s její touhou. Co se to s ní stalo? A co s ní udělal on? Co když přijde úplněk a ona se také promění ve vlkodlaka? Merline! zaúpěla v duchu. Přitom jí bylo jasné, že pokud by k něčemu takovému došlo, mohla by z toho vinit jen samu sebe. Hlavně že ji Severus varoval. Jak teď bude moci vyžadovat po Ronovi, aby ji poslouchal, když se sama chová jako dítě? No, snad to všechno nakonec dopadne dobře…

*****

Severus a Harry vešli do místnosti, ve kterém byla Lobova klec. A Lobo také, samozřejmě. Seděl v koutě své klece na zemi. Tedy, seděl tam vlkodlak. Když je spatřil, zvedl se, ale nepřiblížil se k nim. Oba si ho pečlivě prohlídli.
„Zřejmě alespoň částečně účinkuje vlkodlačí lektvar,“ řekl klidně Severus. Letmo pohlédl na rozházené věci kolem a v duchu zavřel oči, když viděl zbytky roztrhaného oblečení Molly ve vlkodlakově kleci.
Harry je zahlédl také a na rozdíl od ředitele se nenechal omezovat a oči zavřel i v reálu. Dokonce přidal zavrtění hlavou.
„Ty moc hlavou nevrť, Pottere!“ okřikl ho Severus. „Její hloupost je ze stejného rangu, jako celý tvůj dosavadní život.“
„Dobrá, dobrá,“ na oko se urazil Harry. Pak ale zvážněl. „Jestliže se proměnil Lobo, co myslíš, že se stalo s Nicolaem?“
Severus chvíli mlčel, ještě jednou pečlivě prohlédl nejen vlkodlaka, ale i zbytek místnosti. „To není jisté. Je možné, že k Lobovi k přeměně dopomohlo to, co tu s Molly vyváděli.“ Vlkodlak reagoval smutným zakňučením. „Nicolae nic takového nezažil. Pokud si ovšem za tu krátkou chvíli, co tu je, nezajistil něčí přízeň. Ale máš pravdu. Je nejvyšší čas ho navštívit.

*****

„Neboj, uvidíš, že to všechno dobře dopadne,“ šeptal Severus a dlaní přejel po zdravé části mandragory, která si ho prohlížela se smutným výrazem v očích. „Theadoru určitě najdeme. Teď se ale musíš nechat ošetřit, víš. A ne! Nekřič!“ zarazil ji, když otevřela ústa a zhluboka se nadechla.
Mandragora se nenechala umlčet, avšak křičet nezačala. Začala zpívat. Sice tak po mandragořím a hlavně strašně smutně, ale byl to zpěv.
„Tohle mi nedělej…“ šeptal dál a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Mandragořina píseň se hluboce dotkla jeho duše. „Nemáš důvod. Tebe uzdraví pan Longbottom a než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ vzpomněl si na hloupé mudlovské rčení, které kdysi slýchával od své babičky.
Mandragora se odmlčela a tázavě si ho prohlížela. Lístky zaševelily a nezraněné kořínky ho chytly za ruku v jemném pohlazení.
„To víš, že ano,“ mumlal, jako by mluvil s malým dítětem. „Tak teď půjdeme za panem Longbottomem, ano? Já bych si od něj sice nevzal ani instantní čaj, ale jinak je to odborník přes takové, jako jsi ty. Tak pojď sem,“ opatrně ji vzal do náruče, jemně sklepal hlínu, kterou byla na pár místech ještě obalená a pak ji něžně přitiskl k sobě. Zamířil do Severní věže, aby vyhledal Longbottoma. Jistě. Od té doby, co mu asistoval při výrobě lektvaru nezranitelnosti, se na něj nedíval tak pesimisticky, ale to bylo něco, co by nepřiznal ani pod veritaserem. Mladý muž si osvojil základní postupy při přípravě lektvarů a nebylo vůbec nic, co by mu mohl vytknout. Snad jen to, že je to Longbottom.

*****

Harry se usmíval na žebronící studenty. Vpravdě žebronící. Přecházel atrium zrovna v okamžiku, kdy na něm probíhala značně ořezaná hodina létání na koštěti.
„Profesore Pottere!“ všiml si ho James DeRin. Harry ho znal. Nastoupil do prvního ročníku, když byl Harry v sedmém. Bohužel už nestihl školu dokončit, tak to hodlal napravit teď, když byly Bradavice obnoveny. K Harryho překvapení si velmi rychle zvykl na potřebnou disciplinu a oslovení ‚pane, profesore nebo profesore Pottere' mu nedělalo žádný problém. Tím, jak ho oslovil přes celý dvůr, na něj samozřejmě upozornil ostatní studenty. „Profesore Pottere, profesore Pottere,“ štěbetali všichni Havraspárští, takže se jim skutečně nemohl vyhnout. A on by si tak rád před odpolední poradou učitelů odpočinul. Po odpolední poradě učitelů totiž bude následovat schůze Řádu, na které se musí rozhodnout, jak osvobodit Theadoru, resp. jak zjistit, je-li ještě koho osvobozovat. No a pak musí… prostě si chtěl alespoň na čtyři hodinky zdřímnout. Ovšem takhle…
„Co pro vás mohu udělat?“
„Právě jsem jim popisovala váš první zápas ve famfrpálu,“ vysvětlila madam Hoochová, když to nevypadalo, že mu někdo něco řekne.
„Pane profesore, ukažte nám Vronského fintu, prosím, pane profesore, prosím, prosíííím….“
Harry zavřel oči. To vážně tedy… povzdechl si. Podíval se směrem ke svým pokojům. Okno bylo otevřené, Hedvika seděla přímo uprostřed něj a čechrala si zobákem peří. Nějak jí evidentně nevadilo, že bylo pravé poledne a podle všeho by měla odpočívat, ne-li dokonce hluboce spát. No, třeba odpočívala tak, že se slunila v okně? Snad uhne.
„Accio Kulový blesk!“ zavelel Harry s hůlkou v ruce.
Neuhnula.
Polekaně zavřískla, když ji Harryho koště srazilo z okna. Vybrala svůj nedobrovolný let o metr později a s naštvaným štěbetáním se vrátila na své oblíbené místo.

Harry předvedl Vronského fintu. Třikrát. Ve stísněném prostoru hradního atria to bylo sice obtížnější, ale šlo to. Pak se párkrát prohnal v dech beroucích obratech ve vyhrazeném prostoru a nakonec se znovu snesl na zem. Madam Hoochová mu poděkovala kývnutím a zvednutím palce a konečně ho propustila.

Za několik minut už padal do postele. Jistě. Z původních plánovaných čtyř hodin spánku zbyly jen tři, ale nelitoval toho. Hodina strávená na koštěti jako by vyčistila jeho hlavu a trochu zmírnila únavu, kterou poslední dobou cítil téměř bez ustání. Ještě pohladil všechny tři hlavy Ssslisssilisssi a usnul, jako když ho do vody hodí.

Severus ho nebudil. Pokud mohl soudit, přišel do Harryho pokojů asi tak o pět minut později, než Harry. Zdržel se totiž na chodbě, když podepisoval Hermioně souhlas k nákupu nových knih do školní knihovny. Prostě přečetl seznam a podepsal. Když pak přišel, našel Harryho spícího. Chvíli si ho prohlížel a pak si na okamžik lehl vedle něj. Vážně, jen na okamžik.

Probudil ho Harry, když jím mírně zatřásl. „Severusi, vstávej. Přijdeme pozdě na poradu.“
„Nenávidím porady,“ zamumlal Severus a přitáhl Harryho k sobě. Schoval tvář do Harryho rozcuchaných vlasů a hodlal ve spaní pokračovat.
„Tak jsi neměl obnovovat školu,“ odbyl ho Harry ospale a znovu jím trochu zatřásl.
„Hm… už vstávám,“ pokračoval Severus a najednou ho napadlo, jestli třeba není nemocný. Tohle se mu totiž vůbec nepodobalo. Nikdy neměl potíže se vstáváním v kteroukoli denní či noční hodinu a zvládat únavu, to bylo to první, co se v životě naučil. Pokusil se zvednout, ale opřel se přitom o smotanou Ssslisssilisssi. Okamžitě uhnul a připravil se na odvetný útok. Od té doby, co oba chovali runoskopa, by to sice neznamenalo jeho smrt, ale protijed měl tolik vedlejších účinků, že by snad raději byla příjemnější ta smrt.
„Pozzzzzor!“ zasyčela Ssslisssilisssi a odplazila se do vzdáleného rohu Harryho postele.
„Nezlob se,“ řekl, jako by mu mohla rozumět. Překvapila ho. Ale, zřejmě si zvykla, že nemůže zaútočit pokaždé, když by k tomu měla nějaký důvod. Byť zdánlivý. On ji přece nezabořil do matrace úmyslně. Hm… když už jsme u toho zabořování do matrace. Podíval se na Harryho a dobře si uvědomoval, že se jeho ospalý pohled změnil v dost chtivý.
„Ona ví, žes to neudělal schválně,“ informoval ho Harry. „A nedívej se na mě takhle, Severusi… musíme na poradu.“
„Jsem ředitel, mohu ji zrušit,“ odmlouval Severus a jazykem přejel po tepající žilce na Harryho krku.
„Nikdy jsem nevěřil, že příšerný profesor Snape…“
„Hm…“ otřel se kolenem o Harryho klín jen aby se přesvědčil, že je na tom stejně. Že by… „Porada začíná za deset minut. Když použijeme očišťovací kouzlo, nemusíme do sprchy…“
„Jsi jak malej,“ zavrčel Harry, ale to už sám zkoumal stav milencova penisu.
„Tak malej, jo…“
„Připouštím, že ne všude…“

Prudce oddechovali a lapali po dechu. Rychlovka, ke které se odhodlali víceméně proti svým zvyklostem, jim dodala elán a úžasně je povzbudila. To do té míry, že se Severus začal smát a to nahlas.
„Jo, má řeč,“ přizvukoval Harry.
Severus se nad ním sklonil, políbil ho na špičku nosu. „Teď už ale vážně musíme jít. Ředitel neředitel, nechci se vystavovat pohoršlivým pohledům Molly.
„Zrovna ta má co říkat,“ brblal Harry, ale souhlasil.
„To bylo krásssssné,“ ozvala se téměř zapomenutá Ssslisssilisssi. Ano. Zapomenutá, neviděná. Když totiž postřehla, k čemu se schyluje, moudře usoudila, že je nejvyšší čas zmizet, aby omylem nepřišla k nějaké úhoně. Jistě, věděla, že ani jeden z těch divných tvorů by jí neublížil úmyslně, ale když jste na placičku, moc vám nepomůže, že to nebylo schválně.
„Šššššpehuješššš násss,“ zeptal se v předstíraném hněvu Harry. Severus se oblékal a fascinovaně sledoval Harryho jazyk, který se kmital mezi lehce oteklými rty přesně jako hadí. Ten jazyk, který ještě před okamžikem téměř identické pohyby provozoval na jeho tvrdém penisu. Oh! Jen si na to vzpomněl a zatoužil si to zopakovat.
„Zzzzvědavossst! Můj předchozí pán byl jiný…“
„Tvůj předchozí pán?“ zarazil se Harry. Něco takového slyšel od Ssslisssilisssi poprvé v životě. Nikdy se nenechala pohnout k tomu, aby mu vyprávěla něco ze své minulosti.
„Ano,“ přikývla všemi třemi hlavami. „On své milence nemiloval. Byl k nim hrubý. Nadával jim, urážel je, mučil je a pak je zabil.“
Harry posmutněl. Jednak nevěděl, co na to říci, jednak mu to bylo vážně líto. Měl Ssslisssilisssi moc rád a vědomí, že žila s někým takovým, ho příliš netěšilo.
„Ale já vím, proč to dělal. Jednou někoho skutečně miloval, ale on od něj odešel.“
„Chceš mi o tom vyprávět?“ zeptal se Harry a posadil se zpět na postel. Severus ho následoval.
Přikývla, ale tentokrát jen dvěma hlavami. Ta třetí hleděla zamyšleně na Severuse. Pak začala tiše syčet. „Jednou potkal člověka, mladého muže, skoro ještě dítě, do kterého se šíleně zamiloval. Jeho láska brzy přerostla v posedlost. Toužil po něm, byl by pro něj udělal cokoli na světě. Tehdy jsem byla jeho domácím mazlíčkem a dostala jsem za úkol tajně hlídat, aby ten dotyčný neodešel. Já ale věděla, že jeho mladý milenec není spokojený, proto jsem mu dovolila odejít. Samozřejmě že se nerozešli definitivně, ale přestali být milenci. Můj tehdejší pán z toho tak trochu zešílel. Ne že by před tím nebyl. Střídal muže a ženy, málokdo z nich projev jeho přízně přežil. Vždy, když zemřeli, mi říkal, že je to moje chyba. Že to kvůli mně zemřel další člověk, protože jsem neuhlídala jeho životní lásku. Nakonec jsem to nevydržela a odešla jsem také.“
„Dobře jsi udělala,“ povzbudivě přikývl. „Neměl pravdu. Pokud se choval, jak říkáš, byl blázen. Nebyla to tvoje chyba. Dříve či později by zabil i toho, kterého miloval.“
„Pokusil se o to.“
Harry chvíli přemýšlel. Něco mu v tom příběhu nesedělo. „Počkej, řekla jsi, že ti to říkal? Jak víš, co ti říkal?“
Ssslisssilisssi zavřela oči. V tu chvíli vypadala tak zranitelně, že i Severus, který netušil, o čem se ti dva baví, ji zatoužil pohladit. Omotala jednu smyčku kolem jeho ruky. Otevřela oči a podívala se na Harryho. „Vím to, protože mluvil hadím jazykem. Jmenoval se Tom a to dítě, které miloval, byl Ssseverusss.“

Harry nevěděl, jak dlouho mlčel. Dokonce si nevšiml, že ho Severus chytil za ramena a trochu jím zatřásl. Probral se až za delší chvíli. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se, tak trochu vyčítavě, Ssslisssilisssi.
Ta chvíli mlčela, vypadala dost v rozpacích. A provinile. „Nechal bys mě u sebe, kdybys věděl, že jsem žila s ním?“
Neubránil se, aby se neuchechtl. Ssslisssilisssi to říkala, jako by byli s Voldemortem milenci. I když, u Voldemorta člověk nikdy neví. Teď se ale vážně zamýšlel nad tím, co mu řekla. Jak tam tak stál, v té Obrtlé a díval se na ni, kdyby držela nad hlavou cedulku s nápisem: Spala jsem s Voldemortem, vzal by si ji? Musel připustit, že asi ne.
„Kdybys mi to řekla hned v Obrtlé ulici, tak asi ne. Máš pravdu. Ale když jsem tě poznal a zjistil, co jsi zač… ty přece nemůžeš za ty mrtvé všude kolem. Nebo si snad myslíš, že tě teď odkopnu?“
Ssslisssilisssi nečekala, až dopoví. V obrovské radosti se na něj vrhla a začala se kolem něj omotávat, pak zase smyčky povolovala, plazila se po jeho těle a pak se zase smotala do klubíčka na posteli, prostě nejrůznějším způsobem dávala najevo svou radost.

Severus, ač stále ještě nevěděl, o čem je řeč, se nemohl ubránit úsměvu, když ji viděl.
„To by mě zajímalo, co jste si vy dva povídali, že Ssslisssilisssi tak blázní,“ řekl.
„Jen jsme si tak syčeli,“ vyhnul se Harry odpovědi.
„Nechtěl jsi jít za Nicolaem?“ vzpomněl si najednou.
Zatímco Ssslisssilisssi se pořád stáčela a rozplétala, oba kouzelníci se oblékli a vydali se na návštěvu. Protože Lobův domek byl mimo dosah ochranných kouzel, měli hůlky v pohotovosti a neustále se obezřetně rozhlíželi kolem sebe.
Po celou cestu se nikde nehnul ani lísteček. Harry se pomalu zklidňoval, ale Severus byl stále víc napjatý a nepolevoval v opatrnosti.
„Severusi, dej si pohov, vždyť se nikde nic ani nehne,“ prohodil Harry.
Černovlasý kouzelník se na mladíka poněkud zamračil.
„Právě proto, Harry. Copak neslyšíš?“
„Co bych měl slyšet?“ nezklamal Harry.
„Merline!“ zaúpěl Severus, „Nic, Harry, právě, že nic. Ani ptáci nezpívají...“
Jakmile si tento fakt mladý Potter uvědomil, přejel mu mráz po zádech. Opravdu. Ani hlásek, ani pípnutí a...Merline!
Lobův domek!
Z dálky nic nenasvědčovalo tomu, co bylo vidět zblízka. Vstupní dveře dokořán a zevnitř občas vyšlehne plamen.
Harry se rozběhl a chtěl vrazit dovnitř. Jen díky Severusovu zásahu se mu to nepovedlo. Uprostřed pohybu byl zbrklý Nebelvír za rameno stržen zpět.
„Severusi, ale on...“ vykřikl Harry.
„On už tam dávno není, Harry,“ vykřikl i Severus.
„Jak to můžeš vědět?“ znovu křičel Harry a snažil se mu vytrhnout.
„Podívej...“ ukázal starší kouzelník na stříbrnou mříž, která ležela kousek od domku celá pokroucená.
„Cítím tu silnou magii,“ ošil se Severus. Ano, tohle chvění cítil vždy v přítomnosti Pána Zla.
V dáli zavyl vlk.
„Vrátíme se do hradu, tady to není bezpečné,“ promluvil Severus. Ještě kouzlem uhasil oheň a spěšně se oba vraceli do bezpečí školy.

Harry odešel za Hermionou na ošetřovnu a Severus do své pracovny ředitele. Tam už proplouval Brumbál, jakoby na svého nástupce čekal.
„Čaj, Severusi?“ obligátní Brumbálova otázka.
„Co? Nechci čaj. Musíme si rozmyslet, co uděláme s tímhle,“ zamával oslovený pergamenem, který upustil ten velký sup u skleníku číslo 7.
„Copak nám Tom píše?“ připlul Brumbál blíž a nahlížel Severusovi přes rameno na rozbalený svitek.
„Požaduje výměnu,“ zavrčel Severus a pokračoval, „Chce Harryho za Theadoru, jinak ji zabije. A chce i Nicolaea, jenže ten zmizel. Navíc mám dojem, že toho upírodlaka si už odvedl, Brumbále...co budeme dělat?“
Bezradný. Severus Snape a bezradný?!
Brumbál si promnul dlouhé vousy, poněkud se zamračil a odplul beze slova skrz zeď někam pryč.
„Sakra!“ praštil Severus nejbližší knihou, kterou měl v dosahu, o stůl.

„Mio,“ zašeptal Harry nad spící Hermionou.
Otevřela oči, ale vzápětí se jí zalily slzami.
„Harry...“ vzlykla a silně ho objala.
Plakala jako malé dítě. Harry se jí snažil utišit.
„No tak, Mio, to bude dobrý, uvidíš, najdeme Theu. Nic se jí nestane, slibuju...“
„Harry a co mandragora?“ vzpoměla si Hermiona mezi vzlyky.
„Severus ji dal Nevillovi, neboj, on se o ni postará,“ odpověděl Harry konejšivě.
Miona se pomalu uklidňovala. Ještě jí unikl sem tam vzlyk, ale už alespoň neplakala. Pomalu usínala svému kamarádovi v náručí.

Na dveře ředitelny se ozvalo zaklepání.
„Vstupte,“ zavrčel Severus.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Nahimana.
„Můžu nějak pomoci?“ zeptala se tiše.
Severus se na ni zadíval, jakoby přemýšlel.
„No,“ zamyslel se, „ možná. Jaké jsou vaše magické schopnosti?“
Nabídl gestem Nahimaně, aby se posadila.
Indiánka si sedla a spustila.
„Mohu ovlivnit přírodní živly, nejlépe vítr, jsem zvěromág…“
„Zvěromág?“ přerušil ji Severus, „ jaké zvíře?“
„Liška,“ odpověděla.
„Ach ano, ta vaše legenda,“ vzpomněl si Severus, „ještě něco?“
„Neverbální kouzla,“ špitla Nahimana.
„Velká výhoda,“ kývl Severus uznale.
„Takže?“ načala Nahimana.
„Byla by tu možnost, ale je to nebezpečné a já nevím, jestli vám můžu dovolit tolik riskovat,“ zamyslel se Severus nahlas.
„Pomohl jste mi, nyní je řada na mě,“ namítla čarodějka.
„Dobře,“ souhlasil tedy Severus, „jako liška byste se mohla dostat do blízkosti přisluhovačů Pána Zla a pár věcí zjistit, jako třeba kde drží profesorku Woodovou.“

Dveře se za Nahimanou jen sotva stačily zavřít, když na ně začal bušit další neodbytný návštěvník.
„Dá…“ začal Severus. Ne znechuceně, na to byl pořád ještě dost příjemně naladěn po té rychlovce s Harrym. Občas by si to měli zopakovat. No ano, zamračil se sám na sebe. Vždyť brzy dopadnou jako studenti, kteří kradou kratičké okamžiky mezi vyučováním a večerkou.
„Severusi! Mohl bys mi laskavě vysvětlit,“ spustila madam Hoochová, která vtrhla do ředitelny a hrubě tak narušila relativně příjemnou atmosféru místnosti.
„…le,“ dokončil stroze Severus. „Co bych ti měl vysvětlovat?“
„Tu poradu učitelů. Jako idioti čekáme ve sborovně, jestli se alespoň jeden ze zakladatelů uráčí dorazit a kde nic tu nic. Proč svoláváš poradu, když se jí ani ty sám nezúčastníš? Mám spoustu vlastních starostí, než abych si mohla dovolit jen tak sedět a čekat.

Sakra! pomyslel si Severus. Asi s ním skutečně něco je. Úplně na tu podělanou poradu zapomněl. Jasně, měl starostí nad hlavu, ale mohl si alespoň vzpomenout a poslat někoho s tím, že se porada nekoná. Viděl na Hoochové, že je skutečně naštvaná a tak řekl něco, co určitě nečekala: „Omlouvám se.“
Jo, stálo to za to. Severus si přikázal zapamatovat, že by občas měl něco takového říci. Ten výraz ve tváři Hoochové opravdu za to stál.
„Ano, omlouvám se, ale měl jsem spoustu starostí. Objevily se problémy, které bylo třeba urychleně řešit. Vím, že jsem měl poslat někoho s informací, že porada nebude, ale prostě jsem na to zapomněl.“ No dobře, Severusi, už mlč, nebo ji raní mrtvice, říkal si pobaveně.

Veškerá dobrá nálada ho přešla ve chvíli, kdy v ředitelně opět osaměl a jeho pohled znovu padl na vzkaz, který poslal Voldemort. Zavčasu ho stopil. Nemohl připustit, aby se to dozvěděl Harry. Ten pitomý Nebelvír by byl schopen na požadavek přistoupit.

Další zaklepání na dveře z něj vymámilo unavený povzdech. Znovu se pokusil zlepšit si náladu vzpomínkou na Harryho, ale moc se mu to nepodařilo. No, budou si to muset co nevidět zopakovat. Ve skutečnosti by neměl vůbec nic proti tomu, kdyby dnes mohl zůstat u Harryho. Nebo kdyby zašel Harry k němu, to je jedno. Prostě aby byli spolu.
„Dále!“ řekl mírněji, než původně zamýšlel. Když se ve dveřích uviděl Harryho, urychleně schoval pergamen od Voldemorta do stolu.

Kapitola osmnáctá

„Myslím, že je načase začít něco dělat,“ začal Harry, když se s Hermionou posadili každý do jednoho křesla.
„Co přesně máš na mysli?“ zeptal se opatrně.
„Musíme Voldemorta vyprovokovat k útoku na školu.“
Severus jen pozvedl obočí. Předpokládal, že jeho zástupce svůj šílený nápad dodatečně vysvětlí.
„Bradavice jsou dobře opevněny, dovnitř se nedostane. Okolní krajina je přehledná, budeme mít čas se připravit.“
Severus spustil své pozvednuté obočí a gestem Harryho vyzval, aby pokračoval.
„Připravíme se na jeho příchod, přičemž využijeme slabin, které jeho nová armáda bezesporu má. Nekouzlí, tedy se ani nepřemisťují. Voldemort jich možná může přemístit pár, ale ne všechny. Musí jít tedy po svých. Tedy se i po svých přiblížit k hradu. Tady mě, přiznám se, inspirovaly mudlovské válečné filmy.“
„Nerozumím,“ ozvala se do té doby mlčící Hermiona. Její oči byly stále zarudlé, ale už se snažila tvářit statečně. Ostatně, nikomu nepomůže, když se složí.
„Uděláme nášlapné miny…“
„Miny? Chceš je vyhodit do povětří?“
„To zrovna ne, i když by to bylo také účinné. Oni se sice regenerují, ale když by šlápli na minu, bylo by toho i na ně moc. Ale takové řešení by přilákalo nežádoucí pozornost mudlů. Já to slovo použil jako příklad. Místo min rozmístíme stříbrné eee… takové věci. Šlápnou na to, zarazí si to do nohy a budou si to muset buď vyndat, což je zdrží, nebo jim to zůstane v noze a bude je to pořádně oslabovat až nakonec umřou.“
Chvíli bylo ticho, jak si každý představoval to, co Harry popisoval.
„Mohlo by to být nějak přidělané k zemi…“ navrhla Hermiona.
„Mohlo,“ přispěl Severus se svou troškou do mlýna, „mohl by to být takový několika ostný předmět, který by jedním svým ostnem vězel v zemi.“
„Musel by tam ale vězet pořádně, co jim tvůrce ubral na magii, nadělil na síle.“
Severus přikývl na souhlas.
„Můžeme pověřit schopnější studenty, aby přeměňovali obyčejný kov ve stříbro. Já vím,“ odmlčel se na chvíli Harry, „že takhle vyrobené stříbro nevydrží věčně…“
„To by bylo boháčů…“ skoro se usmála Hermiona.
„Ale mluvíme o poměrně krátkém časovém úseku. Ne víc, jak měsíc…“
„To by šlo. Učíš přeměňování, vyber, koho myslíš, že se na to hodí.“
„Řeknu Jeniffer,“ přikývl, jako by si v duchu odškrtával jeden bod.
„Co dál?“
Harry se chvíli ošíval, pak ale statečně spustil. „Já vím, že to teď zní, jako bych to četl z pergamenu, ale já o tom dlouho přemýšlel. Kdyby se nám podařilo přivést je sem, mohli bychom… ehm… no prostě ve chvíli, jak se tam budou motat mezi tím stříbrem, hodíme na ně sítě, aby se do nich zamotali…“
Ticho.
„Další mudlovský film?“ zeptal se po strašně dlouhé chvíli Severus.
„Nejsem si jist. Možná. Ale představte si to, když do toho davu naházíme sítě o velikosti řekněme 4x4 metry? Myslím, že by si to mohl vzít na starost Ron a vybrat letce, kteří se k tomu hodí.“
„A pak?“ zeptala se dychtivě Hermiona.
„Pak je Nahimana spálí…“ odtušil temně Harry.
„Jak je sem nalákáme?“ zněl další dotaz.
„Požádáme Nicolaea a jeho děti,“ i na to měl Harry odpověď.

Jo, tak teď to bylo ticho velmi, ale velmi temné.

„Co když někdo z nich přežije?“ přerušil společné mlčení Severus.
„Pak nastoupí seniores,“ ušklíbl se Harry. „Nejlepší z nejlepších, kteří dokáží reagovat na rychlost, s jakou jsou schopni se Kříženci pohybovat. Ty, Moody, Berstein, Charlie a Hirová povedete jednotlivé skupiny.“
„A co já?“ zeptala se ublíženě Hermiona.
„Ty budeš na ošetřovně. Molly a Thea tě budou potřebovat.“
„Ale Thea…“ polkla.
„Nezapomněl jsem na ni!“ přerušil ji ostře Harry. „Nikdy nezapomínám na ty, kteří věří, že se o ně postarám. Já…“

Jeho stále se rozohňující projev byl přerušen objevením Dobbyho. „Dobby se omlouvá, že ruší, ale přišel pro paní Hermionu. Paní Molly říkala, že má paní Hermiona hned přijít na ošetřovnu.“
„Co se stalo?“ zeptala se téměř na odchodu.
„Dobby neví přesně, ale myslí si, že paní Parkerová začala rodit.“

„To nám ještě scházelo,“ odfrkl Harry, když se za Hermionou zavřely dveře a Dobby s dalším nezbytným „omlouvám se„ zmizel.
„Je něco správného v tom, že se rodí děti, když lidé kolem umírají, Harry,“ odpověděl Severus tiše.
Harry pokrčil rameny a přiblížil se k němu. „Chybíš mi, Severusi,“ zašeptal do černého hábitu ředitele bradavické školy čar a kouzel. „Chtěl bych být s tebou. Třeba dnes v noci. Třeba jen tak ležet a poslouchat tvůj dech. Prostě…“
„Rozumím,“ utišil ho jemným polibkem. „Myslel jsem na totéž, než jste přišli.“
„Skvělé. Tak co kdybychom to zabalili hned po večeři?“ ušklíbl se pobaveně Harry.
„Vskutku, Pottere. Kdy dospěješ?

Večeře začala v chmurné náladě, ale ke konci se to trochu zlepšilo. Možná tomu napomohl pohled na profesory, kteří trávili večeři v družném hovoru, možná za to mohlo vynikající jídlo, na kterém si dal Dobby se svými přáteli dost záležet. A pak ta úžasná zmrzlinka na závěr…

Ještě té noci bylo vidět utíkat od hradu malou hbitou lišku. Tedy vidět by byla, pokud by byla pozorována. Jenže to ona nebyla. Vběhla do zakázaného lesa. Běžela po čichu. Směrem, kterým cítila ten odporný vlčí pach. Lišky a vlci, odedávna nepřátelé. Jestli ji objeví, bude to její konec. Na to ale Nahimana nemyslela. Dostala úkol, možnost odvděčit se. Ne, Ron to nevěděl. Nemohla mu to říct. Nedovolil by jí to.
Liška už měla dobrou polovinu Zakázaného lesa za sebou, když zahlédla lidskou postavu. Přikrčila se k zemi. Poznala Nikolaea, ale toho přece nehledala. No, nakonec...Určitě by nebylo od věci zjistit, co má za lubem on.

Lycantodescu se zastavil a rozhlédl. Ne, to se mu asi jen zdálo. Přesto zavětřil zvířecím způsobem okolo sebe. Ucítil pouze vůni lesa a fuj, někde tady bude liška, pomyslel si. Pohyboval se čím dál opatrněji, jakoby se blížil na místo, kde není všechno v pořádku. A Nahimana v liščí podobě za ním. To už ale nebyli v Zakázaném lese. Tenhle les vypadal snad ještě zakázanější, než zakázaný. Nicolae se zastavil, a potichu hvízdl. Malou chvíli se nic nedělo. Pak se v křoví opodál objevil vlčí čumák, z druhé strany přicházel další vlk a vůbec, na Nahimanin vkus tam začalo být poněkud převlčíno. Přitiskla se k zemi a přála si být neviditelná.
Jak vlci vylézali zpoza stromů a křoví, měnili se za chůze v lidi. Tři muži a dvě ženy. Všichni byli nazí a lísali se k svému „otci„ jako štěňata. Nahimana se při pohledu na muže lehce zachvěla. Nicolae se s nimi přivítal a každému dal nějaký hábit. Když už byli všichni oblečeni, vydali se na cestu zpět. Když to Nahimaně došlo, zrychlila a běžela napřed. Musela přece ohlásit návštěvu.

„Pane řediteli, oni jdou určitě sem. Myslím, že tu hledají ochranu,“ říkala Nahimana, již ve své lidské podobě, když udýchaná padla do nabízeného křesla v Severusových komnatách, kam hned pospíchala ohlásit příchozí.
„Půjdu je uvítat a vy, běžte spát,“ bez dalších průtahů uzavřel Severus nenačatou diskuzi.
„Ale já nedo...“stačila namítnout Nahimana.
Do řeči jí skočil Severus: „Zítra je také noc.“
Indiánka tedy odešla.

„Kdes byla?“ zamumlal Ron ze spaní, když si Nahi opatrně lehala vedle něj.
„Byla jsem se jen napít, spi,“ zašeptala a skoro se styděla, že svému nastávajícímu lže.

Severuse na pár okamžiků napadlo, že by měl jít pro Harryho, ale pak to zamítl. Lepší bude, když sám nejprve zjistí, o co Nicolaeovi jde.
Potichu se vyplížil z hradu a jako stín a namířil si to rovnou k Lobovu prázdnému domku, kde skryt ve tmě očekával příchod „hostů„.

„Tady je to, děti moje, tady budeme v bezpečí,“ uslyšel hlas Nicolaea.
Vystoupil z úkrytu, hůlku v pohotovosti.
„Dobrý večer, Lycantodescu,“ pozdravil Snape.
Pět jemu neznámých osob zavrčelo.
„Klid, děti moje, on je přítel,“ zklidňoval Nicolae své potomstvo.
„Dobrý večer, pane Snape,“ odpověděl ještě na pozdrav.
„Přítel, pche..“ odfrkl si Severus.
„Kdepak jste byl?“ dodal už nahlas.
„Nemohl jsem opustit své děti,“ kývl Nicolae ke třem mužům a dvěma ženám, kteří mu leželi u nohou.
„Představím vás,“ jak to Lycantodescu řekl, všichni se postavili.
„Mé dvě dcery, Ileana a Daciana,“ obě jmenované se uklonily.
„Mí synové, Constantin, Iancu a Mircea,“ i muži se uklonili.
„Nemůžu říct, že mě těší, ale i tak,“ naznačil zdvořilostní úklonu i Severus.
„Nuže, pojďme dovnitř,“ pozval „hosty„ do Lobova domku.
„Pověz mi, Nicolae, ty a tvoje děti, pomůžete nám?“ nikdy by se Severus nesnížil k této otázce, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy.
„Proto jsme přece tady,“ kývl Lycantodescu a s ním i všechny jeho děti.

*****

Harry se znovu zavrtěl. Věděl, že Severus večer nepřišel, ale bylo mu jasné, že přijde hned, jak bude mít čas. Když nic jiného, musí se přece také vyspat. On, Harry, měl ale špatný spánek. Snažil se vyhýbat bezesnému toniku jak jen to šlo, protože si dobře pamatoval, jak bojoval se závislostí, když si ho bral pokaždé, když nemohl spát. Přidržel se raději rady, kterou dostal od Molly. Teplé mléko s medem. Sice záležitost dost nechutná, ale většinou to pomohlo. Občas s úsměvem říkal, že se tolik soustředí na to, že mu to nechutná, že zapomene, že nemohl usnou.

I teď tedy zavolal Dobbyho a požádal ho o pravidelnou sklenku teplého mléka s medem. Pro jistotu se na Dobbyho zamračil, aby snad skřítka nenapadlo začít něco radit. Nenapadlo. Zřejmě měl spoustu starostí na ošetřovně, kde teď Narcisa rodila svá dvojčata. Hm…

Ještě několikrát se otočil a nakonec přece jen usnul.

Možná to neměl dělat.

Otevřel oči a překvapeně se rozhlédl. Tenhle dům neznal. Nikdy tu nebyl a ani si nepamatoval, že by se mu o něm někdy zdálo. Vyšel z místnosti, ve které se probudil. Nic mu v tom nebránilo. Něco ho lákalo, aby se dal chodbou vpravo. Poslechl. Krok za krokem cítil, jak pouto, které ho přitahovalo k něčemu nebo k někomu tam kdesi, sílí.

Najednou zaslechl nějaké zvuky. Nedokázal je dost dobře rozpoznat, ale tušil, co znamenají. Jeho nohy se bez pobídnutí rozpohybovaly rychleji. Zvuky byly stále hlasitější. Příliš brzy se ocitl v podivné místnosti.

Byla velká, ale ne větší, než půlka Velkého sálu v Bradavicích. Osvětlovaly ji pochodně upevněné v pravidelných odstupech po celém obvodu místnosti. Podle vůně, která se z nich linula, zjistil, že jsou to skutečné pochodně vyrobené ze smolnatých borových větví.

Uprostřed místnosti stála mříž, ke které byla připoutána Theadora. Snad jí původně nechali nějaké to oblečení, ale z toho teď zbyly už jen roztrhané cáry ležící u jejích nohou. Krev stékající po zbičovaných zádech je zbarvila do ruda.

Už ho nevyděsil pohled na zrůdu, která byla odpovědná za ty rány. Kříženec stojící nedaleko svíral důtky pevně v ruce, občas se k Theadoře přiblížil a slízal krev z jejího těla.
„Harry!“ ozval se za ním Voldemort. „Dlouho jsme se neviděli. Jsem rád, že jsi se přišel podívat, jak se moji mazlíčkové baví.“
Harry chtěl nějak odpovědět, ale nešlo to. Nemohl promluvit. Možná snové omezení.
„Neboj se o ni,“ pokračoval Voldemort téměř mile. „Nechci ji zabít… hned. Až se jí Krveslav nabaží, dám ji do pořádku. Máme přece dohodu.“
Harry se chtěl zeptat, jakouže dohodu to máme, ale jako prve nemohl promluvit. Jeho úvahy přerušil další Thein výkřik. Otočil se směrem k ní a…

…zalitoval toho. Krveslav totiž odhodil důtky stranou, odvázal Theu, smýkl jí na podlahu a vrhl se na ni. Harry měl na okamžik pocit, že viděl, jak jeho tvrdý penis prudce zajel do dívčího těla.

„Ne!“ podařilo se mu vykřiknout.

„Ne!“ zopakoval a posadil se.
„Harry,“ uslyšel vedle sebe milovaný hlas.
„Severusi,“ vydechl a spěchal se ukrýt v Severusově náruči.

*****

„Co se děje?“ zeptal se Harry, když do sborovny vtrhla Molly. Nevypadalo to totiž, že by začala mluvit sama, příliš lapala po dechu. Jejím směrem se otočili všichni přítomní.

Porada učitelů probíhala tak nějak automaticky, všichni totiž byli v myšlenkách u svých vlastních starostí. Ale vyučování nikdo nezrušil, dokonce zrušit odmítal, tak prostě muselo docházet k poradám alespoň občas. Ta poslední nevyšla, ale nevypadalo to, že by na tom, kromě ztráty času, někomu něco vadilo. Také ta dnešní se zkrátila na nezbytné minimum. Probraly se studijní výsledky nejslabších studentů a také se zvážilo, má-li smysl trvat na maškarním bále u příležitosti svátku svaté Morgany. Má, zní resume. A to navzdory tomu, že profesorka Woodová je teď bůh ví, kde. Nebo možná právě proto. Harry se rozhodl držet se starého dobrého zvyku Albuse Brumbála. Když je nejhůř, přijde vhod jakékoli rozptýlení. Severus s tím mlčky souhlasil a ostatní též. Někteří se dokonce těšili.

„Narcise se narodili dva kluci,“ našla konečně hlas Molly.
Ve sborovně zavládlo ticho. Všichni zvažovali, jak na tuto informaci zareagovat. Jistě, všichni věděli, že je Narcisa těhotná. Ale teď byli postaveni před hotovou věc.
„Jak jí je?“ položil tu nejdůležitější otázku Severus.
„Dobře. Byl to snadný porod. Vůbec nebylo znát, že už je trochu starší.“
„A děti?“ ozval se, k překvapení všech, Charlie. K překvapení všech proto, že se ozýval jen tehdy, bylo-li to nezbytně nutné.
„Také v pořádku. Teď všichni spí. Takže se v návštěvě příliš nepředhánějte.“

„Jo,“ řekl Harry, když Molly odešla s tím, že musí dohlédnout na rodičku.
„Jo,“ zopakoval Severus.
„Narodili se ve správný čas,“ ozval se do té doby mlčící Firenze a na potvrzení svých slov lehce zaťukal kopýtky o kamennou podlahu. „Hvězdy jsou jim nakloněni.“
„Snad budou mít víc štěstí,“ řekl s pokusem o vyrovnanou řeč Harry, ale raději nepokoušel štěstí a nepokračoval. I tak na sobě cítil upřený Severusův pohled. Po chvíli to nevydržel a ošil se.
„Co jim dáme?“ ozvala se prakticky madam Hoochová. Všichni pokrčili rameny. „Navrhovala bych zatím nic konkrétního. Bůh ví, jestli to budou kouzelníci a bůh ví, jak se k tomu bude stavět ten mudla.“
„Já myslím, že pan Parker zvládá situaci celkem dobře. Na mudlu,“ sebral se Harry. „Ale pravdou je, že takhle malým dětem dávat něco konkrétního nemá smysl,“ odtušil a zamyslel se.
„No, myslím, že na vymýšlení dárku pro děti paní Parkerové je ještě dost času,“ uzavřel Severus téma. „A, Harry, pošli ke mně pana Hwanga. Myslím, že je na čase vysvětlit mu, že jsou na světě důležitější věci, než jeho vlastní hormony.“
„Buď milosrdný…“ zkoušel prosit Harry, který netušil, proč zrovna tenhle nešťastník vzbudil ředitelovu nelibost. Jistě, nešli mu lektvary, ale komu ano?
Severus pozvedl obočí a chvíli se díval na svého mladého milence. Přitom si vybavil ten příšerný rozhovor o zadku profesora Pottera, který pan Hwang vedl se svým kamarádem. „Nebudu.“
„Severusi!“ okřiklo ho hned několik hlasů. Odpověděl nasupeným pohledem.

„Severusi, čím si ten nebožák vysloužil tvou nepřízeň?“ zeptal se Harry, když ostatní opustili sborovnu. Položil dlaň na ředitelovu ruku.
„To mu neublíží,“ nechtěl se o tom Severus zmiňovat.
„Ublíží,“ nesouhlasil Harry. „Víš jak bylo mě, když jsem musel bojovat proti stínu svého otce a ostatních pobertů?“
Severus zavřel oči. Proč se to všechno musí pořád komplikovat? Proč se Harry musí pořád na něco ptát? Prostě proto, že je to Harry, odpověděl sám sobě. „Chce tě.“
Tak tohle Harry vážně nečekal. Pak si na něco vzpomněl. „Tak to je on…“
„Jo, to je on,“ procedil skrz zuby Severus. „Ale neboj, budu hodnotit pouze to, jak si povede v lektvarech.“ Následující úšklebek zmrazil krev v Harryho žilách. Příliš dobře si ho totiž pamatoval. „Což bude bohatě stačit. Myslím, že nám oběma.“
„Já to vzdávám,“ zvedl Harry ruce ve smířlivém gestu.
Tentokrát se v Severusově tváři objevil hřejivý úsměv. Harry byl v mžiku nejšťastnějším na celém světě. Severus vždy úsměvy šetřil, natož pak takovými.
„Už jsem říkal, že tě miluji?“ zeptal se pro jistotu.
Severus se zamyslel. „Víš, Harry, varoval jsem tě před úskalími vztahu se starým mužem. Nějak zapomínám…“
Harry se usmál. „Nevadí. Rád ti to kdykoli zopakuji.“
„Teď pojď, podíváme se na Narcisu,“ zavrtěl Severus pobaveně hlavou.

Paní Parkerová ležela v posteli u okna a unaveně sledovala krajinu kolem hradu. Vedle postele byly dvě malé postýlky, ve kterých spokojeně oddechovaly dva malinké uzlíčky. Přestože si zakázala vzpomínat, nemohla se ubránit vzpomínce na narození Draca. Prudce zamrkala ve snaze zbavit se slz, které se jí draly do očí, ale docílila tím jen toho, že se objevily na tváři. Její Draco. Její andílek…
„Jak se cítíš?“ zaslechla další hlas ze vzpomínek. Otočila se a pokusila se usmát na Severuse a Harryho.
„Už mi bylo i lépe,“ připustila. „Ale nepříliš často. Paní Weasleyová říkala, že jsem v pořádku a tak jsem jen unavená.
„Už víte, jak se budou jmenovat?“
Přikývla a trochu se nadzvedla, aby lépe viděla do postýlek. Harry jí v mžiku podložil záda polštářem. „Tohle je Orion.“ Harrymu se nečekaně stáhlo hrdlo. „Je to rodinná tradice. Jeho bráška,“ ukázala na druhého mrňouse, „se jmenuje Logan. Mohla bych vás požádat,“ na chvíli se odmlčela, „jestli byste nešli mým dětem za kmotry? Bylo by mi ctí…“
„To mě bude ctí, Narciso,“ pohladil ji sametový Severusův hlas.
„Mě také,“ připojil se Harry.

*****

Harry seděl na svém obvyklém místě a poslouchal svodky jednotlivých členů Fénixova Řádu. Trochu ho to nudilo, ale sotva si to uvědomil, pokáral se a znovu se soustředil na to, co mu další člen Řádu vyprávěl. Oni dělají, co mohou, nezaslouží si jeho nezájem. Navíc by se Řádu mohlo vymstít, kdyby třeba přeslechl nějakou důležitou informaci. Občas přikývl a dělal si v duchu poznámky. Nechtěl je dělat na pergamen, aby snad náhodou nepřišly do ruky někomu nepovolanému. Jako další se zvedla Nahimana. Harry byl překvapen. Co ta může chtít? Ale nic neříkal. Jen jí s mírným úsměvem na rtech pokynul.

Nahimana si odkašlala a tichým jímavým hlasem šokovala přítomné, když řekla:
„Vím, kde je Voldemort a vím, kde drží profesorku Woodovou.“
To jméno, které mnozí stále nemohou vyslovit, vyřkla Nahimana, jako každé jiné jméno, tedy beze strachu. No ovšem, ona ho znala jen z vyprávění.
„C..Co?“ vyskočil Ron.
„Rone, počkej,“ usadil ho Harry a plně se soustředil na indiánčino vyprávění.
Nahimana pokračovala.
„Za Zapovězeným lesem je další les, mnohem starší. Uprostřed něj stojí dům a tam jsou. Vol..“ všimla si, že pokaždé sebou víc jak polovina řádu při vyslovení toho jména škubne, tak se zarazila, „tedy Ten, jehož jméno nechcete slyšet, je v těle mladého muže s nervovým tikem.“
„Ano, to víme, je to Barty Skrk, junior. Je šílený,“ přerušil ji Harry.
Ron nevěřícně sledoval svou vyvolenou a jeho výraz hrozil výbuchem. Zatím se ale držel, i když mu šla téměř pára z uší.
„Ano?“ ujišťovala se Nahimana, „to tedy vysvětluje jeho podivné chování.“
A pokračovala dál, „On se hádal sám se sebou. Zvláštní, jen mi připadalo, že ten...jak to říct, hostitel? No ano, hostitel, má jaksi občas navrch. Možná, že míra psychického postižení, dává Bartymu nějakou výhodu. Pokud by se s ním někdo pokusil promluvit, možná by se dal ovlivnit.“
„Nedal, to mi věřte, Nahimano,“ ozval se Snape.
„Já si jen myslím, že kdybychom dokázali udržet vědomí Bartyho na úkor toho, jehož jméno říkat nebudu, dalo by se toho využít.“
„Dobře, Nahimano, ale kde je Thea. Žije?“ přerušila ji Hermiona.
Indiánka se konejšivě usmála na Hermionu.
„Ano. Dosud žije. Ale měli bychom si pospíšit, jestli...“ zarazila se. Přeci jenom nemůže říct nahlas, co viděla. Hermioně ne.
„Co?“ vyděsila se Miona. Do očí jí vyhrkly slzy.
„Hermiono, žije a to je důležité. Dostaneme ji odtamtud,“ položil Harry Hermioně ruku na třesoucí se rameno. Znovu měl před očima Theu a tu zrůdu, jak ji...

„Jak jsi mohla?!“ křičel Ron, zlostí celý rudý, „Proč si mi to neřekla?! Vystavit se takovému nebezpečí! Cos myslela, že děláš?!“
Ron přecházel po jejich komnatách ode zdi ke zdi a zuřil.
„Rone, lásko, já musela pomoci,“ snažila se Nahimana uklidnit svého snoubence, ale nedařilo se jí to.
„Nesnaž se mě uklidňovat, když se na tebe zlobím,“ vrčel mladý Weasley.
„Ronalde Weasley, nekřič na svou snoubenku, nebo uvidíš, jak ti osladím,“ vložila se do věci Molly, kterou přilákal řev syna.
„Ale mami, ona šla tajně k...k...“protestoval Ron.
„Ona se snažila pomoct,“ rázně ho Molly přerušila.
„A jestli toho okamžitě nenecháš, budu vyprávět já, co za pošetilosti jste ty a Harry prováděli, když jste ještě studovali,“ výhružně pronesla Molly.
„O pošetilostech bych být tebou, mami pomlčel,“ zamručel Ron.
„Ronalde!“ okřikla ho Molly.
„Vždyť nic neříkám,“ špitnul Ron.
„Rone, lásko, tak to pochop, nebyla jiná možnost. A já se chtěla odvděčit těm, kteří mi, nám, pomohli,“ Pohladila Nahimana Rona po tváři a políbila ho na vzteky rudé ucho.
Ronald ji objal a schoval obličej do jejích hustých černých vlasů.
„Nechci o tebe přijít,“ zašeptal.
Molly tiše vycouvala z místnosti. Tohle už je záležitost těch dvou, do toho už se míchat nebude.

*****

„Jak jsi to mohl udělat?“ křičel Harry a v ruce svíral pergamen, který před chvílí na jeho nátlak Severus vytáhl z šuplíku u stolu. „Jak to, že jsi mi to neřekl?“
„Harry, počkej. Neřekl jsem ti to přesně z tohoto důvodu. Hned na to skočíš…“
„Je tady možnost zachránit Theu. Byť značně hypotetická. A ty to prostě stopíš, protože bych na to mohl skočit? Já snad špatně slyším…“
„Harry, to je nepřijatelné. My tě tady potřebujeme, jestli ti to nedošlo. Neobětujeme tě. Předně nikde není psáno, že Theadoru skutečně propustí, když za ním přijdeš. A i kdyby, sakra, Harry, prober se! Ona je nahraditelná. Ty ne!“
Harry chvíli němě zíral a snažil se přimět mozek, aby konečně nějak zareagoval. „Ty… kdo jsi, že se opovažuješ rozhodovat o tom, kdo je či není nahraditelný!“
Severus si znechuceně odfrknul. Tihleti Nebelvíři. „Tak já ti něco povím, Pottere. Možná by ses měl vykašlat na ideály a vrátit se nohama na zem. Kvůli té tvé šlechetnosti přijdeme nejen o slečnu Woodovou, ale i o tebe. Nic nezískáš, jen všechno ztratíš! Mám po krk toho pokrytectví, co nutí každého ušklíbnout se nad zdravým úsudkem jen proto, že není etický. Jdi někam se svou etikou!“
Severus prásknul dveřmi a nechal vytuhlého Harryho stát uprostřed ředitelny.

Kapitola devatenáctá

Tak tam stál, myšlenky se mu honily hlavou a jedna z nich ho děsila ze všech nejvíc. Co když Severus od něj odejde?
Válka ze mě udělala závislého ubožáka. Závislého na lásce nebo alespoň zdání lásky. Už tě nedokážu nechat odejít, byť ve vzteku. Udělám cokoli, abych si tě udržel, Severusi. Protože žít bez duše je snazší, než žít bez lásky.

Našel ho ve sklepení, kam doběhl téměř bez dechu. „Severusi,“ vyhrkl. Naštěstí si zachoval alespoň tolik důstojnosti, že nezačal prosit verbálně. Ale výraz v jeho tváři řekl staršímu muži všechno podstatné.
„Ještě jsem neřekl poslední důvod,“ řekl chladně Severus.
Harry v šíleném strachu čekal, co bude. Ano. V šíleném. Teď mu Severus řekne, že už ho nechce a on půjde skočit z věže. Nebo se možná otráví. Nebo…
„Přišel bych o tebe…“
Trvalo několik úderů srdce, než Harrymu došel smysl řečeného.
„Pusť mě, Harry, vždyť mě udusíš,“ bránil se Severus, když ho Harry sevřel v pevném objetí. Po chvíli ho mladík i poslechl. „Nemůžeš se na mě takhle vrhat, jsem už starší pán…“
„Promiň. Když já mám pokaždé takový strach, když se začneme hádat. Víš, jako že se naštveš a…“ zavrtěl hlavou a pro jistotu ukryl tvář na Severusově hrudi.
„To máš o mě hezké mínění,“ zavrčel Severus v odpověď.
Harry znovu zavrtěl hlavou a začal ho hladit po zádech. „No… jsi tak hrdý, tak… povznesený nad nás, obyčejné smrtelníky, že mám strach, že se urazíš a tvá hrdost ti zabrání přijmout mou omluvu,“ mumlal mu do hábitu.“
Severus mlčel. Nechtělo se mu říci, že se obává obdobné reakce z jeho strany. Ze strany malého emotivního Nebelvíra.
„Ale já prostě nemůžu jen tak stát a nechat události kolem mě, aby se děly. Když si něco myslím, potřebuju to říci a stát si za svým názorem. Kdybych bez dalšího přejal všechny tvé názory jen proto, že jsou tvé, tak…“
„Tak bys mě tolik nepřitahoval, Harry,“ skočil mu do řeči Severus. „Kromě tvého skvělého zadku je na tobě přitažlivé právě to, že se nedáš uplatit, zastrašit ani přemluvit. Když jsi o něčem přesvědčen, jdeš za tím. Přestože mě to neuvěřitelně štve a jsem přesvědčen, že tě to jednou přivede do hrobu, je to prostě úžasné. Zůstaň takový, jaký jsi, Harry.“

Harry hladil Severusovo tělo všude, kam dosáhl. Nebyla to nějaká erotická předehra, prostě toužil se ho dotýkat. Cítit, že je tu s ním. Že to žádná hádka nezmění. Že, v duchu potřásl hlavou, že konečně našel někoho, kdo ho přijímá takového, jaký je.

Brzy zalezli do postele. Harry se přitiskl zády k Severusovi a ten ho objal. Pečlivě je oba přikryl a zastrčil nos do Harryho vlasů. Přál si, aby tohle nikdy neskončilo. Aby mohl po zbytek života, po dlouhý zbytek života, prostě takhle ležet a objímat Harryho. Poslouchat jeho dech, cítit jeho vůni. Ještě víc se k němu přitiskl, aby snad Harrymu nebyla zima. Ať dělal co dělal, ve sklepení byla prostě vždycky zima.

Ale Harry zimu nevnímal. Pevně svíral Severusovu ruku a jeho dlaň si položil pod tvář. Vychutnával si ten úžasný pocit, když se k němu Severus tiskl. Cítil na zadku chloupky pokrývající Severusův klín. Věděl, že by stačilo se trochu zavrtět a cítil by víc, než jen chloupky. Nepokusil se o to. Tedy, ne že by snad existovala vteřina, kdy po Severusovi netoužil, ale teď se cítil tak dobře, tak bezpečně, tak… Chtěl být objímán a cítit, že ho někdo miluje. Ideálně někdo, koho miluje on sám.

Už zítra možná dojde k rozhodující bitvě. Možná všichni zemřou. To je ale jedno. Teď leží v posteli se Severusem, cítí za krkem jeho horký dech, dotýká se jeho těla. Zítřek není důležitý.

Brzo ráno, kdy ještě nebylo vidět ani paprsek z vycházejícího slunce, vykráčel z hradu čtyřnohý tvor. To Firenze. Namířil si to přímo do Zakázaného lesa. Pomalu kráčel lesem a zvuk jeho kopýtek tlumil mechový koberec. Přesto o něm někdo věděl, někdo ho sledoval. Firenze se ubíral dál a zřejmě dokonce věděl, kudy jít. Občas se zastavil a nasál vzduch kolem sebe. Malinko se usmál. Ano. Věděl, že je sledován. A věděl také, kým je sledován.
Když už byl dostatečně hluboko v lese, zastavil se a zafrkal.
Odpovědí mu bylo zaržání a před ním se z křoví vynořil velký kentaur.
„Firenze, sluho lidí, co tu chceš?”
„Buď pozdraven, Bane,” uklonil se oslovený.
Ze všech stran se z lesa objevili ostatní kentauři. Jeden přes druhého opovržlivě frkali a ržáli.
„Proč jsi přišel?” zeptal se Bane znovu.
Firenze s největší úctou, jaké byl schopen, promluvil:
„Národe vznešených lesních tvorů, já, nehodný vaší pozornosti, jsem přišel, abych vás požádal o pomoc.”
Znovu zazněly opovržlivé zvuky.
„Jak se opovažuješ? Co nám je po lidských sporech!” zahřměl Bane, „odejdi, nebo tě zabijeme,” dodal ještě.
„Ne, neodejdu, dokud mě nezabijete, nebo nevyslechnete,” oponoval Firenze.
Už to skoro vypadalo, že se kentauři v čele s Banem na Firenzeho vrhnou, když tu najednou z dáli zaznělo vlčí zavytí.
Kentauři okamžitě zmlkli. A nejen oni. Rázem bylo ticho. Takové, které bolí v uších a mučí mozek. Ticho, které nevěstilo nic dobrého.
„Vlkodlaci...,” ticho přerušilo šeptání a kentauři hned vypadali méně pomstychtivě.
„Ano, vlkodlaci a upíři. Voldemortova sebranka,” řekl Firenze.
„Kradou nám naše děti, vraždí naše ženy a před tím je znásilňují,” rozčileně šeptal Bane. Ostatní kentauři na souhlas mručeli. Nikdo si nedovolil hlasitější zvuk.
„Proto jsem přišel,” kývl Firenze a pokračoval, „Pokud se rozhodnete spojit své síly s kouzelníky, zničíme je. Už nikdy nezmizí jediné vaše dítě, jediná vaše žena. Přišel jsem nabídnout svůj život za vaši ochotu bojovat proti Voldemortovi a té jeho zrůdné sebrance.”
„Ty by ses nechal zabít za příslib pomoci tvým lidem?” zeptal se nevěřícně Bane.
„Ano,” přikývl Fireze.
„A co kdyby byla tvá oběť zbytečná. Zabijeme tě a odejdeme. Tvý lidé, ať si pomůžou sami,” nastínil jednu z možností Bane.
„Ne. To neuděláte. Věřím vám,” zakroutil hlavou Firenze.
Bane zakýval hlavou.
„Odejdi, do večera dostaneš naši odpověď,” Bane se otočil a spolu s ostatními kentaury zmizel mezi stromy.
Firenze se za nimi chvíli díval. Už to bylo tak dávno, kdy naposled mluvil se svými...
Pak se také dal na cestu zpět.
Slunce ještě zcela nevyšlo, když Firenze vcházel do hradu.


Hermiona seděla u stolu a zamyšleně pozorovala svůj toust. Přemýšlela, jestli má, nebo nemá hlad. Měla by se najíst, ale nešlo to. Hrdlo měla sevřené a v hlavě jedinou myšlenku. Co je s Theou? Zachrání ji? Přijdou včas?
„Hermiono,” otočila se po hlase.
„Neville, tys to dokázal,” vydechla Mia, když uviděla to, co Neville držel v ruce.
Theinu mandragoru, zdravou a zelenou, v novém, žlutém květináči.
Neville položil květináč s rostlinou na stůl, posadil se vedle Mii a pustil se do snídaně.
Mandragora začala tichounce kvílet.
„Také se ti po ní stýská?” promluvila Miona na mandragoru. Jako by jí rostlina rozuměla, zatřepala lístečky a na jejich povrchu se objevily krůpěje, ne nepodobné slzám.
Hned i Hermiona měla na krajíčku.
Neville, prosím, odnes ji,” zaprosila kamaráda.
„Dám ji zatím k sobě,” souhlasil Neville. Nacpal si zbytek své snídaně do úst, vzal mandragoru a odnesl ji do svých komnat. Zatím bude dělat společnost jeho rodině.


Vyučování opět probíhalo, jako by se vůbec nic nedělo, jen přeměňování bylo prodlouženo z obvyklých dvou na tři hodiny a všichni studenti se pokoušeli měnit ve stříbro všechno, co kdo mohl postrádat. Hromádka stříbrných ostnatých předmětů utěšeně rostla a Harry přiděloval body na všechny strany. Děti, povzbuzené přísunem bodů se opravdu snažily a tak za tři hodiny měli plné dvě velké truhlice. Některé předměty sice moc stříbrně nevypadaly, zato byly ostré a každá taková věc se v tuto chvíli moc hodila.
Po obědě se všichni obyvatelé hradu sešli ve Velké síni, kde Hermiona všechny naučila kouzlo na výrobu sítí.
Dokonce i Brumbál se přidal, ačkoli ho tato kouzla poněkud vysilovala. Možná to tak trochu souviselo s tím, že jeho sítě byly rovnou stříbrné. To bylo také k nemalému prospěchu věci. Jakmile se ale někdo jiný pokusil o stejný výsledek, jaký vykazoval Brumbál, nedařilo se. Budiž, i obyčejné sítě byly dobré.
Okolo páté hodiny Severus zastavil všechny přípravy na boj a nařídil přípravy na maškarní bál, k oslavě dne Morgany.

Jakkoli byla situace vážná, všichni se na bál těšili. Dokonce i Hermiona pookřála, když dětem ve své koleji pomáhala s výrobou kostýmů. Jak byla v pracovním vytížení, pomohla nakonec všem dětem vymyslet a vytvořit maškarní kostýmy.
Ne, na Theu nezapomněla ani na chvíli, ale nemohla sedět někde v koutě a nic nedělat. To by se zbláznila.

Slunce už zapadalo, hradem se rozléhal radostný šum, hudba a výskání.
Firenze vyšel před bránu. Byl čas. Čas na odpověď.
Ze Zakázaného lesa vyšel kentaur. Sundal ze zad kuši, nabil do ní šíp a vystřelil. Na to opět zmizel v lese.
Šíp se zabodl do vrat, vedle Firenzeho.
Firenze vytrhl šíp ze dřeva, odmotal pergamen, který na něm byl navinut a přečetl si jediné slovo. „Ano.”
Usmál se a vešel zpátky do hradu.

Hlasitá hudba i jemu přinesla do zamyšlené tváře trochu úsměvu. Ti lidé jsou úžasní. Dokáží se radovat i tehdy, když je bitva na spadnutí. Hm, možná právě proto jsou tak odolní. On sám jako kentaur toho věděl o odolnosti velmi mnoho. Ale nebyl si jist, jestli by kentauři, kdyby byli tak často vystavováni takovým hrozbám, dokázali udržet svou rozšafnost a pýchu. Jistě, svým přístupem ke světu se kentauři do podobných situací nedostávali příliš často, ale to neznamená, že se tomu tak musí být navždy. Zvažoval, jestli nejsou natolik tvrdí, že se při náporu zlomí. Lidé se jen ohnou a pak se znovu narovnají.

Potřásl v zamyšlení hlavou. Tolik let prožil ve společnosti lidí. Jeho vlastní národ ho kvůli tomu zavrhl. Mula, sluha lidí. Tak mu posměšně říkali. Přitom nevěděli vůbec nic. Z hvězd se dá vyčíst ledacos, ale skutečná modrost získaná zkušenostmi, ta tam prostě není.

„Harry!“ zavolal polohlasně, když zahlédl povědomou postavu.
„Firenze…“ pozdravil ho Harry a přišel až k němu. Kentaur si ho se zájmem prohlížel. Jistě, věděl, že dnes je maškarní bál. Morgana by z toho měla radost. Ale Harryho kostým byl… byl… no, přinejmenším zvláštní. Byl za orientální tanečnici. „Líbí?“ zeptal se Harry, když si všiml zkoumavého pohledu. Přitom se zavrtěl v bocích a drobné mince, kterými byl pošit šátek uvázaný kolem pasu, se rozezněly veselým cinkotem.
„Líbí,“ odpověděl Firenze podle pravdy. „Ale já nejsem ten správný kritik. Moc tomu nerozumím. Už tě někdo viděl?“
Harry zavrtěl hlavou a pak i zbytkem těla. Líbilo se mu, jak mince zvonily. Jak se dotýkaly obnažených částí jeho těla a příjemně chladily. Potřeboval to. Stačilo, aby si představil Severuse, jak bude reagovat a byl docela žhavý. Možná spíš nažhavený. Dobrá, možná nebude reagovat na veřejnosti. Vlastně určitě ne. Ale potom, až zapadnou do ložnice… „Je to překvapení,“ řekl tedy nakonec.
„Doufám, že ti to vyjde,“ řekl Firenze a změnil téma. „O tom jsem ale nechtěl mluvit. Mám informaci, že Bane a jeho lid se k nám v bitvě připojí…“
Harry chvíli stál, mezi prsty nechal bezmyšlenkovitě prokluzovat jednotlivé mince. Zvažoval slyšené. „Podívej, Firenze. Už nejsem ten malý, naivní chlapec, jako když jsme se potkali. Nevěřím ti, že Bane jen tak přišel a řekl, poslyš, tak jsme si říkali, co se takhle spojit s lidmi proti Voldemortovi?“ Zavrtěl hlavou. „Řekni mi všechno.“

Firenze si znovu Harryho prohlížel. V oděvu orientální tanečnice vypadal skutečně nádherně. Severusovi se bude určitě líbit. A nejen jemu, usmál se v duchu. Nemohl by být kentaurem, navíc v Bradavicích, aby mu ušly pohledy a tajné rozhovory týkající se kvalit profesora Pottera. Když se v tomhle kostýmu objeví na veřejnosti, způsobí to malé zemětřesení. Dlouhé černé vlasy měl rozpuštěné, rozhozené po ramenou, spadaly až po lopatky. Měl je propletené zlatým řetízkem, který tu a tam vykukoval z pod hustých pramenů a určitě bude nádherně odrážet světelné paprsky. Tvář měl zakrytou průhledným lehounkým šátkem. Sice nezakrývala obličej, ale potlačovala ho, takže vynikly nádherné zelené oči lemované hustými řasami. Harryho tělo, teď poněkud obnažené, bylo pružné a navzdory mnoha jizvám, Firenze doufal, že nejsou od toho, od čeho myslí, velmi přitažlivé. Dokázal si představit, jaké by to bylo, kdyby ho k sobě pevně přitiskl. Ano. Představit si to dokázal, ale věděl naprosto přesně, že to nikdy neudělá. Nechtěl pokazit jejich přátelství, případně vztah, který pomalu a jaksi váhavě vznikal mezi Harrym a Severusem.

Celkově působil Harry prostě úžasným dojmem. Plný života, vzrušení, lásky. Ale když se mu Firenze podíval do očí, viděl v nich i něco jiného. Hluboce zakořeněný smutek, bolest. Obavy. Starosti. Ano. Harry měl pravdu. Už to není ten naivní chlapec, kterého poprvé potkal tehdy v Zakázaném lese.

„Kříženci útočí na kentaury stejně, jako na lidi, Harry. Bane říkal, že unáší, przní a zabíjejí ženy a děti. Původně jsem přišel mezi ně, abych…“ na okamžik se odmlčel, ale upřený pohled zelených očí trval na pravdivé odpovědi, „…abych jim nabídl svůj život za to, že vám pomohou.“
Harry položil ruku na kentaurovo rameno. Ten dotek vyjadřoval všechno. Překvapení, nesouhlas, důvěru, obrovské díky, soucit. Ale nic z toho neřekl, jen čekal, co bude následovat.
„Bane řekl, že oni sami mají problémy. Proto zváží mou žádost a dá mi do večera vědět. Před chvílí jsem ji dostal.“ Zvedl ruku, ve které dosud svíral šíp a pergamen.

Harry usilovně přemýšlel. Znovu slyšel Severusova slova o nahraditelnosti. Ale on na to nemohl přistoupit. Jistě. Pomoc kentaurů je obrovský trumf. Jenže on není ochoten zaplatit požadovanou cenu. Proč sakra kolem něj mají všichni sklony k sebeobětování?

„Harry,“ oslovil ho něžně Firenze, který tušil, kterými stezkami se ubírají myšlenky jeho mladého přítele. „Jsou věci, které…“
„Ne, Firenze! Nesnesu další přednášku o zdravém úsudku!“
„Když myslíš,“ pokrčil rameny kentaur. „Ale teď se běž bavit, Harry. Ohromě ti to sluší, určitě budeš mít úspěch…“

* *

Harry pomalu vstoupil do Velkého sálu. Okamžitě se usmál. Všude kolem něj se to hemžilo nejrůznějšími tvory, ano, dokonce i věcmi. Pokud si dobře všiml dřív, než se masky opět promíchaly, tak nedaleko kolem něj protančil kalamář. Zatím si ho nikdo nevšiml, tak zůstal stát u dveří a prohlížel si křepčící dav.

Bylo správné, že trvali na tom, že se maškarní bál bude konat i přes to, že Theadoru unesl Voldemort. Pokud dokázal zahlédnout dětské tváře, bylo zřejmé, že se dobře baví. Že alespoň na chvíli zapomněly na hrůzy, které se kolem nich stahují. Že jsou šťastní. Hm… támhleta Morgana je celkem podařená, řekl si, když uviděl jednu zmijozelskou krasavici. Zdá se, že porota bude mít těžkou práci. Pomalu svůj pohled stočil k profesorskému stolu. Ušklíbl se a tak nějak doufal, že to pod šátkem, který mu kryje spodní část obličeje, není vidět. I studentská porota zřejmě bude mít na pilno.

Uprostřed, jako obvykle, seděl Severus. Harry na okamžik viděl rozmazaně. Onehdá totiž, když ještě měli na sebe víc času, leželi po milování v posteli a Severus mu předčítal ze své oblíbené pohádkové knížky. Ano, slyšíte dobře. Ze své oblíbené pohádkové knížky. Severus. I on prý kdysi býval dítětem. No a teď se tu nějak tahle kniha objevila. Harry se tvářil, jako že mu to věří a vůbec si nemyslí, že ji spíš celý život střežil jako oko v hlavě. Z celé knihy se Harrymu nejvíc líbil Ledový král. A ten teď seděl přímo naproti němu.

„No tak, Harry,“ ozval se vedle něj profesor Brumbál.
Harry se nepříliš úspěšně pokusil zakrýt úsměv, ale nakonec se, ke svému vlastnímu zděšení, zahihňal. Albus Brumbál, Nejvyšší divotvorce Starostolce a Nejhlavnější Hlavoun mezinárodního společenství kouzelníků, šel za slunéčko sedmitečné.
„Sluší mi to?“ zeptal se a plavně se otočil kolem dokola.
„Ano, profesore,“ přikývl zdvořile Harry. Vlastně se až tak nepřetvařoval. Ve skutečnosti si nedokázal představit, že by Brumbál šel za něco jiného.
„Tak už běž, Harry,“ pobídl ho Brumbál vážně. „Už na tebe čeká,“ kývl hlavou směrem k Severusovi, který vypadal, že se zájmem sleduje hemžení masek všude kolem.

Harry se zhluboka nadechl, snad aby se trochu uklidnil. Byl vzrušený, jen se na Severuse podíval. A byl zvědavý, jak na jeho kostým bude reagovat. Nebylo snadné kostým pořídit a naučit se ty správné pohyby. Harrymu už bylo na zvracení z toho, jak mu všichni říkali, jak dobře vypadá, že to určitě díky rokům stráveným na koštěti při famfrpálu. Ale tentokrát toho využil. Velmi snadno se totiž naučil potřebné pohyby, protože jeho tělo bylo na nejrůznější pohyby zvyklé.

Teď tedy vykročil do jámy lvové. Přitom přiměl své boky, aby se vlnily v rytmu hudby a rozechvívaly tak mince v jejich úžasné hudbě. Sice ji teď slyšel jen Harry, ale dokázal si představit, jak bude znít, až budou se Severusem sami.

Ředitelovy černé oči klouzaly sálem a zastavovaly se na jednotlivých maskách. Co naplat, právě on byl zvolen předsedou poroty, která měla hodnotit úroveň studentských masek. Najednou se jeho pohled zastavil na blížící se postavě a jeho oči se zúžily.

Potter!

Ten mrňavý, zasraný spratek! Tohle mu určitě udělal úmyslně! Teprve když ucítil ruku madam Hoochové na svém předloktí a uslyšel ostře zašeptané: „Jsi v pořádku?“ došlo mu, že se jeho tepová frekvence určitě zvýšila minimálně o sto procent. Žlázy s vnitřní sekrecí začaly vyplavovat adrenalin v množství téměř smrtelném. Testosteron ovládl celé jeho tělo a nutil ho udělat něco nepředstavitelného a nenapravitelného. Jako například popadnout Pottera, ohnout ho o profesorský stůl, vyhrnout mu ten ubohý cár látky, kterému říká sukně a pořádně tvrdě ho ošukat. Bez ohledu na zbytek světa, tedy i na zbytek Bradavické školy čar a kouzel. Aby křičel, aby prosil o přídavek.

Harry zahlédl hlad v Severusových očích. Kolena se mu začala třást, jeho tělo začalo reagovat. A to bez ohledu na to, že se před příchodem do sebe obrátil obrovský pohár plný tlumícího lektvaru.

Přiměl se dojít svůdným krokem až na své místo vedle Severuse a jako by nic se vedle něj posadit. V tu chvíli se štíhlé prsty objevily na jeho noze a tvrdě ji sevřely. Harry měl co dělat, aby nevykřikl
„Ty ses už vážně definitivně pomátl, Pottere!“ zasyčel Severus vztekle. Sexuální touha, která momentálně nemohla být ukojena, se rychle přeměnila ve vztek. „Víš, co to s nima udělá?“
Harry se k němu trochu naklonil a pod stolem vklouzl rukou do Severusova klína. Jeho stisk byl velmi, velmi jemný. „Mě by spíš zajímalo, co to dělá s tebou, můj Ledový králi.“
„Nech toho, slyšíš?“ bránil se Severus, ale Harry se nenechal odradit. Nenápadně, ale o to intenzivněji, se zajímal o stav Severusova penisu.
„Nedělám přece nic, co by se ti nelíbilo,“ oponoval Harry a přitiskl dlaň k rychle reagujícímu penisu.
„Tady ne. Za.Pět.Minut.Ve.Výklenku.U.Šeříkové.Zahrady,“ dokázal ze sebe vypravit. Klidně, tak nejvíc, jak to šlo, se znovu rozhlédl po sále a pak svým obvyklým krokem vyšel ven.
Harry poposedl a rozverně se usmál. Všechno šlo podle plánu. I když je fakt, že ho nenapadlo, že dnes tak brzy přiměje Severuse, aby ho pomiloval.
„Jsi nechutný, víš to?“ ozvala se Hermiona z vedlejší strany prázdné ředitelovy židle.
Znovu se rozpustile ušklíbl. „Promiň, Hermiono. Jsem šťastný. Nedokážu se ani tvářit, jako že mě to mrzí…“
„Já vím,“ vrtěla v předstírané rezignaci hlavou.
„Vážně, Harry,“ přidala se madam Hoochová. „Jste jak malí.“
„Ehm… no… když myslíte…“ začal se urychleně zvedat. Severus už na něj čeká. Hm, a také to znamená, že se nechovali tak nenápadně, jak si myslel. No, hlavně že ubrus dosahuje až na podlahu, takže studenti nemohli nic vidět.
„Příště nechte ruce na stole. Oba!“ zaslechl ještě Hoochovou a brzy opustil Velký sál.

Sotva se dveře za ním zavřely, utíkal směrem k Šeříkové zahradě. Bylo to nádherné místo, nebo spíš bude, až na jaře celá rozkvete. Nepřipouštěl si, že by také žádné další jaro nemuselo být. Přiblížil se k rohu, za kterým je výklenek, o kterém Severus tak naléhavě mluvil.

Zpomalil. Opět rozvlnil boky, když zahnul za roh a vyzývavým krokem doprovázeným jemným cinkotem, se přiblížil k výklenku. Nestačil ani vykřiknout překvapením, když ho uchopily silné ruce a přitáhly do výklenku. Vzápětí byl opřen o vystupující zeď a část jeho kostýmu z něj byla nemilosrdně strhána. Cítil zrychlený dech, cítil modřiny, které mu naskakovaly po mnohdy bolestivém stisknutí.

Když se do něj prudce vecpal tvrdý penis, nemohl se udržet a zasténal. Částečně bolestí. Přece jen, tohle bylo příliš rychlé. Ale uznával, že si to za tu malou provokaci zaslouží. Uvítal, když se nad ním Severus sklonil a objal ho. V takovém objetí by do něj mohl Severus cpát cokoli jakkoli a Harry by se nebránil. Bylo mu dobře, přestože počáteční bolest z hrubého proniknutí mizela jen pomalu. Tohle byl jeho Severus. Netrvalo dlouho a Severus se se zavrčením udělal.
„Promiň mi to, Harry,“ zašeptal mezi zběsilými nádechy. Dobře si totiž všiml, že se Harry neudělal. Nejen to. On se mu dokonce ani nepostavil. To ho vyděsilo. Co když si Harryho chování vysvětlil špatně? Co když mu ublížil? Co když…
Jeho úvahy přerušil tichý Harryho šepot. „Vzal jsem si tlumící lektvar. Tohle jsem nečekal a tak jsem chtěl mít jistotu, že se nevzruším hned, jakmile tě uvidím.“
„Zdá se, že se z rychlovek stal zvyk,“ zamumlal Severus, když kouzlem spravil Harryho kostým a oba je očistil.
Harry se ušklíbl, zavrtěl, aby se přesvědčil, že kostým sedí a pak se ještě jednou přitiskl k řediteli. „Sympatický zvyk, musím připustit.“ Pak Severuse políbil. „A díky za tuhle masku…“ zatahal za kostým Ledového krále.

„To je dost, že jdete,“ přivítal je Hermiona a koutek úst se jí povážlivě zacukal, když si prohlížela jejich spokojené výrazy.
„Ani slovo,“ varoval ji tiše ředitel.
Pokrčila rameny. „Nic neříkám. Je to vaše věc. Ale já to myslela jinak. Pomalu je na čase začít hodnotit masky.“

Vlastně to čekal. Studenti jednomyslně zvolili Harryho. On byl sice přesvědčen, že spíš, než mysl, se o to zasloužily jiné části těla, ale i tak to Harrymu přál. Vlastně byl o jeho vítězství přesvědčen. Mezi studenty nakonec, dlužno podotknout, že po dlouhé a vášnivé diskusi, zvítězil Danny Crane se svým kostýmem kalamáře. Cenou pro oba vítěze byla lahvička Felis Felicitas

Kapitola dvacátá

„Přišel jsem si promluvit,” řekl Severus, když vešel do Lobova domku a přijal nabízenou židli.
„Prosím, my jsme připraveni,” kývl Nicolae a jeho děti na souhlas zamručely.
„Potřebuji znát vaše schopnosti, ale i,” přimhouřil oči, v očekávání, že následujícímu požadavku nebude vyhověno, „slabiny.”
Jakoby Lycantodescu věděl, co si Snape myslí, odpověděl:
„Ano, zajisté, ukážu vám, že jsme hodni stejné důvěry, jakou chováme k vám. Tedy je to tak, Constantin je můj prvorozený a má naprosto stejné schopnosti, jako já. Fyzická síla, přesný odhad vzdálenosti, perfektní zrak, schopnost přijmout jak podobu vlka, tak podobu netopýra. Slabinou je stříbro, prudké světlo do očí a bohužel sourozenecká a synovská láska.”
Constantin se postavil a uklonil se.
„Ileana,” pokračoval Nicolae, „Je pravá vlčice. Lidskou podobou téměř pohrdá a tráví v ní velmi málo času. Je neuvěřitelně rychlá a její čelisti jsou smrtící. Stříbro jí dokáže pouze zdržet. Je ze všech mých dětí nejvíce odolná. Ovšem sdílí společnou slabinu nás všech. Tou je ona oddanost k sourozencům a ke mně.”
Ileana vstala, uklonila se a okamžitě se přeměnila, spokojená, že již nemusí být v lidské podobě. Mohutná, šedá vlčice temně zamručela a lehla si svému otci k nohám.
Severus nepřerušoval monolog upírodlaka, jen bedlivě poslouchal, mnul si bradu a pokyvoval hlavou. Jeho černé oči však nepropustili jediný náznak jakékoli emoce, ačkoli vše, co slyšel bylo ohromující.
Nicolae představoval dalšího svého potomka.
Iancu je z velké části upír. Dokáže se měnit ve vlka, ale raději má svou netopýří podobu. Má dokonalý sluch a přesný odhad vzdálenosti. Ovládá dokonale boj zblízka. Stříbro má na něj smrtící účinky, také ho dokáže zbrzdit zranění osikovým dřevem. A opět tu figuruje vzájemné pouto rodiny.”
Iancu se uklonil a opět se posadil.
„Mircea a Daciana jsou dvojčata. Nerozlučná dvojice, všechno dělají spolu. Preferují vlčí podobu, ale zuřiví se mění v obrovské černé nestvůry. Jejich řádění unikne málokdo. Slabiny stejné, jako já a Constantin.”
Dvojčata se představila také.
„Vskutku vyčerpávající,” pronesl přemýšlivě Snape.
Pár okamžiků bylo ticho.
„A co ostatní Kříženci?” zeptal se Severus.
Nicolae pokýval hlavou.
„Ano, ostatní...jsou velice nebezpeční. Zvláště ti, co vznikli zkřížením mé a Voldemortovy DNA. Velká většina jsou šílené, krvelačné a neovladatelné zrůdy. Jediné, co je dokáže zabít, je oheň. Stříbro je maximálně zdrží.”
„Myslel jsem si to,” zamumlal Snape.
„Máme plán a potřebujeme, abyste v něm figurovali, jako návnada,” řekl na rovinu.
„Návnada? A jak si to představujete?” naklonil Lycantodescu hlavu na stranu a čekal odpověď.
„Že vylákáte Voldemorta a jeho armádu sem, před hrad,” pokračoval s naprostou přímostí Snape.
„Nechci vypadat nevděčně, ale doufám, že jste v tom plánu mysleli i na ochranu mých dětí,” následovala otcovská starost.
„Jistě, na to jsme samozřejmě mysleli,” přisvědčil Severus, „budete přesně vědět, kde jsou pasti, aby jste se jim mohli vyhnout,” pokračoval, „také vám můžeme nabídnout ochranu lektvaru nezranitelnosti, ale dosud nedokážeme určit, jak na vás bude působit, proto bych vás chtěl pozvat do hradu na testy,” vysvětloval dál.
„Dobrá,” souhlasil Nicolae, „kdy máme přijít?”
„Můžeme třeba hned,” navrhl Snape a zvedl se ze židle.
Lycantodescu ho i s „dětmi” následoval do hradu.

„Pane Longbottome, dovolte, abych vám představil Nicolaea Lycantodescu a jeho potomstvo,” s těmito slovy vešel Snape do laboratoře, kde Neville připravoval lektvar nezranitelnosti do zásoby. Neville se otočil po hlase.
„Buďte zdrávi,” podal si se všemi ruku, jen Ileana mu podala packu a otřela čumák o nohy.
„Provedeme testy,” řekl ještě Snape.
Následovaly magické odběry krve, zkoušky působení lektvaru, malé změny v postupech výroby a tak dál, a tak dál. Vše probíhalo téměř beze slov. Sem tam se ozvalo jen:
„Větší oheň. Menší oheň. Přidat mandragoru. Pozor! Další vzorek...”
Občasné zaklení střídaly výrazy spokojenosti.
To, že už je hluboká noc, nikdo neregistroval. Nicolae i jeho potomci ochotně spolupracovali. Aby ne, vždyť všechno, co se zde dělo, bylo jen pro jejich dobro.
„Severusi,” strčil Harry hlavu do dveří.
„Harry teď ne, máme tu práci,” odbyl návštěvníka Severus.
„Ale měli byste se všichni vyspat,” zaprotestoval Harry.
Severus se narovnal od kotlíku.
„Teď ne, Harry, už jsme skoro u cíle,” upřel na Harryho vážný pohled.
„Ano, samozřejmě, chápu,” pokýval mladý Potter hlavou a nechal Severuse a Nevilla jejich práci.
„Tak a tohle je konečná,” oznámil Snape a držel v ruce lahvičku s výsledkem jejich práce.
„Bohužel to na vás nebude mít dlouhodobý účinek, ale pokud budete mít každý u sebe náhradní lahvičku, bude to fungovat spolehlivě.

*****

Ileana se probíhala v těsné blízkosti domku, ve kterém s ostatními bydlela. Harry se Severusem Lobův domek obklopili silnými ochrannými kouzly. Ovšem účinkovalo to oboustranně. Voldemortovi Kříženci sice nemohli dovnitř, ale Lycantodescuovy děti nemohly ven. Ale nestěžovaly si. Chápaly nutnost takového řešení.

Zvedla čumák a otočila hlavu směrem k hradu. Překvapeně se zarazila. Od hradu se k ní blížilo štěně. Na okamžik zvažovala, jestli je to někdo z Kříženců. To však brzy zavrhla. Tohle bylo skutečně štěně a takovou podobu na sebe nikdo z Kříženců nebral.
Ileana zakňučela. Štěně se tak roztomile plácalo a rovnou k ní.
Vlčice zůstala stát a vyčkávala, co ten maličký udělá. Pejsek se před ní posadil, zavrtěl ocáskem a kníkl.
Ileana se k němu sklonila a nasála jeho pach. Ano, tohle bylo úplně obyčejné štěně. Ale kde se tu vzalo?
Zkusmo štěně olízla a ono si lehlo na záda.
Tělem vlčice proběhlo zvláštní zachvění. To nikdy nepoznala. Bylo to podobné, jako to, co cítila ke svému otci a sourozencům, ale přitom úplně jiné.
Pocítila touhu být matkou. Rozhodnutí přišlo vzápětí. Opatrně vzala štěně za kůži za krkem a nesla do domku.
„Co to máš, dítě moje?” zeptal se Nicolae, když ji spatřil vejít.
Položila štěně k jeho nohám a zakňučela.
Nicolae se usmál, pohladil Ileanu po hlavě a řekl:
„To víš, že si ho smíš nechat,” vzal pejska na klín,” vítám tě v rodině, maličký.”
Pohladil ho po hlavičce, podrbal na bříšku a vrátil ten roztomilý uzlíček Ileaně.
Ta si ho opatrně odnesla do svého pelechu u krbu a tam se s ním mazlila. Byla šťastná.

„Tak co, šmejdko, pořád věříš, že tě přijde někdo zachránit?” posmíval se Voldemort Theadoře, která klečela v pomalu zasychající kaluži vlastní krve. Mlčela.
Rány na jejím těle byly zacelené. Voldemort nemohl dopustit, aby vykrvácela. Ještě ji potřeboval.
„Řekni, šmejdko, jak se dostanu do hradu?” štěkl otázku.
Thea zvedla hlavu a zašeptala:
„Nikdy se tam nedostaneš.”
Voldemort uhodil Theu do obličeje, až jí vytryskla krev z nosu. Obcházel dokola její zhroucenou postavu a jeho obličej ovládl Skrkův tik. Vlastně to byl Skrkův obličej, který díky přítomnosti Voldemortovy duše nabral strašidelné podoby a rudě zářící oči.
Něco zamumlal. A ještě jednou. Pak vykřikl:
„Přestaň Skrku, nebudu ji zabíjet! Ne teď! A ani ti ji nedám! Ne!”
Thea nevěděla, jestli má být ráda, že ji hodlá nechat naživu a nebo být zoufalá, že se bude opakovat mučení a znásilňování. Při vzpomínce na tu zrůdu, Krveslava, se otřásla hnusem. Nebyl to ale jen Krveslav, kdo ji týral a znásilnil. Bylo jich víc. Ne, nepočítala je. Snažila se uzavřít se ve své mysli, a oprostit se od svého týraného těla. Myslela na Hermionu a na jejich lásku.
Voldemort se právě hádal se Skrkem. Nadával a skučel, syčel a obličej se mu různil podle toho, kdo z obyvatel těla měl právě navrch. Thea to sledovala zpoza sklopených očí. Byla Skrkovi skoro vděčná, že jí tímto poskytl pár minut, kdy ji nikdo neubližoval.
Věřila, že ji v tom Harry nenechá. Vždyť už tu jednou byl, viděla ho...Nebo se jí to jen zdálo? Nebyl to jen přelud ve chvílích jejího utrpení a ponížení?
Ne, nebyl. Rozhodla se držet naděje.
V tu chvíli se Voldemort plně ujal vlády nad tělem Bartyho Skrka a vrátil se k zajatkyni.
„Šmejdko, kolik kouzelníků je v té vaší škole?” znovu zahájil výslech.
„Víc, než by ti bylo milé,” odpověděla Thea. Stejně si vysloužila další ránu do obličeje a s ní rozražený ret.
„Nehraj si se mnou, ty malá odporná mudlovská mrcho,” zuřil Pán Zla.
Kopl klečící čarodějku, jako by byla prašivý pes.
„Jak to, že se vám podařilo v Prasinkách uniknout Dragostevovi?” další otázka.
Thea nečekala nic, než rány a tak sebrala veškerý vzdor, jehož byla právě schopná a procedila skrz nateklé a zkrvavené rty:
„Schopnosti, o kterých nemáš ani tuše...” nedopověděla, protože ji další rána zajistila pár okamžiků bezbolestné ztráty vědomí.
„Dejte to pryč,” opovržlivě hodil hlavou k omdlelé ženě. Přiskočili dva Kříženci, popadli Theu za ruce a odtáhli jí do sklepní kobky.
Hodili ji na holou ledovou zem a ještě na ni vylili kbelík ledové vody.
Thea se probrala. Kříženci zavřeli dveře a zamkly. Okamžitě se aktivovalo kouzlo, které znemožnilo vidět dveře cely, ani slyšet jakýkoliv zvuk zevnitř. Bez hůlky a oslabená výprasky se Thea nedokázala z vězení sama dostat. Namáhavě se stáhla do nejzazšího rohu, objala si skrčená kolena a klepala se zimou. Po tvářích jí jen tak, bez charaktristických vzlyků, stékaly slzy a zdálo se, že nikdy nepřestanou. Byla zraněná, nahá, nešťastná a tak sama...

„Severusi, mám to,” proplul Brumbál stěnou do ředitelny, kde seděl Snape na židli za stolem a zíral na pergamen s ultimatem.
Oslovený zvedl oči k duchovi.
„A?” zeptal se.
„No už vím, jak dostaneme slečnu Woodovou zpátky.” usmál se Brumbál a vzal si z misky na stole citronový bonbon. Strčil ho do úst, ale bonbon propadl jeho průsvitným tělem na podlahu.
„Škoda,” zalitoval.
„Albusi, tak na co jste přišel?” netrpělivě se dožadoval Severus Brumbálovy pozornosti.
„Pošleme k Tomovi Harryho ve snu,” řekl pomalu Brumbál.
„Cože? Albusi, vy jste se zbláznil, vždyť ho Pán Zla i tak může zabít, už se mu to jednou málem povedlo..” rozčileně vyskočil Severus ze židle, až se s rachotem převrátila.
„Jenže tentokrát ho budeme hlídat a včas ho vzbudíme,” klidným hlasem odpověděl Brumbál.
„Ne, to nedovolím. Nebudu Ha.. Pottera vystavovat takovému nebezpečí,” odmítal dál Snape.
„Já to ale beru,” ozvalo se ode dveří. Právě vstoupil dovnitř ten, o kom byla řeč.
„Tys poslouchal za dveřmi?” zamračil se na něj Severus.
„Ne,” odpověděl Harry, „právě jsem chtěl vejít, když jsem slyšel Brumbálův návrh,” vysvětlil ještě.
„Tak na to honem zapomeň, to vůbec nepřipadá v úvahu,” prskal Snape.
„Máš lepší nápad?” zeptal se Harry tiše.
Severus se nadechl, ale nic neřekl, jen se ještě víc zamračil.
„Tak vidíš. Musíme se alespoň pokusit.” mírně řekl Harry.
Do toho se vložil už i Brumbál, který vzdal veškeré pokusy o pozření citronového bonbonu:
„Mohu vás konečně seznámit s celým plánem na záchranu slečny Woodové?”
Na ta slova se na Brumbála upřely dva páry očí. Jedny, vztekle černé a druhé, pozorně smaragdové.
„Celá věc by měla proběhnout asi takhle,” začal Brumbál popisovat, co vymyslel.
„Díky Nahimaně víme, kde Tom je a kde vězní slečnu Woodovou. Takže požádáme Moodyho a jeho bystrozory o pomoc. Harry půjde ve snu k Tomovi. Severusi, namícháš mu lektvar pro snění podle přání. On pak odvede Tomovu pozornost a Moody dojde pro slečnu Woodovou. Budeš mu Harry muset půjčit neviditelný plášť,” Dokončil svou řeč Brumbál a očekával reakce.
Jako první se podle očekávání ozval Severus.
„Jak poznáme, kdy máme Pottera probudit? Co když se mu něco stane?”
Brumbál gestem umlčel Harryho, který chtěl něco říct a Severusovi odpověděl sám.
„Severusi, Harry je pod ochranou toho nejmocnějšího kouzla a tím je láska. K tomu přidej magické schopnosti, které jsem mu předal tehdy, na Astronomické věži, když...To je jedno. Prostě hned, jak uvidíme, že se něco děje a neboj se, že to nepoznáme, Harryho vzbudíme.”
Nevypadalo to, že by Brumbál Snapea přesvědčil, ale bylo vidět, že o tom nový bradavický ředitel už přemýšlí a že si zřejmě na celou tu věc poopravil názor.
„Jdu uvařit ten lektvar,” zabručel Severus a odešel.
V ředitelně zůstali Harry s Brumbálem sami.
„Jak jste to myslel, když jste řekl, že jste mi předal své magické schopnosti, Brumbále?”
zepal se Harry.
Brumbál se usmál.
„Copak si nevzpomínáš, že v okamžiku, kdy mě Severus...,”na moment se odmlčel, ale hned zase pokračoval, „ prostě, že najednou ses mohl hýbat i přesto, že jsem tě zaklel Petrificem?”
„No...Ano, toho jsem si všiml,” váhavě odpověděl Harry.
„A už se ti někdy před tím zdál sen takovým způsobem, jako tvá návštěva u Toma?” pokračoval Brumbál.
„Ne, to nestalo. Vždycky se mi zdály sny, do kterých jsem nemohl zasahovat, jen se dívat...” znovu přiznal Harry.
„A jak myslíš, že ses od Toma při té první nedobrovolné návštěvě dostal?”
„Ta záře,” vzpomněl si Harry, „Jen jsem chtěl pryč a ta záře najednou...”
„Ano, to je ono, Harry. Ještě se musíš hodně učit, abys dokázal veškerou mou moc využít,” kývl s úsměvem Brumbál.
„Ale naposled v tom snu, jsem nemohl mluvit, jak tedy Voldemort uvěří, že to jsem opravdu a fyzicky já?” vyslovil Harry první dotaz, který byl opravdu užitečný.
„To chce se plně soustředit, nenechat se vyvést z míry, Harry. Posledně si byl příliš šokován tím, cos viděl. Pojď, procvičíme to,” navrhl Brumbál.

„Mami,” přišel za Molly na ošetřovnu Ron, „Chtěli bychom se s Nahi vzít ještě dřív, než dojde k boji.”
Molly syna objala a rozplakala se.
„Rone, já mám o tebe takový strach. Ano, jistě, to víš, že se s Nahimanou vezmete.”
Ano Molly pochopila, proč se Ron rozhodl k takovému kroku. Kdyby se jednomu z nich něco stalo... Ne, nechtěla ani pomyslet. Vždyť už jí z celé té jejich velké rodiny zbyl jen on a Charlie. V Nahimaně viděla novou dceru a vážně nechtěla, aby se někomu z nich stalo něco...
„Mami, ale uděláme jen malou slavnost v kruhu nejbližších, ano? Víš v této době...”
Molly kývla a zašeptala: „ Někde je ještě ta čelenka po tetičce Muriel. Naposled ji měla Fleur...” znovu se jí oči zalili slzami, když si vzpoměla na vílu, která jim na chvíli vstoupila do života a která dokázala při bitvě s Voldemortem, že není tak křehká, ani taková slečinka, jak to na první pohled snad mohlo vypadat a že dokázala pevně stát Billovi po boku i ve chvílích nejtěžších. Zemřeli ve vzájemném objetí.
Ronovi v tu chvíli bylo matky líto. Když tenkrát ty její hodiny začali ukazovat jednoho Weasleyho po druhém, jako mrtvého, mrštil jimi vzteky o zeď. Teď ale byly opravené, přibyla tam jména všech obyvatel hradu a všechny ukazatelé se točili opět směrem ke smrtelnému nebezpečí, měl chuť to udělat znovu. Ale tentokrát nedovolí, aby se to celé opakovalo. Pokud dojde k přímému boji, postará se, aby už nezemřel žádný Weasley, včetně Nahimany, která už vlastně Weasleyová téměř byla.
„Ano, mami, Nahimaně bude ohromně slušet,” pohladil matku po tváři.
„Musím jít najít tu čelenku,” vzlykla a vymanila se z Ronova objetí.

Hermiona seděla u sebe v křesle a před sebou měla na stolku sklenku whisky. Přemýšlela, jestli se má opít hned a nebo pomalu a systematicky. Utápěla se ve vlastním bolu a ve vzpomínkách na Theadoru. V očích slzy a v srdci velkou, otevřenou ránu. Bála se, že už svou lásku nikdy neuvidí. Že ji nestihnou vysvobodit. Že ji Voldemort umučí a nebo že ji přinejmenším připraví o rozum, jako to udělal Nevillovým rodičům.
Kdosi zaklepal.
„Vstupte,” vzlykla Miona.
Do místnosti vstoupila Molly.
„Hermiono, drahoušku,” oslovila Molly mladou ženu. Pohled paní Weasleyové se zastavil o sklenku s alkoholem.
„Hermiono Grangerová,” řekla téměř přísně a to vytrhlo Miu z letargie.
Molly přiklekla k Mie a pevně se jí podívala do očí.
„Seber se děvče. Nikdy nikomu pláč a alkohol nepomohly,” snažila se jí přesvědčit.
„A co mám dělat?” hlesla Hermiona.
„Pro začátek zkus vymyslet svatební dar,” navrhla paní Weasleyová s mírným úsměvem.
Hermiona vykulila oči.
„Svatební...”
„...dar,” dopověděla za ní Molly a pokračovala, „Ron se bude ženit. Na jeho svatbě si s Theou zatančíte. Určitě. Neboj se. Harry a Severus se o to určitě postarají.”
Hermiona nevypadala příliš přesvědčená o tom, co Molly říkala, že bude tančit s Theou, ale alespoň už nebyla tak ztrápená. Dokonce dostala nápad a hned se s ním paní Weasleyové svěřila:
„Vykouzlím Nahimaně svatební šaty.”
„No, vidíš, Hermiono, to je ale nápad,” pochválila ji Molly.
„Tak se dej do práce, já musím jít vařit a péct...tohle nenechám na Dobbym a jeho partě...” povídala paní Weasleyová už při odchodu.
Hermiona si vzdychla, ale vzala svou hůlku, chvilku ji otáčela v prstech, ale pak ji namířila do kouta místnosti, pronesla formuli a na určeném místě se objevila krejčovská panna.
První šaty byly nádhené, měli jen malou vadu. Byly černé. Hermiona si vyčarovala několik krejčovských panen a zkoušela to dál. Jenže jakkoli se snažila, bylo znát, že se stále stejně trápí nad tím, co se stalo Thee. Každé další šaty, byť byly jedny od druhých krásnější, měly tentýž kaz. Černou barvu.

Kapitola dvacátá první

Severus pracoval na lektvaru pro Harryho a mračil se, jako peklo samo. Na spánku mu naběhla žilka a nervózně tepala. Čelisti měl pevně semknuté a rty stažené do vzteklého výrazu.
Zlobil se. Zlobil se na Brumbála, za to, že vymyslel takový nebezpečný plán a zlobil se na Harryho, že s Brumbálovým plánem souhlasil.
Severus nebyl přesvědčen o úspěchu záchranné akce. Souhlasil s tím, že se pokusí kolegyni profesorku zachránit, ale chtěl to jinak. Chtěl, aby Harry zůstal v bezpečí. Jenže žádný jiný způsob nemohl vymyslet.
Ještě přidal poslední přísadu, zamíchal podle předepsaného postupu devětkrát doleva, třináctkrát doprava a odstavil kotlík s lektvarem stranou od ohniště, aby se tekutina ustálila.
Severus se posadil na křeslo a zavřel oči. Hlavou mu běželo:
Proč já to vlastně všechno dělám? Co budu dělat, jestli to nevyjde?

„Soustřeď se, Harry, ještě...„ povzbuzoval Brumbál mladého muže, který se snažil kolem sebe udržet jakousi auru. Do toho metal Brumbál na Harryho jednu kletbu za druhou. Všechny se tříštily o ochrannou bariéru a ani jediná nepronikla skrz.
Harry dokázal poměrně slušně ovládnout tuto část Brumbálova daru. Ze začátku nemohl přijít na to, jak auru vyvolat, ale když mu Brumbálův duch poradil, aby postupoval jako při vyvolání patrona, najednou to šlo lehce.
Harryho vysvobodilo zaklepání a do místnosti se vbelhal Moody.
„Doufám, že neruším...„
„Právě včas, Alastore,„ přivítal ho Brumbálův duch.

Severus opatrně přelil vychladlý lektvar do poháru a s permanentně podmračeným pohledem vyšel ze své sklepní laboratoře.
Už na něj všichni čekali na ošetřovně. Proč zrovna tam? Brumbál usoudil, že ošetřovna je nejvhodnější místo, kde má Harry odesnít svou návštěvu u Voldemorta.
Všechno bylo připraveno, všechno bylo naplánováno, přesto se místnost naplnila napětím. Harry cítil odpovědnost za Theu. No ovšem, pravý Nebelvír s tou svou samaritánskou povahou.
„Neusnu. Nedokážu to...„ hlesl nešťastně.
„Nezapomeň, že tento lektvar nevařil pan Longbottom, ale já,„ skrýval Severus své rozpoložení pod maskou sarkasmu.
„Jak bych mohl zapomenout?„ usmál se na něj Harry.
I přes úsměv se cítil poněkud divně. Seděl na posteli, nachystán k spánku a zároveň k nebezpečné akci. U něj stál Snape, paní Weasleyová, Charlie, Hoochová... prostě všichni. Nechyběl ani Firenze. Kousek nad postelí se vznášel Brumbál. Všichni byli připraveni zasáhnout, kdyby se s Harrym dělo něco zlého.
Na okno zaklepala zobákem malá sovička. Charlie ji pustil dovnitř. Z nožky jí odvázal kousek pergamenu. Rozbalil ho, přečetl dvě slova:„Jsme tu,„ a kývl na Severuse na znamení, že může Harrymu podat lektvar.
Pohár s blankytně modrou tekutinou byl předán a spolu s ním němé poselství. Pohled Severusových očí řekl Harrymu : „Opovaž se, aby se ti něco stalo.„
Mladík velice dobře rozuměl nevyřčenému. Usmál se, nadechl, vydechl a vypil pohár do dna.

To už se Moody se svou skupinou bystrozorů krčil v úkrytu opodál sídla Pána Zla. Pozoroval dva Křížence, kteří stáli na stráži před vchodem do tvrze. Ještě, že jejich záchranný tým přišel od východu. Vítr totiž vál západní, takže je Kříženci nedokázali ucítit. Alastor dal pokyn k vyčkávání a všichni jakoby zkameněli. Nikomu se nepohnul ani sval na tváři.

Jen Alastorovo kouzelné oko se v pravidelných intervalech protáčelo. Někdo by to snad mohl nazvat tikem, avšak v jeho případě to byl jasný signál toho, že přemýšlí. Zvláštní, takhle Nahimana. Když ji Moody poprvé uviděl, příliš jí nedůvěřoval. Což sice nic neznamenalo, Moody nedůvěřoval nikomu. Když se pak na jedné schůzi Řádu dozvěděl, že dívka nejenže disponuje zvláštním typem magie, ale zvládla i tak složitý obor, jako je zvěromagie… a úplně nakonec, že své schopnosti v tomto směru nabídla Řádu, byl velmi překvapen. Ne že by si někdy myslel, že od dívek žádná pomoc nepřijde, život ho naučil lidi nepodceňovat, ale zrovna od ní to prostě nečekal.

Nezačal jí věřit hned, to ne. Trochu si ji proklepl. Poslal ji na několik misí, které dopředu pečlivě připravil tak, aby si mohl být jist, že ona splnila, co se od ní očekávalo. Teprve potom byl ochoten přijmout její informace za věrohodné. Ovšem nutno podotknout, že pokud by se měl rozhodovat pouze podle nich, byl by lehce znepokojen.

A tak tomu také bylo. Byl znepokojen. Když Nahimana přišla s informací, kde přesně Voldemort drží profesorku Woodovou, snažil se získat ještě nějaký zdroj, který by tuto informaci potvrdil. No dobře, byl tu Nicolae a jeho děti. O jejich důvěryhodnosti si však myslel své. Ale Harry rozhodl, že jim je možné věřit. Alespoň v tomto směru.

Když by bylo na čase začít s upřímností, bylo tu víc lidí, o jejichž důvěryhodnosti Moody nikdy nepřestal pochybovat…

Ihned, jak Harry polkl poslední lok lektvaru, zhroutil se na postel a už spal. Okolo stojící kolegové ztuhli přesně v tom samém očekávání, jako bystrozoři na místě akce.
Harry sebou několikrát škubl a v obličeji se mu usadil soustředěný výraz. Severus vypadal, jakoby už chtěl spáče probudit, ale Brumbál ho zadržel.
„Severusi, ještě ne, ještě se nic neděje,„ konejšivě řekl.
„Vím,„ zavrčel Snape.
A dál bedlivě sledoval Harryho tvář.

Zatím se Harry ve snu ocitl uvnitř Voldemortovy tvrze. Prošel dlouhou temnou chodbou až k sálu, o němž už věděl, že tam je Ten, jehož přišel podvést.
Vešel do místnost bez zaklepání.
„Jsem tady,„ podařilo se mu vyslovit nahlas.
Dokonce tak nahlas, že ho zřetelně slyšeli i ti, kteří hlídali jeho spící tělo.
Voldemort byl překvapen, ale hned se jeho výraz změnil ve spokojenost.
„A co má být?„ vyštěkl a zkřivil tvář v nervovém tiku.
„Vítám tě, Harry Pottere,„ zazněl z těch samých úst úplně jiný hlas.
Mladý kouzelník zůstal stát a čekal na obvyklý Voldemortův proslov. Temný čaroděj ho nezklamal.
Vstal ze svého trůnu, několikrát Harryho obešel a pak se zase posadil. Zatímco s důkladným pathosem vykládal něco o chvíli, na kterou tak dlouho čekal, vytáhl svou hůlku, přivolal nejblíže stojícího Křížence a dotkl se jeho znamení zla. Sál se začal plnit ostatními Kříženci, včetně těch, co stáli na stráži. Z toho bylo poznat, že Voldemort zcela neovládá hostitelské tělo, protože tohle by on nikdy neudělal, aby nechal vstup do svého sídla nehlídaný.
Když se všichni shromáždili, Voldemort se opět postavil. Zkusmo vrhl po Harrym cruciatus.
Harry očekával známou bolest, ale nic necítil. No ovšem, jeho tělo bylo jinde. Naštěstí nevypadl z role a předvedl ukázkový pád na zem a válení se v křečích. Voldemort se pobaveně rozesmál.
Netušil, že má ještě i jinou návštěvu.
Alastor Moody, skryt pod neviditelným pláštěm a již předem poučen Nahimanou, zamířil přímo k Theadořině cele. Kouzlem odhalil a otevřel utajené dveře, vstoupil dovnitř a za malý okamžik byl na odchodu se vzácným nákladem. V náručí nesl omdlelou Theadoru.
Bystrozoři venku si oddechli, když se jim venku Moody odhalil a urychleně se odebrali o kus dál, odkud se mohli přemístit rovnou k místu, kde již bylo možno dojít do Bradavického hradu.
Alastor ihned poslal svého patrona, aby zvěstoval konec akce a Harry mohl být probuzen.
Už bylo na čase, protože Voldemorta přestávalo bavit „Crucio,„ a hodlal přejít ke konečné „Avada...„ Když mu najednou jeho domnělá oběť zmizela před očima, zařval vzteky a jak byl v ráži, metal okolo sebe jednu smrtící kletbu za druhou a Kříženci, kteří se nestačili schovat nebo utéct, měli smůlu.

****

Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Navzdory tomu, že neuplynulo ani dvacet čtyři hodin od osvobození profesorky Woodové, navzdory tomu, že je bitva na spadnutí, svatba Ronalda Weasleyho a Nahimany z rodu Černých Lišek se konala a konala se se vším všudy. Slavily celé Bradavice. Dokonce se objevila paní Parkerová se svými dětmi. Bylo to dojemné. Chlapečci vypadali jako andílci a dokreslovali tak romantický rámec celé akce. Paní Weasleyová plakala, Ron byl nervózní, Nahimana šťastná, Brumbál nesnesitelný (pozn.Severuse) a tak vůbec. Prostě jako vždy. Hermiona a Thea seděly stranou, Hermiona se snažila přimět Theu, aby se trochu zapojila. Překvapivě to šlo celkem dobře. Tedy, ne že by jásala a smála se a bylo jí všude plno, ale občas se trochu plaše usmála. Většinou na Harryho. Severus si jejích pohledů a úsměvů vržených po Harrym dobře všiml, ale nevadily mu. Dobře věděl, co je toho příčinou. Sakra! Ještě teď by ho šlak trefil, když si na to vzpomněl.

Harry, k smrti vyčerpaný tím nemožným nápadem ještě nemožnějšího Brumbála, upadl hned po akci do hlubokého bezesného spánku. Severus předpokládal, že v něm také zůstane. Proto se věnoval ostatním záležitostem, mezi které patřilo například vedení školy a tak různě. Jaké bylo jeho překvapení - i když, co překvapení, měl to čekat, to jsou ti Nebelvíři - když se po pár hodinách vrátil do Harryho ložnice a po něm ni vidu ni slechu. Vzburcoval celý hrad, než přišel na to, že pan Dokonalý, Jedinečný, Obětavý, Naprosto nemožný sedí v ložnici profesorky Woodové a provádí různé věci s její pamětí.

Ne, nevymazal jí paměť ani ji nezměnil. Theadora si to nepřála. Jen… trochu zmírnil ostrost a palčivost jejích vzpomínek.

Když to Severus zjistil, neřekl ani slovo, popadl nezbedného Nebelvíra - samozřejmě až poté, co dokončil svou práci - odvedl ho do ložnice, svlékl ho, přehnul si ho přes koleno a naplácal mu na holou. Celé se to zvrhlo v nádherný sex plný zoufalství a Harry usnul hned, jak dosáhl orgasmu. Nerušilo ho ani, že si ho Severus dalších pár hodin soustředěně prohlížel. Ani že ho občas pohladil po vlasech, ani to, že nakonec odešel a opatřil Harryho postel nejsilnějšími kouzly, jaká znal, aby ho v posteli ještě alespoň pár hodin udržel. Klidně pak o osm hodin později snášel křik a výčitky svého milence, svého zástupce, ředitele Nebelvírské koleje. Prostě čekal, až se vyvzteká. Oba přece věděli, že Harry mohl jeho kouzla když ne zrušit, tak třeba obejít. Šlo o princip a tady Severus věděl, že nemůže prohrát. Skončilo to tím, že se Harry uprostřed věty zarazil, zřejmě mu došla absurdita celé té záležitosti a začal se smát. Když pak v odpověď na svůj smích zahlédl hřejivý záblesk v Severusových očích, na okamžik ho objal a zašeptal: Děkuji.

Během poslední války s Voldemortem byla velká část Zakázaného lesa zničena. Zůstal nakonec jen střed nejtemnější z temných. Byl natolik prodchnut všemi druhy magie, že ani Voldemort se vší svou silou ho nedokázal smést. Kdykoli se Severus podíval tím směrem, cítil magii každou buňkou svého těla. Tam, na několika hektarech, se pak tiskli všichni ti magičtí tvorové, kteří přežili Voldemortův útok na oblast kolem Bradavic. Jednorožci, vlkodlaci, kentauři, akromantule, svlečuchy, žibřidy obecné a mnoho dalších. Nad lesem se neustále blýskalo, jak docházelo k tření jednotlivých druhů magie. Celé to pak působilo jako časovaná bomba.

Jedním z důvodů, proč Severus navrhl výsadbu nového budoucího zakázaného lesa bylo i to, aby se zvýšil životní prostor všech těch úžasných tvorů a poskytla se vhodná půda pro růst fantastických bylin do zakázaných a ještě zakázanějších lektvarů. Nebo do docela obyčejného čaje. Celé akce se chopil Harry, který starost o vznik nového Zakázaného lesa pojal jako své hobby. Způsob, jak se odreagovával od starostí se školou a teď i s obnoveným Řádem. Po technické stránce mu s tím pomáhal Lobo, i když ten, pokud to Severus správně pochopil, teď trávil většinu času s Molly. Místo aby v lese něco dělali, akorát sváleli trávu, které se podařilo vyrůst navzdory Harryho péči. No dobře, určitě to tak nebylo doslova, ale Harry pokaždé prskal. Zdálo se totiž, že si Lobo a Molly pro své hrátky vybírali právě Harryho nejoblíbenější místa. Když na milenecký pár narazíte jednou, dá se to pochopit. Když se z toho stane zvyk, začíná to působit nevhodně.

Z pochopitelných důvodů nebylo možné použít při výsadbě a péči o les magii. Alespoň ne nějak příliš. To proto, že by se mohla tlouct s magií tvorů, kteří v něm posléze budou bydlet. Proto byly sazenice očarovány jen velmi zlehka. Měly odpuzovat škůdce a jejich zrychlený růst se měl zastavit po deseti letech. Poté všechna magie vyprchá a dál stromy porostou svým vlastním tempem. Severus věděl, že on sám se už vzrostlého Zakázaného lesa nedožije, ale bylo hezké vědět, že tu jednou zase bude. Ne, ne hezké. Bylo to uspokojivé a jistým způsobem uklidňující.

Tak přesně v tomhle lese se, v rozporu se Severusovým doporučením, obřad konal. Tedy v té části, kterou teprve sázeli. Takže vlastně v takovém mladém háji. Od rybníka, který vytvořili s Harrym, se ozývaly žáby a nejrůznější vodní havěť, voněly květy stromů a rostlin, které se dožadovaly včelí pozornosti.

Ron měl na sobě sváteční hábit. Harry v něm poznal ten, který mu kdysi koupila dvojčata z peněz, které vyhrál v Poháru kouzelníků. Samozřejmě, že nedal nikterak najevo, že by ten hábit znal. Dvojčata si jejich tajemství vzala do hrobu. Zahnal tu vzpomínku. Teď byla svatba, tedy začátek. Nechtěl myslet na smrt. Ano. Začátek. Přestože se Harry probudil až nějaké tři hodiny před svatbou, našel si chvíli, aby za Ronem zaskočil a přesvědčil se, jak moc je jeho starý kamarád nervózní. Hrozně moc. Málem se zamotal do hábitu a téměř si srazil vaz, když pak zakopl o vlastní nohu. To všechno dřív, než si se svou vyvolenou řekne ano. Harry se mu smál a dobíral si ho, že měl raději rovnou říci, že se ženit nechce, než aby páchal sebevraždu pod trapnou záminkou, že se samým štěstím zamotal do hábitu a spadl z věže.
„Chci se ženit,„ vyhrkl tehdy Ron. „Ani nevíš, jak moc. Miluju Nahimanu a nechci o ni přijít. Nechtěl jsem, aby se do toho všeho zamotala, nenáviděl jsem Snapea za to, že ji přiměl, aby pro něj začala aktivně pracovat…„
„Rone…„
„Nech mě domluvit, Harry. Pochopil jsem, jak to bylo. To Nahimana sama nabídla své služby a nejen to. Podle toho, co říkala, se Snapeovi přímo vnutila. A víš co? Já to vlastně věděl od začátku. Ona je prostě živel. Nemohl bych ji milovat, kdyby byla jiná. Jen… mám o ní strach, Harry.„
Harry pokýval hlavou a vzal kamaráda kolem ramen. „Rád bych ti řekl, že se bát nemusíš, že to všechno dobře dopadne. Ale víš, jak to je.„
„Vím,„ přikývl Ron odhodlaně.
„Mohu ti jen slíbit, že dopadne dobře všechno to, co bude záležet na mě. Nemám ve zvyku opouštět lidi, kteří mi věří. A ať už si myslíš cokoli, Rone, pro Severuse to platí také.„
Ron se chtěl zamračit, ale moc se mu to nedařilo. Přece jen, den jako dnešní se naskytne jednou za život. „Ty, Harry,„ začal najednou trochu nejistě.
„Co?„ zeptal se Harry ve zlé předtuše.
„Kdyby se mi něco stalo…„
„Ať tě to ani nenapadne!„
Ron zavrtěl hlavou a úpěnlivě se na něj podíval.
„Dobrá, povídej,„ vzdal to Harry.
„Kdyby se mi něco stalo, mohl by ses o Nahi postarat? Víš, je to tu pro ni cizí, nikoho tu nezná. Nechtěl bych, aby zůstala úplně sama. Máma má Loba a nechci ji obtěžovat tím, že by se měla starat ještě o Nahi…„
„Já mám Severuse a ty máš Nahimanu. Tak koukej, ať při tom zůstane,„ odbyl ho Harry trochu drsněji, než měl původně v úmyslu. Pohledem to však Ronovi slíbil. „A teď už pojď,„ rozhodl Harry, protože měl pocit, že se Ron snad na určené místo nikdy nedostane.

Přišli na určené místo. Nahimana už na ně čekala. Tedy, čekala na ně v doprovodu Severuse. Tomu to, jako obvykle, šíleně slušelo, řekl si Harry v duchu. Jeho hábit byl, jako obvykle, černý. Z velmi kvalitní, lehké látky. Mírný větřík, který vál, si pohrával s jeho hábitem a Harryho na okamžik napadlo, že to od něj se Severus naučil tak působivě rozpohybovat svůj hábit.

Když se podařilo osvobodit Theadoru, nadšení Hermiony neznalo mezí. Proto se jí podařilo vykouzlit nádherné svatební šaty hned napodruhé. Byly „civilizované„, jak se vyjádřila Molly, ale prosté. Bílé s jemnou bílou výšivkou přírodních motivů. Nahimana si rozpustila své dlouhé černé vlasy a propletla je žlutými kvítky pryskyřníku. Vypadala, no prostě nádherně. Ostatní šaty Molly přebarvila na různé pastelové barvy a nastrojila do nich bradavické studentky, které byly za drůžičky.

Ron doklopýtal k místu, kde se vznášel Brumbál, který souhlasil s tím, že je oddá. Koneckonců, toto oprávnění mu zatím nikdo neodejmul. Bez ohledu na to, že zemřel. Podle zvyklostí nestačí smrt na to, aby se dotyčný zbavil svých hodností, funkcí, zařazení, oprávnění atp. Jenže když Brumbál zemřel, byl všude obrovský zmatek a nikdo na to nevzpomněl.Teď už nebyl nikdo, kdo by vzpomenout mohl. Takže byl i nadále Nejhlavnějším hlavounem Mezinárodní společnosti kouzelníků, Hlavním Divotvorcem Starostolce… a také mohl oddávat, pohřbívat, křtít, resp. provádět křtu podobný obřad. Nutno podotknout, že jakkoli se snažil oddávat a křtít, pohřby ho stíhaly nejčastěji. Rozhodně v posledních dvaceti letech. Teď si ovšem dával záležet, aby se tato svatba skutečně podařila. Mile se usmál na Rona, čímž ho ještě víc znervóznil.

Severus přivedl Nahimanu a předal ji Ronovi a obřad mohl začít. Teprve teď se hosté dozvěděli, čím bude tato svatba zvláštní.
„Nechtěl jsem vám to říkat dopředu,„ začal Brumbál s potměšilým úsměvem, „ale tato svatba bude opravdu tak trochu zvláštní. Stejně jako pár, který jí chce projít. Pana Weasleyho všichni známe, pochází z dobré rodiny a byl vždy naším přítelem, kamarádem. Z dalekých prérií si přivedl ženu Nahimanu. O ní a o jejím lidu však nevíme nic. Některým z nás by to mohlo vadit. Kdo je ta žena? ptali byste se stále znovu a znovu. Proto jsem se rozhodl, že je ta pravá chvíle pro Tanec slunce.

Dav zašuměl překvapením. Soudě dle výrazu ve tváři Nahimany, bylo to překvapení i pro ni. Šťastné překvapení.
„Chtěl bych požádat Nahimanu, aby se stala ručitelem tohoto tance,„ mladé ženě zazářily oči pýchou. „Avšak,„ pokračoval Brumbál, „protože ještě hodně krve poteče v bitvě, nerad bych, aby tekla i tady. Aniž bych se chtěl Nahimany dotknout, navrhuji použít obměněnou formu, jak byla popsána u kmene Arikara po Velké změně v době Zakrytého slunce.„
Nahimana souhlasně přikývla.
Ostatní tiše stáli a čekali, co bude.
„Posaďte se,„ požádala je. Pak se otočila k Ronovi. „Vím, že jsi překvapen, ale prostě jen buď se mnou.„
„Pořád, vždyť víš,„ stiskl jí ruku a uklidnil se. Miloval svou nastávající a pokud je chtěla seznámit s nějakým rituálem svého lidu, bude s ní.
„Tanec slunce,„ začala vysvětlovat Nahimana. Slunce vycházelo a jeho paprsky vytvářely kolem jejího těla svatozář, „není jen obyčejný tanec. Je to obřad. Rituál, během kterého si znovu a znovu uvědomujeme, že jsme součástí přírody. Nazýváme ho Wakan-Tanka, ale ve skutečnosti mluvíme o přírodě. O Zemi. Nejdůležitějšími účastníky celého obřadu jsou orel a bizon. Orel mých předků již vyhynul, ale jeho duchovní obraz žije dál. Orel a bizon byli důležití pro život mého lidu, proto jsou považováni za posvátné. Obřad samotný pak dále obsahuje obětování. Dobrovolné mučení, které má ukázat ne naši odvahu, ale naši pokoru.„ Ron se znepokojeně podíval na Nahimanu. „Úprava obřadu, kterou navrhl profesor Brumbál, obsahuje již jen náznak této oběti a obětováno je něco jiného….„

Čas pokročil a slunce už se naklonilo nad obzor. Nikdo to však nevnímal. Účastníci obřadu byli naprosto pohlceni probíhajícím, propadli monotónním úderům bubnů, slyšeli, jak jim krev tepe v žilách. Uprostřed jejich kruhu tančila Nahimana. Neúnavně. Brzy se k ní připojil i Ron. Nejprve se snažil Nahimanu napodobovat, pak ale začal vytvářet vlastní variace na dané téma. Postupně se přidávali ostatní…

Slunce se dotklo obzoru, když se do obluzeného vědomí tančících zařízl výkřik Nahimany. Zastavili se a podívali se na ni. Stála, tváří otočená k zapadajícímu slunci. „Ty jsi nás poučil o vztazích se všemi bytostmi, a proto ti vzdáváme díky... Budeme si ustavičně připomínat tento vztah který existuje mezi čtyřnohými, dvounohými a okřídlenci. Nechť se všichni radují se a žijí v míru!„

Slunce zapadlo. Všichni stáli v nastupujícím šeru a pomalu se začaly probírat z exaltického vytržení, které právě prožili. S údivem zjistili, že jsou sice fyzicky vyčerpaní, ale celková únava jako by z nich dávno zmizela.
„Rone, Nahimano,„ ozval se Brumbál a když získal jejich pozornost, pokračoval, „pojďte sem. Je na čase učinit i našim zvyklostem zadost.„

Brumbál se překonával a tak byl svatební obřad naprosto dokonalý. Do hradu se všichni vrátili až za tmy. V rozporu se Severusovými obavami se nikomu nic nestalo.

Druhý den nebyl nikdo zvlášť čilý. Když se Harry ujistil, že jsou všichni v pořádku, studenty nevyjímaje, rozhodl, že je na čase fakticky připravit bitvu. Svolal proto mimořádnou schůzi Řádu, resp. některých členů.
„Voldemorta jsme pořádně nas…„
„Harry!„ přerušila ho prudce Molly.
„Omlouvám se, paní Weasleyová,„ řekl pokorně. „Tedy, naštvali jsme ho. Takže je jen otázkou několika málo hodin, kdy zaútočí…„

Kapitola dvacátá druhá

Nezávislý pozorovatel by vůbec nepochopil, že se tu právě jedná o budoucnosti lidstva. Prostě pár lidí sedících kolem obrovského stolu v kuchyni, který normálně používali skřítci pro přípravu jídla pro celou školu. Před každým z nich stál obrovský hrnek čaje, uprostřed stolu stály tácy s jídlem.

„Rone,“ ptal se Harry, když dorazil rozespalý Weasley, „už jsi vybral letce?“
„Jasně, Harry,“ zívl na celé kolo Ron. Severus jen zavrtěl hlavou. „Byl by z nich skvělý famfrpálový tým. Vlastně skoro tři. Vybral jsem třicet lidí. Jsou vážně dobří, rychlí, obratní… Dnes, pokud nebudeš mít jinou představu o jejich volném čase, bych je nechal zkoušet létat se sítí. Aby se do ní nakonec nezamotali sami…“
Snape si odfrkl, znělo to ale víc pobaveně než podrážděně.
„Dobře, to bychom měli,“ přikývl věcně Harry.
„Jeniffer a její kamarádi vytvořili hromadu stříbrných ježků,“ vmísil se do prostoru a rozhovoru profesor Brumbál. Harry se usmál. Když Brumbál o někom mluvil a používal pouze křestní jméno, znamenalo to, že si dotyčný získal jeho srdce.
„Fajn. Charlie, vezmi si to na starosti. Je třeba to rozmístit kolem školy. Pak ti ukážu, v jaké vzdálenosti a tak…“
„Rozumím,“ potvrdil, jako obvykle nepříliš hovorně, Charlie.
„Neville?“
„Mám docela dost lektvaru. Dostanou ho především ti, kteří budou stát Křížencům tváří v tvář.“
Harry pokýval hlavou. „Byla ti k něčemu Nicolaeova krev?“
Ostatní zbystřili. Tohle byl experiment, o kterém většina z nich slyšela poprvé.
Neville se rozzářil. „Ano. Připravil jsem mast, která…“
„Mast?“ zeptal se drobet natvrdle Ron.
Neville předvedl ukázkový pohled profesora lektvarů nad svým kotlíkem. Harry se uchichtl, ale poslušně zmlknul, když zachytil Severusův káravý pohled.
„Mast. Základem je oměj vlčí mor, který, jak všichni…“
„Ne, pane Longbottome,“ přerušil ho Severus. „Nikdo to neví…“ dodal otráveně.
Neville pokrčil rameny a v duchu musel připustit, že na tom, co Severus říká, je něco málo pravdy. Možná víc, než málo. „Dobrá. Tak tedy oměj vlčí mor působí na vlkodlaky stejně jako na upíry česnek. Za normálních okolností jim neublíží, ale odpuzuje je. Protože Kříženci samozřejmě nejsou jen vlkodlaci, spolupracoval jsem s Nicolaem a k této rostlině přidával nejrůznější přísady, jejichž výčtem vás nebudu zatěžovat. Výsledkem je, že když jsem vystavil Nicolaeovu krev působení masti, začala hrudkovatět. Takže pokud je krev Kříženců alespoň trochu podobná té Nicolaeově, budou mít problém, který ještě víc zatíží jejich imunitní systém…“
„Chceš je namazat?“ zeptal se znovu Ron. Tentokrát se zatvářili už všichni.
„Chci namazat hroty těch stříbrných ježků,“ vysvětlil Neville trpělivě.
„Nahimano?“ otočil se Harry k dívce sedící vedle Rona.
Zvedla se, aby všichni slyšeli, co říká. „Ještě nikdy jsem se nesnažila spálit živé tvory, ale…“ odmlčela se. Bylo vidět, že i za daných okolností jí je takový postup proti mysli. Nakonec však zvítězil zdravý úsudek. „…ale chápu, že tohle nejsou lidé. Jsou horší, než vzteklá zvěř. Pokud nezemřou, zemřeme my. Nebo ještě hůř. Takže ano. Dokážu přivolat oheň, který je spálí.“
Rozhostilo se ticho. Teprve teď jako by všem došlo, o čem se tady celou tu dobu mluví.
Nakonec ho přerušil Harry. „OK. Ti, kteří přes to všechno projdou, narazí na několik skupin nejlepších lidí, které máme. Nejrychlejších. Moody, Berstein, Charlie, Hirová a Severus.“ Počkal na souhlasné přikývnutí jmenovaných. „Vyberte si lidi, o kterých si myslíte, že by mohli tento úkol splnit. A uvědomte si přitom, že za vámi je už jen hrad plný dětí…“ Nechal svá slova dostatečně vyznít, přestože si byl jist, že je to zbytečné. Nepochyboval o tom, že všichni udělají, co bude v jejich silách a ještě víc. „Molly, ty a holky máte na starosti ošetřovnu. Nechci žádné mrtvé…“
„Co bude s Lobem?“ zeptala se tiše Molly, když přikývla, že rozumí, co Harry říká.
Harry pokrčil rameny. Dřív, než stačil říci, že neví, vložil se do toho Severus. „Předpokládám, že až skončí bitva, vrátí se do normálu.“

Nakonec se všichni rozešli. Zůstal jen Harry a Severus. Harry se opíral zády o Severusovu hruď a nechal se svým milencem konejšit.
„Proč mám pocit, že jsi neřekl všechno, co víš, můj tajemný Nebelvíre,“ zamumlal Severus a olízl Harrymu ucho.
„Protože neřekl,“ zavrněl v odpověď Harry. „Jestli to vyjde, dozvíš se to i beze mě, pokud ne… no, alespoň nebudou marné naděje,“ ukončil Harry téma a ještě chvíli se nechal tlapkat.

Theadora stále nebyla schopná souvisle promluvit, ale jinak se chovala téměř jako před únosem. A už se ani tolik neusmívala. Vlastně se neusmívala vůbec. Teď ležela ve své posteli spolu s Hermionou. Jenže kdykoli se ji snažila Mia dotknout, zachvěla se. Nakonec se rozplakala.
„Já...já...” štkala.
„To nic, lásko, už jsi doma, u mě, už to bude dobré,” konejšila ji Hermiona, ale při tom se sama bála, že už nic nebude tak jako předtím, že křehká Thea neunese ten bol a už nikdy nikoho nenechá, aby se jí jakkoli dotkl. Trpěla tím jak Mia, tak i sama Thea. Tu zase mrzelo, že nesnese ani pohlazení od své lásky, natož jiné projevy citu. Jejich vztah byl povážlivě ohrožen.
„Čas,” zašeptala Thea, „dej mi čas, Mio.”
„Jistě, kolik ho jen budeš chtít,” sice řekla Mia, ale ihned ji napadlo, že čas je to, co se jim všem, nejen jí a Thee, nedostává. Každým okamžikem mohl Voldemort zaútočit a pak už by třeba mohlo být pozdě.
Tak spolu usínaly bok po boku, aniž by se jedna druhé dotýkala, ale obě cítily, že mezi nimi je ještě větší pouto, než bylo kdy předtím.

*****

Narcissa seděla v křesle u krbu a zamyšleně sledovala své děti v postýlkách. Jejich zrůžovělé tvářičky a klidné odfukování však nevnímala. Duchem byla někde jinde. Draco, její andílek. Její radost, jediná světlá chvilka v jejím životě. No dobře, to nebylo tak úplně přesné. Lucius, když chtěl, dokázal být milý a po většinu jejich společného života chtěl. A když nechtěl, nechal ji, aby se zavřela ve svých pokojích. Takže ke skutečným střetům mezi nimi nedocházelo, nebo jen minimálně. Přesto ho nenáviděla. Nesouviselo to s tím, že jejich sňatek byl dohodnut rodiči a kdyby záleželo na ní, vzala by si někoho úplně jiného (koho si představovala při každém manželském sexu a dosahovala tak úžasných orgasmů). Nikdy mu totiž nedokázala odpustit, co udělal s jejím andílkem. Tak moc se ho snažil vychovat jako pravého Malfoye, až ho téměř zlomil. Jak si mohl myslet, že se mu to podaří? Ale pak se něco stalo. Draco se sebral a postavil se svému otci na odpor. Později se dozvěděla, že to bylo přátelství zelenookého chlapce, které dalo Dracovi sílu něco takového udělat. Narcisa si nebyla jista, jak hluboké to přátelství je a jestli to není i něco jiného. Zvlášť, když teď zjistila, že Harry preferuje muže. To by jí však bylo jedno. Její syn byl v té době šťastný a to bylo nejdůležitější. Lucius tehdy zuřil. Snad nikdy předtím ho neviděla v takovém stavu. Vyhnal Draca z domu a jen fakt, že svého syna kryla, mu zabránil ho zabít. Tedy, ne že by nemohl zabít syna i ženu, ale na to byl příliš rozrušen. Zakázal jí setkávat se s odpadlíkem, ale to prostě nemohl po matce chtít. Nakonec přišla ta nešťastná bitva. Nebyla tam, ale jak se později dozvěděla, to Luciusova kletba, která ukončila Dracův život. Harry pak zabil Luciuse. Prý to bylo strašné… ještě teď se otřásla, když si vzpomněla na způsob, jakým Lucius zemřel. Co následovalo potom, si pamatovala jen matně. Odjela do Švýcarska a v jednom tamním sanatoriu prožila dva roky… aby se seznámila se svým současným mužem. Usmála se. Je to zlatíčko. Miluje ji celým svým nezkaženým srdcem a i fakt, že je čarodějka, vzal celkem v pohodě. A jak se má k dětem…

Zvedla se a přišla až k postýlkám. Ještě chvíli sledovala spící syny, pak každého políbila na čelíčko a šla se připravit…

*****

Harry prudce otevřel oči. Stejně tak Severus. A stejně tak i zbytek hradu. Poplašná Fawkesova píseň je všechny postavila na nohy uprostřed noci. Harry v mžiku vyběhl na Astronomickou věž, v závěsu následován Severusem.
„Blázni,“ zavrčel Severus, když zahlédl mohutnou armádu, v níž každý držel zapálenou pochodeň. „Osvětlují sami sebe a hrad tím zapálit nemohou. Tak k čemu to?“ vrčel dál.
„Chtějí nás vyděsit,“ usoudil Harry. To proto, že u něj se jim to na chvíli podařilo. Nekonečné plamenné moře, takhle nějak určitě vypadá mudlovské peklo. Zamračil se. Voldemort je horší, než peklo. Je totiž teď a tady. Když si to uvědomil, narovnal se. Podíval se na Severuse, který to nijak nekomentoval. „Pojď, je čas,“ rozhodl Harry a zamířil ke schodům z věže dolů. Když míjel Severuse, ocitl se najednou v jeho objetí. Jen tak, prostě pevné objetí. Nic víc. Ale také nic míň. Harry cítil, jak ho prostupuje Severusovo odhodlání, síla a… láska. Téměř se rozplakal, když to ucítil. Jistě, věděl, že ho má Severus rád. Ale ještě nikdy to necítil tak silně.
„Buď opatrný,“ řekli oba současně.

„Harry, letci jsou připravení,“ křičel Ron, sotva je spatřil.
„Dobře. Počkejte na povel. Útočníci se musí nejdřív dostat mezi ostny. Nicolae by je už měl vést. Kde je Nahimana?“
„Tady jsem,“ ozvala se nedaleko.“
„Zůstaň tady, dokud ti Fawkes nedá znamení, ano?“
Přikývla a Harry kráčel rychle dál.

Nahimana se snažila soustředit a sbírala veškerou svou magickou sílu. Modlila se ke svým předkům a zároveň prosila o odpuštění – vždyť se chystala svou sílu poprvé v životě použít proti živým bytostem. Prvním zákonem jejího lidu totiž bylo, že nepoužijí své schopnosti na zabíjení. Nahimana ale chápala, že to tentokrát udělat musí, protože ač nepřátelé byli živé bytosti, stále to byli krvelačné zrůdy a ona vlastně jen chránila svou novou rodinu a své nové přátelé.
Modlila se tedy k Velké Lišce, aby požehnala jejímu konání a čekala na smluvené znamení.

Lidé kolem se míhali, Harry ještě vyslechl potvrzení, že jednotlivé koleje jsou ve svých věžích uzamčeny. Pak dohlédl na to, aby všichni, kteří mají co dělat venku, byli venku, ostatní uvnitř. Pak Harry zabezpečil vstup a otočil se k těm, kteří ho obklopovali. Moody, Berstein, Charlie, Hirová, Severus a Neville. Ten každému z nich podal středně velkou … plastovou! láhev.
„To je lektvar, který…“ zamračil se, když viděl Severusův pohled obsahující zoufalství nad lektvarovými znalostmi přítomných. No dobře… „…takže lektvar, který prostě vypijete. Vy a lidé ve vašich skupinkách. V tom půllitru jsou dvě dávky, takže si to tak nějak odměříte. Rozhodně vás to neochrání před avadou a podobnými záležitostmi. Avšak protože oni nekouzlí, není to ani třeba. Ale nejste nesmrtelní ani nezranitelní. Jen… to chvíli trvá.
„Mají s sebou něco jako… ehm… stromy,“ hlásil Brumbál, který právě prošel zdí.
„Stromy?“ podivil se Harry. Vytáhl hůlku a nejbližší kámen přeměnil v dalekohled. Namířil ho směrem k blížícímu se davu. „Ach tak. Oni skutečně spoléhají na svou sílu. To jsou be…“ zamyslel se, aby to řekl správně, „beranidla. Viděl jsem je v jednom filmu. To…“ vzdal podrobný výklad o kinematografii a raději se držel tématu, „…to znamená, že se pokusí prorazit vrata nebo zbourat zdi.“ Přejel pohledem po blížících se Křížencích. „Vidím Nicolaea a jeho děti. Už vstoupili do prostoru, kde jsou ty ostny…“
„Rozejdeme se,“ převzal slovo Severus. Zůstanu tady u vrat. Moody, jdi támhle na roh. Charlie, vedle mě z druhé strany. Jacku, Jamie, vy si to vezměte vzadu. A nezapomeňte, dál už jsou jenom děti…“
Přikývli a rozešli se ke svým skupinám.
„Harry!“
„Narcisso, co tu děláš?“ začal se rozčilovat Harry.
„Kam mám jít já?“ odpověděla další otázkou.
„Okamžitě se vrať k dětem!“
„Pane Pottere,“ zarazila ho stroze, „zapomínáte se. Mám právo tu být a mohu být užitečná. To, že jste mě nikdy neviděl v boji ještě neznamená, že bojovat neumím.“
Harry se bezmocně podíval na Severuse. Ten pokrčil rameny a pak přikývl na souhlas.
„Dobře, zůstaň se Severusem,“ zavrčel na ni Harry. Pak se otočil k hradu. „Accio kulový blesk!“ zavelel. Brzy nasedl na své oblíbené koště a za okamžik už kontroloval situaci z ptačí perspektivy.

Bitva začala přesně podle plánu. Kříženci se nechali Nicolaem vlákat do pasti. Stříbrné hroty účinkovaly přesně tak, jak Harry doufal. Pochod zrůd se výrazně zpomalil. Pak se to ale celé začalo komplikovat. Nebyli to blázni a tak když zjistili, čím musí projít, chtěli to vzdát. To se nesmělo stát. Harry se zoufale snažil vymyslet, jak to udělat. Připouštěl, že tuhle část bitvy měl naplánovanou jen útržkovitě. Doufal totiž, že budou natolik zuřiví, že jim to nedojde. Už už chtěl vydat příkaz, aby Ron vzlétl se svými letci a zachytil tolik Kříženců, kolik bude možné, když tu se něco přihodilo.

Ustupující řady Kříženců se zastavily. Zatím nikdo netušil, proč. Zadní se tlačily na přední a naopak. Propukl zmatek. Pak najednou… stovky tětiv zadrnčely a ostré šípy se zaryly do těl Kříženců. Harry se usmál a snesl se k zemi.
„Co se děje? Zeptal se Severus, který ze země neviděl, co se vzadu děje.
„Kentauři,“ vydechl šťastně Harry.
Severus po něm šlehl významným pohledem.
„Teď to bude rychlé. Připravte se,“ dodal ještě a znovu se vznesl do výšky, aby měl přehled. Měl pravdu. Sotva se Kříženci vzpamatovali, usoudili, že bude snazší pokusit se projít mezi stříbrnými ostny, než se střetnout s rozlícenými kentaury. Harry vyčkával. Vznášel se nad hradem, aby na něj Ron viděl.
„Teď, Rone!“ zavelel.

Už dávno to nebyl ohnivý oceán, když Ron a jeho lidé vzlétli, aby chytali Křížence do velkých sítí. Pochodně dávno zhasly a teď to byly jen bojující kreatury, bojující proti sítím, které jim bránily v pohybu, bojující proti stříbru v krvi, které je oslabovalo, bojující proti…
Všechny sítě byly rozhozeny. Ozvala se fénixova píseň. V tu chvíli se zvedla Nahimana. Zvláštně se usmívala. Dostala totiž požehnání ducha Velké Lišky a věděla, že duchové jejích předků stojí při ní. Nechala se nést větrem a dušemi svých předků. Přestože už svítalo a ještě před chvílí se na obzoru objevily první sluneční paprsky, teď se setmělo a okolím probleskovaly plamínky. Kdyby tu byla Hermiona, určitě by řekla něco o tom, že Nahimana stahuje energii z mraků a vůbec z okolí, všechnu ji soustředí kolem sebe a tudíž to tu vypadá, jak to vypadá. Ale Hermiona byla na ošetřovně, říci to nemohla. Takže jen všichni stáli a zírali. Kdyby se teď rozhodl Voldemort zaútočit svými kouzly, určitě by se mu to podařilo. Setmělo se úplně a najednou, jako by odnikud, vyšlehl mohutný plamen. Jako by nějaký olbřímí plamenomet, namířený na Křížence, začal chrlit nekonečný proud ohně.

Šílený řev dolehl až k hradu. Harry bojoval s touhou ucpat si uši. Ale nemohl. Ne proto, že by to nebylo důstojné, ale pokud projeví slabost on, ostatní by se mohli rozložit. Proto seděl na koštěti a sledoval dění. Plán vyšel dokonale. Byl by si gratuloval, kdyby to neznamenalo tolik smrti. Copak to nikdy neskončí?

Z pekelných plamenů uprchlo jen několik desítek Kříženců. U hradu se rozhořel boj, který byl o to horší, že Kříženci už neměli co ztratit. Ukázalo se jako dobrý nápad svěřit přímou obranu hradu právě těmhle lidem. Harry se ještě podíval do nedaleké skrýše, kam se ukryli Nicolae s dětmi, když přivedli Křížence až sem. Zjistil ale, že Lycantodescu se svými potomky také bojují. Pak už se snesl na zem a pustil se do boje. Pod nohy se mu najednou zapletlo štěně. Opatrně ho odstrčil nohou, když tu najednou odkudsi vyskočila mohutná vlčice. Nejprve štěně zalehla v touze ochránit jej, změnila však rozhodnutí, popadla pejska do zubů a táhla pryč.

Harry se znepokojeně rozhlížel. Ten, kdo tohle všechno zavinil, tu nebyl. Chtěl na to upozornit Severuse, ale než to stačil říci, Voldemort se objevil nedaleko bojujících skupin. Překvapivě zasáhl do boje. Mířil hůlkou na vlčici a než stačil Harry cokoliv udělat, vyštěkl Voldemort smrtící kletbu. Vlčice odlétla, padla na bok a zakňučela. Ještě stále svírala v tlamě své štěně, když vydechla naposledy. Nicolaemu se vydral z hrdla strašný výkřik a vrhl se na Voldemorta. Byl však příliš pomalý a nepomyslel, že by mohl kouzlit. Chtěl vraha své dcery uškrtit. To se mu stalo osudné. Voldemort zabil i jeho.
Harry rychle zlikvidoval Křížence, který na něj dotíral a vyrazil za Voldemortem. Směr, kterým se vydal, se mu vůbec nelíbil.
„Tak tady jsi, mazlíčku,“ zasyčel na Severuse. V Severusově tváři se nepohnul ani sval. „Přišel den zúčtování, nemyslíš? Něco mi totiž dlužíš,“ vysvětlil Voldemort. Zvedl hůlku. „Ava…“ Harry v tu chvíli doběhl a vrhl se na Severuse. Uvěznil ho ve svém objetí a otočil se k Voldemortovi zády. „…da kedavra!“
„Ne, Harry!“ vykřikl Severus. Chtěl Harryho odstrčit, ale ten se ho držel jako klíště.

Zelený záblesk zasáhl mladíkovo tělo. Severus cítil, jak se Harry chvěje a jak i na něj přechází něco málo z toho chvění. Magie sálala ze všech Harryho pórů a vytvářela teplý, hřejivý obal kolem jejich těl…
Vtom se objevila Narcissa, ale tu už Harry neviděl. Namířila na Voldemorta hůlku a s nenávistí a slzami v očích křikla:
„To máš za Draca a za Luciuse...”
„Cisso, né!” její mudlovský manžel dostal plný zásah kletby, která zabíjí, a která byla určena jeho ženě. Narcissa zůstala paralyzovaně stát a nevnímala, že Voldemort nečeká a vysílá další kletbu...

*****

Harry se probudil. Snažil se otevřít oči, ale moc se mu to nedařilo. Bolela ho hlava, bolelo ho celé tělo, bolel ho celý člověk. Pomalu si začal uvědomovat, co se stalo. Cítil měkkost kolem sebe, usoudil, že je zřejmě na ošetřovně. Slyšel něčí tiché kroky, jak se pohybovaly místností sem a tam. Nedaleko zaslechl tlumený vzlyk. A pláč. Šeptání, snad mělo plačícího uklidnit. Co se to děje? Umřel jsem? Pak, jak zpracovával jednotlivé vjemy, si uvědomil, že ho zřejmě někdo drží za ruku. Chtěl ji trochu stisknout, aby dal najevo, že žije. Že je ještě tady. Že… Soustředil se. Šlo to těžko. Tolik se mu chtělo spát. Ano. Spánek je to nejlepší, co bylo kdy na světě vynalezeno. Ale ne, teď ještě nesmí usnout. Maximálně se soustředil, dokonce se u toho zpotil. Představoval si, jak se asi pohybují svaly v ruce, když se má stisknout.

Nejdřív si nebyl jist, jestli se mu to podařilo. Byl najednou tak strašně slabý. Ale… „Harry…“ zaslechl z dálky. „Harry, jsi tu? Molly, Albusi…“
Ten hlas Harry znal. Ale nikdy ho neslyšel takhle. Plný lásky, starosti, štěstí a zároveň smutku.
„Tiše, klid,“ ozval se… Brumbál. Ano, tohle je Brumbál. „Harry, já vím, že tu jsi, ale jsi příliš vyčerpaný, než abys to dal znovu nějak najevo. Teď si odpočiň, ano? Spi…“
Krásné slovo, že.

Když znovu otevřel oči… otevřel oči? Ano. Podařilo se to celkem snadno, bylo zřejmě ráno. Soudil tak podle světla, které do místnosti svítilo. Pokusil se pohnout hlavou. Po chvíli se mu to i podařilo. Všiml si, že leží na něčem bílém… hm… vlasy… odkdy mám bílé vlasy? blýsklo mu hlavou, ale neřešil to. Zvedl pohled a upřel ho na Severusovu tvář. Merline! Harrymu se sevřelo srdce láskou. Je tak krásný… i když spí. „Severusi,“ zašeptal. Hlasitěji to nedokázal. Avšak i to stačilo. Severus okamžitě otevřel oči.
„Harry,“ vydechl. „Jak se cítíš?“ položil starostlivě ruku Harrymu na čelo.
„Já… bolí mě…“ Severus na něj vyčkávavě hleděl. Ale Harry se nedokázal rozhodnout, co ho vlastně bolí, „…všechno,“ dořekl tedy.
Severus vsunul ruku pod jeho hlavu a trochu ho nadzvedl. „Tohle vypij…“ přiložil pohár ke jeho rtům.
Harry se pokusil uhnout. „Nechci spát,“ zašeptal.
„Nebudeš. Tohle je jen posilující lektvar,“ slíbil Severus a pomohl mu ho vypít. Pak Harryho opět pečlivě uložil.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry po chvíli. Mluvit ho vyčerpávalo, ale mluvilo se mu čím dál líp.
Severus se zamyslel. Zvažoval, kolik toho může Harrymu říci. Pak v duchu pokrčil rameny. Prostě bude mluvit, třeba při tom Harry usne. „Postavil ses mezi mě a Voldemortovu avadu,“ řekl měkce a oči se mu podezřele zaleskly. Harry byl zvědavý, ale ptát už se nechtěl. Spíš bude poslouchat. Bylo pěkné slyšet Severuse vyslovovat to jméno. „Voldemort je mrtvý. Když jsi omdlel ostatní se na něj vrhli. Než ho zabili, nalil jsem do něj lektvar, který definitivně zničil jeho duši. Pak jsme zničili jeho tělo.“
„Kolik…“
Severus stiskl rty. Pochopil tu otázku. „Narcisa. Její muž. Berstein, Hirová. Osm lidí z jejich skupin. Nicolae a jedna jeho dcera. Flint ze Zmijozelu a Dany Crane.“
„Narcisa?“
Severus sklonil hlavu. „Ano. Chtěla… chtěla se pomstít a nezvládla to. Její muž ji chtěl chránit, ale…“
„Její děti?“ ptal se dál heslovitě.
„Zatím se o ně stará Molly. Sice je dost často s Lobem, který už je zase v pořádku, tedy, jak je na vlkodlaka možné, ale i tak. Skřítkové jí pomáhají.
„Firenze?“ zeptal se najednou vyděšeně. To by tak ještě hrálo, aby připusti…
„Žije. Bane a já jsme si trochu popovídali,“ řekl chmurně. „Vlastně to bylo snadné. Bane sám navrhl, že ho nechají, když…“ Harry byl jako na trní, co když? „…když se aktivně zapojí do budování nového Zakázaného lesa.“
„Chtěl bych si sednout. Pomoz mi…“ požádal Harry. Nevěděl, jestli to zvládne, ale rozhodně se chtěl pokusit. Severus zaváhal jen na okamžik, pak mu ale pomohl. Záda mu vypodložil polštáři. „Mám bílé vlasy,“ vzpomněl si Harry. „Podáš mi zrcátko?“
Severus přeměnil knihu ležící na nočním stoku v zrcátko a podržel ho před Harrym. Harry se dlouho prohlížel. Na první pohled jediná změna, které doznal, byly bílé vlasy. Ne šedé. Prostě bílé. Jinak, kromě toho, že byl vyhublý na kost, vypadal pořád skoro stejně. Jen, kolem očí se mu vrásky trochu prohloubily a… jizva zmizela. Úplně.
Otočil se k Severusovi. „Jak dlouho?“
„Pět měsíců,“ odpověděl Severus chvějícím hlasem.
„Harry, odkud máš všechny ty jizvy všude po těle? Teď už bys mi to mohl říct, nemyslíš?” zeptal se Severus na to, co ho už docela dlouho zajímalo.
Bledý mladík se pousmál.
„Víš, Severusi, to jsou stopy po zakázaných kletbách.”
„Jak to?” zamračil se starší kouzelník.
„Trénoval jsem s Brumbálem Merlinův štít a jen díky tomu jsme oba mohli přežít tu avadu...”
Harry ještě chvíli seděl a najednou se cítil zase tak strašně unavený. „Chci spát,“ zašeptal. Severus ho okamžitě uložil. „A ty by ses měl konečně pořádně najíst a vyspat,“ zmohl se na první dlouhou větu po pěti měsících komatu. Sotva dořekl poslední slabiku, usnul.

Epilog

Místnost se ponořila do hlubokého ticha. Jen probublávání destilující se kapaliny ticho narušovalo a vytvářelo zvláštní atmosféru pro ještě zvláštnější příběh. Stařičký ředitel pozorně sledoval tvář svého společníka. Ten vypadal nadšeně, zaujatě, zvědavě a také trochu nešťastně.
„Proč mi to všechno říkáš, strýčku?“ zeptal se ředitele a doufal, že to nezní příliš zoufale. Ostatně, v jeho věku se nesluší být zoufalým.
„Protože odcházím, Orione,“ odpověděl tiše a hlas se mu třásl. Ne stářím, přestože mu do sto třicítky mnoho nechybělo. Pohnutí… to byl cit, který ho teď ovládal. A smutek. Ne takový ten prudký, sžíravý, který ho držel ještě před padesáti lety, když předchozí ředitel zemřel. Jeho smrt zasadila velkou ránu jeho duši, která se už nikdy tak úplně nezahojila. Ale naučil se z tou ztrátou žít. Až do dnešního dne.
„Také jsem ti chtěl ukázat tuhle místnost. Když jsem tu byl naposledy, byl jsem tu s ním. Doufal jsem, že tomu tak bude i dnes. Osud nám nepřál, tak jsem přivedl tebe, protože jsem si tě vybral jako svého zástupce. Jen ředitel školy má právo sem vstoupit. Viděl jsi ten obrys dlaně na dveřích? Za sto let ty nebo tvůj nástupce znovu otevřete tuto místnost, abyste stočili další dávku Chateau Bradavice.“
„Strýčku…“ teď už kašlal na to, jestli to zní zoufale nebo ne.
„Neboj,“ usmál se ředitel a jeho zelené oči se za brýlemi ve tvaru půlměsíce podezřele zaleskly, „ještě neumírám. Ale odejdu z Bradavic…“
„Kam chceš jít?“ přerušil ho Orion a i ve svém věku zrudl, když si to uvědomil. Překvapeně vydechl, když mu ředitel vtiskl do ruky malou skleničku plnou té prazvláštní tekutiny.
„Napij se, ať víš, co tě čeká,“ usmál se ředitel. Pak pokračoval: „Do Durness, mám tam malý domek. Je to na pobřeží. Třeba mě někdy přijdete navštívit.“
„To tam budeš sám?“
„Vezmu Ssslisssilisssi,“ odpověděl starý kouzelník a sáhl na rameno, kde měla své tři zestárlé hlavy jeho věrná kamarádka. Jemně ji pohladil. „Tak,“ řekl už zase klidně a rozhodně. „Vezmi stočené lahve, opatři je vinětou, jak jsme se dohodli a ulož ji ve vedlejší místnosti. Já se jdu rozloučit…“
„Jak si přeješ,“ sklonil hlavu Orion.

Sestoupil až do nejhlubšího sklepení a neomylně vstoupil do jedné z místností. Jeho oči se zalily slzami, když pohledem přelétl tři náhrobky. Zastavil se u prvního. Theadora Woodová z Mrzimoru. Odešla první. Přestože válku proti Voldemortovi přežila, nikdo nepochyboval o tom, že když o dvacet let později zemřela, zemřela na následky svého zajetí. Jemně pohladil rytinu, která zachytila její ušlechtilou tvář. Chvíli tak postál a vzpomínal na tu zvláštní dívku. Pak udělal pár kroků stranou.

Severus Snape ze Zmijozelu. Pamatoval si ten den, jako by to bylo včera. Skončila večeře a Severus se zvedl s tím, že je unaven a jde si lehnout. Nebylo to vysloveno, ale všem bylo najednou tak nějak jasné, že už se neuvidí. Harry se zvedl, aby ho následoval. „Ne, Harry,“ zastavil ho na půli cesty. Pak se k němu vrátil, uchopil Harryho bradu a zvedl ji v bolestně známém gestu. Harry se utápěl v pohledu, který, navzdory rychle postupující slepotě neztratil na své hloubce, na schopnosti vypovídat o citech, které by jinak zůstaly skryty… Jejich rty se na okamžik spojili. „Miluji tě, můj malý statečný Nebelvíre,“ zašeptal mu Severus do ucha, „ale teď chci být sám…“ Harry jeho přání respektoval. Celou noc proseděl sám na Astronomické věži a když se kolem půlnoci jeho vlastní srdce málem zastavilo, věděl, že zůstal sám.

Hermiona Grangerová z Havraspáru. Pomohla mu přežít. Těch několik let po Severusově smrti bylo kritických. Přiměla ho vzít post ředitele školy a něco dělat. Neutápět se v zármutku. A Harry to nakonec dokázal. Dokázal jít dál, přestože mu to chvíli trvalo. Spolu s Hermionou pak dokázali ze školy udělat naprosté unikum. Poté, co ji Severus vyvedl z válečné krize teď měli na čem stavět. A že postavili. Dnes patří Bradavická škola čar a kouzel mezi nejprestižnější školy na světě, výuka ve všech předmětech je na velmi vysoké úrovni, studovat v ní, neřku-li přednášet na ní, se považuje za maximální čest. Pak umřela. Před deseti lety. Harry dodnes ten fakt nějak nedokázal akceptovat. Pořád čekal, že tu někde je, že se někde ukrývá…

Podíval se na poslední volné místo v místnosti. Ještě chvíli postával a v duchu rozmlouval se svými mrtvými přáteli. „Brzy se uvidíme,“ zašeptal a tiše opustil místnost.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský